Archiv štítku: ISL

Island

Almyrkvi – Umbra

Almyrkvi - Umbra

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Vaporous Flame
02. Forlorn Astral Ruins
03. Severed Pillars of Life
04. Stellar Wind of the Dying Star
05. Cimmerian Flame
06. Fading Hearts of Umbral Nebulas

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Hovořit o tom, jak islandská blackmetalová scéna nabrala v posledních několika letech na síle, významu i popularitě, by tuším bylo zbytečné. Kdo zrovna nevylezl z pralesa, jistě už vzestup severského ostrova na černěkovovém kolbišti zaznamenal a s největší pravděpodobností i sám pocítil na vlastní kůži a uši. Almyrkvi do této vlny zapadají s naprostou samozřejmostí, ačkoliv je jejich přístup k black metalu malinko jiný než třeba u stylových souputníků jako Svartidauði, Misþyrming, Naðra nebo Wormlust. Což samozřejmě vůbec není na škodu.

Vcelku běžné je, že jeden člověk působí ve vícero islandských kapelách, z nichž mnohé jsou personálně zhusta propojené. Zřejmě malý svět, v němž se všichni navzájem znají a v němž každý se s každým už v nějaké skupině potkal. Ani Almyrkvi v tomto ohledu nejsou výjimkou. Hlavní postavou je Garðar S. Jónsson známý z formace Sinmara, k němuž se připojil bubeník Bjarni Einarsson známý rovněž díky Sinmara a dále třeba Slidhr nebo Wormlust, jako host nabubnoval i letošní debut Rebirth of Nefast.

Almyrkvi se poprvé představili na loňském minialbu „Pupil of the Searing Maelstrom“ a hned se jednalo o představení v dobrém světle. Pilotní épéčko bylo příjemné a v určitých momentech dokázalo navodit sympaticky hustou atmosférou. Abych ale řekl pravdu a netahal vás za fusekli, nemůžu zas tvrdit, že šlo o nějaké geniální dílo, z něhož bych seděl na prdeli a k němuž bych se v pravidelných intervalech vracel. Pořád se ale jednalo o dostatečně povedenou záležitost k tomu, abych si byl ochoten „Pupil of the Searing Maelstrom“ koupit.

No, a něco podobného by se vlastně dalo prohlásit i o čerstvém dlouhohrajícím debutu „Umbra“, na němž Almyrkvi vcelku pohodlně pokračují ve stylu načrtnutém předešlým počinem. Jisté rozdíly zde ovšem samozřejmě jsou. Islanďanům sluší trochu plnější a sytější sound, jenž podtrhuje kytarovou „hloubku“. Akorátně to ladí s kosmickým zaměřením Almyrkvi. Obzvlášť když se skupina ani nesnaží o nějaké kličkování v chaotických riffech a soustředí se výhradně na atmosféru v čitelné a docela stravitelné formě. Stravitelnost ovšem nemusí být a v tomto případě by ani neměla být chápana v pejorativním zabarvení.

Oproti minulejšku trochu postrádám náznaky industrialu. Byť šlo skutečně jen o náznaky, jednalo se o docela příjemné osvěžení. Zdá se mi, že jejich místo nyní zaujal větší podíl ambientních zvuků či celých pasáží, jako je tomu v závěrech hned několika skladeb. Stejně jako posledně mi však příliš nevoní čisté vokály, bez nichž bych se s radostí obešel. Ne snad, že by byly vyloženě špatné – vždy, když už jejich pasáž chvíli hraje, tak si na ně přivyknu a ujde to, ale pokaždé, když zrovna začnou, mám pocit, jako kdyby do vývoje dané písně úplně neseděly a vstoupily do děje trochu násilně. Jako kdyby skladbě slušelo přitlačit na pilu, ale Almyrkvi namísto toho uberou. Nicméně se může jednat jen o můj subjektivní pocit.

Almyrkvi

Naštěstí se ale podobných momentů na „Umbra“ nenachází mnoho. Povedené pasáže a kvalitní nápady výrazně převažují. Písně jako „Vaporous Flame“, „Stellar Wind of the Dying Star“ či „Cimmerian Flame“. Což platí i navzdory tomu, že třeba první jmenovaná obsahuje i ony problematické chvilky s čistým zpěvem, které ovšem vyvažuje výborné nápady ve druhé polovině.

I přes menší mušky, které navíc a bohudík nejsou zásadní, „Umbra“ jako celek docela baví a umí zprostředkovat kus atmosféry. Kosmos z pohledu Almyrkvi není nelítostnou černou dírou, ani se nejedná o zdrogovaný psychedelický trip, ale pořád jde o příjemně sugestivní výlet. „Umbra“ sice nebude figurovat v závěrečných bojích, až se bude rozhodovat o desce roku, ale za slyšení tenhle kousek (nejspíš) stojí.


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Země: Island / Irsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Norma Evangelium Diaboli / Oration

Tracklist:
01. The Lifting of the Veil
02. The First Born of the Dead
03. Alignment Divine
04. Carrion Is a Golden Throne
05. Magna – Mater – Menses
06. Dead the Age of Hollow Vessels

Hrací doba: 61:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Psát o Rebirth of Nefast jako o skrytém pokladu pro nemnohé by byla pitomost hodná člověka, jenž svůj rozhled poněkud přeceňuje. Přeci jen si mozek kapely a vlastník studia Emissary, Stephen Lockhart (Wann), již zajistil veliké renomé produkováním desek Svartidauði nebo Sinmara, čímž přímo přispěl k tvorbě toho, co dnes vnímáme jako islandský black metal. A za druhé, labely jako Debemur Morti a End All Life / Norma Evangelium Diaboli musí znát každý, kdo se o black metal zajímá trochu vážněji. Ti jistě po Rebirth of Nefast nesáhli náhodou nebo jen z kamarádství. Nebudu předstírat, že by mě první slibné demo „Only Death“ (2006) v době vydání nebo v současnosti nějak extrémně bavilo, ale pozdější split-album „Ex nihilio“ sdílené se spřízněnými Slidhr z roku 2008 je jednoduše impozantní. Není divu, že takoví Blut aus Nord chtěli s Rebirth of Nefast rovněž nahrát split. Dle svých slov měl již Vindsval rozdělanou hudbu, ale z nějakého důvodu idea společné nahrávky padla.

