Archiv štítku: HUN

Maďarsko

Dögkút – Demo

Dögkút - Demo

Země: Maďarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 18:52

Odkazy:
bandcamp

This is Our radical Prophecy, the Supreme War against all life!!
Burning fields of raped mother earth, eternal Kaos upon this planet!!
Total Annihilation, in the name of the Beast!!
Triumph of Death!!

We are the Enemies of your pathetic existence!!

We are your Enemy!!

Jak vidno, Dögkút jsou velmi sympatičtí hoši, když se prezentují takto láskyplně. A stejně láskyplná je i jejich hudební produkce.

Bavíme se o docela nové smečce pocházející z maďarského podzemí. Aktuáln Dögkút vypustili svůj první bezejmenný demosnímek, jenž vyšel nejprve digitálně a krátce nato, v prosinci loňského roku, i na audiokazetě v limitované edici 66 kopií (pokud byste o jednu jen tak mimochodem měli zájem, tak poslední kusy jsou stále k mání!). To je asi tak vše, co lze k představení Maďarů říci, poněvadž na informace jsou jinak docela skoupí. Nechť tedy promluví hudba!

Demo nabízí tři nepojmenované, pouze očíslované skladby, jejichž souhrnná délka činí bezmála 19 minut, přičemž tou nejdelší je hned úvodní „I.“ dosahující osmi a půl minuty. To není úplně nízká stopáž, přesto nemusíte čekat nějaké atmosférické hody. Jak hned zkraje uvedený manifest naznačuje, Dögkút produkují hudbu, jejímiž stěžejními atributy jsou nenávist a násilí.

Nebudeme si nic nalhávat, formálně Dögkút nepředvádějí nic vyloženě zvláštního. Jednoduše řečeno se jedná o temný a hluboce podzemní black metal zasvěcený animálním pudům. Za zmínku snad stojí pouze to, že vokál nevřeští v typicky blackmetalovém duchu, jedná se spíše o záhrobní chropot, nicméně jeho podání je dostatečně ohavné na to, aby šlo takový přístup kvitovat.

I navzdory jisté „standardnosti“ produkce Dögkút však v jejich muzice je cosi obsaženého, nad čím nelze jen tak lehce mávnout rukou a ignorovat to. Nechybí jistá bestialita a autentická špinavá surovost. Právě díky těmto atributům dokáže demosnímek zaujmout a něco ze svého misantropického já posluchači skutečně předat. Nechť si každý odpoví, zdali je něco takového málo a co víc by případně od hnusného black metalu měl chtít.

Dögkút

Vyznění hudby pak samozřejmě pomáhá i primitivní demo sound. Až si říkám, že by se na případném albu a při případném takzvaném vylepšení zvuku mohlo vytratit to, co činí muziku Dögkút tak lákavou v její současné podobě. Ale to je problém, s nímž já osobně bojuji u mnoha (ne-li dokonce většiny) blackmetalových skupin, na něž narazím už v jejich demo-éře. To však berte čistě jako ničím nepodloženou spekulaci a věštění budoucnosti, jež nemusí vůbec nastat. Nyní je důležitá současnost prezentovaná demosnímkem a tato je natolik dobrá, že já osobně už jsem jednu kopii audiokazety neváhal uzmout. A to samé mohu doporučit všem příznivcům podobně laděné hudby.


Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Guruzsmás – Üst a gríz felett

Guruzsmás - Üst a gríz felett

Země: Maďarsko
Žánr: experimental / progressive folk rock
Datum vydání: 14.12.2016
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Kegyelmet
02. Nyitás a Kozmosz felé
03. Üst a gríz felett
04. Intermező
05. Az eke rosszabbik oldalán
06. Éjjeli hús
07. Hegyitangó
08. Engedelmet

Hrací doba: 25:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Entertainment

„Somebody who is called a ‚guruzsmás‘ is a person who’s able to put a spell on someone else, or who himself/herself is being enchanted.“

Na rockové hudbě je krásné, kolika rozličných podob může nabývat, aniž by přišla o své rockové srdce. Velké stadiónové hymny, které rozskáčou tisíce lidí naráz, klasiky plné ikonických kytarových riffů, špinavý garážový marast, nadrogované psychedelie, dlouhé progresivní odysey… a vše mezi tím a ještě vše, co jde dál za naznačené hranice. A někde v tomhle nepřeberném množství inkarnací rockové muziky se ukrývají i různé divnověci, které mohou míchat nespočet odlišných přístupů dohromady, experimentovat s čímkoliv, co se jen zamane, anebo prostě jen znít strašně zvláštně. Jako třeba Guruzsmás.

Jak jste už asi dle názvu odhadli, Guruzsmás pocházejí z Maďarska. Na fotkách vypadají jak banda nějakých vidláckých cucáků, takovou fotku by klidně mohla mít česká agrometalová kapela ze čtvrté cenové – v tom lepším případě. V tom horším mi to trochu připomíná image smeček ze Šlágr TV. Nenechte se ovšem zmást, poněvadž Guruzsmás ve skutečnosti žádnou takovouhle vyprcanost neprodukují. Jejich hudba je naopak pořádný rockový čardáš!

Způsobů, jak muziku Guruzsmás pojmenovat, je evidentně hodně. Vydavatelská firma to propaguje jako „alternative psychedelic experimental progressive industrial shaman post-folk rock“, což je – ty vole, respekt! – nejvíc pošukaná škatulka, co jsem v poslední době viděl. Sama kapela si na Facebook napsala „shaman world rock \ malternatív népzene \ eklektikus post-folk“ anebo taky „Béla Bartók goes punk“ (Béla Bartók byl významný maďarský skladatel vážné hudby). Všechna tahle pojmenování znějí příšerně / zajímavě (přijde na úhel pohledu), ale jistou představu, oč by mohlo jít, jste si nejspíš vytvořili. Přesto se to pokusím pojmenovat trochu lidštěji – progresivní folk rock.

Jedna věc je nad slunce jasná – na „Üst a gríz felett“ se toho děje tolik, že jen těžko si lze vybrat, odkud s povídáním začít. Vlastně se tam pořád něco děje, jelikož Guruzsmás sypou z rukávu jeden nápad za druhým, což mě přivádí k jednomu z mých hlavních dojmů z desky. Jen těžko si lze poslech užít, budete-li „Üst a gríz felett“ poslouchat na půl ucha jako podklad k nějaké činnosti. Tohle je album, jež si vyžaduje vaši plnou pozornost – a to není žádný kec, poněvadž jsem hodně rychle přišel na to, že pokud se na poslech vyloženě nesoustředím, tak to ani zdaleka není ono. Je to z toho důvodu, že Guruzsmás nabízejí tolik kliček a zvratů, že bez oné pozornosti prostě nemáte šanci to všechno pochytit. Ale nebojte se, je tam toho tolik, že na nudu není čas.

