Archiv štítku: horor

It (2017)

It (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Režie: Andy Muschietti
Hrají: Bill Skarsgård, Jaeden Lieberher, Sophia Lillis, Finn Wolfhard, Jack Dylan Grazer, Jeremy Ray Taylor, Wyatt Oleff, Chosen Jacobs

Hrací doba: 135 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Na nové filmové zpracování mistrovského románu „To“ Stephena Kinga jsem se popravdě řečeno dost těšil. Kniha je hororovým majstrštykem a v Kingově bibliografii ji řadím snad úplně nejvýše ze všeho, co jsem od něj četl (což, pravda, zdaleka není všechno, protože toho napsal mraky). Předchozí televizní film z roku 1990 jsem kdysi viděl jako malý harant a zdál se mi skvělý, ale to tehdy bylo dáno spíš tím, že člověk v nízkém věku nemívá příliš velký kritický přístup. Při nedávném opětovném zhlédnutí jsem neviděl nic jiného než pomalý starý televizní horůrek bez jakéhokoliv děsu či atmosféry, byť se stále jednalo o docela sledovatelnou záležitost.

Nové „To“ se ovšem od začátku tvářilo velice slibně a mnoho věcí nasvědčovalo tomu, že by se mohlo podařit nejen důstojně převést rozsáhlý román na stříbrné plátno, ale navrch i konečně stvořit další pamětihodnou Kingovskou adaptací, jichž je jako šafránu. Respektive adaptací je mnoho, ale jen málo z nich se může pochlubit skutečnou kvalitou. O tom, zdali nové „To“ láme prokletí, ovšem nejsem jednoznačně přesvědčen.

Předně musím říct, že „To“ vůbec není špatný film. S předchozím zpracováním se příliš srovnávat nedá, jelikož bychom proti sobě stavěli starou televizní produkci proti áčkovému modernímu hororu, který je připraven v kinech strašit otrlého diváka 21. století. Nová verze je o poznání filmovější a děsivější. Stejně tak nemá cenu srovnávat ani s knihou, protože více jak tisícistránkový hororový opus prostě nelze převést na stříbrné plátno se vším jeho majestátem. A to ani ve dvou filmech.

Tím se dostávám k první důležité věci. Jak známo, příběh vypráví o děsivém nepojmenovaném zlu, které sídlí v kanalizaci pod městem Derry a každých 27 let se vrací a užírá město a jeho obyvatele, především děti. Právě jemu se postaví skupina sedmi přátel – jednou v dětství a podruhé o 27 let později v dospělosti. Kniha tyto dvě hlavní roviny vypráví různě na přeskáčku a s nějakým chronologickým vyprávěním si příliš neláme hlavu. Vzhledem k tomu, že takový přístup lze jen těžko aplikovat u dvoudílného snímku, jehož části od sebe budou dělit (nejspíš) dva roky, tak se aktuální film věnuje pouze dětské rovině. Díky tomu vlastně tvoří ucelenou jednotku, která zvládne existovat i bez svého nástupce, což je nakonec výhoda, protože takhle to alespoň bude dávat smysl, i kdyby třeba ze dvojky sešlo (ale to se s největší pravděpodobností nestane, protože „To“ se už pár dnů od premiéry zaplatilo víc než dvakrát).

Filmy postavené na dětech dost často bývají trochu problematické, ale zde jsou naštěstí dětští představitelé poměrně sympatičtí a chemie mezi nimi funguje. Akorát mi přišlo, že představitelka jediné holky v partě, Sophia Lillis, je ve snímku možná až moc ženská a přitažlivá, takže si člověk připadá trochu jako pedofil… zvlášť s ohledem na to, že v knize je postavám 11-12 let. Na druhou stranu, v knize spolu ty děcka souložila, tak co. Ale jinak v pořádku, ačkoliv mi dětští představitelé ve staré televizní obecně připadali typově o trochu vhodnější (zejména postavy Richieho a Eddieho). Dokonce do výsledku přirozeně zapadá i sprostý pubertální humor a z Richieho udělali pořádného hláškujícího tejpka. Tohle spojení hororu a vtipu funguje až překvapivě dobře, aniž by si oba světy navzájem odporovaly a aniž by se z toho stávala hororová komedie.

It (2017)

Dalším kladem je určitě i klaun Pennywise alias To ve svém nejznámějším ztělesnění. Podání i podoba Billa Skarsgårda jsou docela jiné než u Tima Curryho ze staré verze, ale je velkým plusem, že klaun zde umí mít dost nepříjemný a hnusný. Trochu mi scházela jeho infantilní stránka, jako když ve staré verzi Tim Curry vyváděl parádní blbosti a vtípky, aniž by ztratil svou auru zla. Nový Pennywise je „jenom“ strašák, i když zahraný dobře, v některých momentech navíc skvěle zkombinovaný triky (pavoučí výstup z lednice vede). Asi ve dvou nebo třech případech však bylo trikové vylepšení příliš umělé a viditelně digitální, ale naštěstí šlo vždy jen o nějaký krátký záběr, takže se to dalo přežít.

Jakkoliv jsou hororové sekvence kolikrát povedené a sám Pennywise dostatečně děsivý, jedna věc mě přece jenom malinko zklamala. „To“ se totiž až přespříliš spoléhá na pouhé lekačky, většinou pramenící z náhlého objevení klauna a jeho nečekaného výpadu. Trochu mi chybělo nějaké výraznější budování napětí a strachu, postupné gradování atmosféry do skutečně vypjatých momentů. To se děje jen lokálně a příliš krátce na to, aby se divák stihl začít výrazněji bát. A to zamrzí tím spíš, že velkou část oněch lekaček ukázaly již upoutávky, tudíž je člověk ve finálním filmu očekává a tolik jej nepřekvapí. Chtěl bych víc klauna, víc hororu, víc tísnivé atmosféry. Těch pár náznaků napovídá, že schopnosti by na to byly. Bohužel, nebyly vyždímány na maximum. „To“ se tedy vydává cestou popcornového hororu pro masy, nikoliv cestou nervy drásající atmosféry pro opravdové hororové fanoušky. Škoda. Ale v rámci svého přístupu se jistě jedná o jedno z těch lepších dílek.

