Archiv štítku: hip-hop

Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Loyle Carner – Yesterday’s Gone

Loyle Carner - Yesterday's Gone

Země: Velká Británie
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: AMF Records

Tracklist:
01. The Isle of Arran
02. Mean It in the Morning
03. +44
04. Damselfly
05. Ain’t Nothing Changed
06. Swear
07. Florence
08. The Seamstress (Tooting Masala)
09. Stars & Shards
10. No Worries
11. Rebel 101
12. No CD
13. Mrs C
14. Sun of Jean
15. Yesterday’s Gone

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook

Asi nikoho nemůže urazit tvrzení, že britští rappeři se na úroveň svých amerických protějšků nikdy nedostali. Ne snad, že by v Británii neexistoval kvalitní hip-hop, ovšem na pár zajímavých jmen britské hip-hopové scény připadají desítky srovnatelně dobrých Američanů. To však neznamená, že by byla britská scéna mrtvá. Zrovna vloni vydala své druhé album nesmírně talentovaná Kate Tempest, album tak povedené, že by se do pětice mých nejoblíbenějších žánrových počinů roku mohlo zařadit velice snadno.

Na Kate Tempest jsem si však nevzpomněl náhodou. Není to jen národnost a společné turné, které Loyla Carnera s touto básnířkou a rapperkou spojuje. Její jméno se totiž v recenzích Carnerova debutového alba „Yesterday’s Gone“ objevuje s naprostou pravidelností, protože míří v rámci hip-hopové scény vcelku podobným směrem. Bohužel je to však podobnost víceméně zdánlivá, jak vyplyne následujících řádků.

Carnerovo debutové album lze s trochou nadsázky označit za „rodinný hip-hop“, a to hned ze dvou důvodů. Prvním jsou Carnerovy texty, které se zabývají převážně právě rodinou a rodinnými vztahy. Stejně jako na svém tři roky starém EP „A Little Late“ se hned několikrát věnuje otci, jenž ho v mládí opustil, ve „Florence“ rapuje o sestře, kterou si přál a nikdy neměl, a svému vřelému vztahu k matce věnoval celou „Sun of Jean“. Nerad bych se Carnerově upřímnosti a otevřenosti vysmíval, na jednu stranu je to nesmírně sympatické, ovšem jen do určité míry, za níž už je to tak trochu divné a já mám při poslouchání alba dojem, že některé pocity by si Carner měl nechat jen pro sebe a své blízké.

Druhým důvodem, proč je „Yesterday’s Gone“ rodinným albem, je hudba samotná, která je nesmírně nekonfliktní, uklidňující a místy až uspávající. S výjimkou několika málo výraznějších a hlasitějších skladeb se většina tracklistu nese na vlně jemných citlivých beatů a drobných kytarových vyhrávek, čímž repertoár Carnerovy produkce víceméně končí. „Yesterday’s Gone“ díky tomu nabídne příjemný poslech, pokud vám tedy nevadí, že se písně v podstatě točí okolo jediného motivu a jen výjimečně nabízejí více než ohranou strukturu sloka – refrén – sloka – refrén – konec.

I přes výše zmíněné je však „Yesterday’s Gone“ albem, jež je poměrně zábavné poslouchat. Carnerův hlas je možná trochu monotónní, to však vynahrazuje sympatickým londýnským přízvukem. Ačkoli na tracklistu není žádná vyloženě špatná píseň, rozhodně je zde několik, které nad ostatní povyšují zajímavé nápady. „Ain’t Nothing Changed“ skvěle využívá saxofonu a silného refrénu, aniž by narušila poklidné plynutí desky, „Florence“ je díky kombinaci textu a motivu nejdojemnější skladbou a „No CD“ zase díky vlezlé kytaře tou nejenergičtější.

Jako by si byl Carner vědom přílišné jednoduchosti písniček, rozhodl se pro udržení pozornosti posluchače ke konci desky alespoň částečně přinést pár nových prvků, a tak po chytlavé „No CD“ album ukončuje trojice „Mrs C“ s další bezvadnou saxofonovou vsuvkou a trochu odvážnější strukturou, „Sun of Jean“ s dlouhým mluveným vstupem od Carnerovy matky (který je i přes zjevnou nemelodičnost příjemně poetický) a na závěr akustická titulní skladba, v níž se Carner představí jako obstojný zpěvák.

Album je protkáno několika mluvenými vsuvkami a jako obvykle jsou to právě tyto momenty, které začnou být otravné jako první. „+44“ je krátká báseň bez instrumentálního doprovodu představující Carnerův hlas v kompletní nahotě a díky své poetičnosti si místo na albu snadno obhájí (ostatně právě zde předpokládám začíná a končí spojitost mezi Carnerem a Kate Tempest). Bez ostatních vsuvek, jak v podobě krátkých „Swear“ a „Rebel 101“, tak vyloženě otravné krkající slečny v závěru „The Seamstress (Tooting Masala)“, bych se velice snadno obešel.

Takže poslechnout či neposlechnout? Rozhodně poslechnout. Loyle Carner se stal obětí toho, co potká mnohé ambiciózní nováčky. Na úspěšném EP „A Little Late“ představil mladý Angličan svou poměrně originální hudební tvář a místo toho, aby se ji rozhodl dále rozvíjet, příliš zpohodlněl a většina písniček na „Yesterday’s Gone“ působí jako sázka na jistotu. To neznamená, že jsou nutně špatné či že by na tomto základu nešlo postavit excelentní album, chtělo by to však trochu rozmanitosti a k ní potřebné odvahy. Pokud si to pro příště Carner uvědomí, můžeme od něj čekat ještě zajímavé věci.


Oddisee – The Iceberg

Oddisee - The Iceberg

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Mello Music Group

Tracklist:
01. Digging Deep
02. Things
03. Built by Pictures
04. Hold It Back
05. You Grew Up
06. NNGE
07. Like Really
08. Want to Be
09. This Girl I Know
10. Waiting Outside
11. Rain Dance
12. Rights & Wrongs

Hrací doba: 47:56

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Relativně nedávno jsem na úvod recenze třetího počinu amerických Run the Jewels hořekoval nad nedostatkem dospělého hip-hopu. Hudby, která by se zabývala důležitými tématy a náležitě je zpřístupnila svým posluchačům, tak jako autoři sci-fi svým čtenářům často umožňují pochopit nejmodernější věděcké poznatky své doby prostřednictvím čtivé a dobrodružné prózy. V jistém ohledu jsem samozřejmě přeháněl, neboť jsem mluvil o autorech, kteří se pohybují v horních vrstvách hip-hopu, tam kam je dobře vidět i zvenčí, a kteří tak pomáhají definovat obraz žánru v očích „cizinců“. Pokud chcete hledat vážnější témata, stačí se tedy ponořit pod tuto vrchní vrstvu a zajímavých umělců kolem vás bude najednou poměrně hodně.

Jít do hloubky je tedy prospěšné, pokud chcete objevit to, co letmým pohledem neuvidíte, a naopak to, co v hloubce objevíte, může snadno změnit váš pohled na celek. A právě o to se pokouší Oddisee na svém počinu „The Iceberg“, jak ostatně proklamuje hned v první skladbě „Digging Deep“: „I know it’s easy when you’re angry just to shallow grave it, but dig deeper for the reasons and we’re all related.“ Co se může svrchu zdát nějaké, je při bližším pohledu jiné, a na to je třeba nezapomínat.

