Archiv štítku: Idles

Idles, John

Idles poster 2018

Datum: 13.11.2018
Místo: Praha, Futurum Music Bar
Účinkující: Idles, John

Koncert Idles, to pro mě byla povinnost. Jestli nějakou novou kapelu fakt žeru, tak právě je. Desky „Brutalism“ a „Joy as an Act of Resistance“ představují to nejlepší, co se v punku v tomto století odehrálo, a Idles přerostli během dvou let z lokální bristolské partičky v globálně vyhledávanou záležitost. Ostatně o jejich narůstající popularitě svědčí i vystoupení ve Futurum Music Baru, kdy se tak týden před samotným koncertem objevil na události akce štempl „Sold Out“, tedy vyprodáno. No a já vůl samozřejmě zase neměl lístek. Takže jsem začal shánět všude možně, až se nakonec zadařilo.

Očekávání jsem měl veliká, tomu se prostě nedalo ubránit, ale poučen z předchozích zklamání jsem si od hudby Idles dal na nějaký čas pokoj, abych nebyl úplně přesycen, což vedlo také k tomu, že jsem zapomněl, že je tu nějaká předkapela. Tou byli John. Nikdy předtím jsem je neslyšel a ani nic o nich. Ještě před začátkem vystoupení jsem si v klubu prohlídnul veškeré zboží obou kapel, zjistil, že John mají čerstvě venku prvotinu „God Speed in the National Limit“ a ocenil nezvykle nízké ceny za šatnu a pivo.

John mě mohli jenom překvapit a tak se také stalo. Netuše s čím vyrukují (tedy tuše, že asi půjde o něco alespoň trochu spřízněného s hlavním vystupujícím), jsem se poroučel k pódiu. John jsou klasickou neučesanou garážovkou, která hned od začátku bezpečně fungovala a bavila mě po celou dobu. Údernou hudbu zvládají předvádět pouze ve dvou, jeden John měl kytaru, druhej John bicí a mikrofon, čímž mi připomněli vystoupení Mantar na letošním Brutal Assaultu, kdy to bylo podobně účinné. Jedinou vadou na kráse bylo, že všechny jejich písně jsou vlastně na jedno brdo. Vždy se začalo takovým tím netrpělivým přešlapováním bicích a nabalováním nějakého riffu, z čehož zákonitě muselo přijít urvání ze řetězů, a k tomu ostatně vždy došlo. Bylo to ale chytlavé a John to umějí prodat. Zaujal mě také zpěv, pořádně zvířecí, trochu mi připomínal The BaronaAmebix. Celkově rozhodně spokojenost a příjemné rozehřátí.

Po menší pauze už se sál naplnil do posledního místečka, takže jsem měl co dělat, abych se vecpal trochu blíž, ale povedlo se. Idles začali temným otvírákem nového alba „Colossus“, atmosféra se pomalu zahloubala do všech záhybů Futura a v davu to začalo pořádně houstnout. Tohle zahřívací kolo je na zahájení koncertu úplně geniální. Když Joe Talbot začal zpívat naléhavý part „It’s coming“, bylo všem jasné, že to fakt přichází a s následující hardcorovou explozí to taky přišlo. Přílivová vlna energie se v publiku hned odrazila a souznění s kapelou bylo na výbornou. Co začali Idles na pódiu předvádět, muselo vtáhnout každého.

Idles

Vyprodané Futurum vyřvávalo veškeré slogany tutovek jako „Mother“, „Danny Nedelko“ nebo „1049 Gotho“, které zazněly hned zkraje, a prakticky nebylo kdy si odpočinout. Jedním z vrcholů byl také flák „Divide & Conquer“, monotónní brutalita, při níž se klub otřásal v základech, a pobavil také bizarní cover „All I Want for Christmas Is You“ od Mariah Carey. Idles potvrdili předpoklady, že právě oni jsou jednou z nejzábavnějších kapel současné rockové scény, a upřímně lituji každého, kdo se na koncert nedostal.

Rytmická dvojice Jon Beavis a Adam Devonshir neustále přidávala pod kotlem, hnala všechno kupředu, a vlastně tak byli jedinou jistotou, jelikož zůstávali na svém místě. Kytarista Mark Bowen s radostí zahazoval kytaru, čapnul mikrofon a vydával se do lidí, a ani Lee Kiernan si nenechal ujít pár skoků do rozvášněného davu. Při „Exeter“ dal svoji kytaru nějaké holce, kterou záhy pobídl, aby vylezla na pódium, no a to už jí následovali další fanoušci. Do Talbota neustále někdo narážel, z čehož nebyl zjevně úplně nadšený, ale hrálo se dál.

