Archiv štítku: In Vain

Redakční eintopf – leden 2018

Portal – Ion
Nejočekávanější deska měsíce:
Portal – Ion


H.:
1. Panphage – Jord
2. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
3. Abysmal Grief – Blasphema Secta

Zajus:
1. In Vain – Currents
2. Nils Frahm – All Melody
3. Machine Head – Catharsis

Onotius:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Shining – X – Varg utan flock
3. Portal – Ion

Metacyclosynchrotron:
1. Portal – Ion
2. Watain – Trident Wolf Eclipse
3. Eskhaton – Omegalitheos

Cnuk:
1. Corrosion of Conformity – No Cross No Crown
2. Mammoth Grinder – Cosmic Crypt
3. Portal – Ion

Mythago:
1. Shining – X – Varg utan flock
2. Portal – Ion

H.

H.:

Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.

Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.

Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.

Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.

Zajus

Zajus:

26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.

Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.

U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.

Abigor

Onotius

Onotius:

Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.

Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.

Portal

Cnuk

Cnuk:

Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of ConformityPepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.

Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.

Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.

Shining

Mythago

Mythago:

Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.

A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.


In Vain: odchod bubeníka

Norští In Vain hlásí změnu na bubenickém postu. Kapelu opustil dlouholetý člen Stig Reinhardtsen (jeho vyjádření najdete na Facebooku). Chystané nové album místo něj nahraje Baard Kolstad (Leprous, Borknagar, ICS Vortex). In Vain však vzkazují, že Kolstad se nestane stálou součástí skupiny kvůli své vytíženosti v dalších projektech. Nového stálého bubeníka tedy Norové hledají.


Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson
za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away”
jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.


Redakční eintopf #58.5 – speciál 2013 (Atreides)

Atreides

Atreides:

Top5 2013:
1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет
2. In Vain – Ænigma
3. Ársaidh – Roots
4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood
5. Kajkyt – II

CZ/SVK deska roku:
1. Mhnunrrn – Orh Oxctsasavxixtibi
2. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Neřadový počin roku:
Caspian – Hymn for the Greatest Generation

Artwork roku:
Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion

Koncert roku:
Asuna, Gurun Gurun: Praha – Pilot, 17.11.2013

Videoklip roku:
Altar of Plagues – God Alone

Potěšení roku:
letní festivaly

Zklamání roku:
smrt Chrise Friedricha

Top5 2013:

1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет
První místo je bez debat a naprosto jasné. Případní útočníci totiž pro sebe obsadili obě příčky v rámci domácí scény, nezbývá tedy než neváhat a korunovat počin amerického dua z karavanu. Víc než hodina totálního výplachu mozku, atmosféry nekompromisní ruské zimy a žalostného vokálu Gazelle Amber Valentine vyprávějícího pohnuté osudy válkou demolovaného Volgogradu. Hustý, bahnitý sludge v tom nejlepším slova smyslu.

2. In Vain – Ænigma
Souboj u druhé místo už byl mnohem více na hraně, přesto jej o ždibec vyhráli In Vain. “Ænigma” je zkrátka neskutečně pestrá, ať již po stránce instrumentální nebo, a to především, po stránce vokální. Symfonie pěti hlasů nejrůznějších kvalit je asi to nejlepší, co jsem v rámci pěveckých výkonů za poslední dobu slyšel, a myslím, že v tomto ohledu “Ænigma” jen tak něco nepřekoná. Mimo nesporné kvality mi ale deska prostě přirostla k srdci a stále si ji s radostí poslechnu. Osobně jsem doufal, že z podobného soudku bude i letošní Ihsahnův počin “Das Seelenbrechen”, ten mě však zdaleka tolik neoslovil.

3. Ársaidh – Roots
Třetí příčka patří pagan metalovému eposu “Roots” z dílny jednočlenného skotského projektu Ársaidh (v současnosti přejmenovaného na Saor), který se umístil opravdu jen těsně pod In Vain. Splňuje prakticky vše, co od kvalitního pagan metalu očekávám: kvalitní melodie, silnou atmosféru, vyspělost, a aby toho nebylo málo, přidává navrch post-metalové vlivy. I přes solidní konkurenci (Mael Mórdha, Falkenbach, ale třeba i Summoning) si troufám tvrdit, že jde o nejlepší desku v rámci žánru.

4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood
Čtvrté místo bylo v rozhodování asi nejtěžší. Kandidátů o něj bylo požehnaně, bramborovou pozici si u mě tento rok odnáší “Waiting for the Flood” od německé čtveřice zovoucí se Samsara Blues Experiment. Obě předchozí desky jsou po proniknutí silně návykové a pro letošní novinku platí nemlich to samé. Barvité kompozice pohybující se na hranici stoner rocku, psychedelie, vlivů současného bluesu a progresivního metalu vás prostě pohltí, a i když skončí, stále se vás zdráhají pustit ze svých spárů.

5. Kajkyt – II
Poslední místo patří ambientu. Již z počátku roku se o slovo přihlásila Wardruna s vynikající atmosférickou deskou “Runaljod – Yggdrasil” a jistojistě by obsadila první místo… nebýt jednoho milého proma v podobě druhého počinu slovinského projektu Kajkyt. Silně hypnotický, minimalistický dark ambient mi jednoduše učaroval a vcelku pravidelně mě od té doby posílá do říše snů.

Mhnunrrn - Orh Oxctsasavxixtibi

CZ/SVK deska roku:

1. Mhnunrrn – Orh Oxctsasavxixtibi
Naprostá magořina hodná psychiatra. A zároveň nejlepších devadesát minut noisu, jaký kdy na našem území vůbec vzniknul. Podobné prasečiny mi nevadí, ale nikdy bych do sebe neřekl, že budu schopný dát hodinu a půl v kuse bez problémů. Zelená kazeta ve žlutém obalu však skrývá víc, než by člověk tušil a očekával.

2. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Podzimní náladovka. Krásná. Heiden se opět povedla deska, která se mi přesně trefila jak do nálady, tak do vkusu. Podle očekávání jde o desku vyzrálou, dospělou, utopenou v melancholii opadaných stromů a chladného slunce. Kverd se za ty dva roky prozpíval k poloze, která mu opravdu sluší. Když pominu předchozí “Orh Oxctasasavxixtibi”, která je vážně zjevením z docela jiného světa a nachází se za hranicemi veškeré konvenčnosti, je pro mě “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” nejlepším domácím počinem letošního roku.

Neřadový počin roku:

Caspian – Hymn for the Greatest Generation
Když na konci srpna odešel do věčných lovišť basák Chris Friedrich, s kapelou to pořádně zamávalo. Sebrali se však a na 11. listopadu vydali půlhodinové EPko “Hymn for the Greatest Generation”. Silně náladové tři nové skladby působí po poslední desce “Waking Season” velmi živě a rozmanitě, bezezbytku však reflektují události, se kterými se musela kapela vypořádat a které řádně zjitřily city jejích členů. Zbylé tři skladby, z nichž jedna je jakýsi nástřel a zbylé dvě remixy starších věcí, mohly být klidně vynechány, i tak bych ale těžko hledal EPko, které ve mně zanechalo hlubší otisk.

Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Artwork roku:

Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Kdybych měl vybírat největší humus roku, prostě bych sem hodil přebal “Okkult” od Atrocity, protože takový paskvil svět neviděl. Pravým opakem je po zralé úvaze (a vyřazení několika vážně krásných artworků) akvarel ze štětce Luďka Řezáče, jenž zdobí přebal “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” brněnských Heiden. Labuť letící nad jezerem bezezbytku vystihuje onen smutek a prchlivou, melancholickou podstatu desky, pro kterou jsem si jej za ten krátký čas oblíbil.

Shit roku:

Lunar Explosion – Lunar Explosion
Tak jo. Nečekal jsem, že se o tenhle post strhne taková mela, ale i ti nejzavedenější producenti sraček jako Amon Amarth, HIM nebo Atrocity se staženými ocasy zalezli do nor, když se na scéně objevila eponymní debutovka italských Lunar Explosion. Asi nemá cenu říkat víc, než že je to ultimátní kýbl hoven, ale i tak dodám, že v něm krom zmíněných exkrementů najdete plavat i koncentrát nudy, skladatelské bezpohlavnosti a tak špatného zvuku, že byste si raději upilovali uši, než poslouchat tohle. Radši ticho.

Koncert roku:

Asuna, Gurun Gurun: Praha – Pilot, 17.11.2013
Trojice pocházející odkudsi z Alfa Centauri versus zakřiklý Japonec, který si i v dospělosti hraje s arzenálem složeným výhradně z dětských nástrojů? Správně, průkopníci českého vesmírného programu Gurun Gurun soupeřili s následující Asunovou regresí sahající až do předškolního věku, navrch spojenou s exkurzí do děcáku pro psychopaty. V závěru si všichni čtyři zúčastnění smířlivě podali ruce ve společné performanci, aby poté mohli odletět na létajícím koberci kamsi mimo realitu. Něco tak ujetého prostě zažijete nanejvýš jednou do roka, pokud vůbec, takže takhle dvojice jmen je pro letošek jasnou volbou.

Videoklip roku:

Altar of Plagues – God Alone
Originální klip v rámci metalové produkce, která bývá na jedno brdo, vždy potěší. Na konci roku jsem se velmi těšil na oznámené klipy od Behemoth k písni “Blow Your Trumpets Gabriel” a od Alcest k singlu “Opale”. První jmenovaný z produkce Grupy 13 byl netradičně slabý, nemastný, neslaný; klip k “Opale” mne zaujal mnohem víc. Barvičky, jemná symbolika a snivá atmosféra skvěle korespondující s hudbou je vážně pěkná, pak jsem si ovšem vzpomněl na snímek doprovázející “God Alone” z poslední desky již neexistujících Altar of Plagues a bylo vymalováno. Chaotická choreografie a mírná epilepsie podtrhující zlý vokál Davea Condona a ještě o něco temnější hudbu je zkrátka jasným favoritem.

letní festivaly
Letos jsem absolvoval tři, přičemž na mysli mám dva z nich – Hradby Samoty a Brutal Assault. Na obou z nich jsem byl prvně v životě, oba z nich ve mně zanechaly veskrze pozitivní dojmy. Hradby Samoty nabídly skvělé sety :Of the Wand and the Moon:, Táboru Radosti nebo improvizované vystoupení Deutsch Nepal, to vše navíc v krásném prostředí hradu Veveří. Brutal Assault mě příjemně překvapil velmi dobrou organizací, a i když mě občas štvaly davy lidí, skvělý výběr kapel veškerá negativa dokázal zvrátit takovou silou, že je snad ani nejde brát v potaz. Úžasná vystoupení takových uskupení jako Solefald, Primordial nebo kulervoucích Cult of Luna mi v živé paměti ještě nějakou dobu zůstanou.

Zklamání roku:

smrt Chrise Friedricha
Vzhledem k předchozímu odstavci by se mohlo zdát, že o nějakém zklamání letos nemůže být řeč. Jenže chyba lávky, i tak se našlo několik nepříjemností. Možná i to slovo zklamání není tak docela vhodné, vzhledem k charakteru věci. Totiž vzhledem k smrti baskytaristy Caspian, kterého jsem tu již jednou zmínil. Chris Friedrich byl jedním z klíčových členů téhle americké party, kterou toliko chovám v oblibě pro jejich jemný, melancholický post-rock. Vhodnější by tedy bylo říci, že mě jeho ztráta především mrzí, velmi podobným způsobem jako třeba ukončení činnosti legendárních Cathedral. Zkrátka něco končí a naděje na obnovu je v obou případech rovna nule. Téměř by se chtělo říci, že jde o konce v nejlepším, jakkoliv jsou zatraceně hořké…

Jucifer

Zhodnocení roku:

Rok 2013 se pro mě nese především v pozitivním duchu, co se hudby týče. Střetnul jsem velmi pěkný počet kvalitních desek, kterých bylo rozhodně více než těch nekvalitních a vyloženě špatných. Jasně, odpadní materiály by se taky našly, nesnažím se tvrdit opak, ostatně sám jsem jich pár recenzoval a minimálně stejný počet negativních reakcí jsem si přečetl v reakcích kolegů. I tak mi ale v hlavě utkvěly spíše ty světlé okamžiky letošní tvorby (domácí i světové) – a že jich vážně není málo. Rovněž mě velmi těší, že díky promům zasílaným do redakce jsem si rozšířil obzor o několik velmi kvalitních uskupení, ke kterým bych se nejspíše jen tak nedostal. Zažil jsem rovněž solidní kvantum dobrých a výborných koncertů, přičemž vyloženě špatný z těch dvaceti nebyl ani jeden. Totéž můžu v podstatě tvrdit i o navštívených festivalech. Kolem a kolem tedy mohu považovat letošní rok za úspěšný.


Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
2. In Vain – Ænigma
3. Agrypnie – Aetas cineris
4. Vulture Industries – The Tower
5. Fjoergyn – Monument Ende

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Neřadový počin roku:
Keep of Kalessin – Introspection

Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark

Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave

Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013

Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides

Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot

Zklamání roku:
dění okolo Slayer

Top5 2013:

1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový roku:

Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Schizofrantik - The Knight on the Shark

Artwork roku:

Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Shit roku:

Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Koncert roku:

Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku:

Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!

Potěšení roku:

fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku:

dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Ihsahn

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.


Brutal Assault 18 (sobota)

Brutal Assault 18
Datum: 10.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aborym, Behemoth, Borknagar, Carpathian Forest, Ihsahn, In Vain, Leprous, Opeth, Primordial, Saturnus, Solefald, Vreid, War from a Harlots Mouth, We Butter the Bread with Butter

H.: Člověk si to doma hezky všechno naplánuje, jaké kapely chce vidět a jaké nesmí minout, ale realita na místě je vždycky jiná, takže domácí grindové fekálníky Gutalax a americko-české death metalové veterány Master poslouchám jen přes kopeček ze stanu. HCčko od Crushing Caspars mě zase vůbec netankuje, takže poslední den Brutal Assaultu 18 pro mě pořádně začíná až s německou mathcorovou formací War from a Harlots Mouth. A přestože se jedná o další druh muziky, jakou si doma nepustím, jak je rok dlouhý, na koncertě ta kapela byla výborná. Naprosto suverénní, všichni muzikanti na své nástroje hráli s obrovským nasazením a většinou se hýbali přesně do rytmu muziky, což vzhledem k její krkolomnosti vypadalo vážně zajímavě. A platí to i o vokalistovi Nico Webersovi, jenž sice nehrál, ale zato do mikrofonu řval úctyhodným extrémním vokálem. I přes složitost své hudební produkce a poměrně slušnou aktivitu však War from a Harlots Mouth hráli naprosto bezchybně a z pódia to působilo prostě skvěle. Na kapelu se vyplatilo zajít ještě i z jiného důvodu – pár dní po Brutal Assaultu War from a Harlots Mouth ohlásili, že si na konci roku dají přestávku na neurčito, takže minimálně na nějakou dobu to byla poslední možnost je u nás vidět.

H.: Po War from a Harlots Mouth nastupuje další skupina s divným a dlouhým názvem začínajícím na “W” – We Butter the Bread with Butter. Což je jen tak mezi námi asi nejvíc cool název kapely, co jsem kdy viděl (smích). Německá čtveřice sice svým vzhledem připomínala spíše následovníky Tokio Hotel, ale to bylo asi tak všechno, co by se teoreticky dalo vytýkat. Šlo totiž o suprovou a energickou show, která nenudila ani minutku. Deathcore mi sice povětšinou přijde jako docela nudný styl, ale v podání We Butter the Bread with Butter, tedy silně podmáznutý hodně hitovou diskotékou, je to naopak strašně chytlavá a zábavná záležitost. Hudebníci byli navíc velmi přátelští, pohodová komunikace a bylo na nich doslova vidět, jak jsou ohromně nadšení skvělou odezvou od publika a velkým kotlem, což evidentně v takové míře nečekali. Mimoto jsou We Butter the Bread with Butter další kapelou, u níž musím speciálně pochválit bubeníka, protože Can Özgünsür si to dával opravdu hodně dobře a bylo neskutečně zábavné jej pozorovat. Čekal jsem, že We Butter the Bread with Butter budou živě hodně velká sranda, ale i tak mě to velmi mile překvapilo.

