Archiv štítku: home invasion

Hosts (2020)

Fist of Jesus

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2020
Žánr: home invasion / slasher

Originální název: Hosts

Režie: Adam Leader, Richard Oakes
Hrají: Neal Ward, Nadia Lamin, Frank Jakeman

Hrací doba: 89 min

(Budou velké spoilery.)

Britský horůrek „Hosts“ si už za poměrně krátkou dobu své existence stihl vybudovat pověst brutálního a krvavého snímku. Poslední dobou se mi zdá, že horory bývají vyměklé jako moče, takže jakmile se okolo něčeho šíří zvěsti o násilné podívané, začne mě to zajímat. Typicky ovšem zůstávám skeptický a předpokládám, že ty zvěsti budou přehnané, protože lidi jsou taky vyměklé moče a spousta joudů se rozbrečí při dvou kapkách krve. Skeptický jsem zůstal i v případě „Hosts“ a vlastně jsem dobře udělal.

Základní premisa „Hosts“ vypadá dost jednoduše. Jsou Vánoce. Máme rodinku v baráku, a to v následujícím složení: otec, matka, dcera a dva synové. Rodiče už jsou postarší a dvě děti (dcera a syn) dospělé. Tahle rodinka pozve na sváteční večeři sousedy ve složení chlap a ženská, děti žádné. Když návštěva dorazí, tak nikomu z rodiny není kurva divné, že se oba chovají fest divně, skoro nemluví a chodí, jak kdyby jim někdo do zadku narval pravítko. Ne pravoúhlej trojúhelník, takové to dlouhé.

Jenže ono se to celé má trochu složitěji. Anebo spíš… ono to možná v jádru ani není tak složité, ale absolutně nedovysvětlené, nedořešené a nedořečené. Uvidíme, jak sousedy před odchodem na návštěvu něco ovládne. Začnou jim pak divně svítit oči. Jenže za celý snímek se divák nedozví, o co kurva jde.

Mně osobně to přišlo jako variace na sci-fi/hororovou klasiku „Invasion of the Body Snatchers“, protože ke konci se ukáže, že ovládnutí jsou i další obyvatelé obce, plus právě o přetáhnutí ostatních lidí na svou stranu těmto… hm… entitám celou dobu jde. Pominu, že to z nějakého důvodu dělají strašně složitě a nekonzistentně. Zatímco sousedy to ovládne bez větších obtíží, u rodiny to najednou nejde, i když si každého člena odseparují, a namísto toho je vodí se koukat na televizi. Cotokurva? A jestli jim jde o ovládnutí ostatních, proč si s nimi tolik hrají? Anebo jim teda jde o něco jiného?

No, „Hosts“ je prostě celé takové zmatené. Samotný film vlastně působí dost triviálně, ale protože se ani nesnaží cokoliv vysvětlit a věnuje se jenom teroru v domě v home invasion stylu, tak divák nemá páru, o co že tam vlastně sakra jde a proč se děje to, co se děje. Anebo jenom já jsem dement, ale prostě jsem nepochopil, jestli to tam kosí nějaký hnus z vesmíru, démoni nebo zmutovaný virus pro mě za mě. Pár z povinnosti utroušených hádankových replik toho moc nenapoví. Několik krátkých záběrů na náboženské obrazy visící různě po domě mi to taky spíš zamíchaly.

Trochu se ale obávám, že ani samotní tvůrci úplně nevěděli, co vlastně chtějí udělat a čím oblepit svou touhu natočit jednoduchý hororový masakr, takže se s tím vůbec nesrali a tváří se, že jde o záměr, aby si to divák interpretoval po svém. No, mě osobně tohle trochu točilo a hlavně si myslím, že i kdyby se skutečně jednalo o autorský záměr, tak se do jinak takhle přímočarého bijáku příliš nehodí.

