Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 6.7.2018 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Northern Chaos Gods
02. Into Battle Ride
03. Gates to Blashyrkh
04. Grim and Dark
05. Called to Ice
06. Where Mountains Rise
07. Blacker of Worlds
08. Mighty Ravendark
Asi není třeba sáhodlouze rozebírat, co se dělo v táboře Immortal poslední cca dekádu. Kapela se v roce 2006 vrátila na scénu, o tři léta později vydala slušné album „All Shall Fall“ a na festivalech v pozici headlinera si užívala status metalové legendy. Nic ovšem netrvá věčně. Přišel rozkol a ze sestavy se poroučel její frontman, zpěvák a kytarista Abbath Doom Occulta, jehož absenci si moc fandů asi do té doby neumělo představit. Přišly spory o jméno Immortal, které ovšem Abbath prohrál. Práva na užívání značky Immortal tedy připadla do rukou Demonaze a Abbath rozjel svůj sólový projekt, jehož bezejmenný debut mi přišel spíš slabší než silnější. Ten vyšel v roce 2015.
Demonaz a bubeník Horgh si však s prvním dlouhohrajícím počinem po odchodu Abbatha dali víc na čas. Což mohlo značit snahu vypilovat materiál do pokud možno co nejdokonalejší podoby, anebo také tvůrčí blok. Anebo jen lenost. Kdo ví, jsou to samozřejmě jen spekulace. Faktem nicméně zůstává, že „Northern Chaos Gods“ se na trh dostalo až v letošním roce. A zní přesně tak, jak jsme všichni předpokládali.
Nemůžu si pomoct, ale z „Northern Chaos Gods“ cítím obrovskou snahu znít co nejvíc klasicky, co nejvíc tradičně, co nejvíc jako Immortal. Co nejméně experimentů nebo odboček (ideálně žádné), ale dát lidem přesně to, co chtějí slyšet. Tvrdit však něco o snaze oživit ducha starých desek by bylo trochu zkratkovité, protože k těm se „Northern Chaos Gods“ už jenom díky produkci nemůže úplně přiblížit. Zvuk je totiž současný, takže z tohoto ohledu má novinka nejblíže k „All Shall Fall“, „Sons of Northern Darkness“ a z devadesátých let nechá vzpomenout leda tak na „At the Heart of Winter“, akorát na rozdíl od něj nedokáže přijít s tak excelentní melodikou, která uměla skladby jako „Withstand the Fall of Time“ nebo titulní „At the Heart of Winter“ vystřelit hodně vysoko.
Hudebně lze ovšem nalézt odkazy i na další počiny. Při některých motivech jsem si vzpomněl především na „Battles in the North“. Kupříkladu zvolnění v „Gates to Blashyrkh“ opravdu nápadně připomíná předěl v „Blashyrkh (Mighty Ravendark)“. Což byl možná záměr, ale je otázka, jestli by formace formátu Immortal měla mít zapotřebí jen nostalgicky vzpomínat, když by jakožto žánrová legenda teoreticky měla nabízet něco víc. Nostalgie ovšem na „Northern Chaos Gods“ hraje obrovskou roli, což ostatně dokazují už jen názvy skladeb. Ta poslední se třeba jmenuje „Mighty Ravendark“. To myslím dost jasně ilustruje, kam Immortal se svým nejnovějším počinem mířili. Anebo jen starého psa novým kouskům nenaučíš? Výsledek je každopádně tentýž.
Důležité je, jak se k takovému počínání kdo z nás postaví. Nepochybuji o tom, že mnohým to bude stačit, ani o tom, že takoví Immortal za prakticky nulovou invenci v rámci své vlastní tvorby ještě zatleskají. Já budu o poznání zdrženlivější. „Northern Chaos Gods“ mě sice neuráží, ale nevidím sebemenší důvod, proč bych z toho měl být na větvi nebo proč bych to měl chtít nějak zásadně poslouchat.
