Archiv štítku: ISL

Island

Zhrine, Ulsect

Zhrine, Ulsect

Datum: 11.12.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Ulsect, Zhrine

V klubu Underdogs’ jsem byl vůbec poprvé a musím říct, že je to teda pořádnej punk. Malé dobrodružství začalo už samotným hledáním klubu, kdy jsem to nejprve přešel, pak zkoušel brát za jiné dveře, až jsem nakonec odevzdal svůj osud do rukou neznámého kolemjdoucího, který vypadal, že se na koncert vydal také. Před nijak označenými dveřmi jsme se poté ve skupince pár jedinců shodli na tom, že toto asi bude ono, a hned po jejich otevření nám byla poskytnuta další nápověda, že máme jít úplně dolů. S každým schodem se stále více zintenzivňoval závan sava a z vchodu se linul dým. Sláva, jsme tu správně.

Ve stejném duchu je i celý interiér, ale má to svoje kouzlo. Malý prostor byl nakonec tak akorát, nebylo zde vydýcháno, v nehlídané šatně se nic neztratilo, akorát čepované pivo za moc nestálo. Hlavně jsem se zprvu obával, jaký zde bude zvuk, ale už s první kapelou se ukázalo, že starosti nejsou namístě, protože ozvučené to bylo parádně, což je u stylů, kterým se věnují Ulsect a Zhrine, velice podstatné. Kromě atmosférických prvků je spojuje taky shodný počet dosud vydaných elpíček, tedy pouhé jedno. Setlisty tak byly předem víceméně jasné.

Prvními vystupujícími byli Ulsect. Tuhle nizozemskou partičku moc naposlouchanou nemám, ale těšil jsem se na neotřelý technický death metal. V průběhu hraní jsem si ale říkal, jestli mi to vůbec ten death metal připomíná. Oproti studiovému projevu mi to zde přišlo daleko více djentové až corové, tvrdé pasáže na mě takřka vůbec nefungovaly, zpěv Dennise Maasa mě taky moc nebral, takže jsem vlastně ocenil jenom ty klidné, atmosferické vyhrávky, které měly něco do sebe, a nebylo jich pomálu. Ale na rovinu, co je to za death metal, když se mnou nic nedělají vyšší kvalty? Zkrátka tenhle moderní háv mi nějak nesedl a Ulsect pro mě byli zklamáním.

Sranda ale byly všechny ty čmoudy, díky nimž člověk občas ani neviděl, kdo stojí vedle něj či kudy se jde na bar. Díky osvícení byli vidět jen siluety postav, což vhodně přihrávalo právě těm klidnějším pasážím. Ve stejném pódiovém nastavení hráli také následující Zhrine, od kterých jsem nečekal nic míň, než že mi spraví chuť.

Už s nástupem úvodního fláku bylo jasné, že tohle bude úplně jiná liga, a taky že byla. Až mě děsilo, jak moc byl ten rozdíl mezi Ulsect a Zhrine znatelný. „Unortheta“ je skvělá deska, avšak takhle naživo byla její síla ještě uhrančivější. Nejvíc mě oslovila práce bubeníka Gíslasona, strojově přesná, přičemž nepostrádající živočišnost. Zajímavý pohled byl také na basu Sigurðssona a smyčcovou práci kytaristy, zpěváka Steingrímssona, jež velice vkusně protínala misantropickou náladu black/deathových výpadů. Věc spíš pro efekt, ale funguje to. Jak už jsem napsal výše, i zvukově bylo vše v pořádku, takže nic nebránilo tomu, aby Zhrine naplno vynikli, což se jim také podařilo. Stejně se mi líbí, jak se z tak fádního death metalu, který hráli ještě jako Gone Postal, dokázali přetavit v tak přesvědčivé seskupení, jakým je Zhrine.

Počáteční zklamání Ulsect bylo zažehnáno a koncert Zhrine se mi určitě napevno vryje do paměti. Moderně pojatý black metal mi je rozhodně více pochuti než moderně pojatý death metal, což se této noci bezpodmínečně potvrdilo. Navíc už si nemusím vyčítat, že jsem Zhrine nezastihl na Brutal Assaultu, hehe.


Oration MMXVIII (pátek)

Oration MMXVIII

Datum: 9.3.2018
Místo: Reykjavík, Listasafn Reykjavíkur (Island)
Účinkující: Almyrkvi, Inferno, Misþyrming, Rebirth of Nefast, Svartidauði, Vemod

Metacyclosynchrotron: Celý festival se měl původně odehrát v klubu Gamla Bíó, avšak kvůli nějaký právním sračkám, za které pořadatelé nemohli, se první dva dny musely odehrát v dějišti předchozích dvou ročníků a na poslední den byla pronajata galerijní budova Listasafn Reykjavíkur – Hafnarhús, která byla od Húrra vzdálená snad jen pár set metrů. Festivalový prostor byl obrovský, zvláště strop byl vysoký opravdu fest. Cca třetina sálu byla vyhrazena kapelám, ale pro publikum a pódium stále zbylo mnoho místa, i přesto že se na poslední den prodávalo více lístků. Zřejmě bylo myšleno na domácí, aby mohli vidět ty největší pecky festivalu, avšak ani s příchodem dalšího kvanta lidí, které se nezúčastnilo předchozích dní, zaplněno nebylo. Přesto si myslím, že každá z kapel třetího dne měla před sebou velice důstojný dav a hlavně nebyl problém se postavit na prakticky libovolné místo v sálu.

Metacyclosynchrotron: Postavené pódium bylo samozřejmě také mnohem větší než to v Hurrá, možná až moc. Zvukařské vybavení bylo kvalitní, a i když se vzhledem k architektuře zvuk velice rozléhal, tak se mi sound posledního dne líbil asi nejvíce. Pódium bylo neustále osvíceno svíčkami a vepředu se vznášel pach vonných tyčinek. Atmosférický potenciál Húrra byl díky přirozené tmě asi o něco větší, ale i zde byl feeling velice silný, což bylo ovšem dáno ultimátní páteční sestavou kapel (až mě osobně překvapilo, že pocta hrát třetí den byla svěřena i Infernu). Rozhodně stálo za to se po galerii trochu projít, protože se například na jednom místě daly najít publikace s ukázkami domácího umění a ty ve mně jistý dojem zanechaly. A co kapely?

Metacyclosynchrotron: Upřímně řečeno, první EP Almyrkvi mě vůbec nezaujalo, debutu jsem mnoho šancí nedal a zdejší report z pražského koncertu mě také příliš nepovzbudil, ale nakonec se první páteční koncert vyvedl nad míru. Almyrkvi a jejich primárně pomalejším songům jistě prospělo, že v prostorné hale se zvuk zajímavě rozléhal a tato přirozená ozvěna dodala songům něco, co jsem pravděpodobně při domácím poslechu postrádal. Kapela byla víceméně statická, pouze frontman a vokalista Garðar pochodoval po pódiu a sugestivně deklamoval své texty. Ale víte, co se mi líbilo nejvíce? Paradoxně když došlo k technickému problému, kdy dočasně vypadla jedna z kytar a mikrofon. Garðar vzápětí strhl roušku, zahodil mikrofon a z okraje pódia nějakou dobu řval do lidí a emotivně gestikuloval. Dokonce ho bylo slyšet! V ten moment u mě vystoupení Almyrkvi velice stouplo a pozitivní dojem setrval až do konce setu. Posedlost musí být.

