Archiv štítku: Inferno

Inferno (CZ) – nahrávání nové desky a oznámení nového labelu

Kapela tento týden vstoupila do švédského studia Necromorbus, kde zahájila nahrávání následovníka desky “Omniabsence Filled by His Greatness”, která vyšla v roce 2013 u Agonia Records.

Chystané album “Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)” vyjde pod zástavou World Terror Committee ke konci roku 2016.

Další detaily budou vypuštěny později.

Slovy kapely:

Již od počátků existence kapely v roce 1995, byla hudební a textová stránka Inferna usměrňována vnitřními impulzy, které ne každý chápal. Nyní, po více jak dvaceti letech existence, jsou členové vybaveni takovým věděním a zkušenostmi, aby dovedli své tvorbě dát formu, která účinně vykreslí všeprostupující velikost sil odjinud a v nás. Výše duchovní extáze a propastné temno nevědomí byly tou hlavní inspirací, ze které vyvřely tóniny i slova.

Inferno

Chystané nové album Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) navazuje na předchozí zlomovou desku Omniabsence Filled by His Greatness a stejně jako ona nabídne pět nových skladeb a intro. Kapela učinila jeden jediný krok nazpátek. Přísně zhodnotila a prozkoumala esenci, která stála za zrodem tohoto dřívějšího díla, aby ji zúročila a znovu vyvrhla v silnější a rafinovanější formě.

Hudebně se opět jedná o organické sloučení obhroublého black metalu esenciální staré školy a procítěného psychedelického prožitku. Nové skladby hlouběji prozkoumají cesty vytyčené Omniabsence… Přítomny jsou ale i skladby a nápady v dřívější tvorbě neslyšené. Spalující agrese a uhrančivý klid, světlo a temnota, přímočarost i progresivní tendence jsou zde sloučeny v jeden celistvý magický celek.

Album textově a hudebně posluchači otevře mnohé duchovní stezky. Některé povedou k věčnému zatracení, jiné zas k toužebnému sjednocení s absolutnem. Ale jsou tu i takové, které poskytnou náhled v jádro tragédie; onoho věčného lámání v kole existence a znovuzrození, ku kterému jsou odsouzeni všichni ti, jež odmítají otevřít svá srdce.

Inferno

Tore Stjerna, který na zlomu milénia jako jeden z mála stál u znovuzrození autentického black metalu, se opět ujme bedlivého dozoru nad zvukovým záznamem. V lednu započne první fáze nahrávání. Peruánských mistr kresby Jose Gabriel Alegría Sabogal bude zodpovědný za vizuální stránku desky. Ale jak lze od skutečného uměleckého díla očekávat, Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) bude atakovat víc než pouhlé smysly.

https://www.facebook.com/W.T.C.Productions/?fref=ts
http://www.w-t-c.org/
https://www.facebook.com/Inferno-322975231147644/?fref=ts

INFERNO:
Adramelech – Vokály
Ska-Gul – Kytara
Morion – Kytara
Crudelis – Basová kytara
M. – Bicí

[tisková zpráva]


Sídhe Fest Vol. 5

Sídhe Fest 5
Datum: 25.10.2015
Místo: Brno, RC Brooklyn
Účinkující: Inferno, Murder, The Stone, Torc

Jak to tak chodí, nejlepší plány jsou ty, které nemáte v kalendáři zaškrtané na půl roku dopředu, nýbrž ty, pro něž se rozhodnete takřka na poslední chvíli. Když o tom tak přemítám, většina mých návštěv Brna za poslední dva roky nabývá zhruba tenhle charakter a nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy jsem se během neděle a pondělí rozhodl navštívit dvě akce, které bych se jejich charakterem zpětně nebál přirovnat k ohni a vodě. Obě intenzivní, zničující a destruktivní, avšak každá docela jiným způsobem. Teď je nejvyšší čas se podívat na tu první, pátou inkarnaci Sídhe festu, při níž Brooklyn bezmála lehnul popelem.

O existenci této pravidelné akci si držím povědomí od loňského roku, kdy se na její soupisce zjevily Morbivodovy projekty Trollech a War for War. Co vám budu povídat, samotná akce, jakkoliv pravidelná, ve mně většinou zájem většinou nevyvolá, a obvykle mě osloví až konkrétním line-upem, což se třetímu Sídhe festu povedlo, nicméně ideální konstelace hvězd (rozuměj nejen výborné kapely, ale i peníze, čas a chuť) nastala až nyní. Tentokrát mě nalákala především přítomnost karvinských okultistů Inferno a srbských The Stone, které na miniturné po Česku a Slovensku doprovázelo srbsko-české komando Murder (personálně spřízněné právě s The Stone). Line-up pak završili brněnští Torc, kteří zároveň hudební klub Brooklyn rozezněli jako první.

Pětice muzikantů v čele s Chuckym (aka Misty FrostemOgmias či Sezarbil) si to našlápla slušně, byť svou nasranou směsicí black metalu a metalcoru ze židlí moc lidí nezvedla. I přesto Torc odehráli svých 30, 35 minut s maximálním nasazením, což mě potěšilo stejně jako solidní zvuk, který byl toho večera asi nejlepší. Obě kytary byly krásně čitelné, což bylo v řadě rytmických změn a těžko předvídatelných riffů stěžejní. Poměr primordiální agrese a technických fines byl dobře vyvážen, skladby nepostrádaly náboj ani nápad a rozhodně mě zaujaly, takže až debutová deska „Tóny Annwnu“ spatří světlo světa, budu se jí muset podívat na chrup. A když při závěrečné skladbě došlo díky pagan metalovém nádechu ústřední melodie i na trochu melancholie, skoro jako bych cítil závan Adultery. Skvělé vystoupení a za mě velký palec hore.

„To je vražda, napsala.“ Totiž, úderka Murder spíš hrála, než psala, ale vraždila taky. Black / trashová mlátička samotného Kozeljnika svůj nekompromisní náklep občas řízla poctivým rock’n’rollem a výsledkem byla poměrně skočná, fortelně zahraná muzika, ovšem místy možná víc repetetivní, než by se mi líbilo. Nasazení a energii ale vystoupení upřít rozhodně nemůžu, a když nic jiného, Murder prezentovaní ponejvíce maskovaným pošukem Gladem mě donutili alespoň se zvednout ze židle, když ne rovnou pročísnout vzduch vlasy. To další Kozeljnikův projekt (to mi řekněte, v kolika dalších kapelách tenhle hyperaktivní magor ještě figuruje?) The Stone u mě zabodoval podstatně více a jejich chorobná blacková řež mě upřímně bavila od začátku do konce. Nefas za mikrofonem se vyzdobil ukázkovou oprátkou — možná škoda, že se mu houpala jen kolem pasu a nikoliv kolem krku, i tak to ale bylo velmi efektní a nejen díky sebedestruktivním proprietám The Stone nepostrádali chorobnou atmosféru. Srbské zlo má zkrátka něco do sebe a specifický odér rozbombardovaného Balkánu dokázali přenést i na stísněné pódium Brooklynu.

Ne nadarmo se říká, že to nejlepší přichází nakonec. Černé mše Inferna jsem byl svědkem již loni v pražském Exit-Usu, kde předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a v rámci pátého Sídhe Festu tomu nebylo jinak. Z velké části i díky Adramelechovi, který plival jedovaté sliny všude kol sebe, v přívalech hněvivých textů dštil do publika síru a před jeho bestiální vizáží okultního psychopata nezbývalo než uznale smeknout. Skutečně, málokterý black metalový frontman si drží takovou auru hnusu a arogance, a to i mezi zahraničními spolky. Veleknězi se značným nasazením sekundoval zbytek kapely, zároveň mu ale nechával dostatek prostoru pro jeho emotivní kázání, které podtrhovala vražedná gestikulace a hecování publika. To vše ve spojení s hudbou vytvářelo esenci čirého zla, jež se nezadržitelně valilo z nízkého podia.

Nutno podotknout, že strany publika to taky bylo docela peklo a hrozilo se notně. Jen bych se naprosto v klidu obešel bez těch pár ultras, kteří podle všeho přišli z vítězného utkání Zbrojovky už notně posílení alkoholem. Nechci tu řešit jakoukoliv politiku, ostatně kvůli tomu na koncerty nechodím, ale lidi, kteří na akce chodí s tendencemi co nejvíc pomlátit svoje okolí, prostě nemusím, ať jsou politicky natočeni jakýmkoliv směrem. Stejně tak mě trochu zamrzel zvuk, který bicí (především) Inferna přeměnil v kvalitní masokombinát na ušní bubínky, díky čemuž se obě kytary topily kdesi v pozadí. Ve starším materiálu jsem se proto trochu ztrácel a u skladeb z poslední řadovky „Omniabsence Filled by His Greatness“ jsem si naopak musel domýšlet party, které prostě nebyly slyšet. Naštěstí to ale pětice pekelníků vynahrazovala právě příkladným běsněním, které nechalo v klidu jen málokoho.

Nicméně navzdory pár nedostatkům jsem se bavil a akci vyloženě chyběla snad jen silnější návštěvnost. Nemám ponětí, jestli to bylo hlavně nedělí, nebo nějakým jiným faktorem (sám se většinou řídím tím, že kdo chce, dojde, i kdyby mu mělo nebe spadnout na hlavu), ale ať už tak nebo onak, všechny zúčastněné kapely by zasloužily rozhodně větší podporu – tím spíš, že vlezné bylo vyloženě lidové. Zároveň oceňuji solidní organizaci — časový rozpis sice místy mírně kolísal, nicméně se skutečně dodržel konec před prvním rozjezdem. Stejně tak kvituji nekuřáckou povahu koncertu, kdy jsem cigarety zaznamenal až během setu Inferna, což se vzhledem k okolnostem dalo ohlídat jen těžko. Za mě tedy spokojenost, byť nevím, jestli se na další Sídhe Fest podívám vzhledem k tomu, že pořadatel již ohlásil přesun šesté akce tohoto jména do Olomouce. Buď jak buď, bylo to fajn a především pořádně UG, což je hlavní.


Enter the Eternal Fire 2015: 31.7. – 2.8., Volyně

Enter the Eternal Fire 2015

ENTER THE ETERNAL FIRE fest – novinky

Zbývá cca půl měsíce do festivalu a my jsme zpět s dalšími novinkami.

Jak jste již mnozí z vás zaregistrovali, jako náhradu za odpadnuvší kapelu ASSESSOR se nám podařilo domluvit neméně populární legendu a to pražskou bandu KRYPTOR; Phil a jeho squadra do nás napumpují ten jejich sadistic thrash metal.

Další změnou je odstoupení kapely UNPURE, kapela se rozhodla zrušit svoji účast kvůli personálním problémům. Místo UNPURE se představí dnes již stálice nejen srbské metalové scény, pekelníci THE STONE, kterým za bicími koncertně opět vypomůže Honza Kapák z AVENGER a IMPURITUM.

Kapely:
LOUDBLAST (France)
FLESHCRAWL (Germany)
DEATH MECHANISM (Italy)
THE STONE (Serbija)
HYPNOS (CZ)
ROOT (CZ)
INFERNO (CZ)
TRANSCEATLA (Romania)
KRYPTOR (CZ)
BRUTALLY DECEASED (CZ)
KEEP ON ROTTING (CZ)
AVENGER (CZ)
DARK ANGELS (CZ)
PANYCHIDA (CZ)
MALLEPHYR (CZ)
ET MORIEMUR (CZ)
IMPURITUM (CZ)

Na četné dotazy upřesňujeme, že předprodej vstupenek stále běží, elektronické vstupenky můžete objednávat do středy 22.7.2015 na webu WWW.ETEF.CZ.
Ten, kdo nyní objedná vstupenky získá zdarma časopis Pařát č.64.