Syrovost a atmosféra, díky nimž jsou desky z devadesátých let dodnes lákavé, je dávno pryč. Současná podoba žánru je zase jinde a s hloubkou kvalitně udělaného okultního black metalu se „Northern Chaos Gods“ nemůže srovnávat. Jedná se o desku žijící z dávné slávy svých autorů a z minulosti, které se však vyrovnat nemůže. Samozřejmě se to chválí už jenom kvůli jménu, ale skutečně dobré nebo snad dokonce impozantní to není ani omylem. Přesto všechno je mi „Northern Chaos Gods“ stále sympatičtější než „Abbath“. Ale na druhou stranu, Demonazova sólovka „March of the Norse“ mi přišla o dost relevantnější.
Cnuk:
1. Axis of Despair – Contempt for Man
2. Bongripper – Terminal
H.:
Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…
Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.
Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.
Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.
Zajus:
Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven v „Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.
Onotius:
V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.
Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.
Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.
Metacyclosynchrotron:
Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.
Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.
V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.
Cnuk:
V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).
Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.
Norská blackmetalová veličina Immortal hlásí, že dokončila své nové řadové album. Počin vyjde v průběhu letošního roku skrze Nuclear Blast a půjde o první desku kapely po rozkolu s dlouholetým frontmanem Abbathem.
Norští Immortal se po po odchodu svého někdejšího frontmana Abbatha konečně blíží k dokončení své nové desky. Nahrávání počinu začne v lednu ve švédském studiu Abyss, které vlastní Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain, Lindemann).
Na albu se objeví následující skladby: „Northern Chaos Gods“, „Into Battle Ride“, „Gates to Blashyrkh“, „Blacker of Worlds“, „Where Mountains Rise“, „Grim and Dark“, „Called to Ice“ a „Ravendark“.
Poté, co se Abbath odtrhl od Immortal, již stačil vydat svůj sólový eponymní debut. Na ten ještě ani nestačila dosednout vrstva prachu a už je v plánu jeho pokračování. Abbath se svou kapelou nyní pracují na materiálu a počin by měl světlo světa spatřit v průběhu příštího roku.
Abbath po svém odchodu z Immortal s novou deskou vyrukoval již začátkem letošního roku. Nyní jsou na řadě i jeho bývalí kolegové, kteří pokračují pod hlavičkou Immortal. Kapela hlásí, že materiál pro nové album je hotov a také že jej nazpívá kytarista Demonaz. Nahrávání prý započne brzy.
Zajímavostí je, že Immortal dále prohlásili, že materiál pro novinku byl složen již před nějakou dobou, ale Abbath tuto muziku údajně přetextoval a umístil na svůj sólový debut. Což je prý také důvod, proč vydání další desky trvá tak dlouho. Celé vyjádření čtěte na Facebooku.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.1.2016 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. To War!
02. Winterbane
03. Ashes of the Damned
04. Ocean of Wounds
05. Count the Dead
06. Fenrir Hunts
07. Root of the Mountain
08. Endless
Immortal se po několika letech nečinnosti vrátili na scénu v roce 2006, aby o tři roky později konečně vydali comebackový počin „All Shall Fall“. Zdálo se, že na mrazivých vrcholcích norských štítů panuje docela idylka – kapela měla v zádech relativně povedenou nahrávku, vcelku slušně koncertovala (ačkoliv především na festivalech). Netrvalo dlouho a začalo se mluvit o tom, že se Immortal již pomalu pustili do kutání následovníka „All Shall Fall“. Jenže uběhly dlouhé měsíce, později už dokonce roky a nová deska stále nikde…
Až ke konci předloňského roku se ukázalo, že zas až taková idylka to nebyla. I Immortal totiž dostihla ne zrovna příjemná situace, kdy ve skupině dojde k rozkolu, a začnou spory o jméno, leckdy nastane i rozštěpení do vícera podobně pojmenovaných formací. V posledních letech takový osud potkal mj. Gorgoroth, Tank, Queensrÿche nebo Entombed a zdá se, že se něco podobného začíná rýsovat i u Sólstafir… a stalo se to také Immortal, u nichž ještě k rozšeření situace došlo ještě docela rychle při vzpomínce třeba na vleklé soudní tahanice u Gorgoroth nebo Queensrÿche.
