Archiv štítku: horor

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: zombie horror

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.


Survival of the Dead (2009)

Survival of the Dead (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: zombie horror

Originální název: Survival of the Dead

Režie: George A. Romero
Hrají: Alan Van Sprang, Kenneth Welsh, Devon Bostick, Kathleen Munroe, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Stará láska nerezaví – to v případě George A. Romera a zombie žánru platí naprosto přesně. Praotec filmových zombies se své obliby k chodícím mrtvolám nevzdal ani na stará kolena, a tak se krátce před dovršením sedmdesáti let života pustil do svého šestého příspěvku do univerza „…of the (Living) Dead“. Dva roky po nepříliš vydařeném „Deníku mrtvých“ měl Romero prostřednictvím „Survival of the Dead“ co napravovat.

Jeho (nyní již víme, že definitivně) poslední zombie flák ovšem není filmem, jenž by příznivce staré kultovní trilogie opět sjednotil, spíš naopak. Čemuž se není co divit s ohledem na to, jak je „Survival of the Dead“ zvláštní. Rozhodně se ale snímku musí nechat, že právě v tomhle ohledu je typicky Romerovský. Nehledě na skutečnost, že „Survival of the Dead“ zdárně kličkuje kolem všech standardních klišé, která sám Romero kdysi utvářel. V „Zemi mrtvých“ je vlastně docela respektoval, v „Deníku mrtvých“ vlastně taktéž, akorát tak činil v méně tradiční formě found footage hororu, ale v „Survival of the Dead“ se jim vyhýbá a někdy dokonce vysmívá. Což je moc příjemná změna v době plné nudných zombie hororů jak přes kopírák, kde není svěží myšlenky. Těch je totiž třeba i v zatuchlém žánru, jenž se s gustem věnuje hnilobě.

„Survival of the Dead“ chronologicky přímo navazuje na „Deník mrtvých“, však také mezi jeho hlavní postavy patří parta vojáků, která se mihla v minulém díle, když okradla dokumentaristy natáčející dokument o zombie apokalypse, jenž byl zároveň i samotným filmem. Druhou a stěžejní linku „Survival of the Dead“ pak tvoří události na ostrově Plum, na němž proti sobě odjakživa stojí dva rodinné klany, jejichž náhled na věc se diametrálně liší i v tom, jak se vypořádat s nově vypuknutou zombie apokalypsou. Zatímco jeden klanový vůdce chce nemrtvé vyhladit, ten druhý věří v řešení a odmítá zabíjet své sousedy, ačkoliv tak trochu hnijí a mají nadprůměrnou chuť na lidské maso. Konfrontace obou názorů je nevyhnutelná a po ní je jeden ze dvou místních kohoutů (ten progresivnější, co prosazoval vystřelování mozků) vykázán z ostrova.

Vyhnaný dědula se ovšem jen tak nenechá a na internet umístí reklamu pro ostatní přeživší, jak je na ostrově skvěle. Čeká na pevnině v přístavu a všechny příchozí (potom, co je okrade) posílá na ostrov. Snad netřeba dodávat, že místní vidláci nevítají nové tváře zrovna s otevřenou náručí. Zde se obě filmové linky spojí, protože do přístavu dorazí i výše zmiňovaní vojáci, s nimiž se děda vydá zpět na rodnou hroudu, aby vyrovnal nevyřízené účty.

To vše je řečeno dost stručně, protože ve scénáři je i několik kliček. Pokud vám ovšem přijde, že zombie jsou zde tak trochu na druhé koleji, vlastně máte pravdu. Nakonec ale nijak zásadně nevadí, že nemrtví nejsou hybatelem děje, nýbrž jen jakýmsi všudypřítomným nebezpečím. Film je totiž příjemně cynický a leckdy až černě-humorný, což ovšem z principu otupuje hororové hrany. „Survival of the Dead“ skutečně není hororové ve smyslu napětí či strachu, krvavou nadílkou částečně ano. Důležitější než „level hororovosti“ je ovšem zajímavost a z tohoto ohledu „Survival of the Dead“ dle mého názoru nestrádá. Svou myšlenku to má, i určitý rozpor v tom, jaké postavy jsou vlastně kladné a jaké záporné, a poslední záběr je pěknou třešničkou na dortu téhle vidlácké-vtipně-hororové jízdy.

