Archiv štítku: industrial metal

Mean Messiah – Let Us Pray

Mean Messiah - Let Us Pray

Země: Česká republika
Žánr: industrial thrash / death metal
Datum vydání: 8.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Let Us Pray (EP Version)
02. B-Grade Hero (B-Grade B-Side)
03. The Game (Video Edit/2016 Remaster)
04. Remedy (Previously Unreleased)
05. The Last Ride (Live)

Hrací doba: 22:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mean Messiah

Když Mean Messiah vydávali v roce 2013 své debutové album „Hell“, byla kapela ve zcela odlišné pozici, než v jaké se nachází aktuálně. Před třemi lety se o ní ještě nedalo hovořit ani tak jako o kapele, jako spíš o sólovém projektu Dana Frimla, jenž se na zmíněné nahrávce postaral snad úplně o vše. Sám si napsal osmičku excelentních válů, které si taky ve studiu sám natočil, a výsledkem byla dle mého nejlepší tuzemská deska roku, jež se během těch tří let naplno usadila mezi mými nejoblíbenějšími plackami, které na naší scéně vznikly. Důvod? Chytrý mix industriálně laděného thrash metalu s deathmetalovými prvky ve formě, že by se za ní nemusela stydět leckterá zahraniční parta.

Čekání na nástupce „Hell“ se nám Dan snaží zkrátit alespoň krátkohrajícím počinem „Let Us Pray“, jenž pokračuje tam, kde se na „Hell“ skončilo. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Mean Messiah se od dob prvního alba rozrostli co do počtu členů na regulérně fungující kapelu, která se vyhrává prostřednictvím živých vystoupení. Sestavu Mean Messiah, jež se na EP podílela (tedy alespoň na jeho části) krom hlavního mozku a tahouna čítá baskytaristku Veroniku Smetanovou, již v rytmickém tandemu doplňuje bicmen Honza Sebek.

Jak už jsem nakousl, tak „Let Us Pray“ pokračuje v linii nastavené debutem „Hell“, což znamená, že zpozornět by měli příznivci industriálního thrash / death metalu ve formě, jak ji zprofanovali Strapping Young Lad. Ti i v nových skladbách zůstávají hlavním zdrojem inspirace v tvorbě Mean Messiah. Je snad jasné, že hlavním tahounem je právě Dan Friml, který nejenže stojí za kompoziční stránkou všech skladeb, ale krom kytary se opět prezentuje jako schopný pěvec, jenž většinu hrací doby mučí své hlasivky v rovině hlubšího i výše položeného řevu. Ten občas proloží melodickými sborovými vokály v refrénech, jaké do agresivního metalového koktejlu pasují jako prdel na hrnec.

Pojďme ale přímo k pětipoložkovému EP. Ústředním momentem je logicky zbrusu nová titulní kompozice, jež vznikla již v nové sestavě. Hned na úvod se Mean Messiah představí tím nejlepším možným způsobem, což značí agresivní sloky, které jsou bohaté na aranže a silné muzikantské nápady. Píseň by se na silném debutu skvěle vyjímala, protože útočný riff a přesná rytmika pohání „Let Us Pray“ kupředu a Dan Friml svým řevem ve 30. vteřině nakopne úvodní vál do skvělé formy. V refrénu se dostane ke slovu podstatně více melodií, které obstarává jak kytarová vyhrávka v pozadí, tak heslovitý sborový refrén. Na úvod skvělá věc.

Následuje „B-Grade Hero“, která je na fyzickém nosiči popsaná jako taková pocta béčkovým filmům a nemá být brána příliš vážně. Oproti „Let Us Pray“ obsahuje více odkazů na klasický heavy metal, jenž je ke slyšení hlavně v refrénu a kytarovém sólu. Jinak je to opět agresivní pecka v rychlém tempu, u níž mě mrzí jen slabší aranžérská práce a úbytek industriálního ruchu celkově, ale jako takové odlehčení… proč ne. Poslední dříve neslyšenou skladbou je instrumentální „Remedy“, což je nedokončená píseň z dob přípravy „Hell“. Je cítit, že nebyla od samého začátku zamýšlena jako instrumentálka, protože hudebně se drží klasické struktury sloka-refrén, čímž ale netvrdím, že je to hloupá odrhovačka. Hodně se mi líbí kytarová linka a zejména melodie použitá v „refrénu“, kde úplně slyším sborový řev, jako se tomu děje v písni titulní.

Zbylé dvě písně už jsou pro posluchače debutu dobře známé, takže jen v krátkosti k „The Game“. Na „Let Us Pray“ se objevuje s novým zvukem, aby lépe zapadla, a ve zkrácené verzi, jak byla upravena pro potřeby videoklipu. Závěrečná „The Last Ride“ je mojí vůbec nejoblíbenější kompozicí Mean Messiah a na toto EP si našla cestu v živém provedení z letošního roku. Kvalita zvukového záznamu je o ničem, a teprve když jsem si v bookletu přečetl, že byla nahrána při koncertě na mobilní telefon, tak jsem pochopil. Formálně ke skladbě samotné žádná výtka, důrazně ovšem doporučuji originální verzi z debutu.

„Let Us Pray“ svůj účel splnilo. Na chvíli byl ukojen můj hlad po další muzice Mean Messiah, ale i tak se musím pasovat do role nevděčného fanouška, který by byl spokojenější s plnou porcí nové hudby, takže mi nezbývá než čekat. Věřím však, že v případě Mean Messiah se to čekání vyplatí.

Mean Messiah - Let Us Pray


Ironhand – Hello, Operator

Ironhand - Hello, Operator

Země: USA
Žánr: aggrotech / industrial metal
Datum vydání: 10.10.2015
Label: Postmortumn Records / Xperiment XIII

Tracklist:
01. First Hand Account
02. From the Shadows He Follows
03. Speak Silence
04. You Will Be Dead Soon
05. Der Wald
06. Choke
07. TOtheARK
08. From the Shadows He Follows (Obsidian FX Remix)
09. Speak Silence (Acylum Remix)
10. Choke (Unaspected Remix)
11. Der Wald (Midnight Nightmare Remix)
12. Speak Silence (Pheromone Remix)
13. TOtheARK (vProjekt Remix)
14. Choke (Traumascape Remix)
15. Speak Silence († Blood W⚤lf † Remix)
16. From the Shadows He Follows (Sarcophagic Remix)

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Ironhand je zámořský projekt (konkrétně z New Jersey, abychom to neměli tak obecně), který má za sebou již dekádu fungování. A nutno dodat, že za těch deset let toho Heretic Prime, lídr formace, stihl opravdu dost. Když se totiž člověk podívá na Bandcamp Ironhand, najde zde celých 19 nahrávek, což je dost velké číslo.

Vedle nadprodukce Ironhand provází i větší počet stylových škatulek. Asi tou nejzákladnější je industrial metal, k jehož podrobnější definici se ještě dostaneme. Vedle toho lze ovšem v diskografii najít i hromadu písní, které jsou oproti agresivnímu hlavnímu proudu stravitelnější EBM, jinde je to zas čistý industrial, onde se Ironhand vydává až někam k ambientu či dokonce dark ambientu. Nadstandardně vysoká kadence ve vydávání hudby a skákání mezi styly asi příliš nadějí na kvalitní posluchačský zážitek nevzbuzuje, ale neházejme flintu do žita již v předstihu. Letošní počin „Hello, Operator“ totiž něco do sebe má – ač s jistými výhradami, o nichž se samozřejmě rovněž zmíníme.

