Archiv štítku: horor

The Pit and the Pendulum (1991)

The Pit and the Pendulum (1991)

Země: USA
Rok vydání: 1991
Žánr: medieval horror

Originální název: The Pit and the Pendulum
Český název: Jáma a kyvadlo

Režie: Stuart Gordon
Hrají: Lance Henriksen, Rona De Ricci, Jonathan Fuller

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Dílo Edgara Allana Poea je dlouhodobě vděčnou filmařskou látkou a jeho povídka „Jáma a kyvadlo“ v tomto ohledu není výjimkou. Ostatně žádné překvapení, když jde o jeden z jeho nejznámějších krátkých příběhů. Téma inkvizice je navíc jako stvořené pro pořádný gotický horor s hutnou atmosférou, takže není divu, že různých zpracování lze najít hned několik. Tím nejspíš nejznámějším je klasika z roku 1961 s hororovou legendou Vincentem Pricem v hlavní roli. My si dnes ale posvítíme na verzi o třicet let mladší.

Slavnou povídku v roce 1991 zfilmoval Stuart Gordon, jehož nejvýraznějším žánrovým počinem je první díl kultovní trilogie „Re-Animator“. Znalci si ale určitě vybaví i další kousky jako „Panenky“, „Zámecká zrůda“, „Král temné síly“, „Dagon“ nebo sci-fi akčňák „Pevnost“Christopherem Lambertem. Jednoznačně tedy cápek, který ví, jak natočit pořádné béčko pro všechny z nás, kdo pohrdají sterilním mainstreamem. Když už jsem zmínil „Re-Animatora“, mohu dodat, že se ve filmu v menší úloze mihne i Jeffrey Combs.

Hlavní role se ovšem ujal Lance Henriksen známý zejména jako andriod Bishop„Vetřelců“. Zde představuje historickou postavu Tomáse de Torquemada, prvního vedoucího úředníka španělské inkvizice, jenž byl ve funkci v letech 1483–1498. Podle odhadů bylo během jeho vedení úřadu odsouzeno cca 2200 lidí.

V „Jámě a kyvadlu“ je však Torquemada spíš fiktivní figurou, která toho má s realitou pravděpodobně společného jen nutné minimum. Podobně jako má film málo společného s původní povídkou, od níž si prakticky jen půjčuje název. Návaznost na Poeův text se objevuje prakticky jen v jedné scéně, kdy se do akce dostane titulní kyvadlo a jáma i další detaily z povídky jako třeba překousání provazů krysami (i když zde si hrdina pouta nepomaže jídlem, nýbrž střevy jiné krysy, kterou přeřízlo kyvadlo).

Kromě toho si jde ale film svou vlastní cestou, až se skoro zdá, že výše popisovaná scéna sem byla naroubovaná jen proto, aby se dalo nějak ospravedlnit vypůjčení známého názvu. Samotnému výsledku tahle spojitost nakonec spíš škodí, protože divák těšící se na adaptaci Poeovy „Jámy a kyvadla“ odejde s pocitem, že na známém literárním díle tenhle biják jen parazituje. Přitom samo o sobě jde o fajn inkviziční béčko, při jehož sledování jsem se nenudil i navzdory určité naivitě, která občas z příběhu táhne.

Ve středobodu událostí stojí manželé pekaři, kteří jdou prodávat chleba do města, když se tam zrovna chystá poprava. Protože kde jinde se sejde víc lidí, takže kde jinde se najde lepší příležitost vydělat? Na samotnou popravu jít nechtějí, ale dav je strhne s sebou, takže nemají na výběr. Všechno by bylo v pohodě, kdyby Maria nebyla pokroková lidumilka a nezastala se veřejně bičovaného. Upoutávat pozornost inkvizitorů se nevyplácí – okamžitě ji odvedou jakožto čarodějnici.

The Pit and the Pendulum (1991)

Odsud se děj přesouvá do kobek, kam to zanedlouho dopracuje i její choť Antonio snažící se svou milou zachránit. Přestože se minimálně dvě třetiny odehrávají v inkvizičním vězení, scén mučení a výslechů tu mnoho není. Kdo by se tedy těšil, že „Jáma a kyvadlo“ ukojí jeho zvrácené choutky, ten asi neodejde plně uspokojen. Psychický teror nebo pocity fyzického trýznění a bezmoci se totiž filmu prakticky nedaří vyvolávat, a jestli ano, pak jedině ve velmi omezené formě. Což lze samozřejmě považovat za promarněnou šanci. Ještě více mě ale zklamal závěr, který se stočil k vyslovenému happy endu, jemuž k „dokonalosti“ chybělo snad už jenom „žili spolu šťastně až do smrti“.

Své klady však „Jáma a kyvadlo“ má. Prvně je to určitě výkon Lance Henriksena, jemuž role nekompromisního, a přitom v jádru pokryteckého Torquemady, jehož se všichni bojí, dost sedla a krade si scény pro sebe. Právě on je na „Jámě a kyvadlu“ tím nejzajímavějším. V určitých pasážích má snímek i slušnou atmosféru a plusem je u mě i situování do hluboké minulosti, což mám v hororu dost rád. Trochu paradoxně filmu prospívá i to, že vypadá trochu zastarale, protože čistě na základě jeho vizuální podoby bych mu hádal o dost starší věk. Svým způsobem mě ale tohle bavilo.

The Pit and the Pendulum (1991)

Je evidentní, že „Jáma a kyvadlo“ není žádná pecka ani ukrytý klenot. Je to spíš žánrový průměr, ale na odpis tenhle biják podle mého není. Na jedno podívání je to dost fajn a já jsem se u toho nenudil.


Child’s Play 2 (1990)

Child's Play 2 (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play 2
Český název: Dětská hra 2

Režie: John Lafia
Hrají: Alex Vincent, Brad Dourif, Christine Elise

Hrací doba: 84 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Když někdo začne páchat vraždy a ten někdo je dětská panenka posednutá duchem sériového zabijáka, asi jen těžko s tímhle můžete vyjít na veřejnost. Vždyť kdo by něčemu takovému věřil. Není tedy divu, že policie tuhle historku popírá, přestože dva její příslušníci byly v prvním díle „Child’s Play“ svědky toho, co Chucky napáchal. Není tedy divu, že šestiletému Andymu, jenž měl ten pech, že právě jeho panenku duch zabijáka Charlese Lee Raye posedl (respektive měl pech, že právě posednutou panenku dostal), nikdo nevěří, ačkoliv jeho matka stojí za ním.

