Archiv štítku: Inquisition

Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith

Inquisition - Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro: The Force Before Darkness
02. From Chaos They Came
03. Wings of Anu
04. Vortex from the Celestial Flying Throne of Storms
05. A Black Aeon Shall Cleanse
06. The Flames of Infinite Blackness Before Creation
07. Mystical Blood
08. Through the Divine Spirit of Satan a Glorious Universe Is Known
09. Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
10. Power from the Center of the Cosmic Black Spiral
11. A Magnificent Crypt of Stars
12. Outro: The Invocation of the Absolute, the All, the Satan
13. Coda: Hymn to the Cosmic Zenith

Hrací doba: 56:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Inquisition jsou samozřejmě kapelou, jakou není nutno představovat. V rámci blackmetalové scény to platí už dlouho, v rámci metalové scény obecně to v posledních letech začalo platit rovněž. Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale zdá se mi, že od doby, co Inquisition přešli pod značku Season of Mist (a tento přechod s tím jistě bude souviset), tak je o nich mnohem víc slyšet a pronikli i k posluchačům, kteří se nerekrutují z fanatických uctívačů černého kovu.

Takový stav se samozřejmě nemusí nijak podepsat na kvalitě vlastní tvorby. Přesto se nemohu zbavit neodbytného pocitu, že alba Inquisition, která vyšla už pod hlavičkou Season of Mist, jsou prostě o něco slabší než opusy, jaké duo DagonIncubus vydávalo těsně předtím. Jistě je možné, že nástup k větší firmě (přeci jen – před Season of Mist Inquisition vydávali u No Colours Records a Hells Headbangers Records, což jsou úplně jinačí kalibry co do příslušnosti k metalovému undergroundu) s poklesem nijak nesouvisí a jedná se jen o souhru okolností, ale nakonec je to vlastně jedno. Výsledek je totiž stejný.

Nepočítáme-li reedice kompletního katalogu, tak Inquisition pod hlavičkou Season of Mist doposud vydali dvě desky – „Obscure Verses for the Multiverse“ v roce 2013 a čerstvě „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“, které vyšlo před měsícem. A vzhledem k tomu, že jsem v předcházejícím odstavci použil plurál a řekl alba, nikoliv jen album, je asi zřejmé, že onen stav, že už to prostě není ono, se vztahuje i na letošní novinku.

Nechápejte mě špatně, „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ v žádném případě není špatná nahrávka. Baže, co by za takovýhle materiál mnozí jiní dali! Inquisition si bezesporu udržují svůj rozpoznatelný ksicht, udržují si i nemalou laťku kvality. Na fošně je spousta povedených riffů, jsou tu i zajímavé momenty a skvělé motivy, Incubus se svou bicí artilerií opětovně předvádí přísný diktát a samozřejmě nesmí chybět ani typický Dagonův kvákavý vokál. Jako celek se „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ poslouchá více než dobře – když tedy pominu trochu připosraný slitý mix, díky němuž jsem měl zpočátku problém to vůbec doposlouchat.

Když je všechno zdánlivě na svém místě, co je tedy špatně? Klidně si říkejte, že je to vůči aktuální tvorbě Inquisition nefér, ale problém tkví v tom, že starší věci prostě a jednoduše byly mnohem lepší a působivější. „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ je pohoda, nesere mě to, ale když si hned vzápětí pustím „Nefarious Dismal Orations“ nebo „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“, tak je to prostě jiná liga. Na novince postrádám dechberoucí momenty, chybí mi ty naprosto fenomenální melodie, při nichž běhal mráz po zádech a které ještě před pěti lety na „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ kapela sypala jak na běžícím páse. Ty vole, dokonce i ten žábí vokál býval ještě kvákavější. Dřívější materiál byl svou kvalitou docela jinde. Na „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ – stejně jako na „Obscure Verses for the Multiverse“ – si Inquisition jen udržují pohodlný standard. V jejich případě je i tohle samotné dostačující k solidní fošně, která šlape zodpovědněji než kurva na E55. Ale nemůžu za to nadšeně tleskat, když vím, že Inquisition umí i mnohem lépe – zvlášť pokud jsem si docela jistý, že na to pořád mají. Že by prostě usnuli na vavřínech a vystačili si jen s tím standardem, když jim za to nesoudná většina fanoušků a samozvaných kritiků beztak bude lízat prdele?

