Archiv štítku: industrial metal

Liveevil – Blacktracks

Liveevil - Blacktracks

Země: Česká republika
Žánr: industrial / electro metal
Datum vydání: 3.3.2016
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Ended Run
02. Amper
03. Devilation
04. Vibes
05. Midnight Bay
06. Encounter
07. Hypercharger
08. Tomorrow’s Call
09. We Stand Alone

Hrací doba: 36:55

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Liveevil nikdy nebyli nějakou extrémně chytrou a hlubokou kapelou. Jakkoliv se to třeba Petrovi Staňkovi nemusí líbit a v rozhovorech bude vykládat, že si polepšil, po hudební stránce se po svém (pravda, nedobrovolném) odchodu ze Silent Stream of Godless Elegy vydal v rámci Liveevil k větší jednoduchosti a, řekněme, do méně intelektuálně náročnějších vod. Tak to je. Nicméně ačkoliv jsem tvrdil, že Liveevil nejsou a nikdy nebyli žádní velcí filozofové, rozhodně tím neříkám, že to je nutně špatná kapela. Naopak, mě jejich electro metal s proklatě chytlavými refrény vždycky docela bavil a i minulé album „3 Altering“ jsem si navzdory některým výhradám vlastně užil. Ale tím spíš nepochopitelné mi přijde to, jakým způsobem zní „Blacktracks“

Nebudu to nijak prodlužovat ani chodit kolem horké kaše – „Blacktracks“ mi přijde jako hodně nepovedné, místy dokonce vyloženě hloupé album. Formálně vzato se sice Liveevil příliš nezměnili a stále si frčí na vlně electro / industrial metalu (vydavatelská firma tomu teď začala říkat prďácky cyber metal… oukej, proč ne, když jim to dělá dobře) a na první pohled by to mohlo vypadat, že jediné, co prošlo změnou, je image kapely. Ta se totiž rozhodla, že asi bude lepší upustit od civilního vzhledu a radši se zmalovat od hlavy k patě, což při veškeré úctě v tomhle podání vypadá příšerně (asi vesnický Combichrist). Což možná sedí – jako by to předznamenávalo i kvality samotného „Blacktracks“.

Ta deska je prostě taková trochu „redneck“ a je to neškodný čajíček, který leckde páchne vysoce nesympatickou podbízivostí. Jestliže jsem se ještě posledně na „3 Altering“ bavil u mocně hitových refrénů, na „Blacktracks“ mi refrény mnohdy přijdou naopak vysloveně otravné. Chcete-li příklady, není problém, ukažme si prstem třeba na „Encounter“, „Midnight Bay“ nebo videoklipovou „Devilation“. Avšak není to problém jen v refrénech, třeba takové „Tomorrow’s Call“ nebo „We Stand Alone“ mi připadají regulérně blbé jako celek. V neposlední řadě mě pak také vysoce irituje ženský vokál, který se v několika písničkách také objevuje. Ani ne tak kvůli tomu, že by byl špatný, jako spíš kvůli tomu, že to zní jako strašný kýč.

Místy „Blacktracks“ vážně zní jak taková ta kýčovitá vidlácká gotika, jaká horem dolem frčí hlavně v Německu. Vedle toho se Liveevil na novince až přílišným způsobem snaží přiblížit takovým Deathstars, a to nejen po stránce oné zmalované image – však i sám Staněk místy zní, jako kdyby začal brát školu zpěvu od Whiplashera. Především lekci „Hluboký mužný vokál, z něhož zvlhne spodní prádlo každé fanynce“ zjevně absolvoval na jedničku, jelikož místy je ta podoba skutečně do uší bijící.

No, a další věc, jež „Blacktracks“ v mých očích hodně ubírá, je také produkce a sound alba. Věřím tomu, že za tohle prohlášení mě budou chtít mnozí pranýřovat a budou si myslet, že jsem debil – vždyť, ty vole, to přece dělali venku. Jakože v zahraničí, chápeš? A produkoval jim Kärtsy HatakkaWaltari! To je sice hezké a vlastně je to na tom výsledku dost slyšet. Ne, že by dříve Liveevil disponovali nějakým vyloženě osobitým soundem, který by nikdo neměl, ale tohle je prostě bezpohlavní mainstreamově metalová produkce. Takový ten „Nuclear Blast metal“, jestli si rozumíme. A vlastně nejen zvukově, ale i hudebně. A to dle mého názoru vážně není nic, čemu by bylo nutno tleskat.

Vzato kolem a kolem jsou na „Blacktracks“ vlastně jen dva momenty, které mi přijdou v pohodě a u nichž bych si s přivřenýma očima dovolil říct, že se mi trochu líbí. Jedním z nich je pohodový refrén „Amper“, nicméně sloky jsou opět nudné. Druhým je pak ozvláštnění v podobě mluveného slova ve „Vibes“, což je asi to nejzajímavější, co Liveevil na své novince nabízejí. Doufám, že snad ani nemusím dodávat, že je to proklatě málo.

Liveevil

Bez dalších vytáček si řekněme, že „Blacktracks“ je nepovedené album, a vzhledem k tomu, že dřívější tvorba mě poměrně bavila, nebál bych se dodat i cosi o zklamání. Jestli chcete pořádný electrometalový masakr, který podobně jako Liveevil neholduje přílišnému filozofování, pusťte si radši něco jako Turmion Kätilöt, kteří mají asi tak o tři hvězdné atmosféry větší koule a jsou to takoví magoři, že je jim člověk tu jejich pošukanou image věří. „Blacktracks“ však moc za pozornost nestojí.


Phobonoid – Phobonoid

Phobonoid - Phobonoid

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 19.12.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Jméno Phobonoid by vám nemuselo být úplně neznámé. Máte-li dobrou paměť, teoreticky byste v ní mohli vyštrachat informaci, že tenhle italský projekt už u nás jednou v recenzích proběhl. Když jsem svého času psal o debutovém ípku „Orbita“, byl jsem regulérně nadšený. Hrajete-li kosmický black metal à la Darkspace, máte moji pozornost; hrajete-li takový kosmický black metal ve vysoké kvalitě a s uhrančivou atmosférou, máte dost velkou šanci, že mě to dostane, protože mě tahle žánrová forma baví. A vážně hodně mě bavila i „Orbita“. Když tedy došlo k ohlášení první dlouhohrající desky Phobonoid, docela jsem se těšil a doufal jsem, že to bude opětovně síla jak prase. Nicméně, tentokrát to až zas tak jednoznačné není…

„Orbita“ mě tehdy sebrala vlastně hned na první poslech. Fakt se mi to přesně trefilo do nálady a už od úvodního rande mě ta nahrávka měla v hrsti, dál jsem jen vychutnával. Doufal jsem, že „Phobonoid“ zapůsobí podobně, tak jsem to vpálil do přehrávače… a ono nic. Dal jsem tomu víc poslechů… a pořád vlastně skoro nic. Na pilotním EP na mě okamžitě dýchla ona pověstná hloubka „Temnéhovesmíru“, ale zde, ač ve stejném pojetí a formálně i ve srovnatelné kvalitě, mě to prostě nesložilo. Jako by „Phobonoid“ bylo plošší a trochu postrádalo právě onu hloubku, bez jejíž přítomnosti obdobná muzika nemůže fungovat.

