Archiv štítku: ISL

Island

Hræ – Þar sem skepnur reika

Hræ - Þar sem skepnur reika

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 2020
Label: Bile Noire / Goathorned Productions / Extraconscious Records

Tracklist:
01. Sköpunarverkið
02. Tungur og eiturský
03. Lofsöngur hinna rotnu
04. Drep
05. Hafið yfirþyrmandi
06. Hryllingurinn
07. Paradís

Hrací doba: 39:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

Za islandským projektem Hræ stojí činorodý muzikant Þórður Indriði Björnsson, jehož podpis najdeme i pod dalšími blackmetalovými seskupeními z této země. Až mám z toho trochu pocit, jako kdyby nedokázal pořádně zůstat u jedné věci a radši zakládal jednu novou kapelu za druhou.

Já osobně Þórðura poprvé zaznamenal díky formaci Endalok, s níž v roce 2016 vydal demosnímek „Englaryk“ a o rok později ípko „Úr draumheimi viðurstyggðar“. Obě nahrávky si pamatuju jako slušné věci, ale ne tak dobré, abych měl důvod se k nim zpětně vracet. Hræ také není jediný projekt, s nímž borec v roce 2020 debutoval, protože to samé se týká i Illkynja s albem „Sæti sálarinnar“. I to jsem v recenzi pochválil, nicméně ani tady nejde o záležitost, již bych nutně potřeboval poslouchat s odstupem. Dále určitě stojí za zmínku i Björnssonova účast na mezinárodní „superkapele“ Guðveiki, jejíž prozatím jediný titul „Vængför“ vyšel v prosinci 2018.

Docela humorná mi na tomhle tříštění tvorby do několika různých projektů přijde ta skutečnost, se jednotlivé formace mezi sebou zas až tak neliší. Určité nuance v náladách samozřejmě vypozorovat lze, ale nepřijde mi, že by šlo až o takový rozdíl, aby bylo nutné z toho pokaždé dělat novou kapelu. Spíš by mi to sedělo na jemný posun mezi alby jedné skupiny. No, autor evidentně smýšlí jinak. Mně každopádně přijde, že kdyby nahrávky Endalok, IllkynjaHræ vyšly pod hlavičkou jediného projektu, nikdo by se z toho neposral a nikomu by se to nezdálo divné.

Tohle jsem si plně uvědomil v momentě, kdy jsem začal přemýšlet, jakými slovy bych desku „Þar sem skepnur reika“ popsal, a zjistil jsem, že se nápadně podobají tomu, co jsem psal o „Sæti sálarinnar“. Jistě, můžete tvrdit, že jsem hovado, co neumí vymyslet nic jiného, ale problém tkví v tom, že i po pocitové stránce na mě oba počiny působí dost podobně. Jasně, i tohle byste mohli shodit argumentem o hovadu, ale i názor hovada je názor.

Samozřejmě, někdo může tvrdit, že Hræ zní oproti Illkynja mírně experimentálněji (což neznamená, že skutečně experimentálně), ale ve finále to žádný velký rozdíl neudělá. Prostě trochu zamotaný black metal pocukrovaný špetkou disonance, což občas pročísne nějaká jakoby sugestivní melodičtější linka, s níž by to mělo jakože gradovat.

Podání „Þar sem skepnur reika“ mi ovšem nepřijde nějak zásadně záživné. Jako poslouchá se úplně ok a neuráží, ale zároveň jsem tu ani nenašel nic, kvůli čemu bych si měl album zapamatovat. Možná to bude i tím, že jsem podobných nahrávek slyšel hromadu a docela jsem se jich přesytil, ale ty lepší mě pořád chytnout dokážou. Tady se to nejenže nepovedlo, ale některé konkrétní linky se mi ohrály tak moc, že kdybych „Þar sem skepnur reika“ hodlal poslouchat ještě déle, asi už by mě to urážet začalo. Viz třeba „Lofsöngur hinna rotnu“.

„Sæti sálarinnar“ na mě každopádně působilo lépe, přestože trpělo na podobnou neobjevnost. A když chceš něco jó dobrého v tomhle stylu, tak si samozřejmě radši pustíš něco jako „Kosmískur hryllingur“, že jo.

„Þar sem skepnur reika“ mě každopádně spíš zklamalo než potěšilo. Doufal jsem, že bych mohl slyšet další povedený přírůstek do rodinky islandských black metalů, ale nějak mě to minulo. Formálně to blbé není, ale nevidím důvod, proč bych to měl chtít poslouchat.


Vonlaus – Röð slæmra ákvarðana

Vonlaus - Röð slæmra ákvarðana

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2020
Label: Mystískaos

Hrací doba: 19:05

Odkazy:
bandcamp

Vonlaus je další z řady islandských blackmetalových kapel. Pravděpodobně už jen tohle prohlášení stačí k tomu, aby se zvýšil tep fandům místních formací. Je pravda, že hromada z těch islandských skupin je skutečně zajímavá a má v portfoliu dobrá alba, takže určitá očekávání jistě smysl dávají. Pojďme se podívat, zdali jsou v tomto případě adekvátní.

