Archiv štítku: hip-hop

Uratsakidogi – Black Hop

Uratsakidogi - Black Hop

Země: Rusko
Žánr: black metal / hip-hop
Datum vydání: 5.10.2018
Label:Pri-Zvuk Studio

Tracklist:
01. Into the Ghettomist (intro)
02. Black Hop III [Black Hop Beat-молот]
03. Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)
04. Black Hop II [Black Hop на районе]
05. Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)
06. Black Hop V [КМС-ы Одина]
07. Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]
08. Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]
09. Black Hop VIII [Old School Darkness]

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
web / facebook

Ruští Uratsakidogi fungují už pěkně dlouho. Z toho, co jsem tak porůznu vyčetl se už od počátku nebáli experimentování a míchání různých stylů. Zároveň to vždycky byla tak trochu sranda kapela, o čemž vlastně do určité míry vypovídá i skutečnost, že název skupiny je zkomolenina japonského hentaie Urotsukidōji.

Co jsem ale tak pochopil, dřívější tvorba Uratsakidogi byla docela jiná než to, co Rusové předvádějí na „Black Hop“. A co jsem tak zlehka poslechnul, nebylo by to nic pro mě. Současná podoba kapely je nicméně vtipně jebnutá, zábavná a dělá si prdel z takových stylů, až do našeho záběru zapadá (i kdyby jen dočasně).

Oč na „Black Hop“ půjde, dost jasně prozrazuje samotný název desky. Uratsakidogi zde kombinují black metal a hip-hop – hudebně i esteticky. K tomu přisypte i trochu ruské divnosti a možná se zdálky začnete blížit tomu, co se tady odehrává. Uratsakidogi jsou něco jako ruské meme, které se probudilo k životu a ze světa internetu přelezlo do reality, na koncertní pódia, na hudební nosiče. Tihle borci nosí warpaint a k němu teplákovou soupravu Adidas, kterou doplní rovným kšiltem anebo apartním kulichem. Klipy točí na korbě auta s hořícím barelem anebo v ghetto tělocvičně. A hlavně míchají hip-hopové beaty s blackmetalově rozostřenou kytarou a do toho rapují krkavčím vokálem. To chceš.

Že nepůjde o záležitost, která se bere stoprocentně vážně, se ukáže hodně rychle. To když skončí intro „Into the Ghettomist (intro)“ a první regulérní song „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ se rozjede notoricky známým riffem z „The Hordes of Nebulah“ od Darkthrone. Zajímavé na tom ale je, že „Black Hop“ ani zdaleka není nějaká blbá muzika, jak by jeden od parodické formace tak trochu čekal. Uratsakidogi se totiž nespoléhají jen na to, že se tomu člověk vychláme, jaká je to divná kravina, a to bude ke štěstí stačit. Na tom albu je slyšet, že si s jeho tvorbou dal někdo práci, přemýšlel a dokázal dát dohromady i nečekaně dobré hudební nápady. Především z tohohle důvodu by bylo poněkud nefér házet Uratsakidogi do ranku obyčejných parody skupin, u nichž se člověk na chvíli zasměje na YouTube, ale jinak ho to nezajímá. „Black Hop“ se dá s určitou dávkou tolerance (víc žánrové než kvalitativní) úplně v pohodě poslouchat i jako standardní album.

Zkusím to předvést na konkrétních příkladech. „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ nebo „Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]“ jsou v závěru dobře vygradované. „Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)“ to hraje víc do atmosféry, k čemuž využívá i dámského vokálu. Něco podobného mínus zpěv lze aplikovat i na „Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]“. „Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)“ si pohrává s folkovými elementy. Věci jako „Black Hop II [Black Hop на районе]“, „Black Hop V [КМС-ы Одина]“ nebo „Black Hop VIII [Old School Darkness]“ jsou potom regulérní hitovky, které prostě makají jak vězni ve frostbitten gulagu.

Jestli mi na „Black Hop“ něco schází, je to rychlejší tempo, kdy by se Uratsakidogi utrhli ze řetězu a taky něco nasypali. Prostě nějaký ten kulomet na bicích i na rapu. Všechny tracky si vystačí s pohodlným středním tempem, a byť mezi sebou nesplývají a každý z nich se může pochlubit vlastním ksichtem v rámci alba, po nějakém čase je díky tomu poslech trochu únavný. „Black Hop“ tedy není vyložený držák, ale na druhou stranu – i tak baví déle, než byste asi čekali, když bych vás poslal poslouchat s tím, že to je vlastně trochu parodická kapela.

Pokud jste ortodoxní a jakýkoliv humor ohledně black metalu vám přijde jako kacířství nebo pokud se vám chce zvracet, když slyšíte hip-hop, pak „Black Hop“ určitě neposlouchejte. Ale jinak se toho nebojte, protože je to prdel, navíc nad očekávání hudebně povedená.


Dessa – Chime

Dessa - Chime

Země: USA
Žánr: pop, hip-hop
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Doomtree Records

Tracklist:
01. Ride
02. 5 out of 6
03. Fire Drills
04. Velodrome
05. Good Grief
06. Boy Crazy
07. Jumprope
08. Shrimp
09. Half of You
10. Say When
11. I Hope I’m Wrong

Hrací doba: 34:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Někdy je třeba oddělit hudbu od osobnosti jejího autora, abyste si ji mohli náležitě užít. Rob Flynn je blbec, Phil Anselmo rasista a Varg Vikernes vrah, ale byla by škoda si kvůli tomu kazit řadu skvělých alb, která Machine Head, Pantera či Burzum stvořili. Jindy je naopak osobnost autora pozitivem a v takovém případě je naopak dobré si ji s hudbou spojit. Dessa je přesně tím případem, neboť její hudba nebyla nikdy bezchybná, ale vždy byla stejně jako její autorka nesmírně sympatická. Kombinací hudby a autorky se tak snadno stalo, že mám její předchozí počiny radši, než jak by si čistě objektivně zasloužily.

