Archiv štítku: indie rock

A Victim of Society – Freaktown

A Victim of Society - Freaktown

Země: Řecko
Žánr: indie / psychedelic / surf rock
Datum vydání: 26.4.2017
Label: Inner Ear

Tracklist:
01. The Quick and the Dead
02. Potential Mental Patient
03. Liar
04. Would You Care?
05. Amnesia
06. A Painful Heritage of Beauty (Natalie)
07. Attention Whore
08. Freaktown

Hrací doba: 41:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inner Ear

Pekelně růžovoučký přebal „Freaktown“ by mohl leckterého drsňáka vyděsit natolik, aby si pomyslel cosi o homosexualitě a šel si pustit nějakou další z miliardy píčovin s pentagramem na obalu. Zdání však může klamat a druhé album řecké formace A Victim of Society k takovým případům patří. Pod růžovou barvou na vás totiž čeká poctivá rocková muzika – mnohem lepší, než se na první pohled může zdát.

Předpokládám, že zevrubné povídání o historii A Victim of Society by vás spíš nudilo a že v případě zájmu si takové informace dokážete prostým googlením dohledat sami, tudíž to nebudu nijak sáhodlouze rozmazávat a v rámci povinného zasazení do nějakého kontextu zmíním pouze to, že kapela pochází z Athén a že svůj debut „Distractions“ vydala v roce 2014. Od té doby do sestavy přibyl nový bubeník Pantelis Karasevdas, ale bohužel nedokážu posoudit, nakolik se tato změna promítla do soundu skupiny, poněvadž jsem zmiňovanou prvotinu neslyšel. Po poslechu letošního počinu „Freaktown“ mám ovšem chuť tohle manko dohnat!

„Freaktown“ se na první pohled tváří dost jednoduše, vlastně se albu jen těžko věří, že by v sobě mohlo skrývat zábavu na nějaký delší časový horizont. Pamatujete ovšem na to, jak jsme se před chvílí shodli, že zdání leckdy může klamat? U A Victim of Society se to netýká pouze obalu. Co zpočátku zní jako jednoduchý řízný rock’n’roll, má totiž mnohem delší životnost a trvanlivost, než by posluchač čekal. Řekové na to totiž nejdou tupě a dokázali namixovat zemitost, rockovou špinavost nebo lo-fi ladění s psychedelickými doteky, indie otevřeností nebo surfrockovou jízdou, aniž by jakkoliv trpěla soudržnost.

Jinými slovy, A Victim of Society potěší ty z vás, kdo prahnete po rock’n’rollu, ale nechcete poslouchat triviální riffy na první signální nebo podbízivé stadiónové rádoby hymny. „Freaktown“ vám zachutná, jestli chcete poslouchat rockovou kapelu, jež kromě čtyř- až pětiminutovým písniček dokáže přijít i s více jak osmiminutovým psychedelickým opusem zakončeným předlouhým bicím sólem, které navíc nezní jako egomaniakální onanie, ale dává v rámci kompozice i nahrávky jako celku smysl a dokáže posluchače bavit. Jestli vám tohle zní zajímavě, pak věřte, že ve „Would You Care?“ to dostanete. A jinde zase krátké elektronické intro, surfové kytary, skoro až stonerové riffy nebo sexy rytmický beat. A také nezapomeňme na téměř všudypřítomný psychedelický opar, jenž se tam nenápadně vznáší a „Freaktown“ hodně přidává na kreditu, byť není tím hlavním, na čem by hudba A Victim of Society stála.

A Victim of Society

Myslím, že už takhle by to mělo znít docela zajímavě, ale vidím, že jste docela nároční a nehodláte si do přehrávače pustit jen tak ledajakou sračku, jakou nějaký náhodný píčus na internetu pochválí, tak vás zkusím přesvědčovat ještě chvíli, že „Freaktown“ je deska, již byste mohli chtít slyšet. Už výše jsem nenápadně naznačil cosi o trvanlivosti – a buďte si jistí, že to nebylo náhodou. Kdybych nahrávku poslouchal třeba týden nebo dva, tak bych si nejspíš nemohl být tak jistý verdiktem – vždyť co kdyby se jednalo o pouhé dočasné poblouznění? Jenže pozor, ono to tak není. Dosaďte si namísto týdnů měsíce a zkuste si sami zodpovědět, jestli to prostě není výrazně víc, než byste očekávali od „obyčejné“ rockové desky. Ono to totiž bude tím, že „Freaktown“ není vysloveně obyčejná rocková deska, však je také její životní cyklus dočista jiný. Namísto prvotní chytlavosti a následného rychlého poločasu rozpadu jsem zde našel nahrávku, na jejíž sound a přístup jsem si musel chvíli zvykat. A trpělivost přinesla album vhodné k desítkám poslechů.

Řekl bych, že hudba A Victim of Society vám bude chutnat, fandíte-li druhu rockových skupin, jaké do České republiky vozí na koncerty třeba Silver Rocket. Není to však nutná podmínka k tomu, abyste si „Freaktown“ oblíbili. Velká paráda a hlavně velké překvapení, protože osobně jsem skutečně nečekal, že by tohle mohlo být až takhle dobré. Rozhodně stojí za slyšení.


Adrian T. Bell – Night and Day

Adrian T. Bell - Night and Day

Země: Velká Británie
Žánr: indie rock
Datum vydání: 20.2.2016
Label: Championship Music

Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Three Coffees
03. I Cannot Hide
04. Night And Day
05. On My Own
06. Roads
07. Don’t Tell a Soul
08. Nothing Left to Say
09. Wish You Were Here
10. Nobody Wants to Know
11. Big Italian Wedding

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Je to už něco přes rok od chvíle, kdy mi kamarád s nadšením doporučil debutové sólové album Adriana T. Bella, „Different World“. O jeho závěrečné skladbě dokonce prohlásil, že jde o záležitost, za niž by se nemusel stydět ani David Gilmour ve své nejlepší formě, a to je jedno z těch tvrzení, které si člověk prostě musí ověřit. Svým způsobem jsem mu nakonec dal za pravdu, protože ona píseň, a nejen ona, byla tak dobrá, že mě bavila o dost více než třeba právě Gilmourovo poslední sólové album. Musím ovšem dodat, že Adrian T. Bell se legendu z Pink Floyd určitě nesnaží napodobovat a společné rysy jejich hudby lze označit za zdravou inspiraci, jež byla navíc doplněna množstvím zcela osobitých prvků.

