Američané Inquisition hlásí, že začali s natáčením své další studiové desky. Tento následovník počinu „Obscure Verses for the Multiverse“ (2013) by měl vyjít v příštím roce.
Archiv štítku: Inquisition
Inquisition, Archgoat, Ondskapt
 |
| Datum: 22.1.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Archgoat, Blackdeath, Inquisition, Ondskapt
|
H.: Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice Dagon–Incubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.
H.: Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…
H.: Jako první se slova ujala ruská smečka Blackdeath, jejíž fošnu s nádherným názvem “Satan macht frei” jsem svého času točil jak blázen, ačkoliv ve skutečnosti muzika téhle kapely žádný extrémní zázrak není. Naživo jim ten jejich špinavý black metal ovšem docela šlapal… začátek se nesl v syrovějším duchu, ale ke konci padly i dvě trochu melodičtější věci (na poměry Blackdeath, samozřejmě), takže to nebyla jen jednotvárná sypačka. Samotná kapela taktéž docela zábavná, ať už šlo o kytaristu Abysslookera, jenž na svou kytaru hrál docela s nasazením, jeho bráchu Para Belluma, který ovšem víc než výkonem bavil spíš čapkou à la Milan Fras z Laibach, nebo bubenici Mayu, která se s tím taky nemazala a uměla slušně zasypat. Sice nemůžu tvrdit, že by to byl nějak zvlášť geniální a nezapomenutelný koncert, ale kdybych zase řekl, že jsem se při vystoupení Rusů nebavil, tak bych kecal. Rozjezd večera se tedy povedl slušně a dál už mělo přijít skutečné peklo…
Ježura: Od Blackdeath jsem sice neočekával vlastně nic, ale díky páně šéfredaktorovu těšení jsem nakonec naznal, že by to třeba mohlo být zajímavé, a tak jsem byl docela zvědavý, jak se s tím pánové a dáma poperou. A nakonec to určitě nebylo špatné. Prostě takový oukej black klasického střihu ve slušném provedení, ale rozhodně žádný velký zázrak. Kapele to odsýpalo přijatelně, ale že bych se zase nějak bavil, to také říct nemůžu. Popravdě jsem vlastně většinu setu strávil očumováním pohledné slečny za bicí soupravou a vlastní muzika mě až na pár zajímavých momentů nijak extra nezaujala. Na rozjezd však Blackdeath zafungovali obstojně, o tom žádná.
H.: Upřímně jsem se těšil na všechny čtyři kapely, kdybych měl ovšem předem vybrat jen jednoho největšího favorita, ukázal bych na švédské démony Ondskapt – mimo jiné i kvůli příslibu, že na tomto turné budou přehrávat svůj mocný debut “Draco sit mihi dux”, což byl prostě tahák jako prase. O to větší pak bylo rozčarování ze samotného výsledku, byť to do jisté míry asi nebyla chyba kapely. Že si Acerbus za celý koncert nebyl schopen srovnat mikrofon, dejme tomu, to byl třeba umělecký záměr… špatný zvuk už ale asi uměleckým záměrem nebyl. Trpěl hlavně vokál, který byl slyšet spíš tak trochu náhodně, někdy ano, někdy ne. První dvě písně byly naprosto zabité a možná někde až u “III” to jakž takž začalo fungovat, byť oproti tomu, jak silné je tohle z desky, to nebylo skoro nic. Kromě toho většinu vystoupení svítila muzikantům do obličeje světla, což dost brutálně žralo hlavně bubeníka E. L., jenž hned po prvním songu gestikuloval, aby to někdo zhasnul a později se zvedl, aby to šel vysvětlit osobně. Technické problémy však evidentně pokračovaly, takže to nakonec dopadlo tak, že E. L. před poslední skladbou nasraně seknul paličkami a opustil pódium. Kolegové jej docela překvapeně následovali, takže finální “VI” nakonec vůbec nezazněla. Řečeno v krátkosti – špatný zvuk, nasraná kapela a z toho plynoucí nepovedené vystoupení, což nezachránil ani Acerbus se svým zlo-převlekem, díky němuž musel vykrást snad půlku nějaké kostnice. Mluvit o zklamání je v tomhle případě rozhodně na místě, jelikož u Ondskapt byla očekávání setsakra vysoko.
