Archiv štítku: Hypnos

Žižkovská noc 2017 (pátek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 24.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Hypnos, Květy, Nathanaël Larochette, Obscure Sphinx, Postcards from Arkham, Sangre de muerdago, Secret of Darkness, Somnus Aeternus, Veena

Onotius: Svou páteční pouť po žižkovských klubech (tedy, slovo pouť je možná trochu eufemismus, vzhledem k tomu, že jsem vystřídal dva a hned jsem měl cestování plné kecky) jsem započal v Nové Chmelnici, kde program v šest otvírali Secret of Darkness. Před koncertem jsem pro přehled sjel jejich poslední desku „Neotericus Universum“, abych se ujistil o tom, co jsem tak už předem z doslechu tušil – že půjde o solidně řemesně zvládnutý black / death metal s melodickými prvky. A přesně tak to fungovalo i naživo. Působili energicky, odhodlaně a set příjemně odsýpal. Publikum sice zpočátku čítalo skutečně drobný hlouček lidí, ale fanoušci se postupně trousili. Zvuk většiny nástrojů byl bez problémů čitelný a z kapely čišelo nepopiratelné charisma. Přesto show působila jako klasické uniformní metalové divadélko, které fungovalo přesně v očekávaných mantinelech. Ale i tak to takhle na začátek večera byla příjemná pohodovka.

Skvrn: V pátek se už začalo lítat. Z kopce, do kopce, kolmými jistotami i úhlopříčkami s otazníkem. Ani na vykřičníky neradno zapomínat – zajímavost vedle zajímavosti, a já uvidím jen zlomek – no ta frustrace musí nějak ven. Každopádně konec interpunkce, tečka. Teď už jen velká hrst vystupujících a radosti.

Skvrn: V raný večer ne hudba, ne literatura, ale loutkové divadlo s dočasnou základnou v prostorách Studia Žižkov. Průjezd mě dovádí k zavřeným dveřím, ale měl bych být správně and what about you, taky na divadlo? No, jen abyste z toho, holky cize mluvící, něco měly. Nakonec jsme se, jezinky, dostaly dovnitř. Prostor pracovní, chodbou rovně a sálek, vedle rozsvícený kancl, snad to neshoří na světlech. Blik, to by mohlo jít. Sálek průchozí, slyšet je všechno od východu přes bar až k psí boudě někde za stěnou. Ale jo, sem s tím.

Skvrn: Svůj loutkářský um představil Robert Smolík spolu s dvouhlavým doprovodem zvukových tvořitelů. Nastražený mikrofon, dráty, šutry, písek – ruční výroba před zraky přítomných. Říkal tu někdo ne hudba? Nad zvukovou dílnou pak dřevěná konstrukce s točnou, útulný pokojík pro Upíra na Koštofánku, inscenaci inspirovanou světem Josefa Váchala. Hororový námět si podal ruce s nadhledem, tedy zcela v duchu váchalovského groteskna; přesně takhle to já rád. A taky hraní beze slov, často v náznacích, pokud možno jednoduše, párek rukou přece nemluví za deset. Vedle hereckého umu a vtipu magnetizovala i výtvarná stránka. Loutky, scéna i rekvizity podtrhly „dřevěnou linku“ (a zase ten Váchal!), čímž Smolíkův koncept dosáhl plného sevření. Potěšilo – a moc.

Onotius: Chvilka bloudění z klubu do klubu mě malinko zdržela, ale právě tak akorát, abych do Paláce Akropolis dorazil pár minut před začátkem poetického alternativního popu Květy. Jejich studiovou tvorbu znám velmi zběžně, ale to vůbec nevadilo, protože hudba byla na první dobrou srozumitelná a velmi příjemná. Nebojte, to neznamená, že se jedná o nějaký podlézavý jednoduchý tříakorodový pop, kdeže. Tohle trio si dokáže hrát se zvukem, chvilku zní svižný kytarový rock, jindy stupňující atmosférická elektronikam jindy až hammondkově znějící klávesová sóla a do toho pěkné různorodé rytmické kejkle s všelijakými tamburínami apod. To všechno je pak korunováno texty reflektujícími poetiku běžného života i jakési snové vize. Je tu realita, naivita a především ta čeština funguje vlastně jako další hudební nástroj. Jasně, místy to sklouzne k takové popíkové banalitě, ale vždy záhy přijde moment, jaký byste nečekali. Nu, rád jsem si zas jednou rozšířil obzory. Příjemné, určitě od nich něco seženu.

Skvrn: Rychlá akce, úprk za Veena do Orionu, o patra blíž moři. Loutkařina byla fajn a TengriKvěty mi mou nepřítomnost doufám prominou, holt někdy jindy. Ve sklepení Orionu jsem jak jinak než pozdě, mám ale pomocnou ruku, martyrium s odposlechy. Nakonec vyřešeno a Veena v sálku napěchovaném po bar, rohy, schody i stropy začínají hrát. Kořeny slowcorové větvičky Kalle a metalově zemité větve Nod Nod jsou zapuštěné pravě někde tady. Nic komplikovaného, často docela rokec, ale zahraný s vlastní tváří, navíc s uhrančivým přednesem zpěvačky Veroniky. Ostatně rádi jsme si zvykli. Za chvíli konec, říkám si příjemný koncert a že tohle můžu vždy. Teď už ale zase výšlap, klesat není kam… s těžkostí reality, bez metafor, neb Veena byli vážně fajn.

Onotius: Do Chmelnice se vracím přibližně v době prvních riffů Somnus Aeternus, o nichž jsem tu referoval už nedávno, když se zastavili v Modré vopici společně s Heiden a Dying Passion. Z velké části bych se mohl odkazovat na tehdejší report, v němž jsem chválou zrovna nešetřil. No, a oproti jejich setu na turné Svlékni tmu jim zde hraje do karet o poznání vyrovanější zvuk – což je celkem překvapení, protože kdo by sázel zrovna na Chmelnici. Snad jen u vokálů je zde podobný problém jako tehdy – growly jsou slyšet dobře, ale čisté zpěvy jsou takové podivně tlumené. Nicméně zbytek je celkem vyrovnaný, i když stále trochu prim hraje rytmika – ale tak to u doomu celkem nevadí. Co se týče nasazení, formace si podobně jako minule drží zápal a prožívá každou minutu. Víceméně ve mně zůstávají podobné pocity, jaké byly minule – velmi povedený set.

Skvrn: Jsem v patách věži. Však čemu jinému, kolena, ramena i hlava s anténou v nedohlednu. A výtahem dnes ne, stačí ty paty. S prostorem Atria na Žižkově kousek od nich. Otvírá se proluka v zástavbě, další hodiny přede mnou. Místo je to krásné, členité, s nápadem. Vzadu výstavní síň, vlevo bar, uprostřed zasklený venek a napravo odsvěcený kostel Povýšení svatého Kříže. Právě v něm zahrály mé největší žižkovské naděje – folkové delegace ze Španěl a francouzské Kanady.