Stalo se, co stát se muselo. Andyho mámu umístili do psychiatrické léčebny a samotného Andyho do dětského domova k případné adopci. Celá tahle story o vraždící panence nicméně dělá vrásky majitelům firmy, která hračku Good Guy vyrábí. Nenapadne je nic lepšího než zbytky Chuckyho, který byl na konci první části „Child’s Play“ zapálen, zbaven končetin i hlavy a nakonec mu prostřelili srdce, získat a panenku restaurovat. Koho by napadlo, že společně s tím se dostane zpátky do hry také Charles Lee Ray, který si po svém znovuzrození opět dělá choutky na malého Andyho. Jeho motivy ovšem nejsou pedofilní, nýbrž čistě praktické…

To máte tak. Chudák Charles je uvězněn v dětské hračce a jediný způsob, jak se z ní dostat, je, že opět provede voodoo zaříkávání a převtělí se do člověka, jemuž jako prvnímu prozradil svou pravou totožnost. Což byl právě Andy. Z tohohle důvodu se pokoušel chlapce dostat už v jedničce a pokusí se o to znova.

Andyho se v mezičase ujala nová rodinka, ale netřeba se strachovat – Chucky mu je v patách. Malý parchant si tentokrát připíše o tři oběti víc než v prvním díle, počítáme-li i zásah elektrických proudem při Chuckyho oživování. Některé vraždy jsou navíc vcelku vynalézavé (technik v továrně na hračky) anebo přinejmenším zábavné (učitelka ve škole). Přijde mi, že ve dvojce přibylo i krve a obecně akce, také černého humoru je o trošku víc, takže se dá říct, že „Child’s Play 2“ se oproti jedničce snaží zvednout laťku prakticky ve všech ohledech. Což je taková běžná praxe ve dvojkách, ale zrovna u „Child’s Play“ to na rozdíl od většiny podobných pokusů maká, takže pokračování je snad ještě o kousek lepší než jeho předchůdce – což asi nebude příliš populární názor, vím. Nicméně se bavíme o hororu, kde vraždí dětská hračka, takže trochu větší přepálenost tomu podle mého názoru prostě sluší.

Vrcholem snímku je bezesporu finální scéna v továrně na výrobu Good Guy panenek, kde Chucky pronásleduje Andyho a teenagerskou kolegyni z adopčního programu. Tahle naháněčka mezi pásovou výrobou plnou hraček mě fakt baví a vůbec mi nevadí ani Chuckyho až skoro-nesmrtelnost, kdy už si postavy několikrát myslí, že je konec, ale jemu se zdechnout ještě nechce a zaútočí znovu. Tady jsem ochoten to sežrat, protože v rámci celého konceptu to není nic rušivého – na rozdíl od jiných takzvaně reálných hororů, kde takhle vstává z mrtvých někdo, kdo má být obyčejný člověk.

Child's Play 2

Dvojka je obecně vzato hůře hodnocena než jednička, ale mně osobně se možná líbí ještě o kousek víc. Je to parádní béčkový horor, který má v sobě trochu cynismu, a přitom ještě nepadá do vyloženě komediální roviny jako některé pozdější díly Chuckyho série. Podobně jako jeho předchůdci mu navíc stále nechybí ta typická osmdesátková atmosféra, přestože vyšel už v devadesátých letech. Netvrdím, že jde o nějaký dokonalý kinematografický zážitek, ale něco do sebe to má. Krásně pohodová podívaná.


Child’s Play (1988)

Child's Play (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play
Český název: Dětská hra

Režie: Tom Holland
Hrají: Catherine Hicks, Alex Vincent, Chris Sarandon, Brad Dourif

Hrací doba: 84 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Je zajímavé si povšimnout, že většina z těch nejslavnějších elitních filmových zabijáků, kteří přesáhli svůj žánr a stali se popkulturními ikonami, pochází z první půle osmdesátých (Freddy Krueger„Noční můry v Elm Street“, Jason Voorhees„Pátku třináctého“) nebo až ze sedmdesátých let (Leatherface„Texaského masakru motorovou pilou“, Michael Myers„Halloweenu“). Charles Lee Ray je v tomto ohledu mezi těmi slasherovými velikány s předlouhými sériemi o mnoha filmech tak trochu výjimkou.

Charles Lee Ray a.k.a. Chucky se svého prvního filmu dočkal až v roce 1988, a přestože je slasherem, tedy žánrem spojeným převážně s osmdesátými léty, z osmdesátých let pochází pouze jeden, právě první díl. I přes tento handicap se mu ovšem podařilo dotáhnout se na roveň výše jmenovaných a tehdy již slavných kolegů a také nastřádat slušnou řádku filmů. Čím to, že právě Chucky tak zaujal na rozdíl od mnohých dalších vraždících maniaků, kteří se ve slasherech z osmdesátých let rojili jako houby po dešti?

Vítězný recept dle mého tkví v tom, že Chucky je výjimečný. Není to jen další vraždící maniak v masce. Charles Lee Ray – jeho jméno je jen tak mimochodem složeninou jmen Charles Manson, Lee Harvey Oswald a James Earl Ray – byl vcelku standardní sériový zabiják přezdívaný The Lakeshore Strangler. Dokud jej nedopadli a nepostřelili. Charlesovým štěstím bylo, že praktikoval voodoo, s jehož pomocí se mohl zachránit. Charlesovou smůlou bylo, že těsně před svou smrtí neměl po ruce nic jiného než dětskou panenku značky Good Guy. Co měl chudák dělat. A tak vznikl Chucky – vraždící panenka. V čemž tkví i jeho originalita mei velkými fiilmovými vrahy (přestože o jediný horor s panenkou / panenkami v hlavní roli samozřejmě rozhodně nejde).

Kdo „Dětskou hru“ neviděl, mohl by si pomyslet, že horor o vraždící panence musí být nechtěně směšná píčovina. Vždyť kdo by se bál hračky s nožem! První díly série včetně tohoto jsou nicméně pojaty v serióznějším duchu a vůbec jim to nevadí. Chucky má sice tvář dětské hračky, ale jinak je to pěkný zmrd, který pro svoje účely využívá dítě (kdo by věřil šestiletému špuntovi, že vraždí jeho panenka?), a když se přestane tvářit jako hračka a pustí se do díla, ukáže se, že i dětská hračka může vypadat jako pořádný hajzl. Nehledě na to, že Chucky je také kvalitní cynik a nějakou sprostou průpovídku si neodpustí nikdy, kdy k tomu má příležitost. Navíc se zmetkovi nechce moc zdechnout, takže o zábavu budete mít postaráno, i když se vám ho třeba podaří zapálit.

