Archiv štítku: IND

Indie

Infernal Diatribe – Videha Mukti

Infernal Diatribe - Videha Mukti

Země: Indie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2016
Label: Transcending Obscurity India

Hrací doba: 27:46

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Indie nepatří a nikdy nepatřila k metalovým velmocím, nicméně už jen z pozice druhé nejlidnatější země na planetě je jasné, že i tady se tvrdá muzika hrát bude. Nepochybuji o tom, že nějaká jména byste jistě dohromady dali, ostatně hned několik jsme si jich zde již v minulosti představili, z Indie i obecně z této oblasti včetně okolních států. A nyní se krátce podíváme na další takovou smečku.

O Infernal Diatribe, jejichž domovinou je metropole Kalkata v Západním Bengálsku, toho moc k povídání ještě není. Myšleno tedy co do historie skupiny. Pětice totiž minulý měsíc debutovala se svým úplně prvním počinem, jímž se stalo minialbum „Videha Mukti“, na němž se nacházejí čtyři songy o souhrnné délce necelé půlhodinky.

Nemusíte mít zrovna doktorát z matfyzu, abyste si spočítali, že při necelé půlhodině hrací doby a čtyřech skladbách nepůjde o krátké vypalovačky. Infernal Diatribe se toho nebáli a vyšlápli si na písně relativně delší rázu – úvodní dvojice trvá cca osm minut každá a další dvě kolegyně lehce přesáhly šest minut času. Se zaměřením, jaké Indové zvolili, by se to však dalo i pochopit, jelikož Infernal Diatribe svůj black metal častují přídomky jako spirituální či okultní. Jenže napsat si tohle do popisku na Facebooku je jedna věc a hudební realita je věc druhá.

Jakési pokusy o okultno se na „Videha Mukti“ tu a tam objeví, ale mnohé jiné pasáže by mně osobně seděly spíš do hájemství DSBM. A bohužel musím dodat, že značně průměrného hájemství. Samozřejmě, od debutující kapely z Indie asi nelze čekat zázraky, naopak by bylo překvapením, kdyby šlo o skutečně dobrou záležitost, ale nezkušeností lze průměrnost leda tak částečně omluvit a pochopit, nejde však kvůli ní zastírat skutečnost. Infernal Diatribe jednoduše hrají nevýrazně a na jejich prvním počinu je cítit množství dětských nemocí. Počínaje trochu blbě nazvučenými bicími (v sypačkách to zní fakt nechutně strojově a nepřirozeně… místy bych bubeníka skoro i podezříval, že si vypomáhá nějakým počítačovým dopingem), konče zpěvákem, jehož vřískání mi připadá docela směšné (viz třeba konec hned prvního songu).

Výjimečně se nějaký ne úplně marný riff či jiný motiv objeví, to zase ano, ale rozhodně nejde o nic natolik zásadního, aby stálo za to „Videha Mukti“ poslouchat. Alespoň mě tedy žádné spirituálno nepohltilo. Infernal Diatribe hrají takový ten neviditelný průměr, jakého je všude spousta. Nezkušenosti, začínající kapela, nejspíš ne úplně vhodné podmínky pro hraní takové hudby… oukej, to beru a chápu, ale nejsou to důvody pro to, aby albu člověk přidával a dělal z něj něco, čím není. Jistý potenciál by tu asi mohl být, ale z toho, jak se Indové prezentují, moc nevěřím tomu, že bude někdy přetaven v monolit, který by skutečně stál za slyšení.


Heathen Beast – Rise of the Saffron Empire

Heathen Beast - Rise of the Saffron Empire

Země: Indie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 25.4.2016
Label: Transcending Obscurity Distribution

Hrací doba: 14:31

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Není to zas tak dávno, co jsem tu poprvé psal o indické kapele Heathen Beast – minulý měsíc zde vyšla recenze na jejich kompilaci „Trident“, v jejíchž útrobách se nacházela všechna tři dosavadní minialba, která vyšla v letech 2010, 2012 a 2015. Už tehdy jsem psal, že Heathen Beast mají těsně před vydáním svého čtvrtého EP, které ponese název „Rise of the Saffron Empire“. A vzhledem k tomu, že mě ta muzika na kompilaci bavila, rád jsem se pustil i do téhle novinky.

Heathen Beast si na „Rise of the Saffron Empire“ drží svůj nastolený standard a jako vždy nabízejí tři skladby o celkové délce cca čtvrthodiny (v tomto mírně vybočovalo jen třetí EP „The Carnage of Godhra“, které se vyšplhalo na bezmála dvacet minut). A svůj standard si vlastně Indové udržují nejen co do formy nového minialba, nýbrž i co do jeho obsahu. A tím mám na mysli jak styl, tak kvalitu muziky.

