Archiv štítku: industrial

Recenze

Spektr – The Art to Disappear

Napsat komentář
Spektr - The Art to Disappear

Země: Francie
Žánr: black metal / industrial
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Again
02. Through the Darkness of Future Past
03. Kill Again
04. From the Terrifying to the Fascinating
05. That Day Will Definitely Come
06. Soror Mystica
07. Your Flesh Is a Relic
08. The Only One Here
09. The Art to Disappear

Hrací doba: 40:57

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Agonia Records

První pohled (H.):

Ošklivá a temná muzika bývá spojena s temnými barvami – tou černočernou především, ale dá se pochopit i agresivní rudá nebo jiná nepříjemně jedovatá barva. Avšak sněhobílá, ta většinou neevokuje vyloženě negativní pocity. Tím spíše ale může deska jako „The Art to Disappear“ na první pohled trochu klamat, nemá-li člověk povědomí o tom, co jsou Spektr zač…

Bílá nebílá, tohle francouzské duo jsou ve skutečnosti pěkní hnusáci – přinejmenším tedy hudebně. V jejich podání black metalu není ani kapka naděje, ani náznak lepších zítřků. Cíl je jasný – zdeptat. Poznávacím znamením Spektr je extrémně negativní atmosféra a misantropický black metal namíchaný s toxickým industrialem, aneb záležitost pro každého milovníka audio zla.

Zejména první dvě desky „Et fugit intera fugit irreparabile tempus“ (2004) a „Near Death Experience“ (2006) byly patřičně nemocné a jejich poslech rozhodně nelze doporučit rádoby tvrďákům, co békají „ještě jedno pivo“ na koncertech Sabaton (anebo je naopak velmi záhodno jim to doporučit, přijde na úhel pohledu, haha!). Nicméně, ani taková kapela jako Spektr není neomylná a, řekněme si to upřímně, následné EP „Mescalyne“ (2007) bylo citelně slabší. Třetí řadovka „Cypher“, jež následovala po šestileté přestávce, už byla zajímavější, působivosti prvních dvou nahrávek ovšem stále nedosahovala.

Určitě však nelze tvrdit, že by se Spektr po prvních dvou deskách dočista vyčerpali – a důkazem tohoto tvrzení budiž jejich letošní novinka „The Art to Disappear“. Pod onou výše propíranou obálkou se totiž nachází další porce výstavního hnusu, jenž „Cypher“ a „Mescalyne“ překonává velice hravě, a dokonce bych se nebál říct, že Spektr se svým nejnovějším dílem dokázali pokořit i „Near Death Experience“. Dosud vrcholnému „Et fugit intera fugit irreparabile tempus“ se pak „The Art to Disappear“ blíží na dohled. Troufalé tvrzení? Ha, možná ano, ale jakmile Francouzi poprvé rozehráli trýznivě kvílivou kytaru v „Through the Darkness of Future Past“, tak mně osobně bylo jasné, že tohle album bude šleha… (rozžhaveným karabáčem přes ušní ústrojí)…

Důvod, proč „The Art to Disappear“ na rozdíl od „Mescalyne“ a částečně i „Cypher“ tentokrát opětovně funguje bez výhrad, je vlastně vcelku prostý – tentokrát ta ošklivá atmosféra skutečně maká a je po čertech sugestivní. Spektr vesměs pokračují v nastolené linii a kráčejí po vytyčené cestě; nedokážu tím pádem přesně pojmenovat, v čem je „The Art to Disappear“ o tolik lepší než třeba „Cypher“ (byť tohle album taky nebylo špatné – jakkoliv je z řadovek nejslabší, pořád není blbé), ale pocitově to tam tentokrát je.

Vlastně jeden rozdíl oproti starší tvorbě by tu přece jenom byl – „The Art to Disappear“ mi připadá o kus industriálnější.  A považuji za nutné dodat, že zde industrialem není míněný nějaký sranda disco metal, ale kurevsky temná hutná elektronika, jež se místy blíží až někam k žánrům jako power electronics. Nacházejí se tu regulérně industriální mezihry jako „Again“, „Kill Again“, „Sorror Mystica“ nebo „The Only One Here“ (i když zrovna poslední dvě jmenované jdou spíš k dark ambientu), funguje i spájení industrialu s black metalem (v tomhle vyjma už zmiňované „Through the Darkness of Future Past“ exceluje třeba i „Your Flesh Is a Relic“), fungují i agresivní blackmetalové výjezdy. Působivost ovšem nepolevuje ani v delších propracovanějších kusech jako „That Day Will Definitely Come“ nebo titulní „The Art to Disappear“, protože ani složitější a méně předvídatelná struktura nijak nesnižuje sílu všudypřítomné aury hnusu, na níž deska stojí především. Nehledě na fakt, že do těchto dlouhých věcí Spektr nastřádali asi největší koncentraci opravdu výborných nápadů.

Spektr - The Art to Disappear

Jistě, jak už to tak bývá, „The Art to Disappear“ je albem, které nesedne každému. Někomu to bude připadat jako prachobyčejný brajgl, jiný se z toho na prdel neposadí i přesto, že má pro tenhle druh muziky smysl, tak se jednoduše stává. Mě osobně ovšem deska hodně baví a ta její atmosféra mi přijde tak odpudivá, až to přitahuje. Za mě tím pádem jednoznačná spokojenost a také doporučení. Vezmeme-li v dnešní internetové době jako měřítko kvality to, zdali ta či ona nahrávka stojí za koupi fyzického nosiče, pak v případě „The Art to Disappear“ mohu bez váhání říct, že jo, tohle stojí za to mít to v polici ve sbírce.

Druhý pohled (Skvrn):

Pakliže byste snad dle bílého obalu novinky „The Art to Disappear“ usuzovali, že Spektr budou protentokrát za ty hodné a milé, vězte, že to jsou právě tato dvě přídavná jména, k nimž má nová deska nejdále. „The Art to Disappear“ je totiž od začátku do konce neopracovanou hnilobou se silnou atmosférou a solidní dávkou osobitosti. Vše vychází z parádního blackmetalového hnusu taženého syrovým projevem kytar. Právě na jejich nosných nápadech celá deska stojí. Jednou zemitost, jindy zase až rock’n’rollový odvaz. A těžce mrtvolná atmosféra blackových devadesátek.

Nicméně Spektr rozhodně nekončí u toho, co se drhlo před pětadvaceti lety v bergenských zkušebnách. Silné role se zhostil industrial, jenž jednou neznamená jen vyšeptalé klávesové koření, ale opravdu stěžejní přísadu. Francouzi jej pak elegantně (i takové slovo lze v souvislosti s touhle hudbou použít) zapojují do děje a nenechávají ho jako něco nepřirozeného postávat opodál.