Dessa je americká rapperka a zpěvačka, jejíž debut „A Badly Broken Code“ přinesl před osmi lety příjemné zpestření do jinak převážně misogynní scény plné zbytnělých eg a nadnesených tvrzení. Kombinace chytrých textů, solidní produkce a bezvadného rapu funguje i s osmiletým odstupem, i když album se zdá být o něco delší, než ve skutečnosti je. O tři roky novější „Parts of Speech“ posunulo Dessu dál od hip-hopu směrem k písničkářství, ačkoli bohatá produkce plná jemných odstínů ještě zesílila. Opět to nebylo bez chybičky, ani tentokrát to však nijak nevadilo.

„Looks like gender’s over
Race came back
Faith is a hammer with a
Book for a handle“
(Ride)

Po pěti letech je Dessa zpět a já po úvodním nadšení musím přiznat, že „Chime“ je bohužel o něco slabší a navíc posouvá Dessu směrem, který mě těší o něco méně. „Chime“ je usedlejší, méně rozmanité a hlavně mnohem víc poplatné tomu, co na hudební scéně momentálně letí. Dobře to symbolizuje již klipová „Good Grief“, jejíž varovným signálem je už tolikrát ohraný vysoký zkreslený hlásek v úvodu skladby, jehož účelem je nalákat posluchače na chytlavý refrén ještě dříve, než se skladba pořádně rozjede. Bohužel, právě refrén je kvůli své laciné vlezlosti tím nejslabším místem písně, neboť sloky špatné nejsou (ačkoli i v nich je hlas Dessy jako na mnoha jiných místech desky položen nezvykle vysoko a rozhodně se mi neposlouchá tak příjemně jako chladný rap/zpěv, který je slyšet jinde na desce).

Velikou část tracklistu tvoří skladby, v nichž je zpěv dominantním prvkem na úkor rapu, a zatímco na „Parts of Speech“ šlo často o nejlepší kousky, zde je tomu přesně naopak. „Boy Crazy“ je příšerně naivní, „Say When“ Dessa nezvládá pěvecky a obstojná (a také o něco rychlejší) „Half of You“ dojíždí na malou originalitu. Pokud vyjmu nedospělou minutovku „Shrimp“ a úvodní „Ride“, která je sice technicky plnohodnou skladbu, pocitově jde však o prodloužené intro, zbudou nám pouhé čtyři písně, které si zaslouží větší pozornost.

Právě v nich ovšem Dessa jede na plné obrátky. „5 out of 6“ je ohromně energická, a i kdybyste nerozuměli ani slovu z jejího textu, už podle zpěvaččina hlasu poznáte, že poselstvím skladby je „trhněte si“. Tichá produkce ve sloce skvěle funguje s energickým rapem a je výbornou opozicí k hlučnému a chytlavému refrénu. „Fire Drills“ pokračuje v podobném duchu, přidává však náznak epičnosti, „Velodrome“ pak o něco zvolní, ovšem neztratí nic z energie a chytlavosti dvou svých předchůdkyň. Čtvrtou povedenou písní je pak závěrečná „I Hope I’m Wrong“, neboť po řadě víceméně pozitivně laděných skladeb přichází se změnou nálady a autentickým smutkem.

Texty jsou jako obvykle nejsilnější stránkou alba, ačkoli opět záleží skladbu od skladby a v první polovině alba je Dessa silnější než ve druhé. Zejména „Fire Drills“, v níž Dessa jako již mnohokrát brojí proti genderové nerovnosti, mě velice potěšila. Bohužel však spolu s hudební stránkou projdou v druhé polovině desky změnou i texty, které jsou o poznání neškodnější a tím i horší.

Dessa

„We don’t say, ”Go out and be brave”
Nah, we say “Be careful, stay safe”
In any given instance, that don’t hurt
But it sinks in like stilettos in soft earth“
(Fire Drills)

Dessa se na „Chime“ posunula a to mi samo o sobě nevadí, bohužel se však zdá se mi posunula nejen hudebně, ovšem i postojem a osobností. Je zde cítit snaha o apel na širší publikum, což není a priori špatné, pokud ale není provázeno přiškrcením vlastní originality. Alespoň to je mé vysvětlení, neboť druhá varianta je, že Dessa již není tím člověkem, který mi byl na předchozích albech tak sympatický. Tak či onak je „Chime“ albem nevyváženým a jeho značná část prostě nestojí za pozornost a ony čtyři špičkové skladby na záchranu nestačí. Po pěti letech čekání jde bohužel spíše o zklamání.


Mike Shinoda – Post Traumatic

Mike Shinoda - Post Traumatic

Země: USA
Žánr: hip-hop / pop
Datum vydání: 25.1.2018
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Records

Tracklist:
01. Place to Start
02. Over Again
03. Watching as I Fall

Hrací doba: 09:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skladba, kterou Mike Shinoda složil krátce po smrti zpěváka Chestera Benningtona, byla přesně taková, jakou byste v dané situaci očekávali. Z tichého, pianem doprovázaného zpěvu byla znát bezradnost, s jakou se Shinoda po smrti svého dobrého kamaráda potýkal. Bohužel však nešlo jen o bezradnost emocionální, nýbrž i o bezradnost skladatelskou. „Looking for an Answer“ zněla přesně tak, jak jsem doufal, že nová hudba od mozku Linkin Park znít nebude. Nezůstalo však u jediné kompozice, Shinoda skládal dál a výsledkem je nečekané EP „Post Traumatic“. Dobrou zprávou je, že se hudebně pohybujeme v úplně jiné sféře, než jakou byla zmíněná „Looking for an Answer“.

Pokud bylo z mnoha let působení Linkin Park něco jasné, pak to, že Shinodova láska směřuje hlavně k hip-hopu. Ne snad, že by se k jeho čisté formě při skládání pro svou kapelu dostával často, jeho kolaborace či třeba projekt Fort Minor o tom však svědčí jednoznačně. Proto není překvapením, že když se rozhodl vytvořit historicky první písničky pod svým vlastním jménem, tíhl skladatelsky právě k hip-hopu. „Post Traumatic“ však není ani omylem puritánské, neboť v něm stále doznívají popové vlivy, na nichž se neslo poslední album Linkin Park. Na rozdíl od něj však Shinoda tentokrát přišel s opravdu dobrým materiálem.

