Archiv štítku: Inferno

Inner Awakening X (pátek)

Inner Awakening X

Datum: 17.8.2018
Místo: Budapešť, Blue Hell (Maďarsko)
Účinkující: Goatcraft, Inferno, Kaosophia, Lepra, Mortuus

Inner Awakening je malý, ryze blackmetalový festival konaný v maďarské metropoli. Neznám samozřejmě nazpaměť soupisky všech předchozích deseti ročníků, ale z posledních let si vybavuji, že zde kromě pár lokálních či spřízněných kapel vystupovaly i velice respektované spolky undergroundového blacku z Evropy. Nejvíce napoví právě současný ročník, kde jako headlineři figurovali Hell Militia, Mortuus, Head of the Demon a Inferno. Na dřívějších ročnících se objevili například Blaze of Perdition, 13th Moon nebo Acherontas. A samozřejmě tu nehrozí, že by na vás z pódia vybafla sračka typu Buer.

Festival se třetím rokem koná v příznačně pojmenovaném klubu Blue Hell. Ten je součástí většího komplexu, takže z místa, kde se prodával merch šlo například slyšet produkci z prostorů výše. V pátek jsem cestou na hajzl slyšel třeba nějaký folk metal a v sobotu zas jakousi gothicmetalovou sračku; vzhledem ke zpěvaččinu pokusu výt jako Tarja Turunen bych se nedivil, kdyby tam zrovna hrál revival Nightwish. Modré peklo bylo po většinu doby nasvíceno modře a rozměrem bylo poměrně malé. Víc jak dvojnásobná návštěvnost by už asi byla o hubu, takže těch cca 130-150 návštěvníků, alespoň první den, prostor decentně zaplnilo. Pódium moc vysoké nebylo, ale menší lidé podle mě dohlédli i ze zadní části. Vedle baru byla menší lounge s originálními sedátky z pneumatik, ale sedělo se stejně po většinu času venku, protože v klubu byl hic jak v kundě. Přidanou hodnotou byly zvláštní kresby na stěnách všude možně, které by mnozí jistě označili za okultní.

První šli na pódium slovenští Goatcraft. U pódia zavanuly vonné tyčinky, před bicími stál oltář s ostatky všeho možného; Co se týče propriet či image, tak šli Goatcraft ze všech vystupujících nejdál. Naštěstí to bylo podloženo i dobrým vystoupením, které otevřela jedna z mnoha nových skladeb, které se objeví na právě chystaném debutovém albu. Z EPka „Όλεθρος“ zazněla pouze „Deathrite“, z dob ještě starších dokonce lehce překopaná „Oath of the Goat“. Dá se tušit, že album bude asi dost variabilní, mě v hlavě například nejvíce uvízla primitivnost, která začala blastem à la Brazílie léta Páně 1985, ale v mnoha skladbách byl slyšet přesah mimo prastaré barbarství.

Již během Goatcraft, kterým se mlha pustila jen párkrát aby se neřeklo, začalo být v klubu obtížně dýchatelno a já už během druhé skladby po lidech rozstřikoval pot. Inu, peklo.

Goatcraft

Lepra patřili k místnímu okruhu Inner Awakening, a možná proto byla podpora publika o něco živější. Můj dojem byl ale střízlivější. Tradicionalistické bicí sice hudbu poháněly kupředu výborně, sem tam se objevil dobrý riff, který až poukazoval ke kultovnímu násilí takových Zyklon-B nebo „Inquisitors of Satan“; i ta dekadentní atmosféra se v náznacích objevovala, ale krev v žádném případě prolita nebyla. Možná jsem měl strávit u pódia více času, ale jelikož jsem ještě neoschl z Goatcraft a „Whom Aeons Torn Apart“ mě neoslovilo, tak jsem šel po dvou skladbách pryč.

Kaosophia naopak mají venku dvě slušná alba, které z letmého poslechu připomínají střední éru Deathspell Omega, i když stále zůstávají věrni tradičnímu pojetí žánru. Hudba tedy nebyla nějak drasticky vzdálená Lepra, ale byla minimálně záživnější, jak kytarově, tak kompozičně. Všichni hráči se schovávali za své hřívy, vokalista se k tomu na pódiu trhal jako svého času MkM, akorát bezvlasý basák se schovával za jakousi podivnou „vlasatou“ masku. Ruku do ohně bych za to nedal, ale myslím, že se převážně čerpalo z loňského „Serpenti Vortex“, dvě skladby mi připomněly „Enter the Devotion“ a titulku. Ale to už jsem se jebal se svícny, plachtami a pozornosti kapele věnoval jen málo.