Trvalo mi to docela vysoký počet poslechů, než jsem na „Phobonoid“ konečně začal slyšet to, kvůli čemu jsem přišel. To album je vlastně poskládané chytře a je v tom spousta kvalitních nápadů. Třeba některé riffy či vyhrávky ve skladbách jako „Alpha Centauri“, „Eris“, „Frammenti di luce“ nebo třeba finální titulce „Phobonoid“ jsou bezesporu skvělé. A vlastně mi ani nevadí, že některé písně nápadně připomínají materiál z ípka (kupříkladu podobnost mezi „La sonda di Phobos“ a „Lo spettro di Deimos“ v podstatě nelze neslyšet).

Všechno je to vlastně super, ale navzdory všem výtečným nápadům a nepochybnému skladatelskému umu, jímž Lord Phobos, tedy jediný člen Phobonoid, disponuje, se mi zdá, jako kdyby trochu chyběly ty spodní proudy, ten nátlak na posluchače. Spíš než vlastní materiál a jeho kvalita v tom možná trochu bude mít prsty i zvuk nahrávky, který je sice podobný ípku, ale ne úplně stejný. Možná mi chybí i výraznější elektronika, jež na desce hraje minoritní roli (ale tu a tam se ozve – viz třeba „Tachyon“). Když bych to měl vyjádřit trochu poeticky, tak „Orbita“ byla výletem do vesmíru, zatímco v případě „Phobonoid“ se člověk jen kouká teleskopem.

To taky samozřejmě není úplně špatně a má to něco do sebe, ale proč se spokojit s civěním do teleskopu, když se člověk může v nekonečných hlubinách kosmu i proletět. Nechápejte mě zle, „Phobonoid“ je povedené album, které rozhodně patří do nadprůměru a které se do té nadprůměrné sorty nedostalo jen s odřenýma ušima (a to myslím upřímně). Akorát očekávání možná byla nastavena příliš vysoko. I přesto však Phobonoid zůstává zajímavou kapelou, jejíž kroky budu nadále sledovat.


Alien Syndrome 777 – Outer

Alien Syndrome 777 - Outer
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. An Unconscious Reflection
02. Symmetriads
03. The Bleeding Anthill of the Universe
04. Intermission: Mirrors
05. Unearthly Reveries Unveiled
06. To Balance and Last
07. Black Box

Hrací doba: 31:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR / Against PR

První pohled (H.):

Dnes si tu zase jednou představíme velice zajímavou debutovou nahrávku, na níž se to hraje na úrovni, jíž ani mnohé zavedenější formace nedosahují. Jenže ačkoliv je tahle italská smečka s poměrně zvláštním názvem Alien Syndrome 777 novým pojmem na scéně, v pozadí se skrývají docela zkušení muzikanti, kteří se v tom undergroundovém metalu už nějakou dobu pohybují. Na druhou stranu, „hraju dlouho“ v žádném případě automaticky neznamená, že „hraju dobře“, což si mnozí kritici i fanoušci bohužel občas myslí, takže přítomné zkušenosti ještě nejsou zárukou, že to album hned bude šleha. Obecně vzato. V případě „Outer“ se to ovšem naštěstí povedlo, přinejmenším tedy svým způsobem.

Co bude nyní následovat, je vám asi zřejmé, je to ostatně takové recenzentské klišé. Samozřejmě se pokusíme si trochu rozklíčovat, co za muziku si to Alien Syndrome 777 na svůj regulérní debut (předcházelo mu pouze demo „A.S. 777“ z roku 2009) vlastně připravili. Italové se pustili do nápaditěji podaného black metalu, který je – docela logicky a očekávatelně vzhledem ke sci-fi tématice skupiny – potažený znatelnou vrstvou industriální nálady.

A tahle znatelná industriální nálada se rozhodně neprojevuje jen třeba v atmosférické (a fakt hodně dobré, jen tak mezi námi) mezihře „Intermission: Mirrors“, intru „An Unconscious Reflection“ a outru „Black Box“. Svou náklonnost k elektronice Alien Syndrome 777 ukážou hned v prvním regulérním tracku „Symmetriads“, kdy po blackmetalovém rozjezdu na pár vteřin zapojí tvrdé elektronické beaty – žádné levné samply, jak to u mnohých metalových kapel bývá, ale nefalšovaný rachot. A takhle to vlastně pokračuje i v dalším průběhu „Outer“, jelikož ten industriální nádech je na desce v podstatě všudypřítomný a mele se tam pod vrstvou kytarového běsnění vlastně neustále. Nicméně, asi by se slušelo zdůraznit, že i navzdory tomu Alien Syndrome 777 stále zůstávají především blackmetalovou formací a právě černý kov je tím základem, od něhož se vše ostatní na „Outer“ odvíjí.

Hádáte, že Alien Syndrome 777 jsou tedy dalším nemilosrdným industriálně blackmetalovým bucharem, kde se tepající elektronika hádá s blast beaty a syrovými riffy? No, do jisté míry to asi pravda je, ale jen do jisté míry. Už výše jsem zmínil, že se to Italové snaží hrát nápaditě, což tak nějak nepřímo říká, že to asi nebude tak bezhlavá sbíječka. Alien Syndrome 777 totiž na „Outer“ poschovávali mnohem větší množství různých vtípků. Několik parádních melodií sice potěší, ale na zadek si z nich asi nesednete, avšak těmi to nekončí. Příkladem budiž třeba třetí „The Bleeding Anthill of the Universe“, do níž kapela zabudovala výtečné čisté zpěvy.

Je sice pravda, že „Unearthly Reveries Unveiled“ a „To Balance and Last“ už nejsou tak dobré jako „Symmetriads“ a „The Bleeding Anthill of the Universe“, ale naštěstí si pořád drží kvalitu, nenudí a třeba zvolnění ve dvou třetinách „Unearthly Reveries Unveiled“ či další čistý vokál v „To Balance and Last“ za hřích taky stojí. Nechci tím ale vzbudit dojem, že „Outer“ ve druhé půli dochází dech a závěr už je slabší. Ten rozdíl je spíše minoritní a jinak si to drží úroveň celou dobu. A když nic jiného, debut Alien Syndrome 777 všehovšudy trvá jen lehounce přes půl hodinky, tudíž vzhledem k tomu, na jaké úrovni to Italové hrají, na nějakou nudu není moc čas.

Netvrdím, že je „Outer“ nějaké přelomové dílo, ale určitě je to kvalitní deska, která příznivce chytřejšího industriálního black metalu zcela jistě potěší. Dám příklad – pokud třeba s oblibou uctíváte alba typu „666 International“, pak právě pro vás je muzika Alien Syndrome 777 jako stvořená a v takovém případě to za slyšení asi stojí. Na druhou stranu je ovšem pravda, že jsem doufal v ještě o něco hutnější účinek a že bych si to dokázal představit ještě lepší. Kladné dojmy u mě rozhodně převažují a „Outer“ pokládám za nadprůměr, jen ten nadprůměr není nijak zvlášť vysoko.

