Archiv štítku: Iron Maiden

Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

19.1.2016 Kaša Komentáře: 2

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden s „The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile s „Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Recenze

Iron Maiden – The Book of Souls

26.9.2015 H. Komentáře: 5

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Parlophone

Tracklist:
Disc I:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. The Great Unknown
04. The Red and the Black
05. When the River Runs Deep
06. The Book of Souls

Disc II:
01. Death or Glory
02. Shadows of the Valley
03. Tears of a Clown
04. The Man of Sorrows
05. Empire of the Clouds

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Asi nikdo se nebude přít o tom, že Iron Maiden patří k největším metalovým kapelám, které se kdy na naší planetě objevily. Není tedy divu, že kdykoliv tihle legendární Britové vydávají novou desku, jedná se o jednu z nejočekávanějších událostí daného roku. A úplně stejná očekávání samozřejmě neminula ani nejnovější, celkově již 16. dlouhohrající počin s názvem „The Book of Souls“, který je venku od začátku září…

Iron Maiden jsou v jedné věci výjimeční – na rozdíl od většiny legendárních skupin nemají potřebu stále dokola točit variace na své několik desítek let staré klasiky a žít ze své minulosti. „Železné panně“ se totiž povedlo to, co se povede jen málokomu – aniž by se zpronevěřili svému stylu, typickému rukopisu a charakteristickému zvuku, dokázali utéct vyčpělosti, díky čemuž jsou i alba z jejich současné éry (čímž mám na mysli od návratu Bruce Dickinsona a zavedení tří kytar) životaschopná a mnohdy i konkurenceschopná starým deskám.

Onen recept, díky němuž se Iron Maiden povedlo se nezačít točit v bludném kruhu, je docela zřejmý – kapela si v posledních letech začala libovat v čím dál rozmáchlejších a epičtějších kompozicích. Na jednu stranu to v jejich tvorbě není úplná novinka, protože již na svých klasických deskách se Britové nebáli tu a tam zajít i do delších stopáží, ale až nejpozději od „A Matter of Life and Death“ začali právě na těchto rozsáhlejších opusech své nahrávky stavět. A právě „The Book of Souls“ se v tomto ohledu zdá být doposud nejambicióznějším počinem Iron Maiden…

V rámci novinky si totiž britská legenda vůbec poprvé ve své 40leté kariéře vyšlápla na dvojalbum, díky čemuž se hrací doba vyšplhala nad 90 minut. Navíc hned ve třech skladbách Iron Maiden překonali hranici desíti minut a v rámci finální „Empire of the Clouds“ dokonce pokořili i metu 18 minut, což je – pokud se nemýlím – doposud nejdelší píseň v celé historii skupiny. To jsou relativně úctyhodná čísla, která však před vydáním u mnoha lidí budila jistou skepsi – přece jen se vkrádala myšlenka, zdali si heavy metaloví titáni neukousli příliš velké sousto. Zvláště při vzpomínce na předcházející desku „The Final Frontier“, která sice nebyla vyloženě špatná, ale v našlapané diskografii Iron Maiden patří spíše do spodní poloviny tabulky.

Musím se přiznat, že i já jsem se neskromné délky „The Book of Souls“ lehce obával, ale nakonec – několika menším výhradám navzdory – musím říct, že jsem s novinkou navýsost spokojen a že mě opravdu tuze baví. A tím myslím skutečně upřímně baví, protože „The Book of Souls“ je nakonec vážně paráda a ani těch 90 minut tomu vůbec neškodí. Budeme-li se bavit čistě o Iron Maiden ve 21. století, pak si nejnovější nahrávky bez rozmýšlení cením více než „The Final Frontier“ a „Dance of Death“; kvalitou bych ji viděl cca na úrovni „A Matter of Life and Death“ (i když spíš o kousek nižší, jelikož „A Matter of Life and Death“ přece jen bylo o něco lepší), což v překladu znamená, že na hodně, hodně vysoké úrovni. Snad jen na geniální „Brave New World“ novinka nemá, to si zase přiznejme.

Nicméně, zmiňoval jsem, že k „The Book of Souls“ nějaké menší výhrady přece jenom mám. Paradoxně však nejsou mířeny na ty dlouhé skladby, ale na ty kratší a hitovější. Z toho, jak Iron Maiden v současnosti hrají, já osobně cítím, že právě v rozmáchlých opusech a dlouhých stopážích se nyní cítí nejpohodlněji a na „The Book of Souls“ je to znát. Naopak některé písničky standardních délek – přestože jsou samy o sobě vlastně stále dobré – se mi zdají jakoby trochu z povinnosti. Klidně bych se nebál postavit album třeba jen na pěti desetiminutových kusech, když tahle poloha kapele evidentně sedí nejvíce, a bez nějakého singlu bych se naprosto v pohodě obešel.

Naprosto ukázkovým příkladem, proč by tahle varianta stála za zvážení, je totiž právě první singl alba, „Speed of Light“. Ten totiž vnímám podobně jako třeba „Can I Play with Madness“ ze „Seventh Son of a Seventh Son“ – ve své podstatě je to naprosto pohodová písnička, taková typická Maidenovská hitovka a jako samostatný singl ji vnímám pozitivně. Pekelně chytlavé sloky, výborné melodie, tradičně excelentní Dickinson, výtečný refrén – nemám námitek. Nicméně v kontextu desky mi „Speed of Light“ už tolik nesedí a mezi dvěma rozmáchlejšími kompozicemi mi připadá trochu nepatřičná… příliš „veselá“, abych tak řekl.

Úplně stejně bych se v rámci celku obešel i bez „When the River Runs Deep“ taktéž z prvního disku a pak bez „Death or Glory“ z druhého disku. Ani v jednom případě sice nejde o nějaké špatné kousky, jde mi prostě jen o ten koncept desky. Nechápejte mě ovšem zle – stále to není tak „hrozné“, aby bylo nutné to při poslechu přeskakovat nebo aby to dojem z nahrávky ničilo. A navíc – nechci, aby to vypadalo, že bych a priori proškrtal všechno, co má pod deset minut, protože se na „The Book of Souls“ nachází i několik skvělých kratších písní, které svou náladou do kontextu těch dlouhých odyseí zapadají bez sebemenších problémů.

To se týká kupříkladu „Tears of a Clown“, jež mě převelice baví. Naprosto úžasné jsou pak i „The Great Unknown“, „Shadows of the Valley“ a „The Man of Sorrows“, které jsou vlastně vystavěny na stejné epické bázi jako ty nejdelší kusy, jen nedosahují tak ukrutné stopáže. Například poslední zmiňovaná je vysloveně úžasná a její refrén je zkrátka skvost. To samé lze ostatně tvrdit i třeba o úvodní gradaci „The Great Unknown“.

Ty úplně největší vrcholy se však přece jen skrývají v těch úplně nejdelších kompozicích, k nimž nemám sebemenších výhrad a které se v některých momentech takřka dotýkají dokonalosti. Těmito vrcholy mám jmenovitě na mysli fantastický rozjezd celého dvojalba v podání „If Eternity Should Fail“, „The Red and the Black“, „The Book of Souls“ a „Empire of the Clouds“.

„If Eternity Should Fail“ celé dvojalbum otevře ve velkém stylu… nejprve rozvážný atmosférický začátek, po němž se rozjede naprosto krystalicky čistá maidenovská jízda se vším, co jsme kdy na téhle skupině milovali. Perličkou je, že byl tento song původně určen pro další sólový počin Bruce Dickinsona. „The Red and the Black“ zase nabídne naprosto odzbrojující kytarové vyhrávky, které jsou pro Iron Maiden tolik typické stejně jako sborové „Uoh! Uoh!“. Titulní „The Book of Souls“ zase dýchne lehce temnější náladou a ohromně jí pomáhají klávesy, jež skladbě dodávají krásně epický feeling. 18minutový kolos „Empire of the Clouds“ v samém závěru desky je pak možná úplným vrcholem a třešničkou na dortu celé kolekce… fantastické aranže, nádherná atmosféra, procítěný zpěv. Fenomenálně gradujících prvních sedm minut kompozice je absolutní dokonalost, která se snad nedá oposlouchat. A právě to je ten důvod, proč takhle ambiciózní stopáže nijak nevadí – ta píseň má 18 minut, a přitom je tak zábavná, že uběhne takřka ihned a člověku ani nepřijde, že to vážně hrálo tak dlouho. Inu, čas je prostě relativní…

Na jednu stranu „The Book of Souls“ obsahuje vše, co je pro Iron Maiden typické… skvělé a výrazné baskytarové linky Stevea Harrise, charakteristické kytarové souboje a dávka nepřekonatelných maidenovských melodií, úžasný zpěv… všechno tam je. A přesto má novinka v rámci diskografie skupiny stále svoji tvář, je hodna legendárního jména svých autorů a v neposlední řadě opětovně ukazuje, jak moc jsou Iron Maiden i se svými roky napřed oproti vší žánrové konkurenci. Stačí srovnat s podobně starými pardály – třeba takový „Redeemer of Souls“ od Judas Priest vypadá vedle „The Book of Souls“ jen jako vtip.

Řekněme si to na rovinu. Iron Maiden jednoduše hrají mnohem vyšší ligu a svojí vlastní ligu než kdokoliv jiný a „The Book of Souls“ to jen potvrzuje – a to se stále nejedná o vrcholné dílo aktuální éry skupiny, natožpak celé historie. Původně jsem se bez podobných velkohubých prohlášení chtěl obejít, aby to nepůsobilo příliš pateticky, ale ono to tak vážně je – Iron Maiden jsou jednoduše největší a asi i nejlepší heavy metalovou kapelou vůbec, neotřesitelně sedí na žánrovém trůnu a „The Book of Souls“ to do puntíku potvrzuje. Možná, že novinka není úplně bezchybná, ale veškeré výhrady jsou vlastně jen detaily, protože ve finále je to stejně úžasná deska, jež mě ohromně baví.

Druhý pohled (Kaša):

Asi jako v každém fanouškovi Iron Maiden, i ve mně nové album „The Book of Souls“ vzbuzovalo nadšení i obavy. O tom nadšení asi netřeba nijak zvlášť žvatlat, protože… ale no tak, jsou to přece Iron Maiden. Jedna z největších a nejlegendárnějších kapel, která i po 40 letech své aktivní kariéry ukazuje, že takhle velká skupina nemusí žít za každou cenu ze své minulosti, a jejich postupná orientace směrem k dlouhým a čistě papírově nehitovým opusům je svým způsobem obdivuhodná. V tomto ohledu taky šestnácté studiové album budilo již v úvodu zmíněné obavy, protože pokus o dvojalbum tady od Iron Maiden ještě nebyl a nebudu lhát, tohoto formátu jsem se i s ohledem na delší strukturu písní zatraceně bál.

