Archiv štítku: indie

Ritual Howls – Their Body

Ritual Howls - Their Body

Země: USA
Žánr: post-punk / coldwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Felte

Tracklist:
01. This Is Transcendence
02. A Manifestation of Time
03. Their Body
04. Perfume
05. Blood Red Moon

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rovnou se přiznám, že Ritual Howls jsem donedávna neznal, přestože tahle trojčlenná sebranka z Detroitu za sebou již nějaký ten rok existence okořeněný o pár alb (tři) a EP (čtyři) má. Hned po prvním poslechu jejich nového minialba „Their Body“ a přečtení nějakého toho základního infa a pár rozhovorů mi ale bylo jasné, že tahle skupina je přesně pro mě.

Tvrzení z oficiální Facebookové stránky, že „Ritual Howls vytvářejí surreální, introspektivní pochmurno, které by mohlo pohánět diskotéku v pekle; soundtrack pro vaše nejoblíbenější noční můry a nejhrozivější fantasie“ sice může být marketingovou vypočítavostí a je těžké mu dostát a zároveň neznít jen pozérsky zle (!!!) a hnusně (!!!!), v tomto případě ale zcela odpovídá realitě, a to v té (takřka) nejlepší možné podobě.

To nejoptimističtější, „This Is Transcendence“, skladbu, kterou kapela označuje za svou nejpopovější (což ale v kontextu její tvorby může znamenat hodně věcí jen ne něco blížícího se mainstreamové vlně populární hudby), si odbudeme hned ze začátku a pak už jde všechno z kopce (tím nemyslím kvalitativně, nýbrž náladově). Co ale první píseň jednoznačně předznamenává, je transcendentální zážitek dýchající ze všech kusů. Toho trio Bancell, Samuels a Saginaw dosahuje mimo jiné skrze nepřeberné množství ozvěny, tak si rozumějící se žánrem coldwave. Na rozdíl od jiných podobných seskupení se však za touhle neproniknutelnou masou neskrývá jen prázdné bezobsažné nic, ale další a další vrstvy.

Základ je přitom tak prostý – jednoduché elektronické beaty a syntezátor, společně připomínající zlatou éru osmdesátkového diska. Když si k tomu ale přidáte mysticky zahalenou kytaru, místy hutně zkreslenou, místy jen tak tiše předoucí basu a sem tam industriální sample, vznikne daleko komplexnější a zajímavější celek, stále však neúplný.

Možná se to tak nemusí ze začátku zdát, ale přestože hudba je zajímavá a přitažlivá sama o sobě, většinu pozornosti na sebe nakonec upoutá zpěv, kolem nějž se všechno točí. To už je ostatně dáno samotným tvůrčím procesem Ritual Howls, kdy jsou prvotně psány texty a až podle nich vzniká hudba (o to víc mne mrzí, že jsem údajně Lovecraftovské texty nebyl schopen nikde sehnat). Snad ještě větší podíl v nabití tohoto dojmu má však projev Paula Bancella, jehož monotónní hluboký zpěv (místy téměř recitace) zcela dokonává mrazivou atmosféru a svého vrcholu dosahuje v „Perfume“, kde jeho intonace a frázování v kombinaci s klaustrofobickým syntezátorem, akční basou a stále sice zahalenou, ale daleko intenzivnější kytarou než ve zbytku skladeb, získává rozměr zkázonosného proroctví.

Ritual Howls

Za vrchol alba ale považuji jiný kus. V závěrečné „Blood Red Moon“ se střetávají všechny předchozí elementy a jsou zde umě smíchány v depresivně steampunkový western, s kytarou místy připomínající druhé album Davida Lynche a Lindemannovským zpěvem z dřívějších desek Rammstein (němčina by sem padla dokonale). To vše dohromady tvoří celek překypující hypnotickou ponurostí.

Pokud vám tedy nijak zvlášť nevadí trochu toho osmdesátkového patosu, beznadějná atmosféra a místy repetitivní tuc-tuc-tuc-tuc beaty, nebojte se Ritual Howls okoštovat – nemusíte být zrovna unešeni, ale zklamání se s největší pravděpodobností vyhnete.


