Archiv štítku: Immolation

Koncertní eintopf – září 2017

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

H.:
1. Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan – Praha, 27.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Immolation, Melechesh, Azarath – Ostrava, 24.9. (event)
2. Horna, Shaarimoth, Thy Darkened Shade – Bielsko-Biała (Polsko), 28.9. (event)

H.

H.:

V září mám v hledáčku jednu povinnou akci, jež se odehraje 27. září na Nové Chmelnici. Ačkoliv z akce vypadli finští zvrhlíci Archgoat, kteří pro mě trochu nepochopitelně hodlají vynechat první tři koncerty z turné včetně Prahy, pořád se jedná o silnou sestavu. Bölzer a Svartidauði jsou sami o sobě silné lákadlo. První jmenovaní na svých studiových nahrávkách bodují a živě mě už také přesvědčili o svých kvalitách, ačkoliv hrají jen ve dvou. Svartidauði jsem ještě neviděl se zvukem, který by se dal poslouchat, tak doufejme, že tentokrát to dopadne lépe.

Slovenští Malokarpatan, jimž v říjnu vyjde druhá deska „Nordkarpatenland“, jsou důstojnou a zajímavou náhradou za Archgoat, takže ani zde není od věci se těšit. Poslední kapelu Eggs of Gomorrh už moc neznám, ale tak se aspoň nechám překvapit – myslím, že to snad úplná píčovina nebude, když jim loňský debut „Rot Prophet“ vydala firma jako Vault of Dried Bones.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pokud čas a okolnosti dovolí, tak v září navštívím minimálně dvě akce. Tou první je ostravská zastávka turné Immolation, Melechesh a Azarath„Immo“ mě už jednou smetli svým koncertním náporem, takže jsem zvědav na opáčko, i přestože mě poslední dvě desky nijak nenadchly. Opak platí o novince Azarath, kterou poslouchám mnohem více, než bych předpokládal, a jsou pro mě tedy tím hlavním tahákem večera. O pár dní později mě snad čeká výlet do Bielsko-Białej na Thy Darkened Shade a Shaarimoth, dvě prvotřídní satanistické kapely ze stáje World Terror Committee. Mimochodem zde zahrají i Horna.


Immolation – Kingdom of Conspiracy

Immolation - Kingdom of Conspiracy
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kingdom of Conspiracy
02. Bound to Order
03. Keep the Silence
04. God Complex
05. Echoes of Despair
06. Indoctrinate
07. The Great Sleep
08. A Spectacle of Lies
09. Serving Divinity
10. All That Awaits Us

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američané Immolation dlouhodobě platí za tvůrce zcela prvotřídního death metalu a s každým jejich dalším albem to po nutných pochybách, jestli se i tentokrát podaří navázat, znovu a znovu potvrzují. Dva roky od vydání ceněné desky “Majesty and Decay” se opět hlásí o slovo s novinkou, nesoucí optimistický název “Kingdom of Conspiracy”, a snad neprozradím příliš mnoho, když napovím, že ani tentokrát nejsou obavy o výsledek moc na místě…

Immolation totiž ani tentokrát nezaváhali a natěšenému posluchači opět servírují vydatnou dávku těžkého a dusivého death metalu, který si ani v záplavě ostatních žánrových kapel zkrátka nejde splést. “Kingdom of Conspiracy” totiž představuje další krok k upevňování jedinečného soundu kapely, jehož specifika Immolation ode všech spolehlivě odlišují a který byl v poslední době dotažen takřka k dokonalosti. Zodpovědný je za to především způsob, jakým se přistupovalo ke skládání kytarových partů. Jejich základem je velmi členitá a nemilosrdnou bicí palbou jištěná riffová hradba, která by mohla nepřipraveného posluchače v první okamžik svou rychlostí a relativní komplikovaností zaskočit dost možná i odradit. To by ale byla velká chyba, protože jakmile pomine případný prvotní šok, vyjde najevo, že je to promyšlené, ani náznakem prázdné nebo triviální a hlavně že to funguje naprosto perfektně. A jak je u Immolation dobrým zvykem, rozhodně nejde jen o nekonečnou rubačku v konstantně vysokých otáčkách. I toto album totiž skvělým způsobem oživují nesčetné a zcela trademarkové kytarové vychytávky z pera Roberta Vigny. Díky nim není album chudé na specifické melodie a přispívají i k částečné strojovosti a odlidštěnosti, která k typickému soudu kapely, o němž jsem mluvil výše, rovněž nerozlučně patří. A právě kontrast brutálního základu s podobnými záblesky melodií a specificky čistého zvuku Vignovy kytary je při vysoké kompoziční úrovni alba tím, co si posluchač v rámci “Kingdom of Conspiracy” užije patrně nejvíce.