Důvod, proč je mezi zmíněným „Ex nihilio“ a současným debutem „Tabernaculum“ mezera takřka devíti let, spočívá v perfekcionismu. Příkladem důsledné práce budiž, že Stephen Lockhart Wann měl „Tabernaculum“ hotovo již před více než rokem a pak se rozhodl album kompletně nahrát znova. Musím říct, že se jeho rozhodnutí vyplatilo, neboť lépe vyprodukovanou blackmetalovou desku než tuto asi neznám. Lze oponovat, že někomu se více líbí sound té či oné surovosti, ale zde mluvíme o takové zvukové úpravě, která akcentuje atmosféru hudby a nezakryje sebemenší detail.

Kořeny hudby Rebirth of Nefast vychází z ortodoxního black metalu z přechodu milénia, avšak je vhodné si uvědomit, že již na zmíněném splitu byla hudba kapely ve srovnání s tehdy populárními kopírkami Watain a Deathspell Omega (éra Si monumentum…) dostatečně originální. Dnes je samozřejmě vhodnější postavit „Tabernaculum“ vedle takových Sinmara, Tchornobog, Death Fetishist, Situs Magus, Skáphe, Wormlust nebo Inferno, tedy kapel, které si hodně hrají s podladěným, disharmonickým soundem a vrstvením kytarových linek (a taky vlastně vychází z oné ortodoxní vlny). Rebirth of Nefast ale nesázejí třeba na strojený chaos a řekl bych, že skloubení tradice s progresí, klidu a násilí a dalších protikladů je v jejich podání přirozenější. Pasáží, kde se objevují víc než tři rozdílné melodie tu zas tolik není, ale přesto je „Tabernaculum“ narváno velikým množstvím detailů.

Ještě jedno přirovnání mě napadá, a to k „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint“ od mistrů Abigor, jelikož „Tabernaculum“ je podobně intenzivním a poutavým způsobem dramaticky vystavěno. To je například jeden z důvodů, proč na mě deska při poslechu působí až vizuálně, i když zde hrají svou roli i zmíněná produkce a evokativní texty. Z letmého poslechu se může zdát, že jsou skladby roztříštěné, jelikož Wann v kompozicích zdánlivě příliš lpí na stopkách, ale věc se má tak, že ony tiché, ambientní pasáže jsou stejně důležité a zajímavé jako blackmetalové běsnění. Ale k tomu je nutné se trochu zaposlouchat.

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Netvrdím, že musíte desku sjíždět podobně fanaticky jako já, ale o její síle by mohl napovědět fakt, že v posledním cca čtvrtroce si „Tabernaculum“ pouštím minimálně jednou týdně do sluchátek ve tmě a bez dalšího rozptylování, třeba před spaním, a zrovna v těchto chvílích se „Tabernaculum“ představí ve své bentické hloubce. Mimochodem, ani teď si netroufnu tvrdit, že bych desku znal opravdu podrobně natož zpaměti a to není vlastně nijak extrémně složitá. Rovněž nemám pocit, že by zde byly nadbytečné či natahované pasáže. Jsem rád že se ty roky čekání projevily i v tomhle ohledu.

Na závěr se obvykle snažím vypíchnout nějaká negativa, ale teď to mám těžké, dokázal bych si jen představit jiné vokály. O zvuku další ódy pět nebudu, ale mohl bych zmínit, že se jedná o zcela první kompletní Emissary produkci, kdy nemám jediný subjektivní problém se zvukem bicích. Hostující Bjarni Einarsson (Sinmara, Wormlust, Slidhr) si zde navíc vystřihl svůj prozatím nejlepší výkon v kariéře. Někomu „Tabernaculum“ samozřejmě přijde jako nezajímavá, až nudná deska. Každý má svůj vkus, ale já si dovolím arogantně prohlásit, že takový dojem s velkou pravděpodobností pramení z povrchního poslechu či takových posluchačských preferencí, které se s hudbou tohoto ražení zásadně neslučují.

Psaní recenzí se v mém případě často pojí s jistým zlomovým okamžikem v životnosti alba, kdy se rozhodne o jeho skutečném významu. Názor a dojem jsou zformulovány, vrcholné zážitky zpravidla za mnou a je již pouze na tyranském času, jak se k nahrávce zachová. Avšak jak jsem předeslal výše, „Tabernaculum“ se mnou ještě neskončilo a já s ním také ne. Domnívám se, že za pár měsíců bude nádherně zpracovaný booklet desky solidně poničený neustálým ohmatáváním a třeba si tehdy dovolím říci, že album doopravdy znám. Ale jak to u těch skutečně kvalitních uměleckých nahrávek bývá, určitě mě nějaký detail přesvědčí o opaku. Jistý jsem si jednou věcí. V lednovém výročním eintopfu se o Rebirth of Nefast zmíním zas.


Sólstafir – Berdreyminn

Sólstafir - Berdreyminn

Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Silfur-Refur
02. Ísafold
03. Hula
04. Nárós
05. Hvít sæng
06. Dýrafjörður
07. Ambátt
08. Bláfjall

Hrací doba: 57:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Island je v kontrastu ke své nepočetné populaci a izolovanosti nesmírně produktivní co do počtu celosvětově úspěšných umělců. Zatímco jiné mnohomilionové země nepřispěly do Světového fondu úspěšné hudby ™ nijak či téměř minimálně, třísettisícový Island zplodil hned několik velkých jmen. Mnohá z nich pak mají společný prvek v podobě hutné a mnohdy netradiční atmosféry. Stačí si vzpomenout na produkci Sigur Rós, mimozemšťanky Björk či na dnes recenzovaných Sólstafir. Jenže zjednodušovat si život tvrzením, že to vše je zásluhou krásné a unikátní islandské přírody, by nebylo fér. Ólafur Arnalds, islandský multiinstrumentalista, jehož na pianu založené kompozice svou jemností překonají i tvorbu výše zmíněných umělců, byl při jedné příležitosti tázán, na jaký překrásný div islandské přírody myslel, když skládal jednu ze svých skladeb. Odvětil, že skladba měla být původně použita v reklamě na sprchové kouty a inspirací mu tak nebyly fjordy, nýbrž jeho koupelna.

Vzpomněl jsem si na tuto historku při poslechu „Berdreyminn“ právě proto, že jeho nálada, jež bývá obvykle jedním z hlavních lákadel desek Sólstafir, na mě působí syntetickým a místy až „koupelnovým“ dojmem. Ne snad, že by „Berdreyminn“ nechtělo vzbuzovat emoce, naopak bych si jej troufl označit za nejvypjatější album kapely, jenže po dokonale vyváženém „Ótta“ to tentokrát místy trochu vázne.

