Archiv štítku: Iron Maiden

Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven

Blaze Bayley, Paul Di'Anno
Datum: 11.11.2012
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven, Tristana

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Na bývalé zpěváky Iron Maiden se občas zapomíná. Jak Paul Di’Anno, tak Blaze Bayley zanechali nesmazatelný otisk na tváři Iron Maiden. Byla to tedy zajímavá možnost srovnat výkon člověka, který natočil klasiku, a člověka, který nazpíval nejkontroverznější dvě desky britské legendy. Ačkoliv jsme měli možnost Blaze Bayleyho (co si budeme nalhávat, bylo to hlavně o něm) vidět na turné v ČR v březnu, a dále i v létě na nevystoupení na pofidérním festivalu Rock Rebellion, který tak nějak proběhl-neproběhl, nebyl důvod nezajít se opět na toho metalového srdcaře, který potápí svým přístupem dolů i samozvané krále Manowar, podívat. Navíc když tentokrát přivezl zajímavou posilu v podobě původního zpěváka Paula Di’Anno.

Blaze u nás se zastávkami turné nikdy nešetřil, a tak se u nás turné zastavilo celkem čtyřikrát. Já jsem se účastnil třetí zastávky 11. listopadu ve Zlíně. Předskokany Tristana jsem bohužel nestihl vůbec a Seven jsem stihl jen na poslední chvíli, takže jsem mohl zahlédnout jen závěr vystoupení, které ale prý nepostrádalo šťávu a nadprůměrné hráčské výkony, hlavně od kytaristy Kirka Běhunka. Po nepříliš dlouhém čekání bylo vše připraveno na vystoupení zpěváka, který nazpíval první dvě (a pro někoho i jediné) desky Železné panny. Paul Di’Anno už dávno vypadá úplně jinak, asi málokdo by v něm poznával toho pankáče, který stál u zrodu NWOBHIM. U mikrofonu stál mírně korpulentní pán, který toho vskutku po pódiu moc nenachodil a co si budeme povídat, ani nezazpíval. Akci při koncertě zajišťovala (výborná!!!) skupina hráčů z Ruska, kteří provází oba zpěváky (takže dvě vystoupení za večer). Tito čtyři jedou ruské, ukrajinské, české, slovenské a skandinávské zastávky. Všichni jsou to sympatičtí poměrně mladí lidé. Paul (jaké to překvapení) měl většinu setu postavenou na starých klasikách Iron Maiden, což celkem dokazuje, že sám asi za zbytek kariéry nic moc smysluplného neudělal a potřebuje rejžovat z toho, čeho dosáhl už tak před třiceti lety. Jasno jsem měl v podstatě už od intra “The Ides of March” (která otevírá druhou desku Maiden, “Killers”) Zpěv už mu taky moc nejde, tak to většinou připomínalo takové zvláštní škrkání, ale musím říct, že jsem to čekal i o dost horší. Aspoň jsem si zanotoval notorické vály aka “Wrathchild”, “Killers” nebo “Running Free”. Největším zážitkem pro mě byla instrumentálka z první desky Iron Maiden, “Transylvania”. Spíš než koncert Di’Anno bych to popsal jako vystoupení jedné neznámé ruské bandy, která umí podat staré klasiky s neuvěřitelným nadhledem a nasazením. Di’Anno mě vyloženě nezklamal, od něj jsem nic speciálního nečekal, a nakonec to docela uteklo i přes jeho celkem úsměvnou osobu. Díval jsem se na něj spíš z historické úcty.

První blok večera za námi, nezbývalo než se osvěžit, cigárko, a vrátit se do sálu na hlavní zážitek večera, mocného Blaze. Chlápek, co si za svůj život zažil více, než si spousta z nás dokáže představit, se (už nevím pokolikáté) postavil na nohy, a v jednom kuse objíždí svět s novými a novými turné. Ať rekapitulační, nebo k nové desce, nebo akustický projekt (se kterým mimochodem zavítá v březnu do brněnského Semilassa), nezastaví se. A lidi na něj pořád chodí a já mu to přeju. Jeho přístup se vidí u málokterého hudebníka a já hrozně závidím těm muzikantům, kteří s ním můžou trávit celé turné. Blaze nabídl přůrez svou tvorbou, přičemž nejstarší položky byly skladby Iron Maiden, jmenovitě hned druhá “The Futureal” a třetí “Lord of the Flies”, kterými si hraní kusů od Maiden vybral až do druhé půli koncertu, kdy zazněla “The Clansman” a závěrečná “Man on the Edge.” Už tady je vidět ten propastný rozdíl mezi oběma zpěváky. Blaze nadšeně vyzýval diváky ke zpěvu a ke spolupráci. Po každé skladbě poděkoval a prohodil pár slov. Vždy mě dostane jeho motivační řeč před skladbou “King of Metal” (překvapivě jediný zástupce z jeho poslední desky), kdy mu věřím každé slovo, když si vzpomenu na vše, co prožil. Takových okamžiků, kdy zpěvák dává nahlédnout do svého nitra a mluví ke svým divákům s respektem a se snahou, aby jeho řeč v nich něco zanechala, je během vystoupení více. A neotravují. Nemá cenu popisovat každý detail vystoupení, pauzy mezi skladbami vyplňoval nadšené skandování zpěvákova jména a někdy bylo vidět, jak ho to nadšení lidí opravdu dojímá. Pro mě je opravdu i s podivem, že zrovna na zpěváka jeho formátu, který není médii (metalovými) příliš tlačený, pořád chodí dost lidí, i když už tu byl několikrát předtím. Ocenil jsem taky, že složení setlistu bylo jiné než při březnovém koncertě, a došlo i na Bayleyho brutálnější nahrávky “The Man Who Would Not Die”, ze které zazněla výtečná thrashovka “Robot”, a “Promise and Terror“, ze které vytáhl úvodní “Watching the Night Sky”. A opět ta podpora výtečné kapely, která dodala Bayleymu s jeho šílenými gesty to správné ostří a některé skladby tlakovala až nadoraz. Na konci koncertu byli propocení, vyčerpaní a spokojení úplně všichni. Jak ti pod pódiem, tak ti na pódiu.

Po koncertě Blaze neváhal a ihned se vydal za fanoušky, se kterými se ochotně vyfotil, prohodil pár slov, podepsal, co se dalo, a neustále se spokojeně usmíval. V prostorách klubu Masters of Rock Café byla možnost odchytit i ostatní členy kapely, takže možností popovídat si a nasbírat nějakou tu památku bylo hodně. Návštěvu Blaze Bayleyho doporučuju fakt každému, protože je to zážitek, na který se nezapomíná. Obzvlášť by si z jeho vystupování a nasazení měli vzít příklad současné dámičky, promenádující se na heavy metalové (potažmo melodicko metalové) scéně.


Blaze Bayley

Blaze Bayley - The King of Metal
Country: United Kingdom
Genre: heavy metal

Questions: H., Ježura
Answers: Blaze Bayley
Number of questions: 22

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hello Blaze! First of all, I would like to ask how are you? What are you doing these days?