Kaosophia

Inferno se ani nedostalo k nějaké řádné zvukovce, protože při line-checku byl furt nějaký problém, ale i když chlapi na stagi kolikrát neslyšeli, co hrají, ven to lezlo pěkně od první vteřiny „The Innermost Disillusion“. Pod pódiem se slezl hlouček, pro který bylo Inferno evidentně jednou z hlavních kapel, takže konečně žádné pomýlené řvaní v mezihrách, lidi hudbu evidentně dobře znali a užívali si ji podle mého názoru fest. Vystoupení určitě nebylo dokonalé, ale atmosféru to mělo ukrutnou, jak mi pak bylo často potvrzováno. A pokud zde byla nějaká přidaná hodnota, určitě bych ji spatřoval v drásání, kvílení a vazbení kytary v mezihrách. Nevím, zda to byl problém s vybavením, nebo Ska-Gulův záměr (skrze mlhu jsem na něj neviděl), ale překvapivě to tu sedělo a přispívalo k celistvosti setu.

Festival s každou kapelou nabíral mírné zpoždění, ale nejednalo se o nic drastického. Mortuus byli na pódiu připraveni velice rychle a já sotva stihl závěr druhé „Penetrations of Darkness“, aby mě poté uzemnila „Astral Pandemonium“ z nezemského, výborného debutu „De contemplanda morte“. Už ani nevím, zda jsem k setu Mortuus přistupoval víc s nadšením nebo s obavami, ale nakonec jsem byl smeten. Rytmicky mi skladby občas přišly jiné a také jsem měl pocit, zda jich pár nebylo zkráceno, ale nevadí, možná to jen tak utíkalo. Po celý čas jsem byl uhranut dramatickými melodiemi, které jsem slyšel už tisíckrát a ani mi nevadilo, že pak už se na debut vzpomenulo jen s jednou skladbou. Ovšem vrcholem setu byla nepochybně staronová „Nyctophilia“; ty riffy à la raný Thorns ťaly fakt kurva hluboko. Mortuus mimochodem byli v pátek asi tou nejcivilnější vypadající kapelou a Kvarnbrink se o vokály dělil s dalšími kytaristy, basákem především.

Inferno

První den měl ještě zajímavou, neoficiální afterparty, kdy se u laviček za hostelem slezla pěkná část zahraničních hostů, převážně vystupujících, ale detaily zde už samozřejmě nepatří.


Enter the Eternal Fire 2018: časový harmonogram

Zdravíme všechny fanoušky UG metalu! Čas letí jako blázen, necelé dva týdny uběhnou jak voda a Volyně se ponoří do metalu! Doufáme, že se, stejně jako my, všichni těšíte na čtvrtý ročník Enter The Eternal Fire festivalu!

Na základě mnoha dotazů zveřejňujeme časový plán vystoupení jednotlivých kapel:

Pátek / Friday 20.7.2018

18:00 – 18:40 AFTER RAIN (Č. Budějovice – doomy black/death metal)
18:55 – 19:35 PANYCHIDA (Plzeň – paganized black´n´heavy metal)
19:50 – 20:35 INSULTER (Germany – old school thrash/death metal ride)
20:50 – 21:35 MALLEPHYR (Rokycany – ultrafast black metal annihilation)
22:00 – 23:00 MASTERS HAMMER (Praha – avantgarde black metal legends)
23:15 – 00:00 BOHEMYST (Čestice – bohemian dark metal)
00:15 – 01:00 FAANEFJELL (Norway – pagan black metal)

Enter the Eternal Fire 2018

Sobota / Saturday 21.7.2018

14:00 – 14:45 BAD VICTIM (Vel. Meziříčí – heavyweight death metal)
15:00 – 15:45 DEFIANT (Croatia – unholy black/death metal)
16:00 – 16:35 BLACK RAIN (Volyně – black metal journey back to 1996)
16:50 – 17:35 DECISION TO HATE (Germany – superb death/black metal)
17:50 – 18:35 BANE (Serbia – melodic fast black/death metal)
18:50 – 19:35 SINIESTRO (Sweden – old school metal crossover)
19:50 – 20:35 VOLTUMNA (Italy – extreme death/black metal)
20:55 – 21:55 ROOT (Brno – black metal pinoneers, dark metal legends)
22:10 – 22:55 DEATH MECHANISM (Italy – hyperfast thrash assault)
23:10 – 00:10 HYPNOS (Uh. Hradiste – death/black metal masters)
00:25 – 01:10 INFERNO (Karvina – black metal mass)

Máme pro vás přichystaný prvoligový zvukový servis v podání mistra Ondřeje Pospíšila (zvukař BRUTAL ASSAULT, DOG EAT DOG, MASTERS HAMMER, LOCK-UP a spousty dalších), taktéž veškeré služby na festivalu se připravují na zvýšený zájem fans, aby se vše obešlo bez front. Vynasnažíme se, abyste si mohli v plné pohodě užít pobyt v příjemném prostředí areálu městského koupaliště Volyně, širokou nabídku občerstvení za lidové ceny ruku v ruce s kvalitním metalem!