Kapela navíc umí se svými vyvolenými (pa)zvuky pracovat. Přestože nejsme svědky komplikovaných kompozičních struktur, Francouzi mají ke skladatelské triviálnosti velmi daleko. Výsledkem jsou skladby, které dokážou zapůsobit již při prvních posleších, avšak zároveň jen tak neomrzí. Po celou dobu Spektr drží slušnou laťku, jež z nadprůměrného základu v některých momentech směřuje ještě výš. Parádní jsou strojové rytmy vrcholící na konci „Through the Darkness of Future Past“ nebo absolutní finále v podobě titulky, byť ty vykradené burzumovské kytary tu musí slyšet každý. Samotný střed alba je ovšem přece jen slabší a obsahuje skladby, které tak nějak plynou, a já spíš než abych užíval, tak raději vyčkávám na tři závěrečné skladby, monumentální to kusy.

Spektr tedy nahráli celistvý, ale na celé ploše dostatečně variabilní materiál, jenž je použitelný jak pro první poslechy, tak i déletrvající soužití. I slabiny „The Art to Disappear“ má, nicméně přistihl jsem se, že pod dojmem velmi silných pasáží jsem je ochoten přehlížet. V případě Spektr se zkrátka mnohem raději věnuji řádnému oddávání, nežli hledání (jakkoliv přítomných) nedostatků.

Recenze

Author & Punisher – Melk En Honing

Napsat komentář
Author & Punisher - Melk En Honing
Země: USA
Žánr: industrial / drone
Datum vydání: 30.6.2015
Label: Housecore Records

Tracklist:
01. The Barge
02. Cauterize
03. Shame
04. Future Man
05. Disparate
06. Callous and Hoof
07. Teething
08. Void, Null, Alive

Hrací doba: 53:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Author & Punisher je hodně zajímavá skupina už jen díky těm věcem okolo… i když, skupina nejspíš není to nejlepší pojmenování, spíš by se asi hodilo říct projekt, když sestava čítá pouze jediného člověka, Tristana Shonea, jenž si vystačí úplně sám i na živých vystoupeních. Tenhle chlapík vůbec nepoužívá tradiční nástroje, jaké si můžete koupit v hudebninách. Naopak, Tristan si všechny své nástroje vlastnoručně vyrábí a navíc je i vymýšlí, takže se nejedná o nějaké napodobeniny již známých instrumentů, ale o zcela nové věcičky.

Abyste si dokázali lépe představit, jaký druh nástrojů to může být (abyste si náhodou nepředstavovali vyřezávání nějakých flétniček nebo tak něco), asi by se slušelo zmínit, že Author & Punisher je synonymem pro neuvěřitelně těžký industrial / drone. Výsledek Tristanova snažení jsou tedy různé stroje a mašinky a také množství masek – a to nejen masek na obličej, ale třeba i jakéhosi obojku na průdušnice. Celý tenhle početný arzenál přístrojů pak tvoří výsledný zvuk Author & Punisher, a hdyž pak Shone vystupuje živě, tak se touto armádou kovu obklopí a sám sebe do onoho složitého industriálního mechanismu zapojí jakožto poslední nástroj, který všechno to železo rozhýbe a nechá rozeznít. Kdybyste měli zájem o další podrobnosti o všech těchto aparátech včetně podrobného popisu, rozsáhlé fotodokumentace a videí, jak se takové hračky používají při samotném hraní, pak račte své kroky směřovat na Tristanův web, kde bude vaše zvědavost ukojena.

Nicméně, řekněme si to upřímně – tohle je sice zajímavé, podle mého názoru je to přímo setsakra zajímavé (a kdo tvrdí, že je to nuda, tak prostě kecá – ukažte mi nějakého druhého šílence, který dělá něco takového), ale při domácím poslechu ten pohled na onen arzenál k dispozici jaksi není. V živém podání je to něco jiného, tam je ono splynutí organického člověka a anorganického kovu v jedno velké TO hmatatelné a vidíte jej na vlastní oči. Při poslechu CDčka však nic k takového k mání není a právě zde dochází na lámání chleba. To všechno, co padlo výše, je tuze zajímavé, ale ve finále by to jen mělo přidávat na atraktivnosti; na prvním místě stále musí stát vlastní muzika, protože jinak by měl Author & Punisher smysl jen jako vizuální exhibice, nikoliv jako hudební skupina.

Buďte ovšem v klidu – hudba Author & Punisher je jedním slovem výtečná. Tohle rozhodně není případ, kdy by forma vítězila nad vlastním obsahem. Ono to totiž není zajímavé jen co do, řekněme, nástrojového obsazení, ale i co do vlastní hudby – to vše o těch nástrojích totiž není tím hlavním důvodem, proč byste měli Author & Punisher věnovat pozornost, to vše je totiž pouhá třešnička na dortu. Hlavní roli stále hraje muzika.

Author & Punisher

Již padlo, že se jedná o industrial / drone. Různě po internetu lze nalézt cosi o doom metalu, ale tomu nevěřte, protože s metalovou hudbou nemá Author & Punisher po formální stránce co dělat – leda tak po té pocitové, protože jisté paralely s některými extrémní metalovými odnožemi najít jde. Jestli totiž v něčem Author & Punisher exceluje, tak je to ohromný tlak na posluchače… z té produkce doslova pramení tíha. Když si tohle pustíte, vyvalí se na vás těžký buchar, který vás zlisuje na placičku. Ale pozor – nemyslím jen v živém podání, tohle má obrovskou sílu i z alba. I zvuk toho cédečka vám vrazí pěstí, jak je to tvrdé.

Za tím, co jsem právě napsal, si samozřejmě stojím, protože tak to prostě vidím, ale chtěl bych důrazně upozornit na jednu věc – Author & Punisher není, opakuji, není bezhlavý sonický výplach, který by stál jen na tom nátlaku a té mase zvuko-hluku. Zejména na novějších počinech se totiž Tristan Shone čím dál tím více zaměřuje na atmosféru, aniž by ztrácel byť i jen píď z té zničující industriální síly. Tahle snaha naplno propukla již na předchozím, mimochodem skutečně excelentním počinu „Women & Children“ a s radostí mohu říct, že pokračuje i na letošní desce „Melk En Honing“.

Ta tíha je tvořena spíše ve středním, leckdy až pomalém tempu, kdy vás jako kladivo postupně tlačí do země těžké industriální údery. Zrychlení se objevuje vlastně jen minimálně, ale když už nastane, jako třeba v „Callous and Hoof“, tak je nekompromisní sbíječka. Střední tempo ovšem hraje prim a do něj se mnohdy proplétají i atmosférické samply. Nádherným příkladem budiž třeba hned úvodní „The Barge“, skvělé finále „Future Man“ nebo dechberoucí „Void, Null, Alive“. Jindy zase namísto zběsilého řevu nastupuje naléhavý zpěv, jenž hudbě Author & Punisher přidává na osudovosti, jako se tomu děje kupříkladu v „Shame“ nebo opět „Void, Null, Alive“.

