Archiv štítku: Hexvessel

Hexvessel, New Keepers of the Water Towers

Hexvessel, New Keepers of the Water Towers

Datum: 30.3.2016
Místo: Praha, Cross
Účinkující: Hexvessel, New Keepers of the Water Towers, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Mít Hexvessel v klubu v Praze – to je něco, na co jsem čekal pěkných pár roků, a i když mě malinko mrzí, že Mat McNerney a jeho houbičková parta nestihli přijet v období fantastického alba „No Holier Temple“, pořád lepší později nežli vůbec. Na druhou stranu, setlist postavený především na letošní, psychedelicky rockové novince „When We Are Death“, která postupně zazněla takřka celá, mi rovněž nevadil, protože i to je skvělá deska. Ale to už trochu předbíháme události…

Nejprve se ujal slova domácí support v podobě Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip alias pták s kytarou, lord helma s kytarou, kabuki maska s baskytarou a paroháč za bicími (fakt – to jsem si nevymyslel). Při domácím poslechu mě tahle psychedelická partička na zadek tak úplně neposadila, ale v živém podání to bylo docela příjemné a minimálně příčná flétna à la Jethro Tull určitě potěšila. Navíc je mi sympatické, že se tu konečně někdo snaží o čistokrevný psychedelický rock, což je žánr, který, zdá se mi, v našich končinách zas tak moc nefrčí. Nicméně, rozhodně se musí nechat, že v tom jsou i dobré nápady, což na koncertě vyniklo ještě dvojnásob oproti studiovým nahrávkám, a stačí mi to k tomu, abych další počínání Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip po očku sledoval i nadále. Začátek večera tedy ne omračující, ale rozhodně pohodový.

Skutečná pecka ovšem přišla s druhými New Keepers of the Water Towers ze Švédska, kteří už Hexvessel podporovali na celé šňůře. Upřímně říkám, že do tohohle večera jsem skupinu vlastně vůbec neznal a jaksi jsem se neobtěžoval si to předem byť i jen letmo pustit – moc jsem tedy netušil, co bych měl od Švédů čekat, nicméně o to větším překvapením pro mě New Keepers of the Water Towers nakonec byli. Byla to podmanivá rocková psychedelie se spoustou vintage zvuků (mellotron!) a malých audio experimentů, které dohromady dávaly jeden sakra působivý celek. Tahákem pro oči bylo množství použitých nástrojů, s nimiž se kapela na pódium sotva vešla – mnozí by to klidně mohli považovat za poněkud zbytečné megalomanství, když využití u nejednoho instrumentu by šlo spočítat na prstech jedné ruky, což byl případ třeba gongu, ale mně to rozhodně nevadilo a naopak se mi takový přístup líbí.

Neřeknu vám, co New Keepers of the Water Towers hráli za songy, nevím to, ale rozhodně vám můžu povědět, že to mělo sakra velkou sílu a že mě kapela, jejíž někteří členové vypadali jak regulérní hipíci, dokázala udržet v napětí i v dlouhých monotónních pasážích. Inu, tohle jsem si opravdu užil – tak moc, že se Švédové dle mého názoru ten večer nemuseli stydět ani vedle Hexvessel. A to říkám i navzdory tomu, že jsem přišel především na Finy a ten zbytek mě s nadsázkou vlastně nijak moc nezajímal. Každopádně, mě si New Keepers of the Water Towers získali na svou stranu a moc rád se podrobněji podívám i na studiovou tvorbu.

No, a poté již konečně nastoupili Hexvessel v čele s McNerneym v zálesáckém ponču (které však po pár skladbách odhodil) a s parádním zvukem za zády… snad jen klávesy bych si dokázal představit víc nahlas, ale zase mě potěšila krásně zvonivá baskytara. Je sice trochu škoda, že skoro polovinu setu a i přes několikeré výzvy kapely nikdo nedokázal ztlumit zatemnit pódium, ale i tak se Hexvessel dařilo s naprostým přehledem kouzlit svou specifickou atmosféra, byť je po vydání letošní desky oděna do rockovějšího hávu.

A když už jsem zmínil letošní desku, rovnou můžu zopakovat i to, co jsem vlastně vyzradil již v prvním odstavci – Hexvessel své hraní postavili především na „When We Are Death“, které zaznělo takřka celé. To v překladu znamená, že nechyběly věci jako „Mirror Boy“, „Cosmic Truth“, „Transparent Eyeball“, „Teeth of the Mountain“ či „Mushroom Spirit Doors“. Starší tvorbě se Finové věnovali jen okrajově. Třeba z debutu „Dawnbearer“ zazněla pouze „I Am the Ritual“; druhá deska „No Holier Temple“ byla zastoupena lehce víc, například s „Woods to Conjure“ nebo magickou „Sacred Marriage“, jejíž přítomnost mi obzvlášť udělala radost.

Hexvessel

Jednu velkou nevýhodu však set Hexvessel přece jen měl – utekl strašně, ale strašně rychle. Samozřejmě, z jistého úhlu pohledu je to spíš pozitivum, protože to značí, že kapela hrála skvěle, ale i tak to bylo pryč dřív, než by se mi líbilo. Navíc, nemůžu si pomoct, mi přišlo, že Hexvessel zahráli o dvě skladby méně, než kolik měli napsáno na setlistu… ale možná jsem na ten papír jen blbě čuměl. Tak či onak, bylo to výtečné, McNerney předvedl nádherný pěvecký výkon, kytarista Simo Kuosmanen předvedl epický plnovous a skupina jako celek předvedla bravurní koncert.

