Archiv štítku: Illnath

Illnath – 4 Shades of Me

Illnath - 4 Shades of Me
Země: Dánsko
Žánr: melodic death / thrash / black metal
Datum vydání: 12.3.2013
Label: Pitch Black Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
twitter

Dánové Illnath za dobu svého působení prodělali poměrně zajímavý vývoj. Na prvních dvou deskách “Cast into Fields of Evil Pleasure” (2003) a “Second Skin of Harlequin” (2006) hráli normální klávesový melodic black metal, který mi ovšem nijak zvlášť zajímavý nepřišel. Předchozí album “Third Act in the Theatre of Madness” z roku 2011 bylo pro Illnath nahrávkou velkých změn, protože kapela svůj sound citelně ohlodala, vrhla se na agresivnější vyznění, a přestože klávesy tu stále byly, Dánové se vystříhali pomalejších momentů nebo snahy o atmosféru a vsadili na tah na bránu. Poslední změnou bylo, že album nenazpíval dlouholetý vokalista Narrenschiff, nýbrž sympatická slečna Mona Beck

Ačkoliv ta již v Illnath nyní není, protože ji za mikrofonem zastoupila jiná sličná slečna Marika Hyldmar, březnová deska “4 Shades of Me” je stále ještě opatřena právě jejím vokálem. Po hudební stránce novinka pokračuje v cestě vytyčené na “Third Act in the Theatre of Madness”, akorát v tomto ohledu jede ještě víc na doraz. To v překladu znamená, že se Illnath pustili do ještě přímočařejšího vyznění, s čímž jde ruku v ruce také vůbec poprvé v jejich diskografii úplná absence kláves. Veškeré melodie mají tentokrát na starosti jen kytary, takže melodická stránka je trochu střídmější, ale když se Illnath do nějaké té melodie mezi všeobecným hoblováním pustí, je to vždycky dobré a má to smysl. Songy jsou obecně ještě ostřejší a agresivnější a ještě větší rachot. Stejně tak i žánrově už jsou Illnath jinde než před 7-10 lety v dobách prvních alb, black metal už je zde spíše okrajově a hlavní role se ujala kombinace ostřejšího melodic death metalu a thrash metalu.

Ačkoliv jde bezesporu o pořádnou proměnu, ve výsledku si myslím, že to Illnath jen prospělo, protože “4 Shades of Me” mě baví mnohem než cokoliv v minulosti. Není to žádný vyložený zázrak, ale má to švih, dobře se to poslouchá a nenudí to. Jednoduše řečeno, současná podoba prostě Illnath sekne, takže za mě určitě palec nahoru.


Illnath – Third Act in the Theatre of Madness

Illnath - Third Act in the Theatre of Madness
Země: Dánsko
Žánr: melodic death / thrash / black metal
Datum vydání: 18.11.2011
Label: Pitch Black Records

Tracklist:
01. Third Act
02. Scarecrow
03. Lead the Way
04. Snake of Eden
05. Shorthanded
06. Spring Will Come
07. Tree of Life and Death
08. Fall of Giants
09. Vampiria
10. Kingship Incarnate [bonus]

Hodnocení:
Beztak – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
twitter

Illnath mně dost připomínají kapelu Cradle of Filth, kterou opravdu nemusím – abych použil slušnější výraz. Vadí mi Dani Filth, nemám rád jejich hudbu a ve všeobecnějším měřítku nejsem přílišným fanouškem kláves (výjimky samozřejmě existují, těm patří mé uznání). Ale nehodlám se na desku “Third Act in the Theatre of Madness” kvůli faktu, že mně Illnath připomínají Cradle of Filth, dívat skrz prsty. Naopak vidím výhodu Illnath v tom, že za mikrofonem nestojí Dani Filth, ale krásná Dánka jménem Mona Beck, která se přidala do sestavy společně s bubeníkem Dennisem Stockmarrem teprve letos. A tak zcela nepolíben předešlou tvorbou Illnath, nebudu trpět zbytečným srovnáváním s předešlými počiny a bývalými členy kapely.

Co se mi na novince Illnath, na kterou fanoušci čekali pět let, opravdu líbí, je její svižnost a celkově nenáročnost poslechu. Jednoduše nehrají muziku, která by člověka měla donutit přemýšlet. A já si při poslechu “Third Act in the Theatre of Madness” skvěle odpočinul. Líbivé melodie, ničím nevadící hlas dámy za mikrofonem a ještě jednou musím zdůraznit svižnost nahrávky. Nač zbytečně zpomalovat, když se nastolené tempo zdá být ideálním. Zajímavým zjištěním je fakt, že mi na desce absolutně nevadily klávesy. Což dokazuje, že nejsem až tak velký hudební ignorant, jak jsem myslel (smích). Jednoznačnou předností Illnath jsou melodie, protože atmosféra na mě z nahrávky zrovna moc nedýchá a nějaké dechberoucí kytarové vyhrávky jsem nezaznamenal. Takže je jasné, že “Third Act in the Theatre of Madness” není velké umělecké dílo, ale je stvořeno k tomu, k čemu hudba slouží primárně – tedy k zábavě. A mimochodem… zmínil jsem se už, jak je zpěvačka Mona Beck hezká? Zmínil? A vadí někomu, když to zmíním ještě párkrát?