Nejprve si však musíme vyříkat ty nejasnosti ohledně industrial metalu. Pokud se vám při vyslovení tohohle žánru vybaví Fear Factory, pak Ironhand asi nebude záležitost dle vašeho gusta. Radši byste si měli představit něco na styl Psyclon Nine, k jejichž produkci má tvorba Heretic Primea velmi blízko. A tím nemyslím jen v tom obecném ohledu, že je to obdobný styl – místy zní muzika Ironhand skutečně jako bratříček Nero Belluma a jeho zfetované party. A tím jsem vlastně i nepřímo řekl, co to ten industrial metal v podání Ironhand znamená. Nečekejte metal s jedním levným samplem. Připravte se spíš na aggrotechovou drtičku, kterou občas prořezává metalová kytara. Přestože jsem si dovolil použít označení industrial metal, vězte, že hudba Ironhand rozhodně nemíchá elektroniku a metal v rovnocenném poměru – elektronika má suverénně navrch.

Ačkoliv v dalším průběhu padnou i nějaká ta negativa, věřte tomu, že po vlastní hudební stránce je loňská placka „Hello, Operator“ vlastně docela dobrá. Pokud máte v oblibě výše jmenované Psyclon Nine nebo třeba Dawn of Ashes z období alba „Anathema“, věřte tomu, že Ironhand se vám bude líbit také. Má to koule i dávku energie, tvrdé elektronické spodky kopají jak bejk a kytary to příjemně zahušťují. Některé songy jsou dost povedené, čímž mám na mysli především „From the Shadows He Follows“, „Speak Silence“ a „You Will Be Dead Soon“. I když abych to nepřeháněl, tak nějaké výtky se taktéž najdou – třeba „Choke“ by mohla mít větší grády, jedná se o zbytečné přibrzdění, a v „TOtheARK“ bych si odpustil některé trochu změkčující klávesové linky. Ale vzato kolem a kolem je to pohodovka, byť trvanlivost materiálu není nijak závratná a postupně zábavnost začne klesat. První poslechy mě však vážně bavily.

Doposud řečené se týká vlastně jen první cca poloviny „Hello, Operator“, té úvodní půlhodiny, kde se nachází původní materiál. Nicméně i tomu trochu ubírá na kreditu skutečnost, že úplně nový song je tu vlastně jenom jeden, a sice „Der Wald“. Zbytek už totiž vyšel nedlouho před „Hello, Operator“ jako EP „The Slender Man“. Bohužel jaksi nevidím smysl ve vydávání toho samého podruhé. Zvlášť když ta druhá polovina „Hello, Operator“, již ten aktuálnější počin nabízí navíc, není vlastní tvorba Ironhand, nýbrž mraky remixů (z nichž dva se jen tak mimochodem také objevily už na „The Slender Man“).

Ironhand

Kvalita jednotlivých remixů je poměrně nevyrovnaná. Jsou tu dost dobré kusy i jeden dost špatný. Většina z nich je ale přinejmenším solidní. Baví mě „Speak Silence (Acylum Remix)“, jenž oproti originálu upozaďuje kytary a pouští dopředu elektroniku. Vcelku kvalitní jsou i oba remixy „From the Shadows He Follows“. Suverénně nejlepší je ovšem „Speak Silence (Pheromone Remix)“, který je v dané úpravě nebezpečně chytlavou taneční peckou. Na opačné straně pak stojí příšerný „Choke (Unaspected Remix)“, jejž lze považovat za regulérně nepovedený.

K albu (je to vůbec album?) jako „Hello, Operator“ je vlastně dost těžké zaujmout nějaký postoj. Hudebně je mi to sympatické, ale nemohu zastírat, že se zde nacházejí i slabší místa a že materiálu zanedlouho začne docházet dech. Navíc se chtě nechtě nabízí jízlivá poznámka o zbytečnosti, když se vlastně jedná jen o rozšířenou kopii již vydaného minialba, přičemž z onoho rozšíření na prdel usazuje jenom a pouze „Speak Silence (Pheromone Remix)“. Na druhou stranu, pořád mi bylo „Hello, Operator“ natolik zajímavé, že jsem už poslechnul i pár starších počinů a klidně si pustím i nějakou budoucí nahrávku.


Dawn of Ashes – Theophany

Dawn of Ashes - Theophany

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Metropolis Records

Tracklist:
01. Rise of the Ancient East
02. Tribe of Chemosh
03. Equilibrium
04. Stillborn Defect (New Breed)
05. Malleus maleficarum (The Hammer of Witches)
06. Fire of the Phoenix
07. Bleeding Perfection
08. Enter the Vortex
09. Valhalla
10. Last

Hrací doba: 43:42

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Dawn of Ashes je skupina, jejíž hudební historie je poměrně zvláštní a v posledních pár letech nejen ta hudební, protože události okolo téhle formace byly mírně nepřehledné. Pro nezasvěcené to ovšem vezměme od začátku, které se nesly v ostrém aggrotechovém rytmu. Tehdy se rozhodně nejednalo o záležitost pro průměrného metalistu, jelikož Dawn of Ashes vzešli z industriální scény. To se týkalo prvních dvou řadových nahrávek.

Tento stav věcí se ovšem posléze změnil, jelikož na třetím albu parta okolo Kristofa Bathoryho strhla kormidlo a přišla s nudným moderním death metalem, a to dokonce pod typicky metalovou firmou Metal Blade. Ani krvavý videoklip „Transformation Within Fictional Mutation“, ani stále jedovatý vokál hlavního předáka Kristofa Bathoryho však nedokázaly zakrýt, že nový směr stál za hovno. Průser ostatně věštil již obal „Genocide Chapters“, který byl poplatný tehdejšímu deathcorovému trendu.

Jako by si Dawn of Ashes sami uvědomili, že to asi nebylo to pravé ořechové, pročež se na čtvrté desce „Anathema“ vrátili k elektroničtěji laděnému soundu, aniž by zahodili kytary. Výsledek byl pohodový, několik skladeb bylo povedených, ale vzato kolem a kolem si člověk při vzpomínce na „In the Acts of Violence“ a „The Crypt Injection“ opět musel postesknout, že už to není ono.

No, a poté se už začaly převlékat nejen hudební styly, ale i jména. V první půli roku 2014 Dawn of Ashes ukončili svou činnost, podle všeho kvůli blíže nespecifikovaným právním komplikacím ohledně názvu. Nicméně část sestavy se takřka okamžitě pustila do nového projektu Urilia a začala pracovat na prvním albu, jež mělo být hudebním pokračováním tehdy posledního počinu Dawn of Ashes. Jenže to nikdy nevyšlo, protože takřka zničehonic se Kristof Bathory rozhodl vrátil opět k původnímu jménu a Dawn of Ashes obnovil s čerstvou sestavou, v níž jediným dlouholetým parťákem zůstal klávesák Bahemoth. A první deskou po těchto rošádách je „Theophany“.

