Archiv štítku: ISL

Island

Misþyrming – Algleymi

Misthyrming - Algleymi

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Orgia
02. Með svipur á lofti
03. Ísland steingelda krummaskuð
04. Hælið
05. Og er haustið líður undir lok
06. Allt sem eitt sinn blómstraði
07. Alsæla
08. Algleymi

Hrací doba: 46:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ne mnoho blackmetalových kapel současnosti se může pyšnit absolutně unikátním zvukem. Éterem prolétávají deriváty a kultivary, které jsou sice často kvalitní, ale nic signifikantního je z jednolité masy nevyzdvihává.

Misþyrming, po boku několika ostatních islandských kapel, se z této skupiny jasně vymaňují. Debut „Söngvar elds og óreiðu“ je toho jasným důkazem. Deska, která od začátku do konce zní, jako by byla nahrána v zatuchlé ledovcové jeskyni, paradoxně nenechala téměř nikoho, kdo hoví extrémní muzice, chladným.

Není divu. „Söngvar elds og óreiðu“ bere inherentní norský chlad, protahuje ho pro Island známým neortodoxním hudebnictvím a navrch mu ještě záměrně ubírá pár stupňů. Má to snad téměř všechno – chytře kontrolovaný chaos, střídmě dávkované a dostatečně zatrpklé melodické party, a dokonce i ambientní intermezza, která nepůsobí jako vata. Jeden by řekl, že by Misþyrming neměli dělat pičoviny a na další desce pokračovat v nastoleném, precizně vybroušeném zvuku.

O to více je „Algleymi“ překvapující. Už první vteřiny dávají najevo, že se (minimálně produkčně) na šlépěje „Söngvar elds og óreiðu“ přímo nenavazuje. Zvuk je čistý, čitelný a místy obohacený o nějaký ten synťák. I přesto však člověk nepotřebuje mnoho času k tomu, aby zjistil, že je opravdu v kontaktu s Misþyrming. Úvodní „Orgia“ totiž začíná podobně bezlítostně jako „Söngur heiftar“ z debutu a dává najevo, že všechny pro kapelu zásadní aspekty jsou na místě. Mám na mysli zejména frenetickou vervu, hráčskou agresivitu a v neposlední řadě těžkou profesionalitu.

Jak tedy „Algleymi“ navazuje na aspekty debutu? Stále se na nás valí nelítostná zvuková smršť a skvěle napsané riffy stále protínají atmosférické plochy. Se zmíněnými prvky se zde však zachází ještě více sofistikovaněji a podvratněji. Misþyrming se nebojí přecházet z agresivních nálad do pasáží, které znějí epicky a někdy skoro až „hezky“. Důkazem může být například přelom prostředek druhé „Með svipur á lofti“, kde se track abruptně překlopí z typické islandské agrese do líbivého upbeatového tempa. I tyto party dávají smysl – zejména s ohledem na lyrickou linku desky, která se motá okolo konceptu extáze a zapomnění.

Další vítanou změnou je rozšíření rytmického spektra. Různorodost „Algleymi“ se profiluje zejména pomocí třech po sobě jdoucích skladeb uprostřed desky. „Ísland, steingelda krummaskuð“, která snad každého snadno namotá už napoprvé, si to kupředu drtí středním, typicky finským tempem. Houpavá mezihra „Hælið“ představí kapelu v tradičnějším, až skoro pohanském muzikálním pojetí. Následující „Og er haustið líður undir lok“ je poté vystavěna na rockově znějící lince. Všechny skladby přitom osobitě fungují, ženou nahrávku kupředu, a i navzdory upozadění blast beatů dokáží desku komunikovat v rámci představeného hudebního kontextu.

Misþyrming

Ke konci desky se Misþyrming opět vracejí do sfér, které známe z předešlé desky. Smršť bicích dokresluje hučivý zvuk kytar, z nichž vyvěrají vysoce posazené vyhrávky. Na finální, podle desky pojmenované desky „Algleymi“ dokonce nastoupí pasáž, která zní jako záměrný odkaz na předposlední skladbu z debutu. V závěru proto novinka zní, jako by si Misþyrming svůj zvukový odklon uvědomovali, a proto se snaží svůj zajetý hudební charakter připomínat integrací předešle odzkoušených hráčských aspektů. A že se jim to kurva daří.

I přestože je „Algleymi“ kvalitní deska, nebyl bych moc překvapen, kdybych viděl hodně příznivců předešlé tvorby, kteří se do ní nebudou moci jen tak dostat. Každému bych však určitě doporučil, aby se o pořádný ponor alespoň pokusil. Přijde mi, že zkušenost poslechů obou desek do jisté míry reflektují jejich covery. Zatímco na „Söngvar elds og óreiðu“ čumíme do útrob jeskyně, „Algleymi“ nabízí pohled ven. Vše je lidštější, více to dýchá a má to ostřejší kontury. V závěru to o ale moc hezčí není. A přesně proto to funguje.


Kaleikr – Heart of Lead

Kaleikr - Heart of Lead

Země: Island
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Beheld at Sunrise
02. The Descent
03. Of Unbearable Longing
04. Internal Contradiction
05. Neurodelirium
06. Heart of Lead
07. Eternal Stalemate and a Never-ending Sunset

Hrací doba: 47:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Na poslech „Heart of Lead“ jsem se docela těšil. Vždyť kdo by neočekával něco zajímavého od alba s tak parádním obalem, jakým se může pochlubit prvotina islandských Kaleikr. Když k tomu přihodíte, že desku vydavatelsky zaštítil label formátu Debemur Morti, tak už lze prostě předpokládat, že výsledek nebude žádná kokotina. Což ve finále ani není, přesto mám pocit, že jsem od „Heart of Lead“ dostal mnohem méně, než v co jsem doufal.

Přesně si ale musíme ujasnit jednu věc. Kaleikr se sice na první pohled tváří jako docela nová formace, ale to je pravda jen zčásti. Formace vznikla z popela Draugsól, kteří v roce 2017 vydali svou debutovou řadovku „Volaða land“, aby koncem loňska ohlásili svůj rozpad a zároveň s ním i pokračování právě v Kaleikr. Do nového působiště „přestoupili“ dva ze tří členů Draugsól, bubeník Kjartan Harðarson a Maximilian Klimko, jenž se stará o vše ostatní; chybí tedy Axel Jóhannsson, který v Draugsól zastával pozici zpěváka, ale dále jej můžete znát třeba z Mannveira.

Věřím, že „Volaða land“ většina z vás zachytila. Nejednalo se sice o album, které by na scéně vyloženě udělalo bordel a nechalo davy posluchačů v němém úžasu, ale svoje publikum si určitě našlo, obzvlášť s ohledem na to, jakého výsadního postavení si black metal z Islandu v posledních letech užívá. Mě osobně ale „Volaða land“ moc nezaujalo. Přišlo mi to jako relativně obyčejná deska s pár solidními momenty, ale celkově vzato žádný zázrak. Zanedlouho to zapadlo a vesměs jsem zapomněl.

„Heart of Lead“ v jistých ohledech na „Volaða land“ navazuje, není zas takový problém určitou kontinuity slyšet, ale stejně tak přináší i posun a v mnohých aspektech je o kus dál. Zvuk je čitelnější, což koresponduje s laděním nového materiálu do ještě progresivnějších vod. Pokud byste se těšili na další dávku typického chladného islandského black metalu, „Heart of Lead“ vás nejspíš zas tak moc neuspokojí. Namísto chaotických kejklí nabízí kolikrát spíš melancholičtější nálady. Víc než k formacím typu Misþyrming jsme kolikrát blíže ke skupinám jako třeba norští In Vain. Ostatně i třeba z toho, jak se Kaleikr prezentují na fotkách, je cítit, že nejspíš nechtějí hrát nějaký zlo black metal, nýbrž inteligentní moderní „hipsterskou“ podobu žánru.