„How you’re gonna make us great, when we were never really that amazing?“
(„Like Really“)

Washingtonského rappera Oddisee mám v hledáčku už delší dobu, ovšem k poslechu jsem se nikdy nerozhoupal. Nemohu tvrdit, že bych k tomu neměl dostatek příležitostí, neboť Oddisee je aktivní chlapík, jenž každý rok nějaké to album či mixtape vydá, o krátkých počinech ani nemluvě. Přesto je „The Iceberg“ moje první seznámení, a přestože ho nevidím jednoznačně pozitivně, jak vyplyne z následujících řádků, mohu ho už nyní doporučit.

Jistě není náhoda, že „The Iceberg“ a Oddiseeho příklon ke kritickému myšlení vznikalo v době, kdy Ameriku pobláznil pán s tupé, který mezi sebou a problémy chtěl doslova postavit zeď. Co se textů týče, rozhodně je zde hloubání v tom, o čem se v „dobrých rodinách“ příliš nemluví, přítomno na každém kroku. Oddisee poukazuje na řadu problémů, počínaje právě přílišně povrchním nazíráním na věci (úvodní „Digging Deep“) a neschopností vžít se do situace ostatních („Things“) konče. Mezitím si udělá zastávku třeba u genderové diskriminace („Hold It Back“), nedostatečného ekonomického vzdělání amerických chudých („Built by Pictures“) či u indoktrinace dětí ideologií rodičů, kterou v „You Grew Up“ elegantně ilustruje na příkladech amerického odpůrce imigrace a islámského teroristy. Bohužel všechna výše zmíněná témata najdeme hlavně v první polovině desky, neboť v druhé se Oddisee věnuje buď méně závažným otázkám, nebo se zanoří tak hluboko, že nejsem jeho myšlenkové procesy schopen následovat.

„I make more than my sister
Cause I was born as a mister,
And I ain’t never been to college, and she graduated honors,
Yet the bosses think that I’m a better fit, huh“
(„Holt it Back“)

Oddisee

Podobnou tendenci, jakou mají texty ke konci desky, lze bohužel vztáhnout i na zbylé prvky alba. Jeho začátek je opravdu povedený. Oddisee„Digging Deep“ stanoví náladu, jíž se poté drží po většinu hrací doby. Jako by se hlubší texty pokusil kompenzovat uklidňující a příjemně plynoucí hudbou, kterou nejlépe popisuje anglické slovíčko „smooth“, jemuž české „hladký“ odpovídá jen částečně. Klidné plynutí, doplněné funky baskytarou, příjemně tanečnější elektronikou či dalšími výraznými prvky (saxofon v úvodní skladbě), funguje dobře v kombinaci s Oddiseeho hlasem. Pokud bych měl snad mít k Oddiseemu samotnému nějaké výhrady, bylo by to možné k monotónnosti, s ní své texty občas přednáší. Vynikne to právě ve chvílích, kdy přejde do zpěvnějších poloh a jeho hlas získá zcela nový odstín, jako je tomu například v závěrech slok v „Hold It Back“. Mírně kritický bych mohl být i k refrénům, které jsou mnohdy zbytečně popové a přehnaně chytlavé a fungují, jen když se opravdu povedou („Built By Pictures“), a jindy naopak skladbu spíše zadusí („This Girl I Know“). Potěšující však je, že na albu není ani jediný vyložený propadák, a tak je ho i přes mírnou nevyváženost příjemné poslouchat od začátku do konce, ačkoli například taková „Want to Be“, přílišně inspirovaná Daft Punk a jejich hitem „Get Lucky“, už je celkem na hraně.

I přes výše řečené však „The Iceberg“ stojí za poslech, neboť obaluje důležitá témata do velice zábavného kabátku. Oddisee ukazuje, že díky svým zkušenostem dokáže sestavit solidní desku, které k opravdu vysokému hodnocení chybí snad už jen větší vyváženost a trochu více odvahy v oblasti produkce. Jít pod povrch však bez pochyb bylo správně rozhodnutí.


Haades – Deep Space 9

Haades - Deep Space 9

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore
Datum vydání: 8.3.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Odlet (Intro)
02. To je to, co chci
03. Čáry, byt, kurvy, chlast
04. Nejdu spát
05. Potíže [feat. Řezník]
06. Koothrappali
07. Truman Show
08. AuraMorf
09. Vyšší bytost
10. Dope Fiend
11. Bezvědomí
12. Zpátky na zem

Hrací doba: 38:20

Odkazy:
web / facebook

Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.

A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror CrewEvil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.

Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.

„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.

Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.

Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.

Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.


Run the Jewels – Run the Jewels 3

Run the Jewels - Run the Jewels 3

Země: USA
Žánr: hardcore hip-hop
Datum vydání: 24.12.2016
Label: Run The Jewels, Inc.

Tracklist:
01. Down
02. Talk to Me
03. Legend Has It
04. Call Ticketron
05. Hey Kids (Bumaye)
06. Stay Gold
07. Don’t Get Captured
08. Thieves! (Screamed the Ghost)
09. 2100
10. Panther Like a Panther (Miracle Mix)
11. Everybody Stay Calm
12. Oh Mama
13. Thursday in the Danger Room
14. A Report to the Shareholders / Kill Your Masters

Hrací doba: 51:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Hip-Hop je mladý žánr. Netuším sice, kolik z vás se po přečtení předchozí věty pozastavilo, ale mě tohle tvrzení rozhodně dává smysl, alespoň tedy intuitivně. Přitom jeho kořeny sahají až kamsi do 70. let a mainstreamovým žánrem je už téměř tři desetiletí. Přesto mám dojem, jako by ona střední léta důstojnosti a rozvážných rozhodnutí dosud nepřicházela. Samí mladíci s rovnými kšilty rapující o pozadí povolných slečen, žádní pánové v košili útočící ostrými rýmy na nedostatečné investice do základního školství.

Mluvím zde samozřejmě o těch interpretech, kteří jsou či v určité době byli na vrcholu popularity, neboť těch, kteří jsou částečně v ústraní a tvoří dospělou hudbu, jistě není málo. Od Run the Jewels jsem čekal právě to – že budou i přes svou velkou popularitu dospělí a hlubokomyslní. El-PKiller Mike, kteří se v Run the Jewels sešli, jsou totiž interpreti s mnoha roky zkušeností, oba začínali v první polovině 90. let. Jenže debut z roku 2012 kýžený výsledek nepřinesl, vytáhl sice kapelu mezi hip-hopovou smetánku, ale to spíše díky své chytlavosti než kvůli intelektuálnímu přesahu.

Jeho nástupce „Run the Jewels 2“ sice působil o stupínek experimentálněji a odvážněji, alespoň po hudební stránce, ale až na občasné záblesky si mě nezískal ani hudebně, ani textově. Skeptik by řekl, že „Run the Jewels 3“ nebude v ničem jiné, jenže nesmíme zapomenout, že měnící se politické klima Spojených států roku 2016 dalo vzniknout hned několika zajímavým vážně laděným počinům, mezi něž díky předčasnému vydání nakonec patří i dnes recenzované album. Ale popořadě.