Novince předcházelo vydání EP “Lead the Way”, které obsahuje necelých patnáct minut a tři písně. Jmenovitě jde o “Lead the Way”, “Scarecrow” a “Snake of Eden” – tedy písně, které se objevují i na zatím poslední řadové desce Illnath. Takže je zcela zbytečné, obtěžovat se sháněním toho počinu.

Album “Third Act in the Theatre of Madness” začíná klávesovou vyhrávkou, poté se rozjíždí rychlá píseň s názvem “Third Act” a jde o zdařilý úvod. Když tedy pominu některé detaily, jako je teatrální smích, který na mých rtech vyvolal lehký úšklebek, anebo čistý ženský zpěv, který se v písni objeví, si mohla kapela také odpustit. Ale to je můj osobní problém a docela v klidu jsem se s ním vyrovnal. V zásadě bych totiž mohl říct, že se mi ta píseň líbí. Poté následuje trojice písní, které se obejvily už na EP z letošního roku. “Scarecrow” pěkně šlape. Má sice průměrný refrén, ale zbytek skladby je fakt skvěle poslouchatelný a dokonce se mi tam líbí i klávesy (smích).

Dále mne dost chytla čtvrtá skladba v pořadí, “Snake of Eden”. Ten nástup mě totálně smetl. Ono je to totiž chytlavé jako kráva! Což tak nějak očekávám od kapely, která ve svém žánru uvádí slůvko “melodic”. Následuje song “Shorthanded”, který zezačátku vyčkává, aby se poté krásně rozjel takovou povědomou melodií a zároveň do toho pořádně šlápnul. Tahle písnička mi zřejmě na desce sedla nejvíce. Pak ale moje pozornost na dva songy úplně uvadne, aby se Illnath se mnou rozloučili luxusním kusem “Fall of Giants”, protože zbylá “Vampires”, ani následný bonus nejsou schopny moji pozornost udržet.

Takže jaké poznatky jsem si z mého prvního setkání s kapelou Illnath odnesl? Mají hezkou zpěvačku, která, jak jsem si všiml, zřejmě vystřídala plešatého týpka. Což je nesporně příjemná změna. I vokálně je to v pohodě změna, takže to hodnotím kladně. Můžu vyzdvihnout mým uším příliš nevadící klávesy, což je taky fajn. Spousta chytlavých melodií, sem tam nějaký masakr. Nic, co bych musel poslouchat každý den, ale je to taková pohodová oddechovka. Člověk přece nemůže, pořád poslouchat jenom ty těžce progresivní spolky (smích). Takže moje hodnocení není nějak extra úžasné, ale myslím že docela odpovídá kvalitám i celkové životnosti desky “Third Act in the Theatre of Madness”.


Další názory:

Já už jsem si pomalu začínal myslet, že ta třetí deska Dánů Illnath nikdy nevyjde. O pokračování se mluvilo už docela dlouho, ale album provázely samé odklady a sestava rotovala jak Kaplanova turbína. Nakonec však “Third Act in the Theatre of Madness” přece jenom doputovalo do našich přehrávačů a dopadlo to asi tak následovně – slušně, nikoliv výjimečně, čili relativně podobně jako u přechozích nahrávek, byť rozdíly se mezi nimi najít dají takřka na první poslech. Stylově se opět pohybujeme někde na hranici hodně melodického black metalu a melodického death metalu, jen s tím rozdílem, že tentokrát Illnath docela rezignovali na nějaké pomalejší pasáže, čistě klávesová intra a tak podobně. Na “Third Act in the Theatre of Madness” to kapela smaží a smaží, aneb hobluj, co to dá, tudíž bude mít posluchač co dočinění s rychlejšími peckami, u nichž je nutné počítat s nějakým tím tahem na bránu, s přidanou hodnotou v podobě výrazné klávesové složky. Sice je to sázka na jednu kartu, ale na druhou stranu, proč ne? Jedná se totiž o docela příjemné poslouchání, akorát bohužel nic víc. Upřímně jsem sice přemýšlel, že bych díky hezky zvonivé baskytaře, sympatické zpěvačce a jejímu sexy ječáku (smích) dal o půl bodu více, nakonec jsem však usoudil, že 6,5 přece jenom bude lépe odpovídat kvalitám “Third Act in the Theatre of Madness”.
H.