Sangre de muerdago

Skvrn: Jeden z dalších večerů toho pátečního dne otvírají Sangre de muerdago. Poslední zbloudilci usedají na místa, dveře bouchnou a kostel rázem oddělí od atriového života. Příprava k výletu za námi, teď již tóny galicijských dálav. Čtyřčlenné těleso s rituální předměty na půl cesty, svíce plápolají hřejivou září stejně jako kapela. Přístupný melodický neofolk barvitě plyne, se všemi nástroji coby plnohodnotnými průvodci. Harfa vytrvale přede, nyckelharpa udává melodie, španělka pak v kombinaci se zpěvem přidává dojem niterní výpovědi. Často se ozve příčná flétna, zespoda údery bodhránu a nejednou i sbor o všech hrajících hlavách. Ty příběhy, tu krajinu musel slyšet každý, aniž by uměl uno, dos, tres. Španělský temperament ukázal svou zadumanou polohu, neopomněl vzpomínky, sny, bardství ani intimitu. A zahrál krásně, překrásně.

Onotius: Obscure Sphinx vlastně byli jedním z hlavních argumentů, proč jsem se na letošní Žižkovskou noc nechal zlákat. Ale ač byla má očekávání celkem velká, realita je nejen naplnila, ale ještě předčila. Pokud mě studiová tvorba téhle formace nahlodávala velmi pozvolna a postupně, pak živé vystoupení jsem byl schopen hltat plnými doušky od první do poslední vteřiny. Uhrančivé dunivé riffy, různorodé vokální kreace a paralelně s tím prožitý herecký výkon zpěvačky Wielebny, bosé v černém tílku, omotané obvazy a s věčně hypnotizovaným výrazem.

Obscure Sphinx

Onotius: Pozornost budící rituál z pódia a paralelně s tím hudba nutící publikum sebou škubat po vzoru pulzujících rytmů i opájet se tajemnou ponurostí v těch měkčích pasážích. Naprostá přesvědčivost a snaha vypotit ze sebe to nejlepší do poslední kapky. Vše pěkně pozoruji z první lajny, hudba se mnou epilepticky šije všemi směry. V jednu chvíli jsem pár centimetrů od Wielebny, která stojí na krajíčku pódia a jako by čerpala energii z naprosto fascinovaných diváků. Yony v kapuci vypadá jako nějaký čaroděj a každý úder do strun provádí s rozvážným a odhodlaným výrazem. Zvuk je v prvních řadách vyrovnaný – a on i kdyby nebyl, ze samotných rytmů mrazí. Aplausem si můžeme vytleskat ruce. Slyším komentáře lidí, kteří o kapele slyšeli poprvé v životě, že to bylo bezvadné. A já též nemám co vytknout, fantazie.

Onotius: Sice je mi jasné, že Obscure Sphinx dnes už asi těžko něco překoná, minimálně ještě na jednu kapelu se ale regulérně těším, a to na deathmetalové Hypnos. Ti mají release party své nové desky „The Whitecrow“, z níž zazní trojice songů. Ty překvapují střídmějšími tempy a blackovějším feelingem. Jinak se setkáme s relativně pestrým repertoárem z jejich kuchyně a publikum, ačkoliv poněkud prořídlé, je vděčné a pod pódiem parádně řádí. Panuje taková správná festivalová nálada. Bruno má jako tahoun nepopiratelné charisma a autoritu, což na pódiu patřičně zužitkovává. Zvuk jedné z kytar je bohužel trochu tlumený, takže některé momenty si musím trochu domýšlet, ale není to zas něco fatálního. Za jiných okolností bych možná byl přísnější, ale tady vévodí silná a uvolněná atmosféra a já jsem po jejich setu naprosto nabuzen. Spokojenost.

Skvrn: Hodiny v Atriu ukazují na skluz. Kanadský kytarista Nathanaël Larochette teprve chystá scénu, takže je čas na průzkum výstavního sálku, v němž neposedně kouká instalace „Regulátor“ Michala Pustějovského. Stočené – elektronikou opatřené – plechové objekty čekají na aktivitu pozorovatele i svých plechových spoluprotějšků. Dupnout, štěknout a plechový sbor spouští. Akce, reakce, nečekané zvraty a dozvuky, známe to z našich, doufejme, neplechových životů. V kostele se zatím dokončují přípravy, poslední dráty nachází své spojence, Nathanaël Larochette již méně početné publikum. Do dvanácté nedlouho, řady prořídly a řídnout budou i dál, jen počkejte.

Skvrn:Larochettovi jsme si už pár řádků střihli, alespoň v rámci projektu tříčlenného Musk Ox, dokonce došlo i na vzájemné povídání, kuk. Nyní přijel kanadský hudebník sám, s instrumentální sólovkou „Earth and Sky“ na triku a elektroakustickou šestistrunkou na zádech. Larochette je sólově logicky méně rozmáchlý, nevrstvící, naopak akcentuje úspornost a osobitost sdělení. Ve skladbách vychází z úzkého motivického sevření, hraje si s mírnými posuny dění, rovnoměrnými proudy, na něž nečekají nástrahy ostré akce. V pokročilou hodinu vévodí uvolnění, vtip, jak jinak se ostatně bránit před postupnými odlivy a klapáním dveří. Je pozdě a Larochette to ví. Už mám jít? Řekněte, má ten blázen vypadnout? Ale vážně, je mi tady krásně, opravdu krásně, výjimečný prostor. Říká hlas za kytarou i já. Ještě dvě písně a nakonec pozdní padla. Nákupy, několik prohozených vět – s tím rozhovorem jsme prostě nemohli sáhnout vedle – a domů. Jo, a abych nezapomněl, kdo má rád Musk Ox, bude nové album, tak se těšte.

Onotius: Nechce se mi nikam jezdit, tak na Chmelnici zůstávám ještě na Postcards from Arkham. A v jejich případě se ve mně mlátí dva protichůdné dojmy. Pokročilá nálada v klubu jejich atmosferické muzice celkem přeje, na druhou stranu já zkrátka asi nikdy nebudu nějakým jejich velkým fanouškem, neboť samotná muzika mi přijde přeprodukovaná a v rámci české scény trochu přeceněná. Navíc se mi zdá trochu obskurní ten kontrast mezi jejich hlavním estetickým vzorem, mistrem hororové atmosféry Howardem P. Lovecraftem, a neškodnou a relativně nekonfliktní post-rockovou hudbou. Na druhou stranu, podobně jako když jsem je viděl naposledy na předloňském Brutal Assaultu (tehdy jejich studiové tvorby naprosto neznalý), vystoupení jako takové mě vlastně celkem potěšilo.


Žižkův vraždící palcát XLIV. – info

Žižkův vraždící palcát XLIV.
sobota 24.9.2016 – TÁBOR – MILENIUM

Klub otevřen od 17.00 hod.
Vstupné: do 17.30 199,- Kč, poté 249,- Kč
Na místě již tradičně zajištěn velký výběr CD, MC, LP, triček a dalšího UG materiálu!
Otevřeno až do rána (zájmu) odjezdu ranních vlaků!

Odkazy:
Web: http://zizka.fob.cz/
Facebook: https://www.facebook.com/zizkafest
Facebook událost: https://www.facebook.com/events/482758178576750/
Bandzone: http://bandzone.cz/fan/zizkafest

Letošní ročník bude po dlouhé době trochu mezinárodní a brutální, zahrají zde dvě kapely ze Slovenska, jedna z Rakouska a zbytek z ČR.