Další potřebné informace přineseme cca týden před zahájením festivalu.

Kompletní info o kapelách, areálu a další informace najdete na:
www.etef.cz
http://bandzone.cz/koncert/362546-volyne-areal-koupaliste-volyne-enter-the-eternal-fire-fest
https://www.facebook.com/events/382844868541948

Budeme se těšit.
Ramus / Honza / ETEF team

[tisková zpráva]


Hell Fast Attack IX (pátek)

Hell Fast Attack IX
Datum: 26.7.2015
Místo: Brno, ATC Obora

Účinkující: Adultery, Arkona, Elderblood, Inferno, Nokturnal Mortum, Panychida, Saltus

H.: O účasti na festivalu Hell Fast Attack jsem uvažoval snad každý rok pomalu už někdy od třetího ročníku, nicméně to byla až jeho edice s pořadovým číslem 9, která mě donutila doposud neúspěšnou sérii zlomit. Nebo abych byl úplně přesný – donutilo mě to zlomit především jedno jméno na soupisce letošního ročníku. Samozřejmě, těch zajímavých kapel tam bylo mnohem víc, ale bylo to potvrzení účasti Darkestrah, po němž jsem si řekl, že je konečně čas na Hell Fast Attack poprvé vyrazit. O to víc je paradoxní, že právě Darkestrah nakonec jako jediná kapela festivalu nedorazili a tím pádem ani nezahráli. Takový už je holt život. Nicméně, i při jejich absenci se na plakátě nacházelo hned několik velice zajímavých jmen, tak hurá na věc…

Ježura: Když jsem si tak v hlavě sumíroval, jakým způsobem pojmu svůj příspěvek k tomuhle reportu, došlo mi, že jsem svoji účast na této koncertní stálici moravské UG scény vzal vlastně dost rekreačně – a vzhledem ke statutu reportéra také dost nezodpovědně. Ne, že by za to mohl chlast (ten tomu samozřejmě napomohl také, ale zase nijak zvlášť zásadně), ale výsledkem je zkrátka to, že si o celé řádce kapel pamatuji akorát skutečnost, že hrály a že to bylo dobré respektive špatné. Vezměme to tedy z jedné vody na čisto, protože koho zajímá zbytečné okecávání…

H.: A hned první skutečně zajímavá věc celý festival rovnou zahajovala. Jméno Adultery již z české metalové mapy zmizelo před pěknou řádkou let, většina sestavy se přesunula do nového projektu Vesna a zpěvák Akharon se zase zabydlel u black metalové stálice Silva Nigra. V letošním roce se však Adultery dali jednorázově opět dohromady, aby odehráli pouhé dva koncerty, z nichž ten první proběhl právě zde. Vzhledem k tomu, že jsem je hrát živě nikdy neviděl, byla pro mě účast Adultery dalším velkým tahákem letošního Hell Fast Attacku, jenže abych byl upřímný… bylo to hodně velké zklamání. Tvorbu Adultery mám ve velké oblibě, takže to říkám nerad, ale přišlo mi to vážně špatné, nesehrané, jednotlivé nástroje působily rozhádaně… jak se říká, prostě to nešlapalo. Chápu, že kapela nevystupovala hodně dlouho, ale je otázka, nakolik má smysl to dát dohromady na pouhé dvě akce, když to pak vypadá takhle. Třeba to bude na tom druhém koncertě (který proběhne 25. září v Ostravě) lepší, ale na Hell Fast Attacku to jednoduše nebylo ono, a když prostě nefungují ani takové songy jako „Slovanská síla“ (ta zazněla dokonce dvakrát), „Píseň slovanských mečů“, „Requiem“ nebo „Ohněm a mečem“, tak někde musí být chyba. Vůbec se nedivím, že lidem, kteří studiovou tvorbu Adultery neznali, to podle tohoto vystoupení připadalo jako pagan metalový Kabát

H.: Program pokračuje dalším pagan black metalem z České republiky – vystoupení plzeňské Panychidy sice tak exkluzivní ani zdaleka nebylo, zato však bylo o poznání zábavnější. Přece jenom bylo cítit, že Panychida je zvyklá hrát živě a také že jí to jde. Plzeňská pětice se představila v parádní formě, set měl spád a kupředu jej kromě kupy hitovek typu „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“ či „The Great Dance of Dionysus“ klasicky hnal především Vlčák, jenž si svou roli frontmana zcela evidentně vychutnává. Snad jediná chvilka, jež mi na celém vystoupení neseděla, byl čistý zpěv kytaristy Honzy Vaňka, protože mi to prostě nějak nelezlo přes uši, ale šlo jen o jeden krátký moment, takže se nebavíme o ničem, co by snad mělo dojem z kvalitního výkonu Panychidy jakkoliv srazit. Jasně, vrchol festivalu to nebyl, ale i tak jsem se bavil příjemně.

Ježura: Na Adultery jsem se těšil, ale protože jsem jejich studiovou tvorbou nepolíben, bohužel došlo přesně na to, o čem mluvil kolega. Přišlo mi to totiž vážně špatné… Nechtěně sebeparodická odrhovačka, jaká se z vystoupení Adultery vyklubala, mě opravdu neoslovila, a že to místy nebylo až tak hrozné, to je jen velmi slabá náplast na tohle zklamání. Je mi líto. Čeho mi však líto rozhodně není, to je účast na vystoupení Panychidy. Plzeňáci opět nezklamali a předvedli standardně zdařilý set, který mě bavil v podstatě pořád, a opět tak potvrdili, že jejich jméno není z různých stran chváleno neoprávněně. Zvuk jim sice trochu kolísal, takže občas tradičně zanikala Honzova kytara, ale na druhou stranu to bylo snad vůbec poprvé, kdy byl opravdu slyšet čistý zpěv zmíněného kytaristy – a protože mně osobně tedy falešný opravdu nepřipadal, můžu dát s čistým svědomím palec nahoru.

H.: Saltus patřili k těm skupinám, jejichž výkon nebyl špatný, vlastně byl docela v pohodě, ale také to nebyl žádný velký zázrak… jednoduše taková zlatá střední cesta. Je pravda, že i když Poláci hrají jen ve třech, tak jejich vystoupení ubíhalo poměrně rychle a nedalo se tvrdit, že bych se vyloženě nudil, to zase nepopírám, jen prostě a jednoduše nešlo o nic vysloveně pamětihodného a ve studiové podobě mi tahle skupina přijde zábavnější. Nicméně kdo Saltus předem neměl naposlouchané, toho kapela svým výkonem od dalšího průzkumu její tvorby myslím neodradila. Stručně řečeno, Saltus sice pod kotel nijak zvlášť nepřiložili, ale aspoň sympaticky udrželi festivalovou provozní teplotu na stávající hodnotě.

H.: Úplně jinačí káva (byť stále taktéž polská) a zároveň první skutečně kulervoucí koncert festivalu přichází s nástupem Arkony. Zatímco loni na podzim v klubu mě tahle polská kultovka na zadek zrovna neposadila a odcházel jsem z jejího pražského vystoupení spíš trochu rozčarován, tentokrát tahle smečka okolo kytaristy Khorzona vážně zabíjela. Nedokážu přesně říct, v čem to nyní bylo tak jiné, protože s výjimkou prostředí to bylo vesměs to samé – jedinou větší aktivitu vyvíjel pouze zpěvák a baskytarista Armagog, který vysvlečený do půl těla a počmáraný koulel očima jak ďábel, zatímco zbytek formace v bílých mikinách byl v podstatě statický. Přesto to prostě mělo setsakra velkou šťávu a fakt se mi to líbilo.

Ježura: Co se týče Saltus, je to jedna z těch kapel, o které vlastně ani nevím, jestli jsem se jejího setu účastnil, tím spíše jaké to bylo. Přeskočíme tedy jedno Polsko, abychom se dostali k dalšímu. Když jsem viděl Arkonu loni v klubu, rovněž mě to moc nevzalo, ale na prknech Hell Fast Attacku – jak už ostatně napsal kolega – se pánové pochlapili a složili velice solidní reparát. Nevím proč, ale tentokrát to bylo vážně dobré, bez problémů uvěřitelné, plné energie a zatraceně mě to bavilo, takže až bude nějaké příště, dost určitě svou potenciální účast alespoň zvážím.

H.: O vrchol prvního dne se ovšem přece jen postarala jiná skupina, a to rovnou ta, jež měla svoje logo na plakátu v té největší velikosti. Ukrajinská legenda Nokturnal Mortum, která se do České republiky vrátila po pěti letech od koncertu v Žatci, na Hell Fast Attacku předvedla skutečně působivé vystoupení takřka po všech stránkách – jak vizuálně (zajímavě vypadající muzikanti, kostěný stojan na mikrofon Knjaze Varggotha, plachty, dva velcí strašáci na pódiu, výborná světla), tak samozřejmě i hudebně. Hrálo se především z novější tvorby, dokonce i z té, která je tak nová, že ještě nevyšla, jelikož padly i skladby z (již nepříjemně dlouho) chystané desky „Істина“, nicméně mě osobně za srdeční sval nejvíce chytily písně, které již znám, především věci z alba „Голос сталі“ byly skvělé. Třeba „Україна“ (anebo „Коляда“, abychom nezůstali u jediné nahrávky) byla vážně excelentní, ale taková „Біла вежа“, to byla doslova magie v přímém přenose. Není co řešit, Nokturnal Mortum živě prostě byla úplně stejná síla jako z alba, fantastický koncert takřka bez jediné výhrady…

Ježura: Následující Nokturnal Mortum byli nejen největší jméno soupisky ale také můj osobní tahák číslo jedna, takže tady nějaká neúčast jaksi nepřipadala v úvahu – a že bylo hodně o co stát, protože Ukrajinci předvedli mimořádně povedenou show. Novější tvorba, která setlistu dominovala, zafungovala naživo tak dobře, jak to jen šlo, a v kombinaci s výtečným zvukem, parádním osvětlením a působivou pódiovou prezentací se tak před očima mýma i očima ostatních zhmotnil naprosto parádní koncert, který v každém ohledu dostál mým nemalým očekáváním a který jsem si opravdu náramně užil. Až se u nás za dalších pět let Nokturnal Mortum zase ukáží, dost pravděpodobně u toho budu, byť laťka byla letos nastavena hodně vysoko.