Po produkční stránce je deska zvládnutá na výbornou. Není to jakkoli zbytečně vyumělkované ani přeprodukované, ale přitom nejde ani o žádný neposlouchatelný rachot. Zvuk nahrávky je vyvážený a při zachování náležité brutality a špinavosti je samotný hudební materiál pořád velice dobře čitelný. Čistě subjektivně se mi líbí ještě o něco víc než v případě předchozí “Majesty and Decay”, která zní trochu čistěji a zdánlivě ne tak plně. I tohle pak oklikou přispívá k atmosféře alba, kterou jsem už jednou zmiňoval. Ta je krom proklamované odlidštěnosti a částečné strojovosti především nesmírně ponurá a přesně v duchu konspiračního konceptu desky si z ní člověk vedle skvělého hudebního zážitku odnese nejspíše dost pochmurné myšlenky.

Když si to tak shrnu a dodám skutečnost, že krom skladatelského statu quo zůstává v zajetých kolejích i možná trochu jednotvárný, ale k muzice perfektně pasující vokál Rosse Dolana, mohlo by se zdát, že Immolation sklouzli k jisté formě sebevykrádání. Ačkoli je pravda, že se od posledně nic zásadního nezměnilo, “Kingdom of Conspiracy” své slavné předchůdce v žádném případě nevykrádá, protože ačkoli to možná není znát na první poslech, změny minimálně oproti “Majesty and Decay” tu jsou. Krom již vypíchnutého zvuku tu nepříliš nápadnou odlišnost spatřuji především zejména v poněkud intenzivnějším charakteru skladeb. Možná je to jen moje zdání, ale přijde mi, že oproti desce minulé je to poněkud agresivnější muzika a její in-your-face faktor je více na očích. Zkrátka tam, kde “Majesty and Decay” zlověstně deklamovalo, tam “Kingdom of Conspiracy” pálí ze všech hlavní. Krom toho jakékoli dohady o sebevykrádání naprosto smazává samotná kvalita desky. Ta se totiž pohybuje okolo těch nejvyšších příček stupnice a na rovinu se přiznám, že při takové nezpochybnitelné kvalitě by mi snad ani nevadilo, kdyby pánové nahráli naprosto stejnou desku, jako posledně – jen s vyměněnými notami.

Rozhodovat tu, jestli Immolation svojí novinkou překonali předchůdce, se mi nechce – už jen proto, že pokud jsou moje dojmy o krapet odlišném charakteru obou desek správné, záleží asi na každém jednotlivém posluchači, která poloha mu sedí víc. Osobně bych asi dal přednost té aktuální, kterou prezentuje právě “Kingdom of Conspiracy”, ale ono je to vlastně jedno, protože o tom skutečné důležitém tu opravdu není sporu. Immolation nahráli další parádní desku, která jen dále upevňuje jejich výsadní postavení na zdaleka nejen americké death metalové scéně. “Kingdom of Conspiracy” je naprostá povinnost pro příznivce žánru a přinejmenším velmi dobrý tip pro ty, kteří smrtícímu kovu zatím třeba na chuť nepřišli. Prostě nic menšího než prvotřídní práce a žhavý adept na žánrovou desku roku!


Další názory:

Na jednu stranu je “Kingdom of Conspiracy” vlastně v podstatě další standardní deskou Immolation. Na druhou stranu je ovšem jedním dechem nutné dodat, že onen standard Immolation je kurevsky vysoko, díky čemuž je devátá řadovka téhle death metalové stálice opět pumelicí do držky se skvělou atmosférou. Jinak řečeno, Immolation již dávno mají vybudovaný svůj charakteristický a nezaměnitelný sound ve znamení neskutečně hutného a chorobného death metalu, který už jen pomalu vybrušují další dávkou smrtících riffů. Nějak nemám důvod to jakkoliv dál komentovat, protože ta kapela je prostě výborná, což se s každou další koule-trhající a prdel-nakopávající fošnou bezezbytku potvrzuje, “Kingdom of Conspiracy” nevyjímaje. Jednoduše další parádní placka, která opět zcela jasně ukazuje, proč Immolation patří mezi moje největší favority na death metalovém kolbišti.
H.

