Archiv štítku: industrial rock

Daughters – You Won’t Get What You Want

Daughters - You Won't Get What You Want

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial rock
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. City Song
02. Long Road No Turns
03. Satan in the Wait
04. The Flammable Man
05. The Lords Song
06. Less Sex
07. Daughter
08. The Reason They Hate Me
09. Ocean Song
10. Guest House

Hrací doba: 48:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se SadlerWalkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.

Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.

Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.

Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.

Daughters

První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.

Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.

Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.


Shining – Animal

Shining - Animal

Země: Norsko
Žánr: alternative / industrial rock
Datum vydání: 19.10.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Take Me
02. Animal
03. My Church
04. Fight Song
05. When the Lights Go Out
06. Smash It Up!
07. When I’m Gone
08. Everything Dies
09. End
10. Hole in the Sky

Hrací doba: 35:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

O norských Shining se toho v období vydání stěžejního alba „Blackjazz“ namluvilo spoustu. Tohle experimentální dílo si rozhodně zasloužilo veškerý ten humbuk okolo. Však taky takhle unikátní věc plnou nesourodých žánrových prolnutí a nápadů neslyšíte každý den. Sklidili tak ovoce za veškerou předchozí snahu a zejména odvahu zkoušet nové věci a nebát se v podstatě kompletně změnit svůj žánr, kdy začínali jako čistě jazzová kapela.

Až na třetím albu „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ zahrnuli do své hudby také prvky rocku, no a na následujícím „Grindstone“ už to začínalo chytat bláznivé kontury avantgardně elektronického jazz-metalového cosi, co vyvrcholilo na zmiňovaném „Blackjazz“. Zřejmě si uvědomili svůj vrchol, či nevěděli, kam dál by se v tomto ranku mohli pohnout, a tak k překvapení mnoha fanoušků zvolili na dalších dvou deskách poklidnější cestu industriálního metalu. Saxofon i občasné dovádění zůstalo, ale v porovnání s předchozí tvorbou to bylo nic. Přesto se minimálně „One One One“ dá docela v pohodě poslouchat a třeba já vzal tuhle změnu jako logickou a vlastně v souladu s dosavadním vývojem Shining. Bohužel, tady měl ten vývoj asi skončit…

Nyní máme na stole novou placku „Animal“, no a nebudu chodit zbytečně okolo horké kaše: „Animal“ je kapitální sračka. Jiné pojmenování pro to neexistuje. Nejenomže je to příšerné hudebně, ale zároveň se to příčí všemu co doposud Shining udělali. Lidé si je oblíbili pro svou originalitu, pro neustále vymýšlení něčeho nového, pro neotřelé zakomponování saxofonu, ale všechno tohle je na „Animal“ dokonale pohřbeno. „Animal“ je vlastně úplný opak jejich ostatních nahrávek. Opravdu nevím, kdo má toto album poslouchat, protože fanouška Shining to musí bytostně urážet. Jedině snad fanoušek schizofrenik, který si jeden den libuje v unikátních kompozicích a další den je schopen si užívat odrhovačky s debilními texty a slizkými refrény s absolutně nulovou invencí, tak ten jo.

Vypadá to tak, že si Jørgen Munkeby a spol. udělali album pro sebe. Na tom by asi nebylo nic špatného, ale hodili tím přes palubu všechny svoje příznivce a svou unikátnost zadupali hluboko do země. Nebo si snad myslí, že tímto osloví nové fanoušky? A opravdu musí cílit zrovna na příznivce hoven typu Five Finger Death Punch nebo Nickelback? Je to prostě výsměch do tváře a nejlepší bude na tuhle diskotéku zapomenout. To, že se chystá průser, se dalo vytušit už z prvních promo fotek a celkového nového vizuálu kapely, která se nyní stylizuje do jakýchsi futuristických disco floutků.

Hlavní ale byly první ukázky, které mohly být pro leckoho šokem. Poznávací znamení jsou ta tam, takže první, co člověk udělá, je opětovné překontrolování, jestli se opravdu jedná o ty Shining. Saxofon už tu není, namísto toho se rozmohly klávesové party. Kolovrátkovým způsobem podkreslují skladby a právě tím prvním, co slyšíte po zapnutí „Animal“, je klávesový motiv, který jako když vypadne z osmdesátek. Dále je tu kladen důraz na kytarové riffy, které skladbu vždy nějak rozehrají, zajistí její kostru a přes veskrze zbytečné sloky spějí k refrénu, na jejichž hitovost a chytlavost se tu cílí předně. Takhle prosté „Animal“ je, líbivé vyprodukované nic. O nějakých zajímavých nápadech nemůže být řeč.

Shining

Ve své celé délce jsem zvládnul „Animal“ přehrát všehovšudy čtyřikrát, a přestože má relativně krátkou hrací dobu, bylo to nekonečné utrpení. Jak se Munkeby pitvoří, jak se snaží ze všeho tahat hity, jak to celé tahá za uši, jak je u toho člověku trapně, jak je mu na blití z tý nechutný prvoplánovosti, americkému rockovému střednímu proudu vlastní, za to všechno si zaslouží noví Shining jen to nejhorší hodnocení.

Těžko uvěřit, že desky „Blackjazz“ a „Animal“ pocházejí od stejné kapely. Tohle se hrubě nepovedlo a docela mě zajímá, jak to s Shining zamává. Kdyby zachovali něco málo alespoň z minulých dvou desek, alespoň ten saxofon kurva, poslouchalo by se to lépe, ale o takovouhle žánrovou změnu snad nikdo nestál. Doporučení je jasné – ruce pryč.


H E X – H E X

H E X - H E X

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial / post-rock / darkwave
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Hummus Records

Tracklist:
01. Metaheaven
02. Collider
03. Process
04. Highrise

Hrací doba: 35:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsme a i navzdory jistým výstřelkům v jistých obdobích jsme vždy byli stránkou především o metalové muzice. Navzdory jednoznačnému hlavnímu směřování sem ovšem pevně patří i hudba mimo mantinely tvrdých kytarových riffů, protože poslouchat celý život pouze jeden žánr může jenom debil (sorry, jestli jsem teď někoho urazil, ale je to tak, rozšiřte si obzory).