Sólstafir pokračují v nastolené tendenci a doby, kdy jejich hudba šla označit za metal, jsou nyní již (dobrých pár let) pryč. Proto mě překvapilo, s jakým nástupem a s jakou vervou se do posluchače pustí rockový úvod první skladby alba „Silfur-Refur“. Podobných míst není na desce moc, ovšem i tak mám v jistém ohledu dojem, že si novinka více bere z předminulého „Svartir sandar“ než z pár let starého „Ótta“. Zároveň je však „Berdreyminn“ poměrně vrstevnaté a tak není problém zaslechnout lesní roh, trumpetu či tubu, nemluvě o nezbytné plejádě smyčcových nástrojů.

Po příjemně rozjeté „Silfur-Refur“ kapela naváže nejkratší skladbou alba „Ísafold“. Ta trpí, i přestože jde o jednoznačně nejkratší píseň alba, rozdvojenou osobností a její dvě poloviny nerozděluje jen nečekané a příjemné basové sólo, nýbrž i výrazná změna zvuku. Instrumentální a téměř epická druhá polovina však patří díky několika nádherným melodiím k nejlepším momentům nahrávky. Podobný přístup kapele vydrží i do následné „Hula“, která je sice oproti dvojici předchůdkyň mnohem pomalejší, jenže ruku v ruce s tím je i výrazně temnější a přes počáteční odpor se nakonec stala mou nejoblíbenější zastávkou v osmiskladbovém tracklistu. Podobně „Nárós“ nechybí množství emocí, doplněné tentokrát dlouhou gradací, a drobnou výtku bych měl snad jen k podivně useknutému závěru. Pochválit musím i nádhernou „Dýrafjörður“, v níž Sólstafir mistrně zapracovali ony výše zmíněné smyčce, či mírně monotónní, ovšem velice energickou „Ambátt“.

Při průletu tracklistem to tedy zní, jako bych pro Sólstafir neměl nic než chválu, proč tedy ony řeči o syntetičnosti? Protože ne vše je tak excelentní. V první řadě mám tentokrát velké potíže se zpěvem. Aðalbjörn Tryggvason bezpochyby stále umí, ovšem jeho zpěv tentokrát místy zdá se nekoresponduje s hudbou tak, jak se v dobrých kapelách sluší, a chvílemi mi tak přijde jednoduše mimo (jindy je zase bez pochyb excelentní a na to je třeba nezapomínat). A pak je zde ona emotivnost, již jeho hlas nese a jež občas přechází téměř v teatrálnost. Tryggvason skladby nejspíše nesmírně prožívá, jenže ve výsledku vše zní spíše hraně a nepřirozeně.

Na desce pak najdeme i písně, které prostě nefungují a narušují její plynulý tok. Jsou jimi pátá „Hvít sæng“, která se sice od svých kolegyň nijak výrazně neliší, avšak jak pomalý úvod, tak dlouhý post-rockový závěr ve mně nevyvolávají žádné nadšení ani dojetí a spíše mě nudí. Počin pak uzavírá „Bláfjall“, v níž mi překáží dosti neoriginální varhany. Na závěr se sice kapela pokusí připomenout perfektní „Djákninn“ ze „Svartir sandar“, jenže se jí to nedaří už jen proto, že energickou kytarovou dohru utne už po dobrých dvou minutách a písničku (a tedy i celé album) tím připraví o vyvrcholení.

Sólstafir

Nebylo by však fér „Berdreyminn“ zbytečně dehonestovat, jen protože se mu nepodařilo udržet vysokou úroveň svého předchůdce. Dokonce i přes výše zmíněné dílčí nedostatky (a mohl bych jich ještě pár vyjmenovat) jde o povedenou desku, která si těch několik poslechů, než se posluchač dostane k jejímu jádru, určitě zaslouží. Její vrcholné momenty jsou skvělé a její nejslabší nejsou v žádném případě vyloženě špatné. Sólstafir tak potvrzují to, že mají nakročeno k bezchybnosti, jenže téměř vždy se zastaví jen pár kroků před cílem.


Endalok – Úr draumheimi viðurstyggðar

Endalok - Úr draumheimi viðurstyggðar

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Signal Rex

Hrací doba: 23:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

Islandský projekt Endalok na sebe výrazně upozornil již v loňském roce svým prvním demosnímkem „Englaryk“, na němž byl naznačen značný potenciál. A to s takovou razancí, že bylo možno prohlásit obligátní cosi o vysokém potenciálu do budoucna a o další formaci, jež by se mohla přidat ke stále se vzmáhající vlně islandského temno-black metalu. Je super, že aktuální EP „Úr draumheimi viðurstyggðar“ tento potenciál potvrzuje a ještě hlasitěji říká, že s Endalok bude nutno počítat.

Recept je na novém minialbu v porovnání s „Englaryk“ plus mínus obdobný, jistý posun však vystopovat lze, přestože vydání obou počinů dělí pouhý čtvrtrok. Zvuk je opětovně špinavý a paradoxně mi připadá, že nikoliv demosnímek, ale právě „Úr draumheimi viðurstyggðar“ ještě o kousek zahuhlanější a nepřátelštější. Což vůbec nemyslím ve zlém, naopak tomu vyjadřuji obdiv a beru to jako plus!

Nastolený zvuk má v kombinaci s vlastním materiálem za následek, že „Úr draumheimi viðurstyggðar“ rozhodně není jednoduše stravitelnou nahrávku. I přes relativně krátkou hrací dobu – necelých 24 minut – nechce dát nic zadarmo a žádá si nejen čas, ale i pozornost. Pokud totiž EP necháte plynout jako kulisu, pak je úplně jedno, jestli těch poslechů dáte pět nebo padesát, protože vám to bude pořád znít jako jednolitá masa, v níž se není čeho chytit.