Hosts (2020)

Chování antagonistů si tedy vzhledem k nulovému kontextu nezvládnu vysvětlit – třeba to smysl dává, jen já jej nechápu. Pro chování rodinky už ale omluvu nalézt nelze, protože jde o standardní hororovou praxi v podobě popření jakéhokoliv zdravého uvažování. Jinými slovy, členové rodiny dělají přesně to, co by jen trochu rozumný člověk v reálu nikdy neudělal. Tak třeba:

Co uděláte, když někdo u vánoční tabule mlátí vašeho nejbližšího kladivem? Jasně, určitě budete sedět, brečet a jen na to čumět jak debilové, i když byste mohli zakročit. Na šedesátikilovou holku tam byli tři dospělí a nikdo neudělal ani hovno. Co uděláte, když vás agresoři následně rozhází do vašich pokojů. Normální člověk by vyhrabal mobilní telefon (ve 21. století ho má každý v kapse anebo někde v pokoji, že jo) a zavolal policajty. Tady to nejdřív nikoho nenapadne… a když už slečnu konečně napadne ten mobil vzít do drápů tak zavolá – svému klukovi! Ne na policii, ale svému nabíječovi! Co uděláte potom, když z pokoje vylezete a víte, že se v domě nacházejí vraždící agresoři? Jasně, nejrozumnější bude začít volat příbuzné jménem na celý barák!

Hosts (2020)

Všechny tyhle hovadiny jen podporují moji teorii, že ve skutečnosti se za „Hosts“ žádná chytrá a chytře ukrytá myšlenka nenachází, ale že jde jen o jednoduchý horor, kde se s vysvětlováním nikdo neobtěžoval, protože prostě neměl co k vysvětlování.

No, a co to proklamované násilí? Nějaká krev tam je, to se „Hosts“ nedá upřít. Co se ale pamětihodného gore týče, tak za zmínku stojí jen ona tolik diskutovaná scéna večeře s hlavou rozjebanou kladivem, přičemž ani zde se nebavíme o nějakém mistrovství. Zbytek filmu si vystačí jen s neinvenčním cákáním krve a na žádnou důmyslnou destrukci lidského těla nedojde.

Hosts (2020)

Nestravitelná tragédie to určitě není. Jednou se to přežít dá, patříte-li k hororovým fandům a rádi si občas dáte i nějakou nemainstreamovou produkci. Nic zajímavého nebo skutečně kvalitního byste ale čekat neměli.


The Owners (2020)

The Owners (2020)

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2020
Žánr: home invasion

Originální název: The Owners

Režie: Julius Berg
Hrají: Maisie Williams, Sylvester McCoy, Rita Tushingham, Jake Curran

Hrací doba: 92 min

(Budou velké spoilery.)

Maisie Williams se proslavila díky seriálu „Game of Thrones“. Jeho zakončení sice vzbudilo značně rozporuplné reakce, přesto asi nelze rozporovat, že se jednalo o jednu z největších televizních událostí vůbec. Já osobně patřím k hrstce vyvolených, kteří ze seriálu neviděli ani minutu, a vím o tom jen to, co jsem se dozvěděl v memečkách na infernetu, haha.

Každopádně zpátky k Maisie Williams. Přijde mi, že si holka po skončení seriálu neumí zrovna vybírat role a většinou paběrkuje v nevýrazných počinech. V roce 2020 se pokusila hned dvakrát vkročit do hororového žánru. V prvním případě se jednalo o dlouho odkládané „The New Mutants“, což byla plytká píčovina, za niž bych se já osobně styděl, kdybych se na ní jakkoliv podílel. Hele, já se skoro stydím i za to, že jsem to vůbec viděl.

Ve druhém případě jde o malý britský home invasion „The Owners“, jehož hodnocení na všech filmových databázích bývá nižší než u „The New Mutants“, ale tomu nevěřte, protože na „The Owners“ se dá koukat o něco víc. Čímž ale neříkám, že se tu budeme bavit o nějaké skryté perle. Pořád to je průměr jak bič.

