Hned na první pohled upoutá album “In My Hands” svojí grafickou podobou. Konečně si Interitus pořídili opravdu pěkný obal, který na rozdíl od některých předchozích kousků v jejich diskografii nevypadá, jako kdyby jej někdo vyráběl v Malování. Rovněž booklet je vyvedený opravdu hezky, takže hned ze začátku si kapela za celkovou grafiku zaslouží pochvalu.
Tím nejhlavnějším zůstává ale pořád hudba, vždyť kvůli ní si přece všichni CDčka pořizujeme. Nutno říct, že ani na tomto poli Interitus nezklamali. Pokud se vám předchozí tvorba skupiny zamlouvala, tak prostě není možné, abyste s novinkou nebyli spokojeni. Už úvodní (a zároveň titulní) song “In My Hands” nabízí to, co jsem od desky očekával – příjemné melodie jak hudební, tak vokální, které nejsou nijak vtíravé, “jenom” se dobře poslouchají. Nechybí samozřejmě ani pro Interitus typická souhra houslí a violy (já osobně sice při poslechu nepoznám, co je co, ale hlavně, že to dobře zní).
Na rozdíl od předchozích počinů mi přijde, že “In My Hands” nemá žádné vyložené hitovky, jako byla například písnička “Střepy” z minulého alba. To bych ale rozhodně nepovažoval za chybu, protože je lepší mít vyrovnanou desku, než nahrávku se třemi výbornými songy a tunou omáčky. Celkový zvuk mi přijde také hodně v pohodě, takový, aby odpovídal výrazu kapely. Možná jen basovka mi připadá občas trochu nahlas, ale pokud to byl záměr, nedá se nic namítat.
Co mi naopak vadí (a vadilo i na minulém “Frozen Darkness”), je střídání jazyků. Kdyby bylo “In My Hands” celé v angličtině a na konci jeden, dva songy česky, neřeknu ani slovo, ale aby se jazyky přehazovaly z písničky na písničku, to mi trochu tahá uši. Vím, že do toho nemám skupině moc co kecat, ale jednojazyčné album by mně osobně sedělo více (a vzhledem k současnému projevu Interitus bych hlasoval pro angličtinu). To je ale zřejmě jediná věc, která mi na jinak velmi kvalitním albu vadí.
Přestože je mi “In My Hands” sympatické a oblíbil jsem si ho v podstatě po několika málo posleších, nemůžu jít s hodnocením nad 7/10 (pozor, kdyby to někomu nedocházelo, 7/10 pro mě znamená ještě pořád hodně dobré album). S klidným srdcem vám jej ale mohu doporučit, zvláště pak těm, kdo si libují v symfonickém metalu, protože když se to líbí takovému barbarskému praseti, jako jsem já, tak vám bude určitě taky…
Jelikož jsem předchozí den patřil mezi “ty odolnější”, vstávání mi dělalo trošku problémy, takže první kapelou, která měla tu smůlu, že jsem smrděl na jejím vystoupení, byli mladí Němci Kissin’ Dynamite. Heavy metal hodně klasického (a předvídatelného) ražení mě bavil víc, než bych čekal. Na probuzení více než dobrá kapela, své první vystoupení na našem území si hudebníci patřičně užili a podle ohlasu pod pódiem zřejmě nebyli sami.
Nějaká “temná strana síly” mě přesvědčila, abych zůstal i na koncert Mňága a Žďorp. Nebudu tady rozjíždět elaboráty o tom, že něco takového na akce tohoto typu podle mě nepatří. Jediné, co k tomu mohu ze svého pohledu dodat, je: Nikdy víc!
Z Holandska dorazili Legion of the Damned a rozjeli ubíjející smaženici. Jenže hodně příjemně ubíjející smaženici. Stejně jako předchozí den u Keep of Kalessin, i o Legion of the Damned jsem neslyšel nikoho říct křivé slovo. Jak vidno, i tvrdší kapely si na Masters of Rock najdou své publikum. Doufám, že příští rok bude podobných věci ještě o trochu více.
The Sorrow jsem loni okázale ignoroval, ale letos jsem šel mrknout, co jsou zač, když nám je pořadatelé cpou druhý rok za sebou. Hudba v klidu, moderní metalcorová skákačka. Podle toho to vypadalo i pod pódiem, kde byla k vidění i wall of death.
Axxis vynechávám, u Crucified Barbara se podívám asi jen na půlku vystoupení. Prolítlo to ale tak nějak kolem mě a už si z toho vůbec nic nepamatuju. Poté přišli na řadu Evergrey, kteří předvedli více než solidní set. Fandové byli jistojistě nadšení a já, jako někdo, kdo je nikdy moc nežral, musím jen uznale pokývat hlavou, že to byla kvalita.
U Stratovarius jsem počítal, že mě rychle přestanou bavit, tudíž si skočím na autogramiádu Tiamat. Jenže jsem se šeredně spletl, protože hráli skvěle. Brali z nového alba, ale zabrousili i do starších věcí (třeba předlouhá “Visions”) a nový kytarista zvládnul všechna prsty lámající sóla bez problému.
Na programu byla dále jedna z hlavních hvězd Masters of Rock – BlindGuardian. Jejich nesporné kvality uznávám, ale koncert mě moc nenadchnul. Takový standard, skupina jejich jména by podle mě zvládla zahrát i líp.
Neděle:
Poslední den zahajují tuzemští Innocens. V devět ráno jsem ani nějaké zázraky neočekával a ani se jich nedočkal. Bezproblémový výstup, který nenudil. Jen lidí bylo na poměry Masters of Rock už dost málo, v neděli návštěvníků citelně ubylo.
Další Interitus zahráli pro o trošku plnější publikum set poskládaný především z čerstvě vydané novinky “In My Hands” (naživo nové písničky zněly opravdu dobře), promíchané se třemi songy z předchozí řadovky. Na konec ještě starší “Havranův let”, “Srdce krále” a šmytec. Každopádně nejpovedenější vystoupení Interitus, které jsem za poslední dobu viděl.
Audrey Horne byli jednou z těch kapel, jejichž účast mě definitivně přesvědčila, že na Masters of Rock nesmím chybět. Jenže na ně bylo úplně vylidněno. Asi tak čtyři řady u plotu a několik jednotlivců někde vzadu. Přesto Audrey Horne předvedli hodně energickou show, kterou nakonec lidi přilákali a na konci již bylo solidně zaplněno. Bezprostřední zpěvák Toschie řádil jako o život a jen on sám nakopával koncert o několik tříd výše. Naprostá bomba.
Eluveitie zahráli dobré vystoupení se šťávou. Podobné folkové hopsačky teď letí a podle toho to také v publiku vypadalo. Jen mě překvapilo, že svůj nejznámější song hráli hned první, když se největší pecky většinou dávají na konec.
Během Tleskače a Schandmaul se opět zdržuji na autogramiádách, takže další kapelou jsou pro mě až Heaven Shall Burn. Předvedli pěknou divočinu, na kterou se kotlilo jedna báseň. Ke konci to možná bylo už trochu jednotvarné, přesto to byla rozhodně kvalitní show.
Koncert Voivod dopadl podobně jako Blind Guardian o den dříve. Bylo to “jen” dobré, ale chybělo tam to něco navíc. Čekal jsem lepší.
Zato Arch Enemy zahráli výborně. Podruhé za poslední dobu v ČR a o mnoho lépe než na poprvé loni na Brutal Assaultu. Bohužel měli jedno z nejhorších ozvučení festivalu – přehulená basa, kopáky a zpěv, oproti tomu kytary nebyly slyšet skoro vůbec, což není u skupiny stojící téměř výhradně na kytarách moc příjemné. Vyvažovalo to ale brutální nasazení všech členů a lépe zvolený setlist než na Brutal Assaultu. Hodně super. A ta ženská je fakt magor, řvala ještě brutálněji než na albech. Pro mě osobně výborná tečka za letošním MoR, protože na poslední Europe jsem se už… ehm… vybodnul.
Zhodnocení:
Oproti loňskému ročníku se musí pochválit o hodně častější čištění toiek (loni bylo místo pro toiky opravdovou uličkou hrůzy, kde člověk přes mrak smradu nedohlédl na druhý konec). Druhé podium je výborný nápad, ale rozhodně ne stylem, jakým bylo prezentováno letos (tři české kapely denně, nasazené oproti headlinerům). Pro příští rok by možná bylo dobré povýšit ho na druhou plnohodnotou stage (i kdyby měla být jen pro české formace). Zvuk byl po celou akci hodně dobrý (nejhůř to odnesli Nightwish a Arch Enemy, ale jinak není zvučení moc co vytknout). Žánrově pestřejší sestavu rovněž vítám. Celkově vzato, se podle mého názoru jednalo o lepší ročník než loni.
Úvodní kecy si dnes odbudeme pouze informací o tom, že letošní Benátská noc byla v pořadí již celkem 16. a jako vždy se uskutečnila na Malé Skále. Areál se oproti minulým ročníkům mírně změnil. Především třetí pódium nám nějak nakynulo, díky čemuž se jeho zvuk “mlátil” se zvukem ze stanu (občas se k tomu mlácení přidal i přehulený zvuk z hlavního pódia, např. na Divokého Billa – ten byl slyšet až na konci areálu a nešlo se před ním schovat).
Co člověka udeřilo hned po vystoupení z vlaku, bylo děsné vedro (na můj vkus). Dlouho jsem nečekal a běžel jsem se schovat do chládku do stanu, kde od dvou hodin začínali Kryptor. Kapela předvedla kvalitní thrash metalový nářez. Na rozjezd hodně dobré, zvláště ta 20 let stará black metalová vykopávka byla vážně libová.
Poté už jsem musel vylézt zpátky do toho horka, protože na hlavním pódiu začínali Törr. Vlasta Henych zavelel: “Nazdar, rock’n’rollový prasata!”, a už to jelo. Törr předvedli to, co vždycky, takže stejně jako snad 100x předtím, i teď to byla zábava. Törr a jejich koncerty se nemění. Mění se jen místo a čas, kdy hrají.
Kytarista Törr, Ota Hereš, si pak vzal menší pauzičku a nastoupil znovu se svým vychlastaným Alkeholem. I člověk, který o nich nikdy neslyšel, si určitě podle názvu skupiny dokáže představit, jak jejich vystoupení asi vypadají. Na živo jim to šlape solidně, ale takovéhle hospodské odrhovačky prostě nejsou pro mě.
Zato následující Arakain se mi už hudebně zamlouvá mnohem více. A podle toho taky vypadala rychlost, jakou má hlava poletovala vzduchem. Arakain prostě umí. Navíc je současný zpěvák Honza Toužimský tím nejlepším frontmanem, jakého kdy kapela měla. Předchozí dva strčí bez problému do kapsy. Na rozdíl od jejich vystoupení na MoR jsem se dočkal i mé oblíbené sypačky “Vir”, takže spokojenost maximální.
Po Arakainu jsem se jen tak chvíli poflakoval. Nakonec jsem se zašel podívat na kousek Die Happy. Zpěvačka sice byla hezká, ale s hudbou už to tak slavné nebylo. Radši jsem nabral směr stan, kde právě začínali Interitus, jejichž hudba je lepší a zpěvačka ještě hezčí. Tahle skupina se pomalu začíná stávat mojí oblíbenou, což je celkem podivné, vzhledem k jejich stylu a mému hudebnímu vkusu. Tracklist Interitus byl postaven především na poslední desce “Frozen Darkness”, ze které zazněly například “Křídla”, “Střepy” nebo videoklipová “Deep in the Pain”. Písně z aktuálního alba pak byly samozřejmě prokládané i staršími kousky. Po konci jejich vystoupí jsem se zdržel kupováním CDčka Interitus a sháněním podpisů kapely, díky čemuž jsem úplně prošvihnul Dogu.
V této chvíli pro mě osobně nastala v programu díra, kdy mě žádná z hrajících skupin celkem nezajímala. Vypravil jsem se na kousek finských Waltari, kde jsem se utvrdil v tom, že takováhle hudba prostě není můj šálek čaje (v mém případě spíše šálek piva). Waltari mi prostě přijdou moc přeceňovaní. Tak jsem šel zjistit, co je zač Walda & Gang. Písničky Waldemara Matušky předělané do rocku mě také moc nenadchly, ale alespoň se bylo na co dívat. Walda & Gang se totiž jako první na letošní Benátské vytasili s ohňovými efekty. I oni mě ale po chvíli přestali bavit, proto jsem se vydal do zadních prostor areálu, abych si v klidu prohlédl všechny stánky. V tu chvíli ale k mým uším začalo doléhat z hlavního podia šumaření jistého Billa, zvaného Divokej. Jejich hudební produkci vážně nemusím, snad proto jsem všude běhal jak šílenec, ale nenašel jsem místo, kde by nebyli slyšet. Nakonec jsem se rezignoval a šel k hlavnímu pódiu s tím, že když už je musím poslouchat, tak je chci alespoň vidět.
S úderem desáté hodiny jsem musel začít řešit dilema, jehož řešení jsem po celý den odkládal. Ve stanu totiž začínala hrát má srdcovka Root, zatímco na největším podiu se připravovali rozjet svou show Lordi. Nakonec zvítězila zvědavost nad fanouškovstvím a já šel na Lordi. A že to stálo za to. Přestože jsem zocelen četnými návštěvami black metalových koncertů, kde jsou občas k vidění opravdu zajímavé věci, to co předvedli Lordi, jsem ještě nežral! Výbuchy, ohnivá show, proudy jisker létající téměř odevšad. Když pominu hudební stránku, která mě moc neoslovuje, protože hard rock vážně nemusím (znám od nich jen 6 písniček – “Hard Rock Hallelujah”, “Who’s Your Daddy”, “Would You Love a Monsterman?”, “It Snows in Hell”, “Devil Is a Loser” a “Blood Red Sandman” – všechny zazněly), bylo se alespoň na co dívat. Už jen díky tomu jsem se ani na chvíli nenudil. Při jedné písničce si například zpěvák Mr. Lordi přitáhl motorovou pilu, ze které sršela krev a létaly jiskry zároveň. Jindy si zas na záda nechal připevnit obří křídla a ty pak roztahoval (jen škoda, že s nimi nelétal). Já osobně jsem se prostě na jejich vystoupení neskutečně bavil a podle reakcí všech okolo to vypadalo, že jsem nebyl sám. Těžko bych sice na jejich koncert zavítal, kdyby na sobě neměli ty masky a všude kolem sebe ty vybuchující blbinky, jenže oni to mají, takže není co řešit. Lordi byli jednoznačná pecka.
Když dohráli Lordi, šel jsem poprvé za celý den podívat na poslední pódium, nebo spíše minipódium, zvané G-Stage, kde to zrovna valili Motörhead Revival. Jejich kytarista vypadal spíše jako Slash z Guns n’ Roses, zato zpěvák a baskytarista jako by Lemmy Kilmisterovi z oka vypadl. Nejen že měl stejnou baskytaru a stejně “vychlastaný” hlas, on měl dokonce i stejné boty! Motörhead Revival zahráli své největší hity (nebo spíš největší hity pravých Motörhead). Skuteční Motörhead k nám nejezdí každý den, a tak se člověk musí spokojit s revivalem.
Po Motörhead jsem si ještě skočil nakoupit pár CDček a po cestě jsem zhlédl kousek vystoupení Aleše Brichty. Když slyším jeho hudbu, tak mě napadá, že Arakain udělali dobře, když ho vykopli, jestli je chtěl tlačit do stylu, jaký teď provozuje se svým ABBandem. Poslední kapelou pro mě byli Krleš. Moc si toho ale z jejich koncertu nepamatuji, protože jsem už byl hodně unavený a spíš sem se opíral o pódium, než abych poslouchal.
Reportu z dalších dvou dnů Benátské noci se ode mě nedočkáte, protože jsem na nich nebyl.