Jakmile však „Úr draumheimi viðurstyggðar“ věnujete svou plnou pozornost, začne být muzika Endalok hnedle o něčem jiném. Teprve pak si skutečně vychutnáte výborně vybudovaný devítiminutový opus „Eldhaf“, trýznivou „Jarðarfarasálmur“ nebo neméně skvělý otvírák „Afskræming holds og sálar“. Endalok hojně využívá kytarové rezonance, s jejíž pomocí se daří tvořit tlak a která také velkou měrou přispívá ke strhující atmosféře, která „Úr draumheimi viðurstyggðar“ v žádném případě nechybí. A právě o ni tu jde v konečném důsledku především, tudíž je jenom dobře, že je takto hutná a silná. Technické provedení je nakonec jenom „detail“, důležité je, zdali vám hudba dokáže předat nějaký pocit a zadrnkat v člověku na nějakou vnitřní strunu. Možná to jsou příliš odvážná slova, ale myslím, že Endalok tohle zvládne už po takto krátké době existence. Nyní už jen zbývá nesporný talent a vysokou kvalitu definitivně stvrdit dlouhohrající nahrávkou.


Árstíðir lífsins – Heljarkviða

Árstíðir lífsins - Heljarkviða

Země: Island / Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Heljarkviða I: Á helvegi
02. Heljarkviða II: Helgrindr brotnar

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Árstíðir lífsins – čítající členy z Islandu a Německa, kteří se dále angažují ve skupinách jako Helrunar či Carpe noctem – patří k těm formacím, jež prezentují pohanský black metal v serióznější formě a jejichž tvorba ukazuje, že i na tento (sub)žánr lze nahlížet chytře a bez laciné podbízivosti. Alespoň takový pocit jsem z jejich muziky vždy měl a dovolím si tvrdit, že všechny dosavadní nahrávky mi v tomto dávají za pravdu. Platí to i o nejnovějším počinu „Heljarkviða“? Jistěže, samozřejmě a naštěstí – ano!

Árstíðir lífsins se naposledy prezentovali rozmáchlou dvojdeskou „Aldafǫðr ok munka dróttinn“ z roku 2014. Nyní přicházejí „pouze“ s minialbem, které je po splitku „Fragments – A Mythological Excavation“Helrunar (2013) a dalším EP „Þættir úr sǫgu norðrs“ (2014) teprve třetím nedlouhohrajícím přírůstkem do diskografie. Nicméně nutno dodat, že se příznivci kapely rozhodně nemusejí cítit po dvouletém čekání ochuzeni, poněvadž „Heljarkviða“ přináší na poměry takzvaně krátkých nosičů docela nadstandardní porci muziky. Árstíðir lífsins si totiž připravili hned dva plus/mínus dvacetiminutové kusy, takže celková hrací doba se vyšplhala nad 40 minut.

Už jen názvy obou přítomných skladeb „Heljarkviða I: Á helvegi“ a „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“ napovídají, že EP bude koncepčním počinem, a skutečně tomu tak je. Árstíðir lífsins již tradičně vycházejí z nordické literatury a konkrétně texty „Heljarkviða“ jsou založeny na písních z Eddy a básních skaldů. Tematicky se točí okolo smrti a posmrtného života, a to pohledem na příběh prokletého bojovníka, jenž zemře na bojišti a putuje do království bohyně Hel.

Vzhledem k tématu „Heljarkviða“ by bylo asi poměrně nevhodné a překvapivé, kdyby se jednalo o veselou chlastací muziku. Stejně tak překvapivé by to bylo i vzhledem k tomu, co Árstíðir lífsins produkovali v minulosti. Takový scénář se však samozřejmě nekoná. Formace nabízí temnější muziku, která má blíže k „opravdovému“ black metalu, k němuž je onen přívlastek pagan přidáván – vedle textového zaměření – pro jeho hymničnost; jinými slovy je „Heljarkviða“ formálně víc black metal než pagan metal. Po většinu hrací doby Árstíðir lífsins nabízejí hradbu kytarových riffů vyztuženou bicí palbou, jež se rychlého tempa nebojí.

Árstíðir lífsins

Přesto výsledek nepůsobí agresivně či násilně, z hudby plynou spíše majestátní nálady, které jenom podporují mnohé atmosférické prvky – temnými chorály počínaje, zvolněními a folklórem zavánějícími melodiemi konče. Avšak Árstíðir lífsins v žádném případě a v žádné této poloze nepůsobí jakkoliv kýčovitě. Vše je podáno s patřičnou důstojností, se silnou atmosférou a na vysoké úrovni.

Co z toho vyplývá? Nepřímo jsem tím vlastně řekl, že „Heljarkviða“ je velice dobré poslouchání a že Árstíðir lífsins opět dokázali potvrdit svou laťku, jež v jejich případě není vůbec nastavena nízko, a ukázali, že ve svém ranku prostě patří k tomu lepšímu. EP nabízí dvě vyrovnané skladby, z nichž každá nabízí výbornou chladnou atmosféru a několik výborných momentů. Subjektivně má u mě lehce navrch „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“, ale to vůbec neznamená, že bych měl něco proti „Heljarkviða I: Á helvegi“ nebo že by mne tato nebavila. Minialbum funguje skvěle jako celek a žádní příznivci podobně laděné hudby by si jej (potažmo Árstíðir lífsins obecně) neměli nechat ujít. Dovolím si tvrdit, že odejdete spokojeni – tedy za předpokladu, že vám je bližší hudba takových Helheim než třeba Equilibrium a jim podobných odrhovaček.


Druhý pohled (Skvrn):

Pradávnou historii můžeme označit za jeden z hlavních námětů pro texty i stylizaci metalových kapel, zejména pak těch věnujících se folkové či „pohanské“ větvi. Jde o tematický šuplík inspirativní a nevyčerpatelný, dopočítat se možných interpretací a zhudebnění jednotlivých epoch je zhola nemožné. Inspirace zvolenou érou je ovšem často ztvárněna neautenticky, klouže se po povrchu, útočí se frázemi, na samotné hudbě odér doby není mnohdy ani znát. Árstíðir lífsins jsou opakem, jejž bychom si měli hýčkat.

Takřka třičtvrtěhodinové EP servíruje přesně to, na co jsme si od trojice milovníků starých časů zvykli – ocitneme se v rozvážných pagan-blackových kolbištích, uprostřed dlouhých výpravných skladeb. Krom tradičních žánrových prostředků k vyjádření kapela hojně užívá (zejména strunných) akustických nástrojů, jež pomáhají příběhy starého severu přesvědčivě dokreslit. Rovněž ve vokální složce můžeme naslouchat výrazné žánrové nadstavbě, charismatický řev doplňuje ještě temný sborový zpěv i mluvené slovo. Árstíðir lífsins užitých prostředků zdařile kombinují, žádné násilné přechody. Pro metal netypické nástroje dokáží vstoupit na ostré blackové území a umí tu nejen přežít, ale taktéž se dlouhodobě prosadit a podpořit dramatické vyznění.