Do toho ještě nezapomínejte na to, že i ten vlastní „základ“ produkuje působivou atmosféru… těžké kovové údery, různé vazbení, praskání, někdy až náznaky noisu. To všechno z „Melk En Honing“ dělá nahrávku, která je velice kompaktní a působí jednotnou náladou, a přitom je vlastně hodně rozmanitá. Tristan Shone zjevně nedisponuje jen talentem pro stavbu nástrojů, ale i vytříbeným citem pro těžkou muziku, protože dokáže ten svůj průmyslový komplex bucharů a třískání sestavit takovým způsobem, aby z toho vzešel skvělý posluchačský zážitek. Abych přiznal barvu, musím říct, že předcházející „Women & Children“ podle mě bylo ještě o kousek působivější, ale to nic nemění na tom, že i „Melk En Honing“ je výtečná nahrávka s množstvím úžasných momentů. Nebojím se prohlásit, že tohle patří k tomu výraznějšímu, co se letos dostalo do mého přehrávače.

Author & Punisher

Recenze

Prurient – Frozen Niagara Falls

Komentáře: 4
Prurient - Frozen Niagara Falls
Země: USA
Žánr: noise / industrial / experimental
Datum vydání: 12.5.2015
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
Disk I:
01. Myth of Building Bridges
02. Dragonflies to Sew You Up
03. A Sorrow with a Braid
04. Every Relationship Earthrise
05. Traditional Snowfall
06. Jester In Agony
07. Poinsettia Pills
08. Shoulders of Summerstones

Disk II:
01. Wildflowers (Long Hair With Stocking Cap)
02. Greenpoint
03. Lives Torn Apart (NYC)
04. Frozen Niagara Falls (Portion One)
05. Cocaine Daughter
06. Falling Mask
07. Frozen Niagara Falls (Portion Two)
08. Christ Among The Broken Glass

Odkazy: –

První pohled (H.):

Technicky vzato, Prurient vlastně není skupina. Ve skutečnosti je to spíše umělecký pseudonym, za nímž se skrývá jistý Ian Dominick Fernow ze Spojených států amerických. Tenhle holomek je vcelku aktivní muzikant a má na kontě množství hudebních projektů, spolupráci s mnoha různými labely, přičemž jeden, Hospital Productions, dokonce sám vlastní. Dovolím si však tvrdit, že jeho nejznámějším působištěm je (asi společně s Vatican Shadow) právě ten projekt, v jehož rámci vystupuje jako Prurient a skrze nějž pouští do světa již drahně let zběsilosti ze žánrů jako noise, industrial nebo power electronics.

Od konce 90. let, kdy se jméno tohoto projektu zjevilo poprvé, si Prurient dokázal vybudovat neotřesitelnou pozici na noisové scéně – myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že v celosvětovém měřítku jde o jednoho z nejznámějších hlukařů. Udržet si ovšem nějaký podrobnější přehled o tom, co všechno pod hlavičkou Prurient vyšlo, anebo to snad mít dokonce vše naposloucháno, to je docela těžký úkol. Jak už tomu tak na hlukové scéně bývá, kadence nahrávek je vysoká a jejich množství se počítá na desítky.

Nebudu vás nijak lakovat – já osobně odborník na tvorbu Prurient rozhodně nejsem a z celé té masy počinů jsem jich slyšel jen pár, víceméně náhodně vybraných. Nicméně to, co jsem slyšel, se mi povětšinou líbilo a kupříkladu na takové „Cocaine Death“ z roku 2008 vzpomínám jako na kvalitní hlukařinu… sice říznutou industrialem a dark ambientem, ale pořád po čertech dobrou. Přesto nové nahrávky Prurient nijak zvlášť aktivně nevyhledávám a vlastně poslouchám jen to, co se mi omylem dostane pod ruku. A po nějaké době odloučení letos nastalo opětovné shledání s muzikou tohoto chlapíka, když se mi pod ruku dostal jeho nejnovější výtvor s názvem „Frozen Niagara Falls“…

Upřímně se však musím přiznat, že jsem měl před „Frozen Niagara Falls“ docela respekt. Noise rozhodně není lehká muzika, já si dokonce myslím, že takový ten skutečně harsh noise, který je jenom o nervydrásajících proudech naprostého bordelu, je tou snad nejextrémnější hudební formou, jakou jen lze produkovat, protože proti tomu jsou i extrémní metalové smečky jen taková srandička. Tím chci naznačit, že je leckdy výkon si noisovou desku poslechnout. Jenže „Frozen Niagara Falls“ není jedna deska – je to rovnou dvojalbum. A to už je sakra výzva.

Jakkoliv jsem se tedy do „Frozen Niagara Falls“ pustil s jistou dávkou nedůvěry, nakonec musím zpětně uznat, že obavy na místě rozhodně nebyly. Popravdě jsem byl až překvapen, že není vůbec žádný problém sjet obě části na jeden zátah, přestože to v součtu dělá lehce přes 90 minut lomozu a industriálních pazvuků. Jenže ono to ve velké míře jistě bude dáno i tím, že Prurient není čistokrevný brajgl, který se hodí pouze k propláchnutí mozku. Jeho tvorba je totiž – na rozdíl od mnohého jiného noisu, u něhož je hudebnost spíš na debatu a především na subjektivní posouzení – skutečná hudba, která dává smysl.

Samozřejmě, i na „Frozen Niagara Falls“ si člověk užije dost skřípení a uši-rvoucího bordelu, jako se tomu děje třeba v „A Sorrow with a Braid“, „Traditional Snowfall“ či „Poinsettia Pills“ z prvního disku nebo ve „Falling Mask“ a „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ z disku druhého. Zároveň s tím však Prurient hodně experimentuje a nechává do svojí muziky proniknout i množství dalších vlivů, ať už z industrialu a ambientu nebo i dalších příbuzných žánrů. A navíc – navzdory tomu, že se to v těchto žánrech běžně nenosí – dokáže Prurient stvořit i skutečně silné pasáže, které vám v hlavě uvíznou. V jednu chvíli tak „Frozen Niagara Falls“ může hlukově lomozit a za chvíli člověku nabídnout uhrančivý rytmický buchar v podání „Dragonflies to Sew You Up“.

