Archiv štítku: In Flames

In Flames – Siren Charms

In Flames - Siren Charms
Země: Švédsko
Žánr: alternative rock / melodic death
Datum vydání: 5.9.2014
Label: Epic

Tracklist:
01. In Plain View
02. Everything’s Gone
03. Paralyzed
04. Through Oblivion
05. With Eyes Wide Open
06. Siren Charms
07. When the World Explodes
08. Rusted Nail
09. Dead Eyes
10. Monsters in the Ballroom
11. Filtered Truth

Hodnocení:
Kaša – 5/10
H. – 3,5/10
nK_! – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Tak, uběhlo nám několik dní od vydání recenze “Exit Wounds” thrash/deathových seveřanů The Haunted a máme tady druhé pokračování pomyslného trojdílného seriálu, který se věnuje novinkovým albům göteborgských velikánů extrémní metalové scény, z nichž hned dvě jména by se dala úspěšně považovat za pionýry melodického death metalu. Řeč je samozřejmě o At the Gates, na jejichž novinku si ještě musíme nějaký ten týden počkat, a logicky jsou tak na řadě In Flames, kteří už s tím death metalem mnoho společného nemají, ale jejichž novému počinu “Siren Charms” se nyní podíváme na zoubek.

Tato pětice si během své dlouhé kariéry prošla nemalým vývojem, kdy se dostala do takového stavu, že její alba jsou v delších časových intervalech prakticky nesrovnatelná. Samozřejmě, pokud si vezmeme na paškál “Siren Charms” a předchozí, jubilejní desátý zářez “Sounds of a Playground Fading”, tak je ten zmíněný vývoj znatelný o poznání méně, ale postupný příklon k aktuální formě, která má s původním death metalovým hřměním společné opravdu už jen to jméno, je na novince dotažena nejdál ze všech předchozích počinů. Pryč jsou časy, kdy se kapela brodila až po uši v death metalové agresi a její gró tvořila kombinace ostrých kytar s technickými melodickými vyhrávkami, které z tohoto stylu udělaly to, čím dnes je. To vše navíc okořeněné bicími drtičkami a pekelně ostrým vokálem Anderse Fridéna. Znáte to, prostě klasický death metalový sound.

Přestože se v případě In Flames jedná o proměnu postupnou, která není úplně lámaná přes koleno a lze ji nazvat jakýmsi dospíváním v hudebním směřování, tak pomyslný zlom nastal s vydáním “Reroute to Remain”, jež přišlo ruku v ruce s jednoduššími kytarovými riffy, podladěným zvukem a modernějším přístupem ke kompozici. Výsledek koketoval s nu-metalem a do dokonalosti byla tato formulka dotažena na následujícím “Soundtrack to Your Escape”. Následovalo “Come Clarity”, které dodnes považuji za poslední opravdu dobré album pětice, protože to, co následovalo, už je ukázkou nemalé hudební impotence. “A Sense of Purpose” a “Sounds of a Playground Fading” jsou z mého pohledu nejslabší články diskografie In Flames, takže i proto jsem od “Siren Charms” nečekal žádné zázraky.

Aby bylo jasno, tak musím podotknout, že nemám nic proti změně hudebního směřování In Flames a volání fanoušků po otočení kormidla směrem k “Whoracle” a “Colony” tak považuji za zbytečné, protože i kdyby byli In Flames tak hloupí, že by jej vyslyšeli, tak bych kapele tuto tvář už nevěřil a dokážu si představit ten zmatený hudební výsledek. Já sám třeba při touze po hudbě In Flames vždycky sáhnu po “Come Clarity” a “Soundtrack to Your Escape”, jejichž přístup k míchání ostrých kytar a melodických vokálů mě strašně baví. Když mám naopak chuť po melodickém death metalu, tak sáhnu po úplně jiných partách, čímž neříkám, že alba z 90. let jsou špatná, jen mě osobně to k nim vyloženě netáhne. Kam tím ale mířím. Nepatřím mezi lidi, kterým by vše po “Reroute to Remain” smrdělo na míle daleko, takže nemám žádné předsudky a jsem schopný si najít povedené skladby i z alb nedávných; jejich hlavní problém však tkví v tom, že na jednu dobrou píseň se na placce nachází trojice šedivých a nevýrazných věcí. A to samozřejmě není to pravé ořechové.

V tomto ohledu je “Siren Charms” poměrně vyrovnaným materiálem, protože ty rozdíly v kvalitách daných songů nejsou tak obrovské jako třeba na “A Sense of Purpose”, ale přesto mám s tvorbou In Flames jeden podstatný problém. Je jím vokál Anderse Fridéna. Samozřejmě chápu, že spolu se změnami hudby samotné musí na svém vokálu pracovat i on a nemůže tak donekonečna plivat jedy skrze hrubý growling, ale zatímco dříve byly jeho kombinace ostrých a melodických pasáží přinejmenším slušné, tak poslední roky mi přijde, že jeho vokál studiově strašně zeslábl a poslouchat to halekání, kde se nevelkou sílu svého hlasu snaží dohánět vrstvením několika stop zpěvu, je pro mne čím dál větší obtíží. Nemůžu v tomto ohledu nezmínit hned úvodní “In Plain View”, která zní, jako by si pubertální hošíci založili kapelu a mikrofonu se chopil první náhodný týpek, kterému to alespoň trochu jde. Jestliže sloky mají být poklidnější a držet veškerý tlak kontrolovaně pod pokličkou, tak místo exploze v refrénu přijde nepříliš konfliktní (ale přesto efektní) hřmění, které pohřbívá Fridénovo kňourání, jenž tuto skladbu dokonale zařízl.