It (2017)

Vzato kolem a kolem si ale myslím, že „To“ dopadlo dobře. Doufal jsem, že by mohlo být ještě lepší, ale to už asi byla přehnaná očekávání. I ve své stávající podobě se ovšem jedná o povedený snímek s několika výbornými momenty (zpravidla – klaun na scéně), jehož dvě hodiny uběhnou příjemně rychle. Provedené změny oproti knize mě také nijak zásadně neurážely, protože nešlo o nic zas tak zásadního. Sice nevím, jak bych se v tom všem vyznal, kdybych neznal knihu a starší filmovou verzi a s nimi i všechny vztahy mezi postavami, které zde nejsou vykresleny až tak do hloubky, a také mě neoslovila písničková část soundtracku, ale přesto všechno – spokojenost jistě převažuje, je to lepší než původní zpracování a lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi to vůbec nelíbilo. Na dvojku do kina určitě půjdu také.

Platí tedy následující nerovnost: knižní „To“ >> filmové „To“ 2017 > filmové „To“ 1990.

It (2017)


Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween H20: 20 Years Later
Český název: Halloween: H20

Rok vydání: 1998
Režie: Steve Miner
Hrají: Jamie Lee Curtis, Josh Hartnett, Michelle Williams, Adam Arkin

Hrací doba: 86 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Velkým neduhem dlouhých hororových sérií bývá značně nevyrovnaná kvalita jednotlivých částí. Ale to je asi logické, protože jen těžko lze udržet laťku kvality třeba v deseti filmech, na nichž se střídají různí režiséři, scénáristé a další filmařská chamraď. Samozřejmě, že takový osud neminul ani legendárního sériového vraha Michaela Myerse a jeho sérii „Halloween“.

S pětkou a šestkou se „Halloween“ dostal dost hluboko. Nebudeme-li počítat třetí díl, jenž sice nese jméno „Halloween“, ale s Michaelem Myersem nemá zhola nic společného, tak se zde série dostala na samotné dno. Navíc se při sešupu povedlo nasměrovat příběhovou linku do vod, odkud nebylo smysluplného úniku. Pětka byla ostudná co do kvality; šestka sice úroveň malinko zvedla, a dokonce nabídla několik slušných mordů, ale příběhově šlo o neskutečnou hovadinu, která z Myerse udělala duté hovádko ovládané runami, seskupením hvězd a fanatickou sektou. Navíc oba díly vykazovaly nadprůměrnou míru tuposti v míře, jakou už nelze dost dobře tolerovat ani u béčkového hororu. Kam byste tohle chtěli posunout, aby to dávalo smysl a nebyla to už od začátku píčovina na kvadrát?

Je jasné, že nemohlo přijít nic jiného než radikální řez, který celkově sedmý „Halloweenský“ film opravdu nabízí. A sedmička s podtitulem „H20“ se toho skutečně nebojí a řízla dost radikálně – ignoruje vše od trojky (včetně) dál. Maže se tedy návrat Michaela Myerse ve čtyřce, maže se pětková nuda, mažou se i runy a sekta v šestce. „Halloween: H20“ přímo navazuje na „Halloween II“ z roku 1981 respektive na úvodní dvojfilm tvořený prvními dvěma díly.

Zároveň byl „Halloween: H20“ zamýšlen jako pocta původnímu snímku k jeho 20. výročí a o jeho vznik se hodně zasadila Jamie Lee Curtis, jež se zde opět vrací na scénu. Bohužel bez Johna Carpentera, jenž se odmítl k „Halloweenu“ vracet, i bez Donalda Pleasence, který v roce 1995 zemřel. Nicméně tvrzení, že jde o čistokrevné stylové navázání, ať už bychom tím mysleli temnou atmosférickou lahůdku (první díl) nebo oldschool slasher (druhý díl), by bylo dost zavádějící. Víc než 80. léta je totiž z „Halloween: H20“ cítit tehdy aktuální vlna zájmu o teenagerské vyvražďovačky, již nastartoval mohutný úspěch prvního „Vřískotu“ (1996). Jde tedy o takový mix nostalgie a (tehdejší) moderny, který vrací do hry Jamie Lee Curtis a s ní i postavu prvních dvou částí, a zároveň k ní přidává bandu náctiletých klacků, jejichž největší starostí je chlastat a souložit… tedy jen do té doby, než na scénu nastoupí Michael Myers, protože pak své priority hodně rychle přehodnotí na útěk a přežití. A stejně jako se ne všem podaří ve věku 17 let smočit, ani v tomhle případě nedokážou všichni uniknout Michaelovu nabroušenému noži.

Jak už název, rok vzniku i motivace vzniku napovídají, „Halloween: H20“ se odehrává dvacet let po událostech z „Halloween“ a „Halloween II“. Pokud by vám to z toho názvu zas tak jednoznačné nepřipadalo, vězte, že v originále se to pro jistotu jmenuje „Halloween H20: 20 Years Later“, aby to pochopili úplně všichni. Laurie Strode (Jamie Lee Curtis) už je dospělá a žije pod falešným jménem Keri Tate v Kalifornii, kde pracuje jako ředitelka zazobané soukromé školy, do níž chodí i její synátor John (toporný Josh Hartnett ve svém filmovém debutu). A vrátného jim dělá rapper LL Cool J v jedné z mála svých rolí, kde nehraje afroamerického drsoně, ale pořádného troubu.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Co čert nechtěl – skoro celá škola odjede na Halloween na výlet, takže v areálu zbude jen pár lidí (včetně ředitelky, jejího potomka a jeho holky), a přesně v tom momentě se staví na návštěvu Michael Myers, aby si s Laurie pokecal a vyměnil trochu té sourozenecké lásky. Během takového dialogu se běžně používají argumenty typu nůž nebo sekera. Jenže pozor – Laurie už věčný strach a schovávání začne trochu srát, takže se jej zbaví přesně tehdy, když se s Myersem poprvé setká, a nehodlá dát bráškovi nic zadarmo. Tentokrát tedy půjde o značně vyrovnanější partii než před dvaceti lety.

„Halloween: H20“ rozhodně není tak špatný, jak tvrdí jedni, ani tak dobrý, jak tvrdí jiní. Je tak někde na půl cesty, nicméně na rozdíl od předchozích částí (které sedmička strká s přehledem do kapsy) se tentokrát podařilo snímek nasměrovat správným směrem. Dokonalé to ale není, protože se výsledek neobešel bez několika nelogičností a hlavně – „Halloween: H20“ je tak strašně předvídatelný a očekávatelný, až to bolí. Vůbec není problém odhadnout, co se bude dít za chvíli nebo kdo zemře, což samozřejmě značně otupuje případné napětí, jež by jinak v některých momentech mohlo být vcelku solidní. Podobně nepotěší, že ve stylu tehdejších teenage vyvražďovaček je „Halloween: H20“ zbytečně přístupný, stravitelný a popcornový, což v překladu znamená velmi skromný příděl krve a mrtvol. Michael Myers se v tomto ohledu v sedmičce příliš nevyznamená. Snad jen výkuch zimní bruslí na začátku pobavil. Můžete argumentovat, že v krvavosti nevynikala ani jednička, ale ta to kompenzovala koňskou dávkou tísnivé atmosféry. A ta v sedmičce také není.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Přesto „Halloween: H20“ odsýpá docela slušně, i když se tu poměrně dlouhou dobu mnoho neděje a Myers do školy vtrhne až v závěru. Nicméně jsem se nenudil a finále je docela v cajku. Výsledku hodně napomáhá i skutečnost, že na poměry celovečerních snímků je velmi krátký, takže končí dřív, než se divák stihne začít pořádně nudit. Což je v pohodě, protože třeba dvacet minut navrch by to nejspíš neutáhlo. Radši takhle, i když některé scény v druhé polovině působily lehce zbrkle a mohly dostat o kousek víc prostoru na úkor kecání z první půlky.