„Dragonflies to Sew You Up“ však může posloužit i jako nádherný příklad toho, že Prurient umí skvěle pracovat také s výraznými kontrasty. Tuhle konkrétní skladbu tvoří již zmiňované industriální třískání a rovněž zběsilé vokální vřískání, ale na jejich pozadí souběžně plyne i skoro až jemná, hypnotická melodie. Výsledek je pak vážně působivý.

Ona práce s kontrasty a experimentování s přesahy mimo hluk a mimo jemu příbuzné styly však na „Frozen Niagara Falls“ zachází mnohem dále. Na desce totiž potkáte i množství živých nástrojů, díky nimž má nahrávka skutečně duši – a to je něco, co nelze tvrdit o každém noisovém albu (a to říkám jako někdo, kdo má tento diplomaticky řečeno specifický žánr poměrně v oblibě). Sluší se dodat, že o nahrání těchto nástrojů se nepostaral Fernow osobně, ale další hudebníci – „Frozen Niagara Falls“ totiž nestvořil pouze on sám. Na hudbě a textech se včetně něj podílelo celkem pět lidí.

Ono využívání živých nástrojů však zachází tak daleko, že se na „Frozen Niagara Falls“ nacházejí i momenty a nálady, jaké byste od industrial / noisové desky rozhodně nečekali. Už třeba taková „Greenpoint“ začíná něžnou akustickou kytarou, z níž posléze píseň graduje do další nálože industrialu, ale to není ještě nic proti tomu, co se nachází v „Christ Among the Broken Glass“. V tomto více jak jedenáctiminutovém opusu, jenž celé dvojalbum uzavírá, se totiž Prurient vydává až někam na hranice neofolku. A jakkoliv vám to může na takové nahrávce nepatřičně, zapadá to do sebe naprosto přirozeně a dává to smysl – což je jen tak mimochodem jedna z největších předností „Frozen Niagara Falls“.

Nakonec se ještě nabízí otázka, zdali je nějaký podstatný rozdíl mezi oběma polovinami desky, nebo jde pouze o proud písní, jichž se urodilo tolik, že se na jeden disk nevešly. Vlastně jsou pravdivé obě možnosti – „Frozen Niagara Falls“ je monolitický celek, obě jeho části zcela jednoznačně patří k sobě (dokonce bych až řekl, že jedna bez druhé je neúplná) a je znát, že se jedná o jeden souvislý počin. I přesto – a to aniž bych si protiřečil – bych řekl, že čistě pocitově mi přijde, že první disk je o něco víc industriální, zatímco druhá půle „Frozen Niagara Falls“ sází o kousek víc na atmosféru. Zpočátku se mi zdálo, že první disk je o něco silnější, ale postupem času jsem tento dojem musel přehodnotit, jelikož i druhé CD je skvělé a nabízí spoustu skvělých pasáží. Ve výsledku jsou tedy pro mě oba disky svou kvalitou vyrovnané a oba mě baví, byť každý trošku jiným způsobem.

Tak či onak, „Frozen Niagara Falls“ je rozhodně excelentní deska – vlastně bych se nebál říct, že se jedná o regulérní noise / industriální majstrštyk. Nicméně nezastírám, že tím, co albu obrovskou měrou přidává na síle, jsou právě přesahy do dalších stylů, což je ve své podstatě ohromný paradox. Ale na druhou stranu – proč se v tom vrtat, když je „Frozen Niagara Falls“ tak skvělé…

Prurient

Druhý pohled (Skvrn):

Hodně dlouho jsem před sebou neměl tak složitou nahrávku jako „Frozen Niagara Falls“, přiznávám. Její komplikovanost ještě navíc dokáže posluchače atakovat komplexně ze všech úhlů. Zepředu, pěkně na férovku, zasazuje nemilosrdné údery smrtící koktejl noisu, industrialu a ambientu, ze stran útočí obtížná zapamatovatelnost způsobená rozmáchlostí kompozic a vzadu se jen pro jistotu, kdyby to náhodou nestačilo, dychtivě plíží stín zvaný 90minutová stopáž.

Co do obsahu to však nejsou vražedné disharmonie a ubíjející intenzita, které „Frozen Niagara Falls“ vévodí. Většina hrací doby je totiž plně odevzdána klidnějším pasážím. Druhý stupeň klidného adjektiva však nepoužívám náhodou, neb i onen předpokládaný relax je mnohdy znásilňován všemožnými šumy, zvuky i pazvuky. A právě tato poloha Prurient mi vyhovuje nejvíc. Není tak divu, že k mým favoritům řadím „Cocaine Daughter“, „Every Relationship Earthrise“ či „Christ Among the Broken Glass“. Nejsilnější okamžiky ale nalézám ještě trochu jinde, a sice na začátku a konci prvního disku. Výtečná dvojice „Poinsettia Pills“, „Shoulders of Summerstones“ pak budiž samotným vrcholem celého dvoudiskového snažení. Ty největší nosiové zabijárny mě sice většinou samy o sobě nedostaly, ale i ony mají svou nezanedbatelnou roli – poskytují výživné podhoubí oněm klidům neklidům, které si pak člověk vychutná ještě mnohem lépe.

„Frozen Niagara Falls“ je vůbec deska kontrastů. V pozadí klid, vepředu noisové peklo. O dokumentaci se skvěle stará třeba úplný konec celého dvoualba. „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ a „Christ Among the Broken Glass“, hluk a ticho, černá a bílá. Kontrasty ostatně čarují i se mnou. Někdy já „Frozen Niagara Falls“ tuze rád, tuhle ho zas nechci ani vidět. Samotná deska ovšem dělá to, co má v popisu práce – trýzní. Dělá to přesvědčivě a s využitím několika prostředků. I přes jistou nekomfortnost, která je pro mé denní užívání už hodně na hraně, jsem si jist, že příští Prurient si ujít nenechám. A kdyby byl na úkor rozmáchlosti celistvější, vůbec bych se nezlobil.

Reporty

Author & Punisher, Calvera

Napsat komentář
Author and Punisher poster
Datum: 4.2.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Author & Punisher, Calvera

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

4. února 2015, Praha, Strahov, koleje, blok č. 7 (nebo spíš ten sklep pod ním), venku trochu sněžilo… anebo možná ne, už si to vlastně nepamatuju, ale ono to je jedno, jelikož hlavní není to, co se dělo venku, ale to, co se dělo uvnitř. Na programu byl totiž koncert, který byl žánrově možná trochu rozhádaný, ale to nemusí být nutně špatně. Přesto měly obě přítomné kapely (to asi nebylo nejlepší pojmenování) něco společného – že to vlastně nejsou kapely, ale záležitosti čistě o jednom člověku. Dvě ukázky toho, jak lze pojmout one-man show? Hurá na věc!