H.: Podle původního harmonogramu měli být nyní na programu Darkestrah, nicméně již od odpoledne bylo jasné, že se jejich set konat nebude. Na jejich pozici se ze soboty přesunuli ukrajinští Elderblood, avšak tuhle kapelu jsem nakonec v rámci regenerace vynechal…

Ježura: Ačkoli znám tvorbu Darkestrah jen zběžně, i mě dost zklamalo jejich odpadnutí a Elderblood, kteří měli původně hrát v sobotu a kteří je na programu nahradili, tedy měli hodně těžkou úlohu. Pokud mě paměť nešálí, nakonec to neznělo špatně, ale ani tak mě Elderblood na místě neudrželi, a to ze dvou důvodů – zaprvé to rozhodně nebyl až zase takový zázrak a zadruhé už jsem se tou dobou sotva únavou držel ve vzpřímené poloze, takže jsem to nakonec odpískal a šel se trochu vyspat. Sice mě to stálo podle všeho výtečné Inferno, ale v tomhle směru určitě není všem dnům konec…

H.: Pod pódium se zpátky vracím až na závěrečný bod pátečního programu, jímž byla domácí kultovka Inferno. Zakuklená pětice předvedla svůj obvyklý okultní rituál, který byl vlastně standardem, jaký tahle kapela v posledních letech na koncertech předvádí, nicméně tím nechci říct, že by šlo o nudnou rutinu, protože zrovna v tomhle případě to myslím v pozitivním slova smyslu. Mě osobně totiž Inferno ve své současné podobě strašně baví (mnohem víc, než mě skupina bavila kdykoliv v minulosti) a platí to i o živých seancích, jelikož ty koncerty prostě mají sílu. Vizuální stránka opětovně působivá, z pódia se řinula temná atmosféra a vše jako vždy suverénním způsobem dirigoval Adramelech se svým jedovatým vokálem. Měl bych vlastně jen jednu poznámku, i když ta není ani tak ke konkrétnímu vystoupení, ale obecná – „Pohanské meče“ jsou sice skvělá vypalovačka, o tom žádná, ale s tím, jak na tom Inferno aktuálně jsou (jak vzhledem, tak i v poslední studiové tvorbě), by možná nebylo špatné postavit ty koncerty čistě jen na nejnovějších skladbách… nevím, jak to vidí ostatní, ale třeba mně by rozhodně dávalo smysl někdy zahrát „Omniabsence Filled by His Greatness“ v celé její délce živě.


Arkona, Inferno, Panychida

Chaos Is Coming Tour
Datum: 23.9.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Arkona, Armada, Inferno, Panychida

H.: Polská Arkona se v posledních letech stala relativně častým a pravidelným hostem českých koncertních pódií, jenže jakkoliv mám tvorbu téhle kultovní smečky rád, doposud jsem ji živě neviděl. Jenže tak dlouho se chodí s hrníčkem pro vodu, až se ucho utrhne, a tak dlouho se Arkona s mojí maličkostí vzájemně míjí, až se jednou konečně potkáme. A toto setkání se na konec odehrálo v úterý 23. září v klubu Exit-Us v Praze. Ale pěkně popořadě, jelikož těch kapel se zde samozřejmě sešlo víc.

H.: Než se však pustíme do stručného popisu toho, co jednotlivé skupiny na pódiu předvedly, musíme ještě letmo pohovořit o místě konání. Na rovinu říkám, že jsem z toho, že se akce koná právě v Exit-Usu, neměl zrovna radost, protože tenhle klub příliš nemusím. Když pominu fakt, že mi jeho sál přijde na kapelu formátu Arkony (ale neplatí to jen v tomto případě, ale i o spoustě dalších formací, jež zde vystupovaly) trochu nedůstojný, především mi zde vadí zvuk. Nevzpomínám si, že bych tu někdy slyšel opravdu povedený zvuk – a špatný sound je na hudebním koncertě vždycky “trochu” problém. Jsou případy, kdy nejsem tak úplně rád, že mám pravdu, a tohle byl jeden z nich, protože se mé obavy naplnily a nepříliš kvalitní nazvučení bohužel snížilo dojem ze všech vystupujících.

Atreides: Po definitivním zmrtvýchvstání polské Arkony bylo jasné, že pražský koncert nemůžu vynechat. Poslední deska “Chaos.Ice.Fire” z loňského prosince je výtečnou záležitostí, která mě dokázala naprosto přejet, a doufal jsem, že něčeho podobného by se mi mohlo dostat i živě, a možnost slyšet staré fláky v současné produkci byla zkrátka neodolatelná. Kromě toho, domácí jména v podobě Panychidy a Inferna rovněž slibovala solidní akci. Jediným strašákem tak zůstalo místo, totiž Exit-us, jehož zvukové podmínky mi už několikrát nachystaly nemilé překvapení, a jediný koncert, kdy tam byl zvuk jako víno, byla Umbrtka před dvěma lety, která své vystoupení připravovala asi tři hodiny. Je tedy pochopitelné, že obavy byly docela na místě.

H.: Jako první se představili mexičtí death metalisté Armada, na nichž bylo nejzajímavější asi tak to, že byli z Mexika. Jinak se totiž jednalo o po všech směrech průměrné vystoupení, jakých už každý z nás viděl mraky. Zámořská čtveřice působila dojmem, že se snaží koncert neodfláknout, což v překladu znamenalo, že všichni třepali hlavou, seč jim síly stačily, takže z tohoto pohledu ještě dejme tomu, ale totálně nudná hudební produkce na tom byla hůř. Jednoduše řečeno, byl to takový ten death metal, u něhož si na koncertě pokýváte hlavou s pivkem v ruce, ale při domácím poslechu to je brutální nuda, protože variací na dané téma jste již slyšeli tolik, že další už poslouchat nepotřebujete. Zejména zamrzelo, že když už se sem tam objevil solidnější moment, Armada jej hrála tak dvě, tři vteřiny, aby se okamžitě vrátila k nezáživnému hoblování. Nijak zvlášť oslnivě se nepředvedl ani zpěvák David González Brambila, jehož growling nebyl nic moc, ale ještě v normě, jakmile se však pustil do vysokého řvaní (což se naštěstí stalo tuším jen dvakrát), tak to byl děs. Abych byl ale fér, musím uznat, že výše zmiňovaný zvuk jim rozhodně nepomáhal, naopak spíš jejich snažení podkopával nohy a zejména v rychlých momentech (tj. skoro celý set) to byla zahuhlaná hluková koule, v níž nebylo pořádně slyšet ani hovno. Na druhou stranu jsem měl z jejich vystoupení takový nepříjemný pocit, že ani perfektní nazvučení by je nijak zvlášť nespasilo. Netvrdím, že Armada byla totální průser, ostatně jsem tam vydržel po celou dobu, ale když Mexičani vyklidili pódium, nijak mě to nemrzelo.

Ježura: I když ve mně malé světélko naděje přeci jen blikalo, od Armada jsem nečekal nic světoborného, a tak pro mě nebylo žádným překvapením, když jsem se ničeho světoborného také nedočkal. Sice mi bylo vážně sympatické, jak se Mexičané upřímně snažili dát do toho všechno, a pár solidních momentů z jejich muziky taky vykouklo, jenže jinak to byl fakt totální průměr ve všech směrech a navíc to ještě zabíjel zvuk, který nechal vyniknout kytarám jedině tehdy, když se výrazně zpomalilo. Průser to rozhodně nebyl, to netvrdím, poslouchat to jakž takž šlo a z jistého úhlu pohledu mi to přišlo i celkem sympatické (asi proto, že mám slabost pro kapely, které se očividně snaží) ale ve výsledku to Armada nedotáhla výše než na vesměs nudnou půlhodinku, v jejímž závěru jsem bez špetky lítosti raději zamířil trávit čas do dlouhé fronty na pivo.

H.: Jako druhá nastoupila Panychida, která se již zařadila ke spolehlivým stálicím domácí scény, a laťka poskočila oproti Armada takřka ve všech ohledech nahoru – v pódiové prezentaci, suverenitě, hudebně… zvukově však bohužel ne. Samozřejmě to není úplně vina kapely, to netvrdím, ale i Panychidu bohužel trápila přílišná nečitelnost v rychlých momentech. Především tím značně utrpěly kytary, což je dost velká škoda, jelikož kytarová práce je třeba na poslední desce “Grief for an Idol” opravdu parádní. Co se však týče samotné Panychidy, proti jejich snažení se toho moc říct nedá – plzeňská pětice nastoupila ve sladěných outfitech v podobě bílých trik s logem kapely na prsou, a když se následně dala do díla, byla z toho cítit jistota. Show ovládal především Vlčák, který je opravdu výtečným frontmanem a svého předchůdce z Mexika pěkně proškolil v tom, jak se pracuje s publikem. Ze strany skupiny šlo tedy o parádní vystoupení, ale toho zvuku je škoda…

Ježura: To Panychida předvedla jinačí show. Problém se zvukem se sice nevyhnul ani jim a kytarové harmonie, které v jejich muzice hrají zásadní roli, zejména ze začátku hodně zanikaly a bylo si je třeba domýšlet, ale vystoupení to na lesku pranic neubralo a od začátku do konce šlo o hodně povedenou záležitost. Jestli byl ale celý koncert hodně povedený, opravdová bomba přišla těsně před koncem, kdy Panychida vytáhla na světlo fenomenální vál “Moon, Forest, Blinding Snow”, a jestli snad do té doby někdo pochyboval, tak tady všechny pochyby musely vzít za své. Nářez jako kráva! Panychida se zkrátka představila ve výtečném světle, potvrdila svou formu a právem si vysloužila suverénně nejbouřlivější odezvu večera.

Atreides: Vzhledem k tomu, že mexická Armada mě nezaujala, vypravil jsem se až na plzeňskou Panychidu, která mě poslední deskou řádně navnadila na živá vystoupení. Na první poslech bylo jasné, že Exit-us zkrátka nezklamal a mizerný zvuk utopil kytary a naopak zbytečně přepálil bicí. Basa paradoxně byla tak tak slyšet, stejně jako folkové prvky, z nichž nejvýraznější byla jednoznačně píšťala, většinu si ale člověk musel domýšlet. Co zmršil zvuk, to však kapela doháněla solidním nasazením, a když nic jiného, velmi rychle jsem pookřál, rozhýbal se a v závěru sem tam čile pohodil hlavou. Panychida zahrála víceméně z celé diskografie, od nejstarších kusů z prvního dema jako “Running out of Rules” až po nejnovější kusy z poslední desky, jmenovitě třeba “Minnestund”, nebo “Three Pillars” z předchozího EP “Woodland Journey”. Vrcholem ale byla titulka minulé fošny, “Moon, Forest, Blinding Snow”, a obecně by se dalo o setu říct, že byl pěkně vygradovaný. Jediné, co tak opravdu vadilo, byl jen zvuk.

H.: Nyní měli podle původního plánu nastoupit Inferno, ale realita byla taková, že se do díla pustila rovnou kultovní polská smečka. Na jednu stranu jsem se na Arkonu těšil, ale na tu druhou jsem se i trochu obával, protože vzhledem k tomu, že obě předchozí kapely byly v rychlých momentech díky zvuku skoro neposlouchatelné a muzika Poláků se v podstatě nese jenom v rychlém tempu, člověka tak nějak automaticky napadlo, že by to Arkona mohla pěkně odnést. Je pravda, že se sound trochu zlepšil, ale do ideálu to rozhodně mělo daleko, takže někdy byl stále problém poznat, který song vlastně skupina spustila (pokud tedy nešlo o nějaký kus s opravdu charakteristickým začátkem, jako byla třeba “Epidemia rozczarowania i nędza duchowa” z debutového alba “Imperium”, která padla hned na druhé pozici).

