Archiv štítku: ISL

Island

Endalok – Úr draumheimi viðurstyggðar

Endalok - Úr draumheimi viðurstyggðar

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Signal Rex

Hrací doba: 23:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

Islandský projekt Endalok na sebe výrazně upozornil již v loňském roce svým prvním demosnímkem „Englaryk“, na němž byl naznačen značný potenciál. A to s takovou razancí, že bylo možno prohlásit obligátní cosi o vysokém potenciálu do budoucna a o další formaci, jež by se mohla přidat ke stále se vzmáhající vlně islandského temno-black metalu. Je super, že aktuální EP „Úr draumheimi viðurstyggðar“ tento potenciál potvrzuje a ještě hlasitěji říká, že s Endalok bude nutno počítat.

Recept je na novém minialbu v porovnání s „Englaryk“ plus mínus obdobný, jistý posun však vystopovat lze, přestože vydání obou počinů dělí pouhý čtvrtrok. Zvuk je opětovně špinavý a paradoxně mi připadá, že nikoliv demosnímek, ale právě „Úr draumheimi viðurstyggðar“ ještě o kousek zahuhlanější a nepřátelštější. Což vůbec nemyslím ve zlém, naopak tomu vyjadřuji obdiv a beru to jako plus!

Nastolený zvuk má v kombinaci s vlastním materiálem za následek, že „Úr draumheimi viðurstyggðar“ rozhodně není jednoduše stravitelnou nahrávku. I přes relativně krátkou hrací dobu – necelých 24 minut – nechce dát nic zadarmo a žádá si nejen čas, ale i pozornost. Pokud totiž EP necháte plynout jako kulisu, pak je úplně jedno, jestli těch poslechů dáte pět nebo padesát, protože vám to bude pořád znít jako jednolitá masa, v níž se není čeho chytit.

Jakmile však „Úr draumheimi viðurstyggðar“ věnujete svou plnou pozornost, začne být muzika Endalok hnedle o něčem jiném. Teprve pak si skutečně vychutnáte výborně vybudovaný devítiminutový opus „Eldhaf“, trýznivou „Jarðarfarasálmur“ nebo neméně skvělý otvírák „Afskræming holds og sálar“. Endalok hojně využívá kytarové rezonance, s jejíž pomocí se daří tvořit tlak a která také velkou měrou přispívá ke strhující atmosféře, která „Úr draumheimi viðurstyggðar“ v žádném případě nechybí. A právě o ni tu jde v konečném důsledku především, tudíž je jenom dobře, že je takto hutná a silná. Technické provedení je nakonec jenom „detail“, důležité je, zdali vám hudba dokáže předat nějaký pocit a zadrnkat v člověku na nějakou vnitřní strunu. Možná to jsou příliš odvážná slova, ale myslím, že Endalok tohle zvládne už po takto krátké době existence. Nyní už jen zbývá nesporný talent a vysokou kvalitu definitivně stvrdit dlouhohrající nahrávkou.


Árstíðir lífsins – Heljarkviða

Árstíðir lífsins - Heljarkviða

Země: Island / Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Heljarkviða I: Á helvegi
02. Heljarkviða II: Helgrindr brotnar

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Árstíðir lífsins – čítající členy z Islandu a Německa, kteří se dále angažují ve skupinách jako Helrunar či Carpe noctem – patří k těm formacím, jež prezentují pohanský black metal v serióznější formě a jejichž tvorba ukazuje, že i na tento (sub)žánr lze nahlížet chytře a bez laciné podbízivosti. Alespoň takový pocit jsem z jejich muziky vždy měl a dovolím si tvrdit, že všechny dosavadní nahrávky mi v tomto dávají za pravdu. Platí to i o nejnovějším počinu „Heljarkviða“? Jistěže, samozřejmě a naštěstí – ano!

Árstíðir lífsins se naposledy prezentovali rozmáchlou dvojdeskou „Aldafǫðr ok munka dróttinn“ z roku 2014. Nyní přicházejí „pouze“ s minialbem, které je po splitku „Fragments – A Mythological Excavation“Helrunar (2013) a dalším EP „Þættir úr sǫgu norðrs“ (2014) teprve třetím nedlouhohrajícím přírůstkem do diskografie. Nicméně nutno dodat, že se příznivci kapely rozhodně nemusejí cítit po dvouletém čekání ochuzeni, poněvadž „Heljarkviða“ přináší na poměry takzvaně krátkých nosičů docela nadstandardní porci muziky. Árstíðir lífsins si totiž připravili hned dva plus/mínus dvacetiminutové kusy, takže celková hrací doba se vyšplhala nad 40 minut.

Už jen názvy obou přítomných skladeb „Heljarkviða I: Á helvegi“ a „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“ napovídají, že EP bude koncepčním počinem, a skutečně tomu tak je. Árstíðir lífsins již tradičně vycházejí z nordické literatury a konkrétně texty „Heljarkviða“ jsou založeny na písních z Eddy a básních skaldů. Tematicky se točí okolo smrti a posmrtného života, a to pohledem na příběh prokletého bojovníka, jenž zemře na bojišti a putuje do království bohyně Hel.

Vzhledem k tématu „Heljarkviða“ by bylo asi poměrně nevhodné a překvapivé, kdyby se jednalo o veselou chlastací muziku. Stejně tak překvapivé by to bylo i vzhledem k tomu, co Árstíðir lífsins produkovali v minulosti. Takový scénář se však samozřejmě nekoná. Formace nabízí temnější muziku, která má blíže k „opravdovému“ black metalu, k němuž je onen přívlastek pagan přidáván – vedle textového zaměření – pro jeho hymničnost; jinými slovy je „Heljarkviða“ formálně víc black metal než pagan metal. Po většinu hrací doby Árstíðir lífsins nabízejí hradbu kytarových riffů vyztuženou bicí palbou, jež se rychlého tempa nebojí.

Árstíðir lífsins

Přesto výsledek nepůsobí agresivně či násilně, z hudby plynou spíše majestátní nálady, které jenom podporují mnohé atmosférické prvky – temnými chorály počínaje, zvolněními a folklórem zavánějícími melodiemi konče. Avšak Árstíðir lífsins v žádném případě a v žádné této poloze nepůsobí jakkoliv kýčovitě. Vše je podáno s patřičnou důstojností, se silnou atmosférou a na vysoké úrovni.

Co z toho vyplývá? Nepřímo jsem tím vlastně řekl, že „Heljarkviða“ je velice dobré poslouchání a že Árstíðir lífsins opět dokázali potvrdit svou laťku, jež v jejich případě není vůbec nastavena nízko, a ukázali, že ve svém ranku prostě patří k tomu lepšímu. EP nabízí dvě vyrovnané skladby, z nichž každá nabízí výbornou chladnou atmosféru a několik výborných momentů. Subjektivně má u mě lehce navrch „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“, ale to vůbec neznamená, že bych měl něco proti „Heljarkviða I: Á helvegi“ nebo že by mne tato nebavila. Minialbum funguje skvěle jako celek a žádní příznivci podobně laděné hudby by si jej (potažmo Árstíðir lífsins obecně) neměli nechat ujít. Dovolím si tvrdit, že odejdete spokojeni – tedy za předpokladu, že vám je bližší hudba takových Helheim než třeba Equilibrium a jim podobných odrhovaček.


Druhý pohled (Skvrn):

Pradávnou historii můžeme označit za jeden z hlavních námětů pro texty i stylizaci metalových kapel, zejména pak těch věnujících se folkové či „pohanské“ větvi. Jde o tematický šuplík inspirativní a nevyčerpatelný, dopočítat se možných interpretací a zhudebnění jednotlivých epoch je zhola nemožné. Inspirace zvolenou érou je ovšem často ztvárněna neautenticky, klouže se po povrchu, útočí se frázemi, na samotné hudbě odér doby není mnohdy ani znát. Árstíðir lífsins jsou opakem, jejž bychom si měli hýčkat.