Vonlaus se poprvé prezentovali nepojmenovaným demosnímkem v roce 2018. Sice jej jsem neposlouchal, ale už ten vyšel na značce Mystískaos, což dejme tomu o něčem může svědčit. Nás dnes každopádně bude zajímat čerstvé EP „Röð slæmra ákvarðana“ vyšlé tamtéž.

V sestavě Vonlaus najdeme dva členy Above Aurora. To je sice původem polská skupina, ale aktuálně sídlí na Islandu, takže asi tak. Za zmínku pak určitě stojí ještě kytarista SS, jenž dále řve do mikrofonu v 0, o jejichž letošním počinu „Entity“ jsme si zde povídali nedávno.

Pro recenzi „Röð slæmra ákvarðana“ jsem zvolil krátký formát, takže nebudu dále plýtvat místem a řeknu rovnou svůj názor: nic extra to teda není. „Röð slæmra ákvarðana“ je fajnově zahraná věc a Vonlaus se tu bez problémů vyvarovali jakýchkoliv zásadních přešlapů, ale to automaticky neimplikuje skutečně dobrou záležitost.

Asi nejvíc mi vadí, že „Röð slæmra ákvarðana“ je v jádru taková pohodička. Sice se hraje black metal a objevují se i rychlejší tempa, ale jaksi to prostě nehrne a nijak to na posluchače nezatlačí. Pár formálně rozumných momentů se najde – mám na mysli vyvrcholení skladeb, kde se typicky nachází nějaký pokus o gradaci v podobě výraznějšího kytarového motivu, viz třeba „Gegn mér“ nebo „Af ólyfjan og drykkju“. Poměrně hezká melodie ale vyskočí i třeba v polovině „Týndur í Reykjavík“.

Ani na tyhle chvilky mě ale „Röð slæmra ákvarðana“ neurvalo, protože ani v jejich případě nemohu mluvit o zaujetí výraznějším než „zní to fajn“. Možná by pomohl trochu jiný zvuk, protože tohle na mě působí moc obyčejně. Což se vlastně dát říct i o samotném materiálu. Vonlaus jednoduše postrádají výraznější charisma, což z nich dělá jen profesionálně udělaný a řemeslně zvládnutý průměr. Možná, že příznivci Sinmara nebo druhé desky Misþyrming tímhle EP nepohrdnou, ale myslím, že ani oni by neměli očekávat zázraky.


0 – Entity

0 - Entity

Země: Island
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 25.8.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. None
02. Reduced Beyond the Point of Renewal
03. Grasping the Outer Hull of the Tangible
04. (em)Pathetic
05. Conjoin the Vacuous
06. An Idiosyncratic Mirage

Hrací doba: 42:17

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Doufám, že teď nebudu kecat, ale matně si vzpomínám, že tahle kapela bývala striktně známá jako . To není 0 (jakože nula), ale znak pro kolečko. Prostě krásně dohledatelný název. To si zvládnou kvalit pogooglit jen mistři, co jsou schopní na internetu do pěti minut najít i pedo porno a návod na sestavení jaderné pumy.

Možná i z tohoto důvodu debutové album „Null & Void“ nemělo nějaký zásadní ohlas. Alespoň tedy mně to tak přišlo. Anebo v tom hrála svoji roli i skutečnost, že deska ve skutečnosti není až tak zajímavá, jak se na první pohled může zdát. Skvělý obal, jeden song o 34 minutách a příslib pomalé tryzny vzbuzují očekávání, ale výsledek byl jenom ok, nic víc.

Za těch šest let se mnohé změnilo. Kapela již zjevně akceptuje názvy 0 případně Núll. Zatímco v době vydání „Null & Void“ na mě Islanďané působili jako docela zapadlá malá kapela, dnešní optikou se 0 mohou pochlubit nabušenou sestavou, z níž zvlhnou spoďáry všech fans islandského black metalu. Tahle ostrovní vlna černého kovu tehdy teprve nabírala na síle, dnes už se však nacházíme v bodě, kdy jména jako Misþyrming nebo Carpe noctem zarezonovala metalovou scénou. Právě z jejich řád se členové 0 rekrutují. Mimo jiné.

V sestavě 0 najdeme kytaristy Ö.S. (Naðra, Mannveira) a D.G. (Misþyrming, Naðra, Skáphe, Andavald, Martröð), bubeníka TMS (Misþyrming, Naðra, Carpe noctem) a zpěváka S.S. (Vonlaus). Jediným, kdo nehobluje nikde jinde, je baskytarista H.K.F.

Pod opětovně dobrým artworkem (i když ne tak dobrým jako na „Null & Void“) skrývá druhý dlouhohrající počin „Entity“ tentokrát šestici skladeb. Obrat v dramaturgii lze pokládat za další výraznou změnu, s níž aktuální počin oproti debutu vyrukoval. Bohužel, to nejdůležitější se směrem k lepšímu o moc neposunulo.