Celkově vzato však „Halloween: H20“ díky svému tempu a auře slabšího, leč relativně důstojného následovníka patří někam do poloviny tabulky celé série. Na jedničku s dvojkou samozřejmě nemá, ale trojku, pětku a šestku „Halloween: H20“ překonává levou zadní a s naprostým přehledem. Se čtyřkou vyjde sedmička cca nastejno, ale kdybych musel volit, o kus sympatičtější mi je „Návrat Michaela Myerse“ z roku 1988. A i když se mi nyní „Hádvacítka“ nelíbila tolik, jako když jsem ji viděl poprvé v o dost nižším věku, pořád se to dá.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)


Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

Země: USA
Rok vydání: 1995
Žánr: horor

Originální název: Halloween: The Curse of Michael Myers
Český název: Halloween: Prokletí Michaela Myerse

Režie: Joe Chappelle
Hrají: Donald Pleasence, Paul Rudd, Marianne Hagan, Mitchell Ryan

Hrací doba: 88 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Po nečekaně slušném návratu Michaela Myerse do záře reflektorů ve čtvrtém díle prodělala série „Halloween“ znatelný kvalitativní propad s velice nepovedenou pátou částí – „The Revenge of Michael Myers“ byl totiž zcela nudný horor bez jakýchkoliv výraznějších momentů a s naprosto tupým scénářem. Od šestky jsem nečekal žádné velké zázraky, naopak jsem si myslel, že bude stejně blbá jako její přímý předchůdce (v tom lepším případě) anebo ještě blbější. Na jednu stranu tomu tak je, ale na druhou vlastně ne. Jak se to vezme. Jestli tomu nerozumíte, neváhejte číst dál!

„Prokletí Michaela Myerse“, jak zní podtitul šestého dílu, jemuž jako prvnímu po jedničce chybí v oficiálním názvu číslovka, začíná poměrně zmateně. Nějaký divný porod, nějaká sekta… pak ale rodička (jak se později dozvíme, je to Jamie, tedy ta malá holka ze čtyřky a pětky) začne zdrhat a na scénu přijde Michael Myers a s ním i legendární Halloweenský hudební motiv. Zároveň se začne odehrávat trochu srozumitelnější, i když stále takový nijaký děj. Točí se to kolem nějakého děcka (toho, které vyprdla Jamie na samém začátku) a celé je to takové divné, ale…

…ale i přesto to nějakým způsobem docela baví. Kvalitou je to takový sympatický průměr, ale Michael Myers na rozdíl od pětky řádí docela s gustem a umí si své oběti vychutnat. Některé momenty jsou dokonce i poměrně napínavé – ne nijak extrémně, napnutí jak guma od trenclí nebudete, ale něco málo v tom je, respektive tedy v některých určitých momentech, zpravidla těch souvisejících s vraždami a Michaelovou prací. Lokálně se určité pnutí daří tvořit.

Abych se přiznal, nejenže mě to nesralo, ale dokonce jsem se při sledování „Prokletí Michaela Myerse“ vcelku bavil, takže jsem byl ochoten i velkoryse přehlédnout, že se Myers zničehonic objeví na Halloweenské slavnosti u někoho v autě, sejme ho, mezi hromadou návštěvníků jej pověsí na strom a najednou je zpátky doma, kde nyní bydlí nová rodinka (příbuzní těch, kdo adoptovali Laurie z prvního dílu). Vlastně jsem se až divil, jak je šestka slušná, připadala mi cca na úrovni čtvrté části. Solidní béčková zábava ovšem trvala jen do určitého momentu.

Tento moment přišel přibližně po hodině, kdy se na obrazovku vrátí sekta, ještě víc se začne čachrovat s runami, mystikou a podobnými píčovinami. Asi nejzajímavější z té finální půlhodinky je Michaelovo krvavé běsnění na operačním sále s epileptickým střihem, na nějž naváže podivně industriální soundtrack. Jenže dějově „Prokletí Michaela Myerse“ absolutně přestane dávat smysl a pošle „Halloween“ do úplných sraček. Sice film nějak víceméně vysvětlí, proč měl Myers už v pětce na ruce runu a kdo byl ten tajemný cápek, kdo jej na konci pětky osvobodil z vězení, ale samozřejmě je to vysvětlení jak pojď mě mrdat z boku. Šestka na mě působila, jak kdyby scénárista první dvě třetiny psal koukatelný béčkový horor, pak se mocně zhulil a v rauši dopsal ten zbytek. Sorry, ale tohle fakt neberu.

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

Ještě za půlkou filmu jsem si říkal, že se „Prokletí Michaela Myerse“ vyvíjí poměrně pohodově a že to ani zdaleka není takový průser, jak jsem v předstihu očekával. Závěr však celý snímek spláchne do hajzlu. Je jisté, že se do výsledku zásadně promítlo masivní přestřihávání a dotáčky způsobené úmrtím Donalda Pleasence, jenž si zde svou úlohu doktora Sama Loomise zopakoval naposledy, tvůrčími neshodami a špatnými reakcemi publika při testovacím promítání, ale nakonec mi to může být vcelku šumák. Důležité je, že to, co dnes koluje jako oficiální verze „Halloween: Prokletí Michaela Myerse“, stojí díky ustříknuté poslední třetině za vyližprdel.


Halloween 6: Producer’s Cut

Kromě oficiální kinoverze snímku dlouhé 88 minut existuje ještě alternativní podoba běžně známá jako „Producer’s Cut“ (ale někdy též jako „Halloween 666“). Dle všeho se jedná o původní podobu „Prokletí Michaela Myerse“ ještě předtím, než se začalo s výše zmiňovanými dotáčkami a střihy. „Producer’s Cut“ se nedlouho po uvedení originální verze dostal kdovíjak na veřejnost a začal kolovat mezi lidmi v různě sestříhaných verzích, z nichž některé se dokonce staly předměty lidové tvořivosti, když si fanoušci doplňovali i jinou hudbu, oficiálně však tato alternativní podoba filmu velmi dlouho nebyla k mání. Objevily se nějaké bootleg kopie na aukčních serverech a fanoušci dokonce sepisovali petice, aby „Producer’s Cut“ vyšlo v důstojném formátu. Nakonec se tak stalo na Blu-ray až v roce 2014.