Co mě trochu překvapilo, byla Talbotova starost o zdraví fanoušků. Je fakt, že některé skoky byly o hubu, třeba když borci zkoušeli salta, ale jednou je to agresivní, naštvaná, ale i pozitivní hardcorová hudba, a tak nějak to k tomu patří. Každopádně vřava neustávala a už po pár odehraných písních klub připomínal spíše prádelnu, takže se po skončení mohl každý jít směle vyždímat. Idles zahráli vlastně celé nové album, s výjimkou „June“, o které Talbot už dříve říkal, že naživo tuhle osobní zpověď zpívat zřejmě nikdy nebude. Končilo se „Rottweilerem“ a tady mi to sedělo daleko líp než na desce. Zakončení si vzal na paškál Bowen, který nám uštědřil několikaminutovou ukázku běsu a hluku, kdy zbytek kapely už dávno stál opodál s lahváčem v ruce, ale on měl ještě potřebu se pořádně hlasitě vyjádřit.

Vystoupení Idles naplnilo má očekávání a je jisté, že se objeví ve finálním zúčtování nejlepších akcí tohoto roku. On to vůbec byl jeden z nejlepších koncertů, kterým jsem byl kdy přítomen. Jestli dnes stojí za to nějakou skupinu vidět, tak jsou to právě Idles. Jejich punk (přestože se tak oni sami neradi označují) nepředstavuje nic dříve neslyšeného, ale dokáže spolehlivě strhnout. Ani nemám, co bych vytknul, prostě to byl zážitek, autentický, uvěřitelný a bez příkras. Ohlas za touto kapelou je zcela oprávněný.


Koncertní eintopf – listopad 2018

Watain, Rotting Christ, Profanatica

H.:
1. Watain, Rotting Christ, Profanatica – Praha, 6.11. (event)
2. Naglfar, Schammasch, Anomalie – Praha, 24.11. (event)
3. Dark Buddha Rising, Fuoco Fatuo – Praha, 12.11. (event)

Onotius:
1. The Great Old Ones, Auðn – Praha, 5.11. (event)
2. Jedi Mind Tricks, Torture Boombox – Praha, 19.11. (event)
3. Ihsahn, Ne Obliviscaris, Astrosaur – Praha, 10.11. (event)

Cnuk:
1. Idles, John – Praha, 13.11. (event)
2. Zeal & Ardor, Nyos – Praha, 17.11. (event)
3. Armored Saint, Titanic – Praha, 7.11. (event)

H.

H.:

Doporučovat zrovna koncert Watain asi není ukázka nějakého zásadně vytříbeného vkusu. Sám už je příliš neposlouchám a poslední album „Trident Wolf Eclipse“ bylo poměrně slabé. Nicméně živě to se vším tím divadélkem bývá dost zábava, která asi moc nemůže zklamat. O něco větším lákadlem je nicméně zámořský kult Profanatica, takže jestli tam kvůli něčemu půjdu, bude to hlavně kvůli nim. I když asi nepůjdu. Rotting Christ mě každopádně neurážejí, ale jsme je už všichni viděli tolikrát, že to není kapela, kvůli jejímuž koncertu bychom nemohli dospat.

Docela nenápadný koncert bez větší pozornosti se rýsuje na 24. listopadu. Švédové Naglfar jsou v poslední letech docela zdechlí a hrají spíš svátečně, takže když tu budou a navíc v klubu, asi to bude stát za úvahu. Vždyť jejich muzika je vlastně dost fajn, tak proč by ne. Schammasch zrovna dvakrát najeté nemám, nicméně věřím, že pro někoho budou tahákem i oni. Zato Anomalie je pičovina, kterou můžete s klidem prokalit na baru.

Fans pořádně hutné psychedelie by pak určitě měli chtít vidět koncert Dark Buddha Rising, kteří živě umí fakt hodně.

Největší škoda listopadu je každopádně zrušený koncert Mirrors for Psychic Warfare. Ten by byl jinak jednoznačně na prvním místě.

Onotius

Onotius:

Ohledně listopadových akcí věru je z čeho vybírat – koncertní scéna jako tradičně vrcholí a snad i ten největší zmlsanec si najde aspoň nějaký ten favorizovaný večer, kdy vytáhne zadek z kanape a nakluše pod pódium. Pro mě prvním z takových večerů bude jednoznačně zastávka The Great Old Ones a islandských Auðn v Modré Vopici. Zatímco nahrávky druhých jmenovaných lze ještě přejít s mávnutím rukou a slovy „docela fajn atmosferický blekec“, možnost dát si naživo ty první je naprostá povinnost. A to taková, že je radno kvůli nim oželet i Beyond CreationGorod, kteří hrají ve stejný den v jiném klubu. Výtečný pos-tblack v podání The Great Old Ones bude jistě tak pohlcující zážitek, že hnilobný puch Cthulhu budeme vydýchávat ještě řádku dní.