Árstíðir lífsins

Má-li „Heljarkviða“ nějaké nedostatky, týkají se skládání. Přestože je zvolených prostředků využito opravdu příkladně, čas od času si postesknu nad malým počtem vyloženě uchvacujících pasáží. Rozumím vysokému důrazu na kompaktnost díla, občas je však takto činěno až příliš na úkor nápaditosti. Jde ale o jedinou výtku, kterou k nové nahrávce a obecně tvorbě Árstíðir lífsins mám, „Heljarkviða“ je jinak povedený dílek do diskografie. Potvrzuje umělecké hodnoty tělesa, disponuje úžasným vizuálem a věrohodnou atmosférou, jež může posloužit jako výukový materiál.


Endalok – Englaryk

Endalok - Englaryk

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Signal Rex / Hellthrasher Productions

Hrací doba: 17:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Endalok je další nová formace vyplivnutá Islandem, jehož blackmetalová scéna je v posledních letech na vzestupu, o čemž už byly sepsány stohy virtuálního papíru. Mnoho z těchto formací je personálně provázáno, ale za aktuálního stavu se nedá říct, zdali toto platí i o Endalok. Sestava je oficiálně neznámá (byť lze dle jistých náznaků soudit, že asi půjde o jednočlenný projekt) a z té jediné zakuklené fotky není poznat ani za hovno, kdo by za tím mohl stát.

Prozatím je tedy k mání jenom a pouze hudební prezentace, což vlastně není špatně, zvlášť když ta prezentace zní, tak jak zní. Pro pořádek si ujasněme, že aktuálně je venku demosnímek „Englaryk“, jenž vyšel na audiokazetě (Signal Rex, limit 100 kusů) a na digipak CD (Hellthrasher Productions, 300 kusů), přičemž MC už je kompletně vyprodané. Za dveřmi je ovšem vydání prvního minialba s názvem „Úr draumheimi viðurstyggðar“ – to vyjde 20. ledna u Signal Rex na dvanáctipalcovém černém LP. Snad nic moc nezkurvím, když už nyní slíbím, že i na toto EP si za nějaké dva měsíce v recenzi posvítíme, ale to je prozatím hudba budoucnosti, tak se pojďme podívat, jak se vydařilo první demo…

Než jsem se pustil do poslechu, čekal jsem spíš rychlou agresivní záležitost v charakteristickém islandském stylu, dejme tomu něco à la Naðra. Tohle očekávání se však úplně nenaplnilo. Endalok bezesporu disponuje zvukem, jaký do kontextu islandského black metalu pasuje, ale žádná vichřice to není. Základem je spíše střední tempo, což ovšem neznamená, že byste se měli začít chystat na nějakou black’n’rollovou srandu.

„Englaryk“ totiž i ve středním působí poměrně nepřátelsky, zní to temně, nemilosrdně, do jisté míry možná i chaoticky (nepředstavujte si však přímo moderní chao-black) a nečitelně. To jsou samozřejmě věci, které se postupně srovnávají s rostoucím počtem poslechů, což je plně v pořádku, ale stále na svém místě zůstává nemocná atmosféra, která je největší předností „Englaryk“. Je to chladné, odtažité, nelidské, v tomto ohledu se jedná o ryzí black metal – a především dostatečně působivé na to, aby hudba Endalok dokázala strhnout.

Kouzlu „Englaryk“ pak v nemalé míře přidává i demo zvuk, jemuž by šlo formálně vytýkat mnohé – ostatně právě on má lví podíl i na oné počáteční nečitelnosti. Místy je to přebuzené a jsou tam slyšet vazby, animální vokály jsou slyšitelné jen letmo, povětšinou jsou zahrabané hluboko za kytarovou hradbu, tudíž jsou víc k pouhému tušení než skutečnému poslechu. Na druhou stranu, tahle špína a nekvalita mi k hudebnímu ladění materiálu sedí náramně, až se trochu bojím, aby s chystaným EP nepřišel „kvalitnější“ zvukový kabátek, s nímž by muzika Endalok pozbyla část své nebezpečnosti.

Ale to je samozřejmě pouhá spekulace, která sem nyní nepatří. Naopak sem patří výsledek a ten je v tomto případě jednoznačný – „Englaryk“ je hodně povedená věc a zároveň zajímavý příslib do budoucna. Na „Úr draumheimi viðurstyggðar“ si určitě rád počíhám.


Wormlust, Mannveira

Wormlust, Mannveira

Datum: 3.10.2016
Místo: Praha, Nad Viktorkou
Účinkující: Mannveira, Wormlust

První pohled (H.):

Důvody, proč jít na koncert Wormlust v Praze, snad není třeba rozebírat – ostatně jsme nad tím snad dostatečně celoredakčně masturbovali v příslušném koncertním eintopfu. Nezdržujme se tedy formální omáčkou a pojďme rovnou na místo na místo činu, jímž se stala hospoda Nad Viktorkou. Byl jsem tam prvně v životě, tudíž jsem netušil, co bych měl od lokálu očekávat. Hrálo se ve sklepě, kde to působilo patřičně undergroundově (vzhledem k tomu, že šlo o sklep, tak doslova, cha!) a mělo to atmosféru, nicméně šlo o dost malý prostor. A jak se záhy ukázalo, o kombo Wormlust + Mannveira byl docela slušný zájem, pročež tam bylo skutečně našlapáno. Ale dalo se s tím žít, byť je pravda, že jakmile člověk stál dál jak ve druhé řadě a zároveň neměl dva metry na výšku, tak viděl velké hovno.

Do sálu (nejspíš lehce nadnesené označení) jsem dorazil až v momentě, kdy už Mannveira hrála. Ono když totiž člověk seděl nahoře v hospodě, tak dost dobře nešlo poznat, že už se dole něco děje. Tím pádem jsem viděl velké hovno, poněvadž jsem stál tak v půlce sklepa (rozuměj: ve čtvrté řadě) a dva metry nemám. Nicméně i navzdory tomu, že jsem skrz lidi přede mnou viděl jen hlavy muzikantů (a to ještě ne zřetelně, jelikož světelná show nebyla a pódium osvětlovalo pouze pár svíček – což nemyslím jako zápor), jsem se nenudil. Z reproduktorů se totiž valilo vyjebané zlo. Mannveira živě nakládali mnohem víc než z alba, kde je jejich muzika relativně stravitelná – zde byli zemitější, syrovější a ošklivější. Vyřvaným vokálem počínaje, zvukem nástrojů konče. Nakonec mě ani moc nesralo, že jsem ze samotné kapely moc neviděl, protože co jsem tak zahlédl, stejně jejich malování působilo docela lacině. Hudebně ovšem super, líbilo se mi.