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

Zvědavost mi nakonec nedala a pustil jsem se do sledování šestého „Halloweenu“ znovu a právě v téhle odlišné verzi, která je hardcore fanoušky série ceněna mnohem výš než ta všeobecně známá. „Producer’s Cut“ přináší mnohé rozšířené záběry a scény a především – zcela odlišný závěr snímku. Přesně to mě nalákalo, abych tomu dal šanci.

Většina „Producer’s Cut“ se nakonec odehrává v podobných intencích jako kinoverze. Navíc jsou pouze detaily dokreslující určité momenty, v některých případech dokážou dovysvětlit dřívější zbytečné zkratky, ale nejedná se o nic vysloveně zásadního a celou novou scénu nenajdete. Nebo lépe řečeno, některé ano, ale jsou velmi krátké. Některé změny jsou ovšem jen kosmetické – například když se role vypravěče na začátku ujme Loomis namísto Tommyho Doyla (malý klučina, jehož Laurie hlídala v prvním díle – v šestce se vrací na scénu jako dospělý).

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

Od zlomu, o němž jsem hovořil už výše, se „Producer’s Cut“ skutečně začíná odvíjet diametrálně odlišně. Závěr je citelně kratší (tato alternativní verze nabrala minuty navíc z oněch doplňků v první fázi snímku) a hlavně obsahově zcela jiný. Více se věnuje sektě, snaží se dotáhnout koncept run a znatelně víc vysvětluje, co a proč se děje. V této podobě to již začíná dávat trochu smysl a je znát určité směřování snímku, které bylo zprzněno přestříháním a dotáčkami. Na druhou stranu, vzhledem ke konci této původní verze by se další díl jen těžko obešel bez postavy doktora Loomise, tudíž se z jistého úhlu pohledu dá pokus o zpětnou změnu chápat, když jeho představitel zemřel. Oproti kinoverzi, kde se objevil aspoň onen masakr na operačním sále, zde ovšem chybí jakékoliv Michaelovo řádění.

Že bych měl ale potřebu „Producer’s Cut“ nějak výrazně chválit, to fakt ne. Sice dává o něco větší smysl, ale vlastní obsah mě stále neoslovuje. Snahu udělat z Michaela Myerse a jeho povahy něco nadpřirozeného, čachrování s runami, sektu ovládající Myerse – to vše považuji za nešťastné nápady a slepou uličku. Michael díky tomu přichází i o poslední zbytky reálnosti, tedy toho, kvůli čemu z něj šla v prvních dílech hrůza. Po zjištění, že by mělo jít jen o loutku v něčích rukou, se jeho bohužel aura rozplývá.

„Halloween 6“ je v obou svých verzích lepší než třetí a pátý díl, horší než čtvrtý a výrazně horší než první a druhý. V obou případech jde o slabší počiny, bez jejichž existence by se svět hororu klidně obešel.

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)


Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween 5: The Revenge of Michael Myers
Český název: Halloween 5

Rok vydání: 1989
Režie: Dominique Othenin-Girard
Hrají: Donald Pleasence, Danielle Harris, Wendy Foxworth, Don Shanks

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Michael Myers se po domnělé smrti v druhém díle a po své absenci v díle třetím minule (tedy ve čtyřce) vrátil na scénu. Na jejím konci sice opět nedopadl zrovna nejlépe, ale všichni už dávno víme, že tenhle vraždící parchant v bílé masce má sakra tuhý kořínek, takže není žádné překvapení, že definitivnímu skonu znovu unikl a může se opět vydat vraždit. Tentokrát se však jeho máchání nožem (a dalšími předměty) míjí účinkem – nikoliv u obětí, které samozřejmě umírají bídnou smrtí, jakmile Myersovi přijdou do cesty, ale u diváků.

Pátý díl s podtitulem „The Revenge of Michael Myers“ (v české distribuci byl o něj okleštěn a v našich končinách je tedy oficiálně znám pouze jako „Halloween 5“) je totiž z dosavadních „Halloweenů“Michaelem Myersem suverénně nejslabší, horší už je jen tragická trojka, kde se slavný vrahoun neobjevil vůbec. Tentokrát se neobejdeme bez nějakých spoilerů (a to i k minulému dílu), takže jestli film neznáte, zvažte, jestli chcete číst dál. Nicméně „Halloween 5“ je natolik blbý, že zde stejně není zážitek, jejž by šlo zkazit.

Zpočátku se zdá, že pětka na čtyřku naváže přímo, podobně jako kdysi navázala dvojka na jedničku – však také první minuty opět přesně rekapitulují závěr předchozího dílu. Nakonec se ale „Halloween 5“ odehrává přesně rok po svém předchůdci. A hned zde přichází jeden z prvních přešlapů snímků – proč kurva Michael Myers ležel celý rok v kůlně u nějakého náhodného dědka? Proč si ho tam ten dědek nechával? A proč se Michael po roce zničehonic zvednul a dědka sejmul? Aha, asi přišel Halloween, takže zase dostal chuť na nějaké to vražděníčko… No, je to první, ale rozhodně ne poslední kravina, s níž „Halloween 5“ přijde.

Ve čtyřce se Michael Myers pokoušel zabít svou neteř, což se mu nepovedlo, nicméně finále naznačilo, že malá Jamie by mohla převzít strýčkovu živnost, když v samém závěru vzala do ruky nůžky a rozhodně s nimi nešla stříhat vystřihovánky. Tento motiv však pátý díl rozvíjí nadmíru hloupým způsobem – vysvětluje jej totiž telepatickým propojením mezi Michaelem a Jamie, která je nyní zavřená v nějakém ústavu. Její záchvaty a vidění toho, co vrahoun právě dělá, patří k nejblbějším momentům snímku. Ta malá holka mě svým neustálým ječením v průběhu pětky začala vysírat takovým způsobem, že jsem jí přál zdechnout. Popravdě vlastně nejen jí, protože tentokrát mě rozčiloval i doktor Loomis, jenž se tady mnohdy chová jak totální vocas. Asi to mělo znamenat, že mu jeho konfrontace s Michaelem Myersem začaly lézt na mozek a začal být posedlý zničením svého někdejšího pacienta, ale špatný scénář a přehrávání z toho dělají spíš komedii. Od takové legendy jako Donald Pleasence by člověk čekal přesvědčivější výkon. Na druhou stranu, je-li scénář na hovno, ani sebelepší herec z toho moc nevytříská.