Takže ve Volyni naviděnou !

http://etef.cz
http://bandzone.cz/koncert/456768-volyne-areal-koupaliste-volyne-etef-enter-the-eternal-fire-fest-2018
https://www.facebook.com/events/1870118006582062/

[tisková zpráva]


Oration MMXVIII (pátek)

Oration MMXVIII

Datum: 9.3.2018
Místo: Reykjavík, Listasafn Reykjavíkur (Island)
Účinkující: Almyrkvi, Inferno, Misþyrming, Rebirth of Nefast, Svartidauði, Vemod

Metacyclosynchrotron: Celý festival se měl původně odehrát v klubu Gamla Bíó, avšak kvůli nějaký právním sračkám, za které pořadatelé nemohli, se první dva dny musely odehrát v dějišti předchozích dvou ročníků a na poslední den byla pronajata galerijní budova Listasafn Reykjavíkur – Hafnarhús, která byla od Húrra vzdálená snad jen pár set metrů. Festivalový prostor byl obrovský, zvláště strop byl vysoký opravdu fest. Cca třetina sálu byla vyhrazena kapelám, ale pro publikum a pódium stále zbylo mnoho místa, i přesto že se na poslední den prodávalo více lístků. Zřejmě bylo myšleno na domácí, aby mohli vidět ty největší pecky festivalu, avšak ani s příchodem dalšího kvanta lidí, které se nezúčastnilo předchozích dní, zaplněno nebylo. Přesto si myslím, že každá z kapel třetího dne měla před sebou velice důstojný dav a hlavně nebyl problém se postavit na prakticky libovolné místo v sálu.

Metacyclosynchrotron: Postavené pódium bylo samozřejmě také mnohem větší než to v Hurrá, možná až moc. Zvukařské vybavení bylo kvalitní, a i když se vzhledem k architektuře zvuk velice rozléhal, tak se mi sound posledního dne líbil asi nejvíce. Pódium bylo neustále osvíceno svíčkami a vepředu se vznášel pach vonných tyčinek. Atmosférický potenciál Húrra byl díky přirozené tmě asi o něco větší, ale i zde byl feeling velice silný, což bylo ovšem dáno ultimátní páteční sestavou kapel (až mě osobně překvapilo, že pocta hrát třetí den byla svěřena i Infernu). Rozhodně stálo za to se po galerii trochu projít, protože se například na jednom místě daly najít publikace s ukázkami domácího umění a ty ve mně jistý dojem zanechaly. A co kapely?

Metacyclosynchrotron: Upřímně řečeno, první EP Almyrkvi mě vůbec nezaujalo, debutu jsem mnoho šancí nedal a zdejší report z pražského koncertu mě také příliš nepovzbudil, ale nakonec se první páteční koncert vyvedl nad míru. Almyrkvi a jejich primárně pomalejším songům jistě prospělo, že v prostorné hale se zvuk zajímavě rozléhal a tato přirozená ozvěna dodala songům něco, co jsem pravděpodobně při domácím poslechu postrádal. Kapela byla víceméně statická, pouze frontman a vokalista Garðar pochodoval po pódiu a sugestivně deklamoval své texty. Ale víte, co se mi líbilo nejvíce? Paradoxně když došlo k technickému problému, kdy dočasně vypadla jedna z kytar a mikrofon. Garðar vzápětí strhl roušku, zahodil mikrofon a z okraje pódia nějakou dobu řval do lidí a emotivně gestikuloval. Dokonce ho bylo slyšet! V ten moment u mě vystoupení Almyrkvi velice stouplo a pozitivní dojem setrval až do konce setu. Posedlost musí být.

Kubánec: Tak to já chovám k Almyrkvi silný obdiv, právě od zmiňovaného EP „Pupil of the Searing Maelstrom“. Je fakt, že z „Umbra“ jsem si nijak zásadně na zadek nesedl, ale pořád se jedná o vydání, které občas protočím v přehrávači. Koncert v Praze se mi z větší části líbil a dnešní vystoupení se mi líbilo celé. Také mám za to, že prostor jejich hudbě velmi pomohl. Znělo to hodně prostorově a díky tomu to byl hodně sugestivní zážitek. Ještě k tomu prostoru. Z letmého pohledu se jednalo o zaplachtované nádvoří, protože když se člověk podíval nahoru, tak viděl, jak vítr s tou plachtou cloumá. Taky tam byla celkem kosa, takže jsem poslední den vydržel v bundě a čepici. Ale nijak zásadně mě to neiritovalo. O to víc jsem obdivoval borce v triku bez rukávů, který klopil jedno pivo za druhým. To doslova, bral to rovnou po dvou.

