Země: Itálie Žánr: ambient / dark ambient / drone Datum vydání: 9.6.2016 Label: selfrelease Tracklist: I. Il Vuoto 01. Tears-I-Cleansing-Touch II. Failor 02. A Week in Modern Life Hrací doba: 57:56 Odkazy Il Vuoto: facebook / bandcamp Odkazy Failor: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž už není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il Vuoto i Failor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.