Již padlo, že oba vystupující byli žánrově docela jinde, ale kdybyste se mě zeptali, co za žánr že je Calvera, tak vám to asi neřeknu, protože “baskytara” mi jako oficiální škatulku asi nikdo neuznáte. Je to ale škoda, protože přesně tak to je! Calvera je prostě “onemanpičus s basou”, jenž se na Sedmičce jal představit svůj neskutečně parádní (fakt!) dlouhohrající debut, který byl v té době akorát čerstvě venku. Jestli si ale někdo myslí, že jedna basa a jeden zpěv musí být trochu nuda, tak to ani omylem. Ta muzika je vážně skvělá a byla i na koncertě. Je úplně jedno, že stál Michal alias Calvera na tom pódiu sám (pouze na jednu nebo dvě písničky – teď už nevím jistě – se dostavil host na “zvuky a pazvuky”), protože to prostě a jednoduše fungovalo na jedničku.

To o té jedné baskytaře, jednom vokálu a jednom člověku je určitě pravda, ale ve skutečnosti je těch basových linek v hudbě samozřejmě více. Živě to Michal řešil tím způsobem, že jednotlivé baskytarové motivy “chytal” do krabiček a nechával je znít dál, zatímco sám začal hrát další a tímto způsobem jednotlivé linky přes sebe vrstvil a stavěl z nich výsledné písničky. Nebyla to ale žádná rituální gradace nebo tak něco, všechno civilně a přirozeně, což se ale nijak nevylučovalo s takovým tím pověstným prožíváním hudby. Jednoduše řečeno, bylo to prostě super a Calvera udělal svojí nahrávce skvělou reklamu. Ostatně i díky tomu, že právě z ní se hojně hrálo, takže zazněly songy jako “BBBBlues”, “Noční běžec”, “Hlína”, “70” nebo “Se Satanem”…

Hlavní chod večera byl však přece jen o něčem trochu jiném – o hutné industriální náloži, již hodlal poměrně solidně naplněnému klubu naservírovat Američan Tristan Shone coby Author & Punisher. V tomhle případě byl hodně zajímavý už jenom pohled na pódium, protože Author & Punisher není žádný obvyklý krabičkář nebo notebookář… on byl doslova v obležení technikou a měl kolem sebe úctyhodné množství čudlíků, pák, synťáků, pedálů nebo krabiček a nechyběl ani ten notebook. Úplně největší audio pozornost – alespoň z mého skromného pohledu – však na sebe strhávala cosi jako maska se čtyřmi mikrofony, do nichž Tristan vřískal, a hlavně jakýsi buchar, který měl po pravé ruce a který skoro doslova dával rány pěstí. Později se ještě Author & Punisher ke svému rozlehlému robotovi uvázal obojkem na krku a vlastně tím sám sebe zapojil do celého mechanismu.

Nic jiného vlastně ani k vidění nebylo… jen jeden člověk, který za pomoci širokého arzenálu strojů a přístrojů pral do lidí sonickou industriální stěnu. V tomhle případě to však bylo naprosto dostačující, jelikož místo pro nudu tak nějak nezbývalo a dalo dost práce, aby se člověk v tom lomozu vyznal (což je klad!). Author & Punisher vyplnil v podstatě každou skulinku v klubu a celý prostor ovládala jen jeho muzika. Snad jedinou výtku, kterou bych měl, je to, že bych se nezlobil, kdyby to bylo ještě o trochu víc nahlas. Nechápejte mě špatně, zvuk byl pěkný a čitelný, příznivec přeřvaných koncertů a krvácení z uší také nejsem, ale zrovna tady to mohlo bolet (v tom dobrém slova smyslu) ještě o kousek více a každý náraz výše zmiňovaného bucharu mohl kopnout ještě s větší intenzitou. Na druhou stranu, uznávám, že tohle už je spíš takové hledání pičovinek, protože i tak to bylo skvělé a rozhodně se vyplatilo zajít.

P. S. Tristan v Praze předvedl jen část svého arzenálu. Podrobnosti o všech jeho mašinkách najdete na jeho webu!

Reporty

Paprsky inženýra Garina, Eine Stunde Merzbauten

Napsat komentář
Paprsky inzenyra Garina Praha 2015 poster
Datum: 23.1.2015
Místo: Praha, KC Kaštan
Účinkující: Eine Stunde Merzbauten, Paprsky inženýra Garina

V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména – domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než Radek z Napalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.

Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde tvrdit, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.

Už během poslední básně na pódium nastoupily Paprsky inženýra Garina, přednašeč se přesunul do publika a čtení plynule přišlo ve vystoupení, které – vzpomínám-li si správně – začalo hutnou skladbou “Nepokoje”. Dál už jsem ale – snad jedině s výjimkou “Na čí?”, kterou fakt nejde nepoznat – jednotlivé písničky příliš nevnímal, protože co si budeme povídat, na koncerty Paprsků inženýra Garina člověk nechodí proto, aby si poslechnul nějaké oblíbené hitovky. Jejich koncerty jsou spíš o celkové atmosféře toho industriálního randálu všech přítomných plechů a barelů, kde je vizuální zážitek na stejné úrovni jako jeho audio kolega.

Ono pro někoho, kdo Paprsky inženýra Garina ještě neviděl a jde na ně poprvé, musí být docela sranda už jen pohled na pódium, kde kromě bicích, dvou kytar, baskytary a vokálu nechybělo ani několik sudů a barelů a spousta různých plechů, do nichž v některých momentech třískalo skoro všechno, co mělo ruce, aby později nastoupilo i kladivo nebo úhlové brusky, které při vůni páleného plechu zasypávaly pódium i přední řady lidí sprchou jisker. A aby toho náhodou nebylo málo, při (tuším) třetí skladbě se na poměrně malé pódium vměstnal desátý muzikant, který do industriální kakofonie přidal saxofon. Všechny monotónní rytmické plochy podporované deklamujícím vokálem i těch několik melodičtějších momentů fungovaly na výbornou, psychedelická atmosféra se dala krájet, muzikantské nasazení z toho sálalo (kecy, že bouchání rourou o plech není muzika, si schovejte pro svoji babičku!) a proti tomu všemu už byla černobílá projekce jen takovým bezvýznamným bonusem, který člověk stejně pomalu ani nestačil vnímat. Hodina uběhla jako nic, přesto během ní Paprsky inženýra Garina stihly svojí intenzitou s přehledem ponížit všechny black metalové skřety, na jejichž koncertě jsem byl předchozí den.