Právě hudební styl, jaký Heathen Beast předvádějí, je tím hlavním, proč téhle skupině věnovat pozornost. Indové totiž míchají black metal s folklórem oblasti svého původu, což v překladu znamená, že se jedná o extrémní metal s náladou Přední Indie. Možná, že dneska už si člověk z takové kombinace nesedne na prdel tak jako kdysi, ale pořád je to zajímavé a působí to svěže. Tím spíš, když to Heathen Beast dokážou přetavit do zábavného výsledku.

Navíc mi připadá, že na „Rise of the Saffron Empire“ je ono propojení folklóru a typických metalových propriet jako tvrdé kytary či extrémní řev ještě organičtějští než na předcházejících počinech. Jistě se zde najdou i momenty, kdy se jedná o regulérní metalovou vypalovačku, ale takové rozhodně netvoří majoritní část hrací doby. Naopak je čím dál tím častější situace, kdy pod blackmetalovou smrští stále jedou orientální rytmy. Docela by mě zajímalo, zdali Heathen Beast používají nějaké v „titulcích“ neuvedené perkusní nástroje, anebo to fakt všechno hrají na klasické bicí, jelikož čistě dle sluchu mi to připadá spíše jako ta první možnost. Tak či onak je to ale dobré.

Skutečná lahůdka se ovšem nachází v závěru „Rise of the Saffron Empire“ ve skladbě „Swachh Bharat“. Až doposud byli Heathen Beast vždy metalovou kapelou s orientálními prvky, ale právě v téhle kompozici se ten poměr pocitově když ne přímo obrací, tak přinejmenším vyrovnává, a ačkoliv tam kytary, bicí i řev stále jsou, metal zde hraje roli jen jakéhosi doplňku védským rytmům a také jedné skutečně nádherné melodii, jež tu a tam probleskne na povrch. Za mě je tohle asi doposud ten nejlepší kus, jaký mají Heathen Beast na kontě, a pokud by do budoucna takových věcí chtěli udělat víc, já jsem pro všemi deseti.

Každopádně, „Rise of the Saffron Empire“ je povedenou orientálně blackmetalovou jednohubkou i jako celek, a jestli máte míchání takových věcí dohromady, určitě se na Heathen Beast. Svou dosavadní krátkohrající tvorbou mě Indové získali na svou stranu, tak doufám, že příště už bude následovat dlouhohrající porce, která definitivně rozhodne, jak na tom kapela je…


Heathen Beast – Trident

Heathen Beast - Trident
Země: Indie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
I. Ayodhya Burns
01. Blind Faith
02. Religious Genocide
03. Ayodhya Burns

II. The Drowning of the Elephant God
04. Drowning of the Elephant God
05. Contaminating the Ganges
06. Bakras to the Slaughter

III. The Carnage of Godhra
07. The Carnage of Godhra
08. Ab Ki Baar Atyachaar
09. Gaurav Yatra (The Aftermath)

Hrací doba: 50:54

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Je to už nějakých pár let, co na metalové scéně vrcholil trend pohanského metalu. Metalová obec tehdy letěla po čemkoliv folkovém či vikinském jako slepice po flusu a vydavatelství a promotéři s vidinou výdělku podobné bandy posluchačům s radostí servírovaly ve velkém. Tak nějak mi připadá, že celá tahle vlna vykrystalizovala do stavu, kdy se metalové pohanství pojilo především se severskou mytologií (mnohdy znásilněnou romantikou a pohádkovým přístupem, ale to už je zase jiná věc), protože právě do Skandinávie ve své tvorbě mířila podstatná část podobně laděných kapel, a to i když z téhle oblasti třeba nepocházely.

Nicméně ve skutečnosti taková rovnice, že vše pohanské je severské, neplatí a dnešní formace toho bude důkazem, jelikož se už jen podle názvu jedná o hrdé neznabohy, ale nějakému severu se nevěnují ani náznakem, dokonce ani Slovanům, Keltům nebo čemukoliv jinému evropskému. To je ovšem dobře, protože už jen vzhledem k původu Heathen Beast by něco takového bylo dost zvláštní. Tahle smečka totiž pochází z Kalkaty v Západním Bengálsku, což je – ano, vzpomínáte si správně na zeměpis na střední – v Indii.

Nepochybuji o tom, že vám je po tomhle důvodu docela zřejmé, v jakém duchu a v jaké atmosféře se muzika Heathen Beast bude nést, nicméně i přesto by – přinejmenším alespoň z formálních důvodů – mělo explicitně zaznít, že oblast původu skupiny je zde skutečně cítit. Heathen Beast drhnou pohodový black metal, který je takový příjemně neurvalý a disponuje hodně uřvaným vokálem. To by v zásadě nebylo nic špatného, avšak ani nic výjimečného. Nicméně důvod, proč téhle skupině věnovat pozornost, tkví právě v tom, že Indové onen metalový základ kombinují s orientálními melodiemi a rytmy Přední Indie.

