Archiv štítku: Immortal

Immortal: nahrávání v lednu

Norští Immortal se po po odchodu svého někdejšího frontmana Abbatha konečně blíží k dokončení své nové desky. Nahrávání počinu začne v lednu ve švédském studiu Abyss, které vlastní Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain, Lindemann).

Na albu se objeví následující skladby: „Northern Chaos Gods“, „Into Battle Ride“, „Gates to Blashyrkh“, „Blacker of Worlds“, „Where Mountains Rise“, „Grim and Dark“, „Called to Ice“ a „Ravendark“.


Novinku Immortal nazpívá Demonaz

Abbath po svém odchodu z Immortal s novou deskou vyrukoval již začátkem letošního roku. Nyní jsou na řadě i jeho bývalí kolegové, kteří pokračují pod hlavičkou Immortal. Kapela hlásí, že materiál pro nové album je hotov a také že jej nazpívá kytarista Demonaz. Nahrávání prý započne brzy.

Zajímavostí je, že Immortal dále prohlásili, že materiál pro novinku byl složen již před nějakou dobou, ale Abbath tuto muziku údajně přetextoval a umístil na svůj sólový debut. Což je prý také důvod, proč vydání další desky trvá tak dlouho. Celé vyjádření čtěte na Facebooku.


Abbath – Abbath

Abbath - Abbath
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. To War!
02. Winterbane
03. Ashes of the Damned
04. Ocean of Wounds
05. Count the Dead
06. Fenrir Hunts
07. Root of the Mountain
08. Endless

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Immortal se po několika letech nečinnosti vrátili na scénu v roce 2006, aby o tři roky později konečně vydali comebackový počin „All Shall Fall“. Zdálo se, že na mrazivých vrcholcích norských štítů panuje docela idylka – kapela měla v zádech relativně povedenou nahrávku, vcelku slušně koncertovala (ačkoliv především na festivalech). Netrvalo dlouho a začalo se mluvit o tom, že se Immortal již pomalu pustili do kutání následovníka „All Shall Fall“. Jenže uběhly dlouhé měsíce, později už dokonce roky a nová deska stále nikde…

Až ke konci předloňského roku se ukázalo, že zas až taková idylka to nebyla. I Immortal totiž dostihla ne zrovna příjemná situace, kdy ve skupině dojde k rozkolu, a začnou spory o jméno, leckdy nastane i rozštěpení do vícera podobně pojmenovaných formací. V posledních letech takový osud potkal mj. Gorgoroth, Tank, Queensrÿche nebo Entombed a zdá se, že se něco podobného začíná rýsovat i u Sólstafir… a stalo se to také Immortal, u nichž ještě k rozšeření situace došlo ještě docela rychle při vzpomínce třeba na vleklé soudní tahanice u Gorgoroth nebo Queensrÿche.

Zpěvák a kytarista Abbath se pokusil si registrovat značku Immortal jen sám na sebe (což asi odkoukal od svého současného spoluhráče Kinga, jenž přesně tohle svého času zkusil u Gorgoroth, čímž odstartoval podobné spory), nicméně norský patentový úřad jeho žádost odmítl. Tím pádem jméno legendární kapely zůstalo v rukou druhého stěžejního člena Demonaze a bubeníka Horgha, zatímco Abbath se po neúspěšném pokusu o uzmutí značky Immortal vrhl do nového projektu, jejž pojmenoval sám po sobě, tedy Abbath. K sobě pozval již zmiňovaného Kinga (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Sahg, ex-Audrey Horne), s nímž se ostatně Abbath zná již z vedlejšího projektu I, a za bicí nechal usednout omaskovaného Kevina FoleyhoBenighted. Druhý jmenovaný však stihl jen nahrát debutovou eponymní desku a ze sestavy odešel.

Netuším, zdali to tak máte nastavené stejně, ale když dojde na výše propírané spory uvnitř kapely, nějak to pokaždé vyjde tak, že mi je jedna strana sympatičtější a druhá už méně. V kauze Immortal to však nebyl Abbath, komu jsem fandil, nýbrž jeho „protivníci“ Demonaz a Horgh. Do meritu věci sice samozřejmě nevidím, ale z laického pohledu z dálky to byl právě Abbbath, kdo se za zády ostatních pokusil přepsat jméno Immortal na sebe. Nehledě na fakt, že i bez toho mi byl v posledních letech sympatičtější šedá eminence Demonaz v pozadí skupiny než rocková hvězda Abbath, který z toho měl občas až moc velkou prdel (a to rozhodně nejsem člověk, který by trval na „pravém“ přístupu).

