Archiv štítku: horor

Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi / horor

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


Halloween II (1981)

Halloween II

Země: USA
Žánr: horor

Rok vydání: 1981
Režie: Rick Rosenthal
Hrají: Jamie Lee Curtis, Donald Pleasence, Charles Cyphers, Jeffrey Kramer, Lance Guest

Hrací doba: 92 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Pokračování Halloweenského filmového kultu na sebe nechalo chvíli čekat a nakonec dorazilo tři roky po originálním snímku. Původně se měla dvojka odehrávat několik let po událostech jedničky a Michael Myers měl vraždit v nějaké výškové obytné budově, ale tento nápad byl nakonec zavržen. Namísto toho výsledný snímek pokračuje přesně tam, kde „Halloween“ skončil. A to doslova.

Několik prvních minut „Halloween II“ se totiž shoduje s několika posledními minutami prvního dílu. Doktor Sam Loomis na svého maniakálního pacienta šestkrát vystřelí a ten vypadne z okna. Jenže když se jde Loomis podívat, na zemi pod oknem nikdo není, což znamená jediné – Halloweenská noc ještě nekončí, protože Michael Myers tam stále někde venku je, na hlavě má bílou masku a v ruce ostrý nůž, jejž se nebojí použít.

A hlavně – Michael Myers zjevně patří k té sortě lidí (?), kteří neradi odcházejí od rozdělané práce. Jeho cíl ve druhém díle je tedy zřejmý – Laurie Strode v podání Jamie Lee Curtis, jež v prvním díle o vlásek unikla smrti. Navíc je ve druhém díle odhaleno, že nejde o náhodu a mezi ní a Myersem existuje jistá spojitost. Poté, co byla zachráněna doktorem Loomisem, je Laurie převezena do nemocnice, kam za ní míří i zabiják. A chuť zabíjet si samozřejmě bere s sebou.

Komu v jedničce scházelo víc krve a násilí, toho „Halloween II“ z tohoto ohledu uspokojí více. Michael Myers už tentokrát nemusí sledovat a vyčkávat, protože dvojka na svého předchůdce kontinuálně navazuje, takže už je vlastně rozcvičený a může se okamžitě pustit do krvavého díla. A tentokrát vystaví o něco mrtvolnější účet.

Je zajímavé, že snímek ve své původní podobě, jak jej natočil režisér Rick Rosenthal, byl o poznání méně násilný. Výsledek prý byl příliš krotký, takže na plac nastoupil John Carpenter, režisér jedničky a v případě „Halloween II“ původně pouze scénárista, producent a autor hudby, a dotočil několik krvavých scén, které se do filmu přidaly. Rosenthal s těmito dotáčkami (a tedy vlastně i s výslednou podobou snímku, jak jej známe) hrubě nesouhlasil. Existuje však i vzácná televizní verze, jež se k původnímu Rosenthalovu podání hodně blíží. Zároveň s krvavějšími záběry pro dvojku navíc Carpenter zpětně přitočil i několik scén pro jedničku, které byly přidány k televizní a VHS verzi, aby byly oba snímky provázanější.

Nicméně zpátky k tomu, co se v „Halloween II“ skutečně děje. Ačkoliv se druhý díl hodně snaží a má několik velmi dobrých a napínavých momentů, svého předchůdce pokořit nedokázal. Dvojka má mnohem blíže k tomu, co je dnes chápáno pod pojmem slasher horor, a jak již padlo, nabídne víc násilí i smrti, byť nutno dodat, že navzdory Rosenthalovu názoru se nejedná o samoúčelná jatka. Jenže vždy je to něco za něco a za oběť tomuto směřování padla hutná atmosféra jedničky. John Carpenter dokázal u původního „Halloweenu“ vytřískat z minima naprosté maximum. Formálně se tam toho velkou část stopáže zas tolik nedělo, ale atmosféra byla pořád natolik strhující, že člověk od toho nedokázal odlepit oči. „Halloween II“ už takhle velkou sílu bohužel nemá.

Halloween II

I přesto má dvojka své nesporné přednosti a navzdory tomu, co jsem právě prohlásil, se vůbec nejedná špatný film, právě naopak. Dvojce přitěžuje pouze to, že musí být srovnávána s téměř dokonalou jedničkou, jež patří k největším hororovým klasikám a může sloužit jako esenciální ukázka pečlivě budované filmové hrůzy. „Halloween II“ je ale stále výborná podívaná se svými vlastními přednostmi a napětí jí rozhodně neschází. Zcela jistě se jedná o důstojné pokračování, jež svému předchůdci ostudu nedělá. Vlastně je svým způsobem jedině dobře, že se snímek nese v trochu odlišném duchu a nesnaží se být prachsprostou kopií originálu. Upřímně řečeno, pokud by všechny druhé díly dopadaly stejně dobře jako „Halloween II“, byl by život filmového fanouška o dost sladší.


Halloween (1978)

Halloween

Země: USA
Žánr: horor

Rok vydání: 1978
Režie: John Carpenter
Hrají: Donald Pleasence, Jamie Lee Curtis, Nancy Kyes, P. J. Soles, Tony Moran

Hrací doba: 91 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Zabijáků v hororovém žánru existují spousty, ale jen málo z nich se může bez obav řadit k oné elitní smetánce kultovních a legendárních filmových násilníků. Michael Myers mezi ně rozhodně patří. Však ne nadarmo si vysloužil jednu z nejdelších hororových sérií, která se i s dvěma remaky od Roba Zombieho vyšplhala na rovných deset snímků, a navíc by příští rok měl přibýt další, jedenáctý bráška do sbírky. Jak už to ale u podobných dlouhých sérií bývá, kvalita jednotlivých dílů je vysoce kolísává a mnohdy je diskutabilní, zdali tohle vůbec mělo být natočeno.