Alien Syndrome 777 - Outer


Druhý pohled (Skvrn):

Přestože se o debutu Alien Syndrome 777 příliš nemluví, já si cestu k „Outer“ našel a ve skutečnosti ani nebyla příliš trnitá. Nahrávky Avantgarde Music se mi nejednou trefily do vkusu, a když k tomu přidáte parádní grafickou práci norského studia Trine + Kim, „Outer“ jsem zkrátka nemohl minout. Jen jsem nebyl s to pochopit, proč ta všeobecně malá porce publicity. Žánrová škatulka zajímavá, sestava taktéž. Nebo je frontman francouzských Smohalla málo? Že by v tom vězela jen souhra okolností nebo nakonec samotná hudba? Však čtěte dále…

Aby těch pochybností nebylo přespříliš, jedna jistota by se přece jen našla. To, čím se Alien Syndrome 777 na novince prezentují, lze bezpečně zařadit do šuplete s industriálním black metalem. Často se konají přelety k čistému blacku, avšak industriální složka si vždy nachází svou cestu nazpět a celé „Outer“ nezanedbatelně protkává. Nevyplouvá příliš na povrch, spíše dělá takový podmaz, ale vlastně proč ne, zvlášť když jsou klávesy do blackmetalového varu včleněňovány citlivým a organickým způsobem.

Alien Syndrome 777

Horší už je to s celistvým dojmem, jejž z alba mám. Přijde mi, jako by se Alien Syndrome 777 trochu hledali. Žádná ze složek, kterou v takové hudbě hledám, totiž není v podání kapely vyloženě perfektní. Vše se odvíjí již od zvuku, který především v kytarových pasážích působí přidušeně a jaksi polochcíple. Skladatelské nápady navíc nejsou tak silné, aby posluchače donutily se v ne úplně vydařeném soundu důkladně prohrabávat. Tím pádem pro mě ztrácí smysl i celý koncept, kterého se deska drží, a intro, intermezzo i pětiminutové outro mě nemají šanci vytrhnout. Pouze nezaujatě pozoruji.

„Outer“ rozhodně není zlé, jen mě nechává naprosto chladným. Poklidný konec „To Balance and Last“ a kousky jako „Unearthly Reveries Unveiled“ či „The Bleeding Anthill of the Universe“ se poslouchají příjemně, disponují slušnými nápady, ale jako celek mě zkrátka „Outer“ nevzalo. Možná, že slovo průměr zní v souvislosti s takovýmto typem hudby nepatřičně, ale dnes nemohu jinak, průměrné dojmy zkrátka převažují.


Prong – X – No Absolutes

Prong – X – No Absolutes
Země: USA
Žánr: industrial thrash metal / crossover
Datum vydání: 5.2.2016
Label: SPV GmbH

Tracklist:
01. Ultimate Authority
02. Sense of Ease
03. Without Words
04. Cut and Dry
05. No Absolutes
06. Do Nothing
07. Belief System
08. Soul Sickness
09. In Spite of Hindrances
10. Ice Runs Through My Veins
11. Worth Pursuing
12. With Dignity
13. Universal Law [bonus]

Hrací doba: 44:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nevím, jak to vidíte vy, ale já mám v hlavě zažitou takovou představu, že zaběhnuté kapely, které už mají na krku několik křížků a jsou považovány za pionýry svého stylu, se s přibývajícími odslouženými lety stávají čím dál víc závislé na svém klasickém materiálu a nové desky vydávají s čím dál většími rozestupy. Příkladů můžu jmenovat hned několik, ale asi nejznámějším budiž Metallica, o jejímž novém albu se mluví již roky. Samozřejmě neplatí totéž obecně na všechny skupiny a najdou se výjimky, které i přes vysoký počet odkroucených let na cestách vydávají alba jako na běžícím páse a mám takový dojem, že se do této sorty pomalu a jistě začínají řadit i Prong.

Aniž bych chtěl nějak přirovnávat americké industriální thrashery k legendám typu Motörhead, kteří si stejné nasazení udrželi až do úplného konce, tak Tommy Victor jako by chtěl svým fanouškům vynahradit nepříliš jistý přelom minulého a aktuálního tisíciletí, kdy to s jeho dítkem vypadalo všelijak, a sype z rukávu v krátkém časovém horizontu další placku, jež je tentokrát jubilejním desátým počinem v historii a nese název „X – No Absolutes“. Tommy Victor si je určitě jistý, že se s posledními alby zvedl zájem o jeho tvorbu a od posledního počinu „Ruining Lives“ z roku 2014 stihl vydat loni album předělávek „Songs from the Black Hole“, na nějž navazuje právě novinkou „X – No Absolutes“, od níž se obecně nečeká nic jiného než napodobení dvou povedených předchůdců.

Možná to může vypadat jako vypočítavost a snaha vytřískat z aktuální formy co nejvíc, ale když on ten Tommy Victor v posledních letech mění alba Prong ve skutečné zlato a vyšlo mu to i tentokrát. Novinka možná není jako celek tak mocně nadupaná, jako bylo „Ruining Lives“, a dokázal bych si představit, že by se na dvě skladby nedostalo, ale při poslechu celé desky se pořád hodně dobře bavím, takže nevidím důvod, proč nemít z dalšího alba Prong v tak krátké době radost.

Hudebně se nic zásadního nemění, takže komu se líbil takový odlehčený industriální thrash metal s punkově melodickými refrény na posledních dvou albech, tak by neměl mít s „X – No Absolutes“ nejmenší problém, protože se pokračuje tam, kde se minule skončilo. Rytmika je skočná a nakažlivě vlezlá, kytarové riffy účelně jednoduché a Tommy Victor hbitě přechází od jednoho sloganu k druhému, díky čemuž jsou písně snadno zapamatovatelné. Ten jeho punkový vokál do tvrdých riffů a pochodovým rytmům bubenického novice Artura Cruze sedí jako prdel na hrnec, a přestože to z toho mého zběžného popisu může vyznívat jako kolekce primitivních songů, tak věřte, že Prong mají na nové placce co nabídnout, ačkoli to není nic překvapivého.

„X – No Absolutes“ začíná pěkně zostra mlátičkou „Ultimate Authority“, která je klasickou Prong vypalovačkou na otevření alba, což znamená, že Victor jasně odsekává text na výrazném hudebním podkladu, jehož hlavním lákadlem je skvělá kytara s lehkým HC odérem. Ten HC nádech je pak v refrénu podporován sborovými vokály. Přesně tohle je typ skladeb, které od Prong můžu, takže když se pokračuje v podobně laděné „Sense of Ease“, chrochtám blahem, protože moderně střižený thrashový uragán v crossoverově industrálním hávu má v podání této trojice sílu. Naštěstí je podobných kompozic na albu více a jsou rozesety na ploše celé hrací doby, takže se nedá říct, že by třeba závěr desky ztrácel na naléhavosti.

