Archiv štítku: IRN

Írán

Azooma – A Hymn for the Vicious Monster

Azooma - A Hymn for the Vicious Monster
Země: Írán
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 15.6.2014
Label: Xtreem Music

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

I když to možná není na první pohled znát, íránská hudební produkce není alespoň na našich stránkách nijak zvlášť exotickou záležitostí a už nám stihla naservírovat i velice příjemná překvapení. V případě dalších Íránců Azooma jsem tak byl docela zvědavý, jestli budu mít zase štěstí na povedený matroš, protože by to rozhodně nebylo poprvé.

EP “A Hymn of the Vicious Monster”, které je pro Azooma vůbec prvním vydaným počinem, zpočátku nevypadá nijak objevně. Jeho základem je vesměs klasický, slušně zahraný i zazpívaný ale jinak ničím zvlášť zajímavý death metal ve vysokém tempu a dokud zůstává u něj, ípko je sice přijatelné ale přesto tak trochu o ničem. Jenže nejpozději s druhou regulérní skladbou “Eridanus Supervoid” začínají Azooma tahat z rukávu mnohem přitažlivější karty.

Kouzlo nahrávky spočívá v tom, že Azooma s postupujícím časem čím dál více a čím dál efektivněji vyjíždějí do progresivních vod, kde jim to věru sluší. Onen death metalový základ velmi tak úspěšně infikují různé změny výrazu, tempa, instrumentální a melodické hrátky, čisté vokály a EP najednou funguje úplně jinak, než by se dalo očekávat podle prvních minut.

Azooma se po kompoziční stránce sice nepatrně inspirují u Opeth, ale pořád jsou veskrze svoji, uvěřitelní a působiví. “A Hymn of the Vicious Monster” je totiž velmi dobře napsané, plné výtečných nápadů, nenudí a naopak po většinu času nechává posluchače užívat si svého chytrého a nepředvídatelného vývoje a skvělých detailů, kterých je minialbum plné. Potom není divu, že Azooma s přehledem utáhnou i dlouhé skladby…

Kdybych měl vybírat nejlepší kusy, o tenhle titul se svorně podělí trojice “Eridanus Supervoid”, “Encapsulated Delusion” (závěrečná třetina je famózní!) a “Gyrocompass”, nicméně i “Self-Inflected” má něco do sebe a intro i outro jsou také příjemné, takže můžu s čistým svědomím vysázet skvělé hodnocení. “A Hymn of the Vicious Monster” je zkrátka debut jak víno a já jsem opravdu hodně zvědavý, co Azooma vymyslí příště.


Whispers in Crimson – Suicide in B Minor

Whispers in Crimson - Suicide in B Minor
Země: Írán
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 26.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Suicide in B Minor
02. Nightmare Within a Dream
03. Project Sinister
04. Do You Believe
05. Coming Home
06. US for Fools
07. Cask of Amontillado

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
SixtySix Records

Když se říká, že hudba stmeluje, mnohé asi napadne, že je to jeden z těch typických bullshitů, který bez ohledu na realitu může vypustit z úst snad jen stárnoucí rocker, zatímco rovná kreditkou lajnu koksu na zádech striptérky, či snad mladá popová hvězdička, kterou by bez týmu vizážistů, stylistů, producentů, skladatelů a promotérů znal jen Venca z vedlejší vesnice. Prostě fráze bez obsahu. Jenže co když na ní něco alespoň vzdáleně pravdivého opravdu je?

Co si většina Evropanů vybaví při představě Íránu? Tipuji, že islám, sebevražedné atentátníky a ženy zahalené od hlavy k patě. Málokdo si vzpomene na Teherán, patnáctimilionovou moderní metropoli na kraji kolébky zemědělství, kde, jako ve většině Íránu, žijí lidé jako vy a já a kde si ženy oblékají čádor asi stejně často jako Moravanky kroj. Zkušenost nás však naučila, že hudba může pocházet odkudkoli, a překvapivá by byla snad jen nihilistická punkovka ze Severní Koreje. Proto nikoho nezarazí, že předmětem dnešní recenze je právě íránská kapela, zatímco kdyby vám její zakladatel Amirali Nourbakhsh zazvonil u dveří, skočili byste do vany rychlostí vystrašené srnky, protože vana prý odolá výbuchu. Prostě: hudba stmeluje.