Hexvessel si nakonec bez problémů potykali i se steampunkovým interiérem Crossu, ale zrovna tohle nebylo nic, čeho bych se v předstihu bál; tak nějak jsem tušil, že ani takový kontrast Finům nijak neuškodí, což se také nestalo. Trochu jsem se ovšem obával toho, že byl koncert zadarmo (což je v Crossu docela běžné). Sice se mi zdálo, že zde skutečně byli i lidé, kteří se na takovém vystoupené ocitli spíš omylem, ale nakonec jsem s ničím problém neměl a počet lidí mě neiritoval. Na rozdíl od předraženého baru a hnusného piva, ale to samozřejmě není nic, co by člověku večer zkazilo, přišel-li za hudbou. Za sebe tedy mohu vyhlásit spokojenost.


Hexvessel (FIN) tuto středu v Praze – Cross Club

Heartnoize Promotion & Cross Club uvádí:

Z temný finských hvozdů přijíždí vůbec poprvé do matky měst folkoví psychedelici HEXVESSEL a nepřijedou s prázdnou – s sebou si povezou ještě čerstvý dlouhohrající počin When We Are Death. Podobně na tom budou i jejich skandinávští metaloví kolegové NEW KEEPERS OF THE WATER TOWERS, kteří vydají desku těsně před pražským koncertem, i pražští halucinátoři OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP. To vše ve vesmírném prostředí Cross Clubu zcela zdarma.

HEXVESSEL fin | psychedelic folk rock ritual | Century Media
hexvessel.tumblr.com
hexvessel.bandcamp.com
facebook.com/hexvessel
live: youtube.com/watch?v=7BEQKn_F46U

Cesta finského folkového tělesa Hexvessel začala roce 2009, kdy se Angličan Mat „Kvohst“ McNerney, zpěvák avantgardních blackmetalových kapel Dødheimsgard a Code, přestěhoval do Finska. Naverboval zde muzikanty z kapel Galacticka a Dark Buddha Rising s cílem skládat současnou hudbu s odkazy na anglický folk šedesátých a sedmdesátých let s psychedelií a láskou k finské přírodě, mystice, folklóru a okultismu.

Hexvessel jsou spíše kolektiv muzikantů než kapela. Balancují na hraně folkových melodií a psychedelického drivu s vlivy od kapel jako Captain Beefheart, King Crimson nebo The Doors. Od jejich debutu Dawnbearer získali dvě nominace na finské Grammy, jeli na tour se Sabbath Assembly a Alcest, hráli na prestižních festivalech jako SXSW v Texasu nebo na Roadburnu v Holandsku, kde zakončí i letošní evropskou tour k novému albu When We Are Death. To nabízí především krásné harmonie, organický zvuk a skvělé instrumentální i pěvecké výkony na deseti kompaktních skladbách duchaplného psychedelického folku rocku.

Hexvessel

NEW KEEPERS OF THE WATER TOWERS swe | doom metal | progressive rock | Listenable Records
listenable-records.bandcamp.com/album/cosmic-child
facebook.com/NewKeepers
live: youtube.com/watch?v=C5HQ8iHWv9s

Švédský kvintet New Keepers of the Water Towers působí na alternativní rockové scéně od roku 2006 a právě vydává své čtvrté LP Infernal Machine. Konceptuální deska založená na sci-fi novele The Forever War je hudební odysea oldschoolového kosmického rocku, harmonického zpěvu a silných riffů. Crossover mezi sedmdesátkovým prog rockem a Mastodon – New Keepers of the Water Towers je kapela s ambicemi, kterou byste neměli minout.

OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP cz | psychedelic rock
bigbadtrip.bandcamp.com/album/plague
facebook.com/olafolafsonnandthebigbadtrip
live: youtube.com/watch?v=0rCh4i77CCE

Významný objev na české psychedelické scéně představují Olaf Olafsonn & The Big Bad Trip z Prahy. Jejich šedesátkové retro se šíří jako mor hudebním undergroundem a mor je také název jejich vánoční dlouhohrající nadílky Plague. Masky, houby, bláznivá psychedelie: špatný trip, který chceš zažít.

VSTUP ZDARMA/ ENTRY FREE

FACEBOOK EVENT: https://www.facebook.com/events/1550526491925791/?fref=ts

DATUM: 30. 3. 2016
START: 19:30
MÍSTO: Cross Club, Plynární 1096/23, Praha 7 – Holešovice

Heartnoize Promotion | www.heartnoize-promotion.cz
Cross Club | www.crossclub.cz

[tisková zpráva]


Hexvessel – When We Are Death

Hexvessel - When We Are Death

Země: Finsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Transparent Eyeball
02. Earth Over Us
03. Cosmic Truth
04. When I’m Dead
05. Mirror Boy
06. Drugged Up on the Universe
07. Teeth of the Mountain
08. Green Gold
09. Mushroom Spirit Doors
10. Hunter’s Prayer

Hrací doba: 43:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Myslím, že asi zdaleka nebudu sám, kdo se k Hexvessel dostal skrze osobu jejich frontmana. Kvohst je člověk, jenž svého času zpívával v kapelách Code a Dødheimsgard – původně také Hexvessel vypadali jen jako jeho podivný vedlejší projekt, jemuž se možná bude sem tam věnovat. Ostatně, i dobové fotky k debutové desce „Dawnbearer“ (2011) dýchají trochu metalovou estetikou a klidně bych si je dokázal představit u nějakého okultního black metalu.

