Archiv štítku: horrorcore

Haades – Deep Space 9

Haades - Deep Space 9

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore
Datum vydání: 8.3.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Odlet (Intro)
02. To je to, co chci
03. Čáry, byt, kurvy, chlast
04. Nejdu spát
05. Potíže [feat. Řezník]
06. Koothrappali
07. Truman Show
08. AuraMorf
09. Vyšší bytost
10. Dope Fiend
11. Bezvědomí
12. Zpátky na zem

Hrací doba: 38:20

Odkazy:
web / facebook

Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.

A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror CrewEvil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.

Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.

„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.

Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.

Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.

Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.


Sodoma Gomora – Multikill

Sodoma Gomora - Multikill

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / electro / dubstep
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Multikill
03. Terminator [feat. Dope D.O.D.]
04. Chcípni!
05. The Perfect Murder [feat. Heaven & Sean Strange]
06. Music Made Me Do It
07. Black Magic
08. Mass Hysteria [feat. Hed PE]
09. Backstage
10. Překoplej [feat. Haades]
11. Maniodepressive
12. Kidnap & Rape [feat. Butcher’s Harem]
13. Outsider

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
web / facebook

Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.

I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.

Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.

Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do dubstepového hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.

Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.

I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.

Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.

Sodoma Gomora

Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.

Zklamáním je feat s Butchers Harem„Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.

Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.

Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by  nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.

Sodoma Gomora


Dead Team – Nebezpečná aktivita

Dead Team - Nebezpečná aktivita

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 1.6.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Satanistická sekta
03. Mass Murder Shit
04. Dead Team
05. Mafián
06. Nebezpečná aktivita
07. Sérioví vrazi
08. Sickheadz [feat. Řezník]
09. Tekutá modernita
10. Evil zmrdi
11. Váleční štváči
12. Nesnesitelná těžkost bytí
13. Pakt
14. Demonia [feat. Alfa Sekta]
15. Tartarus
16. Otroci Univerzu
17. Outro

Odkazy:
web / facebook

Ačkoliv jejich diskografie není nijak rozsáhlá, Terror Crew si za dobu svého fungování na domácí horrorcorové scéně dokázali vybudovat status kultu. Zdali je to oprávněné nebo ne, to ponechám na vašem vlastním uvážení. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že Terror Crew nějaké jméno měli, a i když byl původně počet členů větší, postupem času situace vykrystalizovala do stavu, že většina lidí má s touto skupinou spojenou především dvojici Evil Dope a Haades.

Jak ale známo, činnost Terror Crew už skončila a sólové ambice obou členů, které ventiloval nejdříve Haades v roce 2013 prostřednictvím „Duševního bankrotu“ a jeho kolega o rok později skrze „Produkt doby“, v tom moc prsty neměly. Jestli něco, tak se na postupném vyhnití Terror Crew podepsala spíš Haadesova obliba v jistém druhu látek (v červenci byl jen tak mimochodem propuštěn z léčebny a dle všeho pokračuje v práci na druhém sólu). Evil Dope se v mezičase rozhodl nezahálet, ale namísto další sólovky se dal opětovně dohromady s Mr. Nightmarem, tedy jedním z oněch původních členů Terror Crew. A výsledkem jejich spolupráce je nová formace Dead Team, pod jejíž značkou už stačila vyjít debutová deska s názvem „Nebezpečná aktivita“.

Dvojice se za svou minulost nijak nestydí a naopak na historii s Terror Crew v rámci Dead Team přímo navazuje. Ne nadarmo se ve skladbě „Satanistická sekta“ v refrénu ozývá přímo „Jsme Terror Crew, satanistická sekta / krvelační psi, démoni, nestvůry z pekla“. Odkazy na minulosti lze ovšem bez problémů vystopovat i v dalších písních jako třeba „Evil zmrdi“ (stačí jen ten název – tahle hláška už přece byla na přebalu „Blackrap“, debutu Terror Crew) nebo „Pakt“. Bohužel se ale Evil Dope a Mr. Nightmare nedokázali ani pod novým názvem zbavit některých neduhů, které jejich tvorbu trápily již za dob Terror Crew.

Kámen úrazu vidím hlavně v textech. Do jisté míry ani ne v jejich obsahu, protože ten je takový typicky žánrový, takže koho někdy horrorcore sral, Dead Team na tom nezmění zhola nic. Nějaké ty vraždičky, uctívání Satana, vychvalování sama sebe, že já jsem ten největší drsoň široko daleko a všichni ostatní jsou jen bezvýznamné mrdky, prostě normálka. V zásadě. První věc, která mě irituje, je jakýsi rozpor mezi jednotlivými tracky. Třeba v „Mass Murder Shit“, „Dead Team“ nebo „Satanistické sektě“ rapují o tom, jak vykuchají všechno živé, zabíjejí všechno, na co přijdou, pořádají atentáty na dětské domovy a podobné srandy, v „Mafiánovi“ se zase přiznávají, jak všechny okrádají a jací jsou to zločinci. Oukej, je to žánrová póza, beru to. Ale vedle toho se tu nacházejí i jakési pokusy o dejme tomu kritiku současného světa a jeho poměrů jako třeba v „Nebezpečné aktivitě“, „Válečných štváčích“, „Nesnesitelné těžkosti bytí“ nebo „Otrocích Universu“. Sorry, ale mně to prostě přijde divné, když mi někdo káže: „spíš se chovej tak, abys moh na sebe být hrdý / dělej jenom věci, co tě doopravdy baví / aby jsi prožíval jenom štěstí, a to to pravý / hlavně si, ty vole, opatruj duševní zdraví“, když o pár tracků dřív mi cpe kecy o tom, jak vyvražďuje planetu.

No, a další věc je, že s těmi texty si na některých místech prostě chtělo víc vyhrát. Některé obraty jsou vcelku zábavné, ale jinde se to jenom pseudo-rýmuje (tedy nerýmuje) a strašně toho tahá za uši. Nádherným příkladem může být refrén „Evil zmrdů“, tedy videoklipové skladby, kde se Dead Team na sebe snaží narýmovat zmrdi-drogy a Manson-utopence (!!!). Další věc je, že některé obraty se opakují, což je problém především u Pana Noční Můry. Opět jeden rým jako příklad, který se shodou náhodou také nerýmuje: Universu-verze. Ale to zdaleka není jediný příklad, protože speciálně Mr. Nightmare občas ve více písních opakuje a opakovaně roubuje na stejné rýmy tak vzácná slova, že to člověka okamžitě praští přes uši, viz třeba Azazel nebo panzerfaust. A pokud jste měli tu čest i s jeho hostovačkami u Hewitta a Heavena, tak prostě nejde neslyšet, že se ten týpek fakt opakuje.

Na druhou stranu, podobně jako u věcí od Terror Crew platí, že i navzdory veškerým neduhům, co jich jen na „Nebezpečné aktivitě“ je, se nakonec jedná o relativně zábavnou záležitost. V jádru je to buranské až za roh, je tam spousta věcí, které se tomu dají zcela právem vytýkat (co si budeme povídat, ono by šlo trochu píčovat i na flow a poněkud jednotvárný projev), ale je to sranda. Nicméně si nebudeme nic nalhávat – ve velké míře za to může především produkce. Už na fošně „Za hranicí lidskosti“ od Terror Crew se nacházely některé fakt skvělé beaty a „Nebezpečná aktivita“ v téhle tradici pokračuje.

Dead Team

Většiny produkce se ujal Mortem, který je tradičně dobrý. Instra, jaká dodal třeba pro tracky „Satanistická sekta“, „Dead Team“, „Mafián“, „Sérioví vrazi“, „Evil zmrdi“ nebo „Otroci Universu“, jsou rakety jak svině a dokazují, že tenhle borec prostě umí. Je pravda, že „Tartarus“, „Sickheadz“, „Váleční štváči“, „Nesnesitelná těžko bytí“ nebo „Nebezpečná aktivita“ zas až takové šlehy nejsou, ale vyloženě blbý není snad žádný. Ve třech písničkách se vrací i Czmelak, jenž má komplet na triku „Za hranicí lidskosti“. „Mass Murder Shit“ a „Pakt“ jsou v pohodě instra, ačkoliv ty nejlepší produkce ze zmiňovaného alba byly ještě jinde, ale „Tekutá modernita“ je bohužel strašná a kvůli dementní hudbě se jedná o píseň hodnou přeskakování. Pro pořádek ještě dodejme, že song „Demonia“ vyprodukoval CetysAlfa Sekta, která zde také hostuje. Tenhle track vyčnívá právě díky diktátu slovenské úderky, ale beatem patří k tomu obyčejnějšímu. Jo, a když už jsem to takhle otrocky vyjmenoval, tak pár scratchů dodal i Ill Rick ze Sodomy Gomory.