Sice to bude znít jako nechutné klišé, to si uvědomuji, jenže u nahrávek jako „Üst a gríz felett“ se prostě nabízí vytáhnout onu otřepanou frázi, že je v tom tolik nápadů, až by to mnohým jiným formacím vystačilo na několik alb a pořád by zněly nadprůměrně. A to ani nemluvím o tom, že deska hraje pouze nějakých 26 minut! Leckde se výborné motivy střídají s takovou kadencí, až si člověk říká, že Maďaři s těmi nápady vysloveně plýtvají. Ha, podle fotek prý agrometal! Nic by nemohlo být vzdálenější realitě, protože Guruzsmás jsou lahůdkou pro náročnější, kteří chtějí slyšet tuny chytrých a nečekaných zvratů. A právě díky tomuhle všemu se jedná o záležitost, u níž je na místě mluvit o progresivním přístupu v tom pravém slova smyslu.

No, a to vše navrch zalijte znatelným folkovým feelingem. Žádné přicmrdávačky, náznaky nebo půlminutová intra (i když ta tam jsou taktéž – viz „Kegyelmet“, „Intermező“ a „Engedelmet“). Už jen z pouhé kytarové hry a zvuku kapely cítíte uherský folklór. Lehké pocukrování několika folkovými nástroji, které se tu a tam na chvilku objeví, už je jen taková třešnička na dortu. Ten folklórní pocit skutečně vyvěrá především ze základního nástrojového obsazení. A přitom – navzdory vší progresi a ctění folkových tradicí – Maďaři nijak nepostrádají živelnost rokenrolu. Když jsem výše zahlásil, že Guruzsmás hrají pořádný čardáš, mohlo to vypadat pouze jako barvité přirovnání, ale věřte tomu, že ten příměr byl mnohem přesnější, než se na první pohled asi zdálo. Neříkejte, že na to nejste zvědaví!

Je skoro až zarážející, že „Üst a gríz felett“ obsahuje jen pět regulérních písní, které ani nejsou příliš dlouhé – skoro všechny mají něco málo přes čtyři minuty, pouze „Hegyitangó“ se vyškrábala nad šest minut. A přesto je tam toho tolik, že lze album poslouchat opakovaně a mnohokrát a pořád se je možno se nechat unášet vodopádem nápadů. Nejvyšší blaho přichází v druhé půli nahrávky ve skladbách „Az eke rosszabbik oldalán“, „Éjjeli hús“ a již jmenované „Hegyitangó“. Všechny tři jsou učiněné majstrštyky plné silných motivů, stačí si poslechnout třeba jen začátek „Éjjeli hús“, kde Guruzsmás hravě přecházejí mezi proklatě bohovskými vyhrávkami a skoro až metalovou riffáží. To je jednoduše chuťovka jako svině!

Guruzsmás

Hele, lidičky, sranda stranou. „Üst a gríz felett“ je překvapení jako hrom. Nečekal jsem od toho vůbec nic a dostal jsem setsakra poutavou a inteligentní nahrávku, která v sobě spájí rockovou drzost, progresivní elitářství a folkovou osudovost. A navíc se tyto tváře mezi sebou nijak nebijí, naopak se moc příjemně doplňují a fungují spolu jedna báseň. Po všech směrech velmi sympatická nahrávka, v níž je pořád co objevovat a která vydrží na dlouho. Velké doporučení!


Thy Catafalque – Meta

Thy Catafalque - Meta

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Uránia
02. Sirály
03. 10^-20 Ångström
04. Ixión Düün
05. Ősszel otthon
06. Malmok járnak
07. Vonatút az éjszakában
08. Mezolit
09. Fehérvasárnap

Hrací doba: 66:46

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp

Tamás Kátai, jeden z dobře ukrytých geniálních skladatelů dnešní doby, prožívá v posledních měsících mimořádně plodné období. Tenhle sympatický Maďar, jehož domovinou je nyní už několik let skotský Edinburgh, nikdy neoplýval zběsilou kadencí. Zatímco jiní hudební solitéři mají tendence zahazovat sebereflexi a zdravou míru autocenzury a pod tlakem hrnou ven všechny nápady, které se jim v hlavě vylíhnou, Tamás Kátai vždy pracoval trochu jiným způsobem (logicky už jen proto, že ne vždy byl Thy Catafalque jednočlenný projekt). Své nahrávky piloval a jednou za čas do světa pustil vybroušené dílo. Metal obecně nepatří k nejvytříbenějším a nejumělečtějším hudebním žánrům, byť si jeho mnozí posluchači s oblibou myslí opak (a to říkám z pozice někoho, kdo se metalové hudbě věnuje většinu svého života!), Kátaiova hudba patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo. A právě proto má jeho produkce v mém osobním žebříčku oblíbených interpretů vyhrazené speciální místo.

Tím spíš ovšem překvapuje, jaké tempo Tamás Kátai v posledním roce nasadil. Šňůra začala loni v říjnu, kdy vydal počin „Sgùrr“ se svou hlavní formací Thy Catafalque. Možná stojí za zmínku, že nedlouho poté se ještě objevila kompilace „The Early Works“, jež nabídla první oficiální vydání raných nahrávek Thy Catafalque, nicméně to jen pro úplnost, neboť nový materiál se zde nenacházel. V kontextu našeho povídání nás víc bude zajímat květen 2016, kdy světlo světa spatřilo druhé sólové album „Slower Structures“, v jehož rámci Kátai ukájí své choutky po komorní ambientní až neoklasické hudbě. Jen o dva měsíce později pak vyšel eponymní debut zbrusu nového projektu Neolunar, v němž Tamás pustil na pole elektronické hudby (ani to znalce diskografie Thy Catafalque jistě nepřekvapilo). A tím už se dostáváme do současnosti, neboť v půli září Tamás Kátai plodnou sérii završil (?) další deskou Thy Catafalque – již čtvrtou dlouhohrající za pouhých 13 měsíců.

Vzhledem k výše popsanému nelze nepoložit otázku, zdali se na novince „Meta“ povedlo i tentokrát udržet kvalitativní laťku, která je v tomto případě nastavena extrémně vysoko. Odpovědět by šlo stylem kultovního britského seriálu „Jistě, pana ministře“ – ano i ne. Přijde prostě na úhel pohledu. V kontextu tvorby Thy Catafalque potažmo tvorby Tamáse Kátaie nemohu i přes velké sympatie, jaké k jeho muzice chovám, zastírat skutečnost, že „Meta“ rozhodně není vrcholem celého jeho snažení. V kontextu obecném však stále platí, že se jedná o záležitost, jež vší okolní konkurenci převyšuje rozdílem několika tříd. A stále to s přehledem stačí k tomu, aby šlo hovořit o jednom z nejvýraznějších metalových počinů v letošním roce.