To, že death metal už v případě této pětky není na pořadu dne, není nic nového, protože In Flames se postupně vypracovali někam ke kombinaci mezi alternativním rock/metalem a letmých metalových výjezdů, která však skončí někde na půli cesty u Fridénova řevu. Opět opakuji, že nemám nic proti tomu, ale barvitá deska prostá na jednoduché kopance plné agrese ještě neznamená, že má i kapela takového formátu automaticky vyhráno a na růžích ustláno. “Siren Charms” přináší mezi tou jedenáctkou nových kousků hned několik slabých písní, které nahrávce příliš neprospívají. Úvodní “In Plain View” už zmíněna byla, ale ještě je zde patetický pokus o baladu jménem “With Eyes Wide Open”, obdobně laděná “Though Oblivion” nebo nudná “Monsters in the Ballroom”, kterou mimo ostatní písně sráží nezajímavá struktura, zbytečné sólo a hlavně špatný Fridén, jehož melodický zpěv v refrénu mi spíš vadil, než abych si s chutí zanotoval.

To by jako osobní výčet toho špatného mohlo stačit, takže obrátím svou pozornost radši na povedené kusy. Jako takové slabé udobření fanouška starších časů působí “Everything’s Gone”, v níž ta ostrá metalová hrozba není vyloženě scestná a do skladby zapadá, takže i když je celkově laděna směrem do dnešních dní, tak ten letmý oldschool nádech není vůbec nepatřičný a nějakým způsobem urážející. Kupodivu se mi z novinky nejvíc líbí ty melodičtější kusy, v nichž se In Flames o nic nesnaží a předvádí formu, v níž mi z instrumentálního hlediska přijdou nejuvěřitelnější a nejsuverénnější. Abych jen tak neplácal do větru, tak třeba třetí v pořadí “Paralyzed” je velmi povedená hitová melodka, která si nic nezadá s “My Sweet Shadow” nebo “Touch of Red” ze “Soundtrack to Your Escape”. Vážně slušný kousek.

Hodně překvapivě vyznívá “When the World Explodes” s hostující zpěvačkou, jež pomáhá velmi přesvědčivému Fridénovi, a kteří spolu rozehrají hru řvouna a něžné zpěvačky. V jejích partech ji pak tichým našeptáváním doplňuje Fridén. Pro mě osobně se z této skladby stal jeden z lepších momentů “Siren Charms”, přestože snaha o vlezlou líbivost je u ní už opravdu na hraně. “Filtered Truth” je taky hodně příjemná metalová věc, která vyznívá jako most mezi rockovou zpěvností a jednoduchostí a severským metalem a přesně tímhle směrem by se In Flames mohli do budoucna ubírat. Jdeme dál. Hodně jsem se s prvním zveřejněním bil se singlovou “Rusted Nail”, jíž jsem díky jednoduché stavbě a nepřesvědčivému Fridénovi nemohl přijít na jméno a po jejímž poslechu jsem od celého alba očekával vážně jen to nejhorší. Ani nevím, co se ve mně zlomilo, že jsem si ji v kontextu celé desky vyloženě oblíbil a s každým poslechem se na ni těšil. Titulní “Siren Charms” se sice nijak neliší od některých výše odepsaných kusů, ale je mnohem uvěřitelnější a ve výsledku dobře stravitelnou skladbu, která nezní, jako by vypadla z rádiové hitparády pro rádoby rockery (“Through Oblivion” je v tomto fakt přeborník).

Není nutné to nadále zbytečně omílat. Komu se In Flames zprotivili na předešlých albech, tak díky “Siren Charms” názor zcela určitě nezmění, ale novinka přináší docela svěží materiál, který je mnohdy kažen jen tím Fridénem (to berte jako hodně subjektivní výtku, protože jsem slyšel i názory, že líp Fridén ještě nezpíval). Oproti předešlým neposlouchatelným blábolům plných vaty si však po vyslechnutí aktuální desky můžu poupravit vnímání tvorby In Flames směrem k lepšímu, protože jedenáctou desku považuji za průměrný, nicméně solidní materiál.

In Flames nelze upřít jedno jediné. Nebojí se jít hlavou proti zdi (svým fanouškům), kteří můžou už po několikáté volat po návratu ke starým dobrým časům a pánové jako by neslyšeli a dál se vyvíjí směrem k modernímu alternativnímu metalu. Na jednu stranu je mi to strašně sympatické, ale na druhou je nutno říct, že dokud budou jejich moderně orientovaná alba oslabována nemalým množstvím výplně a Fridén nezíská dříve ztracenou jistotu v hlase, tak se výš než na žánrový průměr nepřehoupnou. A totéž platí i pro “Siren Charms”, které je přesně tím průměrem, který člověk očekává od neznámé party a nikoli od legendy severské scény, mezi které In Flames už hezkých par let patří.


Další názory:

Upřímně jsem se opravdu snažil, poslouchal jsem poctivě a vážně jsem dal novince In Flames šanci na to, aby mohla prokázat své kvality, ale i přesto všechno si nemůžu pomoct – “Siren Charms” je prostě špatné. Vůbec mi nevadí to, že In Flames už nehrají melodický death a spíše se vrhli někam do vod alternativního rock/metalu, protože rozhodně nejsem nějaký oldschool fanda kapely, na její starou tvorbu nijak nepřísahám a aktuální směřování mi tudíž jako nějaké kacířství nepřijde. Problém mám s tím, že “Siren Charms” prostě a jednoduše neobsahuje nic jiného než nudný, naprosto neškodný a bezzubý materiál. Světlých chvilek je minimum (některé momenty v “Paralyzed”, “Through Oblivion”, “With Eyes Wide Open” a “Rusted Nail” – nejde však o celé skladby!) a většinu stopáže takové úplně nijaké nic, které ke mně nijak nepromlouvá. Opravdu jsem se snažil, ale nic jiného než absolutně zbytečné album jsem v tom nenašel.
H.

