Archiv štítku: horor

Halloween: ohlédnutí za sérií

„Halloween“. Michael Myers. Jedna z velkých hororových legend a společně s „Pátkem třináctého“ a „Noční můrou v Elm Street“ jeden ze svaté trojice slavných slasherových sérií. Nicméně je to právě „Halloween“, který stál na začátku, který přišel jako první. Samozřejmě, jednotlivé vlaštovky se objevily už dříve, ale „Halloween“ byl první z těch skutečně slavných, kteří ohnuli žánr a spustili nevídanou smršť vyvražďovaček v osmdesátých letech.

Během loňského roku jsem zde napsal o všech deseti dosavadních filmech v sérii (a také dvou porno parodiích, jichž se dnešní povídání samozřejmě týkat nebude). Nyní se k nim vrátíme a tentokrát více makroskopickým pohledem. Podíváme se na to, jak si jednotlivé části stojí v rámci celé „Halloweenské“ ságy. Samozřejmě se to neobejde bez spoilerů, takže doporučujeme číst jen v případě, kdy vám to nevadí…

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

10. Halloween III: Season of the Witch (1982)

Rozhodování o titulu nejhoršího „Halloweenu“ není vůbec nic těžkého – jen těžko lze zvolit cokoliv jiného než trojku. Trojka nakonec ani není pořádným „Halloweenem“, jelikož se zde – s výjimkou několikavteřinové televizní upoutávku přímo ve filmu – ani neobjevuje Michael Myers.

Po Michaelově smrti na konci dvojky bylo v plánu pojmout „Halloween“ jako sérii o hororových událostech na Předvečer svátku Všech svatých, úplně bez Michaela Myerse. Co bylo ale zamýšleno jakožto nový směr, skončilo hned po prvním pokusu, jelikož ten dopadl katastrofálně, finančně i filmově.

Kdyby „Halloween III: Season of the Witch“ neměl nálepku „Halloween“, šlo by o obyčejné nijaké béčko z osmdesátek, na nějž by si už dnes nikdo nevzpomněl. A kdo by si na něj vzpomněl, pamatoval by si jen hloupou historku o vraždících maskách a zlém chlapíkovi v továrně s robotickými pomocníky s pomerančovým džusem namísto krve. Jakožto součást „Halloweenské“ série je to ovšem docela fail.

Halloween III: Season of the Witch (1982)

9. Halloween: Resurrection (2002)

Vím, že v recenzi jsem „Zmrtvýchvstání“ nezjebal takovým způsobem, jak by si tahle hovadina zasloužila. Bylo to jenom z toho důvodu, že jsem se při sledování mohl umlátit smíchem, tudíž mě to svým zvráceným způsobem i bavilo. S trochu rozumnějším přístupem ovšem nemůže nikdo zavírat oči nad tím, že osmička je fakt echtovní sračka.

Hned na začátku Michael Myers konečně dostihne svou sestru Laurie Strode. Jamie Lee Curtis si zde zahrála jen z toho důvodu, aby se ujistila, že její postava zemře a nebude se muset v žádném dalším „Halloweenu“ objevit (nyní už víme svoje, ale to trochu předbíháme). Zbytek je o tom, jak parta výrostků vleze v rámci internetové, živě streamované reality show, kterou vede rapper Busta Rhymes, do Myersova baráku a přečká zde noc. Akorát ji nepřečká, poněvadž nikdo nepočítal s tím, že Michael stále žije v díře pod domem a že nemá rád, když mu někdo vleze domů.

„Zmrtvýchvstání“ stojí za zkouknutí pouze ve dvou případech. Buď jste někdy toužili vidět, jak černý rapper metá kung-fu otočky na sériového vraha v masce. Anebo se jen rádi smějete postiženým lidem, protože smát se tomuhle bijáku je prakticky to samé. Nikdy nepochopím, jak tohle mohl režírovat stejný člověk, jenž se postaral i o dvojku, což je jeden z nejlepších dílů.

Halloween: Resurrection (2002)

8. Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Znalce možná překvapí, že nyní nenásleduje šestka, která – a ne neprávem – patří k nejhůře hodnoceným „Halloweenům“. O jednu pozici později to vysvětlím, nyní spíš řeknu, proč si podle mě pětka zaslouží být takhle nízko:

Důvodem je, že jsem se u pětky vždycky nehorázně nudil. Nemůžu si pomoct, ale tenhle díl se prostě neskutečně vleče a vůbec mě nebaví. S výjimkou jediné slušné scény ve stodole, kdy Myers vezme do ruky kosu a vidle, to stojí za starou bačkoru. Navíc mě tady neskutečně sere malá Jamie, Michaelova neteř, ta je v tomto díle prostě nesnesitelná. Ani nemluvím o jejím telepatickém propojení se samotným Myersem, které vyznívá strašně blbsky.

K pětce jsem si prostě cestu nikdy nenašel. Je slabá, nudná a v mnohých ohledech dost hloupá. Na tenhle díl Michael Myers nemůže být zrovna dvakrát pyšný…

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

7. Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

Šestka patří k těm kontroverznějším zákoutím „Halloweenské“ série a mnozí fandové ji nenávidí. Chápu proč, přesto si myslím, že je o něco lepší než pětka. Důvodem je zejména první polovina, která není nijak zoufalá a má dokonce několik světlých momentů, především co se vražd týče. Kdyby se takovou úroveň podařilo udržet až do konce, nemusela by být šestka tak opovrhovaná.

Průser samozřejmě nastává se zlomem v ději, po němž se film začíná odvíjet novým směrem. A je vlastně jedno, jestli se člověk dívá na přestříhanou kinoverzi, anebo si sežene vzácnější původní sestřih. Oba jsou hrozné, ale každý docela jiným způsobem. Jasně, Michael byl vždycky trochu víc než člověk a jeho schopnost přežít prakticky cokoliv udivovala již od prvního dílu, ale míchat do „Halloweenu“ nadpřirozeno, runy a sekty prostě bylo… totálně mimo.

Celkově vzato se tedy šestka zrovna nepovedla. Jeden z těch „Halloweenů“, jejichž nenatočení by nikomu z nás asi nevadilo. Což samozřejmě není dvakrát dobrá vizitka.

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

6. Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Zdá se mi, že sedmička je mezi hororovými fandy docela oblíbená, ale osobně si myslím, že je zbytečně přeceňovaná. Ve své podstatě se totiž nejedná o nějak zásadně dobrou věc, film je zbytečně krotký, nemá pořádnou atmosféru, čpí z něj žánrové trendy druhé půlky devadesátých let a prostě to celkově není ono.

Obliba „H20“ nejspíš plyne z toho, že oproti pětce a šestce se přece jenom jednalo o nějaké zlepšení a návrat na správnou kolej. Ignorace předešlých dílů a celé dějové linie s malou Jamie Lloyd, namísto toho přímá návaznost na dvojku a také návrat Jamie Lee Curtis do hlavní role. To všechno je fajn, ale k dobrému bijáku je toho potřeba ještě o kousek víc. A to už „H20“ poskytnout nedokáže, skoro jako kdyby film doufal, že návrat někdejší hvězdy prvních dílů bude samospásný. Bohužel není.