Kapely:

HYPNOS

Po 3 letech k nám znova zavítají death metaloví Hypnos. Vznik této kapely se datuje k roku 1999, kdy Bruno odešel z Krabathor a založil si svůj projekt, ke kterému se připojil i bývalí bubeník Pegas, který s Krabathor nahrál legendární album Lies. O jejich kvalitě napovídá i to, že jeli turné s kapelami, jako jsou Amon Amarth, Behemoth, Vader, Napalm Death

Na Žižkovi zazní novinky z připravovaného alba „The Whitecrow“, stejně tak pecky z minulých alb. Můžeme zaručit, že Hypnos se s tím neserou a naservírují Vám pořádný death metal, který vás na lavici sedět nenechá!

F.O.B.

Tak tuhle kapelu vůbec nemusíme představovat, Táborská stálice, hrající žánr, který nelze s přesností napsat, jelikož každé album zní trochu jinak… Zahrají především skladby z posledního alba …and foes have become our masters a přestaví nového kytaristu Tomáše Tourka, kterého mnozí z Vás mohli vidět ke konci července na Metalové Brusírně. A jak bývá u téhle partičky zvykem, nevylučují nějaké to překvapení.

Žižkův vraždící palcát

TROLLECH

Z plzeňských hvozdů k nám přijedou black metaloví Trollech. Po roční přestávce začínají znovu koncertovat, zazní průřez celou diskografií. Vedle toho se chystá vydání nového alba „Každý strom má svůj stín“ u německé firmy Ketzer Records. Vznikalo několik let, ponese se v duchu prvních třech alb. Proto očekávejte pořádný “lesní” black metalový nářez!

DARKFALL (AUT)

Z Rakouska k nám přijedou Darkfall, jsou známi díky jejich vysoce kvalitnímu a nekompromisnímu mixu thrash a death metalu. Vznik této kapely se datuje k roku 1995 a mezitím stačili zahrát na více jak 250 koncertech a festivalech po celé Evropě. Doufáme, že u nás zazní nové songy z ještě nepojmenovaného alba, které má vyjít někdy ke konci letošního roku, ale co víme určitě, tak zazní songy z posledního alba „Road To Redemption“, které budete moci zakoupit ve festivalovém merchandise shopu.

ATTACK OF RAGE (SK)

Ze slovenského města Bánovce nad Bebravou k nám přijedou grindoví Attack of Rage. Tihle grindaři mají něco za sebou, hrají už 15 let a prý se nemá moc smysl o nich rozepisovat, jelikož se toho stalo opravdu hodně a bylo by to na dlouho. Můžeme slíbit, že jejich energická hudba nenechá nikoho sedět a donutí vás pařit před podiem, pokud nevěříte, přijďte se podívat.

MATER MONSTIFERA

Další kapela, kterou nemusíme představovat, je podzimní stálice Mater Monstifera. Ve stručnosti hrají od roku 2000, mají na kontě mnoho počinů, tím posledním je EP z roku 2013 „V troskách Tvýho světa“. Na podzim tohoto roku by prý měli zalézt do studia a natočit novou desku, tak se máme rozhodně na co těšit!

ABSTRACT (SK)

Aby těch zahraničních kapel nebylo málo, tak ze Slovenska přidáme experimentální metalovou kapelu Abstract, která je stálicí na české a slovenské metalové scéně. Historie kapely se táhne k roku 1995, kdy ji založili 2 dnešní členové kapely Peter Lengsfeld a Palo Gablik. V průběhu roků má kapela za sebou koncerty s kapelami jako Ancient, Apocalyptica, Amorphis

Ytivarg

Původně black metalový studiový projekt kytaristy F.C. a Miculy Parvy z r. 2001. Aktivitu obnovili v roce 2015, již však jako regulérní kapela vzniklá z rozpadnutých ISACAARUM. V nové sestavě to vypadá, že dosti zgrindovatěli, tak se přijďte podívat a zhodnotit, jak se Vám bude tento masakr líbit!

[tisková zpráva]


Hypnos: nová deska příští rok

Domácí deathmetalová veličina Hypnos prodloužila smlouvu s německým labelem „Einheit Produktionen“, které se tak postará i o nadcházející album, na němž se právě pracuje. Novinka ponese název „The Whitecrow“ a vyjde 25. března 2017 jako CD a digipak CD/DVD.

Na desce se představí i několik hostů, namátkou třeba Christopher (Krabathor), Paul Speckmann (Master, ex-Krabathor), V. Santura (Triptykon, Dark Fortress) nebo Zuzana Jelínková (Dying Passion).


Enter the Eternal Fire 2015: 31.7. – 2.8., Volyně

Enter the Eternal Fire 2015

ENTER THE ETERNAL FIRE fest – novinky

Zbývá cca půl měsíce do festivalu a my jsme zpět s dalšími novinkami.

Jak jste již mnozí z vás zaregistrovali, jako náhradu za odpadnuvší kapelu ASSESSOR se nám podařilo domluvit neméně populární legendu a to pražskou bandu KRYPTOR; Phil a jeho squadra do nás napumpují ten jejich sadistic thrash metal.

Další změnou je odstoupení kapely UNPURE, kapela se rozhodla zrušit svoji účast kvůli personálním problémům. Místo UNPURE se představí dnes již stálice nejen srbské metalové scény, pekelníci THE STONE, kterým za bicími koncertně opět vypomůže Honza Kapák z AVENGER a IMPURITUM.

Kapely:
LOUDBLAST (France)
FLESHCRAWL (Germany)
DEATH MECHANISM (Italy)
THE STONE (Serbija)
HYPNOS (CZ)
ROOT (CZ)
INFERNO (CZ)
TRANSCEATLA (Romania)
KRYPTOR (CZ)
BRUTALLY DECEASED (CZ)
KEEP ON ROTTING (CZ)
AVENGER (CZ)
DARK ANGELS (CZ)
PANYCHIDA (CZ)
MALLEPHYR (CZ)
ET MORIEMUR (CZ)
IMPURITUM (CZ)

Na četné dotazy upřesňujeme, že předprodej vstupenek stále běží, elektronické vstupenky můžete objednávat do středy 22.7.2015 na webu WWW.ETEF.CZ.
Ten, kdo nyní objedná vstupenky získá zdarma časopis Pařát č.64.

Další potřebné informace přineseme cca týden před zahájením festivalu.

Kompletní info o kapelách, areálu a další informace najdete na:
www.etef.cz
http://bandzone.cz/koncert/362546-volyne-areal-koupaliste-volyne-enter-the-eternal-fire-fest
https://www.facebook.com/events/382844868541948

Budeme se těšit.
Ramus / Honza / ETEF team

[tisková zpráva]


Brutal Assault 18 (pátek)

Brutal Assault 18
Datum: 9.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill

H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.

Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!

Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.

H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě IgorrRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.

Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.

Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.

H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!

Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!

H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.

Ježura: Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.

Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!

H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.

Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…

Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.

H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…

Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.

Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.

H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.

H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.

Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.

Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.

H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.

Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.

H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.

Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.

Atreides: Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.


Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Vader, Hypnos
Datum: 13.12.2012
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Polští death metaloví veteráni Vader nejsou na českých pódiích nikterak ojedinělým úkazem. Jen za poslední dva roky jsem je viděl hned čtyřikrát a příležitost pátá, které se týká tento report, měla s definitivní platností potvrdit moji domněnku, že nedobrá vystoupení na Metalfestu 2010 a Brutal Assaultu 2011 tvoří v případě Vader opravdu jen ojedinělou výjimku. To spolu se skutečností, že Vader považuji za svoji srdcovku, však nebyl jediný důvod, proč jsem se rozhodl do téhle akce investovat. V rámci tohoto turné totiž mělo zaznít v celé své délce patnáct let staré album “Back to the Blind”, a i když jej nemám naposlouchané, zkušenost praví, že když kapela hraje nějaké své album v plné délce, stojí to za to.

Pořadatelé akci umístili do prostorů nově zrekonstruovaného Exitu Chmelnice, nyní přejmenovaného na Novou Chmelnici. Pro ty, kteří klub od rekonstrukce zatím nenavštívili, se pokusím v kostce popsat, co se tam změnilo. Tak předně – ze zaplivané díry se stal moderní klub se vším všudy. Změna vybavení rozhodně prospěla, na bar i sál je vyloženě pěkný pohled a přemístění a rozšíření šatny rovněž kvituji s povděkem. Trochu nejistý jsem si ohledně možná přespříliš velkých světlých ploch, které vznikly díky nově vymalovanému interiéru, a nově vybouraných oken do ulice, které sice v průběhu přestávky prostor skvěle prosvětlují a dělají vzdušnějším, ale během koncertu svit venkovních lamp trochu ruší, byť je mírněn tmavými roletami. Snad jediným opravdovým záporem je tam výmalba prostoru schodů, které působí, jako by vedly do jídelny základní školy. Jinak jsem ale s transformací klubu vcelku spokojen a i díky dalším drobným plusům (osvětlení, free WiFi, vybavený bar, zajímavé pivo Podkováň za rozumné ceny) se rozhodně nemohu připojit k těm, kteří ji haní.

Ale teď již k samotnému koncertu. Stejně jako předešlého dne v Plzni se otevření večera ujali domácí Brutally Deceased, které jsem doposud považoval za vcelku osvědčené těleso, jehož produkce rozhodně neurazí, byť o nějakém nadšení se také hovořit nedalo. Milí Brutally Deceased mě ale tentokrát velmi příjemně překvapili. Jelikož měli od začátku výborný zvuk, nemusel jsem se půl setu zabývat hledáním jednotlivých nástrojů a mohl se namísto toho věnovat samotné hudbě, a velmi záhy mi došlo, že když Brutally Deceased dobře nazvučí, stojí to za to. Byl to od začátku do konce opravdu poctivý death metalový nářez švédského střihu a samotní muzikanti svým vystupováním nezůstali nakopávající muzice nic dlužni. Největší pozornost poutal pochopitelně zpěvák Žlába, který nejen že opravdu šmakózně burácel (nechápu, odkud ten vokál tahá, ale je to mazec), ale svým pohybem po pódiu mi dokonce připomněl Barneyho Greenwaye z legendárních Napalm Death, což pochopitelně myslím jako kompliment. Zbytek kapely si dal rovněž záležet a myslím, že mi nikdo nebude oponovat, když prohlásím, že Brutally Deceased předvedli opravdu dobrý koncert. Tahle kapela má potenciál to někam dotáhnout…

Prostřední místo na programu uzmuli Hypnos. Znovuzrozená to kapela, která patří k tomu nejlepšímu, co v rámci metalového žánru naše republika nabízí, a zároveň další z důvodů, proč jsem na Novou Chmelnici vážil cestu. Maje na paměti fenomenální výkon, který Hypnos předvedli zjara v jihočeských Slavonicích, jsem se těšil na jeho opakování a musím nechat, že ani tentokrát Hypnos nezklamali. Relativně zaplněnému sálu naservírovali poctivou dávku svých pecek a bylo jasně znát, že tohle nejsou žádní začátečníci, ale ostřílení mazáci, kteří přesně vědí, co dělají. Všichni do jednoho působili naprosto suverénně, sebejistě a stejné přívlastky se promítly i do samotného koncertu, který se navíc po vzoru předcházejících Brutally Deceased dočkal výborného nazvučení. Přítomní fanoušci nezůstali ochuzeni ani o civilní a kultivovaný Brunův komentář a na celém koncertu jsem tak neshledal zhola nic, co bych mu mohl vytknout. Tedy, jedna subjektivní drobnost by se našla. Oproti vzpomenutému slavonickému koncertu mi vystoupení nepřišlo až tak intenzivní a kulervoucí, ale i tak Hypnos dokázali, že jejich návrat rozhodně stál za to. Objektivně v Praze předvedli vynikající show a já se už teď těším na finále Metalgate Massacre, kde se Hypnos představí pražskému publiku příště.

Čas pokročil a na programu už zbývalo jediné jméno. I když měli předcházející Hypnos na poměry návštěvnosti obstojně zaplněný lokál, jak se začalo schylovat k vystoupení Vader, nebylo pochyb, která kapela toho večera nalákala nejvíce fans. I tak se ale bez větších problémů šlo dostat do první řady, čehož jsem bez váhání využil a už jen čekal, jak se s tím Poláci (a jeden Brit) poperou tentokrát. A poprali se s tím velmi obstojně. Jak jsem již sdělil v úvodu, desku “Back to the Blind”, která tvořila jádro setu, snad až na klasickou pecku “Carnal” neznám, nicméně i takhle na první dobrou šlo o mimořádný nářez. Co se muziky samotné týče, prostě Vader ve vrcholné formě, co se týče vystupování, nemám co vytknout. Mělo to tah na branku, ze všech muzikantů sálal zápal pro věc, nechyběl opět výborný zvuk (a to dokonce i v první řadě) a z toho všeho je asi tak nějak jasné, že tady se mlátilo hlavou jedna radost. Snad jediným problémem, který jsem za celou dobu vystoupení zaznamenal, byly trochu nesrozumitelné průpovídky frontmana Piotra, což bych však nedával za vinu ani tak jemu, jako spíš hlučícím davům a částečně také oné první řadě, ve které jsem se udržel po celý koncert.

Kromě “Back to the Blind” sáhli Vader také po novějším repertoáru a zazněli tedy i zástupci posledních alb, ale ani takhle vsuvka kontinuitu koncertu nijak nenarušila a já jej mohu prohlásit za vyrovnaný a mimořádně vydařený. Přídavek pak tradičně patřil nezemské mordě “This Is the War”, která koncert zakončila ve velkém stylu, a improvizovaný motiv Williamsova “The Imperial March (Darth Vader’s Theme)” pak představoval už jen tradiční třešničku na nesmírně povedeném dortu. Vader sice nepřekonali famózní nářez, jaký předvedli loni v Rock Café, ale i tak všem pochybovačům navýsost výmluvným způsobem potvrdili, že mají poslední dobou formu, kterou jim může kde kdo závidět. Kéž jim vydrží co nejdéle…

Pražská zastávka Back to the Black Tour 2012, jak Vader celé turné nazvali, se nadmíru vydařila, a to snad ve všech myslitelných směrech. Kapely zahrály perfektně, zvuk se vydařil na výbornou (nevím, nakolik na tom má podíl zvukař a nakolik akustika zrekonstruovaného klubu), fanoušci odvedli vcelku slušnou práci, neboť odezva gradovala a u Vader už šlo hovořit o velmi kvalitním randálu… V neposlední řadě mě pak příjemně překvapil velmi sympaticky naceněný merch i hudební nosiče, což hlavně v případě Vader poslední dobou nebývalo pravidlem, a já doufám, že to nedostatkem financí netrpící návštěvníci patřičně ocenili. Sečteno podtrženo – za málo peněz (za cenu vstupenky patří Obscure Promotion můj osobní dík) velká spousta hodně dobré muziky a pro fanouška death metalu takové menší Vánoce v předstihu. Jen houšť!