Neříkám, že by mi aktuální forma Iron Maiden nevyhovovala, ale prostě jsem si nebyl jistý, jestli šestice dokáže utáhnout hrací dobu o délce 90 minut a jestli nebude výsledek spíše rozmělněná nuda. Vypuštěná hitovka „Speed of Light“ mě nijak nenavnadila, protože jako většina kratších a prvoplánově myšlených songů z posledních let mi prostě a jednoduše nic nedává a nyní s odstupem ji spolu s „Death or Glory“ řadím k tomu slabšímu, co Iron Maiden ve studiu pro účely své novinky zhmotnili.

Jako celek mě však „The Book of Souls“ odzbrojilo hned prvním poslechem, kdy ze mě opadly ty největší obavy, jestli na dvojité album Iron Maiden mají, protože ANO, mají. Neříkám, že celých 90 minut je bez chyby, ale pozitiva jasně převažují. Úvodní „If Eternity Should Fail“ s nádherně košatou svatbou a fantastickou melodií v refrénu je pro mě asi tou úplně nejlepší písní na albu. Na paty jí šlape rozmáchlá, melodicky skvěle vystavená „The Red and the Black“, na níž bych neměnil jedinou vteřinu z její jinak dlouhé hrací doby, a zejména kytary nemají chybu. Mezi další povedené momenty prvního disku patří velmi hezky vygradovaná „The Great Unknown“ a závěrečná titulka, na níž mě nejvíc baví práce s klávesami, jež nepatrně vystrkují drápky a připravují půdu pro explozi v podobě melodického refrénu.

Druhý disk je odpálen slabší „Death or Glory“, jíž chybí zajímavější stavba nebo melodie, kterými se může pyšnit další kratší záležitost „Tears of a Clown“. Takhle totiž „Death or Glory“ zní jako píseň z povinnosti, kterou si prostě fanoušci starých válů neústále žádají a Iron Maiden se jim snaží je servírovat, což platí částečně i o „When the River Runs Deep“, která mě však na rozdíl od jiných relativně baví. To lepší z druhého dějství „The Book of Souls“ přichází tak až se „Shadow of the Valley“, na níž mě nechytl jen ten úvod ve stylu „Wasted Years“, nicméně ten zbytek je v naprostém pořádku. Třešnička na závěr v podobě „Empire of the Clouds“ pak už jen prodlužuje nadšení, které se u mě dostavilo s teatrální „The Man of Sorrows“. Právě závěrečná „Empire of the Clouds“ je asi tím úplně největším převapením, protože Bruceovi Dickinsonovi se tahle věc povedla na jedničku. Famózně vygradovaná první polovina postupně přechází až k progovým postupům v druhé polovině a já nestačím valit oči.

Celkově vzato je „The Book of Souls“ asi nejlepším možným albem, které Iron Maiden mohli natočit, ačkoli kdyby se vzdali těch několika povinných skladeb, které mi malinko kazí výsledný dojem, tak bych byl ještě spokojenější. Nevidím důvod diskutovat o tom, jestli byl formát dvojitého alba nutný, protože si myslím, že zas tak moc ne, ale na druhou stranu uznávám, že se s tím Iron Maiden poprali velmi chlapsky a ze souboje odešli jako vítězové s hlavou vztyčenou, ačkoli nějakou tu ránu si odnesli. „The Final Frontier“ je překonáno, ovšem na „A Matter of Life and Death“ to z mého pohledu nestačí. Každopádně jedno z nejlepších alb, která jsem letos slyšel, a to je mnohem víc, než jsem původně čekal.

Třetí pohled (nK_!):

Z více než hodinu a půl dlouhého opusu „The Book of Souls“ jsem měl zpočátku silné obavy. Preferuji spíše kratší desky a už minulé „The Final Frontier“ u mě stálo na hranici doposlouchatelnosti. Ne, že by byla nějak výrazně špatné (i když kvalit „A Matter of Life and Death“ nedosahovalo), jako spíše pořádně utahané. První zveřejněný singl „Speed of Light“ mě také moc neoslovil a začátkem září jsem čekal pořádný průser…

…který se naštěstí a trochu překvapivě nedostavil. I když jsem měl během prvních poslechů trochu problém s výše uvedenou délkou, nejde nakonec o nic dramaticky nestravitelného. Jednoduše proto, že se těm starým pardálům Iron Maiden podařilo do té devadesátiminutovky nacpat převážně vynikající materiál, který předčil vše, v co jsem původně jen doufal.

Jedinými slabšími skladbami se tak v mých očích stala zmíněná klipovka „Speed of Light“, spíše umírněná „The Great Unknown“ a hudebně nezajímavá „Death or Glory“. Ještě možná „Shadows of the Valley“ zpočátku silně připomínající starší hit „Wasted Years“, ale to už je čisté hnidopišství. Zbytek dvojalba tyto přešlapy spolehlivě vyvažuje.

V rámci kontrastu vypíchnu také podle mého úplně nejlepší písně. Téměř čtvrthodinová „The Red and the Black“ mě baví pohodovým rozjezdem, vynikající nosnou melodií a především výborným sborovým refrénem. „When the River Runs Deep“ potěšila svou přímočarostí mé srdce fanouška starší tvorby a závěr patřící 18minutovému opusu „Empire of the Clouds“ je prostě bezchybný. Na té písní je boží takřka vše od instrumentálního úvodu, přes klávesové vyhrávky až po kytarová sóla ve druhé polovině. Nemám slov. Geniální.

O „The Book of Souls“ by se daly popsat stohy papíru a i přesto bych k němu měl stále co říct. Na závěr alespoň ve stručnosti – tahle deska je především sakra dobře napsaná. Je variabilní, správně gradující, nechybí jí chytré otextování a co píšu ze všeho nejraději – je velmi zábavná. Své si zde najde každý, kdo kdy přišel do pozitivního styku s libovolnou érou tvorby Iron Maiden. Tohle jsem nečekal. Jedna z nejlepších desek letoška a velké nadšení.

Čtvrtý pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že s každým dalším pokusem napsat něco smysluplného na adresu nového alba britských Iron Maiden je to těžší a těžší. Navzdory počátečnímu zklamání, jež vyústilo v neuvážené soudy charakterizující desku jako rozvláčnou a epickou variaci na tisíckrát vyřčené, můj názor na ní nyní osciluje mezi střízlivým respektem a naprostou spokojeností. Je sice pravda, že k nějakým glorifikacím mám stále daleko, ale „The Book of Souls“ nakonec bylo schopno vyrůst tak, že bych se neostýchal použití přívlastků svěží, výpravné, povedené.

Kdo ví, možná to bylo tím, že jsem v době vydání desky zrovna ujížděl na tvrdších subžánrech, ale zpočátku jsem měl celkem potíže desku doposlouchat do konce. Prohlašoval jsem, že to nějak nemá drive – je to unavené a nové nápady jsou jen rozpačitou variací na dříve vyřčené, což se snaží maskovat forma. Nicméně jsem tomu dal další šanci a vyplatilo se.

Novinka formátem skutečně dohání do extrému všechny snahy této stálice vymanit se z typizované představy o NWOBHM a nabídnout dlouhé kompoziční celky snoubící epičnost, komplexnost a propracovanost s klasickou melodičností. Přesto – nebo spíš právě proto – jsou na místě obavy, zda „Mejdni“ nepřišli o poslední kousíček autocenzury a nenaplácali do dlouhých kompozic každý nápad, který jim přelétl přes nos, bez jakékoliv rozvahy. Není tomu naštěstí tak, skladby jsou promyšlené a koherentní. Místy však možná až zbytečně homogenní.

Za příklad bych mohl uvést například „The Red and the Black“, jež navzdory svému postu druhé nejdelší písně na albu je v průběhu založena spíše na variování a postupném rozvíjení než na nějaké závratné diverzitě. Ačkoliv nabízí jeden z nejchytlavějších refrénů, neustále se pohybuje v navzájem podobných postupech, což místy nechává daný hlavní motiv gradovat, často ho ovšem taky nesmyslně rozmělňuje. Především se většina skladby nese v jednom rytmickém mustru. Nicméně je na konci velmi šikovně vygradovaná a asi nejlépe zde funguje onen stadiónový potenciál, který obvykle zastávají spíše kratší singlovky. Těch tu samozřejmě také pár je – jednak první zveřejněná pecka „Speed of Light“ a dále první dvě skladby z druhého disku, „Death or Glory“ a zesnulému komikovi Robinu Williamsovi věnovaná „Tears of a Clown“. Na jednu stranu pomáhají vyrovnávat jinak komplikovanější celek a disponují solidními melodiemi, na druhou ale ilustrují fakt, že co se týče úderných chytlavých věcí mají Iron Maiden svůj zenit už za sebou. To však rozhodně neznamená, že by se měla snad kapela za co stydět, jedná se o velmi příjemné kousky, jež naživo budou fungovat jistě skvěle.

Už jen z pohledu na jednotlivých stopáží skladeb musí být ale jasné, že hlavní gró desky jsou spíš ty skladby v rozmezí od sedmi do osmnácti minut. Často začínající klidným úvodem a postupně navazující střednětempým hevíkem, který postupně nápady rozvíjí, a přidávají se různé instrumentální kejkle a vyhrávky. Zatímco úvod a závěr otvíráku „If Eternity Should Fail“ se snaží navodit patřičně výpravnou atmosféru prostřednictvím kláves a akustik a průběh skladby je vlastně relativně monotématický, to závěrečná osmnáctiminutovka „Empire of the Clouds“ složená Brucem Dickinsonem nám nabídne pestrou škálu nálad a nápadů. Klavírní úvod doprovozený houslemi je jedním z nejatmosferičtějších momentů v tvorbě kapely vůbec. Jenomže místy se zkrátka nemohu ubránit pocitu, že jsou stopáže skladeb navyšovány uměle a tříští solidní nápady, jimž by kratší stopáž posílila celistvost. Nicméně tahle slabina je často vyrovnávána kvalitou samotných motivů a zajímavými vyhrávkami, riffy i chytlavými refrény (kdo si nepíská „The Red and the Black“, ať hodí kamenem).