Což o to, „Null & Void“ bylo poměrně fajn. „Entity“ je vlastně taky poměrně fajn. Ale toť vše. Víte, s 0 mám jeden docela zásadní problém. Od téhle žánrové kombinace a podobné vizuální stránky, jimiž se Islanďané prezentují, bych od samotné hudby čekal větší hnus a důkladnější pohřeb. To se ovšem neděje. „Entity“ není žádná deprese, nýbrž jen ušmudlaná melancholie. Předkládaný materiál je přístupný a lehce stravitelný, místy dokonce i vyloženě zpěvný. A to se nepřekvapivě podepisuje i na tom, že se album docela rychle ohrává.

Jistě, můžete na mě zkoušet, že jde spíš o můj osobní problém než o problém 0, protože evidentně si představuji něco trochu jiného, než co skupina nabízí. Do určité míry máte i pravdu, ale… recenzi píšu já a prezentuji v ní jen a pouze svůj názor. A ten zní prostě takhle. Představoval bych si odpornější a misantropičtější náladu, čekal bych, že se mě „Entity“ bude snažit urvat na ortodoxní pochmurnost a neprostupnou šeď. Namísto toho dostávám jenom pohodovku.

Jasně, neříkám, že by „Entity“ mělo být něčím vyloženě špatným. Některé melodie jsou v pohodě a lze ocenit, že 0 hrají pokorně a obejdou se bez kýče. Poslech mě tedy neobtěžoval a několikrát se to dalo otočit bez problémů. Vzato kolem a kolem se mi však „Entity“ osvědčilo primárně jako nerozptylující kulisa, nikoliv jako hudba, s jejímž poslechem bych měl cíleně trávit čas. Vracet se zpětně pak nemá smysl.


Illkynja – Sæti sálarinnar

Illkynja - Saeti salarinnar

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: léto 2020
Label: Goathorned Productions / Narbentage Produktionen

Tracklist:
01. Ég er ljósið, eldurinn og upphafið
02. Holdið
03. Allt er glatað
04. Dauðaþögn
05. Sjálfseyðing
06. Sæti sálarinnar
07. Guðhaus
08. Pest
09. Dýrð í harmleik

Hrací doba: 41:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goathorned Productions

Myslím si, že pořádná recenze by měla začít nějakou kvalitní omáčkou, skrze niž se čtenář a vlastně i pisatel mohou náležitě naladit na to stěžejní, co bude posléze následovat, tedy popis vlastní recenzované desky. U začínajících nebo málo známých skupin se například hodí danou formaci trochu představit. Už zavedených jmen třeba není od věci probrat, co se v táboře kapely událo od posledního alba. Kdo si věří, může vytáhnout nějaké obecnější zamyšlení, které se skupinou a/nebo deskou nějakým, byť třeba vzdáleným způsobem souvisí.

Možností se tedy zdánlivě nabízí hodně, a přesto se najdou případy, kdy se dostávám do úzkých a nemůžu přijít na to, jakým způsobem bych měl recenzi začít. Illkynja k takovým patří. Vzhledem k tomu, že „Sæti sálarinnar“ je prvním řadovým albem a vlastně i první nahrávkou kapely vůbec, zdá se, že představení Illkynja by mělo být sázkou na jistotu.

Co ale představovat, když tu toho k představování moc není? Že se jedná o debut, to už jsem řekl. Bližší info o sestavě nebo podobné věci – nejsou k mání. Můžu říct leda tak to, že na fotce v přiložených materiálech se nachází jen jeden ksicht, takže možná jde o jednočlenný projekt? Kdo ví. Vytahovat tu kecy o islandském black metalu obecně a jeho nedávné popularitě? Klišé! Mohl bych ještě vyndat nějaké kvalitní humory na obal s okem namísto hlavy u trojnásobné ženské (má šest koz namísto dvou, chápeš?), ale slepí asi nejste, takže to vidíte sami. A jestli slepí jste, tak pravděpodobně nečtete ani tohle.

Každopádně, tři povinné odstavce úplně o hovně už jsem vypotil, takže se konečně můžeme přesunout k „Sæti sálarinnar“. Těch islandských debutů se v letošním roce objevilo hned několik a konkrétně tenhle se podle mě vyvedl výrazně víc než třeba nemastné neslané „Seven Oracles“ od Nexion, přestože ani Illkynja nepřicház(ej?)í s žádnou originální a doposud neslyšenou vizí black metalu.

Životnosti a lákavosti „Sæti sálarinnar“ nicméně pomáhá skutečnost, že se nejedná o přímočarou a jednoduše vstřebatelnou desku. V důsledku toho jsem měl chuť se k prvotině Illkynja vracet a zkoumat její útroby podrobněji. Album nabízí black metal líznutý metalovou avantgardou, byť se dá samozřejmě dlouho polemizovat o tom, nakolik se dnes dá lámané disonantní riffování považovat za avantgardní tendence, když tenhle model představilo už takové množství kapel. Pokud vám tohle označení přijde kvůli právě nastíněné situaci paradoxní, klidně berte heslo avantgardní jen jako formální označení toho, že se tu nehobluje primitivně a od podlahy.