H.: To už se však bohužel nedá říct o Vreid. Black metalu bylo v letošní soupisce dost málo, takže o to citelnější bylo, když nějaký zklamal. Ne, že by Vreid zahráli vyloženě špatně, ale jednoduše to nebylo tak úplně ono, zoufale jim neseděla takhle brzká hodina (ačkoliv třeba Glorior Belli předchozího dne se s tím samým časem popasovali výborně… ale je pravda, že jim nepražilo sluníčko na plné pecky) a oproti dvěma energickým a extrémně zábavným vystoupením od War from a Harlots Mouth a We Butter the Bread with Butter působili Norové trochu utahaně a bez šťávy. I když oba kolegové pode mnou z toho byli hotoví, mně tam něco chybělo a myslím si, že Vreid mají určitě navíc. Sympatické vystupování všechno nezachrání…

Ježura: Když pominu dopolední Gutalax, první sobotní tahák pro mě představovali až norští Vreid, na jejichž výkon jsem byl po vydařeném pražském koncertu a trochu rozporuplnou novinkou “Welcome Farewell” opravdu zvědavý. A black’n’rollová úderka ukázala, že to naživo opravdu umí. Jejich vystoupení bylo nesmírně stylové jak po stránce vizuální (military stylizace), tak po stránce hudební, protože naživo vyzněly skvěle nejen osvědčené pecky, ale i nové skladby, z nichž zejména taková “Sights of Old” zanechala o 100 % lepší dojem než z desky. Kytarista a zpěvák Sture Dingsøyr se ukázal být velmi zdatným frontmanem a dost magnetickou osobností, poutal na sebe většinu pozornosti svým těžko popsatelným pohledem a alespoň na mě to fungovalo dokonale. Mimo skladby to však byl dokonalý sympaťák, rozhazoval mezi lidi úsměvy a dokonce jeden vinyl posledního alba. Celé vystoupení pak shrnul závěr v podobě skvostného marše “Pitch Black Brigade”, během kterého nasadil pochodový postoj i basák Hváll, a za jeho zvuků Vreid dopochodovali k úspěšnému konci. Koncert to byl parádní, rozhodně o něco lepší než loni v Praze, a dokonce i lidé dali nečekaně výraznou odezvou jasně najevo, že jsou ochotni tak dobrý výkon po zásluze odměnit.

Atreides: V sobotu jsem se do areálu dostal opět krátce před druhou hodinou, neboť ve stejný čas jako předešlý den byli na programu dne norští Vreid. Pohrobci legendárních vikingů Windir, kteří se po Valfarově smrti rozhodli pokračovat pod jiným jménem a trochu jiným směrem, než jakým se black metaloví válečníci ubírali, zahráli na výbornou a i přes časnou hodinu dokázali publikum rozhýbat. Black’n’rollová vypalovačka fungovala i za přímého poledního slunka na výbornou, zazněly fláky jako “Raped by Ligth” nebo “Disciplined”. Vzhledem ke směřování kapely jsem to tak nějak čekal, i přesto mě ale potěšilo příjemně civilní vystupování a přátelská atmosféra (vystoupení na Brutal Assaultu bylo mým prvním setkáním s těmito sympatickými Nory), kterou měl na svědomí především frontman Sture Dingsøyr. Mimoto přiletělo do publika pár trsátek a jiných propriet nutných ke hře a kupodivu i jeden vinyl aktuální desky – i tím si kapela získala mé sympatie, podobně jako se to povedlo předešlého dne Glorior Belli. Opět další skvělý začátek dne.

H.: Další vidím až Primordial, kteří byli tradičně výteční. Uhrančivá hudba se silnou atmosférou, do sebe zahloubaní a soustředění muzikanti a uhrančivý počmáraný frontman Alan Nemtheanga, který celý koncert diktoval svým obdivuhodným výkonem a fantastickým vokálem. Ze strany samotné skupiny bez sebemenší chybičky, ale bylo zde několik okolností, jež podrážely nohy tomu, aby šlo o fenomenální vystoupení, jehož by byli Primordial za ideálních podmínek zcela jistě schopni. Věc první – totálně debilní počasí, protože sluníčko v plném proudu a svítící publiku přímo do ksichtu se k tak zádumčivé hudbě prostě nehodí. Věc druhá – nechutně krátká hrací doba. Nevím, opravdu jsem jim to nestopoval, ale zdálo se mi, jako by Primordial svůj čas ani nenaplnili, čtyři skladby a šlus. I přes zmiňované nedostatky se mi to však obrovsky líbilo, protože jak již bylo řečeno, ze strany samotné skupiny plný počet bodů. Nicméně po třech open air koncertech za denního světla už bych Primordial opravdu rád viděl v klubu za podpory světel a mlhy a minimálně s hodinovou hrací dobou. Snad se někdy poštěstí…

Ježura: Co skončili Vreid, vyrazil jsem na průzkum metal marketu a na plac jsem se vrátil až před třič tvrtě na čtyři, kdy měli začít hrát irští pagan metalisté Primordial, kteří se v českých zemích rozhodně neukazují tak často, aby se zajedli. Věděl jsem, že Primordial hrají vynikající hudbu a že zpěvák Alan Averill umí naživo předvést dost působivé vystoupení, každopádně to, co Primordial do Josefovské pevnosti přivezli, mě chytlo během prvních vteřin a pustilo až dlouho poté, co se kapela odporoučela zpět do backstage. Tenhle koncert byl totiž naprosto strhující a hlavní zásluhy za to plynou Alanovi. Ten jako jediný s pomalovaným obličejem rozjel naprosto neuvěřitelný výkon hraničící s divadelním představením a neustále houstnoucí dav mu zobal z ruky. Předával lidem ohromné množství emocí, které se v hudbě Primordial skrývají, a činil tak nejen dramatickými (ale naprosto odpovídajícími a uvěřitelnými) pózami ale zejména strhujícím vokálem, který mě nejednou nechal stát v němém úžasu. Těžko se to popisuje někomu, kdo hudbu Primordial nezná, ale vězte, že pokud je to už z desky fantastické, tady to bylo ještě dvakrát tak intenzivní. I když se Alan někdy uprostřed setu omluvil za rezonující zvuk, mně na nazvučení nic nepatřičného nepřišlo a naopak to byl i slušný zvuk, který dopomohl Primordial k naprosto triumfálnímu výsledku, jenž měl jen jednu jedinou chybu – bylo to zoufale krátké. I pouhé čtyři skladby (“No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”) však stačily na to, aby si Primordial naprosto získali početné publikum, které se pod pódiem shromáždilo. Až se k nám, jak Alan v samém závěru slíbil, Primordial vrátí, upřímně doufám, že jejich set bude mít alespoň hodinu a půl. Že je to čas důstojný a odpovídající, o tom snad Primordial v Josefově přesvědčili každého.

Atreides: Vystoupení dvou následujících kapel Sylosis a Rotten Sound jsem milerád vynechal, abych se občerstvil a nabral síly na kapelu, která v mém hudebním světě zaujímá jedno z nejvyšších míst na piedestalu bohů, jež jsem ochoten adorovat prakticky čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Ač Primordial zahráli pouze čtyři skladby – jmenovitě “No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”, v tomhle pořadí – pro moji maličkost se toho odpoledne odehrálo nejlepší vystoupení dne a nebýt předešlých Cult of Luna, tak i celého festivalu. Nemtheanga ukázal, že je opravdu člověk s ďáblem v těle, jemuž jedna tělesná schránka zdaleka nestačí, pročež se rozhodl, že za pomoci unikátní směsky žalu, zoufalství, starých bohů a irské hrdosti se přelije do všech, kteří hudbu Primordial byť jen kouskem ucha zaslechnou. A ostatní členové kapely na tom jsou věru podobně. Tohle nebylo ani nadpozemské, ani pekelné, tohle byl hněv keltských bohů se vším všudy, včetně neskutečného vedra. Primordial už chyběla jen naprostá tma a dvojnásobná hrací doba, i tak ale během chabých pětačtyřiceti minut ukázali, kdo je tu vládce a jak se má hrát nadčasový pagan metal. Je neskutečné, jak sama o sobě je tahle dospělá hudba zároveň neuvěřitelně chytlavá a pohlcující i přes všechnu depresi a žal, jenž z ní prýští po hektolitrech, natož když je prezentována A. A. Nemtheangou, jehož charisma si vás nekompromisně obmotá kolem prstu, aby vás v samém závěru zadupal do země a pohřbil. Na vzkříšení nečekejte.

H.: Po Primordial v mém případě následuje přestávka dvou kapel, byť minimálně na Centurian bych normálně mrknul rád, ale je to holt nevýhoda podobných velkých festivalů – prostě nejde vidět všechno, jinak by člověku ty nohy upadly. Každopádně jsem se pod hlavní pódium dostavil až v době, kdy přišel čas na jednu norskou progresivní lahůdku, ale jak se záhy ukázalo, zas tak chutná záležitost to nakonec nebyla a popravdě šlo o jedno z největších zklamání letošního Brutal Assaultu. Nejdříve nastupují samotní Leprous, kteří svou cca půl hodinku odehráli v pohodě. Ze studia mě nikdy moc nebrali, ale živě jim to fungovalo. Inteligentní, ale nijak extrémně nepochopitelná progrese byla moc příjemná, stejně tak jako oblečení ve společenském, což byla oproti všem okolo příjemná změna. Pánové podali soustředěný a moc dobrý muzikantský výkon, ale zároveň s tím bylo znát, že jim to nijak nebrání v tom si koncert užívat i tak. Kupodivu mi nijak nevadil ani trošičku afektovaný vokál Einara Solberga. Hlavní hvězdou Leprous však pro mě byl kytarista Tor Oddmund Suhrke, jenž hrál opravdu perfektně. Kromě toho – jen pro zajímavost – se jednalo o poslední koncert Leprous s baskytaristou Reinem Blomquistem. Až sem všechno v nejlepším pořádku. Jenže pak Leprous odešli a za pár vteřin se vrátili s velkým učitelem Ihsahnem – a zde přišlo to obrovské zklamání. Ten chlap je samozřejmě neskutečný muzikant a i na Brutal Assaultu udivoval tím, s jakou přirozenou lehkostí klouzal po hmatníku kytaru – ačkoliv i kolegové z Leprous, kteří mu dělají živou kapelu, jsou jistě skvělí instrumentalisté, přišlo mi, že minimálně oba kytaristé samotnému mistrovi ne úplně stíhají. Jenže přesto všechno to prostě nebylo ono a popravdě mě to – při vší úctě, kterou k Ihsahnovi a jeho muzice rozhodně chovám – dost nudilo. Zcela jistě se na tom podepsal i přeřvaný a ne moc srozumitelný zvuk, jenž nebyl úplně ideální ani na samotné Leprous, ale s přidáním třetí kytaru to šlo úplně do kopru a poslouchat se to skoro nedalo. Výběr skladeb byl sice docela pěkný, ale ani to nepomohlo, hodně zamrzela absence saxofonu, který by snad byl lepší z playbacku, než jej zkoušet suplovat klávesami a vokální onanií. To vše zamrzí o to víc, když si člověk vzpomene, jak skvostné vystoupení na tom stejném pódiu Ihsahn odehrál před třemi lety. Ježurovi nevěřte, protože pro něj je Ihsahn bůh a nikdy proti němu neřekne křivé slovo, fakt to bylo obrovské zklamání.

Ježura:Vomitory prohozené death metalové Centurian a po nich i HC legendu Biohazard jsem – už ani nevím proč – vypustil a dalším sobotním vystoupením, kterého jsem byl svědkem, se stalo kombo Leprous + Ihsahn. Už během zvučení bylo jasné, že početný dav, který se pod pódiem shromáždil, bere Leprous spíše jako takové zpestření před příchodem Mistra a jasné to bylo zřejmě i samotným Leprous, ale když už došlo na samotnou produkci, žádný stín zneuznání na vystoupení Leprous neulpěl. Jejich hudbu z desky neznám nicméně se mi potvrdilo, že jde o velmi zajímavou muziku, která dovede zaujmout i živě – obzvláště pak když se podá s podobným stylem jako na Brutal Assaultu. Velmi silný dojem zanechal klávesák a zpěvák Einar Solberg a v ten moment to bylo jen k dobru věci, i když nemohu úplně nesouhlasit s těmi, kteří ve výrazu Leprous potažmo samotného Solberga našli stopy jisté arogance, kvůli které jim pak celé vystoupení trochu zhořklo v ústech. To je však velmi subjektivní dojem. Naprosto objektivní je ale moje (a zdaleka nejen moje) rozhořčení nad mírně řečeno kontroverzním zvukem. Ačkoli jsem si před začátkem koncertu stihnul vybojovat velice příjemnou pozici v předních řadách, už během první skladby jsem se klidil co nejdál, protože z absolutně nelidsky přehulených spodků (zejména kopáky a baskytara) mě fyzicky bolely uši, a to jsem zvyklý na leccos. Při takové konstelaci vstupních podmínek by bylo naivní očekávat zázrak a skutečně na něj nedošlo, ani když se po nějakých čtyřech skladbách samotných Leprous na pódiu objevil Ihsahn. Ze strany Leprous přetrvala lehká povýšenost, ze strany zvukaře nedobrý výsledek jeho práce a se změnou repertoáru došlo i na nové povšimnutí hodné detaily. Co se prezentace jednotlivých skladeb týče, asi nejkontroverznější byla role Einara Solberga, který svým vokálem zaskakoval za fantastické saxofonové linky. Jako jo, bylo to zajímavé, o tom žádná, ale rozhodně bych byl radši, kdyby se toho zhostil sám pan Munkeby se svým saxofonem. Další ránu pak dostal už tak nedokonalý zvuk. Extrémní hlasitost nízkých frekvencí sice částečně pominula (nebo jsem otupěl), ale nahradila ji dost tragická nevyrovnanost, s jakou se potýkaly tři kytary. Ta Ihsahnova nebyla pod příkrovem ostatních dvou skoro slyšet, a když vezmeme v úvahu, že na vzájemně propletených kytarových linkách je jeho hudba postavena, asi není třeba dodávat, že v téhle situaci dostala atraktivita jednotlivých skladeb dost na frak a místo, abych si jejich většinu užíval, jsem si je spíše musel domýšlet podle paměti. Ale věřte nebo ne, i přes tohle všechno mi nečiní problém prohlásit Ihsahnův koncert za velice dobrý. Mistr mě předně uzemnil zničujícím vokálem, kterému léta neubrala ze síly vůbec nic a který přeřval všechno. No a pak mi do noty sedla nečekaně uvolněná atmosféra celého vystoupení. Ihsahn si podle všeho svůj druhý koncert pod Josefovskými hradbami užíval, proti premiéře v roce 2010 dokonce mezi skladbami prohodil pár sympaticky civilních průpovídek a v slunečních paprscích pozdního odpoledne tak většinu koncertu opanovala až přátelská nálada. S ní však kontrastoval závěr v podobě dvou skvostů z posledních dvou řadových alb – “A Grave Inversed”“After” a “The Grave”“Eremita”. A jestli první jmenovaná strhující atmosféru přinesla, druhá ji dokonale zúročila a navíc nechala vybuchnout intenzitou, které někdo v průběhu “The Grave” otevřel stavidla naplno. Během těch kratičkých osmi minut někam zmizely všechny nešvary vystoupení, vzaly s sebou celý svět a zůstala jen genialita přenesená do živé podoby v tak koncentrovaném podání, že mě to málem porazilo. Jakkoli celý Ihsahnův set trpěl mnoha vadami a vzato kolem a kolem nešlo o nic závratného, “The Grave” byla tím absolutně nejlepším, co si pro mě letošní Brutal Assault přinesl.

Atreides: Snad je nasnadě, že po neskutečném vystoupení Primordial jsem si nechtěl nechat zmrvit náladu, která ve mě bublala, vřela a pohupovala se sem a tam, pročež jsem následující Centurian (jež byli prohozeni za Vomitory) i Biohazard opět vynechal. Do areálu jsem se tak vrátil až na vystoupení progresivců Leprous, kteří měli odehrát pár skladeb, načež se k nim měl připojit sám velmistr Ihsahn. První jmenované jsem neznal vůbec, znalost Ihsahna je však mnohem trestuhodnější, neboť se vztahuje jen a pouze na poslední fošnu “Eremita” a pár dalších vybraných skladeb. Ani naživo mě však tvorba norských mladíků nijak neoslovila a nechávala poměrně chladným, ale už během jejich krátkého setu se rýsoval největší průser – zvuk. Přišel jsem směrem od Obscure Stage a postavil se na kraj publika, přímo naproti jedné z obřích reprobeden. Po několika málo minutách jsem však musel lovit místo uprostřed davu, protože produkce mi zkrátka a dobře rvala hlavu. Problémy ovšem vygradovaly s nástupem samotného Ihsahna, jenž přidal třetí kytaru. Když ji následně vyměnil za osmistrunku, kterými vládli i kluci z Leprous, celý zvuk se definitivně slil v jednu nekompromisní hlukovou kouli, ze které tu a tam vykoukly bicí nebo vokál. V ten moment jsem to zabalil a šel si vystát místo na následující In Vain, protože tohle jsem i přes veškerou úctu k Ihsahnovu umu odmítal snášet. Doufám tedy, že naše další setkání bude mnohem příjemnější.