V případě „H20“ se tedy bavíme o slušně odvedeném průměru, který neurazí, ani nenadchne. O zásadním slasheru, který by měl patřit do kánonu žánru, nikoliv. Přesto výrazně lepší než oba předešlé díly i než ten následující.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

5. Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Až při sepisování takového žebříčku si člověk plně uvědomí, že „Halloween“ má na to, o jak legendární značku se jedná, až moc špatných filmů. Prakticky polovina série jsou totiž hovadiny nebo čistokrevná nuda a ani začátek té druhé, výrazně lepší poloviny se neobejde bez chyb.

Čtyřka šla oproti prvním dvěma dílům (trojku samozřejmě vynechávám) s kvalitou výrazně dolů. V rámci „Halloweenu“ jde přesto o jeden z těch lepších snímků. Ve své podstatě je „Návrat Michaela Myerse“ standardním osmdesátkovým slasherem, který by byl mezi tou spoustou jemu podobných docela zapomenutelný, pokud by v něm náhodou nevraždila jedna z nejznámějších hororových ikon.

Na druhou stranu, jisté kouzlo čtyřka má a v rámci osmdesátkového slasheru nakonec obstojí. Nese typické znaky své doby, což je něco, na co se dnes vedle dnešních hororů moc příjemně kouká. Tenhle díl už za vidění stojí, byť to není stoprocentní povinnost.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

4. Halloween II (2009)

Osobně si myslím, že Rob Zombie je dost talentovaný režisér a jeho první dva počiny, „Dům tisíce mrtvol“ a „Vyvrženci pekla“, jsou prostě výstavní bijáky. Zůstává otázkou, zdali by namísto účasti na remaku „Halloweenu“ nebylo lepší, kdyby natočil další původní film, ale na to se už odpověď nikdy nedozvíme. Objektivní optikou je ovšem nutno říct, že Zombie stvořil jedny z nejvýraznějších „Halloweenských“ filmů.

Hádám, že spoustu z vás překvapí, že zrovna tohle říkám zrovna u jeho dvojky. Zombieho „Halloween II“ je bezesporu divný snímek, který se odvrací od toho, o čem tahle série bývala, ale na rozdíl od jiných starších pokusů o vlastní pojetí má toto nějakou kvalitu. Samozřejmě to má i nějaké mouchy, filmu by slušela trochu snížená stopáž a omezení snových sekvencí, ale některé scény jsou dost zajímavé a zapamatováníhodné a celkově je to vlastně vymyšlené docela dobře.

Ve skutečnosti řadím v oblíbenosti tuhle dvojku na cca stejnou pozici jako klasickou čtyřku z roku 1988. Důvod, proč jsem nakonec lépe ocenil Zombieho počin, je především brutalita a chladnokrevnost, s níž si zde Michael Myers počíná. Paradoxně až v tomhle díle má u mě Myers největší respekt, protože jeho výbuchy násilí jsou docela působivé a patřičně kruté.

Tenhle díl je určitě trochu kontroverzní, i když na rozdíl od starších experimentů to zde myslím spíš v dobrém. Nicméně mají pravdu ti, kdo tvrdí, že „Halloween II“ je určen víc fanouškům Zombieho než fanouškům „Halloweenu“.

Halloween II (2009)

3. Halloween (2007)

Druhý, respektive první Zombieho „Halloween“ přichází hned vzápětí. Původně Rob Zombie usiloval o dva filmy, z nichž jeden by se věnoval dětství Michaela Myerse a ten druhý by na něj navázal a zároveň byl remakem. Přijde mi škoda, že tohle producenti zavrhli, poněvadž takhle musely být obě linie vměstnány do jednoho filmu, přičemž ta první, dětská je výrazně zajímavější.

Vyčítat jí lze snad jen to, že z Michaela Myerse udělala důsledek rozvrácené rodiny, což mi přijde jako asi to nejméně odzbrojující řešení, jaké šlo vymyslet. Přesto jde o dost slušnou podívanou, která by dle mého stála za rozvinutí do samostatného filmu.

Druhá půle, která přímo remakuje původní „Halloween“, už mírně ztrácí dech a nemá takový tah na bránu. I zde se najde několik světlých momentů, ale předělávka prohrává díky možnosti přímého srovnání s originálem. Což však vadí méně než nic moc závěr, kde Michael opět vstává z mrtvých.

Halloween (2007)

2. Halloween II (1981)

Zde už se konečně začínáme bavit o výkladní skříni „Halloweenu“ a zároveň o tom nejlepším, co tahle série nabízí. Což platí i navzdory tomu, že dvojka není tak dobrá jako jednička. Respektive je docela jiná, není tak působivá. Přesto se jedná o skvělý slasher, který podle mě patří k nejlepším vyvražďovačkám z osmdesátých let.

Dokonce bych si dovolil tvrdit, že především tenhle snímek má na svědomí, že Michael Myers vykročil k nesmrtelnosti a statusu jednoho z největších hororových zabijáků. Ve dvojce, na rozdíl od jedničky, vraždí častěji, krvavě a docela i originálně. Nakonec ani není poznat, že krvavější záběry do filmu zpětně dotočil John Carpenter, což režisér Rick Rosenthal nesl docela s nelibostí. Výsledek však působí soudržně.

Jednička a dvojka, přestože je dělí tři roky a jsou pojaté jinak, dohromady vlastně tvoří jeden dvojfilm, protože pokračování začíná přesně v tom momentě, kde skončil první díl, a vypráví druhou polovinu osudné halloweenské noci. Svým způsobem lze tedy krvavější „Halloween II“ vnímat jakožto gradaci atmosférické jedničky. Tak či onak, obě části patří k základnímu vzdělání v žánru…

Halloween II (1981)

1. Halloween (1978)

Pokud bych si však mezi jedničkou a dvojkou měl přece jenom zvolit vítěze, už podle umístění je jasné, že vyhrává starší díl. První „Halloween“ je jednoduše majstrštyk, jemuž opakované zhlédnutí ani stáří neubírá na napínavosti a působivosti. Poměrně dlouho se formálně vzato nic neděje, ale snímku se daří budovat atmosféru strachu, úzkosti a nevyhnutelného nebezpečí. Michael Myers s prvním úderem na městečko Haddonfield dlouho otálí a napíná, kdy už konečně dojde ke krveprolití, ale to berte spíš jako plus.

Nebojím se říct, že „Halloween“ patří k mistrovským hororům. Série proslula jako slasher, ale její první část má daleko k obyčejnému vzorci „chodí a vraždí“. Tady se ještě straší způsobem staré školy a hlavně – skutečně straší. A není zas tolik takhle starých snímků, které by to dokázaly s takovou přesvědčivostí jako první „Halloween“. I proto si zaslouží veliký respekt.

Jako celek vlastně „Halloweenská“ série není tak odzbrojující, kupříkladu konkurenční „Pátek třináctého“ je mnohem vyrovnanější a obecně mě baví víc. Jednička a dvojka „Halloweenu“ jsou ovšem bez debat kultovní a rozhodně byste je měli znát.

Halloween (1978)

Budoucnost:

V případě „Halloweenu“ jsou nejbližší plány dost jasné. Ještě letos se dočkáme nového, celkově již jedenáctého filmu v sérii. Natáčení bylo ukončeno, premiéra je stanovena na 19. října a ven už se dostávají první materiály. Po netu už běhá oficiální plakát a první trailer by měl dorazit co nevidět, prý začátkem června.

