Indická technicky death metalová kapela Orion mě celkem pozitivně překvapila. V současné době, kdy v rámci žánru bylo vyřčeno již mnohé, se mi při zahlédnutí této škatulky u nějaké méně zkušené kapely většinou vybaví spíš bezmyšlenkovité honění hmatníků a těkavá rytmika, jež se snaží skrýt kompoziční nevyzrálost. Zde ovšem již od prvních tónů bylo patrné, že o solidní nápady Indové nemají nouzi. Pravda, že by kapela byla něčím novátorským a neslyšeným, to asi ne, ovšem byla na tomto čtyřskladbovém EP z roku 2012 schopna velice obratně zkombinovat několik zajímavých vlivů a blýsknout se několika skvělými momenty.
Ono zmiňované žánrové zařazení je vlastně asi trochu zavádějící, neboť hned první skladba namísto nějakého exhibicionistického náklepu či instrumentálních motanic začíná spíše v zadumaném duchu a na čase šesti a půl minuty nám naservíruje kombinaci, jež je mně osobně celkem blízká. Evokuje to srážku Opeth s takovou Obscurou a vše je navíc zdobeno čistými vokály, jež mi zase připomínají někdy české Mindwork, jindy až Ihsahna. Hned první skladbu považuju za nejlepší – nejlépe vyváženou. Bicí šlapající jako hodinky podporují propracované kytarové pasáže, ale dokážou i zvolnit, dát vyniknout melancholickým partům i svěžím vyhrávkám a zejména nápady jsou na “Oh Sweet Ebullition” asi nejvydařenější. Ani dále se ovšem kapela nenchá zahanbit.
Zatímco jemnější “Astral” začátkem připomene prog rock i Ihsahnovské balady, dovede ale patřičně vycenit i zuby a vystřihnout silná sóla, “Devourced Existence” se zase nese v tradičnějším žánrovém duchu. Závěr pak obstarává “My Dying Prayer”, jež opět inklinuje více k technickému smrtícímu kovu než k progresi, ovšem přesto nabízí množství slušných momentů.
Na kapelu, jež má na kontě pouze demo a toto EP, zní její projev velice vyzrále a těším se, až se odhodlají k dlouhohrající desce. Jedná se totiž o svěží záležitost, jež skrývá velký potenciál do budoucna.
Vždycky je příjemné po spoustě death metalového průměru zase jednou narazit na kapelu, která jde na ten žánr trošku jinak a vlastně ani není moc průměrná. A to i navzdory faktu, že by si to člověk možná na první pohled ani netipnul. Považte sami, jestli byste čekali nějaké zázraky, kdybych vám řekl, že Winter Gate pocházejí z Indie a “disIllumination” je jejich debutovým minialbem (původně vydaným před dvěma lety, letos v srpnu reedice). Já se zcela upřímně přiznám, že bych tedy nějaký majstrštyk neočekával – a přesto ta muzika není vůbec špatná.
“Beyond the Light” je pouze klavírním intrem, které je sice docela pěkné a zábavné, ale pořád jen intro, jež toho o náplni vlastní hudby neřekne zas tolik. Rozjezd je to však příjemný, o tom žádná. Co se týče regulérních skladeb, ty jsou na “disIllumination” celkem dvě, jmenovitě “A Wreath of Mist” a “Death’s Embrace”, a obě jsou +/- stejně dlouhé, jsou vystavěné dle obdobného schématu a vlastně jsou na víceméně stejné úrovni i svou kvalitou. Vezměme to tedy pro obě společně:
První část písně se nese spíše v tradičnějším death metalovém duchu. Je pravda, že ani zde to není nějaká oldschoolová hoblovačka, jež by stála pouze na špinavých riffech, protože ve skutečnosti se zde objevují třeba i solidní melodie nebo svěží zvraty, ale tak nějak nemáte důvod mít pochybnosti o tom, že by se snad nejednalo o death metal (čemuž napomáhá i hrubý vokál). To hlavní a zajímavé se však začne dít až ve druhých polovinách songů, kdy se Winter Gate pustí do progresivnějších vod, a nutno dodat, že jim to tam poměrně sluší, protože se vůbec nejedná o špatnou záležitost. O něco dál v tomto ohledu Indové zašli v “A Wreath of Mist”, v jejíž poslední čtvrtině v podstatě úplně opustí metalové mantinely, ale i v “Death’s Embrace” je co poslouchat a třeba finální sólo je vysloveně povedené. V konečném důsledku je “disIllumination” velmi sympatický počin, jenž Winter Gate představuje jako kapelu se solidním potenciálem.