„Hello everybody, this is now bank robbery
Jesse James gang, we’ll walk you through the process
You don’t wanna be a hero, do not let that thought process
We will put a bullet where your thoughts get processed“
(Call Ticketron)

„Run the Jewels 3“ se v zásadě nese v nikterak originálních hardcore hip-hopových kolejích, rozhodně nezní krotce, ani nepotřebuje žádného dlouhého seznamování, neboť táhne hned od prvního poslechu. Čím však oplývá nadmíru, je propracovanost. Nemyslím tím, že by snad skladby měly desítky vrstev, v nichž by se posluchač mohl utápět hodiny a hodiny a při každém poslechu by slyšel něco jiného. Jde tu spíše o ten pocit, že každý zvuk má své místo přesně určené, každý beat byl dlouze promýšlen a navržen tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího účinku. V důsledku toho je album ohromě návykové a funguje jako celek tak dobře jako málokterý žánrový počin, přestože třeba ne všechny jednotlivé skladby musím nutně bez výhrad milovat.

Síla počinu tkví i v jeho úvodu, neboť právě zde jsou koncentrovány nejsilnější písně. Nejprve pomalá „Down“ v klidném rytmu a s chytlavým refrénem nastolí zvuk, který vydrží po celý zbytek desky. Přestože se skladby mezi sebou výrazně liší, je znát, že se při produkci El-P rozhodl držet poměrně úzké palety prostředků. Díky tomu je „Run the Jewels 3“ ucelené a nezní na způsob „každý pes jiná ves“, což je přesně to, co mi vadilo na jeho předchůdci. Druhá „Talk to Me“ výrazně zrychlí a započne nesmírně zábavnou sérii skladeb, která pokračuje nejméně po „Call Ticketron“, jejíž beat už je vyloženě minimalistický, a přitom nesmírně silný. Jisté výhrady mám k „Hey Kids (Bumaye)“. Na jednu stranu jde o jeden z vrcholů nahrávky, na druhou je po chytlavé čtveřici skladeb nečekaně agresivní a „divná“. Ono to není žádné překvapení, na její tvorbě se podílel Danny Brown (jehož loňské „Atrocity Exhibition“ si na všelijakých abnormalitách stavělo), který si svým heliem nadopovaným hláskem střihnu sloku v závěru songu. Ještě by nevadilo, kdyby se poté Run the Jewels vrátili s další chytlavou peckou, jenže následná „Stay Gold“ je rozhodně nejslabším kouskem alba.

Run the Jewels

Deska se naštěstí zvedne a chrlí na posluchače jeden solidní kousek za druhým, ke konci pak ještě zesílí, a tak lze říci, že skončí stejně dobře, jak začala. Nejdříve zahraje na city klidnější „Thursday in the Danger Room“. Vedle skvělého textu (hlavně El-P-ho sloka o tom, jaké je to sledovat přítele umírat na těžkou nemoc, má ohromnou sílu) zaujme hlavně jednoduchým rytmem, který se jen s minimem obměn valí a hypnotizuje, a skvělými vstupy saxofonu hostujícího Kamasi Washingtona. Vše pak završí dvojskladba „A Report to the Shareholders / Kill Your Masters“, jež se po slušné první polovině zlomí v nejtvrdší momenty alba, kde jednou slokou potěší hostující Zack de la Rocha.

„An eye for an eye, and a tooth for the tooth
Will leave us all mumbling and blind
So we stumble blind through depths of the dark
Looking for something divine“
(Thursday in the Danger Room)

To, co činí „Run the Jewels 3“ dobrou záležitostí, není jen hudba samotná. Ohromně zde působí chemie mezi oběma hlasy, El-P a Killer Mike útočí spíše kratšími slokami, často se střídají a celkově tak působí jako dobře sehraný pár. Killer Mike má navíc v hlase ohromné charisma a je na něm vidět, že rapuje už nějaký ten pátek. Textově mísí Run the Jewels vážná témata, ve většině případů se zabývající stavem společnosti, s útržky vtipných rýmů, které často nemají jiný účel, než aby dobře zněly. Mikovo šílené „I’m the shama lama doo ma lama danger dick I’ll do your mama“ z hlavy jen tak nedostanu. Ne snad, že by moje touha po hloubavých textech byla vyloženě naplněna, Run the Jewels spíše poukazují na problémy a místo konstruktivních řešení vyzývají k rebelii, zároveň má ale „Run the Jewels 3“ daleko k tomu, abych si ho troufl nazvat prostoduché.

Verdikt? Jednoznačně nejlepší deska, jakou spolu tato dvojka nahrála, a jedna z nejsilnějších žánrových nahrávek roku. Jestliže A Tribe Called Quest přinesli právě to hloubavé album, po němž jsem toužil, a Danny Brown splnil mou touhu po úchylnostech, pak Run the Jewels zaujali pozici někde mezi. Natočili dílo přiměřeně chytré, mírně agresivní a ohromně chytlavé. Běžte do toho.

Run the Jewels - Run the Jewels 3

„Say hello to the masters, on behalf of the classless masses
We showed up, ski masks, picks, and axes to murder asses
Lift up our glasses and watch your palaces burn to ashes
Fucking fascists, who the fuck are you to give fifty lashes?“
(Hey Kids (Bumaye))


Snowgoons – Goon Bap

Snowgoons - Goon Bap

Země: Německo
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 12.12.2016
Label: Goon MuSick

Tracklist:
01. Kick, Snare & Hi-Hats Intro [ft. DJ Premier, Royce Da 59]
02. Goon Bap [ft. Reef the Lost Cauze, Sicknature]
03. The 90’s Are Back [ft. O.C., DoItAll, UG, Sticky Fingaz, Dres, Nine, Sonny Seeza, Ras Kass, Psycho Les]
04. All City Kingz [ft. Artifacts]
05. Team Death Match [ft. Diabolic, Chino XL, Lil Fame, Fredro Starr, Justin Tyme]
06. Keep Runnin’ [ft. Chris Rivers]
07. Problems [ft. Locksmith, Skrewtape, Rite Hook]
08. Way Ahead [ft. Dilated Peoples]
09. I Reminisce [ft. Intell, Sean Strange, Method Man]
10. Steady Cloakin [ft. Doppelgangaz]
11. We Won’t Die [ft. Sicknature, Sean Strange]
12. It’s a Queens Thing [ft. Infamous Mobb]
13. Cypher God [ft. Passionate MC]
14. Solid Gold Guns [ft. Conway, Banish, Supreme Cerebral, Recognize Ali]
15. Know What You’re Facing [ft. Killah Priest, Slaine, Aspects]
16. Give Me Room [ft. Flatlinerz]
17. Tight Team [ft. Epidemic]
18. New Kidz on the Blok [ft. Token, TJ Brown, Big Kurt, Intell, Merkules]
19. Freedom [ft. Sicknature, Snak the Ripper, Block McCloud]
20. Killaz Supreme [ft. Ghostface Killah, Ill Bill, Aspects, Sick Jacken]
21. My Advice [ft Pumpkinhead aka PH]

Hrací doba: 71:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kdybychom byli hip-hopovou stránkou, asi by bylo zbytečné mluvit o tom, kdo jsou Snowgoons. Tahle nyní čtyřčlenná kumpanie z Německa (jeden člen ovšem pochází z Dánska) se postupem let vypracovala na vrchol v oblasti hip-hopové produkce. Samozřejmě, je to trochu sporné prohlášení, vrchol asi záleží na úhlu pohledu. Pokud bychom to měřili metrikou komerčního úspěchu, pak Snowgoons nejvýš jistě nejsou a jimi produkované skladby zcela jistě nenajdete na stropech hitparád. DJ Illegal, Det Gunner a spol. se zdržují spíše v undergroundovějších vodách, nicméně i přesto je výčet rapperů, s nimiž Snowgoons spolupracovali, docela úctyhodný. Což ostatně dokazuje i seznam hostů na desce, o níž si dnes budeme povídat, protože zde lze nalézt členy formací jako Wu-Tang Clan či Onyx.