Kubánec: Tak to já chovám k Almyrkvi silný obdiv, právě od zmiňovaného EP „Pupil of the Searing Maelstrom“. Je fakt, že z „Umbra“ jsem si nijak zásadně na zadek nesedl, ale pořád se jedná o vydání, které občas protočím v přehrávači. Koncert v Praze se mi z větší části líbil a dnešní vystoupení se mi líbilo celé. Také mám za to, že prostor jejich hudbě velmi pomohl. Znělo to hodně prostorově a díky tomu to byl hodně sugestivní zážitek. Ještě k tomu prostoru. Z letmého pohledu se jednalo o zaplachtované nádvoří, protože když se člověk podíval nahoru, tak viděl, jak vítr s tou plachtou cloumá. Taky tam byla celkem kosa, takže jsem poslední den vydržel v bundě a čepici. Ale nijak zásadně mě to neiritovalo. O to víc jsem obdivoval borce v triku bez rukávů, který klopil jedno pivo za druhým. To doslova, bral to rovnou po dvou.

Metacyclosynchrotron: Krátké chystání Inferna bylo kapku zlo, protože až na kytary a efekty si kapela všechno půjčovala od domácích, narychlo se řešily nějaké technické problémy a jeden, který se týkal zapojení efektů, se nakonec vyřešit nepodařilo, protože časový skluz nepřicházel v úvahu. Morion se tedy musel obejít bez krabiček a pedálů, naštěstí Ska-Gul se mohl své kytarové alchymii věnovat bez omezení. Prvních pár momentů „The Innermost Disillusion“ znělo naprosto strašně, ale zvuk se brzy srovnal a výše uvedenému problému navzdory zněla mezihrami propojená trojice „The Funeral of Existence“, „The Firstborn from Murk“ a „Gate-Eye of Fractal Spiral“ důstojně a následné reakce byly velmi pozitivní. Navíc Ska-Gul oba starší kousky pro koncertní potřeby trochu překopal a v poslední době si nachází prostor pro improvizaci (jak tady tomu bylo na úplném konci „Gate-Eye of Fractal Spiral“), takže pokud jste už Inferno s novým koncertním setem viděli, může se stát, že ten příští koncert bude zase trochu jiný. Společně Abyssal také nejnasypanější kapela festu.

Kubánec: Moje první live setkání s Inferno a zrovna tady. To chceš. Nečekal jsem zázraky. Je mi jasné, že předvést živě to, co je na posledních nahrávkách, není tak úplně možné, tak jsem si říkal, že mě to může jenom překvapit. Rozjezd nebyl úplně přesvědčivý, ale jakmile si to sedlo, tak měla jejich hudba silnou auru tajemna. Díky rozlehlému prostoru mi přišel zvuk pro takovou produkci ideální a věřím, že kdyby byly eliminovány počáteční technické nedostatky, byl by výsledný dojem o dost mocnější. Ale i tak vyprovázely kapelu celkem velké ovace a dostalo se jí vřelého přijetí. Za mě dobrý.

Metacyclosynchrotron: Misþyrming jsem stejně jako Sortilegia také uviděl potřetí a zase to bylo „nejslabší“, avšak z toho důvodu, že půlka setu sestávala z nových skladeb, které jsem pochopitelně neznal a pouze se je snažil absorbovat. Každopádně se mi potvrdilo, že Misþyrming jsou nejsilnější domácí kapelou (Rebirth of Nefast zde nepočítám) a že nová deska bude zase skvělá. Vystoupení bylo strhující, doopravdy strhující, podpořeno zuřivou hrou hudebníků a konečně se také více odvázali lidé pod pódiem; ty hlavy konečně viditelně a divoce lítaly. Misþyrming také výborně sedl zvuk. Kromě novinek zazněly „Söngur heiftar“, „…af þjáningu og þrá“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“.

>

Kubánec: Co se Misþyrming týče, tak jsem totální ignorant. Nejpovedenější je pro mě skladba ze splitu se Sinmara. Debut jsem párkrát slyšel, hlavně při ježdění na kole, ale ten humbuk, který kolem toho nastal, jsem moc nepochopil. Každopádně živě mi i podruhé zavřeli hubu. Takhle má vypadat nasazení. Někdy jsem měl pocit, že při tom jak sebou protagonisté mlátili, to nemohli reálně zahrát. Na druhou stranu, pokud máš v zádech takového zabijáka, jaký je H. R. H., může ti kytara jenom vazbit a bude to znít perfektně. Až zase někdy uslyším slovo námrd, bude mi to evokovat přesně tohle vystoupení. Velké ovace, které si bez pochyb zasloužili.

Metacyclosynchrotron: Nové skladby hráli také Svartidauði, snad z nich z nich dokonce sestával kompletní setlist, i když mi teda ke konci jeden song dosti připomínal „Psychoactive Sacraments“. Fetu žel, Černého Petra festivalu si vytáhli právě oni. Krátce po startu vystoupení urval Sturla strunu na base, minimálně jednou vypadl kytarový aparát, zvuk byl pořád takový divný a šroťák mi zněl vysloveně na piču. Víte co je ale kurva paradox jak svině? I tohle bylo mé třetí setkání s kapelou, ale tentokrát to nejlepší, ha! V Praze ani v Krakově se mi Svartidauði prostě nelíbili, nevím proč. Ale k věci. Znělo to, že nové skladby nabídnou něco nového, byť stále v rámci typického soundu Svartismrti. Během vystoupení jsem slyšel různé prapodivné melodie, jejichž celková atmosféra možná nebyla tak opresivní jako v případě „Flesh Cathedral“, ale bylo to jiné a rozhodně zvláštní.

Kubánec: Tady jsme byli asi každý na jiném koncertě. Při tomto, nevím už kolikátém, setkání s živou prezentací Svartidauði, jsem se dost, asi i škodolibě, nasmál. První vál hrál každý něco úplně jiného. G. E. myslel, že ještě drží basu v Misþyrming, do toho ta urvaná struna. Furt nějaké domlouvání, chaos. No, nedaří se pokaždé. Chvilkama jsem měl pocit, že tam i nějaká facka padne, ale borci to ustáli. Poslední koncert na proklínané Nové Chmelnici měl teda za mě o dost větší charizma. Samozřejmě mě mrzí, že takovou veličinu jsem na posledním Oration neviděl v lepší formě, ale svět se nezboří. Možná kdybych sosal jak spoluautor reportu, tak to pro mě byl vrcholný zážitek s totálním „Punk as Fuck“ feelingem.

