Archiv štítku: industrial

Santa Hates You – It’s Alive!

Santa Hates You - It's Alive!
Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Trisol

Tracklist:
01. In the Laboratory
02. Independence
03. Scum
04. How to Create a Monster
05. Rise!
06. Are You Scared?
07. Fight Truth Decay
08. Slightly Dead
09. Skeletal Parade
10. It’s Alive!

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jistě si každý z vás vzpomene v rámci metalové scény na nějakého hudebníka, který je až podivuhodně aktivní, jehož jméno je podepsáno pod ne zrovna zanedbatelným množstvím desek, jež vycházejí ve vcelku úctyhodné kadenci, navíc v rámci hned několika kapel. Metalová scéna ovšem není zdaleka jediná, kde se takoví muzikanti vyskytují, myslím, že bychom někoho takového dokázali najít v podstatě v jakémkoliv žánrovém odvětví – elektronickou scénu nevyjímaje. Právě sem patří jistý Němec Peter Spilles, který je znám především jako hlavní postava dnes již kultovní industriální veličiny Project Pitchfork, jež nemůže být pro nikoho z vás, kdo se alespoň trochu zajímáte i o elektronickou muziku, neznámým pojmem. Není tomu však zas až tak dávno, konkrétně pět let zpátky, co si tento Peter Spilles usmyslel, že jeho hlavní kapela je mu málo, což logicky vedlo k založení dalšího projektu. Tento projekt dostal prďácké jméno Santa Hates You, společně se samotným Peterem se na něm podílí ještě velice vizuálně sympatická zpěvačka Jinxy, obvykle oblečená v nějakém tom přiléhavém latexu nebo jiných těsných hadřících, a společně se vrhli na tvorbu chytlavé kombinace industrialu a EBM…

Peter Spilles patří mezi ten typ hudebníků, u nichž člověk občas přemýšlí, jestli vůbec stíhají někdy spát, protože jak v rámci Project Pitchfork, tak se Santa Hates You solí jednu fošnu za druhou, obzvláště v druhém jmenovaném případě, vždyť předchozí – a nutno říct, že výborné – “Jolly Roger” je staré sotva rok a už je na trhu další dlouhohrající novinka “It’s Alive!”, za poslední tři roky už vlastně třetí. Přesto je rozdíl mezi oběma skupinami na první poslech znatelný a rozhodně se nedá tvrdit, že by jejich paralelní tvorby jakkoliv splývaly. Santa Hates You jsou totiž slyšitelně tanečnější a chytlavější, osobně u nich cítím také trochu větší nadhled a do jisté míry i nadsázku – i z těchto důvodu mají Santa Hates You o něco větší šanci zaujmout elektronickou tvorbou nepolíbeného posluchače (kteří Sicmaggot navštěvují asi v trochu hojnější míře) než poslechově o něco těžší Project Pitchfork.

Nyní už ovšem k samotné zámince, díky níž tento článek vlastně vznikl, tedy k desce “It’s Alive!”. Pokud bych měl hned na začátek porovnat s “Jolly Roger”, musím říct, že loňská nahrávka byla dle mého bezvýznamného názoru o něco málo lepší, celkově trochu vyrovnanější a obsahovala větší počet těch opravdu kulervoucích pecek, které člověka chytí za spoďáry hned s prvním poslechem. Znamená to však, že by se “It’s Alive!” nepovedlo? Ale kdepak! Stále se jedná o dost povedenou záležitost, která navíc do tvorby Santa Hates You přináší jeden oživující prvek, jímž je asi nejznatelnější podíl zmiňované nadsázky vůbec. Jak již název i obal napovídají, jedná se o nadsázku v podobě lehce groteskní hororové stylizace (to, co se mi podařilo odposlouchat z textů, mi dává za pravdu), která těží – alespoň mně to tak připadá – především z Frankensteina. Téma sice nedýchá z úplně všech skladeb, podobně jako ne všechny songy na albu “Jolly Roger” měly co dočinění s vodní hladinou, jež byla jeho hlavní předmětem, v nemalém počtu však ano…