Vzhledem k tomu, jak v minulých letech probíhaly žánrové kolotoče, se asi bude slušet začít tím, co se na „Theophany“ vůbec bude hrát za styl. Dawn of Ashes se tentokrát (znovu) vrhli na metal, novinka je jednoznačně mnohem kytarovější než minulá „Anathema“. Stejně jako „Genocide Chapters“ ovšem nechybí ani klávesové záblesky, avšak na rozdíl od jmenovaného alba je jich na „Theophany“ více, a místy se dá dokonce bez uzardění mluvit o elektronických spodcích. Vedle toho je tu ještě jeden podstatný rozdíl vůči doposud jediné čistě metalové nahrávce Dawn of Ashes – zatímco „Genocide Chapters“ bylo spíš death, „Theophany“ se více blíží black metalu. Ne čistokrevnému, popravdě se asi nejvíc stále hodí jakési vágní pojmenování industriální extrémní metal, ale jestli má novinka k nějakému kytarovému subžánru blízko, je to právě (industrial) black. Akorát je to takový trochu lacinější black metal spíš ve stylu raných Abigail Williams, což rozhodně nemyslím jako klad.

Současní Dawn of Ashes jsou jednoznačně metalovou kapelou a i navzdory závanům elektroniky budou zajímat víc průměrného metalistu než průměrného fanouška EBM. V tom by nutně nemusel být problém, pokud by to byla dobrá muzika. Nemůžu si ovšem pomoct, ale jakkoliv se Dawn of Ashes snaží, v kytarové hudbě jsou o poznání slabší než v té elektronické. „Theophany“ totiž není nic jiného než vcelku prázdné riffování, které kolem posluchače jen tak prosviští bez většího zaujetí. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že kytary na tohle album nenatočil nikdo jiný než Mick KenneyAnaal Nathrakh, což je bezesporu eso v oboru extrémní strunné práce. Jenže ani ten s tím nic moc nesvede, když mu Kristof Bathory z pozice skladatele předepíše vesměs jalovou muziku.

Světlejší momenty nastanou jen tehdy, když se ozvou již výše proklamované závany elektroniky. Rozjezd „Equilibrium“, v němž pod kytarovou hradbou slyšitelně duní EBM beat, má určitě tah na bránu. Největší vrchol kolekce však vidím ve čtvrté „Still Born Defect (The New Breed)“, což je asi jediný track, v němž se kytara přesouvá do vedlejší role a první housle přebírá elektronika. V tomto momentě je okamžitě cítit, že právě tohle je tím, na co má Kristof Bathory buňky a kde je nejsilnější. Nevolám po návratu do dob před deseti lety, dokážu pochopit, že je jinde, ale chtěl bych alespoň desku právě na styl „Still Born Defect (The New Breed)“. Ta je bohužel jen čestnou výjimkou na jinak nezáživné fošně, která toho nabízí zoufale málo. Zbytečně natahovaným intrem „Rise of the Ancient East“ počínaje, zástupem prázdných skladeb konče.

Dawn of Ashes

K dobru „Theophany“ lze efektivně přičíst snad jen to, že navzdory všem výtkám se stále jedná o mnohem poslouchatelnější záležitost než dočista dementní „Genocide Chapters“. Nicméně v přímém souboji s jakýmkoliv dalším albem Dawn of Ashes novinka prohrává – v případě „Anathema“ o nějaký kus, ne úplně malý, ale ani ne propastný; v případě prvních dvou desek se však bavíme o rozdílu minimálně třídy. Je mi jasné, že sám Kristof Bathory by to asi slyšel nerad, ale dosavadním vrcholem jeho tvorby stále zůstává hned to první album. Syrový debut „In the Acts of Violence“ řeže jak ďábel i po těch deseti letech a přesně tahle vlastnost je tím, co novince bolestně chybí. Na rovinu říkám, že „Theophany“ už si nikdy v životě nepustím, a až budu za pár let psát recenzi na další album, ještě si do něj nezapomenu rýpnout.


Zā Lä Thü – Psychotronic Generator

Zā Lä Thü - Psychotronic Generator

Země: USA
Žánr: industrial death metal
Datum vydání: květen 2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 15:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Před několika měsíci se zde objevila recenze na eponymní desku formace s prapodivným názvem Zā Lä Thü. Článek se tehdy nesl v dost pozitivním duchu, jelikož to, co americká dvojice předváděla, bylo velmi zajímavé. Šlo o sympaticky šibnutou kombinaci, kde se mezi sebou třískala okultní prezentace, strojově technické „meshu“ riffování a expresivní ženský vokál. Výsledek ale zněl lépe, než by se dle popisu mohlo zdát, a já osobně jsem se při poslechu bavil – obzvláště díky tomu, že Zā Lä Thü nechyběly ani dobré skladatelské schopnosti, důkazem čehož bylo hned několik regulérně výborných skladeb.

Když tedy Zā Lä Thü na loňskou řadovku nedávno navázali čerstvým EP „Psychotronic Generator“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně jsem byl i docela zvědavý, zdali Američané nastavenou laťku udrží a jestli opětovně půjde o tak povedenou záležitost, jakkoliv tentokrát máme co do činění jen se čtvrthodinovou neřadovkou. Musím však bohužel říct, že v tomto případě u mě taková spokojenost jako u „Zā Lä Thü“ nepanuje…

Základní vize hudby, jak jsem ji letmo nastínil již v prvním odstavci, samozřejmě zůstává zachována, v  jádru se jedná o vesměs to samé. Akorát to tentokrát nemá takový účinek a obávám se, že na vině nebude skutečnost, že nyní už jsem byl připravený a věděl, co bych měl očekávat. Materiál na „Psychotronic Generator“ je jednoduše citelně horší a je na úrovni toho nejslabšího z debutu. Chybí mi tak povedené songy jako třeba „To Bind and Purge (Cosmic Dith·er)“, o výtečných kouscích typu „Hail Hail Babalon“ či „Val-Kree“ ani nemluvě. Postrádám ty skutečně zajímavé nápady; nějaký náznak orientálních motivů se ozve pouze ve dvou momentech třetí a poslední písně „Star Chamber“, z nichž ten první trochu zní, jako kdyby tam Zā Lä Thü snad narvali opravdivý sitár, ale jinak…

Jasně, úplná sračka „Psychotronic Generator“ není. Jsou zde i další pasáže, které bych mohl ocenit – tou nejvýraznější z nich je asi velmi dobré finále úvodní „Outer Ether Soul Eaters“. Katera se svým zpěvem taktéž odvádí dobrý výkon. Nicméně vzato kolem a kolem se mi zdá, že větší část všech tří přítomných písní je obsahově poněkud prázdná… jako by se Zā Lä Thü tentokrát vydali cestou nikoliv technického riffování s atmosférou, ale přetechnizovaného riffování bez atmosféry. A to je něco, co prostě ocenit nemohu. Možná je to subjektivní, ale nemohu.

Zā Lä Thü

I navzdory několika málo dobrým chvilkám a i navzdory tomu, že Zā Lä Thü stále mají poměrně zajímavý sound, je pro „Psychotronic Generator“ spíše zklamáním a pochybuji, že si to ještě někdy v životě pustím. A to je obrovský propad vzhledem k tomu, že loňskou řadovku si chci i takhle s odstupem koupit a přidat do sbírky. No nic, radši zůstanu u skladeb jako „Hail Hail Babalon“. Ale hádám, že další nahrávku Zā Lä Thü si ze zvědavosti přece jenom pustím.