Nechtěl bych vzbudit nějaký špatný dojem, tak tu explicitně prohlašuji, že „Meta“ je bez debat excelentním albem. Jako vždy platí, že některé skladby jsou ohromně silné, některé momenty se dotýkají hudební dokonalosti a prostě je to celé opětovně boží. Jen lze v diskografii Thy Catafalque najít ještě působivější věci, toť vše. Na druhou stranu, tohle v žádném případě není překážkou k tomu, aby si člověk „Meta“ mohl užít. Naopak, je to nádherná deska, jejíž poslech si náramně užívám. Řeknu to asi takto – již tradičně jsem skoupil veškeré formáty, na nichž „Meta“ vyšlo (Thy Catafalque je jedním z hrstky vyvolených jmen, u nichž toto praktikuji), a ani v nejmenším toho nelituji.

Opětovně nechybí veškeré atributy, jaké si člověk u Thy Catafalque mohl v minulosti oblíbit. Ojedinělá atmosféra, fenomenální melodie (klávesové i kytarové), dech beroucí skladatelské nápady, rozpoznatelný sound, hraní si s detaily, charakteristická práce s bicím automatem, jejž už lze bez obav považovat za jeden z trademarků projektu… popravdě už jsem dávno přestal toužit po tom, aby alba Thy Catafalque nahrával živý bubeník. Posun oproti „Sgùrr“ není zas až tak velký, ale svou vlastní identitu „Meta“ v rámci celé tvorby bezesporu má, což je jedině dobře. Oproti předchůdci citelně přibylo vokálů i folkovějších motivů, o což se stará plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechybí kupříkladu Zoltán Kónya, s nímž se Tamás Kátai v minulosti potkal v kapelách Gire a Gort, nebo houslistka Ágnes TóthThe Moon and the Nightspirit, pro niž to ostatně také není první účast na nahrávce Thy Catafalque.

Thy Catafalque

Jako vždy je trochu oříšek vybrat a vyzdvihnout konkrétní písně, aniž by člověk skončil u vypisování kompletního tracklistu, poněvadž na každé lze najít něco, co by se dalo ocenit. Jen namátkou jsem se zamiloval třeba do klidnější „Sirály“ s čarovnou atmosférou, „Ixión Düün“ – jen tak mimochodem nazpívané ve smyšleném jazyce – ve své druhé půli ukrývá několik bravurních kytarových motivů, suprová je i „Mezolit“ nebo „10^-20 Ångström“, které obě po kytarové první části dokážou nádherně vygradovat – v prvním zmiňovaném případě do melodičtějšího vyvrcholení s fantastickým čistým vokálem, v tom druhém do elektroničtější pasáže. Vynechat pak samozřejmě nejde ani více jak dvacetiminutový kolos „Malmok járnak“, s jehož pomocí „Meta“ dodržuje tradici, že každá deska Thy Catafalque obsahuje jednu takovou mamutí kompozici. Bez dalších detailů lze prohlásit, že i tentokrát je určitě co poslouchat a mnohé nápady jsou zde prostě senzační.

I navzdory tomu, co jsem řekl kdesi výše (že existují ještě lepší alba Thy Catafalque), necítím se být ani v nejmenším zklamán. Naopak jsem nanejvýš spokojen, protože Tamás Kátai zas a znovu ukazuje, že k mým oblíbeným skladatelům nepatří pro nic za nic. „Meta“ je bez váhání důstojným nástupcem předcházejících počinů, což vzhledem k faktu, že se mezi těmi předcházejícími počiny nacházejí majstrštyky jako „Tűnő idő tárlat“ či „Róka hasa rádió“, myslím hovoří samo za sebe.


Neolunar – Neolunar

Neolunar - Neolunar

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: electronica / darkwave
Datum vydání: 1.7.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Through Immense Halls of Sleep
02. Neolunar Architecture
03. Avenues (The Way We Leave)
04. Reading Room Rendezvous
05. A város / The City
06. München – Hamburg
07. Haar
08. Sand into Wave
09. Stations
10. Blue Swans

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neolunar

Hudební solitéři, kteří tvoří jen sami za sebe a na sebe v rámci svých jednočlenných projektů, často mívají sklony k nebývalé nadprodukci. S nikým se nemusejí hádat, nemusejí dělat kompromisy vůči zbytku kapely, nemusejí chodit na pravidelné zkoušky ani pravidelné kapelní pokecy nad pivem, (většinou) neřeší žádná nekonečná turné… jednoduše mohou jen tvořit. Absolutní tvůrčí svoboda je skvělá, ale mnozí ji nedokážou užívat s rozumem a zvrhne se jim v to nekonečnou řadu takřka stejných a rychle po sobě jdoucích desek. Kvantita zvítězí nad kvalitou a i toho největšího posluchačského nadšence to za čas asi přestane bavit.

Tamás Kátai do téhle sorty ovšem nepatří. Tenhle maďarský sympaťák aktuálně žijící ve skotském Edinburghu svou muziku vždy dávkoval relativně střídmě. V poslední dekádě prostřednictvím značky Thy Catafalque jednou za čas vydal tuze nádherné album a pak se zas na několik let odmlčel. Ale tak je to super – člověku to nezevšední, a když už má něco vycházet, tak pomalu ne a ne dospat.

O to víc je překvapující, kolik nahrávek Tamás v posledních měsících naservíroval. Nešálí-li mě paměť, tak za celou tu dobu, co se věnuje muzice (a to je tak od půlky 90. let) ještě nikdy nevydal tři dlouhohrající alba v rozmezí pouhých tří čtvrtin roku. Nyní se tak ale stalo. Loni v říjnu se objevila další deska Thy Catafalque, „Sgùrr“, začátkem letošního května vydal svůj druhý sólový počin „Slower Structures“ a o pouhé dva měsíce později už je tu další porce hudby – tentokráte pod hlavičkou zbrusu nového projektu Neolunar. S radostí však mohu konstatovat, že vydání tří alb v relativně rychlém sledu se nijak nepodepsalo na jejich kvalitě. Možná i díky tomu, že jsou všechny tři nahrávky úplně jiné – všechny jsou ovšem úžasné.

Před vydáním „Neolunar“ (ano, debut je eponymní) se mohla nabídnout otázka, proč bylo nutno zakládat další projekt, když svého času byly naopak všechny ostatní kapely ukončeny, proč to třeba nemohlo být třetí sólové album. Odpověď je velmi jednoduchá a vlastně už jsem ji výše prozradil – Neolunar nabízí hudbu, jaká by se nehodila ani do sólové tvorby, ani do portfolia Thy Catafalque. Thy Catafalque je navzdory své výlučnosti stále především metalovou muzikou, byť s nejedním mimožánrovým přesahem. Sólovky jsou naopak jemnými záležitostmi na pomezí ambientu, komorní hudby, moderní klasiky a minimalistické atmosféry.