Prong

Stejně jako poslední dvě alba je i „X – No Absolutes“ vyrovnanou kolekcí písní, kde se logicky dostane i na odlehčenější kusy, jrž k té aktuální hitové podobě Prong tak nějak patří. Aktuálně obstarává pozici vlezlé hitovky třetí „Without Words“ a skoro-titulní „No Absolutes“. Obě hrají v rychlejším tempu a na první poslech je zřejmé, že aniž by zaváněly snahou o řiťolezectví velkým rádiím a posluchačům, již se štítí kytar, tak mají do nabroušenosti „Ultimate Authority“, „Worth Pursuiting“ a „Universal Law“ daleko. Najde se však i případ, kdy to Victor s tou snahou o hitovost už trochu přepískl a za mě je to šestá „Do Nothing“, která na mě působí jako slaboučký odvar vzdáleně připomínající pomalejší písně od Fear Factory, a to včetně pokusu o andělsky čistý vokál v refrénu. Celkově mi tahle kompozice ke zbytku nezapadá, a neměl bych tak nic proti jejímu vyřazení z finální tracklistu, protože jediné, co dokazuje, je to, jak Tommy Victor coby vokalista vyrostl.

Přestože se na albu nachází třináct položek (včetně bonusové „Universal Law“), tak nelze říct, že by nudilo, protože aktuální tvorba newyorských metalistů je mi mnohem bližší než ta, již předváděli v 90. letech. Tím, jak se Tommy Victor nechal ovlivnit řadou svých vedlejších působišť a hostovaček, tak se mu podařilo zabezpečit to, že Prong jsou schopni vydávat svěží desky a znít přitom uvěřitelně a neustupovat ze své cesty. Jasně, toho thrash / groovu je tam možná méně než na starších počinech, ale jistá porce industriální strojovosti a řízné kytary mi k aktuálnímu, variabilnějšímu Tommy Victorovi sedí mnohem více. Jen si pusťte skladby jako „Cut and Dry“ či „Worth Pursuing“ a pochopíte, že Prong stále umí.

Prong – X – No Absolutes

Celkově vzato je „X – No Absolutes“ albem, na které může být Tommy Victor a jeho dva kolegové náležitě hrdí, protože i když přináší vlastně jen další variaci na osvědčené postupy z let nedávných, tak díky své soudržnosti, spádu a upřímné barvitosti mají Prong oproti obdobně stárnoucím kapelám jednu nespornou výhodu. Není to na nich vůbec vidět. Bravo.


Zā Lä Thü – Zā Lä Thü

Zā Lä Thü - Zā Lä Thü
Země: USA
Žánr: industrial death metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Enslaved Walk Free
02. To Bind and Purge (Cosmic Dith·er)
03. Vril Machine
04. Electron Souls with Bleeding Eyes
05. Hail Hail Babalon
06. Flame of Torture
07. Val-Kree
08. The Opening of the Portal
09. We Invoke, We Invoke
10. Serpent Power

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Dnes, milé děti, si na začátek povíme jeden z postulátů, jak poznat zajímavou muziku. Dobře si to zapamatujte, nebudu to víckrát opakovat: normální kapely jsou nudné.

Nesmějte se, vy holomci, já jsem to jako vtip nemyslel. Normální kapely jsou prostě obyčejné, běžné, člověka ničím nepřekvapí… však jistě sami znáte ty kecy, že všechno už tu bylo, všechno už jsme slyšeli, nic nového vymyslet nejde. Jasně, kdo se pohybuje na vykolíkovaném hřišti normálních a obyčejných interpretů, tomu to tak jistě bude připadat. Jenže za vymezenou hranicí normálnosti se nachází další množina skupin, které jsou divné, zvláštní a nějakým způsobem vybočují z nastavených norem – a právě až zde, mimo běžná klišé a standardní přístup, to teprve začíná být skutečně zajímavé.

Netvrdím, že každá divná kapela musí být také automaticky originální, tak to samozřejmě nefunguje – ostatně, i formace, o níž dnes zapředeme řeč, je toho důkazem, jelikož zrovna originální bych ji zase nenazýval. Ale i přesto je divnost a nějaké vybočení z průměru prostě svěží – a právě to je případ zámořského projektu s prapodivným názvem Zā Lä Thü. Nemůžu si pomoct, ale přesně tímhle způsobem na mě tihle Američané působí. Divně. Ale myslím to v tom pozitivním slova smyslu, protože jakkoliv se to na první pohled tváří trochu podezřele, tak eponymní deska téhle formace je ve finále mnohonásobně lepší a zajímavější, než jsem čekal a než jsem dokonce vůbec doufal, když jsem to album poprvé vkládal do přehrávače…

Nejprve však v krátkosti trochu té omáčky, abychom měli představu, s kým vůbec máme tu čest. „Zā Lä Thü“ je sice pro kapelu formálním debutem, nicméně v reálu má za sebou hlavní postava projektu dlouholeté zkušenosti. Tenhle týpek si říká The Awakened One a v 90. letech měl projekt téhož jména, s nímž vydal nějaké to demo. Na přelomu tisíciletí změnil jméno na Æthyria, které mu vydrželo poměrně dlouho, ale opětovně se věnoval jen produkci demosnímků. Až před nějakými pěti lety došlo (z mně neznámého důvodu) na přejmenování na Zā Lä Thü, po němž jen o něco málo později přišla další velká změna. Až do této chvíle byl The Awakened One ukázkovým hudebním solitérem a vše vyráběl sám, ale pak k sobě přibral zpěvačku Kateru, což byl rozhodně skvělý tah, jelikož právě ona je jednou z hlavních předností „Zā Lä Thü“.

Asi nejjednodušeji by šlo muziku Zā Lä Thü popsat jako industriální death metal, ačkoliv ten výsledek vlastně nezní nějak pravověrně deathmetalově, a jestli vás v souvislosti s oním death metalm byť i jen náznakem napadlo cosi o pověstných zámořských řeznících v čele s floridskou klikou, tak na to hned zapomeňte. Ostatně, když už nic jiného, na celém albu třeba nenajdete žádné extrémnější vokály (dobře, v poslední „Serpent Power“ se trochu zařve, ale to je snad vše), natožpak rovnou nějaký hrubý growling. Jak tak o tom přemýšlím, tak si vlastně radši ani nepředstavujte něco regulérně industriálního, protože ani nějaká elektronika se na „Zā Lä Thü“ takřka nevyskytuje. I přesto je však z nasekávaných (místy skoro až „djentových“) riffů kapely cítit takový ten chladný strojový pocit. Nevím, čistě v tomhle ohledu si můžete představit třeba něco na způsob Fear Factory (s nimiž, co si budeme povídat, mají Zā Lä Thü společné i to, že se tomu říká industriální, přestože to s industrialem vlastně nemá nic společného), ale je to myšleno čistě jen co do těch mechanických riffů, neboť jinak ta hudba našich okultistů působí docela jiným dojem. A nutno dodat, že ten dojem mluví o něčem mnohem nápaditějším.

