Archiv štítku: industrial

Project Pitchfork, Architect, Tear

Project Pitchfork, Architect, Tear
Datum: 2.3.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Project Pitchfork, Architect, Tear

První pohled (H.):

Project Pitchfork se v naší republice naposledy představili nějaký rok a půl zpátky v Praze a už tehdy jsem měl v plánu se vetřít do publika a očíhnout, jak to téhle německé industriální legendě šlape živě, nicméně z různých nehudebních důvodů se tak nestalo. Když se ovšem formace okolo frontmana Petera Spillese v letošním roce vrátila na repete (a shodou okolností do úplně stejného klubu), tak podruhé už jsem neváhal…

Role prvního vystupujícího večera připadla domácímu supportu v podání tříčlenné kapely Tear v nástrojovém obsazení zpěv, baskytara a bicí. Muzikanti se sladili do černých košil se zářivě oranžovými kravatami, což vypadalo dobře stejně jako výborný nápad s baterkou a posléze i laserem na mikrofonu. Až sem v pořádku. Hudebně to vlastně také byla pohoda, sice nic extrémně světoborného, ale poměrně slušně šlapající a chytlavá elektronika. Poměrně záhy mě ovšem začal dost rozčilovat vokál Zdeňka Vovesného, což je docela paradoxní vzhledem k tomu, že právě on je hlavní hybnou silou Tear… při vší úctě mi ale přišlo, že si to prostě moc nedával. Vzhledem k tomu, že do té doby jsem Tear ve studiové podobě neznal, jsem si říkal, jestli to náhodou nebylo jen tím večerem, nicméně po zpětném náslechu poslední řadovky “Nuclear Weapons Shop” z roku 2011 jsem zjistil, že stejně to na mě působí i z alba.

Další věc, která Tear trochu podrážela nohy, byl dost přeřvaný zvuk, jenž skoro trhal uši i přímo u zvukaře, natožpak vepředu. V neposlední řadě se mi zdálo, že skupina hrála až přespříliš dlouho, jelikož minimálně poslední třetina mě už jednoduše nudila. Každopádně, Tear byli rozhodně přesvědčivější v těch rychlejších písničkách, přičemž nejvíce asi v česky zpívané “T.M.A.”, u níž mi přišlo, že si je v ní Zdeněk nejjistější. Docela zajímavá ovšem byla rovněž překopávka “Radioactivity” od legendárních Kraftwerk. Naopak když Tear vytáhli pomalou “The Gem”, tak mi to s prominutím přišlo jako hrůza…

Jako druhý účinkující večera se na pódium po jeho menší přestavbě nachystal Daniel Myer alias Architect (metalový čtenář by si to v žádném případě neměl plést s britskými Architects, to je trochu něco jiného :)). A jednotné číslo je opravdu na místě, protože na to byl sám… tedy, co se lidského, organického materiálu týče, jelikož z toho neorganického mu byly nápomocni ještě laptop, hora čudlíků a perkuse. Takže to tedy vlastně musela být nuda, ne? Koho by bavilo se dívat, jak jeden plešatý fousatý týpek kroutí pár knoflíků na stole? Mezi posluchači metalu je to poměrně rozšířená pověra, že něco podobného ani není pořádný koncert a že u toho člověk chcípne nudou, což někdy klidně i může být pravda, ale případ Architect to rozhodně nebyl, právě naopak, protože to byla neskutečně skvělé a už během prvního songu Myer okamžitě vtáhnul do děje.

Osobně mám letmou zkušenost pouze s posledním loňským albem “Mine”, které je takové hodně poklidné a spíše relaxační. Živě to však bylo úplně naopak a jednalo se o parádní nářez, který nenudil ani minutu. Songy jely z počítače, ale Myer je různým zasvěceným kroucením zmiňovaných knoflíků různě prznil, výjimečně vzal paličky a třísknul do přistavených perkusí, ještě výjimečněji něco málo pronesl do mikrofonu, ale v každém případě na něm bylo znát, že to dělá s hodně velkým zanícením a svou muziku prožívá, což se samozřejmě zákonitě odrazilo i do publika, takže ve výsledku nešlo dělat nic jiného, než “spořádaně” trsat do rytmu (ale zase ne moc, protože mně by se každý smál). Hodně velká paráda.

Poslední lehká úprava pódia a na řadu konečně přichází zlatý hřeb večera, díky němuž do Rock Café vážila cestu asi většina přítomných. Project Pitchfork nastoupili v pětičlenné sestavě dvou bicích, dvou kláves, z nichž jedny jako záskok obstarával Daniel MyerArchitect, a samozřejmě i jednoho hlavního vokálu pro Petera Spillese. Připravený stojan na mikrofon, který vypadal jako mutantní kříženec africké fujary a obřího dilda, se odporoučel pryč už během první skladby “Pitch-Black”, aby nezavazel a koncert mohl jet naplno. A nemá cenu to nějak zvlášť natahovat, radši to řeknu hned na začátku – byla to prostě šleha jako prase.

Project Pitchfork zahráli dost velkou nálož 23 songů, na pódiu strávili více jak dvě hodiny, ale místo pro nějakou nudu tak nějak nebylo, jelikož vystoupení mělo doslova neuvěřitelný spád. Mezi skladbami se nekonaly žádné velké prodlevy, Spilles si nehrál na žádného řečníka, maximálně sem tam prohodil větičku, jinak se drtivou většinu času jenom hrálo a hrálo. Kromě samotného frontmana, jenž byl ten večer v parádní formě a všechno vyzpíval v podstatě stejně jak na studiových předlohách (a to i u nejstarších kousků, při jejichž vzniku mu bylo o dvě dekády méně), pro mě byli hvězdami večera i oba bubeníci Achim Färber a Nook, jejichž souhra byla naprosto přesná a bezchybná. Říká se, že dvoje bicí živě vždycky udělají výbornou paseku, a tady se to bezezbytku potvrdilo. Rovněž Daniel Myer si svůj druhý set za večer hodně užíval a neustále se Spillesem vzájemně hecovali. Snad jenom Dirk Scheuber mi občas přišel, jako by tam radši ani nebyl, ale vzhledem k tomu, že jsem stál u opačného konce pódia, tak mě to osobně nijak zvlášť neiritovalo.

