Archiv štítku: improvisation

The Necks – Unfold

The Necks - Unfold

Země: Austrálie
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Ideologic Organ

Tracklist:
01. Rise
02. Overhear
03. Blue Mountain
04. Timepiece

Hrací doba: 74:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rest jménem The Necks mě provází od dob, kdy vytryskl můj zájem o nekonvenční jazzové vyjádření. Se snahou pochopit, oč běží, jsem se entusiasticky pustil již do minulé řadovky. Říkala si „Vertigo“ a dávala mi svou neuspořádaností natolik zabrat, že jsem po tuhém boji musel přiznat porážku. Australanům i sobě jsem však slíbil návrat. Touha pochopit a s potěšením se přisát nadále hořela, s jedinými otázkami kdy a jak znova. Odpověď na kdy mám už nyní – „Unfold“ tu je letos; v případě jak se pokusím o postupné rozkrytí.

Plátkem jazzovým nejsme, a proto bych si dovolil malé historické okénko pro obeznámení. Je tomu letos třicet let, kdy se pianista Chris Abrahams, perkusista Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton dali dohromady a tuhle hromadu následně zaštítili názvem The Necks. Dva roky nato byla první dlouhohrající práce na světě, jmenovala se „Sex“. Po debutových avantgardně jazzových orgiích poté pravidelně přicházely další, ob rok dva tři, třebaže už s názvy vzrušivými poněkud jinak. K aktuálnímu bodu, dost těžko však ke konečné, došli Australané v totožné sestavě, za zvuků více než desítky řadových alb a pokoncertních aplausů. Ty neradno vynechávat, ze spontaneity těžící The Necks odkrývají svou sílu údajně až naživo. Než se o tom v květnu budeme moci přesvědčit, přijměte prosím několik slov ohledně vydatného studiového předkrmu.

Jakkoli to zní vágně, zásadním elementem – s prostředky improvizace silně pracujícího – „Unfold“ je nástrojová symbióza, nemožnost najít vůdčí roli nebo poddaného. Chvilkové sólo i nepatrně hlasitější vůdcovství jednoho z nástrojů by narušilo klíč, pomocí jehož prostředků The Necks album budují. Není ani jistiny perkusí a basy, ani melodičnosti klávesové hry. Vše je melodie i rytmus zároveň. Nástroje nepůsobí individualisticky, bavíme se o jednolitém hlasu, na němž pro kvalitu vylouděného tónu nezištně spolupracují plíce, bránice, hrtan.

Svět The Necks plyne bez zastavení, proud hudby se neúnavně valí, některé z linek nenápadně vyskočí, jiné se zase rozhodnou vytratit. Důsledkem je naprostá kompaktnost sdělení i přirozená návaznost, jako by to měly jednotlivé nástroje odjakživa v popisu práce. Zapomeňme na výkyvy, akcentování výrazných momentů, na chytlavost, ani tu náznakovou. Zřejmým gró je naprostý opak, permanentně tekoucí dění. První, třetí i čtyřicátá sekunda (minuta) nevyčnívá, zároveň ji však nelze přehlížet. Stěží lze poukázat na chytlavost, byť jen nepatrný náznak, melodičnosti ani refrénům „Unfold“ nepřeje, naproti tomu prosazuje bytostnou repetitivnost.

Tok – až k ambientu tíhnoucí – řeky podporuje neustálý přísun nosných myšlenek a neoposlouchatelné variace motivů, které se přerývají s lehkostí a omračující samozřejmostí po celou hodinu a čtvrt. A ta atmosféra. Stačí pohlédnout na obal a sajeme. Jsme ve hře odstínů, příjemného zamšela až tajemna. Zajati ve vrstvách, svědky křížení horizontů, houstnoucích mlh a dramatických tlaků.

Předchozí řádky doufám odhalily mnohé. Implicitně možná též to, že nejde o hudbu lehce poslouchatelnou, připravenou pro okamžité vychutnání. The Necks naopak bez ostychu tvoří nepřístupně, nač nějaké ohledy na okolí. Receptem na společnou lebedu je soustředěný poslech a trocha obrnění se vůči prvotnímu šoku, alespoň pro případ, že jste doposud netknutí. Odměnou vám bude dechberoucně organický celek, monolit, proud nevysychající svobody.


Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Datum: 26. 1. 2017
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Týdny nového roku začaly zhurta a o hudební nadělení nebyla nouze. Desek se vyrojilo požehnaně, koncertů-solitérů rovněž a ani ty festivalové nezůstaly pozadu. Křest tímto tříplamenným ohněm má nový rok za sebou již nyní. O festivalový příspěvek se postaral pražský svátek Spectaculare. Ten sice patří k těm mladším, nicméně při čtvrtém ročníku už můžeme mluvit o počínající tradici. Tiše, ale zato doufaje. Je totiž oč stát.

Pakliže jste se s konceptem pražské festivalové spektakularity doposud nesetkali, vězte, že jde o klubovou přehlídku, jež v letošní podobě trvá takřka celý měsíc. Zatímco délka festivalové reality se v průběhu let navyšovala, koncept zůstal přibližně shodný – přivézt do Prahy zástupce různých uměleckých forem a představit je pod jednou festivalovou vlajkou. Na prvním místě hudba a dále třeba tanec, filmové snímky, výstavy i nějaký ten workshop, který pro mě navždycky zůstane dílnou. Není jednoduché hledat společné jmenovatele, jež vystupující spojují, zpravidla se však jedná o účinkující z periferie zvaná alternativa. Na hudebním poli vládne elektronika – ambienty, techna a další srandy. Na občasnou návštěvu pak připluje jazz, který to ale od elektroniky beztak vždycky chytne. Stejně jako šestadvacátého, kdy do Prahy jazz přijeli elektronicky nakazit Arve HenriksenChristianem Fenneszem.

Výsledku společného vystoupení obou hudebníků dostal příležitost přihlížet Palác Akropolis, de facto základna festivalového dění. Uměleckých prostor, jež letos poskytují spektakulárním představením azyl, je ale víc a nejsou ledajaká – krom klubů vzpomeňme na planetárium či kostel. Palác Akropolis každopádně platí za centrum a na HenriksenaFenneszem mířím právě tam.

Arve Henriksen

Dorážím netradičně včas. Jako jo, mám to tři minuty cesty, ale znám se. Takhle můžu slavit první dílčí úspěch. Tím druhým bylo ulovení slušného sedadla. I pár minut před začátkem to šlo díky poloprázdnu v sále snadno. Vše se však přehouplo v milé překvapení, na hlavní chod už čekal zodpovědně naplněný dům. Nejdřív ale předkrm. Ten obstaral slovenský kytarista David Kollar, hudebník, který se zhlédl mimo jiné ve filmové hudbě. Má cesta k jeho osobě ale směřovala jinudy, přes KoMaRu, parádně ujetý projekt kombinující postupy rockové a jazzové. A že škopky na debutu ovládl Pat MastelottoKing Crimson, to asi taky není zmínka úplně od věci. Každopádně toho dne vystoupil David Kollar sám, s elektrickou kytarou, efekty a jablečným pomocníkem.

Světla v publiku hasnou, ta pódiová sílí a míří na stolek, za nímž se začíná hrát ve vší tichosti a jemnosti. Intimní kytarové tóny postupně houstnou, nikterak přímočaře, spíše s oklikami, ne však samoúčelnými. Houstne se na vlnách, plynule, s připomenutím, že se dá nejen zvyšovat hlas, ale taky vzpomenout na intimní šeptání začátku. Kroky směřují přes smyčce a ťukání na tělo až k silně rytmizovaným pasážím, jež Akropolí poprvé trochu zatřesou. Ale nikterak rázně a nahlas, vášeň tentokrát sálala především z hračičkování, jež dokázalo zůstat v mantinelech smysluplnosti a tepání pro výsledek. Ten stál nejen za poslech, ale taktéž za slib, že se nevidíme naposled.

David Kollar

Pár minut na protažení a je tu další hození do vody. Publikum zhasnout a ztišit, pódium hrát, žhnouti a tít. Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. Před nimi světelná hradba, kterou Henriksenova trubka s Fenneszovou kytarou a královstvím z krabiček začínají improvizačně pronikat. Ještě brýle, ale už, Arve, hraj, přiběhnu záhy, tvůj Fennesz. Sestava kompletní, přede mnou demonstrace, jak to bude celé probíhat. Zatímco Kollarovy linky a úmysly se ještě daly z pozorování vyčíst, společně hnojená ambientní abstrakce norsko-rakouského dua něco takového neumožňovala. Zde nebyl prostor na srozumitelné odpovědi, vše zastřel háv elektronických nejasností. Přesto bylo možné uvolnit se a relaxovat. Však to od Fennesze známe, překážky glitche a tajnůstkařiny nemusí znamenat nepříjemnosti.