Beztak se nejedná o nic natolik zásadního, aby „Sæti sálarinnar“ sneslo nálepku avantgardního black metalu. Na to se toho myslím předvést víc než nějaké krkolomné kytarové obraty a netriviální struktury skladeb. Což ale neznamená, že „Sæti sálarinnar“ není dobrou nahrávkou! Ze skladatelského hlediska je na tom počin po mém soudu dobře. Album se podařilo udělat dost zamotaně a zároveň chytře na to, aby mi dávalo smysl se k němu vracet opakovaně, protože jsem měl pocit, že mi má pořád co dát, a přitom mě tyhle časté návraty pořád bavily.

Illkynja

Možná mi jen trochu schází nějaké výrazné dech beroucí momenty, takové třešničky na dortu, skrze něž by „Sæti sálarinnar“ jednoznačně deklarovalo, že patří do vyšší ligy. Dobré chvíle se najdou a vlastně se jich tu nachází docela uspokojivé množství – třeba titulní věc nebo „Guðhaus“ grády mají. Skvostné chvíle nikoliv. Na druhou stranu si ale „Sæti sálarinnar“ tím pádem drží vesměs konstantní laťku a nic z celku zbytečně nevystupuje. Občas mě mrzí, když jedna nebo dvě stopy výrazně převyšují zbytek, jehož kvalita kvůli tomu uvadá. Vyrovnanost je svým způsobem taky fajn.

„Sæti sálarinnar“ se mi každopádně líbí – s tímhle prohlášením nemusím nijak váhat, protože to vidím dost jasně. Určitě se podle mě jedná o nahrávku nadprůměrné úrovně a za slyšení to stojí.


Almyrkvi / The Ruins of Beverast – split

Almyrkvi / The Ruins of Beverast - split

Země: Island / Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Almyrkvi
01. Asomatous Grove
02. Managarmr

II. The Ruins of Beverast
03. The Grand Nebula Pulse
04. Hunters

Hrací doba: 42:27

Odkazy Almyrkvi:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.

Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.

Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.

Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.

Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.

<

Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.

Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se MeilenwaldThe Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.


Nexion – Seven Oracles

Nexion - Seven Oracles

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2020
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Seven Oracles
02. Revelation of Unbeing
03. Divine Wind and Holocaust Clouds
04. Sanctum Amentiae
05. Utterances of Broken Throats
06. The Spirit of Black Breath
07. The Last Messiah

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

Může to znít jako předsudek nebo snad dokonce podpásovka, když to prohlásím hned takhle zkraje recenze, ale řekl bych, že islandští Nexion na první dobrou působí trochu jako produkt jednoho proudu black metalu. Prakticky všechno v jejich případě při pohledu zdálky působí jako něco, co už tu bylo dávno před nimi. Sledujte se mnou:

Začněme u fotek kapely. Na nich se zvedají lebky nad hlavu v ukrutně procítěných rituálních pózách o sto šest. Viděli jsme už nesčetněkrát. Na obálce debutové desky „Seven Oracles“ nesmí chybět hromada symboliky a lemování ústředního kruhového motivu makabrózními morovými kostlivci také nepřekvapí nikoho, kdo alespoň letem slyšel o existenci Marduk, o nějakých méně nápadných formacích čerpajících inspiraci z téže estetiky ani nemluvě. A co takhle okultní texty? Jasně, brácho, ty tam jsou samozřejmě taky…

Byl bych rád, kdybych mohl prohlásit, že i navzdory neoriginalitě a absenci vlastní svébytné tvůrčí vize to pořád stojí za to a že Nexion své nedostatky dohánějí vervou / atmosférou / alespoň nějakým zajímavým elementem. Bohužel se tak ale neděje.

Což o to, Islanďané (s jedním Američanem za mikrofonem) mají řemeslo zmáknuté dobře, tudíž z technického hlediska se toho muzice nedá moc vyčítat. Vzory si tu také někdo nastudoval zodpovědně, takže „Seven Oracles“ nabízí vesměs všechno, co byste od podobně laděného black metalu mohli chtít a očekávat. Snaha navodit dojem hloubky, důraz na atmosféru, trocha disonance – nic tam nechybí a Nexion všechno servírují s jistotou a bez zaváhání.

Nicméně právě v téhle zdánlivé „dokonalosti“ možná tkví jeden ze zásadních problémů, jejž se „Seven Oracles“ mám. Z formálního hlediska toho samozřejmě nejde Nexion moc vyčítat, ale pocitově mi to celé přijde prostě moc předvídatelné, bez ksichtu, žádná osobitost, překvapující prvek, zkrátka nic, kvůli čemu byste si měli „Seven Oracles“ zapamatovat v záplavě dalších podobně znějících desek, jichž za ty roky vyšly už hromady.