Metacyclosynchrotron: Krátké chystání Inferna bylo kapku zlo, protože až na kytary a efekty si kapela všechno půjčovala od domácích, narychlo se řešily nějaké technické problémy a jeden, který se týkal zapojení efektů, se nakonec vyřešit nepodařilo, protože časový skluz nepřicházel v úvahu. Morion se tedy musel obejít bez krabiček a pedálů, naštěstí Ska-Gul se mohl své kytarové alchymii věnovat bez omezení. Prvních pár momentů „The Innermost Disillusion“ znělo naprosto strašně, ale zvuk se brzy srovnal a výše uvedenému problému navzdory zněla mezihrami propojená trojice „The Funeral of Existence“, „The Firstborn from Murk“ a „Gate-Eye of Fractal Spiral“ důstojně a následné reakce byly velmi pozitivní. Navíc Ska-Gul oba starší kousky pro koncertní potřeby trochu překopal a v poslední době si nachází prostor pro improvizaci (jak tady tomu bylo na úplném konci „Gate-Eye of Fractal Spiral“), takže pokud jste už Inferno s novým koncertním setem viděli, může se stát, že ten příští koncert bude zase trochu jiný. Společně Abyssal také nejnasypanější kapela festu.

Kubánec: Moje první live setkání s Inferno a zrovna tady. To chceš. Nečekal jsem zázraky. Je mi jasné, že předvést živě to, co je na posledních nahrávkách, není tak úplně možné, tak jsem si říkal, že mě to může jenom překvapit. Rozjezd nebyl úplně přesvědčivý, ale jakmile si to sedlo, tak měla jejich hudba silnou auru tajemna. Díky rozlehlému prostoru mi přišel zvuk pro takovou produkci ideální a věřím, že kdyby byly eliminovány počáteční technické nedostatky, byl by výsledný dojem o dost mocnější. Ale i tak vyprovázely kapelu celkem velké ovace a dostalo se jí vřelého přijetí. Za mě dobrý.

Metacyclosynchrotron: Misþyrming jsem stejně jako Sortilegia také uviděl potřetí a zase to bylo „nejslabší“, avšak z toho důvodu, že půlka setu sestávala z nových skladeb, které jsem pochopitelně neznal a pouze se je snažil absorbovat. Každopádně se mi potvrdilo, že Misþyrming jsou nejsilnější domácí kapelou (Rebirth of Nefast zde nepočítám) a že nová deska bude zase skvělá. Vystoupení bylo strhující, doopravdy strhující, podpořeno zuřivou hrou hudebníků a konečně se také více odvázali lidé pod pódiem; ty hlavy konečně viditelně a divoce lítaly. Misþyrming také výborně sedl zvuk. Kromě novinek zazněly „Söngur heiftar“, „…af þjáningu og þrá“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“.

>

Kubánec: Co se Misþyrming týče, tak jsem totální ignorant. Nejpovedenější je pro mě skladba ze splitu se Sinmara. Debut jsem párkrát slyšel, hlavně při ježdění na kole, ale ten humbuk, který kolem toho nastal, jsem moc nepochopil. Každopádně živě mi i podruhé zavřeli hubu. Takhle má vypadat nasazení. Někdy jsem měl pocit, že při tom jak sebou protagonisté mlátili, to nemohli reálně zahrát. Na druhou stranu, pokud máš v zádech takového zabijáka, jaký je H. R. H., může ti kytara jenom vazbit a bude to znít perfektně. Až zase někdy uslyším slovo námrd, bude mi to evokovat přesně tohle vystoupení. Velké ovace, které si bez pochyb zasloužili.

Metacyclosynchrotron: Nové skladby hráli také Svartidauði, snad z nich z nich dokonce sestával kompletní setlist, i když mi teda ke konci jeden song dosti připomínal „Psychoactive Sacraments“. Fetu žel, Černého Petra festivalu si vytáhli právě oni. Krátce po startu vystoupení urval Sturla strunu na base, minimálně jednou vypadl kytarový aparát, zvuk byl pořád takový divný a šroťák mi zněl vysloveně na piču. Víte co je ale kurva paradox jak svině? I tohle bylo mé třetí setkání s kapelou, ale tentokrát to nejlepší, ha! V Praze ani v Krakově se mi Svartidauði prostě nelíbili, nevím proč. Ale k věci. Znělo to, že nové skladby nabídnou něco nového, byť stále v rámci typického soundu Svartismrti. Během vystoupení jsem slyšel různé prapodivné melodie, jejichž celková atmosféra možná nebyla tak opresivní jako v případě „Flesh Cathedral“, ale bylo to jiné a rozhodně zvláštní.