Redakční eintopf #2 – prosinec 2009

Mudvayne - Mudvayne
Nejočekávanější album měsíce:
Mudvayne – Mudvayne


Corey(8):
Mudvayne – Mudvayne
Index očekávání: 8/10

H.:
Coronatus – Fabula Magna
Index očekávání: 1/10

Earthworm:
Illnath – Three Nights in the Sewers of Sodom
Index očekávání: 7/10

Seda:
Mudvayne – Mudvayne
Index očekávání: 7/10

Speedy:
Mudvayne – Mudvayne
Index očekávání: 7/10

I v předvánočním shonu (ano, vymlouvá se na to každý) jsme si udělali chvilku a vypíchli ve svých kalendářích jedno signifikantní datum. Dle konečného výsledku našeho snažení to vypadá, že většina redakce prožije Štědrý den s dvoudenním předstihem. Posuďte sami:

Corey(8)

Corey(8):

Sicmaggot má koncem roku parádní fazónu, Dave Mustaine už 25 let po nocích pláče do polštáře, že to ten dánský ňouma s oním vyhazovem snad nemohl myslet vážně (přes den o tom pak vykládá novinářům) a Mudvayne nevydávají špatné desky. Jsou prostě věci, o kterých nelze pochybovat – třetí jmenované dogma však utrpělo koncem minulého roku povážlivou trhlinu. Jako by se Mudvayne už ze všech svých osobních patálií vyřvali na předchozích deskách a v roce 2008 zbyla jen parta chlápků, která hraje o tom, jak z nich “samá práce a žádná zábava dělá blbečky”. Nicméně blíží se Vánoce, Mudvayne i přes jeden nepovedený kontrmelec patří mezi mé srdcovky, dosud zveřejněný materiál zní vcelku slibně, a tak jim ten spot hlavního taháku měsíce s klidem přiklepnu. Pokud ale svišťíte spíš v rockových vodách, možná více oceníte nové Puddle of Mudd.

H.

H.:

Vždy jsem měl pocit, že prosinec je z hlediska vydávaných alb ten nejhorší měsíc. Firmy v poslední dvanáctině roku vždy rychle dovydávají počiny, které se jim dřív nikam nevešly a které by jim v edičním plánu další sezóny překážely. A podle toho to taky vypadá. Je to bída, bída a nic jiného. Jediná deska letošního prosince mě nezajímá. Holt jsem si najel seznam vydávaných alb, píchnul prstem do monitoru a trefil se na Coronatus. Co to je? Nevím, nikdy jsem je neslyšel a nikdy jsem ani o nich neslyšel. Vadí to snad někomu? Ještě jsem se podíval na nějaké jejich fotky, a ejhle, zpívají tam nějaké dvě pěkné baby. Tím je jejich vítězství zpečetěno.

Earthworm

Earthworm:

Dlouho jsem hledal něco, co by mě v prosinci zaujalo, až jsem konečně našel – tato meloblacková kapela si mě získala druhým albem “Second Skin of Harlequin” a právě v prosinci by mělo vyjít její třetí album. Těšte se na geniální melodie, super riffáže a sóla, šílené bubnování, a to všechno podbarvené atmosférickými klávesami… Super tip pod pařez!

Seda

Seda:

Mudvayne jsou pro mě jedna z těch lepších nu-metalových skupin. Tato parta si mě získala především díky albu “L.D. 50”, kde se objevují opravdu velké pecky. Poslední deska “The New Game” moc lidí nezaujala a spíše padala kritika. Osobně od Mudvayne očekávám návrat ke kořenům. Pokud ne návrat, aspoň přiblížení. Zatím jeden ze zveřejněných songů, “Heard It All Before”, má šťávu. Snad takto dopadne i celé album. Shodou náhod Mudvayne vychází v dobách vánočních svátků. Doufám, že mi toto album svátky nezkazí

Speedy

Speedy:

Mudvayne mám docela rád, i když mě nejvíc oslovilo album “Lost and Found”, což si nekteří mohou ťukat na čelo, ale osobně mě první alba moc neoslovila. Možná na tom má hodně podíl to, že jsem je moc neposlouchal. Poslední deska “The New Game” sklidila spíše kritiku, takže je i v zájmu kapely, aby se vrátila s dobrým materiálem. Podle rozhovorů a songu “Heard It All Before” to nezní vůbec špatně, tak jenom doufám, že své řeči potvrdí a vrátí se zpět ke kořenům.