Nic z toho samo o sobě není samozřejmě špatně, přesto mě „Heart of Lead“ příliš nebaví. Z formálního hlediska na něm není vlastně hloupého nebo nedotaženého. Skladby jsou poskládané chytře, jsou dostatečně variabilní, nabídnou zvraty i dobře vymyšlené melodické linky a celkově si myslím, že pojmenování „progresivní“ lze v případě Kaleikr bez větších problémů obhájit, byť je tím myšlen víc odklon od tradičních podob žánru než skutečné hudební vizionářství a/nebo inovátorství.

Kaleikr

Celkově vzato mě to ale nijak nebere. Snad i díky zvuku, který je na můj vkus zbytečně uhlazený. Mnohdy jsem si totiž uvědomil, že se mi třeba konkrétní pasáž čistě po hudební stránce vlastní líbí, ale i přesto to se mnou nic moc nedělá. Kam jinam tu vinu v takovém případě svalit než právě na zvuk? Například ve druhé „The Descent“ nebo v páté „Neurodelirium“ se v určitých chvílích ozvou melodie, které by měly být odzbrojující – ale nic. Když s člověkem nehnou ani pasáže, v nichž vykoukne tak krásný nástroj jako viola, s níž do třech songů přispěl hostující Árni Bergur ZoëgaÁrstíðir lífsins a Carpe noctem, také to zamrzí. Sice se na „Heart of Lead“ nechají najít o chvíle, které hudebně nejsou zas takový zázrak, a také vokál mi přijde zbytečně obyčejný, nicméně dobrých nápadů je tu moc na to, aby mohlo album takhle neškodně prošumět okolo.

Vzato kolem a kolem je pro mě „Heart of Lead“ docela rozporuplná nahrávka. Na jednu stranu slyším, že není vůbec špatná, ale nedokážu si ji moc užít. Navzdory vynaložené snaze mě to minulo, tudíž Kaleikr odložím a vracet se nebudu.


Óreiða – Óreiða

Oreida - Oreida

Země: Island
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 13.5.2019
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Dagar
02. Draumar
03. Daudi
04. Draugar

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Ještě před dvěma měsíci jsem vůbec nevěděl, že existují nějací Óreiða, dokud portugalský sub-label plodnějších Signal RexHarvest of Death – neoznámil vydání jejich stejnojmenného debutu. S těmito firmami v teoretické rovině víceméně sdílím vizi autentického black metalu, který je zlý a hnusný. U mě to však prakticky dopadá, že si ukázky chystaných vydání se zájmem vyslechnu a deskám pak z různých důvodů moc pozornosti nevěnuji, ale s Óreiða se situace konečně mění.

Černý hadr přes ksicht protagonisty a „ð“ v názvu napovídají, že máme co do činění s dalším islandských exportem, ovšem tentokrát ne ledajakým. Z letmého poslechu může „Óreiða“ působit jako esenciálně islandská záležitost, ale atmosféry je dosaženo prostřednictvím syrového, monotónního black metalu bez vyumělkovanosti, s minimem disharmonií (i když efektivní lámané linky tu nechybí) a také bez hlasového projevu. Navzdory labelové příslušnosti a raw produkci se Óreiða zároveň vymykají stigmatu hudebně obyčejné, primitivní špíny, a to hlavně díky své vrstevnatosti. V pozadí dokola opakovaných riffů podporovaných nekonečnými sypačkami se objevují výtečné, atmosférické kytarové linky nebo synťáky, které jsou skvěle zapuštěné do mixu.

Skutečně se vyplatí do zvukových ploch hlouběji ponořit a vcítit, protože si myslím, že Óreiða dokáží zprostředkovat snový přelet nad opuštěnou krajinou chladu. Což je hlavní důvod, proč by měli oslovit fanoušky kapel jako Paysage d’hiver, Arkhtinn nebo Vemod; tedy surových blackmetalových nahrávek s jemným melancholickým nádechem, kde jde v prvé řadě o jakousi atmosférickou obrazotvornost. „Óreiða“ mně rovněž připomnělo jemnější aspekty melodické tvorby Blut aus Nord, až jsem si po letech musel pustit jejich naivní, ale magický debut „Ultima Thulée“.

O stejnojmenném debutu Óreiða nemá smysl se rozepisovat víc. Čtyři zdejší skladby jsou dost monotematické, ale skvělých motivů tu je rozprostřených dost, tak co. Případný posluchač bude mít již z ukázky jasno, co jej po celou hrací dobu čeká a zda mu hudba sedí nebo ne, i když si myslím, že zrovna „Draumar“ je nejméně poutavý kus. Něco snad napověděl i rozbor a přirovnání výše. Promo mám k dispozici měsíc, spokojenost panuje velká a jsem přesvědčen, že album oplývá ctnostmi, které z něj dělají skvělou záležitost. Respektive bych neměl problém tu chrlit jeden superlativ za druhým, ale seru na to, protože výše uvedené stačí.

Oreida

Pokud by vás Óreiða chytli, jistě se vyplatí omrknout dřívější vydání, která najdete na oficiálním Bandcampu. První demo má svým rázem blíže ke kapelám, které Harvest of Death/Signal Rex běžně vydávají. Demo číslo dvě a materiál na splitku s Holocausto em Chamas už projevují primárně atmosférické tendence debutu. Za zmínku stojí, že se na dřívějších věcech nachází v pozadí i vokály.

Ale podle popisku na Bandcampu jméno Óreiða zaštiťuje také vydavatelství. Nevím, jaký druh provázanosti mezi přítomnými kapelami vlastně je, ale minimálně Ónefnt za poslech stojí, protože jejich jediné demo nabízí feeling podobný Óreiða, jen v hudebně uvolněnější formě s čistými vokály a bez blástů. Skjáffti je jednoduchý mrazivý ambient a Grimmd má k typickému disharmonickému vyznění made in Iceland nejblíž. Jejich demo a split sice nejsou žádná pecka, ale není bez zajímavosti, že vyšla ještě před „Flesh Cathedral“.


Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Svartidaudi - Revelations of the Red Sword

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.12.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Sol Ascending
02. Burning Worlds of Excrement
03. The Howling Cynocephali
04. Wolves of a Red Sun
05. Reveries of Conflagration
06. Aureum Lux

Hrací doba: 47:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Začínat recenzi na islandský black metal povídáním o islandském black metalu je asi to největší klišé, jaké lze v posledních letech vysypat z rukávu, když člověk píše recenzi na islandský black metal, ale zrovna u druhého alba Svartidauði se to vcelku hodí. Důvod je vcelku jednoduchý. Zdá se mi, že to jsou právě Svartidauði, kdo se mohutnou, ne-li tou největší měrou postaral o to, že se z islandského black metalu stal během pár let takový malý fenomén, jenž hodně nahlas promluvil do žánrového dění, přestože se v reálu jedná jen o pár kapel, v nichž navíc pořád dokola hrají pořád ti samí lidé.

