 |
|
Země: Brazílie Tracklist: Hrací doba: 30:14 Odkazy:
|
Brazilský metalový odboj vzniklý v polovině osmdesátých let si ve své době jen těžko uvědomoval, jaký vliv bude mít na budoucí vývoj extrémních odnoží. Black, death či thrash ještě nebyly ani definovány a Jihoameričané, zejména v ulicích metropole Belo Horizonte, už je mísili všechny dohromady. Mezi tuto rozvernou partu patřili také výrostci z Holocausto. Jak už název napovídá, ocejchováni Hakenkreuzema a vyzbrojeni nacistickou tématikou vyrazili šokovat všechny nepřipravené… takže všechny. Prvotina „Campo de extermínio“ nabrala časem poprávu kultovní status, avšak Holocausto, i vzhledem ke svému pozdějšímu vývoji, zůstali i v rámci tamní metalové scény až na druhé koleji.
Bestiální náhul jim vydržel pouze v prvních dvou letech formování. S další studiovkou „Blocked Minds“ se začali věnovat crossover thrash metalu, na „Negatives“ zase progresivnímu thrash metalu, až dospěli roku 1992 na „Tozago as deismno“ k experimentálnímu industrialu. Není divu, že takovéto stylové proměny jim hrubě nevycházely a působily spíše směšně. Na rozdíl od kolegů Sarcofágo nezvládli vydat více jak jednu solidní desku, o slovutné Sepultuře ani nemluvě, čímž se zapsali do historie jako ta kapela, která měla našlápnuto stejně nadějně, ale všechno zakopala hluboko pod zem.
Odkaz „Campo de extermínio“ je však i po letech stále silný, a tak Holocausto, stejně jako ostatní z „druhé brázdy“ – Mutilator, Sexthrash nebo Vulcano – stále žijí. Ba co víc, Holocausto dokonce nyní fungují i v původní sestavě. To znamená jediné – deathcore je zpátky. Nevýrazná, ale žánrově bližší nahrávka „De volta ao front“ z roku 2005 ještě nic moc neznamenala, ale dva roky staré EP „War Metal Massacre“ už volalo všechny hroziče do zbraně. Holocausto zase zní jako Holocausto a novinka „Diário de guerra“ je toho důkazem.
V dnešní době nelítostných warmetalových hnusů působí „Diário de guerra“ jako příjemná připomínka toho, jak to všechno začínalo. Stejně jako v začátcích Holocausto a vůbec celé oné brazilské scény, hudba je spíše hodně nasupený thrash metal, kde kulometné salvy bicích přehlušují změť riffů, z nichž si málokterý zapamatujete, a vokály štěkají nenávistné texty, kterým stejně prd rozumíte. Primitivní sypačky se od sebe výrazně neliší a ono není divu, když jediným úkolem „Diário de guerra“ je drtit posluchačovy zvukovody.
První půlka desky je oddaným z velké části již dobře známa, jelikož se minulý rok objevila na EP/demu „Guerra total“. Úvodní intro a eponymní skladba „Holocausto“, kde se v refrénu barbarsky vyřvává jméno kapely, se zaryje do hlavy a dokáže rychle vtáhnout do atmosféry díla. Tu mimochodem dotváří také snad až záměrné projevy neumětelství, asi aby ten návrat do starých časů byl se vším všudy. Souhra je občas trochu mimo, bicí přechody sem tam působí až náhodně, kytary jsou hlavně rády, že dělají hluk, prostě proto-war metal v celé své kráse.
Druhá půlka, jež má také svoje vlastní intro, na mě působí přeci jenom dynamičtějším dojmem, díky čemuž mě také baví o něco více. Holocausto se tu dokonce pouští v titulní skladbě až do devadesátkového groovu, bohužel až příliš natahovaného. Na druhou stranu hned následující „Prisioneiro“ je asi tím nejextrémnějším z celé desky a dost možná tím nejlepším. Překvapí na zdejší standardy pomalá „Ocupação hostil“. Ta povedenou druhou půlku zbytečně přibrzďuje, avšak naštěstí závěrečná „Pelotão da morte“ je zase tím správným masakrem.
„Diário de guerra“ je tak přinejmenším zábavná cesta do extrémního pravěku. Holocausto nepřekvapivě ta animální zhovadilost sluší nejvíce, čiže tady jsou na svém hřišti. Není to deska, která by vydržela bavit na věky, nemá, ba ani nemůže mít historické kouzlo „Campo de extermínio“, ale důstojná výpověď Holocausto pro rok 2019 to jistě je.