Tím pádem jsem se ani příliš nehnal do poslechu prvního alba Abbathova debutového projektu, jež vychází poměrně dost rychle od doby, co ony spory vyvěraly na světlo veřejnosti. Jak jsem již řekl, nejsem nějaký extrémně velký příznivec tohohle chlápka, takže jsem se na jeho první, do jisté míry skoro až sólový počin nijak zvlášť netřásl, ani jsem toho od něj moc nečekal. Nakonec ovšem musím uznat, že „Abbath“ nedopadlo vůbec zle a že ta placka je úplně v cajku.

V žádném případě nechci vzbudit dojem, že je to album nějaký zázrak – to fakt není. Mediální tlačenku měl sice Abbath dost velkou, ale to nic nemění na faktu, že ta deska není žádné veledílo a rozhodně to není adept na nahrávku roku – jednoduše proto, že to zdaleka není adept ani na nahrávku měsíce ledna. Je to jednoduše pohodová fošna, jež se příjemně poslouchá, na chvíli dokáže zabavit, ale zase je zbytečné to přechvalovat, nadhodnocovat a dělat z toho něco, čím to není.

Abbath

Z celého soundu alba jsou samozřejmě mocně cítit ozvěny Immortal. To je věc vcelku očekávaná a docela logická – ostatně, Abbath by byl asi sám proti sobě, kdyby zahazoval za hlavu to, co mu na blackmetalovém kolbišti zajistilo legendární status, a kdyby se zbavoval svých typických trademarků jako třeba pandí paint. To se evidentně nestalo a sám Abbath se své minulosti nezříká – vždyť třeba na limitované verzi „Abbath“ se nachází nová verze (vlastně by tomu šlo říkat i cover) „Nebular Ravens Winter“. Naopak by svým způsobem bylo i zvláštní, kdyby z toho nebyl cítit zvuk Immortal, když Abbath v čele téhle formace stával od začátku 90. let. Na druhou stranu se ale musí férově uznat a přičíst k dobru, že jakkoliv se „Abbath“ svým pojetím k Immortal blíží, nejedná se o vyloženou kopírku, a pokud někdo tvrdí, že se Abbath snaží hudebně parazitovat na svém předchozím působišti, tak to poněkud přehání.

Tak či onak, rozhodně lze od „Abbath“ očekávat black metal, avšak žádná pekla, deprese nebo jakoukoliv jinou tu vyloženě extrémní podobu stylu. Už Immortal v tomhle ohledu nebývali vyslovení extrémisti v porovnání s jinými kolegy a Abbath jde v tomto ohledu ještě dál. Jednoduše je to docela přívětivá forma žánru, příjemně šlapavá, poslouchatelná i pro lidi, kteří nepatří k fanatickým příznivcům black metalu. Deska jde leckde až někam na pomezí heavy metalu s krákoravým vokálem, což je skvěle slyšet třebas v předposlední „Root of the Mountain“, protože to je prostě skoro regulérní hevík. Ale neříkám to v automaticky pejorativním slova smyslu, protože zrovna tahle písnička patří k tomu nejzábavnějšímu, co se na „Abbath“ nachází. Z tohoto úhlu pohledu lze jistě vidět i paralelu s již jednou zmiňovaným jednorázovým projektem I.

Tentokrát se ani nebudu pokoušet o popis všech písniček, jež se na nahrávce nacházejí, a vypíchnu jen těch pár, které podle mě nejvíc stojí za pozornost, a zbytek pak spláchnu všechno dohromady. Inu, pojďme na věc. Mě osobně určitě baví druhá „Winterbane“, která má prostě hezký odpich, několik dost povedených a chytlavých riffů, a i když se zastavila krátce před hranicí sedmé minuty, což z ní dělá nejdelší track na celém počinu, těch dobrých motivů a riffů je v ní dost na to, aby to nenudilo.

Dále se mi líbí čtvrtá „Ocean of Wounds“, již žene kupředu především Kevin Foley za bicími, mírně epičtější nádech (ačkoliv v tomhle „Ocean of Wounds“ zdaleka není osamocena a vlastně by to šlo prohlásit o nemalé části songů) a skvělé kytarové melodie, jichž by mohlo být klidně ještě o krapínek více. Třetím a asi úplně nejvyšším vrcholem „Abbath“ pak je již jmenovaná „Root of the Mountain“, v níž díky střednímu tempu a další porci povedených melodií naplno propukne onen epický feeling a dostaví se nejlepší atmoška.