H.: Náladu však bohužel příliš nezvedli ani In Vain. Já mám tuhle skupinu v obrovské oblibě, opravdu ano, všechny desky mám strašně rád a na živý koncert jsem se fakt strašně těšil, ale výsledek v žádném případě nebyl takový, jak jsem si ho představoval a v jaký jsem doufal. Nechápejte špatně, samotná kapela byla výborná a Norové na pódium zcela zjevně přišli s tím, že chtějí odehrát pokud možno co nejlepší koncert – z toho ohledu byla má očekávání splněna. Tím spíš mě ani ne mrzí, ale doslova sere, že schytali tak neuvěřitelně vyjebaný zvuk. Jasně, ne všechna vystoupení na Brutal Assaultu měla ozvučení úplně ideální a sem tam se to na dojmu z té dané formace trochu podepsalo, ale In Vain byli jediní, koho ten sound absolutně položil. Byla to nechutně přeřvaná nečitelná hluková koule, v níž nešlo rozeznat skoro nic, s hlasitostí zvukařovi ujela ruka do té míry, že to skoro trhalo uši, a ať jsem se postavil kamkoliv, všude to byl naprostý děs. Chápu, že ne vždycky se to podaří nazvučit na jedničku, ale abych stěží poznával písničky, které znám úplně zpaměti, to je prostě přes čáru. Upřímně jsem pak odcházel dost znechucený, jakkoliv v tom samotní In Vain byli zcela nevinně, protože oni sami hráli hodně dobře. Obrovská škoda.

Ježura: Z metalcorových Trivium jsem zahlédl akorát neúmyslně komické pódiové propriety a než abych se při jejich setu kopal do zadnice, raději jsem zamířil na “klubovou” Obscure Stage, kde se schylovalo k setu norských In Vain, jejichž studiovou tvorbu velebím opravdu hodně, takže jsem se už od oznámení účasti kapely nemohl dočkat, co tahle partička předvede živě. A i když In Vain dorazili v nekompletní sestavě, na výkonu se to nepodepsalo víc, než kolik činí přijatelná míra. Hudba postavená na instrumentálních a vokálních harmoniích sice utrpěla nevyváženým zvukem, ve kterém občas ne vše vynikalo tak, jak by mělo, ale když to zrovna vyšlo, byl to stejně působivý zážitek jako z desky – ne-li působivější. Svoje první vystoupení dne si zde na pozici hostí odbyli také Lars Nedland (zpěv) a zaskakující bubeník Baard Kolstad (oba Borknagar a Solefald) a oba tak učinili s grácií. A dobrý výkon, který In Vain předvedli, nezůstal bez odezvy. Ne zrovna malý počet přítomných totiž obzvlášť v závěru koncertu vyprodukoval takový randál, že In Vain při odchodu nešetřili naprosto upřímnými díky.

Atreides: Jakkoliv mi byli Clawfinger doporučováni pro jejich nezaměnitelnou energickou směsici rapu a metalové hudby, nakonec v pomyslném souboji zvítězili na plné čáře další Norové, In Vain – především pro nemalé sympatie, které ke kapele chovám, neboť jejich poslední počin “Ænigma” si u mě vydobil na poli moderního prog metalu eminentího postavení a pravidelně se k němu v poslední době vracím. I proto jsem tak nějak doufal v nápravu poněkud rozmrzelého rozpoložení, jež jsem si odnesl z Ihsahnova setu. Bohůmžel, i v případě In Vain to zvuková stránka odnesla měrou vrchovatou (v rámci Obscure Stage podle ohlasů nebyli první ani poslední, kdo tak dopadli) a fláky z aktuální novinky, která tvořila dobře polovinu setlistu, citelně utrpěly. Na vině tentokráte nebyly přeboostované kytary, nýbrž neskutečně utopený zpěv některých hudebníků. Pestrost unikátní palety vokálů, na které je “Ænigma” postavena, byla rázem ta tam, a ač se In Vain snažili, seč mohli, výsledek prostě nebyl takový, v jaký jsem doufal. Nebýt proklatého zvuku, fláky jako “Against the Grain”, “Image of Time” nebo “Floating on the Murmuring Tide” by vyzněly mnohem lépe a barvitěji. O něco lépe na tom byly “Det Rakner!” a “October’s Monody” z první fošny “The Latter Rain”, ale ani jejich podání nebylo zdaleka ideální. Co ovšem zhatil zvuk, to skromní virtuozové doháněli svým přístupem. Kapela dala do svého vystoupení vše, co mohla, a byla za to náležitě odměněna, ostatně podle slov frontmana Andrease Frigstada byl koncert v rámci Brutal Assaultu jedním z nejlepších, jaký kdy kapela zažila – pokud tedy podobné řeči nevede všude, čemuž se mi v jeho případě věřit nechce a nenasvědčují tomu ani nadšené reakce kapely na oficiálním FB profilu, jež se objevily po skončení festivalu. Když připočítám přívětivou atmosféru, která až příliš odtažitým (a podle mě i tak trochu neupřímným) Leprous naprosto chyběla, nakonec to nebylo tak špatné, jak by se mohlo i přes zmršený zvuk zdát, a pokud budu mít možnost zavítat na klubový koncert In Vain, milerád jej navštívím.

H.: Vzhledem k tomu, že In Vain měli tak zmrvený zvuk a že hudebníci z téhle kapely tvoří i živou sestavu Solefald, kteří na třetí pódium nastoupili hned vzápětí, se nabízela obava, zdali i výkon dalších progresivních Norů nebude potopen žalostným výkonem pana zvukaře, což by zklamalo o to víc, že kapela více jako deset let nekoncertovala. Kupodivu se tak ovšem nestalo a Solefald měli hned od začátku fantastický zvuk, takže nic nebránilo tomu, aby Lazare Nedland a Cornelius Jakhelln s již zmiňovanými In Vain za zády rozehráli fantastické vystoupení. Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že hudba Solefald je hodně chytrá a mnohdy až intelektuální, takže jsem popravě očekával takový přístup i živě, ale oba pánové mě překvapili tím, jak moc si své vystoupení vysloveně užívali (a taky prožívali), oba pařili, skvěle komunikovali s publikem, házeli různé vtípky a bavili všechny přítomné, obzvláště Cornelius Jakhelln doslova řádil. Mimoto bylo znát, že oba byli vyloženě nadšení tím, jakého přijetí se jim dostalo… sice nehráli na žádném z hlavních pódií, ale jen v malé boudě, ale na druhou stranu tam na ně dorazili jen lidi, kteří opravdu chtěli a měli o Solefald zájem, protože se vystoupení Norů krylo s HC hvězdami Hatebreed a částečně i s Behemoth. A odezva byla tak ohromná, že Solefald v samotném závěru dostali povolení přidávat i nad rámec vyhrazeného času, což se na festivalech děje opravdu výjimečně. Hrálo se v podstatě ze všech období a ať už se sáhlo po rozvernějším nebo zádumčivějším kousku, vždy to byl bez přehánění skvost a všechno k sobě pasovalo naprosto přirozeně. Přesto kdybych měl vypíchnout jednu skladbu, asi by to byla “Sun I Call”, jež v mlze a rudém nasvícení neměla chybu a měla neuvěřitelně dech beroucí atmosféru. V sobotu se na Brutal Assaultu předvedl opravdu početný výběr norské progresivní školy (Leprous, Ihsahn, In Vain, Solefald, Borknagar), ale v tomto pomyslném souboji pro mě jednoznačně a o několik koňských délek vyhráli právě Solefald. Vlastně to pro mě osobně byl společně s Atari Teenage Riot naprostý vrchol celého Brutal Assaultu.

Ježura: In Vain byli dobří, ale v jen o něco málo širším kontextu to byl pouhý rozjezd toho, co mělo přijít vzápětí. Následovalo totiž první živé vystoupení takřka kultovní formace Solefald na české půdě a očekávání byla skutečně vysoká. Hudba Solefald je jedinečná svojí náladou čerpanou z unikátní kombinace nástrojových linek, vokálů a jejich různých zkreslení a v takových případech hrozí, že jen trochu jiné živé vyznění samotné hudbě uškodí. Solefald v tomto nebyli výjimkou a jejich hudba skutečně naživo vyzněla o znatelný kus agresivněji, než jak působí z desky, ale ani náznakem to nebyla ke škodě, protože jedinečný duch zůstal na svém místě. Koncertu nechybělo nasazení a byl nesmírně intenzivní, což jde valnou měrou na účet kytaristy a hlavního skladatele Solefald, Cornelia. Ten se projevil jako velmi charismatická osobnost a nejen že poutal většinu pozornosti nadšeného publika během hraní, ale svou roli frontmana zvládal i v pauzách, kde skrz jeho projev vysvitla na povrch jeho poetická osobnost. Solefald odehráli brilantní set, jemuž nelze vytknout absolutně nic, a byli po zásluze odměněni hromovým aplausem a také nesmlouvavou podporou publika v okamžiku, kdy to vypadalo, že jim dramaturgie nedovolí odehrát závěrečný song. V atmosféře, která v tu chvíli na place panovala, bych se vůbec nedivil, pokud by dav vzal odpovědnou osobu, která set Solefald zařízla, útokem. Každopádně vše nakonec dopadlo k potěše muzikantů i fanoušků a vymodlená skladba “When the Moon Is on the Wave” uzavřela už tak vynikající vystoupení skutečně famózním způsobem.

Atreides: Po In Vain následovala další legenda progresivního metalu, která je se služebně mladší kapelou pokrevně spřízněna a která toho večera platila na Obscure Stage za jeden z vrcholů večera – Solefald. I přes veškerou snahu se mi nepovedlo naposlouchat zbytek tvorby, který jsem do té doby ještě neznal, takže jsem si jen zopakoval oba díly “An Icelandic Oddysey” a zatím poslední “Norrøn livskunst”. Ty ovšem tvořily pouze necelou třetinu setlistu, jmenovitě songy “Song til stormen”, “Vittets vidd i verdi” a “Sun I Call”. Zpětným sebevzděláním jsem seznal, že nebývale mnoho prostoru dostala šestnáct let stará (a stále výtečná) debutovka “The Linear Scaffold” i druhá řadovka “Neonism”. Skladby, které jsem znal, jsem si přecijen užil více než mně neznáme kusy, snad až na rebelantskou vyřvávačku “The USA Don’t Exist”, kterou jsem znal už zdřívějška. Díky Obscure, že klubovou stage neopatřili pevnými stěnami, zevnitř by totiž nejspíš vynášeli jednoho zemdleného za druhým. Lidu se sešlo ohromné kvantum, uvnitř byla namačkaná hlava na hlavě a docela početný dav stál ještě venku před stěnami z maskovací síťoviny. První změna byla jasně patrná jen co kapela spustila – zvuk. Nasraný, agresivní, přesto ale čitelný po všech stránkách, nic vyloženě nezanikalo ani nepřečnívalo. Oproti předchozím dvěma vystoupením příjemná změna. Atmosféra se dala krájet, ať kapela zahrála starší, energičtější věci plné agresivity, nebo novější tvorbu sázející více na atmosféru, nikdy nevybrala špatně. Průřez celou tvorbou byl vybrán s citem, a ačkoliv by se dalo najít sto a jedna píseň, kterou nám mohli Solefald naservírovat, snad nikdo nemohl odcházet nespokojen. Na rozdíl od Primordial, kteří se museli vypořádat s rozmělněnějším hlavním pódiem, na Solefald bylo znát, že jim menší zastřešená stage vyloženě sedla, a ač hudebníků bylo na pódiu jako much, vystoupení díky stísněnějšímu prostoru dostalo pořádné grády. Pokud bych měl snažení Solefald ohodnotit, v rámci festivalu se pověsilo za duo Cult of Luna a Primordial a obsadilo krásné třetí místo, které si už kapela na mém žebříčku udržela.

H.: Dozvuk úžasného vystoupení Solefald byl sice velký, ale člověk si jej nemohl užívat moc dlouho. Jak už bylo zmíněno, v době, kdy Solefald dohrávali, už na hlavním pódiu dávno řádili polští ďáblové Behemoth, takže proběhl rychlý přeběh, aby člověk viděl aspoň druhou polovinu jejich koncertu. Hlavně mě mrzelo, že jsem nestihl dorazit tak, abych viděl a slyšel jednu novou skladbu z chystaného alba “The Satanist”, kterou Behemoth hráli – “Blow Your Trumpets, Gabriel”. Pokud setlisty na internetu nelžou, přišel jsem těsně po jejím konci – tomu se říká pech. Další změnou na koncertě, která mě hodně překvapila, bylo to, že za bicími neseděl Inferno, což jsem vůbec netušil, že by mohlo nastat. Bylo však krásně poznat, jak moc je bubeník Behemoth specifický, protože ačkoliv i Krimh (ex-Decapitated), jenž vystoupení odbouchal jako záskok, hrál skvěle, jen ušima šlo poznat, že to hraje někdo jiný. Ta druhá půle koncertu, kterou jsem viděl, už ovšem jela podle klasického scénáře koncertů Behemoth a kapela více či méně předvedla totéž, co bylo k vidění třeba už na loňském Metalfestu v Plzni. Jak efekty, tak i setlistem, který byl postaven na známých a prověřených válech jako “Slaves Shall Serve”, “At the Left Hand ov God” nebo “Chant for Eschaton 2000”. V závěru pak nastoupil působivý “Lucifer” a v jeho finále vydatná sprška konfet. Jenže nutno dodat, že to nebylo úplně myšleno jako negativum, protože Behemoth jsou, všechna čest, živě opravdu mocná kapela, v jejich podání ty koncerty mají vážně sílu a navíc jim a jejich show sluší podobně velká pódia, tudíž z tohoto ohledu si není vůbec na co stěžovat a bylo to super. Nicméně by mi vůbec nevadilo, kdyby už Behemoth trochu sáhli do setlistu a výrazně jej obměnili, protože se mi zdá, že posledních pár let od nich slyším v podstatě pořád ty stejné písničky. S vydáním nové desky by se to akorát hodilo… z těch “povinných” klasik zahrát třeba dvě a točit je, každý koncert jiné dvě, zbytek zčásti nasypat novými songy a navrch trochu zahrabat v diskografii a oprášit pár skladeb, které se dlouho nehrály. Platí to stejné, co jsem říkal už u MardukBehemoth mají natolik kvalitní diskografii, že si s naprostým klidem mohou dovolit nehrát pořád to stejné dokola. Třeba něco z docela podceňovaného “Pandemonic Incantations” bych slyšel fakt rád, na “Thelema.6” je také spousta skvělých a trochu zapadlých písniček, jež by za zahrání stály…

Ježura: Behemoth od té doby, co hráli na Brutal Assaultu naposledy, krapet povyrostli, takže letos dostali snad druhý nejlukrativnější čas na hlavní stage. To však znamenalo jediné – kolizi větší části jejich setu se setem Solefald a vzhledem k mému předchozímu odstavci je jasné, že to v mém případě odnesli právě Behemoth. Z jejich setu jsem viděl jen asi poslední čtyři skladby, takže nemohu moc dobře soudit koncert jako celek, ale z toho kousku jsem si přeci jen nějaký dojem odnesl. Předně takový, že kapela, z jejíchž vystoupení dříve sálala drtivá energie, od této energie poněkud upustila ve prospěch mystického faktoru, na kterém vystoupení Behemoth stojí nyní. Pódiové propriety zůstaly podobné, ale z mocných a nasraných smrtonošů jsou dnes neméně mocní temní čarodějové, kteří spíš než na sílu kladou důraz na atmosféru. Tomu se zřejmě podřídil i zvuk, který byl poměrně tichý a určitě méně ostrý, než bych čekal, ale nemohu tvrdit, že by to bylo na škodu, protože to ke zbytku prostě pasovalo. Co dodat, i tato nová poloha Behemoth sedí, jsou evidentně ve formě a jejich vystoupení na Brutal Assaultu (nebo alespoň jeho část) bylo dost působivým zážitkem; někdo by dokonce mohl říct, že to byla magie…

Atreides: Z výpovědí obou kolegů je hádám jasné, že ani já jsem nemohl stihnout vystoupení Behemoth včas. Než jsem se zadním traktem areálu dostal alespoň tak, abych viděl na pódium, polští satanáši s mrtvolným Nergalem v čele byli zhruba v polovině “Conquer All”, a než jsem se dostal zhruba do poloviny davu, který se na Behemoth sešel (a možná je i tak můj odhad přemrštěný, kolik se na Behemoth slezlo národa), začínali hrát novinku “Blow Your Trumpets, Gabriel” z připravované fošny “The Satanist”. Ač z takové dálky mi přišlo celé vystoupení trochu neosobní, minimálně po tom, co jsem právě zažil na Solefald, Behemoth s celou parádou předvedli, proč ve světě platí za death metalovou špičku. Profesionální vystoupení, kterému nechybělo snad vůbec nic – skvělý zvuk, nasazení kapely, hromada nezbytných propriet na pódiu a kvantum ohnivých efektů dotvářejících pekelnou atmosféru. Ne každé kapele takovéhle serepetičky žeru, ovšem v podání Behemoth mi bylo celé to nekompromisní death metalové divadlo velmi sympatické. Snad budu mít někdy to štěstí a potkáme se s Behemoth na klubovém koncertu, protože věřím, že tam bude atmosféra nepochybně ještě mnohem, mnohem hutnější, než jakou se jim povedlo vyčarovat na letošním Brutal Assaultu.