Jméno Snowgoons má takový zvuk, že jejich tvorba nestojí jen na dodávání beatů různým umělcům. Němci si v pohodě mohou dovolit vydávat svá vlastní alba (a na vlastním labelu Goon MuSick), přičemž to poslední z nich nese název „Goon Bap“ a právě na něj se dnes zaměříme. Novinka jen tak mimochodem byla pojata jakožto pocta hip-hopu 90. let – ostatně i název alba je odkaz na termín boom bap (viz).

Nutno říct, že Snowgoons své posluchače na „Goon Bap“ nijak nešetří – nachystali si celkem 21 písniček o souhrnné délce jedné a čtvrt hodiny. Zdá se vám to jako příliš ambiciózní porce na hip-hopovou nahrávku? Upřímně, mně taky. A „Goon Bap“ bohužel potvrzuje, že čeho je moc, toho je příliš, a že méně je někdy více.

Nemyslete si, že je úroveň „Goon Bap“ špatná, to zase není. Instra jsou klasicky špica – ve většině případů (ještě si povíme podrobněji). Mě osobně styl Snowgoons s jejich atmo-beaty baví, což se ani na novince nemění. Stejně tak o rapu nemá cenu příliš spekulovat. Na „Goon Bap“ se schází nadupaná sestava a jeden kvalitní MC střídá druhého jak na běžícím pásu. Je tu jen minimum případů, kdy mi něčí sloka nesedla, typicky se jedná o ty příspěvky, které se zvrhly v kulometnou přehlídku co nejrychlejší vyřídilky, aniž by to mělo větší opodstatnění, jako to předvádí kupříkladu Chino XL„Team Death Match“ (ačkoliv ve zbytku stopáže se jinak nejedná o vůbec špatný song).

Nejdříve se ovšem podívejme na to lepší, co nahrávka nabízí. Album je natlakované skvělými hip-hopovými tracky. Pokud bych měl jmenovat jen tři osobní největší favority, asi bych hlasoval pro „All City Kingz“ se skvělým refrénem, „Keep Runnin‘“, kterou zdobí atmosférický temný beat s ženským vokálem, a „We Won’t Die“, jež šlape ve všech ohledech na jedničku s hvězdičkou, ostrým instrem počínaje, přes povedené rapové sloky až po bombastický refrén.

Tím ovšem povedené songy na „Goon Bap“ nekončí. Hodně mě baví i kousky jako „Way Ahead“, „I Reminisce“ (zajímavý beat, super refrén), temná „It’s a Queens Thing“ nebo nekompromisní „Cypher God“. „Know What You’re Facing“ zaujme netradičním instrem s vintage synťáky, v „Give Me Room“ zase dýchne znatelný horrorcorový opar, což zčásti jistě mají na svědomí i hostující Flatlinerz, velmi dobré jsou i „Killaz Supreme“, titulní „Goon Bap“ a samozřejmě i devadesátkový all-star track „The 90’s Are Back“.

Jak vidno, na „Goon Bap“ je určitě z čeho vybírat a výborných skladeb je tu požehnaně. Bohužel je toho předkládaného materiálu prostě přespříliš, takže pozornost postupem času nutně opadne, ačkoliv mnohé songy z druhé půle desky nejsou o nich horší než ty ze začátku. Když tak o tom přemýšlím, tak si ani nejsem jistý, jestli jsem vůbec někdy dal „Goon Bap“ celé na jeden zátah. Spíš se mi osvědčilo si album pomyslně rozdělit na dvě půlky a poslouchat je +/- samostatně, nikoliv rovnou za sebou. Svým způsobem to smysl dává, však i sami Snowgoons se nakonec vyjádřili, že je to v podstatě dvojalbum. Tak či onak, já jsem si poslech po částech užil rozhodně víc než dávkování celé hodiny a čtvrt v jednom kuse.

Druhým velkým problémem, jenž dle mého taktéž souvisí s přestřelenou délkou, je vata. Bohužel i na ni dojde, zjevně ani producenti formátu Snowgoons nedokážou utáhnout hodinu a čtvrt, aniž by se obešli bez slabších momentů. Na rovinu, hned bez několika kousků bych se nejenže obešel, ale dokonce si myslím, že po jejich vynechání by na tom „Goon Bap“ bylo lépe. Ukažme si na ně prstem – „Problems“, „Solid Gold Guns“, „Freedom“ a „My Advice“. Žádný zázrak není ani „Steady Cloakin“, i když ta už se strávit dá. Zmiňovaná čtveřice je ovšem zralá na přeskakování, což jsem také začal hodně rychle praktikovat. Zejména patetickou „Problems“ s připosraným měkkým instrem a patetickým refrénem jsem začal velmi rychle nenávidět. A to tím spíš, že je to právě ona, kdo na šesté pozici jako první zabrzdí parádně rozjeté album.

Snowgoons

Hodnocení „Goon Bap“ hodně závisí na tom, jak se na počin budeme dívat. Budeme-li hodnotit optikou desky, pak to určitě nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Přehnaná stopáž nahrávce škodí, což zamrzí obzvlášť ve světle skutečnosti, že několik songů je docela zbytečných – čtyři měly vyletět určitě a nějaké další dva na obětování bych asi taky našel. Pokud se ale na „Goon Bap“ podíváme nikoliv jako na album, nýbrž jako na kolekci songů, mezi nimiž si člověk vyzobe a namíchá ty svoje favority, pak hodnocení nemůže nebýt pozitivní. Když je totiž nějaký track dobrý, tak je dobrý rovnou kurevsky. A nutno zdůraznit, že množina toho (vysoce) kvalitního je o poznání větší než množina slabých kusů.


Injury Reserve – Floss

Injury Reserve - Floss

Země: USA
Žánr: hardcore hip-hop
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Las Fuegas

Tracklist:
01. Oh Shit!!!
02. Bad Boys 3
03. All This Money
04. S on Ya Chest
05. What’s Goodie
06. Girl With the Gold Wrist
07. 2016 Interlude
08. All Quiet on the West Side
09. Eeney Meeny Miny Moe
10. Keep on Slippin
11. Back Then
12. Look Mama I Did It

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
facebook / twitter

Není nic příjemného trávit hodiny a hodiny v zubní ordinaci. Jde o záležitost časově i finančně náročnou a většinou také bolestivou. Proto se rada, s níž Injury Reserve přišli v názvu své druhé desky, zdá jednoznačně dobrá. Kdo by však čekal album plné hodnotných medicínských doporučení, bude asi těžce zklamán.

Zubařská tematika není Injury Reserve cizí, ovšem ne z důvodu, že by o své zlaté zuby nějak přehnaně pečovali. Trio Steppa J. Groggs, Ritchie with a T a Parkey Corey svůj debut „Live from a Dentist Office“ natočili právě v zubní ordinaci (jak název ostatně dost průzračně napovídá) a stejně jako v případě „Floss“ zde šlo spíše o symbolické spojení než o jakékoli výrazné ovlivnění hudby, jež v tomto depresivním místě vznikla.