Nicméně to už je dávno pryč. Mathew McNerney nechal svou někdejší přezdívku za sebou, minulostí už je pro něj i pouštění hrdelních běsů s namalovanou hlavou na koncertech Dødheimsgard. Metal nechal metalem a Hexvessel, nyní už dávno regulérně fungující kapela, žádný projekt, se pro něj stali prioritou číslo jedna. Škoda to ovšem není v žádném případě! „Dawnbearer“ byla nádherná muzika a druhé album „No Holier Temple“ (2012) jakbysmet. A třetí dlouhohrající nahrávka „When We Are Death“? No, to je otázka, jejímuž zodpovězení se budeme věnovat na dalších řádcích…

Vždycky se o Hexvessel říkávalo, že je to psychedelický neofolk případně psychedelický folk. Bylo to pojmenování plavající trochu na vodě, protože těch vlivů tu bylo vždy vícero, ale v základě to dejme tomu sedělo a navíc to byla škatulka jitřící zvědavost – a přesně taková se k formaci formátu Hexvessel ohromně hodí. „When We Are Death“ ovšem přináší významný posun do poněkud odlišných vod – zapomeňte na (neo)folk, jelikož Hexvessel v roce 2016 skočili rovnýma nohama do psychedelického rocku.

Jistě, jistě, rocková psychedelie byla v tvorbě Hexvessel nějakým způsobem vždy přítomná. Bylo to především na „No Holier Temple“, kde rock vystrkoval své růžky nezanedbatelným způsobem a do některých skladeb promlouval skutečně výrazně. I přesto pro mě byl první poslech „When We Are Death“ docela překvapením, jelikož až takovou rockovou jízdu jsem od Hexvessel nečekal ani náhodou. A není důvod to zatajovat – onen první poslech pro mě byl nemalým zklamáním. Jednoduše jsem doufal v něco trochu jiného, co mi skupina jaksi nedala. A nešlo jen o první poslech, ono jich vlastně bylo víc a to jediné, co zpočátku v mých očích drželo „When We Are Death“ nad vodou, byly pomalejší baladičtější písně typu „Cosmic Truth“, „Mirror Boy“ či „Hunter’s Prayer“, což jsou momenty, v nichž se Hexvessel blíží nejvíce na dohled svému dřívějšímu já.

A co pozdější poslechy? Počáteční rozčarování se najednou rozplynulo – stačilo si jen převyknout! Hexvessel jsou totiž v jádru stále vysoce uhrančiví a působiví, jen k tomu tentokrát došli jiným způsobem a jinými prostředky. „When We Are Death“ je excelentní, zcela vážně. Je to tak dobrá muzika, že se na Hexvessel prostě nelze zlobit, že jsou odlišní. Bylo nutné si tohle uvědomit, a když se tak stalo, zbylo už jen jediné – požitkářské vychutnávání hudebního kouzla, které v tom bezpochyby stále je. Vychutnávání již objeveného a prozkoumávání nových a nových spodních proudů (není to klišé – třeba při psaní recenze jsem si zničehonic uvědomil úplně novou melodickou linku v „Earth Over Us“, již jsem do té doby nějak přehlížel). A přitom stále nemám pocit, že mi „When We Are Death“ řeklo vše, co mi říct může…

Nicméně, v jednom bodě je novinka se svými předchůdci přece jen spojena. Mám tím na mysli psychedelii, protože té se Hexvessel v žádném případě nezbavili. Vlastně spíš naopak! „When We Are Death“ je totiž místy nádherně houbičková vytripovaná záležitost a víc než kdykoliv v minulosti z toho táhne obrovská inspirace v 60. letech. Je však nutno zdůraznit, že Hexvessel jsou uvěřitelní a v žádném případě nepůsobí jako laciné kradení v archivech dob dávno minulých. A ten důvod je jasný – i přes množství retra a vintage zvuků (ty klávesy!) je v tom stále vlastní ksicht a rukopis. Jinými slovy, image lesních hipíků (stačí se podívat na aktuální fotky) Finům ohromně sluší.

Ruku v ruce s tím pak jde něco, co už šlo z předchozích řádků asi vytušit, ale přesto bych to rád zdůraznil explicitně – mám tím na mysli vysokou, skutečně vysokou koncentraci výtečných nápadů, s nimiž Hexvessel nijak nešetří a nabízejí je s takovou samozřejmostí, až se tomu nechce věřit. Navrch přihoďte charismatický zpěv (McNerney prostě umí) a dostanete… inu, „When We Are Death“ v celé jeho kráse. Čarovný psychedelický rock mající hlubokou úctu ke starým pořádkům, ale stále natolik svébytný, aby se v nich neutápěl. Myslím, že tohle tu neříkám zas tak často, takže mi to snad budete věřit, když prohlásím, že tuhle desku nesmíte za žádnou cenu minout. A je jedno, co běžně posloucháte… tohle roste a roste, dokud vás to nepřeroste. Stejně jako ty houbičky v lese.