Vraťme se však k osobě hlavního protagonisty. Adrian T. Bell získal pozornost jako frontman ve své době poměrně oblíbených The Prostitutes a už odtud můžete vyvodit, že přestože Bell není vyloženě české jméno (a jeho nositel není rodilý Čech), album můžeme nazvat „českou produkcí“. Nebojím se pak prohlásit, že na české scéně byl debut Bella svěžím závanem něčeho nesmírně sympatického, a po zásluze sklidil hned několik ocenění.

Po vydání takto úspěšného alba tak bylo Bellovou povinností sestavit kapelu a vydat se na turné. A jak už to tak bývá, tato kapela s Bellem zůstala i při nahrávání druhého počinu a díky tomu se na přebalu alba dočteme, že autorství skladeb patří formaci Adrian T. Bell with The Sleeper Agents, a nejen samotnému frontmanovi, jak tomu bylo minule. Tento rozdíl je znát hned od prvních momentů desky, z níž je cítit živost, jaké sólová alba málokdy dosahují. Hudebně se však zdá vše při starém, základ stojí na Adrianově zpěvu a akustické kytaře pohánějící instrumentálně barvité rockové písně. Přidaná energie je pak cítit třeba hned v úvodní „Blood on My Hands“ či zábavné „Three Coffees“. Vysoko nastavenou laťku úvodních tří skladeb pak drží ještě třeba „Roads“ či velice pozitivně naladěná (alespoň co se textu týče) „Wish You Were Here“. Za kratší konec pak tahá hlavně „Don‘t Tell a Soul“, která působí slabě a naivně i přes solidní refrén, či závěrečná „Big Italian Wedding“, již zabíjí nijakost a také přihlouplý text.

Už na debutu Bell ukázal, že chce skládat víc než jen příjemně odsýpající písničky, což se projevilo právě přidanými instrumenty – tu zahrál saxofon, jinde se do hudby vloudila flétna, klávesy či ženský zpěv v podkresu. Aniž by tak popřel onu „písničkovost“ své hudby, dodal jí cosi víc a možná i díky tomu obstála jeho tvorba desítky poslechů. Na „Night and Day“ zkouší v několika místech zajít ještě dál a právě zde mám dojem, že deska zadrhává nejvíce. Titulní věc provází podmanivá flétna a spolu se smyčci budí dojem, jako by vypadla spíše s progrockového alba, čemuž napomáhá i nezvykle hluboký a distingovaný Bellův hlas. Zde bych snad neměl výtek nebýt toho, že mi píseň na album jednoduše nezapadá.

Horší je to však v následné „On My Own“, která na mě působí až nečekaně neupřímným dojmem. Většina desky je Bellovou intimní záležitostí, i přes množství hudebníků máte dojem, že vše vzniklo pod taktovkou jednoho autora jako jeho osobní zpověď. Jenže „On My Own“ má dvě docela oddělené složky, zpěv a hudbu, a to druhé jako by vzniklo zcela separátně. Při poslechu se mi na mysl vkrádá „univerzální televizní zpěvák“, jenž stojí na pódiu a prodává svůj hlas, zatímco hudba hraje z playbacku a není vlastně vůbec důležitá. To je úplný protiklad toho, o čem je, alespoň se domnívám, zbytek nahrávky. Abych však jen nehanil nový přístup, roztančená „Nobody Wants to Know“ postavená na skvělém saxofonu zní jako počin bezvadně sehrané kapely, což sice není přístup, jaký mě na Bellově hudbě baví, ale vzhledem k jejím kvalitám to snadno odpustím.

Je tedy „Night and Day“ neúspěchem? V žádném případě. V první řadě je třeba říci, že laťka byla nastavena řádně vysoko. V druhé řadě je pak třeba připomenout tu většinu písní, která si zmínku nevysloužila nebo byla zmíněna jen v krátkosti, a přitom je opravdu dobrá – ať už jde o první trojici či skvělé „Roads“ a „Nothing Left to Say“. V jejich případě doslova mohu říci, že jsem dostal, po čem jsem toužil. Že není vše tak dobré, je sice škoda, ale i tak je album jako celek příjemné a netřeba se bát pustit si ho od začátku do konce.

Adrian T. Bell

Na závěr snad jen poznámku ke krátkým „vsuvkám“ mezi téměř všemi skladbami, které mají nejspíše navodit atmosféru nahrávacího studia a dodat desce dojem živosti. Neřekl bych, že cokoli hodnotného přinášejí, ale pokud trvají jen pár sekund, snadno je (někdy doslova) přehlédnu. Horší je to třeba v případě „Nothing Left to Say“, z jejíchž čtyř minut tvoří tyto kecy (pardon) celou půldruhou minutu a navíc nijak nesouvisí se skladbou samotnou. Už tak poměrně roztříštěná deska se tak tříští ještě víc. Příště prosím jen hudbu!


Warpaint – Heads Up

Warpaint - Heads Up

Země: USA
Žánr: indie rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Rough Trade Records

Tracklist:
01. Whiteout
02. By Your Side
03. New Song
04. The Stall
05. So Good
06. Don’t Wanna
07. Don’t Let Go
08. Dre
09. Heads Up
10. Above Control
11. Today Dear

Hrací doba: 51:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sice je to klišé jako prase a na klišé tu vždycky s oblibou nadávám, přesto se musím přiznat, že to člověka hodně svádí, aby recenzi na Warpaint začal krutě otřepaným fórem, že i navzdory názvu nejde o žádné blackmetalové pandy. Hahaha, prostě kameňák jak svině. Byť s ohledem na vlastní hudební produkci Warpaint docela irelevantní kameňák, protože tahle dívčí čtveřice vyznává příjemný indie rock.

Nicméně skutečnost, že lze na název skupiny dělat kolosálně mocný humor, ještě není dostatečně pádným argumentem k tomu, aby se tím zasíralo místo v recenzích. Důvod, proč s Warpaint „ztrácet“ čas, nakonec nevězí ani v tom, že tam hrají samé baby – přece jenom to nejsou žádné supermodelky, prostě normální holky. Ačkoliv kytaristka Theresa Wayman by za nějaké to zprzněníčko stála, muhehe… ehm… to sem teď asi nepatří. No, dosti bylo hovězího humoru – samozřejmě to mělo směřovat k prohlášení, že Warpaint jsou zajímavé především po hudební stránce.

Nicméně tato zajímavost nemusí nutně platit – a také neplatí – stoprocentně a bezvýhradně na vše, co pod hlavičkou Warpaint vyšlo. Mám-li říct svůj osobní názor (a všichni víme, že jenom a pouze na mém názoru záleží!), tak nejlepší je pilotní EP „Exquisite Corpse“ a debutová deska „The Fool“. Obě nahrávky jsou výborné a některé skladby zde jsou jednoduše boží (pokud toužíte po příkladu, tak třeba „Elephants“ z ípka nebo „Composure“ z alba).