Hypnos – Heretic Commando / Rise of the New Antikrist

Hypnos - Heretic Commando / Rise of the New Antikrist
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.4.2012
Label: Einheit Produktionen

Tracklist:
01. Nailed to the Golden Throne
02. Inverted / Chasing the Apostles
03. Cholera / Mor
04. Burning Again / Hymn of Eternal Fire
05. Alliance of Snakes / Reptilian Conception
06. In Love with Death
07. Decadence / Art of Modern Misery
08. Extremely Dark Days
09. Versus the Void
10. Urbi at Morbid / Farewell to Sanctity

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se v jedné větě zmíní pojmy death metal a střední Evropa, většině obeznámených na mysli nejspíš vyvstane Polsko a jeho žánrové legendy Vader, Behemoth a další neméně kvalitní kapely. Mnohem méně lidí si však vzpomene, že v první polovině 90. let, kdy si výše zmíněné kapely teprve budovaly své výsadní postavení, v České republice zářilo jméno Krabathor – kapela, která mířila na žánrový vrchol a nebýt jejího neslavného konce, dost možná by dnes patřila k absolutní špičce. Z jejího popela však povstali Hypnos. V čele s Brunem a Pegasem natočili několik vynikajících desek, ale nakonec je stihl podobný osud jako Krabathor a tři roky to vypadalo, že se nad prvoligovým český death metalem nadobro zavřela voda. Nyní se ale píše rok 2012, Hypnos jsou zpátky s deskou “Heretic Commando / Rise of a New Antikrist” a otázka zní, jestli novinka dostála kvalit hodných jména Hypnos

Hned ze začátku není na škodu zmínit, že Bruno a spol. rozhodně neměli v úmyslu odbýt natěšené fanoušky nějakou polovičatostí. Za vše mluví jména Martin van Drunen, Piotr Wiwczarek a Børge Finstad. Hostovačky obou legendárních frontmanů sice bohužel nedošly realizace, producentská péče třetího jmenovaného ale na albu svůj podpis nakonec opravdu zanechala a je to znát. Když se Bruno v jednom rozhovoru zmínil o typicky českém “ocase” domácích produkcí, měl pravdu, a s využitím služeb producentského esa Finstada se tak podařilo stvořit nahrávku, která je po zvukové stránce na té nejlepší světové úrovni. Napoprvé mě sice trochu překvapilo, že kytary nejsou tak ostré, jak bych byl čekal, ale s odstupem musím konstatovat, že to prostě funguje, takže si opravdu nemám nač stěžovat.

Fajn, takže teď už víme, že to výborně zní, ale pořád není zřejmé, jestli je ve skutečnosti co poslouchat. Ale no tak, opravdu si myslíte, že by Hypnos po zdařilém comebackovém EP “Halfway to Hell” natočili nějaký odpad? Kdepak, nic takového. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” je sbírkou poctivého a našlapaného death metalu, jehož charakter je pro střední Evropu tak typický. Najdete tu všechno, co je důležité – úderné kytarové riffy, drtivé bicí palby, pohodové rytmy, které člověka přímo nutí mlátit kebulí… Je to dravé, má to sílu a to jsou snad nejdůležitější death metalové devízy. Je sice pravda, že se člověk občas přistihne při kacířských myšlenkách, které vlezle upozorňují, že to přeci není nic nového, ale co taky vymýšlet za novoty, když to známé pořád skvěle funguje. Krom toho se autorský rukopis Hypnos vyznačuje několika specialitami, na které jsem jinde nenarazil. Tím mám na mysli především občasné využití jen lehce zkreslených kytar (dokonale je to slyšet v klipovce “Inverted / Chasing the Apostles”, několik momentů, kde se zbytkem kontrastují nezvykle vysoko položené kytarové hmaty, Brunův šeptaný vokál v plíživé pecce “In Love with Death” nebo atmosférické brnkané outro. Je toho dost, stačí si všímat.

Je tedy vůbec něco, čím by mě Hypnos nepotěšili? Popravdě, jenom drobnosti. Tak třeba se nemůžu zbavit dojmu, že je z vokálu místy až příliš znát, že Brunův rodný jazyk opravdu není angličtina, ale to už opravdu hledám mouchy, jejichž přítomností výsledný dojem nikterak netrpí. Je tedy zřejmé, že se studiový comeback Hypnos vydařil na jedničku. Je sice pravda, že mezi “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” a deskou roku nějaký ten prostor zbývá, ale nic to nemění na tom, že je česká scéna bohatší o další vynikající počin, který snese srovnání s tím nejlepším z ciziny, a nemusí při tom klopit zraky. Už je to tak. Hypnos jsou zpátky a v sakra dobré formě!


Další názory:

Po dva roky starém ípku “Halfway to Hell” jsou tedy Hypnos definitivně zpátky i co do oblasti vydávání dlouhohrajících počinů. Zcela upřímně mohu říct, že jsem od “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” nečekal nic menšího než vskutku prvotřídní death metalový nářez – a je opravdu potěšující, že se očekávání beze zbytku vyplnilo. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” neexceluje nějakou přehnanou techničností, ani nezastavitelnou rychlostí (i když i takového kusy se najdou – viz předposlední klepačka “Versus the Void”), ale obrovskou intenzitou. A to se ve výsledku ukazuje jako mnohem účinnější cesta. Album si díky tomuto přístupu uchovává typickou death metalovou surovost, ale ani na chvilinku není zbytečným chlívem bez hlavy a paty, což dokazuje třeba fakt, že se najde místo o pro takové věci, jako je poněkud se vymykající “In Love with Death”. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” je ovšem opravdu výtečný materiál jako celek, díky čemuž je vysoká známka rozhodně na místě.
H.


Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased

Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased
Datum: 23.3.2012
Místo: Slavonice, KD Slavonice
Účinkující: Brutally Deceased, Бут, Hypnos, March of the Hordes, Napalm Death

Popravdě řečeno, nedojít k souhře několika okolností, tenhle report by určitě nevznikl, protože bych se koncertu jen sotva zúčastnil. Samotné Napalm Death jsem sice po hudební stránce poznal už před nějakou dobou a bylo to setkání mimořádně příjemné, ovšem abych utrácel za lístek na jejich koncert, na to to nestačilo. Podstatné zjitření motivace přineslo zjištění, že tuto britskou legendu na jejím československém turné podpoří Hypnos, tedy kapela, která platí za tvůrce v současnosti nejlepšího českého death metalu. Dvě největší jména soupisky tedy představovala velké lákadlo, ovšem s definitivní platností o mé účasti rozhodlo až místo konání – jihočeské Slavonice…

Kdo má ponětí o tom, jak vypadají Slavonice, asi teď úplně nechápe, co mě přinutilo táhnout se z Prahy do takového, při vší úctě, zapadákova. Tak zaprvé – svůj podíl viny na tom nese skutečnost, že jsem mohl požívat výhod bezplatného noclehu v těsné blízkosti města. Tím nejzásadnějším motivem však bylo očekávání koncertu, který se vzhledem k podmínkám mohl snadno stát legendárním. Ovšem když jsem po dost úmorné cestě dorazil na místo, za své vzalo hned několik představ. Kulturní dům Slavonice je možná lecčím, ale určitě ne pajzlem bez backstage a s kapacitou okolo osmdesáti lidí, jak jsem si trochu naivně vybájil v představách. Budova je to velká, prostorná a celkem vkusně zařízená, i když lehce zapáchá normalizací a backstage moc kulturní zázemí kapelám také nenabízí. Ruku v ruce s tímto zjištěním vzala za své i představa, že by mohlo dojít na nějakou improvizovanou afterparty s kapelami na baru. Kontakt s realitou dosáhl svého vrcholu tehdy, když jsem si uvědomil, že ani návštěva nebude nikterak zanedbatelná, a tak jsem se místo smutnění nad rozplynulými vizemi raději soustředil na přítomnost, zprostředkovanou prvním z řady vystoupení, které se měly toho večera odehrát…

Nezáviděníhodnou úlohu první kapely si vysloužili místní March of the Hordes, o kterých jsem do té doby neslyšel ani slovo. Byl jsem duševně připravený na celkem obstojný průser, ovšem March of the Hordes celkem překvapili, protože se nic takového nekonalo a jejich set nenabádal k urychlenému opuštění sálu. Ale že by to zase bylo něco světoborného, to také ne. Celá kapela sice působila celkem profesionálním dojmem a zpěvák odvedl velmi sympatický výkon, jenže ani to mě nepřesvědčilo, že by šlo po hudební stránce o materiál, který by mě přinutil si to byť jen stáhnout. Zaujala mě však jiná věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem z reproduktorů zaslechl, co hrají kytary. Malá vsuvka – zvuk zde byl mimořádně zprasený, což nedělá dobrotu obzvlášť tehdy, kdy kapela používá kytary dvě, jak je tomu u March of the Hordes. Ale zpět ke slibovanému postřehu – zvuk jedné z kytar mi okamžitě připomněl zvuk kytary U. T. Schwadorfa, který drtí struny v německých The Vision Bleak. A to není všechno. Když se rozjela první skladba, přísahal bych, že poslouchám song “Kutulu!” od výše zmíněných. Vážně nevím, jestli za to mohl jen příšerný zvuk, kytara stejné značky, jakou používá Schwadorf, nebo něco úplně jiného, ale právě tohle zůstalo asi nejsilnějším vjemem, jaký mi z vystoupení March of the Hordes utkvěl v paměti. Začátek to byl však obstojný a mě jala zvědavost, co předvedou další Jihočeši БУТ, kteří na programu večera následovali…

Setlist Brutally Deceased:
01. Lustful Sodomy in the House of God
02. Dead Lovers’ Guide
03. They Shall Feast
04. Blissfull Desacration
05. …and Here I Die Forsaken
06. Deceased
07. Bloodstreams
08. All That Rots and Withers
09. Override of the Overture [Dismember cover]

Ani o téhle kapele jsem toho do té doby nevěděl ani zbla, a tak moje očekávání nedosahovala žádných závratných výšin, ovšem БУТ mi svým koncertem celkem vytřeli zrak. Bylo to totiž první skutečně skvělé vystoupení večera. Skladby se ukázaly být vesměs chytlavými, díky své zanedbatelné délce nestíhaly začít nudit a (opět profesionálním dojmem působící) kapela do toho pařila, jak zákon káže. Všechno dohromady to pěkně odsýpalo, zvuk se tentokrát podařilo vyladit takřka skvěle a já jsem jen vrněl blahem. Pro mě to bylo určitě to nejlepší překvapení dne, a ať si kdo chce říká co chce, БУТ zaváleli na každý pád.

Díky benevolentnímu časovému harmonogramu zvládli БУТ odehrát ještě dva přídavky, ale pak už museli chtě nechtě uvolnit místo první kapele, která jela s Napalm Death celé československé turné. Toto privilegium si vysloužili pražští death metalisté Brutally Deceased, a tak jsem byl celkem zvědavý, jestli to svým vystoupením nějak ospravedlní. Zpočátku jsem ale moc nadšený nebyl, obzvlášť po nářezu, jaký předvedli БУТ. Ne, že by to byla vyloženě bída, ale nějak jsem v tom brutálním oldschoolu marně hledal záchytný bod. Ovšem jak šel čas, ony se ty záchytné body začaly objevovat a já jsem najednou zjistil, že se mi to vážně líbí! Nakonec se z toho tedy vyklubal příjemný, místy vyloženě dobrý death metal staré školy, kterému nasadil korunu velmi profesionálně provedený cover od švédských Dismember, se kterým jsem vzal Brutally Deceased definitivně na milost. Poctivá práce se prostě pozná – ať už dříve nebo později…

První polovina večera se tedy ukázala jako velmi vydařená, takže jsem do té druhé vstoupil v dobré náladě. Aby taky ne, když se chytala převzít štafetu domácí death metalová legenda Hypnos. Už v úvodu jsem se podřekl, že Hypnos pro mě byli jedním z největších taháků, takže jsem se na začátek jejich show těšil velmi vydatně. Vedle těšení jsem však byl také náramně zvědavý, jestli se Brunovi, Pegasovi a ostatním podaří trumfnout jejich comeback, kterému jsem měl tu čest přihlížet na Brutal Assaultu 2010, takže když se páni umělci začali pomalu soukat na pódium, div že jsem samou nedočkavostí neposkakoval na místě. K nebohému čtenáři tohoto reportu však projevím alespoň trochu soucitu, nebudu to dále protahovat a z plných plic vykřičím do světa, že mě Hypnos nejenže nezklamali, ale přímo odrovnali. Od začátku do konce jejich vystoupení jsem s otevřenými ústy sledoval neuvěřitelně našlapanou death metalovou show, jaké jsem byl doposud svědkem snad jen v případě řádově slavnějších Poláků Vader nebo Behemoth. Kdo některou z těchto kapel viděl naživo v klubu, asi mi dá za pravdu v tom, že se jednalo o pamětihodnou událost, takže když s nimi srovnávám Hypnos, je to kompliment jako kráva. Stojím si však za tím, že je to kompliment oprávněný, protože když Hypnos hráli, vzduchem praskala energie, ze všech muzikantů entusiasmus vyloženě sálal a hudba netvořila jen kulisu, nýbrž nedílnou součást atmosféry, zdiva i přítomných živých bytostí. Součást stejně nedílnou, jakou je kyslík pro zemské ovzduší…

Hrálo se ze všech alb od nejstarších až po to ještě nevydané a co song – to bomba. A jako by i to bylo málo, na výbornou dopadl i zvuk, takže euforickým stavům nestálo v cestě zhola nic a já se mohl spokojeně věnovat rozličným hrátkám pod pódiem. Když Hypnos skončili, zůstalo po nich nadšení a to je ta nejlepší vizitka, jakou se může hudebník chlubit. Smekám a brzy na shledanou!

