Archiv štítku: horror punk

Doyle – Doyle II: As We Die

Doyle - II As We Die

Země: USA
Žánr: heavy metal / horror punk
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Monsterman Records

Tracklist:
01. Kiss Me as We Die
02. Beast Like Me
03. God of Flies
04. Run for Your Life
05. Darkside
06. Witchcraft
07. King of the Undead
08. Virgin Sacrifice
09. We Belong Dead
10. Show No Mercy
11. Dark Gods Arise
12. Blood on the Axe
13. Night of Sin

Hrací doba: 45:54

Odkazy:
web / facebook

Některé kapely jsou složeny z tak silných a charismatických postav, že si nelze s jejich odchodem ani pokračování představit. Takovým tělesem jsou kupříkladu Misfits, kde figurovala (a nyní zase figurují) tři silná jména – Danzig, Doyle a Jerry Only. Po postupném odchodu prvních dvou jmenovaných kapela ztratila veškerou relevanci. Studiově i koncertně. Na druhou stranu tu máme sólové kariéry, do které se pustil právě i Paul Caiafa známější pod přezdívkou Doyle Wolfgang von Frankenstein. Po vedlejší kapele Gorgeous Frankenstein založil formaci Doyle, se kterou v roce 2013 vydal první album „Abominator“. A nebylo to špatné. Jeho pokračování vyšlo letos pod názvem „Doyle II: As We Die“.

Sestava prošla několika změnami, kdy kromě ústředního činitele zůstal pouze zpěvák Alex Stroy, což považujme za dobrou zprávu, jelikož právě on odváděl na „Abominator“ skvělou práci. Ostatně, s Doylem se zná už i z předchozího uskupení, takže si podle všeho sedí. Post bubeníka se mezi oběma deskami několikrát obměnil, stejně tak basista. Důležitým prvkem je samozřejmě samotný kytarista Doyle. Svým alterem egem jasně odkazuje na časy s Misfits, přesněji řečeno na éru s Gravesem za mikrofonem, kdy se celá kapela stylizovala o něco více do komiksových postav a změnila svůj zvuk.

Jestli tedy lze najít nějaké hudební odkazy na Misfits, pak na Gravesovu éru. Pakliže znáte placku „Abominator“, víte přesně, jak zní i její pokračování. Nic se od té doby nezměnilo. Namísto leckdy očekávaného punku převažuje metal, a to docela výrazným způsobem. Od doomových úvodů a meziher se hudba občas dostane až k thrashovým atakům, přičemž se po většinu času drží ve středním tempu s chytlavým groovem. Z horror punku těží především texty, které jsou dětinské až stupidní, ale to už k žánru prostě patří. Hlavní je, že to funguje dohromady a netahá to příliš za uši. Naopak je to vlastně zábava a zapadá to vhodně do celého konceptu. Oproti debutu je tu však přeci jenom posun, kdy se na „Doyle II: As We Die“ nachází daleko více melodických pasáží, zejména v refrénech, jasně evokujících klasický horror punk a jeho ovlivnění rockabilly.

Co se týče hudebního umu, „Doyle II: As We Die“ rozhodně není tím pravým albem, chcete-li se kochat, jak interpreti sjíždí všechny stupnice. Je to především dobře poskládaná oddechovka, s několika momenty, ke kterým se rádi vracíte, a refrény, jež se se snadno pamatují a s vervou zpívají na koncertech. Sám Doyle není zrovna kdovíjaký kytarista, což sám s klidem potvrdí. Dle svých slov neumí zahrát nic jiného než své vlastní skladby, plus dva fláky od Ramones. A na jakou to vystačilo kariéru.