Metacyclosynchrotron: Vemod byli na Prague Death Mass II úžasní, hypnotizující a to samé platilo i tentokrát, možná i v silnější formě, protože kapela se soustředila na nový materiál. Už teď si dovolím tvrdit, že „Venter på stormene“ bude překonáno. Ať už Vemod drhli do brutálního blast-beatu pět minut jeden riff a nebo si naopak ve středním tempu hráli s aranžmá a čistými zpěvy, mělo to vždy neskutečnou sílu a feeling. Předposlední vystoupení působilo, jako by nemělo nikdy skončit, a to jak hudebníci svou tvorbu hluboce prožívali, se dozajista převalilo i na většinu přítomných. Když bylo dokonáno, o jednom z vrcholných vystoupení festivalu bylo jasno.

Kubánec: Od Vemod jsem nic jiného než silný zážitek nečekal. Taky se mi ho bez jakýchkoliv okolků dostalo. Hudba těchhle Norů na mě působí až étericky a jsem zvědav, jak to vyzní po setu Svartidauði (byť dopadlo, jak dopadlo). Už při rozjezdu mi bylo jasné, že veškeré obavy byly zbytečné. Větší pódium jim sedělo, zvuk také, vyznělo to až vznešeně. Jak píšu o pár (doslova) řádků výše, silný zážitek, se kterým jsem už dopředu počítal.

Metacyclosynchrotron: Ale co kurva napsat o Rebirth of Nefast? Věřil jsem, že kapelu nepotká osud Svartidauði a že si Wann zvukovou stránku finálního vystoupení svého hlavního uměleckého vyjádření řádně posichruje. A měl jsem pravdu. Před vystoupením jsem také přemýšlel, jakou roli budou v setu hrát samplované pasáže, jelikož „Tabernaculum“ je vcelku vrstevnaté a těžko jsem si představoval, jak vlastně vyzní všudypřítomné „tiché mezihry“. V den D jsem se také trochu obával, aby případné samply nebyly jako v případě Inferna v neustálém nepoměru s hudbou. Ale zde bylo vše v nejlepším pořádku, zvukař nezvučil kapelu, co slyšel poprvé v životě. Avšak mnohé různé party, u kterých jsem například očekával, že poběží z pultu, byly zahrány živě a mnohdy mi díky skvělé vyváženosti splývalo, kdo hraje co. Proč? No ono se toho na pódiu stejně moc nedělo, kytaristé a basák se plně věnovali své práci a zcela zahalený Wann se mikrofonu nepustil, byť se komíhal tam i zpět. Takže nebylo moc co sledovat a já raději si užíval hudbu, co to šlo, přeci jen to bylo poprvé a naposledy. Statičnost byla možná tak jediným škraloupem na vystoupení, zvlášť v kombinaci s prostorným pódiem, ale to je opravdu drobnost.

Metacyclosynchrotron: Dalo by se jistě napsat, že Rebirth of Nefast přehráli „Tabernaculum“ takřka jako z desky. Hnidopich by možná pár chybiček našel, mně například 100% nesedla “chaotická” pasáž v „Lifting of the Veil“, byť Bjarni ty přechody vysypal z rukávu jako pán, ale všechny pasáže, které jsem při každém poslechu tolik zbožňoval, byly „mind-blowing“ i tady. Koncertní zvuk přispěl, že i různé, jinak méně nápadné vybrnkávačky v mezihrách byly zlé, zlé, ZLÉ až běda. Největší rozdíl od desky zřejmě spočíval ve vokálech, do kterých dal Wann opravdu hodně. Šepoty byly například nahrazeny sípotem a vůbec mi přišel jeho projev silnější než z desky.

Metacyclosynchrotron: Když se Rebirth of Nefast probrali kompletním debutem, doufal jsem ještě v přídavek v podobě skladeb ze splitka ze Slidhr (například), ale nestalo se a Oration MMXVIII bylo u konce. Kdo čekal od Rebirth of Nefast ultimátní blackmetalový rituál, mohl být zklamán. Já osobně si prostě koncert užil, jak to šlo, v takřka neustálé křeči posedlosti, protože jsem s „Tabernaculum“ strávil desítky, ne-li stovky hodin. Z klubu jsem odcházel příjemně naplněn, ale skutečně výrazné, emotivní kontury začal zážitek nabírat až poté a dokonce zvláštně zabarvil i „běžný“ poslech desky. Když píšu těchto posledních pár řádků, tak od festivalu uběhlo devět dní a já „Tabernaculum“ zase poslouchám den co den.

Kubánec: Rebirth Of Nefast? Začátek… ABSOLUTNO… konec!!! Nadrbaný Metacyclosynchrotron mě drží pod krkem a řve mi z dvaceti centimetrů do ksichtu. Do dnešních dnů jsem se s tímto zjevením ne zcela vyrovnal a zážitek z živé prezentace „Tabernaculum“ ve mně silně rezonuje ještě dnes, deset dní po tom, co jsem se vrátil. Každý den si na to vzpomenu. Zdá se ti, že přeháním? Vůbec ne.

Metacyclosynchrotron: I ve mně zážitek stále doznívá a to nejen díky Rebirth of Nefast. Z hlediska čistě hudebního bych třetí ročník Oration neoznačil za osobní koncertní/festivalový vrchol. Viděl jsem však několik výjimečných vystoupení v podání Aluk Todolo, Vemod a Rebirth of Nefast, plus pár výborných, mezi které patřily sety Abyssal, Misþyrming, Sinmara a Virus. Zbytek rovněž fajn. K akcím jako byla tato ovšem patří i různé doprovodné zážitky a ty festival v mých očích povýšily opravdu vysoko. Asi není nutné zdůrazňovat, jak krásně na Islandu je, a atmosféra v obou klubech byla skvělá, i když bych chvílemi od lidí očekával větší „odvaz“. No a hromadu výtečných vzpomínek by zde ani nebylo vhodné publikovat. Snad o jednu bych se mohl podělit. Pohladil jsem si islandského poníka! Načež se mě pokusil kousnout, zmrd!


Oration MMXVIII (čtvrtek)

Oration MMXVIII

Datum: 8.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Abominor, Abyssal, Devouring Star, Mannveira, Slidhr, Sortilegia, Virus

Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.

Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.

Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.

Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.

Abominor

Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.

Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.

Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.

Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.

Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.

Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.

Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.

Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!

Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.

Mannveira


Oration MMXVIII (středa)

Oration MMXVIII

Datum: 7.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Aluk Todolo, Asagraum, Auðn, Naðra, NYIÞ, Sinmara

Metacyclosynchrotron: V poslední cca dekádě jsme mohli v Evropě vidět hromadu festivalů, které nabízely vystoupení toho nejlepšího, co blackmetalový, potažmo extrémně metalový svět nabízí. Festivaly, které dotáhly několik set lidí a okolo dvou desítek kapel z celého světa, jako například Deathkult, Nidrosian Black Mass, Beyond the Gates, Arosian Black Mass, Prague Death Mass a také například islandský festival Oration. Jeho hlavní organizátor, Stephen „Wann“ Lockhart, jej pojal jako předváděčku kapel, se kterými pracoval ve svém studiu Emissary a také vždy pozval několik jmen navíc. V případě letošního ročníku například Virus, Vemod, Sortilegia nebo britské Abyssal, kteří zde navíc odehráli svůj zcela první koncert. Když se začala rýsovat soupiska finálního třetího ročníku, zbystřil jsem pozornost. Ovšem jakmile vyšlo najevo, že Rebirth of Nefast přehrají komplet „Tabernaculum“ a na dlouhou dobu (nebo možná definitivně) se koncertně odmlčí, tak nebylo co řešit; Mé ódy na tuhle monstrózní desku si možná ještě pamatujete.

