Archiv štítku: hip-hop

BackxWash – God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

BackxWash - God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

Země: Kanada
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 30.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It
02. Black Magic (feat. Ada Rook)
03. Spells (feat. Devi McCallion)
04. Black Sheep
05. Hell’s Interlude (feat. Fatherfake)
06. Into the Void (feat. Malldate)
07. Adolescence
08. Amen
09. Heaven’s Interlude (feat. Skin)
10. Redemption (feat. Will Owen Bennett)

Hrací doba: 22:10

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Pokud Dälek pootevřeli vrata noise rapu, Death Grips je rozkopli dokořán. Subžánr od té doby hostí desítky projektů, z nichž se valná většina vykrádá navzájem. Stále se ale najdou jména, která fúzi hluku a rapu dokážou uchopit svérázným způsobem. Patří sem například JPEGMAFIA, Clipping nebo právě BackxWash.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ je sice druhým plnohodnotným počinem kanadského umělce, jde každopádně o první desku, která se dostává k širšímu hudebnímu obecenstvu. Novinka je navíc zvukově konzistentnější a produkčně zdatnější. Debutová „DEVIANCY“ působila spíše jako roztříštěná kolekce Soundcloud tracků, zvukový charakter ale i tak předestřela. Už zde BackxWash představuje agresivní rap po vzoru nejvyostřenějších trap projektů poslední doby, který se instrumentálně opírá o noise i industrial. Základ produkce nicméně tvoří hip-hop, což se projevuje zejména prací se samply a robustníma bicíma s klasickým bpm okolo 90. Texty se věnují hlavně úzkosti, odcizenosti a paranoii, na kterou BackxWash věší okultní a hororové odkazy.

Lyrika plná frustrace a nevyrovnanosti vyplývá ze samotného existenčního rozkolu umělce. BackxWash je totiž black-trans rapperem/kou, navíc s oblibou pro gotickou subkulturu a černou magii (nejde nezmínit poměrně vtipnou paralelu s poslední deskou Biesy). Odkazy na okultismus jsou sice elementární, ale s ohledem na celkovou přímočarost a všeobecnou bizarnost projektu to vlastně nevadí.

Přímočaře nepůsobí jen texty, ale i deska celkově. „God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ má střídmou délku, jednotlivé stopy nepřekročí čtyři minuty, přesto se toho zde děje hodně. Po boku všudypřítomného hlukově-industriálního lomozu zaujmou chytře zakomponované samply – některé z nich skladby nenápadně dobarvují, jiné hrají prim a drží tracky jen za asistence bicích a basy. Hned od první vteřiny desky takto funguje smyčka sténajícího Ozzyho ze skladby „Black Sabbath“.

Druhá „Black Magic“ je z produkčního hlediska podstatně sofistikovanější. Refrén na druhou stranu dokazuje, jak si BackxWash vystačí s přímočarými texty – refrén, který staví na opakování fráze „I fuck with black magic“, je sice primitivní až za roh, tvrdit však, že nemá náboj, by byl kec. S podobnou formulí a stejnou energií pracuje i „Into the Void“, osmá „Amen“ je pak produkčně i textově ještě vyhrocenější. Ke zvolnění dochází až ve finále, kde BackxWash po mezihře se klasickým „In Heaven“ samplem z „Eraserhead“ klidněji rekapituluje přes zpomalený soulový sampl.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ se tak dá vytknout jistá nevyzrálost rapu samotného. BackxWash přepíná hlavně mezi eminemovským schizofrenním projevem a trapovou vyřvaností. Občas přejde do klidnější roviny, kde paradoxně zní nejpřesvědčivěji, toť ale vše. Druhá deska má i tak dostatek charakteristických ingrediencí, které pohromadě na krátké hrací ploše šanci nenudí. Projekt tolik netrpí ani na téma rasy a genderu, které běžně dojíždí na otravné SJW tendence.


Ghostpoet – I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep

Ghostpoet - I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep

Země: Velká Británie
Žánr: hip-hop / trip-hop
Datum vydání: 1.5.2020
Label: PIAS Recordings

Tracklist:
01. Breaking Cover
02. Concrete Pony
03. Humana Second Hand
04. Black Dog Got Silver Eyes
05. Rats in a Sack
06. This Train Wreck of a Life
07. Nowhere to Hide Now
08. When Mouths Collide
09. I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep
10. Social Lacerations

Hrací doba: 45:37

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Ghostpoet je poměrně neobvyklou postavou britské hudební scény, což vyplývá zejména z komplikovanosti žánrového vymezení. Na první poslech nejvíce vyvstává hip-hopová poloha. Hudba ale rychle svádí k trip-hopu, zejména v podobě, která je typická například pro Trickyho, využitím smyčců pak připomene i Portishead. Za balancování na hranách obou žánrů může celkový vibe a Ghostpoetův projev, který opatrně balancuje na hranici rapu a monotónního zpěvu. Instrumentace samotná pak připomíná softrockové obdoby kapel jako Radiohead, electro-ambientní projekty Nicolase Jaara, ale i jazz noir. Hudba je temná, pomalá a kontemplativní.

„I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ jde ponuré auře, kterou vyjmenované žánry vytvářejí, napřed. Nejde ostatně o velký odklon od minulých desek. Rozdíly zde ale jsou. Novinka se více vzdaluje elektronickým aranžím a pracuje spíše s živými nástroji. Prim hraje rytmická složka – bicí a basové linky jsou stavebními kameny, které obohacují strohé kytary, žesťové nástroje a řada chytře zakomponovaných šumů a jiných hluků. Hostů se na desce objevuje minimum, často jde o ženské vokály, jež harmonizují s Ghostpoetem na refrénech.