Toto ostatně potvrzuje již hororové intro “In the Laboratory”, na jehož konci doktor zahlásí legendární filmovou hlášku “It’s alive!”, alias “Ono to žije!”, a elektronické monstrum se rozjede s písničkou “Independence”, která zrovna mezi ty hororovky nepatří, přesto se však jedná o velmi dobrý energický otvírák. Možná, že závěrečné opakování refrénu, který je sám o sobě hodně prima, je až moc natahované, ale i tak se “It’s Alive!” rozjíždí v příjemném duchu. Následující klipovka “Scum” je přesně tím songem, jenž patří mezi výše zmiňované kulervoucí pecky, které vás dostanou hned na první poslech. Výtečný a extrémně slušný refrén “Fuck you, you fucking scum!” z hlavy dostanete možná tak jenom dynamitem, ale jinak asi ne, protože se tam usadí nejspíš natrvalo a člověk si ho pak v hlavě prozpěvuje celý den. Třetí regulérní písnička “How to Create a Monster” však nahrávku bohužel trochu zpomalí; sice není vyloženě špatná a trochu netypický refrén má také něco do sebe, ale v porovnání se dvěma předchozími a také dvěma následujícími skladbami “How to Create a Monster” dost ztrácí. Dokázal bych si ji představit spíš v druhé polovině desky, kde by podle mě zafungovala o něco lépe.

Santa Hates You

Zmiňované další dva songy ovšem náladu vykopnou zase nahoru, dokonce tak moc, až dosahuje hodnot někde okolo nadšení. “Rise!”“Are You Scared?” totiž jednoznačně patří k vrcholům celého “It’s Alive!” a dovolil bych si říct, že minimálně “Are You Scared?”, dokonce i k tomu nejlepšímu z tvorby Santa Hates You vůbec. Stejně jako v případě všech předchozích kusů musím i tentokrát vyzdvihnout refrén, který je obecně silnou stránkou Santa Hates You, ale zrovna v těchto dvou příkladech je to setsakra markantní. Obě pecky navíc obsahují i skvělý chytlavý beat, ukrutně šlapající rytmiku a spoustu výborných nápadů v elektronické složce – jako příklad mohu znovu uvést třeba refrén “Are You Scared?”, jenž kromě toho, že má sám o sobě sílu, jak když kopne kůň, tak se navíc vytasí s výtečnými “frankensteinovskými” klávesami. Ona i “Rise!” jsou jednoduše hitovky, jak se patří.

Ze závěrečné čtveřice zaujme především “Slightly Dead”, kde člověka znovu dostanou do kolen záhrobní klávesy a ještě jedna věc, kterou už asi sami dokážete uhádnout – opět refrén. “Fight Truth Decay” a “Skeletal Parade” také rozhodně nejsou špatné, ačkoliv první zmiňované trochu ubírá umístění po nejlepším songu “Are You Scared?”, ale speciální zmínku už bych věnoval jen závěrečné titulce “It’s Alive!”, hlavně tedy jejímu závěru, jenž nahrávku ukončí ve vskutku prdel-nakopávajícím duchu.

Na závěr části o hudební náplni se samozřejmě sluší zmínit také vokály, které jsou nedílnou součástí muziky Santa Hates You. Ty jsou – a ne, že by to bylo nějaké velké překvapení – na nejvyšší úrovni. Peter Spilles už v samotných Project Pitchfork dávno dokázal, že s mikrofonem umí stejně dobře, jako mu jde skládání hudby, a Jinxy, u níž mi přijde, že tentokrát dostala ještě o něco víc prostoru, asi také nebude žádný amatér, když si ji legenda industriální scény vzala jako parťáka do svého vlastního projektu.