Survival of the Dead

Na druhou stranu, „Survival of the Dead“ má bezesporu i své zápory. Celé to působí trochu levně a televizně a korunu tomu nasazují naprosto odporné digitální triky. Ty jsou tak špatné, že jestli to nebyl nějaký zvrhlý umělecký záměr, tak by jejich autor měl jít na kastraci. Podobně mi přijde, že oproti starším Romerovým filmům se citelně snížila kvalita zombie masek i krvavých efektů, protože v celém filmu je prakticky jen jeden výživnější. To je velká škoda a trochu i ostuda, když i „Úsvit mrtvých“ ze sedmdesátých let ukázal víc.

Přesto „Survival of the Dead“ cením o dost výše než předešlý „Deník mrtvých“, který jednoznačně považuju za nejslabší zombie Romerovku. Je samozřejmé, že se stylotvornými majstrštyky z původní trilogie se to rovnat nemůže, ale osobně si myslím, že „Survival of the Dead“ je vlastně vcelku fajn a zbytečně podceňovaný.

Survival of the Dead


George A. Romero zemřel 16. července 2017 ve věku 77 let. „Survival of the Dead“ tedy navždy zůstane jeho posledním zombie filmem a zároveň i posledním režijním počinem. Před svou smrtí měl Romero rozpracován další zombie snímek s názvem „Road of the Dead“, u nějž byl spoluautorem scénáře a podílel se na produkci. Už před svým skonem však neměl v plánu režírovat, tuto úlohu se rozhodl přenechat Mattu Birmanovi, jenž se podílel již na „Zemi mrtvých“, „Deníku mrtvých“ a „Survival of the Dead“ jako člen druhého natáčecího štábu. Dle posledních informací to vypadá, že „Road of the Dead“ se dočká svého dokončení i po smrti Romera.


Deranged (1974)

Deranged (1974)

Země: Kanada / USA
Rok vydání: 1974
Žánr: psychological horror

Originální název: Deranged

Režie: Jeff Gillen, Alan Ormsby
Hrají: Roberts Blossom, Micki Moore

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Edward Theodore Gein nepatří mezi nejvýkonnější sériové vrahy, protože mu byly dokázány „pouze“ dvě vraždy (lze polemizovat, jestli je v takovém případě vůbec na místě hovořit o sériovosti), ale co mu scházelo v kvantitě, to dostatečně doháněl svou zvrhlostí. Ne nadarmo se stal jedním z nejznámějších úchylů, který inspiroval množství filmů i hudebních skupin. Materiál pro své hrátky získával povětšinou na místních hřbitovech, kde vykopával těla případně jejich části, a doma si z kůže a kostí vyráběl oblečení a předměty denní potřeby. Předpokládá se, že mohl praktikovat i další kratochvíle jako nekrofilie či kanibalismus, ale k těm se nikdy nedoznal. Nicméně i to „málo“, co Geinovi dokázat šlo, bohatě stačilo k tomu, aby vznikla jedna z největších legend mezi chorobnými mozky.

Ne náhodou v Geinově vynalézavosti a nemocnosti našli mnozí inspiraci pro svá umělecká díla. Z tohoto ohledu se jeví jako zásadní rok 1974 (sám vrah byl odsouzen v roce 1968), kdy vznikly hned dva skvělé filmy, pro něž se Geinova činnost stala předobrazem. Přinejmenším jeden z nich jistě znáte, protože si postupem času získal status kultovního hororu patřícího k vrcholům celého žánru. „Texaský masakr motorovou pilou“ je ovšem Edem Geinem inspirován pouze volně a jinak vypráví svůj vlastní příběh.

Nicméně půlroku před „Texaským masakrem motorovou pilou“ vyšel ještě jeden snímek, jenž postupem času trochu neprávem zapadl – „Deranged“. Jeho přístup je v porovnání s jeho slavnějším příbuzným diametrálně odlišný. Ani zde sice nevystupuje žádná postava jménem Ed Gein, ale to je jen proto, že byla Geinova filmová podoba přejmenována Ezru Cobba. Jinak se ovšem „Deranged“ snaží držet se plus mínus skutečnosti. Pokud si o Geinově případu něco načtete, jistě najdete určité odchylky, ale směřování k realističnosti je zjevné. Tomu ostatně odpovídá i dokumentární nádech filmu, kdy do děje a na plátno dokonce vstupuje vypravěč dovysvětlující další detaily.