Trubka mi dala samozřejmě vzpomenout na Supersilent, kde se Henriksen umí objevit jako náznak chvilkové spásy od chaosu i jako příspěvek do neřízené hlukové mlýnice. Vynecháme-li ono slovíčko „hlukové“, můžeme něco podobného říct i o vystoupení s Fenneszem. Za zjevné poznámky, že Henriksen se tentokrát dostával ke slovu častěji a neplatil za otcovský dohled nad dvěma hyperaktivními excentriky. Nor se dostal i ke svému vysoko položenému zpěvu. Také jím dokázal podobně jako trubkou dokonale ctít prim tajnosnubného ambientu a stal se součástí hry, nikoli dominantou nade vším.

Fennesz

Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. A hádejte, kolik nakonec dvojice předvedla kompozic. Dvě? Jo. S přídavkem však tři. Nejen protože do desáté zbývalo ještě několik chvil a sál plesal nadšením. Spíš aby bylo jasno, že nejasnost a záchytné body jsou i přes občasné svity jasna tím přitažlivým gró.


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…


ExSxMx – E.S.M.

ExSxMx - E.S.M.

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / drone / noise
Datum vydání: 1.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Evu svrbí míca
02. Elementary School Mamlases
03. Emen Stahl Moon
04. Echte Schlechte Madhausen / Electro Save Mode

Hrací doba: 79:22

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Jeden z největších šílenců české hudební (?) scény opět útočí. Jistě, je tu i pár dalších hlukařů, ale asi jen těžko najdete někoho, kdo by v přístupu dokázal trumfnout Radka Kopela, krále domácího noisu, jenž terorizuje posluchače a v neposlední řadě i nebohé recenzenty (není problém si pomocí mistra Googla dohledat nejednu opravdu vtipnou recenzi, kde je vidět, že autor vůbec netušil, která bije) pravidelnou dávkou antihudebního überpekla již od 90. let. Nicméně, král je mrtev, ať žije král. V momentě skonu Napalmed, suverénně nejkultovnějšího jména, jaké kdy Česká republika dala hlukovému světu, se zrodil a odkaz převzal nový projekt, jehož smyslem života je opět skřípění, lomození, pískání, hluk a nezřízená improvizace. Zprzněním jmen Einstürzende Neubauten a Merzbow tak vznikli – Eine Stunde Merzbauten.

A jak vidno, Eine Stunde Merzbauten se mají čile k světu a od svého vzniku v roce 2014 servírují již čtvrtou penetraci ušních bubínků kovovými pazvuky. Svou historii projekt načal deskou „7305“ a loňský rok se nesl ve znamení dvou splitek. Letos se však Kopel a jeho industriální družina vracejí pod pseudonymem ExSxMx opět s plnohodnotným materiálem, jehož hrací doba činí strašidelných 80 minut. Ale tak zrovna u noisu na těch stopážích zas tak nezáleží… buď to někdo nedá ani pět minut, anebo mu ta osmdesátka problém nedělá, nic moc mezi tím asi není.

Středobodem nové desky je jistojistě mamutí kompozice (dá-li se to vůbec kompozicí nazvat… dost pochybuju, že to někdo komponoval, haha!) „Elementary School Mamlases“. Ta dosahuje skutečně respektuhodné délky 43 minut, což se tváří jako kurevská výzva. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se to poslouchá – no, vlastně vcelku v pohodě. Tak nevím, jestli už jsem za ty roky fakt tak otrlý dobytek, anebo nám Radek (a.k.a. RaK a.k.a. Uspá Watch a.k.a. ElektRachot a.k.a. ElektRandall a.k.a. ElektRek) měkne.

Ne, teď už vážně. Pro obyčejného smrtelníka je to samozřejmě pořád smrt a ani nemusíte být na úrovni, kdy žerete produkci Jarka Šimka, abyste po poslechu „Elementary School Mamlases“ začali krvácet z uší, nosu, očí jakož i prdele a pohlavních orgánů. Na druhou stranu, jak v rámci tvorby Napalmed, tak i na „7305“ už vznikla mnohem větší hluková zla… ale na třetí stranu, tím spíš má tohle blíž k opravdové hudbě. Ale ani „hudebnost“ (haha!), ani větší „stravitelnost“ (hahaha!) nemyslím nijak ve zlém, pořád je to nálož jako sviňa – ale lze si to užít, vyžívá-li se člověk v takovém zvěrstvu.