Projev Ghostpoeta se rovněž posouvá. Zůstává nicméně na dosud vytyčené trajektorii. Vždy šlo o pomalejší jednolitou dikci. Ta na „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ působí až letargicky. Na papíře tento popis může působit jako výhrada, z hudebního hlediska však utahaná volba přednesu funguje. Jde totiž ruku v ruce se zádumčivými instrumentálními stopami i tématikou alba, která se soustředí na úzkostné a depresivní pocity a tyto stavy běžně doprovázející peripetie. Atmosféru skvěle dobarvuje obal desky přetváříjí malbu „The Nightmare“ od Henryho Fuseliho.

Uondaný vibe hraje ve prospěch novinky, zároveň ale i proti ní. Držet momentum, které posluchače upoutá až do úplného konce, je pro hudbu, jež je a priori vleklá, komplikované. „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ zaujme vyvedenými refrény nebo dobře strukturovanými slokami, jindy vytasí působivé motivy, které se snadno zaryjí a provázejí posluchače i po skončení desky. Příkladem může být „Humana Second Hand“, již drží pochodující drum beat s temnou smyčcovou linkou. Skvěle funguje taky „When Mouths Collide“ protkaná pulzujícími syntezátory. „Nowhere to Hide Now“ naopak umocňují drive ostřejší kytary. Silnější refrény obsahují poslední dvě skladby a první „Breaking Cover“ vtipně pracuje s otevíráním slok pomocí variací na fráze „I, you, we, they“. Místy se však Ghostpoet netrefí – druhá „Concrete Pony“ tónem moc nekoresponduje se zbytkem skladeb, „This Train Wreck of a Life“ je přešlapem bez nápadu, zato s klišovitou recitující Francouzkou v hipsterském intru.

Obecné hipsterské tendence mohou ostatně nasrat více lidí. „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ se ale i tak nedá upřít svébytně temné cítění a poměrně neotřelá hudební rovnice, která se sice občas sabotuje nedostatkem spádu, ale v momentech, kdy rezonuje, rezonuje silně.


Ka – Descendants of Cain

Ka - Descendants of Cain

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Every Now and Then
02. Unto the Dust
03. Patron Saints
04. My Brother’s Keeper
05. Solitude of Enoch
06. The Eye of a Needle
07. P.R.A.Y.
08. Land of Nod
09. Sins of the Father (feat. Roc Marciano)
10. Old Justice
11. I Love (Mimi, Moms, Kev)

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
webfacebook / twitter / instagram

The style Ka utter
is highbrow gutter

V recenzi „Anima Mysterium“ od Yugen Blakrok zmiňuji člověka, který hloubkou a žánrem rapperku silně připomíná. Šlo o Ka. Pod útlou přezdívkou se ukrývá Kaseem Ryan, zálibou rapper, povoláním hasič, z brooklynské čtvrti Brownsville.

Styl Ka je nekompromisní svým minimalismem. Zádumčivý tón a stoická dikce se nemění po celou dobu projektu. Těžkotonážní lyriku plnou dvoj- až trojsmyslů, metafor a analogií doplňuje produkce téměř exkluzivně bez bicích. Ve vzácných případech tempo tracků koriguje tichá hajtka. Ve většině případů tracky nesou pouze souljazzové a filmové samply obohacené boom-bapovou basou. Vše dohromady navozuje noirovou auru, která nemá daleko od ambientnějších pasáží Badalamentiho soundtracku pro „Twin Peaks“. V jádru ale jde slyšet vliv producentů amerického východního pobřeží, nejvíce pak ozvěny RZA a jeho beatů z prvních desek Wu-Tang Clanu.

Na povrchu strohých instrumentálních linek působí Ka jako poetický pozorovatel chaosu. Sleduje nejen na hnus zbídačené čtvrti okolo něj, ale i do svého nitra. Retrospektiva, odkazy na kulturu a kontemplace nad každodenním životem, který je v crackem nasáklé Brownsville na hovno, to vše tvoří obsah rapperových textů.

If the Lord offered, would you learn how, or take the fish?
No dandelions, I got handed irons to make a wish
Lived to hate, to the state was just another ape to frisk
Was begotten and forgotten, the covenant was rotten

První desky Ka byly spíše volnějšími kolekcemi tracků, jež spojoval podobně laděný tón a tématika. Na předposlední „Orpheus and the Sirens“ si Ka naložil více – lyriku ucelil odkazy na řeckou mytologii. Z názvu „Descendents of Cain“ i z coveru je patrné, kudy se nový přírůstek ubírá. Mustr je stejný, celek však nyní pohromadě drží biblické reference.

Ka na každé desce zachází dále, ale pořád vlastní cestou. Zatímco lyrika nabírá na hutnosti, produkce je stále více ohlodaná. Ka takto testuje nejen své lyrické limity, ale i trpělivost posluchače, kterého, kromě pochmurné atmosféry, nemá na první, druhý, třetí poslech tolik co chytit. Byla by však blbost si myslet, že „Descendants of Cain“ nemá co nabídnout. I navzdory hudebnímu minimalismu hudba posléze začíná odměňovat – pomalu začínají lézt ven rapová schémata – sofistikované způsoby, jakými Ka tvoří texty, jak rýmuje, jak si hraje se slabikami.

Defined by most strenuous times, now told effortless
If urged for more proverbs, check my old testaments
I like to write righteous, even though it’s secular
Birthed from the dirt like Adam, the pattern’s in my molecular

Ka

První čtyři tracky si dávají na čas a nastolují tón celé desky. Nechávají zakusit opatrnou práci s produkcí: pečlivě vybírané samply a hloubavé basové linky. Odzkoušené postupy připomínají i starší záseky, zejména pak druhá „Unto the Dust“ svým temným poklusem hezky navazuje na starší „Our Father“. Poklidné plynutí desky je lehce, ale efektivně narušeno od skladby „Suicide of Enoch“, která je změnou samplu chytře rozdělena na dvě části. Zajetou rovnici posléze ještě obmění featuring Roca Marciana„Sins of the Father“, který je jediným hostem na všech deskách Ka. A dává to smysl. Oba rappeři holdují stejnému stylu a pocházejí ze stejného města, což se podepisuje na chemii, díky níž featuring nepůsobí jako berlička.