Co pak na tom, že Islanďané mají všechny ingredience posichrované a servírují je v přesně odměřených dávkách, když vnitřně to působí tak prázdně a obyčejně. Samozřejmě se najdou riffy a pasáže, které jsou přinejmenším papírově dobré, například v „Divine Wind and Holocaust Clouds“. Třeba melodie v „Utterances of Broken Throats“ nebo „rituální“ bubnování v „The Spirit of Black Breath“ Nexion rovněž zvládli bez zaváhání. Osobně mě to však nechává v klidu a prakticky nijak to na mě nepůsobí. Mdlému dojmu ostatně nenapomáhá ani zvuk alba, jenž se mi zdá podobně jako jeho vlastní obsah příliš prostý, fádní a všední, i když zdánlivě na něm není nic špatně.

Nexion

Když takovou dobu hovořím o neoriginalitě a inspiraci odjinud, asi byste rádi slyšeli nějaké přirovnání. Výrazné podobnosti lze nalézt třeba s krajany Sinmara nebo deskou „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, k čemuž Nexion přidávají také vlivy skupin à la Mephorash, Schammasch, pozdější Blaze of Perdition, pozdější Inferno v light verzi, Selbst a tak dále. Jistě si dokážete domyslet další podobná jména.

Nemyslím si, že bych „Seven Oracles“ nedal dost prostoru, aby mohlo vykvést. Naopak si spíš říkám, že jsem prvotině Nexion věnoval víc času, než by si nahrávka takové úrovně asi zasloužila. Tím spíš si ale mohu být jistý svým názorem, že se v „Seven Oracles“ nic zvláštního neukrývá. Možná albu dávám víc hejtu, než by bylo nezbytně nutné, protože nejde o nic vyloženě špatného nebo zoufalého. Islanďané mají +/- důstojnou úroveň kvality ohlídanou a jejich počínání rozhodně neurazí. Ale na cokoliv lepšího mi to přijde přespříliš obyčejné a nezajímavé.


Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Wormlust / Skáphe - Kosmískur hryllingur

Země: Island / USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2019
Label: Mystískaos

Tracklist:
01. Þeógónía
02. Vaxvængir vonar

Hrací doba: 36:26

Odkazy Wormlust:
bandcamp

Odkazy Skáphe:
facebook / bandcamp

Myslím si, že Wormlust patří k čelním představitelům té v posledních letech tolik populární vlny black metalu z Islandu. Dokonce bych i řekl, že první a doposud jediná deska „The Feral Wisdom“ dodnes patří k tomu nejzajímavějšímu a také nejlepšímu, co zde v black metalu vyšlo.

Tím spíš je škoda, že se posléze H.V Lyngdal, lídr Wormlust na poměrně dlouhou dobu odmlčel. Respektive abychom byli přesní – odmlčel Wormlust. „The Feral Wisdom“ má v letošním roce už šest let na krku a v mezičase kapela nevydala žádné nové nahrávky. Sám H.V Lyngdal se nicméně úplně neflákal a byl aktivní v dalších projektech a kapelách. Udělal dvě ípka s Ljáin, natočil dvě alba s ambientní bokovkou Afsprengi Satans, podílel se na nahrávkách mezinárodních „all-star“ seskupení jako Martröð, Guðveiki nebo Obscuring Veil, nařval poslední desku španělských Negativa… jednoduše toho nebylo vůbec málo. A na Wormlust v téhle záplavě vedlejších aktivit jednoduše nebyl prostor.

Vydání nového materiálu po šesti letech tedy dost potěšilo, a to i v případě jako „Kosmískur hryllingur“, kdy se nejedná čistě o nahrávku Wormlust, nýbrž o kolaboraci. Naštěstí ani Skáphe nejsou bez zajímavosti, a kdo tuhle mini scénu sleduje, jistě o jejich existenci slyšel a ví, že také jejich počiny jsou hodně dobré.

Spojení Wormlust a Skáphe na společném nosiči samozřejmě dává velký smysl, protože propojení mezi oběma skupinami tu je značné. Jednu polovinu Skáphe tvoří Dagur Gíslason, tedy člen dalších prominentních islandských formací jako Misþyrming či Naðra, a tu druhou Američan Alexander Poole, jenž působí v Chaos Moon a Krieg. Všichni tři se pak potkali v již jmenovaném uskupení Martröð a LyngdalPoolem ještě v Guðveiki. Příslušnost WormlustSkáphe ke značce Mystískaos snad ani není nutné zmiňovat, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že za Mystískaos nestojí nikdo jiný než právě Lyngdal a Poole. Skoro by se tedy chtělo říct, že společná nahrávka Wormlust a Skáphe byla prakticky nevyhnutelná a bylo jen otázkou času, kdy na ni konečně dojde.

„Kosmískur hryllingur“ naštěstí splňuje vysoká očekávání a ani jedné ze zúčastněných skupin nedělá ostudu. Zvukově a pocitově se mi společná kolaborace zdá blíže k Wormlust než ke Skáphe, což je pro mě vlastně hodně oukej (důvody snad naznačuje výše probírané), ale pořád se jedná o materiál hozený o kousek jinam než libovolná ze tří řadovek Wormlust a Skáphe.