Počkat, řekl jsem „okultisté“? Vlastně ano, to nebyl překlep. Jakkoliv to může vypadat jako zvláštní kombinace, tak Zā Lä Thü tohle celé zasypávají okultnem, avšak nepůsobí to nijak nepatřičně. Opak je pravdou, ta muzika je tak parádně šibnutá, že to k sobě pasuje. Ale nebojte, ona divnost skupiny neplyne jen z doposud nastíněného, ukrývá se tam toho mnohem víc. Zā Lä Thü do toho totiž naroubovali celou další plejádu různých zvuků, mnohdy až orientálních nálad, tuhle zase překvapivě melodických kytarových sól, aby zase jinde skončili do rituálnější atmosféry. A korunu tomu všemu nasazuje již jmenovaná Katera, jež odvádí vážně skvělou práci. Její vokál je příjemně expresivní, ale naštěstí ne nijak přehnaně, díky čemuž to v žádném případě nepůsobí afektovaně. Naopak, je to vážně super.

Úplně nejsilnější a nejnápaditější je „Zā Lä Thü“ ve své polovině, protože právě tam The Awakened One a Katera začnou tahat ty nejzajímavější skladby. Oproti relativně standardním (byť stále solidním) prvním třem kusům, na něž pojmenování industrial death metal opravdu sedí a které ozvláštňuje zejména vokál, nastoupí „Electron Souls with Bleeding Eyes“. Tu provází jakoby zastřenější sound a jako v jedné z mála písní se zde objevují i náznaky elektroniky. Nachází se zde několik hodně povedených melodických linek, obecně je ten song chytře vybudovaný a nakonec vygraduje do skvělého nemetalového finále.

Zā Lä Thü

Nejvyšší vrchol nahrávky ovšem nastupuje s rituální „Hail Hail Babalon“, již provází sugestivní a majestátní atmosféra – fakt beze srandy, tahle skladba je prostě bomba jako svině a vlastně už jen díky ní se vyplatí si „Zā Lä Thü“ pustit. Nicméně i následující kusy dokazují, že kapela ještě nevystřílela všechny svoje nápady – už „Flame of Torture“ má trochu orientální nádech, který ale naplno vybuchne až v sedmé „Val-Kree“. Vedle toho se ve „Val-Kree“ v jedné výtečné pasáži připojí i mužský zpěv, jenž má díky sporadickému využívání velký účinek. A třeba „The Opening of the Portal“ zase nabídne porci povedených kláves a výtečné kytarové sólo. Jednoduše řečeno, drtivá většina písniček dokáže přijít s něčím, co si člověk zapamatuje.

„Zā Lä Thü“ je rozhodně zajímavá a nebojím se říct, že i kvalitní deska. Je pravda, že zde je několik skladeb, které jasně ční nad ostatní, nicméně i ty nejméně dobré kousky jsou pořád pohodové, zatímco ty nejsilnější jsou vážně až nečekaně parádní. Jak už jsem prozradil někde výše, zpočátku jsem k Zā Lä Thü přílišnou důvěru neměl a vlastně jsem se do poslechu pustil jen díky tomu podivnému názvu kapely. Nicméně o to víc mě ten výsledek překvapil. Povedená záležitost.


Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)
Země: Švédsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Baxxar Ehl Uhza
02. Void of Astaroth
03. Silent Spring
04. Genocide Bliss
05. Salvation Through Vengeance
06. The Abyss of the Shadows
07. One Man’s War
08. Angelmaker
09. Ia Pazuzu

Hrací doba: 39:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Zdá se, že se staří pardálové vracejí, aby všem ukázali, jak že by se to mělo dělat – přinejmenším tedy co se industriálního black metalu týká. Není to zas tak dávno, co se na scénu navrátila norská podzemní legenda Mysticum, aby své obživnutí konečně definitivně stvrdila v loňském roce vydáním nové desky „Planet Satan“. Letos se pak s novým albem opětovně hlásí o slovo další pionýři kovově chladného black metalu, tentokráte ze sousedního Švédska – Diabolicum.

Na rozdíl od svých norských kolegů se ovšem Diabolicum vlastně nikdy nerozpadli a po celou dobu formálně vzato fungovali – pouze mlčeli. Až letos, po dlouhých 14 letech od předcházejícího studiového počinu, konečně došlo k vydání třetího dlouhohrajícího zářezu, jehož název zní „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ (zasvěcenci si okamžitě povšimli dodržení tradice ohledně „závorkového“ pojmenování alba).

14 let je dost dlouhá a po takové prodlevě se na svá stará díla navazuje velice těžko. Tím spíš, jak skvělé první dvě nahrávky Diabolicum jsou. Tihle Švédové nikdy nepatřili k nějakým velkým hvězdám, ale v jistých kruzích svůj status rozhodně mají – a právem. Jak debut „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ (1999), tak i jeho pokračování „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ (2001) jsou dodnes excelentní desky, jimž ani věk nedokázal ubrat na jejich síle. V nedávné době jsem se k nim v souvislosti s vydáním „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ po delší době opětovně vrátil a znovu jsem musel uznat, že to v tom prostě pořád je a že to jsou dodnes působivé nahrávky.

Nicméně, o to větší nároky byly na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“. A vlastně to byl i ten důvod, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal, jelikož… jednoduše, ty staré věci mám fakt strašně rád a Diabolicum jsou díky nim v mých očích kapelou, která je prostě kult, takže jsem tak trochu bál zklamání. Znáte to – oč víc se člověk těší, tím tvrdší pak bývá náraz. Nakonec jsem ale přece jen sebral odvahu (haha!) a pustil si to… a musím uznat, že v tomhle případě byly obavy zbytečné, neboť „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ se svým předchůdcům dokáže vyrovnat.

Novinka na starší tvorbu navazuje naprosto plynule a logicky a pokračuje v tom, co „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ a „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ začaly. Očekávejte tedy misantropií nasáklý black metal, který je chladný a odlidštěný, mnohdy až strojově odměřený, ale v tom dobrém slova smyslu. Místy dokáže být i vysloveně nelítostný, jak předvádějí kupříkladu „Void of Astaroth“, „Salvation Through Vengeance“, „One Man’s War“ nebo některé momenty „Genocide Bliss“. Ve všech těchto případech dokážou Diabolicum tlačit posluchače do kouta, ale stále to má tu nevlídnou náladu, k níž přispívají vkládané samply nebo nádech industriálního bucharu.

Nicméně, desce nechybí ani atmosféra a vysloveně působivé nápady – v tomto ohledu excelují především dvě skladby. Jednou z nich je „Silent Spring“, jejíž druhá půle, do níž vstupuje i jakýsi plíživý chór, je síla jako prase; druhou je pak předposlední „Angelmaker“ s úžasnou střední pasáží, kterou se proplétá hypnotická melodie. Nicméně, spousta skvělých „vychytávek“ se nachází i v těch agresivnějších písních, viz třeba „Genocide Bliss“ s krátkým, nejprve elektronickým (to se dá bez nadsázky nazvat beatem) a hned vzápětí ambientním předělem.