Čím méně hudby mimo metalové hranice tu ovšem recenzujeme, tím větší je radost, když zde mohu představit něco trochu jiného a zároveň mimořádně zajímavého. Jako třeba právě H E X. Pokud se rádi necháváte překvapit a chcete toho o albu, na jehož poslech se právě chystáte, vědět v ideálním případě co nejméně, pak v tomto místě můžete přestat číst. Plně vám totiž bude stačit sdělení, že tohle za slyšení rozhodně stojí a že byste ochutnávku neměli příliš odkládat. Kdybyste si totiž bezejmenný debut H E X nechali uniknout, o dost byste přišli.

H E X pocházejí ze švýcarské Ženevy a jejich sestava čítá celkem pět lidí. Upřímně nemám tušení, zdali dotyční někde před H E X hráli a případně kde, ale tipnul bych si, že nejspíš ano, protože takhle silné věci začínající hudebníci většinou nevydávají. Nebojím se totiž prohlásit, že v případě tohoto selftitled debutu se bavíme o jedné z nejpůsobivějších nahrávek, na jaké jsem v letošním roce zatím narazil!

Vezměme to ale popořadě. Co že je tenhle švýcarský zázrak vůbec zač? H E X produkují krásně neuchopitelný žánrový mix, který zajisté potěší všechny eklektiky mezi vámi. Na desce, kterou jen tak mimochodem zdobí také jednoduchá, leč vysoce povedená grafika s „Metropolis“-feelingem, najdete rock, industrial, darkwave, post i prog. A klidně by se těch nálepek dalo vymyslet i vícero. Pokud by někdo hovořil o avantgardě nebo psychedelických náladách, rozhodně bych ho chápal, protože i takové momenty, na něž by se daly napasovat právě zmíněné pojmy, se na albu najdou.

Nejdůležitější ovšem je, že Švýcaři danou plejádu vlivů dokázali spojit jeden fungující, přirozený a organicky působící celek. Neřekl bych, že si H E X berou tohle a tamto a obracejí styly v každé další pasáži. Hranice mezi všemi jmenovanými žánry a přístupy se na jejich prvotině rozmazávají a vše se pojí do vyššího nadžánru, jenž zní nevšedně a neobyčejně, má obrovské charisma a vlastní unikum. Určitě by se daly nalézt formace, s nimiž má produkce H E X určité společné elementy nebo k nimž se blíží, o tom samozřejmě žádná, přesto výsledek působí dost osobitě.

HEX

Deska stojí na čtyřech skladbách delšího rázu, snad jedině s výjimkou druhé „Collider“, jejíchž šest minut lze ještě považovat za standardní hrací dobu. Nicméně i ona se stejně jako zbylé kompozice může pochlubit podmanivou atmosférou, která napříč písní postupně houstne a fantasticky graduje ke strhujícím závěrům. Což ale neznamená, že celé songy jsou jen čekáním na finále, protože v případě „H E X“ je cesta stejně okouzlující jako cíl, respektive cíl je zde třešničkou na dortu extra výživné cestě.

O moc víc snad není třeba říkat. Tohle je jednoduše excelentní záležitost, a pokud jsou vám hudební kvality milejší než žánrový purismus (ať už jakéhokoliv žánru), debut H E X byste minout rozhodně neměli. Veliké doporučení.


Marilyn Manson – Heaven Upside Down

Marilyn Manson - Heaven Upside Down

Země: USA
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Revelation #12
02. Tattooed in Reverse
03. WE KNOW WHERE YOU FUCKING LIVE
04. SAY10
05. KILL4ME
06. Saturnalia
07. JE$U$ CRI$I$
08. Blood Honey
09. Heaven Upside Down
10. Threats of Romance

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
web / facebook / twitter

Brian Hugh Warner alias Marilyn Manson je dost možná nejmetalovější popová superstar posledních dvou desetiletí. Slovíčkem popová nenarážím na skutečnost, že by byla Mansonova hudba jakkoli měkká, o to tu vůbec nejde. Jde mi spíše o to, že Manson samotný (tedy Brian Warner, nikoli entita složená z více hudebníků známá jako Marilyn Manson) se vždy staral spíše o prezentaci a hudbu nechával na ostatních. Těžko mu to však zazlívat, dovedl prorazit s ostrým rockem a provokativními myšlenkami v oblastech, kde obvykle vládne šeď a konformita.

Po nabitých devadesátých a raně nultých letech se však, jak je známo, k Mansonovi štěstí otočilo zády, výsledkem čehož byla řada naprosto nepovedených nahrávek a snad jen díky své všudypřítomnosti tak Manson neupadl do úplného zapomnění. O to překvapivější pak byla předloňská deska „The Pale Emperor“, která možná nebyla návratem do vrcholné formy, ovšem byla dost dobrá na to, abych se hudbou amerického excentrika zase jednou doopravdy nadchnul. Stejně jako letošní „Heaven Upside Down“ ji složil Tyler Bates a tak by se dalo předpokládat, že půjde o alba co se kvality týče víceméně srovnatelná. Bohužel opak je pravdou a „Heaven Upside Down“ kouká svému staršímu bratříčkovi na záda z velké vzdálenosti.

Ona změna je zřetelná hned od úplného začátku. Jednou z nejvýraznějších silných stránek „The Pale Emperor“ byla jeho dospělost. Manson jako by si na něm uvědomil, že nemusí nutně šokovat každou vteřinou své hudby a že méně je někdy více. V jistém ohledu tak šlo o téměř konvenční rockové album, na nějž Mansonův uřvaný chráplák výborně zapadl. „Heaven Upside Down“ se vrací hned o několik kroků nazpět a na sto honů z něj čiší snaha posluchače zaskočit. Skladby ztratily alespoň část své předchozí rafinovanosti a vrátily se k ostrosti prvních desek, ale tentokrát již bez oněch skvělých riffů a autentičnosti. Navíc se na „Heaven Upside Down“ dostalo i úsilí o hudební originalitu, které, v případě lepších skladatelů vždy ceněné, udělalo z řady Mansonových alb neposlouchatelné škváry. Jinými slovy, na „Heaven Upside Down“ se hlava nehlava mísí vše špatné a jen trochu toho dobrého z Mansonovy dlouhé kariéry.