Nový „Halloween“ (ano, skutečně se jmenuje jen „Halloween“ – půjde tedy o již třetí film s tímhle názvem!) má přímo navázat na jedničku z roku 1978 a bude ignorovat všechny následující části i dějové linie. Odehrávat se bude čtyřicet let po událostech prvního snímku, ostatně do kin půjde také o čtyřicet let později. Zdá se, že tedy se bude jednat o podobný pokus jako „Halloween: H20“, který ignoroval vše po dvojce a přišel s konceptem „o dvacet let později“.

Nový „Halloween“ kromě slavné značky nicméně poutá pozornost ještě něčím jiným, díky čemu do něj asi lze vkládat nemalé naděje. Do svých rolí se vrátí Jamie Lee Curtis jako Laurie Strode a také Nick Castle jako Michael Myers, jenž hrál zabijáka v jedničce. V neposlední řadě se pak podílí i sám John Carpenter, režisér a scénárista jedničky a scénárista dvojky. Můžeme jen doufat, že nový přírůstek na legendu naváže nejen dějově, ale také kvalitativně… Jestli ne teď a v téhle sestavě, tak už myslím nikdy…

Halloween (2018)


Asylum of Fear (2018)

Asylum of Fear (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Asylum of Fear

Režie: Craig Deering
Hrají: Maurice Demus, Michael Medford, Callie Stephens, Allen Murphy, James Doherty

Hrací doba: 79 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nemůžu tvrdit, že bych od „Asylum of Fear“ čekal nějaké velké zázraky. Popravdě řečeno, předpokládal jsem, že tenhle biják bude pěkná hovadina. Přesto jsem tomu dal šanci… abych se přesvědčil, že můj prvotní předpoklad byl zcela správný.

První kámen úrazu přichází už se samotnou tematikou a příběhem filmu. „Asylum of Fear“ se totiž vydalo stezkou nulové invence a opisování dávno zaběhnutých klišé. Což v některých případech ani nemusí vadit, ale pokud se tak děje naprosto hloupým a laciným způsobem jako zde, pak je to jednoduše špatně a přes to nejede vlak. Posuďte sami…

Jak už název snímku napovídá, vše se bude točit okolo staré opuštěné nemocnice, v níž straší. Před x lety zde šílený doktor prováděl nepovolené experimenty na dětských pacientech, a když mu na to jedna sestřička přišla, tak vykuchal celou nemocnici. No a právě sem nyní přijíždí čtveřice dobrodruhů, která se zabývá paranormálními jevy. Tentokrát s sebou vezme do party ještě novináře (píše na blog – je vidět, že film vyšel v roce 2018, haha), aby o jejich případů sepsal nějaký slint na internet.

Do toho jsou ještě zamíchaná dvě pohřešovaná děcka, která se ztratila v nedalekém městečku. Můžete hádat, kde asi budou. Touhle linkou sice „Asylum of Fear“ začíná, ale ve svém dalším průběhu se jí věnuje jen minimálně, aby se neřeklo, I během těch několika málo minut ovšem dojde k šokujícímu odhalení, že se tu děti ztrácejí úplně běžně od zavření nemocnice, akorát si toho zatím nikdo nevšimnul. Na konci se obě linky – tedy paranormální vyšetřování uvnitř nemocnice a ztracené děti – protnou, ale to nastane až v době, kdy má divák dávno v prdeli, protože už před dlouhou dobou usnul, anebo film z nudy vypnul. Pokud ale budete stejní dobrodruzi jako já a s vypětím všech sil vydržíte až do konce, akorát zjistíte, že diletantsky odfláknutý závěr jen podtrhuje mizérii celého tohohle veledíla.

Vedle tupého a předvídatelného příběhu se totiž „Asylum of Fear“ může pochlubit i dalšími standardními atrakcemi levných (polo?)amatérských hororů. Kromě všeobecné lacinosti v obsahu i formě můžeme jmenovat kupříkladu šablonovité a vesměs nesympatické postavy, které se chovají nelogicky a hrají je ochotníci, jimž herectví neříká prakticky nic. Ze všech prachbídných parodií na dramatický um se mi nejvíce líbil sám šílený doktor, který ve vidinách (jeden z party je samozřejmě médium, čekali jste snad něco jiného?) přehrává naprosto šíleným způsobem, jehož prostřednictvím se film posouvá z hloupého hororu do kategorie nechtěné parodie. Při jeho prvním výstupu, kdy ubodá skalpelem sestřičku, jsem si málem urval pajšl od smíchu, protože tohle byla fakticky rychta.

Asylum of Fear (2018)

O nějaké atmosféře, napětí nebo čemkoliv podobném se ani nemá smysl bavit. Je evidentní, že „Asylum of Fear“ nic z toho nevidělo ani z rychlíku. Snímek se snaží diváka vystrašit blikáním baterky nebo hejbající se kriplkárou. Tomu by se vysmála i moje máma. Stejně tak nemusíme diskutovat ani nad nějakou gore stránkou, poněvadž jde především o duchařinu, a ačkoliv se pár jakože „hustších“ vsuvek objeví, je to prostě čaj nehodný zraku hororového fanouška.

Před puštěním filmu jsem si říkal, že když nic jiného, „Asylum of Fear“ trvá pouhých 79 minut, což snad přežiju, i kdyby to měla být sebevětší píčovina. Sice jsem přežil, ale pyšný na to zrovna nejsem. Ani krátká stopáž totiž snímek nezachrání od nudy, která se vyskytuje dost často. Vtipné navíc je, že finále je useknuté tak prapodivně a nedotaženě, až je to na další salvu smíchu. Ale na druhou stranu, ještěže tak, protože kdyby to páni tvůrci chtěli dál rozvinout, pak by byl film delší a já bych musel trpět déle. Jestli to měl být otevřený konec pro případnou dvojku, tak tomu říkám odvaha.

Asylum of Fear (2018)

Každopádně, „Asylum of Fear“ je nebetyčná kokotina, s níž byste rozhodně neměli ztrácet čas. Prozatím nejhorší biják, jaký jsem měl letos tu smůlu vidět, a to mi věřte, že pár sraček už jsem za těch několik měsíců stihnul. Ruce pryč.


Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Země: USA
Rok vydání: 1985
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th: A New Beginning
Český název: Pátek třináctého 5

Režie: Danny Steinmann
Hrají: John Shepherd, Melanie Kinnaman, Shavar Ross

Hrací doba: 92 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani druhý pokus „definitivně“ ukončit sérii se ve čtyřce nepovedl navzdory jejímu odvážnému názvu „The Final Chapter“. Podtitul pětky, která je o pouhý rok mladší než její přímý předchůdce, je ovšem neméně výmluvný: „A New Beginning“.

Pátý díl legendární slasherové série mezi fanoušky příliš oblíbený není a ve všech žebříčcích se většinou nachází na úplně druhém konci než trojka se čtyřkou – na samém chvostu, kde se přetahuje o titul nejhoršího „Pátku třináctého“ s devátým dílem. Podle mě je ovšem pětka zbytečně podceňovaná. Samozřejmě, že ve své podstatě to není nijak zásadně dobrý film, ale ruku na srdce, „Pátek třináctého“ jako celek není žádná dech beroucí podívaná. Samozřejmě, že je pětka trochu hloupá, ale jenom o trochu víc než ostatní díly. Snad tedy až na přehrávající vidláky, kteří jsou skutečně lehce za čárou.