Jasně, strašidelná „Dětská hra“ není (na druhou stranu, skutečně strašidelné mi přijde jen málokterý film, prakticky skoro nic), ale i přes zdánlivě jeblou premisu je to pořád důstojný horor s parádní 80s atmosférou, který ze svého nepravděpodobného scénáře udělal přednost a nakonec i díky němu se stal kultovní. A to i přesto, že Chucky, přinejmenším tedy ve svém prvním představení, není zas až tak výkonný a všehovšudy si připíše jen čtyři hity, z čehož jeden není ani přímá vražda, nýbrž nastražená past s puštěným plynem, a zbylé také nejsou nějaké majstrštyky mezi mordy na stříbrném plátně.

Child's Play (1988)

Krev ani hutná atmosféra tedy nepatří k přednostem první „Dětské hry“, obojího se ve filmu dávkuje jen velmi skromně. Hlavním tahákem je vedle hláškujícího nasraného panduláka především všeobecná zábava – v širším slova smyslu, nemám na mysli vyloženě smích. „Dětská hra“ je prostě ohromně zábavný béčkový biják, což samozřejmě myslím jako pochvalu. Může se to zdát málo, ale na druhou stranu – co víc by měl člověk od filmu chtít, než aby ho na nějakou tu hodinku a půl zabavil? I dneska je to dobrá podívaná, kterou si člověk rád zopákne a ne nutně jenom z nostalgie.


Zombi 2 (1979)

Zombi 2 (1979)

Země: Itálie
Rok vydání: 1979
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 2
Český název: Zombi 2

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Tisa Farrow, Ian McCulloch, Richard Johnson, Al Cliver, Auretta Gay

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Může se zdát zvláštní, že zde píšu o filmu „Zombi 2“, když tu ještě neproběhla recenze na jeho předchůdce. Znalcům to jistě nijak divné nepřijde, ale pro ty ostatní začnu jednou ze známých historek, které se okolo tohohle hororového kultu z konce sedmdesátých let točí.

Bude to značně šokující, nicméně – žádná jednička neexistuje. „Zombi 2“ je samostatný původní film. Jeho producenti se akorát rozhodli parazitovat na úspěchu Romerova legendárního snímku „Dawn of the Dead“ z roku 1978, který byl v italské distribuci uveden pod názvem „Zombi“. Proto se tento snímek jiné hororové legendy Lucia Fulciho jmenuje právě „Zombi 2“. K tomuto přejmenování jen tak mimochodem došlo bez vědomí a souhlasu samotného Fulciho, takže si asi všichni dokážeme představit, že mu to nejspíš neudělalo zrovna radost.

Můžete se díky tomuhle parazitování koukat na „Zombi 2“ s despektem, to vám nikdo nemůže zakázat. Věřte ale tomu, že když to uděláte, sami si uškodíte, protože byste tím přišli o excelentní zombie biják, který se právem sám stal kultovní záležitostí a patří k nejlepším Fulciho snímkům. Což je samozřejmě kompliment jako svině, poněvadž Lucio Fulci patří společně se jmény jako Dario Argento nebo Mario Bava k největším představitelům staré italské školy, která dala světu mnoho žánrových klasik (i když si dokážu představit, že se teď se mnou mnozí budou hádat, že trashovější Fulci se s takovým Argentem nedá srovnávat, ale já vám na to dlabu).

Snímek začíná příjezdem opuštěné lodi do přístavu v New Yorku. Pobřežní hlídka na plavidlo vstoupí, aby hned vzápětí zjistila, že zas tak opuštěné není, protože v kajutách se skrývá jedna solidně uleželá zombie. Po jejím vyřízení (což se ovšem neobejde bez jednoho prohnilého kousance) se rozjede vyšetřování, které má odhalit, co se stalo s posádkou. Dcera majitele lodi Anne Bowles a novinář Peter West se pustí do pátrání a odjedou do Karibiku, aby zde otce našli.

Na ostrově, kde měl pobývat naposledy, naleznou kromě odpovědi na jeho osud také doktora, jenž se snaží zjistit, proč místní mrtví ožívají a je nutno je zabít podruhé. Doktorovi se nicméně situace pomalu začíná vymykat z rukou a počet chodících mrtvol začne velmi brzy a rychle narůstat. Obzvlášť když začnou ožívat i několik set let hnijící torza na místních hřbitovech.

Na „Zombi 2“ je zajímavých hned několik věcí, přičemž jednou z nich může být původ nemrtvých. Zde se totiž nejedná o žádnou epidemii, zombie se v tomto filmu vrací ke kořenům, což v překladu znamená, že na vstávání mrtvých z hrobů má svůj podíl voodoo. Netypické, leč dobře zvolené je i umístění děje na prosluněný karibský ostrov v souostroví Antily. Právě umístění na „konec světa“ podporuje zvláštní náladu, která se táhne napříč celým filmem. „Zombi 2“ se totiž může pochlubit působivou beznadějnou atmosférou, které navíc notně přidává i uhrančivý hudební motiv. Ten se během snímku objeví hned několikrát a vždy z něj doslova zamrazí. Na svědomí jej má italský skladatel Fabio Frizzi, jenž ostatně s Luciem Fulcim spolupracoval opakovaně, a jde o natolik skvělý kus hudby, že si jej osobně dost pravidelně pouštím i samostatně.

Zombi 2 (1979)

To už jsem ovšem trochu odběhl. Rád bych ještě ztratil pár slov o samotných nemrtvých, kteří jsou v tomto filmu přesně takoví, jací by zombie dle mého skromného názoru měli být. Nejde o žádné moderní sprintery, jsme v roce 1979, takže se připravte na pomalou malátnou chůzi a nebezpečí pramenící zejména z vysokého počtu. Fulciho zombie jsou navíc skutečně odpudivé, ohnilé, červy prolezlé mrtvoly. Nelekejte se roku natočení, ty masky jsou natolik hnusné, že bez obav obstojí i v dnešní době. Když to srovnám kupříkladu s cca stejně starým „Úsvitem mrtvých“, na jehož úspěchu se chtěli producenti „Zombi 2“ svézt, pak mohu bez obav prohlásit na vzhled nemrtvých Fulci Romera jednoznačně poráží!

Čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu prvku „Zombi 2“, jímž je gore. Opět nemyslete na rok vzniku, protože ani v tomhle ohledu snímek příliš nezestárl. Samozřejmě, jde poznat, že krev je umělá, nicméně krvavé hody jsou i tak udělané dost nechutně na to, aby slabší povahy odvracely zrak od obrazovky i dnes. Vyzdvihnout můžeme například hostinu na doktorově manželce a samozřejmě také nechvalně proslulou nepříjemnou scénu třísky v oku. Nezapomeňte, že jsme v sedmdesátkách, kdy se toho filmaři ještě nebáli, takže žádné cudné uhýbání kamerou a to nejhorší se stane mimo záběr. Tady dostanete přímo naservírované, jak kus dřeva zajíždí do oční bulvy.

Zombi 2 (1979)

Možná jste slyšeli o legendární bizarní scéně žralok versus zombie. Na jejím základě by se mohlo zdát, že jde o starý brak, jemuž se dneska akorát tak zasmějete. Tahle konkrétní scéna možná mírně úsměvná je, ačkoliv svým způsobem i fascinující – nejde totiž o žádnou maketu nebo triky, natáčelo se se skutečným žralokem tygřím (což je společně se žralokem bílým nejagresivnější druh žraloka vůči člověku). Film jako celek si nicméně takový ten rezervovaný nostalgický úsměv nezaslouží.

Je pravda, že v první půli plyne „Zombi 2“ trochu pomaleji, přesto nenudí a navíc vše vynahradí silnou atmosférou, zdařilými krvavými scénami, brutálním finále a depresivním dovětkem. Jednoduše totální kult a z titulu jednoho ze zásadních zombie filmů povinnost vidět!

Zombi 2 (1979)


The Body Shop (1973)

The Body Shop (1973)

Země: USA
Rok vydání: 1973
Žánr: splatter horror

Originální název: The Body Shop

Režie: J.G. Patterson Jr.
Hrají: J.G. Patterson Jr., Jenny Driggers, Roy Mehaffey

Hrací doba: 75 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

Záliba v obskurních a divných filmech mě tentokrát zavedla na adresu s názvem „The Body Shop“. Tenhle americký kousek z roku 1973 je, dovolím si tvrdit, prakticky neznámý a mnoho lidí jej asi nevidělo, o čemž kupříkladu svědčí malé počty hodnocení na všech běžných filmových databázích. Někdy byste na tenhle biják mohli teoreticky narazit i pod názvy „Doctor Gore“ nebo „Shrieks in the Night“ (titul pro video vydání ve Spojených státech amerických).

Hlavním hrdinou příběhu je doktor Don Brandon, známý plastický chirurg a vědec, jemuž právě zemřela žena v autonehodě. A protože svou drahou nyní-už-ex-choť strašně miloval a nedokáže bez ní žít, udělá přesně to, co byste asi tak čekali – s pomocí svého lehce retardovaného poskoka s monstrózním hrbem na zádech vykope svou někdejší něžnější polovičku z hrobu a pokusí se ji oživit. Řbitov zviřátek sice po ruce zrovna nemá, zato má ve sklepení svého luxusního zámku laboratoř, která se zrovna na tyhle účely hodí.

Starou tedy obalí do alobalu a s nadějemi do ní pustí elektřinu, jestli se neprobere. A neprobere. Zhrzený vědátor tedy zmršené tělo své bývalé lásky shodí do bazénu s kyselinou (protože bazén s kyselinou je běžné vybavení zámeckých sklepů, víš jak) a začne dumat nad nějakým alternativním řešením. Doktor je samozřejmě hlavička a dostane geniální nápad – novou manželku si postaví! Z různých holek si odřízne ty nejlepší kousky, poskládá je dohromady jak lego, udělá zas svojí vědátorskou magii – a hle, nový objekt touhy bude na světě!

Tady začíná nejzábavnější pasáž filmu, protože místy je to mega vtipné. Doktor začne shánět holky. Jednu už mrtvou si nechá dovézt poštou (kdoví, kde se tenhle matroš dá objednat, haha!), další ojede na pláži a pak utopí. Zbylé balí jak pán pomocí hypnózy, jednu v baru, další v nějaké kanceláři. Všechny ale čeká stejný osud – zabití, přesun mrtvoly do sklepa, odřezání potřebných částí a jejich uschování v lednici. A když náhodou nějaká ještě žije a probere uprostřed operace, není problém, lze ji dorazit i na operačním (nebo pitevním?) stole.

Po sešití posbíraných částí těl je frankensteinovský komplex finálně ukojen oživením nové dívky. Tentokrát úspěšně. A v téhle chvíli se film zlomí a stane se z něj zamilovaný slaďák, v němž doktor a sešitá roštěnka Anitra jen tokají, vodí se za ručičku po lese, pořádá piknik, líbají se u zapadajícího sluníčka, jezdí na loďce… a u toho hraje cukrkandlová muzika. Prostě rychta.

Není nicméně všem dnům konec. Poskok má po oživení zakázáno chodit ze sklepa nahoru, ale Anitra jednou vleze dolů a hrbáče uvidí. Za což doktor svého přisluhovače zabije… kyselina v ksichtě, sekera v zádech a pak kyselinová koupel. Poté si Brandon potřebuje odjet, načež skončí ve vězení, a k němu domů přijede (asi?) instalatér, a protože Anitru nikdo nenaučil nic jiného, než že muž a žena mají souložit, tak samozřejmě zaleze s instalatérem do jeho auta si zaskotačit. A pak už je konec.

The Body Shop (1973)

Na jednu stranu je to krásně amatérské a ještě navíc pekelně staré, a tudíž ve výsledku dost vtipné. Tyhle staré levné, evidentně na koleně dělané horory bývají dobrým zdrojem zábavy, v čemž ani „The Body Shop“ neselhává. Je tu spousta směšných věcí, počínaje bouřkou uprostřed dne, konče špatně udělanými záběry. U topení holky v jezeře je vidět, že podvodní záběr na topiče se natáčel v místnosti a snad v umyvadle; policista, který navštíví zámek, protože se někde doslechl o nekalé činnosti (vysvětlení kde, jak, od koho nečekejte), evidentně stojí někde úplně jinde než před tím barákem atd. Ze všech nejvíc ale asi vede zmiňovaný fousatý hrbatý poskok, jenž nemluví, ale jenom hýká jak dement. Což je dvojnásob vtipné vzhledem k faktu, že šlo prý o jediného skutečného herce na place – a to nemá jediný dialog. I když je pravda, že velkou konkurenci má třeba v momentě, kdy v záběru finálního filmu zůstala klapka.