Výběr songů byl hodně rozmanitý… převahu sice měla celkem logicky poslední řadovka “Black” z loňského roku, z níž kromě zmiňovaného otvíráku “Pitch-Black” zaznělo dalších šest kusů, přičemž největšího ohlasu se dostalo asi videoklipové “Rain” (ačkoliv skvěle fungovaly fakt všechny), ale jinak Project Pitchfork zodpovědně provětrali téměř celou svou rozsáhlou diskografii až ke kultovnímu debutu “Dhyani” z roku 1991. Z toho zazněly hned dvě ukázky a obě v přídavku – “Fire and Ice” a “K.N.K.A.”, přičemž zejména ta první jmenovaná i přes své stáří hodně zabíjela a agresivní výbuchy, do nichž Spilles vyřvával “Fire and ice, fire and ice”, prostě měly sílu. Osobně mě hodně potěšilo dost silné zastoupení mojí oblíbené desky “Alpha Omega” (tři songy), hlavně pak že zazněla excelentní “Requiem”, která je jedním z mých nejoblíbenějších tracků Project Pitchfork vůbec. Největší mela se však strhla při jedné z těch novějších klasik, fantastické “Beholder”, jež byla právem jedním z vrcholů setu.

Výborná ovšem nebyla pouze kapela, ale také publikum, které v omezeném prostoru Rock Café předvádělo ukázkovou podporu, v kotli se to vařilo dost slušně. Po vizuální stránce také super – Project Pitchfork se do Rock Café vešli i se svou stěnou světel, povětšinou modře nasvícené pódium elektronické muzice sedělo parádně. Jednoduše řečeno, téměř všechno na jedničku. Jediné, co bylo o malinko horší, byl zvuk, který byl sice sám o sobě čitelný a dobrý, ale přespříliš nahlas… když má člověk pět dnů po koncertě pořád zalehlé uši, tak to volume prostě bylo moc vpravo a ne že ne. Nicméně ani tahle víceméně drobnost nezkazila pocit z jednoho excelentního koncertu, jímž vystoupení Project Pitchfork v Praze rozhodně bylo. Možná to nebyl nejlepší koncert života, ale pořád to byla bomba.


Druhý pohled (Atreides):

Na úvod musím přiznat, že na koncert jsem šel z větší části na blind. Ani jednu z předkapel jsem neznal (a to ani podle jména), přičemž z diskografie legend Project Pitchfork jsem byl obeznámen s posledními dvěma alby a nejvybranějšími peckami z YouTube. Nicméně mi nic nebránilo věřit v to, že půjde akci veskrze epickou a nezapomenutelnou – což v mnoha ohledech byla.

Prvním takovým nezapomenutelným bodem byla první předkapela Tear. Upřímně, něco takového jsem nežral už hodně dlouho a doufám, že uplyne dostatečně dlouhá doba, než zase budu. Jejich ohoz jakoby utekl z výběru toho nejhoršího z konce minulého století (korunován zářivě oranžovými kravatami evokujícími nejmenovanou politickou partaj). K tomu otřesná angličtina i pódiová prezentace. Ukazovátko a baterka skrytá v druhé straně mikrofonu jsou super nápady, frontman je ovšem zvládnul zabít stejně neelegantně, jako prase na jatkách. Navrch poněkud podprůměrný zvuk a přinejlepším průměrná diskotéka, která mě pro všechna předchozí negativa ani tak nebavila jako spíš iritovala. Vyjma nepřesvědčivého vystupování mi dost vadil i fakt, že docela velká část hudby jela ze samplů, což kapele taky docela ublížilo. Jestli nevalný začátek Tear napravili po třetí písni, to nevím. Zkoumat jsem to příliš nehodlal a raději se odebral do předsálí.

O poznání lépe si pak vedl následující Daniel Myer alias Architect. Bude to možná znít až trochu kacířsky, ale v některých momentech snad i lépe, než hlavní hvězda večera, Project Pitchfork. Temné beaty, dechberoucí momenty, skvělé melodie a především neskutečně živá prezentace samotného Architecta, který rozhodně nebyl tím pasivním DJem, který sem tam zakroutí s pár knoflíky. O to víc mě mrzelo, že jeho set trval slabou půlhodinu, což mi na takové jméno a hudbu přijde vážně hodně málo. I předchozí Tear strávili na pódiu k mé nelibosti o dobrou čtvrt hodinu déle, což mi vzhledem k Myerovým kvalitám přišlo poněkud nadhodnocené. Ale budiž – původně jsem šel především na Project Pitchfork a z jejich strany jsem se dočkal excelentního zážitku.

Setlist Project Pitchfork:
01. Intro
02. Pitch-Black
03. Timekiller
04. Midnight Moon Misery
05. Alpha Omega
06. Endless Infinity
07. An End
08. The Longing
09. Acid Ocean
10. God Wrote
11. En Garde!
12. Conjure
13. Contract
14. Teardrop
15. Rain
16. Requiem
17. Beholder
18. Enchanted Dots of Light
– – – – –
19. Fire and Ice
20. Souls
21. The Queen of Time and Space
22. Rescue
23. K.N.K.A.
24. Onyx

Dvouhodinový set nacpaný třiadvaceti songy, ze kterých jsem jich znal přinejlepším polovinu. I ta polovina mi ale nebránila, abych si jejich vystoupení užil. Páru kláves a páru bicích vévodil principál Peter Spilles. Strhující atmosféra a energie, kterou rozdmýchával právě Spilles, hnala Project Pitchfork vpřed po celé dvě hodiny. Masivně přispíval i hostující Daniel Myer. Od dvojice bicích jsem očekával poněkud větší nášup, nakonec se ale velká část znich ztratila za uřvanou basovou linkou, která prala do publika o sto šest. Možnosti Achima Färbera a Nooka mi tak přišly poněkud nevyužity, což je škoda. Když vzpomenu na bubenické majstrštyky v podání Kylesy, která stejný prostor rozezněla v lednu, trochu to zamrzí. Publikum reagovalo ve většině případů bezchybně, jeho odezva byla skvělá – ostatně, Project Pitchfork si snad ani jinou nezasloužili. Jak již podotkl H., velký díl ukousla nová deska, kterou mám docela rád, v čele s “Rain” a “Pitch-Black”. Stejně tak jsem byl rád i za fláky jako “Beholder”.

