Archiv štítku: indie pop

Lady Gaga – Joanne

Lady Gaga - Joanne

Země: USA
Žánr: pop / indie pop / rock
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Streamline / Interscope Records

Tracklist:
01. Diamond Heart
02. A-Yo
03. Joanne
04. John Wayne
05. Dancin’ in Circles
06. Perfect Illusion
07. Million Reasons
08. Sinner’s Prayer
09. Come to Mama
10. Hey Girl [feat. Florence Welch]
11. Angel Down

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolil bych si říct, že existoval moment, kdy byla Lady Gaga největší hudebním interpretem na světě. Její hity kralovaly hitparádám, prestižní časopis Forbes ji označil jako nejmocnější ženu planety a její kariéra byla na vrcholu. Ale jak známo, z vrcholu existuje cesta už jen jedním směrem – dolů – a právě po ní Lady Gaga dle všeho nyní jede.

Výrazný pokles prodejů byl vidět již na minulém albu „Artpop“, jehož úspěch byl optikou undergroundových kapel stále astronomický, ale oproti „The Fame“ a „Born This Way“ vykazoval řádově menší počet udaných kopií. V tomto neblahém trendu pak pokračuje i novinka „Joanne“, jejíž prodeje jsou opět citelně slabší. Ale všechno je relativní – stále to stačilo na první místo v žebříčku Billboard, díky čemuž se Lady Gaga stala první ženou aktuální dekády, které se podařilo vystoupat na vrchol amerického žebříčku prodejnosti se čtyřmi alby (počítá se tam i kolaborační počin „Cheek to Cheek“ se zpěvákem Tonym Bennettem). To by se sice mohlo zdát jako stále dobrý výsledek, ale i přesto „Joanne“ přináší razantní změny…

Tak trochu se mi zdá, jako by si Lady Gaga klesající popularitu postupem času začala sama uvědomovat, a tak se rozhodla asi k tomu nejlepšímu kroku, jaký mohla udělat: Nesnažit se zopakovat ohromný úspěch svých prvních dvou desek a tvořit další megahity typu „Poker Face“ či „Born This Way“; namísto dalšího tanečně-popového výplachu radši zkusit hrát skutečnou hudbu. Asi jen těžko lze polemizovat o tom, že by snad Lady Gaga postrádala nějaký talent, tudíž mně to zní jako dobrý nápad, pokud se konečně rozhodla přestat jej utápět ve vodách čistokrevné mainstreamové komerce a podívat se na popový žánr z trochu smysluplnějšího hlediska. Zlehka to naznačilo už „Artpop“, byť nešlo o tak drastický odklon od dřívějšího soundu, a samozřejmě také „Cheek to Cheek“, ale to zase nebyla klasická sólová deska. „Joanne“ přerod dokonává a tomuto směřování ostatně odpovídá i její tematický obsah, který je tentokrát zjevně mnohem osobnější než v minulosti.

Hlavním důvodem, proč jsem se na „Joanne“ vlastně docela i těšil, byl první singl „Perfect Illusion“, který je prostě skvělý. Už tehdy jsem si říkal, že pokud se nahrávka ponese v takovém duchu celá, pak by to mohlo být hodně dobré. Ale na druhou stranu, úplně jsem to neočekával, ostatně i vzhledem k tématu se dalo předpokládat, že dojde na nějaké srdceryvné balady a že půjde o poněkud rozmanitější počin. A takový předpoklad „Joanne“ splňuje – a nyní můžeme polemizovat, jestli je to plus nebo mínus.

„Joanne“ určitě obsahuje několik parádních písniček. Již jmenovaná „Perfect Illusion“ je výborná a dokazuje, že stále lze vymyslet chytlavou skladbu s jednoduchou strukturou sloka-refrén, aniž by se jednalo o křečovitou rádoby hitovost s tupými řvoucími synťáky. Podobně mě baví i dvojice „Diamond Heart“ a „John Wayne“, které se nesou na obdobné vlně z toho pohledu, že jde opět o sympaticky chytlavé, nikoliv však podbízivé věci, přesto mají obě trochu jinou náladu. Právě tuhle trojici bych bez váhání pasoval na to nejlepší, co „Joanne“ nabízí.

Dál už to až taková sláva není, ale pár relativně povedených kousků se stále najde. Docela příjemná je „Sinner’s Prayer“ s výrazným country nádechem a vcelku hezkým refrénem. „Dancin‘ in Circles“ bezchybná není a jeden její motiv bych si asi odpustil, ale většina písničky mě vlastně baví. Trochu nesvůj jsem naopak z „A-Yo“, u níž jsem se stále nedokázal rozhodnout, jestli je dobrá nebo špatná. Má svoje momenty, v rámci sympatické variability nahrávky lze ocenit surfrockovou kytaru, ale některé jiné pasáže mě zrovna neberou. Nicméně vzhledem k tomu, že se „A-Yo“ nachází na začátku alba hned na druhé pozici, kdy je posluchač ještě čerstvý, tak se to dá. Naopak třeba předposlední „Hey Girl“, v níž si zahostovala Florence WelchFlorence + The Machine, mě vůbec nebaví, přestože se rusovlasá diva podílela i na skladatelské stránce. Vyjma jednoho slušného syntezátorového motivu je totiž docela prázdná věc.

Deska se samozřejmě nevyhnula ani obligátnímu zástupu balad. Snad jedinou snesitelnou z nich je titulní „Joanne“, kterou zachraňují jemné perkuse a povedený refrén, v němž Lady Gaga ukazuje, že zpívat umí. Naopak „Million Reasons“ je navzdory ucházejícímu refrénu a jemné gradaci strašně nudná a taková „Come to Mama“ mě vyloženě sere a nezachrání ji ani skutečnost, že jsem ji do odstavce věnovaného hlavně baladám zařadil trochu nepřesně. Finální „Angel Down“ už je nevýrazná zívačka – opět platí, že nějaký vedlejší motiv by stál za rozvinutí, ale celkový dojem není nijak dobrý.