Pokud byste tuhle složku, jež produkci Heathen Beast dodává ten patřičný šmrnc, škrtli, tak by vám vlastně nezbylo nic jiného než pohodová hoblovačka, ale na kdyby se nehraje, protože to tam je a zní to prostě zajímavě. Jistě, tihle Indové rozhodně nejsou prvními ani posledními, kdo něco takového zkouší – ostatně, několik takových kapel jsme si tu již v průběhu let také představili, namátkou třeba singapurskou stálici Rudra nebo nepálský objev Dying Out Flame. Ale to nic nemění na tom, že to není přístup, na nějž byste narazili u každé druhé kapely – zvláště pak to platí pro nás Evropany, jelikož zas tolik podobně laděných formací sem k nám nepronikne ani v době internetu.

Ale zpátky k Heathen Beast a tentokrát už konkrétně k jejich počinu „Trident“, protože by se rozhodně slušelo vysvětlit, co je tahle nahrávka vlastně zač. V minulosti Indové vydali tři EPčka, jmenovitě „Ayodhya Burns“ (2010), „The Drowning of the Elephant God“ (2012) a „The Carnage of Godhra“ (2015), z nichž každé obsahuje celkem tři skladby (první dvě minialba trvají cca čtvrthodinku, to poslední necelých dvacet minut). Zcela záměrně jsem tu ta tři ípka takto otrocky vypsal, protože právě ta jsou také náplní „Trident“. Nejedná se totiž o řadové album, nýbrž jen o kompilaci, jež shrnuje dosavadní tvorbu Heathen Beast. Svým způsobem by tedy skoro šlo „Trident“ chápat i jako uzavření jedné části historie kapely a nadcházející čtvrté EP „Rise of the Saffron Empire“, jež vyjde 15. března, považovat za cosi jako druhý začátek. Ale nutno dodat, že takhle to působí možná jen na mě, protože jinak samozřejmě netuším, zdali to tímhle způsobem bylo míněno.

U podobných kompilaček, kde se schází materiál z různých období, mnohdy nastává problém nevyrovnanosti, ať už co do kvality skladeb či co do jejich formy, když se skupina v průběhu let vyvíjí. Je pozitivní, že v tomto ohledu u „Trident“ nevidím žádný problém. Už na prvním ípku „Ayodhya Burns“ totiž Heathen Beast hráli poměrně zajímavě a veškeré ty etno prvky tu již byly. Sice je znát, že v samotném závěru kompilace (všechny tři počiny jsou na ní seřazené chronologicky) je to propojení metalu a orientálních prvků ještě organičtější, čehož je nejlepším důkazem asi „Gaurav Yatra (The Aftermath)“, ale není to zas až tak zásadní rozdíl, aby to při poslechu „Trident“ nějak výrazněji rušilo.

Z téhle stránky by se tedy skoro mohlo zdát, že člověk neznalý starší tvorby Heathen Beast by „Trident“ klidně mohl vzít jako normální desku a tak ji také poslouchat. Ve skutečnosti to však zas tak lehce nejde, protože tomu přece jen brání jedna věc – zvuk. Zdá se, že jednotlivá ípka neprošla žádnou zvukovou úpravou či sjednocením a byla zde ponechána ve své původní formě. To sice má svůj smysl, ale na druhou stranu to taky znamená, že sound na „Trident“ trochu kolísá a vždy po třech písničkách jakoby přeskočí. Obzvláště mezi „Ayodhya Burns“ a „The Drowning of the Elephant God“, to jest mezi třetím a čtvrtým songem, je ten skok opravdu citelný a doslova praští přes uši.

Heathen Beast

Nicméně předpokládám, že účelem „Trident“ asi nebylo pohodlným způsobem suplovat první řadovku, spíš šlo o představení dosavadního snažení Heathen Beast novým posluchačům v ucelené formě jednoho počinu. A to se vlastně povedlo. Třeba já jsem starší počiny vůbec neznal, takže pro mě šlo o první seznámení – které zafungovalo. Muzika Heathen Beast je zajímavá, bavila mě a je v ní cítit velký potenciál. Pokud budou Indové pokračovat v nastolené cestě a nevydají se opačným směrem k omezení orientálních prvků, což by dle mého názoru byla velká škoda, pak se na jejich další tvorbu rád podívám.