Takřka třičtvrtěhodinové EP servíruje přesně to, na co jsme si od trojice milovníků starých časů zvykli – ocitneme se v rozvážných pagan-blackových kolbištích, uprostřed dlouhých výpravných skladeb. Krom tradičních žánrových prostředků k vyjádření kapela hojně užívá (zejména strunných) akustických nástrojů, jež pomáhají příběhy starého severu přesvědčivě dokreslit. Rovněž ve vokální složce můžeme naslouchat výrazné žánrové nadstavbě, charismatický řev doplňuje ještě temný sborový zpěv i mluvené slovo. Árstíðir lífsins užitých prostředků zdařile kombinují, žádné násilné přechody. Pro metal netypické nástroje dokáží vstoupit na ostré blackové území a umí tu nejen přežít, ale taktéž se dlouhodobě prosadit a podpořit dramatické vyznění.

Árstíðir lífsins

Má-li „Heljarkviða“ nějaké nedostatky, týkají se skládání. Přestože je zvolených prostředků využito opravdu příkladně, čas od času si postesknu nad malým počtem vyloženě uchvacujících pasáží. Rozumím vysokému důrazu na kompaktnost díla, občas je však takto činěno až příliš na úkor nápaditosti. Jde ale o jedinou výtku, kterou k nové nahrávce a obecně tvorbě Árstíðir lífsins mám, „Heljarkviða“ je jinak povedený dílek do diskografie. Potvrzuje umělecké hodnoty tělesa, disponuje úžasným vizuálem a věrohodnou atmosférou, jež může posloužit jako výukový materiál.


Endalok – Englaryk

Endalok - Englaryk

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Signal Rex / Hellthrasher Productions

Hrací doba: 17:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Endalok je další nová formace vyplivnutá Islandem, jehož blackmetalová scéna je v posledních letech na vzestupu, o čemž už byly sepsány stohy virtuálního papíru. Mnoho z těchto formací je personálně provázáno, ale za aktuálního stavu se nedá říct, zdali toto platí i o Endalok. Sestava je oficiálně neznámá (byť lze dle jistých náznaků soudit, že asi půjde o jednočlenný projekt) a z té jediné zakuklené fotky není poznat ani za hovno, kdo by za tím mohl stát.

Prozatím je tedy k mání jenom a pouze hudební prezentace, což vlastně není špatně, zvlášť když ta prezentace zní, tak jak zní. Pro pořádek si ujasněme, že aktuálně je venku demosnímek „Englaryk“, jenž vyšel na audiokazetě (Signal Rex, limit 100 kusů) a na digipak CD (Hellthrasher Productions, 300 kusů), přičemž MC už je kompletně vyprodané. Za dveřmi je ovšem vydání prvního minialba s názvem „Úr draumheimi viðurstyggðar“ – to vyjde 20. ledna u Signal Rex na dvanáctipalcovém černém LP. Snad nic moc nezkurvím, když už nyní slíbím, že i na toto EP si za nějaké dva měsíce v recenzi posvítíme, ale to je prozatím hudba budoucnosti, tak se pojďme podívat, jak se vydařilo první demo…

Než jsem se pustil do poslechu, čekal jsem spíš rychlou agresivní záležitost v charakteristickém islandském stylu, dejme tomu něco à la Naðra. Tohle očekávání se však úplně nenaplnilo. Endalok bezesporu disponuje zvukem, jaký do kontextu islandského black metalu pasuje, ale žádná vichřice to není. Základem je spíše střední tempo, což ovšem neznamená, že byste se měli začít chystat na nějakou black’n’rollovou srandu.

„Englaryk“ totiž i ve středním působí poměrně nepřátelsky, zní to temně, nemilosrdně, do jisté míry možná i chaoticky (nepředstavujte si však přímo moderní chao-black) a nečitelně. To jsou samozřejmě věci, které se postupně srovnávají s rostoucím počtem poslechů, což je plně v pořádku, ale stále na svém místě zůstává nemocná atmosféra, která je největší předností „Englaryk“. Je to chladné, odtažité, nelidské, v tomto ohledu se jedná o ryzí black metal – a především dostatečně působivé na to, aby hudba Endalok dokázala strhnout.

Kouzlu „Englaryk“ pak v nemalé míře přidává i demo zvuk, jemuž by šlo formálně vytýkat mnohé – ostatně právě on má lví podíl i na oné počáteční nečitelnosti. Místy je to přebuzené a jsou tam slyšet vazby, animální vokály jsou slyšitelné jen letmo, povětšinou jsou zahrabané hluboko za kytarovou hradbu, tudíž jsou víc k pouhému tušení než skutečnému poslechu. Na druhou stranu, tahle špína a nekvalita mi k hudebnímu ladění materiálu sedí náramně, až se trochu bojím, aby s chystaným EP nepřišel „kvalitnější“ zvukový kabátek, s nímž by muzika Endalok pozbyla část své nebezpečnosti.

Ale to je samozřejmě pouhá spekulace, která sem nyní nepatří. Naopak sem patří výsledek a ten je v tomto případě jednoznačný – „Englaryk“ je hodně povedená věc a zároveň zajímavý příslib do budoucna. Na „Úr draumheimi viðurstyggðar“ si určitě rád počíhám.


Wormlust, Mannveira

Wormlust, Mannveira

Datum: 3.10.2016
Místo: Praha, Nad Viktorkou
Účinkující: Mannveira, Wormlust

První pohled (H.):

Důvody, proč jít na koncert Wormlust v Praze, snad není třeba rozebírat – ostatně jsme nad tím snad dostatečně celoredakčně masturbovali v příslušném koncertním eintopfu. Nezdržujme se tedy formální omáčkou a pojďme rovnou na místo na místo činu, jímž se stala hospoda Nad Viktorkou. Byl jsem tam prvně v životě, tudíž jsem netušil, co bych měl od lokálu očekávat. Hrálo se ve sklepě, kde to působilo patřičně undergroundově (vzhledem k tomu, že šlo o sklep, tak doslova, cha!) a mělo to atmosféru, nicméně šlo o dost malý prostor. A jak se záhy ukázalo, o kombo Wormlust + Mannveira byl docela slušný zájem, pročež tam bylo skutečně našlapáno. Ale dalo se s tím žít, byť je pravda, že jakmile člověk stál dál jak ve druhé řadě a zároveň neměl dva metry na výšku, tak viděl velké hovno.

Do sálu (nejspíš lehce nadnesené označení) jsem dorazil až v momentě, kdy už Mannveira hrála. Ono když totiž člověk seděl nahoře v hospodě, tak dost dobře nešlo poznat, že už se dole něco děje. Tím pádem jsem viděl velké hovno, poněvadž jsem stál tak v půlce sklepa (rozuměj: ve čtvrté řadě) a dva metry nemám. Nicméně i navzdory tomu, že jsem skrz lidi přede mnou viděl jen hlavy muzikantů (a to ještě ne zřetelně, jelikož světelná show nebyla a pódium osvětlovalo pouze pár svíček – což nemyslím jako zápor), jsem se nenudil. Z reproduktorů se totiž valilo vyjebané zlo. Mannveira živě nakládali mnohem víc než z alba, kde je jejich muzika relativně stravitelná – zde byli zemitější, syrovější a ošklivější. Vyřvaným vokálem počínaje, zvukem nástrojů konče. Nakonec mě ani moc nesralo, že jsem ze samotné kapely moc neviděl, protože co jsem tak zahlédl, stejně jejich malování působilo docela lacině. Hudebně ovšem super, líbilo se mi.

Zato Wormlust, kteří přece jen byli tím hlavním důvodem, proč jsem u vchodu do sklepa vysolil 250 kaček, dopadli poněkud rozporuplně. Opravdu rád bych řekl, že to bylo zkurveně mocné, ale nemůžu, protože prostě nebylo. A hlavní důvod je nasnadě. Wormlust hrají chaotický bordel, což je muzika, jež živě nutně potřebuje čitelný zvuk, jinak se z toho stane amorfní koule hluku. A tušíte správně, že přesně takhle to dopadlo. Baskytaru jsem za celý koncert ani jednou nezaslechl, ten basák mohl jít klidně úplně do píči a vůbec by to nebylo poznat. Kytara tam zpočátku taktéž nebyla a v první skladbě (tedy třetinu koncertu) si ji člověk musel pouze domýšlet, měl-li na to dostatek fantazie. Až později se tu a tam začala nesměle objevovat, jenže hrubě skřípala a přišlo mi, že místy i vynechávala.