O Svartidauði bych si dovolil tvrdit, že tuhle vlnu spustili. Ne snad, že by byly první, kdo na Islandu vyndal na veřejnost nějaké blackmetalové album. Ale vysoká úroveň jejich debutu „Flesh Cathedral“ z roku 2012 a následné intenzivní koncertování vyšlapaly cestu i dalším formacím. Publikum si posléze smlslo na dalších jménech jako Sinmara, Misþyrming, Naðra, Wormlust, Skáphe a dalších, v některých případech už méně viditelných formacích. Samotní Svartidauði si ale s dalším materiálem dávali dost na čas. Sice v mezičase vydali hned tři ípíčka „The Synthesis of Whore and Beast“, „Hideous Silhouettes of Lynched Gods“ a jedno nepojmenované, ale řadovka je řadovka a na ty se hraje především. „Revelations of the Red Sword“ dorazilo na konci loňského roku s o trochu menším humbukem, než bych v předstihu očekával, a nakonec to čekání vlastně stálo za to. Pojďme na věc!

„Revelations of the Red Sword“ mi hned na první poslech přišlo přístupnější než „Flesh Cathedral“, což ostatně mohl naznačovat i vyšší počet skladeb při hrací době kratší o celých deset minut. Výjimečně tohle prohlášení nemyslím v pejorativním slova smyslu. Svartidauði to s tímhle přístupem nakonec vlastně dost sluší. Dokonce bych se nebál vyslovit kacířskou domněnku, že je „Revelations of the Red Sword“ ještě lepší než debut. „Flesh Cathedral“ je určitě výborné album, ale totálně v rauši jsem z něj zase nikdy nebyl a na Islandu mám větší favority, o čemž ostatně svědčí i to, že jsem se doteď nedonutil si jej koupit. Oproti tomu „Revelations of the Red Sword“ si mě s přibývajícími poslechy získalo opravdu hodně, a i když první rande ještě vypadalo všelijak, nakonec mohu vyhlásit jednoznačnou spokojenost.

Důvody nejsou nikterak složité. Zajímavých pasáží se tu najde poměrně dost, přičemž ty nejlepší jsou vážně pekelně dobré. Zmínit mohu třeba závěr „Burning Worlds of Excrement“, skvělé melodie ve dvou třetinách „The Howling Cynocephali“ nebo několik výborných momentů v „Reveries of Conflagration“. Což všechno samozřejmě stojí za pochvalu, ale svým způsobem ještě důležitější je, že celkově nejde jen o zdlouhavé čekání na ty nejvýraznější momenty, že ty stěžejní momenty nejsou poslepovány pouhou vatou. Jednak i ty nejmenované songy dokážou nabídnou dostatečně poutavou muziku, jednak si Svartidauði udržují rozumně vysokou kvalitativní úroveň prakticky po celou dobu, co „Revelations of the Red Sword“ trvá. Jistě, určitě se najdou pasáže, které nejsou zrovna dvakrát strhující, zároveň tu ale není prakticky není žádný moment, jenž by mi vyloženě nesedl.

Svartidaudi

Celkové dojmy z „Revelations of the Red Sword“ jsou tedy veskrze kladné. Netvrdím, že by se mělo jednat o album roku, to zase není nutné přehánět, ale zcela jistě jde o velmi nadprůměrnou nahrávku, s níž Svartidauði potvrzují, že patří do vyšší ligy.


Druhý pohled (Dantez):

Jak bylo zmíněno, jedním ze zásadních uskupení, která se na definici dnes již tradičního islandského zvuku signifikantně podílela, jsou právě Svartidauði. Jejich debut „Flesh Cathedral“ je toho jasným důkazem. Kroucené riffy, přidušené vokály a všudypřítomná disonance se nesou skrze čtyři monumentální hymny.

Po silném debutu následovaly tři EP, která nabídla solidní materiál, avšak kvalit „Flesh Cathedral“ nedosahovala. Kapela si zde snaží vypomáhat špinavější produkcí a kratší stopáži skladeb. Lo-fi přístup ubírá materiálu na debutem nastoleném gravitas, a tak se materiál i přes zřetelné kvality po většinu doby moc nezarývá.

„Revelations of the Red Sword“ pracuje s rovnicí nastolenou na EPkách a za mě je to trochu škoda. Atmosféra tady sice rozhodně je a jde perfektně ruku v ruce s album artem uvnitř gatefoldu, který je jako vystřižený z Boschova Triptychu. Songwriting však není tak konzistentní jako na debutu. Grandiózní začátek finální „Aureum Lux“ otevírá nejepičtější věc desky, ale v porovnání s intrem skladby „Flesh Cathedral“ je o kus slabší. Podobný případ lze slyšet v „Burning Worlds of Excrement“, která si skvěle hraje s nepředvídatelnými tempy a abruptními breaky, avšak celkově není tak dokonale vyšponovaná jako třeba „Sterile Seeds“ z prvotiny.

„Revelations of the Red Sword“ je sama o sobě dobrá deska, která své kvality odkrývá s opakovanými poslechy a alespoň za pár rotací rozhodně stojí. Věřím však, že s trocha více nápady a čistším zvukem mohla být skvělá.

Svartidaudi


Carpe noctem – Vitrun

Carpe noctem - Vitrun

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Söngurinn sem ómar milli stjarnanna
02. Upplausn
03. Og hofið fylltist af reyk
04. Hér hvílir bölvun
05. Úr beinum og brjóski
06. Sá sem slítur vængi flugunnar hefur náð hugljómun

Hrací doba: 52:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Code666 Records / Dewar PR

Debut Carpe noctem pojmenovaný „In terra profugus“ náležel k počáteční vlně nahrávek, které strhly pozornost blackmetalového světa směrem k zemi ohně a ledu, avšak nemohu se zbavit pocitu, že patří k těm nejméně známým, i přestože deska za debuty Svartidauði, Sinmara nebo Misþyrming výrazně nezaostává. Své možná dělá i to, že pod názvem Carpe noctem by si leckdo spíše představil tuctový gothic metal nebo zmalované šašky v kožených brněních. Ale kapela také není příliš koncertně činná, což minimálně Misþyrming a Svartidauði přidalo na známosti, a také skutečnost, že Code666, vydavatel obou dlouhých desek, nepatří mezi trend-settery a oblíbený label blackmetalového instagram-davu, i přestože vydali nejednu hudební perlu.

Takže ani s novou desku „Vitrun“, která vyšla v říjnu loňského roku, nestrhli Carpe noctem žádné haló. Problémem může dále být, že kapela je ve srovnání se svými kolegy docela umírněná, není zde výbušná, strhující energie, kterou mám spojenou s Misþyrming, apokalyptická negativita Svartidauði, halucinogenní teror Wormlust, ani podbízivá krása takových Zhrine. „Vitrun“ až na jednu výjimku také nesází „šokantní“ motivy, ze kterých okamžitě padá čelist, jež jsou tak typické pro debuty výše zmíněných kapel (včetně „In terra profugus“). Pravda je, že „Vitrun“ nenabízí až tak zdrcující motivy, ze kterých za správné konstelace stále mrazí, ale síla je veskrz rovnoměrně rozprostřená po celé ploše desky. A co je hlavní, ono kouzlo je trvanlivé.

Možná proto na mě deska zprvu působila příliš obyčejně, ale snaha ji trochu naposlouchat se nakonec vyplatila bohatě a nebylo vlastně ani nutné se příliš snažit. Kompozice ani instrumentál nejsou překombinované, Carpe noctem nechávají své motivy dýchat a pozvolna se vyvíjet, i když tu nechybí místy intenzivní gradace. Fanoušci debutu jistě ocení, že se Carpe noctem párkrát vrátí k takzvaným „zpomalovačkám“, ale nejvíce na mě postupně zapůsobily sofistikované atmo-plochy, jejichž nejpůsobivějším příkladem jest mrazivá mezihra „Úr beinum og brjóski“. Disharmonické melodie, které by si islandské kapely mohly takřka patentovat (ne, opravdu si nemyslím, že by pouze vykrádaly korunní tituly Deathspell Omega), jsou zde obsaženy v hojné míře a každá skladba nabízí něco, k čemu se vyplatí vracet. A to je něco, co například na nových deskách Svartidauði a Sinmara (které již naposlouchávám) nacházím jen málo.