Astronautalis – Cut the Body Loose

Astronautalis - Cut the Body Loose

Země: USA
Žánr: indie hip-hop
Datum vydání: 13.5.2016
Label: SideOneDummy Records

Tracklist:
01. Kurt Cobain
02. 1515 Washington
03. Running Away from God
04. Kudzu
05. Guard the Flame
06. In the Tall Grass
07. Attila Ambrus
08. Forest Fire
09. Cut the Body Loose
10. Sike!
11. Boiled Peanuts [feat. Lizzo]

Hrací doba: 41:19

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem se poprvé setkal s Astronautalisem (a.k.a. Andy Bothwellem), respektive s jeho doposud posledním albem „This Is Our Science“, poslal mě tenhle nenápadný blonďák z Floridy do kolen. Vytříbené indierockové písničkářství projevující se v lehkosti, s níž se silné melodie pojí s údernými beaty, korunuje precizní flow a jako celek tenhle počin žeru i po pěti letech od jeho vydání. A to ani nemluvím o parádních textech, v nichž lehce nadsazené osobní storky střetávají fantaskní příběhy geniálních osvícenců, kteří před dvěma sty lety docházeli zásadních vynálezů. Co vám budu povídat, po takhle silné desce bylo pětileté ticho, byť proložené vydatným koncertováním, dokonalou torturou, která z trpělivého čekání postupně evolvovala v neskrývaný hlad po novém materiálu.

Klipovka „Sike!“ vypuštěná dlouho před vydáním desky nabídla řadný „sike“ (čti psycho) beat a text, který si nepokrytě dělá prdel z gangsta rapperů a jejich rádoby true životnímu stylu spojeného s fakt otřesnými písněmi o kurvách, fellas, bros a zmrdech odvedle, co mi předevčírem přemalovali fasádu na červeno nějakým nebožákem. Elektronická nabasovaná jízda má k jeho typickému projevu ale docela daleko a signál, že Astronautalis svůj dosavadní hudební vývoj neobrátil úplně na ruby, vyslal o měsíc později další klipovku, „Running Away from God“, tentokrát na mnohem melancholičtější notu. Dvěma písněmi však ani zdaleka nelze ani zdaleka shrnout celou desku, alespoň v případě Astronautalise ne… takže je třeba se jí podívat blíže na zub.

„Cut the Body Loose“ začíná celkem klidně. Andy na začátek nevytáhnul silné hymny jako v případě „The River, The Woods“ a „This Is Our Science“ z předchozí desky – čímž ovšem nechci říct, že by se držel při zemi, ale kolem a kolem na to jde prostě jinak. Vypravěčský um mísí se strojově přesnou dikcí a díky žesťovým nástrojům a intimnější náladě míří spíš vysedávat na bar se sklenicí skotské, než rozbouřit kluby zaplněné fanoušky. Pravda, umí i perfektně vypointované hymnické závěry, jak ukazuje třeba v „Running Away from God“, dobrá polovina skladeb se ale halí do melancholie vystavěné ze subtilního beatu, během jehož tepotu veškeré radosti i strasti blednou v oparu cigaretového kouře a tónech klavíru.

V řadě případů se ovšem Andy vzdálil svému charakteristickému písničkářství a mnohem více vychází z hip-hopového výraziva. Tam, kde převažují ležérní nálady, lze ještě slyšet rukopis tolik charakteristický pro jeho starší nahrávky – zejména v titulní skladbě a šestce „In the Tall Grass“. Hip-hopové kořeny jsou ale na „Cut the Body Loose“ cítit mnohem silněji, osobitý ksicht představený na předchozí desce je zde rozvedený do větší šíře a mnohem propracovanější. Opravdu výrazně z něj vyčnívají pouze dva momenty: jazzová jednohubka „Attila Ambrus“, jež vás takřka instantně vytáhne na taneční parket, a již zmiňovaná „Sike!“, která je pro svou čistě elektronickou náturu úplně jiná než zbytek desky… a přesto do ní nějakým záhadným způsobem zapadá, aniž by při poslechu vyloženě rušila.

Andy dokázal případnou rozháranost alba zkrotit a „Cut the Body Loose“ díky tomu působí pestrým, ale nijak přeplácaným dojmem. Na druhou stranu ale nemusí na někoho působit tak vyrovnaně jako předchozí album, jakkoliv mi přijde co do kvality zase o řád výš a díky menšímu počtu písní, které by na sebe strhávaly většinu pozornosti, vyrovnanější v trochu jiném ohledu. Při pozorování posledních alb diskografie je však vidět, že Astronautalisovo jméno neustále roste a popravdě by mě zajímalo, kde až se tenhle skromný Američan zastaví. Protože zatím to očividně nemá v plánu, a pokud jste si na jeho hudbu ještě neudělali čas, tak teď byste určitě měli.


The Bordellos – Extra Smooth / Will.I.Am, You’re Really Nothing

Sem tam se stane, že nám v jednu chvíli přijdou dva počiny od jednoho jména a občas se rozhodneme, že oba tituly nacpeme do jedné recenze. Dnes tomu nebude jinak, nejen proto, že obě recenzovaná alba (či spíš EPka) se dohromady vejdou přesně do 40 minut (a pár drobných, ale kdo na to kouká). Obě nahrávky jsou přitom dost rozdílné, jak se dočtete níže, takže dvojrecenze může nabídnout i zajímavé srovnání.