Vzhledem k tomu, že ani Evil Dope, ani Mr. Nightmare nemají zrovna ukázkovou vyřídilku a jejich rap není žádný kulomet, tak jim sedí, že se většina beatů nese ve středním a hutnějším tempu. Nicméně těch skladeb, kdy by si instro i rap dohromady skutečně bez výhrad sedly do nějaké harmonie a vznikla ona pověstná flow, zas tolik není. Když vezmu jen songy, k nimž nemám žádné zásadní připomínky, ani v textech nebo v čemkoliv jiném, tak dostanu seznam jen o třech položkách: „Satanistická sekta“ (suverénní vrchol!), „Dead Team“ a „Sérioví vrazi“. Takže asi tak. Ale jak už padlo, i přes jistou blbost je to až na pár vyloženě slabých věcí vlastně sranda, byť ve velké míře jen v rámci guilty pleasure (což by ovšem šlo vztáhnout na většinu horrorcoru, to už je pomalu charakteristický žánrový rys).


Mozek Krang – Teorie velkého mozku

Mozek Krang - Teorie velkého mozku

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore / rap
Datum vydání: 25.9.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Doba ye na píču
02. Nechceš vidět
03. Terorista
04. Otrok
05. Na dně flašky
06. Neopustíš kartel
07. Cesta k nápravě není (feat. DeSade)
08. Do píči jdem (feat. Chixan)
09. Spousta obětí
10. Nejdelší noc
11. Jako stroj
12. Zapomenout v opuštění
13. Svěrací kazajka
14. Lidská stonožka (feat. Řezník)
15. Kupuju šmejdy (feat. Chixan)
16. Smažky (feat. Dussa)
17. Zavírat oči
18. Květinový děti
19. Mrchožrouti
20. Pomsta

Hrací doba: 69:50

Odkazy:
web / facebook

Na první pohled se může zdát, že veškeré horrorcorového dění v Čechách se – obzvláště teď po neblahém konci Masových wrahů (jejichž jméno si jen tak mimochodem v dnešní recenzi ještě svou roli zahraje) – točí okolo značky ZNK, která je prostě nejvíc na očích. V reálu tu však fungují i další jména, z nichž některá jistě mají svou kvalitou. A jedna z těch zajímavějších věcí vyšla loni bez nějakého většího ohlasu. Což je škoda, protože „Teorie velkého mozku“ posledním počinům z dílny ZNK těžce nakopává kaďák a na rozdíl třeba od nedávno recenzovaného Hewitta to ani není opisování od známějších jmen.

Mozek Krang je ve své podstatě první sólová deska Kranga, jenž si ostruhy vydobyl již pod vlajkou MRZK alias Mravních zkaženců. Jejich tvorbu znám já osobně jen velmi povrchně, tudíž se radši nebudu pouštět do nějakého srovnání, nicméně je evidentní alespoň to, že zkušenosti tu jsou. A to nejen za mikrofonem, ale i za pultem. Produkce „Teorie velkého mozku“ se totiž neujal nikdo jiný než DoyemMasových wrahů, což nějakou kvalitu přítomných beatů bezesporu zaručuje. Za zmínku stojí, že album co do inster není nijak zvlášť agresivní a jedná se spíš o pomalejší věci, řekněme přibližně na styl „Nejsem prodanej“ z poslední placky Masových wrahů.

Navzdory prvnímu odstavci by se asi slušelo zmínit, že „Teorie velkého mozku“ není čistokrevně horrorcorová deska. Jsou zde typicky žánrové historky jako třeba „Neopustíš kartel“ nebo ještě příkladněji „Lidská stonožka“. Vedle nich je tu i několik dalších textů, které možná nejsou typicky horrorcorové, ale jejich přítomnost by v tomto stylu asi nikoho nepřekvapila, což je kupříkladu hned úvodní diss na zaprodanecký hip-hop v podobě songu „Doba ye na píču“. Naproti tomu jiné texty jsou pojaty možná až nečekaně seriózně, ať už jde o nějaké osobnější tracky nebo společenskou kritiku. Není to sice přehlídka hlubokého intelektuálního rozjímání (však upřímně – kdo by si pouštěl hip-hop, když má hlad po něčem intelektuálně náročnějším), ale naštěstí nejde ani o takovou směšnou naivitu jako třeba dejme tomu u Terror Crew, jejichž ilumináty moc vážně brát nelze.

Sluší se ovšem zdůraznit, že projev samotného Kranga asi nesedne každému. Jeho rapování je totiž poměrně svojské, takže je nutno, aby si člověk tomu jeho „šišlání“ přivykl, aby jej vzal za své. A dokážu si představit, že někoho tenhle styl bude iritovat natolik, že tomu na chuť prostě nepřijde – v takovém případě pak asi nehrozí, že by si dotyčný „Teorii velkého mozku“ užil, když je to nahrávka především o Krangovi. Na druhou stranu, když to člověk stráví, tak ho to bude bavit, protože jinak je Krang hodně dobrý a některé sloky dává jak pán. A hlavně – je to opravdu rap, ne jenom rychlé (a leckdy ani to ne) mluvení, jak je tomu u jiných rádoby borečků na domácí scéně.

Dobře si na nahrávce sedly i featy, s nimiž se to nepřehání, ale když se objeví, jsou povedené a hlavně nahrávku příjemně osvěžují – a to zejména v druhé půli alba přijde k duhu. Abych ale řekl pravdu, tak nemám moc tušení, kdo to je Chixan (jako jediný ve dvou písničkách) nebo Dussa, a v souvislosti s hostováním na „Teorii velkého mozku“ jsem o nich slyšel poprvé v životě. Nicméně oba mě baví, především ten první zmiňovaný. Vedle nich se zde objevují ještě známé firmy v podobě Řezníka – ten si v „Lidské stonožce“ odvádí svůj dobrý standard – a DeSade, jehož příspěvek je parádní a už jen díky tomu patří „Cesta k nápravě není“ k vrcholům alba.

Nicméně budeme-li mluvit o těch nejpovedenějších skladbách, pak lze vlastně zmínit všech pět kousků s featy, tedy vedle obou již jmenovaných ještě „Do píči jdem“, „Kupuju šmejdy“ a „Smažky“. Dále za vypíchnutí určitě stojí i začátek alba, který nabízí trojici silných tracků „Doba ye na píču“, „Nechceš vidět“ a „Terorista“. Zejména ta poslední je výborná a s odstupem vícera poslechů bych ukázal právě na tuhle věc, pokud bych měl zvolit jen jednu nejoblíbenější píseň. Solidní úroveň si však udržují třeba i „Otrok“, „Neopustíš kartel“ nebo „Jako stroj“.

Bezchybná však „Teorie velkého mozku“ ani zdaleka není. Tím nejkřiklavějším neduhem je samozřejmě délka alba, jež dosáhla celých 70 minut. To je stopáž, která dá zabrat i v případě inteligentnější a variabilnější muziky, než jakou KrangDoyemem nabízejí. Ještě by se to dalo omluvit, pokud by si placka držela po celou dobu laťku nastavenou těmi nejlepšími tracky zmiňovanými v předcházejícím odstavci, což se bohužel neděje. Já osobně bych se obešel hned bez několika písní. Za prostříhání by stál střed desky, kde se za sebou nachází několik ospalejších věcí, i když to se nakonec ještě dá kousnout. Úplný závěr alba už ale skutečně působí poněkud nadbytečným dojmem, nic moc neřeší a nepřináší nic zásadního. Hlavně „Zavírat oči“ a „Květinový děti“ bych si bez váhání odpustil.

Vzato kolem a kolem mě ale „Teorie velkého mozku“ pořád baví, protože ten poměr povedených tracků a vaty je přece jenom příznivý, což je dáno jednoduše tím, že ta první množina je větší. Pro leckoho by mohl být problém i s projevem samotného Kranga, jenž je docela specifický a asi ne každému sedne. Ostatně i já jsem si na to musel chvíli zvykat. Ale na druhou stranu, alespoň je rozpoznatelný a jeho rap zní trochu jinak než u všech okolo, čehož si dle mého lze cenit. Celkově vzato jsou tedy dojmy kladné.