Na straně druhé má ale „The Body Shop“ i svoje klady. Gore mi přišlo dost dobře udělané, takže je škoda, že ho tam nebylo ještě víc. To je mimochodem věc, která mě trochu zklamala, protože jsem čekal, že tu bude víc krve a víc erotiky než jen pár záběrů na kozy. Pochválit nicméně můžu i hudbu s docela vlezlou ústřední melodií. Nevím, jestli je pro film původní, anebo je odněkud vykradená, ale určitě by měla potenciál i v nějakém ambicióznějším snímku.

The Body Shop (1973)

Vzato kolem a kolem se jednalo o svým způsobem zajímavou podívanou (což neznamená dobrý film), kterou si ale užijou nejspíš jen fajnšmekři, co se rádi mrknou na kdejaký škvár. Běžnému dnešnímu publiku „The Body Shop“ není určeno ani omylem. Osobně mi nijak nevadí, že jsem to viděl, ale upřímně jsem doufal v o něco větší zvrhlost. Ve finále jde o docela neškodnou srandu s několika kvalitně udělanými krvavými záběry.


Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti's Goblin

Datum: 13.4.2019
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti’s Goblin se objevili loni na festivalu Brutal Assault, kam už roky nejezdím, tudíž jsem o ně přišel a jednalo se o jednu z těch kapel, které mě docela mrzely. Potvrzení pražského klubového koncertu mi tedy udělalo radost a neváhal jsem se na něj vypravit. I když jsem tak nějak tušil (oukej, díky YouTube – věděl), že současné živé podání letitých klasik z hororových soundtracků mi nebude šmakovat tolik jako podmanivé originální nahrávky. Na jednu stranu se ale není co divit, že to zní jinak, když z původních Goblin zbyl v této inkarnaci už jen klávesista Claudio Simonetti, jenž se obklopil výrazně mladšími spoluhráči.

Claudio Simonetti’s Goblin měli původně zahrát v MeetFactory, ale koncert byl „pro velký zájem“ přeložen do nedalekého klubu Futurum. Což mi přijde trochu vtipné, protože udávaná kapacita MeetFactory je 1000 lidí, zatímco u Futura 400 hlav. To mi nevychádza. Každopádně, mělo se začít hrát v sedm, přičemž v té době bylo po klubu rozeseto jen několik málo jednotlivců, takže Simonetti a jeho gang nakonec na pódium nastoupili s hodinovým zpožděním oproti ohlášenému jízdnímu řádu. Ale chápu, čekalo se na lidi. Nicméně nechápu, proč někdo chodí na osmou hodinu, když pořadatel avizuje, že jediná kapela večera začíná hrát v sedm. Každopádně, na místo nakonec dorazila hrubým odhadem tak stovka lidí, ale kulisa byla poměrně důstojná a ohlas publika nechyběl.

Ale k věci. Claudio Simonetti’s Goblin dle očekávání čerpali především z bohaté soundtrackové tvorby, ale objevila se i nějaká ta ukázka z ne-soundtrackové desky „Roller“ z roku 1976. Došlo vesměs na všechno, co člověk mohl očekávat, tudíž zazněly ústřední skladby z filmů jako „Suspiria“, „Phenomena“, „Tenebre“, „Opera“ nebo „Dèmoni“. Nejvíce prostoru si zabraly bloky věnované písním z „Dawn of the Dead“ (před nímž Simonetti neopomněl vzpomenout na režiséra George A. Romera, jenž v létě 2017 zemřel) a „Profondo rosso“.

Tuším, že z „Dawn of the Dead“ zazněly tři songy a z „Profondo rosso“ snad čtyři, možná pět. Druhým zmiňovaným blokem končila hlavní část koncertu, přičemž o finále se samozřejmě postarala ikonická titulní kompozice. Italská čtveřice se ovšem nenechala dlouho přemlouvat a nastoupila zpátky, aby přidala ústřední píseň z filmu „La terza madre“ (hostující Dani Filth jel ze záznamu) a podruhé ještě „Dèmoni“, která původně zazněla hned zkraje koncertu (tuším, že hned jako druhá). Celkově Claudio Simonetti’s Goblin hráli přibližně dvě hodiny.

Claudio Simonetti's Goblin

Jak už jsem ale naznačil na začátku, současné podání mnohých skladeb se výrazně liší od původní podoby. Přijde mi, že – a živě to platí obzvlášť – to nyní vyznívá zbytečně metalově. V některých případech to nebylo tak rušivé („Suspiria“, „Profondo rosso“ – myšleno titulní věc), v jiných to naopak relativně sedlo („Dèmoni“, „Phenomena“ – tedy ty rozvernější kousky), jinde to však naopak ústilo ve zklamání. Jedním z takových byl třeba „Mad Puppet“„Profondo rosso“, ale asi nejvíc mě v tomhle ohledu dráždí ústřední píseň z „Dawn of the Dead“, kde ten metalovější sound kytary úplně boří atmosféru, která je v originále ohromně silná. Tady nebyla, což mi přijde jako ohromná škoda.

Většině lidí v sále to nicméně zřejmě nevadilo, protože jak už jsem zmínil, odezva byla dobrá, ačkoliv návštěvníků možná nedorazilo tolik. Dokonce došlo na několikeré vyvolávání jmen všech členů kapely. Claudio Simonetti’s Goblin tomu jdou samozřejmě naproti, protože v současném zvuku dělají z chytrého atmosférického prog rocku normální bigbít. Čemuž ostatně odpovídalo i zařazení takových prvků jako bicí sólo. Sám Simonetti mezi písničkami hrál různé krátké etudy na klávesy, v jedné chvíli rozehrál motiv „Jump“ od Van Halen a skutečnost, že to do uvolněné nálady v sále docela sedlo, mluví sám za sebe. Bezvýchodná klaustrofobická nálada skladeb jako „Dawn of the Dead“ prostě neměla šanci. Nicméně předpokládám, že takový přístup je určitě chtěný, protože sama kapela si hraní docela užívala a různých vtípků se našlo více.