Combichrist – This Is Where Death Begins

Combichrist - This Is Where Death Begins

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Out of Line

Tracklist:
01. We Are the Plague
02. My Life My Rules
03. Glitchteeth
04. Exit Eternity
05. Skullcrusher
06. Time Again
07. Destroy Everything
08. Tired of Hating You
09. Don’t Care How You Feel About It
10. Blackened Heart
11. Pay to Play
12. Slakt
13. Black Tar Dove Pt. 1
14. Black Tar Dove Pt. 2
15. Homeward

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Byly doby, kdy pro mě byla elektronická hudba sprostým slovem. Jednoduše jsem kdysi býval typická ortodoxní metalová píča a neuznával jsem nic jiného než riffující kytary. Ale to už se změnilo, sice možná až příliš pozdě, ale lepší nežli nikdy. A zrovna Combichrist patřili k těm, kteří tohle měli na triku, protože to byla právě jejich alba, do nichž jsem se tehdá zažral a nemohl se od nich odtrhnout. Už jen z tohohle důvodu u mě budou mít Combichrist speciální postavení a jejich desky budou mít v mojí polici čestné místo (ale jen obrazně, protože v reálu to mám všechno seřazené dle abecedy, ha!).

O to víc je pro mě paradoxní, že se Combichrist posléze začali odvracet od někdejšího aggrotechového soundu a namířili si to do metalu. První vlaštovkou byl v tomhle ohledu soundtrack „No Redemption“ ke hře „DmC: Devil May Cry“ a následné album „We Love You“ tohle směřování potvrdilo. A nijak se netajím tím, že mi tento vývoj u Combichrist příliš nevoní, protože transformaci z mocně kulervoucího aggrotechu do vcelku obyčejného industrial metalu prostě považuju za špatný krok. A veškerá vybočení do nějakých experimentálnějších poloh na „We Love You“ taktéž nefungovala, takže vyjma několika málo povedených pecek jako „Every Day Is War“, „From My Cold Dead Hands“ či „We Rule the World Motherfuckers“ to za mě bylo spíše zklamání.

V případě „This Is Where Death Begins“ jsem trochu doufal v onen takzvaný návrat ke kořenům, byť mi bylo jasné, že je to asi dost naivní a v reálu jsem takový obrat nečekal. A také se tak nestalo. Ale když nic jiného, aspoň musím ocenit, že si Andy LaPlegua a jeho parta stojí za svým, a i přes stížnosti mnohých starších fandů jdou radši do změny svého soundu a míří si to do hudební polohy, v níž se v současné době evidentně cítí pohodlněji. Vlastně tak pohodlně, že aktuálně již ve skupině není ani klávesista a Combichrist jedou v sestavě typické pro metalovou kapelu, akorát teď čerstvě od letoška s kombem dvou bicích souprav.

Všem naivkům doufajících v návrat starých dobrých aggrotechových časů zatne tipec hned úvodní track „We Are the Plague“, jenž jasně dává najevo, že Combichrist dnes mají blíž k takovým Rammstein než ke svému dřívějšímu já z období „Everybody Hates You“ či „What the Fuck Is Wrong with You People?“. Na druhou stranu, zrovna „We Are the Plague“ je z oněch kytarových věcí ještě to lepší, protože ten ústřední riff, jakkoliv je sám o sobě poměrně triviální, má docela tah na bránu, refrén má říz a baví mě i sampl v pozadí. Dokud se ještě hraje takhle, tak to sice není to pravé ořechové, ale zase mě to nesere. Jestli by si však Combichrist něco fakt mohli odpustit, tak to jsou rádoby hitové odrhovačky, jaké asi nejlépe reprezentují „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“, kteréžto řadím mezi to nejslabší na „This Is Where Death Begins“. Vtipné je, právě tyhle dva tracky byly vybrány k propagaci nahrávky prostřednictvím videí. Na druhou stranu, ani tyhle naštěstí nejsou tak příšerné jako „Love Is a Razorblade“„We Love You“, což byla úplně nehorázná mrdka a asi nejhorší song Combichrist vůbec.

Jestli mě na novince něco trochu dráždí, tak je to… jako by se Combichrist se změnou soundu inspirovali u některých metalových kapel. Třeba zmiňovaná „Skullcrusher“ připomíná uřvanějšího Marilyna Mansona; „Glitchteeth“ z nevýrazných slok vybuchuje do kytarových pasáží znějících jako béčkový Rob Zombie; jeden motiv z „Destroy Everything“ zní jako obšlehnutý od Slipknot; v „Pay to Play“ to zase nepřeslechnutelně smrdí jmenovanými Rammstein. Dále mám trochu rozporuplné pocity z „Blackened Heart“, která má solidní momenty (riff ve slokách s klávesovým podmazem) a bohužel zbytečně halekací refrén, a s naprosto klidným srdcem bych se obešel bez „Tired of Hating You“, již spolu s „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ považuji za jednu z nejméně zábavných položek tracklistu.

Nicméně abych Combichrist nekřivdil, tak je zde i několik skladeb, jež se naopak hodně povedly. Zmiňovaná „Destroy Everything“ sice není žádným velkým zázrakem, ale aspoň se na konci blýskne skvělým vyvrcholením, v němž nejprve nastoupí epické klávesy (akorát škoda, že tahle pasáž není delší) a následně drtící vícehlas. Předešlý vývoj písničky mě zas tak nerajcuje, ale poslední čtvrtina je regulérně super. Jsou tu však i kusy, které mě baví celé, což se týká třeba věcí laděných více do elektroniky. Nemůžu si pomoct, ale v téhle poloze jsou Combichrist jednoduše stále o třídu výš, což potvrzují „Exit Eternity“, „Don’t Care How You Feel About It“ a do jisté míry ještě „Time Again“, v nichž sice kytara stále je, ale nehraje hlavní roli.

Combichrist – This Is Where Death Begins

V neposlední řadě se pak „This Is Where Death Begins“ může pochlubit vysoce zajímavým závěrem, který mě svým způsobem i překvapil. Začíná to již s dvanáctou „Slakt“ nazpívanou v norštině (Combichrist jsou sice dnes americkou kapelou, ale lídr Andy LaPlegua pochází z Norska). Splašené bicí se střídají s kytarovými nájezdy a především hymnickým refrénem, jenž mě strašně baví, a i když taková kombinace na první poslech může znít zvláštně, je to vlastně paráda. Ještě lepší je ovšem následující „Black Tar Dove“, konkrétně tedy druhá část (první je vlastně jen předehrou ke dvojce), v níž se Combichrist vydají do poněkud atmosféričtější polohy, aniž by popřeli svůj sound, a Andy navíc předvede i regulérně blackmetalový jekot. A musím říct, že mě to hodně baví, a pokud by čistě náhodou právě tudy vedlo další směřování skupiny (jakkoliv tomu příliš nevěřím), uvítal bych to s mnohonásobně větší radostí než servírování halekacích vypalovaček jako „My Life My Rules“. Ještě klidnější (až na poslední třetinu), skoro až outrová pak je finální „Homeward“, ale po „Black Tar Dove Pt. 2“ také přijde k chuti.

