Archiv štítku: Insania

Insania – Na počátku byl spam

Insania - Na počátku byl spam

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 7.5.2017
Label: X Production

Tracklist:
01. Nebe a Nietzsche
02. Joe si nepohlídal záda
03. Ať kypí žluč
04. Chyby, co stihneš jen jedenkrát
05. Mezi námi přeskočila jiskra
06. Co zní temně, musí ze mě
07. Mokré sny o smrti
08. Celestýna si pořídila otlučenej revolver
09. Stvořitel má tvůrčí krizi
10. Polibky nože
11. Bohové jdou k lidem
12. We Are the Losers
13. Bohové jdou k lidem (Jan “Drumanoid” Vozáry)
14. Celestýna Crashed (Bodyia)
15. Nebe a Nietzsche (Vladivojna La Chia)
16. Mezi námi přeskočila jiskra (Jan P. Muchow)
17. Ať shoří v pekle (Midi Lidi)

Hrací doba: 59:37

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Společenství Insania putuje hudebním světem už třicet let a platí za jednu z mála tuzemských formací s nepopíratelným kultovním statusem. Důvodem je samozřejmě jejich originální tvorba, která byla vždy těžko k uchopení a úspěšně kličkovala mezi všemi možnými škatulkami. Nelze však opomenout také auru kolem této brněnské Aristokracie nových vyděděnců plnou mystičnosti, legend a tajemna. Na novou studiovku „Na počátku byl spam“ jsme si museli počkat čtyři roky a rovnou mohu napsat, že zvolna pokračuje ve stylu „Zapal dům poraž strom…“.

Pro úplné pochopení by se slušelo napsat, že nynější tvář Insanie udává přelomové album z roku 2007, „Rock ‘n’ Freud“, z něhož pramení nyní hojně využívaná elektronika, moderní zvuk a především kompletně české texty. Onen zvuk byl možná předznamenán už na předchozím „Out“, ale svou konečnou podobu, řekl bych, dostal až právě na „Rock ‘n’ Freud“, potažmo „Kultu hyeny“. Zlom to byl zásadní a myslím, že pro spoustu fanoušků klíčový, jelikož je k celé Insanii zlákal a také odlákal. Mně zejména lichotí české texty, jelikož v podání kytaristy a zpěváka Polyho se jedná o prvotřídní kvalitu.

Přestože se současná tvorba Insanie odráží od deset let staré placky, je důležité zmínit, že se současně neustále vyvíjí a s každým novým opusem je znát posun dál. Jednoduše mohu celý vývoj shrnout následovně: Insania žánrové mantinely nadále posouvá směrem k přijatelnějšímu vyznění. „Na počátku byl spam“ má rozhodně potenciál oslovit široké publikum. I když se stále objevují tvrdé podladěné kytary, přijde mi, že jsou pomalu na ústupu a daleko větší prostor zde dostává Polyho vokál a promyšlené texty. Stejně tak novinka neobsahuje žádné razantnější výpady a spíš se pohybuje v klidnějším středním tempu. Také elektronika a klávesy Tudyho jsou výraznější než kdy předtím a rytmická sekce Black Drum + Klíma jsou pak pevným základem se strojovou přesností. Když pohlédnu na minulé studiovky, přijde mi to všechno jako přirozený vývoj, už na „Zapal dům poraž strom…“ se dal tento trend vycítit.

„Hejty nasbírají vždycky nejvíc lajků,
neboj se přitvrdit, bude to v cajku,
nikdo nechce žádnou pravdu, jen lajkovanou lež,
tak měj se, jak chceš, a sdílej!“
(Ať kypí žluč)

Hlavním znakem této desky jsou tak texty a vůbec celý Polyho přednes. S hlasem si zde opravdu vyhrál a nabídne hned několik poloh. Zajímavou je ta úchylná či spratkovská, jako například ve skladbě „Ať kypí žluč“, reflektující sociální sítě a jejich fungování. Touto tématikou je opředen ostatně už samotný obal (mimochodem moc vyvedený) plný symbolů sítí: hashtag, ptáčci Twitteru, ale také pentagramem či palcem dolů, čili plně korespondující s jedovatým humorem Insanie. Nebyla by to Insanie, kdyby se tu opět nenabourávala do hodnot a zejména pak rolí Boha či Ďábla. Hned první „Nebe a Nietzsche“ nebo „Stvořitel má tvůrčí krizi“ jsou koncertní rouhačské tutovky se silnými refrény. Podobných textů však oproti dřívějšku ubylo. Poly se soustředí na širší spektrum témat, ve kterém samozřejmě nechybí ani Joe. Zaznamenal jsem, že u poslední desky někomu vadily sprosté výrazy, takže pro všechny moralisty – také těch ubylo.

Insania

„Chcíplo nebe, už je to jasný všem,
na počátku bylo slovo, na konci je spam,
co je o ničem – a my v něj tajně věřili,
tím jsme ho zničili, tím jsme nebe zabili.“
(Nebe a Nietzsche)

Když se ještě vrátím k Polyho zpěvu, snad bych se ani nebál říci, že v některých pasážích rapuje. Zajímavou skladbou z tohoto pohledu je „Mezi námi přeskočila jiskra“, kde se mimo rapu také objevuje autotune pro „vylepšení“ vokálu v refrénu. Záleží na posouzení každého, za mě však ne. Myslím, že by obstála i bez autotunu, i když se to může brát jako taková blbůstka pro zpestření, mně spíše znepříjemňuje jinak povedenou píseň. Za největší pecku považuji tvrdší kalibr „Co zní temně, musí ze mě“, hutnou vyřvávačku s chytlavou klávesovou mezihrou. Naopak k těm slabým kusům mohu zařadit hned následující „Mokré sny o smrti“ a westernovku „Celestýna si pořídila otlučenej revolver“. Obě se nacházejí už v druhé polovině alba, jež bohužel neobsahuje tolik povedených fláků. Líbí se mi „Polibky nože“, asi nejtemnější věc novinky, která nabourává stereotypní druhou půlku. Závěrečná „We Are the Losers“ je nepřekvapivě upravený hymnus Queen, jenž má roli spíše bonusu na konec. Nejzajímavější na ní je, že se v kapelním katalogu jedná po dlouhé době o anglicky zpívanou věc. Bonusů se zde nachází více. Posledních pět kusů na „Na počátku byl spam“ jsou remixy od různých osobností české elektronické scény, z čehož je vidět, jak Insania k elektronice opravdu tíhne.

Abych dojem z „Na počátku byl spam“ nějak shrnul… Dostával jsem se do něj dlouho, ze začátku mi dělalo problém zvyknout si na o něco měkčí zvuk, než byl na předchozím albu. K dalším poslechům mi napomáhaly texty a dobré melodie. Je obdivuhodné, že se Insanie stále posouvá dál a nezastavila se na jednom místě, ale mám trochu obavy a zároveň jsem zvědav, kam až dokáže zajít. Přeci jenom je znatelný ústup hudby a její podřízení se pěveckému a textovému projevu, přičemž to mám raději přesně obráceně. Dokud ovšem dokáží psát podobně úderné refrény, které neznějí vlezle, a sloky opatřovat chytlavými texty, bude zřejmě vše v pořádku. Možná by neuškodilo trochu více dynamiky, jejímž nedostatkem trpí druhá polovina. Dobrým znamením je, že se mi „Na počátku byl spam“ s každým poslechem líbí více, avšak kvalit předchozích tří řadovek nedosahuje.


Insania: LP vydání „Trans-Mystic Anarchy“

Insania - Trans-Mystic Anarchy

Hodiny anarchomagie zapisují nové žáky: Trans-Mystic Anarchy vychází poprvé na vinylech, a ne ledajakých!

„Hrdě przní metal od roku 987“ a v roce 2001 se jim to dařilo s obzvláště velkou grácií. Právě tehdy vydala brněnská Insania „Trans-Mystic Anarchy“, desku stejně rouhačskou jako hravou, desku, která si čtrnáct let říkala o vydání na vinylu. Říkala, a byla vyslyšena.

„Máme s Luciferem zálibu společnou – holdujem cynickému humoru,“ zpívá Poly v příznačně nazvané skladbě „Rouhání je pro nás evergreen“. Tehdy, stejně jako dnes kolem sebe nenuceně organizuje rituální dýchánek spiklenců v boji proti ubíjející všednosti a slepému následování dogmat a domnělých tradic. „Trans-Mystic Anarchy“ zůstává deskou, kterou vzali za svou otevřené hlavy mimo jiné z hardcore/punkové či jindy uzavřené blackmetalové komunity. Deskou, která si podle nich zasluhuje zvěčnit do drážek, které znamenají možný vstup do podsvětí. Aneb cesta dolů je vždy cestou vzhůru.

Vzhledem ke stopáži, co nejvěrnějšímu zvukovému záznamu a koňské dávce ukojení sběratelského fetišismu album vychází na dvou vinylech. Není to prvoplánové rozhodnutí vzešlé z kooperace vydavatelství Magick Disk Musick a Naše desky, je to podtržení výjimečnosti 4. řadového alba nonkonformní kapely. Rozvírací obal ctí původní vydání, a je tedy opatřen masivním stříbrotiskem, citlivě upravenou dobovou grafikou doplněnou detaily a vybaven vnitřními komiksovými oboustrannými vložkami s texty v originále, včetně příslušných překladů.

První gramodeska svítí bílou, druhá září červenou, obě barvy pak umocňuje maximální dávka černočerných cákanců. Splatter vinyly jsou uloženy v papírových, barevně korespondujících vnitřních sáčcích s mikrotenovou vložkou. Desky vydáváme stejnou měrou jak na výstavu, tak na poslech. Tento už tak těžký komplet obsahuje jako další bonus lisované CD, které kromě samotného alba skýtá čtyři dobové videoklipy a další archiválie.

Datum pětistyčtrnácti kusy limitovaného, ručně číslovaného vydání bylo stanoveno na 5. 12. 2015, ovšem od zveřejnění této tiskové zprávy je možné album obratem objednávat s tím, že veškeré obdržené předobjednávky budou vyřízeny s absolutní předností. 2LP & CD INSANIA „Trans-Mystic Anarchy“ objednávejte za cenu 539 Kč v online storu Magick Disk Musick na adrese www.madmusick.cz nebo přes e-mail na www.the-aardvark.cz/nase-desky.

Dvojvinyl „Trans-Mystic Anarchy“ pak bude poprvé veřejně k dostání v pražské Malostranské besedě u příležitosti 6. pokračování Gram Bazaaru a během prosince 2015 se objeví na těchto místech a v těchto kamenných obchodech.