Na druhou stranu, eponymní deska z roku 2014… nebyla přímo slabá, ale měla hluchá místa. Warpaint se zde zbavily veškeré rockové nadstavby, kterou šlo nazývat psychedelickým rockem, art rockem nebo experimentálním rockem, a naopak přibyl výrazný vliv dream popu. Kladné dojmy sice stále mírně převažovaly a také nutno uznat, že album minimálně přineslo jednu další fenomenální píseň „Disco//Very“, ale atmosféra byla místy přespříliš vláčná a utahaná.

A tím se dostáváme do současnosti, kdy přichází třetí dlouhohrající kotouček „Heads Up“. Ten je po hudební stránce opětovně o kousek jinde. Předně vymizelo koketování s dream popem, díky čemuž snad lze usuzovat, že „Warpaint“ bylo pouhým úkrokem do strany, nikoliv nově vytyčeným směrem. To ovšem neznamená, že by novinka byla nějakým návratem ke kořenům nebo že by se ohlížela za ranou tvorbou kapely. Jak jste asi z výše řečeného pochopili, první EP a první deska šly nad rámec škatulky indie rocku a mohly se pochlubit s menším experimentováním (ne v tom smyslu, že by šlo o skutečně experimentální hudbu) a hledáním cestiček. „Heads Up“ tohle nedělá, leda tak ve velice omezené míře, spíš jde jen o letmé náznaky. Jinak se nahrávka povětšinou drží v konvenčnější a asi i pohodlnější poloze.

Jestli si „Heads Up“ něco od svého přímého předchůdce půjčuje, tak je to bohužel nevyrovnanost. Bezesporu se zde nachází několik povedených skladeb, z nichž bych vyzdvihl třeba nakažlivý singl „New Song“, který se může zdát zbytečně veselý, přesto funguje a baví, refrén si navíc docela pravidelně prozpěvuju, což asi mluví samo za sebe. Dále se mi líbí „By Your Side“, jež disponuje naopak temnějším laděním a vzdáleně připomene některé postupy ze starých počinů (to myslím v dobrém). Zajímavá je i „Dre“ a svým způsobem nakonec i „Don’t Wanna“. Jednoznačným vrcholem celé desky je však „So Good“, která ukazuje hned několik věcí – Warpaint to ohromně sluší s rozvernější rytmikou (Jenny Lee Lindberg s baskytarou je dost možná hlavní hvězdou kapely), a přitom i při ní si dokážou udržet seriózní výraz. Písnička navíc graduje do krásného refrénu, do něhož není vůbec těžké se zamilovat, o povedeném sólu ani nemluvě.

Na druhou stranu, jsou zde i kousky, které jako celek nemají čím zaujmout. Snad s výjimkou zbytečného dojáku „Don’t Let Go“ se to sice stále poslouchá vcelku příjemně, nicméně to není žádný zázrak. To se týká otvíráku „Whiteout“, čtvrté „The Stall“, jež by mohla mít potenciál, ale cosi jí prostě schází, a také celého závěru nahrávky. Titulní „Heads Up“ je opět taková hybnější se zapamatovatelným refrénem, úrovně „New Song“ však nedosahuje ani náhodou a nijak zvlášť nezaujme. „Above Control“ jen prohučí kolem a podobně jako „Whiteout“ se z hlavy vypaří okamžitě po svém konci. Jemná „Today Dear“, jejíž náplní je pouze akustická kytara a zpěv, už působí poněkud navíc.

Warpaint

Kromě nevyrovnanosti pak „Heads Up“ trápí ještě jedna věc – nevýraznost. Album prostě nedokáže přijít s top skladbami. Některé kousky jsou solidní, ale když víte, že to Warpaint zvládnou i mnohem lépe… Jedinou výjimkou budiž „So Good“, což není zrovna moc – obzvlášť při vědomí, jak podobně poutavé písničky Warpaint dokázaly sypat na prvních počinech.

Přesto „Heads Up“ není špatným počinem. Jak již padlo, poslouchá se to moc hezky a dají se s tím strávit příjemné chvilky. Některé dílčí elementy jsou tradičně na výši – zejména baskytarová hra a vokály, na nichž se podílejí všechny čtyři holky. V jádru je to vlastně pořád docela sympatická záležitost. Přesto jsem doufal ve víc a „The Fool“ nebo „Exquisite Corpse“ si vždycky pustím radši…


Chelsea Wolfe – Hypnos / Flame

Chelsea Wolfe -  Hypnos / Flame

Země: USA
Žánr: experimental indie folk rock / drone
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Sargent House

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pojem B strana bývá spojen s takovými trochu druhořadými skladbami. Postupem času se tak nějak vžilo, že A strana je ten skvělý a navoněný singl, zatímco na oné odvrácené straně se nachází třebas nějaký formálně exkluzivní song, ale ze sorty těch šuplíkových, čili ne tak dobrých, aby se dostaly na dlouhohrající elpíčko.

Je ovšem poněkud nespravedlivé a krátkozraké pokládat „béčkový“ song automaticky za špatný. Jakkoliv má spousta lidí, do jisté míry i já, pojem B strany vybarvený v pejorativnějších barvách, rozhodně jsou i interpreti, u nichž je vymetání šuplíků zajímavé. Éterickou Američanku Chelsea Wolfe miluju, minimálně platonicky, ale možná nejen to, takže když ona prohrabává archív, rád si to pustím. Singl „Hypnos / Flame“ je právě takovýmhle ohlédnutím.

Středobodem singlu jsou dvě (vlastně obě titulní) skladby „Hypnos“ a „Flame“, což jsou kusy, které vznikly při nahrávání posledního alba „Abyss“, jež vyšlo v srpnu loňského roku. A je to na nich skutečně cítit, protože svým soundem a náladou do temnějšího ladění „Abyss“ zcela jistě pasují. Nejedná se však o takové ty hutné a vysloveně zatěžkané záležitosti typu „Carrion Flowers“, v nichž se Chelsea Wolfe přiblížila až k drone / doom metalu. „Hypnos“„Flame“ se vezou na „unplugged“ vlně a formálně by to šlo pojmenovat spíš jako experimentální indie folk rock.