Silnou částí „Doyle II: As We Die“ je jeho začátek. První tři skladby dají hned vědět, co od alba čekat, a jsou skvělou pozvánkou k poslechu. Vše pak vyvrcholí klipovkou „Run for Your Life“. Ta byla velice vhodně zvolena jako hlavní reprezentant placky, jelikož se skutečně jedná o to nejlepší z nabídky třinácti písní. Kouzlo zvuku Doyle dle mě tkví především v kontrastu mezi tvrdostí a jemnou melodičností. Většina písní má těžký agresivní základ, který často doplní prostupnější linky, ať už se jedná o zpěv či kytaru. Nijak se tu nešetří kopáky či klasickým drcením struny E, přesto má hudba zajímavě houpavý groove a v kombinaci s chytlavým frázováním a zpěvem je to kolikrát hodně cool. Naopak otravným se velice brzy stane kvílení kytar, které si Doyle vyloženě užívá.

Ne všechno je tu ovšem hitovka jako „Run for Your Life“. Od umírněného popěvku „Witchcraft“ nastává poněkud hluchá pasáž několika nudnějších písní postrádajících výraznější oživení. Výjimkou je sedmá „King of the Undead“, v níž se příjemně mísí pomalejší a rychlejší tempo, zbytek je ale spíš standardem produkce Doyle. Probrání přichází s předposlední „Blood on the Axe“, což je vlastně docela obyčejná thrashově-punková divočárna, avšak plnící svůj účel. Stejně tak poslední „Night of Sin“ je další povedenou skladbou v podobném duchu.

Doyle

Ve výsledku je „Doyle II: As We Die“ tak půl na půl. Složit dobrou píseň tahle kapele rozhodně umí, ale výsledný dojem je trochu pokažený průměrnými skladbami. Obohacení o melodické pasáže kvituji jako plus, díky němuž je pro mě druhá studiovka Doyle o chlup lepší, než byla ta první, ale k dokonalému výtvoru má pořád daleko. Příště by možná pomohlo zvolit méně materiálu, ale o to kvalitnějšího. Uvidíme, kdy případné příště bude. Třeba se borci odhodlají ke složení nových hitů pro Misfits


Wednesday 13 – The Dixie Dead

Wednesday 13 - The Dixie Dead
Země: USA
Žánr: horror punk
Datum vydání: 19.2.2013
Label: Wednesday 13 LLC

Tracklist:
01. Death Arise (Intro)
02. Blood Sucker
03. Get Your Grave On
04. Curse the Living
05. Too Fast for Blood
06. Hail Ming
07. Coming Attractions
08. The Dixie Dead
09. Ghost Stories
10. Fuck You (In Memory of…)
11. Carol Anne… They’re Here
12. Hands of the Ripper
13. Death Arise (Overture)

Hodnocení:
nK_! – 7,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pana Wednesdaye třináctku znám hlavně coby frontmana horror punkové superformace Muderdolls a zatím jsem se s jeho sólovou dráhou do křížku nedostal. Očekával jsem něco podobného stylu zmíněných Murderdolls a nemýlil jsem se. Dopředu tedy říkám, že mi “The Dixie Dead” zní téměř jako další řadovka panenek, jenom možná o něco málo temnější a složitější k uchopení a poslechu.

Wednesday 13 (krásný pseudonym, který mimochodem pochází ze slavného filmu “Addamsova rodina”) se nezapře, a tak máme opět co do činění s pěknou porcí horror punkové nálože. Celé “The Dixie Dead” mi připomíná soundtrack k nějakému béčkovému hororovému filmu a mám pocit, že přesně o to se kapela snažila. Wednesdayův hlasový projev je do puntíku totožný s tím, na co jsou jeho fanoušci zvyklí, takže nechybí drsňácký chraplák stejně jako vysoké vřískání při protahování slov nebo v refrénech. Nejedná se o výtku, ale holé konstatování faktu, že některé věci na světě se nikdy nezmění. Tempo většiny materiálu na nové desce je spíše střední a protkané jednoduchou, leč hutnou kytarovou linkou podepřenou solidním bicím. Ač jich moc není, i tady zazní sem tam nějaké to sólíčko. Takhle v textu to zní možná strašně nudně, ale ve skutečnosti si myslím, že do podobného stylu hudby by se ani nic jiného prostě nehodilo.