Koncerty, události (další mohou přibývat, sledujte sociální sítě vydavatelů):

5. 12. 2015 – Gram Bazaar, Praha – Malostranská Beseda (premiérový prodej)
11. 12. 2015 – Insania & Dark Gamballe, Brno – Melodka
12. 12. 2015 – Burza Gramodesek, Sušice – Café Bar V Jablíčku

Kamenné obchody (zásobeny budou v průběhu prosince, sledujte sociální sítě vydavatelů):

Musictown, Ondříčkova 321/22, Praha
Rekomando, Trojanova 9, Praha
Vinyl Records, Josefská 505/10, Brno

[tisková zpráva]


Godless Night 3

Godless Night 3

Trojka je oblíbené číslo napříč lidstvem. Spojitosti najdeme v pohádkách, mytologii, erotice, knihách, filmech a také v náboženství. Trojkou se chlubí i další ročník šumavské klubovky Godless Night. Letos připadá datum konání na 14. 11., což si červeně vepište do diářů. Vystoupí dohromady 5 kapel ověnčených metalovou komunitou. Těšit se lze na aristokraty zla Insania, technické drtiče Perfecitizen, smrtonoše Mortifilia, energické spouštěče Violence By Nature a rokenrolové harcovníky Twist And Shout. Vstupné bude oproti minulým ročníkům o dvacetikorunu dražší, tedy 80,- (kolik to asi je v přepočtu na piva?). Brány budou otevřeny od 19.00, přičemž do půl hodiny začne hrát první kapela. Místo konání je tradiční Horský klub v Kašperských Horách, které zároveň zvou i k dalším turistickým aktivitám, takže si naplánujte program na celý víkend. Tak si to shrňme:

GODLESS NIGHT 3
Insania, Perfecitizen, Mortifilia, Violence By Nature, Twist And Shout
Horský klub – Kašperské Hory
14. 11. 2015, 19.00
80,-

Odkazy:
Bandzone: http://bandzone.cz/koncert/388137-kasperske-hory-horsky-klub-godless-night-3
Facebook: https://www.facebook.com/events/505756076267086/

[tisková zpráva]


Brutal Assault 19 (sobota)

Brutal Assault 19
Datum: 9.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aosoth, Carnival in Coal, Converge, Cruachan, Dew-Scented, Dodecahedron, Down, Hail of Bullets, Impaled Nazarene, Insania, Jesu, Krabathor, Manes, My Dying Bride, Satyricon, Soilwork

Skvrn: Důsledek toho všeho nočního ponocování na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. Jestli jsem měl první dvě noci problémy ve společnosti rozjařených Poláků vůbec zabrat, ke konci festivalu už bylo tělo natolik rozlámané, že se na poslední den docela vyspalo. A i když mé předsevzetí, že zastihnu celý set tuzemské Insanie, pohořelo, přece jen jsem něco málo z druhé poloviny vystoupení zastihl. Nakonec to dopadlo ku prospěchu věci – sluníčko se opět předvedlo a nevím, jestli bych v tom vedru vůbec celý set vydržel. To, co jsem stihnul, mě však rozhodně nezklamalo a Insania, pro mě rozehřívací kapela dne, rozhodně obstála. Z pánů čišel očividný nadhled a hlášky (narážky) na josefovské “kultivované publikum” jedině potěšily. Jednoznačně dobrý start do dne.

Ježura: Plány na hudební vyžití v posledním festivalovém dni byly předem všelijaké, nicméně všechna hrdá prohlášení o tom, že se hned zrána půjde na Spasm a pak se v areálu zůstane i na další zajímavé kapely, vzala celkem záhy po probuzení za své, protože se ranní pivo nějak protáhlo v pivo odpolední, a mou první kapelou dne se tak stali až němečtí thrash/deathoví veterání Dew-Scented. Tuhle kapela mám celkem rád, na její vystoupení jsem se tedy docela těšil a milí Němci mi opět předvedli, že sledovat je rozhodně není ztráta času. Dew-Scented totiž předvedli klasicky sympatický a zábavný set, kterému objektivně nešlo vytknout snad nic, a tak tedy nic vytýkat nebudu. I napotřetí to tedy vyšlo, ačkoli musím přiznat, že tentokrát mě to bavilo asi nejméně.

Atreides: Sobota. Poslední den, který zpočátku snad ani nešel pojmout jinak než pozdním vstáváním a decentním zevlem. Po vyčerpávajícím pátku se sobotní večer jevil jako ještě intenzivnější, alespoň co do počtu kapel v řadě, důsledná příprava v podobě odpočinku tak byla zcela na místě, takže jsem dorazil až na Manes. Před nimi jsem si vyslechl druhou půli Dew-Scented, kteří to drtili z druhé stage a nudili mě naprosto stejně jako všechny ostatní deathovky, se kterými jsem měl na festivalu tu čest. Manes ovšem opět excelovali – sic jim brzká hodina, denní světlo a velká stage nesedly zdaleka tolik, jako předchozího dne Metalgate stan. Setlist se až na “Blanket of Ashes” a “Ende” lišil. Manes tentokrát dali více prostoru především starším věcem, takže jsem se dočkal mé oblíbené “Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]”, ale i méně známých věcí, jako třeba “The Neoflagellata Revision”, což se i podruhé rovnalo únosu do hypnotických krajů, byť tentokráte to bylo trochu víc black metal. Asgeir opět podával excelentní výkon a zbytek kapely na tom byl stejně. Manes si mě opět získali a bylo na nich vidět, že si celou tuhle dovolenou spojenou s odehráním prvního vystoupení mimo Norsko vážně užívají. Šlapalo jim to skvěle i přesto, že na pódiu nestáli několik dlouhých let, a já jen doufám, že ještě někdy budu mít možnost Manes vidět, protože se odmítám smířit s tím, že bych je viděl naposledy. A i kdyby, památeční trsátko kytaristy Eivinda se rozhodně neztratí.

Setlist Insania:
01. Peklo jsou ti druzí
02. Je to zlý
03. Nejsvětější trojice
04. Ať shoří v pekle všechny kapely světa
05. Vražda ve staré hvězdárně
06. Božská komedie
07. Večer, kdy Freud zpíval basem
08. Volný radikál
09. Neprojdou

Setlist Dew-Scented:
01. Sworn to Obey
02. Turn to Ash
03. Soul Poison
04. Cities of the Dead
05. Storm Within
06. Never to Return
07. Thrown to the Lions
08. Acts of Rage

Setlist Manes:
01. A Blanket of Ashes
02. Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]
03. Name the Serpent
04. The Neoflagellata Revision
05. Death of the Genuine
06. Ende

Setlist Impaled Nazarene:
01. 1999: Karmageddon Warriors
02. Flaming Sword of Satan
03. Armageddon Death Squad
04. Steelvagina
05. King Reborn
06. Enlightenment Process
07. Cogito ergo sum
08. Pathological Hunger for Violence
09. Ghettoblaster
10. Vigorous and Liberating Death
11. The Horny and the Horned
12. Sadhu Satana
13. Total War – Winter War

Setlist Cruachan:
01. Maeves’ March
02. Brian Boru’s March
03. Pagan Hate
04. Marching Song of Feach MacHugh
05. Thy Kingdom Gone
06. Prophecy
07. The Sea Queen of Connaught
08. I Am Warrior

Ježura: Poté, co mě předešlého dne Manes opravdu nadchli, jsem se na ně samozřejmě vypravil podruhé, ačkoli jsem se bál, že proti pátečnímu komornímu setu vystoupení na velké stagi a za světla moc nevynikne. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával, a páteční výkon zůstal nepřekonán. Přesto mohu ale s jistotou prohlásit, že Manes i napodruhé předvedli velice dobré vystoupení, které mě celou dobu bavilo a které nabídlo celou řadu doslova skvostných momentů. Jen škoda, že publikum mělo co se jeho výkonu týče značné rezervy…

Skvrn: Páteční set Manes na klubovém pódiu byl bez debat jedním z vrcholů večera, na tom jsme se ostatně všichni shodli. O sobotním vystoupení na větší stagi jsem však měl od začátku pochybnosti. Ne, že by kapela nechtěla nebo nebyla schopna podat před větším publikem dobrý výkon, ale její hudba se sem jednoduše nehodí. A nakonec to i podle toho vypadalo. I když jsem si vystál místo v první řadě, efekt osobnějšího kontaktu s muzikanty z Metalgate Stage se vypařil do ztracena. Jasně, pořád to bylo vystoupení, na které bych i teď s velkou chutí zašel, ale rovněž to byl set, jenž nesahal tomu pátečnímu ani po kotníky.

Atreides: Stále ještě zasněn jsem se snažil přijít na to, co se vlastně Impaled Nazarene snažili na podiu předvádět. Nečekal jsem od nich nic jiného než přímočaré vypalovačky, ale tohle prostě nemělo koule a nebavilo mě to. Jo, chvílemi to vypadalo jako slušně špinavý punk, ale zvuk stál za starou belu, nástroje byly neostré a bicí v těch horších chvílích zněly jako dětské petardy a zvuk dvojšlapek se naprosto hroutil. Možná je to tím, že jejich diskografii neznám tak důkladně, možná předchozími, notně zasněnými Manes, ale prostě jsem očekával živelnější výplach, a to i od samotných Impaled Nazarene, abych neházel všechnu vinu jen na zvukaře.

Skvrn: Povím vám to na rovinu, Impaled Nazarene mi moc sympatičtí nejsou a já vám ani nevím proč. Je fakt, že pro názory frontmana Mika Luttinena jsem nikdy neměl příliš pochopení, tím podstatnějším důvodem je zřejmě to, že mě nikdy nezlákali se do jejich hudby pořádně ponořit. Vylepšit toto mínění mělo sobotní přestavení na velkém pódiu. A jak to celé dopadlo? Kapele nemůžu vytknout prakticky nic, šila do toho opravdu s vervou, jen ten zvuk byl úplně neškodný, což není to, co by hudbě Impaled Nazarene, dvakrát prospělo. Tak třeba příště…

Atreides: Jestli byl na letošním Brutal Assaultu jeden jediný folk metal, který za něco skutečně stál, byli to Cruachan. Tihle tátové metalových lidovek sice mají to nejlepší dávno za sebou (promiňte, kucí, ale bez Karen Gillian to prostě není ono) a z původní sestavy toho mnoho nezbylo, ale i na poslední desce si pořád zachovávají slušnou úroveň. V živém podání mě zprvu zarazily ukrutně falešné housle, ty se ale velmi rychle srovnaly. Mnohem horší nešvar byly mrtvé přední řady, což si kapela takového formátu nezaslouží ani omylem. Naštěstí se velmi rychle utvořil početný kotel, ve kterém se tančilo a pařilo takovým způsobem, že když Cruachan dohráli, nebylo jiné možnosti než zamířit ke korytům s vodou. Trochu mě zamrzelo, že namísto starších věcí, kterých mají fakt hromadu (“Bloody Sunday”, “The Brown Bull of Cooley”, nebo “Ossian’s Return”), hráli věci z ještě nevydané desky, které byly víc brutal a míň folk, takže to nebylo tak skočné, jak jsem očekával, že bude. I tak jsem si ale příjemně zavzpomínal na časy, kdy jsem folk metal sjížděl po kvantech, a kapela si své vystoupení taky řádně užívala (a neopomněla vyhlásit slávu Ukrajině).