Užil jsem si však ale i druhou, pro mě neznámou polovinu vystoupení, složenou právě ze staršího (až pro Project Pitchfork téměř archaického) materiálu. Hodně jsem v tomto případě ocenil nejen nasazení kapely, ale i další propriety, jakými byla LED stěna nebo laserová show – ačkoliv po docela odvážných prohlášeních pořadatelů jsem ji očekával v poněkud větších rozměrech. Rozhodně však dodala vystoupení další rozměr. Jediné výraznější negativum již rovněž zmínil kolega nademnou – přehulený zvuk, který byl vážně zatraceně na hlas. V uších mi sice nezvonilo další týden, ale myslím, že i menší nahluchlost po dobu následujících čtyřiadvaceti hodin je docela dostačující. Ale ať tak nebo tak, vynikající akce!


Ruinizer – Mechanical Exhumation of the Antichrist

Ruinizer - Mechanical Exhumation of the Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 31.1.2014
Label: DWA

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

V rámci svých čím dál tím častějších výletů do vod elektronické scény jsem náhodou narazil i na jméno jistého projektu Ruinizer. Na první pohled to vypadá na nový úplně novou akvizici, ale jak už tomu tak nezřídka bývá, nestojí za ní úplný cucák. V tomto případě se jedná o skupinu, již má svědomí Jay Ruin z industrial death metalové kapely Cedigest.

Upřímně jsem doufal, že by deska s názvem “Mechanical Exhumation of the Antichrist” mohla být dost dobrá, protože jejímu vydání předcházelo vypuštění těžce kulervoucího songu “Technoprisoners”, což je až nechutně chytlavá energická pecka, jejíž našlapaný refrén s mechanickým vyřváváním “Technoprisoners, technoprisoners” pořád nemůžu dostat z hlavy. Dalo by se tudíž říct, že jsem se tím pádem na poslech dost těšil…

Ve finále ovšem “Mechanical Exhumation of the Antichrist” nedostálo tak úplně očekávání a rozhodně není na takové úrovni, jakou jsem si od toho sliboval a jakou jsem si představoval. Poslouchá se to sice úplně v pohodě a vyloženě zlé to v žádném případě není, ale jak už tomu tak bývá, i v tomto žánru jsou tuny mnohem lepších kapel, takže není důvod poslouchat zrovna Ruinizer.

V čem tkví kámen úrazu? Především asi v tom, že “Mechanical Exhumation of the Antichrist” obsahuje málo těch opravdu řízných songů, které by se vás na nic neptaly, chytily vás za pačesy a vymetly s vámi podlahu. Kromě zmiňované hitovky “Technoprisoner” už je tu v podstatě jenom jedna taková písnička, a sice “Forsaken”. Rovněž se mi líbí třeba i “Cerberus” nebo “Goliath”, jež sice té první dvojici už koukají na záda, ale pořád je to docela kvalita. Zbytek už je trochu horší… většinou nepříliš výrazné kusy, které se sice dají poslechnout v klidu, ale není to žádné terno. A přesně takové je ve výsledku i celé albu.


Seraphim System – Eradicate with Extreme Prejudice

Seraphim System - Eradicate with Extreme Prejudice
Země: USA
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 1.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem kdysi svého času začínal s metalovou muzikou, nějak zvlášť jsem jednotlivé subžánry nerozlišoval, vlastně ani kvalitu moc ne, jednoduše se mi líbilo v podstatě všechno, kde se jenom ozvala kytara. Je klidně možné, že se nyní opakuje něco podobného, akorát ne s metalem, v němž jsem to už za ty roky začal “trochu” prosívat, ale s industrialem, do něhož jsem se pustil relativně nedávno… i když, docela to letí, víc jak dva roky už to taky budou. Anebo mám prostě zatím šťastnou ruku a cokoliv, co z elektronické scény vytáhnu, je vážně dobré a na žádnou sračku jsem ještě nenatrefil…

Samozřejmě bych tu nic takového nevykládal, kdyby se mi nelíbila deska, jejíž jméno jste si jistě přečetli v nadpisu, tedy “Eradicate with Extreme Prejudice”, neboli druhá fošna amerického jednočlenného projektu Seraphim System. Ačkoliv novinka vychází pouhopouhé tři měsíce po debutu “Excessive Force”, na kvalitě materiálu to není ani v nejmenším znát, protože “Eradicate with Extreme Prejudice” šlape přímo ďábelsky. Desku žene kupředu především splašená rytmika, která se na nic neptá a jednoduše vás začne nemilosrdně drtit hned s prvním regulérním válem “Weaponize” a až do samotného konce s tím nepřestane.

Přesto však “Eradicate with Extreme Prejudice” ani v nejmenším není nuda, čemuž napomáhá nejen střízlivá délka 40 minut, ale hlavně fakt, že i přes výše řečené není muzika Seraphim System bezhlavým výplachem chytlavých beatů. V samotných skladbách je totiž opravdu cítit nějaký vývoj a gradace za pomoci vrstvení různých motivů, což je nejlépe provedeno v závěrečné trojici songů “Shellsh0ck”, “Dig My Grave” a “The Undoing”, které pro mě tím pádem také představují vrchol “Eradicate with Extreme Prejudice”, nicméně i v první části alba lze slyšet takhle parádně vystavěné vály, například “A New Breed of Cyborg”. Za mě rozhodně spokojenost.