Rád bych vypíchl několik lepších skladeb, seznam však bude bohužel krátký. „Tatooed in Reverse“ patří mezi nejlepší kousky díky kombinaci Mansonova chytlavého zpěvu ve slokách i refrénech a dobře odsypající rytmiky. „KILL4ME“ je vlastně přiostřená taneční skladba a to je poloha, která Mansonovi sluší překvapivě hodně. Titulní skladba je na poměry desky nezvykle rozvážná a asi nejvíce připomíná klasickým rockem načichlé minulé album. Tím výčet vyložených pochval však končí.

Manson učinil nešťastné rozhodnutí, když na úvod umístil nezajímavou „Revalation #12“, která se sice snaží album nakopnout, ale možná i díky absenci výraznějšího motivu a alespoň náznaku zajímavých riffů se jí to vůbec nedaří. „WE KNOW WHERE YOU FUCKING LIVE“ představuje jeden z těch nešťastných momentů, kdy nevíte, zda posloucháte umělce samotného, nebo někoho, kdo se jej snaží parodovat, zatímco „SAY10“ z bahna vytahuje jen chytlavý refrén, ovšem mimo něj nedovede skladba nabídnout vůbec nic zajímavého. Rozpolcený jsem ohledně „JE$U$ CRI$I$“, jež je sice skladatelsky zajímavá a opravdu odvážná (byť se stále nedovedu rozhodnou, zda v dobrém smyslu), vše ovšem pro mě naprosto kazí až nadpozemsky stupidní text. Zbytek alba je pak bohužel úplně nevýrazný, což nejlépe symbolizuje osmiminutová „Saturnalia“, která by měla problém utáhnout i poloviční stopáž.

Marilyn Manson

Problém není ani tak v tom, že by se Manson nesnažil dostatečně, on se totiž snaží až moc. Rád by šokoval a i v téměř padesáti letech by chtěl překypovat mladickou zuřivostí. Skladatelsky k tomu má blíže než na většině alb v třetím tisíciletí, „Heaven Upside Down“ rozhodně není tak komicky špatné jako někteří jeho předchůdci, jenže selhává na jiných frontách. Texty jsou možná nejslabší stránkou nahrávky a vlastně je škoda, že si na psaní textů Manson nesežene někoho talentovanějšího. Mám však problém i se zpěvem. Přestože jsem Mansonův hlas měl vždycky rád, na „Heaven Upside Down“ působí chvílemi jako naštvaný školák, který se vzteká protože ho rodiče nutí vynést odpadky, což snad nemůže vystrašit ani posluchače rádia Impuls. Proto bych chtěl Brianu Warnerovi popřát, aby konečně dospěl. Má dobrou kapelu, hromadu posluchačů a zpívat také umí. To se jen tak někomu nepoštěstí a byla by škoda, kdyby takovou příležitost promrhal křečovitou snahou působit jako nekonformní drsňák, který se neplánuje ve zdraví dožít třicítky.


Grausame Töchter – Vagina Dentata

Grausame Töchter - Vagina Dentata

Země: Německo
Žánr: EBM / electro / industrial rock
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Scanner

Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.

Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.

Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.

No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.

Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.

Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.

Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.

Varathron

Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.


Mortiis – The Great Deceiver

Mortiis - The Great Deceiver

Země: Norsko
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 4.3.2016
Label: Omnipresence

Tracklist:
01. The Great Leap
02. The Ugly Truth
03. Doppelganger
04. Demons Are Back
05. Hard to Believe
06. Bleed Like You
07. Road to Ruin
08. Scalding the Burnt
09. The Shining Lamp of God
10. Sins of Mine
11. Feed the Greed
12. Too Little Too Late

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mortiis rozhodně patří k té sortě muzikantů, u nichž si nejde stěžovat na to, že by po celou svou kariéru drhnuli to samé dokola, že by vymysleli jen jednu písničku a zbytek už byl její kopírka, jako to kolikrát dělají jiní střelci. Naopak, tenhle norský troll (a tím myslím tohohle trolla, nikoliv tohohle trolla) si v průběhu let prošel hned několika razantními změnami stylu.

90. léta, zpětně označovaná jako první éra, se nesla v ambientním duchu a přesně tohle období je v Mortiisově tvorbě moje nejoblíbenější. Je fakt, že s výjimkou „The Stargate“, které přišlo s bohatším nástrojovým obsazením a opustilo dvouskladbový koncept, jsou si ta alba podobná jak vejce vejci, ale ta atmosféra je dodnes parádní, a když jsem si ony nahrávky nedávno kvůli téhle recenzi po delším čase opět připomínal, vážně jsem si jejich poslech užil.

Ve své druhé éře pak Mortiis zamířil do synthpopu řízlého darkwave, výsledkem čehož byla deska „The Smell of Rain“ – opětovně výtečná, se spoustou skvělých hitů. I tenhle počin dle mého skromného názoru zkoušku časem přežil, i dnes má co říct a člověk se u něj baví. Popravdě řečeno mi přijde docela škoda, že Mortiis nakonec vydal jen jedno takové album, protože víc věcí v tomhle stylu – a samozřejmě i téhle kvalitě – bych si já osobně tedy líbit nechal.

Trochu problém mám ovšem s érou číslo tři, v níž troll skočil do industriálního rocku – ten problém tkví v tom, že ambientní Mortiis i synthpopový Mortiis mi byli mnohem blíže než industriální Mortiis. Jistě, i toto období přineslo několik solidních hitovek, ale třeba „The Grudge“ z roku 2004, tedy první počin v tomhle duchu, mi přijde zbytečně přeceňovaný, a když už něco z téhle éry, tak radši sáhnu po „Perfectly Defect“, které vyšlo v roce 2010 jako bezplatný download, kde se přece jen nacházely dle mého názoru zajímavější tracky.