Jenže stmeluje i hudba průměrná? “Suicide in B Minor” je album, o kterém jsem dlouho nebyl schopný vymyslet nic kloudného, neboť je přesně v té nešťastné hladině, kdy o hudbě není co psát – není ani tak dobré, aby bylo co vyzdvihovat, ani tak tragické, aby se bylo čemu vysmívat. Na jednu stranu z něj kýč a klišé přímo čiší, na druhou na něm najdeme několik výborných momentů a není ho žádný velký problém doposlouchat do konce.

Žánr, který Whispers in Crimson hrají, je vlastně pompézní power metal, byť ho sám Amirali alespoň slovně halí do progresivního hávu. Natažený krk z osla žirafu neudělá, a tak i natažení písniček na délku kolem osmi minut neudělalo z power metalových odrhovaček progresivní klenoty. Jisté kouzlo albu však upřít nelze. V první řadě je Amirali dobrý kytarista, ze kterého semtam vypadne velice povedené sólo a (o něco méně často) solidní riff. Album je silně podepřeno klávesami, které mimo nezbytná sóla však hrají spíše podružnou roli vůči kytaře a rytmické sekci. Basa je slyšet dobře, i když je vlastně úplně nečitelná a jen si “cosi” brumlá, podobně jako bicí, kterým je však rozumět přeci jen o něco lépe a navíc i skladatelsky nabízejí mnohem zajímavější jízdu.

Vše však stojí na souhře kytarových melodií a vokálním výkonu Herbieho Langhanse, který je jednoduše excelentní. Pokud je vám Langhansovo jméno povědomé, tak jako bylo povědomé mě, možná vás překvapí skutečnost, že jde o německého zpěváka, jehož hlas jsem tu chválil v recenzi dva roky starého debutu kapely Beyond the Bridge. Jakým způsobem se dostal na desku íránské kapely, je záhadou, ačkoli v tom jistě bude mít prsty Amiraliho mnohaleté studium v Evropě. Langhans je však stále výborný a už jen kvůli němu si album zaslouží pozornost fanoušků žánru.

Pokud jde o samotnou hudbu, možná nejzábavnější je hned první a zároveň titulní skladba, která tak nějak hezky ilustruje, co posluchače v necelé hodině alba čeká. Začíná totiž povedenou kytarou, přes pomalejší moment, v němž jasně dominuje zpěv, se dostane k první větší sólovací sekci, kde svá kouzla staví klávesy i kytara. V polovině přijde solidní zlom jak obsahové náplně, tak i nálady, ovšem vše se brzy vrátí do starých kolejí, dokud nezačne asi nejhezčí část skladby, krátká akustická mezihra následovaná postupným budováním atmosféry. K tomuto schématu bych neměl co vytknout, kdybych ho v následujících skladbách neslyšel ještě několikrát. Velice povedená je tak například “Project Sinister” či větší část “US for Fools“, naopak nejdelší “Nightmare Within a Dream” mě vyloženě míjí. Na power metalovém albu nesmí chybět balady, čemuž Whispers in Crimson snadno vyhoví. Z “Do You Believe” kýč přímo tryská, jenže víte co? Ono je to jedno. Celou skladbou provází úžasný Langhans, který posléze předá slovo Amiraliho dojemnému kytarovému sólu, šest minut patosu je pryč a vás to docela mrzí.