Ze tří skladeb jsou vlastně jen dvě plnohodnotné, neboť úvodní „Place to Start“ je spíše intrem. Zbylá dvojice je však o dobré tři úrovně výše než vše z loňské řadovky Linkin Park. „Over Again“ zachycuje tento vývoj od popového úvodu, který symbolizuje zbytečný auto-tune (k němuž směřuje má takřka jediná výtka k celému EP), přes nečekaně ostrou (na poměry autora) druhou sloku a zpět k chytlavému refrénu, který v závěrečném vyvrcholení zní mnohem líp než v oné auto-tunové podobě, jež skladbu otevírá. „Watching as I Fall“ je o něco komplexnější. Její první polovina překvapivě úderná, v polovině druhé pak píseň i přes krátkou stopáž příjemně vygraduje a ukazuje, jak skvěle by zapadla na některé z alb Linkin Park. Minimálně v ní Shinoda ukazuje, že jako frontman by se neztratil ani v „plnohodnotné“ kapele.

Tematická náplň tří skladeb je dána okolnostmi jejich vzniku a ostatně i název EP to říká celkem jasně. Nečekaná je však Shinodova jízlivost. Zatímco „Looking for an Answer“ se soustředila na hledání příčin, „Post Traumatic“ je v tomto ohledu mnohem sobečtější (a tím také uvěřitelnější). Shinoda vysílá do světa mírné „fuck you“ a přání, aby mu všichni dali pokoj, dokud se sám se situací nevyrovná. Je těžké s ním nesoucítit.

Podstatné však je, že hudebně nejde o nějaký nedodělaný pahýl vystřelený do světa z potřeby sebevyjádření. Songy jsou propracované, na všech slokách je znát snaha o jasný a rytmicky výrazný projev a oba dva refrény jsou vypilované blízko k oné tenké hranici mezi chytlavým a vlezlým. Shinoda tak dokazuje, že je skutečnou armádou jednoho člověka a že v podstatě nikoho nepotřebuje, a to je dobrá zpráva. Ostatně, i minimalistická grafika či lo-fi videoklipy vznikly čistě v jeho režii.

Nepochybuji, že většina čtenářstva Sicmaggotu má o Linkin Park nevalné mínění, ovšem minimálně některé jistě zamrzelo, když před osmi měsíci do světa vypustili takový škvár. „Post Traumatic“ ukazuje, že šlo snad spíše o výjimku než o nový standard a že Shinoda tvoří lépe sám než ve změti profesionální hudebních producentů.

„And everybody that I talk to is like, ‚wow
Must be really hard to figure what to do now‘
Well thank you genius, you think it’ll be a challenge
Only my life’s work hanging in the fucking balance“
(Over Again)


Signor Benedick the Moor – Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Země: USA
Žánr: experimental hip-hop / pop
Datum vydání: 16.6.2017 / 1.7.2017 / 8.9.2017
Label: Deathbomb Arc / selfrelease / selfrelease

Tracklist „Toybox“:
01. Pillows
02. srsly
03. Finally Found
04. Let Them Go
05. Home @ Nite
06. Scratchnsniff
07. w/o u
08. ICEE

Hrací doba: 22:45

Tracklist „CYBR.pnk“:
01. TEAPOT
02. DEMONSBRUH
03. NOWWEJUSTBACKWHEREWESTARTED.gif
04. rly round
05. dr strange
06. Welcome to Pixl Beach
07. hurtb4.headonstraight//
08. boycry
09. ///DESIGN///

Hrací doba: 21:28

Tracklist „MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]“:
01. c h a n g e . d m g
02. innaHive
03. lulu
04. work INN
05. MNFST​.​dstniii (trees)
06. i think (voodoo)
07. $lipknot$ (enter the black prince)
08. as i ponder, floating, my energy begins to dissipate
09. in the .//End
10. mr brightside

Hrací doba: 29:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“. Proto tedy všechny tři počiny najednou.

Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda v době streamování hudby má takovéto rozlišování vůbec smysl). Pro Signora Benedicka je takováto stopáž typická. Jeho experimentálně laděné hip-hopové počiny rozhodně nepatří do hlavního proudu žánru, ovšem na druhou stranu nejdou vyloženě proti němu a vždy se snaží integrovat rozličné hudební motivy, pokud možno tak aby byl výsledek co nejorganičtější a snadno poslouchatelný. To se mu povedlo třeba na předloňském „Opus 3: A Man Atop the Tower“ či jen o rok starším „El Negro“. Jindy to naopak příliš nefungovalo, třeba když na nedávném „Garage Raps, Vol. 1“ vmíchal Signor Benedick do svého receptu ozvěny punku a hardcoru. Bylo to však teprve loňské EP „Maiden Voyage Suite“, kde Moor vypiloval svou unikátní kombinaci téměř k dokonalosti, a které se i přes krátkou stopáž řadilo mezi to nejlepší, co jsem za celý rok v rámci žánru slyšel.

Bohužel bylo naivní předpokládat, že by nalezení oné bezchybné kombinace Moorovo zkoumání, co vše lze v hip-hopu vytvořit, úplně zastavilo či alespoň zpomalilo. Rok 2017 je zdá se ve znamení prudkého boomu přihlouplého pop rapu a tak i Signor Benedick zkouší, co lze s některými jeho základními prvky stvořit. Připravte se tedy na dávku brutálně zkresleného zpěvu, vlezlé melodie, primitivní beaty a hloupé texty.

„Toybox“ ukazuje, že s takovým arzenálem si i poměrně zkušený producent a rapper dokáže velice snadno vylámat zuby. Jestliže u zbylých dvou počinů mám dojem, že si Signor Benedick the Moor ze svých posluchačů tak trochu vystřelil, na „Toybox“ je nejhorší přesný opak, tedy že ho jeho autor bere vážně. Úvodní „Pillows“ je skvělým příkladem, že právě ve chvílích, kdy je vše zjevně promyšlené do posledního detailu, kdy jsou vokální melodie efektně prolnuté a napsané tak, aby se co nejlépe usadily v paměti nebožáka posluchače, je výsledek takřka nejhorší možný. Z „Pillows“ je mi fyzicky špatně, a to není zrovna něco, co byste chtěli od hudby, jež se snaží o rádiovou přístupnost.