Mohlo by se zdát, že bilance není nijak závratně dobrá – vždyť z jedenácti písní jsou zde jen tři skutečně povedené. Na druhou stranu, stále je zde několik záležitostí, jichž si lze na „Joanne“ cenit. Předně je to posun Lady Gaga do mnohem sympatičtější a nápaditější polohy, než jak ji posluchači znali doposud (a to říkám jako člověk, jemuž se líbí i některé starší mainstreamové věci). V návaznosti na to lze zmínit velkou rozmanitost „Joanne“, protože onen posun se netýká pouze odklonu od tanečního popu – na novince totiž na sebe Lady Gaga neklade jasné žánrové mantinely, díky čemuž se „Joanne“ hudebně pohybuje od indie popu přes rockové rytmy až po country, v jedné skladbě lze mluvit i o ethno feelingu.

Tím spíš mi přijde škoda, že je „Joanne“ nahrávkou, kde stále hraje hlavní roli zpěv. Lady Gaga zde sice dokazuje, že skutečně je zpěvačkou, jež umí předat emoce, zajímavě pracovat s hlasem a utáhnout píseň, nikoliv jen producentským věšákem na šaty, který se bez autotune neobejde, přesto by mi subjektivně dával větší smysl důraz spíše na instrumentální stránku. Mnohé songy třeba nejsou dokonalé a bezchybné, ale většina z nich včetně těch nudnějších obsahují aspoň jeden motiv, na němž by se případně dalo stavět. Což znamená, že skladatelský potenciál tu jistě je, a právě tady bych osobně viděl cestu. Pokud je „Joanne“ prvotním vykročením do nové éry, jež bude zde naznačený výraz rozvíjet a kvalitativně růst, pak je to jenom dobře, byť se k aktuálnímu počinu s výjimkou tří kousků vracet nebudu.


Zola Jesus

Zola Jesus

Datum: 31.8.2016
Místo: Praha, Neone
Účinkující: Zola Jesus

Indiepopová pěnice Zola Jesus znovu v Praze po roce a půl? Navíc v komornějším prostoru holešovického klubu Neone? „Pojď mi!“ říkám si a kupuji lístek – dřív než stačím zaznamenat, že ve stejné datum mají v plánu zdemolovat hlavní město i Kayo Dot (které tu netřeba nějak zvlášť představovat) a krom jiného i The Brian Jonestown Massacre, na jejichž koncert si brousím zuby od doby, kdy mi bylo o jejich poslední zastávce v tuzemsku košatě vyprávěno. Koncert Američanky s kořeny ve východní Evropě, jenž se odehrál loňského března v Továrně na maso, ve mně ale zanechal jen těžko smazatelnou stopu, takže srpnové volby jen těžko litovat. A to jsem nevěděl, jaké to bude tentokrát. Ale nepředbíhejme.

Poslední srpnový den začíná docela vtipně. Až v den koncertu se dozvídám, že Zola bude mít předkapelu (jejíž jméno se mi povedlo zapomenout a nepodařilo se mi jej dohledat – omluva na mé straně) a samotná diva se svojí suitou vystoupí až o půl desáté. Překvapení, o němž jsem netušil, jak moc za něj budu rád, protože veškerý předkrm před hlavním chodem s přehledem požírá bezcílné handrkováním s revizory a do Neone tak dorážím až krátce před devátou, kdy byli všichni předskokani ti tam… čímž bych chtěl nejen pánům revizorům, ale i kupónovému systému Dopravního podniku hlavního města Prahy hluboce poděkovat. Díky, kikoti!

Následující půlhodinu můj zrak jitří záblesky různorodého osazenstva klubu, zatímco zbytky jeho minimalisticky zařízených, ovšem dostatečně útulných prostorů požírá příjemné šero. Roztodivné existence korzují dovnitř a zase ven, jako by nevěděly, kde vlastně chtějí setrvat, zatímco moje oči lustrují to jediné výrazněji osvětlené místo. Bar s nápojákem. Srdce křičí pivo, nicméně rozum bere cider a následně se po zbytek mého decentního zevlu zaobírá zásadní otázkou: Proč je v takovém hipsta podniku na čepu předražené géčko do trojky, a nikoliv fancy minipivovar plné chuti a dýňového ocasu? Nebo aspoň Polička?! Otázka důležitostí překračující vesmír, život i všechno ostatní zůstává do konce večera nezodpovězena. Rozptýlení přináší šrumec na pódiu, avšak namísto začátku odhaluje pouze překotné poslední přípravy a čtvrthodinovou sekeru – ačkoliv se předchozích třicet minut nedělo absolutně nic.

Veškeré rozpaky mizí s příchodem hudebníků, kteří klub rozeznívají eponymním intrem z poslední desky „Taiga“, a když se na nízké pódium vyhoupne drobná Nika v červených šatech a spustí energickým hlasem. Podle očekávání následuje hitová „Dangerous Days“ a publikum pod přívalem energie začíná pomalu tát; poslední bariéry mezi přijímačem a vysílačem definitivně prolamuje zvuková lavina v závěru „Dust“. Víc se hraje, než mluví (byla nám slíbena nová deska, juch!), a ač Zola sáhne do staršího repertoáru jen výjimečně – fantastická „Vessel“ je jednou z nich – nijak to nevadí. Síla a energie, kterou drobná zpěvačka předává, je jen těžko představitelná a uchopitelná a zároveň tak nebezpečně blízko, téměř na dosah ruky. Trochu jako kdyby vám začal v obýváku jen pro vás soptit vulkán a země se třást pod nohama, zatímco vy v ochromení stojíte mezi futry a nevíte, co vlastně budete dělat, až to všechno skončí.

Zola Jesus

Bezprostřednost malého prostoru funguje na výbornou a celé vystoupení posouvá od majestátnosti velké koncertní haly do náruče intimity. Zola brilantně pracuje s prostorem i publikem před sebou a nespoutané pohybové výrazivo se vším svíjením se na podlaze a divokého házení hlavou získává na vzdálenost natažené paže a jednoho hlubokého pohledu do očí docela jiný rozměr. Je to jako být na dosah ruky divoké amazonce, čarodějnici, která vás uhrane na první setkání očí, bytosti, z níž se místy ježí chlupy na zátylku, když s výrazem Samary z Kruhu prolézá po kolenou publikem a místy upadá do stavů ne nepodobných posednutí ďáblem… aby se vzápětí mohla proměnit v osobu vzezření tak křehkého a pomíjivého, že snad musí být stvořena jen ze skla a dýmu. Jako když v úvodu „Nail“ svůj hlas neschovává za mikrofon, jako když se rozpouští do publika během přídavkové „Skin“; a mně jen zůstává rozum stát, z jakého pramene čerpá všechny emoce, jež předává dál, když se koupe ve světelných efektech, které celý proces jen umocňují.