Deska se až k téměř úplnému konci poslouchá skvěle. Komu tento specifický styl a vibe sedne, tomu nemůže vadit téměř nic. Jen možná finální „I Love“ se až příliš odklání od potemnělého zbytku desky a tone v přestřelené melancholii. Ka sice občas má tendence kvůli zažité introspekci vyznívat moc pateticky, z přílišné dojímavosti ho však vytahuje chmurná produkce. Na „I Love“ se to neděje.

„Descendants of Cain“ vyžaduje trpělivost a respekt k fanatické oddanosti rapu jako takovému. Trvá to trochu déle, ale poté, co deska klikne, nemá problém nelítostně unášet. Lze si ji užít dvěma způsoby – zahloubáním se do stoické kontemplativní atmosféry nebo analyzováním jednotlivých řádků. Spojení těchto dvou způsobů dělá z „Descendants of Cain“ hip-hopovou raritu, která by neměla být opomíjena.


Boldy James & The Alchemist – The Price of Tea in China

Boldy James & The Alchemist - The Price of Tea in China

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 7.2.2020
Label: ALC

Tracklist:
01. Carruth
02. Giant Slide
03. Surf & Turf (feat. Vince Staples)
04. Run-ins
05. Scrape The Bowl (feat. Benny the Butcher)
06. Pinto
07. Slow Roll
08. S.N.O.R.T. (feat. Freddie Gibbs)
09. Grey October (feat. Evidence)
10. Mustard
11. Speed Demon Freestyle
12. Phone Bill

Hrací doba: 38:44

Odkazy:

Rapová trajektorie Boldyho Jamese obsahuje roztodivné zatáčky. Rapper z Detroitu započal kariéru v duchu svého rodiště – tvrdě, nekompromisně, špinavě – podobně jako třeba Esham, Danny Brown nebo Royce Da 5’9. Následně však propadl trap-rapovému trendu a ksicht tvarovaný motorovým městem přearanžoval do uhlazené a bezpohlavní křeče.

Z trendových okovů Boldyho Jamese nyní osvobozuje The Alchemist, jemuž není cizí spolupracovat s detroitskými rappery. Mezi jména, pro něž producent dělal beaty, spadá dokonce i Eminem. Ten ale sdílí s Boldy Jamesem jen adresu. Na rozdíl od nejslavnějšího rappera si James nepotrpí na hašteřivou lyriku nebo neposlouchatelný double-time. Rovněž nemá vysoko položený hlas a nesnaží se s ním o otravný polo-zpěv. Boldy James raději volí pomalou flow, která se hodí k jeho níže posazenému hlasu a rezervovanému přednesu. Vše dohromady dává vytříbený, snadno poslouchatelný rap, jenž skvěle funguje v kontrastu s přednastavenou detroitskou špínou.

Na „The Price of Tea in China“ The Alchemist zásobuje Boldyho Jamese beaty, které oscilují na podobných pólech jako rap samotný. Jsou dostatečně rafinované na to, aby projev nepřebíjely. Zároveň ale akorát špinavé, aby křivily posluchači držku. Produkce jako taková je vyloženě luxusní. Jednotlivé beaty se prolínají, tracky za pomocí nejrůznějších samplů a zvuků západních měst na sebe téměř bez povšimnutí navazují. Nejlépe v tomto ohledu dělají vizitku po sobě jdoucí věci „Run-ins“ a „Scrape the Bowl“Bennym the Butcherem na featuringu. První track buduje na samplu ze soulového songu, který opakuje frázi „Run-in“. Boldy James kolem ní staví celý text a špikuje ho různými variacemi na slovo „Run“. Instrumentál je minimalistický, bez vibrujícího kopáku. Spíše spoléhá na rytmický snare a rapperovu dikci. Track „Scrape the Bowl“, který se z „Run-ins“ skvěle transformuje, má boom-bappovější jádro, stále ale zní dostatečně ladně na to, aby nestrhával pozornost a nechal vyniknout střídání rapperů mezi řádky.

Podobně je vystavěna celá deska. I přes obecně ležérní náturu si po většinu času zachovává momentum. Sází na temnější odstín rapu. Míchá se zde atmosféra nočního chátrajícího Detroitu s typickým gangsta rapem. K tomu ostatně přispívá i témata volená Boldym Jamesem. V tomto ohledu „The Price of Tea in China“ nepředstavuje nic originálního, a některé tak může nudit. Ostatním zase nemusí sednout stoický styl rapu Boldyho Jamese, který po dobu desky nevypadává z nastavené trajektorie. Zmíněnou ležérnost dobře rozbíjejí featuringy, které, když je to potřeba, vdechují desce unikátní energii. Výjimkou je track „Grey Octorber“, kde hostující Evidence s identicky laděnou flow jako ústřední postava projektu posílá track do totální letargie.

„The Price of Tea in China“ staví na žánrových klišé a nic nového světu vlastně nepředstavuje. Deska je však zpracovaná natolik originálně a samotné řemeslo je odvedeno tak dobře, že se průměru snadno vymyká. Její kvality nejsou explicitní. Jde spíše o atmosféru a sofistikovanou hru s hip-hopem, nejen z pohledu rapu, ale i produkce.