Hello, I am very busy at the moment. I have started my European Leg of the King of Metal world tour and it has been going really well so far.

You are now preparing a tour called „The King of Metal Tour“, which also contains five dates in the Czech Republic. How excited are you about this tour? Have you prepared something special for the fans? I suppose there will be songs off the new record „The King of Metal“… what else? Are you going to play some stuff from Wolfsbane and Iron Maiden, or will you concentrate on your own albums?

Yes, I am very excited about this tour. It is one of the biggest I have done for years.  I am looking forward to all the shows in the Czech republic as the fans there are great. I have played at a festival last summer with the band Seven and that was just fantastic.  The set will have songs from my full career added with songs from the brand new album.

As it is written in your biography, you are currently a solo performer without any stable backing band. How do you deal with line-ups for recording and touring? And how do you plan to deal with it in the future? Hiring new musicians for every tour would be exhausting, wouldn’t it?

Yes, i am now a solo artist.   It is very hard to keep a band together. you have to pay for everybody’s rent.  When I hire musicians I only need to pay them for the time they pay so when there are no shows, I don’t loose money. I have been really lucky because this way I get a chance to work with some really good musicians. On this tour, the band that has recorded the album, plays the tour.

In 2011 it was the second time you were left by the whole line-up of your band. How is it possible that something like that happens twice in mere five years? I don’t know you personally, but you always seemed to me as a nice person, so I don’t believe it happened because they couldn’t get on well with you (laughs). So what’s behind the 2007’s and 2011’s departures?

It always comes down to the finances. People want their bills paid but as an underground band, there is not always the money to pay for that. So people choose to get a normal job.  With the last band, I couldn’t afford them anymore and they didn’t want to play with me on a hirebases, so I decided to look for different musicians.

Both the tour and your new album are called „The King of Metal“. Why did you choose this name? I bet there will be some people who will see it as an egocentric title. Just to prevent this – could you explain why is the album called like that?

Too many musicians take the fans for granted.  They look down on them and forget that it is the fans that make it possible for us to do what we love the most.  The fans are the kings of metal and I dedicate this album to the fans for all their support and trust in me.  The titletrack is also called “The King of Metal”.

I have to confess that I haven’t had the opportunity to listen to„The King of Metal“ because it is not officially out yet, so I have to ask if you could tell us something about the record. Is there any progress in comparision with „Promise and Terror“? How would you convince fans that they should listen to it?

There is a lot of variety in the album.  It has some real old school metal songs in there but also some modern ones. It is a lot more direct and in your face as “Promise and Terror” and more positive.  It relates to a new part in my life where i refuse to give up.

I would also like to ask about some lyrics. I find the title „Dimebag“ very interesting… it seems like it is dedicated to Dimebag Darrell. Is it so? Do you like Pantera (and other Dimebag’s projects)? Anyway, what music do you listen to? Do you prefer metal or do you listen also to other genres? Do you know any Czech bands?

Yes, the song is a tribute to the tragic death of Dimebag Darrell that affected us all.  I listen to all kinds of music when I am not working on mine.  If I listen to metal I analise the songs too much and it becomes difficult to enjoy them.  I do know the band Seven, that i have played with a few times now, and I really like the guys!  They are great!

When talking about Czech bands… last year you performed as a guest with Seven at Masters of Rock festival. How did you enjoy the show? How did it actually happen that you shared the stage with Seven?

They got in touch with my management and asked if I could perform at two shows.  One fell through but the Masters of Rock went ahead. It is a great opportunity for me to play with them and to reach out for new fans. It is also a lot of fun because i am not involved in any of the details so can just enjoy the performance and the evening. We are now trying to find some more shows to do together this summer.

Back to the lyrics. Are there any autobiographical lyrics? Names of some songs could imply something in that way, e.g. „Fate“ or „Judge Me“. Beside that, you are also pictured on the cover of the album. Am I right about the autobiographical elements or did you write rather about general themes this time?

This is a autobiographical album. But I am sure that it also relates to a lot of fans that are going through emotions that I have been through. It is about not giving up and fighting on.  And about people thinking they know you, and base their opinions on that without really knowing you.

Blaze Bayley

Another really actual topic is the new Wolfsbane’s album. I would dare to ask one a little bit idiotic question (laughs) – if you had to, which record would you choose as the better one – „The King of Metal“ or „Wolfsbane Save the World“?

That is a really difficult one. I would say “The King of Metal” because that is all me. With Wolfsbane it is more a cooperation with everybody so you can’t always get your way.  But I also really like “Wolfsbane Save the World”.

There is a lot of easiness in „Wolfsbane Save the World“. It seems like all the recordings went absolutely comfortable. How did it feel to record with your old collegues once again? Have the right chemistry returned? Wolfsbane reformed for touring activities already in 2007 – when did you decide to make a new album? And how long did it take to compose the whole material?

We decided quickly after those shows in 2007 that we still had some songs left in ourselves that would work well for a new album. Jeff had some stuff and Jase and I also felt we could get some really good songs together. Jase and I got together at the start of last year and did a few days a month of writing together. The actual recording took about 3 months because everybody is still doing their own job and Wolfsbane is just something on the side. It was nice working together again.

Concerning particular songs, I would like to ask especially about „I Did It for the Money“. I suppose that it is your little provocation to the people who think that Wolfsbane reunited because of money?

Yes, that is right. But Wolfsbane is not for the money. It is a hobby.

Some screams can be heard in the background of „Buy My Pain“… Whose voice is that? Is that you?

I can’t remember. I would have to ask Jase lol

Which songs are Wolfsbane planning to perform live? Do you have your own favorites on „Wolfsbane Save the World“? I like e.g. „Teacher“ or „Child of the Sun“ very much…

I really like “Blue Sky”. I love riding my motorcycle so I really like that one. The setlist changes most of the times during the tour. We all know the songs well so we are free to change around. “Kathy Wilson” seems to be doing really well on tour and “Temple of Rock” too.

Wolfsbane

Another thing concerning Wolfsbane which crosses my mind… is this reunion only one-time matter, or are you planning to continue playing and to record more albums?

I don’t know. Everybody’s curcumstances change with time so who knows if we will still have time for it in the future.  If there is, we will do some more. We will also have to see if there is any more inspiration left… We are trying to get some shows this October in the UK. That’s the only thing we are planning for the future at this point.

Wolfsbane originally split up in mid-90’s when you joined Iron Maiden. Have you ever thought about how the things could have turned out and where Wolfsbane could have been nowadays if you had stayed? Furthermore, your engagement with Iron Maiden didn’t end up so good because many orthodox fans didn’t accept you within the band whithout any objective reason … Are you satisfied with how all the things turned out, or would change anything if you could?

I can’t blame the fans from Iron Maiden for not accepting me. They lost their favourite singer. I did my best and really enjoyed my time with Iron Maiden. It was such a great experience and something I will never forget. I am not sure what would have happened to Wolfsbane.

Regarding the last question… why do you think that many fans still don’t like Iron Maiden’s albums with you on vocals? I have to confess that I never understood why is it so because I honestly like both the albums and „The X Factor“ is even one of my favorite Iron Maiden’s albums ever. What is your opinion about this?