Dokumentární styl snímku má za následek dvě věci, díky nimž je „Deranged“ dobře skrytou žánrovou lahůdkou. Zaprvé je to syrovost, k níž ostatně přispívá i stáří filmu, které zde vůbec není na škodu. Zadruhé je to autentičnost – vlastnost u hororu velmi žádaná, leč nedostatková. Velkou měrou k obému však přispívá i (v dobrém slova smyslu) zvláštní hudba a především Roberts Blossom v hlavní roli, jenž prezentuje proměnu ze zakřiknutého nekňuby fixovaného na maminku do zvrhlého vraha mimořádně přesvědčivě. Herce nejspíš budete znát jako dědu ze „Sám doma“ – věřte tomu, že po „Deranged“ už se na tradiční televizní evergreen pro celou rodinu nikdy nebudete koukat jako dřív.

Deranged (1974)

Film sám o sobě není příliš krvavý nebo explicitní. Samozřejmě se trocha krve objeví, i nějaké ty mrtvoly s poměrně povedeným vzhledem, přinejmenším s ohledem na rok výroby. Však na maskách také nedělal nikdo menší než Tom Savini. Nicméně brutalita není nutná. „Deranged“ je totiž i bez ní podivně bizarní snímek, některé scény jsou vyloženě zvrácené. Už při úvodním umírání maminky je divák trochu nesvůj, výjevy jako večeře s mrtvolami (mimochodem, podobnost se slavnou scénou večeře v „Texaském masakru motorovou pilou“ je až nečekaně velká) nebo hon na dívku v zasněženém lese pak zůstanou v hlavě i dlouho po konci filmu. Už to samo o sobě napovídá, že jde o velmi silný titul.

Deranged (1974)

Tempo „Deranged“ je možná pomalejší a výsledek zcela jistě nemusí sedět každému, přesto se jedná o znepokojivý kousek s vysoce syrovou a skličující atmosférou. V jistých momentech navíc dokáže člověkem pohnout a znechutit jej, aniž by k tomu potřeboval laciných prostředků. A to se myslím jen tak nevidí. „Deranged“ vám rozhodně nepřidá na náladě, ale kvůli tomu se snad na horory ani nikdo nekouká. Běžnému filmovému konzumentu to samozřejmě doporučit nelze, ale pro příznivce hororu (a tím nemyslím popcornové horůrky) a svírajícího pocitu, že něco není v pořádku, je to skoro povinnost. Neprávem opomíjená záležitost.


Diary of the Dead (2007)

Diary of the Dead (2007)

Země: USA
Rok vydání: 2007
Žánr: zombie horror

Originální název: Diary of the Dead
Český název: Deník mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Michelle Morgan, Scott Wentworth, Amy Lalonde, Shawn Roberts

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: Cinema.ch

George A. Romero si mezi svými zombie snímky vždy udržoval velké rozestupy. Po natočení „Země mrtvých“ byla doposud nejkratší přestávka mezi jeho díly volné série „…of the (Living) Dead“ sedm let – šlo o prodlevu mezi „Úsvitem mrtvých“ (1978) a „Dnem mrtvých“ (1985). Na stará kolena do toho ovšem Romero prásknul a začal tvořit (mám na mysli jen zombie filmy, protože během své kariéry samozřejmě natočil i jiné věci) v mnohem vyšší kadenci. Jeho pátý příspěvek do mrtvolného universa, „Deník mrtvých“, tedy přišel již dva roky po svém předchůdci.

„Deník mrtvých“ je v mnohých ohledech docela jiný než všechny čtyři předešlé snímky. Mezi nimi se dala vypozorovat – a v minulých recenzích jsem o tom hovořil již několikrát – určitá volná návaznost postupující zombie epidemie. „Deník mrtvých“ se ovšem vydává opět na začátek a sleduje její propuknutí, které mi v tomto případě připadá mnohem rychlejší, než ukazovaly starší filmy. Děj „Deníku mrtvých“ se však má odehrávat souběžně s událostmi „Nocí oživlých mrtvol“, jen je filmový svět převeden do současnosti.