Při poslechu mě nejednou napadlo jméno dánských Wuthering Heights, jejichž tvorba dle mého patří k tomu nejlepšímu z inteligentního power metalu. K nim mají Whispers in Crimson ještě přeci jen daleko, protože Dánové jsou skladatelsky i hráčsky schopnější, nemluvě o tom, že jejich alba oplývají mnohem čitelnějším zvukem. Naopak unikátní je textová náplň desky, kterou Amirali dlouhými odstavci popisuje na webu kapely. Nalezneme zde tak skladby o palestinském pastýři, který se, lidově řečeno, odpálí v centru Jeruzaléma, o fanatismu Usámy Bin Ládina či o zpovědi Tonyho Blaira. Není třeba se děsit, neboť všechny texty jsou psány s nadhledem na západě vzdělaného autora, který se zjevně pokusil vše pojmout “nadstranicky”. Ačkoli je tak nepovažuji za nijak výjimečně kvalitní, jejich zajímavá obsahová náplň je dalším důvodem k pozornosti.

Možná, že z recenze nevyplynulo zcela zřejmě, co si vlastně o albu myslím. Poměr kritiky a pochval byl snad poměrně vyvážený, a to je přesně ten důvod, proč je výsledné hodnocení náročné. Převažují však pozitivní dojmy, a proto bychom měli bodovat nadprůměrně. Šestka se zdá jako velice vhodné číslo.


Ekove Efrits – Nowhere

Ekove Efrits - Nowhere
Země: Írán
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.11.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Intro
02. Public Theatre
03. Parallel Presence
04. Blessed by Nature
05. One Truth, One Confession
06. Infinitesimal
07. Metamorphosis
08. Sword and Wound
09. At the Gates of Oblivion
10. Belong to Nowhere

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Dnes se v recenzi podíváme zase na jedno hodně příjemné překvapení, u něhož vám na samém konci článku doporučím, abyste si to šli okamžitě sehnat, protože to prostě stojí za to… ale to jsem asi neměl říkat takhle brzo, co?

Začněme však znovu a pomaleji vcelku jednoduchou otázkou. Kolik znáte metalových kapel z Íránu? Nepochybuji o tom, že se mezi vámi jistě najdou fajnšmekři, kteří by mi tu nějaká jména bez problémů vysypali, nicméně většina z nás jich asi moc dohromady nedá. Jenže právě Ekove Efrits stojí za to, abyste si tohle jméno do své kartotéky zařadili. Jedná se jednočlenný projekt z hlavního města Teheránu, za nímž stojí jistý Saman N., někdy též známý pod pseudonymem Count de Efrit. Nejedná se ovšem o začátečnickou záležitost, jelikož aktuální “Nowhere” je už jeho čtvrtým dlouhohrajícím albem.

Pokud si dáte tu práci a podrobíte jméno skupiny nějaké té rešerši, snad každý zdroj na vás vyplivne, že se jedná o black metal, v některých případech dokonce snad depresivní black metal. Budeme-li se bavit čistě o “Nowhere”, pak to první je v zásadě pravda, ale ne až tak úplně, protože takhle jednoduché to u Ekove Efrits není; depresivní black metal je pak úplná blbost. V čem je tedy ono pověstné jádro pudla? Ekove Efrits sice je black metal, ale v jeho současné podobě, jak je prezentována na “Nowhere”, bych se nebál jej označit jako experimentální. Do hudby promlouvá nejen třeba ženský vokál, o nějž se postarala Megan Tassaker ze stájových kolegů Lycanthia z Austrálie, ale také velký vliv lehké elektroniky, především pak trip-hopu. Obzvláště ve druhé polovině alba právě tato podoba hudby Ekove Efrits přebírá hlavní otěže a odsunuje black metal skoro až na druhou kolej… no, vlastně možná i v té první polovině. Jenže o co méně tam je black metalu, o to více jsou pak jeho výjezdy působivější. Právě díky tomu trip-hopu pak dá Ekove Efrits lehce vzpomenout na dalšího stájového kolegu, francouzský projekt netra, a byť zde se o až tak geniální záležitost nejedná, pořád je “Nowhere” svou kvalitou setsakra vysoko. Rovněž zmiňovaný ženský zpěv hraje výraznou roli, zdaleka nejde jen o rovinu obyčejného hostujícího vokálu, který přidá jednu sloku v jedné písničce, aby se neřeklo… naopak, Megan Tassaker dostala na “Nowhere” dost velký prostor, objevuje se v podstatné části písní a posouvá je ještě o kus dále… popravdě řečeno se mi zde její výkon líbí ještě víc než v domovských Lycanthia, ale to samozřejmě může být dáno i tím, že samotná hudební stránka Ekove Efrits mě oslovila o poznání více.