Ježura: Ondskapt, to je stran tohoto koncertu velké téma. Vlastně všichni z mého okolí, co se na jejich vystoupení vážně těšili, posléze nešetřili kritikou. Jenže já tentokrát musím oponovat, protože se mi to líbilo. Ono to asi bude tím, že ze studiovek Ondskapt neznám vůbec nic, ale i přes mizerně nazvučený vokál jsem si to nakonec užil velmi obstojně. Podle všeho je totiž “Draco sit mihi dux” tak výtečná fošna, že mě zaujala i v takhle osekané podobě. Jasně, je vážně škoda, že si to Onskapt takhle vyžrali, a předčasný odchod bubeníka (který mimochodem sypal úplně fantasticky) také nepotěšil, ale přesto na mě pánové zanechali dobrý dojem a příště se k návštěvě jejich vystoupení určitě nenechám dlouho přemlouvat. Jestli se totiž ten reparát podaří, bude to opravdu pecka.
H.: Že celý večer nemusí být ještě kompletně pohřbený, to hned vzápětí dokázali severští rouhači Archgoat se svým násilným black/death metalem se záhrobním murmurem. Finové to drtili až nelidsky dobře a ten jejich agresivní nářez doslova zabíjel, což bylo vidět i na vydatném kotli, který se rozjel hned při první sypačce. Sice nechápu, jak může někdo pogovat zrovna na tenhle typ hudby, ale nejspíš to asi někdo vidí jinak než já. Všichni tři muzikanti do toho sice jeli naplno, ale speciální zmínku si zaslouží především bubeník Sinisterror, protože to byl řezník jako svině a žhavil bicí soupravu doběla. I zvuk byl zrovna v případě Archgoat přinejmenším poslouchatelný, takže Finům nestálo nic v cestě k titulu suverénně nejlepší skupiny večera.
Ježura: Říkám si, že už budu asi trochu za vola, když ani Archgoat nepatří ke kapelám, které bych znal, natož je měl naposlouchané, ale co se dá dělat. Nicméně právě Archgoat rovněž předvedli ukázkový případ toho, jak se získávají noví fanoušci – od začátku do konce totiž zabíjeli jako by se nechumelilo. Zničující riffy, zběsilé sypačky a výtečná pódiová prezentace (Sinisterror byl vážně naprosto famózní) podpořené solidním zvukem a poměrně slušně fanatickým přístupem fanoušků se postaraly o objektivně nejlepší vystoupení večera. Byla to prostě šleha jako kráva, nic míň.
H.: No, vzhledem k tomu, že jsem už dopředu prozradil, že nejlepší vystoupení akce předvedli Archgoat, je asi jasné, že na Inquisition se opětovně něco podělalo. A jak jistě správně tušíte, samozřejmě to byl zase zvuk. Jenže jestli byl zvuk u Ondskapt špatný, tak tohle bylo ještě mnohem horší, jelikož to, co lezlo z beden, byla s prominutím neposlouchatelná mrdka. Nikdy v životě bych neřekl, že jedna kytara a jedny bicí jdou nazvučit takhle prasácky, protože to byla fakt šílenost a poslouchat se to prostě nedalo. Zejména Dagonova kytara byla naprosto zabitá a hlavně byla totálně nečitelná i v momentech, kdy hrál Dagon sám, což jsem snad ještě nikdy nezažil. Navíc to nebylo dáno tím, kde jsem stál, protože jsem vyzkoušel snad všechny pozice v sále – vlevo, vpravo, vepředu, vzadu, uprostřed a všude na hovno. V tomhle klubu jsem byl už mnohokrát, ať už šlo o současnou Novou Chmelnici nebo předchozí Exit Chmelnice před přestavbou, ale ještě nikdy jsem tady neslyšel takhle extrémně špatný zvuk, jako byl tentokrát na Inquisition.
H.: Což o to samotní Inquisition byli skvělí a bylo vidět, že je tohle kultovní duo na pódiu naprosto suverénní, mělo to šťávu a klidně by to mohlo mít i atmosféru… ale prostě nemělo, když songy z alb, která znáte téměř nazpaměť, pomalu nejdou poznat a když ty charakteristické melodie kapely znějí, jak když sere pes. Říkám to nerad, protože mám tuhle skupinu vážně rád a třeba “Nefarious Dismal Orations” nebo “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” jsou absolutně kulervoucí fošny, ale i oni byli nemalým zklamáním, byť v tom byli nevinně, protože oni sami hráli suprově.