Wormlust

Všechno přehlušovala bicí palba. Což o to, Bjarni Einarsson to sypal jako ďábel, to všechna čest, ale nějakou kytaru bych přece jen taky rád slyšel. Vedle bicích pak zněl už jen vokál, nicméně ten byl skutečně ohavný a H. V. Lyngdal místy předváděl působivé hrdelní běsnění. Navíc zase musím uznat, že i přes domrdaný zvuk to pořád mělo koule a z kapely – především tedy z frontmana – táhlo charisma jako svině. Jeho chování bylo mistantropicky odtažité, ale neskončilo jen u toho – v jednom momentě totiž Lyngdal zničehonic začal agresivně mlátit do lidí v první řadě (byť někteří z nich to evidentně spíš ocenili). Záhy se k němu přidal i kytarista, pro nějž výlet k fans skončil držkopádem přes odposlech, když se vracel zpátky.

Celkem Wormlust zahráli tři skladby. Pomineme-li tu jedinou interakci à la pěstní souboj, tak žádná komunikace, žádné poděkování na konci, okamžitě pryč. Deset minut před desátou bylo hotovo. Nicméně v tom problém nebyl. Wormlust by živě zjevně měli sílu, aby nemilosrdně vraždili, ale zvuk jim jednoduše nepřál – především právě ten nedovolil, aby šel tento večer zapsat na seznam těch opravdu silných zážitků. Na druhou stranu, pořád jsem rád, že jsem nakonec šel. Už jen z toho důvodu, že kdybych tam nebyl, tak by mě to žralo ještě pěkně dlouho.

Na závěr bych si ještě dovolil doplnit zhodnocení akce samotným pořadatelem, protože je to docela zábavné čtení. Wormlust totiž zjevně vyznávají pravý rock’n’rollový život. Vyjádření ponecháno v původním znění včetně chyb:

„Koncert to byl pěkný, ale Wormlust nás svým chováním po koncertě naprosto zklamali, nakupovat si všude možně feťácký dobroty a utratit velkou část výdělku a pak odmítat v noci zaplatit spaní, z peněz, které dostali navíc na spaní hotel a obviňovat nás, že jsme je vlastně my okradli nám přijde jako maximální level buranský drzosti. Škoda, tahle kapela klesla v naších očích a nás to zase i když zbytečně bude stát prachy navíc, když jsme jim veškerý výdělek odevzdali. Takhle se vydělává. A díky že jste přišli.“

Mannveira


Druhý pohled (Onotius):

Pondělní koncert islandských psychedelicky blackmetalových Wormlust byl opět jednou z těch akcí, o nichž jakmile jsem zaslechl první zmínku, věděl jsem, že tam nesmím chybět. Ne snad, že by se jednalo o nějakou mou ultimátní srdcovku, ale specifická atmosféra, jež prýští z jejich debutového „The Feral Wisdom“, zkrátka byla něčím, co jsem naživo zažít chtěl. Avantgarda, psychedelie, trocha šílenství i špetka správného ortodoxního zla – to jsou ingredience, pomocí nichž se téhle kapele podařilo vytvořit vytříbenou koláž, která i po nezměrném množství poslechů nepřestává překvapovat, bavit a fascinovat. Nechat si ujít jejich vystoupení v komorním prostředí a za cenu více než lidovou, to prostě nepřicházelo v úvahu. A jak že tedy nakonec tenhle temný žižkovský večírek v mých očích dopadl?

V době příchodu v půl sedmé se záhy dozvídám, že organizátoři stihli harmonogram upřesnit s tím, že samotné kapely spustí až ve 20:20, jak se také později stalo. Takže byl čas na občerstvení a zběžný pokec doprovázený o pohled na postupně se scházející fanoušky podzemních temnot islandské blackmetalové školy. Jakmile nastal čas, pelášilo se do sklepa, kde už začínaly úvodní tóny od první skupiny.

Wormlust

Od první formace Manniveira jsem před koncertem neznal ani tón, což po zhlédnutí jejich setu rozhodně chystám napravit, neboť jejich vystoupení působilo upřímně a vyrovnaně. Nešlo sice o nic nějak extrémně vymykajícího se žánrovým normám, působilo to ovšem slušně a do stísněného prostoru ta hudba krásně sedla. Co se týče vizuální složky koncertu, je jasné, že Nad Viktorkou skutečně nebylo ideální místo – pokud člověk vysloveně nestál v první řadě, musel hudebníky luštit v pralese hlav a rukou. Navíc v podstatě žádná světla, pouze čistá temnota, s níž jako by se svými černě špinavými obličeji hudebníci snažili splynout. Co se týče zvuku, bicí a kytary byly slušné, ale vokál byl až moc vytažený, přičemž zněl trochu podivně. Přesto všechno však první banda zanechala pozitivní dojem.

U první kapely mi přišel zvuk až na vokály v pohodě, jenže když přišli na řadu očekávaní Wormlust, po chvíli bylo jasné, že ti to odnesou o kapku víc. Vzhledem k tomu, že jsem ukořistil lepší pozici, výhled na fanaticky sebou házící postavy v kapucích s šátky přes obličeje byl solidní. Z hudební složky jsem ovšem slyšel převážně rytmiku a vokály – na zbytek jsem musel ostřit uši, což pro tak komplexní zvukový organismus, jakým jsou Wormlust, je zkrátka nedostačující. Navzdory tomuto neduhu samotní Wormlust prezentovali autentický zápal, v rámci něhož mimo samotného obsluhování svých hudebních nástrojů v jeden moment narazili do předních řad publika tak, že byli odraženi a pěkně se pomlátili o vlastní aparaturu (což působilo punkově a ve výsledku samozřejmě i trochu komicky).

Trojice kompozic se linula prostorem a fandy bavila, jenomže k naprosté extázi něco chybělo. Mohla za to především zmiňovaná zvuková nevyrovnanost zastírající některé podstatné detaily. Dále by nevadilo, kdyby kapela přihodila ještě jeden song, neboť vystoupení bylo dosti krátké. Atmosféra však byla celkem solidní, tudíž jsem byl bezprostředně po koncertě i tak celkem spokojen. I když v kontrastu s očekáváními, jaká jsem do téhle akce vkládal, byl pondělní večer spíš příjemné zabavení než naprostý odvaz. Celkem shrnuto tedy fajn – Manniveira byla super, ale Wormlust přeci jen trochu rozpačití. Příště bych ocenil jinde a především s lepším zvukem. (I když je otázka, zda se k nám ještě podívají s vizitkou, co si dle organizátora udělali).


Naðra – Form

Naðra - Form

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.4.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 10:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jak se zdá, Islanďané Naðra jsou asi při chuti. Trvalo to dva roky, než na svůj první a jediný demosnímek „Eitur“ navázali s dlouhohrajícím debutem „Allir vegir til glötunar“. Člověk se ani nenadál a za pouhé tři měsíce už je venku nový počin, ačkoliv ne dlouhohrající. Seveřané si tentokrát nachystali EP s názvem „Form“, což samozřejmě není taková posluchačská hostina jako v případě řadových desek, ale Naðra je natolik zajímavou formací, že není důvodu nevěnovat pozornost a prostor i neřadovkám.

Na nahrávce se nacházejí dvě skladby a hned na první pohled si lze povšimnout, že Naðra opětovně dodrželi svůj vtípek takřka stejných názvů. Považte sami – EP se jmenuje „Form“, první píseň „Forn“ a druhá píseň „Fórn“. Mě osobně tohle baví a líbí se mi to, nicméně je to jen taková třešnička na dortu… samotným dortem, jímž si má člověk nadlabat teřich, je samozřejmě vlastní hudba. A ta je naštěstí i v případě „Form“ parádní.

Vlastně by to šlo jednoduše spláchnout prohlášením, že Islanďané opět dokazují svůj nesporný talent, jenž nebyl cítit jen z „Eitur“ a „Allir vegir til glötunar“, ale i z dalších formací, v nichž členové Naðra působí, namátkou třeba Misþyrming, Carpe noctem či . Na druhou stranu by to možná bylo až příliš zjednodušující prohlášení, jelikož minimálně v jednom momentě Naðra nabídnou velké překvapení, na nějž jsem při prvním poslechu čuměl jak péro z gauče. Mluvím samozřejmě o závěru první písně „Forn“, kdy se to zvrhne skoro až do hevíku a ozvou se čistě zpívané vokály, o něž se postaral hostující heavymetalový pěvec Eiríkur Hauksson. Ale je to super, funguje to; i když na první poslech jsem na to koukal lehce nedůvěřivě, hodně rychle jsem si zvyknul a začalo mě to bavit.