My voice is different to Bruce Dickinsons.  I had to sing songs that weren’t written for my voice and couldnt perform to my best that way. The albums Maiden have done with me are different to the ones before that, so I guess some fans don’t like change.

I guess I’m right when I say that you experienced both underground and absolute top during your career. It’s a dream of almost every metal musician to play with Iron Maiden, and you lived this dream for six years. While considering this experience, is there still some frontier for you to cross? Something you want to achieve? 

I just want to keep doing what I am best at: performing.  As long as I can combine that and have a happy family life next to that, It will be a great achievement.

Regrettably, I haven’t attended any of your shows yet but the references talk about an atmosphere that reminds british clubs in early 80’s – the birthplaces of legends. It sounds really amazing for me as a fan but I wonder what is your benefit from this and what’s your motivation for such a performance besides fans’ gratitude and effort for the best possible performance. Ain’t that some kind of nostalgia for the golden age of heavy metal for you?

I like the smaller gigs. The reaction from the fans is a lot more intense at a small venue than at a big festival. Of course I like those too but I like grabbing hold of the fans hands or their heads and sing right in their face.  It is a moment where everyone forgets about everything else.

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World

Surely you have noticed the boom of popularity, which mostly young bands playing 80’s -like heavy metal are passing through in the last few years. I will mention swedish Steelwing for example. What’s your opinion about these bands? Do you think they are doing a good service for the whole genre or do you have a different opinion? After all, many of these bands just copy the music of your generation…

I am not familiar with Steelwing. I think that as long as they can find their own sound in that style, it is ok.

If you had to compare current records of the bands from 80’s with albums of those young bands, which would you prefer in general? Do you follow all the new music around, or do you concentrate just on your own production? Many people say that 80’s were the best times for metal music… do you agree with that? Do you think those times were better or do you prefer today?

I agree that metal was at its highest in the 80’s.  But metal has never died and it is still great to be able to perform soo much.  I don’t really listen a lot to the new bands. I try to relax on my time of and enjoy my family.

Thank you very much for your time, it was our pleasure to ask you some questions. At last I would like to ask for a message to our readers. We wish all the best and keep rocking!

I would like to that all the Czech fans for their support and look forward to seeing them on this tour or maybe this summer! Cheers


Blaze Bayley

Blaze Bayley - The King of Metal
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Blaze Bayley
Překlad: H., Ježura, Bleček
Počet otázek: 22

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pokud až doteď mohly panovat nějaké dohady o tom, jakého nejznámějšího hudebníka jsme na Sicmaggot zatím zpovídali, nyní je už tato otázka definitivně rozřešena, neboť Blaze Bayley, legendární britský zpěvák, který má za sebou bohatou sólovou kariéru, hraní ve Wolfsbane, ale i několikaleté působení v Iron Maiden, je dozajista tou největší persónou, která se do dnešního dne uvolila odpovídat na dotazy našeho malého plátku. Připravili jsme si pro Blaze celkem 21 otázek, na něž nám zpěvák odpověděl následovně:


Ahoj Blaze! Pro začátek bych se rád zeptal, jak se máš? Co právě děláš?

Ahoj, právě teď jsem velice zaneprázdněný. Začal jsem evropskou část světového turné King of Metal a jde to zatím opravdu dobře.

Aktuálně se chystáš na turné The King of Metal Tour, v jehož rámci se zastavíš i pětkrát v České republice. Jak se na šňůru těšíš? Mohou fanoušci očekávat nějaké speciality? Předpokládám, že určitě zazní písničky z nové nahrávky “The King of Metal”, ale co dál? Budeš hrát nějaké věci od Wolfsbane a Iron Maiden, nebo se soustředíš čistě na svá vlastní alba?

Ano, jsem velmi nadšený ohledně tohoto turné. Je jedno z největších, které jsem za poslední roky udělal. Na všechny koncerty v České republice se opravdu těším, protože tam jsou skvělí fanoušci. Minulé léto jsem hrál na festivalu s kapelou Seven, což bylo naprosto fantastické. Set bude obsahovat písničky z celé mé kariéry včetně songů ze zbrusu nového alba.

Jak je psáno v tvé biografii, jsi nyní sólový umělec bez stálé skupiny. Jak tedy řešíš sestavu pro nahrávání a koncertování a jak to plánuješ řešit do budoucna? To s tebou budou na každé turné hrát jiní hudebníci? Nebylo by to trochu únavné?

Ano, jsem teď sólový umělec. Je to opravdu těžké udržet kapelu pohromadě, každému totiž musíš platit jeho mzdu. Když mám najaté muzikanty, platím jim jen tehdy, když hrají, takže pokud nejsou žádné koncerty, nepřicházím o peníze. Mám opravdu štěstí, protože mám díky tomu šanci pracovat s některými velice dobrými muzikanty. Na tomto turné hraje skupina, která nahrála i samotné album.

V roce 2011 to bylo již podruhé, co tě opustila kompletní sestava tvé skupiny. Jak je to možné, že se podobná věc stane dvakrát během pěti let? Sice tě neznám osobně, ale vždy jsi mi přišel jako velmi příjemná osoba, takže nevěřím, že by to bylo tím, že bys byl nesnesitelný (smích). Proč tě tedy všichni muzikanti opustili nejdříve v roce 2007 a pak jiní muzikanti znovu v roce 2011?

Vše se odvíjí od financí. Lidé chtějí mít zaplacené své účty, ale jako undergroundová kapela pro to nemáme vždy peníze. Lidi si tedy radši zvolí normální práci. Poslední skupinu jsem si již nemohl dále dovolit a jako najatí hudebníci se mnou hrát nechtěli, takže jsem se rozhodl najít si jiné muzikanty.

Turné i tvá nová deska se jmenují “The King of Metal”. Proč jsi zvolil právě tento název? Vsadím se, že se určitě najdou lidé, kterým to bude připadat trochu egoistické. Jen pro jistotu – mohl bys vysvětlit, proč se album jmenuje takto?

Příliš mnoho hudebníků si svých fanoušků moc necení. Dívají se na ně spatra a zapomínají, že právě díky fanouškům je pro nás možné dělat to, co milujeme nejvíce. To fanoušci jsou králové metalu a tahle deska je věnována fanouškům za všechnu jejich podporu a víru ve mě. Titulní skladba se také jmenuje “The King of Metal”.

Musím se přiznat, že jsem ještě neměl možnost “The King of Metal” slyšet, protože oficiálně ještě nevyšlo [v době vzniku otázek album venku ještě opravdu nebylo – pozn. redakce], takže tě musím poprosit, abys nám desku trochu přiblížil. Je zde nějaký vývoj oproti “Promise and Terror”? Jak bys fanoušky nalákal na poslech?

Album je velice rozmanité. Jsou na něm některé oldschool metalové songy, ale i některé trochu modernější. Je mnohem přímější a přímočařejší než “Promise and Terror” a také více pozitivní. Vztahuje se k novému období mého života, v němž jsem odmítl se vzdát.