Obecně vzato si novinky cením asi o kousek víc než jejího předchůdce. Ačkoliv už to nejsou ti „praví“ Combichrist, je objektivně nutno uznat, že vysloveně dementní to rozhodně není. Pár skladeb bych si sice s chutí odpustil, ale nakonec se to dá vlastně poslouchat celé a zejména na první poslechy je to v richtiku… posléze začne vyplouvat skutečnost, že pár songů je přece jen lehce povrchních a nějakou větší trvalostí disponují jen ty věci, které jsem si výše dovolil označit za vrcholy. Oproti „We Love You“ je však na „This Is Where Death Begins“ ten poměr povedených nebo přinejhorším solidních písniček příznivější a také se zde nenachází žádný opravdu neposlouchatelný kus jako „Love Is a Razorblade“ (fakt tenhle track nesnáším!). Jistě, bylo i lépe a cokoliv od „Making Monsters“ dozadu si pustím vždycky radši, nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že je „This Is Where Death Begins“ úplně o ničem a vůbec se mi nelíbí.


Autokrator – The Obedience to Authority

Autokrator - The Obedience to Authority

Země: Francie
Žánr: industrial death metal
Datum vydání: 20.4.2016
Label: Krucyator Productions / Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Chapter I
02. Chapter II
03. Chapter III
04. Chapter IV
05. Chapter V
06. Chapter VI
07. Chapter VII
08. Chapter VIII

Hrací doba: 36:11

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Autokrator je nové jméno v oboru zkurveně hnusného extrémního metalu. Řekněme si to hned na začátku – pokud si pod metalem jako první představíte Sabaton, tak tohle zvěrstvo obejděte pořádným obloukem, protože byste si strachy kákli do trenýrek.

Autokrator na sebe prvně upozornili v loňském roce, kdy vyšel jejich bezejmenný debut – nejprve jen digitálně ve vlastní režii. Hodně rychle však kolem začaly kroužit uznávané undergroundové labely, takže vzápětí následovala MC verze u litevských Inferna Profundus, LP verze u samotných Iron Bonehead a CD v polské kooperaci Godz ov War / Third Eye Temple. To snad hovoří samo za sebe, protože na tom, že speciálně Iron Bonehead nevydávají žádné mrdky, se asi všichni shodneme.

Uběhl rok a Autokrator na svět vyvrhli další porci zla v podobě druhé desky „The Obedience to Authority“, kterou si již vydávají pod vlastní značkou Krucyator Productions za pomoci Godz ov War. A stejně jako v případě eponymního debutu, i tentokrát na vás čeká hutná nálož industrialem potaženého death metalu s klaustrofobickou atmosférou s nepříjemnými texty o útisku, paranoie a podrobení se vyšší moci vynucované mučením.

„Although punishment for its own sake
May not be without recompense
Goal of punishment is the indoctrination
Of restraint or of…
Obedience“
(Chapter I)

Že nevíte, jak si něco takového představit? Inu, to je lehké, protože člověka při poslechu hnedka z fleku napadne jedno jméno, k němuž se produkce Autokrator dost přibližuje. Jedná se totiž o muziku, jaká se zaručeně bude líbit všem, kdož uctívají totalitní zlo N.K.V.D.. Z „The Obedience to Authority“ táhne stejně nepříjemná aura, vyznění je obdobné, i ortodoxní antimelodičnost, a dokonce ani nelze nevidět paralelu v tuze ošklivém zpraseném soundu. Pokud jste někdy přemýšleli o tom, jak by mohla znít produkce N.K.V.D., kdyby tento projekt hrál death metal namísto black metalu, odpověď je tu – jako Autokrator.

Vypadá to tedy, že se Autokrator přespříliš inspirují u jiných? No, možná na první pohled, ale na ten druhý je tu skutečnost, která tuhle skupinu zachraňuje od nelichotivé nálepky kopírovačů. Za AutokratorN.K.V.D. totiž stojí jeden a ten samý člověk – Loïc.F. Pravda, v případě Autokrator má k sobě ještě parťáka, jenž se stará o extra hrubý chropot, ale po hudební stránce je docela zřejmé, kdo ve svých rukou třímá otěže. Ten rukopis je prostě zřejmý a nepřeslechnutelný a obdobné ladění obou formací taktéž. Stejně tak je do jisté míry možné najít paralely i ve vizuální stránce, a byť Autokrator není tak jednostranně zaměřený na totalitní režimy, přinejmenším gestapácké mundúry na fotkách hovoří jasně. Jako by se Loïc.F snažil skrze Autokrator podívat na to samé z trochu jiného úhlu pohledu.

„Force comes in many forms
One of them is brutality
Barbaric, unrestrained use of force
If carried far enough, invokes obedience“
(Chapter IV)

Autokrator

Důležité je ovšem to, že se mu to daří. I z „The Obedience to Authority“ totiž páchne stísněnost, která vám nedá moc vydechnout, deska vás nemilosrdně tlačí do kouta a zejména tehdy, když budete mít odvahu otočit volume pořádně doprava, tak to dá zabrat. Ten death metal v podání Autokrator je až taková misantropie (některé chvíle jsou navíc doslova zvířecí – viz třeba „Chapter IV“), že industriální vojenské marše, které se tu a tam zjeví, působí skoro až vysvobozujícím dojmem.

Abychom si ovšem rozuměli – všechen ten hnus, humus a tyhle věci, jimiž jsem se v recenzi snažil produkci Autokrator popsat, byly myšleny „v dobrém“. Občas člověk jednoduše potřebuje pořádnou dávku chorobného zla, při jehož poslechu nenávist odkapává z reproduktorů. Já to tak mám a nepochybuji o tom, že jsou mezi vámi tací, co to mají stejně. A přesně pro takové nálady jsou alba jako „The Obedience to Authority“ stvořena. Nech se zdeptat, anebo táhni poslouchat Sabaton!

„The best political weapon
Is the weapon of terror
Every educated person
Is a future enemy“
(Chapter VII)


Liveevil – Blacktracks

Liveevil - Blacktracks

Země: Česká republika
Žánr: industrial / electro metal
Datum vydání: 3.3.2016
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Ended Run
02. Amper
03. Devilation
04. Vibes
05. Midnight Bay
06. Encounter
07. Hypercharger
08. Tomorrow’s Call
09. We Stand Alone

Hrací doba: 36:55

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Liveevil nikdy nebyli nějakou extrémně chytrou a hlubokou kapelou. Jakkoliv se to třeba Petrovi Staňkovi nemusí líbit a v rozhovorech bude vykládat, že si polepšil, po hudební stránce se po svém (pravda, nedobrovolném) odchodu ze Silent Stream of Godless Elegy vydal v rámci Liveevil k větší jednoduchosti a, řekněme, do méně intelektuálně náročnějších vod. Tak to je. Nicméně ačkoliv jsem tvrdil, že Liveevil nejsou a nikdy nebyli žádní velcí filozofové, rozhodně tím neříkám, že to je nutně špatná kapela. Naopak, mě jejich electro metal s proklatě chytlavými refrény vždycky docela bavil a i minulé album „3 Altering“ jsem si navzdory některým výhradám vlastně užil. Ale tím spíš nepochopitelné mi přijde to, jakým způsobem zní „Blacktracks“

Nebudu to nijak prodlužovat ani chodit kolem horké kaše – „Blacktracks“ mi přijde jako hodně nepovedné, místy dokonce vyloženě hloupé album. Formálně vzato se sice Liveevil příliš nezměnili a stále si frčí na vlně electro / industrial metalu (vydavatelská firma tomu teď začala říkat prďácky cyber metal… oukej, proč ne, když jim to dělá dobře) a na první pohled by to mohlo vypadat, že jediné, co prošlo změnou, je image kapely. Ta se totiž rozhodla, že asi bude lepší upustit od civilního vzhledu a radši se zmalovat od hlavy k patě, což při veškeré úctě v tomhle podání vypadá příšerně (asi vesnický Combichrist). Což možná sedí – jako by to předznamenávalo i kvality samotného „Blacktracks“.