Hewitt – Plnej zlosti

Hewitt - Plnej zlosti

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap
Datum vydání: květen 2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Plnej zlosti
02. Triple Six (feat. Mr. Nightmare)
03. Horrorcore cesta
04. Padla tma (feat. Astral)
05. The Evil of Violence (feat. Chuckklez)
06. TV Hovna

Hrací doba: 16:05

Odkazy:
facebook

Ať už ho žerete, nesnášíte, nebo vám je úplně u prdele, jedna věc se Řezníkovi musí nechat – dokázal si vytvořit velkou fanouškovskou základnu a dosáhnout solidního úspěchu, aniž by se zaprodal stravitelnosti. Jistě, pomohla mu k tomu i souhra okolností a především díky kauze se Slavíkem, kdy bylo jeho jméno nějakou dobu vidět i v těch největších českých médiích, utekl i zbylým kolegům ze stáje ZNK a co do popularity vyrostl. Nicméně, ukázal, že i s ostřejším výrazivem a vulgárními texty lze slavit úspěch. A s takovou bylo jen otázkou času, kdy se objeví další podobní, co se pokusí tenhle úspěch zopakovat.

Záměrně jsem mluvil jenom o Řezníkovi, jelikož právě jemu se protagonista dnešní recenze blíží nejvíc. Jakkoliv sám Hewitt tvrdí, že Řezníka nekopíruje, ta podoba je prostě do uší i očí bijící. Hudebně stejný styl, textově taky, stylem rapu taky… dokonce i ten hlas má Hewitt strašně podobný Řezníkovi. Až se občas člověk v některých momentech skoro lekne, jestli to fakt náhodou nedává M. Engele a Hewitt není jen jeho nové alter ego začínající od nuly. A aby toho náhodou nebylo málo, tak i Hewitt si na ksicht navlékl masku, jejíž podoba nápadně připomíná tu Řezníkovu.

Poprvé na sebe Hewitt upozornil v loňském roce s ípkem „Prolezlej smrtí“, které se tvářilo trochu pochybně, znělo poměrně amatérsky a především v rapu byly velké rezervy. Uběhlo vlastně ale jen pár měsíců a Hewitt se opět hlásí o slovo s dalším EP „Plnej zlosti“, které je po všech stránkách na mnohem vyšší úrovni. Na rozdíl od „Prolezlej smrtí“ je to sice už fakt regulérní Řezník rip-off, ale na druhou stranu, Hewitt a jeho novinka naprosto suverénně válcuje i svého učitele, jenž se svou aktuální nahrávkou „Říše za zrcadlem“ zaváhal.

„Plnej zlosti“ totiž plnými hrstmi rozhazuje to, co „Říši za zrcadlem“ bolestivě chybělo, takže pokud vás Řezníkova novinka zklamala podobně jako mě, tak právě Hewitt nabízí kýženou alternativu. Stačí se jen přenést přes tu nepřeslechnutelnou a nepřehlédnutelnou podobnost, abyste dostali zábavnou horrorcorovou jízdu, která má sice jen 16 minut, zato je však prosta slabých momentů a od začátku do konce kope jako kůň.

EP táhnou hodně kupředu luxusní instra. Skvělou volbou bylo nechat celý počin produkovat jedním člověkem. Mortem zde odvádí parádní práci a ve všech šesti případech dodal vysoce povedené beaty s kvalitní atmosférou a agresivním soundem, takže to píše jak prase. Hlavně „Horrorcore cesta“ a „TV Hovna“ jsou fakt výtečná instra, ale po téhle stránce je „Plnej zlosti“ obecně povedenou záležitostí.

Samotný Hewitt šel oproti „Prolezlej smrtí“ hodně nahoru a tentokrát dává rap na úrovni, jíž toho vyjma neustále zmiňované podobnosti se známějším kolegou není moc co vytknout. Texty samozřejmě jedou v klasických horrorcorových kolejích, takže se připravte na hutnou dávku krve, nadávek a drzosti. Jestli vám tohle připadá trapné, pak se vám „Plnej zlosti“ líbit nebude, ale jestli vám to nevadí anebo vás to dokonce baví, tak budete spokojeni, protože textová stránka je, přesně jak název EP slibuje, plná zlosti.

Parádně si sedly i featy, které se objevují hned v polovině tracků. V „Triple Six“ se představí Mr. NightmareDead Team a z úplně původní sestavy Terror Crew. Ten zde předvádí svojí klasiku a je pravda, že co do textu i co do flow jede furt to samé dokola, ale zatím mě to nesere – až chystaný debut Dead Team skutečně ukáže. Nicméně, z celého minialba je právě on asi nejslabší, jelikož Hewitt i další dva hosté jedou vyšší level. V „Padla tma“ se objevuje Astral ze slovenských zabijáků Alfa Sekta a stejně jako ve své domovské formaci předvádí přísnou dikci a huba mu jede jak kulomet. Poslední hostovačku má na svědomí americký rapper Chuckklez (ten jen tak mimochodem, když už jsme u té podobnosti, vypadá jak dítě Insane Clown Posse a Clowna ze Slipknot) a i jeho příspěvek mě docela baví.

Není sporu o tom, že sám Hewitt dává hodně důvodů, proč jeho tvorbu odsoudit. Ani náhodou to není nic inteligentního, je to křupanská přehlídka vulgarit a samoúčelného násilí, navíc ještě znevažovaná okatou inspirací u známějšího jména. Přesto všechno mě „Plnej zlosti“ až nečekaně baví. Co song, to trefa do černého, sjíždím to už pěkných pár dnů neustále dokola a pořád je to zábava. Má to prostě koule, je v tom taková ta mladická dravost a drzost a chuť se ukázat, navíc zabalená do parádního instrumentálního hávu. Mít to trochu vlastní ksicht, tak by tomu šlo v rámci daného žánru vytknout máloco.


Řezník – Říše za zrcadlem

Řezník - Říše za zrcadlem

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap
Datum vydání: 28.4.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Říše za zrcadlem
02. Zplozenej peklem
03. We’re Gonna Fuck You Up (feat. Madchild)
04. Šerednej zmrd
05. Už nechci žít na týhle planetě
06. Nesnášim všechno pt. 2
07. Trendy zmrdi (feat. Undead Orchestra)
08. Všechny zabít
09. Pan Au
10. Žádnej cíl
11. S!ckshyt
12. Nejsem dobrej společník
13. Tisíc mil (feat. DeSade)
14. Nirvana
15. Už ani nevim…

Hrací doba: 50:12

Odkazy:
web / facebook

No, nechoďme kolem horké kaše – lídři labelu ZNK se aktuálně neukazují zrovna v životní formě. Na sklonku loňského roku docela pohořel DeSade se svou tehdy novou sólovkou „Here I Cum“, jež nabídla nezvykle slabý a nezáživný materiál. Tehdy jsem v recenzi napsal, že do té doby to byl z ústředního dua Sodoma Gomora právě on, jehož sólové věci mě bavily o chlup víc, což se po „Here I Cum“ trochu obrátilo. Předchozí Řezníkovo sólové dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ totiž bylo i přes pár slabších momentů asi tím nejlepším, co vrchní kápo domácího horrocoru pod svým jménem doposud vydal, a nyní čerstvá novinka „Říše za zrcadlem“ tento stav měla, logicky, potvrdit. Leč nestalo a podobně jako kolega s bradkou, i M. Engele si vybírá horší chvilku.

Já osobně jsem vždycky bral takové ty silácké kecy interpretů před vydáním alba s velkou rezervou a počítám s tím, že je to prostě nadnesené. Když Řezník sliboval, že „Říše za zrcadlem“ bude jeho nejlepší věc a půjde o přelomovou desku, bral jsem to stejně a nepřistupoval k tomu s očekáváním veledíla. Nicméně jsem si vážně nemyslel, že z novinky vyleze takováhle nuda. Přesně taková totiž „Říše za zrcadlem“ je – prostě nudná a plná nevýrazných tracků.

Na druhou stranu, svým způsobem přelomová asi je. Přinejmenším z toho úhlu pohledu, že je poněkud odlišná od svých předchůdců. Ono co si budeme povídat, Řezník je dnes v pozici, kdy by vlastně nemusel vymýšlet vůbec nic nového a stačilo by mu jen furt dokola točit další díly „Tý holky v mym sklepě“, „Pořád jenom hate“ a dalších profláklých kusů. Přesto „Říše za zrcadlem“ není tak hitová deska a je zde znát snaha o trochu dospělejší, ucelenější a temnější nahrávku. To by v zásadě mělo být plus, ale realita ukazuje, že je Řezník přesvědčivější v pozici vypravěče nekompromisních splatter historek.