Hexvessel


Koncertní eintopf #10 – březen 2016

Suomi Weird Spring
Nejočekávanější koncert:
Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr – Praha, 12.3.


H.:
1. Hexvessel, New Keepers of the Water Towers, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip – Praha, 30.3.
2. Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr – Praha, 12.3.

Atreides:
1. Žižkovská noc – Praha, 17.-19.3.

Skvrn:
1. Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr – Praha, 12.3.
2. Rorcal, Impure Wilhelmina, Adonis DNA – Praha, 25.3.

Onotius:
1. Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr – Praha, 12.3.
2. Baroness – Praha, 17.3.

Co do koncertních aktivit byl z naší strany začátek letošního roku poněkud línější. Nicméně, už v únoru jsme konečně začali zvedat svoje líné prdele z gaučů, křesel a židlí a na pár akcí vyrazili. To pravá koncertní horečka však vypukne až v březnu, protože tenhle měsíc toho nabízí nadstandardně hodně.

Pravidla koncertního eintopfu ale velí, že každý redaktor má k dispozici jen dvě pozice, aby se zde objevilo jen to skutečně echt nejočekávanější. A s tímto omezením jsme se shodli na tom, že největší těšení patří k Oranssi Pazuzu, jejichž studiová novinka „Värähtelijä“ ostatně před měsícem suverénně zvítězila i v klasickém redakčním eintopfu. Pro pořádek ještě dodejme, že blackmetaloví psychedelici z Finska vystoupí 12. března v pražském klubu Nová Chmelnice.


H.

H.:

Co se březnového koncertního vyžití týče, není moc co řešit. Tentokrát se chystám na relativně dost koncertů, ale pozice dvou nejočekávanějších je bez debat. Suverénně nejvíc se těším na finskou nádheru Hexvessel. Tahle neofolková psychedelie v čele s Kvohstem je v mém seznamu toho, co bych rád viděl, už delší dobu pěkně vysoko, pročež je první pražské vystoupení naprostá povinnost.

S mírným odstupem pak vyhlížím další finskou psychedelii, tentokrát však blackmetalovou. Oranssi Pazuzu co do očekávání prohrávají bezesporu i proto, že už jsem je živě viděl, nicméně i navzdory tomu, že to tenkrát nebyla až taková hypnóza, jak jsem doufal, s radostí si dám repete, protože tuhle kapelu mám prostě tuze rád. Výběr předkapel je ovšem tentokrát dle mého skromného názoru velice, velice nešťastný, pročež se na české předskokany nejspíš regulérně vyseru a na místo dorazím až v momentě, kdy se začnou servírovat severské drogy.


Atreides

Atreides:

Březen je pro pražský Žižkov již pěkných pár let měsícem festivalů. Nepočítaje skutečnost, že se kino Aero stává počátkem měsíce přehlídkou té nejhorší kinematografie v rámci Festivalu otrlého diváka (pokud se rádi smějete špatným filmům, rozhodně doporučuji), svoji tradici má i chaotická multižánrová pekelnost jménem Žižkovská noc. Festival postupně překračující všechny hranice a dimenze se letos rozplizl přes tři dny a nepočítaně klubů, žánrů a forem umění od hudby přes divadlo až po autorská čtení, takže lidi jako já při pročítání programu málem chytá deprese z toho, že všechny ty úžasné kapely a umělce nemá šanci stihnout.

Tato situace mě samozřejmě neminula ani letos – sobota je sice docela jasná, protože post-HC / black metal scéně v Žižkostelu obnášející Thaw, Drom, ██████ nebo 0100 prostě nelze říct ne, takže když nedám Kittchena v Orionu, tak to snad nějak skousnu. Zato neděle nabízí takové skvosty jako Manon Meurt, Five Seconds to Leave, BBYB, Pentagramček, Eine Stunde Merzbauten nebo Fiordmoss, o šílenostech jako Ježíš táhne na Berlín nebo Astrální hlemýžď snad raději nemluvě, takže kde vlastně nakonec skončím, z čeho budu mít radost a čí absence budu litovat, je stále ve hvězdách. I tak se ale těším.


Skvrn

Skvrn:

Koncertní březen je jedna velká paráda kvalitativně i kvantitativně. Náš formát však velí vybrat jen to nejočekávanější, tudíž kvanta holt budou muset prominout. No, a to nejvyhlíženější? Začněme řádnou psychedelií v podání Oranssi Pazuzu, na tu se musí pamatovat. Po dvou letech si Finové udělali ke stu věží opět cestu, a byť výběr předkapel letos příliš nepřeje, kvůli hlavní hvězdě se na tento večer vážně těším. O další chvíle parádní muziky se zajisté postarají švýcarští Rorcal. Tenhle zčernalý sludge na studiovkách drtí a já vám nějak nevím, proč by tomu naživo mělo být jinak.


Onotius

Onotius:

Pokud pro mě březen ze strany zajímavých vycházejících desek znamená trochu zvolnění, co se týče koncertů, jež se budou konat, bude na nás (především tedy na nás, Pražáky) metán jeden zajímavý večer za druhým. Jenomže v takové kadenci je zvládat všechny akce je úkol takřka nadlidský. A protože (ohromné překvapení, že?) jsem taky jenom člověk s omezeným volným časem a financemi, jsem nucen velmi pečlivě vybírat.