Ocitáme se někde na anglickém venkově, kde se místní sígr, jeho kámoš-hajzl z města a místní lůzr chystají vykrást barák postaršího doktora a jeho manželky. Lůzrova máma tu dělá uklízečku a synkovi vykecala, že staroušci mají v domě trezor. Trojice amatérských gangsterů počká, až se vilka vyprázdní, a vezmou ji útokem. Jenže ouha, připlete se do toho ještě sígrova holka (aktuálně těhotná, aby toho náhodou nebylo málo), a co hůř, až na místě frajeři zjistí, že jde o masivní oldschool trezor, jejž nikdo neumí otevřít. Jenže víš jak, když už se těšíš na pořádný lup, tak se ti nechce odcházet s prázdnou. Padne tedy zásadní rozhodnutí – počkat v baráku, až se jeho majitelé vrátí, a pak z nich vytřískat kombinaci k trezoru.

Myslím, že neprozradím nic zásadního, když vykecám, že staroušci nehodlají vydat svůj poklad zadarmo a že se nakonec ukážou být mnohem houževnatější a hlavně nebezpečnější, než si čtveřice lupičů malovala. Film totiž k tomu poskytuje hromadu nápověd, které lze jen těžko nevnímat, a taky to trochu naznačuje samotný titul „The Owners“.

I proto mi přijde trochu škoda, jakým způsobem se „The Owners“ odvíjí. Rozjezd se mi zdál dost fajn. Když se doktor s manželkou vrátí domů a snímek se drží v čistokrevné home invasion rovině, nastává předčasný vrchol. Scéna konfrontace ve sklepě a snaha vytáhnout z dědy (hraje jej veterán Sylvester McCoy – můžete znát z „Doctor Who“ nebo trilogie „The Hobbit“) kombinaci k trezoru. Situace se vyhrotí, ukáže se, kdo je magor a kdo se z toho posere. Až sem dobrý, ale film si v téhle chvíli zabije nejzajímavější a nejzábavnější figuru (toho největšího vypatlance) a upadne do hluché pasáže.

The Owners (2020)

Což o to, chvíli by se tímhle způsobem (ticho před další bouří) fungovat dalo, ale to, že se nakonec karty obrátí a z důchodců se stanou tyrani a z původních tyranů oběti, bylo jasné jak facka. Proto mi trochu vadilo, že „The Owners“ ze mě dělalo debila a snažilo se strašně dlouho tvářit, že se nic moc neděje, jen naznačuje. Následné odhalení karet tím pádem nemá žádný velký účinek, protože o něm divák ví dlouho dopředu. Závěrečné zúčtování taky nijak nenadchne a závěrečná pointa (co se ukrývá v trezoru) neohromí, i když v obou případech je na vině spíš vlastní podání než samotná myšlenka.

Osobně by se mi líbilo, kdyby „The Owners“ tak dlouho nechodilo kolem horké kaše a spustilo třetí dějství s obrácenými rolemi dříve a také kdyby v něm výrazně víc přitlačilo na pilu. Naopak ubrat se mělo na přehnanosti tlouštíka. Sice rozumím tomu, že ho situace semlela a že se sesypal z toho, co způsobil (právě on řekl ostatním o trezoru a vloupačku inicioval), ale to, co předváděl ve druhé polovině filmu, byla čistá lobotomie.

The Owners (2020)

„The Owners“ tedy aspirovalo na slušnou svižnou žánrovku, ale dobře rozehraný snímek položila jeho druhá polovina, která zůstala daleko za svým potenciálem. Ve finále se tedy nejedná o nic lepšího než slabý průměr.


Becky (2020)

Becky (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: home invasion

Originální název: Becky

Režie: Jonathan Milott, Cary Murnion
Hrají: Lulu Wilson, Kevin James, Joel McHale

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Asi neřeknu nic úplně nového nebo objevného, ale myslím, že k dnešnímu snímku se takové moudro docela hodí: u některých filmů prostě a jednoduše musíte přistoupit na jejich pravidla, abyste je mohli (d)ocenit a jakkoliv si je užít. Kousek s názvem „Becky“ k takovým podle mého názoru určitě patří. Pokusím se vysvětlit proč.