Nicméně, ta charakteristická potemnělá nálada a atmosféra bledá víc než samotná Chelse Wolfe tu stále jsou a fungují. Nehledě na fakt, že i takovéhle písně na „Abyss“ měly své místo – a k některým z nich jdou vlastně novinky nakrásně přirovnat. „Hypnos“ nemá daleko k „Survive“ a „Flame“ zase svým podáním trochu připomene „Crazy Love“. To ale není myšleno ve zlém, protože je to stále skvělé (však jsem říkal, že občas není na místě dívat se na „béčka“ skrz prsty). Hlavně takřka až „táboráková“ „Flame“ mě velmi baví, ale oba dva kusy jsou dost dobré na to, aby za vydání alespoň v takovéhle singlové formě stály.

Vedle „Hypnos“ a „Flame“ se zde dále nacházejí demoverze tří skladeb z „Abyss“, jmenovitě „Grey Days“, „Simple Death“ a „Survive“. Tyto jsou oproti svým podobám z alba logicky syrovější, na kost ohlodanější, chybí zde několik melodických linek a aranží. To důležité jádro je ovšem stále patrné a už v těch demoverzích se jedná o natolik dobré písně, že by mnozí jiní mohli závidět. Ale tak Chelsea Wolfe není tuctová interpretka. Na druhou stranu, mě osobně vydávání x různých úprav jednoho songu nikdy nebralo. I v téhle podobě jsou ty skladby dobré, rád jsem si to poslechl, ale do budoucna přece jen zůstanu u košatějších a zvukově o něco bohatších verzí z „Abyss“, mimo jiné i pro albový kontext. Což ale nic nemění na tom, že „Hypnos“ a „Flame“, o nichž je tenhle počin především, za slyšení stojí, máte-li Chelsea Wolfe rádi.


Rigna Folk – Nova Void

Rigna Folk - Nova Void

Země: Německo
Žánr: indie post-rock
Datum vydání: 29.10.2015
Label: Dunstan Music

Tracklist:
01. Nova
02. Option One
03. Propaganda
04. Grow Beyond
05. Jura
06. Void
07. Kosmonavt
08. Jailbird
09. Altruism Overdose
10. Traditions

Hrací doba: 38:18

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sæla Music

Nebudu vám to nijak zatajovat – „Nova Void“ je albem, s nímž mám docela problém a které se pro mě stalo poměrně slušným oříškem. Ne snad proto, že by šlo o nahrávku natolik složitou nebo neuchopitelnou, jako spíš kvůli tomu, že mě to dost festovně nudí a že jsem se tomu masochisticky pokoušel dát férově velkou dávku času a prostoru (alias časoprostoru, ha!), aby to mohlo vyrůst. Jenže ani hnojení a zalévání za pomoci poctivého poslechu nijak nepomohlo a deska mi nikam nevyrostla, spíš zvadla a chcípla…

A přitom zdálky nevypadají Němci Rigna Folk nezajímavě. Přelouská-li třeba člověk jejich (pouze německy psanou – hlavně, že zpívají anglicky) biografii a vezme-li samozřejmě s rezervou sebeoslavné kecy o tvorbě paralelních světů, neřkuli rovnou přirovnávání sebe sama ke kombinaci Sigur Rós, Pink Floyd a Radiohead (to chce fakt kule), lze najít i několik perliček třeba o hraní koncertů ve věznici a jeskyni nebo o tom, jak se tvorbou skupiny prolíná příběh smyšlené planety Astropolis ve vzdáleném vesmíru, kterou tvoří jedno obrovské město – „deštivé jako noirový film“.

Aniž bych ale chtěl být přehnaně ošklivý, po poslechu aktuálního alba „Nova Void“ (starší věci neznám a po téhle zkušenosti se po nich ani shánět nebudu), které je venku od podzimu, by se mi skoro i chtělo říct, že ta tematická stránka je asi tím nejzajímavějším, čím Rigna Folk disponují. Nemá cenu to dále zatajovat – Němci hrají ukrutánsky nudný indie post-rock pro homosexuální hipstery. Spousta jakoby emocí a citečků, zvonivé kytárečky, procítěný vokálek a všechny tyhlety věcičky, bez nichž se prý atmosféra neobejde. Na nějaký space rock nebo snad dokonce psychedelii, což jsou také pojmy, na něž jsem v souvislosti s Rigna Folk kdesi narazil, si radši nechte zajít chuť, protože nic takového na „Nova Void“ nenajdete ani náznakem.

Jednou z věcí, jež mi na „Nova Void“ vadí nejvíce, je naprostá nekonfliktnost a bezzubost. Jasně, chápu, že se Rigna Folk pohybují v nějakých žánrových mantinelech, to beru a samozřejmě nečekám, že to bude nakopávat jak poslech techna na LSD, ale – když svinsky použiju metriku formací, k nimž se Němci sami přirovnávají – třeba o takových Pink Floyd nebo Sigur Rós se rozhodně nedá tvrdit, že by to byla muzika bez koulí. Rigna Folk jsou oproti nim eunuši. Tohle mi, abych tak řekl, s prominutím připadá jako zženštilá muzika pro latentní metrosexuály.

Možná ještě větší problém ovšem tkví v jiné věci. To, jak se Rigna Folk obecně prezentují, na mě působí stylem, že chtějí vzbudit dojem, že to je vysoce artová kapela (alias uměníčko, haha!), leckdy mi ta snaha dokonce přijde přespříliš okatá, až kontraproduktivní. Jenže o to víc mě pak bije do uší, že navzdory snaze vypadat a znít chytře a intelektuálně z toho na mě čiší mnohdy regulérní naivita, skladatelská i textová. Původně jsem tu chtěl na podporu tohoto tvrzení uvést příklad alespoň jedné konkrétní písničky, ale jaksi jsem zjistil, že nevím, jakou vybrat dřív, protože mám takový dojem skoro ze všech. Ale kdybych to měl přece jenom rozstřelit, tak v tomhle ohledu vede asi „Propaganda“ a „Grow Beyond“, jakkoliv jim ten zbytek zodpovědně šlape na paty.

Nehodlám to dále prodlužovat, protože víc k tomu nemám moc co říct – „Nova Void“ mě dočista minulo, a to hodně velkým obloukem. Těm, kdo nosí tlusté obroučky u brýlí, flanelku, v jedné ruce iPhone a ve druhé Club-Mate, se to asi líbit bude, ale mě to tedy nechává zcela chladného – asi jsem na to moc redneck a přízemní křupan. Ale na Náplavce by z toho byl kult, za to ručím.