Jak zmiňuje kolega pode mnou, “It’s Alive!” je oproti svému předchůdci o něco rozmanitější, ale jak jsem již zmínil já, “Jolly Roger” bylo zase vyrovnanější; je na každém, čemu dá přednost, v obou případech však dostane výbornou porci elektronické muziky, která není zas až tak žánrově vyhraněná, protože kromě zmiňovaného industrialu a EBM na ní v klidu narazíte i na nějaké to dark electro či trochu gotiky. U mě osobně sice stále o něco vede “Jolly Roger”, už jen z toho důvodu, že zde totálně zabíjely snad tři čtvrtiny songů, zatímco na “It’s Alive!” je to “jen” tak lehce přes polovinu (i když co by za to jiní dali!), stále je to ale dost na to, aby Peter Spilles opět potvrdil, že nepatří mezi mé favority na elektronickém poli nadarmo.

Na úplný konec si pojďme zodpovědět ještě jednu docela zajímavou věc, která vás nejspíš napadla už někde na začátku článku – “It’s Alive!” je sice možná cool muzika, ale proč se tu o ní vlastně píše, když je tohle přece stránka o metalové hudbě? Upřímně řečeno, většinu redaktorů prostě už dávno nebaví poslouchat jenom metal a měřítkem, podle něhož hudbu posuzujeme, je kvalita, ne žánr. Tak proč čas od času nedat prostor i něčemu odlišnějšímu? A ano, kromě toho taky máme Santa Hates You hodně rádi a hlavně jsme samozřejmě ukrutně zamilovaní do Jinxy (smích). Ale teď vážně, spousta posluchačů metalu je přesvědčena, že elektronická muzika je jenom počítačové tuc-tuc bez mozku, ale věřte nám, že rozhodně není, stejně jako metal není jenom bezhlavé blití do mikrofonu, jak si myslí spousta lidí mimo tento žánr. A proč se o tom nepřesvědčit právě se Santa Hates You? Minimálně jednoho dříve kovaného metalistu, mistra Ježuru, už o smysluplnosti elektroniky zdárně přesvědčili…

Santa Hates You


Další názory:

Německá dvojice Santa Hates You je jednou z hudebních formací, které mi otevřely dveře do světa elektronické hudby a na svém novém albu potvrzují, že se jim to podařilo nikoli omylem, ale protože za sebou nechávají mimořádně kvalitní muziku. Předchozí desku “Jolly Roger” nemám naposlouchanou tak jako H., takže se mi nechce pouštět do vzájemného srovnávání kvalit, ale jedno je jisté – “It’s Alive” je pestřejší co do nálad i do použitých hudebních postupů a technik. S výjimkou “Fight Truth Decay” mě něčím zaujaly všechny skladby a myslím že se nespletu, když prohlásím, že se jedná o další velmi zdařilý počin, který může oslovit i ty, kteří si to sami nepřipouští. A největší pecky? Pro mě určitě “Independence”, klipová “Scum”, “Are You Scared?”, “Slightly Dead”, “Skeletal Parade”… Vlastně skoro všechno…
Ježura


Morbid Angel – Illud divinum insanus – The Remixes

Morbid Angel - Illud divinum insanus - The Remixes
Země: USA
Žánr: industrial / electro
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
Disk 1:
01. Laibach – I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)
02. Cevin Hey / Hiwatt Marchall – OmniDead
03. Brain Leisure – Too Extreme (Black Symphony Edition)
04. The Toxic Avenger – 10 More Dead
05. Malakwa – I Am Morbid
06. Synapscape – Too Extreme
07. Punish Yourself vs. Sonic Area – Destructors vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)
08. Hiv+ – Too Extreme
09. Micropoint – I Am Morbid
10. John Lord Forda – Too Extreme (Metallizer Remix)
11. Evil Activities – Radikult
12. Mixhell – Too Extreme
13. Black Lung – I Am Morbid
14. Mondkopf – Radikult
15. Xytras – Existo Vulgoré
16. Toxic Engine – I Am Morbid