Ježura: I když jsem si před časem také prošel obdobím, kdy jsem dost ujížděl na folk metalu, Cruachan jsem nikdy šanci nedal, a tak jsem ochotně využil příležitost to napravit alespoň živě. Co k tomu říct… Na Cruachan bylo rozhodně znát, že toho mají odehráno zatraceně hodně, a místy mě jejich vystoupení opravdu bavilo. Bohužel to ale byly spíše výjimky a většinu setu jsem dumal nad tím, proč mě to nebaví, i když by papírově mělo. Nevím, irskou muziku mám fakt rád, ale od takových mazáků bych čekal víc.

Skvrn: Ačkoliv z tvorby Cruachan neznám ani jeden song, vždycky jsem tuhle kapelu velice respektoval, neboť na mě působila dojmem, že se dokáže umně vyhýbat všem trendům, jež folk metal chorobně postihly. A jelikož toto setkání s Cruachan bylo setkáním ryze seznamovacím, netušil jsem, jak přímočaré/epické, energické/melancholické to celé bude. Pravda byla někdy mezi a myslím, že je to škoda. Set byl totiž celý tak nějak “mezi” – ani skvělý, ani špatný, a odporoučení se pryč zdálo se býti tou nejlepší variantou.

Setlist Soilwork:
01. This Momentary Bliss
02. Like the Average Stalker
03. Nerve
04. Spectrum of Eternity
05. The Living Infinite I
06. Bastard Chain
07. Let This River Flow
08. Tongue
09. Distortion Sleep
10. Stabbing the Drama

Skvrn: Zatímco na jedné z hlavních stagí doznívaly poslední tóny od mistrů Sodom, které jsem vzhledem k tomu kvantu lidí vynechal, na té druhé se již schylovalo ke koncertu švédských Soilwork. Trochu jsem se sice bál, že divácká odezva bude vzhledem k tomu, jaká veličina právě dohrávala vedle, horší, ale nakonec jsem byl z počtu dorazivších příjemně překvapen. Spousta lidí si před začátkem i přes vedle hrající Sodom pečlivě hýčkala svá místa. Je tedy evidentní, že i v našich krajích se tihle mazáci těší velké oblibě. Zvlášť když spustily první tóny, byla fanouškovská odezva perfektní. Zaznělo spousta skladeb z poslední “The Living Infinite”, ale i z raných řadovek. Rozhodně důstojné představení, jen mě to nějak nechytlo… Zvuk celkem obstojný, výkon kapely rozhodně nadprůměrný a odezva publika prvotřídní, jen já jsem přihlížel si připadal jako leklá ryba. Co to mu chybělo, však říct nedokážu.

Ježura: Protože se mi už během vystoupení Cruachan začaly klížit oči, následující trojici (jmenovitě August Burns Red, Sodom a Soilwork) jsem vypustil a raději šel do stanu trochu dobít baterky, což se naštěstí povedlo, a na Sick of It All už jsem zase poctivě dorazil. Nejsem žádný HCčkář, na tenhle koncert jsem vyrazil spíš ze zvědavosti a nic moc jsem si od něj nesliboval, ale Sick of It All odvedli vážně dobrý výkon a koukalo se na to moc příjemně. Jako každé správné NYHC to mělo spoustu energie (zejména kytarista pořád předváděl nějakou akrobacii) a ohromný sympaťák Lou Koller tomu navíc dodal ojedinělý punc přátelské sešlosti, takže výsledek předčil očekávání rovnou o několik délek. Sice to nebylo úplně dokonalé, a to jak co se týče výkonu kapely, tak publika, ale i přesto jsem se bavil dost dobře.

Setlist Krabathor:
01. Psychodelic
02. Faces Under the Ice
03. The Truth About Lies
04. Pain of Bleeding Hearts
05. In the Blazing River
06. Liquid
07. Pacifistic Death
08. Orthodox
09. Unnecessarity
10. Imperátor

Ježura: Ačkoli se považuji za vlastence a fanouška death metalu, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych prubnul tvorbu kultovních našinců Krabathor. Ovšem příležitost vidět tuhle legendu po x letech nečinnosti živě jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se záhy po Sick of It All zařadil do ohromného davu, který se vytvořil před druhou stagí a čekal, jak se páně Fialův husarský kousek předvede. A musím říct, že jakkoli jsem tak trochu čekal nějaký provar, tohle byla trefa do černého. Už jen majestátní začátek s postupně stoupající plachtou na pozadí byl tak famózní, že směle zastínil naprostou většinu ostatních entrés letošního ročníku, a když pak Krabathor spustili, byl to prostě nářez jako svině. Trio v sestavě BrunoChristopherPegas pralo do lidí jednu bombu za druhou, a i když jsem naprostou většinu toho materiálu slyšel vůbec poprvé, stejně mě to dost uzemnilo. Naprostou většinu komunikace s publikem obstarával Bruno, který byl vedle poněkud zapškle působícího Christophera vyloženě ukecaný, a nezapomněl pohovořit o tom, jaký je to zázrak, že Krabathor zase stojí na pódiu, a řadě dalších témat. I když ale přehnaně výřečné frontmany moc rád nemám, tentokrát mi to ani nevadilo a nevadilo to zjevně ani neuvěřitelně početnému davu fanoušků, kteří předvedli takovou odezvu, že to Krabathor v tomhle ohledu rázem vystřelilo mezi headlinery. A ono se není čemu divit. Tenhle nečekaný, o to však příjemnější návrat ze záhrobí totiž vyšel na 100 % a Krabathor odehráli koncert, který byl i při tom všem očekávání naprosto důstojný velikosti jejich jména.

Setlist Carnival in Coal:
01. XXX Dog Petting
02. Entrez le carnaval
03. Narrow-Minded Sexist Pig
04. Got Raped
05. A Swedish Winter Tale
06. She-Male Whoregasm
07. In Darkness Dwells Vice

Atreides: Po Cruachan se z druhé stage začaly linout zvuky, které mi docela připomínaly Scooter, nicméně k mojí smůle nedošlo na žádnou další diskotéku, nýbrž jen na metalcorové August Burns Red, takže naše výprava zklamaně odešla z areálu a šla vyhledat nějakou ze čtyřek, na které je Josefov docela bohatý. Dlouhou díru v programu ukončil až druhý set Carnival in Coal, tentokráte na Metalgate Stage. Jejich hlavní set se celý nesl v duchu prvního alba “Vivalavida”, od jehož vydání letos uplynulo 15 let. Ostatně, zastávka Carnival in Coal na Brutal Assaultu byla jedinou návštěvou mimo francouzskou domovinu. Jestli byl páteční set ujetý a zběsilý, tenhle byl minimálně desetkrát tolik. Pařilo se, hrozilo se, trsalo se do zemdlení a perverz podtržený excelentním zvukem tekl po hektolitrech. Během “A Swedish Winter Tale”, velmi vtipné parodie na středověké balady, se polovina kapely ležérně rozvalila na pódiu a jako vrchol všeho se k nim připojili i Eivind a Torstein z přihlížejících Manes. Jediná škoda, že se zdrželi jen krátce a nezablbli si s kapelou na následující “She-Male Whoregasm”. Tak nebo onak, jedno z nejvtipnějších vystoupení Brutal Assaultu, které bylo víc zničující a víc metal než leckterý trve metalový spolek.

Skvrn: Když jsem si dělal průzkum, jaké že to kapely na letošním Brutal Assaultu vystoupí, jméno Carnival in Coal mi i vzhledem k pozdnímu ohlášení uniklo. Tudíž nějaká ta příprava v podobě studiových počinů neproběhla a já jen užasle koukal, že tohle jsou tamti Carnival in Coal kolem Arno Strobla, které mám všemožně zabookmarkovaného na Encyclopaedia Metallum. Několikrát jsem se na jejich hudbu chystal, neboť mi přišla nesmírně ujetá a originální, ovšem na ten samotný poslech nikdy nedošlo. Jenže celý set fungoval i bez hodin naposlouchávání. To, co jsem si vyposlechl, předčilo všechna má očekávání do posledního písmena, chcete-li tónu. A má “ujetá a originální” očekávání jsem nakonec musel ještě povýšit na nesmírnou pošukanost a ztřeštěnost, podanou však s grácií Francouzovi sobě vlastní. Vzhledem k tomu, že právě podobných emocí je na akci podobné této pomálu, netrvalo dlouho a Carnival in Coal se napevno uhnízdili ve festivalové Top 3.

Setlist Down:
01. Eyes of the South
02. We Knew Him Well
03. Hogshead/Dogshead
04. Witchtripper
05. Lifer
06. Pillars of Eternity
07. Hail the Leaf
08. Conjure
09. Stone the Crow
10. Bury Me in Smoke

Atreides: Následující Down mě ovšem velmi rychle zchladili. Díky tomu, že se jejich začátek kryl s koncem Carnival in Coal, jsem přišel pozdě, nicméně jsem o moc nepřišel. Největším nešvarem byl dost nečitelný zvuk a přehulená basa, která ubrala notný kus z nasranosti a agresivity, jakou znám z alb. O ten zbytek se pak postarala kapela samotná. Tohle byla natahovaná nuda plná trapných siláckých keců. Zašel jsem se podívat na Benediction na Metalgate Stage, ti se rovněž ukázali jako provar, navrch i dramaturgický (nával jako prase), takže jsem šel zpět pod hlavní stage, kde se mezitím zvuk trochu srovnal, pořád to ale byla nuda. V momentě, kdy se Anselmo začal vykecávat a vydrželo mu to celých pět minut, jsem otráveně odešel na zadní louku. Tohle byl prostě fail, fail a ještě jednou fail.