Yugen Blakrok – Anima Mysterium

Yugen Blakrok - Anima Mysterium

Země: Jižní Afrika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Cylid Sarl DBA I.O.T Records

Tracklist:
01. Gorgon Madonna
02. Obsidian Night
03. Picture Box
04. Hibiscus (ft. Historian Himself & Fifi the Raiblaster)
05. Morbid Abakus
06. Monatomic Mushroom (ft. Bravestarr)
07. Mars Attacks (ft. Kool Keith)
08. Carbon Form
09. Hydra (ft. Zetina Mosia)
10. Ochre
11. Metallik Crow (ft. Jak Tripper)
12. Land of Gray

Hrací doba: 52:01

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Immune to pressures from religious sects
Stay fighting til our own dominant thoughts find a way to manifest
And insulate the mind against lobotomized societies dribbling
The most traitorous, turn on they siblings

Zdá se, že špinavého, temného, na kost syrového rapu stále ubývá. Tato – zejména pro devadesátá léta specifická větev – každopádně ještě zcela nechcípla. Minulý rok v mnoha hip-hopových žebříčcích zabodovala například deska „WWCD“ od Griselda: uskupení čítající jména jako Benny the Butcher, Conway a Westside Gunn, která přinášejí autentický smrad východního pobřeží zpět. I přesto se tato odnož stává čím dál více vzácnější.

Ještě větší raritou je, když někdo onen zaplivaný sound oživí a vnese do něj element, který ho posune úplně jinam. Něco takového se podařilo například brownswillskému rapperovi Ka, který běžně bombastickou produkci značně okleštil o bicí a tajemné zasmyčkované samply se skromnými hajtkami proložil stoickým rapem a konceptuální lyrikou.

V roce 2019 si vzala tento skomírající zvuk na paškál Yugen Blakrok. Na rozdíl od Ka jej oděla do odlišného, nicméně stále velmi specifického hávu. „Anima Mysterium“ nabízí 50 minut striktního rapu zahaleného do temně svižné produkce s řádnou porcí charakteru.

„Anima Mysterium“ funguje trochu jako kýbl ledové vody. Bez skrupulí kráčí proti všem trendům moderního hip-hopu. Deska není líbivá. Neline se snadno do uší. Nesází na trapová udělátka a afektovaně přehulenou sub basu. Raději sází na nepodlízavý, avšak podmanivý zvuk, jehož síla roste s trváním desky.

Z čeho emanuje specifická aura desky? V první řadě je to rap samotný. Yugen Blakrok (zejména po vzoru Organized Konfusion) striktně diktuje se zastřeným hlasem ozvláštněným o jihoafrickým akcent bez ohledu na melodii či rytmus beatů. Doslova drtí řádky pomocí ortodoxní flow, vybroušené techniky, ale i textů sestávajících se z proudů vědomí, které jsou natřískané metaforami, aliteracemi, dvojsmysly a referencemi, které sahají do mytologií, náboženství i okultismu. Téměř každou lajnu lze zevrubně pitvat, obracet a opakovaně přezkoumávat. O sečtělosti a úctě k rapovém řemeslu nelze již po prvním poslechu pochybovat.

I brave the night with a mad scream
And rise gothic with sonic vibrations from the queen of the banshees
Hypnotized cochlear, analyzed gnostic
Matter transforming, I’m stretching out

Atmosféru desky rovněž rázně dobarvuje produkce – tvrdě zakořeněná v 90’s boom bap sound, avšak silně ovlivněná nejzásadnějšími jmény trip-hopové scény. Tvrdé bicí podtrhává hloubavé až mystické fluidum připomínající nejtemnější počiny Massive Attack, Portishead nebo Trickyho. K jedinečnosti zvuku zároveň přispívá rodné místo rapperky. Hudbu obohacují nepatrné „tribal“ elementy, které smrdí rituálními praktikami nejstarších domorodých kmenů. Vliv domoviny rapperky je rovněž patrný z videoklipů.

Těžko vypichovat skladby na desce s takto uceleným tónem. „Gorgon Madonna“ nastoluje náboj, který neslábne až do úplného konce. Dalo by se namítat, že materiál po čase působí jednolitě. Jenže ona evokovaná aura je tak autentická, uhrančivá a nosná, že s přehledem působí po celou dobu. Najdou se tracky, které kvalitativně lehko zbytek převyšují (zejména „Morbid Abakus“, „Picture Box“ a „Obsidian Night“) a některým skladbám by možná slušela kratší stopáž. S ohledem na fakt, že deska funguje i při fragmentovém poslechu, to však příliš nevadí. „Anima Mysterium“ lze pochválit i za volbu featuringů, kterých je zde tak akorát a všem se daří podpořit charakter hlavní aktérky, zejména díky odlišným přístupům k rapu jako takovému.

„Anima Mysterium“ je poctivě odvedené řemeslo jdoucí proti času i novodobé fanouškovské základně stále populárnějšího žánru. Jen z toho důvodu nemá deska takřka šanci udělat díru do světa. Na to, aby způsobila otřes mainstreamem, je příliš sofistikovaná a ortodoxně-rapově nepoddajná. Lidem, kteří s hudbou rádi tráví čas však dokáže učarovat, a to bez ohledu na žánrové preference.

A mithras lioness, roaring in the temple
Entwined with the light like fireflies, illuminate the mental


Shahmen – Bad Dream Catcher

Shahmen - Bad Dream Catcher

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 31.10.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 24:59

Odkazy:
web / facebook

Duo Shahmen je na poli rapové hry zjevením. První EP „Enter the Circle“ představilo jedinečný zvuk, který se již při prvním poslechu zarývá hluboko pod kůži a nutí posluchače k opakovaným poslechům. Aura, kterou hudba Shahmen evokuje, je totiž skutečně šamanská. Beaty producenta Sense stavějí zejména na samplech smyčcových, dechových a strunných nástrojů, které doplňují orientální perkuse, hutná basa a břitké bicí smyčky. Mikrofon je v rukou Blesse, který svým zastřeným hlasem a stoickým, funkčně monotónním přednesem kontempluje o životních peripetiích prostřednictvím nepateticky poetických metafor a psychoaktivními látkami podpořených proudů vědomí. Shahmen tak dohromady vytvářejí temnou, v určitých momentech až mystickou atmosféru, kterou je v hip-hopu schopen podchytit jen málokdo.