Spíš než čistokrevný hlukový atak je „Elementary School Mamlases“ freejazzovou saxofonovou masturbací, pod níž Kopel přikládá industriálním skřípotem. Ale pozor, zas tak převratná věc to v rámci Radkovy muziky není a už z éry Napalmed existují počiny, s nimiž jde nalézt paralely – stačí vzpomenout třeba „Noisax Jazzostrial Fractamental“. Ale zpátky k „E.S.M.“. Až po více jak půlhodině nezřízené avantgardy se konečně spustí řádný hlukový hell, jenž celou experimentální suitu vygraduje (skutečně ano!). Tohle bych povinně pouštěl všem hipsterům, aby konečně slyšeli, jak zní alternativa – ze srand typu „Elementary School Mamlases“ by se jim oholily vousy a Club-Mate by zkyslo!

Eine Stunde Merzbauten

Jmenovaný kolos je sice skutečně kolosální, avšak stále tvoří „jen“ cca dobrou polovinu celkové stopáže „E.S.M.“. Zbylé skladby sice nedosahují tak monumentálních délek, ale i přesto se nesou v obdobném duchu jako 40minutový monolit. Noise tu sice je, ale o něco větší roli tentokráte hraje industrial až drone. A stejně jako v „Elementary School Mamlases“, i do ostatních tracků promlouvají další hostující nástroje. V „Echte Schlechte Madhausen“ je to opětovně saxofon, zatímco v úvodním hitu „Evu svrbí míca“ (tuze roztomilý název) a „Emen Stahl Moon“ to jsou – housle. I takový nástroj zní na „E.S.M.“ povětšinou tak experimentálně, jako by na to nehrál člověk smyčcem, ale spíš Satan svým žaludem, nicméně vedle toho se zde v několika vzácných momentech vyskytuje věc vskutku nevídaná, neslýchaná. Považte sami, lidičky, asi ve dvou (nejspíš slabších) chvilkách zde lze zaslechnout i náznak melodie! Poslední položku pak tvoří skrytý song „Electro Save Mode“ (na CD součástí stopy „Echte Schlechte Madhausen“), což je cca čtyřminutové pištivé týrání synťáku.

V jednu chvíli jsem použil pojem „stravitelnost“ – to je, tvrzení o těch asi dvou několikavteřinových melodií navzdory, samozřejmě nutno brát s velkou nadsázkou. Spíše to bylo myšleno tak, že „E.S.M.“ není taková ta masa nejextrémnějšího hluku. Jak již padlo, novinka je víc industrial a drone s freejazzovou příchutí a onen echt noise tam je až tak v závěsu. Což jednak nemusí být (a není) špatně, druhak je to furt šílenost až za roh, kterou zmáknou jen chrabří jedinci. A tak to má samozřejmě být, toto není muzika pro vyměklé moče.

ExSxMx - E.S.M.

Nebudeme si nic nalhávat, recenze na Napalmed / Eine Stunde Merzbauten / skoro i noise obecně jsou vlastně jen dvojího typu. Půlka lidí vůbec nemá šajnu, co to kurva je, a vyplodí písmenkový zvratek bez většího smyslu o tom, jak to nějak skřípe, ale poslouchat se to nedá – prostě aby nějaký text vyšel, když do redakce přišlo cédéčko. Druhá půlka lidí nechce vypadat jak zaprodanecká mrdka, co nerozumí umění a avantgardě, tak vyplodí recenzi, jak to krásně skřípe, jaký je poslech očista a jak v tom objevili smysl existence, sáhli si na dno, pohlédli do nitra lidské duše a další sračky. Já nehodlám dělat ani jedno. Poslech jsem si užil, fakt a upřímně jo, mě tyhle hlukové chlívky baví, ale nebudu vás tahat za fusekli – katarzí jsem si neprošel a regulérní poslouchání, že by se k tomu člověk vracel a vychutnával jemné nuance, vážně nehrozí. Čas od času ovšem nezaškodí dát si nějakou šílenost, takže jsem si naposlouchávání „E.S.M.“ (nebojím se to říct, vlastně zopakovat) užil, a až Eine Stunde Merzbauten pustí do světa další 80minutový opus, tak věřím tomu, že si to užiju taky. Je to málo? No to hej – není!

P. S. Nezapomeňte si všimnout, že každá skladba má iniciály – „E.S.M.“!