Rád bych se tě také zeptal na texty. Ihned mě zaujala písnička s názvem “Dimebag”… vypadá to, že je věnována Dimebagu Darrellovi. Je to tak? Máš Panteru (a ostatní Dimebagovy projekty) rád? A když už jsme u toho… jakou muziku vlastně běžně posloucháš? Dáváš přednost metalu, nebo si poslechneš i jiné žánry? Znáš třeba nějaké české kapely?

Ano, skladba vzdává hold tragicky zesnulému Dimebagu Darellovi, což zasáhlo nás všechny. Poslouchám úplně všechny styly hudby, když nepracuji na své vlastní. Když poslouchám metal, příliš ty písničky zkoumám, takže je pak těžší si je užít. Znám skupinu Seven, s níž jsem již několikrát hrál, mám ty kluky opravdu rád! Jsou skvělí!

Když se bavíme o českých skupinách… v loňském roce jsi vystoupil jako host skupiny Seven na festivalu Masters of Rock. Jak sis koncert užil? A jak k tomu vlastně došlo, že ses se Seven objevil na pódiu?

Kontaktovali můj management a zeptali se, jestli bych nemohl vystoupit na dvou koncertech. Jeden z nich nakonec padl, ale Masters of Rock se uskutečnil. Byla to pro mě výborná příležitost si s nimi zahrát a oslovit nové fanoušky. Je to velká zábava, protože se nepodílím na ničem konkrétním, mohu si jen užívat vystoupení a celý večer. Právě teď se snažíme na léto najít další show, na níž bychom mohli společně zahrát.

Zpátky k textům. Nejsou zde nějaké autobiografické texty? Názvy některých skladeb by tomu mohly napovídat, třeba “Fate” nebo “Judge Me”. Kromě toho jsi ještě vyobrazen na samotné obálce. Hádám správně, nebo jsi se na novince věnoval spíše obecnějším tématům?

Je to autobiografická deska. Ale jsem si jistý, že se bude vztahovat i na spoustu fanoušků, kteří právě procházejí stejnými emocemi, jimiž jsem si prošel i já. Je to o tom, jak se nevzdat a pokračovat v boji. A o lidech, kteří si myslí, že tě znají, a zakládají na tom svůj názor, aniž by tě opravdu znali.

Blaze Bayley

Další velice aktuální téma je nové album Wolfsbane. Dovolil bych si položit jednu trochu idiotskou otázku (smích) – kdybys musel, kterou nahrávku bys zvolil jako tu lepší – “The King of Metal” nebo “Wolfsbane Save the World”?

To je opravdu těžká otázka. Asi bych řekl, že “The King of Metal”, protože je celá jenom moje. S Wolfsbane je to spíše o vzájemné spolupráci, takže nemůže být vždy po tvém. Ale i “Wolfsbane Save the World” mám velice rád.

Na “Wolfsbane Save the World” cítím obrovskou lehkost. Vypadá to, že nahrávání probíhalo v absolutní pohodě. Jaké to bylo, nahrávat opět se starými parťáky? Byla všechny chemie zase zpátky? Wolfsbane obnovili svou koncertní činnost už v roce 2007 – kdy jste se rozhodli udělat novou desku? Jak dlouho trvalo složit všechen materiál?

Rozhodli jsme se hned po těch koncertech v roce 2007, že v sobě stále máme nějaké písničky, které by na novém albu fungovaly. Jeff [Hateley – baskytara] měl nějaký materiál a Jase [Edwards – kytara] a já jsme rovněž cítili, že bychom mohli dát dohromady opravdu dobré skladby. Jase a já jsme se dali dohromady na začátku loňského roku a pár měsíců jsme společně psali. Vlastní nahrávání zabralo asi tři měsíce, protože každý má vlastní zaměstnání a Wolfsbane je jen tak něco po straně. Bylo to pěkné, opět společně pracovat.

Co se týče konkrétních songů, rád bych se zeptal hlavně na “I Did It for the Money”. Předpokládám, že je to vaše malá provokace těch, kteří si mysleli, že se Wolfsbane vrátili jen pro peníze?

Ano, je to tak. Wolfsbane však neděláme pro peníze. Je to koníček.

V pozadí “Buy My Pain” je trochu řevu… Čí je to hlas? Tvůj?

Nepamatuji si. Musel bych se zeptat Jase (smích).

Které písničky plánujete hrát živě? Máš ty sám nějaké favority na “Wolfsbane Save the World”? Já osobně mám hodně rád například “Teacher” nebo “Child of the Sun”…

Já mám opravdu rád “Blue Skies”. Rád se projíždím na své motorce, takže se mi tahle vážně líbí. Setlist se průběžně mění během turné. Známe všechny skladby dobře, takže to můžeme měnit, jak chceme. “Kathy Wilson” si vede velmi dobře, “Temple of Rock” také.

Wolfsbane

Další věc, která mne ohledně Wolfsbane napadá… je onen reunion jednorázová záležitost, nebo plánujete pokračovat v hraní a točit další desky?

Nevím. Možnosti každého se časem mění, takže kdoví, jestli na to budeme mít v budoucnu pořád čas. Pokud budeme, jistě toho podnikneme víc. Uvidíme, jestli také bude ještě nějaká další inspirace… Nyní se snažíme o nějaké koncerty v říjnu ve Velké Británii. To je teď jediné, co máme aktuálně v plánu.

Wolfsbane se původně rozpadli v polovině 90. let, když jsi vstoupil do Iron Maiden. Přemýšlel jsi někdy o tom, jak by se věci vyvíjely a kde by Wolfsbane dnes mohli být, kdybys zůstal? Mimoto, tvé angažmá u Iron Maiden neskončilo zrovna nejlépe, protože mnozí ortodoxní příznivci tě celkem bezdůvodně nepřijali… Jsi spokojen s tím, jak vše dopadlo, nebo bys třeba něco změnil, kdybys mohl?

Fanoušky Iron Maiden z ničeho neobviňuji, že mě nepřijali. Ztratili svého nejoblíbenější zpěváka. Snažil jsem se maximálně a svůj čas v Iron Maiden jsem si opravdu užil. Byla to obrovská zkušenost a zároveň něco, na co nikdy nezapomenu. Nejsem si jistý, co by se stalo s Wolfsbane.

V návaznosti na předchozí otázku… proč myslíš, že tolik fandů dodnes nemá rádo desky Iron Maiden, na nichž jsi zpíval? Musím se přiznat, že jsem nikdy příliš nerozuměl, proč tomu tak je, protože já mám upřímně rád obě alba a “The X Factor” je dokonce jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek Iron Maiden vůbec. Jaký je na tohle tvůj názor?

Mám jiný hlas než Bruce Dickinson. Musel jsem zpívat skladby, které nebyly napsány pro můj hlas a nemohl jsem tedy podat nejlepší výkon. Desky, které Maiden se mnou udělali, jsou rozdílné oproti těm předchozím, takže myslím, že fanoušci prostě nezkousli tu změnu.

Myslím, že se nespletu, když řeknu, že jsi za svojí kariéru vyzkoušel jak underground, tak naprostý vrchol. Hrát s Iron Maiden je snem skoro každého metalového hudebníka, a ty jsi ten sen žil šest let. Existuje pro tebe po této zkušenosti ještě nějaká meta, které bys chtěl dosáhnout?