Abbath

Vše zbylé je na pohodu a celkově vzato tu není žádný kus, o němž bych musel tvrdit, že mě irituje a že bych jej z alba vyrazil, ale jsou to prostě jen takové v klidu věci a nemají zas až takové koule, abych tu o nich v recenzi musel básnit. A jestli jste si to už spočítali, tak víte, že vzhledem k tomu, že jsem výše vypíchnul jen tři tracky, tak v tomto odstavci mám na mysli nadpoloviční část alba…

…z čehož tak nějak přímo vyplývá, že to, co jsem nyní prohlásil o těchto pěti písničkách, vlastně platí i o celé desce. Už jen proto, že i ty tři vrcholné kusy mají hodně daleko do nějakých geniálních kompozic. Stručně řečeno je to tedy celé poslouchatelná pohoda, což samozřejmě obecně vzato není špatný výsledek a spousta alb na tuhle úroveň nedosáhne, ale jak už padlo výše, bylo by hloupé „Abbath“ přeceňovat jen díky jménu, jež za celým projektem stojí.


Druhý pohled (Atreides):

Immortal si v poslední době užili docela slušné mediální, nicméně ne zrovna pozitivní pozornosti věnované jejich (ne)rozpadu, který skončil oddělením Abbatha a pokračování Immortal v sestavě DemonazHorgh. Netřeba tuhle kauzu nějak víc rozmazávat, beztak to zvládli jiní dříve a lépe. Klíčová je především eponymní deska eponymního Abbathova projektu (taky na vás ten člověk působí tak trochu jako egocentrik?), přičemž materiál na ní obsažený je snad podobný tomu, jenž se měl objevit na slibované novince jeho ex-domovské kapely. A světe div se, taky podle toho zní.

Jinými slovy, Abbath na „Abbath“ (nemůžu si pomoct, ale prostě mi u téhle shody jmen chtě nechtě cuknou koutky) vyrukoval s hudbou, která je od A do Z naprosto typická pro Immortal. Na kost promrzlý černý kov brodící se zbytky heavy metalu se halí do pláště z ledu a vzduchem se nese ozvěna Abbathova charakteristického chrapláku. Stejně jako (zatím) poslední deska Immortal, „All Shall Fall“, se drží velice střídmých 40 minut, které ovšem dokáže naplnit bezezbytku, jakkoliv je ona náplně veskrze klasická a oproti poslednímu setkání s hudbou těchto zavilých trve seveřanů doznala jen málo změn.

Abbath

Osobně jsem doufal, že by něco víc ze sebe mohl projevit King ov Hell, který po Abbathově boku drhne čtyři struny baskytary, a ačkoliv jeho příspěvek není nezanedbatelný, na povrch se dostává spíše výjimečně při basových výjezdech – jako třeba ve dvojce „Winter Bane“. „Abbath“ se tak jeví jako jasná sázka na jistotu a minimum riskování, které by mohli fašou… pardon, fanoušci odmítnout. Udržování nastaveného kurzu lze ovšem těžko vyčítat, tím spíš, když všechno funguje, jak má. Pravda, občas je trve póza vážně vtipná, a když jsem slyšel teatrální (jakkoliv se objevují střídmě) party v „Ashes of Dead“, měl jsem co dělat, abych se nezačal chechtat. Ale což, jistá míra specifické nadsázky k Immortal (alespoň podle mého soudu) patřila vždy a jsem rád, že v případě Abbathova sólového pokračování tomu není jinak.

Takže ačkoliv jsem měl před vydáním alba trochu obavy, že by to mohla být natahovaná nuda a hromada vaty, pročež jsem k desce přistupoval spíš se směsicí zvědavosti a skepse, nakonec mě „Abbath“ vlastně docela baví. Neříkám, že ta deska není bez chyby a při troše šťárání bych určitě našel něco, co se mi nepozdává, na druhou stranu žádná z osmi skladeb není vyložená vata a každá má něco do sebe a s takovou jí dokážu těch pár drobností odpustit.


Immortal: prohlášení o rozkolu v kapele

Norové Immortal se konečně vyjádřili k rozkolu ve svých řadách, po němž zpěvák a kytarista Abbath formaci opustil a vydal se na sólovou dráhu. Norský patentový úřad již případ uzavřel, takže je prý nyní možné vydat prohlášení.