Kubánec: Pro mě to měl být druhý Oration v mém bídném životě. Minulý rok už jsem už měl koupený lístek, ale letenka za čtyři tisíce z Vídně se mi zdála drahá, tak jsem tak dlouho váhal, až stála tisíců deset. Rezignovaně jsem prodal lupen přes net a zůstal doma. Velké díky patří Johnixovi, který mi tehdy posílal fotky a videa z místa činu, tak jsem to měl skoro jak v přímém přenosu. Letos jsem teda čtyř a půl tisíce nelitoval a vyrazil. Že chci vidět islandské kapely na jejich domovské půdě, jsem si tak nějak uvědomil po setu Svartidauði na Prague Death Mass v roce 2013. Byť jim haprovala basa, tak mě to naprosto uhranulo!!! Ovšem největším lákadlem pro mě nebyla tahle veličina, nýbrž zejména možnost vidět a slyšet (poprvé a zřejmě i naposled) Rebirth of Nefast, v tom jsme byli s parťákem pisatelem za jedno. Popravdě ale celkový line-up byl pro mě silně lákavý. Možná trochu škoda, že jsem většinu islandských zástupců na soupisce viděl v posledních letech na kontinentě. To ale v žádném případě nebylo překážkou.

Metacyclosynchrotron: Letenky se podařilo splašit za čtyřku, ubytko taky nakonec vyšlo na pár stovek za noc a vem čert, že se pak člověk musel dělit o hajzly, sprchu a kuchyňku s celým patrem, hlavně ať je kam složit hlavu a odložit věci. Jelikož jsem se připojil k vystupujícímu Infernu, tak jsme se ještě složili na zapůjčení dodávky, ať na Islandu vidíme víc než jen kapely. Ve středu sedmého března ráno šlo na pražském letišti potkat i pár známých obličejů z tuzemských koncertů, které se evidentně na festival chystaly taky a v Keflavíku jsme přistáli po necelých čtyřech hodinách. Vyzvedlo se auto, a jelikož na check-in v hostelu bylo ještě brzy, tak jsme se jeli podívat na národní park Þingvellir, kde se setkávají geologické desky Eurasie a Ameriky. Již tam jsem se víceméně utvrdil v myšlence, že islandská krajina místní hudebníky musí inspirovat, protože z rozlehlých zamrzlých plání, zvláštních geologických formací, čerstvé zimy a svěžího, čistého vzduchu jsem vycítil něco podobného jako z některých melodií například takových Misþyrming (ale nejen jich).

Sinmara

Kubánec: Vzhledem k brzkému odletu (6:20) a místu mého bydliště (cca 350 km od Prahy) mi nezbylo nic jiného, než přenocovat na letišti. Nebyla to žádná hrůza, ale nějaké dozvuky to první den mělo (viz set Aluk Todolo). V letadle sem vychytal celou řadu volných sedadel a při poslechu „Sovereigns“ od Enthroned usínám spánkem nespravedlivých. Budím se až těsně před přistáním v Keflavíku, kdy se kochám pohledem na islandskou půdu, která mi silně připomněla pole, co mám za zahradou. „Vylodění“ a následný nákup alkoholu ve freeshopu (ten šel hlavně Johnixovi, který na Islandu pracuje) byl bez problému, nic zajímavého. Cesta autobusem do Reykjavíku stejně tak. Trochu obavy jsem měl z toho, jak přečkám do check-inu. Měl jsem ho ve stejný čas jako kolega, bydleli jsme ve stejném guest housu. Nakonec i ty čtyři hodiny vcelku rychle uběhly. Procházka po městě, k moři a pobyt u Johnixovy známé a už jsem se soukal na Hlemmnur square, což je náměstí a zrovna tak název guest house, který se stal na následujících pět dní mým útočištěm. Chvilkový relax, jídlo, pivo a odchod na první dějství.

Metacyclosynchrotron: Po check-inu následovala krátká revitalizace a hurá do Húrra, jenže ejhle, nikdo pořádně nevěděl, kde ten klub prvních dvou festivalových dní vlastně je, a Google příliš nespolupracoval. Ale stačilo se párkrát přeptat a ona cesta z hostelu vlastně nebyla vůbec složitá. Žel NYIÞ, kteří mi tolik učarovali na rakouském Funkenfluagu, už skončili a stihl jsem teprve Naðra, kteří se během mého příchodu ke klubu ještě dopatlávali na ulici před klubem.

NYITH

Metacyclosynchrotron: Jak tedy vlastně místo konání vypadalo? Húrra by šlo rozdělit do dvou hlavních sekcí a obě měly své bary. Na samotný sál s pódiem a odpočinkovou místnost s posezením a se stoly s merchem. Tam se prodávaly tituly vydavatelství Oration v čele s nosiči a textilem Rebirth of Nefast a samozřejmě se tu dal zakoupit i merch kapel, které v daný den vystupovaly. Ceny byly na naše poměry sem tam vyšší, ale stále v normě, což se už samozřejmě nedalo říct o čepovaném pivisku za necelé tři stovky. Celkově byl klub překvapivě malý, paralela s nějakým domácím koncertním dějištěm mě nenapadá a čtenář jistě vytuší, že v Húrra bylo narváno, s čímž se pojil jistý nešvar. Lidi obvykle zacpali mezistupeň mezi oběma místnostmi a prorvat se blíž k pódiu, kde byl lepší zvuk a dokonce i více místa, nebylo úplně snadné. Navíc v této zóně horko-těžko dohlédl na pódium i takový Adramelech, který je dlouhý jako týden před výplatou. Menší, pokud chtěli něco vidět, se dopředu museli prostě procpat.

Kubánec: Po odbavení vcházím do klubu, který mi dost evokoval o něco větší a lépe řešenou strahovskou 007. Tak nějak jsem si to představoval. Co se místa týče, nebylo to nic moc, ale abych se přiznal, nějaký pocit nekomfortu jsem naprosto vytěsnil. Úvodní NYIÞ stíhám tak půlku vystoupení a byť nastupuju do rozjetého (možná spíš dojíždějícího) vlaku, tak sem se vžil celkem rychle. Jejich ambientní mše doprovázená sugestivní deklamací splnila roli introdukce naprosto přesvědčivě. Svícny, zvířecí lebky, vonné tyčinky, všude kam se podíváš. Oltář s beraní hlavou potřísněnou voskem navrch.