Mrzí mě, že se neustále snižuji k srovnání k ostatním islandským kapelám, ale „Vitrun“ mi v hojné míře dává to, co mě k nim vůbec přitáhlo. Desku mám k dispozici takřka od srpna a kolikrát jsem její průzkum odložil ve prospěch jiných novinek, které spíše dříve nežli později omrzely. Ale nakonec jsou to Carpe noctem, kteří test času se ctí obstáli.

Prvotní pocity nemusí být ohromující, ale dojem pozvolna rostl a drží, takže ta jistá umírněnost, kterou jsem mylně považoval za nedostatek se nakonec stala předností. Necítím tu snahu za každou cenu překonat aspekty prvotiny, ale prostě jen chuť hrát kvalitní black metal se silnou atmosférou domovské krajiny a nebezpečně krásného chladu. Za mě jedna z těch lepších desek loňského roku, kterou bych já osobně rozhodně hodnotil výše než třeba „Revelations of the Red Sword“.


Zhrine, Ulsect

Zhrine, Ulsect

Datum: 11.12.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Ulsect, Zhrine

V klubu Underdogs’ jsem byl vůbec poprvé a musím říct, že je to teda pořádnej punk. Malé dobrodružství začalo už samotným hledáním klubu, kdy jsem to nejprve přešel, pak zkoušel brát za jiné dveře, až jsem nakonec odevzdal svůj osud do rukou neznámého kolemjdoucího, který vypadal, že se na koncert vydal také. Před nijak označenými dveřmi jsme se poté ve skupince pár jedinců shodli na tom, že toto asi bude ono, a hned po jejich otevření nám byla poskytnuta další nápověda, že máme jít úplně dolů. S každým schodem se stále více zintenzivňoval závan sava a z vchodu se linul dým. Sláva, jsme tu správně.

Ve stejném duchu je i celý interiér, ale má to svoje kouzlo. Malý prostor byl nakonec tak akorát, nebylo zde vydýcháno, v nehlídané šatně se nic neztratilo, akorát čepované pivo za moc nestálo. Hlavně jsem se zprvu obával, jaký zde bude zvuk, ale už s první kapelou se ukázalo, že starosti nejsou namístě, protože ozvučené to bylo parádně, což je u stylů, kterým se věnují Ulsect a Zhrine, velice podstatné. Kromě atmosférických prvků je spojuje taky shodný počet dosud vydaných elpíček, tedy pouhé jedno. Setlisty tak byly předem víceméně jasné.

Prvními vystupujícími byli Ulsect. Tuhle nizozemskou partičku moc naposlouchanou nemám, ale těšil jsem se na neotřelý technický death metal. V průběhu hraní jsem si ale říkal, jestli mi to vůbec ten death metal připomíná. Oproti studiovému projevu mi to zde přišlo daleko více djentové až corové, tvrdé pasáže na mě takřka vůbec nefungovaly, zpěv Dennise Maasa mě taky moc nebral, takže jsem vlastně ocenil jenom ty klidné, atmosferické vyhrávky, které měly něco do sebe, a nebylo jich pomálu. Ale na rovinu, co je to za death metal, když se mnou nic nedělají vyšší kvalty? Zkrátka tenhle moderní háv mi nějak nesedl a Ulsect pro mě byli zklamáním.

Sranda ale byly všechny ty čmoudy, díky nimž člověk občas ani neviděl, kdo stojí vedle něj či kudy se jde na bar. Díky osvícení byli vidět jen siluety postav, což vhodně přihrávalo právě těm klidnějším pasážím. Ve stejném pódiovém nastavení hráli také následující Zhrine, od kterých jsem nečekal nic míň, než že mi spraví chuť.

Už s nástupem úvodního fláku bylo jasné, že tohle bude úplně jiná liga, a taky že byla. Až mě děsilo, jak moc byl ten rozdíl mezi Ulsect a Zhrine znatelný. „Unortheta“ je skvělá deska, avšak takhle naživo byla její síla ještě uhrančivější. Nejvíc mě oslovila práce bubeníka Gíslasona, strojově přesná, přičemž nepostrádající živočišnost. Zajímavý pohled byl také na basu Sigurðssona a smyčcovou práci kytaristy, zpěváka Steingrímssona, jež velice vkusně protínala misantropickou náladu black/deathových výpadů. Věc spíš pro efekt, ale funguje to. Jak už jsem napsal výše, i zvukově bylo vše v pořádku, takže nic nebránilo tomu, aby Zhrine naplno vynikli, což se jim také podařilo. Stejně se mi líbí, jak se z tak fádního death metalu, který hráli ještě jako Gone Postal, dokázali přetavit v tak přesvědčivé seskupení, jakým je Zhrine.

Počáteční zklamání Ulsect bylo zažehnáno a koncert Zhrine se mi určitě napevno vryje do paměti. Moderně pojatý black metal mi je rozhodně více pochuti než moderně pojatý death metal, což se této noci bezpodmínečně potvrdilo. Navíc už si nemusím vyčítat, že jsem Zhrine nezastihl na Brutal Assaultu, hehe.


Oration MMXVIII (pátek)

Oration MMXVIII

Datum: 9.3.2018
Místo: Reykjavík, Listasafn Reykjavíkur (Island)
Účinkující: Almyrkvi, Inferno, Misþyrming, Rebirth of Nefast, Svartidauði, Vemod

Metacyclosynchrotron: Celý festival se měl původně odehrát v klubu Gamla Bíó, avšak kvůli nějaký právním sračkám, za které pořadatelé nemohli, se první dva dny musely odehrát v dějišti předchozích dvou ročníků a na poslední den byla pronajata galerijní budova Listasafn Reykjavíkur – Hafnarhús, která byla od Húrra vzdálená snad jen pár set metrů. Festivalový prostor byl obrovský, zvláště strop byl vysoký opravdu fest. Cca třetina sálu byla vyhrazena kapelám, ale pro publikum a pódium stále zbylo mnoho místa, i přesto že se na poslední den prodávalo více lístků. Zřejmě bylo myšleno na domácí, aby mohli vidět ty největší pecky festivalu, avšak ani s příchodem dalšího kvanta lidí, které se nezúčastnilo předchozích dní, zaplněno nebylo. Přesto si myslím, že každá z kapel třetího dne měla před sebou velice důstojný dav a hlavně nebyl problém se postavit na prakticky libovolné místo v sálu.

Metacyclosynchrotron: Postavené pódium bylo samozřejmě také mnohem větší než to v Hurrá, možná až moc. Zvukařské vybavení bylo kvalitní, a i když se vzhledem k architektuře zvuk velice rozléhal, tak se mi sound posledního dne líbil asi nejvíce. Pódium bylo neustále osvíceno svíčkami a vepředu se vznášel pach vonných tyčinek. Atmosférický potenciál Húrra byl díky přirozené tmě asi o něco větší, ale i zde byl feeling velice silný, což bylo ovšem dáno ultimátní páteční sestavou kapel (až mě osobně překvapilo, že pocta hrát třetí den byla svěřena i Infernu). Rozhodně stálo za to se po galerii trochu projít, protože se například na jednom místě daly najít publikace s ukázkami domácího umění a ty ve mně jistý dojem zanechaly. A co kapely?

