Archiv štítku: Iggy Pop

Iggy Pop – Free

Iggy Pop - Free

Země: USA
Žánr: ambient / art rock / jazz
Datum vydání: 6.11.2019
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Free
02. Loves Missing
03. Sonali
04. James Bond
05. Dirty Sanchez
06. Glow in the Dark
07. Page
08. We Are the People
09. Do Not Go Gentle into That Good Night“
10. The Dawn

Hrací doba: 33:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Iggy Pop toho má dost. Iggy chce být volný. A přesně tak také působí jeho novinka „Free“. Po enormním úspěchu předchozí desky „Post Pop Depression“, na které spolupracoval s Joshem Hommem, Deanem Fertitou a Mattem Heldersem, se rozhodl nijak nenavazovat a namísto toho přišel se zcela odlišnou hudbou. Dle vlastních slov prý za touto ráznou změnou stojí jeho únava z neustálého koncertování a propagování nové placky. „Post Pop Depression“ byla skutečně velká, uspěla jak v žebříčcích, tak u kritiků. Spojení PopHomme zafungovalo na výbornou a do jisté míry připomínalo onu dávnou chemii mezi Iggym a Davidem Bowiem, i když ve zcela odlišném stylu. Garážovým riffům a rockovým tempům je ale konec. „Free“ si z rockového teritoria bere totiž jen to nejnutnější.

Iggy se tu nechal obklopit mladými hudebníky jako Noveller nebo Leron Thomas, kteří se postarali o hudbu, k níž Iggy propůjčil svůj nezaměnitelný hlas. „Free“ je tak silně jazzovou a ambientní nahrávkou. V lecčems připomene tvorbu Bowieho, stejně tak vzpomene i na dalšího dávného kamaráda Lou Reeda. Deska začíná klidným úvodem titulní písně, k jejíž meditativní náladě se ještě vrátí v polovině alba s pochmurnější „Glow in the Dark“ a předělovou „Page“. Mezitím se nachází pro Iggyho klasičtější kousky jako taneční „James Bond“ nebo má nejoblíbenější „Loves Missing“, asi jediná skladba, která by se mohla objevit i na minulé řadovce. Právě v „Sonali“ lze slyšet silný vliv pozdní tvorby Bowieho, ale nutno uznat, že se s tím naložilo velice vkusně. To už se nedá říci o „Dirty Sanchez“, kterou ovlivnilo bůhví co, ale tahle prapodivnost je jednoduše tím nejhorším na „Free“. To už musí být příjemnější i ona sexuální praktika.

Po zmiňovaném předělu „Page“ se rozevírá kapitola v podobě tří poetických přednesů. Tím prvním je báseň „We Are the People“ od Reeda, následuje „Do Not Go Gentle into That Good Night“ od velšského básníka Dylana Thomase a celou záležitost uzavírá Iggyho „The Dawn“. Nezvyklé ukončení, značně temné a pesimistické, přitom až snové a uklidňující, tedy přesně takové jako na začátku. Pro znalé Iggyho tvorby však „Free“ nemusí znamenat až takové překvapení. Za svou dlouholetou dráhu vystřídal spousty různých stylů. Často bývá zkratkovitě označován za ryzího punkera, avšak kolik toho punku ve skutečnosti nahrál? Za nejpunkovější období lze označovat to s The Stooges, tedy dobu, kdy termín punk ještě nebyl ani zaveden.

„Free“ lze vnímat jako pokračování desek „Avenue B“, „Préliminaires“ či „Après“, ale dá se tu slyšet i jeho novovlnná tvorba. Ohlas za „Post Pop Depression“ nechává plavat a namísto toho kráčí svoji vlastní cestou. Zřejmě nesklidí stejně nadšené reakce, ostatně „Post Pop Depression“ bylo daleko lepším a především větším albem, avšak slyšet tuto intimní zpověď je rovněž zajímavé. Sice nepředpokládám, že bych se k němu vracel tak často jako k předchůdci, ale rozhodně si nemyslím, že by to byl nějaký propad, jako spíše přirozené vyústění. „Free“ by dávalo smysl i jako labutí píseň Iggyho, ale tím samozřejmě nechci nic předvídat a ani si sám nepřeji, aby tomu tak nakonec bylo. S „Post Pop Depression“ ukázal, že na to při správném složení lidí okolo stále má. S „Free“ ukazuje, že i přesto si stále rád dělá především to, co chce on sám.

„Post Pop Depression“ mohlo přilákat spoustu nových lidí. Ale doporučit „Free“ nefanouškům Iggyho nejde. Je to album spíše pro jeho opravdu věrné následovníky, kteří vědí, že mohou čekat takřka cokoliv. Za mě dobré, ale je jasné, že jenom mezi jeho sólovými řadovkami, jichž je nyní už osmnáct, lze najít daleko poutavější kousky.


Redakční eintopf – září 2019

Black Cilice – Transfixion of Spirits

H.:
1. Black Cilice – Transfixion of Spirits
2. Runespell –  Voice of Opprobrium
3. Narrenwind – Ja, Dago

Metacyclosynchrotron:
1. Arnaut Pavle – Arnaut Pavle
2. Serpent Column – Mirror in Darkness
3. Apparatus – Yonder Yawns the Universe

Cnuk:
1. Iggy Pop – Free
2. Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Dantez:
1. Chelsea Wolfe – Birth of Violence
2. Black Cilice – Transfixion of Spirits
3. Coffins – Beyond the Circular Demise

H.