„Becky“ je totiž v jádru strašná blbost. Natočené je to celé jakože realisticky, ale asi všem musí být jasné, že v realitě by se taková premisa s největší pravděpodobností odvíjela úplně jinak. Pokud vám tohle vadí, pak se pro vás „Becky“ okamžitě stane trapnou hovadinou. Když ale pravidla přijmete a budete s filmem hrát tu hru, že by malá třináctiletá holka mohla sama skutečně pozabíjet bandu uprchlých nacistických muklů zocelených svou vírou, vězeňskou posilovnou a vězeňskou sodomií ve sprchách, pak si můžete užít zábavnou béčkou zabijačku s pěknými krvavými efekty. Rozhodnutí je na vás.

Věc se má asi následovně: Becky je náctiletý hajzlík, co se chová nesnesitelně a nejradši byste ji sami sejmuli. Sice si takhle vybíjí frustraci z toho, že jí umřela mamča, ale i tak se chová způsobem, že by jí normální člověk nejradši vlepil facku, že by dostala druhou o zeď a třetí o dno rakve. Její tatík nicméně podobné výchovné lepáky nerozdává. Namísto toho si to začal rozdávat s novou ženskou, což se Becky moc nelíbí. Táta s dcerkou každopádně jedou na víkend na chatu, kam na pozvání dorazí i tátova nová matrace se svým synem (oba jsou černoši – to v tomhle případě ještě bude důležité), o čemž Becky dopředu neví. Docela ji to nasere, tak sebere psa a uraženě odkráčí do lesa.

No, a zatímco trucuje v lese, do chaty dorazí čtveřice uprchlých trestanců vyznávajících filozofii, že bílá rasa je ta nejlepší a že Hitler byl sympatickej frajer. V chajdě si jejich kápo schoval jakýsi tajemný klíč (nikdy se nedozvíme od čeho), jenž mu má pomoct v jeho úkolu očistit rasu. Nebo tak něco. Klíč nicméně našla Becky. A protože jí muklové sejmou taťku, tak se namíchne a začne postupně kuchat ona je.

Nějaký ten scenáristický balast se bohužel najde a dojde i na obligátní vylévání citečků, ale jedna věc se „Becky“ musí nechat. Jakmile titulní hajzlík začne konat svoje dílo, tak je to fakt docela sranda. Zabití mi přišla dobrá a hezky krvavá, takže škoda, že se jich neobjevilo ještě víc. Ubodání hajzla pastelkami a pravítkem byla halda, stejně jako rozjebání člověka motorem od člunu nebo sekačkou na trávu. Na první místo bych ale dal scénku se střiháním visícího oka tupými dětskými nůžkami, to se vážně povedlo.

Becky (2020)

O moc víc toho vlastně „Becky“ nemá co nabídnout, ale ono to vlastně stačí. Naháněčka s trestanci po lese odsýpá slušně, vraždy jsou fajn a i díky střízlivé hrací době se z toho nakonec vyklubala příjemná jednohubka. Jak už jsem ale zmiňoval výše, nesmíte moc přemýšlet nad tím, že drsné trestance tam masakruje malá holka.

Všimnul jsem si nicméně, že se v souvislosti s „Becky“ nejčastěji mluví o jiné věci. Vůdce nazi gangu s vytetovaným hákovým křížem na zátylku si střihnul nějaký Kevin James, což je komediální herec, pro něhož se jedná o první zápornou roli v kariéře. Původně měl mimochodem postavu hrát Simon Pegg, jehož určitě budete znát ze „Shaun of the Dead“. Mně tohle každopádně nijak zajímavé nepřišlo, protože na komedie nekoukám, takže jsem ani nepoznal, že jde o nějakého komika, a tudíž mi to bylo jedno. Upřímně, zajímavější mi přišel jeho poskok v podání Roberta Mailleta. Tenhle chlap je neskutečný hromotluk a přijde mi škoda, že ve filmech nedostává víc prostoru.