H.: Na hodnocení Opeth asi nejsem ta úplně nejvhodnější osoba, protože tahle skupina mi navzdory všeobecnému nadšení z ní nikdy příliš mnoho neříkala a zdála se mi až moc přeceňovaná. Paradoxně mě od těchto Švédů nejvíce baví poslední album “Heritage”, které přineslo značnou proměnu zvuku, stočilo kormidlo směrem k psychedelickému rocku 70. let a spoustu zatvrzelých fanoušků Opeth pěkně namíchlo. Tím líp pro mě, když pak kapela okolo Mikaela Åkerfeldta, jenž měl na sobě hodně přísný dědečkovský svetřík, své vystoupení začala se skladbou “The Devil’s Orchard” právě z této nahrávky. Dokud se z pódia linul tenhle psychedeličtější opar, tak se mi to líbilo, ale to s nástupem hned následující “Ghost of Perdition” pominulo, tudíž jsem se zdejchnul ulevit trochu nohám. Kdo má Opeth rád, jistě si to na rozdíl ode mě užil spíš, ale jak jsem řekl na začátku, já asi nejsem úplně nejvhodnější osoba na posouzení téhle skupiny.

Ježura: Nejde tvrdit, že bych byl zapřísáhlým fandou Opeth, ale mají na kontě tolik výborné muziky, že bylo otázkou času, kdy se objevím na nějakém jejich koncertě, a právě letošní Brutal Assault mi to umožnil. A věřím, že vydržet sledovat Opeth po celou dobu, asi bych odcházel nadšen, protože se jim vydařil zvuk, vybrali zajímavý průřez jak death metalovou, tak prog rockovou tvorbou a tomu všemu neochvějně kraloval neuvěřitelně sympatický Mikael Åkerfeldt, který potvrdil svou pověst vynikajícího frontmana, jenž si umí získat publikum nejen svými hráčskými a pěveckými dovednostmi, ale také jemným a inteligentním humorem. Bohužel pro mě, přesně v tom okamžiku, kdy jsem se naladil na tu správnou vlnu a koncert si začal naplno užívat, začalo opět pršet a já chtě nechtě zmizel někam pod střechu. Jak se později ukázalo, déšť to nebyl nijak vydatný a oblečení bych na sobě asi stihnul usušit rychle, ale vidina promočení posledních suchých svršků mi nedovolila zariskovat. Velká škoda…

Atreides: První polovinu vystoupení Opeth jsem pro změnu věnoval vlastní regeneraci mimo areál (pozn.: Budvar mi přišel jednak nepitelný, jednak vzhledem ke kvalitě předražený v porovnání s tím, co se točilo pět minut od brány festivalu), stihl jsem proto jen poslední trojici skladeb “Deliverance”, akustickou “Demon of the Fall” a “Blackwater Park”. Magie a jemnocit, s jakým Mikael Åkerfeldt zacházel s tajemnou, přesto civilní a přátelskou atmosférou, občas okořeněnou typickým humorem a navrch umocněnou mírným deštěm, ve mně zanechal hluboký pocit. Zpětně mě velmi mrzí, že jsem na set Opeth nebyl už od začátku, protože ač během domácího poslechu mě jejich velmi specifický prog metal příliš neoslovil, živé vystoupení bylo opravdu skvělé a kdybych jej mohl zhlédnout celé, myslím, že bych nešetřil superlativy – pročež doufám v nějaké další setkání.

H.: Moje přestávka však tentokrát netrvala až tak dlouho, protože hned po Opeth na vedlejší pódium nastoupili Borknagar, s nimiž se před publikum na Brutal Assaultu vrátil Lazare Nedland ze Solefald, tentokrát však už “jen” v roli klávesisty a příležitostného zpěváka. Co se týče samotného vystoupení, tak nějak jsem z něj byl mírně rozpačitý, byť vyloženě zlé to rozhodně napadlo, do zklamání, jaké na tom samém pódiu předvedl odpoledne Ihsahn, to mělo hodně daleko, přesto jsem byl i z Borknagar mírně zklamaný. Ani ne snad kvůli tomu, že by šlo o opravdu špatný koncert, ale spíš proto, že jsem jednoduše čekal víc, než jsem dostal. Vzhledem k tomu, co Borknagar hrají, ta očekávání byla dost vysoko a tak nějak už jsem tam chtěl vidět další fantastické vystoupení plné atmosféry, jenže to se jaksi nekonalo. Byl to takový pohodový koncert, nic víc, nic zvláštního. Z desek je ta muzika mnohem působivější, ale to možná může být dáno i tím, že zvuk měl do ideálu hodně, hodně daleko. Trochu zklamalo i to, že mikrofonu se chopil Athera (Susperia, Chrome Division), který jistě zpívat umí, ale Vintersorg to prostě není. Jak říkám, průser to rozhodně nebyl, ale čekal jsem o dost víc. Vůbec mi tedy nedělalo problém se ještě před koncem sebrat a utéct na třetí pódium, kde se zrovna chystal můj třetí vrchol festivalu… ale o tom až v závěrečném díle našeho povídání o Brutal Assaultu

Ježura: Počasí se naštěstí umoudřilo poměrně záhy a pro mě poslední kapela festivalu zahrála pro publikum, které déšť nikterak nerušil. Pro Borknagar, moji absolutní srdcovku, to byla česká premiéra a pro mě jeden z absolutně největších taháků, které letošní Brutal Assault nabízel, takže si asi dovedete představit, že tohle vystoupení předcházelo z mé strany opravdu velké očekávání. Jenže jako by osudu nestačilo, že mě připravil o Opeth, napnul poslední síly a pokazil mi i Borknagar. Kapela samotná na tom nenese žádnou vinu a její výkon mohu i přes to, že se z pracovních důvodů nedostavil Vintersorg, označit za skvělý. Zaskakující Athera odvedl svou práci skvěle, zbytek kapely se také snažil (zejména skvělý ICS Vortex!) a mladý bubeník Baard Kolstad mě svým výkonem dokonce po všech směrech uzemnil. Kdepak, Borknagar mohli být výborní nebýt trestuhodně přepálené hlasitosti. To se zkrátka nedalo poslouchat, v záplavě decibelů bohužel dost často zanikala většina nádhery, kterou se hudba Borknagar pyšní, a když už místy probleskl nějaký moment, kde ta enormní hlasitost moc nevadila, příjemné dojmy z něj se rovnou měrou namíchaly s rozmrzelostí nad tím, jak to mohlo dopadnout, kdyby to zvukař tak příšerně nezazdil. V podobném rozpoložení jsem pak areál také opouštěl – na jednu sstranu nadšený z toho, že jsem konečně viděl Borknagar a že jsou naživo skvělí, na druhou stranu naštvaný, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, a že jsem zásluhou zvukaře přišel o možná jeden z nejlepších koncertů festivalu. Nezbývá tedy než doufat, že se k nám Borknagar někdy v dohledné době vrátí a konečně mě dostanou tak, jak se od nich očekává.

Atreides: Tvorbu Borknagar jsem na rozdíl od Opeth neznal ani náznakem, rozhodl jsem se tedy, že se nechám překvapit. Už před jejich začátkem jsem měl z popisu jejich hudby pocit, že to bude tak trochu sázka do loterie a nutno podotknout, že v porovnání s předchozími Švédy stihl skvadru kolem ICS Vortexe mnohem nemilejší osud. Tady se totiž neprokaučoval jen památeční svetr po babičce a děravé gatě, tady se prohrály i fusekle a trenky, a pokud bych měl svoje pocity po vystoupení k něčemu přirovnat, tak zhruba k tomu, že pánové na pódiu si vylosovali ostrou patronu v ruské ruletě. Což možná nemuselo být tak těžké, poněvadž mám takový dojem, že ze šesti možných bylo v bubínku naládovaných všech šest nábojů. Jedna ku jedné. Čert vem, že začínali později, neb se Opeth trochu zdrželi. Borknagar byli další kapelou, kterou stihl mizerný zvuk, a když připočítám, že mě jejich hudba nijak nenadchla ani sama o sobě, kolem půlnoci jsem se vypařil směrem k Obscure Stage, kde se už měli chystat mnou velmi očekávaní Aborym.

H.: Výše zmiňovaným třetím vrcholem, který bych v pomyslném festivalovém žebříčku zařadil na třetí místo za Atari Teenage Riot a Solefald, samozřejmě nebyl nikdo jiný než industriální black metalisté Aborym z Itálie, kteří také živě nehráli pěkně dlouho. Koncert proběhl bez živých bicích, protože ty jely společně s elektronikou ze samplu, kytary si vzali na starosti kytaristé Hour of Penance, Hell:I0:Kabbalus, jenž je stálým členem Aborym, a Giulio Moschini, baskytary se chopil mně neznámý Lorenzo Zarone. Hlavní mozek Malfeitor Fabban se ujal jen zpěvu za pomoci dvou mikrofonů a své hlasivky týral opravdu vydatně. Set byl postaven výhradně na letošní novince “Dirty”, z níž zaznělo celkem sedm kusů – “Irreversible Crisis”, “Across the Universe”, “Dirty”, “Bleedthrough”, “I Don’t Know”, “Helter Skelter Youth” a “The Factory of Death” – což mi nijak nevadilo a vlastně jsem to i čekal, jelikož to album je přímo postavené na živé hraní. Ze starší tvorby zazněly jenom dva kusy, jmenovitě “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Zvuk ani tentokrát nebyl ideální, ale je docela paradoxní, že v tomhle případě to vůbec nevadilo. Kytary a baskytara skoro nebyly slyšet, protože na místě, kde jsem stál, všechno přehlušovala brutálně přehulená elektronika a Fabbanův ryk. Tím pádem se z toho stala brutální diskotéka, ale nemůžu si pomoct, i přesto (nebo snad právě proto?) se mi to kurevsky líbilo.

Atreides: Pokud ve mně Borknagar zanechali hořkou pachuť, italská industrial-bordel-black-machina Aborym mi ji vyspravila víc, než jsem vůbec mohl doufat. Když vynechám pár ukázek z YouTube a poslední desku “Dirty”, tvorbu industrialistů jsem vůbec neznal. Což se ukázalo býti tím nejmenším nedostatkem, protože se hrálo převážně z “Dirty”, výjimkou pak budiž “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Že i v případě Aborym stál zvuk za starou bačkoru, už snad bylo docela jedno, protože tohle epileptické šílenství bylo naprosto smrtelné, ať už kytary slyšet byly nebo ne. Těžko jejich vystoupení popsat, protože tenhle zážitek je pro mě dosud těžko uchopitelný a srozumitelným slovem nepopsatelným. Špice hudební extáze zarývající se pod obrovským tlakem do hlavy, noření se do nitra sebe sama v davu lidí a palbě programovaných beatů v momentě, kdy už člověk začíná únavou padat na hubu. Přesto ho zběsilé tempo a rytmus pořád udržuje nad rozlitými hladinami spánku a nutí k další existenci. Myslím, že bych úplně stejně mohl namísto metafor napsat něco jako “žbli, žble, žblu” a význam by zůstal stejný – plně srozumitelný jen a pouze mě. Víte, co tím myslím, ne? Tak nebo tak, v rámci sobotního programu další skvělé vystoupení!

H.: Ačkoliv třeba kolega Atreides z koncertu Carpathian Forest zvrací, podle mě to byla prdel. Jasně, byli ožralí na plech jak prasata a Nattefrost nejenže nebyl skoro schopen mluvit, ale místy mi přišlo, že má i problém se vůbec udržet na nohou. Jediné, co mu pořádně bylo rozumět, byla jen neustále opakovaná děkovačka “Danke schön!” – asi se zbořil tak mocně, že ani nevěděl, ve které zemi hraje. Ale já nevím, ono to k těm magorům tak nějak patří. Jde o to, že člověk nesmí na Carpathian Forest nahlížet jako na představitele typického mrazivého norského black metalu, jako tomu bylo v 90. letech, kdy kapela nahrávala věci jako “Through Chasm, Caves and Titan Woods” nebo “Black Shining Leather”; Carpathian Forest sami sebe už dávno pasovali do role nejperverznější, nejoplzlejší a nejožralejší black metalové kapely široko daleko, a pokud se k tomu člověk postaví takhle, jako že je to sranda, pak si koncert jistě užil. Samozřejmě i já bych našel mouchy, ale především co se setlistu týče… sice padlo pár kultovních válů, na které jsem se těšil (například můžeme jmenovat třeba “Mask of the Slave”, “He’s Turning Blue”, “Knokkelmann” nebo “Morbid Fascination of Death”), ale chyběly tam songy, které podle mě prostě zaznít měly, hlavně nepřítomnost “Sadomasochistic” nebo “Carpathian Forest” fakt zamrzela. Ale jinak to z mojí strany bylo v pohodě.

Atreides: Co ke Carpathian Forest říct? Byl to odpad. A byl to takový odpad, že ještě dneska nemám daleko k tomu, abych si vyškubal polovinu hlavy. Nejenže mimozní atmosféra nabraná na Aborym byla naprosto v tahu (ač později se mi do ní přeci jen povedlo alespoň částečně dostat zpět), ožralá parta kolem naprosto nadraného Nattefrosta, z nějž etanol chcal proudem, byla vrcholem trapnosti. Pokud tohle měl být norský black metal a nikoli jakási pseudo-heavy-punková hopsačka hraná na blackovou cirkulárku, pak Impaled Northern Moonforest jsou vrcholem blackové produkce a měli by pobírat zaslouženého kultovního statusu. Tenhle kekel se dal poslouchat jen s koňskou dávkou sebezapření a ani dostatek nadhledu, jenž mi obvykle neschází, v tomhle případě nepomohl. Hnus, velebnosti!

H.: Úplně posledním vystupujícím festivalu jsou dánští doom metalisté Saturnus. Líbí se mi návrat k tradici, že finální tečkou Brutal Assaultu je nějaký hodně těžký doom až funeral doom, ale zrovna Saturnus mezi mé oblíbence moc nepatří, takže jsem si je chtěl původně odpustit, nicméně náhoda tomu chtěla, že nakonec jsem ten jejich umíráček z dálky zhlédnul. A musím uznat, že živě to bylo mnohonásobně lepší než z alba, konečně jsem během koncertu mohl tvrdit, že na mě ta jejich muzika působí tak, jak má. Riffy byly ultra těžké, atmosféra doslova dala krájet, avšak vzhledem k únavě si ze setu Saturnus nepamatuji nic jiného než pocit masivní kytarové stěny, která se linula z pódia. Ale i přesto, kdybyste se mě zeptali, z fleku bych řekl, že se mi to líbilo a že na mě Saturnus v koncertní podobě udělali o poznání větší dojem než ze studia.