H.: Vzhledem k reputaci Arkony jsem jaksi očekával, že to bude kulervoucí šleha, která zbourá klub, ale tak nějak nebyla. A přitom kamenem úrazu rozhodně nebylo to, že Khorzon hned během první pecky utrhnul strunu na kytaře a musel odběhnout pryč pro nový nástroj, takže bylo vystoupení na chvilku přerušeno, vlastně jsem tak nějak nenašel nic, s čím bych měl problém. Nebyl to špatný koncert, polonahý zpěvák a baskytarista Armagog koulel očima jak ďábel, celkově jsem se docela bavil a nemůžu říct, že by na tom, co Arkona předváděla, bylo něco vyloženě špatně, ale přesto všechno jsem z toho nějaký opravdu silný dojem neměl a rozhodně jsem čekal o dost víc. Onomu dojmu pak příliš nepřidal ani prapodivný závěr vystoupení, když Arkona dohrála song a za dvě vteřiny už Poláci tahali zezadu futrály na kytary. Jasně, k black metalu nějaká ta misantropie patří, o tom žádná, od skupin tohoto žánru by nadšené děkovačky a půlhodinové loučení byly snad i nepatřičné, ale tohle bylo trochu moc.

Ježura: Je to ode mě asi trochu kacířské, ale hromadám nadšených výkřiků a skvělých referencí navzdory jsem polskou Arkonu nechal ležet ladem a s muzikou, která pod hlavičkou kapely vznikla, jsem si premiéru odbyl až na tomto koncertě. Vzhledem k výše zmíněnému moje očekávání nebyla vůbec malá a z jistého úhlu pohledu se také naplnila. Netuším, jak to zní z desky, ale i v téhle podobě nebylo sporu o tom, že jde o muziku prvotřídní kvality, celá řada momentů byla vyloženě výtečná a nasazení, se kterým do toho šel zejména Armagog, také nejde ani v nejmenším zpochybňovat. Na druhou stranu mě vlastní vystoupení zase nijak zvlášť neuchvátilo a určitě nešlo hovořit o kdovíjak výjimečném zážitku, který bych v případě potřeby nebyl ochoten oželet. Arkona mě tedy sice více než výmluvně přesvědčila o svých hudebních kvalitách, samotný koncert měl ale k dokonalosti daleko, což bylo po všech těch očekáváních poněkud zklamáním.

Atreides: Po přestávce strávené u vchodu do klubu (v horním patře bylo i přes zpola naplněný klub prakticky nedýchatelno) jsem se vrátil k podiu při první známce, že by se mohlo začít hrát. Jaké ale bylo překvapení, když namísto Inferna byla na pódiu nastoupená Arkona. Krutopřísní sněhuláci navlečení v bílých mikinách v čele s polonahým, zmalovaným Armagogem se toho pustili docela zostra a na úvod začali staršími skladbami. Došlo na slušný průřez diskografií, kdy starší, atmosféričtější věci střídaly úderné nové kusy, což se vzhledem k bohaté diskografii kapely dalo docela očekávat. Bohužel, opět tu byl problém se zvukem, který byl v případě kytar poněkud čitelnější, pořád to ale bylo hlavně o bicích, vokálu a hlukové kouli během sypaček. A jak poznamenal H. nade mnou, občas vážně nešlo poznat, co to vlastně hraje. Co si budeme povídat, ono to občas bylo i proto, že starší věci provází z desky dost garážová produkce a jejich převod do současného zvuku trochu překvapil. Když ale odhlédnu od zvuku, čekal jsem od vystoupení Arkony trochu víc. Nevím, jestli to bylo jen tím zvukem, místem, nebo kapela zrovna nebyla ve formě (což si nemyslím, protože docela na podiu docela řádili) či co, ale prostě jsem se do jejich hudby nedokázal tolik položit a unášet se jí, jako se mi to podařilo třebas nedávno na Wovenhand. Co si budeme povídat, vzhledem k formátu kapely je prostředí Exit-Usu dost nedůstojné a dokázal bych si koncert představit na mnohem přívětivějším místě, i tak jsem ale prostě očekával víc, především hutnější atmosféru, která se ke všemu neustále prala s podivně nijakým klubem. Samotná Arkona mě dokázala zklamat jen relativně krátkým, sotva 40minutovým setem a rychlým úprkem z pódia, kdy se odklidili, sotva dohráli.

H.: Závěr večera tedy obstarala další black metalová kultovka, tentokrát však již domácí, a sice Inferno. Tahle smečka je ve své aktuální okultní podobě naživo opravdu skvělá, což se jistě potvrdilo i tentokrát v Praze, jelikož Inferno bylo jednoznačným vrcholem večera a nechalo za sebou i Arkonu. Možná je trochu škoda, že se Inferno obešli bez své pódiové výzdoby v podobě stojanů a svícnů a vyjma plachty s motivem poslední desky “Omniabsence Filled by His Greatness” za zády si vystačili jen s malováním a černými plášti… ale i tak to stačilo. Instrumentální sekce byla jako vždy takřka nehybná, jen sem tam kývání do rytmu, ale vzhledem k tomu, že v oněch kápích všichni vypadají působivě, to nijak nevadí, možná i spíš naopak. Nehledě na fakt, že kromě instrumentalistů je na pódiu ještě Adramelech, jenž vyjma jedovatého vokálu nepostrádá ani velkou dávku charismatu, s nímž umí pořádně přiložit pod kotel. Všechno to bylo skvělé až na jedinou věc – jak jistě správně tušíte, i v případě Inferna zaúřadoval zabiják večera, špatný zvuk. Podobně jako u Arkony to znělo lépe než na začátku akce a s trochou fantazie se dal poznat i song, ale jinak opět platí, že zejména v rychlých momentech se to slévalo do nepříjemného chaosu, čímž extrémně tím utrpěly hlavně skladby z “Omniabsence Filled by His Greatness”, které jsou do velké míry postavené na excelentní kytarové stránce. Nicméně atmosféra, jakou Inferno dokázali i za takových podmínek vytvořit, byla dost silná na to, aby rozhodně nebylo od věci mluvit o povedeném vystoupení.

Ježura: Když jsem ve víru bouřlivé diskuze nad mírně rozpačitou Arkonou prohlásil něco ve smyslu, že teď přijdou Inferno a ukážou Polákům, jak se to dělá, to jsem ještě netušil, jak prorockou myšlenku jsem vyslovil. Inferno totiž opravdu s přehledem smetli veškerou konkurenci a odehráli naprosto parádní vystoupení, kterému stačil pouze song nebo dva k tomu, aby si mě totálně získalo. Famózní atmosféra, hmatatelná zloba a výtečná hudba se tu potkaly v naprosto pohlcující kombinaci, vystoupení s už tak mocným tahem na bránu gradovalo jako kráva a nad tím vším suverénně kraloval Adramelech, který opět potvrdil svoje vokální vlohy i schopnost naprosto uhrančivého projevu. Tohle byl zkrátka opravdu mimořádný zážitek a Inferno se jako jedni z mála zasloužili o to, že jsem se na koncertě dostal do transu, což je asi to nejlepší, co se vám může na koncertě stát.

Inferno

Atreides: Poslední kapelu, karvinské Inferno, znám především díky jejich poslednímu albu “Omniabsence Filled by His Greatness”, přičemž předchozí tvorbou jsem víceméně nepolíben. Nicméně úterní koncert mě přesvědčil o tom, že mezery ve vzdělání bych měl zatraceně rychle dohnat, protože živě Exit-Us naprosto rozbili. Zvuk byl oproti PanychiděArkoně podstatně lepší, pořád měl ale k dokonalosti daleko a trpěl těmi samými neduhy, co posledně. Vem ho ale čert, protože takhle zabijácký black metal tu zase delší dobu nebyl. Starší, údernější a agresivnější tvorba prostě stínala hlavy a vzhledem k tomu, že se hrálo především z ní, znalí asi tuší, jaký asi koncert byl. Adramelech má k tomu charisma na rozdávání a jeho nespoutanost tvořila se zakukleným, nehybně stojícím zbytkem kapely zajímavý kontrast.

Atreides: Silná, zlobou nasáklá atmosféra, kterou dokázali Inferno vyčarovat v prakticky polních podmínkách, mě dokázala strhnout a nepustit po celou hodinu, kterou měli Inferno k dispozici. Kapela se obešla bez zbytečných řečí a jasně ukázala, proč patří mezi domácí špičku a řadí se mezi nejlepší jména světového formátu. Jediným škraloupem tak zůstává vědomí, že odehrávat se celá akce jinde, bylo by vystoupení ještě o několik řádů silnější. Doufám tedy, že se všemi třemi kapelami se potkám někdy v budoucnu za ideálnějších podmínek, které dají jejich hudbě a atmosféře vyniknout mnohem více, především v případě Arkony, která je i přes docela dobrý koncert v důsledku trochu zklamáním.

H.: Bilance večera je tedy následující – průměrná Armada, dobrá Panychida, dobrá Arkona (byť u Arkony je říct “dobrý” trochu zklamání, jelikož očekávání byla výš), skvělé Inferno a zvuk ve všech čtyřech případech na pěst. Netuším, zdali to je dáno prostory klubu nebo samotným zvukařem, ale jak již padlo na začátku, opravdu dobře nazvučený koncert jsem v Exit-Usu ještě neviděl, maximum je tak “dá se to poslouchat”, většinou to ovšem stojí za prd. A i tato akce to bohužel potvrdila. Věřím tomu, že kdyby se to konalo jinde, mohl být dojem z koncertu mnohem lepší. Netvrdím, že byl ten večer totálním propadákem, to rozhodně nebyl a upřímně říkám, že s výjimkou Armady jsem se u všech kapely bavil přinejmenším slušně, spíš však dobře, ale tak nějak jsem odcházel s pocitem, že koncert s tak silnou sestavou jako Arkona, Inferno a Panychida mohl přinést ještě větší zážitek, než jak tomu bylo v reálu.


Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
2. In Vain – Ænigma
3. Agrypnie – Aetas cineris
4. Vulture Industries – The Tower
5. Fjoergyn – Monument Ende

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Neřadový počin roku:
Keep of Kalessin – Introspection

Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark

Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave

Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013

Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides

Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot

Zklamání roku:
dění okolo Slayer

Top5 2013:

1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový roku:

Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Schizofrantik - The Knight on the Shark

Artwork roku:

Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Shit roku:

Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Koncert roku:

Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku:

Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!

Potěšení roku:

fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku:

dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Ihsahn

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.


Redakční eintopf #58.1 – speciál 2013 (H.)

H.

H.:

Top5 2013:
1. Monomyth – Monomyth
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
3. Darkestrah – Манас
4. Laburinthos – Augoeides
5. Blutengel – Monument

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days

Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion

Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013

Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper

Potěšení roku:
objev Netra

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.

2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.

3. Darkestrah – Манас
Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.

4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.

5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.

2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…

Neřadový počin roku:

Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Artwork roku:

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.

Shit roku:

Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.

Koncert roku:

Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…

Videoklip roku:

Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.

Potěšení roku:

objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo SatyrFrost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.

Monomyth

Zhodnocení roku:

Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…


Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Pervasion…
02. The Firstborn from Murk
03. The Funeral of Existence
04. Revelations Through the Void
05. The Vertical Fissure of the Most Distant End
06. Metastasis of Realistic Visions

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z České republiky, asi jen těžko by v tomto výčtu mohli chybět také Inferno, kteří už dlouhé roky patří k tomu nejvýraznějšímu, co domácí čistokrevná podoba žánru nabízí. Přesto se musím přiznat, že dřívější tvorba skupiny mě i přes nepopiratelné kvality nikdy nijak výrazněji nebrala, a přestože i takové “Uctívání temné zuřivosti” rozhodně má něco do sebe, bylo to až Inferno z roku 2009, s nímž mě Inferno konečně dostali. Jako by se formace po příchodu kytaristy Ska-Gula, jenž se ujal i skladatelských otěží, začala namísto čisté agrese soustředit více na atmosféru a propracovanost kompozic. Snad i díky tomu vnímám “Black Devotion” s odstupem času jako přelomovou nahrávku v historii Inferno.