Začátek “Nowhere” však nějaké hrátky s elektronikou úplně nepředesílá. Úvodní půlminutka “Intro” je nic neříkající, jen ticho, do něhož sem tam zaštěbetá ptáček. “Public Theatre” se sice rozjíždí vcelku relaxačně, ale jakmile se ozve black metal, člověk si vzpomene spíš na takové Agalloch (nutno upozornit, že jen v případě tohoto kusu); celkově je to asi nejmetalovější song nahrávky. “Parallel Presence” začíná s další klidnější pasáží, která dýchá trip-hopem a do níž se postupně přidává Megan se svým vokálem, až po druhé polovině se ozývá metal. Takových songů, kde klidnější rozjezd směřuje k black metalovému vyvrcholení, je na desce víc, kromě dvou právě jmenovaných jsou to třeba ještě “Sword and Wound” a “One Truth, One Confession”, kde se elektronická a metalová složka vystřídají víckrát. Naprosto fenomenální je však v tomto ohledu šestá “Infinitesimal”, jež se pro mě takřka ihned stala naprostým vrcholem “Nowhere”. Nese se v lehce elektronické atmosféře, pomalu plyne, postupně vstupuje a zase odchází hned několik výtečných motivů, z nichž třeba jeden klávesový je bez přehánění naprostá fantazie. Ve svém závěru pak skladba dopluje do kytarového riffu a vypjatého vokálu, které píseň také ukončí. Tohle je pro mě osobně kompozice suverénně na 10/10, jednoduše fenomenální.

Druhou sortou písní na “Nowhere” jsou ty, v nichž se metal neozývá vůbec a jedná se o většinou čistě instrumentální atmosférické kousky. Nebudeme-li počítat zmiňované “Intro”, které je malinko o ničem, jedná se vlastně o všechny nejmenované, tedy “Blessed by Nature”, “Metamorphosis”, “At the Gates of Oblivion” a “Belong to Nowhere”. Právě tyhle kousky dovádějí k dokonalosti onu poklidnou náladu nemetalových pasáží songů, jejichž názvy padly v předchozím odstavci. Přestože mně osobně se z nich nejvíce líbí asi “Metamorphosis”, které paradoxně nijak neškodí, že přichází hned po nepřekonatelné “Infinitesimal”, výborné jsou všechny. Samozřejmě, pokud v hudbě striktně vyžadujete kytarové riffy, líbit se vám to nebude… i když to vlastně celé “Nowhere”. Jestli si ovšem umíte užít úžasnou atmosféru, ať už je zahraná na jakékoliv nástroje a v jakémkoliv žánru, jistě budete nadšeni i z těchto kompozic. A jaká že ta atmosféra je? Inu, stačí se podívat jenom na obálku “Nowhere”, protože ta pro mě osobně tu náladu hudby vystihuje naprosto přesně.

“Nowhere” je zjednodušeně řečeno určeno všem, kteří mají rádi inteligentní a působivou hudbu. Black metal v podání Ekove Efrits je hodně otevřený… vlastně natolik, až je ve výsledku black metalem mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát, protože když tak nad tím přemýšlím, vlastně je na tom albu v menšině. Ale to vůbec nijak nevadí, neboť důležité je to, že “Nowhere” je naprosto skvělá nahrávka. Pamatujete si ještě, co jsem říkal na začátku? Ne, nedělal jsem si srandu – vážně si to běžte sehnat, protože to prostě stojí za to.