Immolation jsou průkopníci. Immolation jsou klasici a mají osobitý skladatelský koncept, který jim minimálně na aktuální a na předchozí placce “Majesty and Decay” funguje výborně. Kdo by očekával šokující posun někam vpřed či krok stranou, bude silně zklamán. Jak už tu kolega zmiňoval, tohle je sice standardní deska Immolation, ale je natolik vyšperkovaná a precizně zahraná, že jen opravdový škarohlíd by mohl touto porcí muziky být zklamán. Vedle nových Suffocation jedna z nej desek amerického death metalu letošního roku.
Stick


Redakční eintopf #50 – květen 2013

Darkestrah - Манас
Nejočekávanější album měsíce:
Darkestrah – Манас


H.:
Darkestrah – Манас
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Hate Meditation – Scars
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Alice in Chains – The Devil Put Dinosaurs Here
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Suidakra – Eternal Defiance
Index očekávání: 7/10

Stick:
Immolation – Kingdom of Conspiracy
Index očekávání: 9/10

Atreides:
Fjoergyn – Monument Ende
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Leprous – Coal
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Burzum – Sôl austan, mâní vestan
Index očekávání: 7/10

Hezky nám to utíká. Rubrika redakční eintopf začala koncem roku 2009 a nyní se dohrabala již ke svému jubilejnímu 50. dílu! Kdo jej ovládl? Žádné jasné vítězství to sice nebylo, ale největší index očekávání si tentokrát odnesli black metalisté Darkestrah, kteří jsou sice oficiálně z Německa, nicméně jejich kořeny jsou až v dalekém Kyrgyzstánu, což se do jejich tvorby stále promítá. Jestli to bude platit i na nejnovější desce “Манас”, to nejvíce zajímá šéfredaktora H., díky jehož desítce Darkestrah vyhráli. Žádní dva redaktoři totiž nevolili stejné album a nikdo další nejvyšší index neudělil. A co redakce tedy doporučuje dále? Vezměme to heslovitě – Alice in Chains, Burzum, Fjoergyn, Hate Meditation, Immolation, Leprous a Suidakra. Zmínit se pak dále sluší ještě “Dirty” od Italů Aborym, které sice nikdo jako nejočekávanější album měsíce nevybral, přesto se jejich jméno objevuje v následujících textících se solidní kadencí…

H.

H.:

Květen tedy bude kurevsky našlapaný a těch desek, které spadají do ranku “musím bezpodmínečně slyšet”, je tam opravdu požehnaně, a to i když nebudu počítat industriálně black metalové Holanďany Control Human Delete a jejich druhou desku “The Prime Mover”, jelikož si její poslech protekčně užívám už nějaký ten pátek. Co tu tedy máme dál? Určitě bych doporučil novinku “Fenris Kindir” švédského black metalového projektu Arckanum, jehož muziku jsem měl vždy rád a staré desky z 90. let jsou pro mne dodnes nepřekonatelný kult. Osobně určitě nevynechám ani “Ultraviolet” od zámořské sludge/metalové stálice Kylesa, jež na svých deskách udržuje konstantně vysokou kvalitu, tudíž jaksi nepředpokládám, že by kapela tentokrát polevila. Trochu mimo rámec našeho běžného zaměření si pak jistě počíhám i na fošnu “When Evil Speaks” aggrotechové veličiny Suicide Commando z Belgie. Co do míry natěšenosti začíná jít opravdu do tuhého s novinkou “Anomima” řeckého projektu Chaostar, na níž se čekalo předlouhých devět let. Nesmím zapomenout ani na kontroverzní Graveland, za jejichž poslech by mě asi mnozí pranýřovali, ale já mám Darkenovu muziku velmi rád, tudíž jistě i “Thunderbolts of the Gods” svýma ušima proženu s chutí, stejně tak jako další studiový zásek od průkopníků industriálního black metalu Aborym, jejichž “Dirty” jsem původně zařadil jako nejočekávanější desku měsíce – ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že 17. května konečně vyjde nový opus jedné z mých největších srdcovek, “Манас” od Darkestrah, jejichž epický black metal s orientálním nádechem je pro mě naprosto unikátní záležitostí a za některé jejich desky bych snad dal i ruku do ohně, jak dokonalá muzika to je. Poslední “The Great Silk Road” sice bylo o malinko slabší oproti prvním třem albům, zejména v porovnání se svým geniálním předchůdcem “Epos”, nicméně i tak šlo o záležitost vysoko nad běžným standardem ostatních kapel. Jednoduše řečeno, nejvyšší možná očekávání jsou v tomto případě na místě a osobně opravdu věřím, že Darkestrah nabídnou další fenomenální nahrávku, protože cokoliv menšího by snad u tohoto klenotu z Kyrgyzstánu bylo zklamáním.