Koncertní poblouznění má jen dvě drobné vady na kráse: Trombón Daniela Eatona není přes tepající elektroniku takřka slyšet, což je škoda – jeho zvuk v klidnějších chvilkách přináší do hry zajímavý prvek; hlavně ale pomíjí dřív, než by člověk řekl švec. Ačkoliv jsem do Neone dorazil z výše popsaných důvodů poněkud podrážděn (přesnější by bylo říct nasrán), Zola Jesus z hodiny na pódiu čaruje audiovizuální prožitek, který bude letos zatraceně těžké překonat. Tak dobré to bylo.


Euzen – Metamorph

Euzen - Metamorph
Země: Dánsko
Žánr: electronica / alternative / indie pop / rock
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Westpark Music

Tracklist:
01. The Stage
02. The Order
03. Mind
04. Wasted
05. Phobia
06. Vis a vis
07. Metamorph
08. Me and My
09. Ours
10. Words
11. Mirage

Hrací doba: 47:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.

Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…

Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.

Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.

A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.

Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.

Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.

Euzen

Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.

Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…


Druhý pohled (Atreides):

Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.

Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.

Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.

Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.


Cœur de pirate – Roses

Cœur de pirate - Roses
Země: Kanada
Žánr: indie pop
Datum vydání: 28.8.2015
Label: Dare to Care Records

Tracklist:
01. Carry On
02. Crier tout bas
03. I Don’t Want to Break Your Heart
04. Drapeau blanc
05. Undone
06. Oceans Brawl
07. Our Love
08. Cast Away
09. Tu oublieras mon nom
10. The Way Back Home
11. Oublie-moi (Carry On)

Hrací doba: 40:13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Cœur de pirate je pseudonym, pod nímž se skrývá jistá Béatrice Martin, což je zpěvačka, která se pohybuje ve vodách indie popu nebo také – pokud se vám takové označení líbí více – french popu. Druhý, poměrně specifický druh hudby ovšem není nijak v rozporu s tím, že Cœur de pirate nepochází z Francie. Jak vás asi nejspíš napadlo, domovinou Béatrice je frankofonní část Kanady, což je s nadsázkou řečeno taková „Francie číslo 2“.

Snad i proto neměla Cœur de pirate nikdy problém, aby její hudba dýchala takovým tím charakteristickým francouzským šarmem nebo vlivy šansonu. Přesně tahle francouzská elegance na poli jemného indie popu je jedním z hlavních důvodů, proč jsem si hudbu Cœur de pirate nepokrytě oblíbil a proč mě její první dva počiny – bezejmenný debut z roku 2008 a druhá deska „Blonde“ z roku 2011 – baví dodnes. Po vydání „Blonde“ se Béatrice pustila na soundtrackové pole a vytvořila počiny „Trauma: Chansons de la série télé (saison no. 5)“ a „Child of Light“ (oba 2014). Ten první byl doprovodem k páté sérii kanadského seriálu „Trauma“ a navíc ani nešlo o její původní tvorbu, jelikož nahrávka byla složena z předělávek. V době vydání jsem si to poslechl a poměrně se mi to líbilo, byť na předcházející alba to ani zdaleka nemělo… což byl asi taky ten hlavní důvod, proč jsem se k tomu už potom nevracel. „Child of Light“ je pak soundtrackem ke stejnojmenné počítačové hře, ale ten jsem již přešel bez většího povšimnutí a radši jsem se těšil na další klasické dlouhohrající album.

Třetí deska nakonec byla pojmenována „Roses“ a vyšla koncem srpna letošního roku. Do jejího poslechu jsem šel s jasným očekáváním – doufal jsem, že se novinka minimálně vyrovná svému výtečnému předchůdci „Blonde“. Jak se ale bohužel velmi rychle ukázalo, toto očekávání zůstalo nenaplněno. Fakt, že nová nahrávka na svou starší kolegyni nestačí, ovšem nemusí obecně nutně implikovat to, že by snad mělo jít o špatný počin, jenže v tomhle případě to tak naneštěstí je. „Růže“ totiž nejenže nenaplnily očekávání, ono se z nich nakonec vyklubalo regulérní zklamání…

Ten důvod k tomuto zklamání je nasnadě – Cœur de pirate na svojí novince totiž tak trochu zahodila to, kvůli čemu jsem její hudbu poslouchal s takovou chutí. Jako by totiž přišla o onen francouzský šarm, o němž jsem mluvil výše, a namísto toho se vydala do vcelku uniformně znějícího indie popu. Trochu to věštil už seznam skladeb, v němž je dle názvů jednotlivých písniček hned na první pohled vidět, že Cœur de pirate až na několik málo výjimek upustila od francouzštiny a přešla k obyčejnější angličtině. To samo o sobě nemusí být špatně (ostatně, vrcholem „Roses“ je nakonec stále anglicky zpívaná skladba), ale že se ten dřívější feeling z hudby dočista vytratil, to mě skutečně mrzí. Samozřejmě, nic proti vývoji, ale pokud jde ten vývoj směrem, který se mi nelíbí, nikdo mi nemůže zakázat jej nepřijmout za svůj.

Právě tohle „odfrancouzštění“ a posun blíže ke střednímu proudu mě na „Roses“ nebaví. Ta dřívější Cœur de pirate probleskuje jen místy a jen matně a mnohdy jen díky tomu vzácnému využití francouzštiny („Crier tout bas“, „Tu oublieras mon nom“). Je sice pravda, že obecně vzato se nahrávka pořád poslouchá poměrně pohodově, taková „Our Love“ překvapí relativně „ostřejším“ nábojem a tu a tam se objeví nějaké příjemné aranže, ale vzato kolem a kolem je tu pouze jedna jediná skladba, jež se mi zcela upřímně líbí v celé její délce – tou je výtečná „Oceans Brawl“, která jasně dokazuje, že když se chce, tak to prostě pořád jde, a pokud by byl i zbytek „Roses“ na takovéhle úrovni, tak bych asi tolik neremcal.

