 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 51:27 Odkazy:
|
Hip-Hop je mladý žánr. Netuším sice, kolik z vás se po přečtení předchozí věty pozastavilo, ale mě tohle tvrzení rozhodně dává smysl, alespoň tedy intuitivně. Přitom jeho kořeny sahají až kamsi do 70. let a mainstreamovým žánrem je už téměř tři desetiletí. Přesto mám dojem, jako by ona střední léta důstojnosti a rozvážných rozhodnutí dosud nepřicházela. Samí mladíci s rovnými kšilty rapující o pozadí povolných slečen, žádní pánové v košili útočící ostrými rýmy na nedostatečné investice do základního školství.
Mluvím zde samozřejmě o těch interpretech, kteří jsou či v určité době byli na vrcholu popularity, neboť těch, kteří jsou částečně v ústraní a tvoří dospělou hudbu, jistě není málo. Od Run the Jewels jsem čekal právě to – že budou i přes svou velkou popularitu dospělí a hlubokomyslní. El-P i Killer Mike, kteří se v Run the Jewels sešli, jsou totiž interpreti s mnoha roky zkušeností, oba začínali v první polovině 90. let. Jenže debut z roku 2012 kýžený výsledek nepřinesl, vytáhl sice kapelu mezi hip-hopovou smetánku, ale to spíše díky své chytlavosti než kvůli intelektuálnímu přesahu.
Jeho nástupce „Run the Jewels 2“ sice působil o stupínek experimentálněji a odvážněji, alespoň po hudební stránce, ale až na občasné záblesky si mě nezískal ani hudebně, ani textově. Skeptik by řekl, že „Run the Jewels 3“ nebude v ničem jiné, jenže nesmíme zapomenout, že měnící se politické klima Spojených států roku 2016 dalo vzniknout hned několika zajímavým vážně laděným počinům, mezi něž díky předčasnému vydání nakonec patří i dnes recenzované album. Ale popořadě.
„Hello everybody, this is now bank robbery
Jesse James gang, we’ll walk you through the process
You don’t wanna be a hero, do not let that thought process
We will put a bullet where your thoughts get processed“
(Call Ticketron)
„Run the Jewels 3“ se v zásadě nese v nikterak originálních hardcore hip-hopových kolejích, rozhodně nezní krotce, ani nepotřebuje žádného dlouhého seznamování, neboť táhne hned od prvního poslechu. Čím však oplývá nadmíru, je propracovanost. Nemyslím tím, že by snad skladby měly desítky vrstev, v nichž by se posluchač mohl utápět hodiny a hodiny a při každém poslechu by slyšel něco jiného. Jde tu spíše o ten pocit, že každý zvuk má své místo přesně určené, každý beat byl dlouze promýšlen a navržen tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího účinku. V důsledku toho je album ohromě návykové a funguje jako celek tak dobře jako málokterý žánrový počin, přestože třeba ne všechny jednotlivé skladby musím nutně bez výhrad milovat.
Síla počinu tkví i v jeho úvodu, neboť právě zde jsou koncentrovány nejsilnější písně. Nejprve pomalá „Down“ v klidném rytmu a s chytlavým refrénem nastolí zvuk, který vydrží po celý zbytek desky. Přestože se skladby mezi sebou výrazně liší, je znát, že se při produkci El-P rozhodl držet poměrně úzké palety prostředků. Díky tomu je „Run the Jewels 3“ ucelené a nezní na způsob „každý pes jiná ves“, což je přesně to, co mi vadilo na jeho předchůdci. Druhá „Talk to Me“ výrazně zrychlí a započne nesmírně zábavnou sérii skladeb, která pokračuje nejméně po „Call Ticketron“, jejíž beat už je vyloženě minimalistický, a přitom nesmírně silný. Jisté výhrady mám k „Hey Kids (Bumaye)“. Na jednu stranu jde o jeden z vrcholů nahrávky, na druhou je po chytlavé čtveřici skladeb nečekaně agresivní a „divná“. Ono to není žádné překvapení, na její tvorbě se podílel Danny Brown (jehož loňské „Atrocity Exhibition“ si na všelijakých abnormalitách stavělo), který si svým heliem nadopovaným hláskem střihnu sloku v závěru songu. Ještě by nevadilo, kdyby se poté Run the Jewels vrátili s další chytlavou peckou, jenže následná „Stay Gold“ je rozhodně nejslabším kouskem alba.
Deska se naštěstí zvedne a chrlí na posluchače jeden solidní kousek za druhým, ke konci pak ještě zesílí, a tak lze říci, že skončí stejně dobře, jak začala. Nejdříve zahraje na city klidnější „Thursday in the Danger Room“. Vedle skvělého textu (hlavně El-P-ho sloka o tom, jaké je to sledovat přítele umírat na těžkou nemoc, má ohromnou sílu) zaujme hlavně jednoduchým rytmem, který se jen s minimem obměn valí a hypnotizuje, a skvělými vstupy saxofonu hostujícího Kamasi Washingtona. Vše pak završí dvojskladba „A Report to the Shareholders / Kill Your Masters“, jež se po slušné první polovině zlomí v nejtvrdší momenty alba, kde jednou slokou potěší hostující Zack de la Rocha.
„An eye for an eye, and a tooth for the tooth
Will leave us all mumbling and blind
So we stumble blind through depths of the dark
Looking for something divine“
(Thursday in the Danger Room)
To, co činí „Run the Jewels 3“ dobrou záležitostí, není jen hudba samotná. Ohromně zde působí chemie mezi oběma hlasy, El-P a Killer Mike útočí spíše kratšími slokami, často se střídají a celkově tak působí jako dobře sehraný pár. Killer Mike má navíc v hlase ohromné charisma a je na něm vidět, že rapuje už nějaký ten pátek. Textově mísí Run the Jewels vážná témata, ve většině případů se zabývající stavem společnosti, s útržky vtipných rýmů, které často nemají jiný účel, než aby dobře zněly. Mikovo šílené „I’m the shama lama doo ma lama danger dick I’ll do your mama“ z hlavy jen tak nedostanu. Ne snad, že by moje touha po hloubavých textech byla vyloženě naplněna, Run the Jewels spíše poukazují na problémy a místo konstruktivních řešení vyzývají k rebelii, zároveň má ale „Run the Jewels 3“ daleko k tomu, abych si ho troufl nazvat prostoduché.
Verdikt? Jednoznačně nejlepší deska, jakou spolu tato dvojka nahrála, a jedna z nejsilnějších žánrových nahrávek roku. Jestliže A Tribe Called Quest přinesli právě to hloubavé album, po němž jsem toužil, a Danny Brown splnil mou touhu po úchylnostech, pak Run the Jewels zaujali pozici někde mezi. Natočili dílo přiměřeně chytré, mírně agresivní a ohromně chytlavé. Běžte do toho.
„Say hello to the masters, on behalf of the classless masses
We showed up, ski masks, picks, and axes to murder asses
Lift up our glasses and watch your palaces burn to ashes
Fucking fascists, who the fuck are you to give fifty lashes?“
(Hey Kids (Bumaye))