Zhodnocení:

H.: Po organizační stránce byl festival opět na velice slušné úrovni a je příjemné vidět, že pořadatelé se opravdu snaží věci viditelně zlepšovat a přidávat do areálu nové detaily a vychytávky. Od mé poslední předloňské návštěvy bylo nejcitelnější změnou přidání třetího pódia – nemohu sice porovnávat s jeho loňskou podobou, nicméně z obecného hlediska se k němu stavím trochu rozporuplně. Na jednu stranu, pokud se nezprasil zvuk (ti In Vain mě doteď serou!), šlo vlastně o parádní vystoupení, protože já mám obecně menší koncerty radši, a ne nadarmo všichni z mé osobní top3 festivalu hráli právě zde. Na druhou stranu mi trochu vadilo, že se díky už tak našlapaný program překrýval ještě víc a přišel jsem díky tomu o některé kapely, které jsem vidět chtěl, ale vedle bylo něco přednějšího (akustičtí Novembers Doom, The Fall of Ghostface, Hatebreed, Trivium, Clawfinger, In Flames). Aneb všechno má svoje pro a proti…

Ježura: Jelikož jsem se účastnil i loni, Obscure Stage pro mě novinkou nebyla, takže můžu srovnávat, a její letošní podoba byla proti loňské rozhodně lepší. Suverénně největším kladem je skutečnost, že si pořadatelé od loňska vzali k srdci četné stížnosti na tropické klima, které v hale panovalo, a pro letošek byly z konstrukce haly odmontovány boční panely, které nahradila nějaká maskovací plachta či co. Výsledek se rozhodně dostavil, protože i v té největší tlačenici v předních řadách se dalo vydržet bez větších problémů, takže tady tleskám. Co se bohužel odstranit nepodařilo (a z principu věci asi ani nepodaří), to je překrývání programu malé stage s programem na stagích hlavních. Uznávám, že pořadatelé udělali maximum pro to, aby se žánrově podobné kapely navzájem nepřekrývaly, ale úplně tomu stejně nezabránili a navíc většina návštěvníků není vyhraněna jen na jeden žánr, takže na Sofiiny volby docházelo i letos. Já takhle oplakal třeba Clawfinger

Atreides: Popravdě, trochu jsem se organizační stránky mého premierového Brutal Assaultu obával. Tedy, hlavně z toho důvodu, že hrozilo přespávání v kempu, od čehož mne odrazovaly skazky o častých krádežích. Nakonec jsem měl střechu nad hlavou, za což jsem neskutečně vděčný jednomu ze svých kamarádů, takže některé věci těžko můžu objektivně zhodnotit, kemp byl z mé strany využíván výhradně ke konzumaci vlastních alkoholických nápojů, které bych do areálu nepronesl. Nakonec bych ale organizaci zhodnotil z větší části kladně – a pochvala se týká i zastřešené třetí stage, která by si sice zasloužila o něco větší prostor, ovšem coby alternativní scéna ku dvěma hlavním pódiím fungovala skvěle i přes občasné návaly lidí (obzvláště na Solefald), kteří museli stát až venku.

H.: Poprvé jsem v areálu viděl výzdobu na zdech, což není věc, která by mě úplně vytrhla a do jisté míry je to kýč, ale nakonec proč ne, nic proti tomu nemám. Dále bylo otevřeno pár dalších uliček, ale upřímně jsem do některých míst v areálu ani nepáchnul, protože jsem k tomu neměl důvod. Naopak se mi dost líbilo, že v místech na posezení přibyly obrazovky, které promítaly dění na pódiu, což je super nápad. Akorát bych tam propříště nepouštěl rozhovory bez zvuku a takové množství reklam, jinak je to v základě dobrá věc.

Ježura: Výzdoba areálu i letos o kousek postoupila a mně se její zpracování velmi pozdávalo. Co ale zaslouží poklonu, to je zmiňované rozšíření obrazovek do nejrůznějších částí pevnosti. Přenosy z pódia vem čert, síla téhle techniky spočívá zejména v potenciálu informovat návštěvníky o změnách v programu, a i když těch změn letos nebylo moc, stačilo na chvíli zvednout oči k obrazovce a člověk věděl všechno, co potřeboval. Neskutečně příjemná a užitečná změna oproti jiným tuzemským festivalům!

H.: Bylo super, že se podařilo konečně vyřešit nadměrné fronty u vstupu. Osobně jsem se odbavil už v úterý a čekal jsem… no, tak deset vteřin… než mi na ruku navlékli náramek, hehe. Ke každé vstupence navíc přišlo DVD z loňského ročníku, což je příjemný bonus, ale upřímně jsem si to ještě nepustil, ačkoliv sympatické to je. Akorát mě zamrzelo, že letos už člověk nedostal pytel na odpadky – ten fakt chyběl. Všude po kempu byl bordel, v části, kde jsem byl já, byl široko daleko jeden pytel přilepený na stromě a už ve čtvrtek ráno přetékal. Kdyby ty lidi dostali pytel na odpadky do ruky při vstupu, tak to do něj 90 % z nich bude házet a nikde nebudou takové skládky. Tohle bych určitě vrátil.

Ježura: Pořadatelé po předloňském a obzvlášť loňském provaru s odbavováním šli opravdu do sebe a jakékoli fronty se letos nekonaly (nebo jsem si jich alespoň nevšimnul). Dokonce bych řekl, že odbavovací sekce byla letos trochu předimenzovaná, ale to je fuk – hlavně že to zafungovalo. Každopádně stejně jako kolega oroduji za návrat odpadkových pytlů. Když si vzpomenu na tu skládku, která po nás zbyla v kempu (a že by nezbyla, mít k dispozici nějaký pytel), je mi ještě trochu zle.

H.: Co se týče stravování, to jsem v areálu osobně moc neřešil, v podstatě vůbec, ale pivo mě překvapilo docela příjemně, jelikož jsem se Budvaru trochu bál. Desítka byla přinejlepším průměr, možná ani to ne, dal jsem si ji jednou a víckrát už ne, dvanáctka byla lepší a dala se vypít bez problémů, černý ležák mi pak dokonce vyloženě chutnal, řezané jsem neměl. Naopak zklamáním byly nealko limonády – letošní malinovka byla jen chudým příbuzným malinovky z minulých let, grepová byla sladká jak pop-metalové balady a jediná pitelná tak byla hroznová. Jinak ještě ohledně Budvaru… naprostá a totální zkurvenost byly ty jeho kartonové pivní klobouky. Když pominu fakt, že pokud to měl naražené na palici někdo před vámi, tak jste neviděli lautr nic, většina exemplářů skončila jako létající předmět v kotli, občas jsem viděl, jak tím někdo dostal přímo do obličeje, což asi nebylo zrovna příjemné, a občas to skončilo i na pódiu… třeba baskytarista DevilDriver tím také málem dostal mezi oči. Tohle byla vážně debilita, neopakovat! Kelímky byly opět vratné, tentokrát oproti speciální vrácence. S tím jsem neměl sebemenší problém, z mojí zkušenosti to fungovalo naprosto v pohodě, líbilo se mi to. Design kelímků taky dobrý, ačkoliv já to jak suvenýr fakt nesbírám, takže mě to zas tak moc netankovalo. Ale jinak jsou vratné kelímky skvělé a líbí se mi, že se to na českých festivalech uchytilo a stalo standardem.

Atreides: Za mě naopak Budvar dost propadák. Desítka mě nijak neuchvátila, takže dvanáctku ani černé jsem pro jistotu nezkoušel [to je právě chyba, desítka právě byla močka – pozn. H.] a raději si zašel na pár kousků mimo areál na lokální pivovary, kde za půllitr dal člověk lidovou dvacetikorunu, takže jsem Budvar nijak zvlášť neřešil. A samozřejmě, když už jsem tam do sebe lámal jedno, dvě, tři piva, tak jsem se k tomu na místě najedl, přičemž peněz jsem za naplnění žaludku rovněž nenechal nijak zvlášť moc, takže ani jídlo v areálu nemohu nijak objektivně posoudit. Na to, jak jsem se bál festivalových cen, nakonec jsem si nemohl vůbec stěžovat, poněvadž ceny byly pořád o něco nižší, než dělá pražský standard, na který jsem zvyklý. Co se nealka týče, za půlžetonky jsem po většinu pobytu v areálu ucrcával vodu, výjimečně si připlatil za hroznovou limonádu, která mi koštovala a koštovala i peněžence, takže spokojenost po všech stránkách. Potěšily i vratné kelímky – po celou dobu festu jsem měl u sebe jen a pouze jeden a ačkoliv jsem nakonec možnost vrácení nevyužil a odvezl si jej zpět domů, vratnost považuji za plus – už jen proto, že v areálu bylo vážně čisto. Jediná vážnější výtka tak stejně jako u kolegy směřuje ke kloboukům, které jsem měl sto chutí naházet na hranici a rituálně upálit.

Ježura: Přechod od pevně daného počtu vrácenek na kelímky k systému koupíš kelímek – dostaneš vrácenku, který šlo opakovat třeba donekonečna, je podle mého určitě změnou k lepšímu. Nikdo se nestresoval, že svoji sbírečku nafasovaných vrácenek někde ztratí, a kupčení s kelímky to myslím omezilo úplně stejně jako v minulých letech. Za mě rozhodně palec nahoru!

H.: V kempu mě letos překvapila obří VIP sekce… když jsem byl na Brutal Assaultu posledně, byly to snad dva oplocené chlívečky, letos už VIP kemp zabíral kompletní první louku, takže na tom “svém” místě jsem našel asi tak padesátý VIP sektor. Nevadí, ale když už, na druhou louku by asi chtělo také přidat nějaké to hygienické zařízení a koše.

Ježura: Jelikož VIP kemp nevyužívám, jeho rozšíření by mi bylo celkem volné nebýt jedné drobnosti – posunutí zadní stěny kempu až ke břehu Labe zlikvidovalo parádní místečko pod stromy v uličce, která se loni táhla za celým VIP kempem, což mě trochu rozesmutnilo, ale to by až tak nevadilo. Spíš mi pořád chybí nějaké dostatečně dimenzované a kulturní hygienické zázemí. Přeci jen při počtu návštěvníků a vedrech, jaká letos panovala, by nějaké navýšení kapacity a luxusu sprch určitě neuškodilo. Ale velkokapacitní otevřená sprcha, kterou někdo – nebesa mu budiž nakloněna – nainstaloval proti merchandise stánku, to byl rozhodně skvělý tah, a čtvrteční zásah hasičského vozu bych také oznámkoval zlatým bludišťákem. Jen houšť!

H.: Dramaturgie byla z objektivního pohledu v pohodě a asi každý si musel najít to svoje, ale čistě ze svého osobního subjektivního pohledu bych asi krapínek ubral death metalu, jehož bylo letos fakt hodně, a hlavně hodně ubral cokoliv-core (s výjimkou grindcoru), i když je mi jasné, proč to tam pořadatelé zvou… lidi to prostě táhne. Přidal bych tak dva, tři black metaly, přidal doom (letos jenom dvě doomové kapely, Novembers Doom a Saturnus… to je sakra málo) a hlavně bych ocenil i nějakou šílenou avantgardu nebo experimenty (už tu dvakrát hrála Sebkha-Chott – víc podobných magořin!) a taky bych se nebál pravidelně každý rok zvát jednu, dvě a klidně i tři skupiny typu Atari Teenage Riot… v jejich kotli bylo jasně vidět, že zdaleka nejsem sám, kdo podobné věci ocení, byl to skvělý odpočinek od kytar a ta kapela se tam prostě hodila a nepůsobila na Brutal Assaultu nepatřičně. Osobně si myslím, že podobná tvrdá elektronika má svým přístupem k takovému black nebo death metalu blíž než třeba Sabaton. A takových kapel je mnohem víc… Suicide Commando, Combichrist, Project Pitchfork, Front Line Assembly, Nachtmahr, Aktivehate, Siva Six, Centhron atd. atd. Stačí jen vybírat…

Atreides: Co se dramaturgie týče, nakonec mi i přes nával všemožného core vyhovovala. S vědomím, že se nemusím mezi většinou kapel nikam zvlášť hnát a pospíchat, protože mě dobrá polovina nezajímá a mohu ji s naprostým klidem vynechat, jsem festivalem pohodově proplouval a vyzobával všechno, co mě zajímalo, případně co mi kdo ze známých doporučil. Jasně, vždycky by mohlo být víc blacku nebo doomu, shodnu se s H. na tom, že by mohlo být víc experimentáních prasáren, jako byli letos Aborym nebo i zmiňovaní Atari Teenage Riot (ani nevíte, jak mě štve, že jsem je propil), ale nakonec jsem i přes počáteční remcání uvítal mezery, které mě nijak zvlášť nezajímaly a mohl jsem je trávit i jinak než hrozením pod pódiem. Co se mi na dramaturgii nelíbilo mnohem více, bylo rozložení kapel. Chápu, že hvězdy a hvězdičky typu In Flames nebo Anthrax přitáhnou na festival největší počet lidí, jenže takovéhle kapely můžou zahrát i za pozdního odpoledne, kdy je ještě světlo, aniž by jejich lesk a show nějak výrazně utrpěla. Naproti tomu kapelám, které tmu vyloženě potřebují k tomu, aby jejich vystoupení mělo ty správné grády, protože svoji hudbu staví na hutné atmosféře, tmu postrádaly – viz Primordial nebo Belphegor, ale těch případů by se určitě našlo víc. To by alespoň částečně mohlo vyřešit lepší využití Obscure Stage, protože ač jméno jako Primordial by si velké pódium zasloužilo se vším všudy, věřím tomu, že klubová stage by dokázala nahradit to, co se na hlavním pódiu takovým kapelám za světla nedostávalo – což bylo nejvíce znát hlavně na setu Solefald.

H.: Tady bych kolegovi Atreidovi trošku oponoval, přestože vím, jak to myslí, a částečně s ním souhlasím, ale je blbost, aby za světla hráli headlineři jako Anthrax nebo In Flames. To spíš až ke konci programu jednotlivých dní byly kapely, jež by mohly za světla hrát, aniž by jim to nějak uškodilo, hlavně se to týká takových těch moshovacích sekaček… bylo by to snad lepší už jen z toho důvodu, že je před den vidět, protože z osobní zkušenosti si myslím, že v úplně tmě se v tom kotli lidi pozabíjejí spíš. Jmenovitě třeba Whitechapel, Madball, ale třeba i Overkill. A to říkám jako někdo, kdo má třeba zrovna Overkill fakt rád. Ale chápu to, že pořadatel se při sestavování programu nemůže ohlížet jen na to, jestli to je atmosférická muzika, která by se hodila do tmy, ale i na popularitu kapel nebo jejich vlastní program, kdy můžou přijet a kdy zase musí odjet. Holt nevýhoda velkých festivalů, nikdy se to prostě nedá poskládat tak, aby byli spokojení všichni…

H.: Jinak celkově si myslím, že letošní Brutal Assault proběhl v pohodě a pocit spokojenosti převládá, a to i co se týče hudby, protože o tu jde pořád především. Sice mě dost mrzí slabý Ihsahn, zvukově zprasení In Vain a vynechání Cult of Luna nebo Hatebreed, ale našla se spousta věcí, jež mi to alespoň částečně vynahradily. Sice to už zaznělo v reportu, ale nedá mi to ještě jednou nevyzdvihnout fantastické sety Atari Teenage Riot a Solefald, zabijácké Aborym a Meshuggah, ale třeba i neskutečně zábavné Hentai Corporation. Každopádně toho, že kapely jsou hlavní, se budu držet a nějakou (z mého pohledu, samozřejmě) peckou bude podmíněna má případná účast i v příštím roce. Snad se něco objeví, protože první potvrzená trojice mě totiž ze židle moc nezvedla. Benediction (měli vystoupit už letos, ale těsně před začátkem odpadl) jsou dobří, ale není to skupina, kvůli níž bych hned vyjel, August Burns Red jsou mi absolutně u řiti a Amon Amarth jsou už dávno kapelou, kterou vidět fakt nepotřebuji.