S In Flames to jde už několik let pěkně z kopce…nebo ne? Většinou kvituji snahu kapel o opuštění svých zavedených a veskrze nudných škatulek, ale právě s In Flames mám tak trochu problém. Ne, že by se mi jejich současná tvorba vůbec nelíbila, to ne. Spíše jde o to, jakým způsobem bere nový materiál do rukou sama kapela. “Sounds of a Playground Fading” pověsilo melodický death metal definitivně na hřebík a mnoho fanoušků napjatě očekávalo příchod “Siren Charms”, které slibovalo novou žánrovou transformaci. To se skutečně stalo a nyní máme co dočinění se skupinou hrající alternativní metal míchaný s alternativním rockem. Doposud na tom není vůbec nic špatného, horší ale je, že “Siren Charms” jako celek moc nefunguje a obecně je takové nemastné – neslané. Úplně blbé také není, dá se na něm najít několik povedených songů, ale pro příště by si In Flames měli skutečně ujasnit, jestli má smysl vydávat polonudná alba s nedotaženým potenciálem. Osobně si myslím, že pár měsíců v produkci navíc by “Siren Charms” vůbec neuškodilo. Zajímavé poslouchání: “In Plain View”, “Rusted Nail” a “Filtered Truth”.
nK_!


Redakční eintopf #67 – září 2014

Darkspace - Dark Space III I
Nejočekávanější album měsíce:
Darkspace – Dark Space III I


H.:
Darkspace – Dark Space III I
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Dark Fortress – Venereal Dawn
Index očekávání: 6/10

Kaša:
Joe Bonamassa – Different Shades of Blue
Index očekávání: 7/10

nK_!:
In Flames – Siren Charms
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Khold – Til endes
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Monomyth – Further
Index očekávání: 6/10

Skvrn:
Darkspace – Dark Space III I
Index očekávání: 8/10

Thy Mirra:
The Contortionist – Language
Index očekávání: 2/10

Vzhledem k tomu, že se nám eintopfová rubrika začala v jistém slova smyslu vymykat z rukou, zavedli jsme od tohoto dílu nové omezení. Protože se občas nějaký text zvrhl ve vypisování půlky seznamu vydávaných alb, čímž pak příslušný jednohrnec podle mého skromného názoru začal trochu postrádat smysl, rozhodli jsme se, že od nynějška může každý redaktor ve svém textu zmínit maximálně tři desky (jedno, jestli v pozitivním nebo negativním smyslu) včetně té, již si zvolil jako tu hlavní. Důvod je jednoduše ten, aby to byl trochu boj a aby tam všichni psali opravdu jen to, na co se těší, ne vypisovali padesát věcí, aby nevypadali jak vidláci jen díky tomu, že nezmínili nové Blut aus Nord, ačkoliv tu kapelu vlastně neposlouchají…

Pojďme už však k měsíci září, jehož hlavní dění se evidentně odehraje v hlubokém kosmu. Redakce se vyslovila jasně – suverénně nejočekávanější záležitostí měsíce je chaotický ambient black metal v podání švýcarských astronautů Darkspace. Očekávání jsou veliká, některým (šéf)redaktorům vlhne spodní prádlo už v předstihu, a jestli je to vše v případě “Dark Space III I” na místě, to se ukáže hned zkraje měsíce. Ani další skupina není zrovna vrchol normálnosti, protože druhý nejvyšší index očekávání patří (pro někoho možná trochu překvapivě) holandským psychedelickým krautrockerům Monomyth, jejichž loňský eponymní debut nemalou část z nás posadil na zadek, takže i na jeho pokračování v podobě “Further” jsme hodně zvědaví. A nakonec ani třetí nejočekávanější místo nepatří žádné velké hvězdě – Norové Khold jsou však v jistých kruzích docela kultovní a jejich nová deska “Til endes” bude první po dlouhých šesti letech, takže ani zde není zvědavost od věci…

H.

H.:

Tak nějak se mi zdá, že v letošním roce jsem ještě neměl opravdu velké dilema, co do eintopfu napsat, naopak jsem si vždycky dokázal bez nějakých větších problémů určit jednu desku, u níž jsem mohl tvrdit, že se na ni těším nejvíc. V září se to ale mění, protože zde vyjdou dva počiny, u nichž bych nijak neváhal s nejvyšším indexem očekávání. Tím prvním je KONEČNĚ nový opus geniálních Švýcarů Darkspace. Tihle bohové chaotického kosmického black metalu patří k mým snad nejoblíbenějším skupinám vůbec, protože cokoliv pod jejich hlavičkou vyjde, to je nepopsatelně uhrančivá hypnotická a fantastická záležitost, jež rozmetává veškerou konkurenci na prach. Jednoduše řečeno, vedle téhle kapely vypadá 99 % metalové scény jako naprosto bezvýznamné hovno. Poslední “Dark Space III” vyšlo už před dlouhými šesti roky, ale dodnes se té desky nemůžu nabažit a s každým novým poslechem je to pořád stejná síla jako poprvé. Na “Dark Space III I” mám tedy vcelku logicky ta úplně nejvyšší očekávání a nároky, a jestli v následné recenzi nedám 10/10, tak to bude obrovské zklamání, protože tady nic jiného než nejvyšší hodnocení neberu. Otázkou ovšem zůstává, co je zač onen druhý počin, jenž dokázal Darkspace vyzvat na souboj. Ten se jmenuje “Further” a pochází z dílny holandských krautrockerů Monomyth, jejichž eponymní debut mě v loňském roce smetl takovým způsobem, že jsem okamžitě upaloval si to koupit na těch nejlimitovanějších vinylech. Ne nadarmo se tahle instrumentální vintage psychedelie stala jedním z mých největších objevů loňska. Tím pádem jsem setsakra zvědavý, s čím Monomyth přijdou na pokračování, zvlášť když je to po pouhém roce. V té natěšenosti však přece jen o kus vedou Darkspace, jelikož jejich novinku vyhlížím již několik dlouhých let.