A co Neolunar? To je především elektronická hudba. Samozřejmě se nejedná o žádnou EBM řezničinu, jde o umírněnější a na atmosféře postavenou elektroniku, jež mnohde nabírá i vlivy inteligentního popu, darkwave a v několika málo momentech se objeví i náznaky jazzu. Nicméně pro posluchače, který má Tamásovu tvorbu zmáknutou, by tohle směřování nemělo být překvapením. Ono stačí vzít jen Thy Catafalque, kde je Kátaiova chuť na elektronickou muziku dost často taktéž patrná. Vlastně jsem si již několikrát říkal, že by jistě bylo zajímavé, pokud by se někdy pustil do desky jen v tomto duchu – a skutečně to zajímavé je. Tak či onak, chtěl jsem říct, že žánrové pojetí Neolunar nespadlo jen tak ze vzduchoprázdna a vlastně se jedná o vcelku logický krok.

Neolunar

Nejdůležitější je ovšem to, že si Tamás Kátai i u Neolunar udržuje svůj standard, který je extrémně vysoko. Tenhle člověk je prostě výjimečný skladatel, byť bohužel po čertech nedoceněný, ale to nic nemění na tom, že jeho tvorba je jednoduše fenomenální, na čemž Neolunar nemění zhola nic, naopak je tento stav věcí (pokolikáté už?) potvrzen. Jen málokdo má takový cit pro krásné melodie, pro tak chytrou stavbu skladeb, kde se hraje hra detailů a z minima se vytřískává maximum. Navrch to pocukrujte pohlcující atmosférou a máte výsledek, jenž rozhodně stojí nejen za slyšení, ale rovnou za dlouhodobé poslouchání.

Je pravda, že druhá půle předchozího odstavce je vlastně obecná a šla by vztáhnout i na Thy Catafalque a sólové desky, ale o to víc je to obdivuhodné, že Tamás dokáže se svým rukopisem fungovat v rozličných žánrech a stále nabízet tak poutavou muziku. A nutno dodat, že elektronický háv jeho projevu ohromně sluší – ať už se jedná o tepající skladby jako „Neolunar Architecture“, „Avenues (The Way We Leave)“ a „München – Hamburg“, éteričtější „A város / The City“, „Sand into Wave“ a „Reading Room Rendezvous“ (byť každá z těchto tří zmíněné adjektivum naplňuje trochu jinak) anebo „Haar“, v níž se dostane k výraznějšímu slovu i kytara (ne však metalová). Celkově lze pochválit tradičně vymazlenou vokální stránku, už zmiňované krásné melodie, neskutečně příjemnou atmosféru nočního cestování i zapracování hostujících houslí a saxofonu (odkud se asi bere ten jazzový feeling, hm?), které nijak neruší a hlavní nástroje v podobě kláves, baskytary a kytary doplňují skvělým způsobem.

Z dosavadního průběhu recenze je asi nadmíru jasné, že se mi debut Neolunar velice líbí, takže nikoho nepřekvapí, že finální hodnocení se ponese v pozitivním duchu. Není v tom žádný háček, žádné ale – jednoduše je to excelentní od začátku do konce. Nicméně bych se měl přiznat, že až doposud jsem se snažil držet v rozumných mezích a nepřehánět to se superlativy, čehož teď těsně před koncem konečně nechám. V mém případě totiž nepanuje pouhá spokojenost, ale rovnou regulérní nadšení. Nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu: jeden z kandidátů na album roku.


Tamás Kátai – Slower Structures

Tamás Kátai - Slower Structures

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: chamber music / ambient / minimal
Datum vydání: 2.5.2016
Label: GS Productions

Tracklist:
01. Music for Breakfast
02. Raining This Morning
03. Slowing Waters
04. Colour Positive
05. Colour Negative
06. Tea in the Museum
07. A Midday Storm in Marchmont
08. Waltz for Niau
09. Polimer C90
10. Hydrangea Blue
11. Thermal
12. Visage
13. La Galerie Soir

Hrací doba: 36:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

Tamás Kátai, původem maďarský hudebník aktuálně sídlící ve Skotsku, je takový trochu nenápadný človíček. Nicméně o to lepší je muzika, jakou tvoří. Dříve se angažoval ve vícero projektech a kapelách, z nichž za pozornost stojí snad všechny, zapadlé záležitosti jen s demosnímky nevyjímaje, ale postupem času všechny tyto aktivity uhasly, až Kátaiovi zbylo jediné, to nejznámější působiště. Samozřejmě tím nemám na mysli nic jiného než Thy Catafalque. Pod tímhle jménem Tamás již nejednou dokázal, že i metalová hudba může být uměním v tom pravém slova smyslu – co album to skvost, což se týká i poslední desky „Sgùrr“, jež vyšla v loňském roce. Inu, ne nadarmo tu jsme z nahrávek Thy Catafalque pravidelně na větvi, já obzvlášť a nijak se za to nestydím.

Vraťme se ale zpátky k těm ostatním skupinám. Mezi ně patří i Kátaiův sólový projekt­­… jistě, i Thy Catafalque je už vlastně sólový projekt, ale nyní se bavíme o nahrávkách vycházejících pod jeho vlastním jménem, tedy s Tamás Kátai v kolonce interpreta. Tento projekt se tak nějak plynule vyvinul z (opět sólové) formace Darklight a doposud v jeho rámci vyšla jediná deska – „Erika szobája“ v roce 2005. Zde se Tamás představil v poněkud odlišné formě, než jakou zná posluchač z Thy Catafalque. Žádný metal, pouze komorní hudba, ambient, možná letmý vliv neofolku či poprašek jemné relaxační elektroniky. Tak jako tak, šlo o nádhernou záležitost, která – ne poprvé a ne naposled – ukázala, že tenhle člověk je prostě ohromně nadaný skladatel s vytříbeným citem pro atmosféru i fenomenální nápady.

Vše nasvědčovalo tomu, že i tento sólový projekt – podobně jako třeba Gire, Gort, Towards Rusted Soil či již jmenovaný Darklight – zavál čas. Tamás Kátai se poslední dekádu věnoval pouze práci na Thy Catafalque, výsledkem čehož byly klenoty „Róka hasa rádió“, „Rengeteg“ a nakonec loňské „Sgùrr“. O to větší bylo překvapení, když takřka zničehonic vyšlo „Slower Structures“, druhá sólová deska. Objevila se potichu, nenápadně a ve skromné podobě – jen v omezeném nákladu sta krémových digipaků. Ale ona se tato nenápadnost a strohost ke „Slower Structures“ vlastně hodí, jelikož okázalost a humbuk by u takto jemné muziky byly spíš na škodu.