Vzato kolem a kolem je „Halloween 5“ docela slátanina se zmateným (ne)příběhem, v němž se – mimo jiné – dvě devítiletá děcka vydávají zachraňovat teenagery před sériovým vrahem na pařbu na farmě. Jamie se v rámci svých vizí může posrat z toho, že hrozí nebezpečí kamarádce její nevlastní sestry, ale nijak ji netankuje, že sestra už je dávno vykuchaná jak kuře. Sestru jen tak mimochodem celý film vůbec nikdo nepostrádá. Úplně největší „what the fuck“ je ale nějaký tajemný borec, který tam nějak náhodně chodí okolo v husťáckých botách a širokém kloubuku, aby na konci filmu zničehonic vykropil samopalem celou policejní stanici a osvobodil dopadeného Michaela z vězení. Kdo to kurva byl a proč to udělal? Můžete leda tak hádat, film vám to nepoví, ani nenaznačí. Kdo se to chce dozvědět, musí si počkat až na šestku.

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

„Halloween 5“ bohužel selhává i v hororové rovině. Michael Myers sice pár lidí sejme, ale nečiní tak zrovna s gustem. Za zmínku stojí snad jen vražda ve stodole, kdy Michael vezme do ruky vidle a kosu, ale jinak jsou všechny smrti obyčejné a neoriginální. Napětí i atmosféra na nule, což nezachrání ani legendární Halloweenský hudební motiv, ani okaté půjčování některých postupů z jedničky (sledovačky z křoví). Film se táhne jak sopel z nosu, a přestože trvá pouze hodinu a půl, subjektivně je to mnohem déle. Ke konci, kdy by měl snímek gradovat, jsem se totálně nudil a bylo mi vlastně úplně u prdele, kdo zdechne nebo nezdechne a jak to celé dopadne.

Je to dobrá vizitka? Dle mého rozhodně ne. „Halloween 5“ se prostě nepovedl a oproti čtyřce šel s kvalitou prudce dolů, o srovnání s jedničkou či dvojkou ani nemluvě. Těžká nuda plná nelogičností, nesympatických postav a trapných momentů recyklující předchozí části série. Za zhlédnutí stojí maximálně ze studijních důvodů, aby člověk znal celou ságu „Halloween“, jako samostatný film ani náhodou. Největší invenci tvůrci předvedli při tvorbě plakátu, na němž oblek Jamie plynule přechází v Michaelův nůž… akorát má teda holka na sobě převlek ze čtyřky, haha.

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)


Pink Flamingos (1972)

Pink Flamingos (1972)

Země: USA
Žánr: mindfuck

Originální název: Pink Flamingos
Český název: Růžoví plameňáci

Rok vydání: 1972
Režie: John Waters
Hrají: Divine, Mary Vivian Pearce, Danny Mills, David Lochary, Mink Stole, Edith Massey

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Na začátek neřeknu nic moc objevného, pouze letmo zopakuji, co si snad všichni alespoň v určité míře uvědomujeme: V každém odvětví umělecké tvorby existuje něco, co můžeme považovat za střední proud a standardní produkci, a v opozici úplně naproti naopak stojí alternativní scéna, která se vůči střednímu proudu vymezuje a dovolí si zajít až do míst, na něž mainstream nedokáže ani pomyslet. Neříkám, že jeden směr je automaticky lepší než ten druhý – čtete-li nás pravidelně, asi tušíte, jakému z nich já osobně fandím víc, ale právoplatné místo a smysl mají oba a v obou lze najít kvalitně odvedená díla i sračky. To platí obecně a je jedno, zdali se bavíme o hudbě, filmu, literatuře, malířství, klidně i počítačových hrách nebo čemkoliv jiném.

Ta hranice ovšem není stanovena pevně a pro všechny z nás stejně, tudíž je u mnohých počinů docela těžké určit, jestli jde o střední proud, anebo okrajovou záležitost. Jistě tomu rozumíme – co jednomu připadá jako obyčejná a standardní věc, může být pro jiného už nesnesitelně vyhraněné. Naopak u jiných děl je zcela zřejmé, do jaké oblasti spadají, a přesně to lze myslím říct i o majstrštyku s názvem „Růžoví plameňáci“ – ukažte mi magora, jenž by tenhle filmový skvost dokázal označit za normální, a jestli někoho takového náhodou najdete, koukejte se postarat o to, aby mu navlékli svěrací kazajku a zavřeli jej do místnosti s polštáři na stěnách.

Nejde o tom, že by „Růžoví plameňáci“ byli nějak extrémně násilní nebo explicitní co do nahoty (i když obojí tam je). Určitě najdete i snímky, které jdou v obou těchto ohledech ještě dále. Přesto – „Růžoví plameňáci“ působí neskutečně perverzně a zvrhle. Je to jednoduše strašně úchylný snímek plný zhovadilých nápadů, při sledování budete mít celou dobu pocit, jako kdyby během natáčení všichni zúčastnění museli frčet na nějakém pěkně ostrém matroši. Ačkoliv režisér John Waters tvrdí, že byl na plech, jen když to vymýšlel, nikoliv když to točil.

Onomu úchylnému vyznění „Růžových plameňáků“ velmi napomáhá i zjevná samoúčelnost mnohých scén a možná i celého filmu, což by za normálních okolností samozřejmě bylo negativum, ale tady se o standardní záležitosti a normálních okolnostech nebavíme. Dalším dílkem do skládačky pak je laciné a vysoce amatérské zpracování, afektovaní přehrávající neherci bez dramatického talentu. Opět – formálně je to samozřejmě mínus jak hovado, ale v tomhle případě to do celkového vyznění „Růžových plameňáků“ přesně zapadá. Už úvodní scéna, kde je stará tlustá bába v negližé zavřená v kleci pro mimina a dožaduje se vajíček k snídani, napoví, že tohle bude trochu jiný level kinematografické tvorby.

Pink Flamingos (1972)

Cosi jako děj se točí okolo božské Divine honosící se titulem nejoplzlejší žijící osoby. Ve skutečnosti je to jak děvka zmalovaný tlustý tranďák, jejž hraje… opravdový tlustý tranďák, který se skutečně jmenuje Divine. Naše hlavní hvězda žije v přívěsu za městem pod falešným jménem Babs Johnson, kde jí dělá společnost výše zmiňovaná retardovaná matka Edie závislá na vejcích, synátor Crackers, jenž po matce podědil kvalitní dávku perverze, a kamarádka Cotton. Na návštěvu k nim chodí jen pan vajíčkář dealující vajíčka.