Hlavní síla “The Dixie Dead” rozhodně tkví v navození temné a strašidelné atmosféry, o kterou se z velké části starají texty. Nejedná se samozřejmě o nic nikdy dříve neslyšeného nebo jakkoliv šíleně spletitého a symbolického (pořád se přeci jen pohybujeme v mezích horror punku), ale jsou napsány s citem pro detail a mně osobně se velmi zamlouvají. Dobrá zapamatovatelnost a fakt, že po několika posleších všech písniček si je člověk začne s kapelou už automaticky zpívat, je jedině plus navíc.

“Death Arise (Intro)” pěkně navnadí svou epičností. Po pomalém rozjezdu bicích a prvním nasazením kytar začíná skladba “Blood Sucker”, která mi přjijde jako prachsprostý recyklát “Chapel of Blood” od Murderdolls. No, ono to dokonce i takhle vypadá stejně. Musím se přiznat, že na první pokus o naposlouchání “The Dixie Dead” jsem se přesně v tomhle místě zarazil a znechucen si musel dát malou pauzičku. Až tak? Vážně? Čekal jsem, že se Wednesday oprostí od svých dalších projektů a přijde s něčím novým. Po pár dnech mi to už tolik nevadilo a teď beru “Blood Sucker” prostě jen jako takovou znouzectnost a přičítám ji tvůrčímu nerozumu. Na třetí pozici nastupuje “Get Your Grave On”, jedna z nejlepších a zároveň nejděsivějších písní, která začíná šíleně jednoduchým, ale naprosto geniálním riffem a pokračuje působivým refrénem, který se bude na koncertech často opakovat. Následující “Curse the Living” oplývá opět vynikajícím refrénem (zřejmě Wednesdayova specialitka) a dobře padnoucím podpůrným vokálem. Jako by té krve nebylo málo – přichází “Too Fast for Blood”, která je spíše taková klasika a nevyniká ničím vyloženě popsáníhodným. “Hail Ming” je rychlejší skladba postavená na svižné kytarové práci s výborně zvládnutým krátkým sólovým výstupem ve druhé třetině.

Tak, máme za sebou první polovinu. Celkem normálka, co říkáte? Vlastně až asi na dva kusy nic, co bychom už jinde neviděli a dávalo nám důvod si “The Dixie Dead” pořizovat. No, mrkneme se na zbytek a uvidíme, jestli změníte názor. Druhá část začíná takovou malou bubáckou vsuvkou v podobě “Coming Attractions” a těsně po ní přichází titulka a jeden z největších tahounů desky – “The Dixie Dead”. Pomalé tempo odstupňované vynikajícím riffem postupně vygraduje k pořád pomalému, leč stěžejnímu pojetí refrénu. Po každém opakování přichází vždy nové sólo, což parádně oživuje celkový obraz skladby. Následuje duchařina s názvem “Ghost Stories”, ve které poprvé a asi i naposledy vyniknou přidané klávesy, které songu dodávají na autenticitě a atmosféře. Další “Fuck You (In Memory of…)” je spíše takovou oddechovkou (co taky od skladby s podobným názvem více čekat, že?) a je třeba ji tak i brát. Kdežto “Carol Anne… They’re Here” je úplně jiná liga. Parádní úvod, text, kytarová a i basová linka… super! Nej z nového materiálu a kandidát na nejvíc nejlepší horror punkovou skladbu, jakou jsem kdy slyšel (nebo alespoň TOP 10 – samozřejmě jen můj názor). Blížíme se k závěru a nastává čas na “Hands of the Ripper”, která to ke konci rozjede s ničím se nepárajícím tempem a rozbije všechny předchozí představy o pomalé desce. “Death Arise (Overture)” není pak už opravdu ničím jiným než jen závěrem v podobném stylu jako intro.