Je úplným paradoxem, že skladby, které jsou tak trochu odfláknuté a nepovedené („Srsly“, „Home @ Nite“, „ICEE“) jsou vlastně lépe poslouchatelné, neboť se jim onu nevkusnost, o kterou celé „Toybox“ usiluje, nedaří efektivně přesouvat na posluchače. Jedinou poslouchatelnou skladbou celého alba se tak stává „Scratchnsniff“, která je i díky dost odlišnému zvuku a přístupu na nahrávce vlastně dost nepatřičná. Bohužel „Toybox“ ještě nesahá na dno.

„CYBR.pnk“ je zjevný experiment a možná i díky tomu je mi o něco sympatičtější, jenže to nemění nic na faktu, že jeho obsah je až bolestně špatný. Úvodní „TEAPOT“ a závěrečná „///DESIGN///“ myšlenkově pokračují v popovém ladění „Toybox“, jenže s určitou dávkou ironie a vědomí, že nápady, jež nám v nich Signor Benedick předkládá, jsou jednoduše hloupé. Bohužel zbytek desky je vlastně jen experimentem kombinujícím nelítostně hluboké beaty s mnoha a mnoha vrstvami nezajímavého zkresleného zpěvu a není na nich vůbec nic, co bych mohl pochválit či si alespoň zapamatovat. Je smutnou skutečností, že nejlepší skladbou desky je „Welcome to Pixl Beach“, což je vlastně donekonečna opakovaný několika vteřinový sampl čehosi, co zní jako poplašný signál z kosmické lodi.

Už jsem se chystal Moora a jeho popový experiment odsoudit, jenže pak vyšla šílenost s názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ a já konečně nalezl to, co jsem chtěl dostat již napoprvé. Ne snad, že by zde Moore kvalitou dosáhl na své vrcholné počiny, jenže to více než vynahradil neurvalostí a bezbřehostí svých (ne)muzikálních pokusů. Třetí letošní Moorova deska je nejodvážnější, pojí v sobě popové vlivy předchozí dvojice s nesmírně tvrdými beaty a metalovou agresí. Úvodní „c h a n g e . d m g“ je velice propracovaná, staví na časté změně tempa a Signor Benedick v ní řve jako utržený ze řetězu. „work INN“ opouští popové ambice a se svým minimalistickým beatem vytváří krásnou depresivní atmosféru. „MNFST.dstniii (trees)“ je agresivní a nesmírně těžká a její konec kombinující hluboké beaty s řevem je naprosto zničující. A „$lipknot$ (enter the black prince)“, jakási kombinace hlukového experimentu a štěkání ve stylu Jonathana DaviseKorn, je dalším solidním zářezem.

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

I přes chválu posledního odstavce je však trojice alb zklamáním. „Toybox“ a „CYBR.pnk“ jsou jednoduše průsery a nevidím jediný důvod, proč se k nim kdykoli vracet. „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ je o několik úrovní lepší, jenže vše není tak skvělé, jak se může zdát. V první řadě je mé nadšení dáno nízkým očekáváním, které jsem po dvojici předchozích alb měl. V druhé je pak třeba podotknout, že jako experiment jde o album nesmírně zajímavé, jenže jako hudba, kterou byste si chtěli pouštět pro zpříjemnění dlouhé chvilky spíše neobstojí. Signor Benedick tak na trojici alb ukazuje, že zkoušet nové věci se jednoduše občas nepovede. Dlouhodobé závěry bych však rozhodně zatím nedělal.


Onyx & Dope D.O.D. – Shotgunz in Hell

Onyx & Dope D.O.D. - Shotgunz in Hell

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop / grime
Datum vydání: 29.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Shotgunz in Hell
02. Can’t Hear You (feat. Sickflo)
03. XXX
04. Piro (feat. Dopey Rotten)
05. Spit in Ya Face
06. Doomsday
07. Die Slow
08. What’s Your Drug of Choice? (Skit)
09. Don’t Sleep
10. Psychopath (feat. Snak the Ripper)
11. Playa
12. The Body (Skit)
13. Stacking

Hrací doba: 33:30

Odkazy Onyx:
web / facebook / twitter

Odkazy Dope D.O.D.:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Snowgoons PR

V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).

Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.

Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.

„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.

Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.

Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.

Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.


Viranesir – Satanic Mosque

Viranesir - Satanic Mosque

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: sandnigger hip-hop
Datum vydání: 16.4.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Infernal Faggot Abuse (ft. Young Ouzo)
02. Worthless Bitches and Turkish Mob Life (ft. Nick Noro)
03. Sandnigger from Hell (ft. MC Astaroth)
04. Prince of Adana (ft. Nikki Bread)
05. Satan’s Gangstas (ft. Lycantropic Werewolf & Nick Noro)
06. Trailblazer Trickster

Hrací doba: 25:07

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

„You might ask, what the fuck is Viranesir doing a hip-hop album. Well, metal has become so gay and tame with shameless bandwagoning and nobody having the balls to push lyrical boundaries that it is up to the legend himself that he can do a rap album more metal than most pretendu tough guy faggot fake blood vegan metal crowd.“

Pokud nemáte žádné tušení, co to je Viranesir a kdo to je Emir Toğrul, pak byste se měli stydět. Neznamenalo by to totiž nic jiného, že zodpovědně a pozorně nepročítáte všechny naše kvazi-literární písmenkové výstřiky na virtuální papír a. k. a. samozvané recenze na téhle postižené stránce. Jen málokterý duševně chorý magor se může pochlubit, že zde byl recenzován tolikrát. Počítám-li správně, už jsme zde zrecenzovali celkem devět nahrávek, na nichž se Emir podílel (většinou v roli hlavního skladatele), a tato recenze, již jste právě začali číst, je tedy jubilejní desátá.