Co si budeme povídat, celý večer byl především o Paprscích inženýra Garina – ty byly skvělé a po konci jejich vystoupení by mohl člověk s klidem odejít dostatečně intelektuálně nasycen (pozor, tohle nebyla ironie!), protože už viděl to stěžejní. Přesto jsem samozřejmě zůstal, jelikož jsem byl zvědavý i na Eine Stunde Merzbauten, byť moc dalších takových nebylo a zatímco během Paprsků inženýra Garina byla v sálu hlava na hlavě, během setu Eine Stunde Merzbauten zůstala většina těch hlav na baru. A i mnozí z těch, kdo třeba přišli ze zvědavosti z vedlejší místnosti nakouknout, docela rychle utekli…

Samotné Paprsky inženýra Garina nejsou úplně lehká hudba a jistě to není pro každého, přesto když to posloucháte, jsou to stále písničky s nějakou strukturou a vývojem. Eine Stunde Merzbauten je ovšem úplně jiný level, pojem “skladba” v jejich slovníku nenajdete a jejich performance je nemilosrdným noisovým terorem, přičemž ten teror je myšlen v podstatě doslova. Čtyřčlenná sestava ve složení vokál, vokál, banjo (jo, fakt banjo!), pult+vokál a velká spousta krabiček a efektů se s ničím a nikým nesrala a ze zvukovky plynule přešla do absolutního marastu. Stěna hluku neměla ani začátek, pomalu ani konec ne a místa k odpočinku neměla určitě. Eine Stunde Merzbauten jeli totální výplach a ani na vteřinu v něm nepolevili… inu, není divu, že před tímhle náletem lomozu nejeden člověk utekl. Snad jen banjo-master na svůj nástroj drnkal se stoickým klidem, jeho kolegové však do svých mikrofonů řvali s viditelným nasazením… Radek se většinou věnoval spíš čudlíkům, ale občas si i on vzal do ruky krabičky a začal do ní vřeštět, což navíc často doprovázel skákáním na své dva spoluřvouny.

Upřímně by mě zajímalo, jestli to mají pánové alespoň částečně nějak sehrané, anebo Eine Stunde Merzbauten předváděli čistou hudební improvizaci, ale spíš to vypadalo možnost číslo dva – s tím, že jediná domluvená věc je signál pro konec. Signál přišel po nějaké půlhodince a takřka ze vteřiny na vteřinu přešel absolutní zvukový brajgl do naprostého ticha. Dál už zbývalo jen zatleskat, proboxovat se na bar vrátit sklenici od piva a vydat se na cestu domů…

Recenze

Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity

Komentáře: 5
Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. - Triunity
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / industrial / doom metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Blut aus Nord – De librio arbitrio
02. Blut aus Nord – Hùbris
03. Blut aus Nord – Némeïnn
04. P.H.O.B.O.S. – Glowing Phosphoros
05. P.H.O.B.O.S. – Transfixed at Golgotha
06. P.H.O.B.O.S. – Ahrimanic Impulse Victory

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy Blut aus Nord:
facebook

Odkazy P.H.O.B.O.S.:
web

Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.

Nicméně i přes tohle všechno nemohu tvrdit, že bych letos neměl důvod Blut aus Nord pořádně poslouchat, protože Francouzi v tomto roce do světa vypustili hned tři počiny. “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je z nich jistě nejnápadnější a taktéž nejočekávanější, měl-li bych ovšem z jejich letošních nahrávek vybrat vítěze, nebylo by to ani toto album, ani lednové EP “Debemur MoRTi”, které spíš než jako další dávku unikátního avantgardního umění chápu víc jako takový dárek kapely labelu Debemur Morti Productions, jenž se o vydávání počinů Blut aus Nord dlouhodobě stará. Máte-li přehled o tom, co Blut aus Nord vydávají a co vydali letos, jistě vám je už jasné, že oním vítězem je v mých očích něco, co se jmenuje “Triunity” a vyšlo to v červnu.

Podle toho, co jsem řekl, to může vypadat, že je “Triunity” jednoduše dalším počinem Blut aus Nord, ve skutečnosti to však není tak úplně pravda. Jedná se totiž o split, který Vindsval a jeho družina sdílejí s dalším francouzským projektem s názvem P.H.O.B.O.S. Asi nebudu jediný, kdo o něm slyšel prvně v životě právě až v souvislosti s “Triunity”, jak se však záhy ukázalo, ani v tomto případě se nejedná o nezajímavou záležitost. Nejprve však několik málo slov o straně Blut aus Nord…

O trojici skladeb, které Vindsval & spol. na “Triunity” nabízejí, lze v krátkosti říct asi následující: toto Blut aus Nord opětovně v plné síle! Lednové “Debemur MoRTi” se sice vrátilo k takovému typickému “blutausnordovskému” pojetí black metalu, které je vysoce avantgardní a chaotické, výsledek byl ovšem mírně rozpačitý (byť stále dobrý) a člověku se při jeho poslechu do mysli vkrádala dotěrná myšlenka, jestli už se dokonce i Blut aus Nord nevyčerpali a jestli sami sebe neopakují až příliš okatě. “Triunity” sice žádný velký posun v tvorbě skupiny nepřináší, takže ti, kdo mají předcházející desky Blut aus Nord v malíku, překvapeni jistě nebudou takřka ničím, přesto však každá ze tří přítomných písní zcela jasně ukazuje, že Blut aus Nord a jejich muzika vyčerpaná stále není.

Na “Triunity” – myšleno tedy na polovině patří Blut aus Nord – totiž slyším přesně to, co mi scházelo na “Debemur MoRTi” a v menší míře i na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”. Hned s prvními vteřinami “De librio arbitrio” nastoupí přesně ta zvláštní a uhrančivá atmosféra, která posluchače okamžitě a bez jakékoliv milosti chytí pod krkem. Nechybí zcela nezaměnitelný sound, jaký mají jen Blut aus Nord a nikdo jiný, stejně jsou opětovně přítomné charakteristické lámané riffy a nezemské melodie… jakmile se po minutě a půl “Hùbris” ozve fenomenální kvílící kytara, tak je to jednoduše pořád infarktová záležitost, i když už člověk něco podobného od Blut aus Nord v minulosti slyšel.

Jednu změnu však “Triunity” pro Blut aus Nord přece jen přináší, nejde však o změnu v zaběhnutém výrazivu nebo skladatelských postupech. Je to přítomnost živých bicích, které vystřídaly dlouhodobě používaný automat… a i když to je změna vesměs kosmetická, protože onen typický feeling Blut aus Nord zůstává stále na svém místě, jistý rozdíl v tom cítit je a je to zajímavé. Neříkám, že lepší nebo horší, ale určitě zajímavé.

Přesuňme se nyní do druhé půle “Triunity”, v níž vládne Frédéric Sacri se svým projektem. Jak už jsem výše prozradil, P.H.O.B.O.S. jsem doposud vůbec neznal, takže se jedná o moje první setkání s jeho tvorbou, rozhodně jsem byl však zvědavý, co to bude zač. Co jsem tak zaznamenal různé ohlasy na “Triunity”, spoustě lidem P.H.O.B.O.S. těžce nesedl, u mě je to však přesně naopak. Hned od prvního poslechu mě ta trojice přesně sedmiminutových skladeb ohromně baví, ačkoliv P.H.O.B.O.S. ve všech třech předvádí vlastně úplně to samé.