I přes těch pár much nakonec tedy desku považuji za velmi povedenou. Je ukázkou toho, že kapela nestojí na místě a i po těch letech je schopna přijít s něčím dovádějící její vizi hudby zase o kus dál. Navíc přihlédneme-li k tomu, že vznikala v podmínkách, kdy Bruce Dickonson bojoval s rakovinou jazyka a Steve Harris s tvůrčí krizí v důsledku úmrtí blízké osoby, je skutečně obdivuhodné, že na nás Iron Maiden vyrukovali s takhle zajímavou a propracovanou deskou. Death or Glory? Navzdory počáteční skepsi volím opět Glory.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #80 – září 2015

1.9.2015 Sicmaggot Komentáře: 6

Nejočekávanější album měsíce:
Iron Maiden – The Book of Souls

H.:
1. Lana Del Rey – Honeymoon
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. Skepticism – Ordeal

Ježura:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Mgła – Exercises in Futility
3. Lana Del Rey – Honeymoon

Kaša:
1. David Gilmour – Rattle That Lock
2. Amorphis – Under the Red Cloud
3. Iron Maiden – The Book of Souls

nK_!:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Slayer – Repentless
3. Annihilator – Suicide Society

Atreides:
1. Skepticism – Ordeal
2. Lana Del Rey – Honeymoon
3. Chvrches – Every Open Eye

Skvrn:
1. Skepticism – Ordeal
2. Natural Snow Buildings – Terror’s Horns
3. VI – De praestgiis angelorum

Onotius:
1. Mgła – Exercises in Futility
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. My Dying Bride – Feel the Misery

Rubrika redakční eintopf odstartovala před téměř šesti lety – v listopadu 2009 a v době, kdy v čele Sicmaggot ještě pořád stál jeho zakladatel a ze současné sestavy byl tehdy v redakci jen jeden člověk. Kdo by tenkrát tipoval, že to tahle rubrika dotáhne až na 80 dílů…

Jubilejní 80. eintopf však musíme začít v méně příjemném duchu, a to snížením redakčních stavů. Sicmaggot se po přibližně čtyřleté službě rozhodl opustit Zajus, takže od nynějška to tu budeme táhnout jen v sedmi lidech.

Nicméně, zpátky k tomu, o čem by tento článek měl být především – o chystaných albech. Do role nejočekávanějšího počinu se vcelku bezproblémově vyšvihli heavy metaloví giganti Iron Maiden se svou novinkou „The Book of Souls“, do jejíchž drážek svou důvěru vkládá hned pět sedmin redakce. Rozhodně však nejde o jedinou nahrávku, jež nás bude zajímat. Hodně často totiž padalo i jméno zámořské zpěvačky Lany Del Rey či severských pohřebních doomařů Skepticism… a samozřejmě i dalších, ale to již najdete níže…

H.:

Letošní srpen nebyl co do nových nahrávek vůbec slabý, ale proti tomu, jaké žně se budou dít v září, to bylo úplně nic. Nadcházející měsíc bude zajímavými deskami doslova natřískaný a vybrat z nich jen tři, na něž se člověk těší nejvíc, je docela oříšek. Nedá se ale nic dělat, omezení na tři alba je striktní (a co si budeme povídat – sám jsem ho vymyslel, takže bych vypadal jak blb, kdybych ho sám porušoval), tak hurá na věc. Moje aktuální posluchačské rozpoložení mi velí na první místo dosadit „Honeymoon“ od Lany Del Rey, jejíž poslední desku „Ultraviolence“ jsem si nefalšovaně zamiloval. A soudě dle prvního singlu „High by the Beach“ má novinka směle nakročeno k tomu, aby se situace opakovala, takže se těším hodně. V těsném závěsu pak nemůže být nikdo jiný než jedni z největších titánů metalové hudby. Iron Maiden byli mojí první srdcovou kapelou, dodnes na ně nedám dopustit a to, že mám pro jejich heavy metalovou klasiku slabost, se nezmění snad už do konce života – „The Book of Souls“ je tím pádem jednoznačná povinnost. Na finální třetí slot je těch kandidátů ještě víc, ale i přes silnou konkurenci nakonec svoje naděje nevložím do rukou nikoho jiného než finských funeral doom metalových bohů Skepticism, jejichž novinka „Ordeal“ vyjde po dlouhých sedmi letech čekání – a zrovna v tomto případě bych se jen velice nerad smiřoval se zklamáním.

Ježura:

Tedy, řeknu vám, to letošní září má vážně grády. Nové album si připravila třeba Lana Del Rey, a pokud se jí podaří navázat na výtečného předchůdce jménem „Ultraviolence“, můžeme očekávat velké věci. Podobně jsou na tom polští black metalisté Mgła. Když se naposled blýskli deskou „With Hearts Toward None“, byla to mrda jako blázen a na tenhle počin nedám dopustit ani po letech. Novinka „Exercises in Futility“ hodlá podle všeho navázat ve stejném duchu a já bych se dost divil, kdyby to nebylo opět strhující dílo. Jenže přitažlivá a talentovaná Američanka i zakuklení Poláci nemůžou ani vzdáleně konkurovat mým dnešním vítězům. Inu, když vydává desku nejlepší kapela na světě, není moc o čem diskutovat, takže prosím potlesk pro „The Book of Souls“, a pokud nevíte, kdo tuhle fošnu vydává, běžte se prosím zastřelit. Víc už k tomu asi dodat nejde, takže teď mě prosím omluvte, jdu se těšit jako kráva.

Kaša:

Ty krávo, to je zase měsíc… Jindy člověk horko těžko vymyslí sotva dvě jména, která by se do našeho redakčního eintopfu dala uvést, a v září abych spíš přemýšlel, koho budu muset nechat za branami exkluzivního spolku tří nejočekávanějších počinů mé maličkosti. A věřte, že rozhodování to není věru jednoduché. Opomenout anglické velikány Iron Maiden by byl hřích. Novinka sice vzbuzuje menší obavy svou rozmáchlostí, ale i tak doufám, že si pánové tentokrát neukousli až příliš velké sousto. Však víte, jak to s těmi dvojalby bývá. Zkrouhnout stopáž na půlku, tak máme v ruce skvělou desku. No, uvidíme. Na úkor nejmenovaných thrashových velikánů jsem se rozhodl nominovat Amorphis s jejich novinkou „Under the Red Cloud“. Povzbuzen nedávným vystoupením na Made of Metal mám tyhle seveřany stále v hlavě a na chystanou placku se těším hodně. A koho jsem se rozhodl dosadit na místo první? No jasně – David Gilmour. Legendární kytarista si na 18. září nachystal svou čtvrtou studiovou desku, a přestože první singl budí rozpaky, tak „Rattle That Lock“ je v mých očích velmi vyhlíženým albem.

nK_!:

Září je letos pěkně natřískané. Své novinky vydají veteráni mnoha rozličných stylů, mezi nimi Iron Maiden, Slayer i Annihilator, na které se těším nejvíce. „Maideni“ jsou, doufám, sázkou na jistotu. Pět let stará „The Final Frontier“ nebyla špatná deska a očekávat od „The Book of Souls“ nějaký výrazný kvalitativní propad není snad potřeba. Slayer s novým materiálem otáleli dokonce šest let a podle prvního singlu to vypadá, že se čekání vyplatilo. Uvidíme, jak bude „Repentless“ vypadat bez přispění Jeffa Hannemana. „Suicide Society“ od Annihilator nazpíval celou sám šéf Jeff Waters a neočekávám nic jiného než slušnou a poctivě zahranou desku. Jsem zvědav, jak moc mě které album překvapí a zda to bude v dobrém, či ve zlém.

Atreides:

Září je lemováno několika poměrně zásadními jmény, která sice nepřehlížím, nicméně do eintopfu jsem je nakonec nezařadil. Jednak kvůli tomu, že do první trojice se zkrátka nedostala, ale i z toho důvodu, že doufám, že na ně upozorní někdo jiný z redakce. Po parádní zkušenosti na letošním Brutal Assaultu mě nejvíc táhne nová deska „Ordeal“, která bude pravděpodobně první nahrávkou, s níž budu mít tu čest od začátku do samého konce. A doufám, že ten konec bude řádně depresivní a pohřební. Zbytek výběru už ale zdaleka tak vážný není, spíš naopak. Lana Del Rey totiž vydává svoji čtvrtou řadovku „Honeymoon“, a byť jsem se pořádně ještě nedokopal ani k loňské „Ultraviolet“, jsem dost zvědavý, co z těchto líbánek s Lanou vyleze. Docela by mě zajímalo, jestli jim předcházela svatba v kostele, nebo ne – ale ať už je to jakkoliv, poslední volba tohoto měsíce padá na Chvrches. Tuhle alt popovou bandu z Glasgow jsem zaznamenal jen pár dní zpátky, avšak to málo, co jsem slyšel, mi uhranulo natolik, že vše ostatní z eintopfu musí z kola ven. Název je dneska spíš už trochu „cliché“ a zavání hipsteřinou, nicméně i tak doufám v solidní porci hudby.

Skvrn:

Ač bez větší tutovky, následujících 30 dní patří k těm silnějším. Září sice zřejmě nenabídne dalšího z kandidátů na desku roku, každopádně vysoce kvalitních nahrávek vyhlížím hned několik. Logicky tak opět využívám eintopfový strop, tedy tři vyvolené záseky. Výběr zářijové jedničky nebyl nejjednodušší, nicméně nakonec dávám na nedávnou koncertní zkušenost z Josefova a volím studiově se navrátivší Skepticism. Z desek mě Finové nikdy dvakrát nesebrali, což je, přiznávám, fakt, za který si mohu z velké části sám. Nepříliš ideální poslechové podmínky, zbrklost a touha po okamžité odměně, to vše poslechy tohoto pozitivy překypujícího tělesa výrazně dehonestovalo. Již teď mohu „Ordeal“ slíbit mnohem lepší péči, takže doufám, že samo bude mít co nabídnout. Drone / folkové duo Natural Snow Buildings a jejich „Terror’s Horns“ – další zajímavá zářijová věc. Poslední „The Night Country“ mělo neskutečně silné momenty, snovou atmosféru a bohužel také 80minutovou stopáž, kvůli níž jsem na něj také za pár měsíců zanevřel. „Terror’s Horns“ však věřím. Zářijová trojka nakonec patří šestce, respektive francouzskému black metalovému spolku skrývající se pod touto římsky zapsanou číslicí. „De praestigiis angelorum“ je albem debutovým, avšak vzhledem k primárním působištím jeho ostřílených tvůrců lze jen stěží očekávat málo.

Onotius:

Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu vyprodávající stadiony, jež si svůj obrovský úspěch a hromadu peněz podle mě skutečně zaslouží, bez dlouhého rozmýšlení bych řekl – Iron Maiden. Tito zástupci NWOBHM, kteří ve své hudbě velmi šikovně kombinují energii, melodičnost i zajímavé kompozice, po pěti letech vydávají novinku zvanou „The Book of Souls“ a já jsem velmi zvědav, v jaké formě je jejich šestnácté album zastihne. Posuneme-li se však trochu více do metalového podzemí, narazíme na desku, na niž se těším ještě o chlup víc, a tou je novinka polské black metalové kapely Mgła. Vzhledem k tomu, že její tři roky starý předchůdce „With Hearts Toward None“ se velmi vydařil, doufám, že Poláci svou laťku nepodlezou a naservírují nám opět patřičnou porci dokonale vybroušené black metalové temnoty. Dalším důvodem k pečlivému poslechu budiž jejich pražský koncert, jenž proběhne 11. prosince po boku One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa. Dále určitě nepohrdnu novými My Dying Bride, u nichž by bylo fajn, kdyby si napravili trochu pošramocenou reputaci z poslední studiovky a vrátili se s něčím trochu zajímavějším.

Music News

Iron Maiden: videoklip

14.8.2015 Pan novinkář Napsat komentář

Britská legenda Iron Maiden vypustila první skladbu ze své očekávané nové desky „The Book of Souls“ (vyjde 4. září). Videoklip k písničce „Speed of Light“ sledujte na YouTube.