Ve své podstatě to byl poměrně povedený koncert. Zklamaný vlastně také nejsem, protože jsem čekal, že to bude víc rockový koncert než soundtracková náladotvornost. Kdybych se na to vysral, tak bych byl sám na sebe naštvaný, tudíž to takhle beru, že jsem si odškrtnul povinnost, a to i za cenu obětování Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, kteří v Praze hráli ten samý den a dost pravděpodobně byli lepší.


Belve feroci (1984)

Belve feroci (1984)

Země: Itálie
Rok vydání: 1984
Žánr: natural horror

Originální název: Belve feroci
Český název: Divoká zvířata

Režie: Franco Prosperi
Hrají: John Aldrich, Lorraine De Selle

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

(Budou spoilery.)

Eko-horor je svým způsobem docela zvláštní odnož hororového žánru. Prvek strachu zde totiž představuje matička příroda respektive především její fauna. Zároveň má ale tenhle druh hororů nebývalou tendenci sklouzávat do neskutečně sračkových kvalit déčkové kategorie. Kdo z nás nikdy neviděl žádný příšerný biják se směšně digitálními pavouky a ochotnickými hereckými výkony, jako kdyby snad ani nežil, protože nějaká podobná perla by se měla vyjímat na pažbě každého filmového fandy.

Zdá se nicméně, že jakýmsi nepsaným pravidlem eko-hororů je skutečnost, že hlavní roli ve vraždění hraje jeden konkrétní druh, někdy dokonce jedno konkrétní zvíře. Mezi běžně užívané patří vedle již zmiňovaných pavouků třeba hadi, žraloci případně jiná podvodní havěť (chobotnice, pirani), krokodýli (nebo aligátoři), docela časté jsou i krysy, najde se i nějaký ten medvěd a všeobecně oblíbený je hmyz. Nakonec je jedno, jestli jsou daná zvířata (nebo zvíře) zmutované, nasrané nebo to mají prostě v nátuře, scénář je většinou dost podobný – končí to chcípáním lidských chcípáků.

Z tohoto ohledu mi ovšem starý italský kousek „Belve feroci“ („Divoká zvířata“ v české distribuci – vyšlo to u nás na DVD) přijde dost zajímavý, poněvadž na rozdíl od většiny snímků svého subžánru jsou zde hrozbou zvířata jako celek. Do vody se totiž dostane PCP alias andělský prach (tohle snad není spoiler – máte to napsané v informacích o filmu snad v každé filmové databázi na internetu), takže se zvířátka pořádně zfetují a začnou řádit jak… divoká zvířata, haha!

Základem pro události „Divokých zvířat“ je místní zoo, odkud zdrhnou tygři a další kočkovité šelmy, lední medvěd nebo sloni. Jimi to ovšem nekončí, protože se divák dočká i vraždícího psa nebo krys nebo rozzuřeného stáda. O zábavu tedy bude postaráno.

Na „Divokých zvířatech“ ovšem musím hodně ocenit jednu věc – všechna zvířata jsou zde skutečná. Žádné digitální píčoviny nebo náhražky, nýbrž opravdická živá zvířata. Což je moc fajn, člověk by to od starého béčkového skoro-zapomenutého hororu snad ani nečekal. Při samotném zabíjení si sice tvůrci mnohdy pomáhají rychlými střihem mezi detaily, aby toho nebylo příliš vidět, ale i tak mě tahle věc potěšila a dávám za to palec nahoru. Poněvadž natáčení s takovým množstvím zvířat muselo být hodně náročné a protože přinejmenším lední méďa je fakt roztomilý.

Belve feroci (1984)

Zvířecí herci jsou tedy víc než v pohodě, ale trochu horší už je to s těmi lidskými. Znalce italských vypalováků možná potěší Lorraine De Selle („Cannibal ferox“) v jedné z hlavních rolí, pedofily nejspíš potěší, že se jednou mihne pre-teen dívčí cecík, ale na každý pád jsou herecké výkony i napsané dialogy přesně takové, jaké byste čekali od italského béčka z poloviny osmdesátých let. K tomu, že lední medvěd s gepardem hrají lépe než lidé, už snad není moc co dodávat.

Ale jak říkám, nic jiného asi čekat nejde, což nakonec platí i o přímočarém příběhu. Ten mi zas tak nevadil, ale trochu rozpačitý jsem ze závěru, jenž zklame i potěší zároveň (ano, to jde). Přišlo mi docela odfláknuté, jak se scénář s celou situací vypořádá – droga prostě vyprchá, zvířata se zklidní a je hotovo. Na druhou stranu byl příjemný menší finální zvrat (neříká se malému zvratu náhodou zvratek?), protože nejenom zvířata pijí vodu a protože děj se podívá i do školy (víc asi není třeba napovídat), ačkoliv i ten mohl být zpracován ještě o chlup důsledněji. Stejně tak bych uvítal víc zvířecích mordů na úkor dějového kecání, které v hororech stejně většinu lidí nezajímá.

Belve feroci (1984)

Abych to nějak rozumně shrnul, tak mohu říct, že jsem se u „Divokých zvířat“ poměrně bavil. Fakt jo, já mám pro tahle stará béčka prostě slabost. Pokud to máte stejně, nebojte se se podívat taky. Objektivně ale o nijak zásadně dobrý film nejde, není to kultovka, ani zapomenutý klenot. Prostě příjemný průměr, jenž fandy podobných věcí dokáže potěšit, ale běžného diváka neosloví.


Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2002
Žánr: žumpa

Originální název: Killer Barbys vs. Dracula

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Enrique Sarasola, Aldo Sambrell

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický.

Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – „Killer Barbys vs. Dracula“. Nicméně tentokrát sledování opravdu bolí, protože „dvojka“ je totální píčovina, kterou nelze obhajovat ani s láskou k filmovým škvárům. Tady je prostě všechno špatně.