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

A nakonec jsou tu také kompozice, v nichž Diabolicum opouštějí hranice black metalu a vrhají se do experimentálních elektronických žánrů, především dark ambientu, v jednom případě možná i jakéhosi soft noisu. Takové jsou na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ samozřejmě v menšině, protože se přece jen stále jedná o black metalovou nahrávku (a nepopírám, že já osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby tam takových kousků bylo o trochu víc), ale i tak to dokáže celý počin výtečně oživit. A nemám tím zrovna na mysli kraťoučké, asi jen dvanáctivteřinové intro „Baxxar Ehl Uhza“, jako spíš dvojici „The Abyss of the Shadows“ a „Ia Pazuzu“.

K „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ jsem vlastně přistupoval trochu s obavami, ale nakonec se žádné drama nekonalo a Diabolicum mi velice rychle ukázali, že byla blbost je podceňovat. Novinka je jednoduše skvělá záležitost, jež na oba staré majstrštyky navazuje se ctí a dokázala udržet jejich kvalitativní úroveň. A když si to dáte do souvislosti s mým dřívějším prohlášením, že ty první dvě desky jsou pro mě kult, pak je jasné, že tohle tvrzení o kvalitách „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ nebylo zrovna slabé…

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)


The Silverblack – The Grand Turmoil

The Silverblack - The Grand Turmoil
Země: Itálie
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. The Grand Turmoil
02. Anymore
03. King-Size Vandalism
04. Retaliation
05. Make It Worth the Grime
06. As Good as Dead
07. Attic Hime
08. Pyromanservant
09. Great Expectations
10. Might Get Worse Before It Gets Better
11. Fragmentary Blue

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
The Silverblack / Sliptrick Records / Grand Sounds PR

Abych řekl pravdu, na „The Grand Turmoil“ jsem byl poměrně zvědavý a vlastně jsem se těšil, až si to pustím. Když tak o tom uvažuju, tak v obou případech vlastně víc, než by si to album mělo zasloužit, jelikož žádný racionální důvod jsem k tomu neměl. Z minulosti jsem o kapele The Silverblack nevěděl (což se dá pochopit – „The Grand Turmoil“ je debut), domovská působiště některých zúčastněných muzikantů (The Stranded, Disarmonia Mundi, 5 Star Grave) vůbec neposlouchám a žádná předem vypuštěná ukázka mě taky nějak extrémně na prdel neposadila. Na druhou stranu, už nějakou dobu jsem měl chuť najít nějaký nový nařachaný industriální metal a tak nějak jsem si dovolil být tak drzý a naivní, že jsem doufal, že právě v tomhle ohledu by tihle Italové mohli přiložit ruku k dílu a pomoct mi.

Nicméně, „The Grand Turmoil“ není až taková šleha, abych The Silverblack okamžitě musel zařadit po bok svých největších oblíbenců, kteří jsou takříkajíc „dvojnásobně električtí“ – tedy že kombinují metalové elektrické kytary a elektroniku. Začněme ovšem tím pozitivnějším, za což považuji fakt, že lze v případě The Silverblack mluvit o skutečném industrial metalu, nikoliv takovém tom „industrial“ metalu, jak je na metalové scéně mnohdy zvykem. Mám tím na mysli takovou tu formu, kdy se jedná o normální obyčejný metal s jedním levným samplíkem na začátku písničky, což je prostě výsměch nazývat industrialem… jednoduše ten koncept, na nějž s takovou oblibou nadávám. Nicméně, u The Silverblack je ta elektronika opravdu pořádně slyšet a rozhodně jde bez obav prohlásit, že v tomto ohledu Italové své posluchače nepodceňují, protože elektronika a metal v jejich muzice hrají vyrovnanou partii.

To je samozřejmě dobrý začátek, nicméně toto (dle mého názoru) správné pojetí industrial metalu je jen první krok, pouhý základ, na němž se má dále stavět. Avšak ten druhý krok v podobě kvalitních skladatelských nápadů už The Silverblack nedokázali udělat příliš přesvědčivě a zvládli jej maximálně tak napůl. A přitom „The Grand Turmoil“ začíná poměrně slibně. Úvodní titulní track není žádným ultimátním majstrštykem, ale nedá se mu upřít vcelku kvalitní tah na bránu, chytlavost a vcelku povedený refrén. V obdobně pohodovém duchu pokračuje i druhá „Anymore“, jež se sice nese spíše ve středním tempu, ale zato nabídne několik slušných synťákových rejstříků a proklatě hitový refrén.

Pokud by se celé „The Grand Turmoil“ neslo v na takovéhle úrovni, asi by byl ten dojem z alba mnohem lepší, nicméně v dalším průběhu začnou na povrch hodně rychle vyplouvat neduhy, jichž počin vlastně nemá až zas tak málo. Kámen úrazu číslo jedna – některé songy jsou prostě a jednoduše naprosto regulérní odrhovačky. Já chápu, že muzika The Silverblack má být spíše jednoduššího rázu, že to má být hlavně o energii a tak, ale ani s tímhle konceptem není nutné se snižovat k regulérní bezduchosti, jakou nabízí třeba halekačka „King-Size Vandalism“ nebo otravná rádoby hitovka „Attic Hime“.

Druhým problémem je pak to, že si The Silverblack v některých momentech přespříliš okatě „půjčují“ u jiných skupin. Samozřejmě jsem nečekal, že dostanu naprosto vybroušený originál, ale místy je to fakt přes čáru. Suverénně nejvíc to mlátí do uší tehdy, když se Italové vydají do středního šlapavého tempa, protože v něm znějí jako taková trochu kopírka Deathstars. The Silverblack totiž povolají do zbraně přesně ty samé prostředky, které s radostí používají i tyhle švédské „prostitutky“ v čele s naprosto primitivním „beatem“ na kopáku, a aby toho nebylo málo, i zpěv začne znít, jako kdyby to nakdákal v „titulcích“ neuvedený Whiplasher Bernadotte. A to je bohužel bez nadsázky, protože ta podobnost je fakt zarážející.

A do třetice všeho nedobrého – životnost „The Grand Turmoil“ není příliš velká. Navzdory tomu, co až doposud padlo, se to album stále dá poslouchat, aniž by vás nějak uráželo. Bohužel ale jen chvíli. Po pár posleších se totiž ukáže, že tahle deska je tak trochu rychlokvašná – díky své jednoduchosti a instantní chytlavosti leze rychle do ucha, nicméně neuběhne ani pět poslechů a už máte chuť to nechat plavat, protože to začíná nudit a výše zmiňované neduhy začnou úřadovat naplno. A přitom ne, že by ta testosteronová elektronika nešla udělat tak, aby to bavilo i s odstupem mnoha let – takoví Combichrist anebo Turmion Kätilöt (abychom zůstali u těch kytar) s radostí potvrdí. Jenže o takovéhle úrovni mohou The Silverblack na svém debutu jen snít – a na tomhle zhola nic nezmění ani to, že máte v sestavě prudce luxusní holčinu, která se v klipech nebojí špulit zadek do kamery.