 „This is how the party goes in Adana,
Satanic sacrifice in house of god,
Bring the devil into a holy shrine
And make the slaves give us sexual gnosis“
(Infernal Faggot Abuse)

Emir Toğrul je kurevsky plodný týpek (pro nemravné dobytky dodejme, že nyní je myšlena pouze hudební potence), ale i navzdory skutečnosti, že obvykle vysírá hned několik dlouhohrajících počinů ročně (pokud tedy zrovna není zavřený v sanatoriu po neúspěšném pokusu o sebevraždu), dokáže i po tolika nahrávkách překvapovat. V lednu vyšla deska „Supports Flag Burning and Female Raping“, která dosavadní textovou kontroverzi Viranesir překonávala a posouvala na ještě oplzlejší úroveň, což je docela obdivuhodné, vezmeme-li v potaz, že v minulosti vyšla pod hlavičkou projektu alba jako „You Jewish Bastards“ s hity jako „Kill Nigger“.

„This is the sandnigger all the way from the piece of shit muslim slums of the desertass turkey, where people suck,
But the good thing is theres a lot of room for rape, and a lot of fun, murder, torture, animal abuse, female abuse, thats what its all about, having fun in this short ass fucking life.“
(Sandnigger from Hell)

Zatím poslední (dubnové) album „Satanic Mosque“ překvapuje také, ale tentokrát po hudební stránce. Tvorbu Viranesir lze lehce rozdělit do dvou větví – v diskografii najdete buď blackmetalová alba, anebo ambientní alba. Když ponecháme stranou fakt, že v obou případech to zní trochu jinak než průměrná a standardní žánrová forma, sedí to dost přesně. „Satanic Mosque“ ovšem tento vzorec nabourává, protože se zde Emir Toğrul vůbec poprvé pustil do – hip-hopu. Snad není třeba dodávat, že se nejedná o obyčejný hip-hop, nýbrž o další zfetovanou magořinu, která svým vyzněním zapadá do šíleného světa Viranesir a která přináší texty tak nemocné, že se nad tím budou pohoršovat i všichni horrorcore pozéři. Opět se tedy připravte na zvýšenou kadenci niggerů, faggotů a projevů choré mysli. Přiložené citace snad alespoň trochu napoví.

Viranesir

„The cockroach speaks sandnigger and says bitches should be put to their place.
No need for white men in my turf telling me how to live but I hate niggers as well.“
(Satan’s Gangstas)

Vše zvrhlé však není dokonalé. Nahrávce totiž ubírá na kreditu nevyrovnanost. Z úvodní „Infernal Faggot Abuse“ jsem mírně rozpačitý, přijde na náladu. Při jednom poslechu mě baví a je zajímavě afektovaná, zatímco při dalším mě kňouravý rap spíš sere. Nutno ale vyzdvihnout výborný pomalý beat se silnou temnou atmosférou.

„We chop the cats’ hearts to shreds,
And feast on their eyeballs
We inject the slaves with drugs and give them blunts, xanax, soda and vodka“
(Infernal Faggot Abuse)

Střed „Satanic Mosque“ je zase výborný. „Worthless Bitches and Turkish Mob Life“, „Sandnigger from Hell“, „Prince of Adana“ a „Satan’s Gangstas“ jsou krásně zhovadilé perverzní skladby, leckdy s až překvapivě dobrým rapem, o nějž se starají hosté, nikoliv sám Toğrul. Na druhou stranu, nelze přeslechnout značnou podobnost mezi ústředním motivem „Worthless Bitches and Turkish Mob Life“ a „Satan’s Gangstas“, ale nějak mi to nevadí. Každopádně, tohle mě upřímně baví a nemocným jedincům, kteří se nezaleknou zhůvěřilosti v nadžánrovém kontextu, mohu klidně doporučit. Pokud byste mě nutili k určení jediného vrcholu, ukázal bych na „Sandnigger from Hell“ vybavenou hutným přebasovaným instrem.

„Bitches should never be given more right than they deserve so as niggers.
They will extort pride and ask for seconds, cos they ain’t got pride themselves.
They think it is something that can be taken from others, like bitches.“
(Satan’s Gangstas)

Viranesir

Dojem ze „Satanic Mosque“ ovšem kazí finální „Trailblazer Trickster“, která je se sedmi a půl minutami suverénně nejdelší položkou tracklistu. Tenhle track připomene to nejhorší a nejbuzerantštější z Emirovy ambientní tvorby. Navzdory určitému pokusu o gradaci zdvojením hlasu v závěru tuhle píseň nemohu označit za nic jiného než zklamání. Mluvím tedy o muzice, po textové stránce je to tradičně perla.

„Talk shit about satanists because they are harmless,
But can’t say shit to muslims can you?
Fuck those sandniggers.
Burn those mosques,
Fuck muhammed,
Fuck allah.“
(Trailblazer Trickster)

Viranesir

Vzato kolem a kolem je ale „Satanic Mosque“ zajímavým počinem, jejž uctívači Toğrulových hudebních úchylek jistě vezmou za svůj i přes změnu žánru. Jsou zde cítit určité dětské nemoci, ale ta pověstná zvrhlost z toho opět teče po hektolitrech. Vůbec bych se nezlobil, kdyby nešlo o poslední hip-hopový počin Viranesir, naopak bych byl rád, kdy k dosavadní blackmetalové a ambientní tváři skupiny přibyla i třetí rapová. Po vychytání těch několik hudebních mušek bych si totiž neměl nač stěžovat. Po textové stránce není moc co zlepšovat, protože zde je to již tradičně maso a bezuzdné urážení všeho a všech – bez hranic, bez autocenzury, bez špetky moralismu nebo dodržování jakýchkoliv. V tomto ohledu je Viranesir skutečně jeden z mála projektů, ne-li dokonce jediný, kde je nebezpečnost textů dotažena nadoraz a kde se nějak posouvá hranice, kam až lze zajít. A toho si cením opravdu hodně.