Je pravda, že finské Oranssi Pazuzu jsem naživo viděl už před dvěma lety, kdy poctili svou návštěvou dnes již neexistující staroměstský klub K4, nicméně se jednalo o vskutku perfektní zážitek. A navíc mají Oranssi Pazuzu nyní na kontě novou desku, jíž jsem naprosto unesen, tudíž návštěva tzv. „Suomi Weird Spring – Ritual I“ bude pro mne povinností. A hned o pět dní později se v Lucerně Music Baru odehraje koncert amerických progressive/stonermetalových Baroness. Jejich nové album „Purple“ mě sice úplně do kolen nesrazilo, avšak naživo jsem kapelu ještě neviděl a jsem docela zvědav, v jaké koncertní formě se nám 17. května předvedou


Redakční eintopf #84 – leden 2016

Ulver – ATGCLVLSSCAP
Nejočekávanější album měsíce:
Ulver – ATGCLVLSSCAP


H.:
1. Hexvessel – When We Are Death
2. Pensées nocturnes – À boire et à manger
3. Naðra – Allir vegir til glötunar

Kaša:
1. Steven Wilson – 4 ½
2. Dream Theater – The Astonishing

nK_!:
1. Aborted – Termination Redux
2. Avantasia – Ghostlights

Atreides:
1. Naðra – Allir vegir til glötunar
2. Ulver – ATGCLVLSSCAP
3. Abbath – Abbath

Skvrn:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Borknagar – Winter Thrice
3. Pensées nocturnes – À boire et à manger

Onotius:
1. Borknagar – Winter Thrice
2. Dream Theater – The Astonishing
3. Ulver – ATGCLVLSSCAP

Úvody k novoročním redakčním eintopfům jsou vždycky nejlehčí. Sice je to klišé jako čuně, ale co jiného lze 1. ledna psát, než že zrovna začíná další rok. Znáte to, co kdyby to náhodou někdo nezaregistroval, že má ode dneška začít psát 2016 namísto 2015… naštěstí se to ale dozví odsud, což vlastně jen potrvzuje moji tezi, že na Sicmaggot je všechno, co člověk k životu potřebuje!

Každopádně, přesuňme se radši od přitroublého humoru k muzice. Hned první měsíc totiž na nic nečeká a vykládá na stůl několik slušných trumfů, z nichž největší očekávání u nás vzbuzuje „ATGCLVLSSCAP“ od norských Ulver, „Winter Thrice“ od Borknagar, „Allir vegir til glötunar“ od Naðra a „The Astonishing“ od Dream Theater. Marš na čtení!

P. S. Možná jste zaregistrovali, že nevyšel koncertní eintopf na leden. To nemá nic společného s oslavami Nového roku. Jednoduše se jen v lednu nikam nechystáme, tak další koncertní eintopf bude až v únoru…


H.

H.:

Zatímco prosinec se mi co do vycházejících až nezvykle líbil, rok 2016 nezačíná nějak geniální, protože tu mám jen jednu vyloženou pecku. Kdybych ale tvrdil, že nebudu mít vůbec co poslouchat, tak bych zase kecal, obzvláště co se black metalových vod týká – to uznávám. Nicméně, mé první místo má s black metalem spojitost pouze skrze Kvohsta, jenž dříve zpíval v Dødheimsgard nebo Code. Hexvessel se ovšem nese ve vodách psychedelické neofolku. A vzhledem k tomu, že obě předcházející desky byly skutečně nádherné, tak nic menšího neočekávám ani od třetí nahrávky „When We Are Death“.

Na druhém místě vidím francouzského solitéra Vaerohna respektive jeho projekt Pensées nocturnes. Minulé album „Nom d’une pipe!“ vzbudilo spíše rozpačité reakce a spoustě lidem nesedlo, mě ovšem jeho dekadence bavila, tudíž nemám důvodu se na novinku „À boire et à manger“ dívat už předem skrz prsty, naopak se vlastně relativně těším. Poslední flek pak bude střela relativně do neznáma, jelikož svůj hlas pošlu islandskému uskupení Naðra. To sice prostřednictvím „Allir vegir til glötunar“ vydá teprve svůj debut, nicméně demosnímek „Eitur“ se tvářil hodně slibně, a když k tomu připočtu nadupanou sestavu se členy smeček jako Carpe noctem, Misþyrming, nebo Dysthymia, pak je myslím na místě nějakou tu zvědavost projevit…


Kaša

Kaša:

Když se tak koukám na seznam lednových alb, tak i přes jeho zjevnou délku nemám problém vybrat jednoznačného vítěze, na jehož nový kotouček se těším ze všech nejvíc. Nicméně, ještě předtím, než se přesunu k nejmenovanému britskému workoholikovi, tak si nasypu popel na hlavu a musím se přiznat, že z nějakého záhadného důvodu jsem čím dál víc zvědavý na „The Astonishing“ od Dream Theater. Není to totiž tak dávno, co jsem redakčnímu bossovi oznámil, že jestli se z této placky vyklube rocková opera na ploše dvou alb, tak se na její poslech vyseru, ale první ochutnávka jménem „The Gift of Music“ nezní špatně a ambice Dream Theater ve mně nakonec probudily zvědavého ducha, a i když možná budu litovat, tak si to určitě poslechnu.