Země: Indie Žánr: black / death metal Datum vydání: 13.7.2014 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. The Assassination
02. Facing the Faceless
03. The Promise of Never
04. Death, Desolation and Despair
05. The Demon King
06. Architect of Destruction
07. Trail of Devastation
08. Shattered Equilibrium
09. Even Gods Do Fall
10. The End Paradox
O indických Demonic Resurrection jsem poprvé slyšel úplně stejně jako asi většina z vás – když se v roce 2010 objevili na soupisce Brutal Assaultu, což tehdy bylo – jestli si správně vzpomínám – jedno z jejich prvních vystoupení v Evropě. Stalo se tak nedlouho po vydání jejich třetího alba s názvem “The Return to Darkness”. Od té doby už nějaký ten pátek uběhl, rok se s rokem sešel… vlastně se spolu sešly čtyři roky, po jejichž uplynutí se Demonic Resurrection opět hlásí o slovo se svou čtvrtou dlouhohrající deskou “The Demon King”…
Byly doby, kdy jsem se stavil trochu odmítavě k metalovým skupinám z “nemetalových” zemí, ale to je naštěstí dávno pryč a dnes bych se nebál tvrdit, že se na poslech kapel ze států, které nejsou považovány za typicky metalové a které nám z našeho středoevropského pohledu mohou připadat exotické, docela těším a přijde mi to zajímavé. Především takřka vždy doufám, že se do tvorby té či oné formace nějakým způsobem promítne její původ, z čehož pak mohou vznikat vysoce interesantní nahrávky, jejichž atmosféra je mnohdy natolik neotřelá, že jim lze odpustit jiné případné nedostatky. Řečeno jednoduše, mám rád exotiku v metalové hudbě, baví mě to, protože je to pro mě něco nezvyklého.
Nicméně Demonic Resurrection… jak jen to říct… pokud u kapel ze zemí, jako je třeba Indie, doufáte v něco podobného jako já, jak jsem to popsal o kousek výše, tak u téhle party pod vedením zpěváka a kytaristy The Demonstealera to (bohužel) rozhodně nenajdete. Kdyby vám totiž tuto formaci někdo pustil jen tak, takřka nijak byste nepoznali, že nepochází z Evropy. Tohle samozřejmě nutně nemusí být problém, to jen abyste si nemysleli… problém je v tom, že se Demonic Resurrection od melodicko-extrémně metalového standardu nijak zvlášť neodlišují ani co do kvality.
Když to vezmeme z jiného konce, Demonic Resurrection nelze po formální stránce nic moc vytýkat, protože po všech stránkách splňují vše, co by současné klávesové black/death metaly měly splňovat, aby se o nich dalo říct, že to myslí vážně. Chcete pořádnou dávku epičnosti? Máte ji mít, je to tam! Pořádně naleštěný sound? Jasně, taky to tam je (a na můj vkus asi až moc naleštěné, jen tak mezi námi)! Klávesové kudrlinky a pořádné metalové riffy? No problemo, taky máme! Což takhle ke growlingu přidat sem tam nějaký čistý vokál, aby to bylo ještě epičtější? Pche, že o tom vůbec pochybujete! Stejně tak je na výsledku znát, že kapela maká a snaží se působit na úrovni. Ačkoliv Demonic Resurrection pocházejí z Asie, jejich produkce je z technického hlediska na takové úrovni, že se nemusejí bát srovnání v podstatě s jakoukoliv podobně laděnou formací odkudkoliv, a z tohoto úhlu pohledu je vlastně docela pochopitelné a zasloužené, že jsou nejspíš nejznámější metalovou skupinou své země.
Nyní to však vezmeme z pohledu toho člověka, co vždycky na něco remcá. Ten by totiž mohl na vše řečené v předcházejícím odstavci zcela trefně poznamenat: A co jako? Je pěkné, že Demonic Resurrection naplňují nějaký standard, ale… je to vůbec takový klad? Ne nadarmo se tomu totiž říká standard. Demonic Resurrection se za ty roky dokázali zcela jistě vyrovnat metalové produkci západního světa a rozhodně nepůsobí jako nějací neználkové odnikud, kteří ani nevědí, jak se drží kytara, ale povedlo se jim to do takové míry, že od té celosvětové produkce nejsou jakkoliv k rozeznání a znějí jako stovky dalších kapel všude okolo.