Když po vyžádaném přídavku Hypnos opustili pódium, byl jsem tak spokojený, že bych mohl z fleku odejít a přesto bych ani v nejmenším nelitoval. Jenže reportérská zodpovědnost mi nedala jinou možnost, než setrvat i na hvězdu prvního formátu, jakou Napalm Death bez debat jsou. Jejich hudbu mám z desky vážně rád a nemalou zásluhu na tom nese skutečnost, že i přes enormní a bezprecedentní nářez je to pořád perfektně čitelný materiál. Potom ovšem není divu, že se na mojí tváři s prvními tóny usídlil kyselý úšklebek. Poznat, co to Mitch Harris s svou kytarou provádí, bylo totiž docela obtížné. Ne, že by byl zvuk úplně zazděný, ale rozhodně bych si dovedl představit o něco obstojnější výsledek zvukařovy práce, než jakého jsem se dočkal. Přidejte k tomu poněkud přehulenou hlasitost a na průser je zaděláno. Jenže není všechno takové, jakým se to zdá být. Nevím, jestli jsem si nakonec zvykl, otupěl, nebo zvukař prokázal, že ho kapela neplatí jen tak pro srandu, ale nakonec se to všechno jakž takž srovnalo a já se mohl soustředit na samotnou kapelu. Co vám budu povídat, prostě profíci každým coulem. Shane EmburyMitchem toho po pódiu sice moc nenaběhali, ale frontman Barney Greenway to svou exhibicí dorovnával měrou více než vrchovatou. Po pódiu totiž pobíhal jak lev utržený ze řetězu a do zpěvu dával vážně všechno. Není divu, že na sebe ten člověk pravidelně strhává největší díl pozornosti. Skvělý pohled byl také na rozložitého Dannyho Herreru, který dělal dojem, že za svou bicí soupravou nějakým obskurním způsobem medituje. I tak ale s přehledem odehrál všechny ty šílené palby, takže co se mě týče, ať si u toho medituje dle libosti.

Nevím, co zajímavého bych k vystoupení Napalm Death ještě psal. Byl to prostě profesionálně odvedený nářez toho nejhrubšího zrna a já jsem si ho i přes ne zcela vydařený zvuk dovedl užít. Kapela odehrála celkem dvacet šest skladeb, mezi nimiž nechyběly jak staré klasiky, tak ještě horké zářezy z aktuální novinky “Utilitarian”. Mě osobně velmi potěšilo zařazení klipovky “When All Is Said and Done” a především “The Wolf I Feed”, která přinesla jedno zajímavé zjištění. Ty parádní čisté vokály totiž nejsou Barneyho dílo, ale stojí za nimi kytarista Mitch Harris, který se jich zhostil i naživo. Tady to ovšem trochu zaskřípalo, protože se mu ne vždy podařilo udržet melodii. Škoda toho, ale co – i tak to byla šílená šupa.

Napalm Death tedy i přes nějaké ty dílčí nedostatky dokázali, že svého jména nepožívají nadarmo. Na brilantní výkon Hypnos se sice v mých očích nestačilo, ale bylo to důstojné legendy, což je vlastně velmi významná pochvala. Co se hudební stránky věci týče, nebojím se celou akci označit za skutečně exkluzivní. Jenže koncert, to není jen muzika, a kdo už jste nějaký můj report četl, určitě si říkáte jak to, že zatím nepadlo slovo ohledně fanoušků. Důvod to má velmi prostý – je to totiž kapitola sama pro sebe…

Setlist Napalm Death:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Can’t Play, Won’t Pay
05. Protection Racket
06. Silence Is Deafening
07. The Wolf I Feed
08. Fatalist
09. Practise What You Preach
10. Quarantined
11. Next of Kin to Chaos
12. Analysis Paralysis
13. Dead
14. Deciever
15. Dementia Acces
16. When All Is Said and Done
17. Unchallenged Hate
18. Nom de Guerre
19. Suffer the Children
20. Breed to Breath
21. Silence Is Deafening
22. Nazi Punks Fuck Off
– – – – –
23. Scum
24. Human Garbage
25. You Suffer
26. Instinct of Survival

Předem bych rád zdůraznil, že se následující řádky rozhodně netýkají všech přítomných, každopádně generalizování se asi chtě nechtě nevyhnu, takže si kryji záda pro případ, že by ve mně někdo spatřil zhýčkaného Pražáka, který si přijede na maloměsto a čeká hotel Hilton. Ne, vážně, už mám za sebou tolik metalových akcí, že snad dovedu posoudit, co je norma a co už je za hranou, tak mě zkuste nezlynčovat kvůli zaujatosti. Ale k věci. Kauza “fanoušci” má několik rovin. Předně to na místě vypadalo, že se dobře polovina přítomných dostavila jen proto, že byla na programu nějaká ta kultůra – jedno jaká. Což o to, to i celkem chápu, protože ve Slavonicích a blízkém okolí asi zas takový prostor k povyražení není, jenže takové rozložení publika se muselo nutně podepsat na odezvě, a přesně tak se i stalo. První tři kapely se totiž dočkaly velmi vlažného přijetí, i když by zasloužily násobně větší – obzvlášť co se týče БУТ a Brutally Deceased. Vyloženě tragikomické bylo prohlášení nebohého zpěváka Brutally Deceased, který musel diváky ujišťovat o tom, že nejsou v kostele, tudíž nějaký ten rámus a kotel nejsou na škodu.

Dalším důkazem, že se dostavil značný počet laiků, byla situace před pódiem. Sice se i docela kotlilo, ale třeba masové skákání z pódia, jaké se strhlo na Napalm Death, trpělo jednou podstatnou nedokonalostí – i při velmi slušné návštěvnosti bylo pod pódiem tak řídko, že jsem byl co chvíli svědkem vážně exkluzivních držkopádů. Škoda, že to ty neúnavné crowd surfery nepřestalo bavit. Říkáte si, co to sakra melu za hovadiny, proč by toho sakra měli nechávat? Vážení, realita slavonického koncertu by vás nejspíš přiměla hovořit podobně. Crowd surfing, který začal s nástupem Napalm Death na pódium, totiž trval nonstop, a když říkám nonstop, myslím nonstop. Bylo zcela běžné, že se uprostřed skladby nebo ještě lépe v přestávkách mezi jednotlivými skladbami na pódiu motalo třeba šest lidí. Šest lidí, kteří překáželi kapele i těm, kteří chtěli na kapelu vidět. A co víc – tihle retardovaní jedinci asi došli k názoru, že když se jim podařilo vyškrábat na pódium, tak se automaticky stávají členy kapely a můžou si na pódiu dělat co chtějí a jak dlouho chtějí. Pořadatelé je tak nestačili zkopávat dolů a sami muzikanti z toho museli být dost frustrovaní. Obdivuji jejich nervy.