V kontextu aktuální novinky “Omniabsence Filled by His Greatness” ovšem “Black Devotion” působí jen jako takový začátek, spíš jako by se Inferno v roce 2009 jen otočili směrem, kterým chtějí jít, ale až s nejnovější deskou ten krok (ne-li přímo skok) udělali. “Omniabsence Filled by His Greatness” totiž nezní jako nic z toho, co Inferno vydali předtím… tedy, samozřejmě se stále jedná o black metal, dokonce bych se ani v nejmenším nezdráhal mluvit o stále čistokrevném black metalu, nicméně ten rozdíl ve zvuku, celkovém přístupu a do jisté míry i atmosféře je dost markantní.

Jestli se Inferno na “Black Devotion” pokusili svou hudbu trochu zkomplikovat a posunout dál, právě na “Omniabsence Filled by His Greatness” tuto snahu dotáhli do úplného konce a dostali se do pozice, kdy už by bylo v podstatě zavádějící mluvit o pouhých písničkách, protože jako mnohem výstižnější slovo se nabízí “kompozice”. Patrné je to už jen při pohledu na seznam skladeb, který čítá jedno intro a jen pět regulérních kusů, jejichž průměrná délka však přesahuje hranici devíti minut. Důležité je ovšem to, že je takováto stopáž opravdu opodstatněná a Inferno jsou bez problému schopni ji smysluplně naplnit tak, aby muzika nejenže nenudila, ale naopak ještě bavila a člověk si řekl, že přesně takhle to má být, že tomu ta délka padne jak ulitá. Například taková “The Firstborn from Murk” přesahuje 11 minut, což už je slušná porce hudby, ale stejně mi nepřijde, že by tam bylo cokoliv navíc nebo že by té písni prospělo nějaké prostříhání…

Hlavním znakem “Omniabsence Filled by His Greatness” je zcela jistě mnohovrstevnatost, především co se kytarové práce týče. Samozřejmě, deska je rozhodně kvalitní jako celek a všichni členové Inferno odvádějí parádní výkony… řev Adramelecha je klasicky výtečný, byť je jeho vokál poměrně zapuštěný do celku a působí skoro jako další nástroj, Sarapisovi a jeho hře na bicí nejde vytknout zhola nic, mnohdy muziku vysloveně žene kupředu, avšak tou hlavní hvězdou nahrávky pro mě zůstává Ska-Gul, jenž neobstaral pouze elektrickou kytaru, ale i tu basovou (ačkoliv na té se objevují i dva hosté). Je to totiž právě kytarová práce, co z “Omniabsence Filled by His Greatness” činí záležitost vysoko nad běžným žánrovým standardem. Deska je propletena hodně silnými nápady, rafinovanými melodiemi a “skrytými” motivy. To poslední souvisí s onou před chvílí zmiňovanou přítomností mnoha vrstev, které mají za následek to, že i po velkém množství poslechů je v té hudbě stále co objevovat a je možné nacházet nové a nové detaily. Zároveň s tím je ale “Omniabsence Filled by His Greatness” možná až paradoxně přístupná, což není myšleno v jakkoliv negativním smyslu… jednoduše jde o to, že sice i po spoustě poslechů lze najít nějaké to překvapení, ale nepotřebujete trávit hodiny a hodiny, než se konečně rozhodnete, zdali se vám to líbí nebo ne, jelikož v podstatě hned při první protočení fošny vám bude jasné, že před sebou máte výbornou desku, a už hned napoprvé vás to bude bavit.

Intro “Pervasion…” není sice vyložený trhák, ale dokáže na následující tři čtvrtě hodinu příjemně navnadit. Hned od počátku budí asi největší pozornost skladby “The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”, jednak proto, že na desce stojí na prvních pozicích, jednak proto, že je Inferno prezentují i živě. Nicméně zbylé kusy za první dvěma nezaostávají ani v nejmenším, a abych řekl pravdu, vlastně jsem si právě v tom “zbytku” našel svůj osobní vrchol “Omniabsence Filled by His Greatness”, kterým se stal úplně závěrečný opus “Metastasis of Realistic Visions”, ale nutno dodat, že úroveň celé nahrávky je natolik vyrovnaná, že vrcholem by vlastně mohla být kterákoliv z pěti kompozic, a je jen na každém, která jemu osobně zachutná nejvíce. Vyzdvihovat však nějaké konkrétní momenty ať už v téhle písni nebo v jakékoliv jiné moc cenu nemá, a to kvůli tomu, o čem se mluvilo už v předcházejícím odstavci – v každém kusu je toho totiž tak obrovské množství, že to jednoduše ani vyjmenovat nejde, a jakkoliv to může znít jako recenzentské klišé, zde se opravdu vyplatí, když si to člověk poslechne sám. S nadsázkou by se až dalo říct, že jeden každý song na “Omniabsence Filled by His Greatness” obsahuje tolik nápadů, že by to průměrné black metalové kapele stačilo na celou diskografii.

“Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která si v letošním roce na poli tuzemského black metalu jen stěží hledá konkurenci… netvrdím, že nemá vůbec žádnou, ale těch počinů, které by se s ní mohly srovnávat a vyjít ze souboje se ctí, je minimum. Tak či onak se ovšem jedná o album, které je hodné kapely, jež patří mezi nejvyšší žánrovou elitu naší země, a zároveň s tím je také “Omniabsence Filled by His Greatness” dle mého skromného názoru suverénně tím nejlepším, co kdy Inferno až do této chvíle vydali. Povinnost pro každého fanouška black metalu… a zdaleka nejen domácího fanouška…

Inferno


Druhý pohled (Ježura):

Před pár lety to byli právě Inferno, kdo mě přesvědčil, že i současná česká black metalová scéna může směle konkurovat zavedeným světovým spolkům, a ačkoli nejsem žádný blackový fanatik, deska “Black Devotion” od té doby okupuje své místečko v mojí sbírce. Navnaděn jejími kvalitami a spoustou slibných indicií jsem tedy od “Omniabsence Filled by His Greatness” čekal další krok vpřed a potvrzení statutu Inferno jakožto jedné z nejlepších žánrových kapel z naší domoviny. A dá se říct, že Inferno tyhle moje tužby naplnili v podstatě beze zbytku. Novinka je jednoznačně vynikající dílo, které sází na atmosférické a okultní pojetí žánru, aniž by však popíralo jeho prastaré základy. Nesmírně důležitou roli zde hraje velmi atypický zvuk z dílny kultovního studia Necromorbus. Napoprvé mi to přišlo trochu divné, ale omyl – zvuk je zde opravdu fenomenální. Sází na ohromný vnitřní prostor, který jako by byl naplněn převalující se mlhou, z níž při pozorném poslechu vyplouvají na povrch vynikající melodie, aby za chvíli v té mlze zase zmizely.

Tento dojem dále pomáhá budovat parádní Adramelechův vokál, který je stejně jako kytary obohacen lehkou ozvěnou a jeho doznívání je vážně lahůdková záležitost. Už už se nabízí shrnutí, že “Omniabsence Filled by His Greatness” posluchače uvrhne do transu, ve kterém se bude moci celých osmačtyčicet minut opájet mocnou atmosférou a táhlými melodiemi, a ona je to do jisté míry pravda, jenže to bych zapomněl na další důležitou stránku věci. Inferno zde totiž stejnou měrou jako okultno a temnou rozmáchlost tahají z rukávu i poměrně chaotickou kytarovou práci, která desku přeci jen posouvá blíž k agresivnějším a posluchačsky mnohem náročnějším black metalovým polohám. A jakkoli nemám problém uznat, že jde o vážně výtečný materiál bez slabších míst, tyhle chaotické riffy zkrátka asi nejsou úplně pro mě, dojem z celku mi trochu rozmělňují a bojím se, že v tom asi nebudu sám, protože tohle opravdu není hudba pro každého (což samozřejmě není výtka, jen konstatování faktu). Přesto mě ale “Omniabsence Filled by His Greatness” pořád ponouká k tomu, abych si ji pouštěl znovu a znovu a v jejích temných vodách objevoval další skryté obraty, které mě posadí na zadní partie. A navíc – čím déle ji poslouchám, tím více tam takových momentů nacházím, a třeba takový úvod jedenáctiminutového opusu “The Firstborn from Murk” je opravdu skvostný.

Je mi tedy trochu zatěžko hodnotit. “Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která má objektivně a s přehledem na 8,5/10, jenže ten můj vlezlý subjektivní pohled na věc mě nutí alespoň půlbod srazit, protože mě to nakonec přeci jen nebaví až tak moc, jak by papírově mělo. Vězte ale, že Inferno nahráli vážně vynikající desku, která i v mých věčně nespokojených očích docílila toho, co jsem si od ní sliboval – potvrdila a navíc ještě posílila status Inferno jako jedné z top českých black metalových kapel, a to – jak už dávno vím – není vůbec málo.
Ježura


Phantoms of Pilsen 7 (sobota)

Phantoms of Pilsen 7
Datum: 26.10.2013
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Alchemyst, Aura Noir, Avenger, Hellocaustor, Inferno, Make a Change… Kill Yourself, Sakrileg, Selbstentleibung, Tulsadoom, Vulture Industries + Happy Gorilla Dance Company

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Druhý den Phantoms of Pilsen načínají žatečtí thrash metalisté Hellocaustor v čele se samotným Vladem BlasphemeremManiac Butcher a asi miliónu dalších kapel na kytaře. Vzpomínám si, že jsem Hellocaustor viděl několik let zpátky na jedné undergroundové akci v Děčíně, kde pánové předvedli neskutečně masakrózní alko exces. Takový extrém se však v Plzni nekonal a to nejhorší, co Hellocaustor, resp. zpěvák Dictatörr konkrétně, předvedli, bylo vylití jednoho piva na hlavy několika diváků. Jinak šlo o parádní thrash metalovou jízdu bez sebemenších hluchých míst. Žádné velké sraní, jen půlhodinová řezanice plná rychlých riffů, ale bylo to naprosto dostačující, vlastně si nevzpomínám, že by mě někdy Hellocaustor na koncertě takhle bavili po hudební stránce. Dost příjemný začátek dne.

Ježura: Vzhledem k tomu, že jsem byl kolegou o zmiňovaném děčínském vystoupení Hellocaustor náležitě informován, čekal jsem, že by mě koncert mohl bavit snad jedině v případě, kdyby se pánové pokusili o něco podobného. To se sice nestalo, ale k mému velkému údivu to Hellocaustor dovedli vyvážit opravdu dobrým žánrovým vystoupením, které mě bavilo od začátku do konce, a to je verdikt, který si ode mě moc thrashovek zatím nevyslechlo. Bylo to správně neurvalé a nasrané, mělo to drive a energii, mělo to styl… Za mě palec nahoru!