Následující dlouhohrající „All in the Circle“ bylo solidní extenzí nastoleného. To se nedá říct o „California Is Cold“, které vyšlo tři roky po prvním řadovém počinu. Album upustilo od trademarkového zvuku a spíše než jako dotažená a pospolitá deska působilo jako kolekce šuplíkových tracků.

„Bad Dream Catcher“ je návratem do formy. Produkce se vrací k ověřeným „šamanistickým“ hudebním prvkům, které důmyslně prostupují celé album. Skladby jsou vystavěny na jednotném sonickém základě, díky kterému deska drží pohromadě, a zároveň nabízí dostatek hudební variability. Po většinu času producent pracuje s klasickým boom-bapovým jádrem. Dochází ale i na ozvěny moderního trapového soundu, který je využit ve prospěch autentického zvuku projektu, a tak nepůsobí jako zbytečná berlička. Blessův rap je jako vždy precizní, ladně posazovaný a uklidňující. Je proto škoda, že se o čas na mikrofonu až příliš dělí s neohlášeným hostujícím rapperem (mělo by jít o člověka, jenž si říká Unorthadox), který však zdaleka v kombinaci s temnou produkcí nezní tak charismaticky.

Pokud hledáte temný rap, který nespoléhá na gangsterská klišé nebo na, jak je hlavně v Česku zvykem, vyhřezlé svěrače, vyzkoušejte Shahmen. „Bad Dream Catcher“ je krátká, ale pevně uchycená a dostatečně úderná nahrávka, která oprašuje v začátcích nastolené funkční prvky a využívá jejich potenciál naplno. Nového materiálu je zde poskrovnu, ale line se do uší s takovou lehkostí, že ho není problém otočit hned dvakrát za sebou (hlavně pak se sluchátky s basovým boostem). Jde proto o výborný iniciační materiál a potěšující návrat do formy.


Uratsakidogi – Black Hop

Uratsakidogi - Black Hop

Země: Rusko
Žánr: black metal / hip-hop
Datum vydání: 5.10.2018
Label:Pri-Zvuk Studio

Tracklist:
01. Into the Ghettomist (intro)
02. Black Hop III [Black Hop Beat-молот]
03. Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)
04. Black Hop II [Black Hop на районе]
05. Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)
06. Black Hop V [КМС-ы Одина]
07. Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]
08. Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]
09. Black Hop VIII [Old School Darkness]

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
web / facebook

Ruští Uratsakidogi fungují už pěkně dlouho. Z toho, co jsem tak porůznu vyčetl se už od počátku nebáli experimentování a míchání různých stylů. Zároveň to vždycky byla tak trochu sranda kapela, o čemž vlastně do určité míry vypovídá i skutečnost, že název skupiny je zkomolenina japonského hentaie Urotsukidōji.

Co jsem ale tak pochopil, dřívější tvorba Uratsakidogi byla docela jiná než to, co Rusové předvádějí na „Black Hop“. A co jsem tak zlehka poslechnul, nebylo by to nic pro mě. Současná podoba kapely je nicméně vtipně jebnutá, zábavná a dělá si prdel z takových stylů, až do našeho záběru zapadá (i kdyby jen dočasně).

Oč na „Black Hop“ půjde, dost jasně prozrazuje samotný název desky. Uratsakidogi zde kombinují black metal a hip-hop – hudebně i esteticky. K tomu přisypte i trochu ruské divnosti a možná se zdálky začnete blížit tomu, co se tady odehrává. Uratsakidogi jsou něco jako ruské meme, které se probudilo k životu a ze světa internetu přelezlo do reality, na koncertní pódia, na hudební nosiče. Tihle borci nosí warpaint a k němu teplákovou soupravu Adidas, kterou doplní rovným kšiltem anebo apartním kulichem. Klipy točí na korbě auta s hořícím barelem anebo v ghetto tělocvičně. A hlavně míchají hip-hopové beaty s blackmetalově rozostřenou kytarou a do toho rapují krkavčím vokálem. To chceš.

Že nepůjde o záležitost, která se bere stoprocentně vážně, se ukáže hodně rychle. To když skončí intro „Into the Ghettomist (intro)“ a první regulérní song „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ se rozjede notoricky známým riffem z „The Hordes of Nebulah“ od Darkthrone. Zajímavé na tom ale je, že „Black Hop“ ani zdaleka není nějaká blbá muzika, jak by jeden od parodické formace tak trochu čekal. Uratsakidogi se totiž nespoléhají jen na to, že se tomu člověk vychláme, jaká je to divná kravina, a to bude ke štěstí stačit. Na tom albu je slyšet, že si s jeho tvorbou dal někdo práci, přemýšlel a dokázal dát dohromady i nečekaně dobré hudební nápady. Především z tohohle důvodu by bylo poněkud nefér házet Uratsakidogi do ranku obyčejných parody skupin, u nichž se člověk na chvíli zasměje na YouTube, ale jinak ho to nezajímá. „Black Hop“ se dá s určitou dávkou tolerance (víc žánrové než kvalitativní) úplně v pohodě poslouchat i jako standardní album.

Zkusím to předvést na konkrétních příkladech. „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ nebo „Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]“ jsou v závěru dobře vygradované. „Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)“ to hraje víc do atmosféry, k čemuž využívá i dámského vokálu. Něco podobného mínus zpěv lze aplikovat i na „Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]“. „Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)“ si pohrává s folkovými elementy. Věci jako „Black Hop II [Black Hop на районе]“, „Black Hop V [КМС-ы Одина]“ nebo „Black Hop VIII [Old School Darkness]“ jsou potom regulérní hitovky, které prostě makají jak vězni ve frostbitten gulagu.

Jestli mi na „Black Hop“ něco schází, je to rychlejší tempo, kdy by se Uratsakidogi utrhli ze řetězu a taky něco nasypali. Prostě nějaký ten kulomet na bicích i na rapu. Všechny tracky si vystačí s pohodlným středním tempem, a byť mezi sebou nesplývají a každý z nich se může pochlubit vlastním ksichtem v rámci alba, po nějakém čase je díky tomu poslech trochu únavný. „Black Hop“ tedy není vyložený držák, ale na druhou stranu – i tak baví déle, než byste asi čekali, když bych vás poslal poslouchat s tím, že to je vlastně trochu parodická kapela.