Úchylnou idylku ovšem naruší dvojice modrovlasého exhibicionisty Raymonda a červenovlasé Connie, kteří ve sklepě svého domu vězní dvě holky, nechávají je znásilňovat svým sluhou Channingem, děti pak prodávají lesbickým párům a peníze investují do obchodů s pornografií a prodeje heroinu. Abych to zkrátil, Raymond a Connie jsou přesvědčeni, že Divine drží prestižní titul nejoplzlejší osoby světa neprávem a oni jsou ve skutečnosti mnohem oplzlejší, takže se tlustého tranďáka pokusí ponížit a slávu mi uzmout.

Pink Flamingos (1972)

Tohle je omluvou pro natočení hromady roztomilých scének jako posílání hoven v krabičce, sex mezi mužem, ženou a slepicí, roztahování řitního otvoru na kameru, orální sex mezi matkou a synem, masturbaci a oplodnění injekční stříkačkou, kastraci a další lahůdky. No, a když už si po 90 minutách myslíte, že vás nic nepřekvapí, tak film skončí požíráním pravého psího hovínka. Dobrou chuť.

Zpočátku se budete cítit trochu trapně, že se na něco takového koukáte, ale vcelku záhy si zvyknete, a máte-li nějaký smysl pro odpornost, možná se začnete i bavit. Musí se nechat, že jsou „Růžoví plameňáci“ tak moc mimo dráhy, až se od toho dá jen těžko odtrhnout, protože taková bizarnost a cílený nevkus se nevidí na každém rohu. Rozhodněte se sami, zdali vás to dle popisu láká, anebo znechucuje.

Pink Flamingos (1972)

„Růžoví plameňáci“ jsou samozřejmě trash jako prase, o tom není pochyb. Rozhodně je snímek ale ve své odpornosti zajímavý a je zcela pochopitelné, že se v určitých kruzích dočkal nefalšovaně kultovního statusu. Navíc nezapomeňme, že se nacházíme v roce 1972, takže je to celé na svou dobu zajímavé jen kvůli odvaze a explicitnosti. Za vidění stojí už jen ze studijních důvodů – alespoň si na „Růžových plameňácích“ otestujete, jestli jste opravdu zvrácení a otrlí diváci (bude-li se vám to líbit), anebo jen pozéři!


It (1990)

It (1990)

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Rok vydání: 1990
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tim Curry, Richard Thomas, Tim Reid, Harry Anderson, Annette O’Toole, Dennis Christopher, John Ritter, Jonathan Brandis, Brandon Crane, Adam Faraizl, Emily Perkins, Seth Green, Marlon Taylor, Ben Heller

Hrací doba: 192 min

Odkazy:

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci března letošního roku byla do éteru vypuštěna dvě a půl minuty dlouhá ukázka k novému zpracování románu „To“ od Stephena Kinga. Trailer strhl nový rekord v počtu zhlédnutí za prvních 24 hodin od zveřejnění (který jen tak pro zajímavost do té doby drželo „Rychle a zběsile 8“). Z toho plyne, že o filmovou verzi téhle knihy zájem je. Snímek, respektive tedy jeho úvodní část (ze dvou), do kin dorazí v první polovině září (konkrétně do těch českých – devátého), pokračování pak bude následovat příští rok. Nepůjde však o první pokus převedení románu do pohyblivých obrázků. Dnes si povíme o prvním televizním zpracování vzniknuvším čtyři roky po vydání předlohy.

Asi není třeba polemizovat o tom, že Stephen King je sakra dobrý spisovatel, jenž má na kontě hromadu výborných knih. Ale „To“ je podle mě v něčem speciální a ze všech jeho děl, která jsem četl, si jej cením úplně nejvýš. Více jak tisícistránková bichle nabízí mnohovrstevnatý propracovaný příběh o zlé entitě, jež žije v kanalizaci pod městem Derry a v periodických cyklech se probouzí, bere na sebe podobu klauna a vraždí děti, a o tom, jak se jí dvakrát postaví sedm přátel – jednou v dětství a podruhé v dospělosti. Jedná se o majstrštyk i na Kingovy poměry a upřímně si nevzpomínám, že bych kdy četl horor s takhle rozsáhlou mytologií a tolika rozvětvenými příběhovými liniemi.

To všechno nyní říkám především z toho důvodu, že převést takovéhle dílo do filmu musí být kurevsky velká výzva. Stephen King je možná skvělý autor, ale na filmová zpracování svých knih má prostě pech a jen málo z nich je skutečně dobrých (a s tím málem, co jich z hlediska diváka dobrých je, většinou zas není spokojen on sám). Natočit Kingovy věci je oříšek a v případě „To“ to dle mého platí dvojnásob.

„To“ z roku 1990 patří k těm Kingovým adaptacím, které byly natočeny jako televizní minisérie. Zatímco nadcházející snímek, o němž byla řeč na začátku, zaštiťuje velké filmové studio, což je na něm vidět už jen z prvních ukázek (což ještě nemusí implikovat kvalitu, to je jasné), tohle staré zpracování… je na něm vidět, že jde o televizní produkci, a je na něm vidět i to stáří. To málo triků, co se objeví, je dost špatné a třeba závěr celého tříhodinového snímku (v Čechách byl v televizi uveden rozseknutý na dvě části) je díky tomu brutálně směšný. S tímto vědomím je nutno se na „To“ koukat.

Přesto se „To“ snaží pojmout knihu aspoň trochu důstojně. Snaží, ale nedaří se mu to úplně přesvědčivě. Navzdory své délce sice film ubíhá poměrně rychle a především první půlka je poměrně slušná, ale nějakou atmosféru to bohužel nemá, a že by se u toho člověk aspoň trochu bál nebo si kousal nehty napětím… to fakt ne, ani omylem. Nikoliv špatné triky, ale právě neschopnost vtisknout filmu jakoukoliv atmosféru nebo jakékoliv atributy, jimiž by dobrý hororový počin oplývat měl, sráží „To“ citelně dolů. A to je ve výsledku horší než značné osekání a zestručnění celého rozsáhlého příběhu, s čímž člověk tak nějak počítá, protože celou knihu na plátno převést nejde, obzvlášť takovouhle knihu. Jen tak mimochodem, nijak nepřekvapí, že tvůrci z předlohy vynechali ty nejvypečenější věci, asi nejúchylnější postavu, sexuální podtext v mnoha pasážích nebo rasistické projevy vůči černochovi ze sedmičlenné party.