H.: Oproti tomu Avenger mám hodně rád v podstatě vždy a všude a zrovna oni patřili k těm, na něž jsem se v rámci Phantoms of Pilsen dost těšil, ale tentokrát to bohužel nebylo ono. Hudebně samozřejmě v pořádku, muzika Avenger je prostě hodně dobrá, výběr songů stejně tak… “Dark Metal”, “Duševní chirurgie”, “Radost z beznaděje”, “Před bouří”, jedna stará vykopávka… proti tomu vůbec nic. Nepříjemně ovšem byla cítit nekompletní sestava, v níž se Avenger dostavili, protože na pódiu stáli jen Honza Kapák, Rámus a Sinneral. Místo bubeníka jel automat, což prostě nebylo ono, hudbě Avenger to uškodilo ještě víc než takovým Spasmodic předchozí den. Nepříjemná byla i absence tympánu, protože třeba taková “Radost z beznaděje” tím vyloženě utrpěla. V neposlední řadě pak dojem trochu srazilo několik nepřesností, obzvláště v první polovině “Duševní chirurgie” se pánové dost ztratili, až po sobě nechápavě koukali, co kdo hraje. I když to takhle asi může znít jako průser, není to úplně pravda, protože i přes vše řečené mě to vlastně docela bavilo a neměl jsem sebemenší problém vydržet celý set, jen to prostě tentokrát mělo k dokonalosti dost daleko…

Ježura: Vidět Avenger na Phantoms of Pilsen jsem si přál už nějakou dobu, protože blahé paměti na Brutal Assaultu měli dost mizerný zvuk a letos zjara v plzeňském Parlamentu je zase postihly technické potíže… No, a když jsem se konečně dočkal, osud si stejně zase prosadil svou. Tentokrát to byla osekaná sestava a z ní plynoucí kompromisy, které už dostatečně popsal kolega výše. Ale i přes to, že nebylo vždy úplně vychytané, se mi vystoupení Avenger líbilo. Parádní kytarová práce obou bratří prostě drtí nehledě na podmínky, což se potvrdilo i zde, a mně to ke štěstí přes všechny nedokonalosti úplně stačilo. Nezbývá tedy než doufat, že až se s Avenger shledám příště, tak nedojde k ničemu, co by výborný výkon, jaký je kapela bez debat schopna podat, jakkoli degradovalo. Jo a taky že konečně zazní “Vitriol”

H.: Nyní přichází pásmo řekněme druhořadých black metalových uskupení… tedy, myšleno co do věhlasu, ne nutně co do kvality produkce. Jako první z nich se představili mladí Rakušané Sakrileg, kteří ovšem dorazili se zpožděním, tudíž své vystoupení museli časově poměrně okrouhat, aby se dostálo naplánovanému programu. Když už ovšem kapela konečně nastoupila, bylo to vlastně až překvapivě dobré, určitě bych se nebál Sakrileg označit i za překvapení, možná i to největší, jakého se mi na festivalu dostalo. Ne, že by rakouská formace předváděla kdovíjakou hudební extázi nebo hýřila doposud nikdy neslyšenou originalitou, ve skutečnosti šlo o black metal spíše standardního střihu, avšak aniž by se Sakrileg báli třeba melodií nebo snahy o nějakou, byť menší nápaditost v rámci struktury kompozic. Nicméně to z pódia mělo šťávu a hlavně i atmosféru, a i když to u black metalu může znít trochu nepatřičně, bylo to takové docela sympatické, snad i díky relativně civilnímu vystupování (minimálně v porovnání s ostatními black metalovými smečkami na akci) a otevřenějšímu přístupu, když frontman s lidmi mezi písničkami komunikoval víceméně pohodově, ne misantropicky nebo vůbec jako ostatní. Asi nejvíce pozornosti na pódiu ovšem poutala odredovaná kytaristka, už jen z toho důvodu, že to byla ta kytaristka, jelikož holek se na letošním Phantoms of Pilsen na pódiu moc neobjevilo.

H.: Na řadu přichází další rakouská smečka Selbstentleibung se jménem tak krkolomným, že si jej snad nezapamatuji do konce života. Když jsem výše mluvil o tom, že jsem onu druhořadost myslel spíše co do známosti skupin, nikoliv co do jejich kvality, narážel jsem především právě na Selbstentleibung. Ačkoliv od této kapely jsem už na rozdíl od Sakrileg tak nějak tušil co očekávat, skupina mé očekávání vcelku hravě převálcovala a nakonec se pro mě rakouští sebevrazi stali jedním ze tří vrcholů festivalu. Výtečný black metal s depresivní aurou (tedy, formálně, mně tyhle věci zas až tak extrémně depresivní nepřijdou, rozhodně nemám náladu si po poslechu podřezat žíly, což ovšem neznamená, že by se mi to nelíbilo) měl živě excelentní atmosféru, kterou umocňoval nihilistický frontman s pleší a brutálně dlouhými vousy, jenž do sebe lil kořalku hlava nehlava a naprosto odzbrojujícím způsobem týral své hlasivky. Jednoduše absolutně skvělý koncert, jemuž nemám vůbec nic co vytknout. Rozhodně bych se nedivil, kdyby si Selbstentleibung tímhle výkonem získali mezi návštěvníky Phantoms of Pilsen pěkných pár nových fandů.

Ježura: Jelikož jsem se sobotní program rozhodl vzít v trochu ležérnějším duchu (venku bylo fakt krásně), zkrácený set opozdilců Sakrileg mě do sálu nepřitáhl a další kapelou dne se pro mě stali až Rakušané Selbstentleibung, jejichž název si zapamatovat byla fakt fuška. Zrovna Selbstentleibung jsem si před festivalem trochu proklepnul a usoudil jsem, že by to mohlo stát za to, ale ono ne, že to stálo za to, ono to bylo vážně výborné! Přestože je black metal v podání Selbstentleibung poměrně melodická a členitá hudba, která místy krapet přesahuje do rockovějších vod, podařilo se jim v sále vykouzlit příjemně depresivní atmosféru, která svou intenzitou hravě překonala všechny do té doby vystoupivší skupiny. Sice, jak správně podotkl kolega, nešlo o nic, z čeho by si šel člověk hodit mašli, ale muzika nakombinovaná s vokálním i vizuálním projevem pana zpěváka zkrátka zafungovala na výbornou a Selbstentleibung se tak postarali o parádní překvapení a skvělý koncert, který to v mém pomyslném žebříčku nakonec dotáhl až na druhé místo.

H.: V duchu black metalu – tedy v tomto případě přesněji death/black metalu – z německy mluvících zemí pokračujeme i nadále, tentokráte se však slova ujímají Němci známí jako Alchemyst, kteří byli takoví… prapodivní. Přiznám se, že jejich produkci ve studiové podobě neznám vůbec, což byl možná dost velký handicap, jelikož bez téhle znalosti jsem si z muziky v živém podání neodnesl takřka nic, čímž nutně neříkám, že to bylo špatné. Hudebně na mě Alchemyst působili dost chaoticky a takhle z voleje při prvním setkání jsem dost dobře nedokázal si z toho cokoliv vytáhnout, za což možná může i trochu přepálený zvuk. Nicméně je to škoda, protože se nedá tvrdit, že to znělo nezajímavě. Na druhou stranu, i přes audio zmatenost měla nečitelná zvuková stěna v kombinaci se sotva viditelnými siluetami hudebníků pořád dost solidní atmosféru. Pocity z Alchemyst jsou tedy malinko rozporuplné, ale když bych si měl vybrat, pořád se mírně převažují na tu kladnou stranu.

Ježura: Alchemyst, to byl zvláštní případ. Předchozí průzkum internetů na ně prásknul, že produkují jakýsi okultní death/black metal, což bylo docela solidní lákadlo i přesto, že mě ukázky na YouTube nijak zvlášť neoslovily. V živém provedení pak tato rozpolcenost ještě vynikla. Těžko říct, nakolik to bylo zahuhlaným zvukem a jak moc se o to zasloužila samotná hudba, ale dost dlouho jsem se v setu Alchemyst neměl absolutně čeho chytit a celé to znělo jako jeden velký neorganizovaný randál. Někdy v průběhu druhé poloviny setu se ale věci začaly měnit k lepšímu a najednou jsem si uvědomil, že to funguje. Zvuk se trochu vyčistil a zhmotnily se v něm zajímavé riffy a melodie, jež konečně ospravedlnily můj neurčitě dobrý dojem, který na mě Alchemyst dělali prakticky od začátku, a vyšlo najevo, že je to muzika přinejmenším zajímavá. V čem ale Alchemyst skutečně excelovali, to bylo vytváření atmosféry. Během koncertu bylo celé pódium zahalené kouřem a zeleným světlem, v němž se pohybovaly prakticky jen siluety procítěně hrajících muzikantů, což bylo vážně působivé samo o sobě, natož pak v kombinaci se svéráznou hudbou plynoucí z reproduktorů. A když do toho frontman Inkantator Koura (který měl mimochodem obličej namalovaný zlatou barvou) přidal svůj perfektní vokál, člověk by už už uvěřil, že to není koncert, ale nějaká okultní seance. Ačkoli to zpočátku nevypadalo moc slavně, Alchemyst nakonec přeci jen odvedli jak po hudební, tak po vizuální stránce působivé a originální vystoupení, kterým si mě definitivně získali na svou stranu.

H.: Jestli se na loňském ročníku objevila jedna jediná kapela, kterou jsem znovu fakt vidět nepotřeboval, pak to byla zcela jistě ta, která letos dostala pozvánku podruhé. Tímto se omlouvám, ale Tulsadoom se stali jedinou skupinou letošního Phantoms of Pilsen, na níž jsem nešel, neboť traumatický zážitek, jaký jsem si odnesl z loňského vystoupení, mě straší dodnes, takže jsem jaksi nechtěl si to zopakovat.

H.: Set domácí black metalové kultovky Inferno byl zajímavý v tom, že kapela vystoupila bez svého kytaristy Ska-Gula, na jehož místo nastoupil hostující náhradník, jímž nebyl nikdo jiný než náš redakční kolega Stick. Nicméně nutno dodat, že kdo o téhle výměně neměl ponětí, ten to asi ani moc nepoznal, jelikož vzhledem k tomu, v jaké podobě Inferno aktuálně vystupují, tedy zahalení v dlouhých kápích, nebyl na první pohled vidět moc velký rozdíl. A ke cti kolegy – aniž bych mu chtěl jakkoliv mazat med kolem huby – slouží i to, že moc velký rozdíl nebyl ani slyšet, jelikož vše odehrál bez větších problémů… tedy alespoň já osobně jsem si žádných kiksů nevšiml. Důležité ovšem bylo to, že ani tato změna neměla větší vliv na atmosféru samotného vystoupení, které se tak neslo přesně v intencích koncertů Inferno poslední doby – vše patřičně okultní a zlé – v tom dobrém slova smyslu. Zejména vokalista Adramelech působil dost misantropicky, ale v rámci stylu a celého pojetí je to více než v pořádku. Osobně se mi dost líbí, jaký směr Inferno v poslední době nabrali, ta živá prezentace má vážně sílu a s výjimkou Cult of Fire (a možná svým způsobem ještě Gorgonea Prima) se jí aktuálně takřka nikdo v rámci tuzemského black metalu nemůže rovnat. Setlist patřil především posledním dvěma řadovkám “Black Devotion” (“Šepot naděje v slzách krve”, “Svatý jed”, “Oltář zvrhlosti”) a letošní “Omniabsence Filled by His Greatness”, z níž sice zazněly jen dva kusy (“The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”), nicméně vzhledem k jejich délce to bylo dostačující. Ze starší tvorby pak samozřejmě nesměly chybět “Pohanské meče”.