„Fuck the gay music scene, fuck professionalism, we are here to punch throatfuck your moms!“


Kendrick Lamar – Damn

Kendrick Lamar - Damn

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 14.4.2017
Label: Top Dawg Entertainment / Aftermath Entertainment / Interscope Records

Tracklist:
01. Blood
02. DNA
03. Yah
04. Element
05. Feel
06. Loyalty
07. Pride
08. Humble
09. Lust
10. Love
11. XXX
12. Fear
13. God
14. Duckworth

Hrací doba: 54:54

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kendrick Lamar je dnes rapová superstar. Patří k nejúspěšnějším v rámci svého žánru a daří se mu i mimo něj. Přestože rozhodně nehodlám tvrdit, že mezi úspěchem v hudbením byznysu a kvalitou hudby existuje korelace (a tím méně kauzalita), Kendrickovi nelze upřít přinejmenším snahu přistupovat k věcem poctivě a alespoň trošku jinak než jeho současníci.

To však neznamená, že bych byl bezmezným obdivovatelem jeho tvorby. „Good kid, m.A.A.d city“ považuji za nesmírně povedený počin, který však těžko bourá hranice, zatímco následné ambiciózní „To Pimp a Butterfly“ je v mých očích obdivuhodné snahou jít o něco dál, kterou však zejména v druhé polovině desky ničí těžká nevyváženost skladeb. Jednoduše řečeno, s „To Pimp a Butterfly“ rozehrál Lamar velkolepou hru, v níž se mu chvíli extrémně dařilo, nakonec však na svou odvahu dojel a skončil tak jako mnoho gamblerů se štěstím tam, kde začal. Paradoxně lepší mi v tomto smyslu přišlo až dosud poslední „Untitled. Unmastered.“, které se sice technicky vzato skládalo jen ze skladeb a jejich útržků natočených a nevyužitých při přípravě předchozího alba, jenže právě zde se projevila vysoká úroveň materiálu, na niž Kendrick bezpochyby dokáže dosáhnout, bez neduhů, jimiž jeho donedávna poslední dlouhohrající deska trpěla.

Úspěch těchto dvou alb přinesl Lamarovi vedle nových fanoušků i nové kritiky, jejichž negativní publicita ho paradoxně vynesla mezi největší (přinejmenším americké) popové ikony. To nejspíše definovalo jeho vnímaní po vydání poslední řadovky a zásadně ovlivnilo jeho čtvrté album: na vrcholu popularity, s množstvím oddaných fanoušků, ovšem snadno přístupný útokům svých odpůrců.

„Damn“ je album až nečekaně přímočaré. Vše tomu nasvědčuje už letmý pohled: jednoslovné názvy skladeb, koncept (pokud to konceptem nazývat vůbec lze) zřetelný jen z letmého pohledu na tracklist a Kendrickův kukuč zpruzele zírající z obálky. Jednoduchost však přesáhla i do hudby samotné. Tam, kde „To Pimp a Butterfly“ stavělo stěny z nástrojové rozmanitosti a skladatelské hravosti, se „Damn“ vrací ke kořenům a jde ještě o něco dál: jednoduché beaty, jen pár výrazných prvků na píseň, žádná překvapení a díky tomu i solidní ucelenost. Možná i ve snaze přenechat pozornost hlavně textům se Lamar rozhodl svou produkci upozadit, což ovšem nejde na úkor promyšlenosti. Hudba je zde jednoduše proto, aby se na jejím popředí dalo rapovat, a pokud to přijmeme, je těžké za to „Damn“ kritizovat.

Produkční jednoduchost citelně kontrastuje s vokální rozmanitostí, každou skladbou se proplétá množství různých hlasů, zpěvem či rapem přispělo několik hostů i množství producentů a Lamar sám se svým hlasem jako obvykle pracuje ve snaze nalézt tu polohu, která ke skladbě sedne nejlépe či která dobře charakterizuje roli, již právě hraje. Ne vždy jsou to volby správné, například vysoký hlásek DJ Dahli„Loyalty“ je extrémně otravný (bohužel jsou podobné výstřelky docela časté), stejně jako počítačově zkreslený hlas Lamara samotného v „Pride“. Všeobecně však lze říci, že i díky této rozmanitosti je „Damn“ poměrně příjemné poslouchat v celé jeho délce i přes některé dílčí vady na kráse.

Velice se povedl úvod s jemnou melodií v „Blood“ i agresivní „DNA“, která řádně provětrá každý subwoofer. „Feel“ je jedna z nejsilnějších skladeb alba díky gradující intenzitě Lamarova hlasu, zatímco „Loyalty“ s hostující Rihannou představuje to nejlepší z „jemných“ stránek „Damn“ (byť se při chválení zpěvu slečny, jež mi dosud stále leží v uších svou stupidní písničkou o deštníku, cítím dosti nekomfortně). Nečekaně solidní je i „XXX“ s hostujícími U2. Údajně nejde jen o Bona, jenž si ve skladbě střihne krátkou a dosti nevýraznou sloku, nýbrž opravdu o celou kapelu, která se prý podílela na psaní písně. Bylo by troufalé tvrdit, že zde snad je styl irské legendy poznat, rozhodně však „XXX“ příjemně vybočuje ze zbytku desky.

Jednoznačný vrchol nastává však až téměř ke konci s nejdelší kompozicí „Fear“. Nejlepší je ve svém středu, kdy produkce jen rytmicky a hypnoticky opakuje primitivní beat a veškerá pozornost tak ulpívá na Lamarově nezkresleném hlasu a povedeném textu o boji se strachem. Skladbě neubližují ani poměrně dlouhé úryvky jakéhosi telefonátu v úvodu i závěru a některé její prvky, jako je třeba zbožné zvolání „god damn us all“ uvozující příjemnou basovou linku kousek před závěrem, jsou prostě bezvadné. Zde a bohužel pouze zde mám dojem, že Kendrick stojí u hranic žánru a alespoň symbolicky zkouší jejich pevnost.

Kendrick Lamar - Damn

Bohužel, někdy je „Damn“ vyloženě slabé jako třeba v případě přeslazené „Love“, nevýrazné „God“ či při zbytečně agresivním refrénu „Humble“. Zbytek skladeb je pak tak nějak v pořádku, ovšem pokud bych je měl postavit vedle čehokoli z „Good kid, m.A.A.d city“, jen těžko by obstály.

