 |
| Země: Norsko Žánr: progressive black / death metal Datum vydání: 11.3.2013 Label: Indie Recordings Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,8/10 Odkazy:
|
Když jsem přibližně před rokem a půl začínal psát hudební recenze, měl jsem několik vysněných kapel, jejichž hudbu jsem chtěl čtenářům představit. Šlo samozřejmě o mé hudební favority, převážně ty, jejichž tvorbu jsem považoval za nedoceněnou. Na několik z těchto interpretů již došlo a dnes jsou na řadě další – norští progresivci In Vain – a já zjišťuji, že jsem na svá bedra tentokrát naložil úkol nelehký. Proč tomu tak je vysvětlím na následujících řádcích.
In Vain hudební scénu zaujali již svým debutem v roce 2007. Album “The Latter Rain” znělo nesmírně vyzrále, přetékalo hudebními nápady a mohlo se chlubit jejich precizní realizací. Mám-li být zcela upřímný, “The Latter Rain” by se mohlo snadno řadit mezi desítku mých nejoblíbenějších metalových alb. S jeho nástupcem “Mantra”, které po několika odkladech spatřilo světlo světa v roce 2010, to bylo zpočátku stejné. Vysoká kvalita, skvělé nápady, bezchybná realizace. Pravdou však je, že zatímco debut se v mých očích stále skví jako blyštivý diamant, jeho pokračovatel během posledních tří let maličko zeslábl, ztratil trochu kouzla a částečně upadl v zapomnění. Řečeno čísly, jestliže debut je stále jasná desítka, “Mantra” bych dnes ohodnotil hodně silnou devítkou.
Zdlouhavý úvod sloužil jen k tomu, abych přiblížil, o jaké úrovni zde mluvíme. In Vain jsou špičkovou kapelou už deset let po svém založení a tak od nich nelze očekávat nic než čisté zlato. V hrubých obrysech by se dalo říct, že se In Vain drží ve vyjetých kolejích – pokud tak můžeme označit melodický a progresivní metal sahající k jeho deathovým i blackovým odnožím. In Vain se nikdy nebáli přitlačit na pilu, nasadit rychlé tempo a krkavčí vokál, stejně tak ovšem rádi zvolňovali, pracovali s jemnými melodiemi a využívali čistého zpěvu. Právě zpěv je první věc, která vás na novince zaujme. Stejně jako v minulosti jde o jednu z nejzajímavějších stránek alba. Zatímco u většiny kapel je standardem jeden zpěvák a několik hlasových poloh, In Vain sází na pětici hlasů sahajících od čistého zpěvu přes hluboký murmur až po jedovatý jekot. Společným jmenovatelem je jejich preciznost. Žádný zpěv na “Ænigma” nikdy nezní falešně či jednoduše nevkusně, vše je promyšlené a skvěle zvládnuté. Na rozdíl od minulosti zde má vyšší váhu čistý zpěv, což vyvažuje hudba samotná, která na mě působí o něco tvrdším dojmem. Téměř každá skladba je ověnčena silným refrénem, který se snadno zaryje do paměti, ovšem ne vždy má roli hlavního motivu.
Z pohledu kompozic samotných se může zdát, že kapela ubrala na komplikovanosti skladeb. Jelikož kapela méně často zpomaluje, skladby plynou přímočařeji. I tak ale nejde při prvních posleších o úplně jednoduchou záležitost a deska tak svá tajemství uvolňuje opravdu pomalu a postupně. Svou roli zde hrají nenápadné, ale mocné orchestrace. Nějaký ty klávesy nalezneme všude, oproti předchůdcům jsou však již téměř výhradně čistě náladotvornou záležitostí. I tak ale i zde kapela odvedla práci bezchybnou.
