Archiv štítku: Insomnium

Brutal Assault 21 (sobota)

Brutal Assault 21

Datum: 13.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Angelcorpse, Archgoat, Behemoth, Darkened Nocturn Slaughtercult, Ektomorf, Hypno5e, Insomnium, Lost Society, Mgła, Misery Loves Co., Moonsorrow, Ufomammut, Valkyrja

Skvrn: Středa byl listopad, čtvrtek říjen, pátek září a sobota se již důstojně přibližovala srpnovým klimatickým standardům. Jaká to změna, když jsem dopoledne vylezl ze stanu a nepřipadal si zralý na omrzliny. Bylo sice zatraceně dusno a vlhko, ale pořád lepší než středa nebo loňské čtyřicítky. Nastíněná situace panovala již v brzkých hodinách, tedy kolem jedenácté, kdy mě ze stanu vylákali stále nepříliš známí Francouzi Hypno5e. Dobrého progu s lidským a nikoli strojovým přístupem není nikdy dost, což tahle partička jasně stvrdila. Copak samply a z disku pouštěné ženské vokály, tím Hypno5e neuchvacovali – zde nepředvedli víc než průměr –, zato kytarovou prací ano. Okamžitě mi hlavou prolítly vzpomínky na Be’lakor, kteří tu válčili během minulého ročníku v obdobnou hrací dobu. Hypno5e se sice nezapsali natolik výrazně, ale určitě přesvědčili o svém talentu a příslibu do budoucna.

Onotius: Poslední den festivalu proběhl vskutku ve velkém stylu, a ačkoliv ke konci už člověk mlel z posledního, byla zkrátka otázka prestiže vydržet až do naprostého závěru, který měli na svědomí Valkyrja. Po ošklivém počasí už ani vidu ani slechu a atmosféra festivalu zůstávala skvělá – už jen proto, že den nato po metalovém městečku zbudou jen ruiny. Začínám nějakou hodinku po poledni, kdy na Metalshop Stage nastupují Lost Society. Ti hned na začátek přinesou slušnou porci energie, propracovaných kytar i fajn thrashových nápadů. Zahrají například „Kill Those Who Oppose Me“, „Hollow Eyes“ či skvělý heavy kousek „I Am the Antidote“. Jediný problém je pro mě délka vystoupení – přijde mi to krátké, že se skoro nestíhám do vystoupení ponořit. Což je škoda, protože je to strašně příjemná muzika, opravdu.

Onotius: Tvorbu Misery Loves Co. znám vskutku na bázi „jednou jsem slyšel jejich album a bylo to celkem fajn“. Naživo pak tahle znalost rozhodně nestačila a ve spojitosti s nemotorným zvukem jsem si po chvíli šel sednout ke zvukaři a zbytek setu pozoroval ze sedu, neboť jsem chtěl načerpat síly, abych vydržel na další kapely, především pak večerní maraton. Misery Loves Co. se v průběhu setu zlepšovali, ale přesto mě moc nepřesvědčili o tom, že bych o něco přišel, kdybych jejich vystoupení vynechal.

Onotius: Ačkoliv by bylo asi bláhové očekávat od Ektomorf víc než příjemnou, leč tisíckrát ohranou variaci na „Roots“ od Sepultury, na jejich vystoupení jsem se zašel mrknout. Těšil jsem se na solidní nekomplikovanou zábavu, protože navzdory absenci nějaké větší originality má tahle hudba naživo velký potenciál vyburcovat pořádnou atmosféru. To se jí sice relativně podařilo (ne tedy zas nad hranice očekávání), což dokazoval průběžný energický kotel před pódiem, přesto si myslím, že ze samotného hudebního hlediska šlo z téhle muziky vymáčknout víc. Problém byl, že hudebníci hráli své kousky oproti studiovkám v rychlejším tempu, tudíž naléhavost oněch krutých refrénů tolik nevynikla. Přesto to bylo ale celkem fajn.

Onotius: Po příjemné pauze mě na Metalgate Stage čekají Omnium Gatherum. Poctivý, ale vlastně i tak trochu předvídatelný melodic death metal se špetkou progrese působil naživo celkem kloudně. Bylo to atmosferické, dynamické, i když trochu šablonovité. Přesto jsem odcházel celkem spokojen, byť neuchvácen.

Skvrn: Tak klidné odpoledne jsem na Brutalu ještě neprožil, až do sedmé hodiny jsem kvůli nezajímavému programu spustil bohapustou ignoraci hudebního dění. Žádné metaly, žádné davy. Jen jednou projdu areálem a zjišťuji, že Eskimo Callboy je mocná trapárna, po níž budou muset přiběhnout Darkened Nocturn SlaughtercultMgłou a vše řádně vyčistit blackmetalovou dezinfekcí. Zašel jsem i na ambientní stage, kde však nevládly mrtvé ambientní smyčky, ale dva životem oplývající vegani se svou přednáškovou osvětou. Nic nového jsem se nedozvěděl, nicméně nakonec proč ne. Někteří se utvrdili ve svém životním přesvědčení a přidali k tomu i pár zúčastněných dotazů, ti další užívali přístupu poznej svého nepřítele.

Insomnium

Onotius: Na melodic deathmetalovou linii hodinu po Omnium Gatherum navázali Insomnium, kteří předvedli očekávaně příjemný, ovšem ničím překvapivý set. Stejně jako ze studiovek jejich muzika měla sice atmosféru, ale byla předvídatelná až běda. Nicméně do vyrelaxované nálady při slunném odpoledni jejich hudba sedla a zabavila. Má prostě tu výhodu, že leze do uší skoro sama, takže i bez výraznější znalosti materiálu se člověk celkem obstojně chytá. Zvuk byl celkem slušný a hudebníci si vystoupení užívali. Jen škoda že nezahráli melancholickou hymnu „Lose to Night“. Jinak ale pohodovka.