Pokud jste ortodoxní a jakýkoliv humor ohledně black metalu vám přijde jako kacířství nebo pokud se vám chce zvracet, když slyšíte hip-hop, pak „Black Hop“ určitě neposlouchejte. Ale jinak se toho nebojte, protože je to prdel, navíc nad očekávání hudebně povedená.


Dessa – Chime

Dessa - Chime

Země: USA
Žánr: pop, hip-hop
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Doomtree Records

Tracklist:
01. Ride
02. 5 out of 6
03. Fire Drills
04. Velodrome
05. Good Grief
06. Boy Crazy
07. Jumprope
08. Shrimp
09. Half of You
10. Say When
11. I Hope I’m Wrong

Hrací doba: 34:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Někdy je třeba oddělit hudbu od osobnosti jejího autora, abyste si ji mohli náležitě užít. Rob Flynn je blbec, Phil Anselmo rasista a Varg Vikernes vrah, ale byla by škoda si kvůli tomu kazit řadu skvělých alb, která Machine Head, Pantera či Burzum stvořili. Jindy je naopak osobnost autora pozitivem a v takovém případě je naopak dobré si ji s hudbou spojit. Dessa je přesně tím případem, neboť její hudba nebyla nikdy bezchybná, ale vždy byla stejně jako její autorka nesmírně sympatická. Kombinací hudby a autorky se tak snadno stalo, že mám její předchozí počiny radši, než jak by si čistě objektivně zasloužily.

Dessa je americká rapperka a zpěvačka, jejíž debut „A Badly Broken Code“ přinesl před osmi lety příjemné zpestření do jinak převážně misogynní scény plné zbytnělých eg a nadnesených tvrzení. Kombinace chytrých textů, solidní produkce a bezvadného rapu funguje i s osmiletým odstupem, i když album se zdá být o něco delší, než ve skutečnosti je. O tři roky novější „Parts of Speech“ posunulo Dessu dál od hip-hopu směrem k písničkářství, ačkoli bohatá produkce plná jemných odstínů ještě zesílila. Opět to nebylo bez chybičky, ani tentokrát to však nijak nevadilo.

„Looks like gender’s over
Race came back
Faith is a hammer with a
Book for a handle“
(Ride)

Po pěti letech je Dessa zpět a já po úvodním nadšení musím přiznat, že „Chime“ je bohužel o něco slabší a navíc posouvá Dessu směrem, který mě těší o něco méně. „Chime“ je usedlejší, méně rozmanité a hlavně mnohem víc poplatné tomu, co na hudební scéně momentálně letí. Dobře to symbolizuje již klipová „Good Grief“, jejíž varovným signálem je už tolikrát ohraný vysoký zkreslený hlásek v úvodu skladby, jehož účelem je nalákat posluchače na chytlavý refrén ještě dříve, než se skladba pořádně rozjede. Bohužel, právě refrén je kvůli své laciné vlezlosti tím nejslabším místem písně, neboť sloky špatné nejsou (ačkoli i v nich je hlas Dessy jako na mnoha jiných místech desky položen nezvykle vysoko a rozhodně se mi neposlouchá tak příjemně jako chladný rap/zpěv, který je slyšet jinde na desce).

Velikou část tracklistu tvoří skladby, v nichž je zpěv dominantním prvkem na úkor rapu, a zatímco na „Parts of Speech“ šlo často o nejlepší kousky, zde je tomu přesně naopak. „Boy Crazy“ je příšerně naivní, „Say When“ Dessa nezvládá pěvecky a obstojná (a také o něco rychlejší) „Half of You“ dojíždí na malou originalitu. Pokud vyjmu nedospělou minutovku „Shrimp“ a úvodní „Ride“, která je sice technicky plnohodnou skladbu, pocitově jde však o prodloužené intro, zbudou nám pouhé čtyři písně, které si zaslouží větší pozornost.

Právě v nich ovšem Dessa jede na plné obrátky. „5 out of 6“ je ohromně energická, a i kdybyste nerozuměli ani slovu z jejího textu, už podle zpěvaččina hlasu poznáte, že poselstvím skladby je „trhněte si“. Tichá produkce ve sloce skvěle funguje s energickým rapem a je výbornou opozicí k hlučnému a chytlavému refrénu. „Fire Drills“ pokračuje v podobném duchu, přidává však náznak epičnosti, „Velodrome“ pak o něco zvolní, ovšem neztratí nic z energie a chytlavosti dvou svých předchůdkyň. Čtvrtou povedenou písní je pak závěrečná „I Hope I’m Wrong“, neboť po řadě víceméně pozitivně laděných skladeb přichází se změnou nálady a autentickým smutkem.

Texty jsou jako obvykle nejsilnější stránkou alba, ačkoli opět záleží skladbu od skladby a v první polovině alba je Dessa silnější než ve druhé. Zejména „Fire Drills“, v níž Dessa jako již mnohokrát brojí proti genderové nerovnosti, mě velice potěšila. Bohužel však spolu s hudební stránkou projdou v druhé polovině desky změnou i texty, které jsou o poznání neškodnější a tím i horší.

Dessa

„We don’t say, ”Go out and be brave”
Nah, we say “Be careful, stay safe”
In any given instance, that don’t hurt
But it sinks in like stilettos in soft earth“
(Fire Drills)

Dessa se na „Chime“ posunula a to mi samo o sobě nevadí, bohužel se však zdá se mi posunula nejen hudebně, ovšem i postojem a osobností. Je zde cítit snaha o apel na širší publikum, což není a priori špatné, pokud ale není provázeno přiškrcením vlastní originality. Alespoň to je mé vysvětlení, neboť druhá varianta je, že Dessa již není tím člověkem, který mi byl na předchozích albech tak sympatický. Tak či onak je „Chime“ albem nevyváženým a jeho značná část prostě nestojí za pozornost a ony čtyři špičkové skladby na záchranu nestačí. Po pěti letech čekání jde bohužel spíše o zklamání.