Kubánec: Tady jsme byli asi každý na jiném koncertě. Při tomto, nevím už kolikátém, setkání s živou prezentací Svartidauði, jsem se dost, asi i škodolibě, nasmál. První vál hrál každý něco úplně jiného. G. E. myslel, že ještě drží basu v Misþyrming, do toho ta urvaná struna. Furt nějaké domlouvání, chaos. No, nedaří se pokaždé. Chvilkama jsem měl pocit, že tam i nějaká facka padne, ale borci to ustáli. Poslední koncert na proklínané Nové Chmelnici měl teda za mě o dost větší charizma. Samozřejmě mě mrzí, že takovou veličinu jsem na posledním Oration neviděl v lepší formě, ale svět se nezboří. Možná kdybych sosal jak spoluautor reportu, tak to pro mě byl vrcholný zážitek s totálním „Punk as Fuck“ feelingem.

Metacyclosynchrotron: Vemod byli na Prague Death Mass II úžasní, hypnotizující a to samé platilo i tentokrát, možná i v silnější formě, protože kapela se soustředila na nový materiál. Už teď si dovolím tvrdit, že „Venter på stormene“ bude překonáno. Ať už Vemod drhli do brutálního blast-beatu pět minut jeden riff a nebo si naopak ve středním tempu hráli s aranžmá a čistými zpěvy, mělo to vždy neskutečnou sílu a feeling. Předposlední vystoupení působilo, jako by nemělo nikdy skončit, a to jak hudebníci svou tvorbu hluboce prožívali, se dozajista převalilo i na většinu přítomných. Když bylo dokonáno, o jednom z vrcholných vystoupení festivalu bylo jasno.

Kubánec: Od Vemod jsem nic jiného než silný zážitek nečekal. Taky se mi ho bez jakýchkoliv okolků dostalo. Hudba těchhle Norů na mě působí až étericky a jsem zvědav, jak to vyzní po setu Svartidauði (byť dopadlo, jak dopadlo). Už při rozjezdu mi bylo jasné, že veškeré obavy byly zbytečné. Větší pódium jim sedělo, zvuk také, vyznělo to až vznešeně. Jak píšu o pár (doslova) řádků výše, silný zážitek, se kterým jsem už dopředu počítal.

Metacyclosynchrotron: Ale co kurva napsat o Rebirth of Nefast? Věřil jsem, že kapelu nepotká osud Svartidauði a že si Wann zvukovou stránku finálního vystoupení svého hlavního uměleckého vyjádření řádně posichruje. A měl jsem pravdu. Před vystoupením jsem také přemýšlel, jakou roli budou v setu hrát samplované pasáže, jelikož „Tabernaculum“ je vcelku vrstevnaté a těžko jsem si představoval, jak vlastně vyzní všudypřítomné „tiché mezihry“. V den D jsem se také trochu obával, aby případné samply nebyly jako v případě Inferna v neustálém nepoměru s hudbou. Ale zde bylo vše v nejlepším pořádku, zvukař nezvučil kapelu, co slyšel poprvé v životě. Avšak mnohé různé party, u kterých jsem například očekával, že poběží z pultu, byly zahrány živě a mnohdy mi díky skvělé vyváženosti splývalo, kdo hraje co. Proč? No ono se toho na pódiu stejně moc nedělo, kytaristé a basák se plně věnovali své práci a zcela zahalený Wann se mikrofonu nepustil, byť se komíhal tam i zpět. Takže nebylo moc co sledovat a já raději si užíval hudbu, co to šlo, přeci jen to bylo poprvé a naposledy. Statičnost byla možná tak jediným škraloupem na vystoupení, zvlášť v kombinaci s prostorným pódiem, ale to je opravdu drobnost.

Metacyclosynchrotron: Dalo by se jistě napsat, že Rebirth of Nefast přehráli „Tabernaculum“ takřka jako z desky. Hnidopich by možná pár chybiček našel, mně například 100% nesedla “chaotická” pasáž v „Lifting of the Veil“, byť Bjarni ty přechody vysypal z rukávu jako pán, ale všechny pasáže, které jsem při každém poslechu tolik zbožňoval, byly „mind-blowing“ i tady. Koncertní zvuk přispěl, že i různé, jinak méně nápadné vybrnkávačky v mezihrách byly zlé, zlé, ZLÉ až běda. Největší rozdíl od desky zřejmě spočíval ve vokálech, do kterých dal Wann opravdu hodně. Šepoty byly například nahrazeny sípotem a vůbec mi přišel jeho projev silnější než z desky.