It (1990)

Pár kladů ale „To“ má. Už jsem zmínil, že navzdory všem negativům snímek ubíhá docela příjemně a není problém ty tři hodiny vydržet. Také se mi líbilo obsazení a vesměs všichni mi typově seděli ke svým knižním předlohám. A to platí dokonce i o dětských hercích, kteří jsou asi uvěřitelnější než jejich dospělí nástupci. Což je docela potěšující, když jim patří velká část snímku. A to říkám jako někdo, koho děcka ve filmech většinou serou. Nicméně to nejlepší na celé záležitosti je samotné To respektive jeho podoba klauna Pennywise. Ten je opravdu povedený, jeho představitel Tim Curry si roli užívá, hraje jako o závod, táhne film dopředu a hlavně v momentech, kdy se přepne z klauna do zlo-klauna a předvede tlamu plnou ostrých zubů, vypadá vážně ďábelsky.

It (1990)

I navzdory jistým dílčím kladům „To“ rozhodně nepatří k nejlepším Kingovým adaptacím, viděl jsem však i horší. Je jasné, že s knihou se film absolutně nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, a jste-li jejími fanoušky, na tenhle televizní kousek se moc nevyplatí koukat. Jakožto ztvárnění jednoho z nejlepších knižních hororů totiž nefunguje. A když se na to budete snažit koukat jako na samostatný snímek bez literárního kontextu, nedostanete víc než pomalejší (i když stále koukatelný) starý televizní horůrek. Inu, snad nová verze dopadne lépe – doufám v to, ale příliš tomu nevěřím.


Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween 4: The Return of Michael Myers
Český název: Halloween 4: Návrat Michaela Myerse

Rok vydání: 1988
Režie: Dwight H. Little
Hrají: Donald Pleasence, Ellie Cornell, Danielle Harris, George P. Wilbur

Hrací doba: 88 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci druhého dílu vzal doktor Sam Loomis svého ďábelského pacienta Michaela Myerse s sebou na smrt. Výbuch plynové bomby a barbecue z pozice opékaného totiž neudělá dobře na zdravíčku ani takové vraždící mašině, jakou je nadpřirozeně nezranitelný čahoun s nožem a v bílé masce, jehož chuť po krvi výrazně roste 31. října na Halloween. Když je ale někdo kaput, tak je prostě kaput a zdánlivě jen těžko může posílat své oběti na onen svět i v dalších dílech, díky čemuž se třetí díl „Halloweenské“ série pokusil výrazně uhnout z nastolené cesty. Michaela Myerse nechal být a přišel s novým konceptem – hlavní leitmotivem nebude konkrétní vrah, nýbrž hororové události, které se stanou na Halloween.

Sám o sobě to nebyl špatný nápad, ale výsledkem byla hluboce béčková slátanina o vraždících maskách, robotických posluhovačích a snaze zachránit Halloween před komercionalizací genocidou omladiny prostřednictvím televizní reklamy. U diváků se to ovšem s pochopením nesetkalo, „Halloween III: Season of the Witch“ těžce propadl a o tom, jak moc je tahle část ságy nenáviděná, krásně svědčí i skutečnost, že v mnohých žebříčcích nejhorších hororů všech dob se třetí „Halloween“ dodnes pravidelně umisťuje na solidně vysokých pozicích.

Značka „Halloween“ si díky neúspěchu trojky dala na pár let oddech, aby se opět vynořila v roce 1988 se čtvrtým dílem, jehož název je natolik výmluvný, že víc už to snad ani nejde – „Návrat Michaela Myerse“. „Halloween 4“ svého přímého předchůdce okázale ignoruje (však také proč a v čem by na něj měl navazovat, když trojka vlastně stojí úplně mimo Myersovu příběhovou linku?) a přímo navazuje na události druhého dílu. S vysvětlováním se ovšem příliš nezdržuje, takže nečekejte osvětlení toho, jak mohli Michael Myers a Sam Loomis závěr druhého dílu přežít, prostě tu přesně deset let po původní krvavé noci (jak víme, jednička i dvojka se dějově odehrávají ve stejnou noc a vlastně tvoří dvojfilm) zase jsou. První jmenovaný připraven vraždit a druhý jmenovaný odhodlán mu v tom zabránit.

Všichni samozřejmě víme, že nebezpeční maniakální vrazi se převážejí bez větší zajištění i ostrahy v obyčejné sanitce, takže nás tenhle přístup nepřekvapí a Myersův útěk budeme považovat pouze za souhru nešťastných okolností, na jejichž konci se nachází vymlácená ambulance a v ní tři vykuchaná těla. Ne snad, že by si to saniťáci nezasloužili, když se přímo před Michaelem, jenž má na své příbuzné trochu pifku, baví o jeho neteři. Myersova destinace je tedy zřejmá – hurá do Haddonfieldu vykuchat dceru své sestry (kterou se pokoušel sejmout v prvním a druhém díle) a po cestě jen tak mimoděk rozpárat i pár místních.

V letech 1978 a 1981 psal Michael Myers hororové dějiny a vyvraždil si kultovní status. V roce 1988 už zabíjí ve standardním slasherovém duchu a na béčkovější úrovni. Tím chci říct, že na první díl „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ těžce nemá a že na dvojku ztrácí taktéž, byť zde už ten rozdíl není zdaleka tak markantní jako u srovnání s jedničkou. Přesto se po jalové trojce jedná o krok správným směrem a je mnohem lepší sledovat Myerse při práci než nudné robo-posluhovače.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

I když jak se to vezme, ono asi není úplně přesné říkat, že Michaela ve čtyřce sledujeme při práci. Zas tolik vražd před očima diváka neprovede, dost často se setkáváme se situací, kdy určité postavy pouze nacházejí mrtvoly, jež po sobě Myers zanechává. Ale to vůbec nevadí, snad lze i ocenit, že se „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ neuchyluje k jednoduché a laciné explicitnosti a snaží se spíš o hororovou atmosféru – skutečné napětí se sice daří tvořit jen lokálně na nedlouhou dobu, ale finálním výsledkem je pořád poměrně slušný horůrek, jenž svému jménu ostudu nedělá. Fanoušci moderních jatek si tedy na své asi nepřijdou, ale zase mě nechápejte špatně, pár krvavých záběrů a mrtvol uvidíte. Z dosavadních filmů má čtyřka svým pojetím nejblíže ke dvojce, jež sice byla o něco krvavější, ale Myersův suverénní postup a prudce rostoucí počet bezvládných těl je podobný.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Vzato kolem a kolem je „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ solidní osmdesátkový horor s legendárním vrahem. Výsledek žánrového fanouška nenadchne, ale v žádném případě ani neurazí a po třetí části vyspraví náladu. Navíc můžeme předeslat, že v rámci celé Halloweenské série stále patří k tomu lepšímu. Pohodový návrat na scénu.