Ta deska je prostě taková trochu „redneck“ a je to neškodný čajíček, který leckde páchne vysoce nesympatickou podbízivostí. Jestliže jsem se ještě posledně na „3 Altering“ bavil u mocně hitových refrénů, na „Blacktracks“ mi refrény mnohdy přijdou naopak vysloveně otravné. Chcete-li příklady, není problém, ukažme si prstem třeba na „Encounter“, „Midnight Bay“ nebo videoklipovou „Devilation“. Avšak není to problém jen v refrénech, třeba takové „Tomorrow’s Call“ nebo „We Stand Alone“ mi připadají regulérně blbé jako celek. V neposlední řadě mě pak také vysoce irituje ženský vokál, který se v několika písničkách také objevuje. Ani ne tak kvůli tomu, že by byl špatný, jako spíš kvůli tomu, že to zní jako strašný kýč.

Místy „Blacktracks“ vážně zní jak taková ta kýčovitá vidlácká gotika, jaká horem dolem frčí hlavně v Německu. Vedle toho se Liveevil na novince až přílišným způsobem snaží přiblížit takovým Deathstars, a to nejen po stránce oné zmalované image – však i sám Staněk místy zní, jako kdyby začal brát školu zpěvu od Whiplashera. Především lekci „Hluboký mužný vokál, z něhož zvlhne spodní prádlo každé fanynce“ zjevně absolvoval na jedničku, jelikož místy je ta podoba skutečně do uší bijící.

No, a další věc, jež „Blacktracks“ v mých očích hodně ubírá, je také produkce a sound alba. Věřím tomu, že za tohle prohlášení mě budou chtít mnozí pranýřovat a budou si myslet, že jsem debil – vždyť, ty vole, to přece dělali venku. Jakože v zahraničí, chápeš? A produkoval jim Kärtsy HatakkaWaltari! To je sice hezké a vlastně je to na tom výsledku dost slyšet. Ne, že by dříve Liveevil disponovali nějakým vyloženě osobitým soundem, který by nikdo neměl, ale tohle je prostě bezpohlavní mainstreamově metalová produkce. Takový ten „Nuclear Blast metal“, jestli si rozumíme. A vlastně nejen zvukově, ale i hudebně. A to dle mého názoru vážně není nic, čemu by bylo nutno tleskat.

Vzato kolem a kolem jsou na „Blacktracks“ vlastně jen dva momenty, které mi přijdou v pohodě a u nichž bych si s přivřenýma očima dovolil říct, že se mi trochu líbí. Jedním z nich je pohodový refrén „Amper“, nicméně sloky jsou opět nudné. Druhým je pak ozvláštnění v podobě mluveného slova ve „Vibes“, což je asi to nejzajímavější, co Liveevil na své novince nabízejí. Doufám, že snad ani nemusím dodávat, že je to proklatě málo.

Liveevil

Bez dalších vytáček si řekněme, že „Blacktracks“ je nepovedené album, a vzhledem k tomu, že dřívější tvorba mě poměrně bavila, nebál bych se dodat i cosi o zklamání. Jestli chcete pořádný electrometalový masakr, který podobně jako Liveevil neholduje přílišnému filozofování, pusťte si radši něco jako Turmion Kätilöt, kteří mají asi tak o tři hvězdné atmosféry větší koule a jsou to takoví magoři, že je jim člověk tu jejich pošukanou image věří. „Blacktracks“ však moc za pozornost nestojí.


Phobonoid – Phobonoid

Phobonoid - Phobonoid

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 19.12.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Jméno Phobonoid by vám nemuselo být úplně neznámé. Máte-li dobrou paměť, teoreticky byste v ní mohli vyštrachat informaci, že tenhle italský projekt už u nás jednou v recenzích proběhl. Když jsem svého času psal o debutovém ípku „Orbita“, byl jsem regulérně nadšený. Hrajete-li kosmický black metal à la Darkspace, máte moji pozornost; hrajete-li takový kosmický black metal ve vysoké kvalitě a s uhrančivou atmosférou, máte dost velkou šanci, že mě to dostane, protože mě tahle žánrová forma baví. A vážně hodně mě bavila i „Orbita“. Když tedy došlo k ohlášení první dlouhohrající desky Phobonoid, docela jsem se těšil a doufal jsem, že to bude opětovně síla jak prase. Nicméně, tentokrát to až zas tak jednoznačné není…

„Orbita“ mě tehdy sebrala vlastně hned na první poslech. Fakt se mi to přesně trefilo do nálady a už od úvodního rande mě ta nahrávka měla v hrsti, dál jsem jen vychutnával. Doufal jsem, že „Phobonoid“ zapůsobí podobně, tak jsem to vpálil do přehrávače… a ono nic. Dal jsem tomu víc poslechů… a pořád vlastně skoro nic. Na pilotním EP na mě okamžitě dýchla ona pověstná hloubka „Temnéhovesmíru“, ale zde, ač ve stejném pojetí a formálně i ve srovnatelné kvalitě, mě to prostě nesložilo. Jako by „Phobonoid“ bylo plošší a trochu postrádalo právě onu hloubku, bez jejíž přítomnosti obdobná muzika nemůže fungovat.

Trvalo mi to docela vysoký počet poslechů, než jsem na „Phobonoid“ konečně začal slyšet to, kvůli čemu jsem přišel. To album je vlastně poskládané chytře a je v tom spousta kvalitních nápadů. Třeba některé riffy či vyhrávky ve skladbách jako „Alpha Centauri“, „Eris“, „Frammenti di luce“ nebo třeba finální titulce „Phobonoid“ jsou bezesporu skvělé. A vlastně mi ani nevadí, že některé písně nápadně připomínají materiál z ípka (kupříkladu podobnost mezi „La sonda di Phobos“ a „Lo spettro di Deimos“ v podstatě nelze neslyšet).

Všechno je to vlastně super, ale navzdory všem výtečným nápadům a nepochybnému skladatelskému umu, jímž Lord Phobos, tedy jediný člen Phobonoid, disponuje, se mi zdá, jako kdyby trochu chyběly ty spodní proudy, ten nátlak na posluchače. Spíš než vlastní materiál a jeho kvalita v tom možná trochu bude mít prsty i zvuk nahrávky, který je sice podobný ípku, ale ne úplně stejný. Možná mi chybí i výraznější elektronika, jež na desce hraje minoritní roli (ale tu a tam se ozve – viz třeba „Tachyon“). Když bych to měl vyjádřit trochu poeticky, tak „Orbita“ byla výletem do vesmíru, zatímco v případě „Phobonoid“ se člověk jen kouká teleskopem.