Těch zklamání jsem tam ale našel víc… ještě bych dokázal přimhouřit oko nad prvním singlem „Carry On“, který se neskutečně rychle ohraje a později už spíš obtěžuje (kde jsou ty časy „Adieu“?), ale přes co se už fakt přenést nedokážu, to je třetí „I Don’t Want to Break Your Heart“ s vysloveně otravným refrénem a hostovačkou černého rappera. Hostování rapujících černochů v popové hudbě obecně nesnáším, a jakkoliv proti samotnému rapu nic nemám, v popu je to „blekotání“ prostě krutě nepatřičné a kolikrát slušné písničky to regulérně splachuje do hajzlu. Sere mě to i u mnohem komerčnějších interpretů, ale u zpěvačky jako Cœur de pirate to vyloženě bolí…

Vzpomínám si, že když jsem poprvé slyšel „Blonde“, takřka ihned jsem zatoužil mít tu desku ve svojí sbírce – a netrvalo dlouho a už jsem z Kanady elegantní LP objednával. Oproti tomu „Roses“ je album, které mi vlastně nestojí ani za zabírání těch pár desítek megabytů na disku – až takovýhle rozdíl to je. Jak jsem již řekl, poslouchat se to vlastně dá a vyloženě dementní to (až na pár momentů jako „I Don’t Want to Break Your Heart“) zase není; taky nepopírám, že kdyby ta sama deska vyšla pod jiným jménem než Cœur de pirate, možná bych ji přijal smířlivěji, ale na kdyby se to nehraje… Pro mě osobně je „Roses“ suverénně nejslabším počinem, jaký Béatrice Martin prozatím vydala, a silně pochybuji o tom, že si jej ještě někdy v životě pustím…


Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful

Florence + the Machine - How Big, How Blue, How Beautiful
Země: Velká Británie
Žánr: indie pop
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Island Records

Tracklist:
01. Ship to Wreck
02. What Kind of Man
03. How Big, How Blue, How Beautiful
04. Queen of Peace
05. Various Storms & Saints
06. Delilah
07. Long & Lost
08. Caught
09. Third Eye
10. St Jude
11. Mother

Hrací doba: 48:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Další loď k sešrotování. Námořní metafora na úvod však nemá s mořem společného, co by se za nehet, a víc než co jiného má co do činění s niterností a konzistencí lidské duše, potažmo jejím směřování v proudu času. Loď zkrátka není tak docela lodí a na vrakáč se nehodí (všímáte si toho rýmu, hm?) ani trochu, nicméně přesně v takovém duchu se posluchači otevírá letošní deska z dílny Florence + the Machine. Jak by se řeklo na Ostravsku, prostě život, pyčo.

„How Big, How Blue, How Beautiful“ je třetím dlouhohrajícím počinem, který má britská diva Florence Welch a její občas neprávem přehlížená suita na svědomí, a přesně o něm se chci dnes bavit. Abych se vrátil k úvodu – když pominu jasně čitelnou vodní paralelu v podobě úvodní písně „Ship to Wreck“, Florence dostála svým slovům a odhodila měsíční řízu, mlhavý závoj tajemna, proudy vody i fascinaci sebedestrukcí, smrtí, útěkem. Na úvod poněkud trpké zklamání, alespoň pro mě – pokud mi rusovláska něčím naprosto učarovala, byly to právě její výlety do fantastických světů z „Lungs“ a „Ceremonials“, které v nádherných textech malovala takřka mávnutím proutku. Zklamání i přesto, že jsem byl z nových písní na větvi, sotva se před vydáním alba objevily v éteru.

Změna Florence z éterické bytosti v ženu z masa, kostí a krve se, tak trochu podle očekávání, neobešla bez bolesti a smutku. Přesně toho smutku, kdy víte, že něco končí a na onom místě roste něco nového, čemu jste ještě tak docela nepřivykli, a tu a tam máte neobytný dojem, že nejspíše plně nepřivyknete. Nicméně je starou pravdou, že jakákoliv změna vyžaduje čas, a nejinak je tomu i tentokrát. Civilní Florence v kalhotách a bílé košili neztrácí nic ze svých půvabů, pouze je dává na odiv jinak. Nové písně zdobí, kromě jiného, žestě a se všedně nevšedním zevnějším jde ruku v ruce jednodušší, přímočařejší kompozice. V porovnání se staršími alby stojí před posluchačem nahá, oholená až na dřeň, avšak stále neskutečně krásná a podmanivá. Skladby nepostrádají onu sílu i správnou balistickou křivku mířící přímo pod kůži, kam jsou schopny se bezezbytku zarýt a postupně pracovat a růst, což kvituji s povděkem. Jakkoliv jsem oplakal absentující harfu, jež do písní britského kolektivu přinášela jemný, zvonivý zvuk a silně návykový nádech éterična.

Není to však jen majestátní strunný nástroj, kterému dala Florence sbohem. Vývoj osobnosti a následně i hudby, s nímž odešly některé stránky, si vybírá „daň“ přístupností, záběru na širší spektrum (jako by už tak nebylo dost široké), masu, které se Florence ze své božské pozice dávala na odiv, vždy však byla o kus vedle (na čemž má jistě nezanedbatelný podíl i Markus Dravs, který album produkoval). Sestup do světa hmatatelných těl, na který odkazuje snad i samotný název alba, znamená podmínky i vyjadřovací prvky bližší a přístupnější většině, s nimiž však Florence Welch pořád nakládá způsobem, z něhož se tají dech. Jen už na zemský povrch nehledí svrchu, nýbrž mu neskrývaně panuje. Paralela se zbožštěním římských císařů lidem je nasnadě, avšak na rozdíl od nich současná Florence o nic takového neusiluje.