Ježura: Inferno jsou jednou z těch domácích kapel, které už nějakou dobu vedu v patrnosti, ale zatím se mi nepodařilo nachomýtnout se k jejich živému vystoupení, takže jsem tentokrát nemohl v sále chybět (na rozdíl od předcházejících Tulsadoom, které jsem naopak vypustil velmi ochotně…). Inferno nezahráli vůbec špatně. Jejich muzika je dobrá sama o sobě a jako taková obstojně funguje i na živo. Takže ano, Inferno mě bavili a není sporu o tom, že předvedli solidní vystoupení. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem čekal maličko víc, a to hlavně co se týče jejich ze všech stran vychvalované prezentace. Jako ano, dlouhatánské kápě, svíce a okultní předměty byly vážně fajn, ale nepřišlo mi to zas až tak výjimečné, aby z toho byli všichni tak na větvi. Co mě dál maličko zklamalo, to byla statičnost instrumentalistů. Samozřejmě neočekávám, že bude black metalová kapela s takovou image, jakou mají Inferno, lítat po pódiu a hecovat diváky, ale nějaké decentní žánrové divadélko by dle mého věci jenom pomohlo. Takhle totiž pánové působili spíš trochu zaraženě, než aby to dělalo dojem hrozivé strnulosti, nebo jaký dojem to dělat mělo. Co mě ale na koncertu Inferno opravdu dostalo, to byl Adramelechův přednes. Nejen že asi jako jediný z kapely v té kápi vypadal vážně mocně, ale způsob, jakým se po pódiu pohyboval, jak se nakláněl nad přední řady… Ten člověk nezpíval, on kázal. A navíc kázal naprosto perfektním vokálem, takže ho byla radost nejen sledovat, ale i poslouchat. Pro Inferno tedy palec nahoru, ale bylo by docela fajn, kdyby mě někdy příště přesvědčili se vší parádou.

H.: Další na řadě je vystoupení, které bylo dost očekávané. Pod názvem Turning Golem se skrývá společné představení (nazývat to koncertem by asi bylo možná trochu zavádějící) skupiny Happy Gorilla Dance Company a norských avantgardních metalistů Vulture Industries. Abych řekl pravdu, tak nějak jsem netušil, co od toho očekávat, ale čekal jsem opravdu dost, což se mi nakonec stalo osudným. Ne, že by bylo vystoupení špatné, naopak bylo opravdu hodně dobré, ale očekávání byla až moc vysoko a upřímně jsem doufal, že mě to sebere ještě víc. Ve výsledku se z toho v podstatě vyvinul koncert Vulture Industries stojící na aktuální řadovce “The Tower”, na jehož pozadí probíhalo menší divadelní představení, kterého se účastnili i samotní muzikanti. Kromě nich se na pódiu a také pod pódiem mezi lidmi pohybovali další tři lidé namaskovaní jako napůl zohyzděná slečna, postarší chlapík v řetězech a kdosi ve skafandru jak z jaderné katastrofy. Ti všichni rozehráli poměrně dost zajímavou hru, jež rozhodně měla něco do sebe a bavila mě, ale prim pro mě pořád hrála hudba, takže v očekávání audio-vizuální euforie jsem dostal “jenom” koncert Vulture Industries s menší přidanou hodnotou. Bylo to fakt dobré, čekal jsem však ještě víc, byť jsou v tom hudebníci (a herci) asi trochu nevinně. Pokud to ale pro někoho byl vrchol festivalu, neměl bych problém to pochopit.

Ježura: Jestli mi u Inferno chyběla trocha nějakého divadélka, následující vystoupení to plně vynahradilo. Na řadu totiž přišlo unikátní představení Turning Golem, na které se z různých směrů snesly jen samé nadšené reakce. Samotní Vulture Industries na svých koncertech odvádějí docela slušné divadlo, ale v kombinaci s choreografií Happy Gorilla Dance Company to dosáhlo úplně nové úrovně, a popravdě, když jsem přemýšlel o tom, jak by šlo dodat koncertu Vulture Industries další rozměr, takhle nějak jsem si to představoval. Vulture Industries zahráli tradičně skvěle, v rámci celého konceptu jim to spolu s triem herců fungovalo vážně dobře a musím pochválit i skvělé nápady jako průchody účinkujících mezi publikem nebo natáčení dění na pódiu i pod ním a živé přenášení tohoto materiálu na obrazovky. Představení bylo zkrátka promakané do posledního detailu a publikum muzikanty i herce po zásluze odměňovalo. Ačkoli jsem ale byl sám velice spokojený, přesto nemohu popřít, že jsem čekal maličko víc. Těžko to ale klást za vinu kapele nebo hercům, když důvody leží mimo jejich sféru vlivu. Prvním důvodem je skutečnost, že v okamžiku, kdy zkombinujete regulérní koncert s divadelním představením, pozornost diváků se nutně rozdělí mezi tyto dvě složky a tím pádem není jednoduché si je užít tak, jak by si je třeba šlo užít samostatně. To je přesně můj případ, a i když jsem se bavil velmi dobře, proti extázi, kterou mi Vulture Industries přichystali loni, to bylo přeci jen o něco slabší (i když musím říct, že songy z nové desky znějí na živo vážně skvostně). V takové konstelaci je pak potřeba, aby byla zejména divadelní část věci předvedena opravdu strhujícím způsobem, a tomu v Plzni zabránily technické podmínky. Bylo jasně vidět, že je to perfektně vymyšlené, choreograficky dotažené a prostě skvělé, ale trochu to dojelo na rozměry a rozložení božkovského pódia, které pro představení takového druhu zkrátka není vhodné. Zdaleka ne vše tedy vyznělo tak skvěle, jaký to mělo potenciál, a na jazyku tak ulpěla lehounká pachuť zklamání. Přesto jsem ale ze sálu odcházel naprosto spokojený a bohatší o další výjimečný zážitek a mít příležitost dát si repete tohoto unikátního představení ve vhodnějších prostorách, nebudu váhat ani minutu.

H.: Pokud se nemýlím, tak black/thrash metalová bruska Aura Noir na našem území vystupovala teprve podruhé. Na rozdíl od koncertu, který Norové předvedli před třemi lety na Brutal Assaultu se tentokrát kytary neujal Blasphemer, nýbrž Carl-Michael Eide alias Czral alias Aggressor. Kapela předvedla doslova nekompromisní nářez od začátku do konce, zpěvák a baskytarista Apollyon nevynechal ani kultovní hlášku “Ugh!”, nicméně i přes veškeré nesporné kvality, které Aura Noir rozhodně měli, o tom žádná, a i přesto, že mě jejich set upřímně bavil, o tom taky žádná, to ani zdaleka nebylo tak silné jako mnohé další koncerty na Phantoms of Pilsen. Jinak se přiznám, že jednoduše nevím, co dál bych k Aura Noir napsal. Apollyon si stoupnul k mikrofonu, Aggressor si vzhledem ke své indispozici k mikrofonu sednul a už to jelo. Rychlé tempo, jeden špinavý riff za druhým, prostě všechno, co si představíte pod škatulkou black/thrash metal. Výsledek byl v tomto případě dost slušný, nikoliv však omračující…

H.: …ten omračující výsledek ovšem nadešel vzápětí s poslední skupinou festivalu. Je jedno, jestli to nazveme třešničkou na dortu nebo použijeme otřepané “to nejlepší na konec”, ale dánská depka Make a Change… Kill Yourself pod vedením YnleborgazeAngantyr se z mého pohledu stala jednoznačným a naprosto suverénním králem festivalu. Make a Change… Kill Yourself poslouchám už nějaký ten rok, ale upřímně jsem si úplně nedokázal představit, jak bude jejich muzika znít v živém podání, jelikož jsem byl vždy přesvědčen, že tohle je přesně ten druh hudby, jaký si člověk nejlépe vychutná o samotě, jenže ono to fungovalo i z pódia a bylo to neskutečně intenzivní. Dlouhé monotónní pasáže v podstatě o jednom riffu, pomalé tempo, nemocný řev a jedna kurevsky hutná atmosféra, která se valila z pódia v obrovských proudech a bez milosti pohlcovala. Musím se přiznat, že těsně před začátkem vystoupení se mi zdálo, že pánové vypadají trochu vtipně, baskytarista Vrede snad jako by spadl z kola a hlavní mozek Ynleborgaz pomalovaný obrácenými kříži také působil malinko úsměvně, ale jakmile Make a Change… Kill Yourself spustili, jakýkoliv úsměv se z tváře odporoučel a nezůstaly sebemenší pochybnosti, že tohle bude hodně silné. Jednoduše skvost.

Ježura: Make a Change… Kill Yourself jsem až do závěru Phantoms of Pilsen prakticky neznal a jejich potvrzení na soupisku festivalu jsem vzal jako možnou příležitost na vlastní kůži zjistit, proč o téhle kapele mnozí hovoří v superlativech. Nač to protahovat – pochopil jsem to velmi záhy, protože Make a Change… Kill Yourself předvedli naprosto fenomenální set, který mě úplně semlel. Ynleborgazovy depresivní průpovídky, vizáž druhého kytaristy a basáka, negativistická gesta všech muzikantů… to všechno byly sice jistým způsobem vkusné záležitosti, které k výsledku určitě svým dílem přispěly, ale zcela bezkonkurenčně na první místě zde byla hudba a ta triumfovala na plné čáře. Tohle byl přesně jeden z těch případů, kdy se člověk do muziky úplně ponoří, odfiltruje okolní svět na nezbytné minimum a nechá se unášet, a kdo toto podstoupil (a věřím, že takových lidí bylo v sále plno), muselo se mu nutně dostat opravdu intenzivního posluchačského zážitku, na který se jen tak nezapomíná. Hrálo se dlouho, ale bylo to tak uhrančivé, že bych si celý koncert s radostí zopakoval, jen co se stal minulostí. Neříkám, že v paměti nechovám koncerty, které jsem si užil ještě o něco lépe, ale ten, který Make a Change… Kill Yourself odehráli na Phantoms of Pilsen, si rozhodně zaslouží přívlastek strhující.


Závěr:

H.: Ačkoliv se může zdát, že jsem tentokrát kapely v reportu chválil o něco méně než v loňském roce, a tudíž by se mi mělo sedmé vydání Phantoms of Pilsen líbit o něco méně, ve skutečnosti bych nic takového netvrdil, jelikož mně osobně přišel letošní ročník minimálně na stejné úrovni… nebo přinejmenším já osobně jsem si ho užil minimálně stejně. I když jsem ne všechny vystupující chválil až do nebes, je nutné zdůraznit, že opravdu slabší koncert byl vlastně jen jeden (Hailstone) a vyloženě slabý ani jeden. Je pravda, že bylo pár účinkujících, od nichž jsem toho čekal trochu víc (Aura Noir, Koldbrann, Vulture Industries, Avenger), ve všech těchto případech však stále šlo o hodně dobrá vystoupení. Naopak na vrcholu, kde nemám vůbec nic co vytýkat, z mého pohledu stanula jednoznačně trojice Nargaroth, Selbstentleibung a Make a Change… Kill Yourself, v těsném závěsu následovaná Endstille, Inferno a Fen. Rozhodně toho nebylo málo a zcela jistě bylo k vidění dost zajímavých vystoupení.

H.: Největší škraloup akce – za nějž ovšem nikdo z lidí zainteresovaných ohledně festivalu nemůže – se pro mě stalo odpadnutí skupin Gehenna, Temple of Baal, Throne of Katarsis a Paragon Belial. Zejména na Throne of Katarsis a Gehenna, kteří pro mě byli až do svého odstoupení asi tím největším tahákem Phantoms of Pilsen, jsem se speciálně těšil. Samozřejmě to nejde vyčítat pořadatelům, když za to nemůžou, to by dělal jen vůl, ale i tak jsem si musel postěžovat, protože je to obrovská škoda. Minimálně Gehenna, jejichž desky z 90. let jsou doslova klenoty, bych viděl strašně rád.