Becky (2020)

Tématem do pranice budiž žánrové zasazení „Becky“. Nic hororového tu nenajdete, trochu násilí ještě horor neudělá. Na akci to není moc akční, na drama nebo thriller moc nadsazené, ale na komedii moc seriózní. Bez debat jsou snad jedině elementy home invasion a revenge subžánrů. Vtipné je, že by mi na „Becky“ hodně sedělo označení „žánrovka“… prostě takový ten film, jejž ocení především fandové žánru, kteří si jej mohou i nefalšovaně užít. Akorát nevím jakého žánru. Příznivci hororu, jimž není cizí trochu nadhledu a zábavy, by na „Becky“ mohli ocenit dobře provedené násilné scény. V obecnosti bych ale snímek nejvíc doporučil fandům béčkové kinematografie.

Mně osobně se to vlastně vcelku líbilo. Výhrady bych rozhodně měl a některé momenty se podle mě daly řešit výrazně lépe, ale celkově vzato to vlastně bylo úplně oukej. Na jedno podívání – proč ne.

Becky (2020)


Mother’s Day (2010)

Mother's Day (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: home invasion

Originální název: Mother’s Day

Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Rebecca De Mornay, Jaime King, Patrick John Flueger, Warren Kole

Hrací doba: 112 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„Mother’s Day“ z roku 1980 svým způsobem patří k docela paradoxním filmům. Na jednu stranu je docela dementní, teče z něj lacinost i amatérismus. Na straně druhé má ale svoje místo v hororovém kánonu a v jistých kruzích jej lze asi považovat i za kultovní záležitost. Pro snímky z produkce legendárních Troma Entertainment se nicméně jedná o vcelku běžný stav, který by neměl překvapovat nikoho, kdo o téhle společnosti ví cokoliv víc, než jen že existuje.

Nepopiratelné nicméně je, že „Mother’s Day“ je relativně známé jméno, které má hromada hororových fans kdesi v paměti uložené, přestože tenhle kousek vznikl už před drahně lety. Není tedy zas až tak překvapující, že ve vlně hororových remaků, jež se v novém tisíciletí zvedla, nakonec došlo i na tuhle dejme tomu klasiku. Ještě větší smysl to začne dávat v momentě, kdy prozradím, že samotná Troma měla prsty i ve výrobě předělávky, jejíž předlohu ostatně napsal a zrežíroval bratr samotného Lloyda Kaufmana, zakladatele Tromy.

V případě verze z roku 2010 je ovšem poněkud ošemetné mluvit o remaku. A jestli ano, pak jedině velice volném. Předělávka má totiž s předlohou společného jen nutné minimum a jinak výrazně upgraduje, kde se dá, a to včetně dějové linky, kterážto je úplně jiná. Došlo i k žánrovému posunu, kde mix hixploitation a rape & revenge vystřídal prakticky čistokrevný home invasion.

Jediné, co si novější „Mother’s Day“ z toho původního půjčuje, je základní téma matky, která vychovává své potomky k páchání násilí, akorát nyní má tu rodinku o něco větší. Vedle toho se tu objeví i několik málo odkazů na originál, jako je například hejt na disco nebo hlava rozjebnutá televizí, ale to nelze brát jako nic víc než jen detaily a easter eggy pro znalce, kteří viděli starý film.

Oč tedy jde? Manželé se nastěhovali do nového domu, což by rádi oslavili, takže pozvou své přátele a uspořádají mejdlo. Měli ale jeden velký pech a udělali jednu chybu. Pech byl, že nevěděli, že právě v tomhle domě před nimi bydlela ona despotická maminka, která své ratolesti vychovávala k páchání zločinů. Chyba byla, že před rozjezdem párty ve sklepě nahoře nezamknuli dveře. Bratrské klice z rodinky předešlých obyvatelů se totiž úplně nezdařila bankovní loupež a jeden z nich byl postřelen. Nenapadlo je nic lepšího než utéct domů za maminkou, ale protože s ní nebyli nějakou dobu v kontaktu, netušili, že o dům přišli a jsou tu noví nájemníci. Když už jsou ale doma, nehodlají se jen tak pakovat, plus zkontaktují zbytek rodiny, jenž dorazí za chvíli.