To se ovšem v žádném případě netýká úplně původního „Halloweenu“ z roku 1978, který se stal naprostým právem kultem jak noha a který položil základní stavební kámen subžánru slasher. Z nízkorozpočtové, skoro na koleně dělané záležitosti, v níž se kvůli penězům muselo udělat množství ústupků, se vyklubala vysoce napínavá lahůdka, která ani po téměř 40 letech nezestárla a dokáže svou hutnou atmosférou zamrazit.

Než ale spustím další lavinu superlativů, pro zajímavost dokončím onu myšlenku s ústupky kvůli rozpočtu. Hodně známá a docela zajímavá je třeba historka s maskou – původně se prý totiž zamýšlelo, že Michael Myers bude nosit masku klauna, nicméně aby se ušetřilo, nakonec filmaři v krámě koupili nejlevnější masku, co tam byla, a pouze ji obarvili. A takhle vtipně vznikla podoba jednoho z nejvíc ikonických zabijáků filmového historie. Další zábavná věc je, že ačkoliv se film odehrává na podzim, natáčelo se na jaře, a aby byla podzimní iluze uvěřitelná, filmaři museli nabarvit listí a rozfoukávat jej. A kvůli rozpočtu rozfoukané listí zase shrabat a použít v dalších záběrech.

Mladší ročníky vyškolené současnými moderními horory možná překvapí, jaký jeden z nejslavnějších kousků svého žánru je. Žádné potoky krve, létající vnitřnosti, usekané končetiny. „Halloween“ je oldschoolová záležitost, na níž je krásně vidět, že kvalitní horor a jatka nemusí být a dost často ani nejsou jedna a ta samá věc. Vlastně se jedná o svým způsobem pomalejší počin s pozvolným rozjezdem, ale pozor – to v žádném případě neznamená nudu.

Po krátkém začátku natočeném zajímavě z vlastního pohledu, kdy Myers vykuchá svou starší sestru a je zavřen do sanatoria, se zdánlivě dlouho nic neděje. Michael z ústavu uteče a v předvečer svátku Všech svatých se vrací do rodného městečka, kam jej stopuje jeho doktor Sam Loomis v podání Donalda Pleasence, toho času jediného známějšího herce v sestavě (mimochodem, tato postava byla nabídnuta i legendárnímu Christopheru Lee, jenž odmítl a později se nechal slyšet, že to byla největší chyba jeho dosavadní kariéry). Krvavá lázeň se ale zatím nekoná. Vy víte, že je Michael Myers maniak, a víte, že k něčemu dojde. On však vyčkává, jen pozoruje, vy čekáte, že už udeří, že teď už to přijde, ale ono pořád ne a ne. Napětí houstne a ještě víc jej přiživuje klaustrofobický ambientní soundtrack, o nějž se postaral sám režisér John Carpenter osobně. Právě hudba je jednou z hlavních předností „Halloweenu“ a z velké části se právě on stará o naléhavou náladu snímku.

Halloween

Paradoxně právě to čekání, než nemluvný zabiják začne konat svou práci, je na snímku asi to nejlepší. A dvojnásob to samozřejmě platí při prvním podívání, kdy ještě přesně nevíte, co bude následovat dál, nicméně „Halloween“ není záležitost, jež by stála jen na momentu překvapení a víckrát než jednou tím pádem byla nekoukatelná. Atmosféra je pořádně hutná, i pokud už snímek znáte.

Nechápejte výše řečené tak, že v momentě, kdy Michael Myers konečně začne redukovat počet obyvatel Haddonfieldu, tak jde film do kopru, to samozřejmě ne. Vytýkat snad lze jen až přespříliš tuhý kořínek (rozuměj: nesmrtelnost) hlavního záporáka, a že se rozený zabiják a maniakální vrah se nedokáže z blízkosti trefit nožem (a hned dvakrát), jde-li o hlavní postavu. Ale odpusťme to, když tu postavu hraje Jamie Lee Curtis, jejíž kariéra začala právě zde a která si za svůj vysoký ječák v mnohých hororech vysloužila titul Scream Queen. Mimo jiné právě díky svému vřeštění v „Halloweenu“.

Halloween

Spíš to jsou jen hnidopišské výtky a malinké detaily, které „Halloween“ zabít nedokážou (rozhodně ne s takovou samozřejmostí, s jakou Michael Myers kuchá své oběti) a nijak jeho vysokou kvalitu nesnižují. Jde o nadčasový horor, který je i po těch letech skvělou a napínavou podívanou. Naprostá klasika a kult, jejž by měl bezvýhradně vidět každý fanoušek filmové hrůzy. Anebo ještě lépe řečeno – kdo jej neviděl, ten se za příznivce hororu snad ani nemůže vydávat.


From Dusk Till Dawn 3: The Hangman’s Daughter (1999)

Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera

Země: USA
Žánr: western / horor

Originální název: Od soumraku do úsvitu 3: Katova dcera

Rok vydání: 1999
Režie: P. J. Pesce
Hrají: Marco Leonardi, Michael Parks, Ara Celi, Temuera Morrison, Rebecca Gayheart, Lennie Loftin

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Je docela zajímavé, že „Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera“ bylo natočeno dříve než „Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze“, ale právě „Krvavé peníze“ byly puštěny do oběhu dříve, pročež jsou druhým dílem. Už v článku, v němž jsem psal pár svých bezvýznamných tlachů ke dvojce, jsem se prohlásil, že je tato nejhorším z trilogie „Od soumraku do úsvitu“ nejhorší, z čehož přímo vyplývá, že „Katova dcera“ je o něco lepší než její předchůdce. To je dobře. Jenže nikoliv se dvojkou, nýbrž s jedničkou musí být „Katova dcera“ poměřována, abychom byli schopni odpovědět na otázku, zdali obstála a jestli má její existence smysl. Odpověď asi tušíte – původní „Od soumraku do úsvitu“ je samozřejmě lepší a o hodně.