Inquisition

Dobrá, abych jen nepíčoval, tak musím uznat, že tu jsou i povedené kusy. Zajímavá je „A Black Aeon Shall Cleanse“, v níž Inquisition dokazují, že jim bude fungovat i vlastně úplně primitivní kytarový motiv. Hodně se mi líbí „The Flames of Infinite Blackness Before Creation“ s parádními melodiemi patřícími k tomu málu, co se může srovnávat se staršími majstrštyky. Za mě asi nejlepší píseň novinky. Vcelku povedená je i titulka „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“, v níž se taktéž objevují parádní kytarové nápady. Obecně nejsilnější je právě střed alba mezi pátou a devátou skladbou, jelikož „Mystical Blood“ má taktéž docela koule a „Through the Divine Spirit of Satan a Glorious Universe Is Known“ se blýskne alespoň zajímavým sólem. Oproti tomu nejslabší mi přijde začátek nahrávky, protože „From Chaos They Came“„Wings of Anu“ se docela rychle ohrají.

Obecně vzato se k „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ stavím poněkud rozporuplně. Pořád je to solidní album, na němž se nacházejí i velmi kvalitní nápady. Dojem ovšem kazí pocit, že je to vlastně pohodlná sázka na jistotu, jež se nemůže rovnat deskám, na nichž si Inquisition svůj kultovní status vybudovali. Samozřejmě, nemám problém „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ poslouchat, ale na rovinu říkám, že vracet se k tomu nebudu a po takovém „Nefarious Dismal Orations“ prostě vždycky sáhnu mnohem radši.


Druhý pohled (Onotius):

Nová deska amerických Inquisition je opět výtečnou porcí pravé vybroušené blackmetalové démoničnosti. Stylový klenot, jenž by měl být pro každého žánrového nadšence naprostou povinností. Tentokrát možná o špetku méně agresivní a lépe balancující mezi chytlavě atmosferickým a drtivě blasfemickým, především se ale stále jedná o neskutečně kvalitativně vyrovnané dílo. Dagon je opravdu fenomenální riffotvůrce a nyní snoubí cit pro agresi a atmosféru ve formě, v níž mi přijde hudba Inquisition ještě o špetku přístupnější než kdy dřív. Tomu také napomáhá především dobrá zvuková produkce. Trochu mi poslech „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ evokuje pocity z poslední Mgły – ačkoliv se v jistém smyslu může jejich charakteristický rukopis zdát až sázkou na jistotu, je to vlastně takový koncentrát všeho, co mě vždy na na tvorbě kapely bavilo.

Inquisition

Jakmile dohraje intro a spustí hitovka „From Chaos They Came“, je slyšet, jak krásně muzika koresponduje s precizním obalem. Oproti epičnosti takového „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ trochu návrat ke konzervativnější žánrové temnotě, ovšem prezentované tak šikovně, že je schopna posluchače omotat kolem prstu neskutečně rychle. Přechody mezi rychlými náklepy a chytlavými střednětempými pekelnými meditacemi fungují plynule. Ať už přímočará „Mystical Blood“, „A Magnificent Crypt of Stars“, „Vortex from the Celestial Flying Throne of Storms“ či atmosferičtějí „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“, vše je na desce krásně v rovnováze a funguje ďábelsky. Ať už se jedná o hutné, melodické, propracované i minimalistické pasáže, vše až do ambientního závěru působí skvěle. Pravda, trochu nerozumím, proč je závěr alba rozdělen na dvě outra, která spolu trochu nekorespondují, ale vzhledem ke kvalitě materiálu je to vada opravdu marginální.