The Bordellos - Extra Smooth
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Extra Smooth

Prvním recenzovaným EPkem bude kratší z obou počinů, čtvrthodinka hudby nesoucí název “Extra Smooth”. Dalo mi docela zabrat, než mě napadlo, jak bych hudbu britských The Bordellos vystihnul a textem předal dál, protože ačkoliv tahle parta Britů hraje něco, co se jakž takž vejde do škatule “indie (lo-fi) folk”, popsat to něco jde jen ztuha. Táborákové brnkání na kytaru si jistě dovede přestavit snad každý z vás. “Extra Smooth” zní na první poslech, jako když tohle táborákové brnkání zkouší někde v teple domova hipster s pečlivě pěstěnou bradou, oblečen v již z výroby omšelém svetru za pár tisíc korun. A je k tomu v teskném, melancholicko-depresivním rozpoložení.

Nicméně tohle smutné brnkání do strun s táhlým vokálem jej po chvíli přestane bavit, takže do onoho folku začne přimíchávat bicí a kytaru, za které usadí pár dalších spoluhráčů. V duchu lo-fi filosofie je ukňouraná kytara řádně falešná a zahulená a o vokálu, stejně jako v předchozí skladbě, je docela škoda mluvit. Upřímně řečeno, měl jsem občas co dělat, abych zvládl úvodní dvě skladby (titulní “Extra Smooth” a následující “Harmonium Glass”), protože zpěvák Brian (alespoň doufám, vzhledem k tomu, že zpívá i druhý člen, Dan a není tak docela jasné, kdo se v jaké skladbě vyznamenal) zkrátka zní, jako když tahá kočku za ocas.

To se sice po zbytek alba nijak nelepší, nicméně instrumentální stránka je na tom znatelně lépe. V následující písni “Nostalgia” se objevuje jednoduchý beat a minimalistická elektronika, v “Running Back to You” pro změnu klavír a foukací harmonika. Zpěv je výjimečně snesitelný a poprvé na albu do celé písně skutečně tak nějak sedne. Pomalá melancholie je jednoznačně nejlepším kusem “Extra Smooth”. Poslední “Tastes Like Summer” se obloukem vrací zpět k první polovině alba, namísto ukňourané elektrické kytary však tasí jinou, hutnější, poslouchatelnější. Takovou stonerovější, chtělo by se říct. Každopádně lepší, než tomu bylo v “Harmonium Glass”. Otravný vokál bohužel zůstává.

Z “Extra Smooth” je cítit, že The Bordellos zkrátka chtějí dělat věci jinak, nicméně v jejich podání to vypadá tak, že se to “jinak” v zásadě nedá poslouchat. Deska není ani extra, ani smooth, spíš z ní mám dojem, že přístupem tu mám co dočinění s přístupem pokus-omyl. A podle toho i album vypadá – pár slušných nápadů, ale taky spousta věcí, které raději měly zůstat v koutě harddisku a nikdy nespatřit světlo světa. Věřím tomu, že tohle ípko si nějaké fanoušky určitě najde, stejně jako přístup k hudbě (který je v základu docela sympatický), osobně si ale nedokážu tak docela představit, kde bych je hledal. Ani ne čtyři body z deseti, především za skladby “Nostalgia” a “Running Back to You”.


The Bordellos - Will.I.Am, You're Really Nothing
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 5/10

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Will.I.Am, You’re Really Nothing

Druhým pomyslným pánem na holení je ípko odvážného jména “Will.I.Am, You’re Really Nothing”. A pokud bych se měl hned od začátku pustit do srovnávání s předchozím počinem, pak tahle fráze platí doslova. Delší ze dvou nahrávek je v kontrastu s podivným hipsta folkem jako nebe a dudy. Pořád je v tom slyšet prapodivný styl, který s sebou tahle kapela vláčí, je ale třeba uznat, že druhá nahrávka je podstatně silnější a jistější v kramflecích.

Úvodní song na tom sice opět není nejlépe, nicméně tentokráte není na místě mizerný zpěv, který je ve středních tónech kupodivu velmi dobře poslouchatelný a uchu příjemný. Ve většině případů to je ale spíše změnou zpěváka (přičemž pořád nevím, kdo kdy vlastně stojí za mikrofonem). Horší je to s kytarou, která je rozladěná jako ženská s krámy. Zbytek alba je na tom ale většinou podstatně lépe. Kytara sice zní pořád více nebo méně falešně, jenže v rockovějších písních dává faleš písním slušný kus punkového feelingu, vychlastaného mládí a prvních garážových pokusů. To na rozdíl od otravného kňourání zní přece jen mnohem sympatičtěji.