Trvalo mi dlouho, než jsem novou podobu Florence strávil. Hudebně jsme si sedli, snad jako ve všech případech, na první dobrou. Stále je přítomna příznačná pestrost, živelnost, naléhavost, odlehčenost. Tepavé rytmy i chvíle klidu a snění. Ale pobrat album jako celek ve všech jeho aspektech a alespoň částečně se s ním ztotožnit mi nakonec trvalo dlouho. Snad díky tomu, že jsem se nějakou dobu odmítal smířit se změnou, která kdyby nepřišla, nejspíš by byla ještě dlouho vytýkána. Co říci závěrem. Tvrdit, že Florence neumí nahrát špatné album, dávno pozbylo smyslu, neb to ví snad každý, kdo se s ní alespoň letmo seznámil. Důležité je však zmínit, že „How Big, How Blue, How Beautiful“ drží vysoko nastavenou laťku stále ve stejné výši. „Ceremonials“ ani „Lungs“ nepřekonává, ani vůči nim neztrácí, „pouze“ dorovnává stejnou výšku – a pokud na něco dává důraz, pak je to další směřování, které kapela se zpěvačkou v čele v poslední době započala. A na to jsem zvědavý opravdu velice.


La Luz, Rumblemen

La Luz
Datum: 28.9.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: La Luz, Rumblemen

Dnes nebudu report zdržovat nějakým sáhodlouhým okecáváním a jen v rychlosti pro ty, kteří nemají představu, zmíním, oč v případě téhle skupiny běží. La Luz je čtyřčlenná zámořská formace, jejíž sestavu tvoří samé holky a jejíž hudba se pohybuje kdesi na průsečíku mezi indie popem, indie rockem a surf popem. Na kontě aktuálně mají dvě dlouhohrající desky, přičemž ta první, „It’s Alive“, je dva roky stará a ta druhá s názvem „Weirdo Shrine“ je naopak docela čerstvá, jelikož vyšla letos v srpnu. A právě v rámci turné na její podporu se La Luz zastavily také v Praze na Strahově.

Abych řekl pravdu, nemám moc velkou představu nebo dobrý odhad v tom, jak jsou na tom La Luz s věhlasem, ale asi to zas až tak špatné nebude, protože přinejmenším v Praze byl klub docela plný. Jasně, můžete říct, že Sedmička je tak malá, že vypadá plně pomalu i při dvaceti lidech, ale tohle nebyl ten případ, jelikož návštěvnost podle mě byla opravdu slušná.

Jako první vystoupila místní předkapela Rumblemen, o jejíž existenci jsem až do tohoto večera vůbec netušil. Jednalo se o vcelku neurážející surf rock se saxofonem, který se zpočátku tvářil nadějně, ale čím déle Rumblemen hráli, tím méně mě to bavilo. A i vzhledem k faktu, že kapela hrála relativně dlouho (možná tak tři čtvrtě hodiny), mě pak ani nemrzelo, když pětice po vcelku statickém výkonu zmizela. Navíc takřka všechno, co Rumblemen předváděli, mi bylo nějak nebezpečně povědomé, takže jsem celou dobu přemýšlel, jestli prostě hrají celý set jen covery, anebo jsou jenom tak neoriginální. Až zpětně jsem zjistil, že správně je ta první možnost. Tak či onak, přečkat se to dalo, ale fakt to nebyl žádný zázrak a mohlo to být o něco kratší.

Poté už přišel čas na zámořskou čtveřici, jejíž vystoupení bylo o poznání záživnější než v případě předkapely. Sice i tohle mělo hodně daleko do nějakého koncertu roku, ale musí se nechat, že set La Luz ubíhal v sympaticky uvolněném duchu a příjemnou rychlostí. Nestrojené civilní vystupování i pohodová komunikace s posluchači zapříčinily, že klubem docela rychle zavládla pozitivní nálada, jež trvala až do konce. To ostatně hezky ilustroval i moment, kdy La Luz rozdělily přítomné publikum na dvě poloviny tak, aby mezi nimi vznikla taková ulička, v níž se měl člověk protancovat zezadu až dopředu, kde se zase zařadit do davu. Tuhle koncertní kratochvíli tu zjevně nikdo neznal (já jsem to taky viděl poprvé), takže první názornou ukázku musela předvést klávesistka Alice Sandahl, ale pak už tam křepčil jeden člověk za druhým.

Navíc bylo skutečně vidět, že to hraní kapelu baví, což se samozřejmě také velkou měrou podepsalo na dobrém dojmu. Mě osobně nejvíc bavily klávesistka Alice (upřímně, právě klávesy mě nejvíce baví i na vlastní hudbě), která tam neustále tancovala, a také bubenice Marian, jež sice vypadá, jako kdyby pomalu ani neměla občanku, ale hrála dost dobře. Jak už padlo, nebyl to sice nějak opravdu výjimečný koncert, na nějž by člověk vzpomínal do konce života, ale šlo o pohodovou hodinku, která možná nestrhla, zato však příjemně bavila.


Sóley, Fiordmoss

Sóley
Datum: 25.2.2015
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Fiordmoss, Sóley

Mé volání bylo vyslyšeno. Do Prahy konečně zavítala ona – jedno z nejéteričtějších jmen, jaké Island za poslední roky vydal. Specifickým projevem postaveném na klavírních a kytarových melodiích, prapodivných beatech, anglických textech s gramatickými chybami a naprosto neskutečném zpěvu si mě Sóley získala zhruba tři roky zpátky, kdy jsem střetl její sólovou prvotinu „We Sink“, přičemž ikona islandského hipsterství letos přijela představit především svojí novou desku „Ask the Deep“. A aby toho nebylo málo, předskakovat měli domácí (totiž, už nějakou dobu berlínští) Fiordmoss. Taková nálož samo sebou nepřilákala jen mě, takže po příchodu k MeetFactory nás uvítala slušná šňůra lidí čekajících na odbavení, tudíž jsme tak tak stihli začátek česko-norské kapely.