La Luz, Rumblemen

La Luz
Datum: 28.9.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: La Luz, Rumblemen

Dnes nebudu report zdržovat nějakým sáhodlouhým okecáváním a jen v rychlosti pro ty, kteří nemají představu, zmíním, oč v případě téhle skupiny běží. La Luz je čtyřčlenná zámořská formace, jejíž sestavu tvoří samé holky a jejíž hudba se pohybuje kdesi na průsečíku mezi indie popem, indie rockem a surf popem. Na kontě aktuálně mají dvě dlouhohrající desky, přičemž ta první, „It’s Alive“, je dva roky stará a ta druhá s názvem „Weirdo Shrine“ je naopak docela čerstvá, jelikož vyšla letos v srpnu. A právě v rámci turné na její podporu se La Luz zastavily také v Praze na Strahově.

Abych řekl pravdu, nemám moc velkou představu nebo dobrý odhad v tom, jak jsou na tom La Luz s věhlasem, ale asi to zas až tak špatné nebude, protože přinejmenším v Praze byl klub docela plný. Jasně, můžete říct, že Sedmička je tak malá, že vypadá plně pomalu i při dvaceti lidech, ale tohle nebyl ten případ, jelikož návštěvnost podle mě byla opravdu slušná.

Jako první vystoupila místní předkapela Rumblemen, o jejíž existenci jsem až do tohoto večera vůbec netušil. Jednalo se o vcelku neurážející surf rock se saxofonem, který se zpočátku tvářil nadějně, ale čím déle Rumblemen hráli, tím méně mě to bavilo. A i vzhledem k faktu, že kapela hrála relativně dlouho (možná tak tři čtvrtě hodiny), mě pak ani nemrzelo, když pětice po vcelku statickém výkonu zmizela. Navíc takřka všechno, co Rumblemen předváděli, mi bylo nějak nebezpečně povědomé, takže jsem celou dobu přemýšlel, jestli prostě hrají celý set jen covery, anebo jsou jenom tak neoriginální. Až zpětně jsem zjistil, že správně je ta první možnost. Tak či onak, přečkat se to dalo, ale fakt to nebyl žádný zázrak a mohlo to být o něco kratší.

Poté už přišel čas na zámořskou čtveřici, jejíž vystoupení bylo o poznání záživnější než v případě předkapely. Sice i tohle mělo hodně daleko do nějakého koncertu roku, ale musí se nechat, že set La Luz ubíhal v sympaticky uvolněném duchu a příjemnou rychlostí. Nestrojené civilní vystupování i pohodová komunikace s posluchači zapříčinily, že klubem docela rychle zavládla pozitivní nálada, jež trvala až do konce. To ostatně hezky ilustroval i moment, kdy La Luz rozdělily přítomné publikum na dvě poloviny tak, aby mezi nimi vznikla taková ulička, v níž se měl člověk protancovat zezadu až dopředu, kde se zase zařadit do davu. Tuhle koncertní kratochvíli tu zjevně nikdo neznal (já jsem to taky viděl poprvé), takže první názornou ukázku musela předvést klávesistka Alice Sandahl, ale pak už tam křepčil jeden člověk za druhým.

Navíc bylo skutečně vidět, že to hraní kapelu baví, což se samozřejmě také velkou měrou podepsalo na dobrém dojmu. Mě osobně nejvíc bavily klávesistka Alice (upřímně, právě klávesy mě nejvíce baví i na vlastní hudbě), která tam neustále tancovala, a také bubenice Marian, jež sice vypadá, jako kdyby pomalu ani neměla občanku, ale hrála dost dobře. Jak už padlo, nebyl to sice nějak opravdu výjimečný koncert, na nějž by člověk vzpomínal do konce života, ale šlo o pohodovou hodinku, která možná nestrhla, zato však příjemně bavila.


Please the Trees, Tichonov

Please the Trees
Datum: 27.8.2015
Místo: Vysoké Mýto, Náměstí Přemysla Otakara II.
Účinkující: Please the Trees, Tichonov

Víte, na našem maloměstě – Choceň se to jmenuje a nějakých upocených 9000 obyvatel to má – není kulturní situace nejlepší. Zúžíme-li teď okruh „kultura“ na její hudební odnož, situace je ještě žalostnější. Před časy tu v jedné z hospod pravidelně probíhal festival zaměřený na tvrdou muziku a během posledního ročníku se tu ukázali i Tortharry, nicméně to už je minulost. V současné době mimo akcí vyvíjených místní ZUŠ stojí za zmínku ještě charitativní Afrika Fest a kulturní postrach zvaný pivní slavnosti. Znáte to, akce pro celou rodinu. Pivo a skákací hrad v hlavní roli. Pivo, protože pivo. Skákací hrad, protože zdejší dítka nemusí koukat, co udělal s jejich tatínky ten zlý pán za pípou. Vše se navíc odehrává uprostřed přírodní rezervace, což už snad ani nezasluhuje komentáře. Uznávám, že druhý den po konání akce byl z místa konání zase park a nikoli koláž z kelímků, plechovek a zvratek. Na druhou stranu pršelo. A místní Tichá Orlice, to je mocná čarodějka. Jo, a ta muzika? No co, letos tomu „hedlajnoval“ nějaký agrorockový ansámbl ze sousední vesnice, což místní zajisté přijali s nadšením. Už se totiž nemusel platit nějaký ten David Koller jako dřív a stejně jako loni se i letos kulturovalo zadarmo.

I v okolních městech není situace hvězdná a absence bližšího velkého města (myšleno kulturně žijícího, nikoli živořícího jako Pardubice) je znát, nicméně konec letošního léta se jeví velmi sympaticky. První událostí pozdně letní úrody byl vysokomýtský Týden hudby, který bych se vzhledem k jeho 11leté minulosti nebál označit za tradiční. Zastávku si zde v letech minulých naplánovali například (dnes již pro takovou akci těžce dostupní) Dva, Lenka Dusilová, Zrní, Vladimir 518 či žánrově spříznění Prago Union. Kolem a kolem tedy jména na místní poměry výborná. Vše navíc díky solidní podpoře města – ano, tady to má opravdu smysl – zadarmo. Celý týden, nebo chcete-li Týden, je navíc žánrově pestrý, a i když třeba milovníci tvrdší hudby mohou pro její absenci protestovat, je jasné, že ne každý je zvědav na večerní bugr na náměstí. Mimochodem na tom největším čtvercovém v našich luzích a hájích, to jen pro ujasnění, Mýtských jest totiž velkou pýchou.

Nyní už k aktuálním dnům a realitě letošního ročníku. Davy měl zabavit především Michal Hrůza, což se povedlo a dle hlasů místních se tu mělo onoho památného dne sejít na tři tisíce hrůzomilů. Pro mě byl z celého pětidenního týdne nejzajímavější čtvrtek, který skrze Tichonov a Please the Trees patřil (stále ještě) mladé nezávislé scéně, a jenž byl jako jediný okořeněn i mou ctěnou návštěvou.