H.:

Jako jedničku pro září volím samozřejmě Black Cilice. Raw black metal v posledních letech začal v Portugalsku bujet ve velké míře a právě Black Cilice patří k čelním představitelům téhle vlny. Když dodám, že syrová primitivnost je poslední roky mou nejoblíbenější odnoží black metalu, asi začne být jasné, proč nemá „Transfixion of Spirits“ tenhle měsíc moc konkurence co do očekávání.

Slovo musím ztratit i pro Runespell. Tenhle australský projekt sype jedno album ročně, ale prozatím si svou kvalitu drží. Novinku „Voice of Opprobrium“ mám v uších už nějakou dobu a baví mě to fest.

Šanci dám nepochybně i polským Narrenwind, jejichž loňská prvotina „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ se dost povedla. A to jsem si ji původně ani nehodlal pustit, haha. Pokračování „Ja, Dago“ to každopádně bude mít těžší, protože tentokrát už očekávání nebudou nízko.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V surové fúzi black metalu s punkem si dvakrát nerochním, respektive si jednou za čas vystačím s kapelami jako Bone Awl nebo Brånd. Každopádně stejnojmenné demo Arnaut Pavle mě neminulo, neboť právem sklízelo nadšené reakce. Dvě ukázky z chystané dlouhé desky mi nakopaly prdel, protože kapela ví, zač je toho kurva RIFF, demo jsem zpětně docenil mnohem víc než kdysi, takže tuším, že tohle bych mohl protočit důkladně.

Ve stejný čas a rovněž v režii Mystískaos by mělo vyjít i druhé album Serpent Column, kteří naopak k žánru přistupují mnohem sofistikovaněji a komplexněji, než výše uvedeni. Black metal ve stylu Deathspell Omega nebo – dosaď libovolný islandský BM –, řekl by „znalec“. Jenže tady to bude, myslím, trochu složitější, takže „automatická“ přirovnání tohoto typu „Mirror in Darkness“ obsáhnou jen velice povrchně. Teda aspoň v to doufám.

A jelikož jsem se v posledních týdnech často a z různých směrů vracel k Lovecraftově mytologii, musím zkusit i nový full-length dánských Apparatus. EP trilogii „Cthulhu“ jsem moc poslechů nevěnoval, debut taky víceméně upadl v zapomnění, ale furt mám kapelu zafixovanou jako slibnou. Podle vypuštěné ukázky a tracklistu se Apparatus nevybodli na pokřivené audio-evokace příšerností z divných sfér, ale zdá se, že to konečně dělají více po svém, bez okatého kopírování úspěšnějších jmen.

Cnuk

Cnuk:

Když vydal Iggy Pop před třemi lety nahrávku „Post Pop Depression“, ukázalo se, že rockovou hudbu hrát nezapomněl. Tomuto sakra zdařilému návratu významně napomohlo také zapojení Joshe Hommeho, jehož skladatelský um se s projevem Iggyho setkal na výbornou. Ukázky z novinky „Free“ však naznačují, že se Iggy ryzímu rockovému teritoriu opět vzdálí a odpluje kamsi do neznáma. Jde snad o jeho labutí píseň? Uvidíme.

Podobně nejasnou záležitostí je také kolaborace Mikea Pattona a skladatele Jean-Claudea Vanniera, o němž jsem popravdě dosud neměl potuchy. Pattona jsem si už dávno oblíbil do takové míry, že s chutí poslouchám vše, na co sáhne, přestože se často jedná o žánry, kterým jinak nevěnuji větší pozornost. V případě „Corpse Flower“ to vypadá na klidnější záležitost, přičemž by se uveřejněné singly neztratily ani na nahrávkách Mr. Bungle. Jsem zvědav, co zbytek desky.

Black Cilice

Dantez

Dantez:

Každá nová deska Chelsea Wolfe se oprávněně vyhlíží se zvědavostí a vysokými očekáváními. Já nejsem výjimkou. A to i přestože přístup, který Chelsea na „Birth of Violence“ k hudbě volí, půjde víceméně proti tomu, co bych chtěl slyšet. Zdá se totiž, že poprvé od „Abyss“ se deska ponese zejména ve folkovém duchu. Ty sludge/doomové prvky mi budou chybět, ale i tak věřím, že ze skladatelského hlediska bude novinka fajn.

Black Cilice by naopak měli volit vyšlapanou cestu. Pokud jde o tvorbu black metalu, který je z hlediska zvukové hmatatelnosti na absolutní hraně, portugalský one-man projekt je jedním z mála, který za to tápání v hudebním chaosu určitě stojí. Věřím, že i nová „Transfixion of Spirits“ nabídne solidní porci atmosférického bordelu.

Kdo by odolal fúzi Autopsy a Hellhammer, kterou už několik let poctivě drhnou Coffins? Když je řeč o hudbě samotné, není Japoncům moc co vytýkat. Co mě však často sere, je volená produkce. Jednou to zní ploše, podruhé zase až moc plechově. Zvukově mi vlastně zatím vyhovuje jen deska „Buried Death“. Ochutnávky z „Beyond the Circular Demise“ každopádně zní tak, že by samotnému materiálu čest udělat mohli, a proto se na novinku těším.

A jestli se zde najde někdo, kdo by si jel na experimentálním, avantgardním a všeobecně ujebaném rapu, přihodím zmínku o nadcházejícím albu JPEGMAFIA. Rapper Peggy sice konkrétní datum neoznámil, ale čím dál více se na sociálních médiích ohání různými teasery, a proto je možné, že desku v nejbližší době nečekaně vypustí.