Ježura

Ježura:

Jak na to tak koukám, tak letos si to chudé září vyžralo za překvapivě plodný srpen. Jako ne, že by nevycházelo nic zajímavého (ostatně tipy kolegů obsahují desky, které většinou asi za poslech stát budou), jenže mě prostě nic z toho netankuje ani přibližně tak, abych šmikal metr a vyhlížel, kdy už to tu bude. Nějaké drobty se ale přeci jen našly, takže hudebně o hladu nezůstane ani chudák Ježura. Tentokrát to u mě vyhrávají Němci Dark Fortress, protože je mám v hledáčku od té doby, co mě skoro dva a půl roku totálně sestřelili naživo, a vydání jejich už sedmé desky “Venereal Dawn” je konečně pádný důvod utnout to věčné odkládání. To na počin “Til endes” mě norští Khold nalákali relativně nedávno, jenže ten nový matroš zněl naživo tak dobře, že si tuhle fošnu mezi prsty rozhodně proklouznout nenechám. No, a když už jsme v tom, celkem zvědavý jsem i na to, co předvedou Ophis, když už jsem si jejich “Abhorrence in Opulence” vzal na recenzi…

Kaša

Kaša:

Ačkoli bych si za normálních okolností dokázal ze zářijového seznamu chystaných novinek vybrat hned několik metalových jmen, tak tentokrát bude moje srdíčko tančit v rockovém rytmu. Důvod? Mám hned tři. Příspěvek do své diskografie jménem “Pure Heavy” totiž vydá norská sebranka Audrey Horne, která mě s minulým “Youngblood” velmi příjemně zaskočila. Hodně se však těším i na nového Slashe, který s Mylesem Kennedym za mikrofonem přinesl v podobě “Apocalyptic Love” velmi solidní porci šlapavého rock’n’rollu, a nevidím důvod, proč se obávat nějakého zklamání, takže “World on Fire” si své místo v tomto mém výběru určitě obhájí. No, a konečně je tady blues rocková hvězda Joe Bonamassa. Mám pro tohohle sympaťáka strašnou slabost někdy od dob, kdy vydal “The Ballad of John Henry”, a od té doby si v mém osobním posluchačském spektru vypracoval nezaměnitelné místo a velmi rád a pravidelně se k jeho albům vracím. “Different Shades of Blue”, které vyjde koncem září, bude vůbec prvním albem, na němž se sejde pouze Bonamassův autorský materiál bez klasických předělávek, takže jsem hodně zvědavý.

nK_!

nK_!:

Nejraději bych si vytrhal vlasy, protože jsem v srpnovém eintopfu zapomněl na Godsmack! Absolutně netuším, jak se to mohlo stát. Kdybych mohl, šoupnu fošnu s připitomělým názvem “1000hp” ještě sem. Smůla, že něco takového je nemyslitelné, ale září je pro mou maličkost naštěstí i tak poměrně plodné. Nejvíce se bezesporu těším na nové In Flames, které s každou další deskou žeru více a více. Vůbec mi nevadí, že postupně “měknou” – právě naopak. Dále jsem hodně moc zvědavý na novinku Cannibal Corpse jménem “A Skeletal Domain” (7/10) a doufám, že půjde o zlomovou nahrávku, která by mě donutila tuhle řeznickou kapelu začít znovu zhusta poslouchat z pohodlí domova. Co si budeme povídat, poslední dvě alba nebyla špatná, svým starším bratříčkům však nesahají ani po kolenní pahýl.

Atreides

Atreides:

Když jsem projížděl zářijovou chudou úrodu, zaujalo mě jen několik alb. Ale i když je spočítám na prstech jedné ruky a ještě mi dva zbydou, nízký počet bohatě vyvažují zajímavá jména. První z nich, Monomyth, loni vydali album, které se ke mně sice dostalo až se zpožděním, nicméně některé kolegy s přehledem uzemnilo. Věřím, že jen roční mezera mezi loňskou titulkou a letošním “Further” nebude mít na kvalitu desky vliv. Druhá dvě jména se ozvýají po několika letech mlčení a v obou případech věřím, že to bude pecka. V případě Darkspace proto, že tahle tajuplná smečka snad ani jiné desky dělat neumí a popravdě se ani nedivím tomu, že H. srší optimismem a vysokým očekáváním už od doby, co další počin oznámili. Mým favoritem pro září jsou však Khold. Nový materiál představený na Brutal Assaultu mě pěkně namlsal a fakt se těším, jak bude znít z alba, protože podle oné dvojice skladeb to vypadá na velice solidní desku i v případě, že by to byly skladby nejlepší.