Metacyclosynchrotron: Upřímně řečeno, první EP Almyrkvi mě vůbec nezaujalo, debutu jsem mnoho šancí nedal a zdejší report z pražského koncertu mě také příliš nepovzbudil, ale nakonec se první páteční koncert vyvedl nad míru. Almyrkvi a jejich primárně pomalejším songům jistě prospělo, že v prostorné hale se zvuk zajímavě rozléhal a tato přirozená ozvěna dodala songům něco, co jsem pravděpodobně při domácím poslechu postrádal. Kapela byla víceméně statická, pouze frontman a vokalista Garðar pochodoval po pódiu a sugestivně deklamoval své texty. Ale víte, co se mi líbilo nejvíce? Paradoxně když došlo k technickému problému, kdy dočasně vypadla jedna z kytar a mikrofon. Garðar vzápětí strhl roušku, zahodil mikrofon a z okraje pódia nějakou dobu řval do lidí a emotivně gestikuloval. Dokonce ho bylo slyšet! V ten moment u mě vystoupení Almyrkvi velice stouplo a pozitivní dojem setrval až do konce setu. Posedlost musí být.

Kubánec: Tak to já chovám k Almyrkvi silný obdiv, právě od zmiňovaného EP „Pupil of the Searing Maelstrom“. Je fakt, že z „Umbra“ jsem si nijak zásadně na zadek nesedl, ale pořád se jedná o vydání, které občas protočím v přehrávači. Koncert v Praze se mi z větší části líbil a dnešní vystoupení se mi líbilo celé. Také mám za to, že prostor jejich hudbě velmi pomohl. Znělo to hodně prostorově a díky tomu to byl hodně sugestivní zážitek. Ještě k tomu prostoru. Z letmého pohledu se jednalo o zaplachtované nádvoří, protože když se člověk podíval nahoru, tak viděl, jak vítr s tou plachtou cloumá. Taky tam byla celkem kosa, takže jsem poslední den vydržel v bundě a čepici. Ale nijak zásadně mě to neiritovalo. O to víc jsem obdivoval borce v triku bez rukávů, který klopil jedno pivo za druhým. To doslova, bral to rovnou po dvou.

Metacyclosynchrotron: Krátké chystání Inferna bylo kapku zlo, protože až na kytary a efekty si kapela všechno půjčovala od domácích, narychlo se řešily nějaké technické problémy a jeden, který se týkal zapojení efektů, se nakonec vyřešit nepodařilo, protože časový skluz nepřicházel v úvahu. Morion se tedy musel obejít bez krabiček a pedálů, naštěstí Ska-Gul se mohl své kytarové alchymii věnovat bez omezení. Prvních pár momentů „The Innermost Disillusion“ znělo naprosto strašně, ale zvuk se brzy srovnal a výše uvedenému problému navzdory zněla mezihrami propojená trojice „The Funeral of Existence“, „The Firstborn from Murk“ a „Gate-Eye of Fractal Spiral“ důstojně a následné reakce byly velmi pozitivní. Navíc Ska-Gul oba starší kousky pro koncertní potřeby trochu překopal a v poslední době si nachází prostor pro improvizaci (jak tady tomu bylo na úplném konci „Gate-Eye of Fractal Spiral“), takže pokud jste už Inferno s novým koncertním setem viděli, může se stát, že ten příští koncert bude zase trochu jiný. Společně Abyssal také nejnasypanější kapela festu.

Kubánec: Moje první live setkání s Inferno a zrovna tady. To chceš. Nečekal jsem zázraky. Je mi jasné, že předvést živě to, co je na posledních nahrávkách, není tak úplně možné, tak jsem si říkal, že mě to může jenom překvapit. Rozjezd nebyl úplně přesvědčivý, ale jakmile si to sedlo, tak měla jejich hudba silnou auru tajemna. Díky rozlehlému prostoru mi přišel zvuk pro takovou produkci ideální a věřím, že kdyby byly eliminovány počáteční technické nedostatky, byl by výsledný dojem o dost mocnější. Ale i tak vyprovázely kapelu celkem velké ovace a dostalo se jí vřelého přijetí. Za mě dobrý.

Metacyclosynchrotron: Misþyrming jsem stejně jako Sortilegia také uviděl potřetí a zase to bylo „nejslabší“, avšak z toho důvodu, že půlka setu sestávala z nových skladeb, které jsem pochopitelně neznal a pouze se je snažil absorbovat. Každopádně se mi potvrdilo, že Misþyrming jsou nejsilnější domácí kapelou (Rebirth of Nefast zde nepočítám) a že nová deska bude zase skvělá. Vystoupení bylo strhující, doopravdy strhující, podpořeno zuřivou hrou hudebníků a konečně se také více odvázali lidé pod pódiem; ty hlavy konečně viditelně a divoce lítaly. Misþyrming také výborně sedl zvuk. Kromě novinek zazněly „Söngur heiftar“, „…af þjáningu og þrá“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“.

>

Kubánec: Co se Misþyrming týče, tak jsem totální ignorant. Nejpovedenější je pro mě skladba ze splitu se Sinmara. Debut jsem párkrát slyšel, hlavně při ježdění na kole, ale ten humbuk, který kolem toho nastal, jsem moc nepochopil. Každopádně živě mi i podruhé zavřeli hubu. Takhle má vypadat nasazení. Někdy jsem měl pocit, že při tom jak sebou protagonisté mlátili, to nemohli reálně zahrát. Na druhou stranu, pokud máš v zádech takového zabijáka, jaký je H. R. H., může ti kytara jenom vazbit a bude to znít perfektně. Až zase někdy uslyším slovo námrd, bude mi to evokovat přesně tohle vystoupení. Velké ovace, které si bez pochyb zasloužili.

Metacyclosynchrotron: Nové skladby hráli také Svartidauði, snad z nich z nich dokonce sestával kompletní setlist, i když mi teda ke konci jeden song dosti připomínal „Psychoactive Sacraments“. Fetu žel, Černého Petra festivalu si vytáhli právě oni. Krátce po startu vystoupení urval Sturla strunu na base, minimálně jednou vypadl kytarový aparát, zvuk byl pořád takový divný a šroťák mi zněl vysloveně na piču. Víte co je ale kurva paradox jak svině? I tohle bylo mé třetí setkání s kapelou, ale tentokrát to nejlepší, ha! V Praze ani v Krakově se mi Svartidauði prostě nelíbili, nevím proč. Ale k věci. Znělo to, že nové skladby nabídnou něco nového, byť stále v rámci typického soundu Svartismrti. Během vystoupení jsem slyšel různé prapodivné melodie, jejichž celková atmosféra možná nebyla tak opresivní jako v případě „Flesh Cathedral“, ale bylo to jiné a rozhodně zvláštní.

Kubánec: Tady jsme byli asi každý na jiném koncertě. Při tomto, nevím už kolikátém, setkání s živou prezentací Svartidauði, jsem se dost, asi i škodolibě, nasmál. První vál hrál každý něco úplně jiného. G. E. myslel, že ještě drží basu v Misþyrming, do toho ta urvaná struna. Furt nějaké domlouvání, chaos. No, nedaří se pokaždé. Chvilkama jsem měl pocit, že tam i nějaká facka padne, ale borci to ustáli. Poslední koncert na proklínané Nové Chmelnici měl teda za mě o dost větší charizma. Samozřejmě mě mrzí, že takovou veličinu jsem na posledním Oration neviděl v lepší formě, ale svět se nezboří. Možná kdybych sosal jak spoluautor reportu, tak to pro mě byl vrcholný zážitek s totálním „Punk as Fuck“ feelingem.