„So you want to be a rap star?
You think lyrics and dope beats will really get you that far?
Shit, I wish that’s all that it took
It’s way more than a catchy ass hook“
(Eeny Meeny Miny Moe)

S „Live from a Dentist Office“ získali Injury Reserve nemálo fanoušků, přičemž na „Floss“ z velké části reflektují právě tento rychlý a nečekaný úspěch a dále rozvíjejí nastolenou kombinaci jazz rapu a hardcore hip-hopu, byť tentokrát je to méně „jazz“ a více „hardcore“. Ne snad, že by byl debut bez chybičky a na novince mohla arizonská trojice již pohodlně opakovat zaručený recept na úspěch. „Live from a Dentist Office“ bylo místy hodně těžkopádné a nedomyšlené a jeho zajímavost se tak skrývala spíše ve vokálech než v samotné hudbě, což se s novinkou výrazně změnilo, neboť jde o desku mnohem rozmanitější a experimentálně založenou, o čemž se snaží přesvědčit už úvodní skladba (a první singl) „Oh Shit!!!“. „Oh Shit!!!“ je otvírák jak vyšitý a rozhodně kapele nadělá ostudu svým ostrým refrénem, jenže selhává v úplném závěru, v němž se trojice dopustila jakýchsi hrátek s auto-tunem, přičemž alespoň pro mě se tak ze solidně nastartovaného počinu rázem stane těžko poslouchatelná břečka hodná hitparády Evropy 2.

„Floss“ se však po nejistém počátku rozjede do nečekaných obrátek a tu největší sílu skrývá ve svém středu, kde trůní mocná trojice „S on Ya Chest“, „What’s Goodie“ a „Girl with the Gold Wrist“, přičemž každá skladba na to jde tak trochu odjinud. První jmenovaná patří k nejodvážnějším kouskům na albu, díky samplovanému saxofonu je instrumentálně zábavná, přičemž to hlavní se děje na rovině vokálů. Ty se různě prolínají a vytváří tak kakofonii hlasů, z nichž se nakonec vyklestí komicky vysoký hlásek (dodnes nevím, zda jde o něčí opravdový hlas, či někomu ujela ruka při produkci), jenž s ohromnou rychlostí dokáže v kratičkém vstupu do textu vměstnat „yeah“ rovnou třiatřicetkrát. Netuším jak, ale prostě to funguje. Následná dvojice je pak o dost přímočařejší. „What’s Goodie“ útočí dunivými beaty, zatímco „Girl with a Gold Wrist“ mámí posluchače primitivním a chytlavým kytarovým rytmem. Obě jsou zábavné nejen díky své přímočarosti, pro nahrávku trochu netypické, ale i díky krátké stopáži.

Jenže s mezihrou „2016 Interlude“ se album opět rozmělní a žádný vyloženě bezchybný kus už nalézt nedovedu. Samotná „2016 Interlude“ je moc plytká a nedokáže utáhnout ani dvouminutovou délku, „All Quiet on the West Side“ nudí hlavně pomalým refrénem (byť sloka není vůbec zlá) a „Eeney Meeny Miny Moe“ se ještě jednou pokouší navodit onu chytlavost nejsilnějších skladeb, avšak jen s částečným úspěchem. Závěrečnou trojici pak sice musím pochválit za rozmanitost (od R&B po gospel), ovšem s kvalitou je to všelijaké a místy doslova až nahnědlé.

Pokud je tedy samotné provedení desky přinejlepším nevyvážené, texty jsou na tom velice podobně, byť tu vedle typických chvástavých rýmů najdeme místy i hlubší myšlenky. Mezi nejvýraznější patří „Keep on Slippin“, jež mluví o boji se závislostí na drogách, „Eeney Meeny Miny Moe“ poukazující na rasovou nesnášenlivost či „2016 Interlude“, která se ptá, jak je možné, že Amerika stále řeší témata, jako kam chodí transgender lidé na toaletu, a prezidentské volby vyhrává strach z Islámu. Bohužel se tu najde také pár vyložených přešlapů jako závěrečná „Look Mama I Did It“, jež působí až nevkusně vychloubačně, když se v ní oba rapeři tváří, jako by natočením debutového alba dosáhli ohromného úspěchu, jaký může překonat jen výhra cen Grammy (dost pochybný cíl, musím podotknout).

„Yup, what’s really good
I’m the hottest motherfucker in my neighborhood
Even if I came to yours, I probably would
Ok maybe not if you live in Hollywood
(What’s Goodie)

„Floss“ vyšlo těsně před Vánoci loňského roku a jako takové se velice snadno dostalo do mnohých žebříčků nejlepších alb posledních dvanácti měsíců. Netvrdím, že by snad bylo špatné, i ty slabší momenty se poslouchat dají a ty silnější jsou prostě skvělé, jenže jeho problémem je ohromná nevyváženost. Myslím, že kdyby měli redaktoři hudebních magazínů více času se s albem seznámit, možná by sklidilo mnohem horší kritiku, protože pod líbivým povrchem se stále skrývá hodně nedostatků, byť oproti debutu je posun pozitivním směrem zřetelný. Injury Reserve tak přinejlepším ukazují, že mají potenciál stát se jednou z nejzajímavějších kapel moderního hip-hopu. Jen si to musí nejdříve odmakat.


Aesop Rock – The Impossible Kid

Aesop Rock - The Impossible Kid

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Rhymesayers Entertainment

Tracklist:
01. Mystery Fish
02. Rings
03. Lotta Years
04. Dorks
05. Rabies
06. Supercell
07. Blood Sandwich
08. Get Out of the Car
09. Shrunk
10. Kirby
11. TUFF
12. Lazy Eye
13. Defender
14. Water Tower
15. Molecules

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nejsem žádným velkým znalcem hip-hopu (čti: nemám o tom vůbec šajnu) a i to málo, co o něm vím, je určitě špatně. Přesto jsem už leccos naposlouchal a mohu vám povědět, že Aesop Rock je v mnohém unikátní. A když se řekne „unikátní“, nemyslím tím ani trochu „divný“, jak se občas stává, protože na jeho tvorbě není divného nic. Je jedno, jaké album si pustíte, vždy dostanete solidní hip-hop, který se příjemně poslouchám a přitom není tuctové (jak ve vztahu k ostatním albům interpreta, tak i vzhledem k ostatním interpretům). A tak se nabízí otázka, zda to prostě může fungovat i na sedmé desce.

„My first name is a random set of numbers and letters and other alphanumerics that changes hourly forever
My last name, a thousand vowels fading down a sinkhole to a susurrus, couldn’t just be John Doe or Bingo“
(Shrunk)

Aesop v posledních letech získává stále větší pozornost mainstreamových médií, a proto je prvním potěšením, že to jeho tvorbu nijak neovlivnilo. „The Impossible Kid“ je dokonce o něco hůře přístupné než jeho předchůdce, což ale pořád znamená, že vás větší část skladeb bude bavit už na první poslech. Horší přístupnost je však důsledkem něčeho, co se posléze ukáže být hlavní předností alba. Aesop si totiž „The Impossble Kid“ produkoval od první po poslední skladby zcela sám, a když už došlo na hosty, až s pedantickou přesností si ohlídal jejich příspěvky tak, aby do konceptu alba dokonale zapadly. Proto bych se nedivil, kdybyste si po poslechu alba odnesli dojem, že si ho celé Aesop uvařil u sebe ve sklepě a nikoho k němu nepustil, dokud nebylo zcela kompletní. Oněch hostů je ve skladbách nakonec poměrně dost, a i když si to nemusíte uvědomovat, bylo by bez nich „The Impossible Kid“ děravé. Přesto nabízí celý počin jednotnost, jakou jsem na hip-hopové desce už dlouho nezaznamenal.