Řekl bych, že vysoká neoblíbenost pátého dílu plyne jednoduše ze skutečnosti, že zde nevraždí Jason Voorhees. Vypadá to jako Jason, nosí to hokejovou masku jako Jason, drží to mačetu jako Jason, ale Jason to není. Jak se totiž na konci ukáže, jde jen o napodobitele, jenž pana Voorheese použil jakožto zástěrku pro své vlastní zločiny. Což byl krok, který mnohým příznivcům nebyl po chuti, a tito by nejspíš byli ještě naštvanější, kdyby se realizoval původní záměr, že od šestého dílu by se hokejové masky a mačety ujal Tommy Jarvis, jemuž mělo z konfrontací s Jasonem definitivně jebnout, což ostatně všechno naznačoval konec pětky.

Vedle malého „detailu“, že se za maskou neskrývá Jason Voorhees, ovšem není „A New Beginning“ nijak výrazně horší než předešlé díly, v lecčems je dokonce i překonává. Přinejmenším v body countu, který je v pětce jeden z nejvyšších v celé sérii. Gore je taky v pohodě, ačkoliv i tady musely dost zásadně zastříhat střihačovy nůžky (nejen kvůli krvi, ale také kvůli nahotě), aby pětka prošla do kin s nějakým rozumným ratingem. Film prý dostal rating R až na devátý pokus. Některé vraždy jsou přesto zábavné, hlavě ta v lese se zahradními nůžkami a hned ta následující s opaskem. Speciální zmínku si jistě zaslouží vražda v kadibudce, u které si vždycky málem utrhnu bránici, protože ta je fakticky k popukání.

Pětka se v ději opět posouvá o několik let kupředu, shodou náhod o pět. Jednička se odehrávala v roce 1979, dvojka až čtyřka v roce 1984 a pětka roku 1989. Příběh se točí okolo Tommyho Jarvise, jenž si ze svého setkání s Jasonem odnesl pěkné trauma a od té doby lítá akorát po doktorech a léčebnách. Film začíná v momentě, kdy přijíždí do zařízení, kde se z nějakého důvodu nepříliš přizpůsobivá mládež připravuje na své zařazení zpět do společnosti. I mezi nimi je Tommy největší exot a asi nikoho z vás nepřekvapí, že se zanedlouho začne dít něco, co mu dobře na srdíčku rozhodně neudělá.

Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Vzato kolem a kolem mě sledování pětky vůbec neobtěžovalo, rozhodně ne o nic víc než předešlé díly. Samozřejmě, že není problém najít hned několik dost hloupých prvků, bez nichž by výsledku bylo zaručeně lépe – vedle již zmiňovaných vidláků je to samozřejmě statečný černošský kluk. Děti do hororů prostě nepatří, protože jen málokdo má koule je nechat odpravit, takže většinou přežijou a hororového fandu serou. Obzvlášť když začnou zachraňovat ostatní anebo bojovat s hlavním záporákem. Tommyho výstup ve čtyřce byl snesitelný, ale Reggie v pětce je prostě na pěst a snad všichni při každém zhlédnutí doufáme, že tentokrát už tou mačetou po tlamě dostane… a nikdy to nevyjde.

Nicméně z hlediska samotných mordů, tempa a zábavnosti pro mě pětka splňuje, co od „Pátku třináctého“ očekávám. Zázrak to samozřejmě není a určitě je pravda, že patří do spodní poloviny pomyslné tabulky všech dílů, ale přesto si myslím (a vím, že to nebude populární názor), že „A New Beginning“ dostává víc hejtu, než si zaslouží…

Friday the 13th: A New Beginning (1985)


Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Země: USA
Rok vydání: 1984
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th: The Final Chapter
Český název: Pátek třináctého 4

Režie: Joseph Zito
Hrají: Ted White, Kimberly Beck, Corey Feldman

Hrací doba: 90 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Dvojka až čtyřka „Pátku třináctého“ na sebe navazují zcela plynule a napřímo. Nejprve vždy proběhne krátká rekapitulace minulé části, až se dojde do bodu, kdy tato skončila, a odsud se rovnou pokračuje dál. Jak si pamatujeme od minula, trojka skončila zabitím nebohého Jasona. Však víte, sekera do palice neudělá dobře na zdravíčku ani takovému frajerovi, jakým je mistr Voorhees. Není ale všem krvavým dnům konec…

V márnici se totiž Jason probere (vysvětlení nečekejte, to byste od tohohle filmu chtěli trochu moc), okamžitě si spraví náladu na odpravení dvou místních zřízenců, kteří si kousek od jeho mrtvoly chtěli dát opáčko z kopulačních pohybů, a hurá zpátky domů, do lesů okolo jezera Crystal Lake. Na uvítanou zde odpraví jednu macatou stopařku, až se jí z toho rozmáčkne banán (v tom nehledejte žádnou metaforu ani jinotaj, fakt při své smrti rozmáčkne banán), a pak už jen stačí počkat, než dorazí nová dávka mládeže na popravu. Ta obsadí sousedství vedle stálých obyvatelů oblasti, k tomu ještě okolo pobíhá zálesák, jenž přišel najít pana Voorheese a vyřídit si s ním, že mu ve dvojce sejmul sestru. Ale Jasonovi nic z toho nevadí – čím víc krků na podříznutí, tím lépe.

Ani čtyřka nijak nemění zaběhnuté schéma, které zavedly již předcházející části. Nejprve pomalejší rozjezd s bezstarostnou mládeží. Bezstarostnost ovšem trvá jen do chvíle, než na mejdlo vtrhne Jason Voorhees a stane se hlavní hvězdou večera. Jak vidno, i s hokejovou maskou na ksichtě může být člověk lvem salónů, po jehož opíchání řvou všechny roštěnky. V tomhle si ten jinotaj už klidně najděte.

Začátek je opětovně nutnou omáčkou, kterou člověk musí vytrpět, než na scénu vtrhne Jason. Pomalejší a nudnější rozjezd opět vyváží závěrečná půlhodina, kdy se Jason rozjede a vykuchá (skoro) všechno, co mu přijde pod ruku. K nejzábavnějším smrtím čtyřky bych zařadil rozmačkání hlavy v koupelně, vraždu v kuchyni (nikdy se neptejte na otvírák na víno, když je poblíž Jason, nebo vám ho opravdu podá) a také zabití výše zmiňované drsňáka, jenž si přišel pro pomstu, protože během umírání hodí naprosto dokonalou hlášku: „He’s killing me!“

Za zmínku možná stojí, že gore efekty v tomto díle opět stvořil Tom Savini, jenž pracoval už na jedničce. K sérii se prý vrátil z toho důvodu, že Jason na konci zemře a že mělo jít o poslední díl, díky čemuž také v originále nese podtitul „The Final Chapter“. Jak už dnes dávno víme, dlouho tenhle záměr nevydržel. Ostatně i trojka měla být původně poslední a Jason na jejím konci dostal po papuli. Zajímavostí ovšem je, že díky tomuhle bijáku se „Pátek třináctého“ stal teprve druhou filmovou sérií v historii, která se dostala ke čtyřem navazujícím pokračováním. Prvenství v tomto ohledu má jen tak mimochodem Agent 007.