V žádném případě těmto Indům neupírám jejich schopnosti, protože zcela evidentně umí hrát a vědí, jak vyprodukovat profesionální desku, ale… nemůžu si pomoct, nic jiného v tom prostě není. “The Demon King” je jednoduše nádherná, epická a profesionální nuda. Taková pestrobarevná barevná slupka, pod níž toho nic moc nenajdete. Demonic Resurrection jistě zvládnou přijít s nějakým tím solidním riffem nebo motivem, celkově vzato je to však jen album, které neuráží a zvládne fungovat jako slušná kulisa. Hledáte-li něco, co by vás vyloženě posadilo na zadek nebo vás nějak uhranulo, nějakou silnou atmosféru nebo cokoliv jiného, díky čemuž byste měli mít chuť to točit pořád dokola, tak zde to bohužel nenajdete. A co je horší, rozhodně to není poprvé, co mám u alba Demonic Resurrection tento pocit načančané prázdnoty, jelikož minulé “The Return to Darkness” v tomhle bylo úplně stejné.
Abych však nebyl jen za kazišuka, pojďme se v rychlosti podívat alespoň na těch pár momentů, jež bych mohl označit za solidní (a že takové – jak už jsem naznačil výše – tam jsou, to zase buďme féroví). Osobně mě asi nejvíc zaujal rozjezd “The Promise of Never”, který zní, jako kdyby vypadl ze starší tvorby slovenských Galadriel, které mám dost rád (i přes trochu rozpačité poslední dvě desky)… nepochybuji ovšem o tom, že je to podobnost čistě náhodná. Stejně tak pasáž na začátku šesté minuty téhož songu je vyloženě parádní. Povedené chvilky, především co do klávesové práce, se jistě dají najít i v titulní “The Demon King”… a když tak o tom uvažuji, tak nějaký nápad, který bychom mohli nazvat přinejmenším slušným, se vlastně nachází ve většině skladeb, nějaká vteřinka se vždycky najde. Akorát těch vteřinek není tolik, abych celé album nesplývalo v jedno velké a epické, stále však amorfní nic. A tím jsme se dostali zpátky k našemu problému…
Co si tedy s Demonic Resurrection vlastně počít? Svým způsobem je mi ta skupina vlastně poměrně sympatická, nedají se jí upřít schopnosti ani vůle zahrát to kvalitně a rozhodně je znát, že se neflákají a naopak se snaží, aby to za něco stálo. Přesto mě to však nebaví, nechci to poslouchat a přijde mi to tak trochu o ničem. Na druhou stranu, jestli si myslíte, že jsou současní Dimmu Borgir fakt super kapela, tak se vám “The Demon King” bude určitě líbit.
Další názory:
Já mám Demonic Resurrection vlastně rád. Sice to není kvůli hudbě (desku “The Return to Darkness” jsem onehdá protočil tak dvakrát a od té doby na ni nesáhl), ale je mi fakt sympatické úsilí kapely, s jakým se snaží pozvednout indickou scénu blíže světové úrovni – nebo to na mě alespoň dělá ten dojem. Proto mě celkem mrzí, že ani nové dítko Demonic Resurrection nemůžu moc chválit. Což o to, zahrané je to dobře, jistou (a ne úplně špatnou) úroveň to má a napříč albem se vyskytuje celá řada pěkných momentů. Ty se ale většinou soustřeďují v sólech nebo pasážích s čistým zpěvem (což je docela sympatické zpestření) a zbytek je sice poslouchatelný, ale mě osobně dost nudí. A vzhledem k tomu, že to stopáž desky dotáhla na 52 minut a já se u toho nervózně ošívám už v polovině, je asi nasnadě, že mě to nudí opravdu hodně. Objektivně 5,5 ale “The Demon King” u mě zjevně dopadne stejně jako jeho předchůdce – v zapomnění. Ježura
Dva roky staré album indických Rectified Spirit patří mezi ten nevelký počet nahrávek, jejichž poslech mi dal opravdu zabrat, aniž by hudba samotná byla jakkoli složitá. Dokonce si troufnu tvrdit, že “Rectified Spirit” je deskou velice jednoduchou, která pouze delší stopáží a větším množstvím použitých prvků klame. Mix, který kapela přináší, je však relativně zajímavý, což se při mísení moderního metalu a power metalu dá říct málokdy. Rectified Spirit však do hudby vkládají, spíše implicitně než explicitně, své kořeny a deska tak má velice jemný a nenápadný indický nádech.
Bohužel mimo něj však nenabízí mnohé zajímavé. Na hodinové ploše se opakuje tak trochu nekonečný kolovrátek docela chytlavých riffů promíchaných s občasným přitvrzením s nádechem do death metalu. Přestože je však deska chytlavá, a jak jsem již řekl, spíše než na náročného posluchače míří do lidových vrstev, je na ní minimum zapamatovatelných nápadů, které by obhájily hodinovou stopáž. V zásadě tak po poslechu nemáte tušení, co právě dohrálo a to je ohromné mínus. Situaci se kapela snaží zachránit širokou škálou vokálů od obstojného řevu po zbytečně vysoký čistý zpěv. I to je však jen malá záplata na jinak těžce poničené fasádě.
Zatím je to tedy samá těžká kritika, a proto musím zdůraznit, že “Rectified Spirit” není vyloženě špatné. Skladby samotné jsou “ok”, i přes delší stopáž není nemožné album doposlouchat, a kdykoli se soustředím, většinou dostávám samé pozitivní dojmy. I o tom proklínaném čistém zpěvu nemám stále úplně jasné mínění; někdy totiž k hudbě sedne. A víte co? Poslechněte si třeba “There Is No Tommorow” nebo “Where the Ashes Fell” a udělejte si obrázek sami.
Demonic Resurrection je kapela pocházející z Indie. Z Indie, říkáte si? Tam něco jako metal vůbec znají? Ano, znají. Sice není tak rozšířený, ale je tam. A navíc, konkrétně od této kapely vzniká poměrně kvalitní. “The Return to Darkness” už je třetí prací této party. První album s názvem “Demonstealer” vyšlo roku 2000, vydala si jej sama kapela . O pět let později už se ale dostal ven “A Darkness Descends”, tentokrát přes plnohodnotný label, který založil sám zpěvák a kytarista Sahil Makhija. Pojmenoval ho právě jako svou první desku. Aktuální nahrávka už ale přešla částečně pod Candlelight, kteří zajistili vydání po celém světě a ne jen po Indii.
Demonic Resurrection se letos podívali i do Čech a okusili atmosféru velkého festivalu. A jak jste se mohli dočíst v reportu, kapela z toho byla nadšená. Na svém Facebook profilu se o tom ještě častokrát zmiňovali a celkově je to tu velice bavilo a při své budoucí evropské tour na Prahu nezapomenou.
Kapela hraje death/black metal doplněný o trošku symfonie, kterou zajišťují klávesy. Album otevírá “Between Infinity and Oblivion”, je to ale v podstatě intro a deska se plnohodnotně rozjede až v další “Where Dreams and Darkness Unite”. Všechny songy jsou poměrně dlouhé. Nejkratší, pokud nepočítáme intro, je pátá “The Unrelenting Surge of Vengeance”, která má pouze pět minut. Možná proto na ni byl natočen i videoklip. Mně osobně se nejvíce líbí “Lord of Pestilence”, skoro dvanácti minutové dílo. Ze začátku je poměrně nenápadná, nedočkáte se ani growlu, ale jen čistého zpěvu doprovázeného pomalým tempem bicí a kytary. Po třech minutách to ale vypukne, dlouhý řev a začne jízda, která se až do konce nezastaví.
“The Return to Darkness” je poměrně zajímavá deska. Spojení symfonie s death/blackem je dobrý nápad. Kapela určitě hodně těží z toho, že je odněkud z Indie, než kdyby byla ze Švédska, protože každý si radši pustí neokoukanou indickou scénu. Nicméně když pomineme tento fakt, jedná se jen o další album do řady dalších, protože nepřináší zas tak nic přelomového. Poslouchá se velice dobře, přesto tam ale něco málo chybí. Doufejme, že to dopilují do další desky.
Další názory:
Deska “The Return to Darkness” má jeden zásadní problém, a sice že se snaží vzbudit dojem, že je v ní něco víc, než tomu ve skutečnosti je. Pokud se totiž nenecháte strhnout epickou a bombastickou produkcí (která je jen tak mimochodem na můj vkus možná až moc pompézní) a nahlédnete pod povrch, zjistíte, že hudba Demonic Resurrection je vlastně docela prázdná. Měřeno šuplerou v podstatě ani není co vytknout, měřeno pocitem už je to o poznání horší. Nechápejte mě špatně, deska obsahuje pár opravdu silných momentů, ale na takovou stopáž je jich sakra málo a ztrácejí se mezi spoustou vaty. Kapela tak může lákat posluchače maximálně na svůj exotický původ, na samotnou muziku však nikoliv. Pouze lehounký nadprůměr a hodně slabá 6. Na druhou stranu, pochvalu si zaslouží velice pěkný artwork. H.