Dalším všudypřítomným fenoménem byl alkohol. Jasně, na každém koncertě se někdo ožere, ale ještě jsem vážně neviděl (a doufám, že už neuvidím), aby se po sále potácelo tak neuvěřitelné procento na mol ožralých účastníků. Přirovnání k Brownovu pohybu zde není úplně od věci. Největší průser ale byl, že se tihle povětšinou zasloužilí fotři respektive místní mladí drsoňové drželi v přední třetině sálu, kde se projevovali několika způsoby – někteří lezli na pódium (a páchaly výše zmíněné zhůvěřilosti), ti, kteří se už k výstupu na pódium nezmohli, nechali své střízlivější kolegy bez povšimnutí padat z pódia mezi sebe jako švestky, a konečně vytuhnuvší nešťastníci, kteří za noclehárnu nezvolili nic jiného než hranu pódia. Nápad vskutku brilantní a k těm, co přišli na muziku, vrcholně ohleduplný. A ne, proces zvučení vážně nelze urychlit vykřikováním, že jste se sem táhli z Ostravy, zítra musíte na šachtu a pičo synci hrajte. Upřímně se divím Brunovi (Hypnos), že toho pračůráka nenakopnul okovanou botou přímo do držky, když mu tam v jasné chvilce začal přesouvat odposlechy…

Vrcholem, nebo snad smutnou ilustrací alkoholického zmaru, byla nádherná parketová podlaha, kterou však záhy skryla vrstva piva a flusanců, jelikož obě substance po celý večer poletovaly všemi směry. Točí mě to i na festivalech, ale házet pivo v hale, to je prostě na přesdržku. A flusat na podlahu? To snad ani nezaslouží komentář… V tomhle kontextu pak už člověka ani nepřekvapí, kolik jedinců neurčitého intelektu svými übercool ajfouny bez přestávky natáčelo nebo fotilo dění na pódiu, pod pódiem, a to občas i z tolik skloňovaného pódia. Pochybuji, že by někoho z nich napadlo, že tím frikulínským křápem stejně nic pořádného nezachytí a jenom překáží těm, kteří se snaží dění zdokumentovat regulérním způsobem…

Mohl bych tu ještě láteřit na mizivé procento anglicky rozumějících a tedy reagujících na Barneyho inteligentní a vtipné promluvy, ale nač se dál vykecávat. Chování velké části přítomných ve mně zanechalo hořkou pachuť a bez pardonu nazvat ty, kterých se to týká, výstavními burany, je to jediné, co s tím nadělám. Kapely však odvedly skvělé výkony a patří jim za to dík. Koneckonců, muselo to být vážně dobré, když mě to donutilo setrvat a neprchnout někam daleko, kde si lidé nemyslí, že jim místo skutečných Napalm Death přijede zahrát nějaký revival…


Metalgate Czech Death Fest III (pátek)

Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 10.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Dementor, Hypnos, Insane, Minority Sound, Rotting Christ, Sic.Engine, Six Degrees of Separation

Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že – jak se později ukázalo – to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska “Preserve to Diverse” mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.

Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.

Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.

Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se – nebojím se říci – unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo – jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.

Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert (vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl :-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mně to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.

Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathor, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách IgorRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově naživo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!

Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů – Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný – zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky “Aealo”, ani notoricky známé klasiky (taková “Athanatoi Este” je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).


Redakční eintopf #14.4 – speciál 2010 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2010:
1. Ihsahn – After
2. Iron Maiden – The Final Frontier
3. Blind Guardian – At the Edge of Time
4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
5. Dimmu Borgir – Abrahadabra

CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!

Neřadový počin roku:
Hypnos – Halfway to Hell

Koncert roku:
Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010

Zklamání roku:
černý rok metalu

Top5 2010:

1. Ihsahn – After
Skromný génius Ihsahn letos světu opět dokázal, kdo že to stojí za kultovním statutem blackové legendy Emperor. Jeho třetí sólové album je snad v každém ohledu dokonalé a jeho poslech je pro mne určitou formou mše. Ano, tak moc se mi “After” líbí…

2. Iron Maiden – The Final Frontier
Pánové umějí stárnout s grácií! Novinka sice zní úplně jinak než klasická alba z let osmdesátých, ale přesto (nebo snad právě proto) je svěží, nápaditá, progresivní a nebojím se říct epická. Přes to všechno je na první poslech poznat, že jde o Iron Maiden. Tleskám a uctivě se klaním!

3. Blind Guardian – At the Edge of Time
Po sérii “Nightfall in Middle-Earth”“A Night at the Opera”“A Twist in the Myth”, kde bylo každé album úplně jiné a ne každému to vyhovovalo, stvořili Blind Guardian desku, která kombinuje většinu předchozích směrů a ve výsledku je vyvážená, komplexní a mimořádně kvalitní. Bravo, bardi!

4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
Čtvrtá příčka patří Kamelot. O kvalitách alba jsem se trochu obšírněji rozepsal v recenzi, takže moje argumenty hledejte tam. Jen bych dodal, že kdybych Kamelot miloval stejně fanaticky jako Blind Guardian, asi by si odnesli o stupeň lepší umístění, takže výsledné pořadí berte trochu s nadhledem…

5. Dimmu Borgir – Abrahadabra
Teď se na mou hlavu asi snese déšť nepěkných výrazů, ale mně se “Abrahadabra” skutečně hodně líbí! Určitě by se našla alba, která by tento počin svými kvalitami dost možná i zesměšnila, ale moje rozhodnutí má na svědomí především fakt, jak moc je “Abrahadabra” zábavné a kvalitní album oproti svému jalovému předchůdci “In Sorte Diaboli”. Dimmu Borgir vsadili na razantní změnu a já jim to žeru i s navijákem. Amen.

CZ/SVK deska roku:

Dymytry – Neser!
I přes to, že jsem původně chtěl tento titul přidělit albu “IVO” od Morbivodovy Umbrtky, nakonec musím dát přednost mimoňům Dymytry. Jejich “Neser!” je totiž na české poměry skutečně nevídaně chytlavé a našlapané dílo. Jsem skutečně zvědavý, co se okolo bude okolo téhle party dít v budoucnu…

Hypnos - Halfway to Hell

Neřadový počin roku:

Hypnos – Halfway to Hell
Ano, letos vyšla DVD takovým veličinám jako Immortal a Behemoth a já nepochybuji o jejich kvalitách. Bohužel, neměl jsem možnost zhlédnout ani “The Seventh Date of Blashyrk”, ani “Evangelia Heretika”, tak musím při svém výběru zalovit v jiných vodách. Hypnos mě uchvátili na Brutal Assaultu, a tak jsem se rozhodl podívat se jejich hudbě na zoubek. K mému překvapení jsem objevil skutečně kvalitní materiál, který se může směle měřit s nejrůznějšími zahraničními kapelami. “Halfway to Hell” mě neskutečně namlsala na plnohodnotné album, které doufám přijde co nejdřív, a na můj osobní piedestal tak patří plným právem.

Koncert roku:

Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010
Ještě na začátku října bych zcela jednoznačně volil květnový koncert Аркона v Praze. Ovšem to, co předvedli na Flédě Blind Guardian, se mi z paměti nevymaže snad do smrti – dokonalost a nic než dokonalost! Má volba je tedy zřejmá…

Zklamání roku:

černý rok metalu
Tohle bude složitější, protože všechny desky, na které jsem se v uplynulém roce těšil, dopadly přinejhorším chvalitebně. Snad jediné album, které mi není moc po chuti, je novinka Cradle of Filth, i když lze jen sotva mluvit o zklamání, když vydání desky nepředcházelo žádné nadšené očekávání. Skutečně zklamaný jsem tak jen z vysokého počtu úmrtí na rock metalové scéně, stejně jako Earthworm…