Zato Wormlust, kteří přece jen byli tím hlavním důvodem, proč jsem u vchodu do sklepa vysolil 250 kaček, dopadli poněkud rozporuplně. Opravdu rád bych řekl, že to bylo zkurveně mocné, ale nemůžu, protože prostě nebylo. A hlavní důvod je nasnadě. Wormlust hrají chaotický bordel, což je muzika, jež živě nutně potřebuje čitelný zvuk, jinak se z toho stane amorfní koule hluku. A tušíte správně, že přesně takhle to dopadlo. Baskytaru jsem za celý koncert ani jednou nezaslechl, ten basák mohl jít klidně úplně do píči a vůbec by to nebylo poznat. Kytara tam zpočátku taktéž nebyla a v první skladbě (tedy třetinu koncertu) si ji člověk musel pouze domýšlet, měl-li na to dostatek fantazie. Až později se tu a tam začala nesměle objevovat, jenže hrubě skřípala a přišlo mi, že místy i vynechávala.

Wormlust

Všechno přehlušovala bicí palba. Což o to, Bjarni Einarsson to sypal jako ďábel, to všechna čest, ale nějakou kytaru bych přece jen taky rád slyšel. Vedle bicích pak zněl už jen vokál, nicméně ten byl skutečně ohavný a H. V. Lyngdal místy předváděl působivé hrdelní běsnění. Navíc zase musím uznat, že i přes domrdaný zvuk to pořád mělo koule a z kapely – především tedy z frontmana – táhlo charisma jako svině. Jeho chování bylo mistantropicky odtažité, ale neskončilo jen u toho – v jednom momentě totiž Lyngdal zničehonic začal agresivně mlátit do lidí v první řadě (byť někteří z nich to evidentně spíš ocenili). Záhy se k němu přidal i kytarista, pro nějž výlet k fans skončil držkopádem přes odposlech, když se vracel zpátky.

Celkem Wormlust zahráli tři skladby. Pomineme-li tu jedinou interakci à la pěstní souboj, tak žádná komunikace, žádné poděkování na konci, okamžitě pryč. Deset minut před desátou bylo hotovo. Nicméně v tom problém nebyl. Wormlust by živě zjevně měli sílu, aby nemilosrdně vraždili, ale zvuk jim jednoduše nepřál – především právě ten nedovolil, aby šel tento večer zapsat na seznam těch opravdu silných zážitků. Na druhou stranu, pořád jsem rád, že jsem nakonec šel. Už jen z toho důvodu, že kdybych tam nebyl, tak by mě to žralo ještě pěkně dlouho.

Na závěr bych si ještě dovolil doplnit zhodnocení akce samotným pořadatelem, protože je to docela zábavné čtení. Wormlust totiž zjevně vyznávají pravý rock’n’rollový život. Vyjádření ponecháno v původním znění včetně chyb:

„Koncert to byl pěkný, ale Wormlust nás svým chováním po koncertě naprosto zklamali, nakupovat si všude možně feťácký dobroty a utratit velkou část výdělku a pak odmítat v noci zaplatit spaní, z peněz, které dostali navíc na spaní hotel a obviňovat nás, že jsme je vlastně my okradli nám přijde jako maximální level buranský drzosti. Škoda, tahle kapela klesla v naších očích a nás to zase i když zbytečně bude stát prachy navíc, když jsme jim veškerý výdělek odevzdali. Takhle se vydělává. A díky že jste přišli.“

Mannveira


Druhý pohled (Onotius):

Pondělní koncert islandských psychedelicky blackmetalových Wormlust byl opět jednou z těch akcí, o nichž jakmile jsem zaslechl první zmínku, věděl jsem, že tam nesmím chybět. Ne snad, že by se jednalo o nějakou mou ultimátní srdcovku, ale specifická atmosféra, jež prýští z jejich debutového „The Feral Wisdom“, zkrátka byla něčím, co jsem naživo zažít chtěl. Avantgarda, psychedelie, trocha šílenství i špetka správného ortodoxního zla – to jsou ingredience, pomocí nichž se téhle kapele podařilo vytvořit vytříbenou koláž, která i po nezměrném množství poslechů nepřestává překvapovat, bavit a fascinovat. Nechat si ujít jejich vystoupení v komorním prostředí a za cenu více než lidovou, to prostě nepřicházelo v úvahu. A jak že tedy nakonec tenhle temný žižkovský večírek v mých očích dopadl?

V době příchodu v půl sedmé se záhy dozvídám, že organizátoři stihli harmonogram upřesnit s tím, že samotné kapely spustí až ve 20:20, jak se také později stalo. Takže byl čas na občerstvení a zběžný pokec doprovázený o pohled na postupně se scházející fanoušky podzemních temnot islandské blackmetalové školy. Jakmile nastal čas, pelášilo se do sklepa, kde už začínaly úvodní tóny od první skupiny.

Wormlust

Od první formace Manniveira jsem před koncertem neznal ani tón, což po zhlédnutí jejich setu rozhodně chystám napravit, neboť jejich vystoupení působilo upřímně a vyrovnaně. Nešlo sice o nic nějak extrémně vymykajícího se žánrovým normám, působilo to ovšem slušně a do stísněného prostoru ta hudba krásně sedla. Co se týče vizuální složky koncertu, je jasné, že Nad Viktorkou skutečně nebylo ideální místo – pokud člověk vysloveně nestál v první řadě, musel hudebníky luštit v pralese hlav a rukou. Navíc v podstatě žádná světla, pouze čistá temnota, s níž jako by se svými černě špinavými obličeji hudebníci snažili splynout. Co se týče zvuku, bicí a kytary byly slušné, ale vokál byl až moc vytažený, přičemž zněl trochu podivně. Přesto všechno však první banda zanechala pozitivní dojem.