„Dvojku“ jsem dál záměrně do uvozovek. „Killer Barbys vs. Dracula“ totiž není pokračováním „Killer Barbys“, přinejmenším ne přímým a přinejlepším hodně volným. Jinými slovy, pokud jste neviděli starší biják, požitek (haha!) z „Killer Barbys vs. Dracula“ vám to nijak nezkurví. Každopádně, věci se mají asi následovně:

The Killer Barbies jsou teď velká kapela, protože je sponzoruje nějaký prachatý kretén s fetišem na zpěvačku Silvii Superstar. Formace se připravuje na turné v zábavním parku, do něhož ovšem ve stejné době dorazí hrabě Drákula v rakvi. Do toho ale v místní putyce nasává jinačí dement převlečený za Drákulu, který tvrdí, že právě on je pravý Drákula. Ten tam ale nehraje žádnou roli, jen ho za chvíli vrchní upír zakousne, takže tohle říkám jen tak pro srandu. Každopádně, Drákulu z jeho spánku probudí song The Killer Barbies, který k němu zní z jejich zkoušky, načež vstane a vypraví se tam, aby si na jejich muziku trochu zatrsal (fakt!) a při tom se náhodou zamiloval do zpěvačky (v překladu: dostal neodolatelnou chuť zabořit svoje velké… zuby do jejího… krku).

Poté už následuje dementní honička, v níž Drákula zakousne, koho potká, a šklebí se u toho jak totální kokot (ale zdaleka není sám – herecké výkony jsou naprosto epické od všech zúčastněných). Na místo dorazí nějaký lovec vampýrů, který je sice slepý, nicméně dokáže upíry cítit. Což jen tak dokáže hned ve své první scéně, kdy zahlásí, že tu cítí něco zkaženého, načež mu jeho bázlivý poskok odvětí, že stojí přímo před vchodem na hajzly. Vše vrcholí v naprosto odzbrojující scéně, kdy je Drákula chycen do lasa, a následně se všichni okolo poperou o to, kdo mu zatluče kůl do srdce. Do toho je nastrkána hromada písniček The Killer Barbies, takže to ještě víc vypadá jako celovečerní videoklip než první film.

Killer Barbys vs. Dracula

Každopádně, všechna sranda stranou, tohle je totální odpad, na němž není dobře vůbec nic. Jestli jsem o „Killer Barbys“ napsal, že jde o nechtěně trapný, levný a amatérský horor, tak to beru s omluvou zpátky, protože oproti „Killer Barbys vs. Dracula“ šlo ještě o veledílo. Druhý biják je skrz naskrz absolutní arci-sračka a přes to prostě nejede vlak. Ne snad, že bych se během filmu nesmál. Naopak, smál jsem se jak blázen, protože nic jiného se při vší té trapnosti ani dělat nedá. Ale i to je po půlhodině docela nuda, protože se vleče, nic se tam neděje, příběh nic, atmosféra nula, zábava na bodu mrazu.

„Killer Barbys vs. Dracula“ dokonce postrádá i základní atributy céčkového trashového hororu jako pořádné gore a erotika, což jsou obojí věci, s nimiž Jesús Franco neměl ve své kariéře nikdy problém. Zrovna tady si to ovšem odpustil, což rozhodně považuji za přešlap. Ve finále jediné, na co se tu dá alespoň trochu koukat, je sama Silvia Superstar, jíž to v „Killer Barbys vs. Dracula“ sekne ještě víc než ve starším bijáku, a nadto se předvede v několika sexy outfitech. Je to ale dostatečný důvod k tomu, aby mělo smysl se na tuhle kravinu koukat? Rozhodně ne.

Killer Barbys vs. Dracula

Rozhodně nemám problém s brakovými horory, vlastně mám pro ně spíš slabost a většinou si je dost užívám. A to včetně těch, které jsou už dnes spíš nechtěné komedie. „Killer Barbys vs. Dracula“ je nicméně tak hloupá záležitost, že nefunguje ani z tohohle ohledu, a navíc to nejde omlouvat ani stářím, poněvadž se jedná o relativně novější film (rok 2002). Selhání vidím na všech frontách – není to strašidelné, není to napínavé, ani krvavé, ani směšné, prostě nic. Vydávat tohle za horor je jednoduše výsměch. Summa summarum jde o naprostý fail a neexistuje jediný důvod, proč byste se na tohle měli koukat. Ruce pryč.


Killer Barbys (1996)

Killer Barbys (1996)

Země: Španělsko
Rok vydání: 1996
Žánr: horor

Originální název: Killer Barbys
Český název: Maso pro zámeckou paní

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Santiago Segura, Mariangela Giordano, Aldo Sambrell

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: Mondo-Digital.com

The Killer Barbies je španělská punk-rocková kapela, která svého času získala jistou popularitu ve své vlasti. Později se dokonce upsala i relativně známému německému labelu Drakkar Records, aby si získala mezinárodní pozornost. Nicméně z toho mála, co jsem z jejich produkce slyšel, mi to připadala jako strašná hovadina nehodná zevrubnějšího poslechu. Snad i to je důvodem, proč se nejedná o nijak zvlášť známou záležitost – tedy alespoň mně to tak připadá, že hudebně The Killer Barbies příliš neprorazili, přinejmenším do širšího povědomí ne, a že skrytou lahůdkou pro fajnšmekry také nejsou.

Jestli je někomu jméno téhle kapely známé, tak to jsou spíš fandové céčkového brakového hororu. The Killer Barbies totiž mají něco, čím se nemohou pochlubit ani mnohonásobně známější formace – vlastní film. A dokonce dva. Které jim navíc oba režíroval známý španělský zvrhlík Jesús Franco, jehož tvorbu musí uctívat každý milovník filmového škváru nejhrubšího zrna. Snímek nese název „Killer Barbys“, protože užití slova „Barbies“ v titulu prý nepovolil Mattel (!), což je pořád lepší než český název. Lokální distributor totiž počin „vtipně“ překřtil na „Maso pro zámeckou paní“, což je skoro stejný „what the fuck“, jako že tahle hovadina vůbec vyšla v české distribuci.

„Killer Barbys“ je každopádně úlet jako čuně a šíleně laciný horor určený jen těm nejzatvrzelejším příznivcům ubohé kinematografie. Zčásti jde spíš o reklamu kapely, zpočátku to dokonce vypadá jako celovečerní videoklip The Killer Barbies, ale vcelku záhy se film přesune do polohy, na jakou musí čekat snad každý, kdo se do sledování tohohle klenotu pustí – do nechtěně trapného, levného a amatérského hororu, který je tak příšerný, až je vlastně neskonale zábavný.