Music News

Novinky 20-6-15

20.6.2015 Pan novinkář Napsat komentář

Iron Maiden - The Book of Souls

>>> Americká kapela Death Dealer, v jejíchž řadách působí třeba kytarista Ross the Boss (ex-Manowar) nebo baskytarista Mike Davis (Halford, ex-Lizzy Borden), bude vydávat druhé album. Jeho název zní „Hallowed Ground“ a k dostání bude od 11. září.

>>> Švédové Evergrey pustili do světa nový videoklip, a to k písničce „Black Undertow“, jež pochází z doposud poslední desky „Hymns for the Broken“. Sledujte na YouTube.

>>> Britští heavy metaloví titáni Iron Maiden ohlásili podrobnosti o své očekávané nové desce – půjde rovnou o dvojalbum, jmenovat se bude „The Book of Souls“ a vyjde 4. září. Celková hrací doba bude přesahovat 90 minut. Obal se nachází napravo, tracklist následuje:

Disc I: 01. If Eternity Should Fail 02. Speed of Light 03. The Great Unknown 04. The Red and the Black 05. When the River Runs Deep 06. The Book of Souls

Disc II: 07. Death or Glory 08. Shadows of the Valley 09. Tears of a Clown 10. The Man of Sorrows 11. Empire of the Clouds

>>> Obituary mají na kontě nový animovaný videoklip k songu „Violence“, který se objevil na doposud posledním albu „Inked in Blood“. Sledujte na YouTube.

>>> Poté, co se německým veteránům Rage začátkem letoška rozpadla sestava, nyní frontman Peter „Peavy“ Wagner zveřejnil jména nových hudebníků, kteří s ním budou hrát – kytary se ujme Venezuelan Marcos Rodríguez a za bicí usedne Vassilios Maniatopoulos.

>>> Další počin „reggae metalistů“ Skindred ponese název „Volume“ a vyjde 30. října. Obal vypadá následovně.

>>> Zámořská formace The Black Queen, v jejímž čele stojí Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, vydá v letošním roce svůj debut, jehož název zní „Fever Daydream“. Ukázku tvorby v podobě videoklipu „The End Where We Start“ sledujte na YouTube.

>>> Finská skupina Wolfheart pod vedením Tuomase Saukkonena ohlašuje svou druhou desku. Jmenovat se bude „Shadow World“ a vyjde 21. srpna. Obal zde, tracklist následuje:

01. Aeon of Cold 02. Zero Gravity 03. Storm Centre 04. Last Of 05. All Winters 06. Nemesis 07. Abyss 08. Resistance 09. Veri

Recenze

Paul Di’Anno – The Beast Arises

23.1.2015 H. Komentáře: 2

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.10.2014
Label: Metal Mind Productions

Tracklist:
01. Sanctuary
02. Purgatory
03. Wrathchild
04. Prowler
05. Marshall Lockjaw
06. Murders in the Rue Morgue
07. The Beast Arises
08. Children of Madness
09. Genghis Khan
10. Remember Tomorrow
11. Charlotte the Harlot
12. Killers
13. Phantom of the Opera
14. Running Free
15. Transylvania
16. Iron Maiden
17. Blitzkrieg Bop [The Ramones cover]

Extras:
* Interview with Paul Di’Anno
* Photo gallery
* Discography
* Desktop images

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Mind Productions

Vydavatelství Metal Mind už pěkných pár roků zásobuje posluchače horou živých dévédéček se záznamy koncertů z polských klubů (musí se ale nechat, že se mezi nimi tu a tam objeví i docela zajímavý kousek, jako tomu bylo kupříkladu v případě živáků od Carpathian Forest nebo Gorgoroth). Přesně do téhle sorty se koncem října loňského roku zařadila i placička, která se jmenuje “The Beast Arises” a vychází pod hlavičkou takového trochu plešatého týpka, který si říká Paul Di’Anno.

Hlavní náplní “The Beast Arises” je koncert, který Paul Di’Anno odehrál 9. dubna loňského roku v klubu Lizard King v polském Krakově. Sice jsem použil jednotné číslo, ale asi je vám jasné, že úplně sám tam Di’Anno nehrál – na pódiu jej doplnila čtveřice nějakých no-name párků, z nichž většina – jestli jsem pátral správně – by měla hrát v heavy/power metalové kapele Night Mistress.

Není žádným překvapením, že drtivou většinu setu tvoří písničky z prvních dvou alb od Iron Maiden (doufám, že si snad nemusíme vykládat, kdo Paul Di’Anno je a odkud se vzal – to patří k elementárnímu vzdělání v oblasti metalu), mezi nimiž nechybí spousta notoricky známých kusů. Z celkem 17 songů, které na koncertě v Krakově zazněly, jen čtyři nepochází z dílny heavy metalových velikánů – zazněly ještě dvě věci od skupiny Killers, jedna od projektu Battlezone a cover “Blitzkrieg Pop” od The Ramones. Čtveřice polských muzikantů to všechno odehrála ucházejícím způsobem, i když žádný velký zázrak to není… co si budeme povídat, “Mejdni” to fakt nejsou a skutečně to zní spíš, jako kdybyste poslouchali jejich průměrný revival. Trochu mě ovšem překvapilo, že něco podobného je cítit u i samotného Di’Anna, u něhož mi přijde, že místy vyloženě nestíhá (třeba v případě “Wrathchild”, jež zazněla nedlouho po začátku), jindy zase mečí takovým způsobem, že kdyby mečel ještě o kousek víc, tak by se mohli společně se Serjem Tankianem chytit za ruce a jít se pást na louku ke kozám. Na druhou stranu, lepší to tam takhle nechat, než aby se to pak zpětně upravovalo pomocí studiových kouzel…

Ani co do vizuální stránky nemusí divák očekávat nějakou extra pecku, protože celá show se v podstatě nese ve stylu “stojím a hraju”… v případě samotného Di’Anna takřka doslova, protože když nebudete počítat průpovídky plné motherfuckerů mezi písničkami, tak se vesměs nepohne. Což o to, nic proti tomu, já fakt nepotřebuju, aby každá skupina měla ohníčkové kolotoče jako Nightwish, ale tenhle typ koncertů vás baví možná tak v případě, kdy na něm opravdu jste (a to ještě jen když to té kapele fakt šlape), ale dívat se na to hodinu a půl v bedně… je fakt, že já obecně nejsem zrovna příznivce toho se koukat na televizi, takže jsem možná trochu špatný zkušební vzorek, ale už jsem za svůj život zažil i zábavnější devadesátiminutovky než tu ve společnosti “The Beast Arises”. Tak jako tak, o žádné “furious” vystoupení plné “mind-blowing” hráčských výkonů, jak se mi snaží namluvit to lejstro plné promo canců, co jsem nafasoval společně s plackou, fakt nejde.

Úplný průser tenhle počin není, to zase ne – i v případě, kdy si podobně jako já velice nestrategicky sežerete veškeré brambůrky už během prvních dvou válů, se na to podívat dá bez větších problémů. Jen dost vážně pochybuju o tom, že bych měl někdy potřebu to podívání ještě opakovat, protože tohle je ten druh živáku, který člověka ze židle příliš nezvedne.

Alespoň po technické stránce je ovšem “The Beast Arises” úplně v pohodě. Obraz sice není zrovna křišťálově čistý, ale jeho kvalita je dostatečná. Zvuk je povedený a na výběr je dvoukanálové stereo a 5.1… snad jenom trochu škoda, že lidi nejsou příliš slyšet, což u živé nahrávky není úplně košer. Počet kamer na pódiu a okolo něj je také dostatečný na to, aby stíhal snímat vše podstatné (to, že se tam mnohdy nic extra podstatného neděje, už je zase jiná věc).

Jak tomu u každého správného DVD bývá, nesmějí chybět ani nějaké ty bonusy, byť v tomhle případě jsou to bonusy stylem jen aby tam něco bylo. Tím formálně asi nejzajímavějším je rozhovor se samotným Di’Annem, což by mohlo mít klidně super, akorát je docela škoda, že je ten rozhovor veden docela povrchně, otázky jsou dost obyčejné a vlastně jediné, co se člověk dozví a stojí to za zmínku, je to, že Di’Anno nemá rád svojí knižní autobiografii. Ale to se tak nějak dalo čekat, že to nebudou žádné hloubkové otázky a odpovědi, když ten rozhovor trvá 11 minut. Další bonusy už jsou pak trochu o ničem… fotogalerie z koncertu, který se na tom samém disku nachází o dvě tlačítka v menu vedle, seznam nahrávek, na nichž se Di’Anno podílel, a čtyři wallpapery, které bych si teda já osobně na plochu nedal ani za zlaté prase (a jsou to vlastně další fotky z koncertu, jen tak mimochodem). Ale aspoň snaha byla.

“The Beast Arises” určitě není tak špatné, aby nemělo právo na existenci, to zcela jistě ne, akorát se ten počin pohybuje maximálně tak někde okolo průměru. Technicky je sice v pohodě, ale po té obsahové stránce už to trochu skřípe… a co si budeme povídat, ta je rozhodně přednější, protože těžko si někdo bude kupovat hudební DVD jen z toho důvodu, že má funkční menu. Jako celek mi to tedy nepřijde natolik zajímavé, abych si myslel, že si to může koupit někdo jiný než absolutní fanatici do Iron Maiden, kteří musí mít doma vše, co s touto kapelou souvisí (představa, že sám Paul Di’Anno má fanatické fandy, kteří netrpělivě čekají na každou fošnu s jeho jménem… nevím no). Pokud byste se opravdu chtěli doma podívat na koncert tohohle chlapíka, tak radši sáhněte po předchozím živáku “The Beast in the East” z roku 2003, který byl natočen také v Polsku, vyšel pod stejnou firmou, Di’Anno tam byl v mnohonásobně lepší formě, měl za sebou mnohem šikovnější kapelu a setlist se tenkrát z velké části nelišil od toho, který je k vidění nyní na “The Beast Arises”…

Reporty

Nova Rock 2014

19.6.2014 H. 1 komentář

Datum: 13.-15.6.2014
Místo: Nickelsdorf, Pannonia Fields (Rakousko)

Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Buckcherry, Crazy Town, Limp Bizkit, Seether, Sepultura, Steel Panther, Volbeat

Sobota: Amon Amarth, Anthrax, Ghost, Iron Maiden

Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik

Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.

Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!

Pátek:

V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.

Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.

Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.

Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.

Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.

Sobota:

Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.

Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.

Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.

Neděle:

Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.

Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.

Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.

Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.

Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, Tony i Geezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.

Zhodnocení:

Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: nK_!