Jako celek je i přesto „Damn“ příjemné na poslech. Není to klenot Lamarovy produkce, je to dokonce spíše krok zpět než vpřed, ale po nevyváženém, ačkoli všemi milovaném „To Pimp a Butterfly“ je to zase jednou album, které není problém doposlouchat do konce. Přesto mohlo být lepší. Texty naznačují dosti odvážný koncept, mám ovšem dojem, že v tomto ohledu fanoušci připisují Lamarovi víc kreditu, než si zaslouží, a jeho textům vkládají mnohem hlubší významy, než jaké autor zamýšlel. Hudebně bych pak místy ocenil odvážnější rozhodnutí. Sečteno a podtrženo, „Damn“ je lehký nadprůměr, což je přeci jen méně, než jsme od současného nejúspěšnějšího představitele žánru zvyklí očekávat.


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Loyle Carner – Yesterday’s Gone

Loyle Carner - Yesterday's Gone

Země: Velká Británie
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: AMF Records

Tracklist:
01. The Isle of Arran
02. Mean It in the Morning
03. +44
04. Damselfly
05. Ain’t Nothing Changed
06. Swear
07. Florence
08. The Seamstress (Tooting Masala)
09. Stars & Shards
10. No Worries
11. Rebel 101
12. No CD
13. Mrs C
14. Sun of Jean
15. Yesterday’s Gone

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook

Asi nikoho nemůže urazit tvrzení, že britští rappeři se na úroveň svých amerických protějšků nikdy nedostali. Ne snad, že by v Británii neexistoval kvalitní hip-hop, ovšem na pár zajímavých jmen britské hip-hopové scény připadají desítky srovnatelně dobrých Američanů. To však neznamená, že by byla britská scéna mrtvá. Zrovna vloni vydala své druhé album nesmírně talentovaná Kate Tempest, album tak povedené, že by se do pětice mých nejoblíbenějších žánrových počinů roku mohlo zařadit velice snadno.

Na Kate Tempest jsem si však nevzpomněl náhodou. Není to jen národnost a společné turné, které Loyla Carnera s touto básnířkou a rapperkou spojuje. Její jméno se totiž v recenzích Carnerova debutového alba „Yesterday’s Gone“ objevuje s naprostou pravidelností, protože míří v rámci hip-hopové scény vcelku podobným směrem. Bohužel je to však podobnost víceméně zdánlivá, jak vyplyne následujících řádků.

Carnerovo debutové album lze s trochou nadsázky označit za „rodinný hip-hop“, a to hned ze dvou důvodů. Prvním jsou Carnerovy texty, které se zabývají převážně právě rodinou a rodinnými vztahy. Stejně jako na svém tři roky starém EP „A Little Late“ se hned několikrát věnuje otci, jenž ho v mládí opustil, ve „Florence“ rapuje o sestře, kterou si přál a nikdy neměl, a svému vřelému vztahu k matce věnoval celou „Sun of Jean“. Nerad bych se Carnerově upřímnosti a otevřenosti vysmíval, na jednu stranu je to nesmírně sympatické, ovšem jen do určité míry, za níž už je to tak trochu divné a já mám při poslouchání alba dojem, že některé pocity by si Carner měl nechat jen pro sebe a své blízké.

Druhým důvodem, proč je „Yesterday’s Gone“ rodinným albem, je hudba samotná, která je nesmírně nekonfliktní, uklidňující a místy až uspávající. S výjimkou několika málo výraznějších a hlasitějších skladeb se většina tracklistu nese na vlně jemných citlivých beatů a drobných kytarových vyhrávek, čímž repertoár Carnerovy produkce víceméně končí. „Yesterday’s Gone“ díky tomu nabídne příjemný poslech, pokud vám tedy nevadí, že se písně v podstatě točí okolo jediného motivu a jen výjimečně nabízejí více než ohranou strukturu sloka – refrén – sloka – refrén – konec.

I přes výše zmíněné je však „Yesterday’s Gone“ albem, jež je poměrně zábavné poslouchat. Carnerův hlas je možná trochu monotónní, to však vynahrazuje sympatickým londýnským přízvukem. Ačkoli na tracklistu není žádná vyloženě špatná píseň, rozhodně je zde několik, které nad ostatní povyšují zajímavé nápady. „Ain’t Nothing Changed“ skvěle využívá saxofonu a silného refrénu, aniž by narušila poklidné plynutí desky, „Florence“ je díky kombinaci textu a motivu nejdojemnější skladbou a „No CD“ zase díky vlezlé kytaře tou nejenergičtější.

Jako by si byl Carner vědom přílišné jednoduchosti písniček, rozhodl se pro udržení pozornosti posluchače ke konci desky alespoň částečně přinést pár nových prvků, a tak po chytlavé „No CD“ album ukončuje trojice „Mrs C“ s další bezvadnou saxofonovou vsuvkou a trochu odvážnější strukturou, „Sun of Jean“ s dlouhým mluveným vstupem od Carnerovy matky (který je i přes zjevnou nemelodičnost příjemně poetický) a na závěr akustická titulní skladba, v níž se Carner představí jako obstojný zpěvák.

Album je protkáno několika mluvenými vsuvkami a jako obvykle jsou to právě tyto momenty, které začnou být otravné jako první. „+44“ je krátká báseň bez instrumentálního doprovodu představující Carnerův hlas v kompletní nahotě a díky své poetičnosti si místo na albu snadno obhájí (ostatně právě zde předpokládám začíná a končí spojitost mezi Carnerem a Kate Tempest). Bez ostatních vsuvek, jak v podobě krátkých „Swear“ a „Rebel 101“, tak vyloženě otravné krkající slečny v závěru „The Seamstress (Tooting Masala)“, bych se velice snadno obešel.

Takže poslechnout či neposlechnout? Rozhodně poslechnout. Loyle Carner se stal obětí toho, co potká mnohé ambiciózní nováčky. Na úspěšném EP „A Little Late“ představil mladý Angličan svou poměrně originální hudební tvář a místo toho, aby se ji rozhodl dále rozvíjet, příliš zpohodlněl a většina písniček na „Yesterday’s Gone“ působí jako sázka na jistotu. To neznamená, že jsou nutně špatné či že by na tomto základu nešlo postavit excelentní album, chtělo by to však trochu rozmanitosti a k ní potřebné odvahy. Pokud si to pro příště Carner uvědomí, můžeme od něj čekat ještě zajímavé věci.