Midhaven – Spellbound

Midhaven - Spellbound
Země: Indie
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Universal Music India

Tracklist:
01. Lunar Blessing
02. Seeking the Divine
03. Spellbound
04. Tales from the Tide
05. Ascension
06. Fall of Olympus
07. Third Eye
08. Whitewash
09. Death Row

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Při pohledu na přebal „Spellbound“ formace jménem Midhaven se prostě nejde vyhnout asociaci se skandinávskými metalovými formacemi. Obal znázorňující postavu, která víc než co jiného připomíná Vikinga dřímajícího sekeru vzhlížejícího na fantaskní scenérii, je prostě jako dělaný pro severské folk/pagan/viking a já nevím, co ještě skupiny, které se zhlédly v této lyrické tématice, ovšem Midhaven klamou tělem. Tato čtveřice pochází z indické Bombaje, takže se věnuje hindskému bohu Šivovi, ale hudebně je jejich novinka „Spellbound“ koncepčně nespoutaná, protože jejich tvorba by se dala nejlépe představit jako moderní atmosférický metal bez všech těch folkových nástrojů a různých kejklí kolem.

Sami Midhaven vznikli v roce 2011 a do dnešního dne vydali dvě alba (pokud budu za debut počítat EP „Tales from the Tide“), z nichž to nejnovější „Spellbound“ si našlo cestu k posluchačům už loni. Část skladeb z novinky jsou starší kousky přepracované do novější verze odpovídající současnému vzezření kapely, ovšem i tak nelze přeslechnout, že pocházejí z jiné nahrávací seance a hlavně skladatelsky je mezi skladbami ryze novými a těmi staršími celkem propastný rozdíl.

Starší písně, mezi něž patří „Tales from the Tide“, „Third Eye“ a „Whitewash“ jsou v práci s náladou trochu naivnější, takže mezi ostřejšími metalovými pasážemi s growlingem Karana Sevena Kaula a poklidnějšími momenty, v nichž lze občas rozpoznat exotický původ kapely, jsou pevně dané hranice. V reálu to tak třeba v „Third Eye“ dopadá tak, že se chvíli mocně riffuje, následuje krátká atmosférická orientální pasáž a po chvíli zase zpět k ostrým kytarám. Což o to, ony jsou třeba použité melodie hodně líbivé, ale dohromady je to splácené dost průhledně. To platí hlavně pro „Third Eye“, protože následující „Whitewash“ je po celou dobu monotónně poklidnější a na rozdíl od své předchůdkyně se nezajímavě vyvíjí k závěrečnému kytarovému finiši. „Tales from the Tide“ má daleko k nezmaru „Third Eye“, ovšem tady je to dáno jednoduchou písničkou strukturou, která z ní dělá jeden z průměrných momentů „Spellbound“, a nebýt opravdu luxusního refrénu, tak je to vcelku šedivá píseň, protože jiný pamětihodný moment mě v kontextu s ní nenapadá.

Za nejsilnější jádro nahrávky tak považuji hlavně její úvod. Jak nemám rád intra a většinou je při delší hrací době nemilosrdně přeskakuji, tak „Lunar Blessing“ je mi svým přerodem od elektroniky k progresivně kytarovým linkám hodně sympatická a užívám si, jak uvádí nejsilnější píseň celé desky, „Seeking the Divine“. Ta má díky nádherně zpěvnému vokálu zvláštní auru, jíž nenarušuje ani hutný kytarový základ, jenž kompozici provází. Kombinace je to sice léty ověřená a vzdáleně jsem si vzpomněl na Amorphis, kteří něco podobného zvládají taky s bravurní lehkostí, ale díky vokálu, jenž si v sobě nese takový ten exotický nádech, nezůstanete ani na chvíli na pochybách, že neposloucháte severskou partu. Následuje titulní „Spellbound“, která má k předchozí „Seeking the Divine“ taky dost blízko, ačkoli oproti svému předchůdci zní ještě o chlup intenzivněji, což je taky jediné, čím zaujme.

Další slušné skladby jsou šestá „Fall of Olympus“, jež boduje díky své brutalitě, a závěrečná „Death Row“, která oproti zbylým písním sází na větší množství melodií, díky čemuž bych se nebál pasovat ji do pozice největšího hitu desky. Tomu napomáhá i hostující zpěvák Jordan Veigas, který zní tak nějak víc americky a grungově, kam tuto skladbu taky posouvá, a nebýt krátké agresivnější vsuvky v druhé polovině její hrací doby, tak bych si dokázal „Death Row“ vzdáleně představit na placce takových Creed.

Je škoda, že materiál na „Spellbound“ je tak nevyrovnaný, protože místo toho, aby si Midhaven řekli, že stačí pět až šest skladeb reprezentující aktuální skladatelskou formu v tom nejlepším možném světle, tak naředili hodně slušné skladby několika slabšími záležitostmi, které jsou ve všech ohledech krokem zpět. A protože se nejedná o žádné bonusy, jež bych za normálních okolností vypustil a které pouze zbytečně prodlužují hrací dobu alba, tak mně osobně ten výsledný dojem ze „Spellbound“ dost sráží.