Ježura: Já vám nevím. Down neposlouchám a vypravil jsem se na ně vlastně jen proto, abych zjistil, jestli bylo jejich pasování na headlinera dne oprávněné, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by to byl takový fail, jako píše kolega. Ba naopak, Down mě příjemně překvapili. Jednak totiž předvedli další parádní nástup, druhak mě potom samotné vystoupení přišlo dost luxusní – tedy alespoň poté, co jsem se vrátil z picí pauzy, která mi zabrala celý střed koncertu, takže jsem asi přišel o to, na co Prdovous tak nadává. Je pravda, že Phil Anselmo dělal hodně sebestředný dojem, ale snad až na jeho zbytečné vykecávání, když vedle už hrálo intro Satyricon (perlička – SatyrFrostem si zahostovali v posledním songu Down, přičemž Phil jim to zase oplatil tuším u “Now, Diabolical”), mi to přišlo naprosto v pohodě a spíše ku prospěchu věci. I když jsem si ze začátku říkal, že to není muzika pro mě, nakonec se po ní stejně asi podívám, a to jen a pouze zásluhou tohohle vystoupení.

Setlist Satyricon:
01. Intro
02. Now, Diabolical
03. Black Crow on a Tombstone
04. Our World, It Rumbles Tonight
05. Forhekset
06. Possessed
07. The Infinity of Time and Space
08. Nekrohaven
09. The Pentagram Burns
10. Fuel for Hatred
11. Mother North
12. K.I.N.G.

Ježura: Pamatuji si docela přesně, jak mě před třemi lety na tom samém místě Satyricon naprosto uzemnili. Stejně tak si pamatuji, že když jsem se na ně pln nadšení vydal do klubu, už mě to zdaleka nebavilo tak jako poprvé. A asi si budu pamatovat i naše třetí setkání, byť se více méně opakoval scénář klubového vystoupení. Satyricon pochopitelně odehráli naprosto profesionální set a Satyr, jak je jeho dobrým zvykem, působil opět nesmírně pokorně. Problém byl ale v tom, že onen majestát, který mi na jejich hudbě imponuje asi nejvíc, se projevoval jenom místy a jinak mi to přišlo trochu rutinní. V případě Satyricon ale rutinní pořád znamená velice dobré a objektivně to vskutku bylo velice dobré – jen jsem si to holt neužil tak skvěle jako poprvé.

Skvrn: Existovaly dvě možnosti, kam se v budoucích minutách ubírat – buď dát přednost norské legendě Satyricon a chaotickým Converge, nebo zůstat věrný Metalgate Stage, kde měli přijít na řadu Jesu. I když jsem o posledně jmenované hodně stál, vidina dvojnásobného počtu vystoupení mě přesvědčila a především pánové ze Satyricon mohli úroveň stanovenou Carnival in Coal minimálně vyrovnat. Zatímco vedle ještě dohrávali (respektive Anselmo dokecával) Down svůj set, pod pódiem, kde měli vystoupit Satyricon, již netrpělivě vyčkávala spousta lidí. SatyrFrostem se však znenadání objevili právě vedle u Down. A nezůstalo jen u zdravice “vedlejšímu” publiku, Frost si totiž rovnou střihnul jednu skladbu s Down. Jakmile poslední skladba Down dozněla, plynule na to se hned začalo hrát v režii norských blackařů. Jestli jsem tu v jednom z minulých dílů jako jeden z mála obhajoval zařazení Inquisition na třetí pódium, Satyricon mě přesvědčili, že pekelný black se dá zahrát pekelně dobře i na velké stagi. Kapela podala opravdu profesionální výkon a zároveň tomu nechyběly emoce a atmosféra, kterou podtrhnul výborný zvuk. Jenže místo toho, aby atmosféra i v rámci publika postupně houstla, já jsem spíš zažíval chvíle naštvání. Přímo přede mnou totiž postávaly dvě dámy, které své milované (soudím dle trik Satyricon) téměř nonstop natáčely. Tenhle fenomén mě začíná srát ještě víc než zběsilé focení na dovolené, ze které si člověk v hlavě uchová maximálně podoční otlačeninu od hledáčku. Předat fotografování a natáčení opravdu jen a pouze profesionálům? Já bych se tomu upřímně nebránil. Ale zpět k Satyricon, kteří k téhle vadě na kráse přišli jako slepý k houslím. Ti i přes tyto neduhy zahráli jako málokdo a nebýt těch obrazovek přede mnou, místo v nejužší festivalové špičce nemuselo být nedostižitelné.

Atreides: Jesu mi po nepovedených Down náladu spravili notně. Zasněná skromnost, hypnotická atmosféra, Diarmud Dalton za basou, fenomenální Justin Broadrick za kytarou a místo bicích automat. K tomu postapokalyptická videoprojekce plná zničených osudů, vybydlených paneláků, řítících se staveb a nádherné přírody. Jeden ze splněných snů a snad nejatmosféričtější vystoupení Brutal Assaultu. Alespoň z pohledu té snové atmosféry, která se vás zrovna nesnaží rozmačkat na kaši. Nevím, co víc k Jesu napsat, tohle vás buď uneslo kamsi dovnitř vaší mysli, nebo nechalo ledově chladnými.

Skvrn: Jestli jsem byl nemile překvapen množstvím vystupujících corových kapel, jeden spolek z tohoto zúčtování vyšel s hlavou nahoře – Converge. Ti jsou totiž jedni z mála, které studiově sleduji, a jelikož jsem tušil, že by zrovna jejich chaotický mathcore mohl naživo zabíjet, hodně jsem se na tuhle show těšil. Co mě však nesmírně zklamalo, bylo obecenstvo. Po Satyricon se totiž na festivalové návsi hodně vylidnilo a na vyřídlé řady pod pódiem nebyl pěkný pohled. Další vadou na kráse byl ze začátku naprosto příšerný zvuk, kdy frontman Jacob Bannon nebyl prakticky vůbec slyšet. Naštěstí byl tenhle neduh brzy napraven a vokalistovo zapálení nevyšlo naprázdno. Bannon exceloval, neustále pobíhal sem a tam, mikrofonem pohazoval na všechny strany a už po několika minutách se doslova topil ve vlastní šťávě. Nakonec jsem však, tlačen blížícím se vystoupení Aosoth, Converge opustil předčasně, i když vzhledem k jejich energickému výkonu trochu neslušně.

Setlist My Dying Bride:
01. Like Gods of the Sun
02. The Thrash of Naked Limbs
03. Catherine Blake
04. From Darkest Skies
05. She Is the Dark
06. The Cry of Mankind
07. Turn Loose the Swans

Ježura: Protože jsem po několika náročných dnech už neměl moc náladu ničit se chaosem, Converge jsem s klidem vynechal a před pódia jsem se vrátil až na My Dying Bride, a to s jediným úmyslem – za žádnou cenu je neprojebat, jako se mi to podařilo čtyři roky nazpět. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit bezezbytku a ještěže tak. My Dying Bride totiž odehráli vážně parádní vystoupení a postarali se tak o jeden z nejlepších koncertů dne. Tvorbu kapely nemám nijak zvlášť naposlouchanou, ale přišlo mi, že se hrály spíš trochu tvrdší kusy s poměrně častými výjezdy do death metalu, a alespoň pro mě to tak bylo ideální. Doomovou tryznu to totiž parádně osvěžilo, atmosféra tím nikterak neutrpěla a celému koncertu tak vůbec nic nechybělo. Navíc mě mile překvapil suchý humor, kterým se jinak famózní Aaron Stainthorpe párkrát blýskl, takže podtrženo sečteno – velká paráda a jsem fakt rád, že jsem si My Dying Bride tentokrát nenechal ujít.

Setlist Aosoth:
01. An Arrow in Heart
02. III-1
03. Ritual Marks of Penitence
04. III-5
05. Temple of Knowledge

Atreides: Následuje ikona současného francouzského black metalu, Aosoth. Tahle kapela ukázala, že živě vážně umí, protože takhle dobrý black jsem snad ještě živě neviděl, a to dokonce ani v rámci výborné Untamed and Unchaned Tour letos v březnu. Francouzi byli nemocní, špinaví a neskutečně nasraní. Nelidský skřek a nabroušené kytary stínající jednu hlavu za druhou. O hutnou atmosféru a zničující hluk se staraly mikrofony obrácené směrem k některým reproduktorům. Výborné vystoupení podtrhl dobrý výběr skladeb (“An Arrow in Heart”, závěrečná “Temple of Knowledge”) i skvělý zvuk. Vražedný rituál bez zbytečností a trve klišé (až na paint), které k black metalu patří, kapela namísto toho zabíjela samotnou hudbou. Nemám, co bych vytkl, snad jen, že přežít tohle v jednu ráno už mě stálo značné úsilí, a to ještě nebyl konce.

Skvrn: Jeden perfektní black tu v rámci soboty již v podobě Satyricon byl. I tak mohl blackový vrchol ještě přijít, na tahu byli Aosoth a Dodecahedron. Schylovalo se tedy ke zhruba dvěma hodinám absolutního chaosu, přičemž především pro Dodecahdron to platilo do posledního písmena. Prvně se však na plac dostavili warpainty zmalovaní Aosoth, kteří předvedli parádní set a celkově se postarali společně se Satyricon o nejlepší black metalový výkon festivalu. Ačkoliv jejich hudba nepůsobila naživo až tak chaoticky, zklamán jsem rozhodně nebyl. Navíc ten největší chaos měl teprve přijít.