Po vydání „Perfectly Defect“ se však Håvard Ellefsen – jak se Mortiis jmenuje občanským jménem – a jeho kapela odmlčeli. Poslední roky troll své fanoušky zásoboval leda tak fotkami na Facebooku, ale žádné koncerty natožpak nahrávky se nekonaly. Bylo to až v někdy v půlce loňského roku, kdy se konečně začaly lámat ledy a vydání novinky „The Great Deceiver“ se začalo blížit. A jak její obal, tak i obaly singlů napovídaly, že se Mortiis bude chtít vydat do dalšího období své kariéry – pozorným fanouškům totiž neuniklo malinké „Era 0“ pod logem skupiny.

Bohužel však musím říct, že označovat „The Great Deceiver“ jako novou éru je ze strany Mortiise skoro až klamavá reklama. Nečekejte žádnou, ale vůbec žádnou změnu oproti „The Grudge“ a „Perfectly Defect“Mortiis a jeho parta stále jedou na industriálně rockové vlně jako posledně a předposledně. Ale to není žádné velké překvapení, které by přišlo s prvním poslechem „The Great Deceiver“, ono si stačilo pustit libovolný ze dvou dříve vypuštěných singlů „Doppelganger“„The Shining Lamp of God“, jejichž sound jasně křičel, že tentokrát na žádné žánrové veletoče nedojde…

Může to znít jako to největší klišé, ale opravdu se mi chce prohlásit, že pokud se vám „The Grudge“ a „Perfectly Defect“ zamlouvalo, jistě se vám bude líbit i „The Great Deceiver“, a pokud naopak máte s industriálním Mortiisem podobný problém jako já, pak novinka nemá šanci na tomto názoru změnit zhola nic. Já vím, že je tohle jedna z nejobehranějších berliček v recenzích, ale vzhledem k tomu, jak „The Great Deceiver“ zní, to jednoduše do puntíku platí.

Ačkoliv jsem už nejednou prohlásil, že mám s industriálně rockovým Mortiisem trochu problém, rozhodně jsem to nemyslel tak, že by to byla nějaká sračka. Když totiž pominu, že ta starší tvorba je působivější, tak i ta Ellefsenova současná podoba jde vlastně v pohodě poslouchat. Zejména tehdy, kdy troll na posluchače vybalí chytlavé hity, na jejichž energii to prostě utáhne, a tudíž i zabaví. Hned první na ráně jsou v tomto ohledu oba singly „Doppelganger“ a „The Shining Lamp of God“, které byly zvoleny velice vhodně – jejich refrény člověku utkví v hlavě a hned od prvního poslechu to šlape přímo ďábelsky. Nejsou ovšem jediné, protože do takové sorty by šly jistě zařadit i šlapavá „Demons Are Back“, závěrečná „Too Little Too Late“ s jedním cool motivem nebo „Feed the Greed“ s výbušným refrénem… a nakonec i úvodní „The Great Leap“ se dá, byť není žádným velkým zázrakem, ale urve to na nabuzeném tempu a na razanci, s níž hned na začátku na posluchače vletí.

Mortiis

Trochu horší je však to, že se na „The Great Deceiver“ nachází i několik tracků, které jsou… no, nechoďme kolem horké kaše, jsou to prostě regulérní odrhovačky. A tím mám na mysli především otravnou „The Ugly Truth“ (ten její riff je fakt tak tupý, až to mlátí dveřma, sorry) nebo halekačka „Scalding the Burnt“. Tak napůl pak fungují i pokusy o osvěžení desky. Zatímco potemnělá „Road to Ruin“ je v pohodě, takovou „Hard to Believe“ už spíš jen přečkávám a „Sins of Mine“ pak férově nudí.

Z toho, co jsem až doposud napovídal, že vám asi jasné, že z „The Great Deceiver“ rozhodně nejsem odvařený. Poslechnout se to dá, ale onu nadčasovost, jakou staré ambientní desky nepostrádají, už Mortiis ztratil – vyměnil ji za možnost živého hraní, pro které je současná tvorba dělaná. Nebudeme si nic nalhávat – spíš než ke scéně, z níž Mortiis vzešel (přece jen nezapomínejme, že hrával v Emperor!), má dnes blíž k testosteronovému electro rock/metalu ze Severní Ameriky. Spíš než příznivcům desek „Ånden som gjorde opprør“, „Født til å herske“ a „Keiser av en dimension ukjent“ je „The Great Deceiver“ určeno lidem, kteří slyší na jména jako dejme tomu Powerman 5000, Black Light Burns nebo Emigrate. To nemusí být nutně špatně, určitě se najdou lidi, jimž se to bude líbit víc než ambientní minimalismus nebo synthpopová vzdušnost, ale to už si musíte rozhodnout sami.


Oomph! – XXV

Oomph! – XXV
Země: Německo
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 31.7.2015
Label: Universal Music Group

Tracklist:
01. Dein Retter
02. Alles aus Liebe
03. Jetzt oder nie
04. Als wärs das letzte Mal
05. Mary Bell
06. Jede Reise hat ein Ende
07. Unter diesem Mond
08. All deine Wunden
09. Fleish und Fell
10. Tick Tack
11. Nicht von dieser Welt
12. Spieler
13. Zielscheibe
14. Leis ganz leis

Odkazy:
web / facebook / twitter

Více než 25 let nás wolfsburgská banda Oomph! pravidelně zásobuje novým materiálem. Po celou dobu v nezměněné sestavě. Na konci července vydali kluci své dvanácté album, které nese pouze jednoduchý název odkazující k počtu zářezů na bubeníkově virblu: „XXV“. Lze od novinky očekávat nějaký zásadní odklon od dosavadní tvorby?