No, a teď k tomu nejmenovanému Britovi. Správně asi tušíte, že oním vyvoleným je Steven Wilson s novinkou „4 ½“, s níž naváže na loňský počin „Hand. Cannot. Erase.“. A když říkám, že naváže, tak se vším všudy, protože hovořit o chystaném počinu jako o úplně novém je zavádějící, když skladby na něm umístěné jsou z drtivé většiny zbytkem z předchozí nahrávací seance. Ovšem ani to mi nijak nebrání v tom, abych své očekávání nastavil na nejvyšší možnou úroveň, protože Steven Wilson je hudební génius a i ty zbytky budou jistě působivé.


nK_!

nK_!:

Po odkladu Drowning Pool je pro mě leden zatím dost suchý. Těším se na nové épéčko belgických řezníků Aborted, protože v posledních letech s nimi prakticky není možné sáhnout vedle. „The Necrotic Manifesto“ z roku 2014 sice na kvality o dva roky staršího „Global Flatline“ nedosáhlo, ale i tak se poslouchalo slušně a věřím, že „Termination Redux“ dopadne minimálně stejně dobře. Byť je samozřejmě kratší. Jsem také docela zvědav na novou Avantasiu, i když předloňské album „The Mystery of Time“ mě o svých přednostech přesvědčit nedokázalo. Snad na tom bude „Ghostlights“ nakonec lépe.


Atreides

Atreides:

Na nový rok vychází spousta alb. Opravdu kvantum. Spousta řadovek, reedicí, splitek, ípek, nevím čeho. Problém je, že nebýt dvou kapel, měl bych po ptákách, respektive prázdný eintopf. Podle aktuální tradice (už je to čtvrtým rokem, takže to je zaručeně tradice), že každý rok debutuje na Islandu jedna zajímavá black metalová smečka, k nám v polovině měsíce doputuje prvotina skvadry, jež se zove Naðra. Její název „Allir vegir til glötunar“ by se dal přeložit jako „Všechny cesty do záhuby“ a dle vypuštěné ukázky se můžu těšit na další špinavé peklo.

Druhým jménem pak není nikdo jiný než kultovní Ulver. Ačkoliv mě poslední deska „Messe I.X-VI.X“ až tolik neoslovila a kolaboračka „Terrestrials“ s neméně kultovními Sunn O))) mohla dopadnout o poznání lépe, na novinku „ATGCLVLSSCAP“ se těším a jsem zvědavý, jakým směrem se „Vlci“ vydají tentokrát. Naposledy je tu ještě jedno jméno, které mě ale zajímá spíš ze zvědavosti vzhledem k nedávné aféře kolem Immortal. V druhé půli se totiž dozvíme, zda se bude eponymní debut Abbathova eponymního projektu, ve kterém jede spolu s Kingem, nějak zásadně distancovat od tvorby jeho ex-domovské kapely, nebo zda se bude drhnout hudbu immortalovitější než samotní Immortal.


Skvrn

Skvrn:

Zatímco loňský leden neplatil za dvakrát bohatý otvírák hudebního roku, přesně o rok mladší jmenovec si nejspíš povede lépe. Naznačují to alespoň jména, která jsou jedním slovem lahůdková. Navíc jich není málo, tak hurá na to. Začnu klasicky od jedničky, kde protentokráte není co řešit – Ulver se svým „ATGCLVLSSCAP“ leden jednoznačně táhnou. A nejen leden, bavme se raději o celém roce, i tady budou norští géniové hledat přemožitele (alespoň co se očekávanosti týče) marně. Uvidíme, jakou cestou se Ulver vydají, tipovat si netroufám, každopádně čekat lze skoro cokoliv a já jsem onomu cokoliv také naprosto otevřen. Snad jen po dalším „Wars of the Roses“ nebo „Childhood’s End“ netoužím, v téhle poloze se s Ulver totiž nadále peru. Tak či onak, těším se moc.

Jak ale padlo na začátku, v lednu toho bude víc. Dvojka přichází taktéž z Norska, taktéž začínala na black metalu a taktéž si to začala hudebně mířit postupně jinam, byť ne tak radikálně jako Ulver. Mluvím samozřejmě o Borknagar, u nichž je sice zvolená forma předpokládatelná, nicméně o výsledku to samozřejmě ještě vůbec nic neříká, zvlášť když minulé „Urd“ bylo trefou do černého. A v momentě, kdy lednový výčet uzavírá šáhlost Pensées nocturnes, začínám si říkat, že optimističtější vstup do nového hudebního roku jsem si snad ani nemohl přát.


Onotius

Onotius:

První měsíc nového roku bude na nové desky relativně pestrý. Nějaké dlouhé rozmýšlení, jak obsadit trojici příček očekávanosti, se v mém případě však nekonalo. Vzhledem k lehkým pochybám ohledně vyrovnanosti nového dvojalba Dream Theater, jež má být rozděleno na neuvěřitelných 34 stop (což zavání trochu absencí soudnosti), nakonec první příčku ukořistili norští progresivně black metaloví Borknagar. Ti, co se týče prvních zveřejněných ukázek, přeci jen přesvědčili o špetku více než americká stálice progresivně metalové ekvilibristiky, že v případě jejich novinky „Winter Thrice“ se jistě máme na co těšit. Avšak to rozhodně neznamená, že by mě novinka Dream Theater, „The Astonishing“, nechávala chladným, na to přeci jen mají v mých očích stále obrovské renomé, jen co se týče poslední tvorby vkládám o něco větší důvěru v Nory. Ani přívrženci avantgardy však nepřijdou zkrátka, neboť norským Ulver vychází nová deska pod neobvyklým názvem „ATGCLVLSSCAP“. Tak snad nám ten rok začne dobře a všechny tyhle nahrávky se nakonec patřičně vyvedou…