Atreides: Kolem a kolem si však nemůžu nijak zvlášť na festival stěžovat – až na pár spíše kosmetických detailů snad ani není na co. To je možná způsobeno i tím, že na většinu věcí, které areál nabízel, jsem tak nějak kašlal, viz třeba stravování nebo ubytování. Obecně přesto všechno, co jsem napsal, bych jako největší průser festivalu vypíchnul zvuk, který zkazil několik dosti nadějných vystoupení – právě již zmiňovaní In Vain nebo Ihsahn, na které jsem se velmi těšil a kteří byli jedni z velkých taháků letošního Brutal Assaultu, tedy alespoň pro mě. Mou premiéru na festivalu, který krom jiného tento rok dosáhl – zatím jako jeden z mála českých festivalů – plnoletosti, tak hodnotím jako úspěšnou. Jestli se na festivalu ukážu i příští rok, to bude záležet spíše na tom, jaká lákadla přichystá, protože na kapelách mi záleží především. Osobně nejsem příznivec davů (a že jich letošní Brutal Assault nabídl požehnaně), a pokud bude stát lineup za pendrek, nemám problém další rok vynechat. A že první tři oznámené kapely mě nijak nepřesvědčily, bohůmžel…


In Vain (2013)

In Vain - Ænigma
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H., Ježura
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 17

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Hello! If you don’t mind, I would like to start with a few questions about In Vain’s history. The band was founded in 2003 and your first demo was released one year later. I couldn’t find anywhere whether any of the founding members, including yourself, has played in any other band as of time when the band was born so I’d like to ask if you have played anywhere before In Vain. I’m asking that mainly because even your early works “Will the Sun Ever Rise?” and “Wounds” sound very sophisticated to me – so much that it might be a little bit difficult to believe they were created without any previous experiences with playing music. Could you please tell us something about your musical activities before In Vain (if there are any) and also what was the main motivation to form the band?

HI! I used to play in a metalcore band called Lodestar. That is many years ago. Currently I have a hardcore band together with our bassist Kristian. It’s called From Strength to Strength and please check us out on Facebook https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Our debut album is ready, but since Kristian is currently studying in the US, it is hard to stay active without his vocal duties. So the record is put on hold as of now.

Sindrehar done vocals on Myrkgrav’s debut album and he is currently active in the Doom Metal band Funeral. Our other members have had other side projects, but nothing well known.

You have re-recorded some songs from your first efforts on your later albums – both “The Latter Rain” and “Mantra” contain those older tracks (although just as a bonus in case of “Mantra”). However, there are still some songs left in your early era only. Do you think it might be ever possible “resurrect” also those someday? Or do you plan to focus on creating the new music only in the future?

I doubt we will ever re-record any more songs. To be frank, I actually prefer the original versions of all the songs we ever re-recorded. Additionally, we should also keep some songs exclusive for the early EPs.

I actually listened to “Wounds” and “The Latter Rain” recently again and compared to “Ænigma”, the metal elements sound more raw to me but still a little more avant-garde, while the new album seems more consistent and complex (yet without losing variety) to me. How do you see In Vain’s early works from the distance of a few years? Do you listen to them from time to time? I have to confess that I still love “The Latter Rain”, maybe because it was your first album I heard. Some songs like “Their Spirits Ride with the Wind” or “The Titan” are still fantastic and I enjoy them despite I’ve heard them maybe a hundred times…

The production on “The Latter Rain” is more raw, whilst the production on “Ænigma” is more crystal clear (much better imo). That element may also cause some people to find “TLR” a bit different. I agree the new album is more consistent and that is exactly what we set out to do also. When you compare to our previous albums, one can conclude that the songs are more straight-forward. However, keep in mind that the songs are still long, very varied, with several vocalists employed, many different styles utilized, and so forth. So I think it’s more a matter of “Ænigma” seeming more “easy”, simply because it’s compared to albums that are quite hard to digest.

Around every release I listen to our albums a lot and I enjoy it. As you know, I am aware of everything that is going to happen, so I never get to enjoy our music as a normal listener would. So after intense listening for some time I usually leave the albums behind. It’s been very long since I listened to “The Latter Rain” or “Mantra”.

Thanks for you complements on those songs. I am still very proud of “The Latter Rain” and I believe that album contains some of the best In Vain songs ever recorded.

In Vain

Anyway, when we mentioned what you listen to… You said in our previous interview that you aren’t a typical metalhead and that you got into metal very late. What music do you like as a listener? And what did you listen to before you started with metal? Anyway, it might be a little bit interesting that you got “very late” into metal music, as you stated, and now you are known mainly as a metal musician… how is that possible? Also, one sort of a funnier question – you also said that you didn’t have any records from bands like Iron Maiden or Metallica as of time of our first interview (January 2010) so I just wanted to ask if have some of their albums now (laughs)?

I like bands that have very good songs and some kind of original edge. They do not have to invent a new musical style (impossible..?), but have something that sets them apart from the rest. E.g. a very strong singer can be enough. I do not have time to listen to just another copycat, then I rather prefer the originals.

Before I started to listen to metal I was listening to the music that was on the charts. Then I discovered grunge, went on to hardcore, metalcore, and the first extreme metal album I bought was Zyklon“World ov Worms”. In Vain was started as a project at a school I was attending, and I simply wanted to try to write a metal song because I was listening a lot to metal during those days. As the band evolved it never made any sense to change style, but as you know we are experimenting a lot.

No, I still do not own a lot of old time classic albums. I am not that into that kind of music either, and I think many of those band also enjoy a certain nostalgia glamour.

I’ve noticed that your every album contains one song with lyrics in Norwegian language. Should we understand it as a small tribute to your roots and Norwegian musical scene or is there some other reason? Is there a possibility that you’ll release some EP or even a full-length album sung completely in Norwegian?

You can look upon it that way. Normally I write in English, but sometimes I get a title stuck in my head, which I want to keep in Norwegian. For me it’s obviously a lot easier to express myself in Norwegian than English, so that is a bonus as well. However, the majority of our lyrics will continue to be English.

Could you somehow describe us how the process of composing the music looks like? What is happening before a new In Vain’s song is born? Did you somehow change your attitude to composing for “Ænigma” compared to the previous records? As far as I know you should be the main author of the music, is that right? Do you just play and jam with a guitar until you come up with some good riffs and melodies, or do you wait until the inspiration comes and then you play only ideas you have in your head? And do you create the whole songs with only minor changes to be done later, or do you leave enough space also for the others’ ideas to be incorporated during the rehearsing or the actual recording?

So far I have written all the music and I employ the same method for composing songs as I did from the start. I have never been a good riffer, so I am not that capable of coming up with new riffs just playing on the guitar. Instead, I put the guitar down and instead concentrate my musical mind and try to make music in my mind in that very moment. This might sound weird, but that is actually how I work. So whenever I come up with something I like I write the riffs down on my computer. I have a big catalogue of riffs on my computer, all sorted in different categories depending on what kind of riff it is. Making music this kind of way is very hard in the beginning, but eventually you train your musical brain and it gets easier. For me it also gets a lot easier the more time I spend on it and the longer my mind has been in such kind of “songwriting mode”. E.g. if I spend two hours every day for several weeks I eventually get into a phase where I am able to think about music 24/7, and I can compose on my way to work, while working out, etc.

When I compose a song I make the song from A to Z. Everything is planned and I plans and specific suggestions for what each member should play. We sometimes improvise a bit in the studio, but the songs are more or less 100% done.

If I’m not mistaken, there are five singers in the band, which is quite uncommon. Was it your intention from the start to gather people able to sing besides playing an instrument or was it just a coincidence and you discovered such potential after forming the lineup?

From the start Andreas did both Black Metal vocals and growls, however now he is only doing screams and Sindreis doing the growls. We wanted somebody to sing, and that is how Sindre came along during the recording of our first EP. During the years I have added more uncommon vocals here and there, and when our bassist Kristian joined the band we started to utilize his powerful hardcore vocals. The other members are good singers and do bgv clean vocals.

Alright, let’s finally talk about your latest album “Ænigma”. The first question quite simple – what is the meaning of the album’s title? I guess “Ænigma” is a transcription of the word “enigma” which could be translated as a riddle, a mystery or even an allegory. This translation suggests quite wide range of possible interpretations so I’d like to ask if there is any connection between the title and the lyrics, the artwork or anything else. Is something particular hidden behind this title or is it a little game with the listeners and the meaning itself is a riddle?

You are correct. Ænigma is the latin spelling of enigma. There’s no fixed topic or lyrical red line on “Ænigma”. Andreas and I basically write about different subjects that are close to their heart, and that fits with the emotions of the particular songs as well. We felt that the title sort of reflected the well of thoughts presented in the lyrics, not to mention the overall atmosphere of the music.

In Vain

“Ænigma” also contains quite interesting cover art. I have to confess that I didn’t like it so much in the beginning but now I must say that it has something within despite it might seem a little bit simple at first sight. Why did you choose Robert Høyem to create it? Did you have any specific vision about how it should look like, or did you leave it up to him?

We were very prominent in our directions to the designer that we did not want a typical “photoshop cover”. We wanted something new and fresh, more creative and abstract. The designer suggested that we he would draw the cover. We thought that was a good idea and gave him keywords for what kind of emotions we would like him to portray.

Two videoclips were shot for the songs from “Mantra” and both songs were shortened for those videos. How do you, as a musician, look on shortening of your work for the sake of making a videoclip? Few songs from “Ænigma” seem to be short enough to fit in the standard clip format. If you are planning to shoot a clip for a song from “Ænigma”, will it be one of these? And doesn’t it tempt you to shoot a clip for a very long song in its full length?

I do not like shortening the songs and for every video we have done it has been a painstaking process, because we do not really have songs suitable for that format. That is also the reason I declined to do a video for “Ænigma”, in addition to save costs. It simply does not make sense to do a video, if you do not have a lot of money to spend imo. I do not think a 7-8 min video would be very easy to do either because it would require a very smart plot and a ridiculous amount of hours for the recording and editing.

Despite all differencies, your first two albums had – among other things – one thing in common: single songs more or less differed in the structure and overall feeling both throughout the album and within one song. As I already mentioned somewhere above, songs on “Ænigma” seem to be more straight-forward, more similar to each other (and with that I don’t mean that they are not enough individual because without any doubt they are), they’re shorter and the whole album feels more compact. Is there any particular reason why has it turned out this way? Was it your intention or just a natural evolution of your musical expression?

The reason is simply that that is what we sought out to achieve when we recorded the album. We have been operating in the same musical landscape the whole time, but our listeners have learned that our musical universe is vast. Consequently, the music can vary a lot. E.g., with our second album “Mantra” we dwelled deeper into the dark and progressive aura of our musical universe. Additionally, “Mantra” has more slow and heavy songs and some people find it more difficult to get into. I find “Ænigma” is a good representation of everything we have done so far. I believe it is more catchy, and although the songs are still complex I think they are more accessible. Many have labeled “Ænigma” our most consistent release so far. Many mention that the album is more compact, but it seems they forget that the songs are still long, very complex, several vocalists involved, etc.

Another topic I would like to go through is your live playing with Solefald. How did this cooperation actually start? Did the fact that Sindre Nedland is Lazare’s brother help somehow in starting the cooperation? How long do you think it will last? Do you think it might be possible not only to perform live with Lazare and Cornelius but also to do some music together (doesn’t matter if under the name of In Vain, Solefald or eventual completely new project)?

Actually, I pitched them the idea of a tour with In Vain and Solefald back in 2011. There were many economic and logistic advantages, apart from the fact of getting them back on stage. Also, with In Vain as the backing band they would play with someone they already knew and did not have to hire expensive session musicians. On the other side, I viewed this as something that could give positive synergies for In Vain. Consequently, I considered it a win-win situation. It took some time, and at one point I was about to give up the entire project until the tables turned and Solefald were convinced. On how long it will last I am not really sure, but I think it will end at some point.

About doing music together I am not really sure. I am afraid there might be too many strong individuals in the same band, hehe.

I guess there has to be a little difference between playing live with In Vain and with Solefald, at least in that you’re performing your own music with In Vain and someone else’s songs with Solefald. What differences do you see between playing with both the bands?

Without the aspect you mention I would say the Solefald songs require less technical skills, guitar playing wise. They also tune in C#, while In Vain tune in D. Other than that it’s not big differences. Still playing the same instrument :)

Recently you toured over Europe together with Solefald and Vreid. Wasn’t that difficult for you to play two full sets one after another? Do you have some special memories from this tour that you want to share with public? Or some you don’t want to share (laughs)?

I was indeed tiresome, and also I would have preferred being out in the crowd or and the merch stand after our shows, instead of going back on the stage. However, is was good fun. A special memory was when the police shut down our gig in Italy. It was a really sad happening and especially since so many people had showed up.

In Vain

I hope I remember it correctly… as far as I know you played twice in the Czech Republic so far – in Liberec and Ostrava with My Silent Wake in 2011. Do you remember anything from these shows? If so, how were they? Anyway, you’ll be returning to the Czech Republic in August, however this time with Solefald who are confirmed for this year’s Brutal Assault. How are you looking forward to it? Anyway, is there any possibility that also In Vain could perform at Brutal Assault when all the members of the band will be there?

Yeah, that is correct. I do not remember specific details but I remember we had a good time there. It’s going to be a lot of fun going back and playing at BA. We have tried to get in touch with the staff at the festival, but it’s not very easy when you are not a very big band. Hopefully we will be back with In Vain next time.

Few past years are marking the return of the vinyl format and almost everything is released on LP nowadays. However, In Vain’s albums still exist in CD versions only. Is there any possibility of re-releasing your albums also on LPs? I believe it would be great because I’ve always seen vinyl as something more than a CD and I think In Vain’s music really deserves to be presented on this majestic format as well…

We are thinking about it, but we also need to consider that people have to buy them, so that we are not stuck with a lot of CDs. And I am not really sure if people buy anymore…

I have the very last question for you – I noticed that this year marks the 10th anniversary of In Vain. Do you plan to celebrate it with anything special? Thank your very much for your answers. All the best!

Actually we have been thinking about doing a special gig, playing the whole “The Latter Rain” album and to bring along guests. We’ll see.

Thanks for the interview!


In Vain (2013)

In Vain - Ænigma
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Johnar Håland
Překlad: H.
Počet otázek: 17

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Norové In Vain jsou kapelou, kterou v redakci máme opravdu upřímně rádi. Stejně tak je tomu i na třetí dlouhohrající desce “Ænigma”, jíž někteří z nás řadí k tomu nejlepšímu, co prozatím v letošním roce vyšlo. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si moc rádi zopakovali povídání s kytaristou Johnarem Hålandem z roku 2010 a opět mu položili další sérii skromných otázek nejen o samotných In Vain a jejich novince “Ænigma”, ale třeba i o společném hraní se Solefald…


Zdravím! Pokud to nevadí, rád bych začal s několika otázkami ohledně historie In Vain. Kapela byla založena v roce 2003 a vaše první demo vyšlo o rok později. Nemohl jsem ale najít, jestli někdo ze zakládajících členů, včetně tebe, v době, kdy byla skupina založena, hrál v nějaké další kapele, takže bych se rád zeptal, jestli jste někde hráli ještě před In Vain. Ptám se především proto, že už vaše první počiny “Will the Sun Ever Rise?” a “Wounds” mi zní velmi sofistikovaně – tak moc, že by se jen těžko věřilo tomu, že byly vytvořeny bez nějakých předchozích zkušeností s hraním hudby. Mohli bys nám prosím říct něco o vašich hudebních aktivitách před In Vain (pokud nějaké jsou) a také jaká byla hlavní motivace pro založení kapely?

Ahoj! Já jsem hrával v metalcorové skupině s názvem Lodestar. To bylo před mnoha lety. Nyní mám hardcorovou kapelu společně s naším baskytaristou Kristianem. Jmenuje se From Strength to Strength, podívejte se na nás prosím na Facebooku https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Naše debutové album je hotové, ale protože Kristian zrovna studuje v USA, je trochu obtížné zůstat aktivní bez jeho vokálních povinností. Nahrávka je teda aktuálně u ledu.

Sindrehar nazpíval vokály na debutovém albu Myrkgrav a v současnosti ještě působí v doom metalové skupině Funeral. Naši ostatní členové mají také další vedlejší projekty, ale není to nic moc známého.

Na svých pozdějších deskách jste znovu nahráli některé skladby ze svých prvních počinů – “The Latter Rain” i “Mantra” tyto staré songy obsahují (ačkoliv v případě “Mantra” jen jako bonus). Nicméně ve vašem raném období stále nějaké písničky zůstávají. Myslíš, že je možné, že je jednoho dne také “oživíte”? Nebo se do budoucna plánujete soustředit se jen na tvorbu nové muziky?