Disk 2:
01. Ahnst Anders – I Am Morbid
02. Nachtmahr – Destructos vs. the Earth
03. Tim Sköld – Profundis / Mea Culpa
04. Black Strobe – 10 More Dead
05. Chris Pohl – Too Extreme
06. Project Pitchfork – Destructos vs. the Earth
07. Treponem Pal – 10 More Dead
08. Scott Brown – I Am Morbid
09. Fixhead – Radikult
10. DJ Ruffneck – I Am Morbid
11. Igorrr – Remixou Morbidou
12. Tamtrum – I Am Morbid
13. Tek-One – 10 More Dead
14. Adrian – I Am Morbid
15. The Horrorist – Existo Vulgoré

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Morbid Angel loni v červnu vydávali konečně novou desku “Illud divinum insanus”, strhlo se okolo toho obrovské haló. Není se co divit, Morbid Angel jsou ve svém ranku kapacita, už jen to by samozřejmě bez sebemenších problémů vzbudilo velkou pozornost, ale pokud byla záležitost umocněna ještě tím, že šlo o první album po osmi letech, první album s dříve ztraceným a nyní znovunalezeným synem Davidem Vincentem po 16 letech a první album bez bubeníka Petea Sandovala vůbec, byla zvědavost na novinku této legendy tak velká, že z ní učinila jeden z nejočekávanějších počinů za dlouhé roky…

Jaká to ovšem pro drtivou většinu fanoušků byla ledová sprcha, když “Illud divinum insanus” opravdu vyšlo. Namísto dalšího death metalové majstrštyku, který by svůj žánr opět posunul mílovými kroky dopředu, jak to Morbid Angel svého času dělali s naprostou přirozeností, dostali příznivci prapodivný experimentální mix metalu (jestli ještě death metalu, i o tom by se dalo živě diskutovat) s industrialem, darkwave muzikou, elektronikou a dalšími neortodoxními paskvily, nad nimiž si má každý správný metalista dle zažitého archetypu odplivnout s takovou razancí, až po jeho sirné slině zůstane na zemi vypálená díra. Avšak to, co fanouškům Morbid Angel nepřišlo na mysl ani v těch nejhorších nočních můrách, byla (pro mnohé velice hořká) realita. “Illud divinum insanus” sice po stylové stránce nebylo zas až tak vizionářským počinem, jak tvrdily tiskové zprávy, mnozí recenzenti i samotní členové kapely v rozhovorech, protože, ruku na srdce, hodně skupin se o propojení metalu a elektroniky pokusilo mnohem dřív (minimálně už v polovině 90. letech, možná ještě dřív, těžko říct přesně) a nezřídka i mnohem lépe, Morbid Angel však nejde upřít to, že před nimi to zkusilo naprosté minimum takto známých skupin (a navíc ještě ze žánru, jenž už z podstaty patří k těm ortodoxnějším), rozhodně nemnoho formací si dovolilo takto hazardovat se svým jménem.

Čas hojí všechny rány, jak se říká, a tak i všechny vášně z “Illud divinum insanus” postupně ochladly, spousta posluchačů odhodila znechucené grimasy a začala se tvářit, jako kdyby takové album nikdy nevyšlo. Ale z nějakého důvodu – možná to bylo čistě i z čisté provokace – se Morbid Angel v již téměř zahojených ranách svých příznivců začali opět vrtat, a to s vervou ještě větší. Celé “Illud divinum insanus” – a to včetně toho minima písniček, které alespoň trochu připomínaly staré dobré časy – totiž předhodili početné lačné smečce elektronických umělců napříč všemi subžánry od klasického industrialu, přes dubstep až po techno (a ještě vše myslitelné mezi tím), aby songy znásilnili do čistě elektro podoby. Aneb další políček ortodoxním. Jména, která by průměrný metalista mohl znát, se až na naprosté výjimky nevyskytují, snad jen Xytras (klávesista švýcarských Samael) a Tim Sköld (bývalý člen sólové kapely Marilyna Mansona) by měli být v povědomí, těm avantgardních experimentů znalejších asi nebude cizí ještě francouzský šílenec Igorrr, ale to je asi tak všechno. Zbytek – čistokrevná diskotéka.