Kdo by si chtěl odpočinout od těch všech siláckých metalových póziček, čas od času věru není nad to dát si nějaký pořádný hip-hop. 19. listopadu nám Jedi Mind Tricks přivezou ukázat jak se naživo vyjímá jejich novinka „The Bridge & The Abyss“ , tak doporučuji. Pro jejich zběsilé rapové kázání mám docela slabost – očekávání jsou proto nastavena na solidní míru, o to víc když si uvědomím, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném hip-hopu. Přijďte taky, bude to jistě šleha.

Třetí příčku pak nemohu přenechat nikomu jinému než Ihsahnovi a Ne Obliviscaris. Jasně, oba interpreti mě s posledními alby příliš neuhranuli, ale zase chovám stále velkou úctu k jejich starší tvorbě. Zejména pak u Ihsahna, jehož nejednu starší nahrávku považuji vysloveně za srdcovku. Pokud zbudou prachy tak zaběhnu, pokud ne, alespoň zavzpomínám z přehrávače.

Cnuk

Cnuk:

Třináctého listopadu přijedou do pražského Futurum Music Baru britští punkáči Idles. To je pro mě zcela jistě koncertní událostí roku, protože nevím, jakou jinou kapelu bych chtěl v současnosti vidět více. Idles už dva roky představují absolutní strop punku, dost možná se nacházejí v životní formě a jejich koncertní prezentace nabírá kultovního významu. Očekávám hodně. Možná až příliš moc, takže doufám, že nebudu zklamán.

Dále vypadá zajímavě třeba Zeal & Ardor. Ty si můžete vychutnat na stejném místě jako Idles, jen o čtyři dny později. A aby toho Futura nebylo málo, čtyři dny před Idles tu vystoupí zase Armored Saint v rámci vzpomínkového turné k výbornému albu „Symbol of Salvation“ z roku 1991, takže to jistě bude stát za to.


Idles – Joy as an Act of Resistance

Idles - Joy as an Act of Resistance

Země: Velká Británie
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 31.8.2018
Label: Partisan Records

Tracklist:
01. Colossus
02. Never Fight a Man With a Perm
03. I’m Scum
04. Danny Nedelko
05. Love Song
06. June
07. Samaritans
08. Television
09. Great
10. Gram Rock
11. Cry to Me [Solomon Burke cover]
12. Rottweiler

Hrací doba: 44:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Debutové album Idles, „Brutalism“, způsobilo slušný poprask. Za poslední roky v punku nenajdeme moc podobně výrazných desek, takže kdo to ještě neslyšel, tak kurva alou to napravit, protože je to fakt pecka. Mít tohle album neposlouchané je samozřejmě dobré i jako výchozí pozice pro poslech letošní novinky „Joy as an Act of Resistance“, jelikož poznáte, kam se za ten jeden rok kapela dále posunula.

Idles o sobě dávali vědět už dříve, a to prostřednictvím dvou EPček. Ty však byly spíše jenom takovou slabší ukázkou toho, s čím vyrukují za pár let. Určitě v nich byl už tehdy slyšet potenciál, ale ten naplno projevili až na zmiňovaném „Brutalism“. Přestože se jedná o punk, deska je to obsahově hodně proměnlivá; nechybí výbušné hardcorové šlehy, chytlavé refrény, post-punkové rytmy, trýznivé balady ani noisové rušičky. A nelze opomenout texty a projev Joea Talbota, hlavní poznávací znamení zvuku Idles.

Na „Joy as an Act of Resistance“ se ještě znásobily chytlavé refrény, k post-punkovým postupům se nabalily artové a taneční vlivy, a výborné texty Talbota si stále drží svoji vrcholnou úroveň. Řekl bych, že ubylo takové té ryzí hardcorové agrese, která se tady rozmělnila a asi právě díky novým vlivům ustoupila promyšlenějším kompozicím. To se mi zpočátku zdálo jako mínus celé desky, ale několik dalších poslechů mě přesvědčilo o opaku. Ne abyste si teď mysleli, že Idles vyměkli, to v žádném případě. Ale proč stát na místě a znovu nahrávat to „samé“ album. „Joy as an Act of Resistance“ zní trochu jinak, ale opět výtečně.

Rozmáchlou a ambiciózní věcí je hned první „Colossus“. Sílící struktura písně, za kterou by se nemuseli stydět ani Swans, začíná temně laděnou zpovědí a vrcholí triumfálním návratem plným hymnického pokřikování a divokého tempa. To dělá z této úvodky dost možná zatím to nejlepší, s čím kdy Idles přišli. Stejným tématem, co to znamená to správné chlapáctví v dnešní době, se zabývá i „Samaritans“, jež je podobně trochu složitější věcí. Na opačné straně tu zase máme skladby založené na bázi chytlavého popěvku vhodného ke klasickému hospodskému vyřvávání – vysoce pozitivní až nakažlivá „Danny Nedelko“ pojednávající o imigrantech a především pak jednom Ukrajinci stejného jména, přímočaře výbušná „Television“, „Great“ o blížícím se naplnění brexitu nebo i lehce taneční sebereflexe v podobě „I’m Scum“.