Jinak se ale Naðra víceméně drží svého kopyta, tedy chladného severského black metalu vysokých kvalit. Ačkoliv se Islanďané vesměs pohybují jen v žánrových mantinelech, dokážou si bez problémů uchovat posluchačovu pozornost za pomoci povedených nápadů a zkušeně budovaného tlaku. Zdá se mi, že tentokrát byly o trochu výš vytaženy kytarové melodie, což se mi líbí, protože o to víc vynikne jejich potenciál, ačkoliv je to stále takříkajíc „dostatečně black metal“ a muzice to na její syrovosti nijak neubírá.

Každopádně, mě osobně „Form“ baví a bez zaváhání můžu dát palec nahoru. „Forn“„Fórn“ jsou skvělé a srovnatelně dobré skladby, které dokážou nabídnout silné momenty, možná jsou ještě o chlup lepší než ty z řadového debutu. Tak či onak, pokud se vám „Allir vegir til glötunar“ líbilo, pak není moc nad čím váhat – „Form“ stojí za slyšení a snad i za koupi (zatím je k mání jen digitální verze, ale sedmipalec a kazeta budou následovat), přestože to má jen 11 minut.


Naðra – Allir vegir til glötunar

Naðra - Allir vegir til glötunar
Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2016
Label: Fallen Empire Records / Vánagandr

Tracklist:
01. Fjallið
02. Sál
03. Falið
04. Sár
05. Fallið

Hrací doba: 38:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

O tom, jak šla islandská blackmetalová scéna v posledních jednotkách let strašně nahoru, už byly popsány stohy – přestože těch kapel, které tato ostrovní země vysílá do světa, zas tak moc není, spíše jsou „jen“ po čertech kvalitní. Samozřejmě je to klišé jako prase tu tohle furt vytahovat a začínat tím recenzi, ale jen těžko se tomu lze ubránit, když má člověk recenzovat kapelu jako Naðra. I přesto se toho zkusme pro dnešek vyvarovat a omezme se jen na základní informace v následujícím odstavci:

Těmi základními informacemi mám na mysli především to, kdo za touto formací stojí, jelikož v Naðra se angažují poměrně zajímavá jména a zrovna tohle je něco, co by dle mého určitě zaznít mělo. Tak tedy – předně se tu nachází kompletní sestava Misþyrming, z níž část hraje i v Carpe noctem a jednotlivci ještě v  (to je jen tak mezi námi mocná záležitost, snad ještě lepší než ostatní zmiňovaná jména) nebo Skáphe. Vedle této čtveřice „Misþyrmingů“ (dva Naðra založili, dva se připojili později) se zde pak ještě nachází zpěvák Örlygur SigurðarsonMannveira (ti by se už taky mohli dokopat k debutu, když jsme u toho) a (také) . A vzhledem k tomu, jak znějí nahrávky všech právě jmenovaných skupin, je asi jasné, že i na „Allir vegir til glötunar“, tedy první dlouhohrající desku Naðra, nelze nemít vysoké nároky…

Vedle sestavy je tu ovšem ještě jedna věc, kvůli níž „Allir vegir til glötunar“ vzbuzuje očekávání. A tou je demosnímek „Eitur“, jejž Naðra vydala v roce 2014. Už ten nabízel parádní blackmetalové peklo a hlavně věštil obrovský potenciál, který se v tomhle jméně nachází. A právě to mám na mysli – po tom, co Islanďané předvedli na svém demu, rozhodně stojí za to si položit otázku, zdali „Allir vegir til glötunar“ dostálo vysokým očekáváním…

Pro začátek by se jistě slušelo zmínit, že obě skladby z demosnímku, tedy „Fjallið“ a „Falið“, se nacházejí rovněž na „Allir vegir til glötunar“, díky čemuž se samo nabízí přímé srovnání obou nahrávek. Hudební podoba písní zůstala takřka nezměněna, ale co prošlo citelnou proměnou, to je jejich sound. Už jen z logiky věci demo znělo syrověji a o poznání surověji než dlouhohrající deska, která oproti „Eitur“ disponuje… nechci říkat, že vysloveně čistším zvukem, spíš je ten sound řadovky jakoby plnější a vyrovnanější.

Takové přívlastky by mohly naznačovat, že to je vlastně správně, ale paradoxně se mi zvuk „Eitur“ líbil více, což byl také důvod, proč jsem s „Allir vegir til glötunar“ zpočátku docela bojoval. Demo nabízelo velice chytrý, zajímavě vystavěný black metal typicky islandské provenience, jemuž ta demáčová neurvalost dodávala ještě větší šmrnc – především bicí palba na „Eitur“ zabíjela jako prase. Chtě nechtě se člověku dere na jazyk, že „Allir vegir til glötunar“ zní v porovnání s „Eitur“ trochu hodněji a přístupněji, což u tohoto druhu muziky není zrovna nejšťastnější.

Právě kvůli tomuhle mi chvíli trvalo, než jsem do „Allir vegir til glötunar“ pronikl, což jistě stálo za námahu, jelikož čistě co do hudebních kvalit je na tom Naðra hodně vysoko. Nicméně mě nechápejte špatně – netvrdím, že je zvuk „Allir vegir til glötunar“ debilní; pořád to hraje dobře a nemám s tím (teď už) problém, pouze se mi znění „Eitur“ subjektivně zamlouvalo o něco více. A uznávám, že pokud jste demo neslyšeli, tak s tímhle nebudete mít sebemenší obtíž.

Teď už ale k samotnému materiálu, jenž je rozhodně kvalitní. Již nepřímo padlo, že Naðra nijak nevybočuje z oné islandské školy, která je aktuálně tak v kurzu, ale to vůbec ničemu nevadí. A navíc, neplatí to úplně stoprocentně, protože třeba taková „Sár“, minimálně na svém začátku včetně pověstného „ugh!“, by se uživila i u některých smeček z konkurenčního Norska.

Naðra

Tak či onak, obecně lze říct, že Naðra ten svůj black metal staví chytře, aniž by ovšem ztrácela takovou tu esenciální agresi svého žánru. Když tedy „Allir vegir til glötunar“ nazývám inteligentně pojatým black metal, rozhodně tím nemám na mysli nějaké homoušské post kejdy pro hipsterské teplomety ve flanelkách a s tlustými obroučkami u brýlí. Mám tím na mysli to, že Islanďané stále sypou bez slitování, posluchače nešetří, nebojí se to protáhnout zdravou dávkou chaosu a dokážou vytvořit nátlak. Ona inteligence pak spočívá v tom, že „Allir vegir til glötunar“ stále disponuje výtečnou atmosférou a že kapela do celku dokázala naprosto přirozeně zapustit i množství skvělých melodií, přičemž mnohé z nich nijak nevystupují na povrch a spíše odvádějí takovou tu černou práci ve spodních proudech. Z oněch melodií, jichž je na nahrávce vlastně relativně dost, bych si pak dovolil vypíchnout zejména jednu – tu ve čtvrtině druhé písně „Sál“. Jednak proto, že je fakt dobrá, druhak kvůli jedné velice neočekávané asociaci. Když ji totiž Islanďané rozehráli, tak mi to okamžitě připomnělo sólo v jednom songu od System of a Down… ale to říkám spíš jen jako takovou perličku pro vaše pobavení, jinak to podle mě bude jen náhodná podobnost (anebo třeba jen moje sugesce, kdo ví).

Naðra

Každopádně, než to pro dnešek utnu, rád bych zmínil ještě jednu poslední věc, a sice jak obstály tři zbrusu nové kusy vedle již prověřené dvojice „Fjallið“ a „Falið“, která se objevila na demu (zejména druhá jmenovaná se svými 14 minutami přímo uprostřed alba pak budí dojem stěžejní kompozice „Allir vegir til glötunar“). Nebudu vás nijak napínat – i „Sál“, „Sár“ a „Fallið“ (všimněte si té hezké podobnosti názvů) jsou parádní a mají toho dost k nabídnutí. Z tohoto pohledu je tedy nahrávka hezky vyrovnaná.