Skvrn: Odpoledne fuč, na řadě konečně hudba. Než přišel nelidský blackmetalový závěr, objevili se Moonsorrow. Hudebně jsou Finové špica, jenže koncerty, to je bída klesající vstříc papundeklům. Koncertování s Equilibrium a Turisas zřejmě nelze přežít bez následků. Krev imitující painty na hraně vkusnosti, pitvořící se ksichty i průpovídky hodné revivalu z Horní Dolní. Začínajícího revivalu. Degradace dobře složeného materiálu? Asi nejlépe řečeno. Dobře napsaná hudba jako by na publikum neměla stačit, a na pomoc tak měly přispěchat vsuvky, které jako kdyby vypadly z Troškovy továrny na vtipy. Samotné skladby jsem si užil, ale každý pohled na pódium a poslouchání verbálního trusu mě utvrdilo v tom, že koncert je zvláštní kategorie. Odhalující podstatu?

Moonsorrow

Onotius: Výpravné folk metalové Moonsorrow jsem si užil. To byla ta ideální kombinace melodického s atmosférickým. Vystoupení podmanivé, a přitom velmi dobře vstřebatelné. Moonsorrow je totiž jedna z mála žánrových kapel, která dokáže umně vyvážit hranice mezi údernou, skočnou a náladotvornou větví žánru. To má za následek, že je dobře poslouchatelná a zároveň uspokojí i posluchače temnější a náročnější muziky, kteří většinu folk metalu považují jen za nevkusné odrhovačky. Atmosféra byla relativně slušná a zvuk byl vyrovnaný a povedený. Vtípky mezi skladbami sice nebyly moc vtipné, ale co, jde o hudbu – a ta byla skvělá.

Onotius:Angelcorpse nakonec stíhám kvůli Moonsorrow a kulturnímu programu v toitoice jen konec. A trochu lituji, že jsem přeci jen neoželel konec Moonsorrow a nešel se na Metalgate mrknout dřív, neboť Angelcorpse mají tak neprostupnou hutnou atmosféru, až z toho omrazí. Ryzí esence mohutného death metalu. Díky střeše je na Metalgate mnohem dříve vyvolán efekt tmy, takže světla zahalují scénu a i vizuálně je to ta správná řežba.

Angelcorpse

Skvrn: Blackmetalovou smršť měli započít už Behemoth, avšak nezašel jsem, osobní vrcholy měly teprve přijít. Věřím, že Poláci zněli dobře, nicméně přední pozice jsem nehlídal a o výhled z dálky tentokrát nestál. Jen zpoza areálu jsem tudíž zaslechl Nergalovo epické „dobrý den!“. Tak trochu Sabaton? Hodně Sabaton. S groteskním vyzněním navrch. Polská většina vzala česky pronesený pozdrav zajisté s vděčností a všudypřítomný vlajkonoš od sousedů… inu, ten musel svůj prápor hrdostí zulíbat.

Onotius: A pak nezbývá než čekat na Behemoth. Další mé oblíbence a velké jméno, s tím spjata velká očekávání i mohutné davy lidí. Se scénou a vizuální prezentací si opravdu kapela vyhraje, všechny ty potrhané hábity, ohně, drcení hostií a vyfouknutí konfet, jež v osvětlení působily, jako hejno malinkatých netopýrů zkrátka působí efektně. Jenomže co hudba? Opět je zvuk moc přebasovaný  a přebubnovaný. Setlist je postaven především na posledním „The Satanist“, a to dokonce tak, že deska zazní celá. Dále hrají hitovku „Ov Fire and the Void“ z předchozího „Evangelion“, „Conquer All“„Demigod“ a „Chant for Eschaton 2000“ ze „Satanica“. Mizerný zvuk mi však ne vždy dovolí úplně naplno se do hudby ponořit a dýchat každý tón, což bych zrovna od tak oblíbené kapely, jako jsou Behemoth, očekával. Show byla nicméně poctivá a při „Ov Fire At the Void“ atmosféra v mých očích krásně vygradovala. I tak jsem ale čekal trochu víc.

Skvrn: Svou návštěvou jsem nakonec poctil až Archgoat, kteří měli na Oriental Stage zřejmě vůbec nejhorší zvuk, kytary byly tvaru značně kulovitého a nezachránilo to ani zpěvákovo triko Master’s Hammer. Sypalo to pěkně, ale nakonec jsem z důvodů výše zmíněných neslyšel víc než obyčejný blackmetalový náklep.

Onotius: Po Behemoth se vydávám do Octagonu připraven pokračovat v poslechu těch nejtemnějších metalových škatulek. Zde totiž spouští svůj set Archgoat. Ponurá, hutná zvuková hradba opatřena sice mizerným zvukem, ovšem o to působí misantropičtěji a autentičtěji. Brutální a monumentální. Lord Angelslayer nosí na hrudi Master’s Hammer a jeho hluboké growlingy jsou naprosto démonické. V danou večerní hodinu to na mě patřičně působí – lépe než Mgła na hlavním pódiu, kam dvacet minut před koncem Archgoat přebíhám.