Písně z tohoto ranku, třeba “Public Execution – Gangnam Style” (i přes ten debilní název) nebo “The Gospel According to Julian Cope”, jsou rozhodně z té lepší části. Stejně jako na “Extra Smooth” se najde i nějaký ten klavírní song (v tomto případě kratičká skladba “Moonface”), stejně jako příjemná folková vydrnkávačka “The Sweetest Hangover”. “Will.I.Am, You’re Really Nothing” je ale mnohem pestřejší a nabízí i písně, které ani nevím, jak bych zaškatulkoval. “My Dream Festival” ze všeho nejvíc připomíná psychedelický dialog mezi atmosférickou elektronikou a špinavou kytarou. Sedmá “Straight Outta Southport” se nese v podobném duchu, jen namísto kytar tu hladí uši minimalistická klavírní melodie.

Jestli je z “Extra Smooth” cítit, že The Bordellos chtějí dělat a dělají hudbu jinak, z “Will.I.Am, You’re Really Nothing” tohle poselství křičí z plných plic. Docela mě po prve recenzované desce překvapilo, jak dobře se dá tahle divná alternativa poslouchat a ani u těch nejdivnějších tracků člověk vyloženě netrpí. Má svoje osobité kouzlo, kterým promlouvá k posluchači skrze svoji sbírku nálad. Z většiny z nich je sice cítit silné zamlžení alkoholem a noční melancholii, to ale na jistém geniu loci nic moc nemění.

I proto není “Will.I.Am, You’re Really Nothing” vyložený průser. Na rozdíl od “Extra Smooth” totiž dokáže tahle nahrávka s pojmem “lo-fi” pracovat výrazně ve svůj prospěch. Pokud bych měl nějak hodnotit, bude to hlavně o pár zajímavých nápadech a především pak pocitech, protože čistě objektivně se “Will.I.Am, You’re Really Nothing” pořádně hodnotit rozhodně nedá, přinejmenším po stránce produkce a zpracování. I výkony hráčů bych raději přešel, nicméně to by z toho hodnocení nezbylo nic než jen relativně pozitivní dojem, který známku dost zkresluje směrem nahoru. Když vezmu v potaz všechny aspekty, se střízlivou hlavou sáhnu k čistému průměru – což můžou brát The Bordellos ještě jako docela výhru.


Dog, Paper, Submarine – Dog! Paper! Submarine!

Dog, Paper, Submarine - Dog! Paper! Submarine!
Země: Švédsko
Žánr: alternative indie lo-fi rock / pop
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

Pomalu, pomalu, dámy a pánové – než budete číst dál, vraťte se ještě jednou o kousek nahoru a přečtěte si znovu a pořádně tu žánrovou škatulku, kterou jste napoprvé jen letmo přelétli očima. Alternative indie lo-fi rock / pop… máte to? Super, protože nic dalšího vlastně ani vědět nepotřebujete – Švédové Dog, Paper, Submarine totiž znějí přesně tak, jak říká jejich šílené stylové zařazení. Jakkoliv se to totiž může zdát jako samoúčelné honění co nejpošukanější hudební škatulky, ve skutečnosti to tu muziku vystihuje poměrně přesně.

Pojďme to ovšem vzít podrobněji. Alternativa je jasná – prostě to nezní jako úplně zaběhnutý standard a v komerčním rádiu na podobný sound asi jen tak nenarazíte. U slovíčka indie taktéž není co řešit – ten rokec v podání Dog, Paper, Submarine opravdu zní nezávisle (a opět bych mohl zopakovat to o tom rádiu z předchozí věty). Lo-fi snad rovněž nemusíme vysvětlovat – zvuk je syrový, hodně jednoduchý, žádné dodělávky nebo chemie, naopak tu je jen úplný základ, jenom kapela a její nástroje, nic víc, nic míň.

A co tam dělá ten pop? Inu… ačkoliv jsou Dog, Paper, Submarine především rokenrol, úplně v pohodě si sem tam střihnou nějaký motiv, díky němuž se ten pop do oné škatulky vyplatí narvat, viz třeba až vlezlý refrén “Oxygen”. Nehledě na fakt, že jsem si během poslechu “Dog! Paper! Submarine!” úplně beze srandy sem tam vzpomněl třeba na The Beatles (ostatně, celý počin zní trochu retro, jako by spíše vznikl v jejich době). Ale ne vždy, protože třeba “Be Afraid of the Man in the Moon!” se nese v duchu elektroniky, u níž se člověk nemůže rozhodnout, jestli mu to evokuje vesmír, drogy, staré sci-fi komiksy z Ábíčka nebo Nintendo.

K tomu všemu pak přidejte zábavnou a pěkně slyšitelnou baskytaru, některé dost povedené momenty (hlavně “Giant Crow”, “Shine”), občasný ostřejší závan (úvodní “Anglerfish”, střed “Giant Crow”) a vyjde vám… ano, vlastně dost povedený počin.