Datum: 11.8.2012 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…

Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!