Inquisition

Co se týče diskografie Inquisition, „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ zřejmě zůstane v mých očích nepokořeno, neboť to působilo přeci jen různoroději a celkově disponovalo o něco více mysteriózní atmosférou. Přesto je však novinka zatraceně povedeným dílem, které se rozhodně v mém playlistu neztratí. Vybroušená žánrová deska, co víc dodat.


Redakční eintopf #92 – srpen 2016

Inquisition - Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
Nejočekávanější album měsíce:
Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith


H.:
1. Darkher – Realms
2. Door into Emptiness – Wave
3. Hypnopazūzu – Create Christ, Sailor Boy

Kaša:
1. Sodom – Decision Day
2. Bloody Hammers – Lovely Sort of Death

Atreides:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone

Skvrn:
1. Imperium Dekadenz – Dis Manibvs
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Russian Circles – Guidance

Onotius:
1. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
2. Russian Circles – Guidance

Metacyclosynchrotron:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Temple Nightside – The Hecatomb

Jak vidno, srpen je docela paradoxní měsíc. Část redakce si totiž neustále stěžuje na jakousi okurkovou sezónu a že vychází velké hovno a tak kdesi cosi. Oproti tomu druhá část redakce nemá s nějakým vybíráním zajímavých nahrávek žádný problém, a dokonce jsou i tací, co si výskají, že tentokrát je to jakože pecka. Následující řádky vám třeba pomohou si vybrat, na jakou stranu se přikloníte.

Přejdeme-li k řeči konkrétních alb, pak je vítěz vcelku jasný, protože hned několik redaktorů sází na „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ od mocného blackmetalového kultu Inquisition. Relativně vysoko v očekávání však vystoupali i The Wounded Kings, na jejichž novinku „Visions in Bone“ se díky různým odkladům čeká už nějaký ten měsíc, ale vše nasvědčuje tomu v srpnu se příznivci doomového okultismu a drog konečně dočkají…


H.

H.:

Původně jsem chtěl svůj srpnový eintopf začít prohlášením, že se nejedná o nějaké extrémní hody, ale několik zajímavých věcí se přeci jen najde. Čím více se ale tento měsíc přibližoval, tím více na mě vyskakovaly desky, na něž se skutečně těším. Co vám budu povídat, nakonec to dopadlo tak, že mi tři sloty byly málo a musel jsem proškrtávat a rozmýšlet se, co sem napsat. Po zralé úvaze jsem třísložkový koktejl namíchal následovně:

To nejzajímavější je pro mě „Realms“ od jednočlenného dámského projektu Darkher. Jeden nejmenovaný kolega Atreides jej bez znalosti bližších okolností v dobovém reportu z Prophecy Festu předem odsoudil jako „neofolkovou verzi Myrkur“ a vůbec se na to nešel podívat. Nicméně my, kteří jsme slyšeli dva roky staré EP „The Kingdom Field“, víme, že pravda je jinde a že se můžeme těšit na porci působivé a sugestivní atmosféry. A ti z nás, kdo už měli tu čest s první ukázkou „Wars“, tušíme, že „Realms“ s dost velkou pravděpodobností prostě nezklame.

Na druhou příčku na poslední chvíli proklouzli běloruští Door into Emptiness. Tahle zvláštní formace zraje jako víno a čím novější počin, tím lepší to je. Poslední dvě alba „Radio Ja“ a „Znaki rabizny płyni lipenia“, na nichž dvojice pomalu začala opouštět metal a namířila si to do experimentálnějších vod, byla tuze zajímavá a následně vydaná kolaboračka „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“ už je regulérně fantastická. Minimalistický přebal novinky „Wave“ značí, že experimentální cesta snad bude pokračovat, takže očekávání jsou jasná – potvrdit vzrůstající kvalitu!