Jak tedy „Allir vegir til glötunar“ dopadlo? Na začátku jsem vyřkl dvě signifikantní otázky (i když jednu jen nepřímo), tak si je nyní pojďme na závěr zodpovědět. Zaprvé – dokázala deska naplnit vysoká očekávání po nadějném demosnímku? Ačkoliv jsem zpočátku trochu zápasil s odlišným zvukem a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho zažral, teď už mohu bez váhání odpovědět, že ano, protože „Allir vegir til glötunar“ je výtečná muzika. A zadruhé – potvrdila Naðra vysoké kvalitativní stavy na islandských tocích (ledovcích)? Myslím, že vás nijak nepřekvapí, když i tady odpovím – ano. Jestli vás všechny ty kapely jako Misþyrming, Carpe noctem, Sinmara, Wormlust či Svartidauði baví, pak není nad čím váhat, určitě se na „Allir vegir til glötunar“ vrhněte, byť Naðra oproti některým právě jmenovaným znějí poněkud klasičtěji.. Zklamáni myslím nebudete.

Naðra


Druhý pohled (Atreides):

Když jsem se v recenzi Misþyrming podivoval, kde se na Islandu bere tolik dobrých kapel, Naðra mi podává odpověď takřka na stříbrném podnosu: Kde by, prostě těch pár lidí hraje ve více kapelách – a zrovna v případě těchto dvou kapel to platí stoprocentně, vzhledem k tomu, že složení je takřka totožné, snad jen s výjimkou Ö, se kterým část kapely působí v doom/blackových a hrála s ním i v již neexistující smečce Dysthymia. Jeden by skoro řekl, že takový propletenec začíná nápadně připomínat zápletku náhodné telenovely či habsburský rodokmen, nicméně zatím jsem se od pánů nedočkal žádného beztvarého hnusu či zdegenerovaného potomka, takže si to na Islandu zřejmě umí ošéfovat.

Naopak jsem se vždy dočkal hudby dostatečně osobité a rozdílné od tvorby zbylých celků, pročež o nějakém sebevykrádání či kopírování jen těžko může být řeč. Tam, kde Misþyrming servírují nespoutaný chaos a chronickou depresi zprostředkovanou pomalými hutnými riffy, Naðra na svém debutu „Allir vegir til glötunar“ představují přímočařejší pojetí černého kovu. V porovnání s těmito dvěma projekty je první dlouhohrající deska Naðra rozhodně nejpřístupnější a intenci prošlapávat nové cestičky v rámci žánru směňuje za poctivý odér staré školy.

Naðra - Allir vegir til glötunar

Naðra bere to nejlepší z žánru a černěkovové prvky úspěšně přibarvuje nezaměnitelnou islandskou náturou. Všudypřítomná mrazivá atmosféra je načichlá pustinou lávového pole a riffy více než ostrou čepel připomínají valící se příboj, který tu a tam korunuje povedené sólo, jako tomu je třeba v závěrečné „Fallið“. Vše je kořeněno skvěle zvládnutým zvukem, který je perfektně čitelný a správně blackově zašpiněný – tak akorát, aby člověk neměl dojem, že neposlouchá sterilizovaného ratlíka, nýbrž bestii utrženou ze řetězu.

Do mnohovrstevné hloubky se „Allir vegir til glötunar“ pouští spíše zřídka, namísto toho vykresluje „Všechny cesty ke zkáze“ rozmáchlejší rukou na větší plochy. Albm sice začíná dvěma relativně krátkými skladbami, avšak třetí opus „Falið“ o délce necelé čtvrt hodiny je již spíše výpravné dílo, stavící na disharmonii a žalostném řevu. A epická atmosféra neopouští ani zbylé dvě skladby, které rovněž nejdou pod sedm minut délky. I přes délku kompozic ale celková plocha alba nepřesahuje 40 minut, což je v případně Naðra zárukou konzistentního materiálu, který z postupně budované atmosféry, o niž tu jde především, neslevuje.

Naðra

Naopak, delší skladby mají dostatek prostoru k vývoji a gradaci, jimiž mě „Allir vegir til glötunar“ dokáže vtáhnout do hudebního dění a nepustit. Baví mě náramně – ale zase trochu jinak než zbylé islandské smečky, které se pouštějí do mnohem větších pekel. Naðra ten klasický, nekomplikovaný black prostě sedne a dokáží ho podat s grácií, atmosférou, rozpoznatelným gezichtem a bez zbytečných žánrových klišé, což je v podstatě vše, co od podobné hudby očekávám. Těžko tedy být s „Allir vegir til glötunar“ nespokojen.


Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu

Misþyrming - Söngvar elds og óreiðu
Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2015
Label: Terratur Possessions / Fallen Empire Records

Tracklist:
01. Söngur heiftar
02. …af þjáningu og þrá
03. Endalokasálmar
04. Frostauðn
05. Er haustið ber að garði
06. Friðþæging blýþungra hjartna
07. Söngur uppljómunar
08. Ég byggði dyr í eyðimörkinni
09. Stjörnuþoka

Hrací doba: 43:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

O tom, že islandská black metalová šla v posledních letech co do věhlasu hodně nahoru, se se mnou snad nikdo moc přít nebude. Ne, že by snad black metal z tohoto odlehlého ostrova nebyl zajímavý i dříve, protože to dle mého názoru dozajista byl, nicméně se mi zdá, že kredit Islanďanů začal hodně stoupat poté, co se rozmohla taková ta vlna moderního chaotického black metalu. Jak se totiž ukazuje, tuhle žánrovou formu na Islandu umějí skutečně výborně, takže není divu, že země sopek a gejzírů brzy začala chrlit nové a vysoce kvalitní smečky jak na běžícím páse. I když… „jak na běžícím páse“ je možná trochu nadsazené, protože technicky vzato těch kapel zas tolik není, protože ta islandská scéna je pořád poměrně malá a uzavřená, nicméně i v tom tkví její kouzlo, ale hlavně – takřka vše, co odsud vzejde, je skutečně zajímavé.

A přesně do téhle sorty zapadají i jistí Misþyrming, kteří letos v únoru vydali debut „Söngvar elds og óreiðu“ a okamžitě s ním vzbudili značný rozruch v příslušných žánrových kruzích – občas mi přijde, že dokonce i větší rozruch než další podobně laděná black metalová zla z Islandu typu Wormlust, Sinmara nebo Carpe noctem. Na druhou stranu, nelze tvrdit, že by to bylo nezaslouženě, jelikož „Söngvar elds og óreiðu“ je – proč to neprozradit hned na začátku – skutečně skvělá deska (ačkoliv nezastírám, že třeba debut Wormlust mi připadá ještě více zničující – to je opravdové veledílo).

Spousta těchto islandských smeček je různě personálně provázána a platí to i o Misþyrming, neboť ani tohle jméno se nevynořilo jen tak ze vzduchoprázdna a v jeho sestavě se objevují již známí uličníci z jiných formací. Jmenovitě se jedná o členy už jmenovaných Carpe noctem, nihilistických nebo Naðra, kteří se blýskli jedním zajímavým demosnímkem a od jejichž debutu „Allir vegir til glötunar“, jenž vyjde v lednu, toho lze myslím také čekat dost.

Nyní se dostáváme do bodu, kdy bychom si konečně měli začít povídat o samotné podobě „Söngvar elds og óreiðu“. Nicméně, ono už vlastně nepřímo padlo, jak Misþyrming znějí – hrají totiž v obdobném duchu jako výše jmenované formace anebo (chcete-li nějaké další případy) třeba Svartidauði či (abychom nezůstávali jen na tom Islandu) Outre. Nechci ovšem vzbudit dojem, že všechny tyto skupiny znějí totožně, to ne – pouze se jedná o obdobné uchopení black metalu, pro nějž jsou typické takové ty netriviální chaotické kytary a nátlakové vyznění. I v tomto daném rámci se ale od sebe jednotlivé kapely liší a platí to i v případě Misþyrming.

