 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 39:10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Ty vole, jako nevím no… přijde mi, že se o Hulder za poslední rok, dva poměrně mluvilo. Na tituly téhle kapely jsem pravidelně narážel prakticky v prakticky každém říšském distru, Iron Bonehead vydali na různých formátech skoro všechen kus muziky, co vydat mohli, a obecně se mi zdálo, že se to docela hajpovalo.
Osobně jsem ale nikdy moc nenašel odvahu si Hulder pustit. Ne snad, že bych byl nějaký šovinista (říkejte si, co chcete, ale že mám rád kozy, ještě neznamená, že jsem šovinista!), je mi buřt, že autorka nemá mezi nohama klobásu. Naopak, jsem staromódně heterosexuální, tak proč by mi mělo vadit, že to hraje nějaká roštěnka, že jo. Spíš mě prudce odrazovala prezentace. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli potřebuju v dnešní době poslouchat kapelu, jejíž promo fotky mohou důstojně soupeřit ze zlatým fondem z fotoalba Graveland.
S vydáním debutové desky „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ jsem se nicméně chrabře rozhodl, že nějakou tu šanci Hulder nechám. Buď to může překvapit, anebo aspoň budu co zjebat. Anebo to skončí někde mezi a půjde o meh průměr, že jo. Třetí zmiňovaná možnost má k realitě nakonec rozhodně nejblíže.
Hulder dělá přesně to, co nahlas řve už její vizuální prezentace: prostě a jednoduše vykrádá melodický black metal z devadesátých let se všemi jeho nedostatky a hlavně s přemírou klišé. Nechápejte mě špatně, melodický black z devadesátek je fajn a určitě má svoje kouzlo. Akorát že ve velké míře jde o kouzlo doby. Tahle forma žánru v sobě určitě nesla obrovský kus naivity, romantických představ a nadšenectví, které mnohdy převyšovalo soudnost. I tehdy vycházely echtovní pičoviny, ale v některých případech si tahle kombinace zdánlivých problémů vzájemně sedla a dohromady utvořila hudbu se specifickou náladou, jíž se se ctí podařilo přežít test časem. Právě tyhle skupiny si dnes pamatujeme, vracíme se k nim a právě díky nim má spousta z nás k tomuhle devadesátkovému black metalu kladný vztah, přestože vidíme i jeho nepochybné a zásadní problémy.
Pokoušet se takovou formuli zreprodukovat dnes může být dost ošemetné. Retro sice frčí a devadesátky už dneska retro jsou, stejně tak nijak nepopírám, že zpátečnictví má – obzvlášť v metalu – své místo, ale i to zpátečnictví a retro se musí umět. A to dost, aby dávalo smysl něco takového v dnešní době poslouchat.
Nechci na základě dosud řečeného vzbudit dojem, že Hulder platí za kardinální mrdku bez špetky kvality, protože tak hrozné „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ určitě není. Rozhodně bych ale neváhal tvrdit, že se jedná o nevýrazný průměr bez větší přidané hodnoty. Řemeslně je nahrávka ok a nějaký rozumnější moment se občas najde, ale celkově mi to přijde hrozně obyčejné, bez ksichtu. Jen takový slušně odehraný kompilát věcí, které jsem už dávno slyšel jinde a v lepším podání.
Co však „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ láme vaz nejvíce, je podle mého názoru klišé. Toho se tam nacházejí tuny. Muzika v tomto ohledu dost přesně koresponduje s pandovskými fotkami v lese a s řemdihem v pazourech.
No, a vzhledem k tomu, že avizovaná medieval atmosféra se na „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ rovněž neprojevuje, tak podle mě prostě neexistuje důvod, proč bych měl chtít debut Hulder déle, než bylo nezbytně nutné pro utvoření názoru a sepsání recenze. Jestli si chcete pustit nějaký syrový melodický black metal se středověkou náladou, tak si dejte radši Runespell nebo výše zmiňované Graveland. Uděláte mnohem lépe.