Wednesday 13

Druhá polovina “The Dixie Dead” je evidentně našlapanější a o stupeň lepší než ta první. Vliv Murderdolls je místy znát, ale ve výsledku to není potřeba nijak řešit, protože na druhou stranu nabízí album i vlastní nápady a invenční přístup. Celkově se pěkně poslouchá a pokud jste příznivci hororově laděné muziky nebo nalíčených maškarád pobíhajících po pódiu v latexu či upnuté kůži, jste na správném místě. Za mě sedm a půl bodíku.


Další názory:

Na první poslech byla “The Dixie Dead” vcelku příjemná oddechovka, která sice nenabízela zhola nic opravdu pamětihodného, přesto šlo o poměrně zábavnou záležitost takříkajíc na jedno použití – téměř doslova. Čím více jsem totiž novinku Wednesdaye 13 poslouchal, tím více jsem si uvědomoval, že znova už to slyšet vážně nemusím, protože je to až příliš jednoduché. Nedejbože, aby se na to člověk zkusil soustředit, protože pak se ukáže, že omílání jednoho riffu v každém songu vlastně moc košer není. Určitě to není vyloženě špatné, ale z mého subjektvního pohledu to není nic, co bych musel poslouchat, a klidně bych se vsadil, že znovu už si to nikdy nepustím. Nicméně pro fanoušky podobných žánrů i samotného Wednesdaye 13 to určitě bude mnohem lepší než pro mě. Za nejpovedenější písničky považuji “Hail Ming” (jednoznačný favorit) a titulní “The Dixie Dead”.
H.


Murderdolls – Women and Children Last

Murderdolls - Women and Children Last
Země: USA
Žánr: horror punk
Datum vydání: 31.8.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Druhý počin od pekelných Murderdolls je tu. Tato kapela má jednu nevýhodu – je stále brána jen jako side project Joeyho Jordisona, který je bezpochyby největší personou tohoto uskupení. Pravidelně se umisťuje na prvních místech v anketách o nejlepšího bubeníka. A pokud o Murderdolls moc nevíte, tak Joey zde místo sezení u bicí zvolil kytaru a je hlavním skladatelem, společně se zpěvákem Wednesdayem 13. Ten si svou sólo dráhou a vystupovaním s Gunfire76 udělal také slušné jméno a s Joeym jsou hlavními mozky.

Už je to osm let, co spatřil světlo světa debut “Beyond the Valley of the Murderdolls”. A protože je osm let dlouhá doba, zvuk se trošku změnil. Na prvním počinu byla hudba hodně do punku, na aktuální desce je to přece jen více hardrock. Na kvalitě přidala i produkce, která je uplně jinde než dříve. Změnu poznáte vlastně hned, pokud si pustíte starší počin a bezprostředně po ní novinku.

Po krátkém intru, které navodí atmosféru, je tu “Chapel of Blood”. Patří přesně k těm písním, kde už po prvních pár vteřínách a kratším rozjedu poznáte, že to prostě bude pecka. Stejně na mě působí i druhá “Bored ’til Death”, úvodní riffy à la tenhle mám prostě velmi rád, a když se v podobném duchu nese zbytek, nemůže to dopadnout jinak než skvěle. Že Murderdolls rádi zpívají o drogách a smrti, poznáte už jen podle názvů jednotlivých songů. Viz zmiňovaná “Bored ’til Death”, “Drug Me to Hell” anebo “Summertime Suicide”. Mou nejoblíbenější peckou je ale osmá “My Dark Place Alone”, řekl bych, že nejrychlejší počin na desce. Všechny písně jsou velice chytlavé. Po prvním poslechu vám určitě dvě až tři v hlavě zůstanou, posledně jsem stále vzpomínal na “Chapel of Blood” a “Death Valley Superstars”. Stejně jako před lety je deska obsáhlá. Zde je to patnáct kousků, na prvním počinu jich také bylo patnáct, pokud jste ale měli speciální edici, měli jste celých 21 songů. Obrovskou výhodou je, že i když je tu těch věcí tolik, poslech neupadne do stereotypu.