Misþyrming nepatří k těm úplně nejchaotičtějším formacím a v tomhle ohledu jistě existují i o poznání větší extrémisté. Přesto je plné vstřebání „Söngvar elds og óreiðu“ něčím, co si trochu toho času vyžaduje, jelikož se jedná o nahrávku, která všechny své trumfy nevykládá na stůl hned v prvním kole. Misþyrming však nebodují jen životností, ale třeba (ačkoliv to spolu souvisí) i množstvím zajímavých kytarových vyhrávek a melodií (přičemž je nutno zdůraznit, že jejich hudbu stále nelze označit jako melodickou), které jsou někdy velmi výrazné a vystupují do popředí, jindy ale naopak zapuštěné v celku a jen se prolétají skrze zvukovou stěnu. Nehledě na to, že mnohdy je tam těch linek přes sebe naskládaných i víc, tudíž lze takříkajíc objevovat.

Misþyrming

Nad tím vším Misþyrming dokážou postavit i temné atmosférické instrumentálky jako „Frostauðn“ a „Stjörnuþoka“ či čitelnější a jakoby „odpočinkovější“ kytarové kusy typu „Er haustið ber að garði“ či „Söngur uppljómunar“. Nicméně i ty dravější black metalové věci dokáže kapela protkat spoustou výtečných nápadů a skvělých momentů, ať už jde třeba o zmiňované výrazné melodie v „Endalokasálmar“ a „Friðþæging blýþungra hjartna“ anebo několik excelentních rytmických pasáží jako kupříkladu v úvodu „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“. Zároveň se asi sluší zmínit, že se Misþyrming pustili do té trochu náročnější písňové formy bez předem dané struktury střídání slok a refrénů, což „Söngvar elds og óreiðu“ na jednu stranu ještě přidává na nepřehlednosti, ale na druhou přidává i na zajímavosti, protože tím víc je tam toho k odhalování. Stručněji řečeno – neustále je co poslouchat (vím, zní to jako klišé, ale fakt to tak je) a to v součtu s vysokou skladatelskou potencí dělá z tohoto počinu dost lahůdkovou záležitost.


Druhý pohled (Atreides):

Island je pro mě v jistém ohledu stále těžko uchopitelnou zemí. Na 300 000 obyvatel tam najdete tolik zatraceně dobrých interpretů, že kdyby to takhle fungovalo všude jinde na zeměkouli, lidstvo by nejspíš nemělo nic lepšího na práci, než chrlit desky a vařit pivo s příchutí velrybích varlat. A co víc, na každých 300 000 obyvatel by vás jednou do roka atakovala jedna zbrusu nová black metalová smečka, z jejíhož debutu si nejspíš sednete na prdel. A jsem upřímně rád, že tenhle stav zatím panuje poslední roky jen na Islandu, protože jinak by můj „must listen to“ seznam nejspíš explodoval.

Považte sami – tři roky zpátky tuhle zatím neutuchající vlnu černého kovu nastartovali Svartidauði s vynikající deskou „Flesh Cathedral“. Předloni to byli Wormlust, loňský rok nás počastovali skvělým debutem okultisté ze Sinmara. Letos se chopili slova Misþyrming a představili nám svůj opus „Söngvar elds og óreiðu“. A už jen název značí přístup, kterým se řadí po bok výše jmenovaných. Ono to na Islandu snad ani nejde jinak, když jeho nitro je čirý oheň, vulkanické peklo, které se na povrchu střetává se zemí sevřenou mrazivou krustou. Plodem věčného souboje nesmiřitelných živlů tentokrát není nic menšího než právě „Písně ohně a chaosu“.

Misþyrming

A že chaos je to řádný. Autorské duo DagurHelgi buduje zvukovou stěnu z košatých, těžko předvídatelných riffů, pálí salvy kulometných bicích a o posluchače utírá zablácené podrážky. Ten je pro ně mrzkou lůzou, rakovinným polypem na řiti lidstva, který je potřeba zašlapat, zlomit, ohoblovat až na kost a vybít si na něm nezvladatelné návaly hněvu. Naturální produkce deformuje těch několik málo melodických linek stejně jako nečistá, zatímco vrstvená disharmonie vytváří hypnotické prostředí, v němž se není těžké ztratit. Chaotický, okultní black metal stojí někde na pomezí mezi syrovou agresí a technickou precizností, což z „Söngvar elds og óreiðu“ dělá nahrávku těžko uchopitelnou, nelidskou, podepřenou hutnou atmosférou. Ostatně, už samotný název kapely (dal by se přeložit jako „ubližování” či „týrání”) předznamenává, že hudba Misþyrming nebude k člověku příjemná, natož přívětivá.

Rukopis se jasně hlásí k Islandu, především obecnou charakteristikou, přičemž tu a tam lze zaznamenat vliv předcházejících kapel (což platí zejména o Svartidauði), postřehnout lze ale i ovlivnění francouzským black metalem. Nečekejte však žádnou vykrádačku, neb jde o muziku svébytnou, kompaktní a jasně rozpoznatelnou. Sevřenou neproniknutelným prstencem ledu, v němž se nachází skutečný očistec, nejhorší představy lidské mysli a esence perverznosti, zakopanou hluboko v undergroundu. Snad jen, kdyby mrazivý krov nebyl tu a tam tříštěn zbytečnými prolukami, jako je „Frostauðn“ (která, coby ambientní intermezzo, není vůbec špatná, ale mezi ostatní nezapadá), případně kdyby intenzita spalujícího žáru během poslechu tolik nekolísala, byl bych spokojen ještě více, ale jinak nemám, co bych „Söngvar elds og óreiðu“ vytkl. Misþyrming stvořili výbornou nahrávku, která se jen tak neoposlouchá, což je na debut mnohem víc, než bych si mohl přát. Osobně mě tak zajímá, jakým směrem se vydá další materiál, a která kapela z Islandu nás potěší příští rok.

Misþyrming


Třetí pohled (Onotius):

Občas se stane, že se zčistajasna objeví kapela, jež disponuje neobvykle vybroušeným debutem, který si v ničem nezadá s žánrovými pardály brázdícími scénu roky. Fascinující je ovšem, když se něco takového ještě párkrát zopakuje, a to pokud možno ve státě s nějakými 300 000 obyvateli. Black metal zkrátka na Islandu zažívá rozkvět a debutové desky Svartidauði, Sinmara, Wormlust a nyní právě Misþyrming jsou toho více než zářným důkazem.

V porovnání ostatními krajany působí Misþyrming místy chaotičtěji, nespoutaněji, avšak stále se značným důrazem na sugestivní temnou zvukomalbu. Kapela nepotřebuje sáhodlouhé kompozice k tomu, aby jejich hudba dovedla být velkolepou, drtící a hypnotickou. Skladby jen třikrát překročí hranici pěti minut, a přesto tím není nikterak nabourávána jejich monumentálnost a epičnost. O nějakém rychlém oposlouchání nemůže být rozhodně ani řeč, ba naopak, díky oné osobité autentické atmosféře je neustále na albu co objevovat. Na pozadí syrového zvuku evokujícího noise i ambient se zde odehrává jakási srážka CelesteDeathspell Omega. A rozhodně to stojí za to.

Misþyrming

„Söngvar elds og óreiðu“ je deska homogenní, a přesto zároveň velmi různorodá. Na jednu stranu jsou zde kousky, jež mají potenciál zaujmout hned napoprvé, jako například celkem melodická „Söngur uppljómunar“, jindy se jedná o mohutné syrové monolity typu „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“, které dostanou tvar až při několikátém poslechu. Je zde i takřka post-metalově atmosferickým závěrem opatřena jednohubka „Er haustið ber að garði“ či ambientní mezihra „Frostauðn“ a závěr „Stjörnuþoka“. Deska však drží posluchačovu pozornost takřka neustále a je velmi vyrovnaná, i když je zde vypozorovantelná jistá komfortní zóna kapely, z níž zatím hudebníci nevstupují. Mysím, že až ji jednou poruší a přelezou nějakým trochu překvapivým aspektem, mohli by posluchači příště už jen marně hledat své brady na zemi.

Nicméně jako celek je „Söngvar elds og óreiðu“ silným počinem, u něhož těžko uvěřit, že se jedná o debut. Jistě nějaký ten drobný symptom v podobě lehké předvídatelnosti se dostavuje, avšak v porovnání s tím, co většinou člověk dostává do rukou jako první počin konkurence – to je nebe a dudy. Tohle snese srovnání i s kapelami, kterým se lidé už léta klaní, a jsem zatraceně zvědav, co si na nás přichystají příště.