Metacyclosynchrotron: Rozestupy mezi kapelami byly krátké a rozpis se dodržoval opravdu přísně, ale zpočátku jsem doufal alespoň v nějaké krátké zvukovky. Na ty ovšem v naprosté většině  případů nedošlo, muzikanti z Naðra tedy jen zapojili nástroje a začali hrát. Úvodní „Fjallið“ zněla kapku bordelózně, ale síla z kapely doslova jiskřila a sólová kytara D.G. šla slyšet vcelku dobře, škoda jen utopených bicích. Řev frontmana, který neustále mával rukami a vzpínal je ke stropu, byl mocný a vystoupení bylo natolik intenzivní, až mě překvapilo, že se to pod pódiem nezačalo mydlit. Pro mnohé byli Naðra takřka vrcholem festivalu, avšak mě osobně zanechalo vystoupení poměrně chladným z důvodu, že mi nálada jejich skladeb příliš nesedí (ze stejného důvodu třeba přeskakuji „Söngur uppljómunar“ z debutu Misþyrming, která mi Naðra melodicky hodně evokuje).

Kubánec: Naðra, kapela, která mi z těch islandských přijde asi nejvíc konvenční, jestli se to tak dá říct. Avšak i přes klasickou tvář vlastní produkce do ní dokáže propašovat nejeden zajímavý moment. Ale popravdě, při tomto vystoupení jsem si neměl moc všimnout, kdy se tak stalo. Tohle byla jízda od prvního úderu. Vychytal jsem místo na levé straně pódia, tak jsem občas koupil nějaký ten stříkanec krve nebo co to singer z kalichu rozhazoval plnými hrstmi. Ale hlavně jsem měl možnost pozorovat hru Tomase Ísdala, kdy to chvilkama fakt vypadalo, že mu pravá ruka regulérně uletí. Za bicíma netrůnil H. R. H., ale dotyčný tlučmistr vládl svému svému řemeslu, to bez debat!!! Pro mě jedno z nejlepších vystoupení. Druhá kapela a už mi padla brada.

Nadra

Metacyclosynchrotron: I když Oration bylo spíše zaměřeno na kapely z progresivnějšího či moderního soudku, Auðn patřili k těm několika tradičně znějícím. Z mého subjektivního pohledu blackmetalová natura, evokující folkové nálady bez píšťalek a kýče. Nebudu nic předstírat, hudba mě s výjimkou několika intenzivních pasáži příliš neoslovila, ale z kompozic šlo snadno pochopit, proč byli Auðn přizváni a proč jim chystané nové album vyjde u Season of Mist. Navíc se před klubem na chodníku rozbíhala velezajímavá mezinárodní družba pod taktovkou strejdy Absintha, a tak jsem kapele více pozornosti nevěnoval.

Kubánec: Já jsem vystoupení Auðn zhlédl celé, můj názor na jejich set je ovšem velmi podobný tomu, který prezentuje Metacyclosynchrotron. V některých (málo) momentech mi produkce evokovala novější věci od Drudkh, ale takové… nechci aby to znělo nějak posměšně. Já říkám, že to hraje na takovou „teplou notu“, což samozřejmě není nic špatného. Jenom mi to po vystoupení Naðra moc neučarovalo. Přesto suverénní vystoupení, kterému nebylo nic moc co vytknout.

Audn

Metacyclosynchrotron: Asagraum pro mě bylo už o fous poutavější, i když kapela také patřila k těm „obyčejnějším“ na festivalu. Z „Potestas magicum diaboli“ jsem nakonec výrazně nadšený nebyl, ale album nabídlo slušnou sbírku zlomocných riffů a ty se skvěle přenesly i zde. Pózy a grimasy hudebnic nepůsobily kýčovitě, výborný vokál diktoval a v oněch nastíněných pasážích byl dočasný dojem takřka maximální. Škoda jen, že zvuk nebyl z nejlepších a přítomné klávesy jsem neslyšel ani jednou.

Kubánec: Živé vystoupení Asagraum, mě nakonec přesvědčilo o dost víc než jejich studiová tvorba. Popravdě sem jejich zářez „Potestas magicum diaboli“ nijak zásadně nenaposlouchával, nějaké poslechy proběhly s konstatováním, že to celkem šlape, ale že vracet se k tomu moc nebudu. Live to mělo něco do sebe a ani mi nevadila zvuková nepřítomnost kláves, fyzicky na pódiu opravdu byly. Možná to bylo i dobře, protože při zvukovce se mi z onoho nástroje celkem ježil sluch. Závěrečné dojmy veskrze pozitivní.

Metacyclosynchrotron: Po špatném koncertě Sinmara na Prague Death Mass III jsem se na reparát těšil, i přesto že „Aphotic Womb“ se mi od doby vydání hodně ohrálo a do posledního EP „Within the Weaves of Infinity“ jsem příliš nepronikl. Ale Sinmara nedávno nahráli desku novou, a pokud nejsem úplně mimo, tak z ní určitě něco zaznělo, protože jsem tu slyšel několik pasáží, které jsem prostě neznal a které byly zcela uzemňující. Nakonec jsem se odhodlal protlačit dopředu za lepším zvukem a pokud možno i za lepším výhledem na výkon mistra Bjarniho, ale rozhoupal jsem se příliš pozdě a set Sinmara už skončil.

Kubánec: Se Sinmara jsem měl tu čest na prosincovém koncertě v Underdogs’ a o tom bych napsal něco podobného jako o vystoupení Asagraum tady. Prostě že to nebylo špatné. Tady musím hned ze startu napsat, že to mělo tah jak hovado. Zvuk byl dost sonický, ale mně to sedělo perfektně. „Aphotic Womb“ jsem nepřišel na chuť a popravdě dodneška nevím, co na tom je tak úchvatného. Naproti tomu split s Misþyrming a „Within the Weaves of Infinity“ poslouchám až podezřele často. Hodně se těším na novou desku, protože to, co jsem považoval za nové songy, znělo perfektně. A jak už jsem psal na začátku, dost tomu pomohl i výsledný sound. Nádhera.

Metacyclosynchrotron: Pak už zbýval čas jen pro sonický rituál Aluk Todolo, což byla bez keců magie. Když jsem se rozhodl natočit alespoň jeden song, tak jsem se na to po minutě vybodnul, protože na Aluk jsem prostě v klidu stát a točit opravdu nemohl. Hrálo se dle očekávání primárně z „Voix“, ale mám pocit, že později zazněly i jiné fláky, staré či snad dokonce nové, to si netroufám říct, protože jsem je neidentifikoval. Částečně proto, že jsem byl silně omámen, avšak věřte tomu nebo ne, nikoliv jen látkami a spánkovou deprivací. Výborné muzikantství bylo uhrančivé, avšak vše se točilo okolo posedlého výkonu bubeníka. On a obecně neskutečná hudební gradace evokovaly geniální Magma a to netvrdím jen proto, že jsem se o nich s bubeníkem nadšeně bavil venku. Tady jsem to měl černé na bílém s žárovkou navrch.

