 |
|
Země: Velká Británie Tracklist: Hrací doba: 42:52 Odkazy:
|
Když jsem zde psal v roce 2018 o Idles poprvé, ani v nejmenším mě nenapadlo, že by se už o necelé dva roky později mohli se svou novou deskou nacházet na vrcholu britského žebříčku prodejnosti. Přesně to se ale přihodilo jejich aktuální nahrávce „Ultra Mono“. Humbuk kolem nich panuje už od dob prvotiny „Brutalism“, a jak vidno, stále sílí. Nedá se říct, že by to bylo nezaslouženě a navíc se to netýká pouze Idles. Britské ostrovy v posledních letech zažívají díky kapelám jako Algiers, black midi, Fontaines D.C., The Murder Capital, Girl Band, Savages, Shame nebo Squid znovuobjevení post-punku. Těžko v tuto chvíli říct, jestli to znamená další významnou ostrovní vlnu, ale některá z těchto jmen určitě stojí za pozornost. K těm nejvýraznějším a troufám si tvrdit také nejlepším patří Idles.
Dobití britské hitparády nepřišlo zničehonic. Idles fungují už od roku 2009, avšak k prvnímu albu se dostali až o osm let později. Prvotině „Brutalism“ předcházela dvě EPčka „Welcome“ a „Meat“, která představovala Idles v ještě daleko jemnějším a více indie orientovaném vyznění. Až vydání „Brutalism“ všechno změnilo. Ve zkratce – zasněnost předešlé tvorby nahradila hardcorová agresivita. Idles jsou na své první dlouhohrající desce nasraní, hlasití a nebývale autentičtí, čímž si ihned získali spoustu příznivců.
S následujícím albem „Joy as an Act of Resistance“ vyrukovali Idles ale zase s něčím trochu jiným. V některých skladbách sice navazují na svého studiového předchůdce, avšak ve většině se ubírají do zcela nových směrů, což z této kolekce činí daleko rozmanitější záležitost, než jakou bylo „Brutalism“. Takřka všechny skladby po nemnoha protočeních začínají růst ve svébytné momenty, což ostatně potvrdily úspěšné singly, a navíc drží skvěle i pohromadě. Hudební nápaditost a lehkost, s jakou se dá ztotožnit s textovou náplní „Joy as an Act of Resistance“, znatelně napomohly tomu, že „Ultra Mono“ bylo sledovanou událostí a hned v první týden vydání se vyšouplo do čela britského žebříčku.
Očekávání tak byla veliká, až to mohlo připomínat jakousi punkovou obdobu příběhu třetí desky „Be Here Now“ od Oasis. A vlastně je ten osud „Ultra Mono“ docela podobný, protože i tahle nahrávka, přestože rovněž opanovala žebříček, je pro mnoho lidí nakonec zklamáním. Idles totiž nepřekvapivě opět trochu uskočili. „Brutalism“ je výplach a hukot, „Joy as an Act of Resistance“ je ambiciózní výpovědí doby a „Ultra Mono“ je minimalismus pro ty nejvěrnější.
Idles jsou na „Ultra Mono“ doslovnější než kdy předtím. Sloganovitost textů jim byla vždycky vlastní stejně jako míchání politických názorů s popkulturními odkazy nebo otevřené zpovědi zpěváka Joea Talbota ze svého života. Na novince se však Idles nebojí tohle všechno osekat na úplné minimum, takže si vystačí třeba s refrénem jako „THIS MEANS WAS – ANTI-WAR!“ Je v podstatě jedno, o jakou válku se má jednat, ať už osobní nebo celosvětovou, prostě to jasně říká, že to stojí za hovno. Žádné skrývání a jinotaje, prostě punk napřímo. Podobným stylem se zaryjí do hlavy i ostatní slogany jako „I AM I – UNIFY“ nebo nutně opakované „CONSENT!“ V přednesu samozřejmě zůstává Talbotova dikce a důraz na určitá slova po vzoru Johnnyho Rottena nebo Liama Gallaghera, což jen tak neomrzí.
Stručnost a snaha vytěžit z minima maximum provází „Ultra Mono“ i po stránce hudební. U Idles je už dobrým zvykem, že základ tvoří bicí a basa. Ty postupně doplňuje zpěv a někde úplně vzadu mají svoje místo kytary. To je na rockovou kapelu docela nestandardní, takže kdo vyhledává nosné kytarové riffy, ten tady snadno narazí. Idles zkrátka raději sázejí na pevnou rytmiku. V případě „Ultra Mono“ však i tohle odrbali až na kost, čímž dost zářezů dostává až garážovou jednoduchost. Ať si říká Talbot třeba tisíckrát, že Idles nejsou žádnej zkurvenej punk, ale „Ne touche pas moi“ je nejvíc nejjasnější punkovou věcí a kytary v „Model Village“ drhnou jak MC5 nebo New York Dolls. Minimalismus po vzoru proto-punku. Tohle směřování jsem od Idles nečekal, ale přijde mi to super a sedí jim to.