U alba, jakým je “Ænigma”, by možná nebylo nejvhodnější popisovat jednotlivé kompozice, protože svou sílu vyjeví spíše jako celek než jako jednotlivé části. I tak se ale o pár klíčových bodů pokusím. Otvírák “Against the Grain” navazuje na tradici, kterou In Vain začali skladbou “Captivating Solitude” na minulém albu, tedy pár sekund dlouhý úvod následovaný okamžitým nástupem tvrdého metalu. Již v první minutě napočítáte tři zcela odlišné vokály, aniž by však hudba působila jakkoliv přeplácaně. Skladba se točí okolo silného refrénu, ovšem kromě něj může nabídnout mnohé další pochoutky, zmiňme třeba masivní, avšak nesmírně melodický závěr. “Image of Time” je komplikovanější, klíčovou roli zde hrají výtečné bicí a několik vyloženě nádherných momentů, o něž se zasloužily kytary. Pravý skvost pak přichází v její druhé polovině: změna tempa, několik různých nálad a nádherná kombinace mnoha vokálů. “Southern Shores” je krátká akustická předehra stavící základy pro “Hymne til havet”, která je, jak se píše již v jejím názvu, skutečnou hymnou s již tradičně skvělým zpěvem a povedeným sólem.
“Culmination of Enigma” asi nejvíce připomíná starší tvorbu a skoro bych se nedivil, kdyby byly její základy položeny již v době, kdy kapela připravovala své minulé album. Kytarově zaměřená kompozice srší energií a v její druhé polovině přijde i vytoužené zvolnění, atmosférické povídání nápadně připomínající indiánskou “Wayakin (The Guardian Spirit of Nez Perce)” z již zmíněného alba. “Times of Yore” je dalším skvostem s výtečnou souhrou kytar a neúnavnými kopáky. Schopnost Stiga Reinhardtsena nezvolnit ani v jemnějších momentech jsem obdivoval už na debutu a nejinak tomu je i na dnes recenzované desce. Netradičním krokem je umístění bonusové skladby “Rise Against” již na místo sedmé stopy alba, tedy na ne jeho úplný konec. To však vůbec nevadí – píseň zapadá, kvalitativně se svým společnicím snadno vyrovná a její jediná slabost tak tkví snad v podobnosti s “Culmination of Enigma”. Blížíme se konci alba. “To the Core” je nejtvrdší skladbou, neúnavně drtí posluchačovy ušní bubínky a to i přesto, že v její druhé polovině hlavní roli převezme čistý zpěv.
Vše směřuje k závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”, která je se svými devíti minutami nejdelší skladbou alba. Elegantně shrnuje všechny důvody, proč je hudba In Vain tak výjimečná. První minuta se odehraje ve víceméně tradičním duchu atmosférického metalu s vlivem hned několika jeho odnoží. Kouzla se začnou však dít až v minutě druhé, kdy skladba zvolňuje a prostor dostává nádherný saxofon. Ke stejnému účinku ho kapela využila ve skvělé “I Total Triumph” z debutového alba, a i když to byla skladba o něco silnější, i zde jde o příjemné překvapení. “Floating on the Murmuring Tide” několikrát změní tempo, přijde jemné kytarové sólo a ke konci i další chvíle pro saxofon. Vše do sebe skvěle zapadá, a proto je pro mě závěrečná skladba nejlepší písní alba, byť je jen o chloupek lepší než její kolegyně.
Nyní se vraťme k zodpovězení otázky, proč pro mě není recenzování třetího počinu In Vain pouze radostnou záležitostí. “Ænigma” totiž není dokonalá. Totiž, ona vlastně dokonalá je, a v tom tkví její potíž. Dlouho jsem si lámal hlavu hledáním, co mi na albu nesedí, proč z něj nejsem tak nadšený jako z alb předchozích. Jediné rozumné vysvětlení je, že jeho až laboratorní preciznost tak trošku odstraňuje všechnu zábavu. Jeho čistota a bezchybnost kazí jeho charakter. Přestože je emotivní a má silnou náladu, působí sterilně.