Příběh „Killer Barbys“ je velmi jednoduchý. Kapela jede na koncert a po cestě se jí porouchá dodávka. Shodou náhod jde kolem borec, jenž hudebníkům ochotně pomůže, vezme je jako hosty do nedalekého zámku, kde údajně dělá sluhu místní hraběnce, že prý odsud zavolají nějakého automechanika. Členové The Killer Barbies ovšem netuší, že hraběnka je shnilá mumie, která k životu potřebuje lidskou krev, a že právě oni mají být jejím dalším obědem.

Následuje postupné vybíjení členů kapely, které se odehrává většinou během sexu – ať už mezikapelním nebo s hraběnkou. Což dává možnost předvedení full frontalu obou pohlaví. Nicméně sexuální scény jsou jinak relativně cudné, a abych řekl pravdu, mírným zklamáním jsou i krvavé záběry. Samozřejmě bych sežral, že jsou slabé efekty (třeba figurína namísto mrtvoly doslova mlátí do očí), s tím se u takovéhle záležitosti počítá, ale trochu nemile mě překvapilo, že se nejedná o žádnou gore hostinu, na niž jsem se těšil.

Killer Barbys (1996)

Přesto je pár momentů povedených. Na mysli mám především naháněčku kompletně nahaté kočky odpudivým vágusem (sluha sluhy) v lese plném mlhy. Vysoce humorná je scéna v posteli s hraběnkou. Roztomilá je taktéž místnost s visícími mrtvolami. Pár hlášek je zábavných. A v neposlední řadě – smrt parním válcem (!) je kult jak hovado, o tom žádná.

Filmové kvality aby divák hledal lupou, to je snad nad slunce jasné. Herecké výkony jsou žalostné, snímek je plný nesmyslů jak v příběhu, tak i ve vlastní formě. Například jsem nepochopil dost náhodné střídání španělského a anglického jazyka. Jedna postava mluví anglicky, všichni ostatní španělsky a mezi sebou si rozumí, jako by se nechumelilo. Ale najdou se ale i momenty, kdy nějaká postava během stejné repliky řekne větu španělsky, větu anglicky, větu španělsky. Jednoduše úlet.

Killer Barbys (1996)

Ale právě díky tomu je „Killer Barbys“ tak zábavný škvár. Víte, jak se říká, že je něco tak špatné, až je to dobré? Tak tohle je přesně ten případ… akorát s tím rozdílem, že „Killer Barbys“ není dobré ani náhodou, vysoce zábavné však ano. Doporučení všem milovníkům špatného filmu!


The Nun (2018)

The Nun (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Nun
Český název: Sestra

Režie: Corin Hardy
Hrají: Taissa Farmiga, Demián Bichir, Jonas Bloquet, Bonnie Aarons

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější než „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe.

„The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan mluvil o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž je myslím jen otázkou času, kdy přijde čas na dvojku. Film totiž vydělal více jak 16násobek svého rozpočtu.

Všechno to zní jako hororová pohádka, ale snad všichni víme, že komerční úspěch a skutečná kvalita jsou dvě odlišné věci, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Série to potvrzuje, protože její úroveň rozhodně není tak stabilní jako peněžní výdělky. Doposud nejlepším příspěvkem stále jednoznačně zůstává první „The Conjuring“ z roku 2013 a doposud nejhorším jednoznačně první „Annabelle“ z roku 2014. „The Nun“ je tak nějak mezi. Asi je o něco lepší než oba díly „Annabelle“, ale rozhodně horší než oba díly „The Conjuring“. A čistě jako samostatný biják se rochní v průměru s dobrou výpravou.

Hlavním strašákem v „The Nun“ má být démon Valak, jenž se stál i za událostmi v „The Conjuring 2“. Relativně lákavě se Valakova „sólovka“ tvářila i díky tomu, že měla být zasazena do vzdálenější minulosti. Nevím proč, ale někde jsem nabyl dojmu, že to bude ještě vzdálenější než rok 1952. Kdyby se strašilo třeba ve středověku, přišlo by mi to dost cool, už jen protože se podobné historické horory v posledních letech vůbec netočí, což mi přijde jako velká škoda. Ale nevadí, to je samozřejmě můj problém.

Mnohem víc mě zamrzelo, že samotný Valak vlastně ve filmu nakonec tolik prostoru nedostane. Pořádně do toho začne bušit až v samotném finále, které je ovšem zbytečně přepálené a přehnané. To je trochu škoda, protože samotný vzhled démona je docela v cajku. Možná víc než make-up za to může herečka Bonnie Aarons, jejíž ksicht je strašidelný i v civilu. S tímhle nosem hraje život na nejvyšší obtížnost. Pro horor nicméně super. K čemu to ale je, když to nemůže uplatnit v lepším filmu.

The Nun (2018)

Co do příběhu je „The Nun“ těžce předvídatelná záležitost bez výraznějšího zvratu. Kněz a novicka jsou vysláni do kláštera v Rumunsku, aby zde prověřili aktuální situaci, když se jedna z místních jeptišek nedávno zabila. Co tu najdou a jak jejich setkání dopadne, je krutě očekávané.

Ždímáno naneštěstí není ani samotné prostředí zapadlého kláštera v rumunských lesích. To je místo jako stvořené pro hutnou hororovou atmosféru, obzvlášť když se hned vedle nachází i hřbitov, v němž se moc ráda drží mlha. I přesto to ale celé vyznívá trochu sterilně. Na atmosféru se tak trochu sere a film se radši spoléhá jen na vysoký počet jump scarů (mor moderního hororu!), které jsou navíc dost nefunkční. Já mívám tendence se lekat (aby taky ne, když u toho vždycky brutálně vystřelí hlasitost a něco se rychle mihne před kamerou, toho by se člověk lekl i v pohádce), ale tady mě to nijak nebralo. Jediná lekačka, u níž by člověk eventuálně mohl nadskočit, byla ukázána už v traileru, takže pro samotný snímek nezbývá prakticky nic zajímavého.

The Nun (2018)

A přitom jestli nějaký dílek z „The Conjuring“ univerza mohl dopadnout dobře a nabídnout něco jiného než standardní pohodlné lekání, pak právě „The Nun“ díky svému prostředí a stylizaci do minulosti. Namísto toho tu máme další sterilní hororovou rutinu, která možná v kinech udělala bordel, ale z hlavy se vypařila pár dnů od promítání.