Bezzubost celého počinu jako by předznamenával už první singl „Šerednej zmrd“. U minulého dvojalba šla jako první ven také spíš pomalejší věc, která nebyla prvoplánově hitová, ale o tom to není. Ten rozdíl tkví v tom, že „Bateman“ byl prostě dobrý track, jenž měl něco do sebe. Ale „Šerednej zmrd“ se mnou nijak nehnul, ačkoliv tematicky i provedením textu je to skladba, jež do Řezníkova portfolia zapadá. Viník je ovšem jinde a ukažme si na něj prstem – slabý beat. Technicky možná v pohodě, ale když přijde na lámání chleba, tak to vůbec, ale vůbec nekope a nemá to v sobě prostě nic.

A tenhle neduh bohužel netrápí jen „Šerednýho zmrda“, ale spoustu dalších songů – „Říše za zrcadlem“, „Zplozenej peklem“, „Už nechci žít na týhle planetě“, „Všechny zabít“, „Tisíc mil“ (očekávatelný feat s DeSadem jen tak mimochodem nijak nepřekvapí) a „Už ani nevim…“ mají vyloženě slaboučká instra absolutně bez koulí. O trošku lépe jsou na tom „Nesnášim všechno pt. 2“ (asi nejsolidnější z toho výběru), „Žádnej cíl“, „S!ckshyt“, „Nejsem dobrej společník“ a „Nirvana“, ale pořád to prostě ani zdaleka není ono. A to je bolestivě velký podíl vaty, když má placka 15 písniček. A přitom na produkci jsou vesměs osvědčená jména jako PhoeniCZ nebo Mortem, přičemž především věci od druhého jmenovaného mě obecně baví. Nicméně i takové eso jako Mortem na „Říši za zrcadlem“ prostřednictvím „Nejsem dobrej společník“ a „Tisíce mil“ předvádí spíše to nudnější ze své tvorby.

Za instra jsem vlastně zdissoval 12 z 15 tracků, což mi přijde kurevsky hodně. Tři zbylé pak stojí trošku mimo. Na „Trendy zmrdech“ se podíleli Undead Orchestra alias projekt se členy Hentai Corporation, což samo o sobě říká, že tohle bude kytarový song. To je pravda, a i když se nejedná o žádný extrémní zázrak (u Sodomy GomoryŘezníka už jsem slyšel lepší tracky se zapojením elektrických kytar), tak oproti okolní chcíplotině jsou metalové riffy po čertech osvěžující – i přesto, že Petr Škarohlíd tu ani omylem nepředvádí takovou kvalitu jako v domovských Hentai Corporation.

Druhou vybočující věcí je „Pan Au“, jemuž se dostalo poměrně velkého ohlasu, což upřímně řečeno vůbec nechápu. Tahle písnička je prostě píčovina, jenom taková srandička maximálně tak na jeden poslech, pak už mě to začalo pekelně srát. Jestli má zrovna tohle táhnout album kupředu, tak je to pro mě jen další důkaz toho, jak špatně na tom „Říše za zrcadlem“ je. Nehledě na fakt, že „Pan Au“ prostě do kontextu desky nesedí ani za hovno. Jestli šlo celkové ladění materiálu obhajovat snahou o temnější a dospělejší nahrávku, tak právě „Pan Au“ tenhle argument poněkud diskredituje. Trochu kabaretní, na můj vkus zbytečně veselý motiv ve „Zplozenej peklem“ bych z tohohle ohledu ještě kousnul, ale „Pan Au“ už u mě fakt neprojde. Tenhle song je sračka.

Vlastně to jediné, co je na „Říši za zrcadlem“ opravdu dobré, je ta jediná skladba, jejíž název doposud nepadl. „We’re Gonna Fuck You Up“ je totiž regulérní hymna, která má pořádně chlupaté koule a představuje to, co bych chtěl od Řezníka slyšet. Vůbec nejde o to, aby texty byly co největší splatter, aby tam bylo co nejvíc vulgarit nebo hejtu… hlavní je, aby to kurva mělo koule! A ve „We’re Gonna Fuck You Up“ si to všechno konečně sedlo – instro, rap i text šlapou a konečně je to ono. Ostatně, asi v tom bude hrát velkou roli i to, že „We’re Gonna Fuck You Up“ není jen jednoznačným vrcholem „Říše za zrcadlem“, ale především mocné kolabo. Produkce se zde ujali němečtí Snowgoons, což je v rámci hip-hopových beatů nejvyšší extraliga, jejich produkce mě strašně baví, a i když tohle není to nejlepší, co jsem od nich slyšel, oproti všemu okolnímu na tomhle albu je to o vesmír výš. Vedle toho se zde objevuje ještě hvězdný host v podobě kanadské legendy Madchilda, což není jen super úlovek pro Řezníka, ale hlavně velká paráda. No, a aby toho nebylo málo, tak refrén svým nezaměnitelným zpěvem vyšperkoval Radek Škarohlíd z Hentai Corporation a pár scratchů přidal DJ Ill Rick. Vlastně jediná věc, co na desce stojí opravdu za pozornost.

Na albu je znát, že v ZNK umějí produkovat alba na skvělé technické úrovni, která je dnes regulérně profesionální. Je sice pravda, že se už z toho vytratila taková ta sympaticky amatérská UG aura, která v tom byla, když M. Engele a DeSade diktovali „Sodoma Gomora Rap“, ale to je vývoj a nic proti tomu. Je slyšet, že si s tím někdo pohrál, lze si všimnout čím dál propracovanějších backing vokálů a takových těch „menších“ hostů, kteří se nepíšou do featu (viz „Už ani nevim…“, kde zpěv, nikoliv rap, jako jediný tuhle věc táhne nahoru), ale to nestačí. Sice chápu, že pro spoustu lidí je hip-hop (ať už jde o nějakou klasičtější odnož, hardcore hip-hop, horrorcore nebo cokoliv jiného) především o rapu a textu, ale pro mě osobně je i v tomhle žánru vokál a hudba na srovnatelné úrovni. Flow může být božská jako prase, ale dokud je instro na piču, tak mě to prostě nebaví, takže když je album od sklepa na půdu nacpané nudnými beaty, sráží mu to v mých očích vaz. A to nespraví ani sám hlavní protagonista, zvlášť když si víceméně jen odvádí svůj dobrý standard, ale opravdu překvapit dokáže jen málokdy, byť textově je to na poměry žánru (co si budeme povídat, horrorcore prostě není zrovna přehlídka inteligence a očekávat něco takového by bylo vysoce bláhové) v pohodě a pár odkazů (třeba na japonský kult „Ichi the Killer“, ha!) relativně potěšilo.

„Říše za zrcadlem“ je bez debat velkým zklamáním – stejně jako „Here I Cum“ před půlrokem. Když si to po sobě přečtu a uvědomím si, kolik songů se mi na desce upřímně líbí (jedna… ty vole, jedna!), tak prostě nelze zastírat skutečnost, že tu máme co do činění s albem nepovedeným a podprůměrným. K tomu vesměs není moc dodat. Snad si Řezník a DeSade spraví reputaci s chystanou plackou Sodomy Gomory, jež by mohla být zajímavá, pokud se skutečně celá ponese v agresivním soundu à la Dope D.O.D., jaký představil již před rokem vypuštěný singl „Chcípni!“. Ale o tom až za nějaký půlrok, který si poslechem „Říše za zrcadlem“ rozhodně krátit nebudu.