Asi nejtvrdším kusem je pak dvojka „Never Fight a Man With a Perm“ se zničujícím refrénem a temnou náladou, která se ještě prohlubuje v písni „June“ o dceři Talbota, který byla narozena mrtvá. Taneční tendence má také „Love Song“ či nářez „Gram Rock“. Trochu překvapivé může být zařazení soulového songu z roku 1962, známého zejména z filmu „Hříšný tanec“, „Cry to Me“ od Solomona Burka. Myslím, že to jen dokazuje, že je tady fakt všechno, co můžete na punkové nahrávce chtít. I tohle se jim povedlo přetvořit k obrazu svému a funguje to. Jedinou výhradu mám k úplně poslední „Rottweiler“. K té jsem si nenašel cestu. Vlastně je z celé desky nejstarší, naživo se hrála už v roce 2016, ale připadá mi, jako by byla poskládaná z několika nápadů, které spolu moc nejdou dohromady. Škoda, že je za takhle výborným albem takhle slabá tečka.

Idles

Odstavec sám pro sebe si rozhodně zaslouží texty. Jak už jsem napsal, vynikající byly už na „Brutalism“ a nejinak je tomu i tady. Talbot hodně těží ze své minulosti a rozhodně má co říct. I nyní jsme se zase dozvěděli něco o jeho životě, o jeho kamarádech z Bristolu anebo o tom, co rezonuje jeho generací nebo rovnou celou Británií. Hlavně se mu daří tyto příběhy dobře převést na papír a najít pro ně ta správná spojení, která si říkají o pozornost, nevytratí se z hlavy a dá se s nimi ztotožnit. Ať už jsou to vtipné narážky jako „Ten points to Gryffindor!“, výkřik do tmy „My boy fucked Tom Hiddleston’s stylist!“, parafráze hitu Katy Perry, „I kissed a boy and I liked it!“, nebo vážnější „Grow some balls!“ a „Baby shoes for sale: never worn“, vždy to chytne za ucho. A je tam toho spousta a spousta dalšího. Už dlouho mě takhle nebavily texty jako právě u Idles a věřím, že i ty právě výrazně stojí za úspěchem kapely.

Na rockovou skupinu trochu paradoxně, asi nejméně výrazné mi tu přijdou kytary. Hodně skladeb je postavených na bicích Jona Beavise a baskytaře Adama Devonshira, kytary Marka Bowena a Lee Kiernana tu odvádějí svoji práci, načrtnou melodii, přidají riff, ale nikterak se nederou dopředu, od toho tu je zejména zpěv. Ostatně, nejinak tomu bylo i na „Brutalism“. Vše je poskládané pro přínos písničce samotné a ne ničemu jinému, což ve výsledku dělá „Joy as an Act of Resistance“ tak povedeným albem.

Do nějakého většího porovnávání, ve smyslu co je lepší, jestli „Joy as an Act of Resistance“ nebo „Brutalism“, se mi moc nechce. Jednak je to těžké rozseknout a druhak, ačkoliv se to nemusí zdát, jsou obě desky docela jiné. Novinka mi přijde pozitivnější, hravější i humornější s jasným konceptem uvědomění si sebe sama, zatímco prvotina byla převážně temná, naštvaná, plná cynismu a pesimismu, ale tak nějak po britsku s notnou dávkou sarkasmu.

Obě desky představují to nejlepší, co v punku v posledních letech vyšlo a nejlépe uděláte, když si je poslechnete obě. Je dobré mít zase nějakou pořádnou punkovou kapelu z kolébky žánru Velké Británie, jelikož i to tomu dodává šmrnc a svoje kouzlo. Prvotřídní záležitost. Už po druhé. V listopadu se uvidíme v pražském Futuru.


Redakční eintopf – srpen 2018

Mare – Ebony Tower
Nejočekávanější deska měsíce:
Mare – Ebony Tower


H.:
1. Mare – Ebony Tower
2. Psyclon Nine – Icon of the Adversary
3. Furze – The Presence…

Zajus:
1. Ólafur Arnalds – re:member
2. Omnium Gatherum – The Burning Cold

Onotius:
1. Manes – Slow Motion Death Sequence
2. Black Tusk – T.C.B.T.
3. Alice In Chains – Rainier Fog

Metacyclosynchrotron:
1. Mare – Ebony Tower
2. Innumerable Forms – Punishment in Flesh
3. Siege Column – Inferno Deathpassion

Cnuk:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Alice In Chains – Rainier Fog
3. Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

H.