Pavillon Rouge – Legio Axis Ka

Pavillon Rouge - Legio Axis Ka
Země: Francie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Prisme vers l’odysée
02. L’enfer se souvient, l’enfer sait
03. Mars stella patria
04. A l’univers
05. Aurore et nemesis
06. Droge macht frei
07. Kosmos ethikos
08. Notre paradis [Coolio cover]
09. Klux santur

Hrací doba: 47:05

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Čtete-li náš skromný plátek víckrát jak jednou, dvakrát do roka (když ne rovnou uherského roka), nejspíš jste si již všimli, že elektronická muzika mi vůbec není cizí. Úplný a nezřízený všežravec sice nejsem, avšak jedná-li se o industrial, EBM, aggrotech, dark electro a cokoliv dalšího podobného, tak to si dám s náramnou chutí.

Smíchání podobné muziky s metalem je pak vysloveně super nápad, a když se to umí dát správně dohromady, tak jsou z toho parádní divočiny… kombinace kytary a beatů jednoduše funguje. Asi ne náhodou se spousta elektronických kapel nebojí využívat elektrickou kytaru. Moje empirická zkušenost však říká, že když se o to pokoušejí lidé z „protistrany“ – tedy když metaloví hudebníci zkoušejí přidávat elektroniku do metalu – dopadá to o poznání hůře. Jistě, výjimky se najdou a je dost fakt suprových industrialem načichlých skupin, které jsou vnímány jako součást metalové scény, nicméně ta větší část na mě působí spíše rozpačitě.

I přesto však rád zkouším další taková jména, nabídne-li se mi k tomu vhodná příležitost. A přesně takhle vhodně se mi přednedávnem nabídli Francouzi, kteří si říkají Pavillon Rouge. Je to přesně prototyp metalistů, kteří se pokoušejí o „kytarové disko“… co jsem si proklikal bývalá působiště jednotlivých členů, tak to byly samé metaly. Jinak ale sestava nijak zvlášť zajímavá není – snad až na bývalého zpěváka. Chvilku totiž v Pavillon Rouge působil a jejich první EP nazpíval Benjamin, někdejší vokalista dnes již nefungující a o poznání známější skupiny Sybreed.

Avšak zpátky k samotným Pavillon Rouge. Jejich první EP „Mizuage“ se objevilo v roce 2008, na nějž o tři roční cykly později navázal dlouhohrající debut s názvem „Solmeth Pervitine“… na nějž o další čtyři roky později, tedy letos, Francouzi navázali druhou deskou „Legio Axis Ka“. Ani jeden z předchozích počinů jsem neslyšel, nicméně „biografie“, která víc než biografii připomíná kopku sebeoslavujících kydů, se mi snaží nakecat, že to bude fakt pecka… realita ovšem tak žhavá bohužel není. K oné „biografii“ si ale poznámku neodpustím… jako sorry, ale napsat si tam, že „se kritici jednomyslně shodli“, že je debut „jedno z nejlepších industrial black metalových alb“, a navíc to doplnit další snůškou sraček o „inovativním konceptu“ a podobných volovinách, to mi připadá hodně, hodně odvážné. Možná by neškodilo trochu skromnosti a soudnosti…

Vlastní hudba naštěstí dává trošku lepší smysl než pomýlená biografie, nicméně žádný velký zázrak to také není. Zpočátku se „Legio Axis Ka“ tváří relativně sympaticky, protože když nic jiného, tak ta elektronika tam fakt je slyšet, což u industrial metalových skupin bohužel nebývá tak úplná samozřejmost. S prvním poslechem to tedy vypadalo hratelně, jenže hodně rychle se ukáže, že zas taková pohoda to přece jenom nebude. S každým novým poslechem se totiž čím dál tím bolestivěji projevuje fakt, že ta elektronická složka muziky je prostě… no, o ničem. Jasně, industrialní to formálně je, o tom se nehádám, ale jsou to prostě ty úplně nejzákladnější a nejnudnější beaty, jaké jde asi vymyslet. Pro posluchače metalu, kteří v životě k elektronické muzice ani nečuchli, asi dobrý, těm to bude připadat jako docela hukot, ale jakmile máte jen trochu naposlouchané nějaké EBM kapely, tak tohle s vámi ani nehne.

Navíc ani ten metal není v podání Pavillon Rouge nic, co by nějak extrémně dojem vylepšilo, protože i ten je takový… já nevím, není to vyložená debilita, ale podobně jako ta elektronika je to jednoduše úplný standard, normálka, nic zvláštního. Jako kulisa k práci, když to člověk poslouchá jen na půl ucha a sem tam si chce klepnout nohou do rytmu, se „Legio Axis Ka“ strávit dá, ale tím veškeré ambice nahrávky končí. Nějaké fakt povedené nápady nebo pasáže, jež by mě nějak výrazněji upoutaly, tam prostě nejsou. Jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven.

Když už něco na „Legio Axis Ka“ upoutá, tak je to spíš v tom negativním slova smyslu. Občas (avšak ne v takové míře, že by to bylo zanedbatelné a šlo nad tím mávnout rukou) se mi prostě stávalo, že na mě muzika působila docela lacině… trochu vidlácky, řekl bych. Jinými slovy řečeno, místy to jsou prostě regulérní odrhovačky… s nadsázkou lokální diskoška smíchaná s heavy metalem. Tak jako tak, není to nic vábného. Ani nemluvě o tom, že další věcí, která mě při poslechu iritovala, byla kytarová sóla a melodie, protože ty tam jsou naroubované jaksi nepatřičně a v industriálním metalu působí příliš nekonfliktně.

„Legio Axis Ka“ má jednu zajímavou vlastnost. Při prvním poslechu se tváří jako poměrně slušná věc, ale čím déle jsem to poslouchal, tím více jsem se těšil, až se konečně dokopu k sepsání recenze a budu moct povolat do zbraně mocnou klávesovou zkratku Shift+Del. Ano, chápete to správně – tohle je album, které nestojí ani za to, aby člověku zabíralo místo na disku. Formálně se to sice poslouchat dá… ale ty vole, proč by to někdo dělal, když je to taková nuda? Jestli chcete něco elektronicky-kytarového, pusťte si radši Psyclon Nine, Herrschaft nebo H.exe nebo jakoukoliv jinou z té spousty mnohem lepších kapel podobného ražení.


The Silverblack: „King-Size Vandalism“ song stream

The Silverblack je nový industrial metalový projekt z Itálie, v jehož čele stojí multiinstrumentalista a hudební producent NeroArgento a zpěvák Claudio Ravinale známý z kapel jako Disarmonia Mundi, The Stranded nebo 5 Star Grave.