Zajus

Zajus:

Psaní eintopfu pro září jsem odkládal až do poslední možné chvíle z jediného důvodu: doufal jsem totiž, že se objeví deska, kterou bych do něj mohl s chutí napsat. V zářijové nabídce totiž není doslova nic. Přesto jsou tu však dva počiny, na které jsem zvědavý. Prvně jsou tu Monomyth se svou druhou fošnou “Further”, která slibuje přinejmenším zajímavý poslech na pomezí krautrocku a psychedelie. Zatímco u zbytku redakce vyvolal debut této kapely nesmírně vřelé přijetí, sám jsem se k němu dostal až se zpožděním a nikdy do něj pořádně nepronikl. Proto doufám, že na “Further” budu již náležitě připraven a stihnu si jej užít, dokud půjde o aktuální záležitost. Mou druhou volbou pro měsíc září je pak “Dark Space III I” záhadných Darkspace. O této kapele slýchám jen to nejlepší, ostatně stačí se podívat o pár odstavců výše na odstaveček kolegy H., a to by v tom byl čert, aby na těchto řečech nebylo něco pravdy. Sám jsem je však dosud neslyšel, takže zatímco u Monomyth vím alespoň rámcově co čekat, u Darkspace tápu ve tmě, což má také své klady. Proto volím Monomyth a předpokládám, že známku na konci tohoto odstavce samotné “Further” hravě přeskočí.

Skvrn

Skvrn:

Jestliže prázdninové měsíce přinesly velký počet zajímavých nahrávek, v tomto ohledu je září znatelně chudší. Ale i tak se vybrat rozhodně dá a především volba hlavního taháku je tentokrát nadmíru jednoduchá. Naservírována je totiž lahůdka pro všechny vymetače všech černých děr a teď opravdu nemyslím těch děr, které si zajisté každý představil. Ano, v září nás opět navštíví astrální vizionáři Darkspace spolu s očekávaným pokračovatelem fantastického “Darkspace III”. Není moc desek, kterým bych z fleku pálil deset z deseti, ale “Darkspace III” do téhle elitní společnosti patří a to říkám i jako člověk, jenž hudbu Darkspace dennodenně nevyhledává. Jediné, čeho se trochu obávám, je ztuhnutí na místě, k čemuž výrazně svádí název “Darkspace III I”, ale to je jen taková nedůležitá pesimistická prognóza. S nijak valnou natěšeností, ale zato s velkou zvědavostí hledím vstříc “This Island, Our Funeral”, což je název novinkové desky skotských Falloch. Přes debutovou “Where Distant Spirits Remain” jsem se především kvůli vokálním linkám nebyl schopen přenést, ale přesto z téhle kapely cítím, že má na to vyprodukovat opravdu zajímavou nahrávku. Zajímavý – takový bude následující měsíc.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Tentokrát to vezmu taky stručně. Z nějakých mých fakt oblíbených jmen se nic velkého bohužel opět nechystá. V jednoduchosti tedy: možná se v nějakém závanu mrtvolné nálady dokopu k tomu, abych si aspoň pustil nové Cannibal Corpse, ale vysokou šanci tomu fakt nedávam. Co se týče Darkspace a jejich “Darkspace III I”, tak nějak tuším, i z výpovědi mých kolegů, že nepůjde o marnou věc, takže si je určitě naordinuji také, ovšem bude to moje první zkušenost s nimi, takže nevím co čekat a jak indexovat očekávání. No, a nakonec musím zmínit The Contortionist a jejich třetí desku “Language”. V mojí partě se The Contortionist obvykle označují slovem “sračka”, takže jsem zvědav, jestli bude “Language” zajímavým albem, za které by se nemuseli stydět ani Cynic, či to bude totální post-ambi-djent-generic-hipster shit s vesmírem a trojúhelníky na obalu. Soudě podle prvního singlu “Language I: Intuition”, to spíš ukazuje na možnost č. 2. Nechám se tedy překvapit, zda mi trojka od The Contortionist poslouží jako zdroj hudební inspirace, nebo zlé zábavy a výsměchu pro mě a mojí djentovou partu.


Brutal Assault 18 (pátek)

Brutal Assault 18
Datum: 9.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill

H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.

Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!

Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.

H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě IgorrRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.

Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.

Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.

H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!

Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!

H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.

Ježura: Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.

Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!

H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.

Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…

Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.

H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…

Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.

Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.

H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.

H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.

Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.

Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.

H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.

Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.

H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.

Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.

Atreides: Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.


Redakční eintopf #32.3 – speciál 2011 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2011:
1. Five Finger Death Punch – American Capitalist
2. In Flames – Sounds of a Playground Fading
3. Alestorm – Back Through Time
4. Arakain – Homo Sapiens..?
5. Rise Against – Endgame

CZ/SVK deska roku:
1. Arakain – Homo Sapiens..?
2. Škwor – Drsnej kraj

Neřadový počin roku:
Dead Season – The Negative NUMBers

Koncert roku:
In Flames: Sonisphere Festival – Praha, 11.6.2011

Videoklip roku:

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
HammerFall – Infected

Top5 2011:

1. Five Finger Death Punch – American Capitalist
Věděl jsem, že se bude jednat o vynikající album, ale výsledek zcela předčil veškerá má očekávání. Perfektní zvuk, aranže, kytarové linky, prostě vše, co od Five Finger Death Punch obvykle očekáváme, jsme dostali v míře více než vrchovaté. Aspoň někdo si drží stanovenou laťku.

2. In Flames – Sounds of a Playground Fading
Společně s vystoupením na Sonisphere v Praze jeden z nejlepších zážitků uplynulých dvanácti měsíců. Ubrání tempa a personální změny vzaly za své, ale stejně se ze “Sounds of a Playground Fading” vyklubala velmi povedená deska.