Zpěvák a kytarista Abbath se pokusil si registrovat značku Immortal jen sám na sebe (což asi odkoukal od svého současného spoluhráče Kinga, jenž přesně tohle svého času zkusil u Gorgoroth, čímž odstartoval podobné spory), nicméně norský patentový úřad jeho žádost odmítl. Tím pádem jméno legendární kapely zůstalo v rukou druhého stěžejního člena Demonaze a bubeníka Horgha, zatímco Abbath se po neúspěšném pokusu o uzmutí značky Immortal vrhl do nového projektu, jejž pojmenoval sám po sobě, tedy Abbath. K sobě pozval již zmiňovaného Kinga (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Sahg, ex-Audrey Horne), s nímž se ostatně Abbath zná již z vedlejšího projektu I, a za bicí nechal usednout omaskovaného Kevina Foleyho z Benighted. Druhý jmenovaný však stihl jen nahrát debutovou eponymní desku a ze sestavy odešel.
Netuším, zdali to tak máte nastavené stejně, ale když dojde na výše propírané spory uvnitř kapely, nějak to pokaždé vyjde tak, že mi je jedna strana sympatičtější a druhá už méně. V kauze Immortal to však nebyl Abbath, komu jsem fandil, nýbrž jeho „protivníci“ Demonaz a Horgh. Do meritu věci sice samozřejmě nevidím, ale z laického pohledu z dálky to byl právě Abbbath, kdo se za zády ostatních pokusil přepsat jméno Immortal na sebe. Nehledě na fakt, že i bez toho mi byl v posledních letech sympatičtější šedá eminence Demonaz v pozadí skupiny než rocková hvězda Abbath, který z toho měl občas až moc velkou prdel (a to rozhodně nejsem člověk, který by trval na „pravém“ přístupu).
Tím pádem jsem se ani příliš nehnal do poslechu prvního alba Abbathova debutového projektu, jež vychází poměrně dost rychle od doby, co ony spory vyvěraly na světlo veřejnosti. Jak jsem již řekl, nejsem nějaký extrémně velký příznivec tohohle chlápka, takže jsem se na jeho první, do jisté míry skoro až sólový počin nijak zvlášť netřásl, ani jsem toho od něj moc nečekal. Nakonec ovšem musím uznat, že „Abbath“ nedopadlo vůbec zle a že ta placka je úplně v cajku.
V žádném případě nechci vzbudit dojem, že je to album nějaký zázrak – to fakt není. Mediální tlačenku měl sice Abbath dost velkou, ale to nic nemění na faktu, že ta deska není žádné veledílo a rozhodně to není adept na nahrávku roku – jednoduše proto, že to zdaleka není adept ani na nahrávku měsíce ledna. Je to jednoduše pohodová fošna, jež se příjemně poslouchá, na chvíli dokáže zabavit, ale zase je zbytečné to přechvalovat, nadhodnocovat a dělat z toho něco, čím to není.
Z celého soundu alba jsou samozřejmě mocně cítit ozvěny Immortal. To je věc vcelku očekávaná a docela logická – ostatně, Abbath by byl asi sám proti sobě, kdyby zahazoval za hlavu to, co mu na blackmetalovém kolbišti zajistilo legendární status, a kdyby se zbavoval svých typických trademarků jako třeba pandí paint. To se evidentně nestalo a sám Abbath se své minulosti nezříká – vždyť třeba na limitované verzi „Abbath“ se nachází nová verze (vlastně by tomu šlo říkat i cover) „Nebular Ravens Winter“. Naopak by svým způsobem bylo i zvláštní, kdyby z toho nebyl cítit zvuk Immortal, když Abbath v čele téhle formace stával od začátku 90. let. Na druhou stranu se ale musí férově uznat a přičíst k dobru, že jakkoliv se „Abbath“ svým pojetím k Immortal blíží, nejedná se o vyloženou kopírku, a pokud někdo tvrdí, že se Abbath snaží hudebně parazitovat na svém předchozím působišti, tak to poněkud přehání.