Druhý díl se pokusil přijít s nějakým vlastním ksichtem a zkusil se na svět upírského doupěte v Mexiku podívat trochu jinou optikou než jednička (snad i proto tam nakonec ono doupě v podstatě ani nebylo, svou však prý sehrál i rozpočet). Jasně, ve výsledku to bylo céčko jak poleno, ale dejme tomu. Naproti „Katova dcera“ ve velké míře sází na jistotu a vlastně jen kopíruje první „Od soumraku do úsvitu“. S jedním rozdílem – děj byl přesunut do minulosti. Dle jedné zmiňované historické postavy nejspíš na začátek 20. století, což filmu dodává příjemný westernový nádech. To je asi největší invence, s níž trojka přišla.

Dějová linka je takřka totožná jako u jedničky. Dlouhou dobu se toho moc neděje. Nebo tedy děje, ale nehrají v tom žádnou roli upíři ani žádná jiná havěť, která ráda pije, saje a tak podobně krev. Opět se prchá před zákonem, zákon (včele s katem, jehož dceru si vzal bandita s sebou) je tentokrát kriminálnímu živlu v patách, do toho se zamíchají další postavičky jako stárnoucí spisovatel, který se chce přidat k mexickému revolucionáři, holka, co se chce stát banditou, nebo páreček křesťanských misionářů. Všichni tihle se tak různě potkávají, vzájemně se nasírají, zase se rozcházejí a ve finále se se jich půlka mezi sebou chce zabít. No, to je nakonec vedlejší.

Důležité totiž je, že po necelé hodině konečně všichni postupně nalezou do starého dobrého Titty Twisteru a nastane to, na co divák čeká už pěkně dlouho – na upírskou řežbu. Prostě, jak už bylo řečeno, úplně stejný vývoj jako první díl, a kdyby někdo náhodou originální „Od soumraku do úsvitu“ neviděl, tak ten přerod je podobně rychlý. Zde lze ale vytýkat, že mlátička mezi návštěvníky a upíry tentokrát není příliš dlouhá a těch pár postav, které okamžitě nezdechnou, se velmi rychle uklidí do sklepení a začnou hledat cestu ven. Hledání sice není dvakrát úspěšně a dojde na další konfrontaci s nemrtvými, ale i tak to není taková nonstop jízda jako u prvního dílu.

Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera

Až na tenhle detail „Katova dcera“ dost okatě kopíruje osu jedničky, ale pár drobných detailů je povedených a lze je ocenit, stejně jakože se film nebojí krve a nahoty (přišlo mi, že obojího u dvojky trochu ubylo). Na mysli mám kupříkladu taneček před zakousnutím oběti nebo ukopnuté koule (doslova, haha) a třeba upíří babička olezlá červy je taky povedená. Možná je to paradoxní, ale trojka i navzdory opisování od originálu funguje mnohem lépe a baví víc než „Krvavé peníze“, které se to snažily pojmout jinak.

Pokud se dokážete přenést přes skutečnost, že je „Katova dcera“ vlastně obšlehem jedničky jen v jiné historické době, pak dostanete možná až překvapivě koukatelný a docela sympatický škvár. Jako nenáročná oddechovka to je vlastně v klidu. Samozřejmě, že nic víc než skrz naskrz béčková sranda to není, ale nějak mě tenhle film neuráží a nevysírá. Možná to bude i tím, že jsem to čekal horší, ale prostě je to v cajku. Když se chce člověk pobavit, tak se pobaví.

Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera


From Dusk Till Dawn 2: Texas Blood Money (1999)

Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze

Země: USA
Žánr: krimi / horor

Český název: Od soumraku do úsvitu 2: Krvavé peníze

Rok vydání: 1999
Režie: Scott Spiegel
Hrají: Robert Patrick, Bo Hopkins, Duane Whitaker, Muse Watson, Brett Harrelson, Raymond Cruz

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Natáčet pokračování bijáků, které se u diváků staly kultem, je vždycky docela ošemetná záležitost, jež může dopadnout šeredně špatně (a jistě by si každý z nás vzpomněl na x případů, kdy to tak skutečně dopadlo). Ale vykládejte to filmařům. Možnost natočit za pár šupů druhý díl a vytřískat na známé značce nějaký ten dolar… to je prostě příliš lákavá záležitost na to, aby ji nikdo nevyužil.

Původní „Od soumraku do úsvitu“ byl ve své podstatě brak, ale… sakramentsky stylový a s áčkovou hereckou sestavou. Dvojka s podtitulem „Krvavé peníze“ je hned na první pohled laciný odvar, který ztratil vlastně všechno, co bylo na jedničce tak cool a kvůli čemu je tato dodnes uctívaným počinem. Zbyla jen trochu nablblá historka s hloupoučkým příběhem, do níž se nějak nacpou upíři, aby to jakože mělo aspoň naoko něco společného se světem „Od soumraku do úsvitu“.

Pětice kriminálníků se rozhodne, že by nebylo zas tak špatné si trochu přivydělat, a jak známo, nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem, jak přijít k hromadě prachů, je vykrást banku. V Mexiku. Sraz si dají v jednom motelu, ale vedoucí skupiny má po cestě menší nehodu – s netopýrem. Shodou náhod se tak stane nedaleko již známého pajzlu Titty Twister. Tady nepotká nikoho jiného než místního barmana Dannyho Treja (ten se objevuje na plakátech, ačkoliv ve filmu je vidět sotva tak pět minut), což je také jediný herec, jenž se vrátil z jedničky (no a co, že tam zdechnul – tady hraje jinou postavu), a navíc si jako jediný zahrál ve všech třech dílech. No, asi tušíte, že při tomhle setkání sehrají svou roli upíří špičáky.