Metacyclosynchrotron: Když se Rebirth of Nefast probrali kompletním debutem, doufal jsem ještě v přídavek v podobě skladeb ze splitka ze Slidhr (například), ale nestalo se a Oration MMXVIII bylo u konce. Kdo čekal od Rebirth of Nefast ultimátní blackmetalový rituál, mohl být zklamán. Já osobně si prostě koncert užil, jak to šlo, v takřka neustálé křeči posedlosti, protože jsem s „Tabernaculum“ strávil desítky, ne-li stovky hodin. Z klubu jsem odcházel příjemně naplněn, ale skutečně výrazné, emotivní kontury začal zážitek nabírat až poté a dokonce zvláštně zabarvil i „běžný“ poslech desky. Když píšu těchto posledních pár řádků, tak od festivalu uběhlo devět dní a já „Tabernaculum“ zase poslouchám den co den.

Kubánec: Rebirth Of Nefast? Začátek… ABSOLUTNO… konec!!! Nadrbaný Metacyclosynchrotron mě drží pod krkem a řve mi z dvaceti centimetrů do ksichtu. Do dnešních dnů jsem se s tímto zjevením ne zcela vyrovnal a zážitek z živé prezentace „Tabernaculum“ ve mně silně rezonuje ještě dnes, deset dní po tom, co jsem se vrátil. Každý den si na to vzpomenu. Zdá se ti, že přeháním? Vůbec ne.

Metacyclosynchrotron: I ve mně zážitek stále doznívá a to nejen díky Rebirth of Nefast. Z hlediska čistě hudebního bych třetí ročník Oration neoznačil za osobní koncertní/festivalový vrchol. Viděl jsem však několik výjimečných vystoupení v podání Aluk Todolo, Vemod a Rebirth of Nefast, plus pár výborných, mezi které patřily sety Abyssal, Misþyrming, Sinmara a Virus. Zbytek rovněž fajn. K akcím jako byla tato ovšem patří i různé doprovodné zážitky a ty festival v mých očích povýšily opravdu vysoko. Asi není nutné zdůrazňovat, jak krásně na Islandu je, a atmosféra v obou klubech byla skvělá, i když bych chvílemi od lidí očekával větší „odvaz“. No a hromadu výtečných vzpomínek by zde ani nebylo vhodné publikovat. Snad o jednu bych se mohl podělit. Pohladil jsem si islandského poníka! Načež se mě pokusil kousnout, zmrd!


Koncertní eintopf – duben 2018

Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet
Nejočekávanější koncert měsíce:
Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4.


H.:
1. Eivør – Praha, 20.4. (event)
2. Big|Brave, Blues for the Redsun – Praha, 15.4. (event)
3. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Onotius:
1. The Body, Uniform – Praha, 25.4. (event)
2. Primordial, Moonsorrow, Der Weg einer Freiheit – Praha, 21.4. (event)
3. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Cnuk:
1. Discharge, Mörkhimmel, Restriction, Gomora, Controlled Existence – Praha, 26.4. (event)
2. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)
3. Rusty Laskier, Nikander, Pacino – Praha, 27.4. (event)

H.

H.:

Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.

V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.

Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.

Onotius

Onotius:

Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.

Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.

Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).

Cnuk

Cnuk:

Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.

Godspeed You! Black Emperor

Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.

A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.


Koncertní eintopf – únor 2018

Master's Hammer, Inferno

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Nemuer – Praha, 25.2. (event)

Onotius:
1. Amenra, Boris – Praha, 25.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Master’s Hammer, Inferno – Ostrava, 10.2. (event)

H.

H.:

Zatím pokaždé, kdy tu The Moon and the Nightspirit hráli, se mi nějakým způsobem podařilo nepřijít. Doufám, že tentokrát už to snad vyjde a 25. února se v pražském klubu Vagon zjevím, abych konečně zjistil, zdali jsou maďarští folkaři i v živém provedení tak podmaniví jako ve své studiové inkarnaci. Asi je zřejmé, že kdybych nedoufal, že tomu tak bude, jen těžko bych se vůbec obtěžoval o návštěvě koncertu přemýšlet…

Onotius

Onotius:

Po stránce koncertů únor není bůhvíjak přeplněný, na druhou stranu ale ani nezeje prázdnotou. Pár akcí budu muset kvůli nevhodnému termínu bohužel odepsat, nicméně na té, na kterou nejspíš bez výmluv dovalím, vystoupí post-metalová Amenra a japonští experimentátoři Boris. Obě kapely mají na kontě z loňska nové desky, od obou také očekávám pohlcující koncertní prezentaci. Především u Boris by mě hodně potěšilo, kdyby hojně hráli z loňské „Dear“, neboť se jedná o organické a fascinující dílo. Na posledním Brutal Assaultu jsem byl nucen si je kvůli Master’s Hammer nechat ujít, tentokrát si to snad do sytosti vynahradím.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

První koncert nové éry Master’s Hammer se vyprodal dřív, než jsem se rozkoukal, Brutal Assault jsem mrdal, během dalších koncertů v Praze a Brně jsem byl mimo republiku, takže jsem rád, že mi další šance byla podstrčena takřka pod nos. Neočekávám moc, ale doufám, že se vydaří zvuk (z vítkovického Brickhousu mám totiž trochu obavy) a kapely odvedou dobré výkony. Pokud budou tyhle podmínky splněny, tak myslím že bude postaráno o výborný večer. A když ne, tak se aspoň popije s přáteli, haha.


