Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko Žánr: torture horror Originální název: Hostel: Part II Český název: Hostel II Rok vydání: 2007 Režie: Eli Roth Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi Hrací doba: 94 min Odkazy: web / facebook Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.