Jak se ovšem ukazuje, hudba P.H.O.B.O.S. nepotřebuje nějakou rozmanitost, aby byla skutečně silná, protože její hlavní devízou není nic jiného než neskutečně zatěžkaná a tíživá atmosféra zmaru. Jedná o pomalé industriální zlo, u něhož si člověk díky nechutně ohulené base tu a tam vzpomene třeba na legendární Godflesh (právě pro jejich fanoušky je to záležitost jak dělaná). Sice dokážu pochopit, když tohle bude někomu připadat jako šílenost, nebo když mu to v kontextu přítomnosti Blut aus Nord bude připadat mimo (co si budeme povídat, P.H.O.B.O.S. je docela jiná muzika), ale mně se to vážně líbí a dokonce si myslím, že se Frédéric Sacri neztratil ani v konkurenci takových velikánů. Sice jsem původně chtěl vyzdvihnout alespoň jednu skladbu, ale ono to nejde, protože všechny tři jsou hutné a hnusné, že o moc víc už to nejde, takže jen suše prohlásím, že “Glowing Phosphoros”, “Transfixed at Golgotha” i “Ahrimanic Impulse Victory” jsou síla jak hovado.

Tak či onak, myslím si, že “Triunity” je po všech směrech povedená nahrávka a obě zúčastněné skupiny přispěly skvělými skladbami, díky nimž to není počin jen na ozdobu, jako tomu u spousty splitů bohužel bývá. Blut aus Nord se zde předvedli v nejlepší letošní formě a P.H.O.B.O.S. je pro mě zase velké překvapení, takže jen těžko mohu být nespokojen.

Další názory:

Blut aus Nord

Já měl hned od prvního poslechu s druhou polovinou tohoto splitka, tedy s tou, jež patří pod hlavičku P.H.O.B.O.S., nemalý problém, takže jsem to vyřešil šalamounsky tak, že jsem prostě po třetí skladbě s poslechem končil a pravidelně točil jen materiál Blut aus Nord. Uznávám, že jsem nikdy nebyl fanouškem industriálu, ambientu a jiné nervní hudby, jak ji na “Triunity” představují P.H.O.B.O.S., a to třeba s Godflesh problém nemám a jejich hudbu mám rád. Přestože jsem se v posledních dnech kvůli recenzi musel naučit poslouchat i druhou část “Triunity”, tak se mi nepodařilo do hudby P.H.O.B.O.S. proniknout. Má to atmosféru, tlak, který na posluchače i skrze takto nekytarově orientovanou hudbu přechází, je obrovský, ale mě těch jejich 20 minut prostě a jednoduše nebaví. Bohužel. Vrchol tohoto počinu se tak v mých očích skrývá hned na začátku. První tři songy z dílny Blut aus Nord jsou totiž skvělé a zejména “Hùbris” bych klidně označil za geniální záležitost a ona kolegou zmíněná kytara v druhé minutě této písně vážně nemá chybu. Ovšem znamenité momenty jsou i ve zbylých dvou kompozicích, takže nějakým způsobem vyzdvihovat jednu jedinou je nefér. Kdybych měl hodnotit každou část “Triunity” zvlášť, tak Blut aus Nord udělím až osm bodů, kdežto v případě P.H.O.B.O.S. bych sahal po pětce, možná ještě níž, takže mi vychází průměrných 6,5.
Kaša

Vím, že napsolouchávání jedné strany splitu není úplně košér, ale tentokrát jsem v tom fakt nevinně. Jakmile dohrály poslední tóny nové Memorie Vetusy, z repráků se začal linout příspěvek Blut aus Nord na “Triunity”. A vůbec se mi to nezdálo špatné. Chaotická tvorba francouzských velmistrů je jednak hodně odlišná od klasičtějšího blackového pojetí, a druhak působí jako výborný kontrast právě k nové řadovce. První, byť nechtěné poslechy, se tedy odehrávaly ve stavu spokojenosti a já ani nyní nemám potřebu na tomto stanovisku něco měnit. Blut aus Nord na “Triunity” předvádí víceméně svůj vysoký standart a podporují ho i vynikajícím momentem na konci “De librio arbitrio”, což je nejen vrchol celého splitka, ale taktéž vrchol celé letošní tvorby kapely. O druhou stranu se postarali mně až do posledních týdnů neznámí P.H.O.B.O.S.. Ti na to jdou o poznání jinak, avšak jejich industrial gradovaný v některých pasážích do metalových vod Blut aus Nord atmosféricky solidně doplňují. Jinak mě však P.H.O.B.O.S. příliš nepřesvědčili. Ne že bych pro hudbu obdobného střihu neměl pochopení a průměrně jako Kaša bych to zase neviděl, ale dle mého ten materiál není natolik silný, abych měl potřebu se k němu někdy vracet. Jediná skladba P.H.O.B.O.S., která vyrovnává laťku Blut aus Nord přichází až v úplném závěru v podobě industrial/blackové špíny “Ahrimanic Impulse Victory”. Tahle skladba se na první dva tracky P.H.O.B.O.S. kouká shůry a až ona dokazuje, proč si Blut aus Nord přizvali právě své nepříliš známé krajany.
Skvrn

Minirecenze

Have a Nice Life – The Unnatural World

Napsat komentář
Have a Nice Life - The Unnatural World
Země: USA
Žánr: postpunk / shoegaze / post-rock / industrial
Datum vydání: 4.2.2014
Label: The Flenser

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Ač jsem byl hudbou Have a Nice Life doposud nepoznamenán, ohlasy dávaly tušit, že jde v rámci žánru o delikátní záležitost. Kapela má za sebou sice jediné dlouhohrající album, debutové “Deathconsciousness”, které se však setkalo s ohromným ohlasem a to zrovna na téhle scéně znamená rozhodně víc než lámání debilních žebříčků. Řekl jsem “scéně”… kam ale “The Unnatural World” zařadit? Trocha post-punku, trocha shoegaze, trocha post-rocku, to celé zabaleno v industriálním hávu. Takže asi tak.

Hudba a vlastně všechno kolem Have a Nice Life mě na první poslech i pohled (jeden z nejlepších artworků roku) nesmírně zaujalo. Možná si říkáte, jestli takovouhle hudbu první pohled nějak ovlivní, jenomže ono nebýt toho “The Unnatural World”, možná by to skončilo jen u pár písní a šmytec. Doteď jsem totiž omámen zvukem, kterým se na Have a Nice Life prezentují. Zasmušilý, hezky nehezký, stále však dostatečně čitelný. A jak nad tím přemýšlím, není náhoda, že se mi v záplavě nahrávek právě “The Unnatural World” dostalo do přehrávače. Ano, první tóny byly pro další oťukávání se s deskou klíčové.