Ještěže tak, protože Fiordmoss byli… naprosto skvělí a naprosto mimo všechny hranice zároveň. Počínaje zpěvačkou Petrou, která, zdobena bondáží z červeného lana a copánky překříženými přes obličej, přitahovala nejvíc pozornosti nejen zjevem, ale především nadpozemským, těžko uchopitelným zpěvem s nezaměnitelnou barvou, díky níž se zdála být naprosto vytržená z myslitelné reality i během pouhých proslovů mezi písněmi, a konče Jonem-Eirikem, norským bubeníkem lehce přízračného zjevu, který tu a tam navštívil i jiné nástroje. Jednou nohou daleko na severu, druhou v nejhlubších snech, kdesi za závojem lidského vědomí a třetí zrovna zakotvili v MeetFactory, snad aby byli publiku blíž než na vzdálenost několika rovnoběžek.

Síla jejich starších písní mě trochu zaskočila, neboť z alba zní mnohem subtilněji. Fiordmoss ale před publikem vystoupili z hustého oparu, kontury písní najednou byly ostré a jasné, přesto neztrácely nic ze svého lesku a omamnosti. Naprosto mě však odrovnali novým materiálem z připravované desky. Názvy skladeb jsem v paměti neudržel (sdělili je vůbec?), zato jejich uhrančivost a mohutnost ano. Rudá světla, temnota, stroboskop, poctivě navrstvená hluková stěna, pokřivené beaty. Místy až rituální atmosféra nových písní mě uhranula a pustila ze svého sevření až za několik dlouhých hodin.

Tam, kde Fiordmoss během svých 40 minut budovali atmosféru tak hustou, že v ní nejeden posluchač nejspíše utonul (nebo ji možná vůbec nepobral, v sálu bylo docela prázdno), byla Sóley snad až příliš civilní. Výrazný kontrast mezi oběma interprety dal ovšem vyniknout docela jiné podstatě jemných islandských písní. Éteričnost a všeobjímající něha byla díky dvěma doprovázejícím hudebníkům přece jen o něco živější, i přesto jsem ale dostal vše, proč jsem přišel. „Ævintýr“, „I’ll Drown“, „Devil“, „Halloween“, „Smashed Bird“, „Pretty Face“. Ne, že by v jejím případě nějak zvlášť záleželo na názvech písní – i když mám několik favorizovaných kousků, od Sóley můžu prakticky všechno z obou vydaných alb. A bylo to krásné.

Jednoduché, mírně naivní, avšak ne triviální melodie, smyčky plné ruchů a ozvěn, atmosféra načichlá polárními zářemi a jemným smutkem. Jen stát, poslouchat a mezi písněmi se smát. Mírnou neohrabaností během kontaktu s publikem (těžko říct, jestli byla tak vykolejená návštěvností, nebo je taková pokaždé) a angličtinou s roztomilým islandským přízvukem si mě Sóley prostě získala, přičemž humorem s dostatkem nadhledu a ironie dokázala rozesmát celou Meetfactory. Zmínky o nedávné svatbě, nudě na cestách nebo sledování městečka Twin Peaks korunovalo sborové „Happy Birthday“ coby dárek pro tchána. Její set se zkrátka nesl v poklidném, takřka rodinném duchu. Sdílená upřímnost a lehkost. Sic jsem očekával trochu zastřenější, rozmazanější zážitek, kýžený minimalismus však nechyběl a já si tenhle závan severu užil se vším všudy, byť trochu jinak, než jsem očekával. Snad jen škoda závěrečného kvapíku směrem na Florenc, jinak bychom zůstali těch pár minut a počkali, až Sóley dorazí mezi fanoušky – i kvůli tomu, že nabízela objetí a prohození pár vět.


Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression

Princess Chelsea ‎– The Great Cybernetic Depression
Země: Nový Zéland
Žánr: indie pop
Datum vydání: 1.5.2015
Label: Lil’ Chief Records

Tracklist:
01. When the World Turns Grey
02. Is It All Ok?
03. No Church on Sunday
04. Too Many People
05. We Are Very Happy
06. We Were Meant 2 B
07. Winston Crying on the Bathroom Floor
08. We Are Strangers
09. We’re So Lost
10. All the Stars

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jednou – a vlastně to není nijak zvlášť dávno – jsem tu již jeden úvod o tom, kdo to je Princess Chelsea a kde se vlastně vzala, psal. Jenže jak se říká, opakování je matka moudrosti a i vzhledem k tomu, že report z vystoupení téhle indie popové zpěvačky z Nového Zélandu v Praze nemuseli číst všichni, si to u příležitosti recenze letošního alba „The Great Cybernetic Depression“ můžeme s klidným srdcem (a samozřejmě i s trochu jinými slovy, aby to nebyla taková nuda) zopakovat.

Inu, to, že Princess Chelsea pochází z Nového Zélandu, už jsem tedy vykecal… kdo to ale je? Chvíli se mihla v indie popové skupině The Brunettes (jejíž lídr Jonathan Bree ostatně hraje důležitou roli i v tvorbě samotné Princess Chelsea), ale opravdu začala být vidět po vydání svého prvního sólového alba „Lil’ Golden Book“. Zpěvačka se evidentně vyžívá v natáčení velkého množství videoklipů (z debutu nemají videa tuším snad jen pouhé dvě písničky), které jsou sice mnohdy značně home-made, ale o to víc zase bývají praštěné. A jedno z nich, jmenovitě to ke skladbě „The Cigarette Duet“, se svého času stalo solidním virálem… v překladu: tenhle klip, jehož většinu tvoří nehybný záběr na Princess Chelsea a Jonathana Bree v bazénku, se po internetu šířilo jako lavina a získalo poměrně solidní popularitu.

Na rozdíl od spousty jiných virálních interpretů však aktivita Princess Chelsea naštěstí nezačíná a nekončí na internetu a hlavně – i hudebně je to dost zajímavé. Nevím jak vy, ale když se o něčem řekne, že se to stalo známé podobným způsobem jako Princess Chelsea díky „The Cigarette Duet“, tak si většinou představím nějakou kravinu maximálně tak na jedno zasmání, ale určitě ne něco, co bych měl chtít poslouchat i za normálních okolností – a přece bylo „Lil’ Golden Book“ výbornou nahrávkou, která mě prostě baví. Od vydání debutu již ovšem nějaký ten pátek uběhl, a tak nadešel čas na pokračování v podobě druhého alba „The Great Cybernetic Depression“.