Desky „Monster“ a „Des Wahnsinns fette Beute“ trochu ubraly na plynu a soustředily se spíše na čistý, více rockový zvuk. Nějaké náznaky industriálního metalu ještě nabídly, ale už tehdy začalo být jasné, jakou cestou se chce kapela v následujícíh letech ubírat. „XXV“ z nově vymezeného směru nevybočuje. Doby hutných, tvrdě laděných desek se ztratily v prachu minulosti. Nahradila je obecně přístupnější a lehčí muzika, což ale nemusí být nutně na škodu.

Čtrnáct písní s celkovou stopáží o necelé hodině se poslouchá a baví více než minule. Z „Des Wahnsinns fette Beute“ jsem byl zpočátku nadšen, ale jak čas ubíhal, vracel jsem se k němu čím dál tím méně a v současnosti si raději poslechu starší „Monster“ nebo „Wahrheit oder Pflicht“. „XXV“ proti svému staršímu bratříčkovi nabízí variabilnější a plynuleji odsýpající materiál. Trochu problém je v délce desky, kdy ji i přes veškeré soustředění a nespornou kvalitu písní mám trable doposlouchat do konce na jeden zátah. Některé pasáže jsou navíc vyloženě repetitivní.

Člověk si ve srovnání s „Des Wahnsinns fette Beute“ všimne ještě jedné důležité věci – „XXV“ není tak ulítlé, jako tomu bylo právě u minulého alba. Pamatujete ještě na ztřeštěnou klipovku „Zwei Schritte vor“? Nic takového naštěstí na „XXV“ nečíhá, což osobně kvituji. Nějak mi ta rádoby bláznivá a vtipná póza u Oomph! nikdy úplně neseděla.

Jestli byla někdy v rockové hudbě němčina na vysoké poslouchatelnostní úrovni i pro nerodilé germánské sousedy, tak právě na „XXV“. Frontman a bubeník Dero Goi s každou další nahrávkou hlasově roste a vůbec nevadí, že se většinu doby drží spíše v pro něj tradičních vokálních vodách a do vyšších nebo nižších poloh přechází jen výjimečně.

Úvod novinky obstarává rocková „Dein Retter“ startující slušnou kytarovou melodií. Elektronických vlivů se Němci pořád drží zuby nechty (i když dříve jich bývalo více), což potvrzuje singl „Alles aus Liebe“ s epickým klávesovým podkladem a melancholickým refrénem. „Jetzt oder nie“, „Als wärs das letzte Mal“ a „Jede Reise hat ein Ende“ zaujmou také především zábavným refrénem. První polovina „XXV“ končí s baladickou pohodičkou „Unter diesem Mond“.

Jde o typický rockový doják v tom nejtypičtějším stylu a je mi úplně jasné, že ne každému něco takového sedí. Mně však tyhle písničky z nějakého důvodu sedí a minimálně doprovodné vokály se tady rozhodně povedly. Klávesovku „All deine Wunden“ střídá vzápětí tvrdší rychlovka „Fleisch und Fell“ a epesní refrén z „Nicht von dieser Welt“. Závěr patří melodické „Zielscheibe“ a povinně pomalé „Leis ganz leis“.

I přes zbytečně přepálenou stopáž, kterou by neškodilo stáhnout někam na úroveň 45 minut, mě „XXV“ dohromady baví. Šéfredaktor o „Des Wahnsinns fette Beute“ kdysi napsal, že jde o nevyváženou desku, v čemž s ním musím s odstupem souhlasit. „XXV“ se minimálně v tomhle polepšila. Jasně, vedle těch opravdu dobrých kousků se najde i pár slabších, ale rozhodně bych o žádné skladbě neřekl, že je vyloženě vycpávková. Coby dvanáctá nahrávka Oomph! funguje „XXV“ solidně, a i když nejde o žádné veledílo, rozhodně bych ji k trávení volných chvil doporučil.


Mono Inc. – The Clock Ticks On 2004-2014

Mono Inc. - The Clock Ticks On 2004-2014
Země: Německo
Žánr: gothic rock / industrial rock
Datum vydání: 22.8.2014
Label: NoCut Entertainment

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Když jsem před rokem a půl recenzoval desku “Nimmermehr” od Němců Mono Inc., neměl jsem tušení, že o téhle kapele ještě někdy uslyším, protože i když jsem jí tehdy (já idiot) udělil 7,5 bodu, byla to prostě jedna celkem průměrná deska z mnoha. Jenže přešly dvoje Vánoce a máme je tu, chlapce ušaté, znovu. Co si přichystali tentokrát? Je to výroční kompilace “The Clock Ticks On 2004-2014” a k jakému výročí vychází asi nemá smysl dodávat.

“The Clock Ticks On 2004-2014”, která podle všeho (starší alba neznám) pokrývá celou diskografii kapely, můžeme brát jako běžnou bestofku se vším, co k tomu patří – pro náruživého fanouška je to povinnost, pro příležitostného posluchače celkem zbytečnost a pro člověka neznalého tvorby kapely leda tak odrazový můstek k průzkumu diskografie. Pro pořádek dodejme, že se všechny skladby nehledě na rok výroby nesou v duchu jednoduchého gothic rocku s místy výraznějším industrialovým samplem a snaží se zaujmout chytlavými melodiemi a nezbytně hlubokým vokálem Martina Englera. Některé skladby sice překračují čáru germánského kýče, ale jinak to jde poslouchat bez větších problémů, sem tam se urodí i vyloženě sympatický kus a jako podklad k nějaké práci s tím vlastně nemám žádný problém.