“Women and Children Last” je kvalitní deska s velice chytlavými melodiemi. Pokud akceptujete vetší odskočení z punku, bude vás to hodně bavit. Je to ideální album, když například někam jedete, uteče s ní rychle čas a nemusíte se soutředit pouze na ní. Skvěle vás nabudí, takže jsem to volil k poslechu i po ránu, dobře to probouzí. Kvalitativně dosahuje první desky, jsou to velice podobné práce a je težké říci, která z nich je na tom lépe.


Další názory:

Murderdolls na své novince nepředvádějí ani zdaleka nic, co by byť i jen trochu náročnějšího posluchače mohlo uspokojit, ale to evidentně ani nebyl záměr. “Women and Children Last” má zjevně za úkol narvat do posluchačů pořádný rokec od podlahy. Otázkou do pranice však zůstává, jestli se dvojici Wednesday-Jordison povedlo alespoň tohle. Na jednu stranu vlastně i ano, některé pecky jsou vážně dobré (hlavně ze začátku alba, třeba taková “Chapel of Blood” je možná ten nejlepší kousek), jiné na mě ale zase působí až moc afektovaně a… jak jen to říct… příliš “americky”, jestli mi rozumíte. Každopádně nemůžu tvrdit, že by mě poslech “Women and Children Last” nějak otravoval. Když si nahrávku pustím jako kulisu k něčemu, tak funguje celkem dobře.
H.


Wednesday 13 – Fang Bang

Wednesday 13 - Fang Bang
Země: USA
Žánr: horror punk
Datum vydání: 29.8.2006
Label: Rykodisc

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní recenzi si posvítíme na velmi zajímavou skupinu, kterou vede charismatický zpěvák ze známé skupiny Murderdolls. Jedná se samozřejmě o Wednesdaye 13 a o jeho stejnojmenný (side?) projekt. Wednesday 13 a jeho band má za sebou již jedno album s názvem “Transylvania 90210: Songs of Death, Dying and the Dead” a nedávno se kluci opět sešli ve studiu, aby nás překvapili něčím novým. A to konkrétně počinem s názvem “Fang Bang”. Co je tedy na nové desce nového? Především největší změnou je, že Wednesday 13 zcela obměnil svou kapelu. Pokud dobře vím, tak z dostupných informací není na nové desce nikdo z předchozí formace (krom samotného Wednesdaye 13 samozřejmě). Nevím, co ho k této změně vedlo, nicméně, není to až tak důležité. Jádro pudla zůstává v tom, jak si tato deska stojí oproti předchozí, jestli je lepší či horší a na co se vůbec posluchač může těšit. Předchozí album nabídlo velmi kvalitní zvuk punku a metalu spojených do sebe úžasným a ojedinělým hlasem Wednesdaye 13. A když se to tak vezme kolem a kolem, je nová deska přesně o tom samém. Wednesday 13 nezkouší žádné experimenty, prostě se veze na něčem, co mají lidi rádi, jeho hlavní zbraní jsou jednoduché, melodické riffy, silné refrény a samozřejmě poněkud výstřední a hororové texty. Malá změna na novém albu je právě v textech, kterou jsou přeci jen více “veselejší” než na předchozí desce, nabízejí méně morbidností a více zábavy.

Co se týče zvuku, tak ten si zaslouží rozhodně jen chválu, nové bicí mají mnohem lepší zvuk a rovněž se nám do popředí mnohem více než kdykoliv předtím tlačí baskytara. Jinak je to víceméně pořád o tom samém. Písně vás sice rozhodně nudit nebudou, ale nic nového oproti předchozímu albu taky neuslyšíte. Což je na jednu stranu dobře, protože deska rozhodně nezní špatně, ale po pár poslechnutích se hodně ohraje a vy radši sáhnete po něčem jiném. Vyzdvihnout bych ale chtěl rozhodně píseň “Curse of Me”, která je pro mě svým naprosto úchvatným textem a zvukem nejlepší písni alba. Pro fanoušky jasná volba, ale jinak je to sice dobrá, bohužel s ničím novým nepřicházející deska.