Roli prvního vystupujícího přijali již zmínění Tichonov, na Bandzone se skrývající pod všeříkající škatulkou alternative-indie. Vyklubat se z toho tedy mohlo úplně všechno. Z „úplně všechna“ nakonec vylezl relativně příjemný oddych na pomezí indie popu a rocku. Jednotlivé skladby nepůsobily nikterak komplikovaně, a i když mě výrazněji nezaujaly, poslech to byl příjemný. Tichonov to solidně hrálo, dvojici vokalistů pro změnu zpívalo a nezklamal ani čitelný zvuk. Koncert ovšem zásadně ovlivnilo publikum. Že čtvrteční podpódiová realita nebude řádově tisícová, bylo zřejmé. Avšak na obraz složený z kapely a nějaké dvacítky zbloudilých jedinců se dívalo smutně. A byť se dítka brázdící na tříkolkách místní plochu neplánovaně starala o alespoň pocitovou výplň prostoru, nestačilo to. Samotní Tichonov se ale s výrazně ztíženými podmínkami vyrovnali s nadhledem a ctí. Zda to vše bylo nakonec smutné/veselé, zamlklé/sdílné či dobré/špatné, nevím. Ono takové oboustranné trápení – byť navenek obalené úsměvy – dost dobře hodnotit nelze. Nakonec jsem ani já do konce nevydržel a po nějakých dvou třetinách setu odešel. Místní putyka však nebyla špatnou volbou a nakonec poodhalila i některá šokující federální tajemství: Češi jsou v EU již od roku 2001 a Slováci platí čtyři vypité kousky za cenu tří. Ku nelibosti obsluhující, jež na čtyřčlennou partu sesílá hromy i blesky. A že tedy divo bijú.

Návrat na místo činu jsem naplánoval na půl devátou večerní, jež znamenala jediné – nástup Please the Trees. Po zkušenosti s Tichonov nebylo záhodno očekávat mnoho. O to příjemnější bylo již z dálky sledovat početné publikum, s tím Tichonovským co do počtu jen stěží srovnatelné. Přiznám se, že větší studiové zkušenosti s Please the Trees nemám a pár věnovaných náslechů před koncertem bylo veskrze informativních. Ne však výrazně nápomocných při samotném koncertě, neb tomu, co se onoho večera začalo valit z repráků, já říkávám překvapení. Please the Trees jsem si z oněch poslechů zafixoval jako přístupný indie rock, zhruba ve stylu, kterým se naživo prezentovali právě Tichonov. Jenže studiovou přístupnost živě vystřídala nečekaná komplexnost a touha provázat veškeré motivy do jediného hodinového celku. Skladby přechází bez jakéhokoliv přerušení jedna v druhou, gradace střídá gradaci a ke stavu pohlcení stačí jen pár minut. Takovéhle Please the Trees jsem chtěl vidět. Nevím, co se hraje za skladby, netuším, jak velkou část setu tvoří songy z nového alba. V tu chvíli na tom nesejde, bavím se skvěle. Z intenzity se slevuje až ke konci. To jsou už Please the Trees pryč, zatímco publikum chce víc. Nášup i přes narušení plynoucí plochy úspěšně vytleskán, minuta dává minutu a já začínám pozvolna bilancovat.

Srovnávat koncerty Tichonov a Please the Trees nemá valný smysl. První jmenované enormně oslabily prořídlé řady a do jakýchkoliv soudů bych se pouštěl jen velmi nerad. V případě Please the Trees je rozsudek jasný. Usvědčeni ze skvělé koncertní fazóny a vinni za mé překvapení, že i v našich východočeských končinách se mohu dočkat prvotřídního koncertu.


Lana Del Rey – Ultraviolence

Lana Del Rey - Ultraviolence
Země: USA
Žánr: dream pop / indie rock
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Interscope Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Upřímně jsem to opravdu nečekal, ale za (dejme tomu) poslední dva, tři měsíce mě jen málokteré album dostalo takovým způsobem jako novinka od Lany Del Rey. Nemůžu si pomoct, ale “Ultraviolence” mě opravdu ohromně baví, poslouchám tu desku každodenně a pořád nemám dost. Ono to vlastně není vůbec nic zvláštního, ve své podstatě je to album poměrně prosté, minimalistické a intimní, přičemž hlavní roli zde samozřejmě hraje hlas hlavní protagonistky, což ovšem – naštěstí! – neznamená, že by snad instrumentální stránka byla nudná nebo dokonce odfláknutá.

Takhle řečeno to nejspíš nezní jako něco, co by si člověk měl okamžitě chtít pustit, ale je tu ještě jeden faktor, díky němuž je “Ultraviolence” tak dobré – a je jím něco, co se u popových interpretů takřka nevidí, a sice naprosto skvělá a pohlcující atmosféra. Uznávám, že některé skladby jsem si oblíbil opravdu hodně, jmenovitě hlavně “Cruel World”, “Ultraviolence”, “Brooklyn Baby”, “West Coast”, “Sad Girl”, “Money Power Glory” nebo “Fucked My Way Up to the Top” (uff, když to takhle vypíšu, tak jsem si toho oblíbil docela dost), ale důležité je, že právě díky oné celkové uhrančivé náladě deska funguje perfektně i jako celek. Je pravda, že v limitované edici je ke konci “Ultraviolence” už lehce natahované, ale poslouchám-li základní verzi, tak pak s výjimkou trochu slabší “The Other Woman” (byť žádný průser to určitě není) nemám co vytýkat.

Samozřejmě ještě musím zmínit, že i když jsem Lanu Del Rey nazval popovou interpretkou, kterou ve své podstatě je, je velice příjemné, že k opravdovému rádiovému popu má vlastně “Ultraviolence” dost daleko – stylově, stavbou desky (protože je to opravdu deska, nikoliv jen kolekce pár singlů a vaty) a hlavně onou atmosférou. Naopak jsem si při poslechu tu a tam vzpomněl třeba na kolegyni Lykke Li (jejíž letošní novinku Lana Del Rey s přehledem poráží, což jsem popravdě nečekal), ale dokonce i na věci jako Chelsea Wolfe v méně avantgardním pojetí (hlavní díky oné náladě) nebo Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. A to už je setsakra lákává pozvánka k poslechu.


Druhý pohled (Ježura):

Když před dvěma lety Lana Del Rey vydala své průlomové album “Born to Die”, byla to trefa do černého, protože něco podobného v první popové lize prakticky chybělo, a miliony lidí včetně mě na to zabraly. A protože jsem si z “Born to Die” spíše vybíral konkrétní písničky, než abych poslouchal album vcelku, jeho nástupci “Ultraviolence” jsem se rozhodl věnovat podrobnější péči.