Podobně jako kdysi v „Noci oživlých mrtvol“ divák prožívá události s obyčejnými lidmi, kteří moc netuší, co se děje, ale velmi rychle na to budou muset přijít, ať už je mrtvolná katastrofa zastihla kdekoliv. Ne náhodou plakáty „Deníku mrtvých“ nastolují otázku: „Where will you be when the end begins?“

Oproti podání „Noci oživlých mrtvol“ tu je ovšem jeden nanejvýš zásadní rozdíl. „Deník mrtvých“ sleduje osudy několika mladých filmařů, kteří se v momentě začínající epidemie zrovna nacházejí v lese, kde natáčejí nízkorozpočtový horor. Vzhledem k tomu, že zrovna v ruce drží kameru, rozhodnou se svou cestu skrze hroutící se společnost zdokumentovat, ideálně co nejvěrohodněji a bez příkras. A jejich kamera je zároveň i kamerou filmovou.

Jinými slovy, Romero se rozhodl pojmout „Deník mrtvých“ ve stylu found footage hororů, což je sakra ošemetná disciplína. A popravdě řečeno, já osobně jsem nikdy nebyl velkým příznivcem tohoto hororového subžánru, protože mám vždycky problém věřit tomu, že někdo drží v ruce kameru a natáčí, když zdrhá o život. V „Deníku mrtvých“ je ovšem tenhle přístup podaný a obhájený vcelku rozumně a s jistou dávkou tolerance jej lze v pohodě strávit.

Horší je, že Romero tentokrát nedokázal vytvořit napětí srovnatelné s předchozími snímky. Rané kousky vznikly v 60., 70. a 80. letech, je na nich vidět stáří, jsou minimalističtější, a přitom pořád odsýpají rychleji než „Deník mrtvých“, v němž se naopak formálně pořád něco děje, hrdinové křižují z místa na místo a potkávají další skupiny. Film má několik povedených nebo přinejmenším zajímavých scén (nemocnice, amišova farma), ale jako celek nemá takový tah na bránu a neumí svého diváka tak zaujmout, jako se to dařilo ve všech čtyřech předchozích případech.

Diary of the Dead (2007)

Ani v „Deníku mrtvých“ samozřejmě neschází Romerův oblíbený kritický podtext, jehož prostřednictvím se vždy snažil ze svých zombie snímků udělat něco víc než jen (ne)mrtvolná jatka. Zatímco v minulých filmech byla tato složka do příběhu zakomponována vkusně a nenásilně, v „Deníku mrtvých“ mi přijde, že je až prvoplánově vystavována na odiv napříč celým filmem. Jakkoliv otázka, jakou se snímek snaží nastolit, v jádru smysl určitě má. Příliš dobře na mě nepůsobil ani trochu násilný epilog, jenž vlastně jen kopíruje morální otázku z konce Saviniho remaku (!) „Noci oživlých mrtvol“, kde byl polopatičtější než v originále. Ani nemluvím o některých „hlubokých“ monolozích napříč filmem.

Co naopak mohu pochválit, to je jako vždy gore. Romero se toho ani v pokročilejším věku vůbec nebál a stále uměl vymyslet originální a neokoukané krvavé chuťovky. Vytečení očí po zásahu proudem nebo hlava rozleptaná kyselinou se dost povedly. Podobně i obyčejnější efekty jako vnitřnosti tekoucí z břicha (něco velmi podobného už Romero ukázal i ve „Dni mrtvých“) jsou dobře udělané a efektivní, protože s nimi film tradičně zbytečně neplýtvá. Kromě toho ještě potěší skoro až sebe-parodický vtípek ke konci, kdy dojde k naplnění scéna z amatérského horůrku, kterou se na začátku nedařilo natočit, a ke konci se odehraje znovu se skutečným monstrem. Na tom je vidět, že Romero stále nápady měl i ve svých letech.

Diary of the Dead (2007)

Jako celek je však „Deník mrtvých“ z (v té době) pěti natočených Romerových zombie počinů jednoznačně ten nejslabší, ačkoliv je jeho forma vyprávění nejméně standardní. Podívat se na to dá, ale do výkladní skříně zombie hororu to rozhodně nepatří. Průměr.