Nepochybujte o tom, že „Slower Structures“ nemá vůbec co do činění s metalem. Kytaru zde nenajdete ani náznakem. „Thirteen compositions for piano, violin, contrabass and electronics,“ hlásá sama obálka počinu. Stejně jako na „Erika szobája“ tedy jde o povětšinou klavírní minimalismus s utlumenou a odpočinkovou náladou. Přesto jsou obě nahrávky poněkud odlišné. Především bych si dovolil tvrdit, že „Slower Structures“ je ještě minimalističtější než jeho předchůdce. Navíc, „Erika szobája“ v sobě stále obsahovalo jakési vnitřní pnutí. Novinka je ovšem jemnější a obepíná ji čistá melancholie a umírněnost. To ale ani náhodou nemyslím ve zlém – „Slower Structures“ má svůj klid a mír, je to hudba křehké ranní mlhy a jemného deštíku. Prý inspirována městem Edinburgh a věnována městu Edinburgh. Co je ovšem to hlavní – její atmosféra je opětovně fantastická.

Tamás Kátai

Nevím, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to je jednoduše nádherná záležitost a „Slower Structures“ není výjimkou. Je sice pravda, že v tomto případě album víc než úžasnými melodiemi a dechberoucími nápady (jako v Thy Catafalque a do jisté míry i jako na „Erika szobája“) působí jednolitou náladou, ale to vůbec nevadí, protože to tam pořád je. A navíc to vůbec, ale vůbec neznamená, že se na „Slower Structures“ nenacházejí krásné momenty. Stačí si třeba poslechnout věci jako „Raining This Morning“, „A Midday Storm in Marchmont“ (ta je naprosto dokonalá!) nebo „Hydrangea Blue“.

Skvěle funguje i zapojení smyčcových nástrojů ve skladbách jako „Slowing Waters“ či „Waltz for Niau“. Jindy se zase daří z naprostého minima, vlastně jen z několika málo tónů, vytřískat absolutní maximum, čehož mohou být důkazem třeba obě „barevné“ písně „Colour Positive“ a „Colour Negative“ nebo závěr alba v podání trojice „Thermal“, „Visage“ a „La Galerie Soir“. Zajímavá je rovněž „Polimer C90“, která se díky svému darkambientnímu ladění snad jako jediná odklání od melancholie – perličkou je, že v této kompozici byla použita i nahrávka pořízená v roce 1984 ještě v Maďarsku.

Je pravda, že „Slower Structures“ není tou nejlepší deskou, jakou kdy Tamás Kátai stvořil. Vlastně bych řekl, že i čistě jen v rámci sólové diskografie vyhrává „Erika szobája“ – když nic jiného, debut obsahoval o poznání větší množství těch skutečně výrazných a pohlcujících momentů. Nicméně to neznamená, že by snad „Slower Structures“ bylo špatné, ani náhodou ne. Pořád je to čarovná záležitost, jíž stojí za to věnovat čas a která jednoznačně potvrzuje obrovský talent svého autora.

Tvorba Tamáse Kátaie mě obecně hluboce zasáhla a považuji ji za výjimečnou – a „Slower Structures“ do toho zapadá jako další díleček skládanky. Snažím se na to nekoukat úplně nekriticky, ale i tak se nemohu ubránit nadšení. Stýská-li se vám po křehké podzimní melancholii, hledáte-li relaxační hudbu, prahnete-li prostě po krásné muzice – „Slower Structures“ ve všech případech poslouží dokonale.

Tamás Kátai - Slower Structures


Thy Catafalque – Sgùrr

Thy Catafalque - Sgùrr
Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.10.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Zúgó
02. Alföldi kozmosz
03. Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában
04. A hajnal kék kapuja
05. Élő lény
06. Jura
07. Sgùrr eilde mòr
08. Keringo
09. Zúgó

Hrací doba: 51:37

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2

První pohled (H.):

V podstatě čtyři roky bylo ticho po pěšině a snad s výjimkou luxusních vinylových reedic desek „Tűnő idő tárlat“ (2004), „Róka hasa rádió“ (2009) a „Rengeteg“ (2011) pod firmou Blood Music na jaře 2013 se okolo této skupiny takřka nic nedělo. Projekt Thy Catafalque nekoncertuje, není o něm slyšet pořád a na každém rohu… Thy Catafalque prostě jen existuje, aby čas od času jakoby mimochodem vydal další hodinu fenomenální hudby a zase se stáhl. A je to právě letošní rok, kdy se Tamás Kátai, zdánlivě nenápadný hudebník maďarského původu, jehož je Thy Catafalque osobním projektem, opětovně zjevil s další deskou „Sgùrr“

Thy Catafalque je pro mě osobně o trochu víc než jen další kapela v řadě. Poslední tři desky (právě ty výše zmiňované) jsou čistá esence dokonalosti a není na nich jediná vteřinka špatně. S nadpozemskou kvalitou té hudby nijak neotřásl ani moment, kdy dříve dvoučlenné Thy Catafalque opustil János Juhász a Tamás Kátai v sestavě osiřel; ani s ní nepohnulo Kátaiovo přesídlení z rodného Maďarska do Skotska – Thy Catafalque je stále monument, jehož každé album s naprostou samozřejmostí nabízí tak úžasné momenty, že o tom všichni okolo mohou leda tak snít. A zcela záměrně jsem použil přítomný čas, jelikož „Sgùrr“, jakkoliv to může znít neuvěřitelně, ani o píď neslevuje z extrémně vysoké úrovně svých předchůdců. Přátele, seznamte se s jednou z nejlepších a zároveň nejkrásnějších nahrávek, které v roce 2015 vyšly…

Možná to zní až příliš dokonale, skoro jako z pohádky, ale skutečně je to tak. Sám nechápu, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to se mění v hudební zlato. Ukažte mi nějakého dalšího muzikanta, jenž zvládne čtyřikrát za sebou vydat desku, jíž nelze vytknout zhola nic a která si zaslouží to nejvyšší možné hodnocení, jaké lze udělit (sice už číselně nehodnotíme, ale buďte si jistí, že tohle by byla naprosto čistokrevná 10/10). A přitom jsou ta alba jiná a nedochází k neustálému opakování jedné a té samé věci… jistě, je tu znát nezaměnitelný rukopis a je cítit, že všechna stvořil tentýž člověk, zároveň je ale každé trochu jiné, nezaměnitelné a má svou vlastní atmosféru. A ostatně i tohle je jeden z důvodů, proč je tak těžké Thy Catafalque nemilovat.