Mother's Day (2010)

Střet obou skupin je nevyhnutelný, akorát jedna strana má zbraně a nemá zábrany ani servítky, takže asi není třeba rozpitvávat, kdo bude mít přinejmenším zezačátku navrch a z koho se stanou rukojmí. Obě protistrany však mají dost velký počet členů, aby mohli padat jak mouchy. Psychický a fyzický teror obětí není až tak intenzivní, aby se z toho zkušenějšímu divákovi zvedal žaludek, ale pár vyhrocených momentů se tu najde. Ani krve se „Mother’s Day“ nebojí, přestože nějaké pamětihodné gore (a nakonec ani zdrcující scény) se tu podle mě nenacházejí, ale na druhou stranu, tenhle hororový subžánr k tomu nemá zas takové předpoklady.

K dobru lze každopádně přičíst skutečnost, že se film nijak zásadně nezdržuje nudným představováním kladných postav, aby jich posléze člověku mělo být líto (většinou to stejně nefunguje), a jde na věc poměrně rychle. Celkově by se dalo říct, že „Mother’s Day“ není takový ten moderní sterilní horůrek pro děcka a nějaké koule má, což je samozřejmě fajn.

Mother's Day (2010)

Co už ale není tak fajn, to je logika a chování postav. V hororovém žánru se jedná o docela standardní záležitost, které se ani „Mother’s Day“ nedokázalo vyhnout. Samozřejmě můžete argumentovat, že od stolu se to dobře kecá a že člověk nikdy neví, jak by se sám zachoval v nějaké extrémní situaci, ale tady některá rozhodnutí dost mlátí do očí. Například jedna taková hororová klasika – útočníka se prakticky podaří přemoct, ale namísto toho, aby mu původní oběť zasadila další ránu, když se válí na zemi a nemůže bránit, začne tato nesmyslně utíkat, aby se agresor mohl v klidu oklepat a pokračovat v pronásledování a zabíjení. A těch momentů, kdy se toho utlačovaní mohli chopit a útočníky přemoct, tam bylo dle mého víc. Ale kdyby se v hororech všichni chovali rozumně, asi by ty filmy neměly moc o čem být.

Celkově mám ovšem z „Mother’s Day“ vlastně dobrý pocit. Původní biják mám vlastně docela rád, i když vím, že je objektivně hloupý, poněvadž ty Tromácké zhovadilosti jsou mi svým způsobem blízké. Tahle předělávka mě nijak neurážela, jelikož se své podstatě jedná o úplně jiný film, který si z originálu půjčuje jen jméno a ten nejzákladnější motiv. Sám o sobě je ale v cajku. Nejde sice o skutečný hardcore, ale pár silných chvilek má, jebnutá maminka v podání Rebeccy De Mornay je fakt dobrá a i v rámci home invasion to patří k tomu solidnějšímu.

Mother's Day (2010)


The Strangers (2008)

The Strangers (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: home invasion

Originální název: The Strangers
Český název: Oni

Režie: Bryan Bertino
Hrají: Liv Tyler, Scott Speedman, Kip Weeks, Laura Margolis, Gemma Ward

Hrací doba: 86 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Horor má sice hromadu subžánrů, ale drtivá většina z nich (ne-li úplně všechny) se potýká s klišé a jasně nalinkovanými hranicemi, v nichž se jednotlivé filmy pohybují. Jinými slovy řečeno, slashery většinou mívají stejný průběh, hixploitation horory taktéž, to samé duchařiny, rape & revenge, zombie bijáky… a všechny další, co vás jen napadnou. Ani takzvané home invasion v tomto ohledu nejsou výjimkou a prakticky všechny se odehrávají v očekávatelných a také očekávaných mantinelech.