Na pozici třetího nejočekávanějšího alba srpna jsem nakonec nedal jistou kultovní blackmetalovou formaci, o níž hovoří mnozí kolegové. Zvítězila totiž zvědavost, již jitří nový projekt Hypnopazūzu. V něm se spolu potkávají David TibetCurrent 93 a Martin „Youth“ GloverKilling Joke, přičemž zejména k tvorbě toho prvního jmenovaného chovám ohromný respekt. První hudební ukázky mě neskutečně navnadily, minimálně „Magog at the Maypole“ je beze srandy fenomenální (ale „Night Shout, Bird Tongue“ je rovněž skvělá!), takže jsem prostě strašně zvědavý na to, co deska „Create Christ, Sailor Boy“ přinese. A tajně doufám v hypno(pazūzu)tický zážitek.


Kaša

Kaša:

Letošní srpen zdá se být asi nejslabším měsícem v roce. Čím výše rtuť teploměru šplhá, tím méně zajímavých desek se dostane na průměrného metalového fanouška, jako je moje maličkost, a letos tomu není jinak. Ať počítám, jak počítám, v síti mi tentokrát uvízly dva novinkové počiny, ovšem ani v jednom případě nemůžu říct, že bych se s blížícím datem vydání nemohl samou natěšeností vyspat.

Tím prvním budiž již čtvrtý počin amerických retro rockerů Bloody Hammers, „Lovely Sort of Death“. Nemám sice naposlouchanou každou minutu tvorby tohoto dua, ovšem minulé album mě bavilo, a protože tenhle typ hudby mám rád, tak k plánovému zářezu do diskografie už přistupuji trochu jinak a na poslech se zdravě těším. Uvidíme zanedlouho, protože Bloody Hammers se o slovo přihlásí hned zkraje měsíce.

Ještě o malý kus pozorněji vyhlížím německé klasiky Sodom a jejich další placku, která se bude jmenovat „Decision Day“. Nevěřím, že by Tom Angelripper a jeho drtička kostí měla šanci něčím mě vyloženě překvapit, ale když už nic, tak očekávám klasickou nálož drtivě rychlých riffů, nenávistných textů a smrtící rytmiky. Na to mají pánové pořád talentu na rozdávání, a pokud si odmyslím fakt, že „Decision Day“ bude jen další variace na starou písničku, tak jim v podstatě není co vytknout, protože jim to hraje pořád dobře. A jestli budu moct totéž říct i po poslechu „Decision Day“, tak na to si musím počkat na konec sprna, kdy album vychází.


Atreides

Atreides:

Okurková sezóna zasáhla i měsíc srpenec… Takže buď mé oči uzřely pouze jedinou nahrávku, u které jsem si takřka jistý, že za to bude stát, nebo jsem slepý jak patrona. Onou nahrávkou je nová deska Britů The Wounded Kings a já jsem náramně zvědavý, co se z ní vyloupne po změně za mikrofonem – z jejich dosavadní diskografie jsem zatím vyzobal hlavně alba s uhrančivou Sharie Neyland a upřímně mě zajímá, jak se vokál jejího předchůdce promítne do atmosféry nahrávky. Tak či onak však věřím tomu, ze tahle kapela špatné album nahrát neumí.


Skvrn

Skvrn:

Prázdniny mají jasného vítěze – je jím srpen. Bez dlouhého váhání, bez diskuze. Osmý kalendářní měsíc boduje, a to jak počtem očekávaných nahrávek, tak i jejich předpokládanou kvalitou. Vybírat je tentokrát zatraceně těžké, a já vše tudíž podřizuji citu a momentální náladě. Číslo jedna nakonec přenechávám německé dvojici Imperium Dekadenz. Stejně jako na minulých řadovkách očekávám kvalitně odvedenou blackmetalovou práci se silnou atmosférou a jasně rozpoznatelným rukopisem, jímž se Němci dokázali oddělit od žánrové masy. Nedočkavci již mohou poslouchat první dvě zveřejněné skladby, ti další (včetně mě) si počkají na celek. Imperium Dekadenz zpravidla bodují skrze něj.