U první kapely mi přišel zvuk až na vokály v pohodě, jenže když přišli na řadu očekávaní Wormlust, po chvíli bylo jasné, že ti to odnesou o kapku víc. Vzhledem k tomu, že jsem ukořistil lepší pozici, výhled na fanaticky sebou házící postavy v kapucích s šátky přes obličeje byl solidní. Z hudební složky jsem ovšem slyšel převážně rytmiku a vokály – na zbytek jsem musel ostřit uši, což pro tak komplexní zvukový organismus, jakým jsou Wormlust, je zkrátka nedostačující. Navzdory tomuto neduhu samotní Wormlust prezentovali autentický zápal, v rámci něhož mimo samotného obsluhování svých hudebních nástrojů v jeden moment narazili do předních řad publika tak, že byli odraženi a pěkně se pomlátili o vlastní aparaturu (což působilo punkově a ve výsledku samozřejmě i trochu komicky).

Trojice kompozic se linula prostorem a fandy bavila, jenomže k naprosté extázi něco chybělo. Mohla za to především zmiňovaná zvuková nevyrovnanost zastírající některé podstatné detaily. Dále by nevadilo, kdyby kapela přihodila ještě jeden song, neboť vystoupení bylo dosti krátké. Atmosféra však byla celkem solidní, tudíž jsem byl bezprostředně po koncertě i tak celkem spokojen. I když v kontrastu s očekáváními, jaká jsem do téhle akce vkládal, byl pondělní večer spíš příjemné zabavení než naprostý odvaz. Celkem shrnuto tedy fajn – Manniveira byla super, ale Wormlust přeci jen trochu rozpačití. Příště bych ocenil jinde a především s lepším zvukem. (I když je otázka, zda se k nám ještě podívají s vizitkou, co si dle organizátora udělali).


Naðra – Form

Naðra - Form

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.4.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 10:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jak se zdá, Islanďané Naðra jsou asi při chuti. Trvalo to dva roky, než na svůj první a jediný demosnímek „Eitur“ navázali s dlouhohrajícím debutem „Allir vegir til glötunar“. Člověk se ani nenadál a za pouhé tři měsíce už je venku nový počin, ačkoliv ne dlouhohrající. Seveřané si tentokrát nachystali EP s názvem „Form“, což samozřejmě není taková posluchačská hostina jako v případě řadových desek, ale Naðra je natolik zajímavou formací, že není důvodu nevěnovat pozornost a prostor i neřadovkám.

Na nahrávce se nacházejí dvě skladby a hned na první pohled si lze povšimnout, že Naðra opětovně dodrželi svůj vtípek takřka stejných názvů. Považte sami – EP se jmenuje „Form“, první píseň „Forn“ a druhá píseň „Fórn“. Mě osobně tohle baví a líbí se mi to, nicméně je to jen taková třešnička na dortu… samotným dortem, jímž si má člověk nadlabat teřich, je samozřejmě vlastní hudba. A ta je naštěstí i v případě „Form“ parádní.

Vlastně by to šlo jednoduše spláchnout prohlášením, že Islanďané opět dokazují svůj nesporný talent, jenž nebyl cítit jen z „Eitur“ a „Allir vegir til glötunar“, ale i z dalších formací, v nichž členové Naðra působí, namátkou třeba Misþyrming, Carpe noctem či . Na druhou stranu by to možná bylo až příliš zjednodušující prohlášení, jelikož minimálně v jednom momentě Naðra nabídnou velké překvapení, na nějž jsem při prvním poslechu čuměl jak péro z gauče. Mluvím samozřejmě o závěru první písně „Forn“, kdy se to zvrhne skoro až do hevíku a ozvou se čistě zpívané vokály, o něž se postaral hostující heavymetalový pěvec Eiríkur Hauksson. Ale je to super, funguje to; i když na první poslech jsem na to koukal lehce nedůvěřivě, hodně rychle jsem si zvyknul a začalo mě to bavit.

Jinak se ale Naðra víceméně drží svého kopyta, tedy chladného severského black metalu vysokých kvalit. Ačkoliv se Islanďané vesměs pohybují jen v žánrových mantinelech, dokážou si bez problémů uchovat posluchačovu pozornost za pomoci povedených nápadů a zkušeně budovaného tlaku. Zdá se mi, že tentokrát byly o trochu výš vytaženy kytarové melodie, což se mi líbí, protože o to víc vynikne jejich potenciál, ačkoliv je to stále takříkajíc „dostatečně black metal“ a muzice to na její syrovosti nijak neubírá.

Každopádně, mě osobně „Form“ baví a bez zaváhání můžu dát palec nahoru. „Forn“„Fórn“ jsou skvělé a srovnatelně dobré skladby, které dokážou nabídnout silné momenty, možná jsou ještě o chlup lepší než ty z řadového debutu. Tak či onak, pokud se vám „Allir vegir til glötunar“ líbilo, pak není moc nad čím váhat – „Form“ stojí za slyšení a snad i za koupi (zatím je k mání jen digitální verze, ale sedmipalec a kazeta budou následovat), přestože to má jen 11 minut.


Naðra – Allir vegir til glötunar

Naðra - Allir vegir til glötunar
Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2016
Label: Fallen Empire Records / Vánagandr

Tracklist:
01. Fjallið
02. Sál
03. Falið
04. Sár
05. Fallið

Hrací doba: 38:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

O tom, jak šla islandská blackmetalová scéna v posledních jednotkách let strašně nahoru, už byly popsány stohy – přestože těch kapel, které tato ostrovní země vysílá do světa, zas tak moc není, spíše jsou „jen“ po čertech kvalitní. Samozřejmě je to klišé jako prase tu tohle furt vytahovat a začínat tím recenzi, ale jen těžko se tomu lze ubránit, když má člověk recenzovat kapelu jako Naðra. I přesto se toho zkusme pro dnešek vyvarovat a omezme se jen na základní informace v následujícím odstavci:

Těmi základními informacemi mám na mysli především to, kdo za touto formací stojí, jelikož v Naðra se angažují poměrně zajímavá jména a zrovna tohle je něco, co by dle mého určitě zaznít mělo. Tak tedy – předně se tu nachází kompletní sestava Misþyrming, z níž část hraje i v Carpe noctem a jednotlivci ještě v  (to je jen tak mezi námi mocná záležitost, snad ještě lepší než ostatní zmiňovaná jména) nebo Skáphe. Vedle této čtveřice „Misþyrmingů“ (dva Naðra založili, dva se připojili později) se zde pak ještě nachází zpěvák Örlygur SigurðarsonMannveira (ti by se už taky mohli dokopat k debutu, když jsme u toho) a (také) . A vzhledem k tomu, jak znějí nahrávky všech právě jmenovaných skupin, je asi jasné, že i na „Allir vegir til glötunar“, tedy první dlouhohrající desku Naðra, nelze nemít vysoké nároky…