Wormlust Skaphe - Kosmiskur hryllingur

Předně je tedy nutné říct, že „Kosmískur hryllingur“ není vůbec jednoduchý materiál. Dvě skladby dlouhé patnáct a dvacet minut neslibují už od prvního pohledu pohodové poslouchání a první ochutnávky takový dojem jen potvrdí. Nahrávka je poměrně spletitá a na první poslechy není jednoduché ji uchopit, ale se zvyšujícím se počtem pokusů jsem „Kosmískur hryllingur“ přišel dost na chuť. Schopnost růst jistě patří k velkým přednostem desky.

Neřekl bych, že se jedná o počin, jenž by s nějakou samozřejmostí dávkoval výrazné nebo snad dokonce velkolepé momenty. I to zčásti ztěžuje náslech, protože počet jednoznačně záchytných bodů se docela blíží k nule. „Kosmískur hryllingur“ patří k těm nahrávkám, jejichž síla tkví v komplexním pojetí, kde je celek důležitější než dílčí momenty. Ne snad, že by se tu nenacházely výborné nápady. Jsou tu, ale spíš schované pro trpělivější posluchače, nepotřebují na sebe poutat zbytečně moc pozornosti. Celkově nicméně „Kosmískur hryllingur“ nabízí hodně a vývoj obou skladeb je dost vzrušující na to, aby si dokázaly uchovat posluchačovu pozornost. Atmosféra díla se rovněž řadí k těm vydařenějším.

„Kosmískur hryllingur“ mě tedy nakonec hodně potěšilo. Zprvu se mi ten materiál tvářil trochu nevýrazně, ale ukázalo se, že jen potřebuje trochu času, aby si sedl a vyjevil svoje kvality. Velká spokojenost a jsem si prakticky jistý, že s tímhle albem jsem ještě neskončil. Občas si říkám, že těch islandských black metalů už je moc a že se mi jejich všeobecná adorace moc nezamlouvá, ale nahrávky jako „Kosmískur hryllingur“ prostě jsou kurevsky dobré a nemůžu se tvářit, že bych snad tohle nechtěl poslouchat. Za mě tedy určitě palec nahoru.


Andavald – Undir skyggðarhaldi

Andavald - Undir skyggdarhaldi

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2019
Label: Mystískaos

Tracklist:
01. Forspil
02. Afvegaleiðsla
03. Hugklofnun
04. Undir skyggðarhaldi
05. Eftirspil

Hrací doba: 36:25

Odkazy:
web / bandcamp / instagram

Islandský black metal zažil v posledních letech obrovský vzestup – to snad není třeba připomínat, protože již o tom byly popsány stohy papíru, a to jak skutečného, tak toho imaginárního složeného z pixelů. Nebojte, nebudeme to nyní opakovat znova, spíš to berte jen jako takový pohodlně líný úvod k tomu, abychom si zde mohli představit další kapelu ze země ohně a ledu – Andavald.

Jak už tak v případě islandského black metalu často bývá, i u Andavald lze dohledat personální propojení s dalšími podobně laděnými formacemi. V tomto případě zejména s Mannveira, ale mezi bývalými členy najdeme také borce z Naðra a . Nijak nepřekvapí ani vydání u Mystískaos, za nimiž mimo jiné stojí H.V. LyngdalWormlust. Ty návaznosti tu tedy jsou, ale debutová deska „Undir skyggðarhaldi“ zní trochu jinak než jmenovaná seskupení.

Přijít na hlavní poznávací znamení „Undir skyggðarhaldi“ není nijak zvlášť těžké. Hned na první poslech překvapí, že nahrávka je na poměry islandského black metalu nezvykle pomalá. Andavald hrají vesměs po celou dobu trvání alba velmi rozvážně a nikam nespěchají. Hovořit ovšem o vlivech doom metalu by bylo poněkud zkratkovité, poněvadž doommetalový feeling se tu prakticky nenachází a s doomem má „Undir skyggðarhaldi“ spojitost leda takovou, že hraje pomaleji.

Zrychlení se objevuje jen zřídka, vesměs pouze ve čtvrté titulní písni, která je také tou nejdelší a co do struktury nejvariabilnější. Nicméně i v ní se najdou pomalejší pasáže a nechybí tu ani výrazné a hodně povedené kytarové melodie. Ne náhodou pro mě „Undir skyggðarhaldi“ platí za vrcholnou kompozici celé nahrávky.

Předešlé dva songy „Afvegaleiðsla“ a „Hugklofnun“ už onen důraz na pomalejší tempo berou ortodoxně. I díky tomu působí tahle dvojice na první poslech poněkud jednotvárně, což vynikne o to víc, že dohromady ty písničky trvají bezmála dvacet minut. Při pozornějším poslechu však přijdete na to, že nějaké malé kličky tam jsou, ani nemluvě o tom, že před nudou to zachraňuje příjemně zádumčivá atmosféra. To sice nic nemění na tom, že by ty skladby nebyly laděné dost podobně, což někomu může vadit, ale pro mě to nakonec překážka není, jelikož monotónní muziku mám dost rád.