Day of the Dead (2008)

Day of the Dead (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: zombie horror

Originální název: Day of the Dead
Český název: Zombies: Den-D přichází

Režie: Steve Miner
Hrají: Mena Suvari, Nick Cannon, Michael Welch, AnnaLynne McCord

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Noc oživlých mrtvol“„Úsvit mrtvých“ se svých předělávek dočkaly („Noc oživlých mrtvol“ jich má dokonce víc, než by bylo zdrávo), takže bylo jen otázkou času, než dojde i na remake poslední části slavné Romerovy volné zombie trilogie. Zatímco prvním dvěma snímkům byly vyseknuty důstojné pocty (v případě „Noci oživlých mrtvol“ mám samozřejmě na mysli Saviniho verzi z roku 1990, nikoliv ty nové amatérské sračky, které mohly vzniknout jen díky tomu, že Romero v roce 1968 zapomněl dát do titulků copyright), „Den mrtvých“ dopadl o poznání hůře…

Remake „Dne mrtvých“ byl v naší distribuci uveden pod vypraseným názvem „Zombies: Den-D přichází“. Sám film je ovšem tak debilní, že si takhle debilní jméno i zaslouží. Hned na začátek musím upozornit na jednu věc: snímek je sice prezentován jako předělávka Romerovy klasiky (je to na všech plakátech, obalech i v titulcích filmu), ale ve skutečnosti má s původním „Dnem mrtvých“ společného máloco. Vlastně tak málo, až skoro nic. Jedinou návaznost lze nalézt leda tak v tom, že v obou bijácích se vyskytují chodící mrtvoly a vojáci. Jinými slovy, „Zombies: Den-D přichází“ je prostě další laciný céčkový zombie škvár, který se akorát na rozdíl od jiných laciných céčkových škvárů přiživuje na legendárním jméně a dělá mu ostudu. Fuj.

Zkoušel jsem na tomhle veledíle najít aspoň nějaký klad a našel jsem pouze jeden jediný – herečka v hlavní roli není ošklivá a kouká se na ni docela dobře. Víc pozitiv jsem nenalezl, vše ostatní je fakt na draka. Začít můžeme příběhem, který je tak narvaný klišé, že víc už to snad ani nejde. Karanténa města, v němž má polovina obyvatel „chřipku“. V jednom momentě se všichni nemocní (ano, fakt všichni najednou) změní v zombie a začne požíračka nenakažených, kteří jsou nenakažení, ačkoliv ve filmu jasně zazní, že se virus šíří vzduchem. S vysvětlením tohohle lapsu se film nesere – jedna z postav zahlásí, že někteří jsou asi imunní, a jede se dál. Hrdinové nakonec přijdou na to, že za nákazou se skrývá – a teď pozor, bude to kurva nečekané – vládní experiment, který se trochu zvrtnul. No do píči, to je teda žrádlo, tohle jsem ještě nikdy v žádném jiném bijáku neviděl!

Narazil jsem na kraviny, jimiž je tenhle opus doslova prolezlý. Tak třeba hlavní hrdinka je profesionální vojačka, ale nosí nenabitou pistoli. Proč? Když se ji na to někdo zeptá, odbude to hláškou, že je to na dlouhé povídání, a jde se dál. Nějaké trauma z minulosti? Kdoví. Každopádně za deset minut vezme jinou bambitku a suverénně kosí všechno, co se hýbe. Ta samá buchta s klidem rozmrdá autem svojí nemrtvou ex-matku, ale pak je jí líto se zbavit nakaženého vojína, jejž poprvé v životě potkala před dvěma hodinami.

Day of the Dead (2008)

Nakažený vojín je taky halda jak svině. Borci s ním jedou v autě, ale on nikoho nekousne, což si postavy vysvětlují tím, že voják byl ještě zaživa vegetarián! Kromě toho je taky zombie-vojín poslouchá jak pejsek a navrch je pořád zamilovaný do naší fešné vojačky, dokonce jí i zamrtva čumí na prdel, když se předkloní. A když ji napadne nějaký jiný zombie, tak ji začne chrabře bránit. Ty vole, já vím, že se tomu těžko věří, ale já si to fakt nevymýšlím!