H.:

Co může být v srpnu víc než kurva Mare?! Po tolika letech čekání a odkladů konečně vyjde toužebně vyčkávaný debut a očekávání jsou tak vysoká, až není jisté, jestli je vůbec „Ebony Tower“ může naplnit. Přesto se nepochybně jedná o nejvyhlíženější srpnovou desku.

Což ovšem neznamená, že tu není jiného, na co by se dalo těšit. Hodně zvědavý jsem i na novinku Psyclon Nine. Historie a spolehlivost téhle kapely jsou podobně turbulentní jako feťácké eskapády Nero Belluma, ale hudebně to byl vždycky námrd až za roh, takže doufám, že „Icon of the Adversary“ nezklame. Žádná jiná skupina totiž dle mého nedokáže tvrdou elektroniku a metal propojit s takovou přesvědčivostí a úderností jako právě Psyclon Nine, tak snad se to potvrdí i tentokrát.

Do třetice doporučím nahrávku „The Presence…“, o níž se prozatím moc nemluví a dle všeho vyjde podobně jako minulé „Baphomet Wade“ potichu a bez větší pozornosti. Furze je nicméně kult a určitě byste měli vědět, že jeho sedmá řadovka je za dveřmi. Dle popisu to opět vypadá na syrový oldchool black metal, což mi sice nezní tak lákavě jako zfetlá psychedelie „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“, ale i tak to bude povinnost!

Zajus

Zajus:

Seznam srpnových desek jsem procházel asi pětkrát a už to téměř vypadalo, že mezi neznámými či nezajímavými jmény bude muset rozhodnout los. Srpen je totiž ve všech ohledech suchý měsíc. Nakonec jsem však přeci jen něco našel. Islandský mladík Ólafur Arnalds nepatří mezi moje favority a velice podobný vztah mám i k deathmetalovým melodikům Omnium Gatherum. Jenže v kontextu dalších desek se i na jejich počiny vcelku těším. Arnaldse jsem naposledy slyšel na příjemném „…and They Have Escaped the Weight of Darkness“ před mnoha lety, Omnium Gatherum v podobné době na „New World Shadows“. Možná se ukáže, že srpen bude měsícem, který mi připomene jména, která jsem už téměř zapomněl.

Onotius

Onotius:

Srpen se nese v duchu zvolnění – a to poměrně značném. Trojici desek dohromady sice dám, nicméně to je řekl bych skoro maximum, co z nabídky lze vykutat. A možná jen mi holt něco trestuhodně uniká, kdo ví. Na první příčku pokládám Manes. Ač s novější tvorbou jsem seznámen jen velmi zběžně, stále nesu v paměti, jak jsem svého času hojně ulítával na výpravně zadumaném „Vilosophe“. A tak si říkám, že vydání nové desky mi tak může pomoci proniknout i k těm nahrávkám, které se mi od Manes v přehrávači z nějakého důvodu déle neudržely.

Ten druhý stupínek přenechám říznému sludge metalu v podání Black Tusk, jejichž živočišně primitivní riffáž jistě zabaví. Třetí příčkou pak ověnčím grungové klasiky z Alice in Chains, od nichž očekávám špetku toho správného dospělého a upřímného grungového maintstreamu.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Kdybych měl dát dohromady seznam nejlepších koncertů, které jsem zažil, tak první dvě pozice bez váhání obsadím norskými Mare. Jen těžko popsat, co se během dvou magických večerů v Praze (2012) a Krakově (2014) vlastně dělo, je ovšem jasné, že patřím mezi početné zástupy těch, kteří díky vystoupením a povedeným ípkům na dlouhou desku Mare netrpělivě čekají. Po neustálých průtazích, odkladech a já nevím čem ještě vyjde „Ebony Tower“ již s definitivní platností 23. srpna. Tohle si skutečně nelze nechat ujít, i když dosavad vypuštěné ukázky ve mně vzbudily i jisté pochybnosti.

Mare

Podobně se těším i na dlouhohrající debut zámořských death metalistů Innumerable Forms, jelikož jejich první EP „Dark Worship“ (2010) je prostě dokonalá porce těžkotonážního, temného death metalu staré tradice. Maličko se obávám upsání Profound Lore a rozšíření kapelní sestavy, každopádně cítím, že možnost zklamání je v případě „Punishment in Flesh“ nižší než u „Ebony Tower“.

Očekávání je prostě svině, co dovede prožitek divně zabarvit, takže bude záhodno srpnové zkoumání výše uvedených desek proložit debutem kapely, kterou jsem před pár týdny ještě neznal. „Inferno Deathpassion“ newjerseyských Siege Column už někde streamovalo, já si pár skladeb naslepo pustil a mix té nejstarší Sepultury, Sarcófago a Bathory zahraný se zvěrskou intenzitou Proclamation mě opravdu mile překvapil. Takže jakmile album na začátku srpna regulérně vyjde, jdu do něj.