DeSade – Here I Cum

DeSade - Here I Cum
Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / rap / horrorcore
Datum vydání: 8.12.2015
Label: ZNK

Tracklist:
01. Předehra
02. Příběh
03. Here I Cum
04. Yak?
05. Kundičky 2015
06. Měnič
07. 50 odstínů hnědi [feat. Řezník]
08. Já ti nevim
09. Kalendárium
10. Rock Star
11. Orgies in Torture Chambers [feat. Lord Lhus]
12. Už to tak bude asi [feat. Zverina]
13. DeSade, the Voyeur
14. Opilá rohlíkem [feat. Karel Šíp]
15. Sex Addict Therapy [skit]
16. Dej si pivko [bonus]

Hrací doba: 56:56

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

První pohled (H.):

Už to skoro začínalo vypadat, že se letošek obejde bez jakéhokoliv alba od hlavních zvrhlíků okolo značky ZNK a zároveň členů Sodomy Gomory (pomineme-li tedy „Necrotica“ od Mortal Cabinet, což lze asi jen těžko považovat za čistě Řezníkovu práci). V poslední možný měsíc však situaci zachránil DeSade se svým třetím (kdybychom ale počítali i dřívější tvorbu v rámci osobního projektu SWD, tak vlastně už pátým řadovým) čistě sólovým počinem „Here I Cum“

Celou tvorbou DeSada se prolíná několik konkrétních témat, nicméně předchozí dvě alba „2000DeSade“ a „Sádismus“ nebyla nějak pevně tématicky uzavřená. Ačkoliv novinka „Here I Cum“ není žádným regulérně koncepčním počinem, na rozdíl od svých předchůdců stojí jen na jednom nosném motivu, který je vlastně vcelku zřejmé už jen z názvu – „Here I Cum“ je totiž o souložení na všechny způsoby.

A musím říct, že právě tohle je jeden z hlavních důvodů, proč mě „Here I Cum“ moc nebere a proč novinku ze všech tří dosavadních DeSadových sólovek považuji za tu nejslabší. Ne snad, že bych byl nějaká citlivka nebo moralista, ani omylem, ty vole, já jsem ten poslední, koho by v textech pobuřovaly čuňárny a vulgarismy, tím spíš v rapu a tím spíš u DeSada, k němuž tyhle věci nějakým způsobem vždycky patřily. Jenže co je moc, to je moc a poslouchat hodinu v kuse ódy DeSadovu kládu a o tom, jak šuká, šukal nebo chce šukat, je trochu nudné…

Další věcí, která mě trochu irituje, je to, že některé tracky jsou jednoduše takové… inu, trochu nic moc až vyloženě nepovedené. Asi nejkřiklavějšími příklady jsou třeba „Předehra“, „Měnič“, „Rock Star“ nebo „Už to tak bude asi“, kterou moc nevytáhl ani hostující Zverina. Pak je tu pár dalších songů, které nejsou vysloveně špatné, ale taky to není žádný extrémní trhák, což jsou překvapivě třeba „Kundičky 2015“, které na předcházející části pomyslné série nemají, nijak zvlášť ale nevyčnívá třeba ani „DeSade, the Voyeur“. Speciální kategorií pak je „Já ti nevim“, která je vybavena skvělým instrem s epickým nádechem, jehož potenciál je však zabitý dalším nadrženě puberťáckým textem.

Desku pak příliš nevytahují ani featy, které sice nejsou nějak blbé, ale ani ne nějak výjimečné. Například na minulém „Sádismu“ bylo hostovaček možná skoro až moc, ale zase byly kurevsky povedené, ať už šlo třeba o kulervoucí track s Řezníkem, mocnou „Sou vyjetý“, Jamese Colea, který nikdy nic nezkazí, pecku s El MarónemMasových wrahů a CumbloodemButchers Harem nebo rovnou titulní hit s Ladou Firch. Na „Here I Cum“ takové featovací šlehy bohužel nejsou.

Nechybí opět obligátní Řezník„50 odstínech hnědi“ a tahle věc ve finále patří k těm zábavnějším, protože když nic jiného, alespoň vybočuje jak instrem, tak i fekálním textem, byť taková paráda jako „Tour de Sodoma“ z minulé placky to není ani zdaleka. V horrorcorové „Orgies in Torture Chambers“ se objevil Lord Lhus, jenž se v ZNK světě evidentně v pohodě zabydlel, a jeho vyřídilka je výborná, takže i díky tomu jde o jednu z těch lepších věcí. Na rozdíl od už propírané „Už to tak bude asi“ se Zverinou, jelikož tuhle písničku prostě potápí její nevýraznost.

A podobně jsou na tom vlastně i samotná instra, mezi jejichž autory nechybí ani spolehliví beatmakeři jako třeba Mortem, ale ani jeho příspěvky mi zrovna netrhají koule. Popravdě řečeno, jediný skutečně výrazný beat má už zmiňovaná „Já ti nevim“, jinak je to prostě zase takové v pohodě, ale žádný zázrak. A opět se nabízí srovnání s minulostí, protože když si vzpomenu na „Sádismus“, tak i po instrumentální stránce to byl úplně jiný level.

Neříkám, že je „Here I Cum“ komplet na hovno, protože přinejmenším na začátku se nachází pár poměrně zábavných kousků, jmenovitě „Příběh“, která opětovně dokazuje, že DeSade má říznou flow, titulní „Here I Cum“ se skvělým ženským vokálem v refrénu (to se musí nechat, že v ZNK ty holky do horrorcoru / hip-hopu naroubovat fakt umějí) a nakonec mě relativně baví i čtvrtá „Yak?“. Možná to ale bude i tím, že ze začátku ještě člověk není tak unavený neustálým prcáním, mrdáním, šukáním a jebáním jako ve druhé polovině alba.

Výše jsem použil přívlastek pubertální, a když tak o tom přemýšlím, asi právě tohle je největší problém celého „Here I Cum“. Jasně, DeSade, Řezník, Sodoma Gomora a obecně v podstatě všechno od ZNK nejsou věci, od nichž by člověk očekával intelektuální hloubku a filozofická témata, vždycky k tomu bylo nutné přistupovat s nadsázkou, ale ani to, že k tomu člověk přistupuje s nadsázkou a nebere to smrtelně vážně, nemůže zachránit všechno a nejde tím omluvit všechno.

Musím říct, že v pomyslném souboji sólových věcí obou tahounů Sodomy Gomory u mě až doposud mírně vítězil právě DeSade, neboť u Řezníka mě pořádně začaly bavit až ty novější desky. Nyní se ale karta obrací, protože když srovnám „Here I Cum“ s posledním dvojalbem od Řezníka, pak vyhrává jednoznačně „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“. „Here I Cum“ samozřejmě není úplná a totální píčovina, protože na to je tu přece jen dost zkušeností a schopností, aby to takhle dopadlo, ale nalijme si čistého vína – tohle prostě bohužel patří k těm horším nahrávkám z produkce ZNK. O úspěch „Here I Cum“ se nebojím, protože ZNK disponují hodně loajální, skoro až nekritickou fanouškovskou základnou, jež jim sežere a zatleská snad za všechno, ale kdo má od toho trochu odstup, tak musí cítit, že tentokrát je na místě hovořit o slabší chvilce.


Druhý pohled (nK_!):

„Co je to, kurva, za texty, vy zasraný pedofilové?“

DeSade přesedlal ze zajetého horrorcoru na porno rap. Na rozdíl od jeho předchozích počinů (nebo tvorby Sodomy Gomory) se po několikátém poslechu „Here I Cum“ nemohu jaksi zbavit pocitu, že už mi tohle porno stačí a raději půjdu zase dělat něco užitečnějšího.

Na „Here I Cum“ není technicky ani řemeslně vyloženě nic špatného. Velký problém ale vidím v tom, že se hrozně rychle oposlouchá a velmi brzy začne i nudit. Kamenem úrazu a zároveň i DeSadovou devízou jsou tady paradoxně texty. O pornu se moc nemluví, porno se prostě dělá nebo se na něj dívá. I kvůli tomu jsou si všechny písně obsahově velmi podobné a po chvíli vlastně nabydete dojmu, že posloucháte jednu dlouhatánskou skladbu, v níž se sem tam změní rytmus.

Docela mě zklamalo i jindy výborné a úderné DeSadovo rýmování, které na „Here I Cum“ sklouzává k místy dost trapnému opakování stejných slov. Naštěstí dojde ale i na několik opravdu povedených frází. Hudební podklad se také moc nevydařil a ve srovnání s bratrskou Sodomou nebo předchozími fošnami prostě těžce nestíhá. „Here I Cum“ se nese spíše v pomalejším tempu, což nechápu, protože DeSadovi odjakživa více seděl rychlejší beat.

Světlou stránkou „Here I Cum“ jsou jednoznačně featy. Řezníkův vpád na scénu v „50 odstínech hnědi“ snadno strčí do kapsy zbytek celé desky, a to nejen díky opravdu vynikajícímu textu. Lord Lhus„Orgies in Torture Chambers“ nebo Zverina„Už to tak bude asi“ se také nenechávají zahanbit.