Setlist Hail of Bullets:
01. General Winter
02. Red Wolves of Stalin
03. On Coral Shores
04. Warsaw Rising
05. Tokyo Napalm Holocaust
06. Farewell to Africa
07. Advancing Once More
08. Ordered Eastward

Ježura: A najednou tu byl konec. Rozloučit se s fanoušky na hlavní stagi dostali za úkol nizozemští death metalisté Hail of Bullets, což se předem jevilo jako super věc, ale osud se rozhodl, že to pánům nedá zadarmo. Předně vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů musel doma zůstat druhý kytarista Stephan Gebédi, což je při charakteru muziky Hail of Bullets docela prekérka. No, a aby toho nebylo málo, muzikanti museli hrát na půjčené nástroje, protože ty jejich zůstaly na letišti… Tohle všechno Martin van Drunen oznámil, když kapela vlezla na pódium, a žádal o pochopení, kdyby se z koncertu stal totální propadák. Jenže navzdory všem okolnostem to propadák nebyl ani náhodou. Z koncertu se vyklubala totálně oldschoolová záležitost (jednak kvůli výběru songů, mezi nimiž zazněl jediný nový a došlo i na moc nehranou “Warsaw Rising”, a podíl na tom měl i svérázný zvuk kytary, kterou si Paul Baayens půjčil od ChristopheraKrabathor) a přese všechny obtíže to byl námrd jako blázen. Lidé se také chytili velice zodpovědně, prakticky nonstop vířili v parádním kotli, a když přišlo na potlesk, dávali kapele jasně najevo, že stojí za ní – a to se přelilo i na muzikanty a celý koncert tak nabral ojedinělou atmosféru pohody a vzájemnosti, které ještě napomohl nečekaně komunikativní a dobře naladěný Martin, jenž se neostýchal rozezpívat lidi kvůli narozeninám Darrena BrookseBenediction nebo uvítat na pódiu přihlížejícího Paula SpeckmannaMaster. Zkrátka a dobře se podařilo nemožné a z toho, co mělo být absolutní blamáží, se vyklubal naprosto parádní závěr festivalu a spolu s loňským vystoupením na Basinfirefestu asi nejlepší koncert Hail of Bullets, který jsem zatím viděl. Velký respekt, tady je prostě poznat, kdo to myslí vážně…

Atreides: Konec ovšem přišel vzápětí. Alespoň pro mě. Na historicky první vystoupení holandských Dodecahedron jsem se vážně těšil, nicméně jejich začátek v jednu hodinu a čtyřicet minut posledního dne byl dost vražedný už sám o sobě. O deset minut delší zvučení šlo sice nějak přežít, horší to ale bylo se zvukem, protože ten se srovnal až někdy v polovině. Do té doby byl sice čistý, jen zvukařovi ujela ruka s volume někam do prdele, takže první řady se měnily v boj o přežití. Minimálně sluchového ústrojí. Silně technický a zároveň atmosférický black metal dal nejednomu otrlému posluchači zabrat a já prakticky nemám, co bych k tomu mohl víc říct, protože stejně jako předchozí dva sety, i atmosféra, kterou Dodecahedron vyčarovali, je tak těžko popsatelná a nepřenositelná zkušenost, že to snad ani nemá cenu. Holanďané odnášeli do jiných galaxií a alternativních vesmírů. Blackgazový závěr topící se v proudech bílého světla už byl jen nutným vysvobozením a pokynem, že se tělo mohlo složit.

Skvrn: Jestli jsem doposud mohl v drtivé většině případů na takřka jakékoliv vystoupení ukázat – dobré/špatné, Dodecahedron se tomuhle zařazení obloukem vyhnuli. Zhodnocení jejich představení totiž míří do úplně jiných sfér – do oboru zdravotnictví, přesněji na ušní oddělení. Nevím, jestli nás ten večer chtěl zvukař zabít, nebo se jen řídil pravidlem hlasitější = lepší. Rozhodně si nedovolím mluvit za všechny kouty stanu, ale pod pódiem to bylo i v porovnání s ostatními zvukařskými omyly fakt maso. K tomu připočtěte disonantní hudbu Dodecahedron a už víte, že to bylo fakt o uši, ještě teď to bolí. Ale vzdávejte se perfektního místečka uprostřed první řady, že… A samotný výkon kapely? Zabíjelo to, a to doslova…


Závěr:

Atreides: Co říci závěrem? Snad, že předchozí ročník byl překonán, a to prakticky ve všech ohledech. V line-upu se našlo podstatně více jmen, která jsem chtěl vidět, a snad až na pár výjimek, kdy za to mohly brzké hrací časy, nebo jedno nešťastné krytí (The Ocean), jsem viděl vše, co jsem chtěl. Těch opravdu výborných vystoupení, kterým bych vytkl jen pár drobností, bylo rovněž požehnaně, a pokud bych měl sestavovat nějaký top list, první tři pozice by sdílelo nemálo interpretů, protože bych si prostě nevybral. Naštěstí vyložených zklamání nebylo zdaleka tolik. Zvětšení třetí stage jen kvituji, ačkoliv stan trpěl na pár dramaturgických failů (Inquisition, Benediction a pár dalších návalů), špatnou větratelnost a občas i na tragický zvuk. Naproti tomu velké stage mi přišly zvukově mnohem lepší než loni.

Atreides: Co se organizační stránky týče, zaznamenal jsem dva nedostatky. Prvním je, stejně jako vloni, nepitelný a předražený Budvar (jakž takž pít se dal jen v Octagonu). Druhým je pak absence budek na žetony v zadní části areálu. Alespoň jedna by se tam rozhodně neztratila, protože není většího opruzu, než se táhnout přes celý areál a ve večerních hodinách i početné davy až k přírodní tribuně jen proto, že žetony ubývají mnohem větší rychlostí, než jste očekávali. Z nápojů bych naopak vyzdvihl velmi příjemnou nabídku nealka, které po leckterém propařeném vystoupení přišlo k duhu. Stejně tak nové prostory Octagonu byly parádní – chladnější prostředí nabídlo parádní místo k odpočinku, navíc skvěle posloužilo i jako alternativní cesta na zadní louku, kterou skoro nikdo nevyužíval. Příjemně mě potěšilo odbavení, na pásku jsem čekal asi tak pět minut, fronty u vstupu byly rovněž minimální.

Atreides: Jsem upřímně zvědavý, s jakými kapelami se Obscure Promotion vytasí příští rok. Letošní ročník byl skutečně nabouchaný, pořadatelům se po letech pokusů povedlo dotáhnout i vymodlené Slayer. Unikátních vystoupení rovněž nebylo málo (Manes, Carnival in Coal, Dodecahedron). Otázkou tak zůstává, co bude následovat příští rok, když má jít o jubilejní 20. ročník. Prostor pro další vylepšování určitě zůstává, na podiích Brutal Assaultu se ale vystřídaly snad už všechny větší a velká jména, která ve světě extrémní hudby něco znamenají. Nu, uvidíme.

Ježura:Brutal Assaultu se právem mluví jako o absolutní festivalové špičce v našich končinách a 19. ročník to opět potvrdil. Velice mě potěšilo, že i tentokrát došlo oproti předešlým letům k dalším zlepšením, a to jak organizačním, tak co se týče areálu. V první řadě musím složit poklonu za (konečně) parádně vyřešené odbavení návštěvníků, protože letos to bylo vážně na pár minut a se vším pohodlím. Další super věc je instalace paletových laviček všude po areáu (i když by to ještě chtělo zapracovat na pohodlnosti opěradla, které celkem řezalo do zad) a potom autosedaček do kina, což byl opravdu velký luxus. Největší změnou byly asi nově zpřístupněné prostory Octagonu a i tohle byl výborný tah, protože je to vážně perfektní místo k odpočinku, je tam parádní chládek a taky je to zdarma. V tomhle ohledu tedy rozhodně palec nahoru a těším se, co nového pro nás v Josefově připraví příště. Změna charakteru třetí stage byla také k lepšímu, i když bych pořád ocenil zvýšení pódia, aby na něj bylo trochu vidět i zezadu, ale věřím, že i tohle se časem vychytá. Velmi potěšilo další rozšíření nabídky nehudebního kulturního vyžití a výstavka obrazů v Octagonu byla příjemným zpestřením. A glorifikovat tradičně skvělou nabídku občerstvení i pití (i ten Budvar mi celkem chutnal) by bylo nošením dříví do lesa…

Ježura: Vlastně jedinou drobnou výtkou, kterou bych našel, je trochu poddimenzovaná kapacita výkupu kelímků. Sice to nebylo nijak zvlášť hrozné, ale přidat k tomuto účelu jedno okénko navíc by rozhodně nebylo na škodu. Jinak jsem ale naprosto spokojený a až se budu příště rozhodovat, jestli jet nebo nejet, právě organizace a zázemí celého festivalu bude rozhodně velkým důvodem pro. Takže díky a příště prosím ty Emperor, když už letos byli na dosah ruky.

Skvrn: Hned na začátku konce bych rád zareagoval na dvě témata, na něž se po festivalovém konci valí kritika ze všech stran: Jídlo a zvuk na třetí stagi. “Měl jsem průjem, z těch nudlí to fakt není, chutnaly mi.” Když jsem viděl, kolik jedinců ještě důvěřuje vietnamským nudlím, které po celou dobu leží naložené v mastnotě na velkých plechách, říkal jsem si, jestli tihle lidé mají ještě hrstku zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Nechci obviňovat jenom naše vietnamské spoluobčany a věřím, že po některých hamburgerech z areálu taky mohlo být ouvej, ale tohle je známý prevít. Z festivalového Budvaru to, dámy a pánové, opravdu nemůže být, neboť já bych celý fest proseděl na záchodě. A kde se tedy najíst, když ne v areálu? Já jsem o první dny řešil nákupem ve zdejších potravinách. A pokud se vám nechce se vám chodit pro jídlo mimo areál? Až v sobotu jsem objevil vegetariánský stánek, který nabízel opravdu domácí jídlo za slušnou cenu – no posuďte sami – talíř česnečky nebo čočkovky za jeden žeton byl ve srovnání s konkurencí fakt kauf.

Skvrn: Téma číslo dvě: zvuk. “Zvuk na třetí stage byl příšerný [slušnější varianta], dejte se stanem pokoj.” Abych byl upřímný, zvuk na klubovém pódiu byl občas opravdu špatný, jenomže to vše vynahrazovalo opravdu útulné (i ta přeplněnost mi nevadila) prostředí, které vytvořilo parádní atmosféru k několika vystoupením – Manes, The Ocean, Carnival in Coal, První hoře, Aosoth a nakonec i Inquisition. Té kritiky nebylo málo a už teď se bojím, že příští ročník bude ročníkem “bezstanovým”. Řešení celkového ztlumení zvuku (zvukaři se možná chystali opravdu na open-air koncert) a nějaké to odvětrávání po stranách se mi jeví jako reálné, pořizování nějakého většího stanu už z finančního hlediska tak reálně nevidím. Těžko říct, každopádně věřím, že tak ostřílený pořadatel si tohle do příště pohlídá.