Orion – On the Banks of Rubicon

Orion - On the Banks of Rubicon
Země: Indie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Transcending Obscurity

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Indická technicky death metalová kapela Orion mě celkem pozitivně překvapila. V současné době, kdy v rámci žánru bylo vyřčeno již mnohé, se mi při zahlédnutí této škatulky u nějaké méně zkušené kapely většinou vybaví spíš bezmyšlenkovité honění hmatníků a těkavá rytmika, jež se snaží skrýt kompoziční nevyzrálost. Zde ovšem již od prvních tónů bylo patrné, že o solidní nápady Indové nemají nouzi. Pravda, že by kapela byla něčím novátorským a neslyšeným, to asi ne, ovšem byla na tomto čtyřskladbovém EP z roku 2012 schopna velice obratně zkombinovat několik zajímavých vlivů a blýsknout se několika skvělými momenty.

Ono zmiňované žánrové zařazení je vlastně asi trochu zavádějící, neboť hned první skladba namísto nějakého exhibicionistického náklepu či instrumentálních motanic začíná spíše v zadumaném duchu a na čase šesti a půl minuty nám naservíruje kombinaci, jež je mně osobně celkem blízká. Evokuje to srážku Opeth s takovou Obscurou a vše je navíc zdobeno čistými vokály, jež mi zase připomínají někdy české Mindwork, jindy až Ihsahna. Hned první skladbu považuju za nejlepší – nejlépe vyváženou. Bicí šlapající jako hodinky podporují propracované kytarové pasáže, ale dokážou i zvolnit, dát vyniknout melancholickým partům i svěžím vyhrávkám a zejména nápady jsou na “Oh Sweet Ebullition” asi nejvydařenější. Ani dále se ovšem kapela nenchá zahanbit.

Zatímco jemnější “Astral” začátkem připomene prog rock i Ihsahnovské balady, dovede ale patřičně vycenit i zuby a vystřihnout silná sóla, “Devourced Existence” se zase nese v tradičnějším žánrovém duchu. Závěr pak obstarává “My Dying Prayer”, jež opět inklinuje více k technickému smrtícímu kovu než k progresi, ovšem přesto nabízí množství slušných momentů.

Na kapelu, jež má na kontě pouze demo a toto EP, zní její projev velice vyzrále a těším se, až se odhodlají k dlouhohrající desce. Jedná se totiž o svěží záležitost, jež skrývá velký potenciál do budoucna.


Winter Gate – disIllumination

Winter Gate - disIllumination
Země: Indie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 10.8.2014
Label: Transcending Obscurity India
Původní vydání: 13.3.2012, selfrelease

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Vždycky je příjemné po spoustě death metalového průměru zase jednou narazit na kapelu, která jde na ten žánr trošku jinak a vlastně ani není moc průměrná. A to i navzdory faktu, že by si to člověk možná na první pohled ani netipnul. Považte sami, jestli byste čekali nějaké zázraky, kdybych vám řekl, že Winter Gate pocházejí z Indie a “disIllumination” je jejich debutovým minialbem (původně vydaným před dvěma lety, letos v srpnu reedice). Já se zcela upřímně přiznám, že bych tedy nějaký majstrštyk neočekával – a přesto ta muzika není vůbec špatná.

“Beyond the Light” je pouze klavírním intrem, které je sice docela pěkné a zábavné, ale pořád jen intro, jež toho o náplni vlastní hudby neřekne zas tolik. Rozjezd je to však příjemný, o tom žádná. Co se týče regulérních skladeb, ty jsou na “disIllumination” celkem dvě, jmenovitě “A Wreath of Mist” a “Death’s Embrace”, a obě jsou +/- stejně dlouhé, jsou vystavěné dle obdobného schématu a vlastně jsou na víceméně stejné úrovni i svou kvalitou. Vezměme to tedy pro obě společně:

První část písně se nese spíše v tradičnějším death metalovém duchu. Je pravda, že ani zde to není nějaká oldschoolová hoblovačka, jež by stála pouze na špinavých riffech, protože ve skutečnosti se zde objevují třeba i solidní melodie nebo svěží zvraty, ale tak nějak nemáte důvod mít pochybnosti o tom, že by se snad nejednalo o death metal (čemuž napomáhá i hrubý vokál). To hlavní a zajímavé se však začne dít až ve druhých polovinách songů, kdy se Winter Gate pustí do progresivnějších vod, a nutno dodat, že jim to tam poměrně sluší, protože se vůbec nejedná o špatnou záležitost. O něco dál v tomto ohledu Indové zašli v “A Wreath of Mist”, v jejíž poslední čtvrtině v podstatě úplně opustí metalové mantinely, ale i v “Death’s Embrace” je co poslouchat a třeba finální sólo je vysloveně povedené. V konečném důsledku je “disIllumination” velmi sympatický počin, jenž Winter Gate představuje jako kapelu se solidním potenciálem.