Vzato kolem a kolem, „Here I Cum“ dokáže slušně zabavit na pár poslechů, v dlouhodobém horizontu už ale nemá co předat. Osobně doufám, že šlo pouze o experiment a příště se DeSade vrátí k zavedeným postupům. A když ne, pořád tady máme tu Sodomu Gomoru, že?


Little Big, Sodoma Gomora, Dead Team

Little Big, Sodoma Gomora
Datum: 26.9.2015
Místo: Praha, Storm
Účinkující: Byzo, Dead Team, Little Big, Lord Lhus, Sodoma Gomora

V sobotu 23. května jsem si to nasměroval do pražského klubu Matrix… err, pardon, Stormu… kde se měl odehrát… počkat, května? Vlastně jsem chtěl říct v sobotu 26. září. Ono se to docela plete, jelikož oba dny se v klubu představila takřka totožná sestava. Po květnovém rap / horrorcorovém večírku se nyní na místo činu vrátili Sodoma Gomora, Lord Lhus, Byzo a podle původního plánu i Terror Crew. Chybět měl jen James Cole, jehož místa v line-upu se ujalo ruské obludárium Little Big, což nejsou o nic menší úchylové než Kapitán Láska (a že ten je dost sick – ostatně, kdyby se dokázal ohnout, tak by si hulil svůj dick, protože co si udělá sám, to si udělá líp).

Na poslední chvíli ovšem odpadli i Terror Crew, jelikož Haades, jedna polovina ústředního dua téhle horrorcorové kultovky, se ze „zdravotních důvodů“ nemohl dostavit. Namísto toho odehrál set jen kolega Evil Dope s novým projektem Dead Team, který dal dohromady s Mr. Nightmarem, původním členem Terror Crew. Nicméně, tohle ještě není na pořadu článku, jelikož první (pomineme-li rozjezdové DJské řádění, o nějž se postaral Ba2s) se pódia ujal Byzo

Holohlavý srbský vrahoun předvedl mnohem našlapanější show než posledně v květnu a tentokrát měl jeho set dost chlupaté koule. Co si budeme povídat, určitě tomu notně napomohl i fakt, že tentokrát měl Byzo o poznání větší podporu publika a hned od prvních pecek už lidi reagovali. Vyřídilku má Byzo taky slušnou, navíc je zajímavý i v tom, že má na rap trochu nezvykle hluboký hlas a že má texty v srbštině (ačkoliv tentokrát padlo i několik česky zpívaných věcí). Na rozjezd večera tedy spokojenost.

Jako druzí nastupují výše zmiňovaní Dead Team alias Evil DopeTerror Crew a Mr. Nightmare, člen původní sestavy Terror Crew, aby zahráli svůj vůbec první živý set. Vzhledem k tomu, že tenhle projekt nemá ještě nic vydané, tak byl koncert postaven především na dosud neslyšených věcech, které tím pádem nikdo z přítomných neznal, ale i tak nebyl nějaký velký problém se chytat. Instra byla většinou kvalitní a výkony obou hlavních protagonistů byly také hodně dobré. Hlavně Mr. Nightmare mě dost překvapil, protože jsem ho do té doby nikdy neslyšel a flow měl hodně dobrou. Z již známých tracků se objevily jen dva kusy z Dopeovy loňské sólovky „Produkt doby“, a to „Evil D“ (s tou celý set začal) a „Rapgenik“. Když pominu, že bych ocenil trochu méně hecovaček jako „Dead Team, 2015, yeah, zmrdi“, které duo házelo snad po každém songu, tak i tohle bylo super.

Následuje Lord Lhus, kterého jsem však bohužel tentokrát neviděl.

Teplota v natřískaném klubu již v tuhle chvíli vystoupala na sakra vysokou hodnotu a na řadě je Řezník, De Sade a DJ Ill Rick alias Sodoma Gomora. Hvězda domácího horrorcoru se opětovně mohla pochlubit našlapaným koncertem a obrovským kotlem, který žral kapele z ruky a sborově řval všechny texty. Setlist byl ovšem nepřekvapivý, protože trio sázelo svou klasickou dávku největších hitovek, a to jak z tvorby samotné Sodomy Gomory („Insane Insane“, „Éra déra“, „Opilá soulož“, „Zasraný Vánoce“, „Sodoma Gomora Rap“ nebo stále ještě novinková „Chcípni!“), tak i ze sólovek obou hlavních protagonistů („Kuřák“, „Uječená píča“ nebo „Kundičky“ od De Sada; „Burning Dreams“, „Linka bezpečí“, „Soudní proces“, „Ta holka v mym sklepě“ či finální „Žižkovský bary“ od Řezníka). Při „Tý holce v mym sklepě“ se na pódiu objevily i dvě pohledné slečny, z nichž jedna se nestyděla celému klubu ukázat i svoje cecky, což je rozhodně pamětihodná událost, jež v reportu stojí za zmínku. Každopádně, byl to standardní Sodomovský nářez, takže si není nač stěžovat.

Večer… no, vlastně spíš noc… no, vlastně spíš už ráno tedy do té doby probíhalo skvěle, nicméně ta úplně největší bomba byla nachystaná až na samotný závěr. Little Big na sebe nechali docela čekat a svůj set spustili až někdy po druhé hodině ranní, ale jakmile Rusové rozjeli svůj prudce taneční rave, tak to bylo neskutečně strhující. Nejprve nastoupili jen ve třech ve složení zpěvák Ilya, zpěvačka Olympia a DJ Sergey a koncert odpálili s titulním trackem svého doposud jediného alba „With Russia from Love“, po němž následoval sled dalších ultimátních hitovek jako „We Will Push a Button“ nebo „Public Enemy“. Lidi se hned od začátku chytali a od prvního songu celý klub skákal a pařil jako o život; většina evidentně tvorbu Little Big znala, takže když došlo například na pecku „Russian Hooligans“, sborové „oe oe oeo“ se rozléhalo celým Stormem.

Setlist Little Big:
01. With Russia from Love
02. We Will Push a Button
03. Public Enemy
04. Russian Hooligans
05. Pump It
06. Freedom
07. Dead Unicorn
08. My Way
09. What a Fuckin’ Day
10. Life in da Trash
11. Every Day I’m Drinking

V půlce setu se k Little Big připojil i čtvrtý člen Mr. Clown a druhá část koncertu začala se singlovou „Dead Unicorn“ a pokračovala s další náloží extrémně tanečních hitovek jako „What a Fuckin’ Day“ nebo „Life in da Trash“. Na úplné finále Little Big vypálili další tutovku „Every Day I’m Drinking“ a po jedenácti peckách bylo vymalováno. Rusové předvedli neskutečně energickou a našlapanou show, která doslova dostala do varu a rozskákala celý klub pomalu až k baru, a ukázali se jako absolutně kulervoucí koncertní skupina. Sice je to klišé jako čuně, ale až někdy budu mít možnost na ně jít znovu, tak teda nebudu váhat ani na chvíli, protože tohle byla vážně suprová tancovačka.

Snad jediné, co lze vytknout, je příliš hlasitý sound (jinak ale naštěstí čistý) a fakt, že Olympia nebyla dál než v první řadě skoro vidět, což se ale dalo čekat, když je to liliputánka… takže je jaksi mrňavá, jestli chápete. Naštěstí to jsou ale jen detaily, které koncert nijak nezkazily, protože i ten zvuk se dal v pohodě přežít. Tak či onak – přestože mě baví i ostatní interpreti, co ten večer vystupovali, dorazil jsem především kvůli Little Big, od nichž jsem toho čekal dost, ale jejich vystoupení bylo ještě lepší, než jsem doufal.

P. S. Setlist je odposlouchaný a napsaný popaměti, ne odněkud opsaný, ale snad by měl být správně.


Masový wrazi ‎– Svět plnej lží

Masový wrazi ‎– Svět plnej lží
Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / rap / horrorcore
Datum vydání: 12.4.2014
Label: MW Records

Tracklist:
01. Mantra
02. Nejsem prodanej
03. Král marmelád
04. Mě nezajímá
05. Ideální svět
06. Superpunk
07. Tady dneska nebudu
08. Schizofrenie
09. Pronásledovatel
10. Démon alkohol
11. U Can’t Command Me (feat. C.O. Tha! Bad Black)
12. Svět plnej lží (feat. Daniel Jordan)
13. Vyber způsob
14. Tupý stádo hovad
15. Před pikolou, za pikolou
16. Zklamanej vlastenec
17. Jedna barva
18. Podzimní oddobí

Odkazy:
facebook / bandzone

„Neruš nám naši mantru… vypni to!“
(Mantra)

Třebíčská hip-hopová úderka Masový wrazi vydala své doposud poslední album, „Svět plnej lží“, už v dubnu 2013, takže se nejedná o nějakou obzvlášť aktuální záležitost v tom smyslu, že by ta placka právě vyšla a že by se všichni měli přetrhnout o to, kdo ji zrecenzuje jako první. Přesto jsem se rozhodl – částečně i z toho důvodu, že se podle všeho nějaké další desky od Masových wrahů asi jen tak nedočkáme – tuhle věc zpětně vytáhnout a říct o ní pár slov.