Skvrn: Co se organizace týče, po celou dobu jsem nezaznamenal sebemenší chybičku, nějaké podcenění té masy lidí a i člověk, který tu byl poprvé, byl během chvíle se vším obeznámen. Jak již padlo v příspěvcích kolegů, nějaké větší fronty se netvořily, jedinou výjimku tvořily kupy lidí u oficiálního merchu a u stánku na žetony, ale i zde se počátkem druhého dne fronty radikálně zredukovaly. Co se týče areálu, tak i zde vše předčilo má očekávání. Festivalová plocha je opravdu velká a tudíž i v tom velkém množství lidí lze najít zákoutí, kam takřka noha nevkročí a člověk si může užít i trochu klidu. Neříkám, že by nešlo vychytat pár drobností, například obohatit odpočinkovou zónu u dister umývárnami a prodejnou žetonů, ale to jsou fakt jen nepodstatné blbinky, které v celkovém kontextu vlastně nikoho nezajímají. A poněvadž jsem řekl vše, co mi leželo na srdci, zbývá snad jen prohlásit obligátní za rok naviděnou.


Insania – Zapal dům poraž strom…

Insania - Zapal dům poraž strom...
Země: Česká republika
Žánr: metal
Datum vydání: listopad 2013
Label: X Production / Redblack Productions

Tracklist:
01. Božská komedie
02. Ať shoří v pekle všechny kapely světa!
03. Nejsvětější trojice
04. Píšu ti švabachem
05. Sfoukni za mě svíci
06. Bioprodukt podsvětí
07. Až se to tu otočí
08. Základy zla
09. Polevil jsem v modlitbách
10. Démoni jsou mezi námi
11. Ďábel pode mnou
12. Neprojdou!

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Brněnská Insania pro mě už dlouhá léta představuje kapelu, jíž jsem celkem úspěšně ignoroval, a to i přesto, že jsem si plně vědom jména, které si za svou historii tvrdou prací vydobyla. Přirovnal bych tento stav ke vztahu k knížce, u níž znám pouze název, nicméně obsah jde naprosto mimo mě. Tedy, abych byl přesný, ne, že bych neměl teoretickou znalost toho, čím se Insania na svých albech zabývá, ale přesto jsem je doposud přehlížel. Hodilo by se říct, že záměrně, ale to není úplně přesné, takže spíš vědomě. Je to sice recenzentské klišé, ale když se naskytla možnost napsat recenzi na nové album s titulem “Zapal dům poraž strom…”, tak jsem dlouho neváhal, protože to pro mne konečně byla příležitost nahlédnout pod roušku, jíž jsem doposud neměl zájem odkrývat. Asi se to dá čekat, ponděvadž už je to taky skoro-klišé, ale nakonec se ukázalo, že veškeré předsudky (jo, přiznávám, že českou rock/metalovou scénu zrovna nemusím) šly během prvních pár poslechů rychle stranou a samozřejmě jsem si začal vyčítat, proč jsem byl dlouhá léta takový ignorant. “Zapal dům poraž strom…” mě nakonec přimělo k poslechu předešlých alb, díky čemuž jsem si mohl udělat ucelenější obrázek o současné tvorbě této crossoverové čtveřice. Tolik k mému vztahu ke kapele, ale nyní se pojďme věnovat novince.

Osmé studiové album Insanie naplno vystihuje hudební náplň, kterou si běžný posluchač pod škatulkou crossover může představit. Samozřejmě, že hodně důležité jsou kytary. Ty jsou většinou pěkně řízné a hutné při zachování chytlavosti, ale “Zapal dům poraž strom…” mě velmi mile překvapilo množstvím samplů, klávesových ploch a vlastně veškeré elektroniky, jež pomáhá odtahovat album od tuctových českých kapel, které možná hrají v zásadě totéž, tedy kytarový rock/metal, ale v podání Insanie je cítit strašná hravost a lehkost, kterou umocňují velmi dobré texty plné sarkasmu, kdy i nábožensky orientované rýmy nepůsobí nepatřičně a je radost je poslouchat (“Ježíš vás miluje, ale my vás milujem taky (…) Ježíš nám může a vy nám můžete taky” z druhé “Ať shoří v pekle všechny kapely světa!”). Přestože jsem se zrpvu leknul celkem dlouhé stopáže, kdy v rámci stylu jindy přívětivá třičtvrtě hodinka bývá často vražedná, tak má album takový příjemný spád, že jsem si kolikrát ani neuvědomil, že na mě čeká už jen závěrečná “Neprojdou!”.

Pohodová kombinace HC, punku a crossoveru má v podání Insanie velmi podstatné plus, které nahrávku tlačí hodně vzhůru. Je to taková žánrová volnost a nenásilnost, s jakou “Zapal dům poraž strom…” uhání ke svému závěru. S každou další skladbou jsem dokázal najít momenty, co životnost daného kousku šikovně prodlouží, jako třeba dětský vokál v “Píšu ti švabachem”. Nečekejte sice žádné progmetalové postupy, takže energičnost a útočnost mají hlavní slovo, ovšem neděje se tak na úkor kvality desky, kdy si ani u hitovky “Bioprodukt podsvětí” s mírně tanečním rytmem a všudypřítomnými klávesami nehodí zařazení mezi klasicky tuctové odrhovačky pro vidláky, jak se může zdát. Tento vál nakonec klidně vytáhnu jako jeden z nejlepších z celé desky, protože skočná atmosféra, která naplno propukne ve zpěvném refrénu, doslova nutí zanotovat si. Přičtěte si k tomu velmi povedný sound, kde jsou jednotlivé prvky spojeny dohromady, aniž by druhý jakkoli strádal a musíte uznat, že “Zapal dům poraž strom…” přímo láká k poslechu.

Nebudu jednotlivé písně rozebírat stylem jeden kus za druhým, protože bych tím zcela určitě dokázal pohřbít potenciál, který tkví v hravosti jednotlivých skladeb. Ty, ač jsou v rámci dosavadní diskografie (slyšel jsem předešlá tři alba) kvalitními písněmi, tak dokážu dost dobře pochopit, že standardnímu posluchači přijdou jedna jako druhá, s čímž jsem měl zprvu problém i já. Možná za to může uniformní kompoziční styl, kterýžto se točí “pouze” kolem klasického mustru střídání slok a refrénu, což je sice v souladu s hudebním směřováním kapely, ale dovolím si tvrdit, že drobné zvraty či přechody by se rozhodně neztratily. Mezi ty nejlepší momenty patří hned úvodní klipovka “Božská komedie”, jejíž stavba, kdy se k jízlivému zpěvákovi Polymu postupně přidávají klávesy a kytara s chytlavým sekaným riffem, je velmi nakažlivá. Hodně se mi líbí kytarová “Nejsvětější trojice”, která svým rychlejším tempem, jenž je oproti zbylým skladbám na jiném levelu, přilévá pomyslný olej do ohně.

O hitové “Píšu ti švabachem” a taneční “Bioprodukt podsvětí” už řeč byla, takže ještě vypíchnu šlapavou “Základy zla”, s podivným zvukem kosmických kláves a “Ďábel pode mnou”, jež působí jako nejtemnější položka alba. Těžko říct, jestli za to můžou hororové klávesy v refrénu, nebo jakoby-doomově zvrácená sloka, v níž Poly opustí svůj přirozeně řízný vokál, ale píseň je to velmi povedená. Vzhledem k tomu, že většina skladeb má nepopiratelný hitový potenciál, je na místě otázka, zda funguje novinka pouze jako soubor jednotlivých písní poskládaných vedle sebe, nebo dává smysl i jako celek. Sám za sebe volím druhou možnost, protože jsem neměl sebemenší problém album otočit i několikrát za den, aniž bych se musel upínat na těch několik nejsilnější fláků, jež vyčnívají.

“Zapal dům poraž strom…” bych nejjednodušeji popsal jako zábavnou metalovou desku, které však nechybí nadhled, takže neznalí se nemusí bát prvoplánových textů a průhledného hudebního základu. Přemýšlel jsem, ale takhle z hlavy mě vážně nenapadá tuzemská kapela, k níž by se Insania dala přirovnat, což je dobře, protože tak můžu s klidným srdcem říct, že je to parta originální, hudebně neotřelá, jíž lze doporučit všem posluchačům, kterým naše středněproudová rocková scéna leze krkem. Takhle příjemnou záležitost jsem vlastně ani nečekal, takže proč to neříct – Insania mě mile překvapila, tudíž slušná sedmička jí budiž odměnou.


Další názory:

“Zapal dům poraž strom…” pro Insanii rozhodně není nějakým přelomovým počinem, který by tvorbu kapely posunul nějak výrazněji dopředu, spíš bych řekl, že album více či méně pokračuje na úplně stejné vlně předchozích desek jako “Kult hyeny” nebo “Rock’n’Freud”. Na druhou stranu ale “Zapal dům poraž strom…” nastavenou laťku rozhodně nepodlézá a odpovídá kvalitativnímu standardu těchto brněnských harcovníků, jenž také není zrovna malý. Jenže i přesto, že novinka od minula nepřináší nic nového, pořád je to setsakra zábavné a veškerá esa, která má Insania v rukávech, tu opět jsou. Tím mám na mysli parádně chytlavou, ale ne prvoplánovitou muziku v nezaměnitelném a jen těžko zařaditelném stylu, klasicky hodně povedené texty a charakteristický vokál Petra “Polyho” Pálenského. A i když třeba na první poslech nemusí člověku sednout úplně každý song, hodně brzy se ze všech vyklubou hitovky. Například hned úvodní klipovka “Božská komedie” mě napoprvé příliš neoslovila, ale postupem času se pro mě stala jedním z nejzábavnějších kusů. Mezi další pecky, které mně osobně šmakují nejvíce, bych pak dále zařadil songy “Nejsvětější trojice”, “Píšu ti švabachem”, “Základy zla” a závěrečnou “Neprojdou!”.
H.


Brutal Assault 15 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault 15
Datum: 11.-12.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Afgrund, Candlemass, Children of Bodom, Demonic Resurrection, Despised Icon, Disfigured Corpse, Ensiferum, Fear Factory, Godless Truth, Gojira, Gorgoroth, Gwar, Insania, Mindwork, Minority Sound, Obituary, Rotten Sound, Sepultura, Short Sharp Shock, Suicidal Angels, The Black Dahlia Murder, Trail of Tears, Unaffected Evolution

Středa:

H.: V letošním roce poprvé Brutal Assault kromě tří plnohodnotných festivalových dní nabobtnal rovněž o warm-up party pro nedočkavce, kteří přijedou o den dříve, což rozhodně dle mého názoru není na škodu. Nebyl by to však Shindy, aby k tomu nevymyslel ještě nějakou specialitku – exkluzivní koncert Fear Factory v jednom z místních klubů. Což o to, já sice nejsem nějaký zarytý fanoušek Fear Factory, ale jsem ten typ člověka, který toho rád vidí co nejvíc (nejlépe všechno), a tak jsem koupil lupen a čekal, co se bude dít… a ono se nakonec nedělo nic. Z blíže nespecifikovaných (a dost dobře možná i nespecifikovatelných) důvodů koncert zrušil management kapely. Mám takovou teorii, že viděli ten pajzl, kde se akce měla odehrát (těžce UG klub). Co se dá dělat, alespoň že pořadatel zajistil sličnou děvčicu s kasičkou, která lidem ihned vracela peníze za lupení.