Metacyclosynchrotron: Vemod byli na Prague Death Mass II úžasní, hypnotizující a to samé platilo i tentokrát, možná i v silnější formě, protože kapela se soustředila na nový materiál. Už teď si dovolím tvrdit, že „Venter på stormene“ bude překonáno. Ať už Vemod drhli do brutálního blast-beatu pět minut jeden riff a nebo si naopak ve středním tempu hráli s aranžmá a čistými zpěvy, mělo to vždy neskutečnou sílu a feeling. Předposlední vystoupení působilo, jako by nemělo nikdy skončit, a to jak hudebníci svou tvorbu hluboce prožívali, se dozajista převalilo i na většinu přítomných. Když bylo dokonáno, o jednom z vrcholných vystoupení festivalu bylo jasno.

Kubánec: Od Vemod jsem nic jiného než silný zážitek nečekal. Taky se mi ho bez jakýchkoliv okolků dostalo. Hudba těchhle Norů na mě působí až étericky a jsem zvědav, jak to vyzní po setu Svartidauði (byť dopadlo, jak dopadlo). Už při rozjezdu mi bylo jasné, že veškeré obavy byly zbytečné. Větší pódium jim sedělo, zvuk také, vyznělo to až vznešeně. Jak píšu o pár (doslova) řádků výše, silný zážitek, se kterým jsem už dopředu počítal.

Metacyclosynchrotron: Ale co kurva napsat o Rebirth of Nefast? Věřil jsem, že kapelu nepotká osud Svartidauði a že si Wann zvukovou stránku finálního vystoupení svého hlavního uměleckého vyjádření řádně posichruje. A měl jsem pravdu. Před vystoupením jsem také přemýšlel, jakou roli budou v setu hrát samplované pasáže, jelikož „Tabernaculum“ je vcelku vrstevnaté a těžko jsem si představoval, jak vlastně vyzní všudypřítomné „tiché mezihry“. V den D jsem se také trochu obával, aby případné samply nebyly jako v případě Inferna v neustálém nepoměru s hudbou. Ale zde bylo vše v nejlepším pořádku, zvukař nezvučil kapelu, co slyšel poprvé v životě. Avšak mnohé různé party, u kterých jsem například očekával, že poběží z pultu, byly zahrány živě a mnohdy mi díky skvělé vyváženosti splývalo, kdo hraje co. Proč? No ono se toho na pódiu stejně moc nedělo, kytaristé a basák se plně věnovali své práci a zcela zahalený Wann se mikrofonu nepustil, byť se komíhal tam i zpět. Takže nebylo moc co sledovat a já raději si užíval hudbu, co to šlo, přeci jen to bylo poprvé a naposledy. Statičnost byla možná tak jediným škraloupem na vystoupení, zvlášť v kombinaci s prostorným pódiem, ale to je opravdu drobnost.

Metacyclosynchrotron: Dalo by se jistě napsat, že Rebirth of Nefast přehráli „Tabernaculum“ takřka jako z desky. Hnidopich by možná pár chybiček našel, mně například 100% nesedla “chaotická” pasáž v „Lifting of the Veil“, byť Bjarni ty přechody vysypal z rukávu jako pán, ale všechny pasáže, které jsem při každém poslechu tolik zbožňoval, byly „mind-blowing“ i tady. Koncertní zvuk přispěl, že i různé, jinak méně nápadné vybrnkávačky v mezihrách byly zlé, zlé, ZLÉ až běda. Největší rozdíl od desky zřejmě spočíval ve vokálech, do kterých dal Wann opravdu hodně. Šepoty byly například nahrazeny sípotem a vůbec mi přišel jeho projev silnější než z desky.

Metacyclosynchrotron: Když se Rebirth of Nefast probrali kompletním debutem, doufal jsem ještě v přídavek v podobě skladeb ze splitka ze Slidhr (například), ale nestalo se a Oration MMXVIII bylo u konce. Kdo čekal od Rebirth of Nefast ultimátní blackmetalový rituál, mohl být zklamán. Já osobně si prostě koncert užil, jak to šlo, v takřka neustálé křeči posedlosti, protože jsem s „Tabernaculum“ strávil desítky, ne-li stovky hodin. Z klubu jsem odcházel příjemně naplněn, ale skutečně výrazné, emotivní kontury začal zážitek nabírat až poté a dokonce zvláštně zabarvil i „běžný“ poslech desky. Když píšu těchto posledních pár řádků, tak od festivalu uběhlo devět dní a já „Tabernaculum“ zase poslouchám den co den.

Kubánec: Rebirth Of Nefast? Začátek… ABSOLUTNO… konec!!! Nadrbaný Metacyclosynchrotron mě drží pod krkem a řve mi z dvaceti centimetrů do ksichtu. Do dnešních dnů jsem se s tímto zjevením ne zcela vyrovnal a zážitek z živé prezentace „Tabernaculum“ ve mně silně rezonuje ještě dnes, deset dní po tom, co jsem se vrátil. Každý den si na to vzpomenu. Zdá se ti, že přeháním? Vůbec ne.

Metacyclosynchrotron: I ve mně zážitek stále doznívá a to nejen díky Rebirth of Nefast. Z hlediska čistě hudebního bych třetí ročník Oration neoznačil za osobní koncertní/festivalový vrchol. Viděl jsem však několik výjimečných vystoupení v podání Aluk Todolo, Vemod a Rebirth of Nefast, plus pár výborných, mezi které patřily sety Abyssal, Misþyrming, Sinmara a Virus. Zbytek rovněž fajn. K akcím jako byla tato ovšem patří i různé doprovodné zážitky a ty festival v mých očích povýšily opravdu vysoko. Asi není nutné zdůrazňovat, jak krásně na Islandu je, a atmosféra v obou klubech byla skvělá, i když bych chvílemi od lidí očekával větší „odvaz“. No a hromadu výtečných vzpomínek by zde ani nebylo vhodné publikovat. Snad o jednu bych se mohl podělit. Pohladil jsem si islandského poníka! Načež se mě pokusil kousnout, zmrd!


Oration MMXVIII (čtvrtek)

Oration MMXVIII

Datum: 8.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Abominor, Abyssal, Devouring Star, Mannveira, Slidhr, Sortilegia, Virus

Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.

Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.

Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.

Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.

Abominor

Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.

Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.

Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.

Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.

Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.

Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.

Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.

Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!

Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.

Mannveira


Oration MMXVIII (středa)

Oration MMXVIII

Datum: 7.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Aluk Todolo, Asagraum, Auðn, Naðra, NYIÞ, Sinmara

Metacyclosynchrotron: V poslední cca dekádě jsme mohli v Evropě vidět hromadu festivalů, které nabízely vystoupení toho nejlepšího, co blackmetalový, potažmo extrémně metalový svět nabízí. Festivaly, které dotáhly několik set lidí a okolo dvou desítek kapel z celého světa, jako například Deathkult, Nidrosian Black Mass, Beyond the Gates, Arosian Black Mass, Prague Death Mass a také například islandský festival Oration. Jeho hlavní organizátor, Stephen „Wann“ Lockhart, jej pojal jako předváděčku kapel, se kterými pracoval ve svém studiu Emissary a také vždy pozval několik jmen navíc. V případě letošního ročníku například Virus, Vemod, Sortilegia nebo britské Abyssal, kteří zde navíc odehráli svůj zcela první koncert. Když se začala rýsovat soupiska finálního třetího ročníku, zbystřil jsem pozornost. Ovšem jakmile vyšlo najevo, že Rebirth of Nefast přehrají komplet „Tabernaculum“ a na dlouhou dobu (nebo možná definitivně) se koncertně odmlčí, tak nebylo co řešit; Mé ódy na tuhle monstrózní desku si možná ještě pamatujete.