„Svět plnej lží“ je celkově pátým dlouhohrajícím počinem Masových wrahů a skoro by šlo i říct, že v jejich tvorbě znamená znatelnou změnu. Jednou z věcí je jistě to, že MC Curwa – který na starších nahrávkách jen hostoval (i když z té spolupráce vzniklo několik skvělých věcí jako třeba „Co to je za svět“, což je podle mě jedna z nejlepších skladeb skupiny vůbec) a teprve na předchozím „Masokombynathu“ se poprvé představil jako právoplatný člen – se již v sestavě nastálo zabydlel. Ještě důležitější je ovšem to, že v rámci diskografie je zajímavá deska především v tom, že oproti starší tvorbě má trochu jinou náladu. Abych to vysvětlil trochu srozumitelněji – hrubě řečeno Masový wrazi ve svojí muzice vždy pracovali s dvěma lyrickými proudy, přičemž jeden z nich na „Světu plném lží“ takřka úplně vymizel a ten druhý jej nahradil v plné míře.

„Nemám respekt a nemám ani uznání,
mám jen žízeň a svoje radikální vyznání.
Moje postavení není důležitý,
moje ve frontě stání je nepřetržitý.“
(Nejsem prodanej)

Masový wrazi jsou často řazeni do horrorcorového proudu, což rozhodně není (nebylo) od věci…­ vlastně jsou asi tím nejzajímavějším a nejlepším, co tenhle styl u nás nabízí mimo partu od značky ZNK, pod níž spadají všechny ty legrácky jako Sodoma Gomora, Terror Crew a podobně. Nicméně právě tohle je ta textová složka, již na „Světu plném lží“ Masový wrazi opustili. Místo toho se tentokrát El Marón a Curwa věnují především politické a sociální kritice, alkoholovému demónu a podobným věcem. Samozřejmě, že jsou tohle témata, která Masový wrazi měli v hudbě vždy, ale úplně vymizely vyložené splattery nebo sprosté srandičky typu „Princezna“„Masokombynathu“. Jistě, sice i na „Světu plném lží“ je stále nutno brát některé texty s nadsázkou a jistou dávkou rezervovanosti, o tom žádná, ale i tak není blábol říct, že tentokrát jsou Masový wrazi – až na výjimky – trochu vážnější.

Na „Světu plném lží“ se nachází celkem 18 tracků, které dohromady dělají rovnou hodinu muziky, což je dost, nicméně vzhledem k tomu, že se na nahrávce nachází spousta výborných pecek, jež člověka baví i po mnoha posleších, to není nic, co by se nedalo zvládnout na jeden zátah. A ta úplně nejhustší koncentrace těch nejsilnějších kusů se nachází hned v první polovině alba. Již intro „Mantra“ je skvělé a po něm začnou Masový wrazi sypat jednu parádní věc za druhou. Klipová „Nejsem prodanej“, jež patří mezi největší vrcholy desky, „Král marmelád“, kde El MarónCurwou dissují všechny pozérské hip-hopery, apatická „Mě nezajímá“, v níž Masový wrazi prozradí, co všechno je nezajímá, i „Ideální svět“, kde zase vysvětlí, jak podle nich takový ideální svět vypadá, jsou všechny hodně dobré kusy, jejichž trvanlivost z nemalé části stojí i na výtečných instrech, jež obstarává beatmaker Doyem.

„Vyražme do ulic, vždyť nás je čím dál víc,
víc lidí zničí víc politickejch pozic.
Chci jen říct: Nebojme se jít sobě vstříc
proti politický moci obrátit rub na líc.“
(Před pikolou, za pikolou)

Vysoká laťka však pokračuje i nadále, protože přichází další silná dvojka v podobě další klipové jízdy „Superpunk“ a pecky „Tady dneska nebudu“, které obě zdobí parádní hutný beat. Korunu nejsilnější části alba pak nasadí temná „Schizofrenie“ s excelentním závěrem. I ve druhé půlce nahrávky se však nachází několik výtečných skladeb, mezi něž jistě patří „Démon alkohol“ se skvělým atmosférickým instrem nebo „Vyber způsob“, jejímž pozadím se prolíná nenápadná, leč skutečně brilantní melodie. Mě osobně hodně baví i „Tupý stádo hovad“ a „Před pikolou, za pikolou“ s dalším výborným instrem. A stejně jako intro „Mantra“, i úplný závěr v podobě minutového „Podzimního období“ se taktéž velice povedl.

Na druhou stranu, na desce se bohužel objevilo i něco málo vaty, což se ostatně při takovém počtu tracků asi dalo čekat. Zpočátku mě strašně sral „Pronásledovatel“, především díky mírně vyměklému refrénu, což fakt není nic, co bych chtěl slyšet od skupiny jako Masový wrazi. Hodně dlouhou dobu jsem tenhle song díky tomu musel při poslechu férově přeskakovat, ale nakonec jsem jej vzal na milost především díky solidním slokám, byť na vrcholné písně se stále nechytá ani náhodou. Příliš mě neoslovují ani kusy, v nichž se vyskytují hostovačky, což znamená „U Can’t Command Me“ a titulní „Svět plnej lží“. Oba featy jsou anglicky zpívané a tak nějak mi prostě do kontextu alba příliš nesedly… obě skladby jsou sice stále poslouchatelné, ale patří k tomu slabšímu, co se na nahrávce nachází.

„Motám se jak čůrák po známým sídlišti,
jsem ve vlastním městě, ale netušim, kde bydlim.
Chčije jako píča a já prosral klíče,
teď bych dal milion za mapu Třebíče.“
(Superpunk)

„Zklamanej vlastenec“ je sice lepší, ale slušela by mu trochu kratší stopáž než pět a půl minuty, protože díky tomu působí lehce monotónně (i když třeba podobně vystavěná „Nejsem prodanej“ s pěti minutami s tím nemá žádný problém). „Jedna barva“ má oproti tomu necelé dvě minuty, ale stejně jako „Zklamanej vlastenec“ patří k takovému zlatému středu alba – na vrcholy nemá, ale baví mě víc než songy z předchozího odstavce.

I přes pár ne úplně kulervoucích kousků je však „Svět plnej lží“ parádní album, které je asi tím nejlepším, co kdy Masový wrazi vydali… „Masokombynath“ byl jednoznačně překonán, a dokonce bych řekl, že je „Svět plnej lží“ o kousek lepší než našlapaný „Brutální realizmus“. Tak či onak je to určitě výborná hip-hopová (nevím, jestli bych tomu ještě říkal horrorcore) fošna, a i když už uběhly dva roky od jejího vydání, pořád se mi líbí.

„Všichni žijem ve světe plným lží,
nikdo nám to ale nevěří.“
(Svět plnej lží)

Aktuální situace u Masových wrahů však nevypadá zrovna růžově, a kdyby byl „Svět plnej lží“ tím posledním, co kdy kapela vydala (nepočítáme-li El Marónovu sólovku „Doktor smrt“, jež ještě stihla vyjít začátkem prosince), nebylo by to moc velké překvapení. V noci z 30. na 31. prosince loňského roku se totiž El Marón opil, v opilecké hádce podle všeho vytáhl nůž a bodl a jeho protivník nepřežil. Nepodařilo se mi zjistit, jestli se případ od té doby nějak pohnul kupředu, ale hned zkraje letoška byla na El Maróna uvalena vazba a z obvinění vraždy mu hrozí 10-18 let vězení.