Oddisee – The Iceberg

Oddisee - The Iceberg

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Mello Music Group

Tracklist:
01. Digging Deep
02. Things
03. Built by Pictures
04. Hold It Back
05. You Grew Up
06. NNGE
07. Like Really
08. Want to Be
09. This Girl I Know
10. Waiting Outside
11. Rain Dance
12. Rights & Wrongs

Hrací doba: 47:56

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Relativně nedávno jsem na úvod recenze třetího počinu amerických Run the Jewels hořekoval nad nedostatkem dospělého hip-hopu. Hudby, která by se zabývala důležitými tématy a náležitě je zpřístupnila svým posluchačům, tak jako autoři sci-fi svým čtenářům často umožňují pochopit nejmodernější věděcké poznatky své doby prostřednictvím čtivé a dobrodružné prózy. V jistém ohledu jsem samozřejmě přeháněl, neboť jsem mluvil o autorech, kteří se pohybují v horních vrstvách hip-hopu, tam kam je dobře vidět i zvenčí, a kteří tak pomáhají definovat obraz žánru v očích „cizinců“. Pokud chcete hledat vážnější témata, stačí se tedy ponořit pod tuto vrchní vrstvu a zajímavých umělců kolem vás bude najednou poměrně hodně.

Jít do hloubky je tedy prospěšné, pokud chcete objevit to, co letmým pohledem neuvidíte, a naopak to, co v hloubce objevíte, může snadno změnit váš pohled na celek. A právě o to se pokouší Oddisee na svém počinu „The Iceberg“, jak ostatně proklamuje hned v první skladbě „Digging Deep“: „I know it’s easy when you’re angry just to shallow grave it, but dig deeper for the reasons and we’re all related.“ Co se může svrchu zdát nějaké, je při bližším pohledu jiné, a na to je třeba nezapomínat.

„How you’re gonna make us great, when we were never really that amazing?“
(„Like Really“)

Washingtonského rappera Oddisee mám v hledáčku už delší dobu, ovšem k poslechu jsem se nikdy nerozhoupal. Nemohu tvrdit, že bych k tomu neměl dostatek příležitostí, neboť Oddisee je aktivní chlapík, jenž každý rok nějaké to album či mixtape vydá, o krátkých počinech ani nemluvě. Přesto je „The Iceberg“ moje první seznámení, a přestože ho nevidím jednoznačně pozitivně, jak vyplyne z následujících řádků, mohu ho už nyní doporučit.

Jistě není náhoda, že „The Iceberg“ a Oddiseeho příklon ke kritickému myšlení vznikalo v době, kdy Ameriku pobláznil pán s tupé, který mezi sebou a problémy chtěl doslova postavit zeď. Co se textů týče, rozhodně je zde hloubání v tom, o čem se v „dobrých rodinách“ příliš nemluví, přítomno na každém kroku. Oddisee poukazuje na řadu problémů, počínaje právě přílišně povrchním nazíráním na věci (úvodní „Digging Deep“) a neschopností vžít se do situace ostatních („Things“) konče. Mezitím si udělá zastávku třeba u genderové diskriminace („Hold It Back“), nedostatečného ekonomického vzdělání amerických chudých („Built by Pictures“) či u indoktrinace dětí ideologií rodičů, kterou v „You Grew Up“ elegantně ilustruje na příkladech amerického odpůrce imigrace a islámského teroristy. Bohužel všechna výše zmíněná témata najdeme hlavně v první polovině desky, neboť v druhé se Oddisee věnuje buď méně závažným otázkám, nebo se zanoří tak hluboko, že nejsem jeho myšlenkové procesy schopen následovat.

„I make more than my sister
Cause I was born as a mister,
And I ain’t never been to college, and she graduated honors,
Yet the bosses think that I’m a better fit, huh“
(„Holt it Back“)

Oddisee

Podobnou tendenci, jakou mají texty ke konci desky, lze bohužel vztáhnout i na zbylé prvky alba. Jeho začátek je opravdu povedený. Oddisee„Digging Deep“ stanoví náladu, jíž se poté drží po většinu hrací doby. Jako by se hlubší texty pokusil kompenzovat uklidňující a příjemně plynoucí hudbou, kterou nejlépe popisuje anglické slovíčko „smooth“, jemuž české „hladký“ odpovídá jen částečně. Klidné plynutí, doplněné funky baskytarou, příjemně tanečnější elektronikou či dalšími výraznými prvky (saxofon v úvodní skladbě), funguje dobře v kombinaci s Oddiseeho hlasem. Pokud bych měl snad mít k Oddiseemu samotnému nějaké výhrady, bylo by to možné k monotónnosti, s ní své texty občas přednáší. Vynikne to právě ve chvílích, kdy přejde do zpěvnějších poloh a jeho hlas získá zcela nový odstín, jako je tomu například v závěrech slok v „Hold It Back“. Mírně kritický bych mohl být i k refrénům, které jsou mnohdy zbytečně popové a přehnaně chytlavé a fungují, jen když se opravdu povedou („Built By Pictures“), a jindy naopak skladbu spíše zadusí („This Girl I Know“). Potěšující však je, že na albu není ani jediný vyložený propadák, a tak je ho i přes mírnou nevyváženost příjemné poslouchat od začátku do konce, ačkoli například taková „Want to Be“, přílišně inspirovaná Daft Punk a jejich hitem „Get Lucky“, už je celkem na hraně.

I přes výše řečené však „The Iceberg“ stojí za poslech, neboť obaluje důležitá témata do velice zábavného kabátku. Oddisee ukazuje, že díky svým zkušenostem dokáže sestavit solidní desku, které k opravdu vysokému hodnocení chybí snad už jen větší vyváženost a trochu více odvahy v oblasti produkce. Jít pod povrch však bez pochyb bylo správně rozhodnutí.