Ta špína. Špína, která z desky energicky tryská, je hodně podobná tomu, co stále tvoří většinu mého posluchačského já – black metalu. Z desky je navíc cítít takový industriální feeling. Rozhodně se nedá říct, že by “The Unnatural World” bylo čistě industriální album, to ne, ale po celé desce se všudypřítomný nádech obřích výrobních hal a rezivějících strojů ne a ne vytratit.

Zvuk a atmosféra je vlastně to jediné, co mě na Have a Nice Life hodně zaujalo. Se samotnou skladatelskou prací už to tak moc horké není a v záplavě té silné atmosféry si ji ani přes její nevýraznost člověk místy ani nedokáže všimnout. Mé pocity jsou z téhle desky docela rozpačité, vlastně hodně rozpačité. Deska mě sice dostává celkovou atmosférou, ale nemohu si pomoci, že album postupně uvadá, zvlášť když to nejlepší přichází s úvodní “Guggenheim Wax Museum”. Stále to však na sedm z deseti stačí.

Reporty

Hradby samoty V

Napsat komentář
Hradby samoty V
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: 777 Babalon, Abandoned Asylum, Paprsky inženýra Garina, Sui Generis Umbra

Sobota: Blahosklonnost a shovívavost, Hluková sekce, In Slaughter Natives, Lamia Vox, Svartsinn, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.

Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.

Pátek:

Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.

Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscích inženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.

Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.

Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.

Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.

Sobota:

Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.

Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.

Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.

Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.

Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.

Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.

Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.

Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.

Minirecenze

Unterschicht – Monster Akt 1: Kopfkino

Napsat komentář
Unterschicht - Monster Akt 1: Kopfkino
Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 14.3.2014
Label: Danse Macabre Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Jak už název napovídá, “Monster Akt 1: Kopfkino” je pouze první částí rozsáhlejšího celku. Konkrétně se jedná o trilogii, jejíž další dva díly má německá formace Unterschicht v plánu vydat v budoucnu. Tak jako tak se nyní podíváme na to, jak první třetina “Monster” dopadla…

“Monster Akt 1: Kopfkino” je do jisté míry rozhodně zajímavá deska, jež ovšem bohužel trpí několika neduhy. Tím prvním je to, že zdaleka ne o všech písničkách se dá tvrdit, že to jsou úplné pecky, vlastně mi některé kusy připadají spíš jako vata do počtu a osobně bych se bez nich obešel. Není to neposlouchatelné, ale jak dokazují jiné hitovky, Unterschicht to umí i lépe. Úvodní “Mann im Kopf” se ještě dá, ale není to žádný trhák, nicméně pořád lepší než trochu natahovaný závěr v podobě posledních tří věcí “Seelenfrieden”, “Butterfly” a “Serial Killers”. Druhým problémem je trochu přepálená délka… kdyby Unterschicht svůj počin osekali o tyhle čtyři skladby, hned bychom se z hodiny dostali na mnohem přijatelnějších 40 minut a bylo by to super.

Na druhou stranu však oba ty neduhy naprosto dostatečně vyvažuje zbytek “Monster Akt 1: Kopfkino”, který je ve všech případech hodně dobrý, někdy dokonce kulervoucí. Vály jako “Wenn mich der Wahnsinn küsst”, “I Kill You”, “Dort wo du jetzt bist” a především neskutečně našlapaná jízda “Du sollst bluten” jsou všechny absolutní nářezy přesně v tom stylu, jaký mám já osobně v tvrdé elektronice nejraději.

Jak dokazují ty nejsilnější kusy, Unterschicht je jméno, s nímž je rozhodně třeba počítat, protože tihle Němci zcela zjevně mají dobré nápady a dokážou je přetavit do dobrých songů. Škoda, že se na “Monster Akt 1: Kopfkino” nevyvarovali několika mušek, ale pokud je do příště vychytají a do pokračování si z prvního dílu vezmou jenom to nejlepší, věřím tomu, že to bude vražedná fošna. Už teď za hodně silných 7.

Minirecenze

Nachtmahr – Feindbild

Napsat komentář
Nachtmahr - Feindbild
Země: Rakousko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 14.2.2014
Label: Trisol Music Group

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Obsah novinky “Feindbild“ od rakouského projektu Nachtmahr se dá vlastně shrnout poměrně dost jednoduše – Thomas Rainer (dále ještě L’Âme Immortelle), který za kapelou stojí, totiž na albu předvádí bez nějakých větších výkyvů svou klasiku, jaká byla ke slyšení již na předcházejících čtyřech řadovkách. Pokud tedy člověk nějakou z nich (v podstatě jakoukoliv) slyšel, pak jej “Feindbild“ asi jen těžko může v něčem překvapit.

Na druhou stranu je ovšem pozitivní, že si Nachtmahr svou formu drží nejen co do použitého výraziva, ale i co do kvalitativní laťky. Předcházející desky jsou lepší vlastně hlavně v tom, že tu prostě byly první a u “Feindbild“ už tak nějak předem víte, jak to bude vypadat a jak to bude znít. Nicméně by bylo docela nespravedlivé skupině upírat fakt, že to i tak pořád šlape hodně dobře, že je to vlastně pořád zábavné album a že se opět podařilo dát dohromady pár kvalitních hitovek. Hned rozjezd placky je super s prvními třemi písničkami “Wir sind zurück”, “Dämon” a “I Hate Berlin”, z nichž zejména ta druhá je fakt povedená.

Album následně dost blbě přibrzdí pomalejší “Die Fahnen unserer Väter”… což také není žádné překvapení, protože v rychlejším a hutnějším tempu to Nachtmahr prostě sluší víc. Ostatně to dokazuje i druhý pomalejší song “The Torch”, díky němuž je závěr “Feindbild“ trochu nevýrazný, protože dále následuje už jen klavírní outro “Wache”. Prostředek desky má ale naštěstí pořád říz, což platí především o instrumentálce “Chaos” nebo titulní “Feindbild“. Taková “Liebst du mich?” ovšem také v žádném případě není k zahození.

“Feindbild“ určitě není to nejlepší, co kdy u Nachtmahr vyšlo, také mi malinko chybí nějaká absolutně kulervoucí vypalovačka jako třeba “Tanzdiktator” na “Alle Lust Will Ewigkeit” nebo “Can You Feel the Beat?” na “Semper Fidelis”, ale pořád je to povedená nahrávka, která jménu Nachtmahr ostudu nedělá.