Klíčová otázka (zvláště pro recenzenta) je, jaký úhel pohledu na “Illud divinum insanus – The Remixes” vlastně zvolit. Uplatňovat na tento počin měřítka klasické desky nelze, protože jí není; dívat se na to za pomoci metalových standardů rovněž nejde, jelikož s metalem to má společné jen logo Morbid Angel na obalu, jinak nic; dívat se na to pohledem fanouška Morbid Angel už by byla vůbec hovadina. Ono když se nad tím člověk zamyslí, v podstatě není cílová skupina, na níž by byla tato kompilace zamířena. Metalový fanda? To je asi vtip. Fanda Morbid Angel? Utopie. Fanda elektroniky? Možná, to už je blíž, ale pochybuji – proč by měl technař poslouchat remixy nějaké death metalové kapely, o níž jaktěživ neslyšel? Napadají mě jen posluchači hodně otevření všemu, ale kolik takových je? Jako šafránu…

Já osobně se mezi otevřené lidi trochu narcisticky řadím a nějaké to kvalitní “tuc-tuc” si poslechnu s chutí, ovšem i z tohoto pohledu musím říct, že zvládnout “Illud divinum insanus – The Remixes” celé v kuse je výkon opravdu nadlidský – a ne, není to dáno jen tím, že třeba jen taková “I Am Morbid” byla zprzněna celkem jedenáctkrát (stejně je většina písní zprasených natolik, že nebýt vokálu, nemáte šanci je poznat), ale tím, že dvě a půl hodiny (a to další osmičku bonusových diskoték u downloadu ještě nepočítám!) něčeho takového je naprosto na mozek. Jako o celku nemá cenu o “Illud divinum insanus – The Remixes” vůbec hovořit. Pojďme se tedy podívat alespoň na to, co mne osobně zaujalo nejvíce…

Kultovní Slovinci Laibach hned na začátek opět dokázali, že jejich předělávky jsou těžké kraviny, ať se jedná o cokoliv. Vlastní muziku mají skvělou, ale předělávky se prostě poslouchat nedají – jejich “I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)” není výjimkou. Naopak následující dvě “OmniDead” a “Too Extreme (Black Symphony Edition)” jsou mnohem lepší, ačkoliv je mají na svědomí interpreti, kteří jsou pro mne velkou neznámou. Další opravdu dobrá je až sedmá “Destructos vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)” se skvělou apokalyptickou náladou. Micropoint a jejich “I Am Morbid” zaujme tím, že se jedná o naprostý výplach bez slitování – rozhodně jeden z vrcholů, dle mého. Jako poslední bych z prvního disku vyzdvihnul “Existo Vulgoré” od Xytrase, která vybočuje tím, že v některých pasážích alespoň trochu připomíná metal. Je zde znát, že remixoval člověk, který sám metal hraje a má na něj čuch, takže skladbu sice znásilnil elektronikou, ale s citem.

Z druhého disku nezklamali rakouští Nachtmahr, jejichž “Destructos vs. the Earth” se nese v rytmu chytlavého techna, jak je v případě tohoto projektu zvykem. Zato Chris Pohl mi neříká vůbec nic, ale jeho podání “Too Extreme” také patří k tomu nejlepšímu z celé kolekce. Naprostý chlív předvádí DJ Ruffneck“I Am Morbid”, která zde nemá daleko ani do hájemství noise. Totální zhulenost dle očekávání nabízí i “Remixou Morbidou” od Igorrra. Stejně jako jeho vlastní hudba, i tohle je neuvěřitelně šílený mix všeho se vším v podání neskutečně úchylném. Ten chlap je prostě zvíře.