Zombie v tomhle filmu jsou vůbec dost kreténští. Ještě bych teoreticky dokázal překousnout, že sprintují jak o závod. Že to jsou ale všechno zároveň zkurvení spidermani, kteří lezou po zdech i stropech, to už vážně nežeru. Taky dokážou skákat tři metry do výšky, ale jen když se to hodí scénáři, takže pokud nějakému z hrdinů visí nohy z ventilační šachty (další originální prvek!), tak na něj zombies samozřejmě neskočí a ty hnáty mu neukousnou. To prostě nechceš.

Day of the Dead (2008)

Gore je taky o ničem. Pár krvavých záběrů se sice najde, ale celé je to dost cudné a bez většího účinku. V momentě, kdy začne velká žranice a konečně by se daly předvést nějaká jatka, tak kamera začne lítat jak při epileptickém záchvatu, že neuvidíte ani hovno. K tomu navrch přidejte, že se na několika místech objeví fest odporné počítačové triky, které snad někdo spíchnul přímo během natáčení místo pauzy na oběd.

„Zombies: Den-D přichází“ je prostě průser jak hovado. Dokonce i třeba taková zhůvěřilost jako „Noc oživlých mrtvol 3D“ mě bavila víc, protože to bylo tak hloupé, až se tomu člověk docela zasmál. „Zombies: Den-D přichází“ ovšem není ani takhle roztomile debilní, tohle je jednoduše sračka skrz naskrz. Nestojí ani za odplivnutí.

Day of the Dead (2008)


Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: zombie horror

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: zombie horror

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Il nido del ragno (1988)

Il nido del ragno (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Il nido del ragno
Anglický název: The Spider Labyrinth

Režie: Gianfranco Giagni
Hrají: Roland Wybenga, Paola Rinaldi, Stéphane Audran

Hrací doba: 83 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

„Il nido del ragno“ je nepříliš známý italský horůrek z roku 1988. Hned na začátek říkám, že se nejedná o nějakou skrytou perlu, jejíž existence by neměla unikat žádnému fajnšmekrovi. Nicméně pokud vyhledáváte zapadlé žánrovky a fandíte oldschoolovým hororům – kde se nyní oldschoolem myslí éra 70. a 80. let – pak by vás tenhle kousek potěšit mohl. O zázrak sice nejde, avšak pořád je to relativně povedený film, který je zavátý prachem možná až zbytečně moc, ale i v tom tkví jeho přitažlivost.

„Il nido del ragno“ je v anglickém jazyce známé pod názvem „The Spider Labyrinth“. Český název hledat nemusíte, protože snímek u nás nikdy nevyšel, ani nebyl uveden na žádném festivalu. Tak či onak, jméno by mohlo svádět k domněnce, že půjde o nějaký ekohoror, v němž se to zase bude hemžit (zmutovanými / nasranými / vesmírnými / cokoliv) pavouky. V podobném duchu vás mohou zmást i některé plakáty.

Nenechte se ovšem zmýlit. Pavouci se zde sice objeví, ale hrají spíše okrajovou roli. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Jejich skutečně spojení se sektou totiž není nějak jednoznačně a dostatečně vysvětleno. Počkat, zmínil jsem sektu? To možná trochu předbíhám, asi bychom to měli vzít od začátku…

Hlavní postavou filmu je profesor Alan Whitmore z univerzity v Dallasu, jenž pracuje na mezinárodním projektu zkoumajícím staré obskurní náboženství. Jeden člověk z týmu, profesor Roth z Maďarska, se ovšem přestane ozývat a dodávat potřebné podklady. Vzhledem k tomu, že univerzitní vedení přikládá projektu velkou prioritu, pošle Alana do Budapešti, aby se pokusil profesora Rotha zkontaktovat osobně. Po příjezdu se setká s profesorovou asistentkou a nakonec i přímo s profesorem, který působí značně roztržitě a ustrašeně. Ještě ten samý den je oběšen – na něčem, co vypadá jako pavoučí vlákno, a se spoustou pavučin okolo. Alan Whitmore tedy na základě několika náznaků z jediného rozhovoru s Rothem začíná pátrat, co se vlastně stalo, proč byl zavražděn a jakou to má spojitost s jejich výzkumem. Postupem času zjišťuje, že by neměl věřit nikomu a že ono zapomenuté náboženství nemusí být zas tak zapomenuté.