Dalším dílkem této skládačky jsou texty a zde opět musím vyzdvihnout celistvost alba. Nelze sice mluvit o koncepčním počinu se vším všudy, jednotné téma se však skladbami jasně prolíná. „The Impossible Kid“ je Aesopova osobní zpověď, pohled do umělcovy hlavy, a kdo by čekal mučednické obrazy jako na Ježíšově poslední cestě, překvapí ho relativně „fádní“ myšlenky a vzpomínky docela vyrovnaného člověka, který na vše kouká až s nadlidským nadhledem. Aby však nebyl Aesop přehnaně otevřený, vše halí do svého obvyklého závoje abstrakce a slovních hrátek, který je někdy natolik silný, že není jasné, o čem ten chlap vlastně mluví. I tak jsou mi ale texty velice sympatické a Aesopův „otevřeně-abstraktní“ přístup k poodhalení vlastního nitra na mě působí ve výsledku otevřeněji než obvyklé hip-hopové honění superega.

“You can’t imagine the rush that ensue
When you get three dimensions stuffed into two
Then it’s off to a school where it’s all that you do
Being trained and observed by a capable few“
(Rings)

Hudebně je „The Impossible Kid“ postaveno na energických beatech a hrátkách se syntezátorem. Místy se pak do skladeb vmísí kytara či dokonce beatbox. Díky téměř výhradně elektronickému původu zvuků nezní album tak živě jako jeho předchůdce, absence dalších „skutečných“ nástrojů však vlastně ničemu nevadí, protože se ani tak nudit nebudete. Všemu pak korunuje samotný Aesopův hlas, který je snad ještě silnější, než býval dřív.

Z patnáctiskladbového tracklistu i přes vyváženost vystupuje několik kousků, například singl „Rings“ s překvapivě konkrétním textem pojednávajícím o opuštěných koníčcích. Aesopova flow je v jedné chvíli až neskutečně rychlá, což vynikne zejména, když si pustíte instrumentální verzi skladby a necháte se zaskočit jejím pomalým tempem. „Rings“ oplývá i chytlavým refrénem, což je u Aesopa pořád spíše výjimka. „Dorks“ je instrumentálně skoro až nudná, postavená na primitivním kytarovém motivu, jenže s přidáním zpěvu (tedy vlastně rapu) je vše jinak, ze skladby se stává jedna z nejsilnějších na albu. Za vrchol si pak troufnu označit podivně pojmenovanou „Blood Sandwich“, v níž Aesop vzdává hold svým bratrům v doprovodu velice chytře gradující instrumentální složky. Ani ve své druhé polovině však nahrávka neslábne a obsahuje pecky jako „Shrunk“ (o konfliktu abstraktně se vyjadřujícího umělce s exaktně uvažujícím psychologem), „Kirby“ (s vlezlým refrénem a textem o Aesopově kočce) a „Water Tower“, jež pojednává o nestrannosti a neodvratitelnosti smrti.

Na „The Impossible Kid“ mě tak vlastně baví jedna věc, a totiž že jde o album skutečně umělecké. Já vím, hudba je svou podstatou jednou z forem umění, jenže jen málokterou desku bych si troufl za umění označit. „The Impossible Kid“ takové je, i když to třeba není nejlepší výtvor století, ale „jen“ velice dobrá hip-hopová nahrávka. Ostatně, umělecký je i její obal (vzhledem k žánru navíc dost netradiční) nebo třeba videoklip celé album doprovázející, jenž je vlastně miniaturní napodobeninou Kubrickova „The Shining“. Pokud máte alespoň trochu rádi hip-hop a nevadí vám absence agrese, nového Aesopa si rozhodně poslechněte.

„Life is so unfair, party over here, I’ll be over there“
(Dorks)


Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid

Die Antwoord - Mount Ninji and da Nice Time Kid

Země: Jihoafrická republika
Žánr: rave / hip-hop
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Zef Recordz

Tracklist:
01. We Have Candy
02. Daddy
03. Banana Brain
04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog]
05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese]
06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror]
07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror]
08. Rats Rule [feat. Jack Black]
09. Jonah Hill
10. Stoopid Rich
11. Fat Faded Fuck Face
12. Peanutbutter + Jelly
13. Alien
14. Street Light
15. Darkling
16. I Don’t Care

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Jihoafrický bizár Die Antwoord vylétl ke hvězdám velice rychle. Během několika málo let se z nich stali doslova hvězdy, ale z jistého úhlu pohledu – vlastně není divu. Jejich hudba je ve své podstatě jednoduše stravitelná, chytlavá a taneční, takže má potenciál, aby se zalíbila velkému množství lidí. Na stranu druhou jsou Die Antwoord svou prezentací, přístupem a stylizací docela jinde než běžné mainstreamové skupiny. Díky tomu neznalým laikům může připadat, že jsou to právě ¥o-landi Vi$$er a Ninja, kdo konečně přináší něco svěžího, neotřelého a rebelského do zatuchlého hudebního světa, byť reálně to není úplně pravda. Co si budeme nalhávat, Die Antwoord pouze vzali taneční rave, začali do něj rapovat a na to naroubovali specifickou image a smysl pro (v mezích zákona) ostřejší humor.

Netvrdím, že to je takhle a priori špatně. Pouze si vymezuju nějaký rámec, aby obě strany – tedy vy i já – měly představu, o čem přesně se bavíme. Já osobně Die Antwoord neberu jako nějakou výjimečnou kapelu, ani jim neležím u nohou, ani nenásleduju jejich kult, jejž se jim kolem sebe podařilo vybudovat. To nechám na jiných, kteří neznají lepší hudební skupiny, jejichž produkce si zaslouží uctívání mnohonásobně víc. Pro mě jsou Die Antwoord jen docela zábavnou kapelou. Kapelou, jež umí dělat skvělé hitové písničky a singly, ale vůbec neumí dělat alba.

Jihoafričané mají na kontě skladby, které mám vážně rád a pořád si je na YouTube sem tam pouštím – vždycky s chutí a baví mě. Dát ovšem celou jejich desku na jeden zátah, to je z mého pohledu poměrně heroický výkon. Album u Die Antwoord totiž znamená několik výborných singlů, sem tam stravitelný song a kopa píčovin – špatnými regulérními songy počínaje, armádou zoufale nudných skitů konče. Letošní novinka „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ na tom není o moc lépe. Vlastně spíše naopak – je na tom ještě hůře než její předchůdci.

Důvod je vcelku nasnadě. Minulá alba možná obsahovala zástup pekelných kravin, ale také těch několik málo parádních tracků, jaké člověk může točit i s odstupem. „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bohužel postrádá ty parádní tracky. Je tu několik vcelku ucházejících stravitelných věcí, žádná opravdu dobrá, špatných pěkná řádka.