Sóley, Fiordmoss

Sóley
Datum: 25.2.2015
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Fiordmoss, Sóley

Mé volání bylo vyslyšeno. Do Prahy konečně zavítala ona – jedno z nejéteričtějších jmen, jaké Island za poslední roky vydal. Specifickým projevem postaveném na klavírních a kytarových melodiích, prapodivných beatech, anglických textech s gramatickými chybami a naprosto neskutečném zpěvu si mě Sóley získala zhruba tři roky zpátky, kdy jsem střetl její sólovou prvotinu „We Sink“, přičemž ikona islandského hipsterství letos přijela představit především svojí novou desku „Ask the Deep“. A aby toho nebylo málo, předskakovat měli domácí (totiž, už nějakou dobu berlínští) Fiordmoss. Taková nálož samo sebou nepřilákala jen mě, takže po příchodu k MeetFactory nás uvítala slušná šňůra lidí čekajících na odbavení, tudíž jsme tak tak stihli začátek česko-norské kapely.

Ještěže tak, protože Fiordmoss byli… naprosto skvělí a naprosto mimo všechny hranice zároveň. Počínaje zpěvačkou Petrou, která, zdobena bondáží z červeného lana a copánky překříženými přes obličej, přitahovala nejvíc pozornosti nejen zjevem, ale především nadpozemským, těžko uchopitelným zpěvem s nezaměnitelnou barvou, díky níž se zdála být naprosto vytržená z myslitelné reality i během pouhých proslovů mezi písněmi, a konče Jonem-Eirikem, norským bubeníkem lehce přízračného zjevu, který tu a tam navštívil i jiné nástroje. Jednou nohou daleko na severu, druhou v nejhlubších snech, kdesi za závojem lidského vědomí a třetí zrovna zakotvili v MeetFactory, snad aby byli publiku blíž než na vzdálenost několika rovnoběžek.

Síla jejich starších písní mě trochu zaskočila, neboť z alba zní mnohem subtilněji. Fiordmoss ale před publikem vystoupili z hustého oparu, kontury písní najednou byly ostré a jasné, přesto neztrácely nic ze svého lesku a omamnosti. Naprosto mě však odrovnali novým materiálem z připravované desky. Názvy skladeb jsem v paměti neudržel (sdělili je vůbec?), zato jejich uhrančivost a mohutnost ano. Rudá světla, temnota, stroboskop, poctivě navrstvená hluková stěna, pokřivené beaty. Místy až rituální atmosféra nových písní mě uhranula a pustila ze svého sevření až za několik dlouhých hodin.

Tam, kde Fiordmoss během svých 40 minut budovali atmosféru tak hustou, že v ní nejeden posluchač nejspíše utonul (nebo ji možná vůbec nepobral, v sálu bylo docela prázdno), byla Sóley snad až příliš civilní. Výrazný kontrast mezi oběma interprety dal ovšem vyniknout docela jiné podstatě jemných islandských písní. Éteričnost a všeobjímající něha byla díky dvěma doprovázejícím hudebníkům přece jen o něco živější, i přesto jsem ale dostal vše, proč jsem přišel. „Ævintýr“, „I’ll Drown“, „Devil“, „Halloween“, „Smashed Bird“, „Pretty Face“. Ne, že by v jejím případě nějak zvlášť záleželo na názvech písní – i když mám několik favorizovaných kousků, od Sóley můžu prakticky všechno z obou vydaných alb. A bylo to krásné.

Jednoduché, mírně naivní, avšak ne triviální melodie, smyčky plné ruchů a ozvěn, atmosféra načichlá polárními zářemi a jemným smutkem. Jen stát, poslouchat a mezi písněmi se smát. Mírnou neohrabaností během kontaktu s publikem (těžko říct, jestli byla tak vykolejená návštěvností, nebo je taková pokaždé) a angličtinou s roztomilým islandským přízvukem si mě Sóley prostě získala, přičemž humorem s dostatkem nadhledu a ironie dokázala rozesmát celou Meetfactory. Zmínky o nedávné svatbě, nudě na cestách nebo sledování městečka Twin Peaks korunovalo sborové „Happy Birthday“ coby dárek pro tchána. Její set se zkrátka nesl v poklidném, takřka rodinném duchu. Sdílená upřímnost a lehkost. Sic jsem očekával trochu zastřenější, rozmazanější zážitek, kýžený minimalismus však nechyběl a já si tenhle závan severu užil se vším všudy, byť trochu jinak, než jsem očekával. Snad jen škoda závěrečného kvapíku směrem na Florenc, jinak bychom zůstali těch pár minut a počkali, až Sóley dorazí mezi fanoušky – i kvůli tomu, že nabízela objetí a prohození pár vět.


Strigaskór Nr. 42 – Armadillo

Strigaskór Nr. 42 - Armadillo
Země: Island
Žánr: avantgarde rock’n’roll / punk
Datum vydání: 27.3.2015
Label: Helltrasher Productions
Původní vydání: 20.9.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Armadillo
02. Hellmut
03. Adanac
04. Maur
05. ¡Ellos son locos!
06. Frakkland
07. Chorale
08. Tse
09. Ról
10. Tvist

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Konstatování, že na Islandu jsou vyloženě špatné kapely nejspíš vymřelým druhem, je tak trochu nošením dříví do lesa. Nicméně jak jinak si vysvětlit, že kdykoliv se dostanu k nějakému uskupení pocházejícímu z tohoto tajuplného ostrova, až na vzácné výjimky to je pokaždé trefa do černého, která mě ve většině případů mě buď rovnou usadí na sedací orgán, nebo mě alespoň třeskutě baví. Strigaskór Nr. 42 patří spíš do té druhé kategorie, nicméně jistý wow efekt se rovněž dostavil, protože takhle parádní mišung, který na své druhé řadovce „Armadillo“ prezentují, se taky jen tak nevidí.

Ta vychází zhruba dvacet let od prvního počinu „Blót“ (1994), na němž kapela kdysi dávno drhla technický death metal řízlý trochou avantgardy v podobě dost nezvyklých melodií a rytmů (alespoň pro daný žánr). Základ pro současnou podobu už v něm rozhodně cítit je. Novinka „Armadillo“, což je jen tak mimochodem anglický výraz pro pásovce, jehož podoba je poměrně věrně (z pohledu člověka na LSD) zachycena na přebalu alba, které se na svět vylouplo zhruba dva roky zpátky v podobě jedniček a nul. Na fyzický nosič se ovšem „Pásovec“ podíval až letos v březnu, přičemž o něco později jsem se k desce dostal i já. A jak jsem naznačil v předchozím odstavci, Strigaskór Nr. 42 mi tak trochu vytřeli zrak.

Na půlhodinovou délku nahustila čtveřice pošuků celou desítku songů, a pokud mnoho kapel má problém s tím, že stopáž alba krutě přestřelí a většina desky je prachsprostá nuda, Strigaskór Nr. 42 trpí spíš na opačný extrém, neb „Armadillo“ je počin natřískaný perfektní hudbou od sklepa až na půdu. Písně s délkou kolem tří minut koketují s kde čím – zběsilý rock’n’roll, sludge, post-metal, hardcore, punk a řada dalších vlivů a nástrojů, které se porůznu objevují napříč nahrávkou. Kytarové melodie zní mnohdy naoko prvoplánově, jejich vývoj však mnohdy připomíná divokou horskou stezku a nikdy nevíte, kam se vrtnou v dalších chvílích. Jako by nestačilo, že jsou pokrouceny téměř všudypřítomnými žesti a napasovány do skočných rytmů, po nichž by se nejedny střevíce rozskotačily stižené tancem svatého Víta. Bezstarostná jízda se tu a tam přelije do agresivních riffů, jindy umí zhutnět a potemnět. Tu a tam kapela sklouzne až k bluesovým vybrnkávačkám, elektronice či sludgovým stěnám, přičemž vše dávkuje v přesně odměřeném množství.