Chci dělat jen to, v čem jsem nejlepší: ve hraní. Dokud budu moct kombinovat tohle se šťastným rodinným životem, bude to obrovský úspěch.

Bohužel jsem se zatím nezúčastnil žádného z tvých koncertů, ale z ohlasů, které se ke mně dostaly, se jedná o zážitek, jenž dává návštěvníkům možnost okusit atmosféru britských klubů raných 80. let, tedy prostředí, ve kterém se rodily legendy. Takhle to zní vážně neuvěřitelně, ale mě by zajímalo, co z toho máš ty sám a co tě k tomu motivuje, pochopitelně kromě vděku fanoušků a snahy o nejlepší možný výkon. Není to pro tebe tak trochu nostalgie po zlatých časech heavy metalu?

Mám rád menší akce. Reakce fanoušků bývají v malých klubech mnohem intenzivnější než na velkých festivalech. Samozřejmě mám rád i je. Rád si s podávám ruce, jsem s nimi v kontaktu a zpívám jen kousek od nich. To jsou chvíle, kdy člověk zapomíná na vše ostatní.

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World

Určitě ti neunikl boom popularity, které za poslední roky zažívají kapely hrající heavy metal jak osmdesátek. Mohu zmínit například švédské Steelwing. Co si o těchto skupinách myslíš? Myslíš, že dělají celému žánru dobrou službu, nebo máš jiný názor? Přece jenom, mnoho z těchto kapel jen kopíruje hudbu tvé generace…

Steelwing neznám. Myslím, že dokud si zvládnou najít svůj vlastní zvuk v rámci stylu, je to v pořádku.

Pokud bys měl porovnat současné nahrávky kapel z 80. let s alby těchto mladých kapel, které máš obecně radši? Sleduješ všechnu novou muziku, nebo se koncentruješ hlavně na svou vlastní produkci? Mnoho lidí tvrdí, že 80. léta byla nejlepší dobou pro metalovou hudbu… souhlasíš s tím? Myslíš, že byly tyto časy lepší, nebo máš radši dnešek?

Souhlasím s tím, že metal byl na vrcholu v 80. letech. Metal ale nikdy neumřel a pořád je skvělé tolik vystupovat. Moc nových kapel vlastně neposlouchám, spíše se snažím relaxovat a užívat si se svou rodinou.

Děkujeme mockrát za tvůj čas, bylo nám potěšením ti položit pár otázek. Na závěr bych tě požádal o nějaký vzkaz našim čtenářům. Přejeme vše nejlepší a ať to hraje!

Chtěl bych poděkovat všem českým fanouškům za jejich podporu a těším se, až se potkáme na probíhajícím turné a možná i v létě! Mějte se!


Sonisphere 2011

Sonisphere 2011
Datum: 11.6.2011
Místo: Praha, Výstaviště Holešovice
Účinkující (obsažení v reportu): Cavalera Conspiracy, Duff McKagan’s Loaded, In Flames, Iron Maiden, Korn, Kreator, Mastodon, Misfits

Po roce se k nám do Česka vrátil putovní rockový cirkus zvaný Sonisphere. Festival si za poslední půlrok prošel neskutečnými peripetiemi v podobě problémů s účinkujícími, místem konání i cenou a typem vstupenek. Abych řekl pravdu, po příjezdu na pražské Výstaviště jsem od celé akce neočekával raději vůbec nic. Mohl jsem být jen příjemně překvapen, což se nakonec také stalo.

Ať už se jedná o počet kapel, pódií nebo návštěvníků, letošní Sonisphere byl o mnoho komornější než jeho loňská zastávka. Pokud se o přibližně 20 000 lidech dá říci, že tvoří komorní atmosféru. Každopádně do areálu jsme dorazili uprostřed setu Duff McKagan’s Loaded, z kteréhožto jsme tedy slyšeli několik posledních songů. Co jsem tak viděl, bývalý basák Guns n’ Roses si nevedl špatně, ale divácká odezva byla poměrně vlažná. Několik minut přestavby pódia a…

…jsou tady Misfits. Těšil jsem se na ně, moc. Mám je rád a hrají velice dobře. Jenže kdybych jejich písničky neznal, netušil bych ani, jaký si mám udělat názor. Tak špatný zvuk jsem snad v životě nezažil. Že nebylo rozumět zpěvu, bych možná i přešel, ale absence jakéhokoliv náznaku melodií jednotlivých skladeb mi vážně hnula žlučí. Kapela hrála obstojně, zpěvák byl správně démonický a snažil se rozpohybovat diváky před pódiem… leč k čemu to je, když zvukař je očividně postižený a celé vystoupení je zvukem doslova zabité. Jak to, že ostatní kapely mohly mít zvuk v pořádku? Ani se nedivím, že Misfits neznalému přihlížejícímu vůbec nic neřekli a nelíbili se. Frustrace přichází.

Po chvíli nastupují thrashoví Němci Kreator, u kterých je zvuk sice v pořádku, ale podivně potichu. Myslím, že taková kapela by si zasloužia být o něco více slyšet, ale na druhou stranu mám za to, že kdo si je chtěl užít, podařilo se mu bezchybně i bez větší hlasitosti. Vystoupení bylo tradičně zabijácké, jak se na Kreator ostatně sluší a patří. Zazněly starší povinné pecky typu “Pleasure to Kill“, stejně tak novější vály jako například “Hordes of Chaos”, “Destroy What Destroys You” nebo “Enemy of God”. Frustrace se zmírňuje.

Cavalera Conspiracy mají ten problém, že se pořád ještě tak trochu hledají. Alba zní na poslech dobře, ale naživo mi jejich písničky tak zajímavé nepřišly. To ovšem dobře dotáhly ještě Sepulturovské “Roots, Blood Roots” a “Refuse/Resist”. Z toho, jakou píše Max muziku, bych čekal, že bude jeho výstup před diváctvem o něco energičtější, ale působil na mě jako vetchý stařec, který má problém se i k tomu mikrofonu normálně natáhnout. Poskakoval pár centimetrů nad pódiem s pokrčenými koleny a vypadal přitom nanejvýš komicky. A opět se utvrzuji v tom, že bez kytarového šílence Marca Rizza by MaxCavalera ConspiracySoulfly byl někde úplně mimo. Frustrace stagnuje.

Přetechnizovaní Mastodon mě úspěšně míjí, jejich hudba je na mě asi příliš komplikovaná nebo nevím. Jako nezaujatého posluchače mě na jejich live vystoupení vůbec nic neuchvátilo. Písničky postrádaly jakoukoliv vedoucí melodickou linku a kroutily se jako hadi v ostružinách. Kamarád, který Mastodon poslouchá, říkal, že se mu to líbilo, takže sám hodnotit raději nebudu. Frustraci nevytahuji.