I dál se budu držet osvědčených stálic, ostatně jakým jiným slovem výstižněji označit americké černokněžníky Inquisition. Od nové desky nelze čekat nic víc než další stvrzení kvalit, a pakliže to dopadne právě tak, budu spokojen a novinku zase nějaký ten čas s radostí přetáčet. A místo třetí? Nakonec jsem jej přenechal post-metalovým Russian Circles. Poslední „Memorial“ byla výborná věc a i starší desky občas přejíždím, i když si u nich až příliš často říkám, že s uceleným formátem (na rozdíl od dvou předešlých spolků) mají místy trochu problém a některé songy působí až příliš dominantně. Každopádně i tenhle jev má svou kladnou stránku – na koncertech je člověk za takové parádní pecky vážně vděčný. Uvidíme, jak na tom bude novinkové „Guidance“, uvidíme, jak dopadne na listopad ohlášený koncert. Uvidíme se?


Onotius

Onotius:

V porovnání s až tragicky prázdným červencem je srpen přeci jen trochu kloudnější, avšak nějakého oslnivého výběru se asi také nedočkáte. Okurková sezóna pokračuje, naštěstí ale přeci jen už v trochu vlídnějším duchu. Nakonec jsem tedy vybral alespoň dvojici desek, které by rozhodně stálo za to neminout. První z nich je novinka kolubijsko-amerických Inquisition, jejichž „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ vyjde koncem měsíce. Tohle duo disponuje naprosto vybroušeným stylem, který musí udolat každého milovníka pravého black metalu. A nebude-li materiál oproti předchůdcům zaostávat, máme se skutečně na co těšit. Na druhou příčku bych umístil chystanou desku „Guidance“ od Russian Circles, jejichž instrumentální post-rock minule o něco zhutněl a zexperimentálněl, tak jsem zvědav, do jakých vod se vrhnou letos.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Po minulém mrdkózním eintopfu (Cradle of Filth teda žádná sláva) jsem celkem rád, že mám do dnešní trojky co naházet. I když žádné pecky ze kterých bych si drásal krk, stále ne a ne vyjít. Mám ale jasno, že šanci dám třeba druhému albu australských Temple Nightside. Ty lze chápat jako paralelní deathovou kapelu k již recenzovaným Ill Omen a z těch dvou rozhodně upřednostňuji blackmetalový band. Ale dobrý pocit z posledního splitka s Vassafor mi napovídá, že by „The Hecatomb“ mohlo slušně ukojit můj hlad po svinském, hnusném, temném, zkurveném, sepulchrálním metalu smrti. Za poslech budou stát i noví Inquisition, i když po minulé desce mám trochu obavy. Ne, že by snad byla marná, ale prostě mě nebavila. No, a snad bychom se ke konci srpna mohli konečně (!) dočkat nového alba doomařů The Wounded Kings, „Visions in Bone“, které mělo vyjít už nějak zpočátku roku, ale kdo ví, co se vyjebalo. První, už dávno vypuštěná ukázka mi přišla taková nijaká, ale hluboce doufám, že takové nebude i album. Poslední fošnu The Wounded Kings se zpěvákem Georgem Birchem„The Shadow Over Atlantis“ – jsem v posledních týdnech sjížděl docela fanaticky, takže se na novinku těším fest (což nakonec může být i kámen úrazu, uvidíme).


Inquisition, Archgoat, Ondskapt

Inquisition poster
Datum: 22.1.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Archgoat, Blackdeath, Inquisition, Ondskapt

H.: Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice DagonIncubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.

H.: Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…

H.: Jako první se slova ujala ruská smečka Blackdeath, jejíž fošnu s nádherným názvem “Satan macht frei” jsem svého času točil jak blázen, ačkoliv ve skutečnosti muzika téhle kapely žádný extrémní zázrak není. Naživo jim ten jejich špinavý black metal ovšem docela šlapal… začátek se nesl v syrovějším duchu, ale ke konci padly i dvě trochu melodičtější věci (na poměry Blackdeath, samozřejmě), takže to nebyla jen jednotvárná sypačka. Samotná kapela taktéž docela zábavná, ať už šlo o kytaristu Abysslookera, jenž na svou kytaru hrál docela s nasazením, jeho bráchu Para Belluma, který ovšem víc než výkonem bavil spíš čapkou à la Milan FrasLaibach, nebo bubenici Mayu, která se s tím taky nemazala a uměla slušně zasypat. Sice nemůžu tvrdit, že by to byl nějak zvlášť geniální a nezapomenutelný koncert, ale kdybych zase řekl, že jsem se při vystoupení Rusů nebavil, tak bych kecal. Rozjezd večera se tedy povedl slušně a dál už mělo přijít skutečné peklo…