To taky samozřejmě není úplně špatně a má to něco do sebe, ale proč se spokojit s civěním do teleskopu, když se člověk může v nekonečných hlubinách kosmu i proletět. Nechápejte mě zle, „Phobonoid“ je povedené album, které rozhodně patří do nadprůměru a které se do té nadprůměrné sorty nedostalo jen s odřenýma ušima (a to myslím upřímně). Akorát očekávání možná byla nastavena příliš vysoko. I přesto však Phobonoid zůstává zajímavou kapelou, jejíž kroky budu nadále sledovat.


Alien Syndrome 777 – Outer

Alien Syndrome 777 - Outer
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. An Unconscious Reflection
02. Symmetriads
03. The Bleeding Anthill of the Universe
04. Intermission: Mirrors
05. Unearthly Reveries Unveiled
06. To Balance and Last
07. Black Box

Hrací doba: 31:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR / Against PR

První pohled (H.):

Dnes si tu zase jednou představíme velice zajímavou debutovou nahrávku, na níž se to hraje na úrovni, jíž ani mnohé zavedenější formace nedosahují. Jenže ačkoliv je tahle italská smečka s poměrně zvláštním názvem Alien Syndrome 777 novým pojmem na scéně, v pozadí se skrývají docela zkušení muzikanti, kteří se v tom undergroundovém metalu už nějakou dobu pohybují. Na druhou stranu, „hraju dlouho“ v žádném případě automaticky neznamená, že „hraju dobře“, což si mnozí kritici i fanoušci bohužel občas myslí, takže přítomné zkušenosti ještě nejsou zárukou, že to album hned bude šleha. Obecně vzato. V případě „Outer“ se to ovšem naštěstí povedlo, přinejmenším tedy svým způsobem.

Co bude nyní následovat, je vám asi zřejmé, je to ostatně takové recenzentské klišé. Samozřejmě se pokusíme si trochu rozklíčovat, co za muziku si to Alien Syndrome 777 na svůj regulérní debut (předcházelo mu pouze demo „A.S. 777“ z roku 2009) vlastně připravili. Italové se pustili do nápaditěji podaného black metalu, který je – docela logicky a očekávatelně vzhledem ke sci-fi tématice skupiny – potažený znatelnou vrstvou industriální nálady.

A tahle znatelná industriální nálada se rozhodně neprojevuje jen třeba v atmosférické (a fakt hodně dobré, jen tak mezi námi) mezihře „Intermission: Mirrors“, intru „An Unconscious Reflection“ a outru „Black Box“. Svou náklonnost k elektronice Alien Syndrome 777 ukážou hned v prvním regulérním tracku „Symmetriads“, kdy po blackmetalovém rozjezdu na pár vteřin zapojí tvrdé elektronické beaty – žádné levné samply, jak to u mnohých metalových kapel bývá, ale nefalšovaný rachot. A takhle to vlastně pokračuje i v dalším průběhu „Outer“, jelikož ten industriální nádech je na desce v podstatě všudypřítomný a mele se tam pod vrstvou kytarového běsnění vlastně neustále. Nicméně, asi by se slušelo zdůraznit, že i navzdory tomu Alien Syndrome 777 stále zůstávají především blackmetalovou formací a právě černý kov je tím základem, od něhož se vše ostatní na „Outer“ odvíjí.

Hádáte, že Alien Syndrome 777 jsou tedy dalším nemilosrdným industriálně blackmetalovým bucharem, kde se tepající elektronika hádá s blast beaty a syrovými riffy? No, do jisté míry to asi pravda je, ale jen do jisté míry. Už výše jsem zmínil, že se to Italové snaží hrát nápaditě, což tak nějak nepřímo říká, že to asi nebude tak bezhlavá sbíječka. Alien Syndrome 777 totiž na „Outer“ poschovávali mnohem větší množství různých vtípků. Několik parádních melodií sice potěší, ale na zadek si z nich asi nesednete, avšak těmi to nekončí. Příkladem budiž třeba třetí „The Bleeding Anthill of the Universe“, do níž kapela zabudovala výtečné čisté zpěvy.

Je sice pravda, že „Unearthly Reveries Unveiled“ a „To Balance and Last“ už nejsou tak dobré jako „Symmetriads“ a „The Bleeding Anthill of the Universe“, ale naštěstí si pořád drží kvalitu, nenudí a třeba zvolnění ve dvou třetinách „Unearthly Reveries Unveiled“ či další čistý vokál v „To Balance and Last“ za hřích taky stojí. Nechci tím ale vzbudit dojem, že „Outer“ ve druhé půli dochází dech a závěr už je slabší. Ten rozdíl je spíše minoritní a jinak si to drží úroveň celou dobu. A když nic jiného, debut Alien Syndrome 777 všehovšudy trvá jen lehounce přes půl hodinky, tudíž vzhledem k tomu, na jaké úrovni to Italové hrají, na nějakou nudu není moc čas.

Netvrdím, že je „Outer“ nějaké přelomové dílo, ale určitě je to kvalitní deska, která příznivce chytřejšího industriálního black metalu zcela jistě potěší. Dám příklad – pokud třeba s oblibou uctíváte alba typu „666 International“, pak právě pro vás je muzika Alien Syndrome 777 jako stvořená a v takovém případě to za slyšení asi stojí. Na druhou stranu je ovšem pravda, že jsem doufal v ještě o něco hutnější účinek a že bych si to dokázal představit ještě lepší. Kladné dojmy u mě rozhodně převažují a „Outer“ pokládám za nadprůměr, jen ten nadprůměr není nijak zvlášť vysoko.

Alien Syndrome 777 - Outer


Druhý pohled (Skvrn):

Přestože se o debutu Alien Syndrome 777 příliš nemluví, já si cestu k „Outer“ našel a ve skutečnosti ani nebyla příliš trnitá. Nahrávky Avantgarde Music se mi nejednou trefily do vkusu, a když k tomu přidáte parádní grafickou práci norského studia Trine + Kim, „Outer“ jsem zkrátka nemohl minout. Jen jsem nebyl s to pochopit, proč ta všeobecně malá porce publicity. Žánrová škatulka zajímavá, sestava taktéž. Nebo je frontman francouzských Smohalla málo? Že by v tom vězela jen souhra okolností nebo nakonec samotná hudba? Však čtěte dále…

Aby těch pochybností nebylo přespříliš, jedna jistota by se přece jen našla. To, čím se Alien Syndrome 777 na novince prezentují, lze bezpečně zařadit do šuplete s industriálním black metalem. Často se konají přelety k čistému blacku, avšak industriální složka si vždy nachází svou cestu nazpět a celé „Outer“ nezanedbatelně protkává. Nevyplouvá příliš na povrch, spíše dělá takový podmaz, ale vlastně proč ne, zvlášť když jsou klávesy do blackmetalového varu včleněňovány citlivým a organickým způsobem.

Alien Syndrome 777

Horší už je to s celistvým dojmem, jejž z alba mám. Přijde mi, jako by se Alien Syndrome 777 trochu hledali. Žádná ze složek, kterou v takové hudbě hledám, totiž není v podání kapely vyloženě perfektní. Vše se odvíjí již od zvuku, který především v kytarových pasážích působí přidušeně a jaksi polochcíple. Skladatelské nápady navíc nejsou tak silné, aby posluchače donutily se v ne úplně vydařeném soundu důkladně prohrabávat. Tím pádem pro mě ztrácí smysl i celý koncept, kterého se deska drží, a intro, intermezzo i pětiminutové outro mě nemají šanci vytrhnout. Pouze nezaujatě pozoruji.