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Čtyřka také uvádí na scénu postavu Tommyho Jarvise, jenž se posléze objevuje i v následujících dílech. Zde přichází na scénu ještě jako dítě a je to právě on, komu se podaří na konci zabít Jasona Voorheese ve známé scéně s mačetou do hlavy. Což je jen tak mezi námi trochu paradoxní, jelikož čtyřka je první a jednou ze dvou částí celé série (nepočítaje jedničku, kde nevraždí on), kde Jason nikoho nezabije svou trademarkovou mačetou, aby tu s ní nakonec sám dostal naloženo.

„Pátek třináctého 4“ je společně s trojkou nepochybně ztělesněním toho, o čem celá slavná série je, má všechny trademarky na svém místě (paradoxně až na mačetu) a stal se etalonem toho, jak by měl „pravý“ „Pátek třináctého“ vypadat. Což je asi i důvod, proč je mezi fanoušky tolik ceněný a proč se v žebříčcích série pravidelně umisťuje na předních pozicích (ačkoliv svého času byl kritikou těžce strhán). Osobně si ale myslím, že většina „Pátků třináctého“ je docela vyrovnaná a že ani čtyřka není zas tak výrazně lepší než ostatní. Ale fajn vyvražďovačka, jíž klasicky vévodí finální půlhodina, to bezesporu je.

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)


Bloodsucking Freaks (1976)

Bloodsucking Freaks (1976)

Země: USA
Rok vydání: 1976
Žánr: horor

Originální název: Bloodsucking Freaks / The Incredible Torture Show
Český název: Divadlo hrůzy

Režie: Joel M. Reed
Hrají: Seamus O’Brien, Luis De Jesus, Viju Krem

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

Legendární – nebo možná bych měl říct: nechvalně proslulé – „Divadlo hrůzy“ patří k filmům, které dalece předchází jejich pověst. Tenhle snímek – původně natáčený pod názvem „Sardu: Master of the Screaming Virgins“, při originálním vydání přejmenovaný na „The Incredible Torture Show“ a později po odkoupení společností Troma Entertainment znovu přejmenovaný na „Bloodsucking Freaks“ – vzešel ve známost jako jeden z nejkontroverznějších a nejzvrácenějších snímků, jaké kdy hororová produkce vyvrhla na nebohou diváckou obec.

Pověst a realita se ovšem mohou rozcházet a v tomto případě tomu tak rozhodně je. Nenechte se zmýlit, „Divadlo hrůzy“ bezesporu patří k hodně úchylným počinům, které se rozhodně nebojí krvavých efektů, zvrhlých nápadů (právě ty mnohdy mají ještě větší dopad než samotná krvavá lázeň) a explicitní nahoty. Na rok svého vzniku – nacházíme se v polovině 70. let, tedy ještě několik let třeba před další legendární brutalitou „Cannibal Holocaust“ – se bezesporu jednalo o tvrdou sodu, která ve své době musela těžce šokovat.

Na druhou stranu, asi nemá význam z toho dělat víc, než čím to je. Pořád existují i brutálnější filmy a ani ve své době nebylo „Divadlo hrůzy“ průkopníkem, před nímž by nic takhle hnusného nebylo. Vzpomenout můžeme třeba na o několik let starší „Dværgen“, kde se mimochodem také objevil zvrhlý lilipután, anebo na další krvavý kult „Blood Feast“ pocházející dokonce z roku 1963, bad taste scéna i žánry jako women in prison nebo nazisploitation už v téhle době také existovaly.

Přesto je evidentní, že i „Divadlo hrůzy“ dokáže navzdory laciným trikům pozlobit a jeho status nespadl jen tak ze vzduchoprázdna. Kanibalismus, mučení elektrickými šoky, další druhy tortury, amputace rámovou pilou i motorovou pilou, poprava gilotinou, orální sex s useknutou hlavou (zde mimo záběr) nebo bageta s penisem. Hrají se tu šipky, kde jako terč slouží obnažená zadnice, i vrhcáby o prsty čerstvě usekané sekáčkem na maso. Opomenout samozřejmě nelze ani nejspíše tu nejzhovadilejší scénu s doktorem, jenž své oběti za plného vědomí vyláme zuby, aby nekousala při orálním sexu, poté jí vyholí hlavu, vrtačkou vyvrtá díru do lebky a vysaje mozek brčkem. Navíc jsou v drtivé většině případů týrány, ponižovány, zohavovány a zabíjeny nahé ženy. Z tohoto výčtu je myslím zřejmé, proč se okolo „Divadla hrůzy“ prostírá aura tak moc kontroverzního díla, byť k ní jistě přispěla i skutečnost, že se tenhle kousek na rozdíl od jiných srovnatelných zvrhlostí dočkal relativně velké publicity.

Právě prvoplánová snaha šokovat a odvaha jít do extrému (byť v některých případech jsou obskurní scény jasně naznačeny, ale neukázány na kameru… nepochybuji však o tom, že to byla spíš záležitost rozpočtu než nedostatku troufalosti) se prolíná celým „Divadlem hrůzy“ a je tím hlavním, oč zde běží. Něco jako děj je zcela podružné a nedůležité, ale abyste neřekli…

Bloodsucking Freaks (1976)

Hlavním „hrdinou“ snímku je mistr Sardu, úchylný majitel divadla, jenž týrá či nechává týrat ženy v zákulisí i jako nedobrovolné herečky přímo na pódiu před publikem, které žije v domnění, že jde jen o hru. K ruce mu je neméně perverzní trpaslík Ralphus, jenž svému pánovi v prováděných oplzlostech zdatně sekunduje. Dvojice unese známého divadelního kritika, jemuž se jejich hra nelíbila, aby jej donutili sepsat pozitivní recenzi, a také slavnou baletku, aby ji donutili tančit v připravovaném představení. Po jejích stopách se ovšem vydá její přítel a zkorumpovaný policista. Ale jak říkám – příběh je to poslední, o co tu jde.

„Divadlo hrůzy“ ovšem není totální a čistokrevný trash jen co do explicitnosti. Film provázejí i ochotnické „herecké“ výkony, nesmyslné přehrávání i pitvoření, extrémní levnost čouhající z každého filmového políčka. Ve všech směrem je to naprostý brak a kinematografická stoka. Naprosto paradoxně to ovšem „Divadlu hrůzy“ pomáhá.

Bloodsucking Freaks (1976)

Zní to divně? Vtip tkví v tom, že na tohle se za žádných okolností nemůžete koukat jako na seriózní horor. V takovém případě skutečně uvidíte nepopsatelnou sračku. Když ale budete „Divadlo hrůzy“ sledovat s nadhledem a – ty vole, proč to neříct – spíš jako komedii, pak se můžete královsky bavit. Snímek je v určitých ohledech dotažený do takových extrémů, až je to ohromně (nechtěně?) směšné, kór v kombinaci se všudypřítomnou laciností a demencí. Pokud se naladíte na tu správnou vlnu, pak začnete vidět i černočerný humor ústřední dvojice Sardu / Ralphus. A teprve v takovém momentě začne „Divadlo hrůzy“­… asi ne přímo fungovat, ale jedině takhle dává smysl se na to v dnešní době koukat.