3. Alestorm – Back Through Time
Žádná velká věda, jdeme rovnou na věc. Násyp od začátku do konce a rum teče proudem. Takoví jsou klasičtí Alestorm a kdo čeká nějakou inteligentní zábavu na úrovni, je tady úplně mimo. My ostatní si pořádně zapaříme na blížícím se Metalfestu.

4. Arakain – Homo Sapiens..?
Už jsem nedoufal, ale pánové se pochlapili a na jaře předvedli čirou esenci moderního Arakainu, která nepostrádá vlastní styl, vyznění a koneckonců i “cool feeling”. “Homo Sapiens..?” ukazuje, kdo je v České republice opravdovým králem.

5. Rise Against – Endgame
Ne tak peckové jako minulé počiny, leč pořád našlapané. Přesně takové je “Endgame”, a i když jsem byl zpočátku maličko skeptický, postupem času jsem si některé skladby povážlivě zamiloval a nedám na ně dopustit. Krásné páté místo.

CZ/SVK deska roku:

1. Arakain – Homo Sapiens..?
Jedna deska umístěná hned ve dvou žebříčcích? A proč koneckonců ne?! Myslím, že dalších komentářů již netřeba.

Arakain - Homo Sapiens..?

2. Škwor – Drsnej kraj
Klasická česká hospodská zábava v podání Škwor, nad kterou se nevyplatí moc přemýšlet, ale dost dobře se poslouchá na to, aby se hodnou chvíli udržela v přehrávači.

Neřadový počin roku:

Dead Season – The Negative NUMBers
Pravidelný čtenář si jistě všiml, že holduji převážně americkému podání moderního metalu a tady máme hned jeho nejblyštivější klenot. Málo známá, leč chybně přehlížená banda Dead Season letos vydala (naneštěstí) pouze malé EP, ale od začátku do konce nacpané excelentními kousky. Doporučuji.

Koncert roku:

In Flames: Sonisphere Festival – Praha, 11.6.2011
Ač byli dopředu jako vrchol večera avizováni Iron Maiden, moje volba nakonec padla trochu vedle, časově trochu dopředu. In Flames předvedli extrémně nabitou show a nebýt toho, že bylo tenkrát ještě světlo, jednalo by se o jeden z nejlepších koncertních zážitků posledních několika let. Zpěvák předával davu pod sebou tuny energie a fanoušci něco takového umí náležitě ocenit. Paráda.

Videoklip roku:

Nesleduji – nevyjadřuji se.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Tady asi není třeba nic dodávat :-)

Zklamání roku:

HammerFall – Infected
Maximální provar od začátku do konce, i když po předchozích zkušenostech se dal tak trochu očekávat. Švédy mám rád, ale posledních několik let je to s nimi na pováženou.


In Flames – Sounds of a Playground Fading

In Flames - Sounds of a Playground Fading
Země: Švédsko
Žánr: alternative rock / metal / melodic death metal
Datum vydání: 15.6.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sounds of a Playground Fading
02. Deliver Us
03. All for Me
04. The Puzzle
05. Fear Is the Weakness
06. Where the Dead Ships Dwell
07. The Attic
08. Darker Times
09. Ropes
10. Enter Tragedy
11. Jester’s Door
12. A New Dawn
13. Liberation

Hodnocení:
nK_! – 8,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jak jde čas, hudba a styl se u některých kapel mění, a když si dlouholetý posluchač a fanoušek troufne porovnávat tvorbu starší s nejnovějším materiálem, je občas notně překvapen, jak se za určitou dobu dokáže jeho oblíbená parta muzikantů prokousat z krabičky definující jeden žánr úplně mimo vyhraněné trasy moderní hudby. A tímhle případem jsou momentálně i In Flames.

Nechápejte mě špatně, výše zmíněné mi absolutně nevadí. Nemám tedy rád, když death metalová monstra začnou zničehonic drtit zamilovaný popík, to fakt ne, ale zrovna v případě In Flames jde hudebně o přerod pozvolný a dlouhodobý, čímž se dal možná tak trochu očekávat. Dávno jsou pryč ty časy, kdy Švédi kouleli tenkrát tolik oslavovaný melodický death metal. Už předchozí deska naznačovala, že kapela má zájem ubírat se směrem k možná širšímu publiku zavedením ještě melodičtějších pasáží a zmírněním kdysi tak urputného vokálu. In Flames dnes frčí spíše na vlnách modernějšího heavy metalu nebo jak se s oblibou označuje – modern metalu (osobně tento termín nemám moc rád, ale pro potřeby recenze vystihuje vše potřebné).

Opět musím říci, že mi to vůbec nevadí, hlavně s přihlédnutím k tomu, že se “Sounds of a Playground Fading” výborně poslouchá a svým způsobem funguje jako příjemný kontrast ke starší tvorbě, kterou mám rovněž (až na výjimky) velice v oblibě. Společně takto tvoří jeden z potenciálně nejnašlápnuťějších koncertních výběrů, jaký si dokážete představit, protože aktuální materiál bych se nebál označit za značně “hitotvorný”. O tomto faktu jsme už vlastně měli možnost přesvědčit se na vlastní sluchovody. In Flames na letošní české zastávce Sonisphere ukázali, jak se má hýbat s davem. Z nového materiálu zazněly dvě skladby – klipová “Deliver Us“, jejíž pohyblivé obrázky se válí někde kolem tohoto textu, a “Where the Dead Ships Dwell“. Obě písničky vynikají silnými refrény, parádně seskládaným pojetím jednotlivých nástrojů a celkově výbornou celistvostí a provázaností. Jedna radost poslouchat. Doufám, že někdy živě uvidím pecky “Ropes” a “Liberation“, které by na žádném koncertě jen tak nezapadly.