Jak tedy takové album ohodnotit? Rozhodně to není jednoduché. Jediná má výtka je čistě subjektivní. Jinak jde o album excelentní, jak již bylo řečeno na předchozích řádcích. Bodově to vidím na 8,5/10, což je i tak číslo opravdu vysoké. “Ænigma” je, jednoduše řečeno bezchybné, ovšem postrádá šarm svých dvou starších bratrů. Sám se k němu nejspíše moc často vracet nebudu, ovšem to neznamená, že ho nemůžu doporučit vám. In Vain každopádně zůstávají jednou z nejzajímavějších kapel v progresivním extrémním metalu.
Další názory:
Nory In Vain bedlivě sleduji již od jejich debutu “The Latter Rain” a prozatím mě tato kapela ještě nezklamala, ba právě naopak – i na svém třetím majstrštyku “Ænigma” dokazuje, že jde o záležitost nesmírně kvalitní, vlastně jde možná o doposud nejlepší desku In Vain. Z prvních dvou počinů u mě s odstupem času vede “The Latter Rain”, ovšem “Ænigma” jej kvalitou podle mého vyrovnává a navrch vyhrává na větší vyrovnanost, která ovšem skupině nijak nezabraňuje v tom, aby šlo stále o poslech velmi rozmanitý a doslova narvaný nápady. Dovolím si tvrdit, že jisté momenty jsou takřka dokonalé, nebo se dokonalosti přinejmenším blíží. Taková je třeba čistě zpívaná pasáž “Against the Grain”, která se poprvé objeví okolo dvou a půl minut, nesmírně působivý závěr “Image of Time” (asi půjdu proti proudu, ale “Image of Time” bych pod nátlakem zvolil jako nejlepší skladbu “Ænigma”) nebo některé klávesové rejstříky v “Culmination of the Enigma”… ono by se toho ale našlo o dost víc… Řeknu to jinak, jak moc si těchto Norů cením – pokud existuje jedna jediná kapela, jež se v budoucnu stane králem progresivního metalu, já osobně bych všechny svoje prachy vsadil na to, že to budou In Vain. A to už něco znamená!
H.
In Vain jsou tak trochu nadpozemský úkaz a svým novým albem jedině potvrzují, že renomé, jaké si vydobyli deskami “The Latter Rain” a “Mantra”, je zasloužené každým coulem. “Ænigma” sice není tak členité jako oba jeho předchůdci a nepřekvapuje ani nečekaným feelingem, jako se to povedlo “Mantra” a její jedinečné jižanské náladě, ale ve své relativní (a tu relativitu je zde potřeba opravdu hodně zdůraznit) prostotě opět exceluje. Je to dech beroucí kombinace pěti zcela fenomenálních vokálů a bezmála dokonalé instrumentální stránky, která fascinuje propracovaností a skladatelskou vyzrálostí, jaké není napříč hudebním spektrem rozhodně na rozdávání. Na “Ænigma” není jediná slabší skladba, jen osm klenotů. In Vain se s touto deskou dostali na dohled od geniality. Pokud se v budoucnu ještě překonají a pokud je na světě nějaká spravedlnost, nejenže to bude další nádherný hudební zážitek, ale sama kapela dosáhne na nesmrtelnost. Na shledanou v Top5 2013…
Ježura
Třetí album severských progresivců In Vain, které se schovává pod titulem “Ænigma”, je jasným důkazem, jak tahle kapela roste s každým dalším počinem, který vypustí do světa. Neřekl bych, že se stylově koná nějaká revoluce, protože od minulé “Mantra” zůstala zachována všechna poznávací znamení, nicméně komplexnost a technický pokrok je patrný hned v průběhu první písně “Against the Grain”, která se nese v duchu toho nejlepšího z Opeth, ale stále s dodatkem vlastního ksichtu, jejž už není problém rozpoznat. Těžko vybírat skladby, které by nějak vyčnívaly, protože síla “Ænigma” tkví především v její celkové vyrovnanosti a nápaditosti. Je jedno jestli jste příznivci kratších a přístupnějších songů jako “Image of Time”, nebo naopak rozmáchlých atmosférických ploch, ve kterých je každý tón dotažen do absolutního detailu, jako v závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”. Každý by si měl najít to své, což sice obvykle zavání jistou prvoplánovitostí, či naopak roztěkaností materiálu, ale v případě In Vain je to myšleno v dobrém smyslu slova. Skvělá deska, u které nemám žádné obavy, že by příznivce progresivně laděného death metalu nepotěšila. Závěrečné hodnocení snad vystihuje fakt, že “Ænigma” je doposud nejlepším albem tohoto souboru, na které rozhodně nebude lehké navázat.