Demonic Resurrection – The Demon King

Demonic Resurrection - The Demon King
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2014
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Assassination
02. Facing the Faceless
03. The Promise of Never
04. Death, Desolation and Despair
05. The Demon King
06. Architect of Destruction
07. Trail of Devastation
08. Shattered Equilibrium
09. Even Gods Do Fall
10. The End Paradox

Hodnocení:
H. – 5,5/10
Ježura – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O indických Demonic Resurrection jsem poprvé slyšel úplně stejně jako asi většina z vás – když se v roce 2010 objevili na soupisce Brutal Assaultu, což tehdy bylo – jestli si správně vzpomínám – jedno z jejich prvních vystoupení v Evropě. Stalo se tak nedlouho po vydání jejich třetího alba s názvem “The Return to Darkness”. Od té doby už nějaký ten pátek uběhl, rok se s rokem sešel… vlastně se spolu sešly čtyři roky, po jejichž uplynutí se Demonic Resurrection opět hlásí o slovo se svou čtvrtou dlouhohrající deskou “The Demon King”

Byly doby, kdy jsem se stavil trochu odmítavě k metalovým skupinám z “nemetalových” zemí, ale to je naštěstí dávno pryč a dnes bych se nebál tvrdit, že se na poslech kapel ze států, které nejsou považovány za typicky metalové a které nám z našeho středoevropského pohledu mohou připadat exotické, docela těším a přijde mi to zajímavé. Především takřka vždy doufám, že se do tvorby té či oné formace nějakým způsobem promítne její původ, z čehož pak mohou vznikat vysoce interesantní nahrávky, jejichž atmosféra je mnohdy natolik neotřelá, že jim lze odpustit jiné případné nedostatky. Řečeno jednoduše, mám rád exotiku v metalové hudbě, baví mě to, protože je to pro mě něco nezvyklého.

Nicméně Demonic Resurrection… jak jen to říct… pokud u kapel ze zemí, jako je třeba Indie, doufáte v něco podobného jako já, jak jsem to popsal o kousek výše, tak u téhle party pod vedením zpěváka a kytaristy The Demonstealera to (bohužel) rozhodně nenajdete. Kdyby vám totiž tuto formaci někdo pustil jen tak, takřka nijak byste nepoznali, že nepochází z Evropy. Tohle samozřejmě nutně nemusí být problém, to jen abyste si nemysleli… problém je v tom, že se Demonic Resurrection od melodicko-extrémně metalového standardu nijak zvlášť neodlišují ani co do kvality.

Když to vezmeme z jiného konce, Demonic Resurrection nelze po formální stránce nic moc vytýkat, protože po všech stránkách splňují vše, co by současné klávesové black/death metaly měly splňovat, aby se o nich dalo říct, že to myslí vážně. Chcete pořádnou dávku epičnosti? Máte ji mít, je to tam! Pořádně naleštěný sound? Jasně, taky to tam je (a na můj vkus asi až moc naleštěné, jen tak mezi námi)! Klávesové kudrlinky a pořádné metalové riffy? No problemo, taky máme! Což takhle ke growlingu přidat sem tam nějaký čistý vokál, aby to bylo ještě epičtější? Pche, že o tom vůbec pochybujete! Stejně tak je na výsledku znát, že kapela maká a snaží se působit na úrovni. Ačkoliv Demonic Resurrection pocházejí z Asie, jejich produkce je z technického hlediska na takové úrovni, že se nemusejí bát srovnání v podstatě s jakoukoliv podobně laděnou formací odkudkoliv, a z tohoto úhlu pohledu je vlastně docela pochopitelné a zasloužené, že jsou nejspíš nejznámější metalovou skupinou své země.

Nyní to však vezmeme z pohledu toho člověka, co vždycky na něco remcá. Ten by totiž mohl na vše řečené v předcházejícím odstavci zcela trefně poznamenat: A co jako? Je pěkné, že Demonic Resurrection naplňují nějaký standard, ale… je to vůbec takový klad? Ne nadarmo se tomu totiž říká standard. Demonic Resurrection se za ty roky dokázali zcela jistě vyrovnat metalové produkci západního světa a rozhodně nepůsobí jako nějací neználkové odnikud, kteří ani nevědí, jak se drží kytara, ale povedlo se jim to do takové míry, že od té celosvětové produkce nejsou jakkoliv k rozeznání a znějí jako stovky dalších kapel všude okolo.