Zásadnější novinkou v repertoáru Idles je ovšem něco jiného. Na „Ultra Mono“ se totiž nacházejí i skladby, které se vymykají jejich zajetým postupům. Takovou je zejména druhá stopa „Grounds“. Ta stojí na až hip-hopovém a lehce elektronickém instrumentálním podkladu a není v tom jediná. Podobně netradičně zní i ospalá „The Lover“ a závěrečná „Danke“. Opět je to nástrojově velice stručné, nepřeplácané, a tím pádem to souzní s typickým výrazivem Idles. Přesto mě ale právě tyto tři skladby spolu s „Carcinogenic“ baví z celé desky nejméně, ale něco do sebe to uznávám má.
Zbytek stopáže „Ultra Mono“ už ničím podobným nepřekvapí. Jsem rád, že jsou stále přítomny noiserockové vlivy, ostatně v několika skladbách zde hostuje David Yow z The Jesus Lizard či improvizátor Colin Webster. Kromě skřípajících kytar atmosféře dost vypomáhá i samotná produkce a její efekty. Zajímavý je hned otvírák „War“, jehož kytary připomínají letecké nálety a bicí explodující nálože. Doslova hlučný je pak refrén „Reigns“, který je úmyslně přeřvaný, a to citelně. Nejprve jsem myslel, že mi nějak blbne zesilovač, ale kdepak, takhle to má skutečně být. Tyhle efekty mě tu baví, stejně jako celkový zvuk desky. Zní trochu mechanicky a plechově, myšleno v dobrém slova smyslu. Důležité je, že má svůj ksicht. Z dosavadních nahrávek Idles se mi zvuk na „Ultra Mono“ líbí nejvíce.
Oproti svým předchůdcům však „Ultra Mono“ ztrácí v jednom, a to nevýraznosti skladeb. Co víc, klasicky znějící písně jako „Mr. Motivator“, „Anxiety“, „Kill Them with Kindness“ nebo „Reigns“, které se nesou právě v onom stylu – přešlapující bicí, bublající basa a drobné vyhrávky na kytary, tedy poznávacím znamení Idles – si jsou strašně podobné. Něco takového se Idles v minulosti nestávalo. Ačkoliv se mi vyjmenované líbí, netřeba skrývat, že zkrátka nejsou tak silné jako to nejlepší z „Brutalism“ nebo „Joy as an Act of Resistance“. Takové zářezy tu prostě nejsou, a to je hlavní slabinou „Ultra Mono“. Při jakémkoliv porovnávání s minulou řadovou tvorbou novinka prohrává, snad tedy jen s výjimkou zvuku. Asi by se dalo říci, že si Idles dali svými předchozími nahrávkami laťku moc vysoko.
„Ultra Mono“ ovšem vypadá, že snad ani nemělo ambice jako třeba „Joy as an Act of Resistance“. Proto ten minimalismus, jednoduchost, stručnost v textech a pokukování po punkových kořenech. Proto jsem psal, že je to album pro ty nejvěrnější. Já si ho užívám a našel jsem si tu své oblíbence – „War“, „Anxiety“, „Model Village“, „Ne touche pas moi“ i zprvu zapadlou, avšak posléze velice působivou „A Hymn“. To všechno jsou výborné pecky, přestože v sobě nemají tu velikost „Colossus“, „Never Fight a Man with a Perm“ nebo „Mother“. Podobným hitem byl asi zamýšlený „Mr. Motivator“, avšak s tou chytlavostí se to tu přehnalo až na samotnou hranici vlezlosti. Jiný moment jasného hitu tu ale není, nicméně mně to nevadí.
Třetí řadová nahrávka Idles je u mě třetí v pořadí i co se seřazení podle oblíbenosti týče. „Ultra Mono“ vypadá v dosavadní diskografii Idles trochu zapadle. Není to adrenalinová šleha jako „Brutalism“, ani nemá velikost a přesah „Joy as an Act of Resistance“. Působí dost obyčejně, nemá jasné hity a možná vyžaduje více trpělivosti. Svoji kvalitu však bezesporu má. Obsahuje skvělé skladby, nabízí nové nápady a povšechný dojem je pozitivní. Nějaké zklamání rozhodně necítím. Sice si minulé řadovky pustím asi raději, ale i k „Ultra Mono“ se rád vracím a budu vracet.