První a poslední stopu „Forspil“ a „Eftirspil“ nemá smysl nějak hlouběji rozebírat, protože se jedná pouze o atmosférickou předehru respektive dohru (a to doslovně, jak jsem posléze zjistil pomocí překladače od Googlu). Můžu sice zmínit, že k celkové náladě „Undir skyggðarhaldi“ se podle mě docela hodí, ale možná ještě o něco radši pochválím skvěle provedený fialový obal, o nějž se postaral Karmazid (dále třeba Blaze of Perdition, Häxenzijrkell nebo Wederganger).

„Undir skyggðarhaldi“ není vyložená šleha v tom smyslu, že by mě to snad nějak posadilo na prdel a nedokázal jsem se od toho odtrhnout. Takhle žhavé to určitě není. Jedná se ovšem o nahrávku, jíž se nedá upřít jisté charisma a schopnost posluchače na chvíli vtáhnout do svého světa, věnuje-li tomu dostatek pozornosti. Zpočátku se totiž „Undir skyggðarhaldi“ poněkud nevýrazně, ale jistá usedlost a umírněnost, díky nimž jsou skutečné kvality desky na letmý poslech trochu skryté, mi jsou nakonec docela sympatické. Což může odradit netrpělivé kolemjdoucí, ale to už nelze považovat za chybu Andavald. Za mě osobně povedená záležitost, ale rozhodně ne útok na vysoké příčky v ročním sumírování.


Sinmara – Hvísl stjarnanna

Sinmara - Hvísl stjarnanna

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Apparitions
02. Mephitic Haze
03. The Arteries of Withered Earth
04. Crimson Stars
05. Úr kaleik martraða
06. Hvísl stjarnanna

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není pochyb o tom, že je „icelandic black metal“ v rámci extrémní hudby už kapitolou samou o sobě. Za kultivaci dusivého, podvratného a místy až halucinogenního zvuku vděčíme řadě kapel, mezi které patří právě Sinmara. I jejich debut „Aphotic Womb“ vytyčil prvky subžánru, které už dávno přesahují hranice ostrovního státu.

„Aphtoic Womb“ není zrovna oddychovým albem. Vyžaduje – zejména od těch, kteří se s islandským black metalem seznamují – čas a koncentraci. O to víc ale odměňuje. Jde o dynamický poslech, který se přelévá z koherentního hnusu do nahořklých, avšak epických momentů bez toho, aniž by postrádal integritu.  Deska staví na základech black metalu druhé vlny. Díky neortodoxním hudebním kličkám však tradiční sound posouvá do nových sfér, v nichž se pojí nepříjemnost a úchvatnost dnes už dobře známým islandským způsobem; nespoléhá se na tremolo a unylé sypačky, nýbrž na temnou a nepatetickou velkolepost.

„Hvísl stjarnanna“ nabízí podobné prvky. Razí si nicméně odlišnou cestu. Zatímco „Aphotic Womb“ tahá posluchače po hudební sinusoidě, novinka výkyvy obměňuje za lineárnější a utlumenější přístup. K tomu přispívá zejména produkce, která byla nastíněna už na předešlém EP „Within the Weaves of Infinity“. Zvuk je mlhavější, jako by se vše odehrávalo za závojem. „Hvísl stjarnanna“ proto působí „ambientnějším“ dojmem. Místo pochmurné údernosti se zde sází na temnou, éterickou až ezoterickou atmosféru.

To ale není jediná změna, která se od debutu udala. „Hvísl stjarnanna“ sází více na melodičnost. Právě melodické pasáže upoutávají pozornost nejvíce, jelikož oživují jinak jednolitý zvuk desky. Jde třeba o finále „Mephitic Haze“, kde se dočkáme spádu do středně rychlé, progově znějící pasáže. Podobně působí i zlom uprostřed „Crimson Stars“, který song vrhá do nezvykle upbeatového tempa.

Momentů, které se posluchači zaryjí, je ale jinak na „Hvísl stjarnanna“ poměrně málo. Sinmara se přitom nedá upřít, že stále umí tvořit dynamickou a monumentální hudbu. Příkladem mohou být majestátní intra v „The Arteries of Withered Earth“ a „Úr kaleik martraða“. Ani ty ale nedosahují zakalené grandiozity, kterou nastolily skladby z debutu (z něj můžeme vypíchnout třeba úvodní „Katabasis“ nebo finální „Mountains of Quivering Bones“). To je dáno zmíněnou produkcí, skrze kterou i údernější momenty nejsou schopny prorazit.

„Hvísl stjarnanna“ je z formálního hlediska solidní, velmi konzistentní deska, na které se těžko hledají větší prohřešky. Stejně těžko každopádně hledám památnější momenty. A přesto věřím, že tady jsou. Bohužel je dusí až příliš vágní zvuk, a tak celý materiál po většinu času zní jako přiškrcený ambient bez vyvrcholení.