Problém ovšem tkví jinde. Již základní disk “The Clock Ticks On 2004-2014” v přehrávači vydrží skoro hodinu a čtvrt, jenže to není všechno. Kompilace dále obsahuje druhé CD “Alive & Acoustic” – akustický živák o stejném počtu skladeb a lehce obměněném setlistu. Ne, že by ty akustické covery byly vyloženě špatné, ale původní tvář kapely je mi výrazně sympatičtější a ono druhé CD tak považuji za zcela zbytečné. Krom toho už tak dost enormní stopáž vyrůstá takřka na dvojnásobek původní hodnoty a necelé dvě a půl hodiny přinejlepším nepatrně naprůměrně podkladové muziky, která se navíc zhusta opakuje, to už je prostě neúnosné. Záleží tedy, do jaké kategorie potenciálního zákazníka patříte. Třeba já “The Clock Ticks On 2004-2014” tedy k životu opravdu nepotřebuji.


Nine Inch Nails – Hesitation Marks

Nine Inch Nails - Hesitation Marks
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 3.9.2013
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. The Eater of Dreams
02. Copy of A
03. Came Back Haunted
04. Find My Way
05. All Time Low
06. Disappointed
07. Everything
08. Satellite
09. Various Methods of Escape
10. Running
11. I Would for You
12. In Two
13. While I’m Still Here
14. Black Noise

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Celých pět let trvalo, než Nine Inch Nails, potažmo Trent Reznor, usoudili, že nastal ten správný čas pro nové studiové album kapely (no dobře, spíš one-man projektu), která si po dobu své působnosti vysloužila neotřesitelnou pozici industriálně rockové legendy. Kdo podrobněji sleduje tvorbu tohoto multiinstrumentalisty, ten ví, že v mezidobí nezahálel a věnoval se svým bočním aktivitám. Post-industriální projekt How to Destroy Angels, jejž založil se svou ženou Mariqueen Maandig, se dočkal dvou EP a debutového alba “Welcome Oblivion”, které bylo spíše zklamáním a při jeho poslechu se člověk nenápadně poohlížel po klasických počinech Nine Inch Nails, přestože hudebně si obě party nejsou zas tak podobné, jak by se mohlo zdát. Výrazněji na sebe Reznor upozornil spolu se svým parťákem Atticusem Rossem, s nímž se vydal do světa filmového průmyslu, kde si odnesli Oscara za soundtrack k “Sociální síti” a Grammy za hudbu k “Muži, kteří nenávidí ženy”. Loňský rok padl za oběť přípravám nového alba, které je nyní konečně tady. Ale tolik nezbytného úvodu, kterým se snažím si natáhnout délku článku, protože “Hesitation Marks” se pro mne stalo oříškem, jenž se prostě musí slyšet, protože zprostředkovat dojmy z jeho poslechu není vůbec snadné.

Tak trochu jsem očekával, že nedávné boční aktivity Trenta Reznora se výraznou měrou promítnou do novinky jeho domovské kapely, až jsem byl překvapený, že zas v takové míře se tak neděje. Náznaky tam samozřejmě jsou, ale Nine Inch Nails mají svůj nepřeslechnutelný rukopis a zvuk, který si nelze splést a přesto se nedá říct, že by jejich alba byla pořád stejná a hrála na tutéž strunu do zblbnutí. Aktuální “Hesitation Marks” v sobě má víc elektroniky než debut “Pretty Hate Machine”, když se hrábne do zkreslených kytar, tak jsou plnější než na rockovém “With Teeth”, přesto však v sobě skrývá trochu ambientu “Ghosts I-IV” a výše uvedených soundtracků a dokonce se dočkáme i křehkých momentů “The Fragile”, či právě How to Destroy Angels. Že to zní jako pověstný dort, do kterého se tak dlouho přidávaly ingredience, až z něj vznikl nechutný patvar? Máte pravdu, teoreticky je to pěkný mišmaš, ale Reznorovi se podařilo spojit všechny tyto nálady do jednotného výsledku, který paradoxně působí soudržněji, než některá z jeho pozdějších alb (“Year Zero”). První dojem, který jsem z “Hesitation Marks” nabyl, byl minimalistický, což nemusí nezbytně znamenat jednoduchý nebo jednotvárný, na to předem zapomeňte. Jedná se totiž o minimalismus promyšlený a do detailu vypiplaný.

Za nenápadným obalem se toho sice moc neskrývá, ale i to málo má tak uhrančivou atmosféru, že jsem se do “Hesitation Marks” musel pouštět znovu a znovu. Ambientní intro “The Eater of Dreams” o albu moc nevyzradí, takže prvním záchytným bodem je “Copy of A”, která hned na úvod ukáže, že syntezátory použité v “Sociální síti” můžou fungovat i v písni s tanečním rytmem, kterému vévodí typický melodický Reznorův vokál. Na úvod tato skladba může působit neortodoxně, protože se nejedná o typický kousek z výkladní skříně Nine Inch Nails, ale já se do něj okamžitě zamiloval. Jednoduché nasamplované bicí jdou totiž se syntezátorovým podkladem skvěle dohromady. V obdobné atmosféře se nese taky následující “Came Back Haunted” s pronikavějším rytmem a kytarami, které v prostřední části předvedou něco mezi riffem a sólem. Když už jsem to nakousl, tak myslím, že milovníci kytarových ploch u Nine Inch Nails musí být z novinky pěkně zklamáni, protože zas tak moc se jich nedočkají. Pokud bych mluvil o skladbách jako celcích, tak snad jen osvěžující “Everything” je na kytaře postavená a nese se ve znamení mixu punkové upřímnosti a popové líbivosti. Takových momentů bych si dokázal představit víc, ale “Everything” by pak ztratila svou auru jedinečnosti, která jí díky tomu připadla. Nečekaně jsem musel s dalšími poslechy uznat, že ty nejlepší momenty “Hesitation Marks” skrývá v křehkých, post-industriálních kompozicích jako je “Find My Way” s krásným piánem, “Running” s podivným kvílivým samplem nebo skvěle vygradované “Various Methods of Escape”, v níž se protne melancholie s kytarou, což není na poměry kapely nic nezvyklého, ale ta nepopsatelná zasněná atmosféra nemá chybu. Totéž platí i o “I Would for You” s a hypnotickým rytmem a melodickou vokální linkou, kde mi Reznor svým frázováním hodně připomněl “Every Day Is Exactly the Same”“With Teeth”. Z dalších skladeb, o kterých doposud nepadla zmínka, vynikne určitě “All Time Low” s funky kytarou a “In Two”, v níž Reznor předvedl nefalšovaný falzet, až jsem hledat, zda se nejedná o příspěvek některého z hostů. Stejně nenápadně, jako deska začala, tak i končí. “While I’m Still Here” je pro mě zbytečná kompozice, kterou zastíní i závěrečné intro “Black Noise”. Celkově je ale “Hesitation Marks” velmi vyrovnaná deska, která vybudovanému jménu ostudu v žádném případě neudělá.