Není důvod to neříct – já osobně jsem se na „The Great Cybernetic Depression“ těšil docela dost a vážně jsem byl zvědavý, jak to dopadne a jestli Princess Chelsea dokáže udržet vysokou laťku nastavenou její prvotinou. Bohužel se tak ale nestalo…

„The Great Cybernetic Depression“ není vysloveně průserovou nahrávkou, ani se nedá tvrdit, že by se to snad nedalo vůbec poslouchat. Ono když na to přijde, poslech „The Great Cybernetic Depression“ je vlastně docela příjemná záležitost – slouží-li vám počin jen jako kulisa. Jinak je však novinka – navzdory tomu, že z obecného hlediska do bahna hlubokého podprůměru nepatří – po všech směrech horší než její předchůdce. Když totiž po „The Great Cybernetic Depression“ budete požadovat něco víc než jen roli sympaticky nenáročného doprovodu k nějaké jiné činnosti a budete se snažit desku skutečně poslouchat, pak takřka okamžitě začnou vyplouvat na povrch její slabiny. Nebo lépe řečeno jedna slabina, která je však velká a z níž plynou i všechny ostatní – „The Great Cybernetic Depression“ je prostě přespříliš utahané. A od utahanosti už je to jen krůček k zívání a nudě. A ačkoliv jsou mi z nějakého důvodu Princess Chelsea a její počínání sympatické, bylo by pokrytecké zapírat, že místy je to trochu slabé.

„Lil’ Golden Book“ dokáže člověka zaujmout vlastně hned během prvního poslechu – je to ten druh alba, u něhož už na prvním rande cítíte, že je to dobré a že budete mít chuť to poslouchat i nadále, a když to následně vážně budete poslouchat dál, nedojde tomu dech. Jak byste si asi po předcházejícím odstavci zvládli sami domyslet, „The Great Cybernetic Depression“ je v tomto ohledu jiné. Na první poslech kolem mě novinka prohučela bez nějakého většího zaujetí a vlastně jsem si toho z ní nic moc nezapamatoval. Žádný problém, říkám si naivně, asi to tentokrát bude chtít víc času, než se to člověku dostane pod kůži. Jenže těch poslechů už bylo skutečně velké množství a onen stav, kdy bych se u „The Great Cybernetic Depression“ vážně bavil, se prozatím jaksi nedostavil a myslím, že se už ani nedostaví.

Novince chybí hned několik věcí, díky nimž „Lil’ Golden Book“ fungovalo tak parádním způsobem. Především na „The Great Cybernetic Depression“ postrádám nějaké opravdu silné skladby (klidně bychom to mohli nazvat hity, přestože v tomto případě nemám nutně na mysli nějakou instantní chytlavost – ostatně, i ty největší „hity“ Princess Chelsea nejsou žádné rádiové výplachy, stále se bavíme o indie popu), jež by album táhly kupředu již od prvních poslechů. Jasně, určitě někdo může oponovat, že napsat druhý „The Cigarette Duet“ asi nebude až taková sranda, ale na „Lil’ Golden Book“ bylo těch skvělých věcí mnohonásobně víc… byla tam nádherně prdlá „Monkey Eats Bananas“ nebo excelentní kousky jako „Caution Repetitive“ či „Yulia“. Fungovaly tu i klidnější songy jako „Ice Reign“… vlastně tam fungovalo všechno snad s výjimkou mírně kýčovité „Too Fast to Live“, která mi k srdci prostě nepřirostla.

Ne, že by se na „The Great Cybernetic Depression“ nenašly vůbec žádné povedené písničky, akorát takových, jež by ustály srovnání s tím nejlepším z debutu, jsem tu našel… no, jednu. Tou je čtvrtá „Too Many People“, která se bezesporu povedla a v krystalické podobě představuje přesně to, co jsem si od „The Great Cybernetic Depression“ sliboval v celé délce. Nejde o to, že by tahle skladba byla v něčem složitější nebo tak něco, protože je ve své podstatě vlastně jednoduchá… akorát má v sobě i přes svou jednoduchost něco, co člověka skutečně zaujme. Z dalších relativně příjemných, i když už ne až tak dobrých bych jmenoval ještě „Is It All Ok?“, jíž velmi sluší zapojení mužského zpěvu, nebo „We Are Strangers“, která má taktéž co říct.

Na druhou stranu je tu ale mnohem větší podíl písniček, jež se sice poslouchat dají, ale ve skutečnosti jsou přesně tím, díky čemu se „The Great Cybernetic Depression“ tak vleče. Naprosto zářným příkladem budiž je třeba singlová „No Church on Sunday“, jež sice po formální stránce nemusí být špatná, ale prostě nemá takovou sílu, aby nějak výrazněji zaujala. Suverénně nejslabší částí desky je však v tomto ohledu její střed, jelikož po skvělé „Too Many People“ je takových nijakých skladeb naskládáno hned několik za sebou, díky čemuž se posluchačova pozornost odebere do věčných lovišť, odkud už se nezvládne vrátit až do konce alba.

Nemá smysl tvrdit opak, člověk by si měl občas nalít čistého vína – „The Great Cybernetic Depression“ prostě je zklamání a docela velké. Zpočátku jsem si to nechtěl tak úplně připustit, protože jak jsem již výše řekl, postupem času mi snažení Princess Chelsea prostě začalo být nějakým způsobem sympatické, ale když se ani po velkém množství poslechů stav nijak neobrátil, tak se prostě nedá svítit. Oproti „Lil’ Golden Book“ je letošní novinka sešup o několik tříd níže, což je obrovská škoda, protože jinak tu talent rozhodně nechybí. Inu, snad se bude na další desce skladatelsky dařit lépe než na „The Great Cybernetic Depression“.


Princess Chelsea

Princess Chelsea
Datum: 20.5.2015
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Princess Chelsea

Ať je současný hudební byznys (v širším slova smyslu) jakýkoliv, jedna věc se mu nechat musí – poskytuje interpretům možnost se relativně jednoduše, rychle a hodně proslavit i bez přispění soukolí major labelů. Onou zbraní, díky níž je to možné, je samozřejmě internet. Nikdo netvrdí, že se to může povést každému, nicméně ta možnost tu je a lze nalézt příklady, jimž se to skutečně povedlo. Jedním z nich může být i Princess Chelsea, již většina lidí poznala především díky videoklipu „The Cigarette Duet“. Ten se stal v roce 2012 ukázkovým virálem – lidé si Princess Chelsea se žvýkačkově růžovou parukou, která vede v bazénku dialog o cigaretce, sdíleli jak diví a o novozélandské zpěvačce se najednou vědělo.