Hexvessel – Iron Marsch

Hexvessel - Iron Marsch
Země: Finsko
Žánr: psychedelic neofolk
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Svart Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Svého času mě dost mrzelo, když britský vokalista Matthew “Kvohst” McNerney opustil řady black metalových kapel Code a Dødheimsgard, jenže čím více nosičů má jeho aktuální projekt Hexvessel na kontě, tím spíše si říkám, že to bylo správné rozhodnutí opustit vody black metalu a vydat se vstříc neprobádaným končinám psychedelického neofolku. Po úžasném loňském dlouhohrajícím opusu “No Holier Temple” letos Hexvessel přišli s EP “Iron Marsch” a opět musím říct, že se jedná o velmi působivý poslech.

Páteří nahrávky je trojice nových skladeb “Masks of the Universe”, “Superstitious Currents” a “Don’t Break the Curse”. První jmenovaná je dost rozmáchlá a začíná poměrně nenápadně, úvodní pasáž dokonce obsahuje i zvuky, které jako by vypadly z “Lesní hudby” od Necrococka. Jak se ovšem kompozice rozjede, opět nastává hudební extáze, jež u Hexvessel není zas až tak výjimečná, zejména jedna pěvecká linka, která se (naštěstí!) ve zbytku “Masks of the Universe” ozve hned několikrát, je bez přehánění geniální. Oproti tomu krátká “Superstitious Currents” zní s nadsázkou skoro jak předčítání pohádky, ale má to obrovské kouzlo, stejně jako závěrečná “Don’t Break the Curse”.

Další dvě položky tvoří nová verze písně “Tunnel at the End of the Light”, jež se původně objevila na debutu “Dawnbearer” z roku 2011. Obecně podobné předělávání vlastních skladeb nemám moc v oblibě, ale tady mě to nijak neobtěžuje a vlastně song naprosto přirozeně pasuje do zbylého kontextu “Iron Marsch” a skvělý dojem jen umocňuje. To zcela jistě platí i o předělávce “Woman of Salem” od Yoko Ono – a upřímně řečeno, při vší úctě k původní interpretce, Hexvessel se podařilo něco, co se moc často nestává, a sice že originální předlohu překonali o několik koňských délek, skladbě vdechli svého ducha a udělali ji mnohem působivější. Zatímco například závěr originálu se nese ve zbytečném a samoúčelném chaosu, Hexvessel místo toho přišli s naprosto fenomenální pasáží, jež dává songu úplně nový rozměr.


Hexvessel – No Holier Temple

Hexvessel - No Holier Temple
Země: Finsko
Žánr: psychedelic neofolk / folk rock
Datum vydání: 14.9.2012
Label: Svart Records

Tracklist:
I. Ash
01. Heaven and Earth Magic
02. Woods to Conjure
03. Wilderness Is
04. A Letter in Birch Bark

II. Birch
05. His Portal Tomb
06. Elegy to Goyahkla
07. Are You Coniferous?

III. Cedar
08. Sacred Marriage
09. Dues to the Dolmen

IV. Douglas Fir
10. Unseen Sun
11. Your Head Is Reeling [Ultimate Spinach cover]

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nejednomu hudebnímu fajnšmekrovi jistě nebude jméno Mata McNerneyho neznámé. A pokud ne, pak na jeho umělecký pseudonym Kvohst by už většina zareagovat měla. Tento světoběžník britského původu prošel relativně velkým množstvím skupin, z nichž nejedna zanechala na metalové scéně nemalý otisk. Ten největší mají na svědomí asi Dødheimsgard a , které asi není třeba představovat nikomu, kdo někdy čuchnul k avantgardně black metalové scéně. První zmiňovaní jsou kultovní podzemní legendou, jež měla zcela zásadní vliv na vývoj a vlastně i vznik industriálního black metalu; Kvohst sice v době, kdy vzniklo přelomové “666 International”, v jejich řadách nepůsobil, nicméně Dødheimsgard toho za svou relativně dlouhou kariéru vydali poměrně málo, tudíž už jen z toho důvodu (tím dalším je samozřejmě fantastická muzika) je i “Supervillain Outcast”, na němž Kvohst svou stopu zanechal, pamětihodným počinem, o němž můžeme po pěti letech od vydání již beze strachu prohlásit, že zkoušku časem přežil a nezapadl. Oproti tomu v britsko-norské progresivně black metalové skupině Code byl Kvohst už od jejího počátku a nezapomenutelným způsobem nazpíval obě dosavadní desky “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”, o nichž se dá rovněž tvrdit, že stále patří mezi klenoty. Obě tyto skupiny ovšem Kvohst v roce 2011 opustil, aby se mohl věnovat svému vlastnímu projektu s názvem Hexvessel, pod jehož hlavičkou v tom samém roce vydal dlouhohrající debut “Dawnbearer”. Před nedávnem pak vyšla druhá deska s názvem “No Holier Temple”, která je právě tím důvodem, kvůli němuž jsme se tu dnes sešli…