Ježura

Ježura:

Věřte nebo ne, do poslední chvíli jsem byl přesvědčený, že květnový eintopf opanuje norsko-sardinská Tristania, na jejichž desku “Darkest White” se opravdu velice těším od té chvíle, co o ní prosákly na veřejnost první informace. Ale bohužel, tito mí dlouhodobí favorité musí nakonec sklonit hlavu před kapelou nebo spíše projektem Hate Meditation, za jehož kormidlem stojí ústřední mozek geniálních Nachtmystium, pan Blake Judd osobně. Zkrátka jsem ohromně zvědavý, jaký mix syrového garažového zla a podmanivého drogového oparu se svými kumpány pro desku “Scars” namíchal, a ta zvědavost se stále stupňuje, takže ač byla tentokrát konkurence velmi zdatná, prostoru pro pochyby moc nezbývá.

Kaša

Kaša:

Z květnového eintopfu se pro mne hned od začátku měsíce vyklubal tuhý souboj mezi australskými hard rockery Airbourne a grungovými legendami Alice in Chains, kteří po svém znovuzrození chytli druhý dech. Na poslední chvíli se do tohoto boje vložil ještě blues rockový nezmar Joe Bonamassa, který zničehonic ohlásil pokračování kolaborace s Beth Hart v podobě druhého alba “Seesaw”. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu prozradím, že parta kolem Jerryho Cantrella to u mě nakonec s albem “The Devil Put Dinosaurs Here” vyhrála. Následovník skvělého “Black Gives Way to Blue” by při troše štěstí mohl dopadnout velmi podobně. Abych nebyl za páprdu, který o metalové věci zakopne jen omylem, tak z těch ostřejších jmen nemůžu nezmínit novinky Evile “Skull” a především “One of Us Is the Killer” od The Dillinger Escape Plan, které si v žádném případě nenechám ujít.

nK_!

nK_!:

Suidakra je taková moje malá srdcovka. Je tomu už drahně let (možná osm?), co jsem měl s jejich melodickým metalem poprvé tu čest, a od té doby očekávám každou další fošnu s velkým entuziasmem. “Book of Dowth” mě před dvěma lety sice tolik nechytla, ale její starší bratříček “Crógacht” se poslouchal výborně, a tak doufám, že se podaří vysoko postavenou laťku když ne přeskočit, tak alespoň shodit.

Stick

Stick:

Květnová nadílka je dosti bohatá na výběr, tudíž jsem musel chvíli přemýšlet nad tím, které album nakonec postrčím v rámci svého očekávání trochu víc do popředí než ta ostatní. Nakonec zvítězili death metaloví veteráni Immolation, kteří s věkem neuvěřitelně zrají. Od jejich nového počinu neočekávám o nic menší porci inteligentního death metalového nářezu než v případě excelentní předchůdkyně “Majesty and Decay”. Svým konceptem, navážejícím se do politiků a do sítí jejich lží, zajisté nebude spadat mezi nejveselejší alba tohoto roku.

Atreides

Atreides:

“Květen. To jako už?” “No, to jako už.” Vidíte, duben se ztratil někde v časoprostoru a přede mnou je, abych opět vybral jedno z toho kvanta alb, jehož dodávku na pulty obchodů s hudebninami očekávám zhruba nejvíc. A že je z čeho vybírat. Původní plán zněl Summoning, ale vydání “Old Mornings Down” bylo odsunuto na začátek června a mně nezbývá než vybírat znovu – a že je z čeho. Nebudu počítat pro mě nezajímavé věci a přejdu rovnou k těm zajímavějším. Velice slibně vypadá nové album Aborym, “Dirty”, které už jen svým názvem slibuje kvalitní řezničinu. Nic menšího nečekám ani od Arckanum a jejich “Fenris Kindir” nebo od nové desky Svartsyn, nesoucí název “Black Testament”. Pozornosti však neujdou ani další alba, ač může jít o skvadry, kterým se od mé maličkosti nedostává takové pozornosti, přesto mi jsou žánrem blízké – jmenovitě jde o Suidakra a Fejd. Bylo by toho víc, musím však přiznat, že s květnovými novinkami doufám i v to, že některým kapelám teprve přijdu na chuť, pokud se staré počiny nedokázaly dostatečně vetřít do mé přízně, či jsem se k tomu prostě nedokopal (ostuda, ostuda, ostuda). Nakonec však volím Fjoergyn a jejich album, na které si budu muset počkat až do konce května – “Monument Ende”. Popravdě, je to z mojí strany spíše zbabělá sázka na jistotu, na druhou stranu i očekávání toho, zda se německému kvartetu podaří mne uchvátit tak, jak se mu to povedlo na předchozích albech “Jahreszeiten” či “Sade et Masoch”. Přecijen, člověk nikdy neví.

Zajus

Zajus:

Květen přinese hned několik alb, do nichž vkládám velká očekávání, ovšem jedno z nich vyčnívá s jasnou převahou. Jmenuje se “Coal” a na svědomí jej mají Norové Leprous. Jejich doposud poslední deska “Bilateral”, která představovala moderní progresivní metal z velmi originálního úhlu, pro mě byla nesmírně příjemným překvapením. Za vše ostatně mluví skutečnost, že jsem ji na konci roku 2011 umístil na čtvrté místo mezi nejlepšími alby roku. Leprous však samozřejmě nebudou jediní, kdo v květnu vypustí očekávanou novinku. Mezi další zajímavá alba lze zařadit “Tetragrammaton”, po pěti letech první řadovku technických death metalistů The Monolith Deathcult, či “One of Us Is the Killer” bláznů The Dillinger Escape Plan. Elektronikou pulzující black metal přinesou Aborym na svém albu “Dirty” a pro chvíle oddechu tu bude nový Joe Satriani a jeho “Unstoppable Momentum”. Jinými slovy, ani květen nebude slabým měsícem.

Skvrn

Skvrn:

I když nad ním spousta lidí zlámala tucty holí po loňském “Umskiptar” a pro mě nepříliš přesvědčivém “Fallen”, vybral jsem jako nejočekávanější desku pro nadcházející měsíc nové album “Sôl austan, mâní vestan” z dílny fenomenálního Varga Vikernse a jeho projektu Burzum. A o výběru jsem byl pevně rozhodnut i navzdory prohlášením, že deska nebude mít s metalem nic dočinění a žánrově se nejspíš vrátí zpět do druhé poloviny let devadesátých, do doby ambientních placek “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”. Mé sluchové orgány jistě neuchráním také před novou deskou švédských Dark Tranquility, Finů Shade Empire, slovinských cyber metalových Neurotech ani blackově industriálních Aborym.


Brutal Assault 17 (sobota)

Brutal Assault 17
Datum: 11.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…


Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!


Immolation – Providence

Immolation - Providence
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Scion Audio Visual

Tracklist:
01. What They Bring
02. Illumination
03. Still Lost
04. Providence
05. Swallow the Fear

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedno staré pořekadlo praví, že dobrého death metalu není nikdy dost, a přesně v duchu této osvícené teze blahořečím kapely, které za dlouhá léta svojí aktivní existence zásobují lačné uši svých oddaných následovníků i náhodných kolemjdoucích nekončící řadou pěkně masitých fláků, kterými se může nepřipravený konzument s hrůzou v očích zadusit. Za posledních několik měsíců se do této mé osobní dvorany slávy oprávněně a s velkou pompou uvedli i Newyorčané Immolation. A náhoda tomu chtěla, že se mi do pařátů dostal jejich poslední zářez, EP “Providence”, které kapela vydala u společnosti Scion A/V a které je k dispozici ke stažení zcela zdarma. Otázka, která ale čtenáře těchto řádků trápí asi nejvíce, potom velmi úzce souvisí s aktuální platností okřídleného rčení “Za málo peněz hodně muziky”…