Archgoat

Skvrn: Aniž bych vyposlechl celé Archgoat, zamířil jsem směrem k Metalshop Stage, kde měla za pár minut vystoupit Mgła. Pro mnohé škoda krytí, ale já měl i kvůli zvuku jasno. Jenže taky Poláci zaznamenali potíže se zvukem, který byl takový… festivalový, šitý horkou jehlou. Neznělo to vyloženě zle, ale charakteristické hrátky s činely zůstaly skryty, zatímco virbl s kopákem řvaly přespříliš. Kapele samotné není třeba co vytýkat. V pódiové prezentaci a v předvedených výkonech jsou Poláci klasa a zatracený diktát. Který když dobře znáte, nakonec dokážete strávit i horší zvuk. Já jsem si tuhle necelou hodinku užil a lepší black na letošním Brutalu nakonec neslyšel.

Onotius: Mgła mi na velkém pódiu moc nesedla. Snad je to i tím, že jejich hudba navzdory tomu, že má potenciál zaujmout i širší masy, tak stále zachovává spíš introvertnější charakter (stačí si koneckonců prohlédnout jejich minimalistickou image), čemuž velké pódium moc nenahrávalo. Vloni v Nové Chmelnici jednoduše působili mnohem mnohem líp. Také za to mohl částečně zvuk, který na Brutalu opět nestál za moc (minimálně z mého místa pod levým reprákem). Vadila mi neosobní atmosféra, ale samotná hudba samozřejmě byla ta samá Mgła, kterou mám rád, takže jsem si vystoupení přeci jen užil.

Skvrn: Mgła nebyla zklamáním, ale v hloubi duše jsem čekal víc. Úplně opačný příběh se psal na Ufomammut, na něž jsem zašel vlastně jen ze zvědavosti. Žádné domácí naposlouchávání, snad jen tušení, oč by mělo jít. Představy se s realitou příliš nelišily, alespoň co do žánrového zařazení. Dostal jsem brutálně hutnou a monotónní sludge/doomovou fúzi s plovoucím droningem. Jasnou odpověď na to, co Ufomammut hrají, ostatně přineslo triko Funn O))) jednoho z kytaristů. Takhle Italové zněli, přesně tak. Navíc, jestli někomu slušel zdejší zvuk, byli to právě z hloubek těžící Italové. Loni tu hráli na stejném místě GodfleshSunn O))), jenže tohle bylo ještě mnohem dál. Kdesi na úrovni nejlepšího vystoupení dne, ročníku a možná i něčeho víc!

Onotius: Pak na vedlejší stage následuje kapela, jež původně na letošním Brutalu neměla hrát a pořadatelé po ní sáhli jako po náhradě za Electric Wizard, kteří kvůli problémům s vízy na poslední chvíli své vystoupení odřekli. Jedná se o italské Ufomammut hrající od roku 1999 svou velmi specifickou kombinaci sludge, psychedelic rocku a doom metalu. Jméno slibuje v rámci festivalu netradiční zážitek a to se potvrzuje. Spouští „Somnium“ z poslední desky „Ecate“ (kterou, pokud se nepletu, zahráli dokonce celou) a po chvíli je jasné: tohle má naživo naprosto neuvěřitelnou sílu. Kolébá, houpe, hypnotizuje, ničí, drápe, kolébá, řeže… I na velkém pódiu jsou schopni atmosférou naprosto pohltit. V duchu si pak říkám: kéž by se organizátoři vyprdli na kdejaké Parkway Drive a podobné blbosti a raději přivezli víc menších, neokoukaných, ovšem naprosto ničících kapel, jako jsou například Ufomammut. Jistě je to nesmysl, Brutal si snaží zachovat obecný průřez metalovými odnožemi, avšak víte, jak to myslím. Zpátky k samotným Ufomammut, jejichž show působila vskutku rituálně a není divu, že po vystoupení se ještě hromada lidí včetně mě nahrnula dopředu, aby si se členy mohli podat ruku a pochválit, jak to bylo monumentální. Protože bylo. První příčka obsazena – pro mě asi nejlepší letošní vystoupení.

Ufomammut

Skvrn: Povídání o Ufomammut napovědělo minimálně jednu věc – následoval už jen sešup dolů, vrchol byl pryč. V případě Darkened Nocturn Slaughtercult nešlo o krutý pád, ale z kopce se rozhodně sešlo. Bohapustá pravost se sice z pódia jen linula, Onielar byla zodpovědný netvor s nejdelším křížem na festivalu za zády – netřeba dodávat, že tím správným směrem pootočeným –, jenže hrálo se na Metalshop Stage a opět mě nebavil zvuk. Což v kombinaci s hudbou, kterou jsem si z domácího poslechu zafixoval jako syrový, ale jen mírně nadprůměrný black metal, znamenalo odchod. Nač si kazit stále přetrvávající pocit dokonalého zmamutění.

Onotius: Tak trochu v euforii se přesouvám opět k Metalshop Stage, kde už je připravená scéna pro blackmetalové ortodoxáky z Darkened Nocturn Slaughtercult. Obrácené kříže, ohně, pohár s krví – vše připraveno k inkarnaci zla. Zpěvačka Onielar v bílé noční košili (aby pak dobře kontrastovala s krví), s vlajícími světlými vlasy a corpsepaintem. A s démonickým rarachem v hrdle. Jakmile spustí, proběhne zkrátka pocta všemu black metalu v tom nejryzejším provedení. Hudba je co se týče ozvučení sice opět nejjistější ve své rytmické složce, zatímco na kytary člověk musí zaostřit uši. Přesto mě to baví. Žánrově vybroušené vystoupení vytříbené kvality. Spokojenost.

Darkened Nocturn Slaughtercult

Skvrn: Stejně jako loni ještě zašel na úplně poslední vystoupení festivalu – Valkyrju. Ta hoblovala již pro znatelně menší počet lidí (zvlášť když Darkened Nocturn Slaughtercult ještě dohrávali), ale jo, důstojné to bylo, byť s mouchami, holohlavými dementy, kteří i přes svou (zajisté nezměrnou) udatnost nevybíravě strkali do všeho co se dalo, tedy i do přítomných dam. Alkohol holt prázdnotu v hlavě nevymete, spíš naopak. Ale finální pocit nebyl negativní, dementi byli, jsou, budou, zvuk ušel a Valkyrja taky obstála.

Onotius: Jak jsem již zmiňoval, nechat se skolit únavou a nejít na poslední kapelu festivalu – zvlášť pak pokud se jedná o Valkyrju, by byla skutečně zbabělost. To se ukázalo jako dobrá volba, protože to kapele velmi šlapalo a i zvuk mi přišel celkem v pohodě – kytary konečně zas jednou slušně vynikly. Nasazení bylo nekompromisní a nejvíc jsem si užil, když hráli „The Cremating Fire“. Navzdory brzké ranní hodině byla atmosféra naprosto skvělá, ba bych si troufl říci, že gradovala. Přídavek se však vyškemrat bohužel nepodařilo, a tak se člověk musel srovnat se smutným faktem, že letošní ročník je u konce.


Onotius: Svůj druhý Brutal Assault jsem si pochopitelně už jen kvůli kvantu skvělých kapel opět patřičně užil. Letos, jak již bylo mnohokrát probíráno, počasí zpočátku zlobilo opačným způsobem než minule, avšak v průběhu festivalu se napravilo a transformovalo se do velmi příjemné podoby. Pivo, jak už jsem si od loňska zvykl, je zde naprosto průměrný festivalový patok, ale to mě nijak neštve, protože alespoň člověk tolik neutratí. Pokud má někdo mezeru mezi kapelami a chce si zajít s kamarádem pokecat, zajde zkrátka mimo areál na levnější a lepší; nu, a pokud to v areálu bez piva nevydrží, tak stejně je nejdůležitější, aby se měl čím osvěžit – a v tomhle ohledu Budvar dostačuje.

Onotius: Potěšilo více odpočinkových zón a míst na sezení či podzemní pomník Lemmyho, kde jste mu mohli zapálit svíčku. Dále jsem rád, že festival k již tak pestrému kulturnímu programu neustále nabízí další alternativy – ať už mám na mysli zavádění nové ambientní stage či vernisáž výstavy Art-Brut-All. Vegany a vegetariány jistě potěšilo více občerstvení pro ně, pro fandy likérů pak opět po areálu procházely slečny nabízející Jägermeister. A nepamatuji si, že bych byl přítomen u nějakého konfliktu, tudíž doufám, že se heslo „proti násilí a netoleranci“ dodržovalo a lidi si festival užili tak jako já.

Brutal Assault

Onotius: Nevýhodou byly rozhodně středeční fronty s lístkem na opáskování, jež vskutku budily emoce. Říkám si, že se mohu považovat za celkem šťastlivce, že jsem tam strávil v uvozovkách „pouze“ necelou hodinu a neprošvihl žádnou kapelu, u níž by mě to nějak víc mrzelo. Obecně bylo odbavování velmi podceněno a to se nesmí opakovat. Mohl bych si postesknout nad lidmi, co si začali suverénně tvořit vlastní frontu a nakonec byli odbaveni rychleji než my poctivci, ale to asi nemá smysl moc komentovat.

Onotius: A že jsem na něco zapomněl? Ano, žetony byla kapitola sama pro sebe. Letos poprvé na vstup a výstup sloužily čipy, se kterými jste si vždy museli pípnout – pokud jste si neodpípli nebyli jste vpuštěni zpět do areálu a bylo třeba to jít anulovat a nějak řešit. Pro mě naštěstí vše proběhlo bez problémů – a v tomhle ohledu, jakkoliv se mi ten nápad furt zdá pedantský a v důsledku stejně nedomyšlený, proti čipům nic nemám.

Brutal Assault

Onotius: Jenomže čipy fungovaly i jako prostředek k bezhotovostnímu placení. To, co zpočátku znělo jako dobrý nápad, záhy trochu zhořklo. Může mi někdo vysvětlit, jaký má význam používat jako virtuální měnu dále žetony? Copak smysl žetonů nebyl ten, aby člověk nemusel hledat drobné – což s penězi na účtě nemusí? Nejsou tedy žetony jen k tomu, aby člověk neměl přehled o reálné částce svého konta a zkrátka byl tlačen k tomu nad tím nepřemýšlet a bezmyšlenkovitě utrácet? Navíc, první nabití je zpoplatněno administrativním poplatkem o ceně jednoho žetonu (tj. 32 Kč) – a to vlastně za co? Za to, že člověk používá systém, který kdyby měl na výběr, tak ani používat moc nechce?

Onotius: Nu, v porovnání se skvělým kulturním zážitkem stále celkem drobná vada na kráse. I tak ale něco, co jsem potřeboval, aby zaznělo. Jinak se těším zase za rok. Vidět Emperor bude splněnej sen!

Brutal Assault

Skvrn: Jeden bilancující odstavec a ende. Pro nadávání na čipy budete muset jinam, krom front jsem neměl s organizací problém. Všeobecně sprosté slovo jménem pípání bylo v mém případě andělsky korektním – vždy jsem byl úspěšně vpuštěn i vypuštěn. A digitální měna? Jako jeden z mála jsem se jí vyhnul a své ctěné koruny rozhazoval ve městě. Snad jen od výstavy jsem čekal víc. Některá díla průměrná, většina ještě pod touto hranicí. Nicméně ti, kteří do výstavní síně jaktěživ nepáchli a jejich seznámení s výtvarnem končí u metalové generičnosti, mohli být uspokojeni. Stále ale lepší než nic, snahy si zas cením. Celkový pocit z letošního ročníku byl každopádně parádní. Svůj třetí ročník jsem si užil víc než ten druhý, loňský. První je první a takový i zůstane, se všemi svými specifiky. Sázka na méně náročný program s menším počtem kapel se letos vyplatila a já koštoval jen to zajímavé. V tomto ohledu odesílám maximální doporučení a hlásám příchod opět za rok.


Finští Insomnium bohužel ruší celé východoevropské turné

Bohužel musíme informovat, že Insomnium zrušili celé podzimní turné. Na konci října se měli zastavit také v Trenčíně a v Praze. Koncerty jsou tedy zrušené. 

Vyjádření managementu kapely: “…due to unfortunate circumstances, we have no choice but to cancel the planned Eastern European tour. We hope we can rebook this tour in the future and come and play our hearts out for you as soon as possible. We are truly sorry for this but the current situation is beyond us.

Vstupenky se vrací v místě nákupu, peníze za e-tickety budou automaticky vráceny na účet v průběhu tohoto týdne.

www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Gothoom Open Air Fest 2015

Gothoom Open Air Fest 2015

Najväčší metalový festival na Slovensku Gothoom je pripravený na svoje šieste pokračovanie. Tentokrát na novom mieste, v malebnej obci Ostrý Grúň, v areáli chaty Kollárová. S novým miestom prichádza nové prostredie a osvieženie festivalu, no zameranie na kvalitný metal, podporu domácej scény a jeho jedinečná rodinná atmosféra zostanú zachované. Jednou z tradícií festivalu je aj warm-up deň, ktorým sa festival vždy v stredu odštartuje. Tento raz to 29.7. otvoria kapely zamerané na pagan a viking metal. Nebudú chýbať WELICORUSS, KHORS, či DORDEDUH.

Zvyšné tri dni už budú plné všetkých odtieňov metalu v podaní zahraničnej i domácej špičky. Headlinermi sú majstri majestnátneho a symfonického death metalu SEPTICFLESH. Gréci minulý rok oslnili novým albumom “Titan”, na ktorom opäť grandiózne kombinujú symfonické prvky so silným a úderným metalom nepostrádajúcim chytľavosť i melódiu. Spolu s nimi sa o miesto hlavnej hviezdy podelia INSOMNIUM. Pri ťažkých i rýchlych a sekaných riffoch podporených melodickými vyhrávkami, hutným vokálom basáka Niila Sevänena i občasnými spevavými vsuvkami gitaristu Ville Frimana sa nad pódiom bude vznášať krásny opar toho najlepšieho, čo dokáže atmosférický tvrdý metal ponúknuť.

Ostatné kapely ale nie sú o nič menej zaujímavé – kanadskí lídri technického death metalu CRYPTOPSY, legendy smrtiaceho žánru BROKEN HOPE, sci-fi brutalisti z WORMED, neuchopiteľní AGALLOCH s exkluzívnou 90 minútovou show, tažkí a temní OBSCURE SPHINX, fínske grindové legendy ROTTEN SOUND, či zástupcovia talianskej školy nekompromisného death metalu HIDEOUS DIVINITY nenechávajú priestor na pochybnosti o kvalite.

Domáca scéna rovnako ponúkne to najlepšie, medzi inými aj ČAD, PANDEMIA, TORTHARRY, FLESHLESS, CRANIOTOMY, BRUTE, SUBURBAN TERRORIST, SPASM, DOOMAS, či CONTRASTIC. V rámci podpory začínajúcich kapiel si na festivale zahrajú aj víťazi súťaže o divokú kartu.

Krásne prostredie, priateľská atmosféra, súdržnosť a skvelá hudba – to bol, je a bude Gothoom. Viac informácií o festivale, mieste konania, programe, či vstupenkách získate na http://www.gothoom.com/festival/.

[tisková zpráva]


Insomnium – Shadows of the Dying Sun

Insomnium - Shadows of the Dying Sun
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 28.4.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Primeval Dark
02. While We Sleep
03. Revelation
04. Black Heart Rebellion
05. Lose to Night
06. Collapsing Words
07. The River
08. Ephemeral
09. The Promethean Song
10. Shadows of the Dying Sun

Odkazy:
web / facebook / twitter

Celkem živě si pamatuji, že když jsem necelé tři roky nazpět dal Insomnium šanci, aby mě o svých kvalitách přesvědčili prostřednictvím tehdejší novinky “One for Sorrow”, dopadlo to celkem tristně a deska mě po většinu času těžce nebavila. S odstupem času vážně nechápu, odkud jsem pro takové dílo vyhrabal šest a půl bodu, a vidina, že podrobím inspekci jeho nástupce, mě nijak přehnaným nadšením určitě nenaplňovala, protože jsem neměl nejmenší důvod čekat, že by se něco mělo měnit k lepšímu. Jenže ono se to nakonec přeci jen trochu k lepšímu pohnulo…

Jenže zpočátku tomu nic moc nenasvědčovalo. “Shadows of the Dying Sun”, jak Insomnium tohle svoje album pojmenovali, totiž proti svému předchůdci nepřináší v zásadě nic nového. Pořád jde o klávesami nadopovaný a na melancholických kytarách postavený melodický death metal, ve kterém toho death metalu už moc nezbývá a jde tu takřka výhradně o ty melodie, které jsou doslova všudypřítomné, a když dojde na nějaký riff, ani tehdy se nekoná žádná divočina. Jenže komické na tom je, že ačkoli přesně tohle byl kámen úrazu “One for Sorrow”, “Shadows of a Dying Sun” ukazuje, že z toho přeci jen jde vykřesat pár jisker, které nakonec stačí k tomu, aby se nám tu rozhořel ohýnek, jehož kouř vám sice občas trochu zasmrdí oblečení, ale jinak dovede příjemně zahřát.

Dost ale pyromanských přirovnání. “Shadows of the Dying Sun” boduje především tím, že má na rozdíl od minulé desky drive, posluchačsky je o poznání zajímavější (respektive se nestává, že by se zde jeden motiv opakoval až do zblbnutí) a skladby tak dovedou docela solidně chytnout. Insomnium si zřejmě vybrali silnější skladatelkou chvilku a na skoro hodinovou desku nacpali dostatek solidního matroše na to, aby udržovala posluchače v očekávání, co dobrého přijde vzápětí, a proto jej vydržela bavit. Samozřejmě nechci tvrdit, že by šlo o něco nevídaného, protože “Shadows of the Dying Sun” v zásadě není nic jiného než jen další ničím zvlášť nevyčnívající melodic death metalová deska, ale řemeslo je to zkrátka dobré a podle toho to taky vypadá.

Další zásadní plus oproti “One for Sorrow” vidím v tom, že je novinka překvapivě vyrovnaná. Tam, kde posledně vyčnívaly dvě skladby a zbytek byla až na pár momentů dost brutální otrava, je to totiž i přes mírně kolísavou kvalitu materiálu podstatně menší horská dráha, a i když jsou tu skladby, které mě moc neberou, ani těm nelze upřít slušné nebo rovnou dost dobré momenty, které je táhnou nahoru. Obecně také platí, že to, co se dá na “Shadows of the Dying Sun” nazvat špatným, není zase vyloženě špatné. Spíš je to taková “oukej nuda”, která jde díky zbytku bez větších problémů přetrpět.

Mám-li být konkrétní, nejméně mě oslovila asi dvojice “Black Heart Rebellion” a “The River”, což jsou shodou okolností dvě nejdelší skladby alba se stopáží mezi sedmi a osmi minutami, a jestli to měl být pokus o epičtější kusy, nevyšlo to úplně tak, jak asi bylo v plánu. Na opačné straně pak sedí trojka “Revelation”, která mi nedává jediný důvod ke stížnostem, a na poslech dost příjemné jsou třeba i umírněná “Lose to Night” nebo titulka “Shadows of the Dying Sun”. Zbytek je fajn, dobré momenty v něm o něco převažují a poslouchá se to v pohodě, ale rozhodně nejde o žádné zázraky.

Jak to tak vypadá, Insomnium se tentokrát celkem pochlapili a přišli s deskou, která se dá bez uzardění poslouchat a dokonce o ní lze tvrdit, že je dobrá. Minimálně proti “One for Sorrow” je “Shadows of the Dying Sun” bez debat o level lepší a ukazuje, že Insomnium mají na to, nahrát dobrou věc. To se jim nyní sice s výhradami, ale i tak povedlo, jenže si pořád říkám, že by mohlo být ještě mnohem lépe. Trochu to zkrouhnout (materiál, který by snesl vyškrtnutí, zde rozhodně neschází), přidat na variabilitě skladeb a najednou tu máme minimálně v rámci žánru opravdu zatraceně dobrou desku… Do té “Shadows of the Dying Sun” sice ještě nějaký ten kus schází, ale to na druhou stranu nic nemění na tom, že jde o poctivé a vlastně dost sympatické album, které z nulových očekávání dokázalo vytřískat nečekaně mnoho. Pro mě osobně hodně příjemné překvapení, a když by po mně někdo chtěl doporučit nějakou melodic death metalovou desku z poslední doby, nenapadá mě jediný důvod, proč neříct třeba právě “Shadows of the Dying Sun”.


Další názory:

Uznávám, že zrovna Insomnium nikdy nepatřili mezi mé největší oblíbence a ani jejich žánr obecně není zrovna věc, kterou bych měl potřebu si tlačit do hlavy dnem i nocí, ale jejich předcházející album “One for Sorrow” bylo prostě těžce nepovedené a jednalo se o brutální zívačku od sklepa až na půdu. Na novince “Shadows of the Dying Sun” se takový provar naštěstí nekoná a Finové dokázali laťku zvednout a nahrát počin, jenž mě nenudí už od půlky první písničky. Ačkoliv se nějaký stylový převrat nekoná, tentokrát mi to dává smysl a až na výjimečné případy (třeba “The Promethean Song”, jež se mi upřímně nelíbí a ten čistý vokál v ní mě dost obtěžuje) mě to baví a vesměs proti tomu vůbec nic nemám. Z obecného hlediska v tom sice stále nevidím nějaký majstrštyk nebo vyloženou pecku, ani nemůžu tvrdit, že věřím tomu, že budu mít chuť si “Shadows of the Dying Sun” pouštět třeba i za nějaký ten rok, ale stále nemám problém označit to album za bezproblémovou a dobře se poslouchající záležitost.
H.

Jestli mě nějaké album v letošním roce zatím opravdu hodně překvapilo, je to právě “Shadows of the Dying Sun”. Insomnium nepatří mezi mé oblíbence, zejména když v jejich žánru byl dobrých kapel vždy dostatek. Ještě pět let staré “Across the Dark” bylo obstojnou deskou, která se dala snadno poslouchat, ovšem s minulou “One for Sorrow” jsem nad kapelou takřka zlomil hůl. Po novince jsem sáhl čistě ze setrvačnosti a jeho nezpochybnitelná kvalita mě naprosto zarazila. Od první minuty na albu zní naprosto ukázkový “melo-death” se vším, co k němu patří. Kapele se výborně podařilo vyvážit death metalovou stránku s potřebnou melodičností, o což se ostatní obvykle pokoušejí na úkor kvality a důvěryhodnosti. “Shadows of the Dying Sun” tak již od prvních minut smete nepřipraveného posluchače metalovou smrští, která však díky častým zvolněním (pěkná, téměř akustická mezihra je hned v klipové “While We Sleep”), zábavným refrénům a zapamatovatelným riffům zůstává svěží téměř po celou hodinu hrací doby. Povedl se i čistý zpěv, který zní spíše jako sborové provolávání, jež nepostrádá potřebnou energii. Pokud jsem tak s něčím nespokojen, je to snad jen uvadání alba v poslední čtvrthodině. Závěrečné skladby nejsou o nic slabší než ty, které nalezneme v první polovině, ovšem působí vážněji a jsou méně chytlavé, čímž ztěžují posluchači koncentraci právě v době, kdy je soustředění nejobtížnější. S výjimkou této (diskutabilní) vady na kráse však Insomnium natočili výjimečně dobré album.
Zajus

Insomnium jsem měl v rámci scény melodického death metalu vždycky zafixované za ty, kteří se co do popularity pohybovali těsně za komerčními giganty v podobě Arch Enemy, Amon Amarth nebo Children of Bodom. Jejich diskografii však až na pár písní prakticky neznám, tudíž srovnávání se starší tvorbou asi nebude na místě. Co ale můžu s naprosto klidným svědomím říct, je, že od “Shadows of the Dying Sun” jsem dostal minimálně to, co jsem čekal – instrumentální zručnost a kupu chytlavých momentů. Mám-li sáhnout po vyloženě povedené skladby, vybral bych dvojici “Collapsing Words” a “The River”, naopak konkrétně ukázat na nějakou slabší píseň nedokážu, což rozhodně kvituji. Co už ale tak pozitivní není, je fakt, že celá novinka plyne víceméně ve stejném tempu a někdy to až nepříjemně zavání rutinou. Každopádně “Shadows of the Dying Sun” je pořád slušně odvedená práce, která sice má své mouchy, ale srdce žánrového fanouška nemá důvod neplesat.
Skvrn


Brutal Assault 17 (pátek)

Brutal Assault 17
Datum: 10.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre

Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.

Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho LaihaChildren of Bodom.

Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.

A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.

Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.

To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.

Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.

S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.

Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.

Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!

S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.

Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…


Insomnium – One for Sorrow

Insomnium - One for Sorrow
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 17.10.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Inertia
02. Through the Shadows
03. Song of the Blackest Bird
04. Only One Who Waits
05. Unsung
06. Every Hour Wounds
07. Decoherence
08. Lay the Ghost to Rest
09. Regain the Fire
10. One for Sorrow

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I když melodický death metal není zrovna žánrem, který bych poslouchal dnem i nocí a měl naposlouchanou snad každou kapelu, jež se dá do téhle škatule zařadit, čas od času mě chytí taková zvláštní nálada, na kterou pomáhá právě kvalitní melo-death. A nic na tom nemění ani skutečnost, že je to v současné době žánr lehce podléhající dobovým trendům nebo se, chcete-li, vyvíjí. Při příležitosti jedné takové nálady jsem, brouzdaje po YouTube, narazil na klip “Down with the Sun” od finských Insomnium. Skladba se mi zalíbila, následoval maraton po dalších počinech této kapely a po nějaké době to skončilo přesně tam, kde to začalo – u “Down with the Sun”. Zbytek tvorby mě totiž pěkně nudil, a tak se nad Insomnium zavřely vody mého zájmu. Vidina hodnocení aktuální novinky “One for Sorrow” mi však poskytla příležitost dát kapele druhou šanci a třeba zjistit, jak jsem byl před časem bláhový…

A když už tu ta příležitost je, tak to vezmeme z gruntu a pěkně popořádku. První, co nakupujícímu padne do oka, je pochopitelně obal. A není to obal ledajaký, nýbrž mým smyslům lahodící. Co do provedení pokračuje ve stylu, kterého se drží i starší počiny Insomnium, a jeho potemnělá atmosféra napovídá, jaké nálady na nás mohou padnout při samotném poslechu. Zajímavé je, že i přes skutečnost, že se obal drží směru nastoleném jeho předchůdci, hned mě praštila do očí příbuznost s přebalem alba “Guided by Fire” od krajanů Ghost Brigade. Nemůžu si pomoct, ale oba obaly na mě mluví stejným jazykem…

Toliko k vizuálním dojmům. Než se pustím do konkrétních pozitiv a negativ zvukové části, nastíním pár obecných postřehů, kterých jsem při poslechu “One for Sorrow” nabyl. Kvalitní a čistý zvuk je dnes takřka povinností a v tomto směru nový počin Insomnium nikterak nevyčnívá z řady. Co mi ale přišlo trochu s podivem, je možná malinko utopený vokál. Těžko říct, jestli to klást za vinu hlasovým parametrům páně Niilo Sevänena, nebo záměru producenta. Při současném stavu věcí bych však ocenil nepatrně ostřejší projev, ale to už je věc osobního vkusu. O něco objektivnější je však skutečnost, že z několika pasáží slyším typické znaky melodií Amorphis, z celkové nálady a pojetí alba pak tu a tam dýchne melancholie ne nepodobná již vzpomínaným Ghost Brigade. Nemyslím si sice, že by se jednalo o jakékoli vykrádání, ale přijde mi s podivem, že celé album zní jako by skladatelé obou zmíněných kapel občas přiložili ruku k dílu, a tu skutečnost se ani nesnažily skrýt.

Ale dost náznaků a obecností, přistoupíme k hudbě v její obnaženosti. Odnikud se vynořivší a postupně gradující intro “Inertia” považuji za velice vkusný úvod. Upozaděná vokální deklamace působí vyloženě přitažlivě a na konci umlčená kytarová linka působí dojmem nataženého katapultu. Velmi sugestivní lákadlo na potenciální riffovou smršť, která by mohla následovat. Když ale pauza přejde v první regulérní skladu alba, “Through the Shadows”, začne vám v hlavě vrtat nejasný pocit, že je něco špatně. Objevit důvod nevyžaduje nijak přehnané úsilí. Skutečnost je bohužel taková, že různé, byť kvalitní dílčí prvky skladby dohromady vůbec nefungují. Výsledek vypadá tak, že se docela pěkná kytarová vyhrávka omrzí už při čtvrtém opakování a její další a další použití napříč skladbou celek dokonale sráží. Stejně tak zajímavý a zapamatovatelný riff aby člověk pohledal. Trnovou korunu tomu nasazuje navýsost unylý refrén, jenž by šel použít za vzor nevkusného použití typické finské melodiky a čistého vokálu. Být tohle problém jediné skladby, mávnu nad tím rukou, jenže ono to na větší části alba není o moc lepší. I když se tu a tam najde nějaký ten zajímavý prvek, většinou je zadupán do země přívalem ubíjející nijakosti, bezpohlavnosti a bohapusté nudy – pochopitelně tu ve větším, tu v menším měřítku. Bohužel však musím tyto atributy s definitivní platností prohlásit za společný jmenovatel velmi významné části tracklistu. Skutečnost, že většina skladeb působí, jako by byla vystavěna podle stejné šablony, okolo které se mění akorát melodie, tuto všeobjímající rozpačitost jedině podtrhuje.

Ale abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné. Většina skladeb je ale prostě takovým čekáním na změnu, která nepřijde, pročež album v mých očích a hlavně uších ztrácí na přitažlivosti – většinou není co očekávat, na co se těšit, a necelá hodina tak uplyne, aniž by si toho člověk všiml. Znáte ten pocit, když si před spaním pustíte album, vnímáte sotva první dvě skladby, a probudíte se během poslední? Tak to je přesně ono. Většina alba uplyne bez jakéhokoli záchytného bodu, aniž byste si toho vůbec všimli. A i když se většinou snažím nečíst hodnocení kolegů redaktorů, tentokrát jsem udělal výjimku a zjistil, že na to H. kápnul. Tím zlem jsou nekonečné melodické vyhrávky, táhnoucí se prakticky od začátku do konce. A když vám do uší bez ustání zvoní táhlé tóny sólové kytary, otupíte. Potom zanikne i taková “Decoherence”, přičemž její obdoba na posledním albu Decapitated ode mě sklidila potlesk…

Jak už jsem výše naznačil, celé album rozhodně není až tak zavrženíhodné, jak to teď může vypadat, a několik skladeb jsem přeci jen shledal slušnými až velmi nadprůměrnými. Když pominu již vzpomenuté intro “Inertia”, mám na mysli skladbu “Only One Who Waits”, která válcuje svým refrénem, a pak především následující “Unsung”. Riff sloky je vyloženě skvělý a zbytek skladby zaostává jen decentně. Velmi příjemný je rovněž závěr, jenž působí jako taková menší skladba ve skladbě. Tady se prostě podařilo to, co jinde ne, a výsledek je vynikající. První zveřejněnou skladbu nemohla kapela vybrat lépe. Za zmínku stojí ještě slušná titulka “One for Sorrow” a sedmi a třičtvrtěminutová “Lay the Ghost to Rest”, ale to bude asi tak všechno, zbytek je z výše uvedených důvodů větší nebo menší bída, která přitom měla potenciál dopadnout daleko lépe.

Pokud jste z téhle recenze trochu zmatení, nebudu vám to mít za zlé. “One for Sorrow” je totiž skutečně podivné dílo. Dlužno podotknout, že je to skutečně škoda. Dodat skladbám nějaký průběh, asi bych musel chtě nechtě smeknout, jak bez okolků činím v případě “Unsung”. Takhle ale musím s trochu těžkým srdcem konstatovat, že mě Insomnium nepřesvědčili ani napodruhé, i když k tomu moc nechybělo. Třeba to příště bude lepší…


Další názory:

Ačkoliv jsem to slyšel už dostkrát, pořád vám tak nějak nevím, co si “One for Sorrow” myslet. A když tak o tom přemýšlím, nevím to ani o Insomnium celkově. Ne, že by jejich muzika byla špatná, to bych netvrdil v žádném případě, naprosto paralelně bych se ji však zdráhal označit i jako dobrou. Takže tedy průměr? Ani to ne, Insomnium rozhodně nehrají a neskládají jako nějaká průměrná skupina… přesto mi jejich produkce už odjakživa něčím neseděla. Snad to může být třeba tím, že chvílemi (většinou) je to na můj vkus až moc melodické (což, jak jsem si začal poslední dobou všímat, je problém nejedné finské skupiny). Nemyslím si, že bych byl nějak zaujatý vůči kytarovým melodiím, pokud jsou vkusně zakomponované a mají smysl, ale pokud je někdo cpe do úplně každého momentu (bez nadsázky), tak mě to prostě nebaví. To je kamenem úrazu i v případě “One for Sorrow”. Kapela se prostě nikdy neodváže, neozve se nějaká pořádná riffovačka, která by člověku nakopala prdel, nic; ať se děje, co se děje, vždycky pod tím musí být nějaká melodie. Ono to pořekadlo “méně je někdy více” opravdu funguje, zrovinka Insomnium by si ho určitě potřebovali zopakovat, protože to, jak zní jejich muzika na “One for Sorrow”, je na můj vkus až moc šablonovité…
H.