Mike Shinoda – Post Traumatic

Mike Shinoda - Post Traumatic

Země: USA
Žánr: hip-hop / pop
Datum vydání: 25.1.2018
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Records

Tracklist:
01. Place to Start
02. Over Again
03. Watching as I Fall

Hrací doba: 09:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skladba, kterou Mike Shinoda složil krátce po smrti zpěváka Chestera Benningtona, byla přesně taková, jakou byste v dané situaci očekávali. Z tichého, pianem doprovázaného zpěvu byla znát bezradnost, s jakou se Shinoda po smrti svého dobrého kamaráda potýkal. Bohužel však nešlo jen o bezradnost emocionální, nýbrž i o bezradnost skladatelskou. „Looking for an Answer“ zněla přesně tak, jak jsem doufal, že nová hudba od mozku Linkin Park znít nebude. Nezůstalo však u jediné kompozice, Shinoda skládal dál a výsledkem je nečekané EP „Post Traumatic“. Dobrou zprávou je, že se hudebně pohybujeme v úplně jiné sféře, než jakou byla zmíněná „Looking for an Answer“.

Pokud bylo z mnoha let působení Linkin Park něco jasné, pak to, že Shinodova láska směřuje hlavně k hip-hopu. Ne snad, že by se k jeho čisté formě při skládání pro svou kapelu dostával často, jeho kolaborace či třeba projekt Fort Minor o tom však svědčí jednoznačně. Proto není překvapením, že když se rozhodl vytvořit historicky první písničky pod svým vlastním jménem, tíhl skladatelsky právě k hip-hopu. „Post Traumatic“ však není ani omylem puritánské, neboť v něm stále doznívají popové vlivy, na nichž se neslo poslední album Linkin Park. Na rozdíl od něj však Shinoda tentokrát přišel s opravdu dobrým materiálem.

Ze tří skladeb jsou vlastně jen dvě plnohodnotné, neboť úvodní „Place to Start“ je spíše intrem. Zbylá dvojice je však o dobré tři úrovně výše než vše z loňské řadovky Linkin Park. „Over Again“ zachycuje tento vývoj od popového úvodu, který symbolizuje zbytečný auto-tune (k němuž směřuje má takřka jediná výtka k celému EP), přes nečekaně ostrou (na poměry autora) druhou sloku a zpět k chytlavému refrénu, který v závěrečném vyvrcholení zní mnohem líp než v oné auto-tunové podobě, jež skladbu otevírá. „Watching as I Fall“ je o něco komplexnější. Její první polovina překvapivě úderná, v polovině druhé pak píseň i přes krátkou stopáž příjemně vygraduje a ukazuje, jak skvěle by zapadla na některé z alb Linkin Park. Minimálně v ní Shinoda ukazuje, že jako frontman by se neztratil ani v „plnohodnotné“ kapele.

Tematická náplň tří skladeb je dána okolnostmi jejich vzniku a ostatně i název EP to říká celkem jasně. Nečekaná je však Shinodova jízlivost. Zatímco „Looking for an Answer“ se soustředila na hledání příčin, „Post Traumatic“ je v tomto ohledu mnohem sobečtější (a tím také uvěřitelnější). Shinoda vysílá do světa mírné „fuck you“ a přání, aby mu všichni dali pokoj, dokud se sám se situací nevyrovná. Je těžké s ním nesoucítit.

Podstatné však je, že hudebně nejde o nějaký nedodělaný pahýl vystřelený do světa z potřeby sebevyjádření. Songy jsou propracované, na všech slokách je znát snaha o jasný a rytmicky výrazný projev a oba dva refrény jsou vypilované blízko k oné tenké hranici mezi chytlavým a vlezlým. Shinoda tak dokazuje, že je skutečnou armádou jednoho člověka a že v podstatě nikoho nepotřebuje, a to je dobrá zpráva. Ostatně, i minimalistická grafika či lo-fi videoklipy vznikly čistě v jeho režii.

Nepochybuji, že většina čtenářstva Sicmaggotu má o Linkin Park nevalné mínění, ovšem minimálně některé jistě zamrzelo, když před osmi měsíci do světa vypustili takový škvár. „Post Traumatic“ ukazuje, že šlo snad spíše o výjimku než o nový standard a že Shinoda tvoří lépe sám než ve změti profesionální hudebních producentů.

„And everybody that I talk to is like, ‚wow
Must be really hard to figure what to do now‘
Well thank you genius, you think it’ll be a challenge
Only my life’s work hanging in the fucking balance“
(Over Again)


Signor Benedick the Moor – Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Země: USA
Žánr: experimental hip-hop / pop
Datum vydání: 16.6.2017 / 1.7.2017 / 8.9.2017
Label: Deathbomb Arc / selfrelease / selfrelease

Tracklist „Toybox“:
01. Pillows
02. srsly
03. Finally Found
04. Let Them Go
05. Home @ Nite
06. Scratchnsniff
07. w/o u
08. ICEE

Hrací doba: 22:45

Tracklist „CYBR.pnk“:
01. TEAPOT
02. DEMONSBRUH
03. NOWWEJUSTBACKWHEREWESTARTED.gif
04. rly round
05. dr strange
06. Welcome to Pixl Beach
07. hurtb4.headonstraight//
08. boycry
09. ///DESIGN///

Hrací doba: 21:28

Tracklist „MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]“:
01. c h a n g e . d m g
02. innaHive
03. lulu
04. work INN
05. MNFST​.​dstniii (trees)
06. i think (voodoo)
07. $lipknot$ (enter the black prince)
08. as i ponder, floating, my energy begins to dissipate
09. in the .//End
10. mr brightside

Hrací doba: 29:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“. Proto tedy všechny tři počiny najednou.

Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda v době streamování hudby má takovéto rozlišování vůbec smysl). Pro Signora Benedicka je takováto stopáž typická. Jeho experimentálně laděné hip-hopové počiny rozhodně nepatří do hlavního proudu žánru, ovšem na druhou stranu nejdou vyloženě proti němu a vždy se snaží integrovat rozličné hudební motivy, pokud možno tak aby byl výsledek co nejorganičtější a snadno poslouchatelný. To se mu povedlo třeba na předloňském „Opus 3: A Man Atop the Tower“ či jen o rok starším „El Negro“. Jindy to naopak příliš nefungovalo, třeba když na nedávném „Garage Raps, Vol. 1“ vmíchal Signor Benedick do svého receptu ozvěny punku a hardcoru. Bylo to však teprve loňské EP „Maiden Voyage Suite“, kde Moor vypiloval svou unikátní kombinaci téměř k dokonalosti, a které se i přes krátkou stopáž řadilo mezi to nejlepší, co jsem za celý rok v rámci žánru slyšel.

Bohužel bylo naivní předpokládat, že by nalezení oné bezchybné kombinace Moorovo zkoumání, co vše lze v hip-hopu vytvořit, úplně zastavilo či alespoň zpomalilo. Rok 2017 je zdá se ve znamení prudkého boomu přihlouplého pop rapu a tak i Signor Benedick zkouší, co lze s některými jeho základními prvky stvořit. Připravte se tedy na dávku brutálně zkresleného zpěvu, vlezlé melodie, primitivní beaty a hloupé texty.

„Toybox“ ukazuje, že s takovým arzenálem si i poměrně zkušený producent a rapper dokáže velice snadno vylámat zuby. Jestliže u zbylých dvou počinů mám dojem, že si Signor Benedick the Moor ze svých posluchačů tak trochu vystřelil, na „Toybox“ je nejhorší přesný opak, tedy že ho jeho autor bere vážně. Úvodní „Pillows“ je skvělým příkladem, že právě ve chvílích, kdy je vše zjevně promyšlené do posledního detailu, kdy jsou vokální melodie efektně prolnuté a napsané tak, aby se co nejlépe usadily v paměti nebožáka posluchače, je výsledek takřka nejhorší možný. Z „Pillows“ je mi fyzicky špatně, a to není zrovna něco, co byste chtěli od hudby, jež se snaží o rádiovou přístupnost.

Je úplným paradoxem, že skladby, které jsou tak trochu odfláknuté a nepovedené („Srsly“, „Home @ Nite“, „ICEE“) jsou vlastně lépe poslouchatelné, neboť se jim onu nevkusnost, o kterou celé „Toybox“ usiluje, nedaří efektivně přesouvat na posluchače. Jedinou poslouchatelnou skladbou celého alba se tak stává „Scratchnsniff“, která je i díky dost odlišnému zvuku a přístupu na nahrávce vlastně dost nepatřičná. Bohužel „Toybox“ ještě nesahá na dno.

„CYBR.pnk“ je zjevný experiment a možná i díky tomu je mi o něco sympatičtější, jenže to nemění nic na faktu, že jeho obsah je až bolestně špatný. Úvodní „TEAPOT“ a závěrečná „///DESIGN///“ myšlenkově pokračují v popovém ladění „Toybox“, jenže s určitou dávkou ironie a vědomí, že nápady, jež nám v nich Signor Benedick předkládá, jsou jednoduše hloupé. Bohužel zbytek desky je vlastně jen experimentem kombinujícím nelítostně hluboké beaty s mnoha a mnoha vrstvami nezajímavého zkresleného zpěvu a není na nich vůbec nic, co bych mohl pochválit či si alespoň zapamatovat. Je smutnou skutečností, že nejlepší skladbou desky je „Welcome to Pixl Beach“, což je vlastně donekonečna opakovaný několika vteřinový sampl čehosi, co zní jako poplašný signál z kosmické lodi.

Už jsem se chystal Moora a jeho popový experiment odsoudit, jenže pak vyšla šílenost s názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ a já konečně nalezl to, co jsem chtěl dostat již napoprvé. Ne snad, že by zde Moore kvalitou dosáhl na své vrcholné počiny, jenže to více než vynahradil neurvalostí a bezbřehostí svých (ne)muzikálních pokusů. Třetí letošní Moorova deska je nejodvážnější, pojí v sobě popové vlivy předchozí dvojice s nesmírně tvrdými beaty a metalovou agresí. Úvodní „c h a n g e . d m g“ je velice propracovaná, staví na časté změně tempa a Signor Benedick v ní řve jako utržený ze řetězu. „work INN“ opouští popové ambice a se svým minimalistickým beatem vytváří krásnou depresivní atmosféru. „MNFST.dstniii (trees)“ je agresivní a nesmírně těžká a její konec kombinující hluboké beaty s řevem je naprosto zničující. A „$lipknot$ (enter the black prince)“, jakási kombinace hlukového experimentu a štěkání ve stylu Jonathana DaviseKorn, je dalším solidním zářezem.

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

I přes chválu posledního odstavce je však trojice alb zklamáním. „Toybox“ a „CYBR.pnk“ jsou jednoduše průsery a nevidím jediný důvod, proč se k nim kdykoli vracet. „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ je o několik úrovní lepší, jenže vše není tak skvělé, jak se může zdát. V první řadě je mé nadšení dáno nízkým očekáváním, které jsem po dvojici předchozích alb měl. V druhé je pak třeba podotknout, že jako experiment jde o album nesmírně zajímavé, jenže jako hudba, kterou byste si chtěli pouštět pro zpříjemnění dlouhé chvilky spíše neobstojí. Signor Benedick tak na trojici alb ukazuje, že zkoušet nové věci se jednoduše občas nepovede. Dlouhodobé závěry bych však rozhodně zatím nedělal.