Samozřejmě ve vzduchu visí otázka, jak vyznění filmu zamýšleli samotní tvůrci, jestli byl ten brutální nadhled, jejž pochopí jen ti největší magoři, záměrný nebo nezáměrný. Ale to je do určité míry vlastně jedno. Na každý pád zůstává jisté, že „Divadlo hrůzy“ se ne náhodou zařadilo k vysoce kontroverzním bijákům a v určitých kruzích se dočkalo nefalšovaně kultovního statusu. A to už mu nikdo nikdy nevezme. Navzdory objektivně nulovým kvalitám rozhodně stojí za vidění. Jedno je jisté – nudit se u toho rozhodně nebudete.

Bloodsucking Freaks (1976)


Friday the 13th Part III (1982)

Friday the 13th Part III (1982)

Země: USA
Rok vydání: 1982
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part III
Český název: Pátek třináctého 3

Režie: Steve Miner
Hrají: Richard Brooker, Dana Kimmell, Paul Kratka

Hrací doba: 95 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Prvnímu i druhému dílu „Pátku třináctého“ se ve své době dařilo a oba se mohly pochlubit finančním sukcesem, tudíž se s natáčením druhého pokračování a zároveň třetího dílu nijak neotálelo. Pouhý rok po dvojce už tu byla „Part III“, jejíž děj se odehrává pouhý den po dvojce. Návaznost je tedy jasná, zbraně nabroušené, Jasonova chuť vraždit veliká, tak hurá na věc.

Schéma je vlastně neměnné. Jednotlivé části „Pátku třináctého“ většinou nic nového nevymýšlejí a od dvojky dál je to na několik příštích dílů vlastně na jedno brdo. Trojka začíná intrem, v němž Jason odpraví nějaké dva místní vidláky u nich doma. Režisér – stejně jako dvojky se i trojky ujal Steve Miner – v téhle pasáži zdařile napíná. Je nad slunce jasné, že Jasonův úder přijde, ale chvíli to trvá… žádné strachy, nakonec se sekáček ke slovu dostane a film otevře svůj mrtvolný účet.

Potom už přichází na řadu klasický průběh „Pátků třináctého“. Na víkend na chatu přijíždí parta teenagerů, jejichž jedinými životními starostmi je zachlastat, zahulit, zasouložit (ne nutně v tomhle pořadí). Akorát nevědí o tom, že v přilehlé stodole se usídlil Jason Voorhees osobně. Nejprve se vypořádá se třemi motorkáři, s nimiž se omladina nepohodla v nedalekém krámě. Trio kožených borečků (respektive dvou borečků a jedné borečkyně) se přijelo pomstít, ale než stačí provést nějakou lumpárnu ve stodole, Jason si zjedná respekt a všem jim ukáže, zač jsou toho vidle.

Potom už přijde noc, jako vždy se zanedlouho spustí bouřka (to je pomalu taky jedním z poznávacích znamení série – vždycky, když Jason Voorhees řádí, je bouřka a strašně chčije), takže už nic nebrání tomu, aby se legendární zabiják pustil do svého krvavého díla, díky němuž se onou legendou stal. Některá zabití jsou vcelku fajn, hlavně jde o výše zmiňovaný hod vidlemi na cíl ve stodole, pak taky o harpunu do oka, zásek do tlamy vzhůru nohama (nikdy před Jasonem nechoďte po rukou – zabije vás) a v neposlední řadě také vytlačení oka z hlavy, při němž trojka předvede své pověstné 3D.

3D? Jestli si někdo z vás myslel, že první film ve 3D je „Avatar“, tak ho asi zklamu, jelikož se s touto technologií experimentovalo už o desítky let dříve. Ostatně ani „Pátek třináctého 3“ není ani zdaleka prvním takovým pokusem, je však prvním 3D filmem, jenž se dočkal velkoplošného nasazení do kin hollywoodským major studiem. Na 3D efekt se tu hodně hraje, což ostatně naznačuje už sám plakát. Během filmu jdou mnohé předměty proti kameře pro podporu tří dimenzí, vzhledem k žánru to jsou velmi často zbraně anebo třeba zmiňované oko, ale někdy se jedná i o takovou blbost jako třeba jojo.

Friday the 13th Part III (1982)

Jestli se ovšem „Pátek třináctého 3“ něčím nesmazatelně zapsal do análů téhle legendární série, 3D to rozhodně není. Trojka má totiž specifické postavení především díky tomu, že Jasonovi dala jeho kultovní masku. Právě zde si vrah poprvé nasadí masku hokejového brankáře, s níž nejprve blbne jedna z pozdějších obětí. Jason tlouštíkovi podřízne krk a přivlastní si jeho masku, která mu na jeho ohavném ksichtě zůstane i ve všech následujících dílech.

Vím, že spousta fandů si trojku (a s ní i čtyřku) cení snad nejvíc v sérii, osobně však ten důvod nechápu. Snad kvůli tomu, že právě zde si Jason Voorhees konečně nasadil svou pověstnou masku a tedy až odsud začal naplňovat všechny trademarky značky. Mně osobně ovšem přijde, že od dvojky (včetně) dál je několik dalších částí navlas stejných a také stejně zábavných. I trojka má klasicky trochu zívací rozjezd, který je s trochou nadsázky spíš špatná teen komedie, pak nastoupí Jason a konečně začne ta pravá zabáva. Jediná škoda je, že „Pátek třináctého 3“ byl podobně jako další díly série pro kina hodně zcenzurován, aby dostal nižší rating, docela rád bych viděl původní nesestříhanou krvavější verzi. Ale jinak pohoda, dobrý slasher – samozřejmě zejména díky finální půlhodině, v níž začne řádit Jason.

Friday the 13th Part III (1982)


Friday the 13th Part 2 (1981)

Friday the 13th Part 2 (1981)

Země: USA
Rok vydání: 1981
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part 2
Český název: Pátek třináctého 2

Režie: Steve Miner
Hrají: Amy Steel, John Furey, Warrington Gillette, Steve Dash

Hrací doba: 87 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pět let po masakru, který v prvním díle „Pátku třináctého“ rozpoutala Pamela Voorhees, se jezero Crystal Lake opětovně stává objektem zájmu, kde se někdo snaží vytvořit turistickou destinaci. Na druhé straně vodní plochy, relativně daleko od místa předchozí tragédie, se schází několik teenagerů na kurzu pro vedoucí letních táborů. Nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o horor a navrch ještě o horor s názvem „Pátek třináctého“, musí být každému nanejvýš jasné, že jakkoliv je dorazivší omladina prudce nadržená a sexuchtivá, rozhodně nepůjde o rozjuchanou náctiletou komedii.

Pamela Voorhees sice na konci minulého dílu zdechla, nicméně Jason… ten se sice měl utopit, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Skutečně se utopil? To nikdo neví – včetně samotného filmu, který se nijak neobtěžuje vysvětlit, jaktože se v lesích okolo jezera Crystal Lake potuluje postižený zabiják žijící ve fušersky spíchnuté boudě ochotný vykuchat kohokoliv, kdo mu páchne do rajónu.

Musím říct, že tohle mě na pokračování „Pátku třináctého“ malinko mrzí, až rozčiluje. Takže se neutopil a celou tu dobu přežíval v místních lesích? Pokud ano, proč si ho do té doby nikdo nevšiml, když mezi jeho zmizením (1958, kdy se měl jako dítě utopit) a současností (1984) uplynulo tolik let. Anebo se skutečně utopil a je to nějaký duch nebo extrémně agresivní zombie nebo cokoliv? „Pátek třináctého 2“ žádné odpovědi bohužel nedává… Asi ne náhodou se někteří tvůrci prvního dílu o tomto přístupu veřejně vyjádřili v docela nelichotivém duchu.