Setkání v motelu a výlet do mexické banky však pokračují, při vhodné příležitosti zločinec-upír přetahuje další členy týmu na upírskou stranu. Nicméně v jednom případě se mu podaří spustit alarm, takže k bance dorazí armáda policajtů. Upřímně, až sem se to vlastně dá s určitou dávkou tolerance sledovat. Jednou. Na druhý pokus už je to samozřejmě nuda jako prase, ale když to člověk vidí poprvé, tak je to nepříliš dobré, stále však stravitelné céčko. A když nic jiného, musím říct, že při jedné hlášce jsem se opravdu upřímně a nahlas zasmál. S kvalitami jedničky má však „Od soumraku do úsvitu 2: Krvavé peníze“ společného máloco, pryč je ta původní estetika, špinavá atmosféra a všechny tyhle věci. A rádoby prďácké záběry kamer jako třeba z upíří tlamy nebo skrze šňůru od telefonu to fakt nenahradí.

První dvě třetiny se sice dají strávit, ale při domnělém vyvrcholení filmu v podobě velké přestřelky / bitky upíři versus policajti se už postupně dostavuje trochu nuda, protože je ta scéna zbytečně natahovaná. Asi aby měl film alespoň těch 80 minut a mohl to být celovečerák. Člověk jen nostalgicky zavzpomíná na nestárnoucí krvavou lázeň z jedničky.

Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze

Samozřejmě, že je dvojka slabší než původní „Od soumraku do úsvitu“. A to o hodně. Nic jiného se asi čekat ani nedalo, přesto takhle citelný propad vůbec nepotěší. Na dvojce je vidět, že to je levný biják točený rovnou pro videodistribuci a možná tak jako výplň televizního vysílání v jednu ráno. Víc než jednou se na to moc koukat nedá a i napoprvé to je místy nuda. Jedna povedená hláška, Robert „Terminátor T-1000“ Patrick v hlavní roli a štěk Bruce Campbella na začátku to bohužel nespraví. Zbytečné pokračování a nejhorší film z trilogie „Od soumraku do úsvitu“.


From Dusk Till Dawn (1996)

Od soumraku do úsvitu

Země: USA
Žánr: akční / horor / krimi

Český název: Od soumraku do úsvitu

Rok vydání: 1996
Režie: Robert Rodriguez
Hrají: George Clooney, Quentin Tarantino, Harvey Keitel, Juliette Lewis, Ernest Liu, Tom Savini, Fred Williamson, Salma Hayek, Danny Trejo

Hrací doba: 108 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

„Od soumraku do úsvitu“ patří k těm filmům, které jsou v jádru strašná blbost, přesto se těší kultovnímu statusu. Ale to nemyslím nijak zle. Naopak, já mám ten biják dost rád a nejenže jeho kultovnost plně chápu, dokonce sám patřím k těm, kdo tuhle devadesátkovou jízdu uctívají. Ono je tu totiž úplně všechno tak zkurveně cool a badass, že víc už to jde jen těžko.

Nejprve ovšem několik nudných faktografických kydů, kdyby se mezi vámi náhodou našel takový ignorant, který neví, kdo má „Od soumraku do úsvitu“ na svědomí. Na režisérskou sesli se neposadil nikdo jiný než Robert Rodriguez, jenž už sice v té době měl na kontě „Desperado“, přesto myslím, že nic nezkurvím prohlášením, že i „Od soumraku do úsvitu“ patří k jeho zásadním kouskům, díky nimž na jeho jméno slyší tolik lidí. Tyhle dva bijáky patří k vrcholům jeho tvorby, k nimž se znovu dokázal přiblížit až za hodně dlouhou dobu s vizuálně geniální komiksovkou „Sin City – město hříchu“. Ono co si budeme povídat, píčoviny jako „Spy Kids“, které točil v mezičase, jsou opravdu… no, píčoviny.

Ještě větší formát ovšem najdeme v roli producenta a scénáristy – sám Quentin Tarantino. A nejen to, Tarantino si ve filmu zahrál i jednu z hlavních rolí. V hereckém obsazení však najdeme i další známá jména, jmenovitě hlavně George Clooneyho, Harveyho Keitela, Juliette Lewis, ve vedlejších úlohách pak i Salmu Hayek, Toma Saviniho nebo Dannyho Trejo. Obzvláště Clooney si evidentně vychutnal, že si jednou mohl zahrát drsného hajzla, který se s ničím nemaže. Jak ale jistě sami uznáte, celá sestava je sakra epická.

S nadsázkou řečeno, „Od soumraku do úsvitu“ vlastně není film, nýbrž dva filmy v jednom. Děj se točí okolo bratrů Setha (Clooney) a Richieho (Tarantino) Geckových. První polovina je v podstatě krimi road movie, kdy bratři zdrhají před zákonem do Mexika. Ten první totiž seděl a druhý jej osvobodil, při tom zabili pár policajtů a po cestě trochu omylem přidali několik dalších zářezů včetně rukojmí, takže jako nové rukojmí seberou rodinku otce, syna a dcery. Společně s nimi se jim nakonec přece jenom podaří skrz menší lapálie a trvalý přísun tvrdých hlášek dostat do Mexika. Zatím super biják, má to švih a není místo pro nudu. Ani v nejmenším to ovšem nenaznačuje, co bude následovat.

Určitě vám zážitek z filmu nezkurvím (ono je to totiž napsané úplně všude a myslím, že to lze považovat za obecnou znalost), když vykecám, o čem je druhá polovina. Při oslavě přejetí hranic v mexickém pajzlu, kde se bráchové mají za úsvitu potkat se svým mexickým kontaktem, se totiž situace trochu zvrtne a snímek se z minuty na minutu překlopí do akčně-hororového nářezu. Onen bar s názvem Titty Twister totiž provozují upíři, kteří žijí z motorkářů a řidičů náklaďáků. Po vcelku normální hodince tedy začnou jatka, která trvají až do konce. Zbytek bijáku je jeden velký krvavý nářez, v němž se to všechno mydlí hlava nehlava, hlavní hrdinové (bratrská dvojice, rodinka a také několik nejdrsnějších návštěvníků baru) kosí krev-sající obludy po desítkách a někteří z nich rovněž odpadávají značně brutálním způsobem.