Misþyrming – Algleymi

Misthyrming - Algleymi

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Orgia
02. Með svipur á lofti
03. Ísland steingelda krummaskuð
04. Hælið
05. Og er haustið líður undir lok
06. Allt sem eitt sinn blómstraði
07. Alsæla
08. Algleymi

Hrací doba: 46:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ne mnoho blackmetalových kapel současnosti se může pyšnit absolutně unikátním zvukem. Éterem prolétávají deriváty a kultivary, které jsou sice často kvalitní, ale nic signifikantního je z jednolité masy nevyzdvihává.

Misþyrming, po boku několika ostatních islandských kapel, se z této skupiny jasně vymaňují. Debut „Söngvar elds og óreiðu“ je toho jasným důkazem. Deska, která od začátku do konce zní, jako by byla nahrána v zatuchlé ledovcové jeskyni, paradoxně nenechala téměř nikoho, kdo hoví extrémní muzice, chladným.

Není divu. „Söngvar elds og óreiðu“ bere inherentní norský chlad, protahuje ho pro Island známým neortodoxním hudebnictvím a navrch mu ještě záměrně ubírá pár stupňů. Má to snad téměř všechno – chytře kontrolovaný chaos, střídmě dávkované a dostatečně zatrpklé melodické party, a dokonce i ambientní intermezza, která nepůsobí jako vata. Jeden by řekl, že by Misþyrming neměli dělat pičoviny a na další desce pokračovat v nastoleném, precizně vybroušeném zvuku.

O to více je „Algleymi“ překvapující. Už první vteřiny dávají najevo, že se (minimálně produkčně) na šlépěje „Söngvar elds og óreiðu“ přímo nenavazuje. Zvuk je čistý, čitelný a místy obohacený o nějaký ten synťák. I přesto však člověk nepotřebuje mnoho času k tomu, aby zjistil, že je opravdu v kontaktu s Misþyrming. Úvodní „Orgia“ totiž začíná podobně bezlítostně jako „Söngur heiftar“ z debutu a dává najevo, že všechny pro kapelu zásadní aspekty jsou na místě. Mám na mysli zejména frenetickou vervu, hráčskou agresivitu a v neposlední řadě těžkou profesionalitu.

Jak tedy „Algleymi“ navazuje na aspekty debutu? Stále se na nás valí nelítostná zvuková smršť a skvěle napsané riffy stále protínají atmosférické plochy. Se zmíněnými prvky se zde však zachází ještě více sofistikovaněji a podvratněji. Misþyrming se nebojí přecházet z agresivních nálad do pasáží, které znějí epicky a někdy skoro až „hezky“. Důkazem může být například přelom prostředek druhé „Með svipur á lofti“, kde se track abruptně překlopí z typické islandské agrese do líbivého upbeatového tempa. I tyto party dávají smysl – zejména s ohledem na lyrickou linku desky, která se motá okolo konceptu extáze a zapomnění.

Další vítanou změnou je rozšíření rytmického spektra. Různorodost „Algleymi“ se profiluje zejména pomocí třech po sobě jdoucích skladeb uprostřed desky. „Ísland, steingelda krummaskuð“, která snad každého snadno namotá už napoprvé, si to kupředu drtí středním, typicky finským tempem. Houpavá mezihra „Hælið“ představí kapelu v tradičnějším, až skoro pohanském muzikálním pojetí. Následující „Og er haustið líður undir lok“ je poté vystavěna na rockově znějící lince. Všechny skladby přitom osobitě fungují, ženou nahrávku kupředu, a i navzdory upozadění blast beatů dokáží desku komunikovat v rámci představeného hudebního kontextu.

Misþyrming

Ke konci desky se Misþyrming opět vracejí do sfér, které známe z předešlé desky. Smršť bicích dokresluje hučivý zvuk kytar, z nichž vyvěrají vysoce posazené vyhrávky. Na finální, podle desky pojmenované desky „Algleymi“ dokonce nastoupí pasáž, která zní jako záměrný odkaz na předposlední skladbu z debutu. V závěru proto novinka zní, jako by si Misþyrming svůj zvukový odklon uvědomovali, a proto se snaží svůj zajetý hudební charakter připomínat integrací předešle odzkoušených hráčských aspektů. A že se jim to kurva daří.

I přestože je „Algleymi“ kvalitní deska, nebyl bych moc překvapen, kdybych viděl hodně příznivců předešlé tvorby, kteří se do ní nebudou moci jen tak dostat. Každému bych však určitě doporučil, aby se o pořádný ponor alespoň pokusil. Přijde mi, že zkušenost poslechů obou desek do jisté míry reflektují jejich covery. Zatímco na „Söngvar elds og óreiðu“ čumíme do útrob jeskyně, „Algleymi“ nabízí pohled ven. Vše je lidštější, více to dýchá a má to ostřejší kontury. V závěru to o ale moc hezčí není. A přesně proto to funguje.