Corrections House – Last City Zero

Corrections House - Last City Zero
Země: USA
Žánr: experimental industrial / drone / doom metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Neurot Recordings / War Crime Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad deskou “Last City Zero” rozplýval už v rámci svého reportu na vystoupení Corrections House v Praze, které bylo snad ještě o kus drtivější než muzika kapely v samotné studiové podobě. Tím pádem je vlastně z jistého úhlu pohledu trochu zbytečné tu tuhle nahrávku rozebírat podruhé, ale “Last City Zero” je jednoduše natolik skvělá záležitost, že si rozhodně zaslouží, aby tu byla zmíněna i ve své vlastní (mini)recenzi. Předně je asi opětovně nutné zopakovat, kdože za Corrections House stojí, jelikož je to sestava, která je přinejmenším zajímavá a vzbuzuje velká očekávání. Takže tedy: Mike IX Williams (Eyehategod), Scott Kelly (Neurosis), Bruce Lamont (Yakuza) a Sanford Parker (Minsk, ex-Nachtmystium). A to už je kombinace jmen, od níž prostě chcete slyšet desku, která vás posadí na prdel…

…a v případě “Last City Zero” se tak opravdu stalo. Je dobré, že hudba Corrections House není nějakou napodobeninou žádné z domovských kapel kohokoliv ze zúčastněných (byť sem tam nějaká pasáž dá na něco lehce vzpomenout), ale jedná se o zcela svébytnou a životaschopnou jednotku, které si razí svou vlastní cestu – a ta cesta je mnohem experimentálnější, chladnější, odtažitější a výrazně prošpikována industrialem. Zvuk Corrections House je natolik “kovový”, až bych se skoro nebál tvrdit, že se jedná o experimentální industrial s kytarou a saxofonem. Ale i když dáme veškeré škatulky stranou, výsledek bude stále stejný a stejně jasný – “Last City Zero” je jednoduše extrémně silná deska, jež má v sobě to pověstné “něco”, co vás neustále nutí se k té muzice vracet.

Předčasným vrcholem je pro mě hned první působivý monolit “Serve or Survive”, ale to neznamená, že by následující skladby nějak zaostávaly, protože každá z nich je sama o sobě výtečná a nabízí nejednu výtečnou pasáž a spousty skvělých motivů a nápadů. Pokud bychom se měli bavit naopak o tom, co by šlo “Last City Zero” vytknout, odpověď by také byla lehká – nic. To album je prostě excelentní.


Corrections House

Corrections House
Datum: 18.12.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Corrections House

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Asi jen těžko se dá jakékoliv povídání o Corrections House začít jinak než vyjmenováním muzikantů, kteří se v rámci tohoto projektu angažují. Na Corrections House bychom totiž mohli bez sebemenších problémů vztáhnout tolik oblíbený a někdy poměrně nadužívaný pojem superskupina nebo také all-stars kapela, jak je ctěná libost. A to i přes fakt, že nikdo z přítomných hudebníků ve své podstatě hvězdou v tom doslovném významu není. Všichni ovšem působí v zavedených formacích, jež znatelným způsobem promluvily do vývoje alternativních tvrdých žánrů…

Vokálu se ujal Mike IX Williams ze sludge/doom metalových veteránů Eyehategod. Kytary se nechopil nikdo jiný než Scott Kelly ze samotných Neurosis, jedněch z největších titánů alternativní metalové (hodně vágně řečeno) scény. Saxofonem přispěl Bruce Lamont z uznávané avantgardní formace Yakuza. A nakonec samplů, kláves, programování bicích i produkce se ujal Sanford Parker, jenž svou stopu zanechal v mnoha skupinách a projektech, mezi nimiž nejvíce ční Minsk, ale nechybí zde ani jména jako Nachtmystium, Buried at Sea nebo další all-stars projekt (tentokráte black metalový) Twilight – ani nemluvě o jeho příspěvcích do desítek dalších kapel z pozice producenta. A to už je setsakra zajímavá sestava – zvláště pak když si do žánrové kolonky vetkne cosi, co bychom hrubě řečeno mohli nazvat experimentálním industrial/drone/noise/doom metalem.

Jakkoliv podobné kolaborace známých muzikantů nezřídka dopadají malinko rozpačitě, Corrections House si svou existenci “obhájili” hned se svou první deskou “Last City Zero”, která vyšla 28. října a její textová stránka byla postavena na knize “Cancer as Social Activity: Affirmations of World’s End” od Mikea IX Williamse. Výsledkem byla značně sugestivní, surová a syrová záležitost, která se pro mě osobně za poslední dobu stala asi nejposlouchanějším počinem, na němž jsem si už stihnul vypracovat takovou menší závislost – nemůžu si ovšem pomoct, protože ve své hrubosti a neučesanosti ta nahrávka v sobě skrývá něco, co člověka nutí, aby se k ní neustále vracel. Ale i o to byla vítanější příležitost se jít podívat na to, jak tohle akustické inferno zní živě, protože Corrections House si to v rámci svého evropského turné namířili i do Prahy…

Jedno můžu říct rovnou – jestli jsem desku nazval surovou a syrovou, oproti živému provedení to ještě vůbec nic není. Upřímně jsem doufal a také očekával, že Corrections House budou na pódiu hodně silní, ale jakmile se v člověku rozvibrovaly všechny vnitřnosti při úvodní palbě extrémně hlasitého beatu, bylo zřejmé, že to tak doopravdy bude. Corrections House nepotřebovali žádné velké pózy nebo efekty, na pohled byla jejich živá produkce vlastně docela jednoduchá – jen stejnokroje s typickým emblémem kapely a důraz na hudbu. Ani se nejednalo o nějakou show nebo velkou podívanou – nasvícení bylo vlastně celý set neměnné a statické. Ale i přesto Corrections House dokázali vtáhnout a po celou tu hodinu – nebo jak dlouho to hráli – nepustit. Mike IX Williams se mezi jednotlivými skladbami pohodářsky usmíval, aby hned vzápětí spustil brutální řev a dost často si během vystoupení pohrával s knihou s logem Corrections House, z níž jako by předčítal texty. Zahloubaný Scott Kelly hrál i zde podobně, jako když vystupuje s Neurosis, tedy hodně soustředěně a bylo na něm vidět, že je maximálně ponořený do muziky. Sanford Parker dostál své pověsti šílence, a i když byl schovaný v zadní části pódia za plachtou, do svých kláves a dalších mašinek, které nebyly pořádně vidět, tam třískal se vší vervou. Nejaktivnějším členem byl asi Bruce Lamont, který když zrovna netýral svůj saxofon, tak pařil anebo týral své hlasivky – a musím říct, že i to mu šlo naprosto excelentně, rozhodně bych si dokázal představit, že by se někdy v nějakém projektu mohl ujmout pozice hlavního zpěváka, protože jeho extrémní vokál byl doopravdy mocný.