Cnuk

Cnuk:

Srpen nabízí poměrně slušný materiál. Má zvědavost se upíná na těžkou váhu grunge – Alice in Chains. Jejich novinka „Rainier Fog“ bude již třetí řadovkou s DuVallem v sestavě, čímž se vyrovnává éře Staleyho. Patřím k těm, jimž noví Alice in Chains šmakují, a to i včetně poslední desky „The Devil Put Dinosaurs Here“, která nebyla úplně dobře přijata. Venku už jsou dva singly, dle nichž soudím, že i „Rainier Fog“ mi bude po chuti.

Alice in Chains

Ve stejný den, tedy 24. srpna, vychází také třetí album německých Mantar nazvané „The Modern Art of Setting Ablaze“. Vzhledem k povaze předchozích dvou počinů, tak nějak počítám s tím, že nové album bude sázka na jistotu. Styl Mantar mi sedí, není moc k čemu ho přirovnat, a přitom je tak jednoduchý. Rovněž jako v předchozím případě, i tady jsou již k poslechu dvě pecky, dokonce opatřené i klipy, no a vypadá to opět dobře.

Jako poslední zmiňuji těšení z těch největších, nejen za srpen, ale za celý rok 2018. Poslední den v měsíci spatří světlo světa novinka punkerů Idles, „Joy as an Act of Resistance“. Jejich loňská prvotina „Brutalism“ mě semlela jako v hardcoru dlouho nic, takže očekávání od nového alba jsou hodně vysoká. Aby se to nepletlo, i tady už jsou k dispozici dva klipy ke zhlédnutí a poslechu a i tady jsem spokojen. Především pak první píseň „Collosus“ předznamenává povedenou záležitost.


Redakční eintopf – speciál 2017: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2017:
1. Power Trip – Nightmare Logic
2. Idles – Brutalism
3. Crystal Fairy – Crystal Fairy
4. Elder – Reflections of a Floating World
5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Bastard
2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Neřadový počin roku:
Fireburn – Don’t Stop the Youth

Artwork roku:
Tchornobog – Tchornobog

Objev roku:
Spectral Voice

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017
2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017
3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Videoklip roku:
Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Film roku:
Get Out

Potěšení roku:
viděl jsem legendy

Zklamání roku:
méně výjimečných desek

Top5 2017:

1. Power Trip – Nightmare Logic

Jedničkou uplynulého roku je pro mě album „Nightmare Logic“. Power Trip s ním zaslouženě uspěli a konečně se dostali do vyšších příček metalové hierarchie. Trochu mě to samotného překvapilo, jelikož už debut „Manifest Decimation“ byl vysoce kvalitní a není rozhodně o nic horší než letošní placka. Je pravda, že ta má o něco jasnější produkci a písně mají větší hitový potenciál, takže to dohromady leze lépe do ucha a funguje to takřka na první dobrou. Jejich thrash říznutý hardcorem na mě zkrátka funguje a lehce rozemlel všechno ostatní na padrť. Je to zároveň jediné album roku 2017, které vnímám jako něčím výjimečné a zarylo se ve mně opravdu hluboko. Power Trip vůbec navrátili mou víru v thrash a ukazují, že i dnes má co nabídnout.

2. Idles – Brutalism

Začátkem tohoto roku vydali Idles konečně svoji první řadovku a na rozdíl od předchozích EPček hraje moc pěkně. Především mě zde baví zajímavě věrné texty a vůbec celkový neustále se měnící projev a nálada zpěváka Joe Talbota, který tu opravdu dominuje. Podkladem pro vyjádření jeho hněvu je nespoutaná post-hardcorová síla úderná zejména v refrénech a outrech. „Brutalism“ zároveň nelze upřít jistou hitovost až podbízivost, skvěle se však doplňující se syrovým střílením do všech možných společenských témat, díky čemuž je velice lehké se do nahrávky dostat a točit ji stále dokola. Punková lahůdka vzdávající hold svým předchůdcům a dávající naději do příštích let.

3. Crystal Fairy – Crystal Fairy

Vedlejší projekt Crovera a Osborna je velice příjemným zjevením. Sedmdesátkový rock v kombinaci s hutným stylem Melvins zní lépe, než bych čekal. „Crystal Fairy“ oplývá nápady, které dnešním Melvins zoufale chybí. Dost tomu napomáhá také zpěvačka Teri Gender Bender, jež má sex-appeal v hrdle, a ten se zde projevuje v plné kráse. Je to výlet do různých dekád, a přitom to nepůsobí jako klasická revivalová záležitost, ba naopak, je to dost originální. Škoda, že deska zůstala tak trochu zapomenuta, zasloužila by si více pozornosti.