Ježura: Od Blackdeath jsem sice neočekával vlastně nic, ale díky páně šéfredaktorovu těšení jsem nakonec naznal, že by to třeba mohlo být zajímavé, a tak jsem byl docela zvědavý, jak se s tím pánové a dáma poperou. A nakonec to určitě nebylo špatné. Prostě takový oukej black klasického střihu ve slušném provedení, ale rozhodně žádný velký zázrak. Kapele to odsýpalo přijatelně, ale že bych se zase nějak bavil, to také říct nemůžu. Popravdě jsem vlastně většinu setu strávil očumováním pohledné slečny za bicí soupravou a vlastní muzika mě až na pár zajímavých momentů nijak extra nezaujala. Na rozjezd však Blackdeath zafungovali obstojně, o tom žádná.

H.: Upřímně jsem se těšil na všechny čtyři kapely, kdybych měl ovšem předem vybrat jen jednoho největšího favorita, ukázal bych na švédské démony Ondskapt – mimo jiné i kvůli příslibu, že na tomto turné budou přehrávat svůj mocný debut “Draco sit mihi dux”, což byl prostě tahák jako prase. O to větší pak bylo rozčarování ze samotného výsledku, byť to do jisté míry asi nebyla chyba kapely. Že si Acerbus za celý koncert nebyl schopen srovnat mikrofon, dejme tomu, to byl třeba umělecký záměr… špatný zvuk už ale asi uměleckým záměrem nebyl. Trpěl hlavně vokál, který byl slyšet spíš tak trochu náhodně, někdy ano, někdy ne. První dvě písně byly naprosto zabité a možná někde až u “III” to jakž takž začalo fungovat, byť oproti tomu, jak silné je tohle z desky, to nebylo skoro nic. Kromě toho většinu vystoupení svítila muzikantům do obličeje světla, což dost brutálně žralo hlavně bubeníka E. L., jenž hned po prvním songu gestikuloval, aby to někdo zhasnul a později se zvedl, aby to šel vysvětlit osobně. Technické problémy však evidentně pokračovaly, takže to nakonec dopadlo tak, že E. L. před poslední skladbou nasraně seknul paličkami a opustil pódium. Kolegové jej docela překvapeně následovali, takže finální “VI” nakonec vůbec nezazněla. Řečeno v krátkosti – špatný zvuk, nasraná kapela a z toho plynoucí nepovedené vystoupení, což nezachránil ani Acerbus se svým zlo-převlekem, díky němuž musel vykrást snad půlku nějaké kostnice. Mluvit o zklamání je v tomhle případě rozhodně na místě, jelikož u Ondskapt byla očekávání setsakra vysoko.

Ježura: Ondskapt, to je stran tohoto koncertu velké téma. Vlastně všichni z mého okolí, co se na jejich vystoupení vážně těšili, posléze nešetřili kritikou. Jenže já tentokrát musím oponovat, protože se mi to líbilo. Ono to asi bude tím, že ze studiovek Ondskapt neznám vůbec nic, ale i přes mizerně nazvučený vokál jsem si to nakonec užil velmi obstojně. Podle všeho je totiž “Draco sit mihi dux” tak výtečná fošna, že mě zaujala i v takhle osekané podobě. Jasně, je vážně škoda, že si to Onskapt takhle vyžrali, a předčasný odchod bubeníka (který mimochodem sypal úplně fantasticky) také nepotěšil, ale přesto na mě pánové zanechali dobrý dojem a příště se k návštěvě jejich vystoupení určitě nenechám dlouho přemlouvat. Jestli se totiž ten reparát podaří, bude to opravdu pecka.