Samozřejmě jsem nezmínil úplně vše, co by stálo za to, ale myslím si, že to není třeba. Na druhou stranu jsou zde přítomny i skladby, které stojí akorát tak za prd a ještě ani to možná ne. Ten, kdo projekty na tento disk vybíral, dal zcela zjevně přednost kvantitě před kvalitou. Jak jsem již říkal, poslechnout to celé je takřka nemožné – i kvůli nevyrovnané úrovni, i kvůli obludné délce. Pokud by byla selekce přísnější a z toho, co se na “Illud divinum insanus – The Remixes” aktuálně nachází, by se vyextrahovalo to nejlepší, jednalo by se o poslech rozhodně zajímavý – méně je někdy více, jak se říká. Tohle ovšem z nahrávky dělá počin už vůbec téměř zbytečný, protože i těch pár lidí, kteří by to mohli poslouchat, to stejně poslouchat nezvládnou. Osobně jsem si vybral pár songů, s nimiž si vystačím, a jsem spokojený, ale jako celek je to přehnané…


Další názory:

Ti, kteří po vydání kontroverzního “Illud divinum insanus” pobouřeně prskali, teď asi můžou rovnou vzít Morbid Angel útokem, protože vydání něčeho tak svatokrádežného jako dvojalbum remixů působí jako čisté “in your face”. Paradoxem však je, že je to v jádru věci počin velice zajímavý, a já se nestydím tvrdit, že i dobrý! Doposlouchat to do konce sice vyžaduje značnou výdrž (dvě a půl hodiny techna je važně fuška), ale kdo si tím projde, zjistí, že se napříč disky nachází docela velké číslo skladeb, které jsou vážně dobré – místy dokonce lepší než originál! Jistě, určitě ne veškerá náplň tracklistu má co nabídnout, ale je dáno už podstatou věci, že na ploše jednatřiceti skladeb si snad všichni najdou něco, co je zaujme. Otevřeně smýšlející jedinci tak po “Illud divinum insanus – The Remixes” můžou skočit bez bázně a hany a ti, kteří doposud nemohli elektronické hudbě přijít na jméno, třeba díky tomuto počinu změní názor. Na číselné hodnocení to ale přesto nevidím, protože hodnotit něco takového prostým číslem se zkrátka nedá. Seberte odvahu, poslechněte a posuďte sami…
Ježura


Atari Teenage Riot – Is This Hyperreal?

Atari Teenage Riot - Is This Hyperreal?
Země: Německo
Žánr: digital hardcore
Datum vydání: 7.6.2011
Label: The Hellish Vortex

Tracklist:
01. Activate!
02. Blood in My Eyes
03. Black Flags
04. Is This Hyperreal?
05. Codebreaker
06. Shadow Identity
07. Re-Arrange Your Synapses
08. Digital Decay
09. The Only Slight Glimmer of Hope
10. Collapse of History

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Atari Teenage Riot jsou na elektronické scéně bezesporu pojem a patří mezi průkopníky tvrdé elektroniky. S jejich jménem se pojí základy subžánru digital hardcore, ale mají rovněž výrazný pojem na vývoji celého techna. Jejich tři desky z 90. let patří zaslouženě mezi pilíře svého stylu. Začátkem nového tisíciletí se však skupina po rozkladu sestavy stahuje do ústraní, kde pomalu končí svou činnost… což trvalo až do roku 2010, kdy Atari Teenage Riot začali opět koncertovat. A teď, v polovině roku 2011, stvrzují svůj návrat čtvrtou dlouhohrající deskou “Is This Hyperreal?”, jíž se teď trochu mrkneme na zubní protézu…

Na začátek se vám musím přiznat, že na elektronickou muziku nejsem žádný velký odborník, takže neočekávejte nějaké extrémně profesionální rozbory (i když samozřejmě mám pár svých oblíbenců, ale ty by se přece jenom dali spočítat na prstech jedné ruky). “Is This Hyperreal?” je vlastně první deska svého druhu, na níž píšu recenzi, tudíž je to vlastně takové odpanění (smích). Ale což, všechno je jednou poprvé. Ale proč o tom mluvím… kdyby sem čistě náhodou zavítal nějaký expert na daný žánr, nechť mě kamenuje pouze s citem…