Corrections House v podstatě přehráli svůj kompletní debut “Last City Zero”, akorát v jiném pořadí a s vynecháním “baladické” “Run Through the Night”, místo níž se objevila “Hoax the System” z prvního singlu kapely. Oproti studiovým verzím však živá podoba písní zněla ještě industriálněji, místy až téměř noisově. Jako výtečný otvírák koncertu posloužila “Drapes Hung by Jesus”, jež na desce zastává poslední pozici, slabý ale nebyl žádný song, který zazněl – agresivní palba “Bullets and Graves” totiž živě fungovala s úplně stejnou samozřejmostí jako pomalá “Last City Zero” postavená na mluveném slově. Naprostým vrcholem celého vystoupení ovšem byla závěrečná dvojice “Serve or Survive” a “Hoax the System”, v jejímž rámci Corrections House předvedli, jak vypadá naprosto ukázková gradace koncertu do absolutně vypjatého a působivého závěru, který – přestože jsem viděl opravdu hodně skvělých vystoupení – patřil k tomu nejsilnějšímu, čeho jsem byl v letošním roce na koncertě svědkem. Když se v jistých momentech obou songů chopili mikrofonu všichni čtyři muzikanti a začali svorně řvát, tak z toho doslova běhal mráz po zádech.

Když po natahovaném noisovém závěru konečně všechny nástroje utichly, spustil se mohutný a zcela zasloužený potlesk, který trval tak dlouho, až se Corrections House museli omlouvat, že přidat prostě nemůžou, i kdyby chtěli, protože víc songů už nemají. Ale tak nějak to nevadilo, protože i takhle šlo o extrémně silný a koncentrovaný zážitek s tak působivým finále, že by skoro byla i škoda jej natahovat přídavkem, zvlášť když pro mě osobně bylo fenomenální tečkou za celou letošní koncertní sezónou.

Kromě samotného vystoupení Corrections House celá akce hodně potěšila ještě několika dalšími záležitostmi. Například mi vůbec nevadilo, že zde kapela vystoupila sama bez jakéhokoliv supportu. Už nejednou se mi totiž stalo, že mě velký počet úplně nudných předskokanů odradil od toho, abych jel sto kilometrů do Prahy na skupinu, kterou jsem chtěl jako jedinou vidět – mnohem radši pojedu na hodinu jednoho excelentního koncertu, než se nechat otravovat čtyřmi předkapelami, které mě totálně netankují. Takhle aspoň nic nemohlo rozmělnit zážitek ze samotných Corrections House.

Hodně mile mě potěšilo, že v samotném sále bylo zakázáno kouřit, což jako ortodoxní nekuřák vždycky kvituji. Samozřejmě, když někdo kouří, nic proti němu, každý se huntujeme jinak a třeba já zase chlastám hektolitry kafe, ale koncerty bez cigaretového kouře a smradu (sorry, mně to prostě smrdí) mám jednoduše radši, takže i za tohle palec nahoru.

Pochvalu si zaslouží i samotní Corrections House za to, že s sebou přivezli a v merch stánku nabízeli spoustu muziky včetně vinylů… ne, nesmějte se, myslím to vážně. Za posledních pár roků se mi už nejednou (vlastně až nepříjemně často) stalo, že jsem šel na koncert s tím, že si tam chci koupit LP, a když nebude LP, tak alespoň CD, ale hudební skupina ve svém obchodě neměla žádnou hudbu, jen milion trik, mikin, kulichů, spoďárů a dalších blbostí… asi se to víc prodává, tak proč by se někdo otravoval s sebou tahat i muziku. Byl jsem tedy dost rád, že se zase jednou stalo, že jsem si chtěl koupit elpíčko a oni ho opravdu měli.

Ať o tom přemýšlím z jakékoliv stránky, tenhle večer se prostě vydařil naprosto po všech stránkách a není tomu vůbec co vytknout. Pivo mi chutnalo, koupil jsem si další parádní vinyl do sbírky a hlavně jsem viděl jeden naprosto excelentní koncert. Naprostá spokojenost se vším.


Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.


Kant Kino – Father Worked in Industry

Kant Kino - Father Worked in Industry
Země: Norsko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Alfa Matrix

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Jestli se mi podařilo vše správně pochopit, norské duo Kant Kino udělalo svým debutem “We Are Kant Kino – You Are Not” před třemi lety na elektronické scéně poměrně slušný rozruch. Nicméně to jsem se dozvěděl až zpětně, když jsem si o kapele zjišťoval další podrobnosti. K aktuální novince “Father Worked in Industry” jsem se totiž dostal úplně náhodou a jednalo se z mé strany o střelbu naslepo – avšak jak vidno, i poslepu se občas dá trefit, jelikož mě muzika Kant Kino velmi překvapila…

“Father Worked in Industry” je vlastně hodně divná deska a také mi trvalo hodně dlouho, než jsem jí přišel na chuť. Osobně preferuji spíš agresivnější a říznější elektroniku, ale Kant Kino se prezentují její takovou klidnější podobou, která je do jisté míry postavená hlavně na atmosféře jakési odevzdanosti v industriálním věku… ale zase ne tak úplně. Každopádně celou nahrávkou prostupuje dost zvláštní nálada, což se mi rozhodně líbí. Deska ovšem neobsahuje nějaké vyložené hity a zpočátku se člověk jako já, který není v podobných žánrech ještě úplně zběhlý, nemá moc čeho chytit, vlastně jsem si ani nejdříve nebyl pořádně jistý, jestli se mi to vůbec líbí. Přesto však v sobě “Father Worked in Industry” má cosi, co mě pořád nutilo si to pouštět znovu a znovu. Až postupem času mi vlastně došlo, že čím víckrát to album protáčím, tím méně se mi s tím chce přestat. Jednoduše to prostě vyrostlo v naprosto parádní desku, která mne nehorázně baví. Sice stále platí, že je to dost divná muzika, ale divná takovým tím dobrým způsobem, kdy je to klad. Postupně navíc začala na povrch vyplouvat i kvalita jednotlivých songů, které se posléze staly mými favority. Mezi takové patří třeba “My Game” s výtečným vokálem, proměnlivá “My Sweetest Crime”, excelentní “Message”, trochu ostřejší “Freezing”, naopak atmosféričtější titulka “Father Worked in Industry” nebo šlapavé “Underground” a “Reality”.