„Il nido del ragno“ se nevyžívá v žádných násilných záběrech a ani zvrhlosti. Samozřejmě, že se nějaká krev a pár mrtvol objeví, ale nejedná se o žádná jatka, na hororové poměry je to stále poměrně cudná záležitost. Snímek se soustředí spíše na mysteriózní atmosféru podporovanou povedenou hudbou, což se ukazuje jako dobrá volba, jelikož jakási nervózní nálada se prolíná téměř celou hrací dobou. Znatelnou část filmu jde víc o temnou kriminálku než o regulérní horor, ale to vůbec ničemu nevadí. Hororové napětí postupně roste a dospěje k povedenému vyvrcholení.

Atmosféra patří k největším kladům „Il nido del ragno“, podobně jako schopnost zaujmout. Po celý vyhrazený čas jsem se vůbec nenudil a vlastně mě docela zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Ačkoliv jsem to docela úspěšně odhadoval. Mezi neduhy snímku totiž patří předvídatelnost – film svůj příběh rozehraje příjemně, ale postupně jej vede v očekávatelných mezích a s výjimkou finální obludy nedokáže nijak překvapit. Se stoprocentní úspěšností se mi dařilo tipovat, kdo k sektě patří, což je trochu škoda.

Il nido del ragno (1988)

Dále je na filmu hodně vidět jeho stáří. Na jednu stranu mají tyhle omšelé horory svoje kouzlo, ale to platí jen v případě, že takovým záležitostem holdujete. Pro moderního diváka to bude málo akční a také asi neskousne slabší triky, které už dnes působí poněkud úsměvně. Na druhou stranu, „Il nido del ragno“ triky nepotřebuje nijak často, takže se s tím dá žít. A misku vah trochu vyvažuje i odvaha ukázat pořádný full frontal, jenž jistě potěší všechny milovníky chlupaté erotiky. Nutno uznat, že herečka Paola Rinaldi, která se předvede, se v té době rozhodně neměla za co stydět!

Vzato kolem a kolem na mě „Il nido del ragno“ zapůsobilo sympatickým dojmem. Samozřejmě, že tu jsou jisté nedostatky, ale nad těmi lze vzhledem k věku snímku přivřít oko a tolerovat je. Budete-li k takové toleranci svévolní, dostanete příjemný horůrek, který má něco do sebe.

Il nido del ragno (1988)


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: zombie horror

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Night of the Living Dead (1990)

Night of the Living Dead (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: zombie horror

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Režie: Tom Savini
Hrají: Tony Todd, Patricia Tallman, Tom Towles, McKee Anderson, William Butler, Katie Finneran

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

(Budou spoilery.)

Duchovním otcem legendární zombie ságy „…of the (Living) Dead“ je samozřejmě George Andrew Romero, jenž za kultovními horory stojí jakožto režisér i scénárista. Nejde ovšem o jedinou výraznou postavu, která se sérií prolíná. Zajímavou stopu v ní zanechal i Tom Savini, což je další známé hororové jméno.

Tom Savini proslul především jako machr na masky a gore efekty. Ty měl dodat již pro původní „Noc oživlých mrtvol“ z roku 1968, ale z toho sešlo, protože byl povolán do služby do války ve Vietnamu, kde sloužil jako válečný fotograf. Objevil se ovšem jako motorkář v následujícím „Úsvitu mrtvých“, masky a efekty vyráběl pro „Den mrtvých“, střihl si cameo v remaku „Úsvitu mrtvých“ (2004) a „Zemi mrtvých“ (2005) a v neposlední řadě – režíroval první remake „Noci oživlých mrtvol“, který vyšel v roce 1990. Dodnes se jen tak mimochodem jedná o jeho jediný celovečerní režijní počin.

