 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 46:38 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Niklas, jindy též zvaný Nerrath, patří k těm muzikantům, jejichž portfolio čítá poměrně velké množství projektů. Nebudu vám věšet žádné bulíky na nos – ani zdaleka nemám celou jeho tvorbu prozkoumanou. A abych byl zcela upřímný, ani po něčem takovém dvakrát netoužím, protože tuším (říkejte tomu klidně intuice – nikoliv ženská, nýbrž posluchačova), že by zde na mne žádná audio-extáze nečekala. Přesto jsem si jednu z jeho skupin velmi oblíbil. Jedná se o Licht erlischt…, kde Niklas předvedl svůj náhled na depressive black metal, kterýžto mě dost bavil, a obě vydaná alba jsem si do své sbírky s chutí pořídil. Nicméně tento projekt už byl ukončen, byť je pravda, že se dočkal přímého pokračovatele v podobě skupiny Latitude Egress, s níž Niklas doposud vydal jednu desku „To Take Up the Cross“ (2014).
Prostým pohledem na množství počinů v diskografiích jednotlivých projektů ovšem zjistíme, že Niklasovo hlavní působiště je jinde – jmenuje se Horn. Tomu jsem však svou pozornost až doposud nevěnoval, a to z důvodů výše řečených. Ptáte, jaká změna nastala, že nyní o Horn píšu? Vlastně žádná velká… prostě je tu nové album „Turm am Hang“ (již sedmé dlouhohrající, jen tak mimochodem), jež mi, jak už tomu tak v obdobných případech bývá, posloužilo jako důvod, proč konečně přestat lenošit a podívat se dané skupině na zoubek.
Mohlo by se zdát, že jsem předem nemohl vědět, o čem muzika Horn bude, ale není to tak úplně pravda – mé jasnovidecké schopnosti totiž i v tomto případě zafungovaly bravurně. Anebo si jednoduše stačí projet jen obaly alb a jejich názvy, aby člověku bylo jasné, o co u Horn půjde. Vyberte si sami, jestli se vám víc líbí představa, že jsem zkurvená Sibyla, anebo vědomí, že je tahle kapela i bez poslechu muziky průhledná jak sklo.
Tak jako tak, „Turm am Hang“ je prostě pohanský black metal v typicky německém stylu. Což nemyslím úplně jako pochvalu. Nevím jak vám, ale já když slyším slova „pohanský“ a „německý“ v jedné větě, okamžitě mi vyskakuje kopřivka. A empirická zkušenost praví, že zcela oprávněné. „Turm am Hang“ naštěstí tak mocně debilní není a obecně vzato je to stravitelná nahrávka, už jsem z tohohle ranku a téhle země slyšel i mnohem horší záležitosti. Tím ale neříkám, že se jedná o něco, co byste nutně museli slyšet, protože do takového hodnocení desce něco schází… a je toho vcelku dost.
Abych ale nebyl úplný kazišuk, tak nemám problém uznat, že místy se na „Turm am Hang“ hraje pohodový hymnický black metal. Některé riffy jsou přiměřeně chytlavé a výpravné, jsou tu momenty, kdy člověka německý jazyk vůbec nevysírá a kdy ani kytarové melodie nelze označovat jako kýčovité. Právě v takových chvílích je nahrávka suverénně nejsympatičtější a posluchač se nemusí stydět si do pochodového rytmu podupávat nožkou. Hluboký umělecký zážitek vám to nezprostředkuje, ani vás to nijak nezasáhne, ale poslouchat se to jistě dá.
Pokud by to tady končilo, tak by vlastně nebyl žádný problém a „Turm am Hang“ by šlo prohlásit za album v cajku. Bohužel je tu ještě druhá poloha, v níž Niklas sklouzává ke zhovadilému jódlovacímu pseudo-black metalu, jak to fandové v Reichu mají tuze rádi a žerou to tam po kilech i s navijákem. Pro fašouny klanějící se kýči asi dobrý, ale pro posluchače vybaveného nějakou dávkou soudnosti jsou takové pasáže utrpením, díky němuž celkový dojem z „Turm am Hang“ odchází… no, úplně do prdele.
Protože nejsem hajzl (nebo aspoň ne až takový) a občas se snažím hrát i fairplay, musím říct, že těch dojebaných momentů je tam naštěstí výrazně méně než těch povedených nebo přinejmenším poslouchatelných. Pořád jich je ale s přehledem dost na to, abych já osobně nechtěl „Turm am Hang“ poslouchat. Když na to přijde, strávit to lze, jenže… jde o album, jež možná zaujme metalové začátečníky či jednodušší posluchače (není nutno chápat automaticky pejorativně), ale posluchačům zkušenějším nemá prostě co dát.