H.: Člověk musí brát věci z té lepší stránky, takže když nebudou Fear Factory, alespoň uvidím všechny kapely na klasickém warm-upu v areálu. První hrají metalcoroví Unaffected Evolution. Ačkoliv nejsem zrovna příznivcem jejich žánru, viděl jsem už poněkolikáté, avšak snad vůbec poprvé střízlivý (smích). I tak jsem ale nijak nenudil, odsýpalo jim to pěkně, pochválit můžeme pana zpěváčka. Bezproblémová pohodovka.

H.: O něco málo bližší mi jsou Mindwork, byť progresivní death stále ještě není moje parketa. Na koncertě mě však tahle skupina zatím vždycky bavila a tradici neporušil ani letošní Brutal Assault. Zahráli dobře, natěšení návštěvníci už spustili první kotlík, a tak i přes menší technické problémy (prasklá struna) se to nemohlo nelíbit.

H.: Ještě výš laťku nahodili vsetínští Abstract Essence. Nemůžu si pomoct, ale koncert od koncertu mi přijdou lepší a lepší. Hned od úvodní pecky “I”, k níž den před koncertem zveřejnili klip, pálili do publika ostrými. Výborný frontman, výborná kapela, výborná muzika. Celkově není co vytknout.

H.: Tady měla přijít první zahraniční návštěva – Angláni Honour Is Dead. Tak jsem si dal malou pauzičku, jelikož mě nezajímali, jenže když jsem se vrátil do areálu, čekalo na mě nemilé překvapení – všechny tři zahraniční skupiny (kromě Honour Is Dead ještě And Hell Followed With a Ignominious Incarceration) z warmp-up vypadly, takže akorát dohrávali První hoře, na něž jsem se naopak těšil. Z toho závěrečného kousku, co jsem viděl, usuzuji, že mě má co štvát.

H.: Náladu moc nezvedli ani Godless Truth. Jejich jednotvárná deathová sypanice, přestože se na ni dívat dalo, mě nijak extra nesebrala. Nultý den tedy jednoznačně vyhráli Abstract Essence.


Čtvrtek:

H.: Role otvíráku padla na domácí Disfigured Corpse. Kapela se svého postu zhostila s velkou chutí a kotel k nim nebyl lhostejný. Jejich death-grindová hoblovačka drtila, jak se patří, a zároveň i dobře bavila.

H.: Short Sharp Shock předvedli jakousi prapodivnou kombinaci thrashe s nádechem hardcoru a výsledek byl lepší, než bych já osobně ze svého pohledu čekal. Ačkoliv byl zpěvák o berlích a za celý set tak neudělal jediný krok, vyzněla jejich půlhodinka hodně energicky. Příjemné překvápko.

H.: Docela špatně u mě dopadli grindoví Afgrund ze Švédska. Nezáživné, v hudbě občas nějaký slušný kousek probleskával, ale povětšinou se jednalo o bordel bez nápadu a beze změny, show taky nulová. Od nich jsem teda čekal víc.

H.: Diskotékoví Minority Sound se naopak předvedli ve velice dobrém světle. Muzika je to skočná a chytlavá, na koncerty přímo stvořená. Zpěvák a kytarista Gulesh svojí dlouhou kštici protáčel zodpovědně a dav byl k celkovému snažení téhle bandy vstřícný.

Seda: Má první kapela dne, jelikož jsem byl na Brutalu vůbec poprvé, během prvních tří kapel jsem si procházel areál a díval po metal marketu [a prd koupil (smích) – pozn. H.]. O Minority Sound jsem skoro nic nevěděl, jen to, že byli v soutěži [hlasování o účast na warm-up party, dvě první místa – Disfigured Corpse a právě Minority Sound – se nakonec dostali do hlavního programu – pozn. H.], a to, že kolega říkal, že je to disco. Docela mě to ale překvapilo, jelikož to bylo celkem chytlavé a bavilo mě to. Skvělý začátek dne.

H.: O exotickou vsuvku se postarali Indové Demonic Resurrection. Ti původně měli dorazit už loni, ale nedostali tenkrát víza, tak tedy až letos. Bylo vidět, že tu dálku rozhodně nehodlali vážit zbytečně a své vystoupení si evidentně užívali na plné kule. Jak vidno, pořádný headbanging je známý i v Asii (smích). Vřelým přijetím posluchačů byli nadšení, stejně tak jako počtem lidí, kteří se na ně přišli podívat (“Nikdy ve svém životě jsem neviděl tolik metalistů pohromadě,” jak se nám svěřil zpěvák a kytarista Sahil). Jinak se, celkem logicky, hrálo hodně z aktuálního počinu “The Return to Darkness”.

Seda: První skupina, co mě zajímala. Objevil jsem je právě díky tomuto festu a naposlouchal poslední desku, která byla velice kvalitní. A jelikož se hrálo především z posledního alba, show nemohla dopadnout jinak než dobře. Trošku to ale dle mého odnesl zvuk, protože to nebylo slyšet ideálně jako např. předchozí Minority Sound.

H.: Tradičně nezklamala ani česká Insania. Více vám o nich poví Seda, aby z toho reportu taky něco měl, a já vám mezitím alespoň řeknu, jaké ukázky zahráli z poslední fošny. Zaznělo třeba “Peklo jsou ti druzí”, “Čas nízkých pudů”, “Pověsíme celebrity!” nebo “Charisma krysy”. Jinak, koncertní vyznění písniček Insanie mi přijde ještě lepší než ze studia.

Seda: Poslední doplnění line-upu mě velice potěšilo. Díky desce “Kult hyeny” se mi začala Insania velice líbit, a tak jsem byl rád, že jsem si je mohl poslechnout naživo. Pro mě jedno z nejlepších vystoupení dne, živě chlapci umí. Chyběla mi ale pecka “Volný radikál”, kterou dle mého zahrát určitě měli. V recenzi jsem chválil Polyho hlas, který je i v živém provedení bez chyby.

H.: Až do teď jel program s mírným posunem, což značilo, že někdo hned na začátek vypadl. Jak se v tuto chvíli ukázalo, šlo o Bonded by Blood, kteří nakonec zahráli den nato místo Алконост z Ruska. Štafetu tedy přebírají Finové Rotten Sound. S odstupem je hodnotím jako jednoznačně nejlepší grindovku letošního Brutal Assaultu. Chlapi nastoupili ve slušivých černých košilích a spustili hodně brutální nářez. Oukej, inteligentní muzika to sice není, ale koule to má. Jen mi přišlo trochu nemístné, když zpěvák Keijo vzpomínal na Obscene Extreme (Rotten Sound tam hráli hned třikrát, naposled v roce 2007) a jeden song věnovali jeho pořadateli Čurbymu. Samozřejmě nic proti Čurbymu, je to borec a to, že jsou Čechy grindovou velmocí, je zčásti i jeho zásluha, ale přece jenom je to pro Brutal Assault konkurence.

H.: Žánrovou výhybku přehodili Trail of Tears. I když se potýkali s technickými problémy, dojem zanechali rozhodně hodně dobrý. Až k tomu budu mít příležitost, rozhodně se na ně rád znovu podívám. V paměti mi v jejich případě ještě utkvělo to, že vypadali cool (smích).

H.: Z řeckých thrash metalistů Suicidal Angels vidím jenom druhou půlku, neboť jsem tu první věnoval autogramiádě Candlemass. Možná, že to bylo i tím, že jsem část neviděl, ale nějak extra mě nenadchli. Že tak cca o 20 let zaspali dobu, by mi zas tak nevadilo, já oldschoolu fandím, ale prostě mě to nevzalo.

Seda: Jako kolega jsem viděl asi jen druhou půlku, kterou jsem nějak extrémně nevnímal, protože jsem je vůbec neznal a naživo mě to nechytlo.

H.: Velmi kvalitní smažbu předvedli The Black Dahlia Murder. Oni jsou jedna z těch kapel, které mě na deskách prostě nebaví, z pódia to ovšem zabíjí. Ze začátku jim sice nehrál do karet špatný zvuk, vynahradili to však nasazením, a když se zvuk po chvíli značně vylepšil, The Black Dahlia Murder už mohli jen masakrovat všechny přítomné. A jestliže mají normální lidé ruce k tomu, aby psali, chytali různé věci, či si drželi přirození při močení, tak zpěvák Trevor je má jenom k tomu, aby měl čím během vystoupení máchat ve vzduchu (smích).

Seda: Ač mám některé metalcorové věci rád, The Black Dahlia Murder mě z alba nebavili. O to víc jsem očekával live show, která mě utvrdila v tom, že živáky jsou doménou moderních kapel. Trošku mě ale začínaly unavovat žádosti o circle pit, které jsem za celý festival slyšel snad stokrát (smích).

H.: Jak se hobluje ve staré škole, předvedli floridští veteráni Obituary. Death metal v jejich podání prostě nudit nemůže. Soutěž o největší řepu festivalu by si jednoznačně odnesl zpěvák John Tardy, také s ní třepal o sto šest a ječák má rovněž nezaměnitelný. Na chvíli si i zabubnoval se svým bráchou Donaldem, který drtí škopky. Na závěr samozřejmě zazněla největší kulťárna “Slowly We Rot” – měli jste vidět to peklo v kotli. Mě osobně však jako die-hard fandovi dané kapely udělala největší radost překopávka letité hymny “Dethroned Emperor” od legendárních Celtic Frost. Žrádlo!

Seda: Naposloucháno jsem měl jen “Slowly We Rot”, a tak jsem se v průběhu trochu ztrácel. Nicméně to byla pořádná jízda od začátku až do konce a poslední hitovka musela chytnout i největší odpůrce. Šéfredaktora potěšil cover Celtic Frost, ale jelikož téhle scéně rozumím jako kůň kafi, nepoznal jsem, která to byla (smích) [tak to se máš ale kurva za co stydět – pozn. H.].