Od soumraku do úsvitu

Paradoxně ale tohle rozdělení do dvou nesourodých částí snímku nijak neškodí. První polovina se i navzdory několika zábavným momentům bere relativně vážně a vlastně se jedná o drsnou kriminálku. V upírské části ale nastoupí brutální nadhled a spousta krvavých vtípků, létajících končetin, zábavných smrtí a upířích hnusáků, kteří jen čekají na to, aby jim někdo ultimátně drsňáckým způsobem proklál srdce nohou od stolu nebo kulečníkovým tágem, aby se jejich zbytky posléze mohly rozprsknout všude po okolí. Pokud jste se tomu až doteď divili, tak právě tady vám dojde, proč je „Od soumraku do úsvitu“ v některých kruzích tak uctívané. Jen třešničkou na dortu pak budiž také výtečný soundtrack.

Od soumraku do úsvitu

Jistěže to není ten nejúchylnější snímek, jaký si můžete pustit. Všichni labužníci určitě znají i mnohem zvrácenější záležitosti, z nichž se obyčejnému člověku bude chtít blít. Přesto by „Od soumraku do úsvitu“ nemělo chybět na seznamu žádného filmového zvrhlíka, byť se u toho bude díky jisté nadsázce především smát. Zcela zasloužený status kultu tomu ovšem upřít nelze. Co si budeme nalhávat, tohle je jeden z těch bijáků, díky nimž mají RodriguezTarantino takovou pověst, jakou mají. A to se kurva počítá!


Saw 3D (2010)

Saw 3D

Země: Kanada / USA
Žánr: horor

Rok vydání: 2010
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Betsy Russell, Cary Elwes, Sean Patrick Flanery, Chad Donella

Hrací doba: 90 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Po mamutím úspěchu filmu „Avatar“ začalo být v kurzu posílat do kin filmy ve 3D, což možná mělo opodstatnění u velkých vizuálních spektáklů, protože to byl další prostředek, jak nalákat lidi a vydělat (nebuďme naivní – to je hlavním účelem mainstreamových počinů). Na tento trendy vlak se sedmým dílem naskočila i série „Saw“, aby to náhodou někdo nepřehlídl, jmenuje se tento díl pro jistotu „Saw 3D“ namísto „Saw VII“ a onen magický nápis „3D“ čumí na každém plakátu. Upřímně mi to nějak není úplně sympatické a navíc v tom zrovna u tohohle druhu filmu nevidím nijak valný smysl. Ale to jen tak na okraj, klidně bych to odpustil, pokud by se ve finále jednalo o slušný film, jenž by dokázal překvapit podobně jako jeho přímý předchůdce. Což se nejedná.

„Saw 3D“ přesto přináší několik poměrně zajímavých nápadů. Původní „Saw: Hra o přežití“ a jeho krátkometrážní předchůdce vyšel v roce 2004 respektive 2003, kdy ještě žádný Facebook pomalu neexistoval a nahrávání vzkazů na audiokazety dávalo smysl. Sedmý díl pochází z roku 2010, kdy už byly sociální sítě běžnou součástí životů, svět internetu poskočil mílovými kroky kupředu a celá společnost se posunula jinam. Je tedy příjemné, že se tvůrci rozhodli v sedmičce konečně vzít tyto skutečnosti v potaz a trochu daný vývoj reflektovat.

Přímo ve světě „Saw“ už se dávno ví, kdo byl Jigsaw, jeho identita je známá, přeživších obětí se navíc za ty roky naskládalo hned několik a jejich příběhy plní stránky novin. Sedmička se dotýká mediálního obrazu Skládačkového vraha a jeho her, což mi přijde jako dobrý tah, a dokonce bych i řekl, že tomu „Saw 3D“ mohlo věnovat i víc (zřejmě ale nebyla chuť nebo odvaha změnit ráz série nějak razantně). Stejně tak je logické, že se objevuje někdo, kdo se na tom všem snaží vydělat, to vzhledem k vychcané lidské povaze smysl dává.

O něco rozpačitější už bylo rozhodnutí vůbec poprvé jednu past umístit do veřejných prostor a nechat ji sledovat diváky. Už jen jak se podařilo hru připravit, dostat hráče i vše potřebné na místo, které je volně přístupné a zjevně frekventované… je to trochu zvláštní. Ono když už jsme u toho, nabízí se otázka, jak si Jigsawův nástupce pořád hledá čas a možnosti na chytání dalších lidí a přípravu dalších pastí, když nyní už by měl mít trochu jiné starosti. Například aby ho nevykostila policie, která po něm jde jak slepice po flusu.

Nicméně tato ozvláštnění jsou v reálu jen marginálie. Jinak totiž „Saw 3D“ jede v již dávno zajetých kolejích. Film má klasicky dvě linky – jedna se věnuje rozmáchlejší hře (ty menší pasti jsou tam vždycky jen na ozdobu, aby divák dostal očekávanou dávku krve a střívek), druhá řeší obecnou dějovou linku, jež se táhne přes všechny díly. Recept ani ne tak prověřený, jako spíš už provařený, pohodlný a obehraný. Opět se také překrucuje minulost, vytahují se snad už úplně poslední postavy, které se ještě ze starších snímků použít daly, ale to už je klasika. Hlavní je, aby hned několikrát padla obligátní hláška: „Konec hry!“

Saw 3D

No, abychom to dále neprodlužovali, „Saw 3D“ není tak překvapivě slušným snímkem jako šestka. Sedmička se navrací ke standardu série prezentovaném většinou dílů. To znamená neurážející béčko, na nějž se dá koukat, když u něj nebudete příliš přemýšlet. Což samozřejmě není úplně košer, když „Saw“ by formálně měly být jakože chytré horory, ale tak dejme tomu. Fazóna skvělého prvního dílu je stejně v prdeli už dávno a jako nenáročný mainstreamový horůrek na jedno podívání se to ještě pořád dá. A když nic jiného, jestli jste někdy toužili vidět, jak umírá zpěvák Linkin Park, zde se dočkáte.