Formálně je vše při starém. Melancholická a pomalá retro hudba korunovaná ve své zasněné nezúčastněnosti zcela podmanivým hlasem hlavní protagonistky je zpět a brnká na ty samé struny jako minulá deska. Dokonce mi přijde, že “Ultraviolence” jde v tomto ještě dál a alespoň v základní verzi, kterou jsem poslouchal, nenabízí snad žádné moderněji (v rámci celkové estetiky samozřejmě) střižené kusy, jako to dělal předchůdce. Výsledkem je kompaktní a vyrovnané album, které ale vůbec nenudí, protože se 51 minut základní verze podařilo naplnit dostatečně kvalitním materiálem na to, aby tuhle délku utáhl – a to prosím i po insturmentální stránce, která je většinou pohodová, občas rovnou dost povedená a fantastickému zpěvu sekunduje zcela důstojně.

Některé skladby jsou vyloženě skvělé (“Ultraviolence”, “West Coast”, “Pretty When You Cry”), jiné se mi libí o něco méně, ale deska se i tak celou dobu bezpečně drží ve vodách nadprůměru, a i když neskáču nadšením od začátku do konce, důvod ke stížnostem mi “Ultraviolence” nedává žádný. Naopak je to pokaždé velice příjemný poslech, který mě upřímně baví a užívám si ho.

Je mi tedy srdečně jedno, jestli Lana Del Rey vděčí za svůj úspěch penězům svých rodičů nebo jestli se snad na vrchol prosouložila, jak tvrdí někteří zlí jazykové. Skutečnost je taková, že je schopná psát a nahrávat skvělou muziku, a dokud jí tohle nadání vydrží a bude vydávat alespoň tak dobré desky, jako je “Ultraviolence”, tak si své hvězdné postavení naprosto zaslouží.


Třetí pohled (Kaša):

Stejně jako s Adele, i v případě Lany Del Rey jsem poměrně dlouho odolával a její tvorbu jsem cíleně ignoroval, přestože ani mě neminul úspěch “Summertime Sadness” z dva roky starého úspěšného kotoučku “Born to Die”. Už ani nevím co, ale něco se ve mně jednou zlomilo, dal jsem tomu albu šanci a zjistil jsem, že to není tak špatné, jak jsem se celou dobu domníval. A proto jsem k “Ultraviolence” přistupoval pln očekávání, zda se Elizabeth Grant, jak zní civilní jméno této popové hvězdy, podaří navázat na úspěšného předchůdce a zároveň odstranit neduh v podobě lehké nevyrovnanosti materiálu, kdy vedle sebe ležely naprosté pecky a hned o kousek dál naprosto tuctové záležitosti.

Toto je s příchodem “Ultraviolence” minulostí, ačkoli se tak děje na úkor absence nějakého prvoplánového hitu, které se na “Born to Die” daly najít. Neříkám, že je to album posluchačsky nepřístupné, ale vyložené pecky, které by už předem aspirovaly na rádiové mega-hity, zde chybí. Dalo by se namítat, že “Shades of Cool” nebo třeba skladba titulní tento potenciál mají, ale není tak výrazný, aby dokázaly zastínit ostatní písně, jež by tak zůstaly v druhé řadě. A to se mi na “Ultraviolence” strašně líbí. Vyrovnanost a jednolitá atmosféra. A to jde ruku v ruce s podmanivě éterickým hlasem Lany Del Rey, která vyspěla nejen po skladatelské stránce, ale rovněž jako zpěvačka. Nejlepší písně? Asi “Ultraviolence”, “Pretty When You Cry” a bonusová “Black Beauty”.

Upřímně se sám sobě divím, že se mi “Ultraviolence” líbí tak moc, protože jak obvykle nadávám, že na desce chybí nějaký moment překvapení nebo záležitost, která by oživila atmosféru, tak u Lany Del Rey tuto potřebu vůbec nemám. Já vím, že celé album je vlastně opakování stále jedné a též skladby, ale pokud člověk přistoupí na tu hru, že vypne a nechá se unášet tím neuvěřitelně sexy hlasem, tak nemá na poli popové hudby Lana Del Rey konkurenci. Překvapivě silná kolekce příjemných písniček. To mi v tomto případě ke spokojenosti stačí.


Ilya – In Blood

Ilya - In Blood
Země: USA
Žánr: atmospheric indie rock / ambient / trip-hop
Datum vydání: 1.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. In Blood
02. Isabel
03. Another Day
04. Sanctuary
05. Their Intent
06. Storm
07. The Truth
08. Gomez
09. Machine
10. Alone

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na naší planetě v současné době žije přes sedm miliard lidí, což je už opravdu hodně… není tedy divu, že se mezi nimi nachází i mnoho hudebníků. Další souvislosti jsou myslím docela zřejmé, takže už řeknu jen ten důsledek – dnešní hudební průmysl (v širším slova smyslu, včetně DIY undergroundu) vypadá tak, že každý týden vycházejí stovky a stovky desek (a to se s tím řádem nejspíš ještě dost držím při zemi). Je zřejmé, že není v silách jednoho konkrétního člověka to všechno poslouchat, takže se snad všichni pohybujeme jen v relativně úzkém žánrovém segmentu (někdo ho má širší, někdo zase užší, ale zase víc do hloubky, to už je jedno)… tak jako tak ani v tomto omezeném rámci nelze ani zdaleka stíhat všechno…

Úplně nereálné už však není, aby se někdo v tomto svém (obecně vzato úzkém) zaměření přece jenom prokousával velkým množstvím nahrávek (byť samozřejmě stále ne všemi) a snažil se z nich vyzobávat těch pár, co opravdu stojí za to. A těch je minimum, protože i zde naprosto přesně platí normální rozdělení a drtivá většina alb se drží někde okolo průměru. Já osobně ovšem mezi tyto lidi patřím a vážně se prohrabávám desítkami nezáživných a průměrných (a to ještě v tom lepším případě – v tom horší vyloženě sračkových) počinů. Proč to dělám, ptáte se? Jednoduše – existuje totiž šance, že po padesáti nudných odpadech se na vás usměje štěstí a vy zase jednou čirou náhodou narazíte na tu skvostnou desku, kvůli níž to martyrium podstupujete. A právě “In Blood” je tím skvostem, na nějž jsem po těch padesáti žumpách konečně narazil, absolutně se do něj zamiloval a propadnul jeho kouzlu.