Když jsme se bavili o technickém provedení, neodpustím si maličkou poznámku, že jsem měl poněkud obavy o to, co s novým albem udělá odchod zakládajícího Jespera Strömblada. Nakonec musím říci, že jsem se obával zcela zbytečně, protože nevědět, že jedna z klíčových postav donedávna ještě současných In Flames na aktuální nahrávce chybí, vůbec bych si ničeho nevšiml. Za to opravdu palec nahoru. Možná že by se dalo říci, že jeho odchod jen uspíšil transformaci celého uskupení k rockovějšímu pojetí a tím by se dal nazvat oním symbolickým “svěžím větrem do plachet”. Celé album vyniká opravdu chytlavými melodickými linkami, kterými jsou jednotlivé skladby doslova protkané. Tu zajímavý a neočekávaný riff, támhle osvěžující obrat o stoosmdesát stupňů a náhlé zrychlení, které táhne dopředu i typický hlasový projev Anderse Fridéna. Ten nyní zpívá většinu svých partů čistě nebo jen lehce zastřeným vokálem. Dojde i na klasický death metalový tvrdý growling, ale opravdu jen v ojedinělých případech. A opět se divím, že mi to vůbec nevadí.

In Flames se zkrátka nebojí trochu experimentovat s žánrovým zasazením a na rozdíl od jiných kapel jim to perfektně vychází. Z celé desky čiší maximální nasazení a zájem o svou hudbu, který dokazuje, že kapelu prostě baví hrát pořád něco nového a vyvíjet se. Už teď se těším na podzim, kdy se na ně pojedu podívat do Prahy a užiju si atmosféru klubového koncertu. Reportáž vás určitě nemine.


Další názory:

Poslední album In Flames, které se mi líbilo, bylo “Come Clarity“. Od té doby, zdá se mi, šli Švédové hodně dolů. Sice je novinka “Sounds of a Playground Fading” určitě lepší než minulé extrémně nepovedené “A Sense of Purpose“, ale stále to se mnou nic nedělá. Možná tak jako kulisa k nějaké práci to, řekněme, alespoň nějak funguje, ale když chci podklad beze smyslu, můžu poslouchat i vrčení ledničky, jestli mi rozumíte. “Sounds of a Playground Fading” není vyložený průser, to ne, ale prostě mi současní In Flames už nic neříkají. Je to takové suché, bez chuti, jen mi to tu tak hraje a nijak to neprožívám, pomalu ani nevnímám. Že bych si to někdy znovu pustil, o tom opravdu hodně pochybuji. Za mě slabší 6.
H.


Sonisphere 2011

Sonisphere 2011
Datum: 11.6.2011
Místo: Praha, Výstaviště Holešovice
Účinkující (obsažení v reportu): Cavalera Conspiracy, Duff McKagan’s Loaded, In Flames, Iron Maiden, Korn, Kreator, Mastodon, Misfits

Po roce se k nám do Česka vrátil putovní rockový cirkus zvaný Sonisphere. Festival si za poslední půlrok prošel neskutečnými peripetiemi v podobě problémů s účinkujícími, místem konání i cenou a typem vstupenek. Abych řekl pravdu, po příjezdu na pražské Výstaviště jsem od celé akce neočekával raději vůbec nic. Mohl jsem být jen příjemně překvapen, což se nakonec také stalo.

Ať už se jedná o počet kapel, pódií nebo návštěvníků, letošní Sonisphere byl o mnoho komornější než jeho loňská zastávka. Pokud se o přibližně 20 000 lidech dá říci, že tvoří komorní atmosféru. Každopádně do areálu jsme dorazili uprostřed setu Duff McKagan’s Loaded, z kteréhožto jsme tedy slyšeli několik posledních songů. Co jsem tak viděl, bývalý basák Guns n’ Roses si nevedl špatně, ale divácká odezva byla poměrně vlažná. Několik minut přestavby pódia a…

…jsou tady Misfits. Těšil jsem se na ně, moc. Mám je rád a hrají velice dobře. Jenže kdybych jejich písničky neznal, netušil bych ani, jaký si mám udělat názor. Tak špatný zvuk jsem snad v životě nezažil. Že nebylo rozumět zpěvu, bych možná i přešel, ale absence jakéhokoliv náznaku melodií jednotlivých skladeb mi vážně hnula žlučí. Kapela hrála obstojně, zpěvák byl správně démonický a snažil se rozpohybovat diváky před pódiem… leč k čemu to je, když zvukař je očividně postižený a celé vystoupení je zvukem doslova zabité. Jak to, že ostatní kapely mohly mít zvuk v pořádku? Ani se nedivím, že Misfits neznalému přihlížejícímu vůbec nic neřekli a nelíbili se. Frustrace přichází.

Po chvíli nastupují thrashoví Němci Kreator, u kterých je zvuk sice v pořádku, ale podivně potichu. Myslím, že taková kapela by si zasloužia být o něco více slyšet, ale na druhou stranu mám za to, že kdo si je chtěl užít, podařilo se mu bezchybně i bez větší hlasitosti. Vystoupení bylo tradičně zabijácké, jak se na Kreator ostatně sluší a patří. Zazněly starší povinné pecky typu “Pleasure to Kill“, stejně tak novější vály jako například “Hordes of Chaos”, “Destroy What Destroys You” nebo “Enemy of God”. Frustrace se zmírňuje.