„Saw 3D“ bylo původně zamýšleno jako úplně poslední díl série (i když dle zakončení mi přišlo, že to si scénárista myslel už u „Saw III“, haha) a na dlouhou dobu i bylo. Každá další část nejprve vycházela po roce, ale po sedmičce nastalo sedm let ticha. A to i navzdory tomu, že rozuzlení „Saw 3D“ ve skutečnosti není až tak uzavřené, aby nešlo pokračovat dál. No, však se také nakonec o poslední díl nejedná, letos na podzim má jít do kin osmička s názvem „Saw: Legacy“. Ale zázraky od ní asi očekávat nelze.

Saw 3D


Saw VI (2009)

Saw VI

Země: Kanada / USA / Velká Británie / Austrálie
Žánr: horor

Rok vydání: 2009
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Peter Outerbridge, Mark Rolston, Betsy Russell, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Se čtvrtým a pátým dílem se série „Saw“ propadla na své dno. Před šestkou se nabízela logická otázka – skutečně se jednalo o dno, anebo se svět zvrácených her o přežití může propadnout ještě níže?

I šestý díl si s sebou samozřejmě nese stigma událostí z dřívějších snímků. U určitých filmových sérií vůbec nevadí, když některý díl vynecháte, nijak zvlášť nebo dokonce vůbec nijak na sebe nenavazují; jindy je znalost starších dílů výhodou. U „Saw“ je tato znalost nezbytná, protože jakmile byste jedinou část vynechali, pak byste při sledování neměli ánung, co a proč se tam vlastně děje. Samozřejmě i šestka je plná flashbacků, přesto mi přijde, že se v tom vrtání v minulosti nevyžívá tolik jako její dva přímí předchůdci.

Přesto se i v „Saw VI“ objeví nové skutečnosti, které celý zamotaný děj táhnoucí se už šestý film posunou o kousek dál. Především odhalí jednu zásadní informaci, a sice že se na všech hrách podílelo ještě víc lidí, než se doposud zdálo, a dokonce že se jedná o osobu, u níž to dle starších snímků vcelku jasně vypadalo, že o zajímavém koníčku Jigsawa nevěděla nic bližšího. S přivřenýma očima se to asi dá obhájit v rámci toho, že se celá série snaží držet diváka v nejistotě (ponechme nyní stranou, nakolik jsou v tom konkrétní díly úspěšné). Podobné je to i s oživením postavy, jež sice nebyla explicitně zabita na kameru, nicméně minule vcelku jasně vyplynulo, že zemřela. No, ať si každý rozhodne, nakolik ho to bude srát, ale myslím, že v celé sérii už bylo tolik za vlasy přitažených zvratů, že se to vsákne.

Zvlášť, když ve finále je „Saw VI“ pořád lepší než „Saw V“ nebo „Saw IV“. Předně se v šestce povedlo zase jednou vymyslet zajímavou a propracovanou hru. Začáteční past (jen tak mimochodem, všimněte si, že jsou zde vždy dva druhy nástrah – skutečně jednotlivé pasti, které jsou ve filmech jen na ozdobu, aby bylo víc obětí, a rozmáchlejší propracované hry, okolo nichž se ten film vždy točí) je trochu rozpačitá a nepříliš dobře zpracovaná. A tím nemyslím technické zpracování uvnitř snímku, ale spíš že scéna mohla být natočena lépe, protože takhle je trochu nechtěně vtipná.

Ta hlavní hra, o níž v „Saw VI“ jde a která se odehrává paralelně s dalším rozplétáním obecné dějové linky (naštěstí to už je tentokrát poskládáno časově přehledně), je ale poměrně povedená. Pasti jsou opětovně kvalitně choré a ošklivé, budoucí vývoj není tak průhledný jako třeba v „Saw V“ a v neposlední řadě je tentokrát dobrá pointa. Musím říct, že takové vyústění hry jsem opravdu nečekal, překvapilo mě a jedná se o jedno z těch lepších zakončení v celé sérii.

Pouze mě trochu irituje jedna věc. Ve hře se opětovně nacházejí lidé (a tentokrát jich je poměrně dost), kteří tam jsou prostě jen na umření, nemohou se svou situací nic udělat (nehrají, v žargonu počítačových her to jsou NPC) a vždy některý z nich zemřít musí. To, nemůžu si pomoct, podle mě jde proti předkládanému poselství Jigsawových her (tedy naučit někoho vážit si života a tak dále, to už známe). Dokážu „Saw“ sežrat tu myšlenku, že se má takto někdo poučit skrze vlastní bolest a poškození sebe sama, ale nějak mi neleze pod fousy (a to doslova – půl roku jsem si držku neholil, haha), že je hráč nucen leckdy i přímo zabíjet ostatní. Na obranu „Saw VI“ však musím, že zdaleka nejde o první díl, jenž s tím má problém, tenhle logický nedostatek už byl vlastně i v původním „Saw: Hra o přežití“.