Ondskapt

H.: Že celý večer nemusí být ještě kompletně pohřbený, to hned vzápětí dokázali severští rouhači Archgoat se svým násilným black/death metalem se záhrobním murmurem. Finové to drtili až nelidsky dobře a ten jejich agresivní nářez doslova zabíjel, což bylo vidět i na vydatném kotli, který se rozjel hned při první sypačce. Sice nechápu, jak může někdo pogovat zrovna na tenhle typ hudby, ale nejspíš to asi někdo vidí jinak než já. Všichni tři muzikanti do toho sice jeli naplno, ale speciální zmínku si zaslouží především bubeník Sinisterror, protože to byl řezník jako svině a žhavil bicí soupravu doběla. I zvuk byl zrovna v případě Archgoat přinejmenším poslouchatelný, takže Finům nestálo nic v cestě k titulu suverénně nejlepší skupiny večera.

Ježura: Říkám si, že už budu asi trochu za vola, když ani Archgoat nepatří ke kapelám, které bych znal, natož je měl naposlouchané, ale co se dá dělat. Nicméně právě Archgoat rovněž předvedli ukázkový případ toho, jak se získávají noví fanoušci – od začátku do konce totiž zabíjeli jako by se nechumelilo. Zničující riffy, zběsilé sypačky a výtečná pódiová prezentace (Sinisterror byl vážně naprosto famózní) podpořené solidním zvukem a poměrně slušně fanatickým přístupem fanoušků se postaraly o objektivně nejlepší vystoupení večera. Byla to prostě šleha jako kráva, nic míň.

H.: No, vzhledem k tomu, že jsem už dopředu prozradil, že nejlepší vystoupení akce předvedli Archgoat, je asi jasné, že na Inquisition se opětovně něco podělalo. A jak jistě správně tušíte, samozřejmě to byl zase zvuk. Jenže jestli byl zvuk u Ondskapt špatný, tak tohle bylo ještě mnohem horší, jelikož to, co lezlo z beden, byla s prominutím neposlouchatelná mrdka. Nikdy v životě bych neřekl, že jedna kytara a jedny bicí jdou nazvučit takhle prasácky, protože to byla fakt šílenost a poslouchat se to prostě nedalo. Zejména Dagonova kytara byla naprosto zabitá a hlavně byla totálně nečitelná i v momentech, kdy hrál Dagon sám, což jsem snad ještě nikdy nezažil. Navíc to nebylo dáno tím, kde jsem stál, protože jsem vyzkoušel snad všechny pozice v sále – vlevo, vpravo, vepředu, vzadu, uprostřed a všude na hovno. V tomhle klubu jsem byl už mnohokrát, ať už šlo o současnou Novou Chmelnici nebo předchozí Exit Chmelnice před přestavbou, ale ještě nikdy jsem tady neslyšel takhle extrémně špatný zvuk, jako byl tentokrát na Inquisition.

H.: Což o to samotní Inquisition byli skvělí a bylo vidět, že je tohle kultovní duo na pódiu naprosto suverénní, mělo to šťávu a klidně by to mohlo mít i atmosféru… ale prostě nemělo, když songy z alb, která znáte téměř nazpaměť, pomalu nejdou poznat a když ty charakteristické melodie kapely znějí, jak když sere pes. Říkám to nerad, protože mám tuhle skupinu vážně rád a třeba “Nefarious Dismal Orations” nebo “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” jsou absolutně kulervoucí fošny, ale i oni byli nemalým zklamáním, byť v tom byli nevinně, protože oni sami hráli suprově.