Nečekal jsem, že se mi “Hesitation Marks” zasekne tak hluboko pod kůži, to uznávám, protože jsem k němu přistupoval s mírnými obavami. Doposud jsem se považoval za fanouška rockovějších počinů, jako jsou EP “Broken”, “The Downward Spiral” či “With Teeth”, ale díky novince se to mění. Sice se nejedná o nejlepší album v diskografii kapely, ale v kontextu posledních tří zářezů jej hodnotím nejvýš. Škoda, že se nepodařilo udržet stopáž na přijatelnější hranici a neeliminovaly se dvě, tři slabé písně (“Disappointed”, “While I’m Still Here”), které desku nikam neposouvají. Kdybych měl vynést nějaký rozhodný soud, tak se jedná o počin, na který se vyplatilo pár let počkat a který bych doporučil všem, kteří s poslechem Nine Inch Nails teprve začínají, protože v přístupné podobě v sobě pojí vše, co doposud Trent Reznor přinesl, a i když se tak na první poslech nemusí zdát, nepůsobí “Hesitation Marks” zmateným dojmem. Pokud se i příště industriální veličina představí v podobné formě, tak nemám problém si zase pár let počkat a těšit se na takto osvěžující počin.


Ministry – From Beer to Eternity

Ministry - From Beer to Eternity
Země: USA
Žánr: industrial metal / industrial rock
Datum vydání: 10.9.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Hail to His Majesty (Peasants)
02. Punch in the Face
03. PermaWar
04. Perfect Storm
05. Fairly Unbalanced
06. The Horror
07. Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)
08. Lesson Unlearned
09. Thanx But No Thanx
10. Change of Luck
11. Enjoy the Quiet

Hodnocení:
Atreides – 2,5/10
H. – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook

První pohled (Atreides):

Nu, tak to tu máme zase – Ministry opět ohlásili ukončení činnosti kapely. Jenže vzhledem k tomu, že reunion přišel po tříleté pauze sotva dva roky nazpět, není vůbec jisté, jestli tu u příležitosti vydání “From Beer to Eternity” máme opravdu poslední štěk kapely, protože je úplně stejně možné, že si z nás Al Jourgensen zkrátka a dobře dělá prdel a za pár let značku opráší a vydá další mizernou desku, jak má poslední dobou ve zvyku. Po velkohubých prohlášeních, že následovatel nemastného, neslaného “Relapse” má být nejlepším albem v historii kapely, zbyla leda prázdná bublina a plná huba keců.

A zrovna mlít pantem zvládá Al Jourgensen na výbornou. Bohužel je to jediné, co mu jde, protože ten zbytek už tak nějak nestojí za moc a právě nejrůznější projevy, tlachy, žvásty a rádoby anarchistická hesla jsou alfou a omegou esence, která mi na “From Beer to Eternity” leze krkem ze všeho nejvíc. Ani texty na tom nejsou nijak slavně a k tradičnímu pojetí mají poměrně daleko, ale zrovna u industriální hudby mi tahle vlastnost nijak nevadí. Přestože dobrý text potěší, dávám v téhle kategorii přednost kvalitnímu výplachu mozku v instrumentální rovině. Jenže kdykoliv začne Jourgensen něco žvanit nebo dojde na vycpávky v podobě směsky rozhovorů, proslovů a kdovíčeho ještě, jde o pasáže, které jsou až na výjimky na pěst a bez problémů by se daly vypustit, protože nic jiného než výše zmíněné ingredience a nicneříkající hudební podmaz bez jakékoliv přidané hodnoty neobsahují. Zejména druhá polovina alba má na takové perly vážně štěstí, “The Horror”, “Thanx But No Thanx” nebo “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” jsou toho ukázkovým příkladem. “Fairly Unbalanced” díky spojení se slušnou instrumentální stránkou docela dobře funguje, ale to je asi jediná skladba, kde jsem ochoten rádoby anarchistické projevy tolerovat. Ubíjení hudebního projevu ovšem není jedinou tváří celého problému. Nevím jak vy, ale já už Ministry tuhle anarchisticko-odbojářskou pózu obrácenou proti USA, potažmo západní kultuře a konzumnímu způsobu života prostě nežeru. Ne od té doby, co se pánové dali opět dohromady, protože mi v tom víc než touha tvořit smrdí prachsprostý kalkul a obecně věci, proti kterým se docela dlouho a hlasitě vyjadřovali. I proto nevěřím, že tenhle konec kapely je ten definitivní, neb Ministry mi začínají připomínat spíš zavedenou dojnou krávu – a pokud dojde ještě k jednomu reunionu, nic už tenhle dojem nevyvrátí. Jourgensen si i se zbytkem členů v mých očích kálí na vlastní hlavu a ještě se neštítí výsledný produkt řádně rozmáznout, takže asi chápete, jak chutný to musí být pohled, natož pak poslech.