Upřímně vlastně ani pořádně netuším, co jsou Ilya zač… zatím jsem to moc nezjišťoval, jelikož jsem se doposud nedokázal odtrhnout od poslechu. Vím jen to, že pocházejí ze San Diega ve Spojených státech amerických a že “In Blood” je jejich třetím albem… přesto když jsem tu nahrávku slyšel, okamžitě jsem těmhle neznámým lidem šel nasypat svoje prachy, aby mi desku poslali, protože “In Blood” je tak fantastická záležitost, že vám prostě nestačí to mít jen jako pár megabytů na disku a že moc rádi zaplatíte poštu přes půl planety, abyste tohle měli doma v polici.

Vím, že doposud nepadla ještě jedna důležitá věc a že vy sami jste se na ni už možná v duchu zeptali – a co že tedy ti Ilya hrají? Pokud bych si to chtěl hodně zjednodušit, neváhal bych říct, že je to prostě neskutečně podmanivá záležitost, přičemž věřím tomu, že pokud je mezi vámi někdo, kdo už měl s “In Blood” tu čest, tak by jen souhlasil, že to sedí víc než cokoliv jiného. Nicméně vzhledem k tomu, většina z vás se s Ilya nejspíš doposud nesetkala (samozřejmě aniž bych vás chtěl podceňovat – znalcům se omlouvám, jsou-li zde tací), zkusíme to trochu rozvést, byť to bude docela oříšek, protože už vás možná letmo napadlo, že se nebude jednat o úplně záležitost jednoho žánru.

Zanechme už však zbytečného tlachání a pojďme na věc. Kdybyste to chtěli jednoduše, asi bych tuhle hudbu mohl (bez jakéhokoliv nároku na terminologickou přesnost) nazvat dejme tomu atmosférickým indie rockem… Pokud bych chtěl ovšem udělat radost všem milovníkům škatulek mezi vámi, hned vzápětí bych k tomu musel dodat, že na “In Blood” zaslechnete rovněž vlivy třeba ambientu nebo trip-hopu. Na první pohled to možná zas až tak šílená kombinace není, ale vtip je v tom, že ve finále Ilya pořádně nezní ani jako jeden z těchto stylů. Všechno to tam je, ale tak nějak to není jedno z toho, všechno se to tam mísí ve specifickém podání, výsledkem čehož je pak… no, nebojím se říct, že opravdu vlastní zvuk.

Žánry ovšem stranou, protože na “In Blood” je stěžejní úplně jiná věc, kterou je samozřejmě atmosféra. Ta je přímo ukázková… nádherně zvláštní a poměrně unikátní, každopádně však rozhodně hluboká a působivá. Je to takové ponuré a svým způsobem i neveselé, přitom to však není žádná deprese, protože zároveň s tím je to pořád hodně příjemné a tu a tam úplně přirozeně vysvitne i lehce pozitivnější tón. Tak jako tak, ve všech ohledech jsou Ilya zcela podmaniví. S tím tak trochu souvisí i způsob, jakým kapela hraje… žádný nástroj na sebe nestrhává pozornost a všichni hrají čistě pro potřeby hudby jako celku. Snad jediný prvek, jenž vystupuje do popředí nad ostatní, je výtečný vokál Blancy Fowler, ale i to byl rozhodně skvělý tah, jelikož… je to prostě perfektní tak, jak to je.

Samotná deska rozhodně není jednotvárná a každá jedna skladba má svou vlastní tvář, díky níž se odlišuje od ostatních, ačkoliv je celek stále komplexní a drží pohromadě. Zároveň žádná píseň není byť i jen o trochu slabší a Ilya jsou ve všech svých polohách uvěřitelní a dechberoucí… A je úplně jedno, jestli zahrají temnější kus jako působivou “Sanctuary” či hutnou “Storm”, poklidnější “Another Day”, jestli zrovna vysvitne trochu pozitivnější nálada jako v případě “Their Intent”, nebo jestli dojde na rozmáchlejší (avšak stále poměrně minimalistickou) “Gomez”. Ve všech případech je to skvost, Ilya fantasticky pracují s gradací a dokážou svého posluchače chytnout a už nepustit. Třeba taková “Gomez” je opravdu obrovská síla… není to nic explicitního, ale i ve své (v podstatě) jednoduchosti je to naprosto uhrančivé. Jak si u spousty nahrávek stěžuji, že tomu chybí jakékoliv hlubší sdělení a nějaký přesah, zde máte naopak příklad, jak bych si tu hloubku představoval.

Ilya

Nemůžu si pomoct, ale téhle skupině žeru úplně každý tón, který na “In Blood” zahraje. Řeknu to zcela upřímně – pro mě osobně je “In Blood” prozatím jedno z nejsilnějších alb, která jsem v letošním roce slyšel. Ve všech ohledech úžasná nahrávka a Ilya díky ní ze dne na den povýšili do stavu mých oblíbených skupin. Naprosto suverénní a silná devítka… a klidně se přiznám, že o půl bodu vyšší hodnocení mi ještě pořád vrtá hlavou…

Když jsem se pak po nějakém čase (který nebyl zrovna krátký) konečně alespoň částečně nabažil “In Blood”, rozhodl jsem letmo zkusit i předcházející dvě alba Ilya, “Leaving Sans​-​Souci” (2006) a “Poise Is the Greater Architect” (2002). Vzhledem k tomu, že je slyšel v podstatě až těsně před recenzí, nedovolím si ještě porovnávat, ale jednu věc vám řeknu hned – je to naprosto stejně fenomenální jako “In Blood”, takže poslech ani zdaleka nekončí!


Další názory:

Ilya respektive deska “In Blood”, což je první a zatím jediné album kapely, se kterým jsem měl tu čest, naprosto přesně zapadá mezi muziku, která je skvělá, děsně se vám líbí, ale přitom neobsahuje nic konkrétního, na co by se dalo ukázat a nazvat to důvodem celé té slávy. Je to nenápadné, minimalistické a technicky jednoduché, ale přesto to funguje tak skvěle, že se nestačíte divit a album jen ochotně protáčíte znova a znova. Já sice z “In Blood” nejsem až tak úplně na větvi jako kolega nade mnou, ale přesto mám pro tuhle desku jedině slova chvály, protože na ní není jediná nota špatně a naopak nabízí posluchači desítky minut jedinečných hudebních zážitků, které dokáže zprostředkovat jen málokdo. Jak vidno, k tomu, aby vznikla deska, která k posluchači promlouvá, není zapotřebí ničeho převratného, neboť “In Blood” je toho jasným důkazem. Pro mě osobně nesmírně příjemné překvapení a objev, jakých je jen pár, a věřím, že pokud se necháte zlákat k poslechu, budete mluvit úplně stejně.
Ježura