Mě osobně však tohle minulo, protože jsem nekulturní asociální dobytek, trendy nesleduju a virály se ke mně nedostanou – to první mám na párku, to druhé zase na salámu. K Princess Chelsea jsem se dostal až později, náhodou a po vlastní ose a o všem výše zmíněném jsem se jaksi dočetl až zpětně. Samotná muzika se mi ovšem dost zalíbila, takže když jsem zjistil, že se Princezna se svojí kapelou zanedlouho ukáže i na rovnou pěti koncertech v České republice, nebyl důvod si na jeden nezajít. No, a vzhledem k tomu, že aktuálně bydlím v díře, která má na kraji obce u silnice cedulku s nápisem Praha, volba samozřejmě padla právě na pražský koncert.

Pět koncertů v rozmezí jednoho týdne je přece jenom docela dost, nicméně zájem o Princess Chelsea evidentně je. První vystoupení v Plzni prý bylo vyprodáno a ani pražská Akropole si na málo lidí myslím stěžovat nemohla. Předkapely se nekonaly žádné, takže krátce po půl deváté večerní nastupovala před zhusta zaplněný sál rovnou sama Princess Chelsea za doprovodu své tříčlenné kapely…

Pódiu vévodily dvoje klávesy, z nichž jedny (samozřejmě ty uprostřed) ovládala sama Princess Chelsea, ale během koncertu předvedla i třeba hru na xylofon nebo v jedné skladbě i na baskytaru. Podobně si mezi sebou nástroje – s výjimkou bubeníka – vyměňovali i ostatní a obzvláště kytara s baskytarou v jednu chvíli putovaly doslova z ruky do ruky a nutno dodat, že nikomu z přítomných hraní na více nástrojů nedělalo sebemenší problém a všichni to odehráli výborně. Což platí i pro samotnou Princess Chelsea, na niž se samozřejmě upíral největší díl pozornosti, protože i ona všechno odehrála a především odzpívala skvěle. Jenom mi přijde trochu škoda, že drtivou většinu času zpívá hodně jemně, jelikož jak v několika výjimečných momentech ukázala, i ona umí s hlasem trochu zatlačit na pilu a znělo to hodně dobře. Ale jasně, znělo to hodně dobře živě, kde to díky výraznější rytmice sedne, ale je otázka, jestli by to na albech nerušilo s ohledem na to, jaký druh muziky to přece jenom je.

Vzhledem k tomu, že má Princess Chelsea na kontě prozatím jen dvě alba, přičemž to druhé sotva vyšlo, asi nikoho nepřekvapí, že se v setlistu objevilo hojně písniček z obou. Z debutu „Lil‘ Golden Book“ novozélandská čtveřice předvedla třeba „Too Fast to Live“, extrémně návykovou „Monkey Eats Bananas“ (která jen tak mimochodem disponuje tím nejvíce duchaplným textem, jaký jste kdy viděli) a samozřejmě i povinnou „The Cigarette Duet“, což byl právě ten song, při němž Princess Chelsea hrála na baskytaru a partnera v textu jí stejně jako na albu a v klipu dělal (v téhle písničce kytarista) Jonathan Bree.

Nutno ale uznat, že zatímco při domácím poslechu mi nová deska „The Great Cybernetic Depression“ přišla oproti debutu trochu slabší, na koncertě fungovaly dobře i nové písničky včetně singlové „No Church on Sunday“, jež mi z alba přijde dost utahaná. Nejvíce ovšem potěšilo, že z novinky zazněly i „Is It All Ok?“ a zejména „Too Many People“, která je podle mě suverénně nejhezčí skladbou na nahrávce. Kromě nich se z „The Great Cybernetic Depression“ v setlistu objevily i třeba „We Are Strangers“ nebo „All the Stars“.

Celkově zazněly všechny písně, které jsem chtěl slyšet, až na jednu výjimku – přijde mi trochu škoda, že nedošlo na skvělou „Caution Repetitive“, již považuji za jednu z nejlepších věcí, jaké Princess Chelsea doposud vydala. Nicméně jinak vystoupení ubíhalo ve velmi příjemném duchu, a i když kapela hrála téměř hodinu a půl, i díky sympatickému civilnímu vystupování jsem se nijak nenudil a měl jsem z koncertu dobrý pocit. Na druhou stranu ale zase musím říct, že jsem +/- podobně laděných koncertů viděl letos už víc a třeba z Euzen nebo Lydie Ainsworth jsem si odnesl ještě o něco větší zážitek. I tak to byl ale poměrně příjemný večer a vzato kolem a kolem se mi to líbilo.


Euzen, Dora Bondy

Euzen
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Dora Bondy, Euzen

První pohled (Atreides):

Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní “Grow”, načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke “Grow”, načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé “Sequel”, většina písní ale pocházela ze současného alba “Metamorph”, které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická “Vis à vis”, uhrančivá “Mirage”, hrubší “Wasted” nebo správně schizofrenní “Phobia”, ze starších pak “You’re On”. Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně “The Great Escape”, kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě “Judged By”. Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.


Druhý pohled (H.):

Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky “Sequel” a také čerstvě vydanou “Metamorph” jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium…

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost – snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem – a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku “Metamorph”, tedy “The Stage”. Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální – ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Setlist Euzen:
01. The Stage
02. Notion
03. Dwelling
04. Surreal Medley
05. Words
06. Vis à vis
07. Metamorph
08. Mind
09. Phobia
10. You’re On
11. Wasted
12. Genklang
13. Mirage
14. The Great Escape
– – – – –
15. Judged By

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají – přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení – Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami (“Musím si vyměnit kabel… řekni jim zatím nějaký vtip!”) museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální “Surreal Medley”, už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb “Sequel” a “Metamorph” a že z debutového “Eudaimonia” zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná “Genklang”, před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět – sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie “Judged By”, ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy…