Archiv štítku: IRL

Irsko

Reign of Fire (2002)

Reign of Fire (2002)

Země: USA / Irsko
Žánr: sci-fi / akční

Český název: Království ohně

Rok vydání: 2002
Režie: Rob Bowman
Hrají: Christian Bale, Matthew McConaughey, Izabella Scorupco, Gerard Butler

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Draky má většina z nás spojené s fantasy žánrem, s mýty a legendami, s nereálnými smyšlenými světy, s pohádkami. Není to nutně špatně, vždyť to k sobě skutečně patří – draci k pohádkám a pohádky k drakům. Když se nad tím ovšem zamyslíte… nemají obrovské létající příšery chrlící oheň o trochu větší potenciál? Osobně si myslím, že ano, a zjevně nejsem sám, protože k podobnému závěru evidentně došli i tvůrci „Království ohně“.

Základní myšlenka „Království ohně“ je vlastně docela jednoduchá, a přesto zajímavá a poměrně neotřelá. Nebo alespoň já si tedy nevybavuji jiný snímek, v němž by vzali ty obrovské létající příšery chrlící oheň a zasadili je do reálného světa, do současnosti. Snímek pracuje s předpokladem, že draci ve skutečnosti existují, pouze kdysi spálili na prach celý svět (díky nim vyhynuli chudáci dinosauři), z nedostatku potravy se odebrali ke spánku a v brlozích čekali na probuzení. A probuzeni byli právě v dnešní době. Navíc to nejsou starobylá moudrá stvoření, s nimiž si na pohodu pokecáte – jsou to pěkně agresivní predátoři.

Jeden malý človíček se jen těžko může měřit s mnohametrovou létající ještěrkou, která má v držce extra výkonný plamenomet, takže se stalo, co se stát muselo. Ve válce lidstvo versus létající ještěrky prohráli první jmenování. Přesně do této situace nás „Království ohně“ přenáší – do post-apokalyptické pustiny, kde po nebi krouží draci a lidé horko těžko přežívají v posledních skupinkách. Některým to leze na mozek, ale hlavně, že přežíváme. Relativní klid a rutinu naší sledované skupiny naruší příjezd kolony amerických vojáků, kteří se draků nebojí, právě naopak – snaží se ty bastardy jednoho po druhém lovit. Vtip je v tom, že nacházejí samé samice, což je přivede k teorii, že samec musí být jen jeden, a nějak vydedukovali, že asi dřepí v Londýně, takže se rozhodli poctít svou návštěvou starou dobrou Anglii a dát si s dračím alfasamcem férovku.

Co do tématu je „Království ohně“ podle mě skvělé, ten film nápad má. Příběh, do nějž bylo téma zpracováno, už je malinko slabší, ale úplný pohřeb to není a pracovat se s tím dejme tomu dá. Postavy jsou taky poměrně sympatické. Hlavní roli ztvárnil Christian Bale, jehož řadím k nejzajímavějším hercům současné velké americké produkce, Matthew McConaughey a Izabella Scorupco jsou zde taky v pohodě. Zdá se tedy, že „Království ohně“ třímá v rukou všechny trumfy…

…a přesto má člověk po konci snímku pocit, že to nebylo tak dobré, jak mohlo být a vlastně i mělo být. Jednoduše zbude pocit, že z daného nápadu a s tak solidní hereckou sestavou šlo vytřískat o mnoho víc. Těžko říct, kde se stala chyba, jelikož film v jádru nudný není, naopak se člověk vcelku baví, minuty přibývají a příjemně to odsýpá. Ale je to jen takové sci-fi dobrodrůžo na jedno podívání. Určitě by pomohl trochu propracovanější scénář, který by se vyhnul základním dějovým klišé. Určitě by si to zasloužilo i jistější a nápaditější režii, protože nepříliš známý Rob Bowman (kromě tohohle natočil už jenom celovečerní film „Akta X“, pár dílů téhož seriálu a příšerně tupou komiksovku „Elektra“) odvádí ledva průměrnou práci. Scházejí tomu silné momenty, zapamatovatelné scény. Mohlo to mít krásně bezútěšnou náladu – nemá. Divákovi tak v hlavě nejvíc utkví asi divadelní představení „Star Wars“, které dospělí postavy hrají malým dětem a vydávají vtipně je za svůj nápad, což u filmu s létajícími nestvůrami není úplně nejlepší vizitka.

Reign of Fire (2002)

Nechci vzbudit dojem, že je „Království ohně“ příšerný a nepovedený snímek. Tak hrozné to není ani zdaleka, vlastně bych i řekl, že na mnohých stránkách je tenhle kousek až podhodnocený. Kritiku si ovšem zaslouží. Když je nějaký film skrz naskrz dementní, tak nad ním klidně mávnete rukou, ale když nějaký nevyužije svůj potenciál a z výtečného nápadu nedokáže vyždímat víc než neurážející záležitost na jedno zkouknutí, tak to prostě zamrzí. Škoda.


Thy Worshiper – Klechdy

Thy Worshiper - Klechdy

Země: Polsko / Irsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.5.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
Disc 1:
01. Gorzkie żale
02. Wila
03. Marzanna
04. Halny
05. Post coitum
06. Wschody

Disc 2:
01. Zioła
02. Słońce
03. Grzyby
04. Dziady
05. Żywot
06. Anielski orszak

Hrací doba: 79:46 (39:18 / 40:28)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Návraty na scénu bývají ošemetné a těžké. Čistě koncertní – má to snad smysl? Studiový – velký risk, zdali příznivci dokážou přijmout navázání na ceněnou starou tvorbu. Nehledě na skutečnost, že se vždy nabízejí otázky, nakolik je reunion upřímný a nakolik se jedná jen o snahu se na stará kolena ještě na chvíli ohřát v dohasínajícím lesku zašlé slávy či si rovnou jen cynicky přilepšit na důchod. Ačkoliv je pravda, že to se týká spíše těch větších jmen, nikoliv menších formací, mezi něž patří i Thy Worshiper. Nicméně i u těch menších návraty do aktivní činnosti vzbuzují otázky a očekávaní – zvláště když z původní éry máte na kontě jedno album a tím albem je tak dobrá nahrávka jako „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Nicméně jsou jistě i reuniony, které se prostě povedou, kdy skupina ukáže, že její návrat měl smysl, a i ve své nové inkarnaci dokáže obhájit svou existenci. V případě Thy Worshiper už lze dnes vcelku s jistotou tvrdit, že jejich comeback v roce 2005 smysl měl. Obzvláště ve světle toho, že se Poláci (nyní však sídlící v Irsku) nesnaží oživovat staré dobré časy, kdy vyšlo „Popiół (Introibo ad altare dei)“, a prošli si vývojem, v jehož aktuálním stavu jsou dnes docela jinde, než kde byli na svém debutu. A ten stav je vážně super.

Aktuální skladatelskou potenci Thy Worshiper ostatně potvrzuje i fakt, že novinka „Klechdy“ – již třetí řadová od návratu – není jen albem, nýbrž rovnou dvojalbem, jehož stopáž se natahuje po 80 minutách. Dvojdesky jsou vůbec těžká disciplína, mnoho kapel to zkouší, ale ruku na srdce – jen nemnoho z nich má těch nápadů skutečně tolik, aby byly dva disky naplněny kvalitní hudbou a bez přítomnosti vaty. A dost často se stává, že posluchač svou pozornost věnuje první půli celého počinu, zatímco ta druhá je poněkud zanedbávána. Nemám problém se přiznat k tomu, že i já s tímhle povětšinou bojuju. To dvojalbum je jednoduše těžké na vstřebání a lenost je zkurvená kurva, která nezná slitování a často nenechává mnoho sil a vůle k prozkoumávání druhého disku.

To byl také důvod, proč se mi do poslechu „Klechdy“ prostě nechtělo. Mé dosavadní zkušenosti s Thy Worshiper byly velmi příjemné, jednoznačně kladné. Dlouho jsem tuto formaci zanedbával a tento stav zlomilo loňské EP „Ozimina“, jež mě i přes jisté nedokonalosti bavilo a docela na mě zapůsobilo. V mezičase jsem také pečlivě dostudoval debut a uznal, že jeho kultovní status je více než oprávněný. Jednoduše se mi nechtělo si dosavadní pozitivní dojmy z muziky Thy Worshiper zničit, protože vzhledem k tomu, že „Ozimina“ své mouchy měla, jsem tak úplně nevěřil tomu, že Poláci těch 80 minut vážně utáhnou. O to hezčí ovšem bylo překvapení, když jsem si „Klechdy“ konečně pustil – zcela s klidným srdcem mohu říct, že zde se jedná o jeden z těch případů, kdy mi dvojitá porce dává smysl a jsem za ni dokonce rád.

Jak jsem již řekl, „Ozimina“ obsahovala i pasáže, které mi úplně nelezly do ucha a cosi mi na nich nesedělo – shodou náhod se vždy jednalo o metalové momenty. Tento rušivý element však Thy Worshiper na své novince odbourali, tudíž tentokrát mohu bez obav vyhlásit spokojenost nejen co do folklórních momentů, platí to rovnou na celé „Klechdy“. Podobně jako na loňském EP platí, že Thy Worshiper se svým počátkům značně vzdálili a jen stěží je lze dnes považovat za blackmetalovou skupinu, snad jen v některých dílčích pasážích. Do popředí zájmu se jednoznačně dostal folk a ne vždy je to nutně folk metal…

Podstatnou – ne-li dokonce většinovou – část „Klechdy“ tvoří folklórní pasáže, v nichž hrají prim etnické nástroje (jejich výběr je poměrně široký), dost často také výtečný (!) zpěv Anny Malarz a také výrazná rytmika, díky jejímuž přispění se nejedná o vyloženě jemné či odpočinkové pasáže. Mnohdy až rituální bušení totiž nahrávce dodává výrazný nervní podtext, což je vlastně jednou z předností desky. Není výjimečné, že Thy Worshiper skladby postupně zahušťují a nechávají je vygradovat až k metalovým výjezdům, jindy se písně přelévají mezi oběma světy několikrát, v čemž dle očekávání nejvíc vynikají ty delší kompozice typu „Wschody“, „Dziady“ nebo „Anielski orszak“. Některé kusy jsou trochu kytarovější, jiné jsou naopak čistě folkové („Post coitum“, „Słońce“, „Żywot“). Jedna věc je ale jistá – stále je co poslouchat a nachází se zde množství bravurních skladatelských nápadů a skvělých písniček, ať jde o již jmenované nebo třeba o „Gorzkie żale“, „Marzanna“ nebo „Zioła“.

Thy Worshiper

A ve výčtu pozitiv můžeme pokračovat i dále. Vedle povedeného materiálu a rozmanitosti je to zcela jistě už zmiňovaná skutečnost, že „Klechdy“ nijak netratí na tom, že se jedná o dvojalbum. I druhý disk je natolik dobrý, že není chudým příbuzným toho prvního, a vůbec není problém sjet celou desku klidně i dvakrát za sebou, aniž by došlo k nudě. Popravdě řečeno jsem dost brzy přestal rozlišovat mezi první a druhou půlí a bral „Klechdy“ jako jeden 80minutový celek. Což je pro dvojalbum vlastně ideální stav svědčící o kvalitě, protože už samotný jeho formát zákonitě svádí k oddělenému vnímání obou disků. Za mě tedy pomyslný palec směřuje bez zaváhání směrem nahoru. Jak jsem již řekl, byl jsem vůči „Klechdy“ spíše skeptický, ale hodně rychle jsem musel uznat, že obavy byly liché, protože se jedná o velmi povedenou desku s výbornou atmosférou.


Apokathilosis – Where Angels Fear to Tread

Apokathilosis - Where Angels Fear to Tread

Země: Irsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Awaken Thee
02. Where Angels Fear to Tread
03. Ashes
04. To Die a Thousand Deaths
05. The Untameable Human Spirit
06. Synchronicity

Hrací doba: 25:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Apokathilosis patří k těm smečkám, u nichž je docela zajímavé rozklíčovat původ. Zdánlivě se jedná o formaci z Irska, kde aktuálně tohle duo operuje. Oba muzikanti ovšem rodilí Irové nejsou – narodili se v Brazílii, kde dle všeho také prožili velkou část svého života. No, a aby toho kosmopolitismu náhodou nebylo málo (však je to také v dnešní době v kurzu být multi, že jo), tak za svůj vzor si hoši vytyčili Řecko. Respektive tedy kultovní řeckou blackmetalovou scénu z 90. let.

No, a prvním výsledkem čerpání inspirace z helénského black metalu pak je deska „Where Angels Fear to Tread“, jež vyšla už v loňském roce (v říjnu digitálně, o měsíc později i jako digipak CD). A právě o tom, jak tato dopadla, si nyní něco málo povíme. Hned na začátek si lze povšimnout skutečnosti, že se Apokathilosis (tohle jméno si teda v životě nezapamatuju) s délkou zas tak moc nepředřeli a rozhodně nenaservírovali nějakou hodinovou hostinu. Hrací doba „Where Angels Fear to Tread“ totiž jen lehce přesahuje hranici 25 minut, což skutečně není mnoho na dlouhohrající počin, nicméně i přesto je nahrávka zjevně považována za řadovou.

To ovšem ani v nejmenším nemyslím jako negativum nebo něco, co by Apokathilosis mělo v hodnocení přitížit. Bylo to jen holé konstatování faktů. Naopak, já si vlastně docela cením skupin, které jsou v tomto ohledu soudné a dokážou stopáž zkrotit na rozumnou délku, protože není nic horšího než vydávat uměle natahované desky trvající třeba hodinu, z níž celých dvacet minut tvoří otravná vata. S tímhle vědomím tedy nemám zhola nic proti tomu, že zde je už po 25 minutách konec. V případě „Where Angels Fear to Tread“ by se však skoro chtělo pěkně sviňácky dodat, že ještěže to trvá jen 25 minut, protože na víc to nemá a i tahle délka (krátkost) je vlastně trochu na hraně.

Zcela správně chápete, že jsem tím vlastně nepřímo prohlásil, že Apokathilosis nehrají žádné zázraky. A vzhledem k tomu, že se Irové (Brazilci) hrdě mlátí do prsou při prohlášení, kam si chodí půjčovat inspiraci, se hnedle nabízí otázka, zdali právě tady není zakopaný pes – nebo alespoň část psa. Stejně tak by šlo polemizovat i o tom, nakolik je dnes relevantní album, které vlastně jen bere již dávno vymyšlené a dává tomu trochu současnější sound. Svým způsobem je sice sympatické, že Apokathilosis svůj zdroj neskrývají, jelikož je prostě trapné, pokud někdo drhne prachbídně nudný podprůměr a má plnou držku keců o vlastní originalitě a výjimečnosti, to už je mi milejší ten přístup Apokathilosis, což ovšem nic nemění na tom, že ideální stav to není. Nicméně to už je samozřejmě na každém z nás, jak se s tím srovná a jak moc mu to vadí nebo nevadí.

Apokathilosis - Where Angels Fear to Tread

Sám za sebe mohu říct, že bych i s tímhle bych nakonec dokázal žít (tj. album poslouchat, aniž bych se za to styděl). Jenže aby se dala neobjevnost a neinvenčnost odpustit, tak to musí mít ony pověstné koule, aby to člověka jednoduše strhlo energií. A ani zde Apokathilosis bohužel nijak zásadně nebodují a tentokrát už pro to nenalézám omluvu. „Where Angels Fear to Tread“ mi totiž kule rozhodně netrhá, a ačkoliv ani v nejmenším nepopírám, že se ta placka dá strávit bez jakýchkoliv následků na psychice, nejedná se o nic, čemu bych chtěl dopřát nadstandardní časovou dotaci ve svém přehrávači.

Je pravda, že v pozadí lze zaslechnout nenápadně zastrčené atmosférické elementy, díky nimž to má aspoň jakous takous náladu. Sem tam se také objeví nějaké solidnější momenty, mezi nimiž nejvíce ční baladické vyhrávky ve čtvrté „To Die a Thousand Deaths“, které se bez uzardění dají pokládat za příjemné. Na druhou stranu, některé riffy na mě naopak působí zbytečně jalově. Stejně tak se nemohu zbavit dojmu, že v sypačkách jsou Apokathilosis příliš jednotvární a že ve vyšších rychlostech na rozdíl od středních temp postrádají nápady.

Vyloženě hloupé „Where Angels Fear to Tread“ není. Ale je to ničím nevýrazný průměr, jemuž zoufale schází jakékoliv hlubší charisma. Poslechnout se to dá, ale buďme upřímní – není problém si k poslechu najít hromadu záživnějších věcí. Muzika Apokathilosis mě nijak nesrala a také férově uznávám, že po nějakých pěti posleších dokázala trochu prokouknout a ukázat, že není zcela marná (byť při vyšším počtu poslechových seancí už pak zase dojmy klesaly), jak se mi zdálo na prvním rande. Nicméně pochybuju o tom, že někdy dostanu chuť zrovna tohle slyšet znovu – na to tam ta kvalita prostě není.


The Dystopian Project – Death Leaves an Echo

The Dystopian Project – Death Leaves an Echo
Země: Irsko
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 2.4.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

„Death Leaves an Echo“ je vůbec první hudební prezentací mladé skupiny The Dystopian Project, takže si pojďme ze všeho nejdřív alespoň v krátkosti toto těleso představit. Kapela vznikla v roce 2013 v irském Dublinu, a jak už jsem zmínil, EP „Death Leaves an Echo“ je její prvotinou, na níž představuje svou verzi melodického metalu s tím, že u mikrofonu se v řadách The Dystopian Project střídají ve vokálních povinnostech zpěvák a zpěvačka, ačkoli tak činí dost pravidelně a bohužel velmi předvídatelně, což je samozřejmě škoda…

Pokud si myslíte, že už teď víte, jak to asi zní, tak neházejte flintu do žita, protože se nekoná další variace na kombinování hrubého mužského vokálu s ženskými melodiemi. Po hudební stránce je na The Dystopian Project nejvíc potěšující fakt, že to totiž není klasický heavy / power metal s melodickým tvidlikáním kytarové dvojice, nad nímž se vznáší operní soprán, jemuž v cestě stojí hrubý growling. Tato šestice je položena spíš v klasickém rock / metalu, který není podáván jen v obyčejném mustru sloka-refrén-sloka, ale aby se dalo mluvit o progresivně laděném materiálu, do toho zase mají The Dystopian Project daleko.

Největším zklamáním je pro mě právě (ne)využití potenciálu, který v sobě dva vokály mají. Ty by v ideálním případě spolu měly vést potenciální souboj, a přitom se vzájemně doplňovat, ovšem při poslechu The Dystopian Project jsem měl ten dojem, že oba jedou na stejné vlně, nicméně se nijak nedoplňují. Každý si odzpívá to svoje a velmi často se jejich hlasy překrývají, což umocňuje sterilitu a nezáživnost hudební produkce. Ve výsledku tedy „Death Leaves an Echo“ není tak vyrovnané a hlavně tak kvalitní, abych měl důvod si jej pouštět opakovaně.

Vyloženě světlým momentem je pro mě hlavně klipová „Delirium“, která je tou nejméně překvapivou položkou a zní jako After Forever ve více alternativní poloze. Její stavba je sice dosti předvídatelná, což platí pro všechny kusy kromě „Dystopian“, ale když už nic, tak vokální melodie zpěvačky Tess Olivie se povedly na jedničku. Zmíněná „Dystopian“ se zastavila na přestřelených devíti minutách hrací doby, ale zejména díky úvodu se dá relativně přežít. Jen škoda, že v její druhé polovině už se The Dystopian Project zhlédli až příliš v instrumentálním předvádění, takže jakmile skončí první kytarové sólo, přijde další zdlouhavé kytarové blouznění a konec, jenž je ve srovnáním se zbytkem alba energický, je ruinován otravným klávesovým sólem.

V závěru The Dystopian Project vytáhnou utahané věci, takže finále je ubíjející. „Last Innocent Man“ s akustickou kytarou nemá čím překvapit, protože je taková obdoba folkové pohodovky s patetickou atmosférou, kdežto „Winter’s Hall“ opět dojíždí na přílišnou roztahanost, ačkoli se jí podařilo uchovat si jednotnou atmosféru a vcelku slušně vygradovaný závěr, ovšem těch prvních pět minut je naprosto zbytečných. A totéž vlastně platí pro „Death Leaves an Echo“ jako celek, protože neobsahuje nic, co by zkušenějšího posluchače mělo překvapit.


Norot – Nathrach

Norot - Nathrach
Země: Irsko / USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.4.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Old Serpent
02. Lightbearer
03. The Dreaming Maelstrom
04. Haunted Sleep
05. Vast and Luminous
06. The End of All Things
07. The Howling Void
08. Her Woven Abyss
09. A Bitter Harvest
10. Lunar Acendant
11. Serpent of Fire

Hrací doba: 56:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Za tu dobu, během níž obtěžuji svět svými psacími výpotky, jimž s jistou dávkou rezervovanosti říkáme recenze, jsem se tu zaobíral již obrovským množstvím tuze neoriginálních skupin. A nespočetněkrát jsem v takových recenzích prohlásil cosi v tom smyslu, že sama neoriginalita ještě tomu danému albu nutně nemusí zlomit vaz (pokud to tedy není fakt férová vykrádačka, ale to už je zase jiná věc) a že lze vytvořit kvalitní záležitost i s tímto břemenem, je-li to vyváženo jinými přednostmi. Když ale něco takové říkám, většinou je to kvůli tomu, abych mohl vzápětí zasadit zdrcující úder v podobě prohlášení, že právě recenzovaná nahrávka takovým případem není. Dnes to ale bude přesně opačně, jelikož si povíme o desce, jež sice příliš originality nepobrala, přesto funguje a je zábavná.

Norot je jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Robert W. Cook, což je prý „okultní umělec, architektonický návrhář a hudebník“, což nemohu potvrdit ani rozporovat, jelikož v souvislosti s Norot jsem o tomhle chlapíkovi slyšel poprvé v životě. Tak jako tak, Robert pochází ze Spojených států amerických, konkrétně z Louisiany, nicméně aktuálně sídlí ve městě Cork v Irsku. V rámci této kapely již tenhle člověk tvoří nějakou dobu, avšak až doposud produkoval pouze digitální jednopísňové singly. Takový zlom nastal až v listopadu 2014, kdy valnou část z nich vydal souhrnně pod názvem „Nathrach“ (což znamená „had“ ve staré galštině) a sám tento počin označil jako „dlouhohrající demo“.

A právě tahle nahrávka je základem počinu, který je hlavním předmětem naší recenze… nebo lépe řečeno se vlastně jedná o jeden a ten samý počin. Na jaře letošního roku totiž „Nathrach“ vyšlo znovu, tentokrát už ale pod vydavatelskou firmou Naturmacht Productions a s označením regulérní dlouhohrající desky. Jinak se jedná o to samé – stejný název, stejný obal, stejná hudební náplň a dokonce i stejný sound, protože co jsem porovnával s původní verzí, neslyšel jsem jakýkoliv rozdíl. Změna je tedy „jen“ v tom, že nyní „Nathrach“ vyšlo i na fyzickém nosiči, což ale vlastně taky není tak úplně málo. A to tím spíš, že zrovna tohle si to fyzické vydání, které je přece jen stále něčím reprezentativnějším oproti čistě digitální formě, vlastně i zaslouží na rozdíl od mnohých jiných expertů.

Nicméně, vrhněme se už konečně na vlastní muziku. Norot produkuje atmosférický black metal s velice syrovým a zastřeným zvukem. Tahle kombinace je však opravdu funkční a právě tenhle sound, který zní jako by pod dekou, notnou měrou přispívá k charismatu „Nathrach“. Nahrávce vládne pomalé až střední tempo, rituální nálada, rozvážné melodie, místy až ambientní klávesy a také agresivní ryk na pozici vokálu. Jenže ani ten nijak nenarušuje jakousi vyrovnanost a vnitřní klid desky. Když už jsme u toho, tak přesně tohle pojmenování vlastně „Nathrach“ nádherně charakterizuje – z toho alba vyzařuje jakýsi vnitřní klid, uvážlivost, a to i přesto, že počinu nechybí ani jistá dávka primitivní animálnosti nebo syrovosti. Je to ale zajímavý kontrast a právě v něm tkví jedno z největších kouzel alba. Výsledkem je totiž až překvapivě silná atmosféra, jež dokáže posluchače udržet napnutého.

A také je to právě ta atmosféra, oč tu běží především – náladotvornost je alfou i omegou „Nathrach“ a s ní počin stojí i padá. Tedy naštěstí vlastně spíš stojí, protože je ta atmosféra natolik silná, že díky ní nahrávka funguje a dokáže bavit i navzdory téměř hodinové délce. Že vám to v zásadě nezní jako něco extra výjimečného? Ano, já to uznávám, že výjimečné to není, ale vzpomeňte si na začátek našeho povídání – už dopředu jsem předesílal, že nepůjde o nic originálního a že přednosti „Nathrach“ jsou ukryté někde jinde.

Již padlo, že většina „Nathrach“ se nese v pomalejším tempu. Tím pádem se nebojím říct, že to není záležitost vhodná pro milovníky sypaček, protože těch je zde spíš pomálu. Tu a tam se něco objeví, nejcitelněji asi v „Lightbearer“, ale jsou to spíše výjimky. Mnohem častěji se Norot vydává opačným směrem, a sice k vyklidněnému minimalismu, jako se tomu děje třeba ve „Vast and Luminous“, „The Howling Void“ nebo „Lunar Acendant“. Na druhou stranu, „Nathrach“ funguje v obou polohách, což je rozhodně super.

Norot

Tohle je přesně ten druh alba, od něhož jsem nečekal zhola nic, ale nakonec mě velmi mile překvapilo a jeho poslech mě baví. Ten poslech je spíše monotónní a (jak již nejednou padlo) také nepříliš originální a rovněž se jedná o album, na jehož hru prostě musíte přistoupit, protože jestli pro takovouto formu black metalu, navíc s hodně podzemním zvukem, nemáte příliš pochopení, „Nathrach“ váš pohled asi jen těžko změní… pokud vám ale nic z tohohle nezní vyloženě odpudivě, za zkoušku to rozhodně stojí, protože ten pověstný feeling tam podle mě je.


God Is an Astronaut

God Is an Astronaut
Datum: 22.10.2015
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: God Is an Astronaut

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Pár dnů nazpět jsem se podíval na zub aktuální placce z dílny irských post-rockérů God Is an Astronaut, „Helios | Erebus“. Ve čtvrtek 22. října pak přišel čas zjistit, jak zbrusu nové písně obstojí naživo. Vystoupení v rámci loňského Brutal Assaultu řadím mezi top zážitky festivalu a jeden z nejlepších post-rockových koncertů, které jsem zažil, takže jsem popravdě ani nedoufal, že by Irové mohli překonat sami sebe.

Původně jsem očekával, že „Astronautům“ bude předskakovat některá z místních žánrovek (a že by se jich našlo víc než dost), ostatně i název události na FB a informace zveřejněné klubem tomu napovídaly. Jenže do poslední chvíle nebylo o dalších vystupujících nic známo a pořadatelé v podstatě až za pět dvanáct oznámili, že kapela vystoupí sama a začátek bude o hodinu později, což mohlo některé platící, podle mého názoru docela oprávněně, nakrknout – ostatně, já se taky těšil na trochu delší akci. Čtveřice tak přesně v devět nastoupila před nerozehřáté publikum, nicméně to, jak se záhy ukázalo, pro ni nebyl kdovíjaký problém.

Průzkum vesmírných dálek začal spíše střídmě, proud tónů se nikam zvlášť nehnal a melodie zlehka pročesávaly zaplněný klub. God Is an Astronaut si postupně připravovali publikum mírnějšími skladbami jako „Echoes“ nebo „Vetus Memoria“, což se jim povedlo na výbornou. Odhadem tři stovky lidí se chytaly od samého začátku a civilní, přátelská atmosféra začínala nabírat na obrátkách. Po čtyřech skladbách si dali kratší pauzu s drobnou klávesovou vložkou od Jamieho, jenže pak nastala změna v podobě „Worlds in Collision“ a nebe explodovalo. Polovina diskokoule umístěná uprostřed stage pod světly projektovala na její stěny mezihvězdný prostor, jehož časový rozměr během písní přestal existovat. Pokud první skladby plnily roli červených trpaslíků, s titulkou novinky „Helios Erebus“ došla řada na i na rudé obry a další vesmírné giganty, kteří do publika přelili svoje nezměrné dávky energie.

God Is an Astronaut provedli Futurum většinou své diskografie; i když osmá, poslední řadovka se dostala ke slovu celkem pochopitelně nejvíc, ani starší desky nijak nestrádaly. Do dvanácti písní se tak vešly ještě kusy jako „The Last March“, „Centralia“, „Forever Lost“ nebo závěrečná „Agneya“. Když už to vypadalo, že se kapela sebere a zmizí do hlubin backstage, JamieTorstenem se pustili do dialogu s publikem, který by se dal přeložit zhruba touto otázkou: „Máme teď zalézt do backstage a nechat se čtvrthodiny vytleskávat jako kokoti z Nickelback, nebo se na to prostě vysereme a uděláme to jako post-rockeři?“ Odpověď byla docela jednoznačná, takže se oba dva jen naoko otočili zády, teatrálně skočili zpět, aby na závěr přidali „Suicide by Star“ a „Route 666“. Ostatně, tahle vypečená dvojice provázela příjemně civilním vystupováním a decentními vtípky celý večer, takže kontakt s publikem stejně jako při mém posledním setkání nijak netrpěl a bylo vidět, že si ho obě strany užívají.

Je možná trochu škoda, že reakce publika nebyla tak bouřlivá jako třeba právě na Brutal Assaultu. Nevím, jestli to bylo místem nebo absencí předkapely, ale zkrátka to nebyl zdaleka takový nářez. Praha byla klidnější, komornější, v jistém ohledu individuální, až téměř intimní. Žádné skákání členů kapely do publika, ani žádné brutální paření, nanejvýš decentní házení řepou. Na druhou stranu, God Is an Astronaut se revanšovali víc než jeden a půl hodinovým setem a skvělou atmosférou, takže díky za ryby a příště se (pravděpodobně) uvidíme zas, protože jak se ukázalo, Irové si svoji koncertní úroveň drží.


Cruachan, Ereb Altor

Cruachan, Ereb Altor
Datum: 13.10.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Cruachan, Ereb Altor, Hakka Muggies

Jakkoliv folk metal vnímám jako žánr, který je prázdný a vyčerpaný (čti: přecpaný trestuhodně nezajímavými kapelami), i v něm se najde několik výjimek, které si stále drží moji pozornost. V jejich případě naštěstí neplatí staré známé přísloví „jednooký mezi slepými králem“, neb jde o celky, které svoji tvorbu drží kvalitativně na výši a mnohdy je poznáte pro jejich těžko zaměnitelný rukopis i zvuk již po pár taktech. Přesně to platí i o Cruachan, kteří po kdoví kolika letech opět zavítali v Čechách do klubu, a vzhledem k tomu, že mě loni na Brutal Assaultu přesvědčili o své stávající formě, nešlo takovou příležitost vynechat.

Spolu s Cruachan zahráli domácí Hakka Muggies, které jsem bohužel vzhledem k pracovní době nestihl (což z mé strany není kdovíjaká škoda, jelikož pražské folk / punkové chasníky vídám docela pravidelně), a švédští Ereb Altor. Ti pro mě představovali čistý štít, neboť ačkoliv jsem o nich již slyšel, s jejich hudbou jsem neměl doposud tu čest. A i přesto, že zvuk nebyl v Exit-Usu zdaleka ideální (upřímně, zažil jsem jediný koncert, kdy byl), vikingové mě dostali.

Na poměry žánru jsou Ereb Altor relativně mladá smečka, pročež mě překvapili poctivým oldschoolovým zvukem, který jako by byl drobnou poklonou směrem k legendárním Bathory. Výborně zkomponované skladby umně kombinovaly tvrdost černého kovu i výpravnost dávných dob, aniž by se z celku vytrácel onen cit pro tradice, kterého si na žánrově spřízněných kapelách vždy cením. Nejvíc mě bavily spíš pomalejší kusy postavené na rozmáchlých, mrazivých riffech v čele s klipovkou „Midsommearblot“, ale obecně jsem si jejich set užil od začátku do konce. Jedním slovem perfektní.

Relativně čitelný zvuk se naštěstí držel i irské legendy. Cruachan se k mé smůle nejspíš definitivně rozhodli k absenci ženského vokálu, což zazdilo většinu staršího repertoáru a otevřelo dveře hlavně nové tvorbě reprezentované alby „Blood on the Blood Robe“ a „Blood for the Blood God“. Charakteristický rukopis plný skočných písní v posledních letech citelně přitvrdil, což se projevilo především nezřízeným pařením, které dominovalo klasickým irským tanečkům (mnohdy notně podnapilého) publika. K němu taky směřuje asi jediná výtka, protože jakkoliv proti paření nic nemám, provozovat stagediving v kotli o dvaceti lidech je prostě oser – tím spíš, že to někteří rozjazření pařani zkoušeli asi tak pětkrát a Keith se už občas tvářil docela naštvaně, když někteří jedinci hrozili bujarým zevlem na pódiu.

Setlist Cruachan:
01. The Sea Queen of Connaught
02. Pagan Hate / Brian Boru
03. Born of War (The Rise of Brian Boru)
04. To Invoke the Horned God
05. Prophecy
06. Gae Bolga
07. Pagan
08. Marching Song of Feach MacHugh
09. Thy Kingdom Gone
10. Ride On
11. Blood for the Blood God
12. The Morrigan’s Call / I’m Warrior
– – – – –
13. Some Say the Devil Is Dead

Ze strany Cruachan ale bylo vše perfektní a jsem rád, že i když se kapela chce očividně zaměřit především na současnost a nebýt jen nostalgickým omíláním starých písní, zazněly vedle nového materiálu i klasiky jako „To Invoke the Horned God“, „Pagan Hate“, legendární balada „Ride On“ nebo vražedný tradicionál „Some Say the Devil Is Dead“, kterým se v přídavku rozloučili. Dlužno podotknout, že i nové písně zněly skvěle a bavily mě stejně jako stará tvorba, byť si je doma i přes jejich nesporné kvality nepřipomínám nijak zvlášť často.

I když mi bylo celý den opravdu blbě a na koncert jsem šel s tím, že se v kotli moc angažovat nebudu, stejně se Cruachan povedlo mě několikrát dotáhnout mezi křepčící publikum. Toho by si legenda takového jména zasloužila několikrát víc, protože jestli Exit-Us navštívilo 80 platících, bylo to hodně. Nicméně jak trefně poznamenal Keith, „not bad for Tuesday“, takže kapela to zřejmě brala docela s nadhledem. Cruachan se navíc povedlo po všech stránkách překonat loňské vystoupení na Brutal Assaultu, takže můžu být nanejvýš spokojen. Snad se další klubové zastávky dočkáme za kratší dobu, neboť tohle (jak Cruachan, tak Ereb Altor) opravdu stálo za to.


God Is an Astronaut – Helios | Erebus

God Is an Astronaut - Helios | Erebus
Země: Irsko
Žánr: post-rock
Datum vydání: 21.6.2015
Label: Revive Records

Tracklist:
01. Agneya
02. Pig Powder
03. Vetus memoria
04. Finem solis
05. Helios Erebus
06. Obscura somnia
07. Centralia
08. Sea of Trees

Hrací doba: 45:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Irská post-rocková formace God Is an Astronaut si udělala jméno nejen díky chytlavému, poměrně přístupnému post-rocku nasáklém lehkou elektronikou, ale taky díky neúnavné práci, kterou její členové své hudební kariéře věnují. Neutuchající studiová činnost přináší album víceméně co dva roky a nejinak je tomu i tentokrát – poslední „Origins“ vyšlo takřka přesně dva roky nazpět. Mnohem zajímavější je ovšem otázka, jestli i novinka nazvaná „Helios | Erebus“ dostojí kvalitám svých předchůdců.

Na úvod netřeba nijak zastírat, že kdo dlouhodobě sleduje počínání „Astronautů“, překvapen nebude a ostatně ani nemůže být. Zvuk ani výrazivo se z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska nijak razantně nemění a irská čtveřice zůstává věrná svému rukopisu. Ostatně, osobně mám už nějakou dobu dojem, že kapela vydává nové desky spíš, aby mohla vyrazit na další šňůru a ukázala se svým fanouškům tam, kde působí nejsilněji – na koncertních pódiích. Byť na rozdíl od kapel, kde mi podobné počínání nanejvýš smrdí kalkulem, God Is an Astronaut jsou schopni vydávat desky, které mají nápad a dlouhodobě zabaví.

Mohlo by se zdát, že to bezezbytku platí i pro „Helios | Erebus“, ale není tomu tak docela. Deska je kompozičně přece jen trochu někde jinde – „Origins“ stavělo především na více kratších celcích, novinka ale nabízí méně delších počinů pospojovaných atmosférickými předěly a ambientními vložkami včleněných přímo do skladeb. Některé z nich („Finem solis“ a „Obscura somnia“ rámující titulní skladbu alba) jsou doslova jen a pouze ambientními mezihrami o délce kolem pěti minut. V podobném rozmezí se pohybuje i zbylých šest kousků, což délku alba srazilo na příjemnou tři čtvrtě hodinu, avšak jejich délka tentokrát neklesá pod čtyyři minuty a horní hranice má nakročeno k desetiminutovému opusu. Větší prostor znamená především důraz na minimalistickou strukturu a její postupný rozvoj, což ústí v rozmáchlejší kompozice. Gradace motivů funguje skvěle, subjektivně na mě působí daleko víc než živější předchůdce. God Is an Astronaut stále umí být tvrdí, ale používají tvrdosti tam, kde je jí zapotřebí, postupně se rozvíjející melodické vyhrávky dostávají více prostoru. Nejvíc na mě v tomhle ohledu působí právě nejdelší skladby alba, „Helios Erebus“ a předposlední „Centralia“.

Zároveň je zřetelný vývoj v rámci samotného alba, kdy ty nejrychlejší a nejhutnější skladby jsou zařazeny na začátku a s postupem času zvolňují směrem k poklidné, unášející hlubině vesmíru. Jsem proto zvědavý, jak budou nové, i na poměry God Is an Astronaut klidné kusy, fungovat živě – hlavně proto, že tahle kapela vždycky umí na pódiu překvapit a rvát páteře z těl tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jediná výraznější výtka se vlastně táhne celou diskografií — po několika důkladných posleších mám pocit, že začínám jen klouzat po hladině, vše je mi důvěrně známé a každý další poslech je vlastně jen ujištěním, že je vše na svém místě a nic se nezměnilo. Ne, že by to bylo vyloženě špatně nebo mi to vadilo tak, že bych se přes to nedokázal přenést, jen moje nenasytná zvědavost lačnící po stále dalším objevování si vždy posteskne, že toho nebylo trochu víc. Není však třeba se touhle vlastností nějak zásadně trápit, silné stránky God Is an Astronaut leží jinde, a dokud mě dokáží zabavit, nijak zvlášť to řešit nehodlám.


Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain

Lisa Cuthbert
Datum: 30.4.2015
Místo: Praha, Basement
Účinkující: Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain

Vždycky mě mrzí, když se na jeden den sejde víc potenciálně zajímavých akcí, tudíž si člověk musí vybrat a nějakou z nich prostě vypustit, jelikož být na více místech najednou nezvládne dokonce ani takový bourák jako já. Přesně tahle situace nastala také 30. dubna, kdy jsem se musel rozhodnout mezi black metalem v podání francouzského tria Dunkelnacht, Einsicht a Je (plus český support) a jakousi zvláštní ambientně gotickou alternativou v podání irské zpěvačky Lisy Cuthbert. Což o to, ani jedna z těch akcí pro mě vlastně nebyla vyloženě zásadní, že bych si neodpustil, kdybych tam nebyl, ale na obě jsem měl zájem se jít podívat. Volbu jsem tedy nechal až na poslední možnou chvíli, na jakou muziku budu mít večer náladu.