„Outer“ rozhodně není zlé, jen mě nechává naprosto chladným. Poklidný konec „To Balance and Last“ a kousky jako „Unearthly Reveries Unveiled“ či „The Bleeding Anthill of the Universe“ se poslouchají příjemně, disponují slušnými nápady, ale jako celek mě zkrátka „Outer“ nevzalo. Možná, že slovo průměr zní v souvislosti s takovýmto typem hudby nepatřičně, ale dnes nemohu jinak, průměrné dojmy zkrátka převažují.


Prong – X – No Absolutes

Prong – X – No Absolutes
Země: USA
Žánr: industrial thrash metal / crossover
Datum vydání: 5.2.2016
Label: SPV GmbH

Tracklist:
01. Ultimate Authority
02. Sense of Ease
03. Without Words
04. Cut and Dry
05. No Absolutes
06. Do Nothing
07. Belief System
08. Soul Sickness
09. In Spite of Hindrances
10. Ice Runs Through My Veins
11. Worth Pursuing
12. With Dignity
13. Universal Law [bonus]

Hrací doba: 44:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nevím, jak to vidíte vy, ale já mám v hlavě zažitou takovou představu, že zaběhnuté kapely, které už mají na krku několik křížků a jsou považovány za pionýry svého stylu, se s přibývajícími odslouženými lety stávají čím dál víc závislé na svém klasickém materiálu a nové desky vydávají s čím dál většími rozestupy. Příkladů můžu jmenovat hned několik, ale asi nejznámějším budiž Metallica, o jejímž novém albu se mluví již roky. Samozřejmě neplatí totéž obecně na všechny skupiny a najdou se výjimky, které i přes vysoký počet odkroucených let na cestách vydávají alba jako na běžícím páse a mám takový dojem, že se do této sorty pomalu a jistě začínají řadit i Prong.

Aniž bych chtěl nějak přirovnávat americké industriální thrashery k legendám typu Motörhead, kteří si stejné nasazení udrželi až do úplného konce, tak Tommy Victor jako by chtěl svým fanouškům vynahradit nepříliš jistý přelom minulého a aktuálního tisíciletí, kdy to s jeho dítkem vypadalo všelijak, a sype z rukávu v krátkém časovém horizontu další placku, jež je tentokrát jubilejním desátým počinem v historii a nese název „X – No Absolutes“. Tommy Victor si je určitě jistý, že se s posledními alby zvedl zájem o jeho tvorbu a od posledního počinu „Ruining Lives“ z roku 2014 stihl vydat loni album předělávek „Songs from the Black Hole“, na nějž navazuje právě novinkou „X – No Absolutes“, od níž se obecně nečeká nic jiného než napodobení dvou povedených předchůdců.

Možná to může vypadat jako vypočítavost a snaha vytřískat z aktuální formy co nejvíc, ale když on ten Tommy Victor v posledních letech mění alba Prong ve skutečné zlato a vyšlo mu to i tentokrát. Novinka možná není jako celek tak mocně nadupaná, jako bylo „Ruining Lives“, a dokázal bych si představit, že by se na dvě skladby nedostalo, ale při poslechu celé desky se pořád hodně dobře bavím, takže nevidím důvod, proč nemít z dalšího alba Prong v tak krátké době radost.

Hudebně se nic zásadního nemění, takže komu se líbil takový odlehčený industriální thrash metal s punkově melodickými refrény na posledních dvou albech, tak by neměl mít s „X – No Absolutes“ nejmenší problém, protože se pokračuje tam, kde se minule skončilo. Rytmika je skočná a nakažlivě vlezlá, kytarové riffy účelně jednoduché a Tommy Victor hbitě přechází od jednoho sloganu k druhému, díky čemuž jsou písně snadno zapamatovatelné. Ten jeho punkový vokál do tvrdých riffů a pochodovým rytmům bubenického novice Artura Cruze sedí jako prdel na hrnec, a přestože to z toho mého zběžného popisu může vyznívat jako kolekce primitivních songů, tak věřte, že Prong mají na nové placce co nabídnout, ačkoli to není nic překvapivého.

„X – No Absolutes“ začíná pěkně zostra mlátičkou „Ultimate Authority“, která je klasickou Prong vypalovačkou na otevření alba, což znamená, že Victor jasně odsekává text na výrazném hudebním podkladu, jehož hlavním lákadlem je skvělá kytara s lehkým HC odérem. Ten HC nádech je pak v refrénu podporován sborovými vokály. Přesně tohle je typ skladeb, které od Prong můžu, takže když se pokračuje v podobně laděné „Sense of Ease“, chrochtám blahem, protože moderně střižený thrashový uragán v crossoverově industrálním hávu má v podání této trojice sílu. Naštěstí je podobných kompozic na albu více a jsou rozesety na ploše celé hrací doby, takže se nedá říct, že by třeba závěr desky ztrácel na naléhavosti.

Prong

Stejně jako poslední dvě alba je i „X – No Absolutes“ vyrovnanou kolekcí písní, kde se logicky dostane i na odlehčenější kusy, jrž k té aktuální hitové podobě Prong tak nějak patří. Aktuálně obstarává pozici vlezlé hitovky třetí „Without Words“ a skoro-titulní „No Absolutes“. Obě hrají v rychlejším tempu a na první poslech je zřejmé, že aniž by zaváněly snahou o řiťolezectví velkým rádiím a posluchačům, již se štítí kytar, tak mají do nabroušenosti „Ultimate Authority“, „Worth Pursuiting“ a „Universal Law“ daleko. Najde se však i případ, kdy to Victor s tou snahou o hitovost už trochu přepískl a za mě je to šestá „Do Nothing“, která na mě působí jako slaboučký odvar vzdáleně připomínající pomalejší písně od Fear Factory, a to včetně pokusu o andělsky čistý vokál v refrénu. Celkově mi tahle kompozice ke zbytku nezapadá, a neměl bych tak nic proti jejímu vyřazení z finální tracklistu, protože jediné, co dokazuje, je to, jak Tommy Victor coby vokalista vyrostl.

Přestože se na albu nachází třináct položek (včetně bonusové „Universal Law“), tak nelze říct, že by nudilo, protože aktuální tvorba newyorských metalistů je mi mnohem bližší než ta, již předváděli v 90. letech. Tím, jak se Tommy Victor nechal ovlivnit řadou svých vedlejších působišť a hostovaček, tak se mu podařilo zabezpečit to, že Prong jsou schopni vydávat svěží desky a znít přitom uvěřitelně a neustupovat ze své cesty. Jasně, toho thrash / groovu je tam možná méně než na starších počinech, ale jistá porce industriální strojovosti a řízné kytary mi k aktuálnímu, variabilnějšímu Tommy Victorovi sedí mnohem více. Jen si pusťte skladby jako „Cut and Dry“ či „Worth Pursuing“ a pochopíte, že Prong stále umí.

Prong – X – No Absolutes

Celkově vzato je „X – No Absolutes“ albem, na které může být Tommy Victor a jeho dva kolegové náležitě hrdí, protože i když přináší vlastně jen další variaci na osvědčené postupy z let nedávných, tak díky své soudržnosti, spádu a upřímné barvitosti mají Prong oproti obdobně stárnoucím kapelám jednu nespornou výhodu. Není to na nich vůbec vidět. Bravo.