Ježura: Vzhledem k tomu, co jsem tu povídal o své znalosti předchozí trojice kapel, je asi nasnadě, že to byli Inquisition, na které jsem přišel a na které jsem se těšil suverénně nejvíc. Tedy ne, že bych je měl najeté tolik jako někteří jiní, ale o kvalitách produkce této americko-kolumbijské dvojice prostě nelze vést debatu, takže když člověk dostane příležitost vidět Inquisition konečně jinak než za zadních částí po strop narvané třetí stage na Brutal Assaultu, těžko se odolává. Očekávání byla tedy vysoká a mé uspokojení ve výsledku také, i když si s odstupem nejsem moc jistý proč. Vystoupení Inquisition jsem si vážně užil a od chvíle, kdy jsem se dostal do první řady, to platí dvojnásob, protože jsem se dostal do rauše a akorát mlátil hlavou. A v tom rauši mi pak ani nevadilo, že Dagonův žabí vokál není vůbec slyšet a větší část melodií také nějak zaniká. Nějak tedy nevím, jak to mám celé zhodnotit. Ale co, i když to mělo jisté (a vlastně docela podstatné) vady na kráse, užil jsem si to fakt parádně a výkon samotných Inquisition také nesnese výtku, takže palec nahoru a příště si dám ochotně repete.
H.: Z akce, která měla letošní sezónu odpálit ve velkém stylu, tak člověku zůstal hodně rozporuplný pocit. Archgoat sice vraždili a Blackdeath byli v pohodě, ale Inquisition byli zklamáním a Ondskapt neměli daleko k průseru. Sestava byla papírově extrémně silná, nicméně večer přesto zůstal daleko za očekáváním, i když hlavní vinu na tom nenesou kapely, ale zvuk. Avšak i tak je to obrovská škoda, protože tenhle line-up měl potenciál přinést mnohem větší zážitek…
Ježura: Pokud mám hodnotit akci jako celek, budu o kousek smířlivější než H. Je sice pravda, že to mohlo být o pořádný kus lepší, ale díky své neznalosti třech čtvrtin lineu-pu (budiž blahoslavena!) nemusím trpět nenaplněným očekáváním. Pro mě to byla prostě zdařilá black metalová akce a vynaložených nákladů rozhodně nelituji, i když to páteční ráno v práci bylo po třech hodinách spánku poměrně krušné.
Brutal Assault 19 (čtvrtek)
 |
| Datum: 7.8.2014 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation
|
Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.
Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.
Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.
Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.
Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.
Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.
Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…
Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.
Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.
|
Setlist Red Fang: |
Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.
Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.
Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.
Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.
Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.
Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.
|
Setlist Slayer: |
Ježura: Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…
Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.
|
Setlist God Is an Astronaut: |
Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.
Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.
|
Setlist Children of Bodom: |
Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.
|
Setlist Architects: |
Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.
|
Setlist Katatonia: |
Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).
|
Setlist Gehenna: |
Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.
Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.
Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.
Inquisition – Obscure Verses for the Multiverse
 |
| Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Season of Mist Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10
|
Na metalové scéně je poměrně běžné kdekoho nazývat legendou, a to i v případech, kdy je to přinejmenším diskutabilní nebo dokonce úplná blbost. Například takoví pořadatelé koncertů jsou kolikrát v rámci co nejlepšího proma schopni tímhle přídomkem častovat i skupiny, které fungují sotva pět let a mají za sebou třeba jedno, dvě alba. Tak trochu výjimkou je v tomhle black metal, protože zde nejsou kapely označovány jako legendární, nýbrž jako kultovní. Dneska se tak mluví skoro už o každém druhém projektu, kulty létají vzduchem s větší kadencí než zákusky při dortové bitvě a dost často jde i o samozvaný kult, kdy to o sobě rozhlašují spíš samotní hudebníci. Díky tomu všemu podobné pojmy už dávno ztratily na údernosti, ale i přesto jsou naštěstí stále kapely, jež můžete bez sebemenších problémů za kult označit, a bude to setsakra na místě – a Inquisition jsou jednou z nich.
Přestože jsou Inquisition americkou kapelou a působí v ní Američané, základy formace položil Dagon během svého pobytu v Kolumbii už koncem 80. let. Po svém návratu do USA se dal roku 1996 dohromady s bubeníkem Incubusem a od té doby fungují jako duo a neustále pilují svůj typický a nezaměnitelný sound – a právě to je možná věc, kterou jsem si na Inquisition vždy cenil nejvíce, že ten jejich black metal je totiž natolik charakteristický, že si jej prostě nemůžete splést. O to se stará především Dagon, na němž stojí dva nejtypičtější elementy muziky Inquisition. Tím je doslova unikátní kytarová práce s melodiemi, na něž mají Inquisition snad patent, a upřímně říkám, že neznám jakoukoliv jinou skupinu, jejíž hra na kytaru by zněla podobně, jako je tomu u Inquisition. Druhým zmiňovaným prvkem je svérázný kvákavý vokál, jenž místy opravdu zní, jako kdyby snad pocházel od žáby. Pokud tvorbu Inquisition neznáte, tak si možná poklepete na čelo, co to jako má být za hovadinu, aby tam kdosi do mikrofonu kvákal, ale ono to prostě funguje naprosto excelentně a přidává to té hudbě další dílek do osobitého feelingu Inquisition.