Redakční eintopf – speciál 2017: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Objev roku:
(Dolch)

Shit roku:
Degoryen – Samorost

Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Videoklip roku:
Terra Tenebrosa – Exuvia

Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu

Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání

Top5 2017:

1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.

2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kruté obětiny a úlitby krve mimozemským bohům v hlubokých kamenných útrobách prehumánní svatyně zčernalé mastným dýmem nevyhasínajících ohňů. Osvícení skrze degradaci těla, mysli i ducha. Červená tma. Fialový dým. Paralyzující strach. Extatické zhnusení. Tvary, plameny, křeče. Hlasy.

Smrt příčetnosti, sláva halucinogenům! Těm hudebním (jako je tenhle) zvlášť.

3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.

4. Acrimonious – Eleven Dragons

Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší.  Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).

Inferno

2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.

Neřadový počin roku:

1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence

Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!

2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł

Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.

The Third Eye Rapists

3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka  nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.

Artwork roku:

Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezael

Objev roku:

(Dolch)

Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.

Shit roku:

Degoryen – Samorost

Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.

(Dolch)

Koncert roku:

1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017

Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.

2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017

Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).

Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.

Videoklip roku:

Terra Tenebrosa – Exuvia

Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu  třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.

Potěšení roku:

objevy na poli avant-progu

Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).

Zklamání roku:

zklamání pramenící z přílišných očekávání

Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.

Rebirth of Nefast

Zhodnocení roku:

Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.


Redakční eintopf – speciál 2017: H.

H.

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti straším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem toho odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

The Ruins of Beverast

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Inferno

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

(Dolch)

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboji, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Wolfkhan

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Sortilegia

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

What Happened to Monday

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Netra - Ingrats

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Black Cilice

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen


INFERNO již podruhé v tomto roce jako support na MAYHEM tours a další novinky

V těchto dnech vychází u World Terror Committee vinylová verze poslední desky InfernoGnosis Kardias (Of Transcension and Involution). K dispozici jsou zlatá (ltd 100ks) a černá (ltd. 400ks) LP, dvanáctistránkový booklet je přilepen na pravé strašně gatefold obalu. Vydavatelství rovněž nabízí zipper mikiny a trička. Domácí fanoušci si mohou vinyl objednat na e-mailu (oldspirit@seznam.cz) za 400 CZK plus poštovné, textil je dostupný pouze ve velice limitovaném množství.

Dále byla kapela přizvána, aby se společně s Dragged Into Sunlight připojila k další části turné Purgatorium Europae v jehož rámci Mayhem kompletně přehrají svou legendární prvotinu De Mysteriis Dom Sathanas. Inferno vystoupí pouze na koncertech v Německu, Rakousku a Francii v rozmezí od 29.9. do 9.10. (viz přiložený plakát s kompletním výčtem zastávek), neboť v poslední třetině října kapela odlétá do USA odehrát své první koncerty na severoamerickém kontinentu. Domácím fanouškům se nejbližší šance spatřit Inferno živě nabízí 16.9., kdy kapela vystoupí na slovenském festivalu Beneath the Ancient Ruins společně s Netherbird, Raventale nebo Infer.

Mayhem tour

A v neposlední řadě vrcholí tvůrčí práce na splitku s řeckými Devathorn, které vyjde pod záštitou World Terror Committee. Očekávejte takřka čtvrthodinový Infernovský opus temnot o pěti větách. Splitko dále kromě dvou exkluzivních skladeb Devathorn nabídne krátkou kolaboraci obou hudebně-okultních entit za účasti speciálního hosta. Bližší informace se budou postupně objevovat ve správný čas.

http://w-t-c.org/
https://www.facebook.com/W.T.C.Productions
https://www.facebook.com/Inferno-322975231147644
https://wtcproductions.bandcamp.com/album/gnosis-kardias-of-transcension-and-involution

16.9. Beneath the Ancient Ruins Fest, Slovensko, Košice
https://www.facebook.com/events/1522951631100927/

[tisková zpráva]

Inferno


Inferno – Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)

Inferno - Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.4.2017
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Innermost Disillusion
02. Abysmal Cacophony
03. Upheaval of Silence
04. Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)
05. Gate-eye of Fractal Spiral
06. Orison for the Baneful Serpent

Hrací doba: 44:47

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

V případě Inferna se přímo nabízí vytáhnout fousatou hlášku o vínu, které zraje. Já vím, že je to klišé jako prase, ale někdy i takhle základní recenzentské obraty mají své opodstatnění a sednou jak vy-víte-která-část-těla na vy-víte-které-vybavení-kuchyně. Nechci tím říct, že je stará tvorba Inferna špatná, však na něčem si smečka okolo Adramelecha svůj status jedné z nejdůležitějších domácích blackmetalových formací vybudovat musela, přesto si myslím, že v současné době je Inferno mnohem zajímavější skupinou, než jakou bývalo kdysi.