Na druhou stranu, horor je žánr, kde s jistou mírou klišé člověk počítá a je ochoten ji i tolerovat, pokud se to nezvrhne do vyslovené debility, nad níž už není možné přivírat oči. Snímek „The Strangers“ z roku 2008 už podle mě tu míru únosnosti překročil, a tudíž spadá do kategorie nepovedených. Jak jsem si ale všiml, tenhle film je přijímán dost polarizovaně a mnozí si jej naopak dost cení. Tak se na to pojďme podívat.

Příběh je na poměry home invasion žánru dost standardní, karty jsou rozdány jednoznačně. Dva nic netušící lidi v domě, tři útočníci venku. Ale ne tak úplně, protože dost často chodí i po domě, kradou mobily, aby se nikdo nemohl dovolat pomoci, a tak různě. No, a to je vlastně všechno, nic jiného se tam neděje. Komorní pojetí, dobře, to beru, ale to se dá přijmout jen v případě, že to nevypadá… inu, přesně tak, jak to vypadá v „The Strangers“

První věc, která mě na „The Strangers“ trochu rozčiluje – jaká je vlastně motivace tří útočníků a čeho chtějí dosáhnout? Zdá se, že jejich jediným cílem je si prostě někoho zavraždit, ale příležitostí k tomu mají asi tak milion a žádnou z nich nevyužijí. Že by si tedy chtěli se svými oběťmi hrát a dát jim pořádnou sodu? Oukej, asi jo no… Každopádně se tu neobjeví absolutně nic o tom, co jsou zač a co vlastně chtějí. Takhle výsledek vyznívá trochu samoúčelně, ale dejme tomu, tohle bych ještě dokázal přežít.

Mnohem horší mi přijde, že se filmu nedaří vykřesat jakoukoliv hutnější atmosféru nebo napětí. Prostě se tam parta vocasů nahání po baráku a přilehlém lesíku a nijak mě to nebralo. Úvodní čtvrthodinka, než se něco začne dít, je naprosto příšerná a ze sladkobolných vztahových slintů mě pomalu rozbolely zuby. Ani potom se ale snímek nijak nerozjede a ke konečnému zúčtování jsem se spíš pronudil a donutil, abych zjistil, co z toho vyleze. Nevylezlo z toho ani hovno.

Oběti se chovají nelogicky, tupě a naprosto levě. Útočníci mají dohromady jednu sekeru, borec má brokovnici, ale stejně dostane na ánus. Jediné, co s tou brokovnicí dokáže, je odstřelení svého vlastního kámoše. Což lze jen tak mimochodem odhadnout několik minut dopředu – podobně jako většinu ostatních zásadních událostí. Naopak útočníci jsou takřka nadpřirození a jejich schopnost se pro vystrašení ukázat a pak se najednou propadnout do země (aniž by byl v okolí jakýkoliv úkryt), když se postava na vteřinu ohlédne jinam, je za chvíli regulérně otravná, obzvlášť když se tenhle model objevuje asi tak stokrát.

The Strangers (2008)

Po nějaké hodině zoufale nudné hry na kočku a myš útočníci konečně lapí své oběti (ačkoliv to mohli předtím udělat už nevím kolikrát, ale to by bylo za pět minut vymalováno…), sundají si masky, párkrát bodnou kudlou (a přitom jednu z obětí ani nezvládnou zabít, ty vole) a odjedou do hajzlu. Prostě jsem z toho měl dojem neúnosně a zbytečně natahované záležitosti, jejíž reálný obsah by vydal na několik málo minut. Výsledek je rozplizlý a táhne se jak smrad z ponožek.

Logiku to nemá, atmosféru taky ne, prostě nic. Ale hlavně že tam někdo na začátek připlácnul hlášku o tom, že je film natočen podle skutečné události (a na konci titulků se jen tak mimochodem nachází další hláška, že veškeré podobnosti s existujícími osobami nebo událostmi jsou čistě náhodné, haha). Jediným překvapením zůstává účast Liv Tyler v hlavní roli, což zrovna není herečka, kterou byste tipnuli na horory. Jinak jde ale o tuctovou podívanou. Nemastné, neslané, nudné. Ten humbuk kolem tohohle bijáku jsem nepochopil.

The Strangers (2008)