H.: Ovšem zpátky k tomu, co doopravdy bylo. Evergreenem každého festivalového reportu samozřejmě bývá zhodnocení kvalit pivního moku, tak pojďme na to. Svijany jsem si dal jedny a podruhé už jsem to nezopakoval, z čehož si asi dokážete odvodit, jak moc dobré byly. Nakonec jsem skončil u Herolda, který sice taktéž nebyl úplná hitparáda, po níž by se všichni fajnšmekři světa ještě měsíc olizovali až za ušima, ale bylo to v normě a příjemně pitelné.

H.: Co se organizační stránky týče, osobně jsem žádný problém nezaznamenal. Je sice pravda, že jsem žádný vysloveně nehledal, ale i tak je to samozřejmě dobře. Všechny časy se dodržovaly, což je sympatické, člověk se tak podle rozpisu opravdu mohl orientovat. Osobně vážně nemám rád, když je program pouze orientační a je v něm taková sekera, že odpovídá maximálně pořadí kapel a někdy ani to ne. Další palec nahoru za stále trvající zákaz kouření v sále, což je doslova super (tak moc, že jsem dokonce přemýšlel, jestli “super” nenapsat velkými písmeny). Tím víc, že to drtivá většina lidí respektovala, a když už se našel někdo, kdo si stejně zapálil, tak mu to některý z organizátorů v červených trikotech přispěchal zhasnout.

H.: Celkově o Phantoms of Pilsen nelze hovořit jinak než jako o velmi povedené a hlavně po všech směrech sympatické akci. Nechci to zbytečně přehánět a znít jako nějaký anální alpinista, ale festival byl v sedmém roce svého působení na skvělé úrovni takřka po všech stránkách. Rozhodně se dá říct, že letošní ročník měl hodně silnou sestavu, byl parádně zorganizovaný, přesto si stále dokázal udržet punc toho nezbytného undergroundu a je na něm vidět, že se jedná o akci pro radost, pro lidi a hlavně pro muziku. Ne pro prachy. A to je beze srandy chvályhodné.

Ježura: Abych se přiznal, na soupisce letošních Phantoms of Pilsen nebylo jediné jméno, které by pro mě bylo vyloženým tahákem, a navíc bylo docela zřetelné, že proti loňskému nebo předloňskému ročníku znatelně přibylo čistokrevného black metalu. Black metal mám sice rád, ale zase nemůžu tvrdit, že bych žral všechny jeho formy a interprety, takže i proto jsem letošní ročník pojal spíše relaxačně s tím, že si určitě trochu rozšířím obzory. I přesto mi ale Phantoms of Pilsen nabídl řadu výborných zážitků, ze kterých musím vypíchnout zejména trio Make a Change… Kill Yourself, Selbstentleibung a Endstille, což jsou všechno kapely, od kterých jsem před festivalem slyšel v lepším případě jednu skladbu na YouTube. Opět se tedy potvrdilo, že co do výběru kapel se lze na Phantoms Crew plně spolehnout, i když se zrovna nestrefí do vašich oblíbených spolků.

Ježura: Dál nemám moc co dodat, protože kolega to shrnul dost vyčerpávajícím způsobem, takže jen v rychlosti. Organizace tradičně bezchybná, zázemí adekvátní, ceny občerstvení přijatelné. Pravda, zvuk letos nebyl skvělý úplně celou dobu, jako se to podařilo loni, ale na české poměry to byl pořád hodně solidní nadprůměr, kterému pár drobností rád odpustím. Za zmínku možná stojí ještě fakt, že letošní ročník Phantoms of Pilsen přilákal velký počet zahraničních návštěvníků. Nic proti tomu, ale je trochu škoda, že si domácí publikum nechá takovou akci ujít, navíc za cenu, která je vzhledem k obsazení a ojedinělé atmosféře zatraceně férová…

Ježura: Ačkoli jsem tedy letos do Plzně vyrazil prakticky na blind, neodjížděl jsem ani trochu zklamaný – ba naopak. Navíc jsem se opět utvrdil v tom, že jsou Phantoms of Pilsen unikátní akcí svého druhu a co víc, díky úsilí organizátorů se rok od roku daří nastavenou laťku zvyšovat nebo alespoň nepodlézat, za což si vzhledem k nevýdělečnému charakteru celého podniku zaslouží velkou poklonu. Co dodat? Snad obligátní “za rok na shledanou”, protože návrat na Božkov už je tak trochu jako návrat domů…


Inferno, Pergamen, Dark Seal

Besatt, Inferno, Pergamen
Datum: 5.4.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Besatt, Dark Seal, Evil Inferno, Pergamen

Osobně už na příliš koncertů nejezdím, zvláště v poslední době spíše sporadicky, nicméně kombinace polské kultovky Besatt, domácí undergroundové stálice Inferno a taktéž domácích Pergamen se zdála být natolik lákavá, že jsem se odhodlal zase jednou zvednout své líné kosti a vyjet na pořádné zlo. O to více ovšem nepotěšil fakt, když hned u vstupu na člověka čekala tabule s nemilým oznámením, že vystoupení Besatt bylo zrušeno, jelikož kapele po cestě vypovědělo službu auto, díky čemuž se pražská zastávka Chaos Tour smrskla na koncert s ryze českými zástupci černěkovového žánru…

Zvukař měl u svého pultíku poměrně vtipnou poznámku, ať s tím nikdo nemluví, protože je hluchý – v případě Dark Seal, kteří si své nástroje vybalili jako první, to vypadalo, že tomu tak doopravdy je. Kapela se vytasila s poměrně solidní muzikou, sice v žádném případě nikterak objevnou, přesto relativně příjemnou, která překvapit nemohla, ale se svým ctěním starých pořádků s pohanským nádechem by docela slušně odsýpala – pokud by jí nedávalo ozvučení tak zabrat. V rychlých momentech se to všechno slévalo a kopáky spolehlivě zabily vše ostatní, v těch pomalejších to zase odnášely kytary, když dostávaly jakousi nepříliš šťastnou ozvěnu. Co do samotného výkonu Dark Seal to bylo spíše standardní vystoupení, které nijak neurazilo ani nenadchlo, taková normálka – v podstatě nešlo o nic víc, než co člověk čeká od rozehřívací skupiny. Jinak se hrálo samozřejmě především z prvotiny “Pagan Thoughts”, nicméně na závěr setu zazněla ukázka i z připravované druhé desky.

Jako druzí se představili Pergamen, aktuálně vystupující v pouze tříčlenné sestavě bicí a dvě kytary, kteří se pódia zhostili o poznání suverénněji, především co se týče zpěváka Benyho, jenž si o podporu publika říct uměl, byť to publikum nějak extrémně početné nebylo… i když vyloženě průserová návštěvnost to myslím také nebyla. Pergamen každopádně sázeli songy hlavně ze své stále ještě aktuální řadovky “Per somnum”, jež byla postupně přehrána téměř celá. Osobně se mi v živém provedení líbila zejména “Ve třetím těle”, která zněla o poznání brutálněji než z desky. Starší kusy se objevovaly spíše sporadicky, ale ke konci zazněl například “Vyhnanec novověku” z předcházející fošny “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen”. Zvuk byl výrazně lepší než v případě Dark Seal, přesto se mi zdálo, že i zde sem tam nějaké vyhrávky trochu zanikaly, avšak to už se přežít (a poslouchat) dalo bez újmy na zdraví či zážitku.

Závěr večera pak patřil karvinské jistotě Inferno, jež je jednou z mála domácích kapel, která má kvalitativně opravdu na to, aby se mohla důstojně postavit na pozici hlavního taháku večera namísto skupiny jako Besatt, což také vcelku logicky koresponduje s tím, že jsou z naší kotliny Inferno jednou z nejžádanějších kapel v zahraničí na poli black metalu (i když poslední dobou jim na paty začínají šlapat mocní Cult of Fire). Podle toho také samozřejmě vypadá i přístup a prezentace – nebýt totiž českých textů, neznalý člověk by si mohl pomyslet, že přijel nějaký kult ze severu. Pódium si Inferno vyzdobili patřičnými proprietami, mezi nimiž nechyběla hora svícnů a oltář, zpoza něhož Adramelech plival své jedovaté texty jako “Navěky požírán krysami” nebo “Svatý jed”. I samotní pánové vypadali patřičně zle, obzvláště kytarista Ska-Gul, jenž byl v kápi zakuklený doslova od hlavy k patě, a přestože se za celý koncert takřka nepohnul, rozhodně se nedá tvrdit, že by jeho výkon nebyl působivý.

Samozřejmě, určitě by se asi našel člověk (a ne jeden), jemuž to celé – všechny ty painty, krev, kápě, hořící svíce, lebky a obrácené kříže – může přijít jako póza nebo něco směšného, ale podle mě – ačkoliv to zdaleka neberu nějak smrtelně vážně – to k tomu tak nějak patří, takové specifikum svého žánru, který je sám o sobě dost specifický i co do hudební složky. Dokud se tedy nejedná o nějaké rozpité namatlané barvičky a amatérismus nejhrubšího zrna, jsem bez problémů schopen to vzít a koncert si užít, přestože stěžejní je pro mne stále muzika, nicméně zvlášť v případě Inferno lze myslím bezpečně tvrdit, že jejich koncertní vystupování úroveň rozhodně má. Na pódiu totiž rozhodně nestáli amatéři, kteří pod roušku undergroundu skrývají své neumětelství, nýbrž kapela, která zcela právem stojí na špici českého ortodoxního black metalu.

Podobní pochybovači ten večer ovšem podle všeho přítomni nebyli a nepočetný hlouček si Inferno užíval plnými doušky, někdy možná až moc vehementně. Samozřejmě, nemám nic proti tomu, ať se každý baví, jak sám uzná za vhodné, z mého osobního úhlu pohledu však nemohu tvrdit, že by mi zrovna black metal – i přes jeho nespornou rychlost a agresi – přišel jako muzika určená k pogování či zběsilému házení hlavou – ale jak říkám, každého věc. Když už ale nic jiného, ještě větší blbost mi přijde zuřivá strkanice těsně vedle poměrně vratkého pultu plného zapálených svícnů, který má skupina na pódiu. Upřímně jsem v několika momentech už myslel, že se poprvé stanu svědkem nefalšovaného koncertního požáru, jelikož po některých nárazech svícny na stole tancovaly snad ještě zuřivěji než vyznavači poga pod ním…

Celkově mám z celého večera trochu smíšené pocity. InfernoPergamen byli samozřejmě výborní a na obě skupiny jsem se podíval rád, o tom žádná, avšak nad akcí, které těsně před začátkem odpadne její hlavní tahák, se malý mráček zklamání vcelku logicky vznášet bude, byť samozřejmě chápu, že to není ničí vina, ale jednoduše pech, že se to takhle sešlo. Osobně mě to mrzí o to víc, že mi Besatt až doposud unikali, a když jsem se konečně rozhodnul vyjet splatit svůj malý dluh, vinou technické závady na autě se tak opět nestalo. Inu, ne každý den je posvícení. Snad příště…

Plakáty původně avizovaly ještě jednu skupinu, slovenské Evil. Nemám ale informace, proč k jejich koncertu nedošlo, nebo jestli k němu došlo ještě po Inferno, jelikož jsem se po posledním songu black metalové kultovky vytratil zastihnout poslední alespoň trochu inteligentní spoj…