Rozepisovat se o tom, jakou cestou se směřování kapely začalo v posledních letech ubírat, by bylo nošením black metalu do Norska. Pro potřebu plynulosti textu snad můžeme připomenout jen to, že příklon k chytřejšímu a atmosféričtějšímu pojetí černého kovu nesměle započatý na „Black Devotion“ byl plně rozvinut předchozí deskou „Omniabsence Filled by His Greatness“. Ta se nakonec dočkala vřelého pojetí a velkého ohlasu i za hranicemi naší zemičky. Ze všech těchto důvodů nijak zvlášť nepřekvapí, že letošní počin „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ v nastoleném trendu pokračuje.

Bylo by však vůči novince značně podlé tvrdit, že je tato pouze druhým dílem „Omniabsence Filled by His Greatness“ a že se Inferno snaží zopakovat recept, s nímž uspěli před čtyřmi lety. Naopak, rozdíl mezi oběma nahrávkami je značný. Mnohem příhodnější by bylo říct, že „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jde ve vytyčovaném směřování ještě dál a Inferno jakožto kapelu v jejím vývoji posunuje o další krok kupředu. Novinka v porovnání se svým předchůdcem klade ještě větší důraz na atmosféru a náladotvornost, je rozmanitější, variabilnější a v jistém slova smyslu snad i progresivnější.

Jakkoliv to z jistého úhlu pohledu může znít paradoxně, zároveň s tím mi „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ přijde i čitelnější a stravitelnější – navzdory tomu, že jsou jednotlivé skladby opětovně dlouhé a tentokrát i členité. Jenže zatímco „Omniabsence Filled by His Greatness“ si hrálo spíše s detaily zapuštěnými v monolitickém celku, novinka dává jednotlivé – a nutno říct, že mnohdy skutečně výtečné – nápady více na odiv. Snad i proto byl pro mne náslech a vstřebání desky mnohem snazší než svého času u minulého alba.

Nicméně pozor. Sice padly obraty jako stravitelnost, čitelnost či snazší náslech, což by leckomu mohlo evokovat snahu jít naproti posluchači, jenže ve skutečnosti takhle nahrávka vůbec nepůsobí. „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ bezesporu nepostrádá uvěřitelnost, hloubku a navzdory zmiňovaným atributům je trvanlivá. A vlastně takový přístup Infernu v jeho současné podobě sluší, protože tím spíš pak vyniknou vymazlené skladatelské chuťovky jako třeba jeden naprosto majestátní riff v „Abysmal Cacophony“.

Inferno

Naštěstí ale každá píseň obsahuje skvělé momenty, díky nimž se vyplatí věnovat „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ plnou pozornost a neupadat do letargie. Neříkám, že je každá vteřina desky geniální, ale i tehdy, kdy nastoupí kvalitativně standardnější pasáže pouze udržující hladinku atmosféry, dokážou Inferno vzápětí nabídnout něco, co kompozici oživí a díky čemu její zařazení na desku dává smysl. Příkladem budiž třeba „Upheaval of Silence“, byť ve finále tato stále působí jako nejméně dobrý dílek celkové mozaiky. Ne snad, že by byla vyloženě špatná, kupříkladu její závěr je povedený, ale třeba fantastické finále „Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)“ nebo druhá půle „The Innermost Disillusion“ jsou prostě víc. Vrchol počinu ale vidím v hypnotické jedenáctiminutovce „Gate-eye of Fractal Spiral“, kteroužto bych se nebál označit za jednu z nejpůsobivějších (ne-li rovnou tu úplně nejpůsobivější) věcí, jaké Inferno doposud složili.

Z dosavadního ladění textu je asi zřejmé, že se mi „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ líbí – hodně. Recenzi jsem mohl napsat mnohem dříve, ale záměrně jsem si dal načas a nechal desku patřičně uzrát, abych zde náhodou nevynášel zbrklé soudy podložené pouze dočasným zaujetím, které bych měl po nějaké době chuť korigovat. Jenže za aktuálního stavu, kdy mám za sebou množství poslechů na relativně delším časovém horizontu, si dovolím tvrdit, že „Omniabsence Filled by His Greatness“ bylo pokořeno. Když to dáme dohromady s úvodním odstavcem, v němž jsem prohlásil, že současné Inferno je mnohem zajímavější skupinou než Inferno ve své dřívější podobě, vychází mi z toho, že „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ je novým vrcholem v diskografii formace.


Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.