4. Elder – Reflections of a Floating World

Elder se od dob „Dead Roots Stirring“ docela posunuli. Opustili teritorium tvrdých riffů a ta uvolněnost přináší ovoce. Mnohovrstvé písně obsahují kvantum různých emocí, výjevů, nálad. Stále se tu něco děje, takže hodinová stopáž je vlastně tak akorát. Vše podchycuje vydařená atmosféra jemného psychedelického oparu, skrze nějž prostupují všechny ty melodie a zpěvy. Aby toho nebylo málo, výsledný dojem z desky ještě umocňuje výpravný obal dotvářející koncept. Povedené dílo, na které se nebude jednoduše navazovat.

5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Každý vyznavač poctivého zla musel zaznamenat nahrávku jménem „Eroded Corridors of Unbeing“. Ta představuje klasický death / doom metal, avšak s pořádnou dávkou smrtelné atmosféry. Nejenže hudba disponuje spoustou skvělých pasáží, ale také produkční práce je zde opravdu na výbornou a povznáší celou desku o patro výše. Ta zvláštní ozvěna zavádí posluchače do tajemných sklepení, kde vás postupně válcují smrtelné výpady, aby vás pak pomalu a dlouze mučil. A takhle až do skonání, tedy tři čtvrtě hodinky. Zkrátka staré dobré časy.

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Bastard

Zkurvení karpatští bastardi Čad se tento rok docela vyšvihli a „Bastard“ považuji za jednu z jejich nejlepších nahrávek. Hodně tomu dopomohla vyspělá produkční práce, takhle Čad ještě nezněli. Zároveň přidali trochu melodičnosti, která k mému překvapení funguje dobře. Opět se tu nachází několik koncertních hitovek, ale to už je u Čad tak nějak očekávaný standard. Na to, jakou dělají jednotvárnou hudbu, s podivem nepřestávají bavit.

Hentai Corporation

2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Nová deska Hentai Corporation nezklamala. Jsou stále originální, nápadití a hraví. Předčila u mě i debutové album a to svou soudržností. Skladby drží lépe po kupě a poslech uteče raz dva. Škoda je, že kapelu opustil František Koucký, který je zde podepsaný hned pod několika písněmi, ať už jako skladatel či textař. Snad to kapela ustojí a předvede v následujících letech nějaký další materiál.

Neřadový počin roku:

Fireburn – Don’t Stop the Youth

Máloco mi tento rok udělalo takovou radost jako kapela Fireburn. Čtyřpísňové EP „Don’t Stop the Youth“ je ztělesněním energie. První polovina hardcore běsnění, druhá polovina reggae uvolnění. Kdybych se měl zamyslet nad otázkou, jakou píseň jsem si tento rok pustil nejčastěji, dost možná by to byla „Break It Down“. Zpěv Israel Josepha I zabíjí, stejně tak kytary Todda Jonese. Kvalitní nářez.

Tchornobog – Tchornobog

Artwork roku:

Tchornobog – Tchornobog

Tohle je jeden z těch případů, co si doslova říká o vinyl. Obálka odkazuje k tradici klasických deathmetalových desek, na které bylo vždycky radost pohledět. Neznámá planeta, rudá obloha, v pozadí hora se špičatými výstupky a velkým okem uprostřed přihlíží, jak si několikahlavé monstrum jde podat ubohého mimozemšťana (nebo snad pozemšťana?) uvíznutého v prasklině. Na svědomí ho má jistý Adam Burke. Možná budete znát i jeho další tvorbu třeba pro poslední počiny kapel Artificial Brain, Gatecreeper nebo Vektor.

Objev roku:

Spectral Voice

O tomto albu už byla řeč. Rozhodoval jsem se mezi Spectral Voice a Fireburn, ale nakonec jsem zvolil metal. Už ono umístění v top5 svědčí o tom, jak moc se mi tohle album líbí. Fireburn sice nejsou o nic horší, ale jedná se pouze o EPčko, takže ke Spectral Voice chovám prozatím většího uznání.

Spectral Voice

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Nebýt zdejší recenze od kolegy Zajuse, asi bych o tuhle srandu přišel. O existenci Ghost Bath jsem neměl nejmenšího tušení, a tak jsem byl docela zvědav, co tu sklízí takový posměch. Inu, po spuštění prvního videa bylo jasno a celá věc kulminovala krátkým zhlédnutím živého vystoupení kapely. To už jsem se musel fakt smát. Desku upřímně neznám celou, slyšel jsem pouze singlovky z klipů, ale jako názorná ukázka mi to stačilo.

Koncert roku:

1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017

Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že uvidím Master’s Hammer naživo, asi bych si zaťukal na čelo. Nemožné se však stalo skutečností, a tak v sestavě se Štormem a Silenthellem vystoupili po pražské předpremiéře také na Brutal Assaultu. Koncert to nebyl bezchybný, ale ta skutečnost, že se to opravdu děje a oni tam stojí a hrají vály z „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“ byla prostě silnější. Doufám, že koncertní návrat potrvá a budu tak mít možnost se podívat ještě někdy příště, třeba s novým materiálem.