„Sgùrr“ – a vlastně Thy Catafalque obecně – exceluje mimo jiné v naprosto nádherných melodiích, jichž je zde přehršel a v každé jedné skladbě. Naprosto fantastické jsou jako vždy klávesové linky; přece jen je cítit, že Tamás je klávesista a právě tento nástroj byl ve spoustě dalších skupin jeho zaměstnáním. Nicméně to neznamená, že by zbylé instrumenty byly jakkoliv ošizeny, jelikož i kytary jsou úžasné a nabízejí obrovské množství excelentních nápadů, stejně jako třeba výtečné vokály (opět lze kromě hlavního protagonisty slyšet i některé hosty – kupříkladu Zoltána Kónyu, s nímž Kátai kdysi hrával ve skupině Gire, po níž kromě několika demosnímků zůstala jedna deska) nebo hostující housle. Dokonce i ty bicí, které u Thy Catafalque neobstarává živý člověk, ale bicí automat, jsou naprogramovány výtečně a nabízejí množství odzbrojujících pasáží.

Je už takovou tradicí Thy Catafalque, že se na desce objevuje nějaká dlouhá, více jak čtvrthodinová a naprosto fantastická kompozice. Nechci tak úplně říkat, že se jedná o vrcholy těch nahrávek, neboť i v těch kratších věcech je to bez sebemenšího poklesu kvality, nicméně právě tyto rozhodně patří k ozdobám Thy Catafalque, protože prostě u tak fantastických skladeb jako „Neath Waters (Minden vízbe mártott test)“ (z „Tűnő idő tárlat“) či „Molekuláris gépezetek“ (z „Róka hasa rádió“) prostě nejde nesbírat čelist po zemi. Na „Sgùrr“ dal Tamás dohromady dvě takto dlouhé písně – „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ a „Sgùrr eilde mòr“. A věřte tomu nebo ne, obě jsou opětovně fenomenální a nabízejí neuvěřitelnou koncentraci pasáží někde na pokraji posluchačské extáze, dechberoucí gradace, překrásné melodie, spoustu výborných detailů, jemných nuancí. Dejme si jeden příklad za všechny – když se třeba v „Sgùrr eilde mòr“ krátce po 10:40 ozvou monumentální klávesové aranže, tak to je přesně jeden z těch momentů, proč je Thy Catafalque tak výjimečná skupina, protože to je prostě tak dokonalé, že to snad ani nejde pořádně říct.

Thy Catafalque

Nicméně, „Sgùrr“ nestojí jen na těchto dvou kolosech, neboť Tamás Kátai předvádí čirou hudební nádheru i v těch kratších písničkách. Ať už je to třeba „Alföldi kozmosz“, která je i navzdory absenci metalových kytar rychlá a dynamická, půvabná „A hajnal kék kapuja“ s pohlcující atmosférou anebo třeba „Keringő“, jež od minimalističtějšího ambientního počátku skvostně vygraduje do regulérní epičnosti. Na druhou stranu, Kátai stále dokáže vytvořit i výborné kytarové kousky, čehož jsou důkazem „Élő lény“, jež nabízí možná až nečekaně splašenou rytmiku a opět porci znamenitých kláves, či „Jura“, v níž se zase objeví nefalšovaný black metal. Nedá se tvrdit, že by se Tamás k tomuto žánru prostřednictvím „Jura“ vracel, jelikož black metal byl v jeho tvorbě vždy v náznacích cítit (stačí vzpomenout třeba agresivní „Minden test fű“ z předchozího „Rengeteg“), ale je nutno zdůraznit, že i tyto chvíle nepůsobí nikterak násilně, mají na těch deskách svoje pevné místo a v rámci celku dávají smysl. A především – i tyto jsou stále doslova natřískané skvělými hudebními myšlenkami.

Občas to skoro až vypadá, jako kdyby Tamás Kátai těmi nápady takřka plýtval, protože jen v rámci jedné té dlouhé skladby toho bez váhání nabídne tolik, že to jiní nejsou schopni dát dohromady napříč celou deskou, natožpak v takovéhle kvalitě. To ale nemyslím nijak špatně, právě naopak, protože přesně tohle jsou pro posluchače největší žně. A navíc – tenhle člověk si to evidentně může dovolit a vychází mu to… a ne poprvé.

Může se to celé zdát zbytečně přehnané, nadnesené, jen jako onanistická recenze v nějakém chvilkovém opojení, ale věřte tomu, že není. Tenhle chlapík je dobře skrytý a pohříchu nedoceněný génius dneška. Nenechte se zmást tím, že metal obecně vzato asi není tím neumělečtějším hudebním žánrem, jelikož Thy Catafalque je jasným důkazem toho, že metalové riffy a umělecky hodnotná hudba se nevylučují. Výjimečná skupina.


Druhý pohled (Skvrn):

Zatímco minulé nahrávky Thy Catafalque jsem včetně „Rengeteg“ doposlouchával zpětně (a to i s určitou dávkou nekritičnosti), novince se už takového štěstí nedostalo. „Sgùrr“ muselo přijmout diametrálně odlišnou roli a s ní spjatý úkol: Plnohodnotně navázat na geniální minulost, tedy volně přeloženo trhnout roční top pětku, a upevnit tak status Thy Catafalque, coby tělesa řazeného k těm mým nejoblíbenějším. Nebudu vás napínat, povedlo se. Pravdou však je, že cesta to byla nadmíru trnitá.

Ačkoliv starší práce z pera Tamáse Kátaie nelze pokládat za lehce stravitelné, ve srovnání se „Sgùrr“ se do nich pronikalo ještě poměrně slušně. Možná to zkresluje onen zmiňovaný nekritický přístup… ale ne, byl to letos vážně těžký boj. Přitom na papíře se tváří novinka docela přístupně. Jako celek nepůsobí tak pestře a skladby jsou si podobnější – dodržována je obdobná forma, ubylo vokálního bohatství, elektroniky. Deska navíc disponuje neskutečnou dynamičností, což by mělo přístupnosti taktéž pouze pomoci. Avšak ani to u mě nestačilo. Převážila totiž komplikovanost skladatelských přemetů, gradací a variací, kterých je více než dřív. Klesl počet vyjadřovacích prostředků, přibylo skladatelských fines a já to po náročném posluchačském vydání nakonec převelice oceňuji. Přesně toto je směr, kterým se měl můj jmenovec (ano, oba jsme „ti nevěřící“, byť maďarština a čeština nám říká rozdílně) vydat, a je jen dobře, že tak i učinil. Nevadí, že užitými hmatatelnými prostředky novinka působí jako cesta zpět. O tom totiž „Sgùrr“ vůbec není.