:wumpscut: – Madman Szpital

:wumpscut: - Madman Szpital
Země: Německo
Žánr: industrial / EBM
Datum vydání: 29.3.2013
Label: Beton Kopf Media

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Německý elektronický projekt :wumpscut: jsem v NCSN zmiňoval už v jednom z loňských dílů s albem “Women and Satan First” a už tehdy mě muzika Rudolfa Ratzingera dost zaujala, takže jsem neváhal ani s poslechem novinky “Madman Szpital”, s níž zmiňovaný DJ opět nepřetrhl šňůru trvající již od roku 1999 – co rok, to jedna nová deska plná původní muziky…

Když do toho připočítáme ještě tuny neřadovek, je to kombinace vskutku vražedná, takže se jistě nabízí otázka, jestli ta muzika za něco stojí. Osobně jsem kromě zmiňovaného “Women and Satan First” nic dalšího z tvorby :wumpscut: doposud neslyšel, tudíž to nedokážu úplně objektivně rozsoudit, nicméně čistě na ploše těchto dvou konkrétních alb je novinka o chlup méně dobrá, ale i “Madman Szpital” nabízí materiál přinejmenším zajímavý. Opět se jedná o elektroniku, která sice není nijak zvlášť agresivní, ale zase oplývá poměrně zvláštní náladou, která se mi dost líbí.

Deska se rozjíždí opravdu výborně a prvních několik songů se povedlo. Hned úvodní “Der liebe Gott sieht alles” zaujme především refrénem, v němž se s postupem času přidává víc a víc smyček, díky čemuž v průběhu skladby pěkně nabývá na síle. “Tod essen Leben auf” zase nabízí povedené synťáky, plíživá titulka “Madman Szpital” je jednoznačně nejvíc hororovým kusem alba, v porovnání s nímž pak následující “The Duke of Death” působí o něco přímočařeji, než ve skutečnosti je, ale pořád dobré. Nicméně zde deska trochu upadá a střed je mírně slabší – ne špatný, ale ani ne až tak dobrý. Reputaci ovšem více než dostatečně zachraňují dvě závěrečné skladby, s nimiž přichází vrchol “Madman Szpital”“Du Neger” a zejména “Vegan Witch” s opravdu silnou atmosférou jsou totiž vážně perfektní kusy, které mi dojem z nahrávky značně vylepšily.

Jako celek se mi ovšem “Madman Szpital” přijde přinejmenším zajímavé. Elektronickou scénu stále nemám natolik prozkoumanou, abych mohl posoudit, jestli a nakolik se :wumpscut: opravdu odlišuje, ale čistě bez kontextu – líbí.


En Nihil – The Approaching Dark

En Nihil - The Approaching Dark
Země: USA
Žánr: industrial / noise / ambient
Datum vydání: leden 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. The Tombs of Empire
02. Frozen Postures
03. The Hearts Relent
04. Human Animal
05. Futile Man – The Weight of Absolution
06. Souls to Cease
07. Vulture Reign
08. The Approaching Dark
09. Darkfall

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Muziku samozřejmě běžně dělíme na žánry, což je asi nejpřehlednější a nejsnáze představitelné. Kdyby na to ovšem přišlo, klidně bychom mohli hudbu dělit i trochu abstraktněji, dejme tomu třeba standardní a nestandardní produkci. Na Sicmaggot se v drtivé většině případů setkáváme s tím prvním případem – ačkoliv jde nezřídka o bezesporu extrémní a nepříliš lehce stravitelné věci, přesto bych – měřeno čistě mou osobní optikou – označil 99 % metalové hudby za standardní produkci, tvořenou konvenčními prostředky, mohli bychom říct. Pak tu jsou ovšem záležitosti na samém okraji hudebního spektra, vymykající se běžnému pohledu na to, jak by muzika měla vypadat a znít, až by se vlastně v nejednom případě dalo vcelku úspěšně polemizovat o tom, zdali se ještě vážně jedná o hudbu. Kdysi dávno jsem pro osobní potřeby vymyslel pojem “umělecká performance”, což sedí mnohem lépe. Právě do této oblasti spadají různé zvukové experimenty, avantgardní hudba nebo třeba noise.

Netřeba důvtipnému čtenáři říkat, že En Nihil patří právě mezi obdobné záležitosti, které se víc než hudbou dají nazývat uměleckou performancí, ačkoliv nutno dodat, že jejich podání ještě zdaleka není ten úplně největší audio teror, jaký jsem kdy slyšel. Údajně by se prý mělo jednat o legendární formaci, nicméně to je pojem značně relativní, už jen z toho důvodu, že v dnešní době se legendárním nebo ještě lépe kultovním nazývá kdeco a každá druhá podzemní blbost, které se nedostane jakéhokoliv ohlasu, má tendence prohlašovat sama sebe za kult (ačkoliv zrovna na tohle jsou experti především chasníci z oblasti black metalu). Nemám páru, jak se to ve skutečnosti má s En Nihil, protože osobně jsem o tomto americkém projektu až doposud jaktěživ neslyšel, což ovšem – to pokorně připouštím – může být dost dobře dáno mou nepříliš velkou vzdělaností v dané žánrové oblasti. Pro pořádek je ale nutno jedním dechem dodat, že jméno En Nihil se přece jenom vynořilo již v roce 1994, což je na daný styl poměrně výkon (byť zde podle všeho byla docela dlouhá přestávka).