Cavalera Conspiracy mají ten problém, že se pořád ještě tak trochu hledají. Alba zní na poslech dobře, ale naživo mi jejich písničky tak zajímavé nepřišly. To ovšem dobře dotáhly ještě Sepulturovské “Roots, Blood Roots” a “Refuse/Resist”. Z toho, jakou píše Max muziku, bych čekal, že bude jeho výstup před diváctvem o něco energičtější, ale působil na mě jako vetchý stařec, který má problém se i k tomu mikrofonu normálně natáhnout. Poskakoval pár centimetrů nad pódiem s pokrčenými koleny a vypadal přitom nanejvýš komicky. A opět se utvrzuji v tom, že bez kytarového šílence Marca Rizza by MaxCavalera ConspiracySoulfly byl někde úplně mimo. Frustrace stagnuje.

Přetechnizovaní Mastodon mě úspěšně míjí, jejich hudba je na mě asi příliš komplikovaná nebo nevím. Jako nezaujatého posluchače mě na jejich live vystoupení vůbec nic neuchvátilo. Písničky postrádaly jakoukoliv vedoucí melodickou linku a kroutily se jako hadi v ostružinách. Kamarád, který Mastodon poslouchá, říkal, že se mu to líbilo, takže sám hodnotit raději nebudu. Frustraci nevytahuji.

Na In Flames jsem čekal jako na smilování. Už po několika málo vteřinách úvodní skladby jsem věděl, že jsem v nebi. Prvotřídní zvuk, perfektní hráčské výkony a charismatický frontman, který se ani na vteřinu nezastavil, způsobili, že v hledišti nastalo pravé peklo. Kdo znal, zpíval, kdo neznal, alespoň při refrénech skákal. Potěšil i výběr skladeb, které sestávaly ze stěžejních “Disconnected”, “Only for the Weak”, “My Sweet Shadow”, “Trigger”, “Pinball Map” a dalších. Prostě to, co by fanoušek od své oblíbené kapely očekával. Pro mě obrovské překvapení a nejlepší vystoupení festivalu. Už se těším na říjen do Prahy. Frustrace mizí.

Od amerických KoRn jsem nečekal pranic zvláštního, o to víc jsem byl překvapen, když domněle vyčpělá legenda zahrála tak, jak zahrála. Vtrhli na pódium a bez zbytečných řečí se pustili do toho, co jim jde nejlépe. Bezchybný zvuk společně s neskutečným frontmanovým vystoupením hrál do karet perfektní atmosféře. Lidi si jejich set parádně užívali a dojem z vystoupení mi kazilo jedině to, že jsem neznal texty. Po frustraci ani památky.

Setmělo se a přišla řada na headlinera a zároveň největší tahák festivalu – fenomenální Iron Maiden. Pódium bylo při přestavbě zahaleno černým plátnem, takže naše oči nemohly sledovat, co se děje a jak bude výsledná scéna vypadat. Úderem deváté hodiny se rozeběhlo intro “Doctor Doctor” od UFO a atmosféra se dala krájet. Písně “Satellite 15… The Final Frontier” a “El Dorado” otevřely celý setlist heavy metalového kultu a já se snažil hltat každou kapičku úžasné atmosféry, která ale postupně trochu ochabla. Upřímně, při sledování video live produkcí Iron Maiden mi obvykle běhá mráz po zádech. Netušil jsem, jak budu prožívat skutečné živé vystoupení, kterého se sám účastním, ale nyní mohu již říci, že jsem byl maličko zklamán. Čekal jsem vše daleko epičtější a větší. Jasně, dostal jsem v průběhu setu několik starých milovaných pecek, viděl jsem po stage pochodujícího Eddieho při skladbě “Iron Maiden” i jeho gigantickou podobiznu v posledních přídavcích, ale přesto mi tomu všemu něco chybělo. Nedovedu přesně vyjádřit, co to bylo, ale to “něco” bylo tak zásadní, že jsem si posledních několik písniček ani neužil tolik, jak bych mohl. Možná jsem čekal bohy, ale přišli jen Iron Maiden? Vážně nevím. Tím samozřejmě nechci říci, že by se vystoupení nepovedlo, ba právě naopak. Řemeslně precizní, výborně zahrané a kapela vypadala, že si užívá každou vteřinu ve světle reflektorů. Řeči Bruce Dickinsona mi přišly lehce přitroublé, ale asi to k tomu patří. Vytkl bych ještě absenci totálních fláků typu “Aces High” nebo “Run to the Hills” a až přebytek písní z nové desky, které mi nepřijdou oproti staré tvorbě nijak zvláštní. Rovněž zvuk místy hodně kolísal a chvílemi nebylo slyšel jednotlivé nástroje nebo zpěv.

Kolem jedenácté hodiny jsme se poklidně vypravili do svých domovů. Tak narvané metro jsem v životě neviděl. Parádní prostředí pro masovou histerii. Po skoro hodině na Zličíně a hurá domů autem. O bloudění při hledání dálnice (ano, ta je hned VEDLE zličínského nákupního centra) napíšu pro zájemce pohádku.

Oproti loňsku se pořadatel poučil a v areálu byla k dispozici koryta s užitkovou vodou, což maximálně oceňuji. Naopak se mi nelíbil nedostatek (lépe řečeno žádné tam nebyly) odpadkových košů. Takže všechny zbytky jídla, prázdné kelímky a ostatní odpad pěkně na zem a pak si má člověk někam sednout, když ještě k tomu nikde nebyla ani lavička. Vyrazilo mi dech, když jsem kupoval pití v petce a dostal jsem ji bez víčka. Prý abych nemohl házet uzávěry po účinkujících. Zajímavé.

Celkově hodnotím akci nad očekávání kladně a jsem zvědav, s čím se Sonisphere vytasí příští rok. Rammstein, že by? Uvidíme.