Když jsem ten den v půl sedmé dorazil domů, nálada zavelela dát vale black metalu, takže jsem své kroky nasměroval do vinohradského Basementu, který je asi nejhezčím pražským klubem, v němž jsem doposud byl, a jeho útulné útroby jsou pro podobnou hudbu jako dělané. Je sice pravda, že tu zase mají dost hnusné pivo, a jak jsem ten večer zjistil, dokonce ani nealko tu není žádná hitparáda, ale to není nic, co by podle mě mělo koncert zkazit, protože na koncerty chodím kvůli muzice, ne kvůli chlastání. Přesto ten večer nebyl zrovna ideální… a určitě za to nemohly ani kapely, ani zvukař…

Jako první se představila francouzská čtveřice Saigon Blue Rain v čele s vizuálně sympatickou blondýnkou a v sestavě, jež kromě zmiňované zpěvačky čítala ještě dva kytaristy a baskytaristu. Bicí a další zvuky (především lehká elektronika) tedy byly pouštěné samplem, ale zrovna u podobně jemné hudby to vlastně ani nevadí, když to tam neřeže živý bubeník. Saigon Blue Rain totiž předváděli éterickou kombinaci coldwave a shoegazu, a kdyby někdo tvrdil, že v tom zaslechl i třeba nějaký ten darkwave nebo post-punk, asi jen těžko by mu za to kdokoliv trhal hlavu.

S lehkou a provzdušněnou hudební stránkou samozřejmě korespondovalo i chování samotné skupiny na pódiu, takže muzikanti strávili drtivou většinu vystoupení jen lehkým kýváním se do rytmu se zavřenýma očima. Jenže to úplně stačilo, jelikož i tak klubem prostupovala patřičně zasněná atmosféra, kterou jen podporoval podařený zvuk, v němž se mi líbila zejména nádherně zvonivá baskytara. Já jsem si tedy neměl na co stěžovat a upřímně jsem se bavil po celou dobu, co Saigon Blue Rain na pódiu hráli, bohužel se však během jejich vystoupení poprvé naplno ukázalo, v čem tkvěl onen problém večera – byl jsem v podstatě jediný. Basement byl skoro prázdný a většina těch lidí, co tam byla, dění na pódiu vlastně vůbec nesledovala.

Možná si řeknete, že to přeci jen byla předkapela a že tohle se prostě stává, že lidi přišli až na hlavní chod, nicméně stejný stav pokračoval i nadále, když svůj koncert zahájila Lisa Cuthbert se svou kapelou. A přitom i v tomto případě šlo o velice povedené vystoupení. Zejména samotná Lisa předváděla skvělý výkon jak s klávesami, tak (a to asi především) vokálně, protože její zpěv byl skoro fantastický. Podobně jako francouzští kolegové, i Irové dokázali vytvořit výtečnou atmosféru, která však v jejich případě byla vzhledem k samotné muzice o něco temnější a neutěšenější. Nic to ale nemění na tom, že mi to v živém podání přišlo ještě o notný kus záživnější než z alba, a ať se budeme bavit o tišších a jemnějších pasážích, které patřily jen klávesám a zpěvu, nebo o těch poměrně vzácných momentech, kdy se do toho celá kapela opřela a hudba se vydala až někam do hájemství rocku, všude to bylo super.

Tomu, co se dělo na pódiu, tedy nelze vytýkat takřka nic, opětovně vyrovnaný zvuk nevyjímaje (a to jsem se docela bál, jestli živé bicí zbytek trochu nezabijí, protože jsem byl přítomen i zvukovce, kde to znělo o poznání hůře), když tedy pominu jedinou věc, a sice že Lisa Cuthbert se skupinou hrála snad kratší dobu než Saigon Blue Rain. Nicméně, na jednu stranu se tomu zas tolik nedivím vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo­…

Pod pódiem jsem totiž stál jenom já, střídavě jeden až dva členové Saigon Blue Rain a několik málo jedinců sledovalo počínání kapely od baru. Když to číslo hodně nadsadím, tak pozornost vystoupení Lisy Cuthbert věnovalo tak deset lidí včetně předkapely a pořadatele. Platících však bylo přibližně 30. Co dělal ten zbytek? Samotnému mi to hlava nebere, ale seděli u stolků a věnovali se pivu, mobilům, povídali si mezi sebou, mnozí z nich dokonce na férovku zády k pódiu. Skupiny měli úplně na salámu a i v těch nejtišších ambientních pasážích se neváhali nahlas smát. Na koncerty chodím myslím už poměrně dlouho a viděl jsem toho hodně, ale takovéhle absolutní pohrdání (jinak se tomu říkat prostě nedá) jsem ještě nikdy v životě nežral a popravdě doufám, že už to ani podruhé neuvidím. Možná bych to pochopil, kdyby ty kapely stály za hovno a byla to nuda, ale ty koncerty byly vážně skvělé a někteří ti lidi se na to pódium pomalu ani nepodívali. Občas se někdo otočil, cvaknul si to na mobil (samozřejmě s bleskem, který ozářil celý klub), asi aby si to mohl dát na Facebook nebo Instagram, ale tím interakce končila. Nic proti tomu, když vás to nezajímá, ale pokud si chcete pokecat s kámošema, tak jděte do hospody, ne na koncert. Takováhle neúcta a nerespekt byly mnohem horší, než kdybyste v tom klubu vůbec nebyli, debilové.