Skvělou zprávou je, že i dřevnější blackové sypání Kátaiovi sluší a on přitom nezapomíná na sebe a na zvuk Thy Catafalque. Skvělou zprávou je, že ačkoliv „Sgùrr“ beru za jeden ucelený monolit, nedochází mu dech a i druhá polovina má co nabídnout – a mimochodem já ji ještě raději než tu první. Nicméně úplně nejlepší (tedy nejskvělejší, ať je to jednotné, hehe) zprávou je, že „Sgùrr“ neustále roste, neklesá a už teď mohu říct, že vytyčený úkol splnilo. Top pětka bude.

Thy Catafalque - Sgùrr


Třetí pohled (Onotius):

Nová deska maďarského projektu Thy Catafalque opět potvrzuje, že jakkoliv je Tamás Kátai v obecném měřítku přehlíženým umělcem, je schopen vytvořit naprosto jedinečnou strhující desku, jež si hromadou konkurence vytírá pozadí. Oproti předchůdcům různorodější pojetí dělá z novinky zase něco trochu jiného, než čím bylo čtyři roky staré „Rengeteg“, avšak kvalitativně si rozhodně „Sgùrr“ se starší tvorbou v ničem nezadá. Jistě, subjektivně je mi o špetku blíže ta temnější metalová tvář Thy Catafalque, avšak „Sgùrr“ zase působí svobodněji a progresivněji, což je věc, jíž si na muzice velmi vážím.

Novinka působí celistvě a člověk má při poslechu pocit, jako by poslouchal fascinující pohlcující příběh. Se vším, co k takovému dobrému vyprávění patří. Jsou zde zvraty, je tu gradace, epizodické děje i epilog. Některé pasáže se opakují, jiné modifikují, mnohé hypnoticky až psychedelicky vrcholí. A v posluchači zůstává pocit, že mu nahrávka něco přinesla. Postupný vývoj „děje“ zde reprezentuje postupně přitvrzování, jež od prvních, lehce Pink Floyd evokujících tónů postupně vygraduje až v kreativní 16minutovou black metalovou jízdu „Sgùrr eilde mòr“ v druhé polovině desky. Je libo akustiká alternativa se zajímavými houslemi a klasicky mrštnou rytmikou? „Alföldi kozmosz“ jistě přijde k chuti. Avantgardě metalový opus „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ je velmi propracovaná patnáctiminutovka navazující tam, kde minulá deska skončila, místy zde však slyším výraznější atmosferické elektronické prvky a různé povedené kořenící doplňky, než tomu bývalo zvykem. Recitace uprostřed sice trochu nabourává celistvost skladby, avšak po ní následují nejvíce pohlcující postupy. Je libo přímočařejší hitovka ve stylu „Trilobita“ z  předchůdce? Ne sice tolik chytlavá, zato neskutečně pohlcující „Élő lény“ jistě potěší.

„Sgùrr“ je jednou z desek, o nichž sice můžete napsat stohy papíru, ale nikdy dokonale necharakterizujete celkové vyznění, nezachytíte, co se s člověkem při poslechu desky děje. Zde každá nuance hraje roli a každý další poslech je další objevitelskou cestou. Takže malé doporučení: „Hybaj desku pustit!“ U mě velká spokojenost – skvostná deska na mnoho poslechů. Chce to trpělivost, ale vyplatí se.


Maeotis – Avarok gyűrűje

Maeotis - Avarok gyűrűje
Země: Maďarsko
Žánr: pagan metal
Datum vydání: duben 2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Maeotis

Maeotis se na první pohled tváří jako úplně nová skupina, ve skutečnosti však podle všeho vznikli už v roce 2005. Akorát teda doposud vesměs nic nevydali a nebudeme-li počítat jeden demosnímek, pak je letošní EP “Avarok gyűrűje” jejich prvním pořádným počinem. Že by se zde však angažovali nějací nezkušení párci, to se tvrdit nedá, protože všichni členové Maeotis už něco nahráno mají a jeden z nich působil kupříkladu v Neokhrome, které jsme tu již kdysi recenzovali.

Jak vidno už z hlavičky, v rámci Maeotis se tenhle kvartet z Debrecínu vrhnul na tvorbu pohansky laděného metalu. Jakkoliv to ale může znít hnusně, hned na začátek můžu prohlásit, že by se vůbec nic nestalo, kdyby si tuto snahu odpustili. Pagan metal v jejich podání – tedy alespoň v tom, jak jej prezentují na minialbu “Avarok gyűrűje” – není vůbec nic světoborného. Dokonce to není ani nic, co by si zasloužilo hodnotit alespoň průměrně, jelikož z celého 23minutového počinu jednoznačně převládají negativní pocity.

Řeknu to na rovinu – osobně skutečně nemám rád, když někdo dojde k přesvědčení, že folková potažmo pohanská atmosféra se nejlépe tvoří za pomocí kýčovitých kytarových vyhrávek, protože mi to prostě přijde fakt špatné. Maeotis si bohužel zvolili právě tento přístup. Je pravda, že tohle trylkování netvoří 100 % hrací doby, ale projev Maďarů obecně mi přijde dost laciný, naivní a do jisté míry určitě i amatérský – a to jak po skladatelské, tak i technické stránce. Jediné světlé momenty se nacházejí ve zvolněních a případně i s nástupem čistého zpěvu, který na rozdíl od growlingu blbý není, nicméně takových pasáží je na “Avarok gyűrűje” docela málo. Jako příklad může posloužit třeba písnička “Maeotis”, jejíž uvolněný rozjezd se mi opravdu líbí, ale hned po 50 vteřinách se zvrhne do další tupé agro hoblovačky, což slibný začátek spolehlivě zabije.

Maeotis na mě popravdě řečeno příliš velký dojem neudělali, a jestli mělo “Avarok gyűrűje” navnadit na další aktivity, já osobně se cítím víc odrazen než navnaděn.


The Last Charge – Anima Sola

The Last Charge - Anima Sola
Země: Maďarsko
Žánr: beatdown hardcore
Datum vydání: 5.9.2014
Label: BDHW Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Když jsem k hodnocení dostal novou krátkohrající desku “Anima Sola” od maďarské mlátičky The Last Charge, pustil jsem si klip k songu “Order Through Chaos”. Fajn, tohle jsou týpci z té drsnější části hardcorové scény. Masky přes obličej a v klipu demonstrace a hořící auta (bůhví kde, tyhle šílenosti se snad v Maďarsku v ulicích nedějou…!), do toho nekompromisní beatdown pěkně od podlahy. Tento klip při poslechu trochu ovlivnil můj úsudek, nějak jsem se nemohl při těch maskách a brutálním zvuku ubránit představě legendárního jakože-mexického death/grindu Brujeria.