Na In Flames jsem čekal jako na smilování. Už po několika málo vteřinách úvodní skladby jsem věděl, že jsem v nebi. Prvotřídní zvuk, perfektní hráčské výkony a charismatický frontman, který se ani na vteřinu nezastavil, způsobili, že v hledišti nastalo pravé peklo. Kdo znal, zpíval, kdo neznal, alespoň při refrénech skákal. Potěšil i výběr skladeb, které sestávaly ze stěžejních “Disconnected”, “Only for the Weak”, “My Sweet Shadow”, “Trigger”, “Pinball Map” a dalších. Prostě to, co by fanoušek od své oblíbené kapely očekával. Pro mě obrovské překvapení a nejlepší vystoupení festivalu. Už se těším na říjen do Prahy. Frustrace mizí.

Od amerických KoRn jsem nečekal pranic zvláštního, o to víc jsem byl překvapen, když domněle vyčpělá legenda zahrála tak, jak zahrála. Vtrhli na pódium a bez zbytečných řečí se pustili do toho, co jim jde nejlépe. Bezchybný zvuk společně s neskutečným frontmanovým vystoupením hrál do karet perfektní atmosféře. Lidi si jejich set parádně užívali a dojem z vystoupení mi kazilo jedině to, že jsem neznal texty. Po frustraci ani památky.

Setmělo se a přišla řada na headlinera a zároveň největší tahák festivalu – fenomenální Iron Maiden. Pódium bylo při přestavbě zahaleno černým plátnem, takže naše oči nemohly sledovat, co se děje a jak bude výsledná scéna vypadat. Úderem deváté hodiny se rozeběhlo intro “Doctor Doctor” od UFO a atmosféra se dala krájet. Písně “Satellite 15… The Final Frontier” a “El Dorado” otevřely celý setlist heavy metalového kultu a já se snažil hltat každou kapičku úžasné atmosféry, která ale postupně trochu ochabla. Upřímně, při sledování video live produkcí Iron Maiden mi obvykle běhá mráz po zádech. Netušil jsem, jak budu prožívat skutečné živé vystoupení, kterého se sám účastním, ale nyní mohu již říci, že jsem byl maličko zklamán. Čekal jsem vše daleko epičtější a větší. Jasně, dostal jsem v průběhu setu několik starých milovaných pecek, viděl jsem po stage pochodujícího Eddieho při skladbě “Iron Maiden” i jeho gigantickou podobiznu v posledních přídavcích, ale přesto mi tomu všemu něco chybělo. Nedovedu přesně vyjádřit, co to bylo, ale to “něco” bylo tak zásadní, že jsem si posledních několik písniček ani neužil tolik, jak bych mohl. Možná jsem čekal bohy, ale přišli jen Iron Maiden? Vážně nevím. Tím samozřejmě nechci říci, že by se vystoupení nepovedlo, ba právě naopak. Řemeslně precizní, výborně zahrané a kapela vypadala, že si užívá každou vteřinu ve světle reflektorů. Řeči Bruce Dickinsona mi přišly lehce přitroublé, ale asi to k tomu patří. Vytkl bych ještě absenci totálních fláků typu “Aces High” nebo “Run to the Hills” a až přebytek písní z nové desky, které mi nepřijdou oproti staré tvorbě nijak zvláštní. Rovněž zvuk místy hodně kolísal a chvílemi nebylo slyšel jednotlivé nástroje nebo zpěv.

Kolem jedenácté hodiny jsme se poklidně vypravili do svých domovů. Tak narvané metro jsem v životě neviděl. Parádní prostředí pro masovou histerii. Po skoro hodině na Zličíně a hurá domů autem. O bloudění při hledání dálnice (ano, ta je hned VEDLE zličínského nákupního centra) napíšu pro zájemce pohádku.

Oproti loňsku se pořadatel poučil a v areálu byla k dispozici koryta s užitkovou vodou, což maximálně oceňuji. Naopak se mi nelíbil nedostatek (lépe řečeno žádné tam nebyly) odpadkových košů. Takže všechny zbytky jídla, prázdné kelímky a ostatní odpad pěkně na zem a pak si má člověk někam sednout, když ještě k tomu nikde nebyla ani lavička. Vyrazilo mi dech, když jsem kupoval pití v petce a dostal jsem ji bez víčka. Prý abych nemohl házet uzávěry po účinkujících. Zajímavé.

Celkově hodnotím akci nad očekávání kladně a jsem zvědav, s čím se Sonisphere vytasí příští rok. Rammstein, že by? Uvidíme.


Redakční eintopf #14.4 – speciál 2010 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2010:
1. Ihsahn – After
2. Iron Maiden – The Final Frontier
3. Blind Guardian – At the Edge of Time
4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
5. Dimmu Borgir – Abrahadabra

CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!

Neřadový počin roku:
Hypnos – Halfway to Hell

Koncert roku:
Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010

Zklamání roku:
černý rok metalu

Top5 2010:

1. Ihsahn – After
Skromný génius Ihsahn letos světu opět dokázal, kdo že to stojí za kultovním statutem blackové legendy Emperor. Jeho třetí sólové album je snad v každém ohledu dokonalé a jeho poslech je pro mne určitou formou mše. Ano, tak moc se mi “After” líbí…

2. Iron Maiden – The Final Frontier
Pánové umějí stárnout s grácií! Novinka sice zní úplně jinak než klasická alba z let osmdesátých, ale přesto (nebo snad právě proto) je svěží, nápaditá, progresivní a nebojím se říct epická. Přes to všechno je na první poslech poznat, že jde o Iron Maiden. Tleskám a uctivě se klaním!

3. Blind Guardian – At the Edge of Time
Po sérii “Nightfall in Middle-Earth”“A Night at the Opera”“A Twist in the Myth”, kde bylo každé album úplně jiné a ne každému to vyhovovalo, stvořili Blind Guardian desku, která kombinuje většinu předchozích směrů a ve výsledku je vyvážená, komplexní a mimořádně kvalitní. Bravo, bardi!

4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
Čtvrtá příčka patří Kamelot. O kvalitách alba jsem se trochu obšírněji rozepsal v recenzi, takže moje argumenty hledejte tam. Jen bych dodal, že kdybych Kamelot miloval stejně fanaticky jako Blind Guardian, asi by si odnesli o stupeň lepší umístění, takže výsledné pořadí berte trochu s nadhledem…

5. Dimmu Borgir – Abrahadabra
Teď se na mou hlavu asi snese déšť nepěkných výrazů, ale mně se “Abrahadabra” skutečně hodně líbí! Určitě by se našla alba, která by tento počin svými kvalitami dost možná i zesměšnila, ale moje rozhodnutí má na svědomí především fakt, jak moc je “Abrahadabra” zábavné a kvalitní album oproti svému jalovému předchůdci “In Sorte Diaboli”. Dimmu Borgir vsadili na razantní změnu a já jim to žeru i s navijákem. Amen.