Kubánec: Pro mě to měl být druhý Oration v mém bídném životě. Minulý rok už jsem už měl koupený lístek, ale letenka za čtyři tisíce z Vídně se mi zdála drahá, tak jsem tak dlouho váhal, až stála tisíců deset. Rezignovaně jsem prodal lupen přes net a zůstal doma. Velké díky patří Johnixovi, který mi tehdy posílal fotky a videa z místa činu, tak jsem to měl skoro jak v přímém přenosu. Letos jsem teda čtyř a půl tisíce nelitoval a vyrazil. Že chci vidět islandské kapely na jejich domovské půdě, jsem si tak nějak uvědomil po setu Svartidauði na Prague Death Mass v roce 2013. Byť jim haprovala basa, tak mě to naprosto uhranulo!!! Ovšem největším lákadlem pro mě nebyla tahle veličina, nýbrž zejména možnost vidět a slyšet (poprvé a zřejmě i naposled) Rebirth of Nefast, v tom jsme byli s parťákem pisatelem za jedno. Popravdě ale celkový line-up byl pro mě silně lákavý. Možná trochu škoda, že jsem většinu islandských zástupců na soupisce viděl v posledních letech na kontinentě. To ale v žádném případě nebylo překážkou.

Metacyclosynchrotron: Letenky se podařilo splašit za čtyřku, ubytko taky nakonec vyšlo na pár stovek za noc a vem čert, že se pak člověk musel dělit o hajzly, sprchu a kuchyňku s celým patrem, hlavně ať je kam složit hlavu a odložit věci. Jelikož jsem se připojil k vystupujícímu Infernu, tak jsme se ještě složili na zapůjčení dodávky, ať na Islandu vidíme víc než jen kapely. Ve středu sedmého března ráno šlo na pražském letišti potkat i pár známých obličejů z tuzemských koncertů, které se evidentně na festival chystaly taky a v Keflavíku jsme přistáli po necelých čtyřech hodinách. Vyzvedlo se auto, a jelikož na check-in v hostelu bylo ještě brzy, tak jsme se jeli podívat na národní park Þingvellir, kde se setkávají geologické desky Eurasie a Ameriky. Již tam jsem se víceméně utvrdil v myšlence, že islandská krajina místní hudebníky musí inspirovat, protože z rozlehlých zamrzlých plání, zvláštních geologických formací, čerstvé zimy a svěžího, čistého vzduchu jsem vycítil něco podobného jako z některých melodií například takových Misþyrming (ale nejen jich).

Sinmara

Kubánec: Vzhledem k brzkému odletu (6:20) a místu mého bydliště (cca 350 km od Prahy) mi nezbylo nic jiného, než přenocovat na letišti. Nebyla to žádná hrůza, ale nějaké dozvuky to první den mělo (viz set Aluk Todolo). V letadle sem vychytal celou řadu volných sedadel a při poslechu „Sovereigns“ od Enthroned usínám spánkem nespravedlivých. Budím se až těsně před přistáním v Keflavíku, kdy se kochám pohledem na islandskou půdu, která mi silně připomněla pole, co mám za zahradou. „Vylodění“ a následný nákup alkoholu ve freeshopu (ten šel hlavně Johnixovi, který na Islandu pracuje) byl bez problému, nic zajímavého. Cesta autobusem do Reykjavíku stejně tak. Trochu obavy jsem měl z toho, jak přečkám do check-inu. Měl jsem ho ve stejný čas jako kolega, bydleli jsme ve stejném guest housu. Nakonec i ty čtyři hodiny vcelku rychle uběhly. Procházka po městě, k moři a pobyt u Johnixovy známé a už jsem se soukal na Hlemmnur square, což je náměstí a zrovna tak název guest house, který se stal na následujících pět dní mým útočištěm. Chvilkový relax, jídlo, pivo a odchod na první dějství.

Metacyclosynchrotron: Po check-inu následovala krátká revitalizace a hurá do Húrra, jenže ejhle, nikdo pořádně nevěděl, kde ten klub prvních dvou festivalových dní vlastně je, a Google příliš nespolupracoval. Ale stačilo se párkrát přeptat a ona cesta z hostelu vlastně nebyla vůbec složitá. Žel NYIÞ, kteří mi tolik učarovali na rakouském Funkenfluagu, už skončili a stihl jsem teprve Naðra, kteří se během mého příchodu ke klubu ještě dopatlávali na ulici před klubem.

NYITH

Metacyclosynchrotron: Jak tedy vlastně místo konání vypadalo? Húrra by šlo rozdělit do dvou hlavních sekcí a obě měly své bary. Na samotný sál s pódiem a odpočinkovou místnost s posezením a se stoly s merchem. Tam se prodávaly tituly vydavatelství Oration v čele s nosiči a textilem Rebirth of Nefast a samozřejmě se tu dal zakoupit i merch kapel, které v daný den vystupovaly. Ceny byly na naše poměry sem tam vyšší, ale stále v normě, což se už samozřejmě nedalo říct o čepovaném pivisku za necelé tři stovky. Celkově byl klub překvapivě malý, paralela s nějakým domácím koncertním dějištěm mě nenapadá a čtenář jistě vytuší, že v Húrra bylo narváno, s čímž se pojil jistý nešvar. Lidi obvykle zacpali mezistupeň mezi oběma místnostmi a prorvat se blíž k pódiu, kde byl lepší zvuk a dokonce i více místa, nebylo úplně snadné. Navíc v této zóně horko-těžko dohlédl na pódium i takový Adramelech, který je dlouhý jako týden před výplatou. Menší, pokud chtěli něco vidět, se dopředu museli prostě procpat.

Kubánec: Po odbavení vcházím do klubu, který mi dost evokoval o něco větší a lépe řešenou strahovskou 007. Tak nějak jsem si to představoval. Co se místa týče, nebylo to nic moc, ale abych se přiznal, nějaký pocit nekomfortu jsem naprosto vytěsnil. Úvodní NYIÞ stíhám tak půlku vystoupení a byť nastupuju do rozjetého (možná spíš dojíždějícího) vlaku, tak sem se vžil celkem rychle. Jejich ambientní mše doprovázená sugestivní deklamací splnila roli introdukce naprosto přesvědčivě. Svícny, zvířecí lebky, vonné tyčinky, všude kam se podíváš. Oltář s beraní hlavou potřísněnou voskem navrch.

Metacyclosynchrotron: Rozestupy mezi kapelami byly krátké a rozpis se dodržoval opravdu přísně, ale zpočátku jsem doufal alespoň v nějaké krátké zvukovky. Na ty ovšem v naprosté většině  případů nedošlo, muzikanti z Naðra tedy jen zapojili nástroje a začali hrát. Úvodní „Fjallið“ zněla kapku bordelózně, ale síla z kapely doslova jiskřila a sólová kytara D.G. šla slyšet vcelku dobře, škoda jen utopených bicích. Řev frontmana, který neustále mával rukami a vzpínal je ke stropu, byl mocný a vystoupení bylo natolik intenzivní, až mě překvapilo, že se to pod pódiem nezačalo mydlit. Pro mnohé byli Naðra takřka vrcholem festivalu, avšak mě osobně zanechalo vystoupení poměrně chladným z důvodu, že mi nálada jejich skladeb příliš nesedí (ze stejného důvodu třeba přeskakuji „Söngur uppljómunar“ z debutu Misþyrming, která mi Naðra melodicky hodně evokuje).