Brutal Assault

2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017

Tady se asi dá mluvit o splněném snu. Každý máme pár světových kapel, které bychom rádi někdy viděli, a u mě mezi ně patřili právě Guns n‘ Roses. Lákadlo v podobě skoro původní sestavy zafungovalo, a tak nebylo co řešit. Kdybych chtěl, tak i na tomto vystoupení najdu několik chyb, ale celkový zážitek byl znovu silnější a je zbytečné si ho kazit. Velkolepá show hodná takového jména.

3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Třetím koncertem je vystoupení Demolition Hammer, opět na Brutal Assaultu. I oni se vrátili po delší odmlce a rovněž i oni velice příjemně překvapili. Litoval jsem snad jen kratšího setu okolo 40 minut, i když možná právě díky tomu tak dokonale vynikla ta intenzita a tlak na posluchače. Vůbec se s tím nepárali a rvali se kupředu bez jediného zaškobrtnutí. Opravdová demolice Josefovské pevnosti.

Videoklip roku:

Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Poslední píseň z desky Dead Cross byla opatřena zajímavým klipem, který zapůsobí svou imaginací všeho možného utrpení vně náboženské sekty, od souboje dvou kněžích v ringu za pozoru kohouta, až po muže rodícího něco jako Vetřelce. Je tu znát odkaz k jinému videu kapely pro píseň „Obedience School“, což ukazuje, jak jsou skladby na albu propojeny. Jak přesně ví asi jenom sám Mike Patton.

Film roku:

Get Out

V uplynulém roce mě nejvíce zaujal film „Uteč“. Jedná se o psychologický horor, kde se bílá dívka sblíží s černochem a chystá se ho představit svým rodičům, svému domovu. Námět jak pro romantickou komedii se s několika podivnými scénami začíná měnit v jedno velké „co se to tam kurva děje“, přičemž se nebojí satiricky komentovat společnost a užít černého humoru. Příběh ve výsledku není nikterak složitý, ale nachází se zde několik okamžiků, díky nimž stojí za to si film pustit znovu a snažit se v něm najít další nové detaily. Zneklidňující podívaná.

Get Out

Potěšení roku:

viděl jsem legendy

Sahám opět k našemu domácímu klenotu Master’s Hammer plus k americkým superhvězdám Guns n‘ Roses. Vidět tyto dvě kapely pro mě znamenalo hodně. Oba dva koncerty jsem si užil a představují nezapomenutelné zážitky. Vím, že to úzce souvisí s nejlepším koncertem, ale jiné skutečné potěšení mě opravdu nenapadá. Za celý rok jsem nezaznamenal žádnou zprávu ve stylu, že by se někdo třeba dal zpět dohromady či se něco zásadního událo na scéně. Spíš si člověk všímá těch negativních informací, což je trochu smutné, ale je to tak.

Zklamání roku:

méně výjimečných desek

Už jsem to trochu načal u prvního místa z top pětky. Ze všech těch alb, co jsem letos slyšel, mě opravdu ovlivnilo a dokonce trochu hnulo vkusem jenom to první, „Nightmare Logic“ od Texasanů Power Trip. Lépe řečeno mě přimělo si zase poslechnout crossover, a dokonce díky tomu objevit několik dalších dobrých kapel. Ostatní příčky topky jsou samozřejmě rovněž kvalitní alba, ke kterým se rád vracím, a vím, že i nadále budu, ale spadají spíše do té nižší kategorie, kam bych jich zařadil každý rok hned několik. V roce 2016 jsem podobně silných desek měl tak pět, takže tento úpadek je pro mě zklamáním. Na druhou stranu, zmiňovaný rok byl v tomto ohledu až mimořádně úspěšný.

Power Trip

Zhodnocení roku:

Můj rok 2017 nebyl z hudebního hlediska nijak zvlášť výjimečný. Našlo se v něm několik dobrých desek, několik horších, asi jako každý rok. Koncerty spočívaly v návštěvě Brutal Assaultu a jedné zahraniční hvězdy, stejně jako každý rok. Nechápejte mě špatně – to vše je samozřejmě super! Prostě mám dobrý standard, řekl bych, hehe. Ke zlepšení mého konečného dojmu mohlo vyjít lépe těch opravdu perfektních nahrávek anebo se mohlo na scéně objevit nějaké překvapení. Třeba zbrusu nová kapela, budoucí nástupce současných dosluhujících legend. Možná se tak stalo, někde. Kdoví. Ostatně na toto čekám už několik let. Tak nějak cítím, že přeci musí přijít nová vlna, čehosi, co přinese svěží vítr. Teď nemyslím na undergroundové úrovni, ale té populární. Nějaká nová charismatická hvězda. S každým novým oznámeným úmrtím z hudebního (rockového) průmyslu, na to myslím stále více.