28.5.2014 nK_! Napsat komentář

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve čtvrtém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od nK_!…

nK_!:

Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1997
Label: EMI

Daniel Landa – Pozdrav z fronty

Jak píše kousek nade mnou Kaša – snad každý začínal na tom, co vytáhl rodičům z kazeťáku. Jsem rád, že zrovna moji rodiče jsou silně rockově založeni a krom těch prastarých českých klasik jsem se díky nim dostal ke gramodeskám kapel jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Ačkoliv krom Black Sabbath z toho už dávno nic neposlouchám, Daniel Landa mi zůstal. Dlouho jsem přemýšlel, které album určím jako své nejsrdcovější a nakonec vyhrál “Pozdrav z fronty”, který sice podle mnohých není nejlepším Landovým dílem, ale mě určitě ovlivnilo nejvíce a mám jej nejraději.

Popravdě, miluju všechno, co Landa do roku 2000 vydal. Následující doba “9mm argumentů” byla poté od předchozí tvorby hodně rozdílná. “Neofolk” jsem musel přejet snad stokrát, než jsem si jej oblíbil. Všeobecně rozpačitě přijaté “Nigredo” je podle mého super, ale nedá se mluvit o něčem, co by mohlo mít na kohokoliv zásadní vliv. Hodně jsem váhal, zda jako nejvlivnější placku zvolit “Valčík”, “Chcíply dobrý víly” nebo právě “Pozdrav z fronty”. Všechny jsou svým způsobem geniální, ale třetí jmenovaný vyhrál hlavně z toho důvodu, že jsem jej tenkrát před patnácti lety poslouchal nejvíce. Pořád a pořád a do zemdlení. To mi vlastně vydrželo až do dnešních dnů, protože “Pozdrav z fronty” si pořád sem tam s chutí poslechnu.

Nejraději mám přiblblou legraci “Čerti”, kterou bych vám celou zazpíval snad i z komatu. Těsně v závěsu následuje titulní “Pozdrav z fronty”, který je prostě nadčasový. Landa uměl svoje písničky vždy výborně otextovat, ale tohle je pro mě klenot nad klenoty. Z téhle písně prostě čiší atmosféra a kdo v té době viděl klip, musí uznat, že tehdy u nás šlo o něco výjimečného. Celé album se vlastně nese ve válečném duchu a vyskytovat se na něm ještě píseň “Ona” (původně na albu “Valčík” z roku 1993), jednalo by se o nejdokonalejší desku mého života. Tuhle tematiku prostě můžu a Landa kdysi přesně věděl, jak ji běžným lidem přiblížit tak, aniž by ji parodoval nebo soudil. Prostě se snažil přednést tuhle látku tak, jak ve skutečnosti mohla vypadat. V duchu války se nesou i “Muži s padáky”, “1938”, “Moravské pole” a “Militia Christi”. Každá z jiného období.

O “Pozdravu z fronty” bych mohl vyprávět hodiny a nešetřil bych chválou. Každou písničku znám skoro lépe než svého bratra a vlastně nemohu říci, že by se mi některá nelíbila. Album je perfektně vyvážené, úžasně produkované a v neposlední řadě skvěle nazpívané a otextované. Řekl bych, že tohle v Čechách už nikdo nepřekoná.

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.8.2001
Label: Roadrunner Records

Slipknot – Iowa

S úsměvem vzpomínám na chvíli někdy před deseti lety, kdy jsme si společně s kamarádem tohle album od někoho vypůjčili s tím, že prý je výborné a určitě si jej máme poslechnout. Tehdy jsme o nějakém metalu slyšeli maximálně ve zmínkách na televizní stanici Óčko a vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme kovaní skate punkáči s přesahem do oldschool rapu, a tak nás první poslech velmi eufemisticky řečeno znechutil a vyděsil. Pamatuji si, jak jsme tehdy celou hodinovou stopáž bez hnutí seděli a poslouchali. Poté, co dohrála závěrečná “Iowa”, jsem se kamaráda zeptal, co si o tomhle myslí. “Strašný, nechápu, jak může někdo něco takového poslouchat,” odvětil a ani jeden z nás netušil, že právě tahle deska se pro nás stane životním zlomem.

Po pár týdnech jsme se spolu bavili a kamarád se mi přiznal, že prý “to není úplně špatné”. To už jsem měl za sebou desítky poslechů a horlivě jsem přikyvoval. Začali jsme na tehdejším vytáčeném připojení vyhledávat videoklipy a shánět starší (tehdy jen dvě) desky. V té době vyšlo také “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”. O našem budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto. “Vol. 3” jsme začali zbožňovat (především píseň “Duality”, která je prostě výjimečná), ale “Iowa” stále neztrácela dech a dobré dva roky jsem nesjížděl skoro nic jiného. Ať si o Slipknot kdokoliv cokoliv myslí, podle mě je jejich hudba na hony vzdálena čemukoliv podobnému, a to kvalitativně, náměty i zpracováním.

S utíkajícími roky si říkám, že jsem tomu známému neskonale vděčný, když nám “Iowu” kdysi doporučil. Společně s ní jsme si od něj přinesli i několik starších alb Cradle of Filth a Marilyna Mansona, na ty ale měla řada ještě přijít. “Iowa” je pro mě dnes velmi nostalgická záležitost, a abych řekl pravdu, jednou za čas si ji pouštím a vzpomínám, jak jsme tehdy objevovali tvrděrockový svět. Každý z obsažených songů jsem slyšel vícekrát, než dokážu spočítat. “Left Behind”, píseň číslo osm, budu vždy řadit do desítky svých nejoblíbenějších skladeb a jen mě mrzí, že se nevejdou “People = Shit”, “Disasterpeace”, “My Plague” nebo “I Am Hated”. I když jen o chlup.

Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 25.3.2003
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Meteora

Stejně jako většina mých tehdejších vrstevníků, i já jsem se svezl na vlně oblíbenosti amerických Linkin Park. Kdysi tuhle kapelu žral opravdu každý a předtím, než řízný zvuk kytar nahradila mělká elektronika, vyšlo album “Meteora”. Asi nedovedu slovy vyjádřit svůj vztah k téhle desce, jisté je ale jedno – nikdy jsem neslyšel žádnou desku vícekrát než právě “Meteoru”. Když jsem u “Iowy” a “Pozdravu z fronty” hovořil o obrovském množství poslechů, nemůžou se ani dohromady vyrovnat času, který jsem strávil u druhého alba Linkin Park.

Vlastně ani nevím, čím mě právě tahle fošna tak zaujala. Možná to byl uhrančivý vokál Chestera Benningtona smíšený s rapem Mikea Shinody (i když tahle kombinace fungovala i na Hybrid Theory, až zde obdržela ten správný šťavnatý říz). Možná geniální melodie, epické refrény nebo prostě fakt, že se to tehdy sakra dobře poslouchalo. A bylo to cool. Což jsem si uvědomoval už tehdy, ale upřímně, ani mi to moc nevadilo. Neposlouchal jsem Linkin Park proto, že tak činil každý, koho jsem znal, nýbrž proto, že se mi ta hudba vážně líbila. A stále líbí. Dokonce tak, že jsem schopen odpustit dva brutální přešlapy v podobě desek “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”, které podle mého nikdy neměly spatřit světlo světa. S “Living Things” se kapela naštěstí vzpamatovala a dost se těším na novou placku, která vychází během června.

V souvislosti s “Meteorou” si vždy vzpomenu na jedinečné videoklipy, které Linkin Park produkovali (produkují). Nikdy jsem žádný klip neviděl vícekrát než “Numb” nebo “Breaking the Habit”, kteréžto písně jsou pro mě přelomové a z celého alba je mám nejraději. Výborná “Somewhere I Belong” a nezapomenutelný začátek “Faint” následují. Miluji i “From the Inside”, ke které taktéž vznikl videoklip.

“Meteora” je jednou z desek, které člověka neomrzí a i po více než deseti letech mají stále co nabídnout. Vlastně mi přijde vtipné, že téměř celý život poslouchám stále ty samé věci. Mám pocit, že čím více novinek vychází, tím méně jsou pro mě zajímavé a stále raději se vracím k osvědčeným klasikám.

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.9.1996
Label: EMI Records

Iron Maiden – Best of the Beast

Každý metalista si musí projít svým vlastním heavy metalovým obdobím. Pro mě toto období představovali hlavně Iron Maiden. Nejsem schopen vybrat žádnou řadovku, takže jsem jako album, které mě ovlivnilo nejvíce, zvolil kompilačku “Best of the Beast”. Tahle fošna obsahuje vše, co se mi na Iron Maiden kdy líbilo, a mám k ní i citový vztah, protože šlo o jednu z první desek, kterou jsem od “Železné panny” slyšel.

Nejzajímavější je však způsob, kterým jsem se k Iron Maiden dostal. Možná si někdo z vás vzpomene na stařičkou závodní počítačovou hru “Carmageddon II: Carpocalypse Now”, k jejímuž soundtracku neodmyslitelně patří právě Iron Maiden. Pecky jako “Man on the Edge”, “The Trooper” nebo “Aces High” jsem tedy poprvé poznal za zvuků motorů a přejíždění bezbranných lidiček (tahle závodní hra totiž neměla s poklidným pojezdem nic společného – body jste získávali za zničené soupeře a sražené chodce). Z nutnosti poznat další tvorbu jsem si obstaral “Best of the Beast”, a ačkoliv nejde o obecně nejlépe hodnocenou kompilaci Iron Maiden, zapsala se mi do duše nejzřetelněji.

Nejraději vzpomínám na live verzi “Fear of the Dark”, natočenou v roce 1992 ve finských Helsinkách. Do té doby jsem zkrátka nic podobného neslyšel. Když několikatisícihlavý dav svorně zpívá refrén jedné z mých nejoblíbenějších písni, nemůžu prostě zůstat v klidu. Těch poslechů, při kterých mi běhal mráz po zádech… musel jsem čekat hodně dlouho, než bylo tohle překonáno (live verze “The Bard’s Song” od Blind Guardian na Wackenu).

Dnes heavy metal poslouchám spíše sporadicky a ne tak často jako dříve (což tedy popírá následující výběr a fakt, že třeba na Black Sabbath nedám v současnosti dopustit). Raději mám moderější styly, ale to neznamená, že po Iron Maiden sem tam nesáhnu. Dávno pryč jsou ale ty časy, kdy jsem “Maideny” žil a nedovedl si bez nich představit svůj hudební život. Stále je mám rád, ale po letech už mi až na výjimky v podobě výběrových songů nemá tahle parta nic moc co nabídnout.

Vždy jsem se těšil, až Bruce a spol. uvidím živě. To se před pár lety podařilo a idealizován zmíňeným livkem “Fear of the Dark” jsem z koncertu odcházel poněkud zarmoucen a pln pocitu ošizení. Bylo to skvělé, ale ne tak, jak jsem si představoval. Holt někdy by člověk neměl očekávat raději nic a být eventuelně příjemně překvapen, než hořce zklamán.

Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Ghost – Infestissumam

Ač se to může zdát divné, poslední deskou, která byla schopna mě ovlivnit, se stala loňská “Infestissumam” od švédských bubáků Ghost. Sice ten hevík v posledních letech zase tolik nemusím, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. A upřímně – nemyslím si, že by v následujících několika letech mohla vyjít fošna, která by téhle mohla byť jen vzdáleně konkurovat.