Metacyclosynchrotron: Hluboce lituji, že jsem dřívější koncerty Aluk Todolo v ČR neviděl a ty příští si určitě nenechám ujít. Před vyvrcholením prvního dne nemálo lidí opustilo klub a kdyby věděli, jak neskutečně zamrdali, tak mlátí hlavou do zdi ještě teď. První den byl fajn s několika výraznými místy a perfektním vyvrcholením.

Aluk Todolo

Kubánec: Patřím k těm, kteří opustili koncert Aluk Todolo v průběhu druhého válu. Znělo to výborně, koneckonců mám tvorbu těchto Francouzů celkem v oblibě. Ovšem, byť jsem podle Metacyclosynchrotrona neskutečně zamrdal, tak jsem byl tak domrdaný (viz začátek reportu), že jsem byl rád, že stojím na nohou. Únava se prostě dostavila. Asi bych to nějakým pivem přebil, ale už ty předchozí dvě mě vyšly na nějakých 600 korun.

Kubánec: Středa splnila očekávání + možná něco navrch. Potřeba vyzvednout perfektní organizaci. Tak jak byl rozepsaný časový harmonogram, tak se také, skoro na minutu přesně, stalo.


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Almyrkvi – Umbra

Almyrkvi - Umbra

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Vaporous Flame
02. Forlorn Astral Ruins
03. Severed Pillars of Life
04. Stellar Wind of the Dying Star
05. Cimmerian Flame
06. Fading Hearts of Umbral Nebulas

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Hovořit o tom, jak islandská blackmetalová scéna nabrala v posledních několika letech na síle, významu i popularitě, by tuším bylo zbytečné. Kdo zrovna nevylezl z pralesa, jistě už vzestup severského ostrova na černěkovovém kolbišti zaznamenal a s největší pravděpodobností i sám pocítil na vlastní kůži a uši. Almyrkvi do této vlny zapadají s naprostou samozřejmostí, ačkoliv je jejich přístup k black metalu malinko jiný než třeba u stylových souputníků jako Svartidauði, Misþyrming, Naðra nebo Wormlust. Což samozřejmě vůbec není na škodu.

Vcelku běžné je, že jeden člověk působí ve vícero islandských kapelách, z nichž mnohé jsou personálně zhusta propojené. Zřejmě malý svět, v němž se všichni navzájem znají a v němž každý se s každým už v nějaké skupině potkal. Ani Almyrkvi v tomto ohledu nejsou výjimkou. Hlavní postavou je Garðar S. Jónsson známý z formace Sinmara, k němuž se připojil bubeník Bjarni Einarsson známý rovněž díky Sinmara a dále třeba Slidhr nebo Wormlust, jako host nabubnoval i letošní debut Rebirth of Nefast.

Almyrkvi se poprvé představili na loňském minialbu „Pupil of the Searing Maelstrom“ a hned se jednalo o představení v dobrém světle. Pilotní épéčko bylo příjemné a v určitých momentech dokázalo navodit sympaticky hustou atmosférou. Abych ale řekl pravdu a netahal vás za fusekli, nemůžu zas tvrdit, že šlo o nějaké geniální dílo, z něhož bych seděl na prdeli a k němuž bych se v pravidelných intervalech vracel. Pořád se ale jednalo o dostatečně povedenou záležitost k tomu, abych si byl ochoten „Pupil of the Searing Maelstrom“ koupit.

No, a něco podobného by se vlastně dalo prohlásit i o čerstvém dlouhohrajícím debutu „Umbra“, na němž Almyrkvi vcelku pohodlně pokračují ve stylu načrtnutém předešlým počinem. Jisté rozdíly zde ovšem samozřejmě jsou. Islanďanům sluší trochu plnější a sytější sound, jenž podtrhuje kytarovou „hloubku“. Akorátně to ladí s kosmickým zaměřením Almyrkvi. Obzvlášť když se skupina ani nesnaží o nějaké kličkování v chaotických riffech a soustředí se výhradně na atmosféru v čitelné a docela stravitelné formě. Stravitelnost ovšem nemusí být a v tomto případě by ani neměla být chápana v pejorativním zabarvení.

Oproti minulejšku trochu postrádám náznaky industrialu. Byť šlo skutečně jen o náznaky, jednalo se o docela příjemné osvěžení. Zdá se mi, že jejich místo nyní zaujal větší podíl ambientních zvuků či celých pasáží, jako je tomu v závěrech hned několika skladeb. Stejně jako posledně mi však příliš nevoní čisté vokály, bez nichž bych se s radostí obešel. Ne snad, že by byly vyloženě špatné – vždy, když už jejich pasáž chvíli hraje, tak si na ně přivyknu a ujde to, ale pokaždé, když zrovna začnou, mám pocit, jako kdyby do vývoje dané písně úplně neseděly a vstoupily do děje trochu násilně. Jako kdyby skladbě slušelo přitlačit na pilu, ale Almyrkvi namísto toho uberou. Nicméně se může jednat jen o můj subjektivní pocit.

Almyrkvi

Naštěstí se ale podobných momentů na „Umbra“ nenachází mnoho. Povedené pasáže a kvalitní nápady výrazně převažují. Písně jako „Vaporous Flame“, „Stellar Wind of the Dying Star“ či „Cimmerian Flame“. Což platí i navzdory tomu, že třeba první jmenovaná obsahuje i ony problematické chvilky s čistým zpěvem, které ovšem vyvažuje výborné nápady ve druhé polovině.

I přes menší mušky, které navíc a bohudík nejsou zásadní, „Umbra“ jako celek docela baví a umí zprostředkovat kus atmosféry. Kosmos z pohledu Almyrkvi není nelítostnou černou dírou, ani se nejedná o zdrogovaný psychedelický trip, ale pořád jde o příjemně sugestivní výlet. „Umbra“ sice nebude figurovat v závěrečných bojích, až se bude rozhodovat o desce roku, ale za slyšení tenhle kousek (nejspíš) stojí.


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Země: Island / Irsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Norma Evangelium Diaboli / Oration

Tracklist:
01. The Lifting of the Veil
02. The First Born of the Dead
03. Alignment Divine
04. Carrion Is a Golden Throne
05. Magna – Mater – Menses
06. Dead the Age of Hollow Vessels

Hrací doba: 61:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Psát o Rebirth of Nefast jako o skrytém pokladu pro nemnohé by byla pitomost hodná člověka, jenž svůj rozhled poněkud přeceňuje. Přeci jen si mozek kapely a vlastník studia Emissary, Stephen Lockhart (Wann), již zajistil veliké renomé produkováním desek Svartidauði nebo Sinmara, čímž přímo přispěl k tvorbě toho, co dnes vnímáme jako islandský black metal. A za druhé, labely jako Debemur Morti a End All Life / Norma Evangelium Diaboli musí znát každý, kdo se o black metal zajímá trochu vážněji. Ti jistě po Rebirth of Nefast nesáhli náhodou nebo jen z kamarádství. Nebudu předstírat, že by mě první slibné demo „Only Death“ (2006) v době vydání nebo v současnosti nějak extrémně bavilo, ale pozdější split-album „Ex nihilio“ sdílené se spřízněnými Slidhr z roku 2008 je jednoduše impozantní. Není divu, že takoví Blut aus Nord chtěli s Rebirth of Nefast rovněž nahrát split. Dle svých slov měl již Vindsval rozdělanou hudbu, ale z nějakého důvodu idea společné nahrávky padla.