The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horor

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)


House of 1000 Corpses (2003)

House of 1000 Corpses (2003)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: House of 1000 Corpses
Český název: Dům tisíce mrtvol

Rok vydání: 2003
Režie: Rob Zombie
Hrají: Jennifer Jostyn, Erin Daniels, Chris Hardwick, Rainn Wilson, Sid Haig, Sheri Moon Zombie, Bill Moseley, Karen Black, Dennis Fimple, Matthew McGrory

Hrací doba: 89 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Dnes už je dávno známým faktem, že Rob Zombie je muzikant i režisér, ale v roce 2000 tomu tak ještě nebylo. Rob už měl vydobyté ostruhy na hudební scéně coby frontman White Zombie, měl za sebou vydání dnes již kultovního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“, ale režíroval jen několik videoklipů pro White Zombie i pro svůj sólo projekt. A v téhle době se pustil do svého celovečerního debutu – „Domu tisíce mrtvol“.

Není žádným tajemstvím, že Rob Zombie je velký příznivec hororového žánru, ostatně je to dost znát i v jeho textech, a v „Domu tisíce mrtvol“ to zužitkoval. Je to film od fanouška hororu pro fanoušky hororu. Pocta žánru, nikoliv však neinvenční vykrádačka známých klasik. Samozřejmě, že není problém vystopovat odkazy a podobnosti s mnohými kultovkami, především s „Texaským masakrem motorovou pilou“, ale Zombie dokázal standardní historku o měšťáckých děckách, která na výletě na venkov chytí banda zvrhlých buranů a připraví jim peklo, pojmout vysoce nadstandardním způsobem a s vlastním autorským vkladem. Ať se vám „Dům tisíce mrtvol“ líbí nebo ne, nemůžete popřít, že Zombie hned ve své prvotině ukázal, že talent rozhodně má.

Většina hororů tohoto typu se snaží nejprve představit budoucí oběti, začíná klidně, sleduje jejich cestu – to vše kvůli tomu, aby se s nimi divák seznámil, sžil se s nimi a aby na něj jejich následné mučení / znásilňovaní / zabíjení (případně jejich libovolné kombinace) víc zapůsobilo. Standardní postup, jenž někdy funguje, někdy ne. Naopak úchylové častokrát bývají kvůli napětí skryti, dokud to jen jde, aby byl jejich první úder o to ničivější. „Dům tisíce mrtvol“ tímto způsobem do jisté míry postupuje taktéž, přesto jsou výletníci nepříliš výrazní a je od začátku zřejmé, že jsou předurčeni umřít.

Prim zde hraje vrahounská rodina, což je k dokonalosti dovedené panoptikum magorů, z nichž ti úplně nejzajímavější dostali plnohodnotný prostor ve volném pokračování „Vyvrženci pekla“. Právě díky záporákům „Dům tisíce mrtvol“ takřka okamžitě vyběhl po cestě vedoucí ke kultovnosti mezi hororovými fanoušky (což nutně nemusí znamenat, že se takového statusu dočká), a kdyby snímek nevznikl v aktuálním tisíciletí, ale někdy v 70. či 80. letech (však děj se také odehrává v roce 1977 a retro stylizaci se daří tvořit docela přesvědčivě), byl by dnes mezi filmovými zvrhlíky uctíván jako žánrový klenot. Netvrdím však, že by se mu dostalo širokého uznání – „Dům tisíce mrtvol“ je totiž určen spíš úzké skupině lidí, kteří dokážou hrát jeho hru. A myslím, že právě kvůli vyšinutosti a vyhraněnosti snímku se mu dostává tak rozporuplných hodnocení.

Zombie totiž dotáhl bizarnost do extrému, a to nejen v záporných postavách, z nichž nejvíce vyčnívá bělovlasý magor Otis (Bill Moseley), afektovaná Baby (Sheri Moon Zombie) a hláškující klaun Captain Spaulding (Sid Haig), tedy ta trojice, která po zásluze hraje hlavní úlohu ve „Vyvržencích pekla“. Celý snímek je narvaný úchylnými nápady v obsahu i ve formě. Kromě ujetých scének a zfetovaných nepříběhových prostřihů totiž film boduje i svojskou technickou stránkou, hojným užíváním divných filtrů, převrácených barev a dalších vychytávek.

House of 1000 Corpses (2003)

Samozřejmě je z toho cítit, že Rob Zombie si mnohé tyhle srandy vypůjčil ze svých videoklipů – on to je s nadsázkou řečeno celovečerní videoklip, ale… je to špatně? Zvlášť když u Zombieho to nutně neznamená zběsilý střih, nýbrž specifickou stylizaci, jaká „Domu tisíce mrtvol“ prostě sluší. Velmi zajímavé je i to, že výsledek dokáže být tak divný a nelehce stravitelný pro každého, a přitom svou výstřednost nedeklamuje pouze skrze samoúčelné násilí, které zde není nijak zvlášť extrémní. Důkazem divnosti budiž i to, že studio vydání pozdrželo o celé tři roky, protože se bálo, že tahle zhovadilost neprojde u ratingové komise s jiným než nejvyšším ohodnocením.

Pochopím ovšem výtku, že v určitém momentě se snímek razantně změní a jeho závěrečná třetina se nese v dost odlišném duchu než ty dvě předešlé. To mně samo o sobě problém nečiní, protože atmosféru, byť pozměněnou, to pořád má. Horší už mi ale přijde, že jakmile se zaleze do podzemí, přestává děj úplně dávat smysl a čert ví, co jsou zač všechna ta individua a nějací zombíci, co zde pobíhají. Na druhou stranu, snímek se tím posouvá do ještě bizarnější roviny, což také není k zahození, obzvlášť když se nakonec ukáže i sám Doktor Satan.

House of 1000 Corpses (2003)

Nicméně jako celek je podle mého „Dům tisíce mrtvol“ skvělý počin. V novém tisíciletí nevzniklo moc takhle výrazných hororových počinů, a když to zúžíme čistě na subžánr hixploitation, tak mi ukažte film, jenž by „Domu tisíce mrtvol“ zvládl konkurovat – napadá mě snad jenom hnusný remake „Hory mají oči“. „Dům tisíce mrtvol“ je ale navzdory hrátkám s hororovým klišé svůj, počínaje výborným soundtrackem přes určitou nadsázku (Kapitán Spaulding je pán a jeho hlášky nemají konkurenci) až po svojskou formu. Excelentní žánrovka.


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: horor / komedie

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.