V žádném případě těmto Indům neupírám jejich schopnosti, protože zcela evidentně umí hrát a vědí, jak vyprodukovat profesionální desku, ale… nemůžu si pomoct, nic jiného v tom prostě není. “The Demon King” je jednoduše nádherná, epická a profesionální nuda. Taková pestrobarevná barevná slupka, pod níž toho nic moc nenajdete. Demonic Resurrection jistě zvládnou přijít s nějakým tím solidním riffem nebo motivem, celkově vzato je to však jen album, které neuráží a zvládne fungovat jako slušná kulisa. Hledáte-li něco, co by vás vyloženě posadilo na zadek nebo vás nějak uhranulo, nějakou silnou atmosféru nebo cokoliv jiného, díky čemuž byste měli mít chuť to točit pořád dokola, tak zde to bohužel nenajdete. A co je horší, rozhodně to není poprvé, co mám u alba Demonic Resurrection tento pocit načančané prázdnoty, jelikož minulé “The Return to Darkness” v tomhle bylo úplně stejné.

Abych však nebyl jen za kazišuka, pojďme se v rychlosti podívat alespoň na těch pár momentů, jež bych mohl označit za solidní (a že takové – jak už jsem naznačil výše – tam jsou, to zase buďme féroví). Osobně mě asi nejvíc zaujal rozjezd “The Promise of Never”, který zní, jako kdyby vypadl ze starší tvorby slovenských Galadriel, které mám dost rád (i přes trochu rozpačité poslední dvě desky)… nepochybuji ovšem o tom, že je to podobnost čistě náhodná. Stejně tak pasáž na začátku šesté minuty téhož songu je vyloženě parádní. Povedené chvilky, především co do klávesové práce, se jistě dají najít i v titulní “The Demon King”… a když tak o tom uvažuji, tak nějaký nápad, který bychom mohli nazvat přinejmenším slušným, se vlastně nachází ve většině skladeb, nějaká vteřinka se vždycky najde. Akorát těch vteřinek není tolik, abych celé album nesplývalo v jedno velké a epické, stále však amorfní nic. A tím jsme se dostali zpátky k našemu problému…

Co si tedy s Demonic Resurrection vlastně počít? Svým způsobem je mi ta skupina vlastně poměrně sympatická, nedají se jí upřít schopnosti ani vůle zahrát to kvalitně a rozhodně je znát, že se neflákají a naopak se snaží, aby to za něco stálo. Přesto mě to však nebaví, nechci to poslouchat a přijde mi to tak trochu o ničem. Na druhou stranu, jestli si myslíte, že jsou současní Dimmu Borgir fakt super kapela, tak se vám “The Demon King” bude určitě líbit.


Další názory:

Já mám Demonic Resurrection vlastně rád. Sice to není kvůli hudbě (desku “The Return to Darkness” jsem onehdá protočil tak dvakrát a od té doby na ni nesáhl), ale je mi fakt sympatické úsilí kapely, s jakým se snaží pozvednout indickou scénu blíže světové úrovni – nebo to na mě alespoň dělá ten dojem. Proto mě celkem mrzí, že ani nové dítko Demonic Resurrection nemůžu moc chválit. Což o to, zahrané je to dobře, jistou (a ne úplně špatnou) úroveň to má a napříč albem se vyskytuje celá řada pěkných momentů. Ty se ale většinou soustřeďují v sólech nebo pasážích s čistým zpěvem (což je docela sympatické zpestření) a zbytek je sice poslouchatelný, ale mě osobně dost nudí. A vzhledem k tomu, že to stopáž desky dotáhla na 52 minut a já se u toho nervózně ošívám už v polovině, je asi nasnadě, že mě to nudí opravdu hodně. Objektivně 5,5 ale “The Demon King” u mě zjevně dopadne stejně jako jeho předchůdce – v zapomnění.
Ježura


Rectified Spirit – Rectified Spirit

Rectified Spirit - Rectified Spirit
Země: Indie
Žánr: modern metal
Datum vydání: 28.12.2012
Label: selfrelease

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Dva roky staré album indických Rectified Spirit patří mezi ten nevelký počet nahrávek, jejichž poslech mi dal opravdu zabrat, aniž by hudba samotná byla jakkoli složitá. Dokonce si troufnu tvrdit, že “Rectified Spirit” je deskou velice jednoduchou, která pouze delší stopáží a větším množstvím použitých prvků klame. Mix, který kapela přináší, je však relativně zajímavý, což se při mísení moderního metalu a power metalu dá říct málokdy. Rectified Spirit však do hudby vkládají, spíše implicitně než explicitně, své kořeny a deska tak má velice jemný a nenápadný indický nádech.

