Datum: 26.2.2015 Místo: Brno, Kabinet Múz Účinkující: Her Name Is Calla, Inheritance, Tom Morris

Brno podruhé za dva dny. Pokud Sídhe Fest předchozí večer nachystal pekelnou black metalovou výheň, Kabinet Múz se chystal spláchnout post-rockový příval skrývající se pod nenápadným názvem Her Name Is Calla, který se ve výsledku ukázal snad ještě o něco intenzivnější. Ačkoliv obhroublý underground vystřídal sofistikovaný odér hipsterství, některé věci zůstaly stejné – přívětivé vstupné ve výši 150 korun nebo jednoduchá značka fixou na ruku ve stylu „ke kříži přibijte zde“.

Začátek večera se nesl v poklidném, líném duchu. Možná až příliš líném. Brněnské trio Inheritance se zjevilo na pódiu za pět devět, takže v podstatě plus minus v půl deváté, jak bylo původně avizováno. Ale budiž jim odpuštěno, protože se ukázalo, že vážně umí. Těžko popsatelná a těžko předvídatelná směsice post-žánrů a math-rocku koketovala s bluesem, jazzem a dalšími vlivy, k čemuž jim stačila pouze kytara, klávesy s čistým klavírním zvukem a bicí. Pravda, neměl bych zapomínat ani na samplovanou basu, kterou bych sice osobně uvítal živě, ale člověk taky nemůže mít všechno. Zato absence vokálu dala vyniknout pozvolna rozkvétajícím motivům, které svojí precizností a složitostí občas připomínaly spíše prstokladové cvičení. Skutečná technická lahoda, před níž nezbývá než smeknout, avšak jako celek to na mě bylo i přes klavírní melodie přece jen příliš chladné, odtažité a v samém závěru poněkud repetetivní, i když stále velice dobré. Na druhou stranu je dost dobře možné, že jsem jen do hudby Inheritance dostatečně nepronikl, čemuž bych vzhledem k absenci předchozího poslechu vůbec nedivil, tím spíš, že hudba to sama o sobě vskutku nebyla jednoduchá.

Ještě než došla řada na Her Name Is Calla, pódium se jal na několik písní sólově okupovat její frontman Tom Morris s akustickou kytarou. Hřejivé, procítěné písně silně kontrastovaly s předcházející odměřenou tvorbou Inheritance a záhy se ukázalo, že v současném rozpoložení mi jsou také mnohem milejší. Tom docela přesvědčivě ukázal, že i v jednoduchosti je síla, a svůj veskrze civilní výstup nijak zvlášť nekomplikoval. Nicméně i tak se rozhodl překvapit brněnské publikum něčím extra, za čímž účelem si na pódium přizval klavíristku a bubeníka z Inheritance, aby s ním zahráli pár písní, aniž by je předtím společně nazkoušeli, a aby výchozí situace byla co nejvíc fér, Tom vybral píseň, kterou ještě předtím živě nehrál. Klobouk dolů, protože i tohle bylo skvělé a takřka bezchybné.

Ještě jedna, dvě písně sólo a pak už nastal čas pro jméno, za kterým všichni přišli. Her Name Is Calla spustili odhadem lehce po desáté večerní a vzhledem k tomu, že jakž takž naposlouchanou mám poslední desku „Navigator“, která je poměrně klidná, jsem nevěděl, co přesně mám čekat. A to, co jsem dostal, se mnou málem praštilo o podlahu. Čtveřice soustředěná kolem Toma Morrise zarazila do země naprostou většinu post-rocku, který jsem za poslední dva, tři roky viděl, a rozbila mě na kousky. Snad ani nepočítám civilní vystupování kořeněné Morissovým humorem, protože tohle bylo hudebně naprosto neskutečné. Pracně budované stěny z kytarových riffů a hluku byly bořeny a nahrazovány klavírními melodiemi ze zcela opačného spektra. Vzájemný dialog těchto protikladů se zcela přirozeně doplňoval a vytvářel strhující momenty i chvíle, kdy stačilo oddaně svěsit hlavu a pouze nasávat energii, jež prýštila ze stage.

Po zhruba hodině a čtvrt se už kapela chtěla rozloučit poklidným rozhovorem akustické kytary, banja, houslí a baskytary, který živě prezentuje jen málokdy, avšak mohutný aplaus ji donutil zůstat na pódiu a hrát. Z „couple more songs“ se i přes technické potíže s Morrisovou kytarou vyklubal víc než jen pár písní, a i když se lidé vzhledem k pokročilé hodině (navrch na začátku týdne) začínali postupně vytrácet, atmosféra naopak stále gradovala. Když už se zdálo, že po neskutečně vypjatém a emotivním závěru, v němž padaly činely a kytara vazbila, seč mohla, konečně přijde konec, se Her Name Is Calla ještě naposledy vrátili, aby přidali „New England“. Teprve pak se po téměř hodině a tři čtvrtě dlouhém setu mohli odebrat do backstage — nejspíš i proto, že Tom snad už neměl ani na co hrát, protože po všem tom hlukovém trýznění se jeho kytara netvářila, že by se jí ještě chtělo vyluzovat jakékoliv zvuky.

Britové ukázali, že umí být tvrdí a divocí stejně jako klidní, všeobjímající a nesmírně osobní. Už tak skvělý koncert podtrhl skvěle čitelný, plný zvuk i nadšené publikum, kterému nejspíš se ani nechtělo domů. Skoro jako by nikdo z přítomných nechtěl věřit, že už je vážně konec. Jenže byl, a tak nezbylo než na pár hodin usnout a v nechutně brzkou hodinu vstát, vydat se na cestu směr Praha a po celou tu dobu strávenou ve vlaku zpracovávat, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Tak intenzivní to bylo.