Kaša
Vtěsnat a co nejpřesněji vystihnout své pocity z aktuálního počinu Norů In Vain do jednoho krátkého odstavečku, je úkol vskutku nelehký. Ostatně, nacpat slušné kvantum superlativů na pár řádek tak, aby výsledek nevypadal podobně, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, se nepovede hned tak komu – stejně jako nahrát pestrou a propracovanou desku naditou nápady od sklepa až k podkroví, kterou “Ænigma” rozhodně je. Na ploše necelé hodiny In Vain vystřídají opravdu úctyhodnou směsku nejrůznějších podob, ať už instrumentálních, ale především vokálních. Pětice hrdel svůj potenciál rozvíjí v plné šíři a nezbývá mi než smeknout, jak ve všech případech působí vokály přirozeně a jsou s pečlivostí In Vain vlastní zasazeny do příslušných aranží. Ty jsou vyšperkované do posledních detailů a nic není ponecháno náhodě, celá nahrávka se nese v duchu vyrovnanosti a zastoupení tvrdých pasáží, melodických vyhrávek a atmosférických ploch, je zhruba stejné. Nemohu tvrdit, že bych některou z těchto poloh vyloženě preferoval, přesto mi “Ænigma” o maličko více sedí v klidnějších pasážích, melodických vybrnkávačkách doprovázených čistým zpěvem. Stejně tak nemohu ani tvrdit, že by zbytek alba jakkoliv zaostával, provázanost jednotlivých prvků v kompaktní celek funguje, jak má, a výsledný dojem, nabízející n+1 neskutečných, ba téměř dokonalých momentů, riffů, melodií, je bezezbytku pohlcující.
Atreides
Ačkoli In Vain vytvořili poměrně odlišné dílo oproti předchůdci “Mantra”, neznamená to, že by šli kvalitativně dolů a poklesl jejich extrémně vysoký nadstandard, který kapela již od počátku svého účinkování předvádí. “Ænigma” je album méně atmosférické, ale na druhou stranu přímočařejší, hýřící nápady a náhlými zvraty. Norové se na desce nepouští do nějakých kvapíků a drží své tempo na uzdě. A právě z toho září jakási aura vyzrálosti a rozvážnosti, která se nad posluchači vznáší po celé délce. In Vain předvádí strhující vokální vystoupení, doprovázené neméně důležitými kytarami, což tvoří perfektní mix, který je nejvýstižněji zvěčněn zřejmě ve druhé “Image of Time”. I když je album opravdu silné jako celek, několik momentů přeci jen vypíchnu, namátkou třeba náhlá zvolnění temp a užití mluveného slova v písních “Culmination of the Enigma” či “Rise Against”. Dále zmíním již probrané, refrén “Image of Time”, který si budu pobrukovat ještě hodně dlouho, nebo závěrečnou “Floating on the Murmuring Tide”, která víceméně dokonale demonstruje to, co jsem napsal v celém svém příspěvku výše, a je zřejmě tím nejlepším, co seveřané na novém albu vyplodili. Mé hodnocení je takové, jaké je a neptejte se mě, proč není ještě vyšší, když jsem vlastně nevyslovil známky kritiky… sám nevím.
Skvrn