S nadsázkou bychom mohli říct, že Atari Teenage Riot produkují peklo hnané přes počítač, ačkoliv se mi zdá, že novinka není takový bordel (v tom dobrém slova smyslu) jako starší počiny. To ovšem neznamená, že některé pecky na “Is This Hyperreal?” nejsou brutální buchary – jmenuje například hned první “Activate!” nebo “Re-Arrange Your Synapses”. Chvílemi je to větší zlo než kdejaká metalová řezačka. Ale jak říkám, na starých albech to bylo dle mého skromného názoru ještě o něco znatelnější, nové vály však trumfují především propracovanější strukturou. Jako by Atari Teenage Riot o své hudbě více přemýšleli. Do některých písniček dokonce pronikly znatelné vlivy klidnějšího ambientu, viz titulní “Is This Hyperreal?”. Netvrdím však, že by se z muziky Atari Teenage Riot vytratil onen typický anarcho-punk duch, jímž dýchaly devadesátkové počiny. Minimálně alespoň v textech kapela neuhnula z kdysi nastolené cesty a chrlí kolem sebe kritiku společnosti na všechny strany.

Možná paradoxně se mi však ty méně “bordelové” kousky jeví jako velice povedené. Mezi vrcholy alba patří dle mého názoru hned druhá “Blood in My Eyes”, kterou nebudu nijak moc pitvat vzhledem k tomu, že si jí tu někde okolo můžete pustit v živém provedení (byť, pravda, ne zrovna excelentním – studiová podoba mi sedí více). Výborná je taktéž silně “počítačová” “Digital Decay”, která působí opravdu mechanicky a elektronicky, což je vzhledem k textu jedině dobře. V neposlední řadě bych také vyzdvihl rovněž “Codebreaker”, která zase patří k těm tvrdším věcem. Dopředu ji táhne hlavně hutný techno spodek a brutální refrén.

Z celkového pohledu je “Is This Hyperreal?” určitě povedená věc, alespoň tedy z mého pohledu. Nakolik si stojí čistě na elektronické scéně si jakožto laik přece jenom nedovolím hodnotit, což ovšem nemění nic na faktu, že jde dle mého názoru o poslechu-hodnou záležitost. Minimálně můžu říct alespoň to, že “Is This Hyperreal?” je nahrávka, jež svým starším bratříčkům nedělá ostudu a bez sebemenšího zaváhání dokázala dostát jména Atari Teenage Riot.

Nejsem si jistý, nakolik má tato recenze vůbec význam. Přece jenom si nedělám iluze, že se po dočtení článku všichni velcí, tvrdí, drsní metalisté vrhnou na poslech Atari Teenage Riot. Můžete to tedy brát spíše jako takové ozvláštnění mezi všemi těmi undergroundovými chlívárnami a black metalovými chrastičkami. A kdyby na to přišlo, že byste chtěli menší změnu nejen ve čtení článků, ale i ve svém playlistu… kdo ví, třeba vám to bude šmakovat podobně jako mně. A když ne, alespoň na mě zase jednou budete moct nadávat, co že jsem vám to neporadil za chujovinu (smích).


Další názory:

Když jsem poprvé přišel s Atari Teenage Riot do styku, řekl jsem si: “Co to sakra je?” Na druhý pokus už to znělo ale mnohem líp a znělo to tak dobře, že jsem si sehnal i debutovou desku. Toto album bylo tak výborné, že když jsem zjistil, že Atari Teenage Riot vydají úplnou novinku, byl jsem nadšený. A jak “Is This Hyperreal?” dopadlo? Podle očekávání – paráda. Kapela neztratila nic ze své pořádné energie a síly, která z hudby naprosto vyzařuje. Otevíračka “Activate!” vás prostě nepřinutí stát na jednom místě a nic nedělat. Mou naprosto nejoblíbenější je pátá “Codebreaker”. Ale oni jsou vlastně všechny dobré. Pokud chcete naštvat sousedy, zapněte bedny a volume narvete doprava. Jakákoliv píseň od Atari Teenage Riot skvěle poslouží!
Seda