Další názory:

Musím chtě nechtě souhlasit s oběma kolegy, protože deska “Nowhere” z provenience íránského projektu Ekove Efrits je tak trochu malý zázrak. Posluchači nabízí 52 minut hudby, která se i ve svém relativním minimalismu umí vytasit s takovou atmosférou, jakou jí může závidět opravdu kde kdo. Aby taky ne, když míchá trip-hop s black metalem, což jsou oba velmi atmosférické žánry… Nechce se mi tu moc zabíhat do detailů, protože jsou dostatečně vylíčeny v samotné recenzi, ale dva si stejně neodpustím. Zaprvé mě velmi potěšilo, jak nenápadně se Samanovi podařilo do hudby zapracovat jedinečnou melodiku středního východu, která sice celek nikterak neurčuje, ale když se nějakým detailem zlehka připomene jen proto, aby vzápětí zase vyklidila pole, je to velmi příjemné a “Nowhere” to dodává další, byť jen velice jemný rozměr. Druhá poznámka směřuje na trefné přirovnání skladby “Public Theatre” k tvorbě Agalloch. Ano, ta podbnost tam opravdu je, a to po hudební i vokální stránce, ale musím se přiznat, že když se Saman konkrétně zde pokouší o čistý zpěv, proti Johnu Haughmovi je to podstatně slabší, až bych řekl falešné. Naštěstí je to ale jediná výhrada, kterou k celé desce mám, a celkové kvality “Nowhere”, jež ani trochu nesnižuje, na ni dají takřka ihned zapomenout. Tahle deska se sice tváří trochu nenápadně, ale a kdo jí věnuje dostatek své pozornosti, ten v ní začne objevovat opravdovou nádheru. Na první pohled se tu toho sice neděje nijak moc, ovšem vlastní kvalita toho mála a také nesmírný Samanův cit pro kombinaci všech dílčích prvků desky stačí na opravdu skvělý výsledek. Každá melodie, každá kytarová linka, každý sampl – všechno je na svém místě, perfektně funkční a velice silné. Ať už se Ekove Efrits snaží zaujmout mírným či ostrým výrazem a ať už se zpívá nebo jde o čistou instrumentálku, vždy je to výborné, působivé, podmanivé… “Nowhere” má skvostných jednotlivin na rozdávání, triumfuje jako celek a navíc má v sobě něco, co nutí k dalším a dalším poslechům, přičemž každý z nich s sebou nese nové a velmi příjemné objevy. A když celou tu slávu ještě halí tak krásný obal, jakým se chlubí “Nowhere”, spokojenost může být absolutní. Nesmírně silné album a jasná volba pro všechny posluchače s otevřenou myslí, o tom není sporu.
Ježura

Ekove Efrits - Nowhere

“Nowhere” je jedním slovem nádherná deska. Kolega vše vystihl vcelku jasně, musím však jednu věc zdůraznit – black metal je na “Nowhere” opravdu až druhý v řadě. Elektronika tepe skrz většinu hrací doby alba zcela suveréně a když už nějaké ty kytary a bicí vystrčí růžky, není to na dlouho. Častěji kytaru slýcháme jako doprovod, pouhý prvek doplňující mnohem důležitější trip-hopové vibrace. Album hraběte z Efritu mi tak připomíná hudbu Thy Catalque, za níž stojí také jediný muž, maďar Tamás Kátai. Ovšem zatímco Thy Catafalque pracují spíše s negativními emocemi, hudba Ekove Efrits je spíše jemná, elegantní a tesklivá. Člověk žijící v srdci Evropy se tak musí podivit (a zastydět) nad tím, co může vzniknout v zemi, kterou si mnozí spojují spíše s válečnými konflikty a konzervativní ideologií, než s hudbou s moderním a technicky bezchybným zvukem. 8,5 bodu je hodnocení naprosto zasloužené, Ekove Efrits přinesli první překvapení nového roku.
Zajus