Ježura: Vzhledem k tomu, co jsem tu povídal o své znalosti předchozí trojice kapel, je asi nasnadě, že to byli Inquisition, na které jsem přišel a na které jsem se těšil suverénně nejvíc. Tedy ne, že bych je měl najeté tolik jako někteří jiní, ale o kvalitách produkce této americko-kolumbijské dvojice prostě nelze vést debatu, takže když člověk dostane příležitost vidět Inquisition konečně jinak než za zadních částí po strop narvané třetí stage na Brutal Assaultu, těžko se odolává. Očekávání byla tedy vysoká a mé uspokojení ve výsledku také, i když si s odstupem nejsem moc jistý proč. Vystoupení Inquisition jsem si vážně užil a od chvíle, kdy jsem se dostal do první řady, to platí dvojnásob, protože jsem se dostal do rauše a akorát mlátil hlavou. A v tom rauši mi pak ani nevadilo, že Dagonův žabí vokál není vůbec slyšet a větší část melodií také nějak zaniká. Nějak tedy nevím, jak to mám celé zhodnotit. Ale co, i když to mělo jisté (a vlastně docela podstatné) vady na kráse, užil jsem si to fakt parádně a výkon samotných Inquisition také nesnese výtku, takže palec nahoru a příště si dám ochotně repete.

H.: Z akce, která měla letošní sezónu odpálit ve velkém stylu, tak člověku zůstal hodně rozporuplný pocit. Archgoat sice vraždili a Blackdeath byli v pohodě, ale Inquisition byli zklamáním a Ondskapt neměli daleko k průseru. Sestava byla papírově extrémně silná, nicméně večer přesto zůstal daleko za očekáváním, i když hlavní vinu na tom nenesou kapely, ale zvuk. Avšak i tak je to obrovská škoda, protože tenhle line-up měl potenciál přinést mnohem větší zážitek…

Ježura: Pokud mám hodnotit akci jako celek, budu o kousek smířlivější než H. Je sice pravda, že to mohlo být o pořádný kus lepší, ale díky své neznalosti třech čtvrtin lineu-pu (budiž blahoslavena!) nemusím trpět nenaplněným očekáváním. Pro mě to byla prostě zdařilá black metalová akce a vynaložených nákladů rozhodně nelituji, i když to páteční ráno v práci bylo po třech hodinách spánku poměrně krušné.


Brutal Assault 19 (čtvrtek)

Brutal Assault 19
Datum: 7.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation

Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.

Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.

Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.

Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.

Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.

Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.

Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…

Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.

Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.

Setlist Red Fang:
01. DOEN
02. Throw Up
03. Malverde
04. Crows in Swine
05. Blood Like Cream
06. Into the Eye
07. Wires
08. No Hope
09. Prehistoric Dog

Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.

Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.

Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.

Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.

Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.

Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.

Setlist Slayer:
01. Hell Awaits
02. The Antichrist
03. Necrophiliac
04. Mandatory Suicide
05. Hate Worldwide
06. War Ensemble
07. Postmortem
08. Captor of Sin
09. Disciple
10. Seasons in the Abyss
11. Dead Skin Mask
12. Raining Blood
13. Black Magic
14. South of Heaven
15. Angel of Death

Ježura: Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…

Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.

Setlist God Is an Astronaut:
01. Echoes
02. The End of the Beginning
03. Calistoga
04. Forever Lost
05. Worlds in Collision
06. From Dust to the Beyond
07. Dark Passenger
08. Red Moon Lagoon
09. Suicide by Star
10. Route 666

Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.

Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.

Setlist Children of Bodom:
01. Silent Night, Bodom Night
02. Hate Me!
03. Bodom Beach Terror
04. Halo of Blood
05. Living Dead Beat
06. In Your Face
07. Angels Don’t Kill
08. Are You Dead Yet?
09. Lake Bodom
10. Hate Crew Deathroll
11. Downfall

Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.

Setlist Architects:
01. Gravedigger
02. C.A.N.C.E.R.
03. Naysayer
04. Early Grave
05. The Devil Is Near
06. Youth Is Wasted on the Young
07. Broken Cross
08. Dead Man Talking
09. These Colours Don’t Run

Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Forsaker
03. Dead Letters
04. Ghost of the Sun
05. Soil’s Song
06. My Twin
07. Lethean

Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).

Setlist Gehenna:
01. The Shivering Voice of the Ghost
02. Death Enters
03. Flames of the Pit
04. Death to Them All
05. Pallbearer
06. Devils Work
07. The Decision

Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.

Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.

Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.