Jestli se mezi čtenáři této recenze najdou tací, kteří považují Immolation za majestátní a neotřesitelnou jistotu, můžu je uklidnit. Ani po výborné poslední řadovce “Majesty and Decay” pramen inspirace nevyschl a kapela nám předkládá k tanci i poslechu dalších pět kusů prvotřídního materiálu. Jak už naznačila zmíněná číslovka, co do stopáže se jedná o plnokrevné EP a na necelých devatenácti minutách délky není jediná vycpávka. Namísto pokusů o vytvoření jakéhosi jednolitého celku, ohraničeného intrem respektive outrem, zvolili Immolation zcela přímý přístup a na EP naservírovali pět drtivých skladeb klasického střihu, tedy žádné experimenty s neortodoxními strukturami písní. A i když to v podobných případech ani zdaleka není pravidlem, tady vše funguje na jedničku. EP jako celek totiž působí dojmem, jako by před první a po poslední skladbě něco mělo být. Fakticky je to sice nesmysl, ale když nad tím tak přemýšlím, před “Providence” není nic menšího než “Majesty and Decay”, a co přijde po něm, je ve hvězdách. Z tohoto úhlu pohledu tak EP působí jako jakýsi mezistupeň mezi alby. Možná to zní trochu zmateně, ale při zohlednění všeho již řečeného lze Immolation přirovnat k šelmě, která se právě přikrčila ke smrtícímu skoku, a “Providence” představuje právě ono přikrčení. Kouzelné na tom všem je, že mě to úchvatně znepokojuje a já chci víc…

Rád bych se rovněž pozastavil nad zvukovou stránkou nahrávky. Produkci má “Providence” na velmi vysoké úrovni a zvuk je mimořádně čistý. Přitom to celé zní nehorázně temně, nebezpečně a zle a stejně jako v případě “Majesty and Decay” jsem se do tohoto zvuku zamiloval velice záhy. Dusivá atmosféra všudypřítomné nevyhnutelnosti je totiž neskutečně návyková a představuje další zdroj toho “já chci ještě” pocitu. Na pochvalné razítko do žákovské knížky jsou rovněž nezaměnitelné riffy a sóla, která má na svědomí kytarista Robert Vigna a která zaručují, že si Immolation s nikým nespletete. Uznejte sami, to je v případě tak konzervativního žánru, jakým death metal bezesporu je, velká poklona!

Pokud mám pohovořit o jednotlivých skladbách, nebude to moc dlouhé povídání. Jedině v pořadí třetí “Still Lost” mi úplně nepřirostla k srdci, ale bohatě to vynahrazuje exponenciálně gradujícím závěrem. Zbytek je více či méně špičkovou ukázkou death metalu první jakosti. Pokud bych měl ale přeci jen vybírat vrchol, bude to asi klipovka “Illumination” nebo titulní skladba “Providence”, protože drtivé pochoďáky já rád, a to tak, že velmi…

Do předchozích řádků jsem shrnul vše, co mi v souvislosti s “Providence” přišlo důležité, a jestliže jste k tomuhle odstavci nepřeskočili rovnou, tak už asi tušíte, že tentokrát se budou slova kritiky hledat velice těžko. Popravdě, až na mně osobně ne zcela vyhovující část “Still Lost” nemůžu “Providence” vytknout zhola nic. Výsledné hodnocení pak není vyšší z jednoho prostého důvodu – známky od devíti výš totiž rozdávám deskám, které působí mnohonásobné sluchové orgasmy nehledě na posluchačovo pohlaví. V tomto světle zůstává “Providence” pouze prvotřídním materiálem, za který by jiní ochotně zaplatili párovými orgány. To je ovšem zatraceně dobré vysvědčení, nemyslíte?


Další názory:

“Klasické Immolation” slibovala oficiální zpráva k vydání EP “Providence”. Co na to říct – nelhala. “Providence” je totiž přesně to, co od Immolation čekáme a – co si budeme povídat – i chceme: mohutný těžkotonážní death metal té nejvyšší kvality. Kdo má s Immolation již nějaké pozitivní zkušenosti, bude zcela jistě spokojen. Na jednu stranu je sice pravda, že skladby na “Providence” nedosahují kvalit monumentálních opusů z předchozí desky “Majesty and Decay”, ale to ovšem nic nemění na holém faktu, že Immolation patří na tu nejvyšší špičku death metalového žánru. Chcete-li podrobnosti, přečtěte si Ježurovu recenzi nade mnou, neboť se pod jeho text mohu jen podepsat…
H.