Jakousi bezradnost „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ symbolizuje jeden ze singlů, „Banana Brain“, jehož úroveň se jednoduše nemůže ani zdaleka srovnávat s tím, jak vypadaly singly třeba na „Ten$ion“ nebo „Donker Mag“ (byť druhé jmenované bylo jako celek také docela sračka). Song se sice snaží o hitovost, ale je to snaha nanejvýš křečovitá a přespříliš okatá. Je to tupý rave výplach, jenž chytlavost supluje jalovým řvoucím tanečním beatem, který změkčuje Yolandi svým pisklavým hláskem ve vlezlém refrénu, navrch dvě rapové sloky a je vymalováno. Je to však právě ona prvoplánovitost a očividná snaha udělat novou koncertní tutovku, díky čemu to člověka spíš otravuje, než aby se mu to líbilo. Další „Baby’s on Fire“ to není ani náhodou.

Na druhou stranu, „Banana Brain“ trochu mate, jelikož „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ není tak explicitně taneční jako tenhle kus nebo první singl „Gucci Coochie“, v němž se objevuje Dita Von Teese, nebo „Daddy“. Novinka je více hip-hopová, především tedy její pozdější část, protože těch několik málo tanečnějších kusů Die Antwoord nacpali na začátek desky. Ale to říkám vesměs jen z formálních důvodů, poněvadž v konečném důsledku je to beztak šumák, když je velká část nahrávky spíš otravná – ať už je to hip-hop nebo rave s rapem. Jediné písničky, na něž lze nenadávat, jsou „We Have Candy“ (ta je zábavná, super stylizace, zábavné hrátky s klišé vtípky, fungují i rapové výjezdy), „Rats Rule“, hlavně díky hostujícímu Jacku BlackoviTenacious D, a s jistou dávkou rezervovanosti ještě „Darkling“, jež na poměry Die Antwoord vyznívá nečekaně seriózně. Díky instrumentální stránce je dejme tomu stravitelná ještě „Alien“. Doufám, že jste si povšimli, že ani tyto skladby, které jsem právě zmínil jako jediné poslouchatelné, nejsou bez výhrad!

Die Antwoord

Výčet toho, co se nepovedlo, však bude o poznání delší. No, popravdě řečeno bych do sraček zařadil zmiňovanou trojici „hitovek“ – tedy „Daddy“, „Banana Brain“ a „Gucci Coochie“ – a dále úplně všechno ostatní, co jsem ještě nejmenoval. Ať už se jedná o hip-hopovější kusy jako „Stoopid Rich“, „Shit Just Got Real“ či „Fat Faded Fuck Face“, anebo takové ty rádoby vtípky typu „Wings on My Penis“, „U Like Boobies?“ a „Jonah Hill“. Speciální hejt si zaslouží také kýčovitá „I Don’t Care“. U právě jmenovaných songů je špatně v podstatě vše, ale nejvíc ční slabé instrumentály.

„Donker Mag“ jsem v dobové recenzi zjebal a dal tomu 4,5/10, ale ty vole… v porovnání s „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ to bylo ještě super album. Když nic jiného, tak tam byly aspoň „Cookie Thumper!“ a „Pitbull Terrier“, což jsou fakt parádní tracky. Ale na novince není prostě vůbec, ale fakt vůbec nic, tohle album je nefalšovaná mrdka. Asi si dovedete představit, jak by mohlo vypadat číselné hodnocení, když 4,5/10 dostala o třídu lepší nahrávka. Ano, v případě „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ se skutečně bavíme o průseru.

Těsně před vydáním novinky se na internetu objevila zpráva, že Die Antwoord příští rok v září ukončí svou činnost, což kapela měla oznámit v jednom rozhovoru. Jakmile se to rozkřiklo, Die Antwoord informaci dementovali s tím, že je redaktor špatně pochopil a vytrhl jejich prohlášení z kontextu a že se nehodlají rozpadnout (na netu se posléze objevil přesný přepis rozhovoru, dle něhož se mi nezdá, že by to redaktor špatně pochopil, ale to už je jiná věc). Když ovšem člověk poslouchá „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, nabízí se myšlenka, že by to snad bylo lepší, kdyby to Die Antwoord zabalili a konečně dali pokoj. Svého času možná našli díru na trhu a chvíli byli skutečně zábavní, ale novinka ukazuje, že ta jejich formulka už je dočista vyčerpaná a existence skupiny je tedy zbytečná.


Druhý pohled (Atreides):

Jihoafrické pouliční komando Die Antwoord je uskupení, které buď milujete, nebo vám leze krkem. Neznám moc lidí, kteří by stáli někde mezi. Osobně se řadím spíš k první skupině, protože najít něco tak švihlého a bizarního, co zároveň opravdu funguje a baví kvalitou a nejen bizarností, je docela problém. Nemluvě o tom, že Die Antwoord rozhodně nejsou kdovíjaký underground vzhledem ke skutečnosti, že vyprodávají koncerty pro tisíce lidí – jako třeba ten v pražských Žlutých lázních, jenž se vyprodal raketovým tempem. Na druhou stranu má studiová tvorba bijce, co si říká Ninja, a jeho bitch ¥o-landi Vi$$er minimálně na poslední desce sestupnou tendenci. Zatímco „$O$“ a především „Ten$ion“ mě baví jako celek, z „Donker Mag“ mě dodneška bere ani ne půlka a zbytek je takový… nemastný neslaný, poněkud navíc či úplně na hovno. Takže jsem doufal, že „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bude trochu krok k něčemu záživnějšímu.

No, nebudu chodit kolem horké kaše – zázrak se nekoná. Nemůžu říct, že by to nebylo lepší než „Donker Mag“. Je. Novinka šíleně dlouhého názvu má silné momenty a výbušná směska rap-ravu je pořád dost zábavná na to, aby se alespoň člověk alespoň část desky nenudil – úvodní „We Have Candy“ je typicky vyjetý výraz Die Antwoord, „Daddy“ je sice slabší, ale pořád není špatná, a „Banana Brain“ zní jako Scooter na cracku a kope jako splašený kůň. Jenže když nepočítám „Gucci Coochie“, kterou žeru hlavně proto, že jsem platonicky zamilovaný do hostující Dity Von Teese (s níž Die Antwoord spolupracovali už dřív – třeba v klipu k „Ugly Boy“), tak střed desky stojí… upřímně řečeno dost za hovno a já se u něj šeredně nudím, jakkoliv jsem se snažil najít alespoň něco zábavného. Kus jsou trapné vycpávky se stopáží kolem minuty, které už minule nefungovaly, zbytek songy jako „Rats Rule“ nebo „Shit Just Got Real“, v nichž hostuje Sen Dog respektive Jack Black, přičemž první z nich je vyloženě otravná, druhá výrazově plochá a ve výsledku dost o ničem; a podobně jsou na tom i věci „Stoopid Rich“, „Fat Faded Fuck Face“ nebo „Peanutbutter + Jelly“.