Dosud nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, co je tedy En Nihil vlastně zač. V této hudbě – tedy alespoň přinejmenším co se týká nové desky “The Approaching Dark” – se mísí vícero žánrů, z nichž nejvýrazněji do celkové podoby nahrávky promlouvá noise, avšak během více jak 50 minut tohoto vyhlazovacího procesu se člověk potká i s jistými ambientními plochami nebo nádechem industrialu. Toliko k formálnímu zařazení, zajímavé ovšem bude i zařazení čistě pocitové, které je sice mnohem jednodušší, avšak o to více vystihující – bordel. Toto pěkné (moje oblíbené!) expresivní označení má to kouzlo, že může být myšleno jako obrovská pochvala i jako obrovské negativum. Zde se ale nejedná ani o jedno z toho, nýbrž o označení, které “The Approaching Dark” vystihuje vlastně mnohem hmatatelněji než sypání oněch formálních škatulek. Bordel je zde tedy myšlen spíše v duchu objektivního popisu, nežli subjektivního hodnocení. Jestli má něco takového alespoň nějaký nárok být byť by jen trochu kvalitní hudbou (možná by byly na místě uvozovky?), to už je věc značně diskutabilní a dovolím si ji ponechat na vlastním soudu a vkusu každého jednoho čtenáře.

“The Approaching Dark” nabízí několik poloh, z nichž tou nejčetnější – jak již bylo nepřímo řečeno – je hluková stěna různého nepříjemného lomozu, skřípění, škrábání a rachotu. Opravdu málokterý žánr dokáže svým názvem tak přesně vystihnout svou vlastní náplň tak, jako to dokáže právě noise, čili hluk. Vokály zde samozřejmě nehledejte, byť se mi zdá, že na některých místech se v pozadí ozve náznak nějakého (ne)lidského skřeku, dost dobře však může jít jen o velmi zkreslený efekt. Záležitost je to ovšem nepodstatná, protože “The Approaching Dark” tu hlukovou podstatu bezezbytku naplňuje tak jako tak.

Ačkoliv to možná bude znít poněkud paradoxně, oproti nervy drásajícímu lomozu zní několik těch momentů hodně temného a minimalistického ambientu až relaxačně. Možná to na první pohled zní jako protimluv, nazývat hudbu, která je sama o sobě dosti depresivní, relaxační záležitostí, ale v porovnání s okolním očistcem působí ambientní skladby opravdu jako ostrůvek klidu v moři hluku. Taková je třeba třetí “The Hearts Relent”, která snad jako jediná píseň na “The Approaching Dark” nabízí něco, co by se s trochou představivosti dalo nazvat melodií (!), nebo závěrečná monotónnost “Darkfall”, jež po půl hodině šíleného výplachu působí až osudově. Zbylé skladby desky si už ale nekladou jiné ambice, než všechny ty nešťastníky, kteří se dostanou na dosah, jednoduše terorizovat. Jestli jste ochotni něco takového podstoupit, to se již musíte rozhodnout sami…


Project Pitchfork – Black

Project Pitchfork - Black
Země: Německo
Žánr: darkwave / industrial
Datum vydání: 25.1.2013
Label: Trisol Music Group

Tracklist:
01. Pitch-Black
02. Drums of Death
03. Enchanted Dots of Light
04. The Circus
05. Rain
06. Contract
07. Storm Flower
08. Acid Ocean
09. Black Sanctuary
10. Nil

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Německá industriální legenda Project Pitchfork opět zasahuje s novým album, tentokrát již, pokud mě mé chatrné počty nezradily, patnáctým. Samozřejmě při takovém číslu vždy vyvstává otázka, zdali se kapele podaří udržet laťku, tím spíš při tak velké kadenci desek v posledních letech. Možná si řeknete, že dva roky od předcházejícího počinu “Quantum Mechanics” nejsou přece zas tak hrozné, avšak v té době vydali Project Pitchfork tři alba ve třech letech. A fakt že všechny tři, i “Dream, Tiresias!” a “Continuum Ride”, jsou velmi kvalitní počiny, je dalším důvodem, proč se ptát, jestli novinka dostojí věhlasu svých tvůrců. Ona poznámka o nadprodukci však byla myšlena spíše ohledně hlavního mozku kapely, ikonického frontmana Petera Spillese, jenž v mezičase ještě řádně provětral i svůj tanečnější vedlejší projekt Santa Hates You, s nímž v nedávné době rovněž nasolil pěkných pár počinů. V konečném součtu to tedy z jeho strany máme od roku 2009 celých sedm dlouhohrajících desek, včetně čerstvé “Black”, každá s fungl novou muzikou.

Ačkoliv tak nějak nechápu, jak je to ten člověk schopen zvládat, všech sedm zmíněných alb je na velmi dobré až skvělé úrovni. Pokud čtete pozorně, jistě jste si všimli, že do té sedmičky patří i “Black”, čímž jsme vlastně dostali odpověď, jestli nejnovější dílo z dílny Project Pitchork dokázalo udržet úroveň. Jasně, klidně se přiznám, že Project PitchforkSanta Hates You mám dost rád, tudíž tomu možná nevědomky trochu přidávám, nicméně to zhola nic nemění na faktu, že se mi to prostě upřímně líbí, jak po čertech zábavná a chytlavá tvorba Santa Hates You, tak o něco těžší Project Pitchfork.

Možná si někteří z vás vzpomenou, že před několika měsíci tu proběhla recenze právě na Santa Hates You, resp. na jejich poslední počin “It’s Alive!”. Vzhledem k tomu, že obě čistě elektronické skupiny jsou svým žánrem mimo běžné zaměření našeho webu, dovolil bych si to vzít malinko polopaticky, k čemuž se přímo nabízí právě srovnání se Santa Hates You, když jsme je tu již jednou probírali. Jak již bylo řečeno, Project Pitchfork jsou celkově o dost náročnější na poslech než právě Santa Hates You, jejichž muzika je tak pekelně chytlavá, že to člověka neuvěřitelně baví takřka ihned, kdežto desky Project Pitchfork patří obecně k tomu typu hudby, jemuž prostě musíte přijít na kobylku. Přestože to pro mnohé ortodoxní bude až kacířská myšlenka, v tomto ohledu ta muzika vyžaduje v podstatě stejný přístup jako některá metalová alba, která tu recenzujeme běžně (ono když jsme u toho, tak tvrdá elektronika a metal k sobě svým přístupem mají mnohem blíže, než si je většina lidí z obou táborů ochotna připustit, to už je ovšem na jinou diskuzi). Tím mám na mysli především to, že Project Pitchfork – a asi bych měl zdůraznit, že se to samozřejmě týká i “Black”, abychom se stále pohybovali v rámci recenze, nikoliv obecného povídání o kapele – je nutné věnovat nějaký čas a nahrávkou se doslova prokousat; stejně jako v případě mnohých metalových počinů prostě chvíli trvá, než se to člověku dostane pod kůži. Já osobně třeba Project Pitchfork už nějaký ten pátek poslouchám, přesto to ani u mne nebylo hned, než jsem “Black” pořádně docenil.