Sem tam si tak říkám, že už mě přeci nemůže nic moc překvapit. Že jsem všechno viděl, slyšel, zažil a podobně. Znáte to. A hle – najednou se zčistajasna objeví Ghost a hrají muziku, která byla klišoidní už před dvaceti lety. Světe div se – mají s ní úspěch. A není se čemu divit, protože “Infestissumam” i předchozí “Opus Eponymous” jsou opravdu prachsprostou vykrádačkou všeho, co nás nebavilo už na začátku 90. let. Z nějakého záhadného důvodu to však funguje a já jsem se po dlouhých letech opět zamiloval.

Klasický heavy metal spojený se silně satanistickou tematikou. Tak bych charakterizoval tvorbu Ghost. “Infestissumam” je dokonale pojatá deska, kterou bych zpětně ohodnotil desítkou (před rokem jsem doplňoval devět-a-půlkou) a ještě bych si pobrečel, že nelze jít výše. Kvalita tohohle materiálu totiž s časem roste a dovedu si představit, že za deset let na něm budu ujíždět stejně, jako dnes nebo před rokem. Víceméně je jedno, kterou píseň z celkem deseti zde zmíním, všechny jsou svým způsobem neopakovatelné a s vlastní atmosférou. Kdybych měl přeci jen jmenovat ty nejlepší (čti: nejoblíbenější), vybral bych “Per Aspera Ad Inferi”, “Secular Haze”, “Year Zero” a “Monstrance Clock”.

Díky Ghost a jejich “Infestissumam” jsem opět začal věřit, že i v dnešní zprzněné a hudebně zahleněné době dokáže vzniknout něco, co mě skutečně dokáže zvednout ze sedátka. Vůbec nevadí, že koncepční pojetí je starší než Metuzalém, hudebníci nejsou kdovíjací majstři v oboru geniálních riffů nebo nových přístupů a že zpěvák se vlastně stále drží jen v jedné rovině. Někdy se prostě podaří ten dort pejska a kočičky upéct tak, že není jen výborným zákuskem, nýbrž pamlskem, o kterém budete mluvit ještě dlouho. Při poslechu “Infestissumam” mám totiž pocit, jako by bylo vše nové. Jako by tahle muzika byla z jiného světa.

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: H.

20.5.2014 H. Komentáře: 8

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V prvním díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od H…

H.:

Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1995
Label: EMI

Daniel Landa – Chcíply dobrý víly

Osobně jsem měl to štěstí (nebo alespoň já sám to za štěstí považuji), že jsem se k poslechu hudby dostal už v poměrně nízkém věku, a přestože jsem o ní začal přemýšlet tak moc, jako to dělám dnes, až o spoustu a spoustu let později, již tehdy jsem ji začal vnímat poměrně hodně. A i když opravdu klasický (heavy) metal nastoupil až o pár let později, už někdy krátce po polovině 90. let jsem začal poslouchat rockovou muziku – a asi není moc nutné dodávat, že hlavní roli v tom hráli rodiče, kteří mi sice nic necpali, nicméně vzhledem k tomu, že podobná CDčka a tehdy hlavně ještě kazety doma byly, jsem se k tomu dostal tak nějak samovolně…

Zpočátku hrála prim celkem logicky především domácí tvorba. Rozhodně už v téhle době těch skupin bylo o poznání více, namátkou třeba Kabát (to tenkrát byla ještě jinačí káva než dnes), Tři sestry (to samé), Hudba Praha, Katapult nebo Abraxas, ale pokud mě má děravá paměť příliš nešálí, byly to právě první počiny Daniela Landy, s nimiž jsem strávil úplně nejvíc času – a obzvláště to platí o “Chcíply dobrý víly”.

Ačkoliv v dnešní době si už cokoliv od Daniela Landy pouštím spíše svátečně, a když už na to dojde, tak stejně vždycky skončím u desek “Pozdrav z fronty” (která se mi v 90. letech paradoxně moc nelíbila) a “Konec”, nicméně když jsem po mnoha letech kvůli tomuto textu opětovně pustil “Chcíply dobrý víly”, zjistil jsem, že se mi to stále líbí, dokonce mnohem víc, než bych čekal, což se dá třeba z pěti dalších výše zmíněných skupin říct maximálně o Hudbě Praha. Zároveň s tím jsem zjistil, že – a to zcela jistě bude souviset s vývojem a proměnou osobního vkusu – se přesně obrátilo pořadí z mého pohledu dobrých písniček. Songy, které mě ještě jako malého bavily nejvíce, mi dnes na desce přijdou nejslabší (“Včera mě někdo…”, “Andílek” a hlavně hovadina “Zombice” – asi jediná opravdu špatná na albu) a nejvíce se mi naopak líbí ty, jež jsem tehdy zas tolik nechápal, především bych vypíchnul “Holky a mašiny”, “Tradice”, “Zapalte hranici” nebo “Ztracení hoši”.

Možná, že si někdo pomyslí, že by ty začátky mohly být pro budoucího fanouška té nejextrémnější hudby trochu lepší, ale i dnes si myslím, že poslouchat Daniela Landu v době, kdy mí vrstevníci drtili diskotéku od Šmoulů, snad úplně nejhorší není – zvlášť když mě album i nyní zpětně opět velmi mile překvapilo. Že bych někdy Landovu tvorbu zkusil zase oprášit celou…?

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 30.5.2000
Label: EMI Records

Iron Maiden – Brave New World

Po prvním rockovém období postupně naprosto plynule nastoupil klasický heavy metal a i v jeho rámci jsem měl samozřejmě velké množství oblíbenců, v tomto případě vlastně mnohem větší. Přesně tohle jsou skupiny, o nichž dneska mohu tvrdit, že jsem na jejich hudbě vyrostl… Black Sabbath, Saxon, Accept, Manowar, Judas Priest, Helloween, Gamma Ray a další velikáni. Ale stejně jako v rocku, i zde nade všechny doslova čněl jeden interpret – Iron Maiden.

Iron Maiden jsem poslouchal ještě předtím, než vyšlo “Brave New World”, a už tehdy jsem je doslova miloval. Vzhledem k tomu, že jsem se k heavy metalu dostal právě v druhé polovině 90. let, se mi jako první do ruky dostaly desky “The X Factor” a “Virtual XI” s Blazem Baylem u mikrofonu, které mnozí dodnes nemají rádi, ale já je mám prostě strašně rád a dodnes na ně nedám dopustit. Stejně tak jsem už tehdy neskutečně žral klasické kusy jako “Iron Maiden”, “Seventh Son of a Seventh Son” nebo “Fear of the Dark”, přesto je to právě “Brave New World”, které jsem se rozhodnul vypíchnout jako nahrávku, která na mě měla největší vliv… vlastně kdybych měl zvolit jen jedno jediné album, jež mělo ten úplně největší dopad na můj vkus a jeho vývoj, volil bych právě zde. Důvod je naprosto prostý – i přestože jsem heavy metal i samotné Iron Maiden poslouchal již předtím, bylo to právě až “Brave New World”, které naprosto od základů změnilo mé vnímání hudby obecně – a z tohoto důvodu je to pro mě dodnes naprosto zásadní album, k němuž mám až osobní vztah a jehož si obrovsky cením, protože vím naprosto přesně, že kdybych ho neslyšel, mohlo být všechno úplně jinak a s dost velkou pravděpodobností bych posledních několik let neobtěžoval veřejnost se svými pseudo-články o hudbě.

Z těchto všech důvodů a i díky této desce (možná bych měl říct především díky této desce) pro mě Iron Maiden stále jsou a nejspíš i na vždy budou tou největší kapelou vůbec, jejíž hudba je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. “Brave New World” zdaleka není jediný počin Iron Maiden, který absolutně zbožňuji a který znám naprosto zpaměti po každém tónu, přesto má tento klenot velmi speciální místo v mém osobním pantheonu zásadních nahrávek a dokud nechcípnu, už nikdo mu jeho pozici vzít nedokáže.

Země: Norsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 18.8.1998
Label: Massacre Records

Theatre of Tragedy – Aégis

Zatímco o všech ostatních pozicích jsem měl jasno v podstatě ihned a maximálně jsem se u Daniela Landy a Iron Maiden rozhodoval, jakou konkrétní desku zvolit, poslední pozice byla otevřená poměrně dlouho… a bylo to až na poslední chvíli, kdy jsem si vzpomněl na tuto nahrávku, ani nevím, jak jsem na ni mohl téměř zapomenout… Asi stejně jako u spousty z vás jsem zpočátku znal pouze jediný metal, a sice ten s přídomkem heavy. Mé první výlety mimo jeho hranice se nesly ve znamení tří alb – šlo o dvojici “Theli” a “Vovin” od Therion a pak právě o tento nádherný kousek z dílny Theatre of Tragedy.

“Aégis” je deska, kterou dodnes považuji za absolutní klenot a vždycky tomu tak bylo, ať už mě v té či oné době brala jakákoliv hudba. Dokonce i tehdy, když pro mě cokoliv měkčího než Gorgoroth bylo komerčním brakem, jsem na “Aégis” nedal dopustit, což platí neustále. Ta deska má naprosto fenomenální atmosféru, jíž ani 15 křížků na krku neubralo pranic z jejího posmutnělého lesku. Zcela bez obav můžu říct, že je jenom málo alb, s nimiž bych strávil tolik času jako s “Aégis”, a přesto si každý nový poslech užívám pořád stejně. Možná, že předchozí dvě desky Theatre of Tragedy vyšly dříve a zarytí fanoušci kapely je považují za lepší, ale pro mě prostě bylo první “Aégis” – a to nejen v rámci tvorby Theatre of Tragedy…

Přestože jsem si to v té době samozřejmě neuvědomoval, dnes bych s odstupem mnoha let řekl, že to bylo právě “Aégis”, jež mi posloužilo jako můstek k pomalé, uhrančivé a depresivní hudbě, kterou stále miluju, a díky němuž jsem se později s takovou vervou pustil do bahenních vod doom metalu, ačkoliv samotné “Aégis” není ani vyloženě depresivní, ani vyloženě doom metalové – ale i tak je kousek z obou v zádumčivých melodiích desky skrytý. Zároveň s tím bych se ani nedivil, pokud by “Aégis” mělo vliv i na mou oblibu převážně monotónní a minimalistické hudby, ačkoliv i zde platí, že je to album takové pouze částečně. I tak se ovšem nikam nespěchá, Theatre of Tragedy rozvážně a poctivě budují působivou atmosféru, neskutečným způsobem tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou a s obrovskou grácií nechávají prolínat lehký ženský soprán s hlubokým chropotem – jenže zatímco v dnešní době je to obrovské klišé, tehdy nebylo a Theatre of Tragedy byli právě v tomto naprostí mistři.

Skupina se sice právě po “Aégis” vydala ve své hudbě směrem, na němž jsem ji už nebyl ochoten následovat, avšak minimálně tento skvost má čestné místo v mé sbírce zajištěné už navěky.

Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records

Dimmu Borgir – Stormblåst

Tím opravdu osudným žánrem, který mě provází nepřetržitě od té doby, co jsem jej poznal (a nejspíš už asi navždy bude), se nakonec stal black metal. Můj úplně první kontakt s tímto stylem však přišel s jinou kapelou, a sice Cradle of Filth. Ne, nesmějte se, to bylo ještě v době, kdy Cradle of Filth zdaleka nebyli ta směšná sebeparodie, jakou známe dnes, a i když už mě jejich nové počiny dávno přestaly zajímat, pořád jim nezapomenu, že to bylo právě jejich zběsilé EP “From the Cradle to Enslave”, s nímž jsem se poprvé dostal do styku s mým později nejoblíbenějším žánrem, byť o čistě black metalovou záležitosti nejde…

Nicméně něco jiného je první kontakt a něco jiného je opravdu ta zlomová deska, která za to všechno může. A tou je právě “Stormblåst” od Dimmu Borgir. Stejně jako Cradle of Filth, i tohle je dnes skupina, která se za svými nepřekonatelnými prvotními počiny může jen ohlížet, ale na druhou starou, ty staré skvosty už jim nikdo nikdy neodpáře. Po zmiňovaném “From the Cradle to Enslave” bylo právě “Stormblåst” druhým albem, které mělo nějaké dočinění s black metalem a které jsem slyšel. A dodnes si pamatuju, že jakmile jsem tu nahrávku slyšel poprvé, okamžitě jsem poznal, že přesně tohle je ono, že přesně tohle je ten druh hudby, jakou chci poslouchat.

Dnes jsou Dimmu Borgir kapelou pro masy a u ortodoxních příznivců žánrů budí spíš rozpačité úšklebky, ale v roce 1996 to byla úplně jiná káva. “Stormblåst” je zcela bezesporu deska, jež dokázala přežít zkoušku časem a i dnes toho má hodně co říct. Dimmu Borgir zde naprosto skvělým způsobem zkombinovali syrovost norského black metalu první poloviny 90. let s mohutnými a epickými klávesovými plochami, kapela zde zněla mrazivě a majestátně zároveň – a výsledek byl natolik působivý, že se jej už Norům nikdy poté nepodařilo zopakovat.

Samozřejmě, na poměry black metalu je “Stormblåst” stále poměrně přístupná záležitost, o tom žádná, stejně tak v tomto žánru existují i mnohonásobně lepší alba s ještě mnohem silnější atmosférou, ale i tak mám k tomuhle počinu vztah a i tak obsahuje nejednu skvělou skladbu, která mě baví i dnes – stačí jen vzpomenout na kusy jako “Da den kristne satte livet til”, “Dødsferd” či “Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag”.

Přestože už dnes dávám přednost jiným black metalovým kapelám než Dimmu Borgir, rozhodně jim nemohu upřít, že stáli na tom úplném začátku, kdy jsem začínal poslouchat žánr, jenž se postupem času stal mým nejoblíbenějším vůbec… a to se prostě počítá.

Země: USA / Norsko
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 20.1.2009
Label: Out of Line

Combichrist – Today We Are All Demons

Podobně jako jsem se svého času našel v black metalu, jsem se několik let nazpět našel i na poli elektronické hudby. Pronikání do tajů industrialu bylo hodně opatrné a pomalé, protože jsem byl do té doby v podstatě zvyklý poslouchat jenom metal, vůbec nic jiného, takže zpočátku nebylo úplně jednoduché svolit k tomu, aby byly tvrdé riffy vystřídány tvrdými beaty. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že hlavní je kvalita a žánr je vedlejší, bylo to trochu pokrytecké, protože jsem vlastně pořád jel jenom metalovou muziku. Ale jakmile jsem se konečně dokázal oprostit od předsudků (a dnes jsem upřímně sám na sebe tak trochu naštvaný, že se mi to nepodařilo už dřív), najednou se ukáže, že té skvělé hudby je všude spousta. A právě Combichrist byli jednou z těch kapel, jež mi k tomu pomohly.

Jak jsem řekl, bylo to trochu pomalé, než jsem opravdu akceptoval, že se mi to líbí a zpočátku šlo jen sem tam o nějakou písničku a Combichrist vlastně nebyli úplně prvními. Zcela zásadní roli pro mě ovšem hrají v tom, že jejich “Today We Are All Demons” bylo úplně první čistě elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce. A od bodu, kdy jsem byl schopen docenit muziku, o níž jsem si ještě nějakou dobu předtím zcela pomýleně myslel, že je to sranec, byl už jen krůček k tomu, abych byl schopen docenit doslova jakoukoliv hudbu. A právě proto pro mě budou Combichrist už napořád patřit mezi formace, pro jejichž tvorbu mám slabost, protože k tomuhle výraznou měrou napomohli.

A kromě toho – “Today We Are All Demons” je jednoduše řečeno absolutní pumelice do tlamy od první vteřiny do poslední. Co skladba, to absolutní a maximální hit – a každou z nich jsem slyšel už nesčetněkrát a pořád mě to neskutečně baví. Samozřejmě tu mám své nejoblíbenější kusy – jmenovitě se jedná především o nášlehy jako “I Want Your Blood”, “Sent to Destroy” nebo “Scarred” – ale to album funguje i jako celek a není na něm jediné slabší místo.

Starší fandové Combichrist by třeba mohli oponovat, že “Everybody Hates You” nebo “What the Fuck Is Wrong With You People?” jsou ještě o něco lepší, ale pro mě osobně tyhle tři placky stojí čistě po hudební stránce na stejné úrovni – a jestli má nějaká o ždibíček navrch, je to právě “Today We Are All Demons”, protože, jak už to tak bývá, byla prostě první.

Reporty

Iron Maiden, Voodoo Six

2.8.2013 H. Komentáře: 7

Datum: 29.7.2013
Místo: Praha, Synot Tip Arena
Účinkující: Iron Maiden, Voodoo Six

Když se nad tím člověk zamyslí, tak na to, jak velkou skupinou Iron Maiden jsou, hrají v tak malé zemi jako Česká republika v poslední době vlastně relativně často a po roce 2000 je každé dva, tři roky možnost je zde vidět. To ovšem není v žádném případě stížnost, ani se není čemu divit – proč by tu také nehráli, když i přes poměrně slušnou kadenci je to pokaždé událost, která přitáhne davy lidí. Snad netřeba říkat, že i tentokrát to v pražském Edenu vypadalo naprosto stejně – ačkoliv úplně vyprodáno nebylo, i tak byl stadion zaplněn poctivě. Než se ovšem půjdeme ohlédnout za samotným koncertem, pojďme se nejprve podívat na pár záležitostí okolo, které sice asi všichni – i ti, kdo samotné vystoupení nenavštívili – víte, nicméně z nějakých formálních důvodů by asi zaznít měly…

V roce 2005 se Iron Maiden vydali na první vzpomínkové turné Eddie Rips Up the World Tour (které shodou okolností otevřeli právě v Praze, v T-Mobile Aréně 28. května), v jehož rámci kapela hrála pouze materiál ze svých prvních čtyř alb “Iron Maiden” (1980), “Killers” (1981), “The Number of the Beast” (1982) a “Piece of Mind” (1983). Stalo se tak mimo jiné i díky vydání DVD “The Early Years” se stařičkými koncertními záznamy. V roce 2008 britská legenda vyjela na další vzpomínkovou šňůru s názvem Somewhere Back in Time World Tour a opět se soustředila na alba z 80. let, v tomto případě zejména “Powerslave” (1984), a opět bylo podnětem vydání DVD, tentokráte digitální verze kultovního “Life After Death” (1985); scéna pak byla založena na původní podobě pódia během šňůry World Slavery Tour z let 1984-1985. Historie se ovšem opakuje a Iron Maiden v loňském roce spustili třetí vzpomínkové turné, tentokrát na základě DVD vydání jiného starého živáku “Maiden England” (původně 1989), s důrazem na desku “Seventh Son of a Seventh Son” (1988) a scénou, která odkazovala na šňůru Seventh Tour of a Seventh Tour z roku 1988. A právě sem spadalo i vystoupení, které Iron Maiden odehráli v pondělí 29. července v Praze.

Toliko historické okénko a nyní už do současnosti. Asi největším strašákem koncertu bylo počasí, protože předpověď neslibovala zrovna nejpřívětivější podmínky – přes den obrovské vedro a večer obrovskou bouřku. Přestože předpovědi počasí nejsou zrovna tou nejdůvěryhodnější věcí na světě, tentokrát se to vyplnilo na sto procent a potom, co se všichni návštěvníci upekli, je zchladil vskutku vydatný dešťový příval, jenž průběh celého večera poměrně narušil. O tom už ovšem podrobněji na příslušných místech v rámci vlastního povídání o koncertu…

Původně měli mít v Praze Iron Maiden hned dvě předskupiny, z nichž jedna měla být domácí. Proběhla jakási soutěž, v níž bylo nějakým způsobem vybráno celkem deset skupin, které se následně utkaly v sms souboji posluchačů – tři nejlépe umístěné pak měly být odeslány na ústřednu Iron Maiden, kteří si měli sami vybrat, koho před sebou chtějí nechat zahrát. Nic proti tomu, proč ne, ostatně takto si v roce 2008 na Edenu před kapelou zahrála už Salamandra. Tentokrát k tomu ovšem nedošlo. Soutěž doputovala do bodu, kdy byly pomocí sms zpráv vybrány tři skupiny Edward Fortyhands (ti byli první a osobně jsem o nich nikdy neslyšel… asi mají hodně kamarádů, kteří jim ty smsky naposílali), Arakain a Ascendancy, ale víc nic, nakonec ani jedna z nich nehrála. Údajně šlo prý o rozhodnutí Iron Maiden z technických důvodů, ale kdo ví, jak to bylo. Výsledek byl však takový, že večer načala rovnou formace, kterou si s sebou přivezli samotní Iron Maiden.