H.: Ensiferum se s předchozím Obituary sice rovnat nemohli, ale i tak nebylo jejich vystoupení tak průserové jako poslední řadovka “From Afar”. Ostatně, se dvěma písničkami z ní svůj set i začali (konkrétně titulní “From Afar” a “Twilight Tavern”), jak ale hodili nějakou starší věc (např. “Iron” nebo povedená “Token of Time”), šla nálada jasně nahoru. Suma sumárum, i když mi tahle kapela přijde po odchodu Jariho Mäenpää celkem zabitá, koncert mě na rozdíl od poslední studiovky neštval. Ale oproti tomu, co hrálo před nimi a po nich, to byla spíš jen taková neurážející oddechovka.

Seda: Ensiferum mě nijak nezajímali, protože mi pagan hudba přijde trošku mimo. Místo toho jsem si šel na chvíli zdřímnout do stanu a počkat si na headlinery.

H.: Dechberoucí jízdu předvedla francouzská Gojira. Neuvěřitelná energie, nasazení a zároveň návod, jak dělat nepovrchní moderní metal. Tady nemám co dodat, prostě nářez.

Seda: Spánek trval i trošku přes Gojiru, a tak jsem zastihl jen konec, show ale vypadala výborně, takže této ztráty můžu jen litovat.

H.: Další změna v programu… místo Lock Up nastupuje Sepultura, která měla být původně až další den. Jestli někdo dojel až v pátek na Sepulturu, musel mít vážně radost (smích). Každopádně i oni předvedli velmi výživnou podívanou. Přestože je už dlouhé roky neposlouchám, koncert jsem si užil královsky. Klasiky jako “Refuse/Resist”, “Territory” nebo “Roots Bloody Roots” fungují prostě vždycky. A právě setlist složený z převahy těch starých kousků určitě udělal radost spoustě fandů.

Seda: Myslel jsem si, že Sepultura s novým zpěvákem nefunguje. Živák mě ale přesvědčil o opaku, protože mě vystoupení velice chytlo a pro mě největší překvapení festivalu. A “Roots Bloody Roots” na konec? Lahůdka!

H.: I když mi včerejší povedený koncert (ehm…) v klubu Bastion pěkně zkazil náladu, na samotném festivalu Fear Factory zahráli velmi pěkně. Setlist nadupaný, nové songy (“Mechanize”, “Powershifter”, “Fear Campaign”, “Christploitation”) těm starším (např. “Edgecrusher”, “Shock”, “Replica”) nezůstaly nic dlužny, skupina ve formě, nekompromisní tah na bránu a husté tempo. Já byl spokojen.

Seda: Od začátku do konce jízda. Dobře promyšlený setlist, který potěší jak oldschool, tak i nové fandy. Sepultura ale přesto zahrála o něco lépe (alespoň pro mě).

H.: O poznání hůře než Fear Factory u mě dopadl další velký headliner – Children of Bodom. Nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše mě nebavili. Šel jsem si vystát dobrého fleka na Gorgoroth

Seda: Children of Bodom byla nuda.

H.: Dobré místo na Gorgoroth jsem si sice vystál, ale hned po prvním songu jsem jej zase opustil a odebral se dozadu. Jsem navyklý poslouchat všelijaké šílenosti, takže když zvuk není krystalicky čistý, já se nezblázním. Ale aby se na mě valila neidentifikovatelná koule, z níž spíš bolely uši? Abych u skupiny, jejíž tvorbu znám takřka zpaměti, nepoznal, co zrovna hraje? No nic, dál od pódia už to znělo mnohem lépe (byť do ideálu to stále ještě mělo daleko). Každopádně, já mám ty blázny prostě rád, a tak nikoho asi nepřekvapí, že mi se to opravdu hodně líbilo. Pest se vytáhl, když si naživo naprosto vychutnal čisté vokály v “Satan-Prometheus” a “Profetens åpenbaring”, to bych do něj opravdu neřekl. Taktéž se mi líbí, že současní Gorgoroth neignorují kingo-gaahlovské období, viz “Forces of Satan Storms” a má oblíbená “Unchain My Heart!!!”. Skvělé peklo byla rovněž brutální klepačka “Revelation of Doom”. Jo, jo, oblíbené skupiny to mají u recenzentů v hodnocení vždycky lehčí (smích).

Seda: Čekal jsem, že na Candlemass se podívam z tribuny, aby mi nic neuniklo. Když se ale po Children of Bodom uvolnil prostor u zábradlí, ihned jsem tam šel. Gorgoroth jsem tedy moc nevnímal a čekal na následující kapelu.

H.: Další moje srdcovka přichází hned vzápětí – Candlemass. Když mě Robert Lowe na odpolední podpisovce ujišťoval, že to bude skvělé, vůbec nepřeháněl, ba právě naopak, bylo to ještě slabé slovo. Candlemass na Brutal Assaultu, to byl můj hudební orgasmus (smích). Setlist překvapivý nebyl, doomoví klasici brali jen ze starých alb (“Mirror, Mirror”, “Dark Are the Veils of Death”, “At the Gallows End”, “Solitude”) a z období s Robertem Lowem za mikrofonem (“If I Ever Die” a “Hammer of Doom” z aktuální “Death Magic Doom”, “Emperor of the Void” z předchozí “King of the Grey Islands”), ale způsob, s jakou bravurou se svého vystoupení zhostili, už leckoho překvapit mohl. Legenda je holt legenda, ať se děje, co se děje. Bez debat nejlepší skupina prvního dne!

Seda: Výborné. Nejlepší vystoupení dne. Po odpolední autogramiádě jsem se těšil snad už jen na ně. Show otevřela skvělá “Mirror, Mirror” a po ní nasledovaly staré hitovky, které patří ke klenotům doom metalu. Stále ale lituji, že tam není bývalý frontman Messiah Marcolin, kterého mám o mnoho radši než současného [pche, ještě že se tý namyšlený primadony konečně zbavili… Robert Lowe je jinačí frajer! – pozn. H.].

H.: Letošní Brutal Assault byl nejspíš tou poslední příležitostí spatřit v naší kotlině Despised Icon, neboť se tahle banda rozhodla po dokončení aktuálního turné přerušit nadobro svojí aktivitu (i když… to známe, za rok s velkou slávou zase ohlásí comeback (smích)). Rozlučka to ale byla jak se patří! Despised Icon jsou dle mého skromného názoru ve svém žánru absolutní špička a tento můj názor do puntíku potvrdili i v Josefově. Brutální drtička od začátku do konce. Dvojice zpěváků během koncertu naběhala opravdovou spoustu kilometrů a i velké festivalové pódium jim bylo malé.

H.: Závěr prvního dne obstarali Gwar. Jelikož jsem měl představu, jak to chodí, když tahle vypečená banda řádí na pódiu, stoupnul jsem si radši hodně dozadu. Ale i tak jsem schytal pěknou dávku krve, slizu i moči (smích). Zvláště močící Hitler měl kvalitní dostřel (smích). Ne, ne, co se odehrává na koncertech Gwar, to se dost dobře na papír popsat nedá, to prostě člověk musí vidět. Co si budeme povídat, hudba sice za moc nestojí, ale hlavní je ta show. V krátkosti: po každém songu napochoduje před lidi nějaká postavička (Hitler křížený s Ježíšem, policista, monstrum s dlouhýma rukama apod.), které je následně zpěvákem Oderusem Urungusem nebo jeho kumpánem odříznutá část těla, přičemž veškerá krvavá lázeň jde samozřejmě do davu. Vrcholným číslem byl bezesporu samotný Satan – kromě toho, že přišel o podstatnou část své tělesné váhy odřezáním všech možných myslitelných výstupků, jej ještě Oderus Urungus omrdal do krku. Jak říkám, to se prostě musí vidět na vlastní oči.


Insania – Kult hyeny

Insania - Kult hyeny
Země: Česká republika
Žánr: metal
Datum vydání: 13.3.2010
Label: Redblack Productions

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Insania je kapela, která se na české scéně vyskytuje už dlouho a patří ke klasickým znakům tvrdé hudby u nás. Svoji činnost provozuje už od roku 1987, ale kvůli problémům tehdejšího režimu (zdravím Jirku, který k tomu nemá daleko) se nemohla naplno projevit. Její vrchol tedy přichází až roku 1992, kde začíná opět naplno využívat název Insania. Na svém kontě, když počítáno pouze tvorbu od roku 92, má celkem 13 prací. Společně i s novinkou “Kult hyeny”.

Hudba na této desce se dá charakterizovat celkem jednoduše: není to nic převratného, co by definovalo žánr, z čeho by se každý posadil na zadek. Jedno se tomu ale nedá upřít – poslouchá se to velice velice dobře. Chytlavé songy doplněné o dobré texty s kvalitním zpěvem, který se mi velice zamlouvá. Když je potřeba, dokáže skvěle přitvrdit, neztrácí ale na své kvalitě vůbec nic. Dovolím si říct, že to celé táhne. Kytary nepředvádí žádné geniální riffy, jsou spíše v pozadí, ale jako celek to skvěle doplňuje.

Otvíračka “Peklo jsou ti druzí” je brilantní, z celého alba se mi líbí asi nejvíce. Vlastně i následující “Čas nízkých pudů” je stejně skvělá. Oproti otvíračce to trošku přitvrdí a dostáváme se k tomu, o čem jsem se již zmiňoval. Zpěv se tu z čistého vokálu mění na tvrdší, ale na svém šmrncu nic neztrácí. Celé album se v podstatě každým songem trochu mění, neupadá to do žádného stereotypu. Střídá se tu více žánrů, které se různě mixují. Ne jako u některých jiných kapel, kde se jede 100% času to samé. Velice mě zaujala také sedmá “Volný radikál”, která je sice z celé desky nejkratší, zato se v ní stihne odehrát hodně. Není to blaf splácaný za pár hodin, na desce je vidět práce, kterou si kapela dala. Nevyskytuje se tu žádné slabší místo, kde bych se nudil. Celé je to velice chytlavé a snadno zapamatovatelné. V podstatě na druhý poslech jsem veděl, co se tam bude vyskytovat a užil si to ještě více. Jelikož je textům skvělě rozumět a ještě jsou v našem mateřském jazyce, stálo by za to, se o nich trochu zmínit. Dají se definovat jako filozoficko-politické, trošku souvisí i s náboženstvím. V první “Peklo jsou ti druzí” je docela dost zmínek o Bohovi.

Tato hudba i přes stáří kapely musí oslovit i mladší publikum. “Kult hyeny” je moje prvotina u této kapely, ale zřejmě si budu muset sehnat i nějaké starší práce a navštívit je při jejich koncertě v Praze. Jak jsem psal výše, není to žádná bomba, co bude bořit pojem hudba. Poslouchá se to ale velice dobře a to je přeci důležité ne?