I proto je „Armadillo“ bez jakéhokoliv přehánění koncentrát čirého šílenství, kterému se pouze dostalo jakýchsi chatrných mantinelů, takže i přes neskutečné množství nápadů nacpaných na vražedně krátkou plochu stále dává smysl a oproti jiným letošním avantgardám je překvapivě snadno stravitelný. Bravurně zvládnutá je i technická stránka alba, všechny nástroje jsou perfektně vyvážené, krásně čitelné, a přitom zvuk není sterilní jak vývařovna na lékařské náčiní. Osobně jsem si zamiloval výrazný zvuk baskytary, jejíž důležitost se minimálně vyrovná kytaře, nemluvě o tom, že Kjartan Róbertsson na ni prostě válí. V kombinaci s údernými bicími pak vytváří správné rytmické peklo, které kapelu žene vpřed (za škopky mimochodem sedí Ari Þorgeir Steinarsson, jenž v současnosti obsluhuje bicí soupravu i u Sólstafir), nicméně ani kytary nijak nezaostávají. Snad jen zpěv/řev Hlynura Vilmarssona bych si uměl představit výraznější, nahrávku ovšem nijak neshazuje.

Takže pokud vám letošní avantgardní žně nedostačují, zkuste sáhnout po tomhle drobném pásovci, který vám nejspíš řádně naloží. Skočný rokenrol řízlý vším možným disponuje energií několika megatun TNT a věřte, že se postará o to, abyste se u „Armadilla“ nenudili ani vteřinu. Od naprosté dokonalosti tohle album dělí jen málo a osobně doufám, že Strigaskór Nr. 42 si v případě jeho následovníka nedají dalších dvacet let na čas, protože něčeho takového chci víc a pokud možno hned.


Dynfari – Vegferð tímans

Dynfari - Vegferð tímans
Země: Island
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Ljósið
02. Óreiða
03. Sandkorn (í stundaglasi tímans)
04. Hafsjór
05. Fall XCII og 257.885.161 – 1 sálna
06. Vegferð I – Ab terra
07. Vegferð II – Ad astra
08. Vegferð III – Myrkrið

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

K islandskému metalu jsem měl vždy velice kladný vztah – obzvláště k tomu, který se honosí přídomkem black. Islandských skupin sice není nijak zvlášť hodně, což je vzhledem k velikosti ostrova a počtu jeho obyvatel docela logické, a místní scéna rozhodně nepatří k největším, nicméně vzhledem k tomu, že jsem v muzice vždy upřednostňoval kvalitu nad kvantitou, mi to nijak nevadí. A skutečně – pomineme-li pár vylízaných výjimek typu Skálmöld, dá se obecně říct, že je muzika z této země něčím zvláštní a že jsou místní kapely povětšinou zajímavé.

Jinými slovy řečeno, jakmile narazím na novou islandskou kapelu (ne nutně novou v tom smyslu, že by sotva začala hrát, ale spíš v tom smyslu, že jsem ji do té chvíle neznal), jsem automaticky zvědavý a také od těch alb něco očekávám. A úplně stejně tomu bylo i v případě formace Dynfari, jež pochází (dle očekávání, když zde žije 60 % islandské populace) z hlavního města Reykjavíku. V případě tohoto dua je správně ta varianta, že se nejedná o úplně začínající formaci, ale já jsem o jejich počínání doposud neměl představu. Na druhou stranu, mezi veterány Dynfari také nepatří ani omylem, protože Islanďané fungují od roku 2010. Od té doby skupina vyplodila tři dlouhohrající desky „Dynfari“ (2011), „Sem skugginn“ (2012) a především letošní novinku „Vegferð tímans“, na niž se nyní zlehka podíváme.

Na začátek si nemůžu odpustit jedno rýpnutí do přebalu „Vegferð tímans“. Nechápejte mě zle, ta obálka je sama o sobě výborná a z mého pohledu plně koresponduje nejen se žánrem atmosférického black metalu, ale i s tím, co s Dynfari na své novince skutečně hrají. Když už si ale pořídíte takhle pěkný obal, je myslím velká škoda jej ničit dalšími nápisy, jakkoliv jsou v tomto případě docela decentní. Alespoň, že měli Dynfari tolik soudnosti, aby tam neplácli svoje (jen tak mezi námi docela ošklivé) logo, ale i tak by dle mého skromného soudu bylo hezčí ponechat výjev titěrného človíčka na úpatí vysokých majestátních hor a pod zamračeným nebem ničím nerušený.

Pozorný čtenář jistě postřehl také to, že jsem v předcházejícím odstavci jen tak ledabyle a jakoby mimochodem zmínil také to, co přesněji lze od Dynfari očekávat – na jejich muziku snad totiž nelze nalézt přesnějšího pojmenování, než je atmospheric black metal. Netěšte se tedy na žádnou agresi, vzývání pekelných mocností, okultismus nebo další podobné kratochvíle obvyklé v black metalové provenienci. Spíše se připravte na střední tempo a chladně severskou náladu.

Jedna věc se Dynfari musí rozhodně nechat – Islanďané mají talent na napsání velice povedených epických riffů. To ostatně jednoznačně dokážou již v první „Ljósið“, jež hned na rozjezd „Vegferð tímans“ předvede jeden z nejmajestátnějších riffů celé nahrávky. A to i navzdory faktu, že „Ljósið“ tak trochu budí dojem jakoby rozmáchleji pojatého intra – nejen díky tříminutové délce, ale především díky odlišné stavbě. Přestože ani v následujících třech skladbách „Óreiða“, „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“ a „Hafsjór“ nechybí povedené riffy, jež dávají za pravdu výše vyřčené tezi o citu pro kvalitní kytarové motivy, záhy se ukáže, že možná ještě o kousek výraznější roli v hudbě Dynfari hrají melodie.

Dynfari sází především na budovanou atmosféru, a ačkoliv jejich písně technicky vzato nejsou zas až tak dlouhé (třeba „Óreiða“ a „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“ jen lehce přesahují pětiminutovou hranici), Islanďané je dokážou gradovat. Zářným příkladem může být třeba právě „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“, jež od úvodního poklidného vybrnkávání po celou dobu směřuje k vrcholu ve druhé polovině, jež se z jednoduchého, leč vysoce funkčního riffu zlomí do výtečného motivu s klenutým čistým vokálem. Oproti tomu v „Hafsjór“ se Dynfari poprvé na albu pustí do delší, osmiminutového stopáže a hned je z toho patřičně majestátní kus, který nabízí jak mocné riffy, atmosférická zklidnění, tak i finální dlouhé kytarové sólo, z něhož také vůbec poprvé začne být cítit post-metalový feeling. Což v tomto případě zatím ještě nevadí…

„Vegferð tímans“ je vlastně rozděleno na dvě pomyslné poloviny, jejichž předělem je minutové intermezzo s velice jednoduchým názvem „Fall XCII og 257.885.161 – 1 sálna“. Po něm nadchází triptych s názvem „Vegferð“, od něhož posluchač – jak už to tak bývá – očekává vyvrcholení, jež celé desce nasadí korunu. Jestli se tak ale stalo, tím si bohužel nejsem tak úplně jistý. První část v podobě „Vegferð I – Ab terra“ stále ještě drží laťku a pokračuje v obdobném duchu jako „Hafsjór“. S dalšími dvěma třetinami „Vegferð II – Ad astra“ a „Vegferð III – Myrkrið“ však stále narůstají vlivy post-vlivy, což mně osobně příliš neleze do uší a zvláště s tím, co Dynfari předváděli v první půli „Vegferð tímans“, je podle mě výpomoc post-metalovým rozjímáním docela laciná berlička, jelikož do té doby Islanďané dokázali uvěřitelně fungovat a „atmosféřit“ i bez ní. I v tomto závěru alba se sice najdou velice povedené momenty (třeba úplný závěr „Vegferð III – Myrkrið“) a stále je znát, že to hraje nadaná kapela, nicméně pocitově jsou mi prostě bližší první čtyři skladby.

To, od čeho jsem tedy čekal největší vrchol, se nakonec pro mě stalo největší slabinou počinu, avšak i přesto ve mně po poslechu „Vegferð tímans“ zůstal velice dobrý pocit. Pokud navíc na rozdíl ode mě nemáte takový problém s mícháním post-metalu a post-rocku do black metalu, pak je vysoce pravděpodobné, že se vám zalíbí i finále nahrávky. Jako celek je ovšem třetí deska Dynfari hodna pozornosti tak jako tak, byť do elitní špičky nebo mezi kandidáty na album roku Islanďané nepatří.