Sodoma Gomora, James Cole, Lord Lhus

Sodoma Gomora, James Cole
Datum: 23.5.2015
Místo: Praha, Storm Club
Účinkující: Byzo, James Cole, Lord Lhus, Sodoma Gomora, Terror Crew

Aktuálně republikou křižuje (i když už za pár víkendů dospěje ke konci) společné turné Sodomy Gomory a Jamese Colea, které čítá celkem 16 zastávek. Jednou z nich byla samozřejmě i Praha, kde program doplnili další tři účinkující v čele s další horrorcorovou kultovkou Terror Crew. Na 23. května se tím pádem narýsoval dost zajímavý rapový večírek, tak hurá na věc…

Když jsem do klubu Storm dorazil, o zábavu se zrovna staral DJ BA2S, jehož si většina lidí bude nejspíš pamatovat jako někdejšího člena Chaozz. BA2S za pultem řádil až do půl deváté, nicméně vzhledem k tomu, že jsem dorazil teprve chvíli před půl, slyšel jsem jen konec jeho setu, během něhož jsem stihnul zaznamenat třeba „Parlamentní jatka“ od Sodomy Gomory nebo nějaké pecky od Insane Clown Posse (snad si to nepletu s pozdějším průběhem večera). Nedlouho po mém příchodu však přestal čistě DJský set a nastoupilo první číslo večera, jímž byl původem srbský rapper Byzo, jenž většinu své dosavadní tvorby jede ve svém rodném jazyce. Ačkoliv se Byzo snažil rozpoutat nějaký kotel a sypal to docela slušně, lidi na jeho snažení ještě moc nebrali. Pár prvních pařičů se sice objevilo, ale nebylo to nic velkého… a asi i právem, protože oproti šlehám, které následovaly později, byl Byzo přece jen asi nejslabším vystupujícím večera.

Oproti tomu Terror Crew už byli v jiné pozici a bylo znát, že na ně v publiku čeká početná řádka fandů. Nejprve nastoupil sám Evil Dope (za podpory DJe, samozřejmě, to snad ani nemá cenu explicitně zmiňovat) a otevřel koncert svým sólovým trackem, po němž se k němu přidal i maniakální kolega Haades, který mě osobně z celé téhle party okolo ZNK baví možná nejvíc. Každopádně, přišlo mi, že sólových songů od obou zúčastněných zaznělo snad víc než věcí od samotných Terror CrewEvil Dope předvedl třeba „Stop“, „Rapgenika“ nebo „Čecháčství“, zatímco Haades vytáhnul vály jako „President Evil“, „Dead Bodies Everywhere“ a hlavně mocnou hitovku „Home Office“ s kurevsky návykovým beatem… a kromě toho také od něj zazněly i nějaké nové kusy, které by se měly objevit na chystaném druhém sólovém albu. Nicméně, pár pecek z tvorby samotných Terror Crew rovněž zaznělo, jmenovitě třeba „Terror Crew Army“ nebo „Zabiják žen pt. 2“. Každopádně, Terror Crew byli rozhodně super jako čuně, jejich vystoupení ubíhalo pekelnou rychlostí, a než se člověk nadál, Evil D a Haades už se klidili z pódia pryč.

Jednotlivé sety na sebe navazovaly hodně rychle… hned po konci koncertu plynule pokračoval DJing, výměna za pultem také probíhala tak, že muzika ani na chvíli nepřestala, a po výměně DJů už začínal další regulérní koncert. Po Terror Crew se pultu ujal DJ Ill Rick a micu americký rapper Lord Lhus, jehož jsem až do té doby vůbec neznal. Lhus předvedl našlapaný hip-hop a v neposlední řadě taktéž brutální flow a především zpočátku to bylo setsakra zábavné. Postupem času mi však jeho show začala připadat mírně monotónní, přestože ji Lord Lhus ozvláštnil i trochou toho freestylu. Nic skutečně zásadního, co by celkový dojem vyloženě pohřbilo, to však naštěstí nebylo a celkově to přece jenom bylo dobré… Lord Lhus jel ve vysokém tempu, kotel mu nasazení zodpovědně oplácel, a kdybych tvrdil, že jsem se vůbec nebavil, tak bych zase kecal.

Hodinky již ukazují půlnoc a začíná jít do tuhého. Za pultem DJ Doemixxx a s mikrofonem v ruce nezačíná řádit nikdo jiný než James Cole. Nevím, jestli to není jen můj pocit, ale přijde mi, že tenhle týpek je oproti zbytku českého rapu docela jinde a hlavně svůj… ostatně to bylo vidět už jen na tom, že namísto rovného kšiltu na hlavě a dalších typických stylových propriet na pódium nastoupil s mafiánským lookem v košili, saku a frajerských černých brýlích a rozjel až do pekla našlapaný set. Když nic jiného, tak se Jamesovi musí nechat, že – a to při vší úctě ke všem ostatním – byl ten večer s mílovým náskokem nejzajímavější po vokální stránce. Vyjma rapu totiž jako jediný i skutečně zpíval a taky občas zařval takovým způsobem, že by se i vokalisté ze screama nemuseli vůbec stydět… to všechno navíc zalil suverénním vystupováním a koňskou dávkou charismatu. Stačí přidat našlapaný setlist, v němž v živém podání nejvíce zabíjely (aspoň u mě) „Peperi“ a především kulervoucí „Monstrum“ (mnohem lepší než z alba!) a je jasné, že to bylo jízda jako čuně.

Za pult se vrací DJ Ill Rick, což znamená jediné – jako zlatý hřeb večera (no, teď už spíš noci) přicházejí králové českého horrorcoru, Sodoma Gomora. A i když Terror Crew, Lord LhusJames Cole měli hodně dobrý kotel, při setu Sodomy se hned od začátku ukázalo, na koho všichni dorazili především a kdo měl ve Stormu největší fanouškovskou základu. Nemusíte mít tuhle kapelu rádi, ale jednu věc jim prostě nechat musíte – aniž by ŘezníkDeSadem jakkoliv uhnuli ze svojí splatter cesty a aniž by jakkoliv šli naproti popularitě nějakou podbízivostí, povedlo se jim kolem sebe vytvořit doslova kult. Takovou podporu, jakou měli ten den v Praze – fanatický kotel, který od prvního do posledního tracku hulákal úplně všechny texty (rozhodně ne jenom refrény!) – jim může jen tiše závidět takřka jakákoliv česká undergroundová skupina.

Jako první na pódium vlétnul samotný DeSade, který set otevřel svojí sólovou peckou „Sádismus“, po níž se k němu přidal i Řezník s nářezovkou „Pořád jenom hate“. Podobně jako u Terror Crew, i tady mi přišlo, že Sodoma Gomora dávala spíš sólové věci obou členů… tedy spíš Řezníka, protože od DeSada už zazněl jen „Kuřák“ a „Uječená píča“, zatímco z tvorby jeho maskovaného kolegy byly třeba „Burning Dreams“, „Creature of the Night“ (obě ve zkrácené verzi, jen Řezníkovy party bez featových pasáží), „Linka důvěry“ a samozřejmě také již zkultovnělá „Ta holka v mym sklepě“, při níž se k Sodomě poprvé přidal i James Cole. Ze songů od samotné Sodomy Gomory nechyběla kupříkladu „Éra déra“, „Insane Insane“, „Opilá soulož“ nebo „Parlamentní jatka“.

Jakmile skončila „Ta holka v mym sklepě“, namísto přídavku přišla jiná věc – na dvou obrazovkách vedle pódia měl veřejnou premiéru zbrusu nový klip Sodomy Gomory, „Chcípni!“, v němž se mimo jiné objevili třeba i členové domácího EBM kultu Vanessa. Po konci videa už to vypadalo i na konec celého večera, takže se dost lidí začalo otáčet a pomalu odcházet, když vtom Sodoma Gomora vlítla zpátky na stage a opětovně s podporou Jamese Colea padnul definitivně poslední track „Žižkovský bary“. To finále mi takhle přišlo malinko nedotažené, ale i tak byla Sodoma Gomora parádní a natřískanému Stormu předvedla hodně epickou jízdu… a jakkoliv i Terror Crew a James Cole byli skvělí, DeSade a Řezník si nakonec právem vyrapovali titul vrcholu celé akce.

Celkově vzato tedy super koncert. Snad jediné drobnosti, jež mě trochu rušily, byly, že mikrofony v průběhu takřka všech setů tu a tam chytaly vazbení a že u Terror Crew mohlo být instro trochu víc nahlas… zrovna Terror Crew mají fakt parádní beaty, takže možná malinko škoda, že je vokály přehlušovaly až tak moc. To jsou ale naštěstí jen detaily, jinak to byla pecka.