Pochybuji, že někdy znovu nahrajeme víc písniček. Abych byl upřímný, ve skutečnosti mám rád originální verze všech songů, které jsme kdy znovu nahráli. Mimoto bychom měli nějaké skladby ponechat exkluzivně jen na raných minialbech.

Nedávno jsem si opět pustil “Wounds” a “The Latter Rain” a v porovnání s “Ænigma” mi metalové elementy znějí mnohem syrověji, ale pořád trochu avantgardněji, zatímco nové album se mi zdá soudržnější a komplexnější (aniž by však ztrácelo rozmanitost). Jak vnímáš první počiny In Vain s odstupem několika let? Posloucháš je čas od času? Já se musím přiznat, že pořád miluju “The Latter Rain”, nejspíš protože to bylo vaše první album, které jsem slyšel. Některé skladby jako “Their Spirits Ride with the Wind” nebo “The Titan” jsou stále fantastické a pořád si je užívám, i když jsem je slyšel možná tak stokrát…

Produkce na “The Latter Rain” je syrovější, zatímco produkce na “Ænigma” je více krystalicky čistá (podle mého názoru i mnohem lepší). Tento prvek může být také důvodem, proč některým lidem přijde “TLR” trochu odlišné. Souhlasím, že nové album je soudržnější a to je přesně to, o co jsme usilovali. Když to porovnáš s našimi předchozími alby, někdo by mohl říct, že ty písničky jsou přímočařejší. Nicméně, mějte na paměti, že ty skladby jsou pořád dlouhé, velmi rozmanité, zaměstnávají několik vokalistů, je v nich užito mnoho různých stylů a tak dále. Myslím tedy, “Ænigma” může vypadat “jednodušší” jen v porovnání s deskami, které jsou poměrně těžké na strávení.

Okolo každého vydání naše alba poslouchám hodně a užívám si to. Jak víte, jsem si vědom všeho, co se bude dít, takže se mi nikdy nestane, abych si naši hudbu užíval jako normální posluchač. Takže po intenzivním poslechu po nějaký čas ty desku obvykle zase opustím. Už je to hodně dlouho, co jsem poslouchal “The Later Rain” nebo “Mantra”.

Díky za kompliment ohledně těch písní. Na “The Latter Rain” jsem pořád velice pyšný a myslím si, že ta deska obsahuje některé z nejlepších skladeb, jaké In Vain kdy nahráli.

In Vain

Mimochodem, když už jsme u toho, co posloucháš… V našem předchozím rozhovoru jsi řekl, že nejsi typický metalista a že ses k metalu dostal až hodně pozdě. Jakou hudbu máš jako posluchač rád? A co jsi poslouchal, než jsi začal s metalem? Každopádně může být docela zajímavé, že ses k metalové hudbě dostal “velmi pozdě”, jak jsi sám řekl, ale nyní jsi známý především jako metalový muzikant… jak je to možné? Také ještě jedné trochu zábavnější otázka – také jsi řekl, že jsi v době našeho prvního rozhovoru (leden 2010) neměl žádné nahrávky od kapel jako Iron Maiden nebo Metallica, takže jsem se chtěl zeptat, jestli už nějaká jejich alba máš (smích)?

Mám rád skupiny, které mají velmi dobré songy a jakousi originální obrubu. Nemusí vynalézat nový hudební styl (nemožné…?), ale vždy nějak vystupují z ostatního zbytku. Například velmi silný zpěvák může stačit. Nemám čas na poslouchaný jenom další kopírky, radši dávám přednost originálům.

Než jsem začal poslouchat metal, poslouchal jsem muziku, která byla v žebříčcích. Poté jsem objevil grunge, přešel na hardcore, metalcore, první extrémně metalové album, které jsem si koupil, bylo “World ov Worms” od Zyklon. In Vain začali jako projekt ve škole, do níž jsem chodil, jednoduše jsem chtěl zkusit napsat metalový song, protože jsem v té době poslouchal spoustu metalu. Jak se kapela vyvíjela, nikdy jsem nepomýšlel na změnu stylu, ale jak určitě víš, hodně experimentujeme.

Ne, pořád nemám moc těchto starých klasických desek. Ani mi tahle hudba nic moc neříká, myslím si, že spousta těchto skupin se těší jistému nostalgickému kouzlu.

Všiml jsem si, že každé vaše album obsahuje jednu skladbu s textem v norském jazyce. Měli bychom tomu rozumět jako menší hold vašim kořenům a norské hudební scéně, nebo to má jiný důvod? Je nějaká možnost, že byste někdy vydali nějaké EP nebo dokonce celou desku nazpívanou kompletně v norštině?

Můžeš se na to dívat i tímhle způsobem. Normálně píšu v angličtině, ale občas mi v hlavě uvízne název, který chci ponechat v norštině. Pro mě je samozřejmě mnohem jednodušší se vyjadřovat v norštině než v angličtině, což je také plus. Nicméně většina našich textů bude stále pokračovat v angličtině.

Mohl bys nám nějak popsat, jak vypadá proces komponování hudby? Co všechno se děje, než se narodí nová píseň In Vain? Změnili jste nějak svůj přístup skládání pro “Ænigma” v porovnání s předchozími nahrávkami? Pokud se nemýlím, hlavním autorem hudby bys měl být ty, je to tak? Jenom hraješ a zkoušíš s kytarou, dokud nepřijdeš s nějakými dobrými riffy a melodiemi, nebo čekáš, dokud nepřijde inspirace a pak hraješ jen nápady, které máš v hlavě? A tvoříš rovnou celé skladby, v nichž se pak dělají jen minimální změny, nebo necháváš dostatek prostoru také pro ostatní, aby přidali své nápady během zkoušení nebo vlastního nahrávání?

Prozatím jsem napsal veškerou hudbu a pro skládání písniček používám stejnou metodu už od samého začátku. Nikdy jsem nebyl moc dobrý riffař, takže nejsem schopný přicházet s novými riffy jen při hraní na kytaru. Místo toho kytaru odložím, koncentruji své hudební myšlenky a snažím se tvořit muziku ve své mysli v ten daný moment. Může to znít trochu divně, ale tohle je přesně, jak pracuji. Jakmile přijdu s něčím, co se mi líbí, zapíšu si riffy do počítače. Mám na počítači velký katalog riffů, všechny rozdělené do různých kategorií podle toho, o jaký druh riffu se jedná. Tvorba hudby tímhle způsobem je zpočátku hodně těžká, ale nakonec si člověk svůj hudební mozek vytrénuje a jde to snadněji. Pro mě osobně je to také tím snadnější, čím déle nad tím strávím a čím déle je má mysl v tomto jakémsi “skladatelském módu”. Když takhle například strávím dvě hodiny denně po několik týdnů, dostanu se postupně do fáze, kdy jsem schopen o hudbě přemýšlet 24 hodiny denně, sedm dní v týdnu a mohu skládat i po cestě do práce, během cvičení atd.

Když skládám, dělám písně od A do Z. Vše je naplánované, každému členovi připravím konkrétní návrhy, jak by měl co zahrát. Občas ve studiu trochu improvizujeme, ale skladby jsou více či méně na 100% hotové.

Pokud se nemýlím, je v kapele pět zpěváků, což je docela neobvyklé. Bylo už od začátku tvým záměrem posbírat do skupiny lidi, kteří budou schopní i zpívat kromě hraní na svůj nástroj, nebo šlo o náhodu a tento potenciál jsi objevil až po zformování sestavy?

Na začátku dělal Andreas black metalové vokály i growl, nicméně nyní už dělá jenom řev a growly dělá Sindreis. Chtěli jsme někoho, kdo by zpíval, a tak do kapely přišel Sindre během nahrávání našeho prvního EP. Během let jsem tu a tam přidal pár nezvyklých vokálů, a když do skupiny přišel náš baskytarista Kristian, začali jsme využívat jeho mocný hardcorový zpěv. Ostatní členové jsou také dobří zpěváci a dělají čisté vokály v pozadí.

Dobrá, pojďme se konečně bavit o vašem posledním albu “Ænigma”. První otázka je poměrně jednoduchá – jaký význam má název desky? Předpokládám, že “Ænigma” je přepis slova “enigma”, které se dá přeložit jako hádanka, záhada nebo dokonce alegorie. Tento překlad nabízí poměrně širokou škálu možných interpretací, tudíž bych se rád zeptal, jestli tu je nějaká spojitost mezi názvem a texty, obalem nebo čímkoliv dalším. Je za názvem schované něco konkrétního, nebo jde jen o malou hru s posluchačem a význam je sám o sobě hádankou?

Máš pravdu. Ænigma je latinská verze slova enigmy. Na “Ænigma” ale není nějaké pevné téma nebo jednotící linie v textech. Andreas a já v základě píšeme o rozdílných tématech, která jsou blízké našim srdcím a které se zároveň hodí k emocím konkrétní písničky. Cítili jsme, že tento název jaksi odráží studnu myšlenek, která se objevuje v textech, neřku-li celkovou atmosféru hudby.

In Vain

“Ænigma” také přináší hodně zajímavou obálku. Musím se přiznat, že se mi zpočátku moc nezamlouvala, ale nyní musím říct, že v sobě uvnitř určitě něco má, ačkoliv se na první pohled může zdát trochu jednoduchá. Proč jste si vybrali Roberta Høyema, aby ji vytvořil? Měli jste nějakou konkrétní vizi, jak by měla vypadat, nebo jste to nechali čistě na něm?

Byli jsme velice striktní ve svých instrukcích k designérovi, že jsme nechtěli typický “photoshop přebal”. Chtěl jsem něco nového a svěžího, kreativnějšího a abstraktního. Designér navrhl, že by mohl obal nakreslit. Přišlo nám to jako dobrý nápad, takže jsme mu dali klíčové pojmy, jaké emoce bychom chtěli, aby zobrazil.

Pro “Mantra” jste natočili dva videoklipy, přičemž obě písně byly pro tato videa zkráceny. Jak se – jako muzikant – díváš na zkracování své vlastní práce za účelem vyrobení videoklipu? Některé skladby na “Ænigma” vypadají dost krátké, aby se vešly do standardního klipového formátu. Jestli plánujete natočit klip pro song z “Ænigma”, bude to nějaký z nich? A neláká vás natočit videoklip pro velmi dlouhou píseň v celé její délce?

Nemám zkracování songů pro klipy rád a u každého videa, které jsme udělali, to byl puntičkářský proces, protože nemáme skladby, jež by se do tohoto formátu hodily. To je také důvod, proč jsem odmítl udělat video k “Ænigma”, kromě ušetření nákladů. Jednoduše podle mého názoru nemá smysl dělat video, když nemáš hodně peněz na utracení. Nemyslím si také, že by bylo lehké udělat 7-8 minut dlouhé video, protože by byl potřeba velmi chytrý obsah a absurdně velký počet hodin na natáčení a stříhání.

I přes všechny rozdíly měla vaše první dvě alba – mimo jiné – společnou jednu věc: jednotlivé skladby se více či méně lišily ve struktuře a celkovém feelingu jak v rámci desky, tak i uvnitř jedné písně. Jak už jsem zmínil někde výše, songy na “Ænigma” vypadají trochu přímočařeji, jsou si navzájem více podobné (čímž nemám na mysli, že by nebyly dostatečně rozmanité, což bezesporu jsou), jsou kratší a celá deska tak zní kompaktněji. Je zde nějaký konkrétní důvod, proč tomu tak je? Byl to váš záměr, nebo jde jen o přirozený vývoj hudebního vyjádření?

Důvod je jednoduše ten, že tohle je to, čeho jsme se pokoušeli dosáhnout při nahrávání alba. Celou dobu jsme se pohybovali na stejném hudebním území, ale naši posluchači se už naučili, že náš hudební vesmír je nekonečný. Proto se hudba může hodně lišit. Například na druhé desce “Mantra” jsme se drželi hlouběji v temnější a progresivnější auře našeho hudebního vesmíru. Dále měla “Mantra” pomalejší a více heavy skladby a pro některé lidi tak bylo těžší se do toho dostat. V “Ænigma” vidím pěkné znázornění všeho, co jsme doposud udělali. Myslím, že je to více chytlavé, a přestože písně jsou stále komplexní, řekl bych, že jsou i přístupnější. Mnozí “Ænigma” označují za naši zatím nejsoudržnější nahrávku. Mnozí také říkají, že je to album kompaktnější, ale zdá se, že trochu zapomínají na to, že songy jsou pořád dlouhé, velmi komplexní, s využitím několika vokalistů atd.

Další téma, jemuž bych se rád věnoval, je vaše živé hraní se Solefald. Jak tato spolupráce vlastně začala? Pomohl nějak fakt, že je Sindre Nedland bratrem Lazara, k odstartování spolupráce? Jak dlouho myslíš, že to potrvá? Myslíš, že by bylo možné s Lazarem a Corneliem nejen vystupovat živě, ale také spolu dělat nějakou muziku (ať už pod jménem In Vain, Solefald nebo případného úplně nového projektu)?

Ve skutečnosti jsem jim nápad na turné In Vain a Solefald podstrčil já v roce 2011. Bylo zde mnoho ekonomických a logistických výhod, kromě faktu, že by se vrátili zpátky na pódium. Zároveň s In Vain jako doprovodnou skupinou by hráli s někým, koho již předtím znali a nemuseli by si najímat drahé nájemné muzikanty. Na druhou stranu jsem v tom viděl něco, co by mohlo pozitivně pomoct i In Vain. Tím pádem to pokládám za výhru pro obě strany. Nějaký čas to trvalo a v jednu chvíli jsem už chtěl celý projekt vzdát, dokud se to nezlomilo a Solefald byli přesvědčeni. Jak dlouho to potrvá, tím si nejsem jistý, ale řekl bych, že jednou to skončí.

Ohledně společné tvorby hudby si nejsem moc jistý. Obávám se, že by v jedné kapele bylo příliš mnoho silných individualit, hehe.

Předpokládám, že musí být nějaký menší rozdíl v živém hraní s In Vain a se Solefald, přinejmenším v tom, že s In Vain hraješ svou vlastní hudbu a se Solefald skladby někoho jiného. Jaké jsou podle tebe rozdíly v hraní s oběma skupinami?

Kromě aspektu, který jsi zmínil, bych řekl, že písně Solefald vyžadují menší technické dovednosti a zručnosti ve hraní na kytaru. Oni také ladí v C#, zatím In Vain ladí v D. Kromě toho tu moc velké rozdíly nejsou. Pořád hraju na ten stejný nástroj :)

Nedávno jste koncertovali po Evropě se Solefald a Vreid. Nebylo trochu obtížné hrát dva celé sety za sebou? Máte z tohoto turné nějaké speciální vzpomínky, které byste chtěli sdílet s veřejností? Nebo nějaké, které byste sdílet nechtěli (smích)?

Opravdu to bylo únavné a také bych dal přednost tomu, abych mohl být po koncertě mezi lidmi a u našeho prodejního stánku, než jít zpátky na pódium. Nicméně, byla to zábava. Mimořádnou vzpomínkou je, když nám policie ukončila koncert v Itálii. Byla to docela mrzutá událost, zvlášť když tam přišlo tolik lidí.

In Vain

Doufám, že si to pamatuju správně… pokud se nemýlím, v České republice jste hráli zatím dvakrát – v Liberci a v Ostravě s My Silent Wake v roce 2011. Pamatuješ si něco z těchto koncertů? Pokud ano, jaké byly? Mimochodem, v srpnu se do České republiky vracíte, tentokrát ovšem se Solefald, kteří jsou potvrzení pro letošní Brutal Assault. Jak se na to těšíte? Mimochodem, je nějaká šance, že by na Brutal Assaultu vystoupili i In Vain, když už tam budou všichni členové kapely?

Ano, je to tak. Nepamatuju si nějaké konkrétní detaily, ale vzpomínám si, že to tam bylo dobré. Vrátit se zpět a hrát na BA bude určitě obrovská zábava. Zkoušeli jsme kontaktovat pořadatele festivalu, ale není to zrovna jednoduché, když nejste velká kapela. Snad se někdy příště vrátíme s In Vain.