Člověk by si možná i myslel, že někdo, kdo bude dělat otevírat pro takovou legendu, bude opravdu dobrý, ale asi to byla trochu naivní představa. Ne, že by Voodoo Six předvedli nějaký průser, ale jejich muzika byla přinejlepším průměrná… buď mají pánové hodně dobré konexe, nebo hodně prachatý management. Každopádně, kapela se určitě snažila, čtveřice muzikantů po pódiu běhala tam a zpátky, věčně pózovali na úplném kraji pódia co nejblíže lidem, pátý kolega za bicími je také jistil více než dobře, ale místy se mi zdálo, že je toho “dělání show” až moc, až to působilo spíše strojeně a malinko nepatřičně. Netuším, jak to vnímal někdo jiný, ale pro mě osobně je prostě fakt kontraproduktivní, když mě někdo nutí tleskat do rytmu třikrát během každé písničky, od začátku do konce koncertu bez výjimky. Nechci ovšem Voodoo Six nijak křivdit, jak už bylo řečeno, uběhlo to relativně příjemně. Nejvíce se mi svým výkonem líbil baskytarista Tony Newton, který to podle všeho prožíval se správnou vervou a hraní si užíval, a bubeník Joe Lazarus, jemuž to šlapalo opravdu pěkně. Naopak u obou kytaristů i zpěváka Lukea Purdieho mi přišlo, že to i přes veškerou snahu (nebo možná právě kvůli ní) trochu přehrávají. Zajímavé je, že i když Iron Maiden měli mnohem větší show, více efektů a všechno napevno secvičené a připravené a nijak neuhnuli z toho, co si na turné připravili, stále působili mnohem přirozeněji než Voodoo Six. Živě se ten jejich hard rock poslouchat dal, ale dost bych se divil, kdyby studiová tvorba nebyla hodně nudná. Upřímně řečeno, skupin, které hrají v podstatě stejně jako Voodoo Six, jsou stovky – jediný rozdíl je v tom, že těmhle Britům se nějak povedlo dostat se před Iron Maiden, nic moc víc zajímavého na nich nebylo…

Krátce před začátkem Voodoo Six skončilo ono opravdu nechutné vedro. Krátce po jejich konci se zatáhla obloha a následně začal slibovaný liják, který byl ovšem – všechna čest všem přítomným živlům – opravdu brutální. Silný déšť stadion svlažoval dlouhé minuty a za chvíli byl člověk mokrý opravdu skrz naskrz… a to je myšleno vážně doslova, protože po koncertě jsem mohl s klidem ždímat dokonce i spoďáry. Protože si však dovolím předpokládat, že vás moje spodní prádlo ne úplně zajímá, vraťme se k dění na pódiu, kde díky přívalům vody došlo k menším technickým problémům. Příprava pro nástup Iron Maiden se zastavila možná tak v půlce a technici jen v klidu seděli a pozorovali vydatný déšť, dokud neustal. Poté, co se tak konečně stalo, nastoupila uklízecí četa a ještě v době, kdy už měli heavy metaloví titáni hrát, probíhalo sušení pódia. Nicméně se mi hodně líbilo, že se posléze během samotného koncertu Bruce Dickinson všem přítomným omluvil za pozdní příchod, přestože zrovna v tomhle případě k tomu byl opravdu důvod, u něhož by vážně dalo fušku jej nepochopit. Inu, Axl Rose by si měl vzít příklad… Během páté (jestli správně vzpomínám) skladby se déšť spustil znova, ale poté už k žádnému přerušení nedošlo.

Nakonec se ovšem přece jenom z reproduktorů ozvalo očekávaný začátek v podobě songu “Doctor Doctor” od UFO, posléze přišlo vlastní mrazivé intro Iron Maiden, jež bylo na obrazovkách provázené parádními ledovými záběry, až se nakonec konečně stále ještě liduprázdným pódiem rozezněly úvodní tóny “Moonchild” – a s rozjezdem písničky také vběhla na pódium kompletní kapela a za ohromného aplausu již od prvních vteřin ihned začala vyučovat, jak se hraje nesmrtelný heavy metal, který ani po několika dekádách neztrácí nic ze svého lesku. Výběr skladeb nebyl nijak překvapivý, setlist turné byl znám a pevně dán dlouho dopředu před pražským koncertem, nicméně to ani v nejmenším nijak nevadilo. I když bych třeba radši slyšel ještě jiné songy, třeba místo “Can I Play with Madness” nebo “The Prisoner” bych našel oblíbenější kousky, setlistu nešlo vůbec nic vytýkat, protože kdyby Iron Maiden měli zahrát všechno dobré, stáli bychom v Edenu ještě dneska, navíc zrovna u téhle skupiny platí, že v podstatě co skladba, to perla, nové i staré, takže proti tomu nic. Hlavní prostor dostala deska “Seventh Son of a Seventh Son” z roku 1988 a zbytek obstaraly písně ještě starší – až na dvě výjimky, jimiž byly úžasná “Afraid to Shoot Strangers” a povinná “Fear of the Dark”, obě z desky “Fear of the Dark”.

Scéna vypadala samozřejmě skvěle, celá byla vybarvená do ledové podoby, přesně jako z obalu “Seventh Son of a Seventh Son”. Po stranách a napříč pódiem v jeho polovině se nacházely “hradby”, které byly podstatnou část vystoupení domovem Bruce Dickinsona. Kapela ovšem pro sebe měla asi tak polovinu prostoru, protože ta druhá za “ledovou” hradbou sloužila k tomu, aby se během některých skladeb zpoza ní mohly vysouvat různé další kulisy, jimž dominovaly především dvě obrovské podobizny maskota Eddieho v písničkách “Seventh Son of a Seventh Son” a “Iron Maiden”. V takové “The Number of the Beast” se ovšem objevil i parádně rohatý bafomet s rudě svítícíma očima, který během songu otáčel hlavou z jedné strany na druhou za účasti asi největšího počtu ohnivých efektů z celého koncertu. Za zády skupiny se navíc na každou písničku vyměnila plachta, takže se vlastně podoba scény lehce měnila každou chvíli. Co se týče zmiňovaného Eddieho, ten se samozřejmě objevil i v několikametrové pohyblivé podobě na pódiu přímo u kapely během skladby “Run to the Hills”, kdy v podobě nemrtvého vojáka sekal šavlí především do kytaristy Janicka Gerse a druhou rukou ukazoval prostředníček na celý stadion. Při “The Trooper” se do uniformy převlékl i Bruce Dickinson a klasicky mával britskou vlajkou.

Ostatně Bruce Dickinson je kapitola sám pro sebe. Samozřejmě všichni členové Iron Maiden odvedli úžasnou práci, do jisté míry určitě rutinní, protože úplně tu samou show předváděli v x městech už nějaký ten pátek, což platí i o Dickinsonovi, ale pořád to jsou Iron Maiden, což v překladu znamená, že úplně jiná liga. A i přesto nebyl sebemenší problém komukoliv z nich věřit, že si hraní stále užívá a na pódiu ho to baví. Ale i přes výtečný výkon všech to byl právě Bruce Dickinson, kdo celé dvě hodiny táhnul koncert kupředu. Sice je to obrovské klišé a určitě to říká úplně každý, kdo píše něco o živém přednesu Iron Maiden, ale to, co tam Dickinson předváděl, bylo vážně úctyhodné, tím spíš vzhledem k věku. Po celou dobu se téměř nezastavil, pořád bavil celý stadion různými vtípky (v tomto ohledu se vyřádil hlavně v “Aces High”), zároveň však dokázal být i teatrální, bylo-li to třeba (geniální pomalá pasáž ve středu “Seventh Son of a Seventh Son”), při zpěvu neustále svým typickým způsobem gestikuloval, bavil publikum i mezi písničkami a navrch samozřejmě úžasný vokál bez žádného většího zaváhání. Sem tam výjimečně občas nedotáhl nějaký tón úplně do konce tak, jak to člověk zná z +/- 30 let starého studiového originálu, ale šlo jen o maličkosti, jinak si byl ve všech polohách naprosto jistý a vše vytáhnul bravurně. A i když by si jeden pomyslel, že se ke konci tak dlouhého vystoupení unaví a závěr si možná trošku ulehčí, mně naopak přišlo, že v samotném finále posledních pěti skladeb od “Fear of the Dark” dál se do toho opřel s ještě větší vervou. Jednoduše řečeno, vše, co by měl frontman nejvyšší extratřídy mít, je Bruce Dickinson v jednom balení.

Setlist Iron Maiden:
01. Moonchild
02. Can I Play with Madness
03. The Prisoner
04. 2 Minutes to Midnight
05. Afraid to Shoot Strangers
06. The Trooper
07. The Number of the Beast
08. Phantom of the Opera
09. Run to the Hills
10. Wasted Years
11. Seventh Son of a Seventh Son
12. The Clairvoyant
13. Fear of the Dark
14. Iron Maiden
– – – – –
15. Aces High
16. The Evil That Men Do
17. Running Free

Již jsem někde výše zmínil, že u Iron Maiden až na naprosté výjimky platí, že co písnička, to klenot, což platilo i v živém provedení, přesto pokud bych měl zvolit jeden jediný vrchol představení legendárních Britů, určitě by to vyhrál již několikrát zmiňovaný opus “Seventh Son of a Seventh Son”, jenž nabídl vše, co jen člověk od Iron Maiden může chtít. Uhrančivá pomalá pasáž uprostřed písně byla prostě fantazie. Mimoto byla skladba v rámci koncertu výjimečná ještě tím, že v ní kapela jako v jediné na chvíli ukázala i svého sedmého živého člena, klávesistu Michaela Kenneyho, jenž právě v oné prostředí pasáži vyjel nahoru i se svými impozantně vypadajícími klávesami v zadní části pódia jako další “kulisa”. Kromě všech zmiňovaných songů bych dále ještě vypíchnul skvělou “The Evil That Men Do”, která byla v živém provedení rovněž bezchybná.

Co ovšem tak úplně bezchybné nebylo, to byl bohužel zvuk. Možná, že někde vzadu u zvukařů nebo na tribunách bylo vše tak, jak by mělo být, ale přímo pod pódiem byl nade všechno ostatní vytažený Bruce Dickinsona a dále bicí Nicko McBraina a baskytara vrchního principála Stevea Harrise. Kytary sice byly tři, ale pořádně nebyla slyšet ani jedna, nástroje Davea Murraye, Adriana Smitha i Janicka Gerse tam jen poletovaly kdesi vespod a člověk je víc tušil, než slyšel. Pořádně šla zaslechnout pouze sóla Davea a Adriana, ale Janicka jsem ze své pozice v podstatě nezaslechl. Škoda. Nicméně kdo znal veškeré songy zpaměti i pozpátku stejně jako já, ten to určitě nějak přežil a koncert si užil i tak, přestože měl zvuk do ideálu docela daleko.

Samotní Iron Maiden byli jednoduše fenomenální a jejich výkonu prostě nemůžu vytknout absolutně nic. Pominu-li tedy fakt, že bych chtěl ještě delší hrací dobu, protože Iron Maiden jsou skupinou, na níž by člověk pohledem dokázal viset i pět hodin, ne jenom necelé dvě. Všechno okolo už bylo trochu (trochu dost) horší. Především mě hodně štvali lidi, jak svým počtem, tak v některých konkrétních případech i svým chováním, ale to je věc, která se do jisté míry odvíjí od toho, kam si člověk stoupne a kdo si stoupne vedle něj, o deset metrů vedle by mi třeba nic nevadilo. Každopádně se to tak nějak dalo čekat a dopředu jsem s tím počítal, tudíž jsem si tím koncert nenechal zkazit. Nicméně jsem si opět připomenul, proč stadiónové koncerty nemám příliš v lásce a proč to potrvá zas tak tři roky, než se na nějaký odhodlám jít. Na druhou stranu, ve světle toho, že člověk viděl Iron Maiden, to jsou jen detaily, takže ve výsledku spokojenost.

Od hudebních fandů pro hudební fandy