Tohle všechno jsou ovšem věci, které Inquisition už dávno ve své tvorbě zavedli, takže asi málokoho překvapí, že i nejnovější deska s názvem “Obscure Verses for the Multiverse”, která je celkově šestým dlouhohrajícím počinem v historii skupiny, veškeré typické prvky muziky dvojice Dagon–Incubus obsahuje také a v hojné míře. Z tohoto pohledu novinka určitě nepřekvapila, ale asi jen těžko šel někdo do poslechu s tím, že očekává, že Inquisition nějak brutálně uhnou ze svého nastoleného směru nebo se dokonce zbaví svého originálního soundu. Pro mě osobně bylo “Obscure Verses for the Multiverse” zajímavé z trochu jiného důvodu (když pominu, že jeden z důvodů, proč se na album těšit, byl ten, že to jsou prostě Inquisition), a sice že právě minulý opus “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” z roku 2010 – i když asi půjdu trochu proti proudu – pro mě byl dosavadním vrcholem celé diskografie kapely, tak jestli se povede nastavenou laťku posunout ještě o kousek výš, což už by znamenalo fakt absolutní bombu, jelikož “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” je podle mého skromného soudu po všech stránkách naprosto excelentní deska, jež zcela právem patřila mezi žánrové vrcholy svého roku.
Pravda je taková, že to se v mých očích nepovedlo a novinka svého fenomenálního předchůdce nepřekonala. I když je mi zcela jasné, že se najdou fandové, kteří se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně vrcholem stále zůstává zcela jasně “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm”. To ovšem v žádném případě neznamená, že by “Obscure Verses for the Multiverse” byla špatná deska, protože tak to není ani omylem. Inqusition i tentokrát nahráli vážně skvělé album, které do posledního puntíku naplňuje to, co chci od Dagona a Incubuse slyšet. Co to je, zaznělo už výše – samozřejmě se jedná o onen charakteristický sound a z něj pramenící nezaměnitelný feeling. Osobně se mi nejvíc zamlouvají songy, kde je právě tohle nejmarkantnější, což je na novince případ například titulní “Obscure Verses for the Multiverse”, “Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy”, “Arrival of Eons After”, “Inversion of Ethereal White Stars” nebo třeba “Master of the Cosmological Black Cauldron” s jednou perfektní pasáží ve svém středu. Ne, že by ostatní písničky ony typické prvky Inquisition neobsahovaly, protože ta deska je jimi doslova přecpaná celá, ale ve jmenovaných kusech mi přijde, že ony vybrnkávané melodie čistě pocitově hrají o trochu podstatnější roli, což se mi líbí.
Hlavní je však to, že “Obscure Verses for the Multiverse” rozhodně nedělá jménu Inquisition ostudu a jedná se o desku, která naprosto bezezbytku naplňuje kvalitativní standard skupiny. Že jsou mezi jednotlivými počiny mírné odchylky a že třeba předchozí fošna mně osobně sedla ještě víc, už je věc relativně vedlejší, protože stěžejní je fakt, že ta úroveň tam pořád je a že Inquisition opět potvrdili, že nejsou mnohými opěvováni jen tak pro srandu.
Další názory:
Nesvatá dvojice z USA vydala své šesté dlouhohrající album, které bylo jejich fanoušky velice očekáváno. Rozhodně ne nadarmo, Inquisition totiž platí za smečku, která nabízí svojský zvuk, zajímavou textovou náplň a celkově zážitek z poslechu jejich hudby. Není tomu jinak ani na aktuální fošně. Dagonův typicky skřehotavý vokál dominuje výletem kosmickými dálavami. Podtrhuje jej relativně originální zvuk i způsob hraní kytarových riffů a vybrnkávané melodie, které si mě okamžitě omotaly kolem prstu. Za všechny můžu zmínit krásné vybrnkávání v “Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy”, žádné teplometné palby, kdy nevíte, kdy vám hlava stojí, ale rozvážný postup přes písky času až směrem k temné hmotě. I přes spoustu nářezových pasáží je tu nejsilnějším prvkem především atmosféra. Vše je zabaleno v nádherném obalu z pera Paola Girardiho. “Obscure Verses for the Multiverse” pro mě nejspíše bude platit za jednu z nejlepších black metalových desek letošního roku.
Stick
Brutal Assault 17 (čtvrtek)
 |
| Datum: 9.8.2012 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech
|
Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.
Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.
Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…
Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.
Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!
Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.
Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.
Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…
Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”…
Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’“) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…