Tak či onak, rozhodně lze od „Abbath“ očekávat black metal, avšak žádná pekla, deprese nebo jakoukoliv jinou tu vyloženě extrémní podobu stylu. Už Immortal v tomhle ohledu nebývali vyslovení extrémisti v porovnání s jinými kolegy a Abbath jde v tomto ohledu ještě dál. Jednoduše je to docela přívětivá forma žánru, příjemně šlapavá, poslouchatelná i pro lidi, kteří nepatří k fanatickým příznivcům black metalu. Deska jde leckde až někam na pomezí heavy metalu s krákoravým vokálem, což je skvěle slyšet třebas v předposlední „Root of the Mountain“, protože to je prostě skoro regulérní hevík. Ale neříkám to v automaticky pejorativním slova smyslu, protože zrovna tahle písnička patří k tomu nejzábavnějšímu, co se na „Abbath“ nachází. Z tohoto úhlu pohledu lze jistě vidět i paralelu s již jednou zmiňovaným jednorázovým projektem I.
Tentokrát se ani nebudu pokoušet o popis všech písniček, jež se na nahrávce nacházejí, a vypíchnu jen těch pár, které podle mě nejvíc stojí za pozornost, a zbytek pak spláchnu všechno dohromady. Inu, pojďme na věc. Mě osobně určitě baví druhá „Winterbane“, která má prostě hezký odpich, několik dost povedených a chytlavých riffů, a i když se zastavila krátce před hranicí sedmé minuty, což z ní dělá nejdelší track na celém počinu, těch dobrých motivů a riffů je v ní dost na to, aby to nenudilo.
Dále se mi líbí čtvrtá „Ocean of Wounds“, již žene kupředu především Kevin Foley za bicími, mírně epičtější nádech (ačkoliv v tomhle „Ocean of Wounds“ zdaleka není osamocena a vlastně by to šlo prohlásit o nemalé části songů) a skvělé kytarové melodie, jichž by mohlo být klidně ještě o krapínek více. Třetím a asi úplně nejvyšším vrcholem „Abbath“ pak je již jmenovaná „Root of the Mountain“, v níž díky střednímu tempu a další porci povedených melodií naplno propukne onen epický feeling a dostaví se nejlepší atmoška.
Vše zbylé je na pohodu a celkově vzato tu není žádný kus, o němž bych musel tvrdit, že mě irituje a že bych jej z alba vyrazil, ale jsou to prostě jen takové v klidu věci a nemají zas až takové koule, abych tu o nich v recenzi musel básnit. A jestli jste si to už spočítali, tak víte, že vzhledem k tomu, že jsem výše vypíchnul jen tři tracky, tak v tomto odstavci mám na mysli nadpoloviční část alba…
…z čehož tak nějak přímo vyplývá, že to, co jsem nyní prohlásil o těchto pěti písničkách, vlastně platí i o celé desce. Už jen proto, že i ty tři vrcholné kusy mají hodně daleko do nějakých geniálních kompozic. Stručně řečeno je to tedy celé poslouchatelná pohoda, což samozřejmě obecně vzato není špatný výsledek a spousta alb na tuhle úroveň nedosáhne, ale jak už padlo výše, bylo by hloupé „Abbath“ přeceňovat jen díky jménu, jež za celým projektem stojí.
Druhý pohled (Atreides):
Immortal si v poslední době užili docela slušné mediální, nicméně ne zrovna pozitivní pozornosti věnované jejich (ne)rozpadu, který skončil oddělením Abbatha a pokračování Immortal v sestavě Demonaz–Horgh. Netřeba tuhle kauzu nějak víc rozmazávat, beztak to zvládli jiní dříve a lépe. Klíčová je především eponymní deska eponymního Abbathova projektu (taky na vás ten člověk působí tak trochu jako egocentrik?), přičemž materiál na ní obsažený je snad podobný tomu, jenž se měl objevit na slibované novince jeho ex-domovské kapely. A světe div se, taky podle toho zní.