Bohužel mimo něj však nenabízí mnohé zajímavé. Na hodinové ploše se opakuje tak trochu nekonečný kolovrátek docela chytlavých riffů promíchaných s občasným přitvrzením s nádechem do death metalu. Přestože je však deska chytlavá, a jak jsem již řekl, spíše než na náročného posluchače míří do lidových vrstev, je na ní minimum zapamatovatelných nápadů, které by obhájily hodinovou stopáž. V zásadě tak po poslechu nemáte tušení, co právě dohrálo a to je ohromné mínus. Situaci se kapela snaží zachránit širokou škálou vokálů od obstojného řevu po zbytečně vysoký čistý zpěv. I to je však jen malá záplata na jinak těžce poničené fasádě.

Zatím je to tedy samá těžká kritika, a proto musím zdůraznit, že “Rectified Spirit” není vyloženě špatné. Skladby samotné jsou “ok”, i přes delší stopáž není nemožné album doposlouchat, a kdykoli se soustředím, většinou dostávám samé pozitivní dojmy. I o tom proklínaném čistém zpěvu nemám stále úplně jasné mínění; někdy totiž k hudbě sedne. A víte co? Poslechněte si třeba “There Is No Tommorow” nebo “Where the Ashes Fell” a udělejte si obrázek sami.


Demonic Resurrection – The Return to Darkness

Demonic Resurrection - The Return to Darkness
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Demonic Resurrection je kapela pocházející z Indie. Z Indie, říkáte si? Tam něco jako metal vůbec znají? Ano, znají. Sice není tak rozšířený, ale je tam. A navíc, konkrétně od této kapely vzniká poměrně kvalitní. “The Return to Darkness” už je třetí prací této party. První album s názvem “Demonstealer” vyšlo roku 2000, vydala si jej sama kapela . O pět let později už se ale dostal ven “A Darkness Descends”, tentokrát přes plnohodnotný label, který založil sám zpěvák a kytarista Sahil Makhija. Pojmenoval ho právě jako svou první desku. Aktuální nahrávka už ale přešla částečně pod Candlelight, kteří zajistili vydání po celém světě a ne jen po Indii.

Demonic Resurrection se letos podívali i do Čech a okusili atmosféru velkého festivalu. A jak jste se mohli dočíst v reportu, kapela z toho byla nadšená. Na svém Facebook profilu se o tom ještě častokrát zmiňovali a celkově je to tu velice bavilo a při své budoucí evropské tour na Prahu nezapomenou.

Kapela hraje death/black metal doplněný o trošku symfonie, kterou zajišťují klávesy. Album otevírá “Between Infinity and Oblivion”, je to ale v podstatě intro a deska se plnohodnotně rozjede až v další “Where Dreams and Darkness Unite”. Všechny songy jsou poměrně dlouhé. Nejkratší, pokud nepočítáme intro, je pátá “The Unrelenting Surge of Vengeance”, která má pouze pět minut. Možná proto na ni byl natočen i videoklip. Mně osobně se nejvíce líbí “Lord of Pestilence”, skoro dvanácti minutové dílo. Ze začátku je poměrně nenápadná, nedočkáte se ani growlu, ale jen čistého zpěvu doprovázeného pomalým tempem bicí a kytary. Po třech minutách to ale vypukne, dlouhý řev a začne jízda, která se až do konce nezastaví.

“The Return to Darkness” je poměrně zajímavá deska. Spojení symfonie s death/blackem je dobrý nápad. Kapela určitě hodně těží z toho, že je odněkud z Indie, než kdyby byla ze Švédska, protože každý si radši pustí neokoukanou indickou scénu. Nicméně když pomineme tento fakt, jedná se jen o další album do řady dalších, protože nepřináší zas tak nic přelomového. Poslouchá se velice dobře, přesto tam ale něco málo chybí. Doufejme, že to dopilují do další desky.


Další názory:

Deska “The Return to Darkness” má jeden zásadní problém, a sice že se snaží vzbudit dojem, že je v ní něco víc, než tomu ve skutečnosti je. Pokud se totiž nenecháte strhnout epickou a bombastickou produkcí (která je jen tak mimochodem na můj vkus možná až moc pompézní) a nahlédnete pod povrch, zjistíte, že hudba Demonic Resurrection je vlastně docela prázdná. Měřeno šuplerou v podstatě ani není co vytknout, měřeno pocitem už je to o poznání horší. Nechápejte mě špatně, deska obsahuje pár opravdu silných momentů, ale na takovou stopáž je jich sakra málo a ztrácejí se mezi spoustou vaty. Kapela tak může lákat posluchače maximálně na svůj exotický původ, na samotnou muziku však nikoliv. Pouze lehounký nadprůměr a hodně slabá 6. Na druhou stranu, pochvalu si zaslouží velice pěkný artwork.
H.