CZ/SVK deska roku:

Dymytry – Neser!
I přes to, že jsem původně chtěl tento titul přidělit albu “IVO” od Morbivodovy Umbrtky, nakonec musím dát přednost mimoňům Dymytry. Jejich “Neser!” je totiž na české poměry skutečně nevídaně chytlavé a našlapané dílo. Jsem skutečně zvědavý, co se okolo bude okolo téhle party dít v budoucnu…

Hypnos - Halfway to Hell

Neřadový počin roku:

Hypnos – Halfway to Hell
Ano, letos vyšla DVD takovým veličinám jako Immortal a Behemoth a já nepochybuji o jejich kvalitách. Bohužel, neměl jsem možnost zhlédnout ani “The Seventh Date of Blashyrk”, ani “Evangelia Heretika”, tak musím při svém výběru zalovit v jiných vodách. Hypnos mě uchvátili na Brutal Assaultu, a tak jsem se rozhodl podívat se jejich hudbě na zoubek. K mému překvapení jsem objevil skutečně kvalitní materiál, který se může směle měřit s nejrůznějšími zahraničními kapelami. “Halfway to Hell” mě neskutečně namlsala na plnohodnotné album, které doufám přijde co nejdřív, a na můj osobní piedestal tak patří plným právem.

Koncert roku:

Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010
Ještě na začátku října bych zcela jednoznačně volil květnový koncert Аркона v Praze. Ovšem to, co předvedli na Flédě Blind Guardian, se mi z paměti nevymaže snad do smrti – dokonalost a nic než dokonalost! Má volba je tedy zřejmá…

Zklamání roku:

černý rok metalu
Tohle bude složitější, protože všechny desky, na které jsem se v uplynulém roce těšil, dopadly přinejhorším chvalitebně. Snad jediné album, které mi není moc po chuti, je novinka Cradle of Filth, i když lze jen sotva mluvit o zklamání, když vydání desky nepředcházelo žádné nadšené očekávání. Skutečně zklamaný jsem tak jen z vysokého počtu úmrtí na rock metalové scéně, stejně jako Earthworm…


Redakční eintopf #14.5 – speciál 2010 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2010:
1. Soilwork – The Panic Broadcast
2. Godsmack – The Oracle
3. Murderdolls – Women & Children Last
4. Eluveitie – Everything Remains as It Never Was
5. Sully Erna – Avalon

CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!

Neřadový počin roku:

Koncert roku:
Sepultura: Brutal Assault – Josefov, 12.8.2010

Zklamání roku:
Iron Maiden – The Final Frontier

Top5 2010:

1. Soilwork – The Panic Broadcast
Už několik měsíců předem jsem uvažoval, zda moje osobní top1 roku 2010 obsadí poslední album Soilwork nebo nejnovější placka Godsmack. Obě desky jsou dokonale vybalancované a perfektně se poslouchají a já se prostě nemůžu rozhodnout, která je lepší. Takže první i druhé místo jsou pro mě zcela zaměnitelné, ať si kdo chce co chce říká.

2. Godsmack – The Oracle
Viz výše.

3. Murderdolls – Women & Children Last
Ač nemám zkušenost s jejich prvním počinem, slyšel jsem na adresu Murderdolls pět jen samou chválu a rozhodl se zkusit alespoň ten nový výrobek z jejich glam metalové/horror punkové dílny. A rozhodně jsem nebyl zklamán – naopak, více než příjemně překvapen. Nová oblíbená kapela.

4. Eluveitie – Everything Remains as It Never Was
Myslete si, co chcete, ale tahle švýcarská banda pohanů prostě válí. A naživo možná ještě více nežli z cédéčka.

5. Sully Erna – Avalon
Zpěvák zmiňovaných Godsmack se vytáhl a nepřišel pouze s odfláknutou parodií sebe sama, nýbrž s plnohodnotnou deskou, která není ani trochu prvoplánová a… a vlastně jsem ani nečekal, že by mohla být tak návyková :)

CZ/SVK deska roku:

Dymytry – Neser!
Dlouhá léta jsme čekali na první řadové album pekelníků Dymytry a čas zapálit ohně pod kotli konečně nastal! Ta fošna má šťávu, hlavu a patu, výborné texty a na české poměry kvalitní zvuk. Co víc chtít?

Koncert roku:

Sepultura: Brutal Assault – Josefov, 12.8.2010
V létě jsem sám sobě vyvrátil někdejší mýtus, že brazilská Sepultura nemůže fungovat bez bratří Cavalerů. Opak je pravdou a já po celou dobu setu nepřestával kulit vočadla. Překvapení a nezapomenutelný zážitek.

Zklamání roku:

Iron Maiden – The Final Frontier
Od svých oblíbených heavy metalových dědečků jsem asi očekával něco o trochu lepšího, nebo si prostě nemůžu vzpomenout na nic, co by mě letos vyloženě rozesmutnilo.


Iron Maiden – The Final Frontier

Iron Maiden - The Final Frontier
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.8.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Satellite 15… The Final Frontier
02. El Dorado
03. Mother of Mercy
04. Coming Home
05. The Alchemist
06. Isle of Avalon
07. Starblind
08. The Talisman
09. The Man Who Would Be King
10. When the Wild Wind Blows

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na začátek bych možná měl upozornit, že tuto recenzi píše těžký ironmaidenofil. Když jsem s metalem před nějakými 12, 13 lety začínal, právě Iron Maiden se toho času stali mojí první zamilovanou kapelou – a jsou jí dodnes. Právě díky Iron Maiden jsem propadl zvuku elektrických kytar a dunící basy. A jak praví okřídlené moudro, stará láska nikdy nerezaví, což je i tento případ. I v současnosti považuji tyto britské titány za největší metalovou kapelu všech dob, ne-li největší kapelu všech dob napříč všemi žánry (o tom nehodlám debatovat, to je prostě a jednoduše fakt!). Uznávám, že se na jejich tvorbu snad ani kriticky dívat nedokážu, klidně mě zabijte, ale já jim sežral všechno, co kdy vydali. Bruce je sice bůh, ale já mám zcela upřímně rád i desky s Blazem Bayleym. Nechápu, co proti nim všichni mají. Zkráceně řečeno, jestli existuje genialita, jsou to Iron Maiden.

Toto však nemá být chvalozpěv bez špetky soudnosti (i když možná upřímně myšlený) na adresu skupiny. Takových už bylo napsáno dost a věřím, že ještě i dost bude. Ne, ne, dnes jsme se tu sešli za účelem recenze na jejich nejnovější počin „The Final Frontier“. A abyste viděli, že se opravdu nebude konat onen nekritický chvalozpěv, prozradím vám, že „The Final Frontier“ jsem s nějakou extrémní nedočkavostí nevyhlížel. Teď určitě velkou spoustu z vás napadne, jak je to možné potom, co jsem napsal výše… Hned to vysvětlím, ale musíme se na chvíli vrátit do roku 2006. Tehdy, jak si jistě všichni pamatují, vydali Iron Maiden desku „A Matter of Life and Death“, což je, co si budeme povídat, naprostý hudební klenot, který člověku bere dech i řeč. A už tehdy před čtyřmi lety jsem tak trochu tušil, že na tohle se bude opravdu jen velice těžko navazovat…

“I always though I was doing right
As of now I’m not feeling so sure
I’m at a place of where I give no grace
I’m a soldier of war”
(Mother of Mercy)