Jediné, co dvojka dovysvětlí, je osud Alice, jediné přeživší z prvního dílu. Herečka Adrienne King chtěla s „Pátkem třináctého“ pokračovat, ale měla trochu problémy s příliš horlivým fanouškem prvního dílu, který ji pronásledoval, díky čemuž nakonec na plac dorazila až v poslední den, v době, kdy byl film celý natočen. Zahrála si tedy pouze v úvodní scéně, v níž Jason Voorhees pomstí svou maminku, jíž Alice na konci jedničky usekla hlavu. Mimochodem se jedná o první Jasonovu vraždu v celé sérii a rovnou mimo prostředí jezera Crystal Lake.

To je naštěstí největší a také jediný zásadní problém snímku. S výjimkou téhle malé kaňky je totiž druhý „Pátek třináctého“ oldschoolový slasher jak víno a i v dnešní době je náramná zábava jej sledovat. Vyvražďovací škola v krystalicky čisté žánrové podobě, jako z učebnice. Rozjezd je trochu pomalejší, ale jakmile se Jason ve druhé polovině konečně pustí do krvavého díla, není už moc co vytýkat. Napětí je navzdory stáří slušné, vraždy rovněž, i když by mohly být krvavější, v tomto duchu je dvojka lehce cudnější než jednička.

Friday the 13th Part 2 (1981)

Sám Jason Voorhees je ovšem ve formě. Žádná empatie ani výčitky, jako správná mašina na smrt se nikým nepáře a chladnokrevně a systematicky morduje celé osazenstvo kempu, které zde na noc zůstalo. V čemž mu nijak nebrání ani skutečnost, že ve dvojce na sobě ještě nemá svou ikonickou hokejovou masku, již si nasadí až ve třetím díle. Tady vraždí s jakýmsi pytlem na hlavě, díky čemuž se tu nápadně podobá vrahovi z ještě staršího hororu „The Town That Dreaded Sundown“ (1976). S výjimkou novějšího remaku z roku 2009 je dvojka jediná část celé ságy, kde Jason vraždí v tomhle pytli, a jen tak mimochodem také jediná část, v níž má odmaskovaný Jason vlasy a vousy (jistě si vzpomenete, že vlasy neměl ani jako dítě v těch několika málo záběrech v jedničce).

Friday the 13th Part 2 (1981)

Samozřejmě, že „Pátek třináctého 2“ jede dle jasně daných žánrových pravidel, ale je to dost spanilá jízda, která odsýpá, jak se na pořádný slasher sluší a patří. Nebojím se tvrdit, že v tomto případě je dvojka mnohem lepší než jednička. Původní „Pátek třináctého“ má svůj význam, ale osobně jej beru spíš jen jako takovou předehru před Jasonovou sérií. Skutečný „Pátek třináctého“ začíná až zde, kdy se na scénu dostaví sám hlavní zabiják a začne porcovat otravné náctileté blby. Hororová klasa i klasika.


Friday the 13th (1980)

Friday the 13th (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Adrienne King, Jeannine Taylor, Kevin Bacon, Harry Crosby, Laurie Bartram, Mark Nelson, Betsy Palmer

Hrací doba: 95 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„Pátek třináctého“ – to je jméno, které nepochybně vzbuzuje určitý respekt. Jedna z nejznámějších a také nejdelších hororových sérií, jeden z těch „svatých“ slasherů, které formovaly svůj žánr a které zapříčinily obrovskou slasherovou mánii v osmdesátých letech, kdy takzvané „vyvražďovačky“ vládly hororovému světu. Deset filmů hlavní série, jeden remake a navrch jeden crossover s kolegou Freddy Kruegerem ze série „Noční můra v Elm Street“. Celkem tedy dvanáct bijáků, které se točí okolo Jasona Voorheese, jednoho nejvíc ikonických zabijáků filmové historie.

Nemilosrdný vrah s hokejovou maskou na ksichtě a mačetou v ruce – to je obraz, jenž přesáhl hranice hororového teritoria a stal se popkulturní ikonou. Kolik sériových vrahů o sobě může tvrdit, že to dotáhli takhle daleko? Jason se stal regulérní legendou, kterou zná snad každý, ale dovolím si tvrdit, že zdaleka ne všichni viděli veškeré jeho snímky a že někteří dokonce ani netuší, jaké byly jeho začátky… Právě dnes začínáme mapovat jeho cestu skrze desítky zmasakrovaných obětí až na vrchol.

Jasonovy začátky v úplně původním filmu byly nanejvýš skromné. Vždyť se v něm prakticky ani neobjevuje. Původně totiž Jason nebyl zamýšlen jakožto ústřední postava celé série, v jedničce slouží pouze jakožto motiv, na jehož základě vrah koná. Ale žádné strachy, všechno zůstává v rodině, protože tady za něj práci odvede jeho maminka, jež se mstí všem teenagerům za to, že kdysi radši souložili namísto své práce a díky jejich nepozornosti se její syn utopil.

Není žádným tajemstvím, že „Pátek třináctého“ vznikl na základě úspěchu svého staršího bratříčka „Halloweenu“. Michal Myers slavil se svým debutem z roku 1978 velký úspěch, na němž se následně snažili přiživit i mnozí. Jedním z prvních takových byli i tvůrci „Pátku třináctého“, s nímž ovšem položili základy hororovému kolosu…

Což mi na jednu stranu přijde nanejvýš zajímavé. Lze totiž chápat, že na dlouholetou sérii zadělal první díl „Halloween“, poněvadž to je prostě skvělý biják, jemuž ani po čtyřiceti letech od svého natočení neschází napětí a hutná atmosféra. Naproti tomu první „Pátek třináctého“ až tak zásadně skvělý není a v roce 1980 měla tahle série své nejlepší díly ještě dlouho před sebou.

V roce 1958 v kempu u jezera Crystal Lake nešťastnou náhodou utonulo dítě – Jason. O rok později zde byli zabiti dva vedoucí tábora. Kemp byl následně zavřen a začal chátrat. O dvacet let později tu je pokus o jeho znovuotevření, na místo dorazí první vedoucí a začnou pomalu dávat místo dohromady. Jenže tu nejsou sami, a jakmile nastane bouřlivá deštivá noc, kdosi je začne sledovat a jednoho po druhém vraždit.

Friday the 13th (1980)

„Pátek třináctého“ je v několika ohledech formálně zajímavý. Až do úplného konce drží pod pokličkou identitu vraha, vraždy jsou většinou ukázány přímo z jeho pohledu, což vytváří docela svěží efekt. Z dnešního pohledu je snímek nadupaný horou klišé, ale to mu asi nelze zazlívat, poněvadž právě „Pátek třináctého“ tato klišé pomáhal zavádět. Pochválit můžeme i krvavou stránku, která sice vedle dnešních masakrů už nikoho nedojme, ale na dobu svého vzniku jsou sekera v hlavě nebo šíp v oku vcelku fajn.