EPčko má snad 14 minut dohromady a pánové se vskutku činili, nacpat do té slabé čtvrthodinky snad všechno zlo, které v v sobě od vydání poslední desky nashromáždili. Zvuk alba mě příliš nenadchnul, “chlupaté”, hutné a uřvané kytary se už dneska nenosí, stejně jako většina dnešní scény jsem zmlsán moderní křišťálovou djentovou a metalcorovou produkcí, ale v tomhle případě se to asi dá odpustit, protože bych se klidně vsadil, že deska vznikala nějakým DIY postupem, jak už na hardcore scéně bývá často zvykem.

Když se přenesu přes ten zvuk, tak by se The Last Charge skladbou riffů dali možná přirovnat k mým oblíbencům Emmure, ovšem bez rapu, na mikrofonu spíš s někým, kdo připomíná Juana Bruja z již zmíněných Brujeria. A obojí mám dost rád, takže tuhle maďarskou smečku v žádném případě nemůžu nějak shodit, nicméně kapely se dneska množí geometrickou řadou a hardcore, kde je jenom názor a drhnutí kytar, dneska těžko může vybočit z průměru. Nejvtipnější na tom je, že jsem po zhlédnutí klipu nabyl dojmu, že jde o nekompromisní levičácké SXE bojovníky za práva zvířat nebo tak něco, pak jsem ale viděl klip ke staršímu tracku, kde kapela poskakuje na střeše paneláku v uniformních metalcorových outfitech, a skoro jsem se lekl, že jsem zrecenzoval špatnou kapelu. To je ale už jiná pohádka…


The Moon and the Nightspirit – Holdrejtek

The Moon and the Nightspirit - Holdrejtek
Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 15.8.2014
Label: Auerbach / Prophecy Productions

Tracklist:
01. Mohaszentély
02. Égnyitó
03. Magban Alvó
04. Bolyongó
05. Mikrokozmosz pt 1
06. Tavaszhozó
07. Mikrokozmosz pt 2
08. Álomszövő
09. Holdrejtek

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Kapel z Maďarska je požehnaně, ale upřímně se mi nestává často, abych zakopl o uskupení z tamních končin a řekl si, že to je solidní kus muziky, který mě baví a má něco do sebe. Když dojde na folk, tak jediným jménem, které mi přijde na mysl, jsou mystičtí The Moon and the Nightspirit, kteří se na scéně pohybují už slušných pár let a za tu dobu si vydobyli velmi odpovídající renomé. Aby ne, když v rámci žánru platí za záruku kvality. Ačkoliv opravdu dobře znám jen předchozí, tři roky starou desku “Mohalepte” a předchozí alba mi v paměti tolik neutkvěla, od novinky “Holdrejtek” jsem očekával především udržení laťky a velmi specifického nádechu magična, kterým se může maďarské duo pyšnit.

Stejně jako na předchozích albech se kapela drží rodné maďarštiny – ačkoliv to v zásadě není nic tak důležitého a věci, které chtějí vyjádřit, byste vyčetli spíš z názvu (které beztak můžou vzhledem k užitému jazyku znamenat prakticky cokoliv) a samotné hudby než z textů, protože Ágnes Tóth svoje hlasivky zrovna dvakrát nepředře a její éterický zpěv mnohdy zní spíš coby další melodická linka, neboť samotný text je jeho samotnou povahou mírně zatlačen do pozadí. Občas je k zaslechnutí i Mihály Szabó, ten už ale skutečně jen jako doplněk, Ágnesin protiklad a zdůraznění hloubky skladeb. To ale k The Moon and the Nightspirit tak nějak patří, stejně jako lehkost, s jakou nakládají se skladbami. Zůstávají úchvatné melodie ztvárněné tradičními nástroji (a přijde mi, že jich pár ubylo a není jich tolik, co dřív), které zpočátku působí dost nenápadně, po několika posleších ale zůstanou pevně ve vaší paměti a jen tak je už nevyženete. Jednotlivé linky totiž dvojice splétá dohromady a vytváří z nich obrazce, jež mi svým charakterem nejvíc připomínají keltské uzly. Jednoduché stavební prvky tvořící celistvé dílo, které ke svému konci plyne naprosto samovolně.

Velmi podobně se to pak má se samotným albem, které je tentokráte tvořeno devítkou skladeb. Nevím, jestli se The Moon and the Nightspirit drží nějakého konceptu, ale “Holdrejtek” drží pohromadě jak hudebně, tak svojí atmosférou. Stejně jako z předchozí desky nemám pocit, že by šlo o “písničkový” počin, protože každá skladba má určitý náboj a náladu, která ovšem neporušuje náladu celku a naopak do něj zapadá, ačkoliv bych se asi nezlobil, kdyby hudební motivy byly trochu různorodější. Každopádně mám ale z desky dojem, že nese nějaké směřování a cíl, kterého se snaží dobrat, který se snaží posluchači předat. Stejně tak je možné, že myšlenkově je co skladba, to jiná ves a já se tu se svými kecy šeredně pletu, ale protože maďarštině rozumím asi tolik co astrofyzice, nezbývá než se nechávat unášet samotnou hudbou a texty písní neřešit. O což se člověk nemusí kdovíjak snažit, protože The Moon and the Nightspirit podávají svojí hudbu naprosto přirozeně a nekonfliktně.

Velký díl na tom má i atmosféra, se kterou dokáže kapela pracovat takovým způsobem, že by se leckterá parta mohla učit. Stejně jako v případě “Mohalepte” jim k docílení kýženého výsledku stačí pár vhodně zvolených tónů. Z tajuplné a dost vypjaté “Mikrokozmosz pt 1” se mi za nočních poslechů sem tam ježily chlupy na zátylku a to jen díky kombu houslí a vydrnkávané melodie. Šestá “Tavaszhozó” je zase neskutečně živá, závěrečná titulka pak asi nejkouzelnější skladbou za poslední dobu. Pohanská mystika kapele tolik vlastní se opět proplétá celým albem, tentokráte na tesknější, melancholičtější a subtilnější notu. “Holdrejtek” není tak bujará deska jako její předchůdce, spíš věrným nočním společníkem. Specifická směska čerpající z maďarského a slovanského folku, středověké hudby a snad i orientu velmi dobře funguje i tentokrát, myslím si ale, že v rámci možností mohli být The Moon and the Nightspirit o něco intenzivnější a rozmanitější. “Holdrejtek” má na délku sice nějakých 45 minut, pokud se ale netrefí do nálady, může být jako celek působit nebezpečně jednotvárně. V opačném případě ale odmění výborným zážitkem, a jakkoliv dvojice v zásadě nepřišla s ničím pro svou tvorbu převratným (což od nich snad nikdo neočekával), potvrdila svoje standardy i místo na scéně, takže nemůžu být nespokojen.