Saw VI“

Jistě, pořád se nejedná o nic, u čeho byste se skutečně báli a kousali si nehty, v tomhle slova smyslu „Saw VI“ a snad ani „Saw“ obecně hororem není. Nelze ale šestce upřít, že je místy docela napínavá. Na rozdíl od některých jiných se jedná o relativně důstojné pokračování patřící k tomu slušnějšímu z pozdějších (od dvojky dál) dílů. Originál však stále zůstává jenom jeden, to je samozřejmé.


Repo! The Genetic Opera (2008)

Repo: Genetická opera!

Země: USA
Žánr: horor / muzikál / sci-fi

Český název: Repo: Genetická opera!

Rok vydání: 2008
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Alexa Vega, Paul Sorvino, Anthony Head, Sarah Brightman, Paris Hilton, Bill Moseley, Nivek Ogre, Terrance Zdunich

Hrací doba: 98 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Darren Lynn Bousman do světa velkého filmu nakoukl prostřednictvím série „Saw“ a nutno říct, že to asi nebyl ten úplně nejlepší start. Vzhledem k tomu, že řádění skládačkového vraha přebral těsně po excelentní jedničce, nutně musí být za režiséra, u něhož započal úpadek značky. Jenže naštěstí pro něj – a nakonec vlastně i pro diváka – není „Saw II“, „Saw III“ a „Saw IV“ zdaleka tím nejlepším, co má Bousman na triku. A nakonec vlastně ani tím nejbizarnějším. Což je také jenom dobře.

Jestli na snímek „Repo: Genetická opera!“ sedí nějaké pojmenování, tak bizarní je rozhodně to správné slovo. Vše začíná už vlastním příběhem, který taktéž není úplná mainstreamovka. Děj se odehrává v blízké (víc nespecifikováno) budoucnosti, kdy je lidská společnost utopená v dekadenci a její hodnoty se přesunuli k operacím a transplantaci orgánů, což odstartovala epidemie napadající právě lidské vnitřnosti.

Zachráncem se stal jistý Rotti Largo, jenž založil společnost na transplantaci orgánů, která vyrábí i návykové léky proti bolesti. Háček je ovšem v tom, že kdo podstoupí operaci a jaksi nezvládne své fungl nové útroby splácet, skončí špatně. Byla totiž uzákoněna exekuce orgánů, takže společnost GeneCo na něj pošle Repo Mana a ten si vezme zapůjčené vnitřnosti zpět. Rodina Largů se díky tomu stala nejmocnější na světě, ale co čert nechtěl, sám Rotti pomalu umírá a jeho povedená trojice úchylných dětiček (výbušný maniak, dceruška závislá na operacích a frajer, který si na ksicht přišívá cizí obličeje) se hádá o tučné dědictví.

A v téhle situaci se začne odvíjet zprvu trochu zmatený příběh, v jehož středu stojí 17letá dívka Shilo. Ta je dle všeho nemocná, kvůli čemuž ji její až přehnaně milující otec odmítá pustit z pokoje, aby se jí nic nestalo. I navzdory počáteční chaotičnosti však snímek nenudí a vychází mu i postupné odkrývání zamotaných vztahů jednotlivých postav skrze komiksové (doslova!) vsuvky. Z velké části totiž mají na poutavosti „Genetické opery“ podíl úplně jiné věci.

„Repo: Genetická opera!“ je totiž přestylizovaný muzikál s gotickým laděném a propracovanou výtvarnou stránkou. Celková atmosféra filmu je díky tomu skutečně skvělá a místy to jsou vizuální orgie. K tomu je navíc nutno připočíst fakt, že jde opravdu o muzikál, přičemž kombinace promakaného vizuálu s mnohdy povedenými písněmi je vysoce zábavná. Samozřejmě i samotné skladby jsou poplatné ladění snímku, takže mimo jiné nechybí texty o pouličních drogách a vyřezávání orgánů z těl. Navíc je příjemné, že se „Repo: Genetická opera!“ nebojí ani krve, s níž se sice neplýtvá, ale přece jenom by bylo divné, kdyby se vzhledem k tématu pár střev na plátně neobjevilo. Zejména střed filmu je super a nabízí tři asi nejlepší skladby. I když finále v opeře – přesněji řečeno tedy jen jeho rozjezd, další rozuzlení už moc ne – je také kvalitní zhulenost.

Repo: Genetická opera!

Na druhou stranu, ne vždy je všechno úplně dokonalé. Film má určitě i slabší momenty a občas je spíš otravné, že bylo nutné, aby každá postava jakoby zazpívala takřka každou svojí repliku, i když třeba zrovna řekne jenom jednu větu. V některých místech se navíc vyskytuje zbytečný patos – leckdy jej tvůrci dokážou hned vzápětí shodit další what-the-fuck scénou, ale ne vždy. Naštěstí jde o menšinu stopáže. Navíc mi ani nesedlo úplné vyvrcholení. Zatímco začátek pasáže v opeře je výborný, jak se na pódiu začnou řešit vztahy, tak to zase upadne do kýče, což je trochu škoda.

Co ale potěšilo, tak to je obsazení, kde se hlavně ve vedlejších rolích objevují dost zajímavá jména. Například Bill Moseley, jehož ztvárnění maniakálního Otise„Domu 1000 mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ od Roba Zombieho bylo nezapomenutelné, pročež jeho hnusný ksicht potěší, kdekoliv se objeví. Mihne se i pár zástupců hudební scény, krátký štěk si střihne známá rocková kytaristka Joan Jett, hodně mě bavila anglická zpěvačka Sarah Brightman a v neposlední řadě nelze opomenout Niveka Ogreho ze Skinny Puppy. Dost nečekaně je pak zábavná i Paris Hilton (!), což je asi první případ, kdy mě ve filmu nesrala. No, a na hlavní hrdinku se taky kouká moc hezky, protože ta se rodičům dost povedla.

Repo: Genetická opera!