Když se však vydání „The Final Frontier“ přiblížilo už na dohled a na internet pomalu vpluly první ukázky „El Dorado“ a „The Final Frontier“, míra mého skepticismu (a tím teď nemyslím poslech Skepticism (smích)) jen narostla, neboť tyto ochutnávky nejenže nijak nenadchly, ale přímo zklamaly. A co bylo horší, stejně tak, čili jako zklamání, dopadl i poslech celé desky. A podobně dopadl i druhý, třetí nebo čtvrtý. Ony zmiňované „El Dorado“ a „The Final Frontier“ nejenže posloužily jako první ukázky, ale zároveň album rovněž otevírají. A právě to byl dost dobře možná ten důvod, proč jsem té nahrávce nemohl tak dlouho přijít na chuť. Když vás totiž nebaví první čtvrt hodina desky, ta celková „nezábavná“ nálada se přenese i na zbytek…

Pořád jsem si říkal, jestli se jen nejedná o špatný vtip, jestli nemám nějakou zmetek-verzi nebo jestli náhodou nemám nějaké nemocné uši. Cítil jsem sice, že skladby nesou typický rukopis Iron Maiden, který si kapela obezřetně piluje a brousí již celých 30 let od legendárního debutu „Iron Maiden“, ale přesto mi to celé znělo, jako kdyby ve studiu místo Harrise, Dickinsona, Murraye a dalších hráli a zpívali nějací jejich dvojníci, kteří jim jen chtějí poškodit renomé, avšak aby jim to všichni věřili, použili všechno pro Iron Maiden typické.

Jenže jak jsem se vám už obsáhle svěřil na začátku recenze, já jsem nenapravitelný fanoušek Iron Maiden, a pokud by pro vás nějaká kapela znamenala tolik, jako Iron Maiden znamenají pro mě, těžko byste jejich album po pár dnech zahodili s tím, že nezaujalo, ale poslouchali jej dál a dál, protože to „přece kurva nemůže být pravda“. Jistě vám ani nemusím říkat, že přesně to jsem já udělal s „The Final Frontier“, protože mi to když nic jiného prostě nedalo a já tomu musel přijít na kobylku. Zato vám mohu s klidným svědomím říct, že po této proceduře a po nějakých možná 15-20 posleších jsem „The Final Frontier“ opravdu na chuť přišel.

Těžko se to mně samému takhle s odstupem chápe, že jsem „The Final Frontier“ mohl ještě před časem vidět tak, jak jsem si vám dovolil vylíčit výše. Tam, kde jsem předtím slyšel jen nezáživnou variaci na Iron Maiden, teď slyším přesně takové Iron Maiden, jaké slyšet chci, čili v životní formě, která trvá nepřetržitě již 30 let.

Iron Maiden

Otvíráky „The Final Frontier“ a „El Dorado“, resp. „Satellite 15… The Final Frontier“ a „El Dorado“, neboť první a zároveň titulní skladbě předchází vesmírně laděné intro „Satellite 15“, jsme už proprali dost, ale oklikou, tak to shrňme, že právě úvod „The Final Frontier“ je tou nejméně záživnou částí desky, a pojďme dál. Třetí „Mother of Mercy“ byla jediná skladba, která mě opravdu zaujala už na první poslech. Je to dost možné, že to bude tím, že se nachází hned za onou dvojicí písniček, které mi původně přišly tolik nezáživné (s odstupem mi už problém nedělají, přesto se s tím, co následuje po nich, rovnat nemohou). „Mother of Mercy“ každopádně svou jakousi vypravěčskou strukturou navazuje na „A Matter of Life and Death“, což mému uchu velmi lahodí, neboť, jak už jsem prozradil výše, „A Matter of Life and Death“ u mě platí za přenádherný skvost. Také se mi tak trochu zdá, že až od téhle písně Bruce konečně opravdu zpívá na 100 % a prožívá text. Například oproti takové „El Dorado“, kde mi přijde, že nejede úplně na doraz.

Pokud jste si podobně jako já zamilovali dlouhé a epické opusy z „A Matter of Life and Death“ (neříkám ale, že se Iron Maiden nikdy do něčeho podobného v minulosti nepouštěli, jako malý příklad stačí vzpomenout třeba titulní song alba „Seventh Son of a Seventh Son“, to jen tak na vysvětlenou, aby mě někdo špatně nepochopil), naprosto si užijete „The Final Frontier“ v jeho druhé polovině. Zatímco prvních pět skladeb střídá více podob tvorby Iron Maiden, kde některé prezentují právě tu epičtější („Mother of Mercy“, „Coming Home“), jiné zas tu hitovější tvář („The Final Frontier“, „El Dorado“, „The Alchemist“), od šesté položky „Isle of Avalon“Iron Maiden jedou pouze ve znamení délemetrážních odyseí. Tady už snad ani nemá cenu jednotlivé kompozice jmenovat, protože kousky 6-10 jsou nádhera vedle nádhery. Ať už je to mystická „Isle of Avalon“, hvězdná „Starblind“ nebo závěrečná jedenáctiminutovka „When the Wild Wind Blows“. Všechny pojí kromě nadité stopáže také promyšlená struktura, poctivé budování atmosféry a postupná gradace, což z nich dělá posluchačsky velmi přitažlivé kousky.

Iron Maiden

Zatímco původně jsem chtěl hodnotit pětkou a zůstat zklamaný, nakonec mě Iron Maiden přesvědčili, že žádné šlápnutí vedle se nekoná, jen to chce věnovat „The Final Frontier“ čas, abyste tomu přišli na chuť. Jak můžete vidět níže, od prvního poslechu mé hodnocení narostlo o celé dva body, přičemž vůbec nevylučuji, že by se budoucnu nemohlo zvednout ještě o jeden. Ano, možná to bude mou zaujatostí, díky níž už si snad ani nedokážu připustit, že by Iron Maiden mohli vydat něco špatného, ale to nic nemění na tom, že se mi to naprosto upřímně líbí a nakonec jsem jako sklaní příznivec kapely s „The Final Frontier“ velmi spokojen. Ne, „A Matter of Life and Death“ sice překonáno není, ale ani to nic nemění na faktu, že tohle je povinná koupě. Up the Irons!

“Have you heard what they said on the news today?
Have you heard what is coming to us all?
That the world as we know it will be coming to an end
Have you heard, have you heard?”
(When the Wild Wind Blows)

Iron Maiden


Další názory:

Dlouho očekávané album je konečně tu. Z pomyslného souboje Iron Maiden vs. Accept bych vsadil celé svoje jmění na první jmenované. A neudělal bych dobře. Ze začátku se mi „The Final Frontier“ vůbec nezamlouvalo a přemýšlel jsem dokonce o hodnocení 4. Při dalších posleších už to ale přestává být tak „strašné“. Není to jako „Blood of the Nations“, které mě chytilo hned u prvního songu. Zas takový propadák to ale taky není, die-hard fanoušky Iron Maiden tato deska pošle do nebe. Nic proti této kapele nemám, hity jako „The Trooper“, „Run to the Hills“ nebo „2 Minutes to Midnight“ mě provázely celý můj první stupeň na základní škole. „The Final Frontier“ se svým tracklistem těchto kvalit bohužel nedosahuje, a tak se jedná jen o průměrný počin.
Seda