Kapela aktuálně vydává svou debutovou desku „The Grand Turmoil“, jež bude oficiálně k mání od 15. září u firmy Sliptrick Records. K dispozici bude CD edice a digitální download.

Na albu se objeví celkem 11 písniček a jednu z nich – „King-Size Vandalism“ – si jako ochutnávku můžete pustit níže v Soundcloud přehrávači.

Odkazy:
http://www.thesilverblack.eu/
https://www.facebook.com/thesilverblack
https://twitter.com/silverblackband
https://www.youtube.com/user/silverblackofficial


Fear Factory – Genexus

Fear Factory - Genexus
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Autonomous Combat System
02. Anodized
03. Dielectric
04. Soul Hacker
05. Protomech
06. Genexus
07. Church of Execution
08. Regenerate
09. Battle for Utopia
10. Expiration Date

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když své deváté album oznámila americká metalová mlátička Fear Factory, tak bych to přirovnal k něčemu tak obyčejnému, jako když rosničky oznámí, že následující den se obloha zatáhne a přijde déšť. Prostě všichni víme, že bude pršet a už se nad tím ani nikdo nepozastaví, protože to je natolik všední a nepřekvapivá věc, že to vyvede z rovnováhy jen málokoho. Fear Factory totiž hned na svých prvních albech v hloubi 90. let utvořili svůj vlastní styl, který několik dalších let vybrušovali do dokonalosti, a nejpozději od „Obsolete“ se spíš už jen vezou na vlně svého dřívějšího vizionářství. Pravda, někdy přijde album lepší („Mechanize“), jindy zase horší („The Industrialist“), ovšem stále je to ta samá „Továrna strachu“, jež už možná nemá čím překvapit, ale v rámci své diskografie se jí daří držet si relativně kvalitní standard. A minimálně toho si u nich cením.

Oproti minulejšku pro mě bylo hned po svém oznámení „Genexus“ příslibem lepšího alba už jen tím, že se upustilo od bicího automatu, který mi prostě a jednoduše neseděl. Ačkoli si i živé bicí, dokonce i v podání takových mistrů jako Raymonda Herrery a Genea Hoglana, držely pořádnou míru chladné strojové přesnosti a zněly dosti počítačově, tak v tomto ohledu bylo „The Industrialist“ krokem zpátky. Sterilní práce počítače prostě a jednoduše nenahradí lidský cit (zdravím Meshuggah a jejich „Catch Thirtythree“). Novinku tak nabouchal jistý Mike Heller, který největší stopu zanechal v řadách technických death metalistů Malignancy. Není to sice takový bicmen, jako zmínění předchůdci z let minulých, ale kopírovat Cazaresovy riffy a pohánět je kupředu zvládá bez potíží. Když už jsem načal personální otázku, tak je vhodné zmínit, že ještě před vydáním „Genexus“ posílil řady Fear Factory Tony Campos (Ministry, ex-Soulfly, ex-Static-X), avšak na albu ještě tlusté struny nadrtit nestihl, protože ty zůstaly stejně jako minule v kompetenci Dina Cazarese, hlavního mozku kapely.

„Genexus“ svého předchůdce překonává rovněž co se týče hudební náplně. Letošní zářez je živější, nepůsobí tak staticky, a přestože nepřináší vůbec nic nového a stojí na kombinaci strojových bicích se škrkajícími kytarami a vzletně melodickými refrény, tak je finální produkt přeci jen o něco zábavnější než minule. Přijde mi, že trochu přibylo samplů a kláves v pozadí, čímž se album trochu vzdaluje svým klasickým předchůdcům, což výsledku nijak neškodí. Naopak to činí „Genexus“ vzdušnější a přístupnější. Pořád se sice nemůže rovnat skvělému „Mechanize“, což byl první počin po Cazaresově návratu, kde se Fear Factory vytáhli, ale nemůžu říct, že by se „Genexus“ nedalo poslouchat, to v žádném případě ne.

Úspěch Fear Factory se vždy kryl se schopností provázat dohromady hlavní složky, tedy tu industriálně nářezovou s melodickými výlety Burtona C. Bella, a ačkoli se to nedaří ve všech deseti položkách obsažených na „Genexus“ úplně na jedničku, tak je tu hned několik skladeb, které jsou na tom z tohoto hlediska velmi solidní. Zmínit musím dvojici „Anodized“ a „Regenerate“, jež mi v tom kompozičním spojení stroje a lidské bytosti (platí i o textové náplni, protože tomuto se Fear Factory věnují zatraceně často) přijdou z celé desky nejlepší. Obě odpálí zasekávaný riffing mistra Cazarese a po konci první sloky plné agresivního řevu přijde andělský vokál čistý jako lesní studánka. Na fakt, že to Burton bude na pódiu kurvit jedna báseň, teď nehledím. Když se toto Fear Factory povede a nesklouzne to do příliš násilné kombinace, což se děje snad jen v „Battle for Utopia“, tak mají na půl vyhráno.

Krom dvou kousků, jež jsem zmínil výše, patří mezi ty nejsvětlejší momenty „Genexus“ ještě úvodní „Autonomous Combat System“, což je opravdová trefa do černého. Jak skvělou úvodní sci-fi lyrickou myšlenkou “People are always fearful of something they don’t understand. The next step in evolution is a machine; a machine that can think and feel. Surviving is all that will matter.”, tak hnací silou ústředního Cazaresova riffu, který ji v ostřejších pasážích pohání kupředu jako dobře namazaný stroj. Burton C. Bell nejen v této písni stále střídá ty svoje dvě polohy, ovšem i přes zjevný nedostatek momentu překvapení, protože Fear Factory už léta omílají stejný mustr, je „Genexus“ překvapivě zábavnou nahrávkou. „Soul Hacker“, „Dieletric“ či titulní „Genexus“ — to všechno jsou skladby, které na posledním albu chyběly a které zvedají šedivý průměr směrem vzhůru, protože Burtonovy melodie se letos vyvedly.

Když si to tak po sobě čtu a kontroluji, tak se sám sobě divím, že se mi nedostává slov vyložené kritiky, ačkoli vím, že „Genexus“ není žádná extra třída. Je to pořád to samé, pořád dle toho samého vzorce, stále stejný zvuk i individuální výkony, ovšem i tak se mi „Genexus“ líbí. Rozhodně víc než často zmiňovaný předchůdce nebo třeba „Transgression“, k němuž má novinka s  klávesovým oparem v zádech ne úplně daleko. Možná mě to jen chytlo v dobrém rozpoložení, možná je to opravdu kvalitativně lepší deska než minule, nicméně těch necelých 50 minut mě baví a nebýt slabší „Battle for Utopia“ a zbytečně rozplizlého závěru v podobě „Expiration Date“, tak se jedná o album, jež by sneslo srovnání i s takovým „Archetype“, které v novém miléniu považuji za stále nejlepší počin Fear Factory. Těm se tehdy i bez svého dosavadního hlavního mozku podařilo napsat parádní desku. A novinka k ní nemá až tak daleko, jak jsem si původně myslel.