Nicméně, prohlásil jsem, že první „Pátek třináctého“ není nějak zásadně skvělou záležitostí, k čemuž mám samozřejmě své důvody. Snímek dost zestárl a dnes už nemá šanci vyděsit ani napnout, atmosféra je chabá a navzdory poměrně krátké stopáži se to místy poměrně vleče. Hodně dlouho trvá, než se vůbec něco začne, ačkoliv je příjemné, že s nástupem vraha na scénu nepřichází žádný zásadní zlom ve vývoji – většina obyvatelů kempu totiž zemře dřív, než si vůbec všimnou, že se něco děje, tudíž je ten přechod takový plynulý.

Friday the 13th (1980)

Nějaké vřískání a naháněčky tedy přicházejí až s poslední obětí a s nimi i jedna ze slabších pasáží „Pátku třináctého“. Závěr působí zbytečně natahovaně, vrství se v něm dementní chování vražedkyně (vykecávání) i oběti (prostě mámu Voorheesovou nemůže dojebat, když leží na zemi, musí začít zdrhat, aby se tat mohla opět zvednout a pokračovat v honu). Dnes už mě trochu iritoval i hudební doprovod, ať už jde o romantické melodie, které asi měly navodit pocity klidné přírody, když se nic neděje, tak rádoby napínavou hudbu ve scénách vražd.

Na první „Pátek třináctého“ jsem se dnes koukal s trochu rozporuplnými pocity. Vzpomínám si, že když jsem snímek kdysi dávno viděl poprvé v pubertě, fakt mě to dostalo a docela jsem se u toho i bál. Nyní už mi přišlo, že jeho kouzlo takřka vyprchalo (jaký to rozdíl oproti úvodní části konkurenčního „Halloweenu“!). Přesto si respekt zaslouží – za několik slušných mordů i lekaček a především z historických důvodů. Ať je totiž „Pátek třináctého“ jakýkoliv, nepochybně se jedná o zásadní dílko svého žánru, které inspirovalo mnohé další a položilo základ jedné velké hororového legendě. A to už mu nikdy nikdo neodpáře.

Friday the 13th (1980)


Mother’s Day (1980)

Mother's Day (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horor

Originální název: Mother’s Day
Český název: Den matek

Režie: Charles Kaufman
Hrají: Nancy Hendrickson, Deborah Luce, Tiana Pierce, Frederick Coffin, Michael McCleery, Beatrice Pons

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: Critic.de

(Budou spoilery.)

Myslím, že všichni praví žánroví znalci mezi vámi museli tušit, ne-li dokonce vědět, že při našich výletech do vod hororu prostě dřív nebo později bude muset dojít i na něco z produkce kultovní společnosti Troma Entertainment, která proslula výrobou extrémně levných a zvrhlých hororů. Nejde o žádné měkké voloviny pro náctileté smrady v kinech, ale o (mnohdy mocně) zhovadilé záležitosti, v jejichž případě si přijdou na své všichni, koho vzrušuje kombinace filmového braku, brutálního gore a dost často i dementního humoru. Poměr posledních dvou ingrediencí se liší film od filmu, první atribut zdobí snad všechny jejich počiny. Toliko krátký úvod, který rozhodně nehodlám opakovat u každého bijáku od Tromy, jemuž se dostane té cti, aby byl v našem filmovém koutku, to se nemusíte bát.

Dnes se podíváme na kultovku „Den matek“, jež může být důvěrně známá i českému divákovi, poněvadž v našich končinách vyšla na DVD. Snímek patří k těm počinům Tromy, které víceméně rezignují na úchylný humor a snaží se budovat vážnější hororovou atmosféru. Vtípky se objevují spíš jen v náznacích a docela sporadicky, například když se bráchové hádají, jestli je lepší punk nebo disco, anebo popíchnutí směrem k legendárnímu „Vykoupení“ na benzínové pumpě (hra na banjo). Ale to už trochu předbíháme, začněme radši u příběhu. Klasicky – budou spoilery, takže jestli tě to sere, dál nečti!

„Den matek“ pojednává o mateřské lásce a o vztahu milující matky ke svým synům. Tedy… svým způsobem. V malebné roubence (čti: polorozbořená parodie na chalupu plná bordelu a humusu) uprostřed lesů žije maminka se dvěma synáčky. Ike a Addley jsou jeden retardovaný a druhý debil a oba pod dohledem a dle instrukcí máti páchají zvrhlosti na všech, kdo se odváží se do místních lesů přiblížit. K jejich oblíbeným kratochvílím vedle dementního smíchu a výše zmiňovaným erudovaným diskuzím o hudbě patří především znásilňování a brutální vraždy bezmocných obětí.

Právě sem, k nedalekému jezeru, se na víkend vydá trojice kamarádek z vysoké školy, které se každoročně na dva dny sejdou a někam vyjedou. Romantickou idylku plnou kempování a babských tlachů ovšem vyruší zmiňovaná dvojice povedených bratříčků, kteří holky svážou ve spacích pytlích a odtáhnou do svého baráku, kde na nich pod mateřským dozorem začnou ukájet své vidlácké choutky. Snad není nutno dodávat, že ne všechny kamarádky se konce filmu dočkají živé.

„Den matek“ je docela zajímavý svým subžánrovým crossoverem. Horory totiž ve svých subžánrech většinou zůstávají čisté, takže málokdy vidíte, že by se tomu daly přiřadit hned dvě hororové nálepky. Na druhou stranu, není nutno dělat ze „Dne matek“ nějakou originální záležitost, protože tak žhavé to rozhodně není, navíc je takhle kombinace docela logická. Snímek totiž dává dohromady hixploitation – tedy měšťáci na výletě dostávají těžkou sodu od lokálních buranů – a rape & revenge – tedy druh hororu, kde se role obrací, z lovce se stává štvaná zvěř a oběť se začíná mstít za způsobené příkoří. Jak název napovídá, typicky to bývá znásilnění, ale zrovna u „Dne matek“ to tak není. Zde se totiž dvěma holkám podaří uniknout a posléze se vrátí na místo činu, aby se pomstily za smrt své kamarádky.

Mother's Day (1980)

Krvavá nadílka je ve „Dni matek“ na poměry Tromy relativně slabá a objeví se zde jen několik málo „tvrdších“ záběrů jako třeba sekyrka zaseknutá do koulí. Dokonce se děje i to, že kamera před tím největším masakrem uhýbá. Což myslím jen potvrzuje tezi, že v tomto případě se režisér Charles Kaufman pokusil vytvořit méně prvoplánovou podívanou. Vyložená měkota snímek není, protože páchané násilí se v některých chvílích nesleduje úplně nejpříjemněji (hlavně první střet dívek a vidláků), a to i přes zjevnou lacinost filmu. Abych ale nepřeháněl, o nějaký velký extrém se zcela jistě nejedná a třeba s nesnesitelně dusivou atmosférou prvního „Texaského masakru motorovou pilou“ se to samozřejmě nedá srovnávat ani v nejmenším.

Mother's Day (1980)

Jak tedy na tom ale „Den matek“ skutečně je? Není třeba zastírat, že objektivně je to docela hloupý film, ostatně jako všechno od Tromy. Pro fandy brakového hororu se ovšem jedná o solidní jednohubku, která sice nepřináší nic objevného nebo zásadního, ale v jistých dílčích detailech (subžánrový koktejl, místy slušná atmosféra, odsýpající tempo bez nudy, závěrečný twist) zaujme a v jistém slova smyslu snad i potěší.


Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.