Kubánec: Naðra, kapela, která mi z těch islandských přijde asi nejvíc konvenční, jestli se to tak dá říct. Avšak i přes klasickou tvář vlastní produkce do ní dokáže propašovat nejeden zajímavý moment. Ale popravdě, při tomto vystoupení jsem si neměl moc všimnout, kdy se tak stalo. Tohle byla jízda od prvního úderu. Vychytal jsem místo na levé straně pódia, tak jsem občas koupil nějaký ten stříkanec krve nebo co to singer z kalichu rozhazoval plnými hrstmi. Ale hlavně jsem měl možnost pozorovat hru Tomase Ísdala, kdy to chvilkama fakt vypadalo, že mu pravá ruka regulérně uletí. Za bicíma netrůnil H. R. H., ale dotyčný tlučmistr vládl svému svému řemeslu, to bez debat!!! Pro mě jedno z nejlepších vystoupení. Druhá kapela a už mi padla brada.

Nadra

Metacyclosynchrotron: I když Oration bylo spíše zaměřeno na kapely z progresivnějšího či moderního soudku, Auðn patřili k těm několika tradičně znějícím. Z mého subjektivního pohledu blackmetalová natura, evokující folkové nálady bez píšťalek a kýče. Nebudu nic předstírat, hudba mě s výjimkou několika intenzivních pasáži příliš neoslovila, ale z kompozic šlo snadno pochopit, proč byli Auðn přizváni a proč jim chystané nové album vyjde u Season of Mist. Navíc se před klubem na chodníku rozbíhala velezajímavá mezinárodní družba pod taktovkou strejdy Absintha, a tak jsem kapele více pozornosti nevěnoval.

Kubánec: Já jsem vystoupení Auðn zhlédl celé, můj názor na jejich set je ovšem velmi podobný tomu, který prezentuje Metacyclosynchrotron. V některých (málo) momentech mi produkce evokovala novější věci od Drudkh, ale takové… nechci aby to znělo nějak posměšně. Já říkám, že to hraje na takovou „teplou notu“, což samozřejmě není nic špatného. Jenom mi to po vystoupení Naðra moc neučarovalo. Přesto suverénní vystoupení, kterému nebylo nic moc co vytknout.

Audn

Metacyclosynchrotron: Asagraum pro mě bylo už o fous poutavější, i když kapela také patřila k těm „obyčejnějším“ na festivalu. Z „Potestas magicum diaboli“ jsem nakonec výrazně nadšený nebyl, ale album nabídlo slušnou sbírku zlomocných riffů a ty se skvěle přenesly i zde. Pózy a grimasy hudebnic nepůsobily kýčovitě, výborný vokál diktoval a v oněch nastíněných pasážích byl dočasný dojem takřka maximální. Škoda jen, že zvuk nebyl z nejlepších a přítomné klávesy jsem neslyšel ani jednou.

Kubánec: Živé vystoupení Asagraum, mě nakonec přesvědčilo o dost víc než jejich studiová tvorba. Popravdě sem jejich zářez „Potestas magicum diaboli“ nijak zásadně nenaposlouchával, nějaké poslechy proběhly s konstatováním, že to celkem šlape, ale že vracet se k tomu moc nebudu. Live to mělo něco do sebe a ani mi nevadila zvuková nepřítomnost kláves, fyzicky na pódiu opravdu byly. Možná to bylo i dobře, protože při zvukovce se mi z onoho nástroje celkem ježil sluch. Závěrečné dojmy veskrze pozitivní.

Metacyclosynchrotron: Po špatném koncertě Sinmara na Prague Death Mass III jsem se na reparát těšil, i přesto že „Aphotic Womb“ se mi od doby vydání hodně ohrálo a do posledního EP „Within the Weaves of Infinity“ jsem příliš nepronikl. Ale Sinmara nedávno nahráli desku novou, a pokud nejsem úplně mimo, tak z ní určitě něco zaznělo, protože jsem tu slyšel několik pasáží, které jsem prostě neznal a které byly zcela uzemňující. Nakonec jsem se odhodlal protlačit dopředu za lepším zvukem a pokud možno i za lepším výhledem na výkon mistra Bjarniho, ale rozhoupal jsem se příliš pozdě a set Sinmara už skončil.

Kubánec: Se Sinmara jsem měl tu čest na prosincovém koncertě v Underdogs’ a o tom bych napsal něco podobného jako o vystoupení Asagraum tady. Prostě že to nebylo špatné. Tady musím hned ze startu napsat, že to mělo tah jak hovado. Zvuk byl dost sonický, ale mně to sedělo perfektně. „Aphotic Womb“ jsem nepřišel na chuť a popravdě dodneška nevím, co na tom je tak úchvatného. Naproti tomu split s Misþyrming a „Within the Weaves of Infinity“ poslouchám až podezřele často. Hodně se těším na novou desku, protože to, co jsem považoval za nové songy, znělo perfektně. A jak už jsem psal na začátku, dost tomu pomohl i výsledný sound. Nádhera.

Metacyclosynchrotron: Pak už zbýval čas jen pro sonický rituál Aluk Todolo, což byla bez keců magie. Když jsem se rozhodl natočit alespoň jeden song, tak jsem se na to po minutě vybodnul, protože na Aluk jsem prostě v klidu stát a točit opravdu nemohl. Hrálo se dle očekávání primárně z „Voix“, ale mám pocit, že později zazněly i jiné fláky, staré či snad dokonce nové, to si netroufám říct, protože jsem je neidentifikoval. Částečně proto, že jsem byl silně omámen, avšak věřte tomu nebo ne, nikoliv jen látkami a spánkovou deprivací. Výborné muzikantství bylo uhrančivé, avšak vše se točilo okolo posedlého výkonu bubeníka. On a obecně neskutečná hudební gradace evokovaly geniální Magma a to netvrdím jen proto, že jsem se o nich s bubeníkem nadšeně bavil venku. Tady jsem to měl černé na bílém s žárovkou navrch.

Metacyclosynchrotron: Hluboce lituji, že jsem dřívější koncerty Aluk Todolo v ČR neviděl a ty příští si určitě nenechám ujít. Před vyvrcholením prvního dne nemálo lidí opustilo klub a kdyby věděli, jak neskutečně zamrdali, tak mlátí hlavou do zdi ještě teď. První den byl fajn s několika výraznými místy a perfektním vyvrcholením.

Aluk Todolo

Kubánec: Patřím k těm, kteří opustili koncert Aluk Todolo v průběhu druhého válu. Znělo to výborně, koneckonců mám tvorbu těchto Francouzů celkem v oblibě. Ovšem, byť jsem podle Metacyclosynchrotrona neskutečně zamrdal, tak jsem byl tak domrdaný (viz začátek reportu), že jsem byl rád, že stojím na nohou. Únava se prostě dostavila. Asi bych to nějakým pivem přebil, ale už ty předchozí dvě mě vyšly na nějakých 600 korun.

Kubánec: Středa splnila očekávání + možná něco navrch. Potřeba vyzvednout perfektní organizaci. Tak jak byl rozepsaný časový harmonogram, tak se také, skoro na minutu přesně, stalo.


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)