I přesto všechno bych byl ochoten odpustit opravdu hodně, kdyby instrumentální a skladatelská stránka dokázala alespoň zaujmout a nenudit. Rozhodně jsem nečekal zázraky, obzvlášť po předchozí desce, takže rozhodně nejsem překvapen faktem, že nám Ministry naservírovali velmi kvalitní provar a recyklát sebe sama. Spíš jsem zklamán, že něco takového byli s to vůbec vypustit do světa, protože podobný brak bych letos hledal jen velmi těžko. Úderný industrial, jaký můžete znát z předchozích desek, je ten tam a zdálky vám sem tam zamává v písních jako “Punch in the Face” nebo již zmíněné “Fairly Unbalanced”. Zaujala mne i klidnější “Change of Luck” stavějící především na elektronice, jako relativně povedené hodnotím i chaotické outro “Enjoy the Quiet”, ale zbytek alba na mne působí dojmem nejšedivější nudy a okoukanosti. A co si budem povídat, čtyři jmenované skladby na tom nejsou o moc lépe, spíš usedly na trůn coby jednoocí, aby vládly zástupu slepých. Kytary, elektronika, beaty, jednotlivé složky z větší části nestojí za moc, nedokážou ucho posluchače zaujmout, a když už, tak na každý slušný nápad připadá zhruba tuna nezáživného balastu. Propojení v jeden celek rovněž nefunguje tak, jak by mělo, hudba postrádá konzistenci, atmosféru, náboj, a když už i eunuch má větší koule než tahle deska, je vážně něco špatně. Tím spíš, že od nosu k oháňce album měří cirka pětapadesát minut, což je na takhle řídký materiál zatraceně dlouhá doba, takže než se doplahočí ke svému konci, člověk si připadá jako pan kníže v poslanecké sněmovně. A proč poslouchat něco takového, když se můžu kdykoliv vrátit k nářezu třeba v podobě “Rio Grande Blood”? Jediné, co nelze albu upřít, je vysoká kvalita produkce; nebýt hutného a přitom čitelného zvuku, tak už zašlou slávu předchozích alb nepřipomíná snad vůbec nic. Což je pro jméno takového formátu zatracená ostuda, protože dobrý zvuk přes všechny své klady mizernou hudbu nenahradí.

Že má kapela to nejlepší za sebou, o tom je snad zbytečné se přít, přesto ve mně zvítězilo hlavně zklamání, že se Ministry podařilo nahrát snad nejhorší album, jaké jsem od nich kdy slyšel. Být to debutovka začínající kapely, řeknu si, že je to sice nic moc, ale je to alespoň základ pro budoucí tvorbu – nicméně tohle není debut, Ministry dávno nejsou batolata v plenkách, nýbrž ostřílení pionýři žánru a právě naopak, když přihlédnu k předchozí tvorbě, potažmo k současné industriální scéně obecně, nelze hodnotit jinak. Upřímně doufám (ačkoliv tomu sám nevěřím), že tohle je opravdu definitivní konec činnosti kapely, protože jestli by měli Ministry někdy v budoucnu pokračovat v podobném duchu, to ať raději nevydávají nic. V takovém případě bych byl mnohem raději, kdyby se Al Jourgensen pivem uchlastal na věčnost, protože na “From Beer to Eternity” jsem ji navzdory názvu ani zdaleka nenalezl a s největší pravděpodobností ji tam nenaleznete ani vy.


Druhý pohled (H.):

Nemůžu tvrdit, že by někdy Ministry patřili mezi mé nejoblíbenější kapely nebo že bych měl poctivě naposloucháno úplně každou minutu hudby, kterou kdy během své dlouhé kariéry vydali, ale když se to industriální mašina okolo Ala Jourgensena rozhodla v roce 2008 zabalit, docela mě to tehdy mrzelo. Nicméně následný comeback mě upřímně řečeno mrzí ještě víc, protože je to takové… prapodivné. Kdyby Ministry zůstali u ledu, pořád by se o nich hovořilo jako o legendě, která odešla na vrcholu po vydání skvělých “Rio Grande Blood” a “The Last Sucker”, jenže Jourgensen chytil jakési tvůrčí vzplanutí a došel k názoru, že je nutné jméno Ministry po třech letech od konce zase obnovit… a “Relapse”, které mělo být plné těch neskutečně kulervoucích nápadů, díky jejichž síle musela kapela opět začít fungovat, dopadlo velmi rozpačitě. A novinka “From Beer to Eternity”, jež má být údajně už vážně poslední (neslyšeli jsme tohle už dvakrát?), na tom není zrovna o moc lépe, abych řekl pravdu.

Už po prvotních ohlasech, které hovořily skoro o odpadu, se mi do poslechu moc nechtělo, ale s úvodní “Hail to His Majesty (Peasants)” jsem říkal, že to nakonec zas tak strašné nebude. Další dva kusy “Punch in the Face” a “Perfect Storm” jsou také relativně slušné, mezi ně vklíněná klipovka “PermaWar” je však o poznání nudnější, ale pořád ne natolik, aby člověk “From Beer to Eternity” musel hned zatracovat, což platí i o následující trochu nezáživné vypalovačce “Fairly Unbalanced”, s níž deska začíná pomalu upadat do nudy. Industriální “The Horror” je dost nic moc, následující “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” už je pak vyloženě špatná a místy doslova nepříjemná na poslech; “Lesson Unlearned” je další nuda a “Thanx But No Thanx” trochu funguje tak maximálně ve své střední kytarové pasáži, ale rozhodně nemá na to, aby už utáhla více jak osm minut. Klidnější “Change of Luck” je jediná zajímavá píseň z druhé poloviny “From Beer to Eternity”, protože závěrečná “Enjoy the Quiet” je nepříliš záživný hluk.

Naschvál jsem to tady vypsal takhle blbě všechno popořadě, aby bylo vidět, proč dávám známku, jakou dávám – jak tak totiž počítám, z celkem 11 skladeb tu máme čtyři, o nichž by se dalo říct, že jsou dobré a povedené, a sedm, které se z mého pohledu pohybují někde mezi špatností a průměrem. A to je na legendární skupinu jako Ministry hodně nelichotivá vizitka. Al Jourgensen tvrdí, že “From Beer to Eternity” je opravdu definitivně poslední nahrávkou Ministry, ale pokud by případná další alba měla pokračovat stylem “Relapse” a “From Beer to Eternity”, pak si člověk říká, že bude vlastně dobře, jestli to je fakt konec…
H.