Důvod, proč je mezi zmíněným „Ex nihilio“ a současným debutem „Tabernaculum“ mezera takřka devíti let, spočívá v perfekcionismu. Příkladem důsledné práce budiž, že Stephen Lockhart Wann měl „Tabernaculum“ hotovo již před více než rokem a pak se rozhodl album kompletně nahrát znova. Musím říct, že se jeho rozhodnutí vyplatilo, neboť lépe vyprodukovanou blackmetalovou desku než tuto asi neznám. Lze oponovat, že někomu se více líbí sound té či oné surovosti, ale zde mluvíme o takové zvukové úpravě, která akcentuje atmosféru hudby a nezakryje sebemenší detail.

Kořeny hudby Rebirth of Nefast vychází z ortodoxního black metalu z přechodu milénia, avšak je vhodné si uvědomit, že již na zmíněném splitu byla hudba kapely ve srovnání s tehdy populárními kopírkami Watain a Deathspell Omega (éra Si monumentum…) dostatečně originální. Dnes je samozřejmě vhodnější postavit „Tabernaculum“ vedle takových Sinmara, Tchornobog, Death Fetishist, Situs Magus, Skáphe, Wormlust nebo Inferno, tedy kapel, které si hodně hrají s podladěným, disharmonickým soundem a vrstvením kytarových linek (a taky vlastně vychází z oné ortodoxní vlny). Rebirth of Nefast ale nesázejí třeba na strojený chaos a řekl bych, že skloubení tradice s progresí, klidu a násilí a dalších protikladů je v jejich podání přirozenější. Pasáží, kde se objevují víc než tři rozdílné melodie tu zas tolik není, ale přesto je „Tabernaculum“ narváno velikým množstvím detailů.

Ještě jedno přirovnání mě napadá, a to k „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint“ od mistrů Abigor, jelikož „Tabernaculum“ je podobně intenzivním a poutavým způsobem dramaticky vystavěno. To je například jeden z důvodů, proč na mě deska při poslechu působí až vizuálně, i když zde hrají svou roli i zmíněná produkce a evokativní texty. Z letmého poslechu se může zdát, že jsou skladby roztříštěné, jelikož Wann v kompozicích zdánlivě příliš lpí na stopkách, ale věc se má tak, že ony tiché, ambientní pasáže jsou stejně důležité a zajímavé jako blackmetalové běsnění. Ale k tomu je nutné se trochu zaposlouchat.

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Netvrdím, že musíte desku sjíždět podobně fanaticky jako já, ale o její síle by mohl napovědět fakt, že v posledním cca čtvrtroce si „Tabernaculum“ pouštím minimálně jednou týdně do sluchátek ve tmě a bez dalšího rozptylování, třeba před spaním, a zrovna v těchto chvílích se „Tabernaculum“ představí ve své bentické hloubce. Mimochodem, ani teď si netroufnu tvrdit, že bych desku znal opravdu podrobně natož zpaměti a to není vlastně nijak extrémně složitá. Rovněž nemám pocit, že by zde byly nadbytečné či natahované pasáže. Jsem rád že se ty roky čekání projevily i v tomhle ohledu.

Na závěr se obvykle snažím vypíchnout nějaká negativa, ale teď to mám těžké, dokázal bych si jen představit jiné vokály. O zvuku další ódy pět nebudu, ale mohl bych zmínit, že se jedná o zcela první kompletní Emissary produkci, kdy nemám jediný subjektivní problém se zvukem bicích. Hostující Bjarni Einarsson (Sinmara, Wormlust, Slidhr) si zde navíc vystřihl svůj prozatím nejlepší výkon v kariéře. Někomu „Tabernaculum“ samozřejmě přijde jako nezajímavá, až nudná deska. Každý má svůj vkus, ale já si dovolím arogantně prohlásit, že takový dojem s velkou pravděpodobností pramení z povrchního poslechu či takových posluchačských preferencí, které se s hudbou tohoto ražení zásadně neslučují.

Psaní recenzí se v mém případě často pojí s jistým zlomovým okamžikem v životnosti alba, kdy se rozhodne o jeho skutečném významu. Názor a dojem jsou zformulovány, vrcholné zážitky zpravidla za mnou a je již pouze na tyranském času, jak se k nahrávce zachová. Avšak jak jsem předeslal výše, „Tabernaculum“ se mnou ještě neskončilo a já s ním také ne. Domnívám se, že za pár měsíců bude nádherně zpracovaný booklet desky solidně poničený neustálým ohmatáváním a třeba si tehdy dovolím říci, že album doopravdy znám. Ale jak to u těch skutečně kvalitních uměleckých nahrávek bývá, určitě mě nějaký detail přesvědčí o opaku. Jistý jsem si jednou věcí. V lednovém výročním eintopfu se o Rebirth of Nefast zmíním zas.


Sólstafir – Berdreyminn

Sólstafir - Berdreyminn

Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Silfur-Refur
02. Ísafold
03. Hula
04. Nárós
05. Hvít sæng
06. Dýrafjörður
07. Ambátt
08. Bláfjall

Hrací doba: 57:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Island je v kontrastu ke své nepočetné populaci a izolovanosti nesmírně produktivní co do počtu celosvětově úspěšných umělců. Zatímco jiné mnohomilionové země nepřispěly do Světového fondu úspěšné hudby ™ nijak či téměř minimálně, třísettisícový Island zplodil hned několik velkých jmen. Mnohá z nich pak mají společný prvek v podobě hutné a mnohdy netradiční atmosféry. Stačí si vzpomenout na produkci Sigur Rós, mimozemšťanky Björk či na dnes recenzovaných Sólstafir. Jenže zjednodušovat si život tvrzením, že to vše je zásluhou krásné a unikátní islandské přírody, by nebylo fér. Ólafur Arnalds, islandský multiinstrumentalista, jehož na pianu založené kompozice svou jemností překonají i tvorbu výše zmíněných umělců, byl při jedné příležitosti tázán, na jaký překrásný div islandské přírody myslel, když skládal jednu ze svých skladeb. Odvětil, že skladba měla být původně použita v reklamě na sprchové kouty a inspirací mu tak nebyly fjordy, nýbrž jeho koupelna.

Vzpomněl jsem si na tuto historku při poslechu „Berdreyminn“ právě proto, že jeho nálada, jež bývá obvykle jedním z hlavních lákadel desek Sólstafir, na mě působí syntetickým a místy až „koupelnovým“ dojmem. Ne snad, že by „Berdreyminn“ nechtělo vzbuzovat emoce, naopak bych si jej troufl označit za nejvypjatější album kapely, jenže po dokonale vyváženém „Ótta“ to tentokrát místy trochu vázne.