Poslední pár let je znát obrovský návrat vinylového formátu a skoro vše dnes vychází na LP. Nicméně, alba In Vain stále existují jen v CD podobě. Je nějaká možnost znovu vydání vašich desek i na LP? Věřím, že by to bylo super, protože jsem ve vinylu vždycky viděl něco víc než na CD a myslím, že zrovna muzika In Vain si zaslouží, aby byla k dostání i v tomto velkolepém formátu…

Přemýšlíme o tom, ale musíme také zvážit, že si to lidi musí koupit, abychom také neskončili s hromadou CDček. A nejsem si tak úplně jistý, jestli lidé pořád nakupují…

Mám pro tebe úplně poslední otázku – všiml jsem si, že tento rok je 10. výročí In Vain. Plánujete to oslavit něčím speciálním? Díky moc za tvé odpovědi. Ať se daří!

Vlastně jsme přemýšleli, že bychom mohli udělat koncert, kde bychom přehráli celou desku “The Latter Rain” a přivedli spoustu hostů. Uvidíme.

Díky za rozhovor!


In Vain – Ænigma

In Vain - Ænigma
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 11.3.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Against the Grain
02. Image of Time
03. Southern Shores
04. Hymne til havet
05. Culmination of the Enigma
06. Times of Yore
07. Rise Against [bonus]
08. To the Core
09. Floating on the Murmuring Tide

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 9/10
Ježura – 9/10
Kaša – 9/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsem přibližně před rokem a půl začínal psát hudební recenze, měl jsem několik vysněných kapel, jejichž hudbu jsem chtěl čtenářům představit. Šlo samozřejmě o mé hudební favority, převážně ty, jejichž tvorbu jsem považoval za nedoceněnou. Na několik z těchto interpretů již došlo a dnes jsou na řadě další – norští progresivci In Vain – a já zjišťuji, že jsem na svá bedra tentokrát naložil úkol nelehký. Proč tomu tak je vysvětlím na následujících řádcích.

In Vain hudební scénu zaujali již svým debutem v roce 2007. Album “The Latter Rain” znělo nesmírně vyzrále, přetékalo hudebními nápady a mohlo se chlubit jejich precizní realizací. Mám-li být zcela upřímný, “The Latter Rain” by se mohlo snadno řadit mezi desítku mých nejoblíbenějších metalových alb. S jeho nástupcem “Mantra”, které po několika odkladech spatřilo světlo světa v roce 2010, to bylo zpočátku stejné. Vysoká kvalita, skvělé nápady, bezchybná realizace. Pravdou však je, že zatímco debut se v mých očích stále skví jako blyštivý diamant, jeho pokračovatel během posledních tří let maličko zeslábl, ztratil trochu kouzla a částečně upadl v zapomnění. Řečeno čísly, jestliže debut je stále jasná desítka, “Mantra” bych dnes ohodnotil hodně silnou devítkou.

Zdlouhavý úvod sloužil jen k tomu, abych přiblížil, o jaké úrovni zde mluvíme. In Vain jsou špičkovou kapelou už deset let po svém založení a tak od nich nelze očekávat nic než čisté zlato. V hrubých obrysech by se dalo říct, že se In Vain drží ve vyjetých kolejích – pokud tak můžeme označit melodický a progresivní metal sahající k jeho deathovým i blackovým odnožím. In Vain se nikdy nebáli přitlačit na pilu, nasadit rychlé tempo a krkavčí vokál, stejně tak ovšem rádi zvolňovali, pracovali s jemnými melodiemi a využívali čistého zpěvu. Právě zpěv je první věc, která vás na novince zaujme. Stejně jako v minulosti jde o jednu z nejzajímavějších stránek alba. Zatímco u většiny kapel je standardem jeden zpěvák a několik hlasových poloh, In Vain sází na pětici hlasů sahajících od čistého zpěvu přes hluboký murmur až po jedovatý jekot. Společným jmenovatelem je jejich preciznost. Žádný zpěv na “Ænigma” nikdy nezní falešně či jednoduše nevkusně, vše je promyšlené a skvěle zvládnuté. Na rozdíl od minulosti zde má vyšší váhu čistý zpěv, což vyvažuje hudba samotná, která na mě působí o něco tvrdším dojmem. Téměř každá skladba je ověnčena silným refrénem, který se snadno zaryje do paměti, ovšem ne vždy má roli hlavního motivu.

Z pohledu kompozic samotných se může zdát, že kapela ubrala na komplikovanosti skladeb. Jelikož kapela méně často zpomaluje, skladby plynou přímočařeji. I tak ale nejde při prvních posleších o úplně jednoduchou záležitost a deska tak svá tajemství uvolňuje opravdu pomalu a postupně. Svou roli zde hrají nenápadné, ale mocné orchestrace. Nějaký ty klávesy nalezneme všude, oproti předchůdcům jsou však již téměř výhradně čistě náladotvornou záležitostí. I tak ale i zde kapela odvedla práci bezchybnou.

U alba, jakým je “Ænigma”, by možná nebylo nejvhodnější popisovat jednotlivé kompozice, protože svou sílu vyjeví spíše jako celek než jako jednotlivé části. I tak se ale o pár klíčových bodů pokusím. Otvírák “Against the Grain” navazuje na tradici, kterou In Vain začali skladbou “Captivating Solitude” na minulém albu, tedy pár sekund dlouhý úvod následovaný okamžitým nástupem tvrdého metalu. Již v první minutě napočítáte tři zcela odlišné vokály, aniž by však hudba působila jakkoliv přeplácaně. Skladba se točí okolo silného refrénu, ovšem kromě něj může nabídnout mnohé další pochoutky, zmiňme třeba masivní, avšak nesmírně melodický závěr. “Image of Time” je komplikovanější, klíčovou roli zde hrají výtečné bicí a několik vyloženě nádherných momentů, o něž se zasloužily kytary. Pravý skvost pak přichází v její druhé polovině: změna tempa, několik různých nálad a nádherná kombinace mnoha vokálů. “Southern Shores” je krátká akustická předehra stavící základy pro “Hymne til havet”, která je, jak se píše již v jejím názvu, skutečnou hymnou s již tradičně skvělým zpěvem a povedeným sólem.

“Culmination of Enigma” asi nejvíce připomíná starší tvorbu a skoro bych se nedivil, kdyby byly její základy položeny již v době, kdy kapela připravovala své minulé album. Kytarově zaměřená kompozice srší energií a v její druhé polovině přijde i vytoužené zvolnění, atmosférické povídání nápadně připomínající indiánskou “Wayakin (The Guardian Spirit of Nez Perce)” z již zmíněného alba. “Times of Yore” je dalším skvostem s výtečnou souhrou kytar a neúnavnými kopáky. Schopnost Stiga Reinhardtsena nezvolnit ani v jemnějších momentech jsem obdivoval už na debutu a nejinak tomu je i na dnes recenzované desce. Netradičním krokem je umístění bonusové skladby “Rise Against” již na místo sedmé stopy alba, tedy na ne jeho úplný konec. To však vůbec nevadí – píseň zapadá, kvalitativně se svým společnicím snadno vyrovná a její jediná slabost tak tkví snad v podobnosti s “Culmination of Enigma”. Blížíme se konci alba. “To the Core” je nejtvrdší skladbou, neúnavně drtí posluchačovy ušní bubínky a to i přesto, že v její druhé polovině hlavní roli převezme čistý zpěv.

Vše směřuje k závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”, která je se svými devíti minutami nejdelší skladbou alba. Elegantně shrnuje všechny důvody, proč je hudba In Vain tak výjimečná. První minuta se odehraje ve víceméně tradičním duchu atmosférického metalu s vlivem hned několika jeho odnoží. Kouzla se začnou však dít až v minutě druhé, kdy skladba zvolňuje a prostor dostává nádherný saxofon. Ke stejnému účinku ho kapela využila ve skvělé “I Total Triumph” z debutového alba, a i když to byla skladba o něco silnější, i zde jde o příjemné překvapení. “Floating on the Murmuring Tide” několikrát změní tempo, přijde jemné kytarové sólo a ke konci i další chvíle pro saxofon. Vše do sebe skvěle zapadá, a proto je pro mě závěrečná skladba nejlepší písní alba, byť je jen o chloupek lepší než její kolegyně.

In Vain

Nyní se vraťme k zodpovězení otázky, proč pro mě není recenzování třetího počinu In Vain pouze radostnou záležitostí. “Ænigma” totiž není dokonalá. Totiž, ona vlastně dokonalá je, a v tom tkví její potíž. Dlouho jsem si lámal hlavu hledáním, co mi na albu nesedí, proč z něj nejsem tak nadšený jako z alb předchozích. Jediné rozumné vysvětlení je, že jeho až laboratorní preciznost tak trošku odstraňuje všechnu zábavu. Jeho čistota a bezchybnost kazí jeho charakter. Přestože je emotivní a má silnou náladu, působí sterilně.

Jak tedy takové album ohodnotit? Rozhodně to není jednoduché. Jediná má výtka je čistě subjektivní. Jinak jde o album excelentní, jak již bylo řečeno na předchozích řádcích. Bodově to vidím na 8,5/10, což je i tak číslo opravdu vysoké. “Ænigma” je, jednoduše řečeno bezchybné, ovšem postrádá šarm svých dvou starších bratrů. Sám se k němu nejspíše moc často vracet nebudu, ovšem to neznamená, že ho nemůžu doporučit vám. In Vain každopádně zůstávají jednou z nejzajímavějších kapel v progresivním extrémním metalu.


Další názory:

Nory In Vain bedlivě sleduji již od jejich debutu “The Latter Rain” a prozatím mě tato kapela ještě nezklamala, ba právě naopak – i na svém třetím majstrštyku “Ænigma” dokazuje, že jde o záležitost nesmírně kvalitní, vlastně jde možná o doposud nejlepší desku In Vain. Z prvních dvou počinů u mě s odstupem času vede “The Latter Rain”, ovšem “Ænigma” jej kvalitou podle mého vyrovnává a navrch vyhrává na větší vyrovnanost, která ovšem skupině nijak nezabraňuje v tom, aby šlo stále o poslech velmi rozmanitý a doslova narvaný nápady. Dovolím si tvrdit, že jisté momenty jsou takřka dokonalé, nebo se dokonalosti přinejmenším blíží. Taková je třeba čistě zpívaná pasáž “Against the Grain”, která se poprvé objeví okolo dvou a půl minut, nesmírně působivý závěr “Image of Time” (asi půjdu proti proudu, ale “Image of Time” bych pod nátlakem zvolil jako nejlepší skladbu “Ænigma”) nebo některé klávesové rejstříky v “Culmination of the Enigma”… ono by se toho ale našlo o dost víc… Řeknu to jinak, jak moc si těchto Norů cením – pokud existuje jedna jediná kapela, jež se v budoucnu stane králem progresivního metalu, já osobně bych všechny svoje prachy vsadil na to, že to budou In Vain. A to už něco znamená!
H.

In Vain

In Vain jsou tak trochu nadpozemský úkaz a svým novým albem jedině potvrzují, že renomé, jaké si vydobyli deskami “The Latter Rain” a “Mantra”, je zasloužené každým coulem. “Ænigma” sice není tak členité jako oba jeho předchůdci a nepřekvapuje ani nečekaným feelingem, jako se to povedlo “Mantra” a její jedinečné jižanské náladě, ale ve své relativní (a tu relativitu je zde potřeba opravdu hodně zdůraznit) prostotě opět exceluje. Je to dech beroucí kombinace pěti zcela fenomenálních vokálů a bezmála dokonalé instrumentální stránky, která fascinuje propracovaností a skladatelskou vyzrálostí, jaké není napříč hudebním spektrem rozhodně na rozdávání. Na “Ænigma” není jediná slabší skladba, jen osm klenotů. In Vain se s touto deskou dostali na dohled od geniality. Pokud se v budoucnu ještě překonají a pokud je na světě nějaká spravedlnost, nejenže to bude další nádherný hudební zážitek, ale sama kapela dosáhne na nesmrtelnost. Na shledanou v Top5 2013…
Ježura

Třetí album severských progresivců In Vain, které se schovává pod titulem “Ænigma”, je jasným důkazem, jak tahle kapela roste s každým dalším počinem, který vypustí do světa. Neřekl bych, že se stylově koná nějaká revoluce, protože od minulé “Mantra” zůstala zachována všechna poznávací znamení, nicméně komplexnost a technický pokrok je patrný hned v průběhu první písně “Against the Grain”, která se nese v duchu toho nejlepšího z Opeth, ale stále s dodatkem vlastního ksichtu, jejž už není problém rozpoznat. Těžko vybírat skladby, které by nějak vyčnívaly, protože síla “Ænigma” tkví především v její celkové vyrovnanosti a nápaditosti. Je jedno jestli jste příznivci kratších a přístupnějších songů jako “Image of Time”, nebo naopak rozmáchlých atmosférických ploch, ve kterých je každý tón dotažen do absolutního detailu, jako v závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”. Každý by si měl najít to své, což sice obvykle zavání jistou prvoplánovitostí, či naopak roztěkaností materiálu, ale v případě In Vain je to myšleno v dobrém smyslu slova. Skvělá deska, u které nemám žádné obavy, že by příznivce progresivně laděného death metalu nepotěšila. Závěrečné hodnocení snad vystihuje fakt, že “Ænigma” je doposud nejlepším albem tohoto souboru, na které rozhodně nebude lehké navázat.
Kaša

In Vain

Vtěsnat a co nejpřesněji vystihnout své pocity z aktuálního počinu Norů In Vain do jednoho krátkého odstavečku, je úkol vskutku nelehký. Ostatně, nacpat slušné kvantum superlativů na pár řádek tak, aby výsledek nevypadal podobně, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, se nepovede hned tak komu – stejně jako nahrát pestrou a propracovanou desku naditou nápady od sklepa až k podkroví, kterou “Ænigma” rozhodně je. Na ploše necelé hodiny In Vain vystřídají opravdu úctyhodnou směsku nejrůznějších podob, ať už instrumentálních, ale především vokálních. Pětice hrdel svůj potenciál rozvíjí v plné šíři a nezbývá mi než smeknout, jak ve všech případech působí vokály přirozeně a jsou s pečlivostí In Vain vlastní zasazeny do příslušných aranží. Ty jsou vyšperkované do posledních detailů a nic není ponecháno náhodě, celá nahrávka se nese v duchu vyrovnanosti a zastoupení tvrdých pasáží, melodických vyhrávek a atmosférických ploch, je zhruba stejné. Nemohu tvrdit, že bych některou z těchto poloh vyloženě preferoval, přesto mi “Ænigma” o maličko více sedí v klidnějších pasážích, melodických vybrnkávačkách doprovázených čistým zpěvem. Stejně tak nemohu ani tvrdit, že by zbytek alba jakkoliv zaostával, provázanost jednotlivých prvků v kompaktní celek funguje, jak má, a výsledný dojem, nabízející n+1 neskutečných, ba téměř dokonalých momentů, riffů, melodií, je bezezbytku pohlcující.
Atreides

Ačkoli In Vain vytvořili poměrně odlišné dílo oproti předchůdci “Mantra”, neznamená to, že by šli kvalitativně dolů a poklesl jejich extrémně vysoký nadstandard, který kapela již od počátku svého účinkování předvádí. “Ænigma” je album méně atmosférické, ale na druhou stranu přímočařejší, hýřící nápady a náhlými zvraty. Norové se na desce nepouští do nějakých kvapíků a drží své tempo na uzdě. A právě z toho září jakási aura vyzrálosti a rozvážnosti, která se nad posluchači vznáší po celé délce. In Vain předvádí strhující vokální vystoupení, doprovázené neméně důležitými kytarami, což tvoří perfektní mix, který je nejvýstižněji zvěčněn zřejmě ve druhé “Image of Time”. I když je album opravdu silné jako celek, několik momentů přeci jen vypíchnu, namátkou třeba náhlá zvolnění temp a užití mluveného slova v písních “Culmination of the Enigma” či “Rise Against”. Dále zmíním již probrané, refrén “Image of Time”, který si budu pobrukovat ještě hodně dlouho, nebo závěrečnou “Floating on the Murmuring Tide”, která víceméně dokonale demonstruje to, co jsem napsal v celém svém příspěvku výše, a je zřejmě tím nejlepším, co seveřané na novém albu vyplodili. Mé hodnocení je takové, jaké je a neptejte se mě, proč není ještě vyšší, když jsem vlastně nevyslovil známky kritiky… sám nevím.
Skvrn