Ve zkratce: Duo DemonazHorgh se nechalo slyšet, že Abbath již delší dobu brzdil chod kapely a bylo nutné kvůli němu rušit zkoušky a že namísto řešení svých problémů se pokusil si za jejich zády registrovat značku Immortal na sebe. Poté, co to zbytek skupiny zjistil, se vydal na sólovou dráhu. Jeho žádost prý byla úřadem definitivně odmítnuta minulý měsíc, přičemž jedním z hlavních důvodů bylo to, že Abbath byl pouze spoluautorem hudby, jež vznikala dílem celé kapely, a nijak se nepodílel na textech.

Celé vyjádření v angličtině najdete na Facebooku Immortal.

Mimoto Immortal hlásí, že jejich nové, dlouho očekávané album vyjde v průběhu příštího roku.


Abbath: debut v lednu

Abbath – neboli nový projekt, který založil zpěvák a kytarista Abbath po svém odchodu z Immortal – vydá svou debutovou desku v lednu příštího roku u firmy Season of Mist. Release party k albu je naplánována na 23. ledna 2016 v Londýně.

Začátkem roku se Abbath vypraví na evropské turné po boku Behemoth, Entombed A.D. a Inquisition. 4. února se tato sestava objeví i v Praze.


Immortal: práce na dalším albu

Ještě před nějakým časem to s budoucností Immortal nevypadalo zrovna růžově, ale kapela nakonec bude pokračovat nadále i bez zpěváka/kytaristy Abbatha. Ten se pokusil u norského patentového úřadu získat značku Immortal pro sebe, ale jeho žádost byla v červenci zamítnuta, takže bude pokračovat se svou novou kapelou Abbath.

Zbylí členové – tedy kytarista Demonaz a bubeník Horgh – budou nadále pokračovat jako Immortal a aktuálně již pracují na další desce, jež vyjde pod křídly Nuclear Blast Records. Na novince se mimo jiné objeví skladby „Northern Chaos Gods“, „Called to Ice“ a „Blacker of Worlds“.


Novinky 26-3-15

Avantasia

>>> “The Metal Opera” (2001) a “The Metal Opera Pt. II” (2002), první dvě desky power metalové opery Avantasia pod vedením Tobiase Sammeta z Edguy, vyjdou 17. dubna na 180g picture vinylech u labelu AFM Records. Každé z alb bude limitováno na rovných 1000 kopií.

>>> Američané Hellyeah tento měsíc vydali další singl ke svému poslednímu albu “Blood for Blood” z loňského roku – tentokrát se jedná o písničku “Hush”. Kapela nyní k singlu zveřejnila i lyric video – sledujte na YouTube.

>>> Činnost norské black metalové kultovky Immortal byla opětovně ukončena. Poté, co se zpěvák a kytarista Abbath nemohl dohodnout na pokračování kapely se svými dvěma kolegy Demonazem (texty) a Horghem (bicí), byla kapela uložena k ledu. Abbath pak ohlašuje vznik sólového projektu, s nímž vydá novou desku a začne hrát i živě.

>>> Další album progresivních metalistů Leprous z Norska ponese název “The Congregation” a vyjde u InsideOut Music 25. května v Evropě a 2. června v Severní Americe. Obal tady, tracklist je následující:

01. The Price 02. Third Law 03. Rewind 04. The Flood 05. Triumphant 06. Within My Fence 07. Red 08. Slave 09. Moon 10. Down 11. Lower

>>> Kytarista Greg Tribbett a bubeník Matt McDonough z Mudvayne ohlašují vznik nového projektu s názvem Audiotopsy. Společně s nimi sestavu tvoří ještě zpěvák Billy Keeton (Skrape) a baskytarista Perry Stern. Debutové album je již natočené a mělo by vyjít v létě.

>>> Ozzy Osbourne v květnu podstoupí blíže nespecifikovanou operaci – oznámili to pořadatelé festivalu Ozzfiesta, který se měl odehrát koncem května v Mexiku a kde měl legendární zpěvák vystupovat. Akce byla kvůli Ozzyho operaci zrušena. Rekonvalescence by Ozzymu měla zabrat čtyři týdny.

>>> Finští funeral doom metalisté Shape of Despair oznámili název svého chystaného alba – bude se jmenovat “Monotony Fields” a vyjde konečně 15. června pod hlavičkou Season of Mist. Jen připomeňme, že půjde o první dlouhohrající počin skupiny po dlouhých 11 letech od desky “Illusion’s Play” (2004).

>>> Folk metalisté Skyforger z Lotyšska zveřejnili nový song “Tagad vai nekad”, který se objeví na chystané desce “Senprūsija” (vychází 6. dubna u Thunderforge Records). Poslouchejte na YouTube.


Brutal Assault 17 (sobota)

Brutal Assault 17
Datum: 11.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…


Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!