Kdo by ovšem čekal, že se i Hexvessel nese v duchu jakékoliv formy black metalu nebo jakéhokoliv jiného metalu, čeká marně. Hexvessel totiž hrají jakýsi neofolk, který je ovšem natolik netradiční, že by bylo velice zavádějící jej charakterizovat takto jednoduchou škatulkou. Důvodem nejsou ani tak občasné přesahy do rocku, ačkoliv i ty hrály svou roli v tomto tvrzení, neboť hlavní je velmi neotřelá a téměř až unikátní atmosféra. Ta je velice divná, povětšinou taková zasněná až opilá, přesto však stále taková trochu nervózní; hodně přirozená, v žádném případě ale triviální, spíše naopak pocitově dost složitá. Z této palby adjektiv však stojí za vypíchnutí především tři – ať už je totiž ona atmosféra jakkoliv abstraktní, neustále po celou dobu “No Holier Temple” je hlavně neskutečně silná, působivá a všudypřítomná.

Pokud někdo vyznává čistě metal, asi mu toho Hexvessel příliš neřekne… i když myslím, že tohle by neměl být problém, protože z metalového spektra posluchačů se k “No Holier Temple” dostanou prvotně spíše právě příznivci kapel jako Dødheimsgard nebo , což je v obou případech sama o sobě muzika spíše pro otevřenější jedince – a myslím, že takoví lidé “No Holier Temple” ocenit dokážou. Nicméně kdybychom si přece jen chtěli položit otázku, zdali to nebyl ze strany Kvohsta trochu krok zpět, odejít z od kapel, které mezi žánrovými fanoušky měly dost velké jméno, já bych tvrdil, že určitě ne, naopak to do jisté míry považuji za obdivuhodné, že obě skupiny, z nichž jedna je opravdová veličina, dobrovolně opustil, aby se pustil na dosud neprozkoumané pole, které je co žánrového rozsahu diametrálně jinde, v rámci zcela nového projektu, jenž se postupem času stal regulérní kapelou.

Již bylo zmíněno, že pokud bychom chtěli zaštítit Hexvessel nějakou základní škatulkou, pak by to byl (psychedelický) neofolk. Jak už tomu tak u neofolku zpravidla bývá, i zde se jedná o záležitost spíše minimalistickou, nicméně používání jednoduchých prostředků nemusí nutně znamenat také jednoduchý výsledek, čehož je “No Holier Temple” důkazem. Na první poslech nahrávka jen tak příjemně plyne, obejme člověka svou atmosférou, avšak čím déle ji poslouchá, tím více nachází skrytých nápadů a zákoutí, díky nimž snad ani není možné, aby deska omrzela. Už jen množství nástrojů, které se zde nachází, vystačí samo o sobě dost dlouho na to, aby měl člověk co objevovat. Žádný z nich ovšem není samoúčelný a jen pro efekt – tohle jsou myšlenky, které vás při poslechu “No Holier Temple” opravdu napadat nebudou, to mi můžete věřit. Tiché vybrnkávání najde stejné uplatnění jako náznaky metalových riffů, úžasné vokály nebo housle, psychedelie se potkává s post-rockem, stále však v intencích neofolkového ducha. Neofolk v podání Hexvessel ale sám sebe žánrově nikterak neomezuje.

Ač album působí na první poslech minimalisticky, přesto najdete zde velkou spoustu nálad, rozmanitosti a malých experimentů v experimentu, a to aniž by se deska tříštila na pouhou kompilaci nápadů – stále máte ten dojem (a rozhodně je to správný dojem), že posloucháte jedno vyzrálé hudební dílo. Proto vedle sebe mohou bez problému stát krátké, poklidné a zasněné skladby jako “Heaven and Earth Magic”, “Wilderness Is” nebo “Elegy to Goyahkla” spolu s psychedelickými “Woods to Conjure” či “A Letter in Birch Bark”. Na poměry “No Holier Temple” trochu cirkusová “Are You Coniferous?” na desku patří stejně jako rozmáchlá “Unseen Sun”, která zní jako hodně neortodoxní rocková balada s téměř čtvrthodinovou délkou; hard rocková “Your Head Is Reeling” zní stejně přirozeně jako téměř dokonalá psychedelická meditace “Sacred Marriage”, neztratí se dokonce ani obskurní desetiminutovka “His Portal Tomb”. Ve své podstatě by se dalo říct, že všechny kompozice na “No Holier Temple” jsou svým způsobem unikáty, přičemž každý jeden z nich nabízí cosi odlišného, přesto ale při poslechu cítíte, že všechny k sobě patří a nemohou bez sebe být, že to není pouhá kolekce písní, ale famózní mozaika nevšední hudby, pro niž by bylo urážkou, kdybychom ji nenazvali uměním.

Možná vás napadne otázka, komu je “No Holier Temple” určeno. Odpověď na to je lehčí, než by se zprvu mohlo zdát – všem, kteří mají rádi inteligentní hudbu. Je úplně jedno, jaký styl je vaším favoritem, protože věřím, že “No Holier Temple” paří mezi ty desky, jež musí ocenit každý člověk, který dokáže muziku opravdu vnímat. Jedná se o malý klenot, který nenabízí nic menšího než čirou hudební nádheru. Ano, pořád je to záležitost určená pouze úzkému spektru poslechu, tentokrát omezení není dáno stylem, nýbrž chytrostí. Kdo tento přístup dokáže ocenit, má o zábavu postaráno na mnoho a mnoho hodin