Samozřejmě i Project Pitchfork se nebojí některých chytlavějších momentů, na rozdíl od Santa Hates You ovšem nejsou podávány tak triviálně (čímž rozhodně netvrdím, že by Santa Hates You byla hloupá hudba), jejich skladby jsou vystavěny trochu náročněji a chytřeji. Klávesy jsou povětšinou složitější, beaty nejsou tak zběsile rozverné, ale trochu rozvážnější. Hlavně takřka všude je těch hudebních vrstev více, tudíž se posluchač musí obrnit trpělivostí, než je všechny pomalu poodkryje. V tomto ohledu může jako nádherný příklad posloužit hned úvodní “Pitch-Black”, v níž se toho na první poslech děje přehršel, až to mnohdy působí trochu chaoticky, zároveň jsou zde ale klávesové linky, které jsou opravdu líbivé, v tom dobrém slova smyslu. Na rozdíl od kolegy pode mnou mi na “Black” rozhodně nevadí délka, která se ustálila na 57 minutách, protože ta deska toho jednoduše nabízí tolik, že není problém udržet pozornost po celou dobu. Je pravda, že pokud k tomu připočítáme ještě druhý disk, jenž přidává další půl hodinu (dva nové songy a tři remixy písniček z prvního CD), je to už pořádná nálož muziky, tento druhý disk je ovšem pouze bonus k luxusní limitované edici.

Co se týče jednotlivých skladeb, po prvních pár posleších jsem měl pár jasných favoritů, které jsem chtěl v recenzi rozhodně vypíchnout, mezi takové patří kupříkladu “stadiónová” “Enchanted Dots of Light”, což je asi nejchytlavější kus nahrávky a nejspíš i jediný, který opravdu vyčnívá hned na prvních poslech. Avšak čím déle “Black” poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že vlastně u žádného songu na “Black” není možné sáhnout vedle. Ty, které se vybarvily mezi prvními, po čase rozhodně nudit nezačaly, naopak baví neustále. A na druhou stranu z těch, jež se zpočátku tvářily trochu nepřístupně nebo nenápadně, se při troše snahy vyklubou možná ty nejzajímavější věci. Z obecnějšího úhlu pohledu je však pro nás stěžejní to, že jako celek “Black” neobsahuje žádnou slabší položku, a ať sáhnete, kam sáhnete, vždy se trefíte do černého (příznačné přirovnání vzhledem k názvu).

Pokud se ovšem přece jenom zaměříme na jednotlivé písničky, zcela jasně se nám potvrdí výše řečená slova o rozmanitosti. Najdeme zde jak adrenalinové věci, jako je již zmiňovaná “Enchanted Dots of Lights”, ale i třeba groteskní cirkusáckou záležitost “The Circus”, potemnělou “Contract”, nebo atmosféry jako “Acid Ocean” či “Rain”, kterou bychom s hodně velkou nadsázkou mohli nazvat baladou. Přesto všechno “Black” stále v žádném případě nepůsobí jako nějaký slepenec, ale naprosto logicky drží pohromadě, což je obdivuhodné.

Řečeno ve zkratce, “Black” je další výtečná deska od jedné výtečné kapely, která sice už dávno na elektronické scéně zanechala nesmazatelnou stopu, přesto ani svou aktuální tvorbu nepůsobí jakkoliv vyčpěle či na odpis, jak se u mnohých veličin různých žánrů stává, právě naopak. Inu, kdo umí, ten prostě umí…


Druhý pohled (Zajus):

Poté, co mě velectěný H. loni vlákal do pasti zvané Santa Hates You, jsem k elektronické hudbě získal o něco lepší vztah, než jaký jsem k ní choval v minulosti. I tak se ale nevrhám po každé žánrové novince a své hudební oběti si vybírám velmi pečlivě. Proč jsem si vybral právě Project Pitchfork, musí být více než zjevné. Je to pochopitelně kvůli jejich personálnímu spříznění s již zmíněnými Santa Hates You. Zajímalo mě, co Peter Spilles kutí ve své hlavní kapele a jak se její tvorba od “Santů” liší. Ke svému překvapení jsem zjistil, že rozdílů je snad více než styčných bodů. Ano, stále zde mluvíme o elektronické hudbě s pravidelnou přítomností povedených vokálů, tím však podobnost z větší části končí. Kde Santa Hates You nasazují rychlejší tempa, chytlavé refrény a zábavné videoklipy, tam Project Pitchfork vsází na pomalejší hudbu a negativní emoce. Kde Santa Hates You útočí nebezpečnou krasavicí Jinxy, Project Pitchfork kontruje industriální odtažitostí.

Project Pitchfork

Jinými slovy, “Black” není zdaleka tak zábavné, dokud do něj opravdu neproniknete. Pak se ukáže síla jednotlivých kompozic, z nichž musím vypíchnout povedené písně “Rain”, “Acid Ocean” a “Black Sanctuary”. Důležité však je, že skladby nejsou cíleně nepřátelské. Po kratším hledání v nich není problém objevit množství zajímavých melodií, které však nijak nekazí již zmíněnou pochmurnou náladu alba. Pokud bych měl hledat výtky, zmínil bych přílišnou délku, která mě párkrát přinutila album “utnout” ještě před koncem. Nejde ovšem o žádný extrém, ubrat by nejspíše stačilo jen pár minut. Album “Black” mě tedy pozitivně překvapilo. Pokud si chcete, stejně jako já, rozšiřovat hudební rozhled a nechcete se přitom šťourat v minulosti, Project Pitchfork rozhodně nejsou špatnou volbou.
Zajus