„Noc oživlých mrtvol“ samozřejmě trápí podobné problémy, jaké se objevují u většiny remaků – tím spíš jde-li o předělávky kultovních snímků, které se nějakým způsobem zapsaly do historie svého žánru a posunuly jej kupředu, což je v případě originální „Noci oživlých mrtvol“ nesporné. Na svou předlohu prostě nemá. A z určitého úhlu pohledu vlastně ani mít nemůže. V takovém případě se okamžitě nabízí otázka, jaký vůbec může mít remake smysl, když je původní film dodnes skvělý a má silnou atmosféru, ale na to odpovědět nedokážu – sám si ji vždy kladu, proč to vůbec někdo dělá, když zahlédnu ohlášení dalšího remaku nějakého starého kvalitního hororu.

Nicméně zpátky do roku 1990. Navzdory tomu, co jsem právě řekl, patří tato „Noc oživlých mrtvol“ ještě mezi ty důstojnější modernizace staré látky. Když nic jiného, je zde cítit velká láska k hororovému žánru, úcta k předloze a nadšenectví, díky nimž nejde o vylízanou píčovinu. Ve své podstatě se totiž jedná o velmi dobrý a nadprůměrný hororový kousek, jemuž na kreditu nejvíc ubírá právě to, že je srovnáván (a také musí být srovnáván) se svým legendárním vzorem.

Dle očekávání přináší „Noc oživlých mrtvol“ verze ’90 hned několik technologických vylepšení. Starý černobílý obraz vystřídaly plné barvy. V originále vypadaly nemrtví ještě docela lidsky, zatímco zde už jsou patřičně hnusní a olezlí, jak si novější doba žádá. Nicméně i přesto tato verze stále ctí původní ideu pomalého a těžkopádného pohybu zombies, kteří se tím pádem dají jednotlivě vcelku lehce likvidovat, ale jejich nebezpečnost extrémně roste s jejich počtem. Remake se opět nesnaží o bezhlavá jatka a potoky krve, což není špatně, nicméně ani zdaleka nemá tak syrovou a tísnivou atmosféru jako původní „Noc oživlých mrtvol“. Novější verze obětovala syrovost na oltář vyššího tempa, díky čemuž bude současnému divákovi neholdujícímu hororovému oldschoolu asi bližší.

Night of the Living Dead (1990)

Příběhově se tato „Noc oživlých mrtvol“ drží svého předchůdce poměrně věrně. Přibližně dvě třetiny dokonce jako klíště, a pokud přijde nějaká inovace, jde jen o detaily jako třeba noví zajímaví nemrtví (zombie z pitevního stolu, zombie se zlomenou páteří). I skladba postav, jejich charaktery a vesměs i vývoj jejich vztahů zůstává totožný s originální verzí – s výjimkou Barbary, jež zde není tak apatická a změní se v drsňačku, která se neštítí práce s puškou. Opět tedy začínáme na hřbitově, kam dva sourozenci přijedou položit květiny na hrob, a setkají se zde s prvními nemrtvými. Barbara utíká a skončí v domě, kam za chvíli dorazí i Ben, ve sklepě najdou dalších pět lidí a společně se v domě opevní za stálého narůstání počtu zombies za okny i napětí uvnitř.

Night of the Living Dead (1990)

Změny přicházejí až po pokusu o získání benzínu z nedaleké pumpy, odkud se novější „Noc oživlých mrtvol“ začíná odvíjet trochu jinak. Některé postavy zemřou trochu jiným způsobem a jedna tentokrát dokonce přežije. Zatímco v originále všichni zůstali v domě, zde se Barbara nakonec vydává do noci hledat záchranu. Závěr není tak hořký, ale jistý cynismus mu opět nechybí. Podobně jako v původní verzi se i nyní ve finále objevuje určitá sociální kritika pramenící z toho, jak si někteří burani masakrování nemrtvých užívají a berou to jako zábavu. V originální „Noci oživlých mrtvol“ byl ovšem tento aspekt nenásilně naznačený. V remaku se na něj klade větší důraz a je podán trochu polopatičtěji, možná až trochu moc. Především komentáře oné přeživší postavy, aby to pochopil úplně každý, mi přišly trochu navíc.

To je ovšem jen detail, jenž nezkazí dojem z jinak povedeného hororu, který sice na svou předlohu nedosahuje, ale právo na existenci určitě má.

Night of the Living Dead (1990)