Die Antwoord

Závěr ale ukazuje, jak moc je „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ roztříštěná a nejednotná deska, protože poslední čtyři tracky počínaje „Alien“ se nesou na minimalistické vlně a disponují odlišnou atmosférou, do jisté míry fungují samostatně, nezávisle na zbytku desky. Jako kdybyste vzali švihlou desku (nebo alespoň pokus o ni) a na její konec přilepili ípko, jež se hodí k procházkám nočním městem. K civění na ztichlé nástupiště opuštěného autobusáku, který víc než někdejší stanici připomíná doupě uživatelů drog všech váhových kategorií. K četbě vybraných kapitol na téma „Co se děje v ghettu, když zhasneme?“. Zkrátka introvertní stránka Die Antwoord, jež je pro mě docela nová, neokoukaná a upřímně mě baví, protože má hodně do sebe. Škoda jen, že jde nanejvýš o třetinu celé hrací plochy alba, protože to pravé psycho začíná kapela servírovat ve chvíli, kdy se tyhle čtyři tracky spolčí s představivostí a odtáhnou mě do úplně jiného univerza – což je asi ta poslední věc, jakou bych od Die Antwoord čekal a kterou mě naprosto odpálili, takže si tuhle část klidně pustím i samostatně, aby mě zbytek desky nerušil.

V závěru tak můžu konstatovat, že mám z desky podobný pocit, jaký mám z „Donker Mag“. „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ ovšem vyhrává v tom, že nejde o chaos, kde pecku střídá naprostá hovadina a naopak, nýbrž to lepší a horší má tendenci držet pohromadě. Zároveň nelze opomenout, že i když mě baví z celé desky jen úvod a závěr, každá část mě baví z úplně odlišných důvodů. Na druhou stranu střed desky není ničím než výplní, vatou, nudnou šedí, kterou s výjimkou „Gucci Coochie“ přeskakuji, aniž by tím moje svědomí nějak trpělo. Kolem a kolem by „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ mohla být zábavná deska, kdyby Die Antwoord netvořili stylem pejska a kočičky, a zároveň stáhli stopáž pod 40 minut, protože 55 minut tenhle materiál nedává ani v nejvlhčím snu – což je škoda. Tím spíš, že tahle smečka už v minulosti ukázala, že má na víc.


Brüx Colony – Aperitiv

Brüx Colony - Aperitiv

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 18.5.2016
Label: The Most Wanted Records

Tracklist:
01. Ty praví ví [feat. Melody Mell]
02. Nevinná
03. Poslední slovo [feat. PEchi]
04. Jedu dál
05. Houpavá
06. Guilotine
07. Faleš [feat. Richiano, MC Pohry]
08. Cenzůra
09. Bad Boys [feat. Agro]

Hrací doba: 28:09

Odkazy:
facebook / bandzone

Hip-hop je žánr, jemuž naprosto zoufale schází větší nadhled a pokora. Samozřejmě, zrovna tyhle vlastnosti by slušely i některým dalším stylům, ale u hip-hopu je to vážně extrémní situace, když se každý noname píčus snaží rapovat (což neznamená, že skutečně rapuje) o tom, jak je největší king, jak má největší péro a jak všichni ostatní okolo jsou sračky, co umí akorát tak hovno. A kdo má takovou drzost, že se mu takováhle produkce nepozdává, tak je to jen hejtr bez života, který celé dny sedí u klávesnice a píše komentáře. Uff…

Asi je jasné, že bych o tom nemluvil, kdyby se přesně tohle v nějaké míře netýkalo i skupiny, o níž si dnes budeme povídat. S veškerou úctou, Brüx Colony z Mostu toho prozatím moc nedokázali. Loni vydali desku „Trochu jinak“, letos k ní přidali nové EP „Aperitiv“, odehráli nějaké koncerty, ale ty vole… to přece není zas tak moc, aby člověku narostlo ego až někam do píči. Vždyť ani ty lajky na Facebooku a zhlédnutí na YouTube, podle nichž mnozí samozvaní králové rapu měří úspěch, v podstatě nejsou (resp. jsou, ale není jich nijak závratně moc).

A přesto je z textů Brüx Colony cítit až přílišná povýšenost. Nic proti přiměřené drzosti nebo zdravému sebevědomí, ty jsou asi potřeba, ale v takové míře mi to v tomhle případě přijde neopodstatněné. Nicméně i v momentech, kdy Guva (zakladatel a řekl bych, že snad i hlavní postava formace) posluchači necpe do hlavy, že je „notorický MC“ a že mu „nechybí sebevědomí“, tak obsahově jsou ty texty jednoduše slabé a vlastně úplně nezajímavé. Ani nemluvě o tom, že neustálé opakování názvu kapely (snad kurva vím, co poslouchám, ne?) a slovíček jako „yeah“, „reprezent“ či „bro“ působí víc směšně než zajímavě.

Tohle všechno je trochu škoda ve světle toho, že úplně nulové a jalové schopnosti zas Brüx Colony nemají. Je pravda, že zmiňovaný Guva mě povětšinou spíš sere a s veškerou úctou si myslím, že zrovna on je nejslabším článkem, měl by rapu radši nechat a přesedlat na cvrnkání kuliček nebo tak něco (ačkoliv já si tohle myslím i o OrionoviPSH, což mnozí jistě budou považovat za kacířství, protože to je asi největší česká rapová jakoby legenda, ale podle mě je ten chlap prostě neposlouchatelnej). Taky je pravda, že například hned úvodní song „Ty praví ví“ je stravitelný hlavně díky hostující Melody Mell, která kmenovou dvojici rapperů GuvaH4nz výrazně převyšuje. Ale zrovna to mě zas tak nepřekvapilo, protože Melody Mell na jaře vydala slibný singl „Našla jsem“, a jestli nespadne do obligátního nudného ego-rapu a bude se zlepšovat, tak se tu možná konečně objeví nějaká slušnější female MC, jež tu prozatím chybí, protože Sharlotu nebo Sharkass může brát seriózně fakt jen kokot.

Co jsem ale chtěl říct – i navzdory zmiňovaným negativům „Aperitiv“ obsahuje několik relativně pohodových písniček. Pasáže s potenciálem se najdou v „Posledním slovu“, „Faleši“ nebo „Cenzůře“. Skousnout se nakonec dá i „Houpavá“, i když její začátek je trochu demence. Ale obecně vzato ne, že by to stálo za vyližprdel od A do Z, ono to jít může, když se chce. Na druhou stranu, taková „Nevinná“ je trochu blbá (snad jen refrén ujde) a „Bad Boys“ už je nikoliv jen trochu, ale extrémně blbá, to je fakt pičovina jak mraky. Další videoklipová věc „Guilotine“ má taktéž světlejší motivy, zejména základní beat a vstupy zpěvačky Elb’ (ale to taky není novinka – už na „Trochu jinak“ jsem měl občas pocit, že některé songy drží nad vodou jen ona), zatímco rapové sloky a lámání do dubstepu jsou regulérně příšerné.

Brüx Colony

Nicméně značnou nevyrovnanost lze vlastně považovat za jednu ze základních vlastností Brüx Colony. Když člověk přistoupí na žánrová pravidla, nebude čekat světovou špičku a bude to střízlivě brát jako žánrový mainstream (stylem, nikoliv věhlasem), tak některé momenty jsou dejme tomu v pohodě, instra sama o sobě vlastně taky nejsou zlá. Naproti tomu jindy z toho čiší hloupost a nachází se to sotva na hranici poslouchatelnosti. Když člověk nechce uměle snižovat nároky, tak se prostě bavíme o nevýrazném, horším hip-hopovém (s odřenýma ušima) průměru. Což o to, on by tu ten potenciál na něco víc třeba i byl, ale tím se vracíme opět na začátek – k jeho naplnění by bylo třeba víc soudnosti, sebereflexe a pokory. A vzhledem k tomu, jak se Brüx Colony prezentují, si nejsem jistý, zdali jsou toho schopni.