Sólstafir pokračují v nastolené tendenci a doby, kdy jejich hudba šla označit za metal, jsou nyní již (dobrých pár let) pryč. Proto mě překvapilo, s jakým nástupem a s jakou vervou se do posluchače pustí rockový úvod první skladby alba „Silfur-Refur“. Podobných míst není na desce moc, ovšem i tak mám v jistém ohledu dojem, že si novinka více bere z předminulého „Svartir sandar“ než z pár let starého „Ótta“. Zároveň je však „Berdreyminn“ poměrně vrstevnaté a tak není problém zaslechnout lesní roh, trumpetu či tubu, nemluvě o nezbytné plejádě smyčcových nástrojů.

Po příjemně rozjeté „Silfur-Refur“ kapela naváže nejkratší skladbou alba „Ísafold“. Ta trpí, i přestože jde o jednoznačně nejkratší píseň alba, rozdvojenou osobností a její dvě poloviny nerozděluje jen nečekané a příjemné basové sólo, nýbrž i výrazná změna zvuku. Instrumentální a téměř epická druhá polovina však patří díky několika nádherným melodiím k nejlepším momentům nahrávky. Podobný přístup kapele vydrží i do následné „Hula“, která je sice oproti dvojici předchůdkyň mnohem pomalejší, jenže ruku v ruce s tím je i výrazně temnější a přes počáteční odpor se nakonec stala mou nejoblíbenější zastávkou v osmiskladbovém tracklistu. Podobně „Nárós“ nechybí množství emocí, doplněné tentokrát dlouhou gradací, a drobnou výtku bych měl snad jen k podivně useknutému závěru. Pochválit musím i nádhernou „Dýrafjörður“, v níž Sólstafir mistrně zapracovali ony výše zmíněné smyčce, či mírně monotónní, ovšem velice energickou „Ambátt“.

Při průletu tracklistem to tedy zní, jako bych pro Sólstafir neměl nic než chválu, proč tedy ony řeči o syntetičnosti? Protože ne vše je tak excelentní. V první řadě mám tentokrát velké potíže se zpěvem. Aðalbjörn Tryggvason bezpochyby stále umí, ovšem jeho zpěv tentokrát místy zdá se nekoresponduje s hudbou tak, jak se v dobrých kapelách sluší, a chvílemi mi tak přijde jednoduše mimo (jindy je zase bez pochyb excelentní a na to je třeba nezapomínat). A pak je zde ona emotivnost, již jeho hlas nese a jež občas přechází téměř v teatrálnost. Tryggvason skladby nejspíše nesmírně prožívá, jenže ve výsledku vše zní spíše hraně a nepřirozeně.

Na desce pak najdeme i písně, které prostě nefungují a narušují její plynulý tok. Jsou jimi pátá „Hvít sæng“, která se sice od svých kolegyň nijak výrazně neliší, avšak jak pomalý úvod, tak dlouhý post-rockový závěr ve mně nevyvolávají žádné nadšení ani dojetí a spíše mě nudí. Počin pak uzavírá „Bláfjall“, v níž mi překáží dosti neoriginální varhany. Na závěr se sice kapela pokusí připomenout perfektní „Djákninn“ ze „Svartir sandar“, jenže se jí to nedaří už jen proto, že energickou kytarovou dohru utne už po dobrých dvou minutách a písničku (a tedy i celé album) tím připraví o vyvrcholení.

Sólstafir

Nebylo by však fér „Berdreyminn“ zbytečně dehonestovat, jen protože se mu nepodařilo udržet vysokou úroveň svého předchůdce. Dokonce i přes výše zmíněné dílčí nedostatky (a mohl bych jich ještě pár vyjmenovat) jde o povedenou desku, která si těch několik poslechů, než se posluchač dostane k jejímu jádru, určitě zaslouží. Její vrcholné momenty jsou skvělé a její nejslabší nejsou v žádném případě vyloženě špatné. Sólstafir tak potvrzují to, že mají nakročeno k bezchybnosti, jenže téměř vždy se zastaví jen pár kroků před cílem.


Endalok – Úr draumheimi viðurstyggðar

Endalok - Úr draumheimi viðurstyggðar

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Signal Rex

Hrací doba: 23:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

Islandský projekt Endalok na sebe výrazně upozornil již v loňském roce svým prvním demosnímkem „Englaryk“, na němž byl naznačen značný potenciál. A to s takovou razancí, že bylo možno prohlásit obligátní cosi o vysokém potenciálu do budoucna a o další formaci, jež by se mohla přidat ke stále se vzmáhající vlně islandského temno-black metalu. Je super, že aktuální EP „Úr draumheimi viðurstyggðar“ tento potenciál potvrzuje a ještě hlasitěji říká, že s Endalok bude nutno počítat.

Recept je na novém minialbu v porovnání s „Englaryk“ plus mínus obdobný, jistý posun však vystopovat lze, přestože vydání obou počinů dělí pouhý čtvrtrok. Zvuk je opětovně špinavý a paradoxně mi připadá, že nikoliv demosnímek, ale právě „Úr draumheimi viðurstyggðar“ ještě o kousek zahuhlanější a nepřátelštější. Což vůbec nemyslím ve zlém, naopak tomu vyjadřuji obdiv a beru to jako plus!

Nastolený zvuk má v kombinaci s vlastním materiálem za následek, že „Úr draumheimi viðurstyggðar“ rozhodně není jednoduše stravitelnou nahrávku. I přes relativně krátkou hrací dobu – necelých 24 minut – nechce dát nic zadarmo a žádá si nejen čas, ale i pozornost. Pokud totiž EP necháte plynout jako kulisu, pak je úplně jedno, jestli těch poslechů dáte pět nebo padesát, protože vám to bude pořád znít jako jednolitá masa, v níž se není čeho chytit.

Jakmile však „Úr draumheimi viðurstyggðar“ věnujete svou plnou pozornost, začne být muzika Endalok hnedle o něčem jiném. Teprve pak si skutečně vychutnáte výborně vybudovaný devítiminutový opus „Eldhaf“, trýznivou „Jarðarfarasálmur“ nebo neméně skvělý otvírák „Afskræming holds og sálar“. Endalok hojně využívá kytarové rezonance, s jejíž pomocí se daří tvořit tlak a která také velkou měrou přispívá ke strhující atmosféře, která „Úr draumheimi viðurstyggðar“ v žádném případě nechybí. A právě o ni tu jde v konečném důsledku především, tudíž je jenom dobře, že je takto hutná a silná. Technické provedení je nakonec jenom „detail“, důležité je, zdali vám hudba dokáže předat nějaký pocit a zadrnkat v člověku na nějakou vnitřní strunu. Možná to jsou příliš odvážná slova, ale myslím, že Endalok tohle zvládne už po takto krátké době existence. Nyní už jen zbývá nesporný talent a vysokou kvalitu definitivně stvrdit dlouhohrající nahrávkou.