I navzdory tomu, že na „Genetické opeře“ lze najít chyby a vlastně jich není úplně málo, pořád se jedná o vysoce zajímavý snímek. Je hodně specifický, ale to je z určitého úhlu pohledu spíš klad, protože aspoň něčím vybočuje z řady a není zaměnitelný. Což se rozhodně cení. Akorát to znamená, že je nutné být na to ve správném rozpoložení, jinak jde o vcelku nestravitelnou záležitost. Sám můžu říct, že když mě to napoprvé nezastihlo v patřičné náladě, musel jsem sledování po čtvrthodině utnout. Když jsem si ale „Genetickou operu“ pouštěl v momentě, kdy jsem měl na podobnou věc chuť, tak jsem si to dost užil a vlastně jsem od obrazovky takřka neodtrhnul oči. A to je i s vědomím všech přítomných much dobrý výsledek.


Saw V (2008)

Saw V

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Rok vydání: 2008
Režie: David Hackl
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Scott Patterson, Mark Rolston

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Po třech dílech pod taktovkou Darrena Lynna Bousmana převzal sérii „Saw“ nový režisér. Byť si dosavadní rejža střihnul alespoň dohled nad úvodní pastičkou a jinak realizační tým od čtyřky zůstal, bylo už načase, aby „Saw“ dostalo novou krev – v kontextu tématu výjimečně myšleno obrazně. Respektive tedy alespoň dostat alespoň možnost, aby došlo k nějakému oživení. Povedlo se to?

Pětka samozřejmě nemá jiné možnosti než pokračovat v linii nastavené předchozími dvěma částmi a pitvat se v minulosti, protože jinak už by to přestalo dávat smysl úplně (už takhle logika nejpozději od „Saw IV“ stojí na docela chatrných nohách). Čtyřka totiž svému následovníkovi nechala dost nedořešených osudů a linek, s nimiž se tím pádem „Saw V“ musí vypořádat. Co do časové osy se série v podstatě nepohnula již od „Saw III“, pětka se pořád vrtá v již proběhnuvších událostech a čím dál tím více zauzlovává a překrucuje minulost. Ostatně by ani neměla jinou možnost, i pokud by čtyřka skončila uzavřeněji, když hlavní hvězda Jigsaw je už nějakou dobu kaput.

Tím jsem chtěl říct, že „Saw V“ nemělo úplně nejlehčí výchozí pozici. Což ale není omluva. Pětka je sice o kousek lepší než čtyřka, ale pořád se nejedná o nijak kvalitní film. Napětí se takřka úplně vytratilo a tentokrát to není žádná velká sláva ani co do pastí. Nepočítáme-li úvodní kyvadélko a finální skleněnou rakev, pořádná hra o přežití se zde nachází pouze jedna, obsahuje celkem čtyři po sobě jdoucí pasti a je v ní zavřeno pět lidí. Horší je, že tato působí poněkud samoúčelně a z povinnosti, jen aby tu něco bylo, protože divák od „Saw“ očekává, že tu někdo zdechne nějakým (leckdy pseudo-)rafinovaným způsobem.

Gró „Saw V“ je v něčem jiném, a sice v řešení postav (vesměs hlavně dvou), které přežily čtyřku, a jejich dalšího počínání. To by nemuselo být nutně špatně, ale je to celé trochu mdlé. Obzvlášť díky tomu, že identitu Jigsawova učedníka a nástupce prozradil již závěr „Saw IV“ (a kdybyste to náhodou zapomněli, oficiální canc českého distributora vám to pro jistotu vykecá), takže divák ví, kdo je kdo, a dlouhé minuty sleduje, než to zjistí i borec ve filmu. To je samozřejmě prokládáno množstvím dalších flashbacků zas a znovu převracejících události, které byly zdánlivě pevně dané v minulých částech, přičemž se v tomto vrací až k prvnímu „Saw: Hra o přežití“ respektive ještě před něj. V tomhle už je děj brutálně chaotický, je to guláš, jenž přes sebe bez ostychu skládá minulost a současnost, mění již dané. Člověk aby si u sledování pomalu vedle kreslil časovou osu a nanášel na ni všechny události, aby se v tom aspoň trochu vyznal.

Saw V

Aby toho nebylo málo, tak nástupce Jigsawa je strašně nesympatická držka a charismatu Tobina Bella nesahá ani po kotníky. Ale není se čeho strachovat, Bell si samozřejmě roli Jigsawa opět zopakoval, v čemž mu nebrání ani skutečnost, že je jeho postava už nějakou dobu mrtvá.

V neposlední řadě mi vadila ještě jedna věc. Ať byly předchozí díly jakékoliv, pořád se jim muselo nechat, že ve svých závěrech přinesly nějaké překvapení. Leckdy bylo trochu přitažené za vlasy, ale nemůžu tvrdit, že bych to přesně takhle čekal. Pětka ztratila i tuhle devízu. Způsoby, jakým hry řešit a v čem tkví jejich pointa, jsou nepřekvapivé a lze je uhádnout velice snadno. Překvapivá finální pointa tentokrát úplně chybí, rozuzlení je předem jasné a finální jakoby ochcávka s již zmiňovanou skleněnou rakví je taky okamžitě zřejmá, jakmile divák bednu prvně uvidí.

Saw V

Stejně jako minule a předminule se tedy nelze zbavit pocitu, že měla vzniknout pouze jednička, s hodně přivřenýma očima možná ještě dvojka, ale další části už jsou pouhá křeč a kvalita se propadla hluboko. Ale ta je vedlejší, hlavní je zjevně ekonomická rentabilita série a na tu „Saw“ nestrádá. Sice nevydělává žádné astronomické sumy, ale natáčení jednotlivých dílů je relativně levné a každý vydělá výrazně více, než kolik stál. Tak na viděnou u šestky, pro niž „Saw V“ nechalo svým závěrem dveře dostatečně dokořán otevřené.