Jinými slovy, Abbath na „Abbath“ (nemůžu si pomoct, ale prostě mi u téhle shody jmen chtě nechtě cuknou koutky) vyrukoval s hudbou, která je od A do Z naprosto typická pro Immortal. Na kost promrzlý černý kov brodící se zbytky heavy metalu se halí do pláště z ledu a vzduchem se nese ozvěna Abbathova charakteristického chrapláku. Stejně jako (zatím) poslední deska Immortal, „All Shall Fall“, se drží velice střídmých 40 minut, které ovšem dokáže naplnit bezezbytku, jakkoliv je ona náplně veskrze klasická a oproti poslednímu setkání s hudbou těchto zavilých trve seveřanů doznala jen málo změn.
Osobně jsem doufal, že by něco víc ze sebe mohl projevit King ov Hell, který po Abbathově boku drhne čtyři struny baskytary, a ačkoliv jeho příspěvek není nezanedbatelný, na povrch se dostává spíše výjimečně při basových výjezdech – jako třeba ve dvojce „Winter Bane“. „Abbath“ se tak jeví jako jasná sázka na jistotu a minimum riskování, které by mohli fašou… pardon, fanoušci odmítnout. Udržování nastaveného kurzu lze ovšem těžko vyčítat, tím spíš, když všechno funguje, jak má. Pravda, občas je trve póza vážně vtipná, a když jsem slyšel teatrální (jakkoliv se objevují střídmě) party v „Ashes of Dead“, měl jsem co dělat, abych se nezačal chechtat. Ale což, jistá míra specifické nadsázky k Immortal (alespoň podle mého soudu) patřila vždy a jsem rád, že v případě Abbathova sólového pokračování tomu není jinak.
Takže ačkoliv jsem měl před vydáním alba trochu obavy, že by to mohla být natahovaná nuda a hromada vaty, pročež jsem k desce přistupoval spíš se směsicí zvědavosti a skepse, nakonec mě „Abbath“ vlastně docela baví. Neříkám, že ta deska není bez chyby a při troše šťárání bych určitě našel něco, co se mi nepozdává, na druhou stranu žádná z osmi skladeb není vyložená vata a každá má něco do sebe a s takovou jí dokážu těch pár drobností odpustit.
Norové Immortal se konečně vyjádřili k rozkolu ve svých řadách, po němž zpěvák a kytarista Abbath formaci opustil a vydal se na sólovou dráhu. Norský patentový úřad již případ uzavřel, takže je prý nyní možné vydat prohlášení.
Ve zkratce: Duo Demonaz–Horgh se nechalo slyšet, že Abbath již delší dobu brzdil chod kapely a bylo nutné kvůli němu rušit zkoušky a že namísto řešení svých problémů se pokusil si za jejich zády registrovat značku Immortal na sebe. Poté, co to zbytek skupiny zjistil, se vydal na sólovou dráhu. Jeho žádost prý byla úřadem definitivně odmítnuta minulý měsíc, přičemž jedním z hlavních důvodů bylo to, že Abbath byl pouze spoluautorem hudby, jež vznikala dílem celé kapely, a nijak se nepodílel na textech.
Abbath – neboli nový projekt, který založil zpěvák a kytarista Abbath po svém odchodu z Immortal – vydá svou debutovou desku v lednu příštího roku u firmy Season of Mist. Release party k albu je naplánována na 23. ledna 2016 v Londýně.
Začátkem roku se Abbath vypraví na evropské turné po boku Behemoth, Entombed A.D. a Inquisition. 4. února se tato sestava objeví i v Praze.
Ještě před nějakým časem to s budoucností Immortal nevypadalo zrovna růžově, ale kapela nakonec bude pokračovat nadále i bez zpěváka/kytaristy Abbatha. Ten se pokusil u norského patentového úřadu získat značku Immortal pro sebe, ale jeho žádost byla v červenci zamítnuta, takže bude pokračovat se svou novou kapelou Abbath.
Zbylí členové – tedy kytarista Demonaz a bubeník Horgh – budou nadále pokračovat jako Immortal a aktuálně již pracují na další desce, jež vyjde pod křídly Nuclear Blast Records. Na novince se mimo jiné objeví skladby „Northern Chaos Gods“, „Called to Ice“ a „Blacker of Worlds“.