Vedle sestavy je tu ovšem ještě jedna věc, kvůli níž „Allir vegir til glötunar“ vzbuzuje očekávání. A tou je demosnímek „Eitur“, jejž Naðra vydala v roce 2014. Už ten nabízel parádní blackmetalové peklo a hlavně věštil obrovský potenciál, který se v tomhle jméně nachází. A právě to mám na mysli – po tom, co Islanďané předvedli na svém demu, rozhodně stojí za to si položit otázku, zdali „Allir vegir til glötunar“ dostálo vysokým očekáváním…

Pro začátek by se jistě slušelo zmínit, že obě skladby z demosnímku, tedy „Fjallið“ a „Falið“, se nacházejí rovněž na „Allir vegir til glötunar“, díky čemuž se samo nabízí přímé srovnání obou nahrávek. Hudební podoba písní zůstala takřka nezměněna, ale co prošlo citelnou proměnou, to je jejich sound. Už jen z logiky věci demo znělo syrověji a o poznání surověji než dlouhohrající deska, která oproti „Eitur“ disponuje… nechci říkat, že vysloveně čistším zvukem, spíš je ten sound řadovky jakoby plnější a vyrovnanější.

Takové přívlastky by mohly naznačovat, že to je vlastně správně, ale paradoxně se mi zvuk „Eitur“ líbil více, což byl také důvod, proč jsem s „Allir vegir til glötunar“ zpočátku docela bojoval. Demo nabízelo velice chytrý, zajímavě vystavěný black metal typicky islandské provenience, jemuž ta demáčová neurvalost dodávala ještě větší šmrnc – především bicí palba na „Eitur“ zabíjela jako prase. Chtě nechtě se člověku dere na jazyk, že „Allir vegir til glötunar“ zní v porovnání s „Eitur“ trochu hodněji a přístupněji, což u tohoto druhu muziky není zrovna nejšťastnější.

Právě kvůli tomuhle mi chvíli trvalo, než jsem do „Allir vegir til glötunar“ pronikl, což jistě stálo za námahu, jelikož čistě co do hudebních kvalit je na tom Naðra hodně vysoko. Nicméně mě nechápejte špatně – netvrdím, že je zvuk „Allir vegir til glötunar“ debilní; pořád to hraje dobře a nemám s tím (teď už) problém, pouze se mi znění „Eitur“ subjektivně zamlouvalo o něco více. A uznávám, že pokud jste demo neslyšeli, tak s tímhle nebudete mít sebemenší obtíž.

Teď už ale k samotnému materiálu, jenž je rozhodně kvalitní. Již nepřímo padlo, že Naðra nijak nevybočuje z oné islandské školy, která je aktuálně tak v kurzu, ale to vůbec ničemu nevadí. A navíc, neplatí to úplně stoprocentně, protože třeba taková „Sár“, minimálně na svém začátku včetně pověstného „ugh!“, by se uživila i u některých smeček z konkurenčního Norska.

Naðra

Tak či onak, obecně lze říct, že Naðra ten svůj black metal staví chytře, aniž by ovšem ztrácela takovou tu esenciální agresi svého žánru. Když tedy „Allir vegir til glötunar“ nazývám inteligentně pojatým black metal, rozhodně tím nemám na mysli nějaké homoušské post kejdy pro hipsterské teplomety ve flanelkách a s tlustými obroučkami u brýlí. Mám tím na mysli to, že Islanďané stále sypou bez slitování, posluchače nešetří, nebojí se to protáhnout zdravou dávkou chaosu a dokážou vytvořit nátlak. Ona inteligence pak spočívá v tom, že „Allir vegir til glötunar“ stále disponuje výtečnou atmosférou a že kapela do celku dokázala naprosto přirozeně zapustit i množství skvělých melodií, přičemž mnohé z nich nijak nevystupují na povrch a spíše odvádějí takovou tu černou práci ve spodních proudech. Z oněch melodií, jichž je na nahrávce vlastně relativně dost, bych si pak dovolil vypíchnout zejména jednu – tu ve čtvrtině druhé písně „Sál“. Jednak proto, že je fakt dobrá, druhak kvůli jedné velice neočekávané asociaci. Když ji totiž Islanďané rozehráli, tak mi to okamžitě připomnělo sólo v jednom songu od System of a Down… ale to říkám spíš jen jako takovou perličku pro vaše pobavení, jinak to podle mě bude jen náhodná podobnost (anebo třeba jen moje sugesce, kdo ví).

Naðra

Každopádně, než to pro dnešek utnu, rád bych zmínil ještě jednu poslední věc, a sice jak obstály tři zbrusu nové kusy vedle již prověřené dvojice „Fjallið“ a „Falið“, která se objevila na demu (zejména druhá jmenovaná se svými 14 minutami přímo uprostřed alba pak budí dojem stěžejní kompozice „Allir vegir til glötunar“). Nebudu vás nijak napínat – i „Sál“, „Sár“ a „Fallið“ (všimněte si té hezké podobnosti názvů) jsou parádní a mají toho dost k nabídnutí. Z tohoto pohledu je tedy nahrávka hezky vyrovnaná.

Jak tedy „Allir vegir til glötunar“ dopadlo? Na začátku jsem vyřkl dvě signifikantní otázky (i když jednu jen nepřímo), tak si je nyní pojďme na závěr zodpovědět. Zaprvé – dokázala deska naplnit vysoká očekávání po nadějném demosnímku? Ačkoliv jsem zpočátku trochu zápasil s odlišným zvukem a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho zažral, teď už mohu bez váhání odpovědět, že ano, protože „Allir vegir til glötunar“ je výtečná muzika. A zadruhé – potvrdila Naðra vysoké kvalitativní stavy na islandských tocích (ledovcích)? Myslím, že vás nijak nepřekvapí, když i tady odpovím – ano. Jestli vás všechny ty kapely jako Misþyrming, Carpe noctem, Sinmara, Wormlust či Svartidauði baví, pak není nad čím váhat, určitě se na „Allir vegir til glötunar“ vrhněte, byť Naðra oproti některým právě jmenovaným znějí poněkud klasičtěji.. Zklamáni myslím nebudete.

Naðra


Druhý pohled (Atreides):

Když jsem se v recenzi Misþyrming podivoval, kde se na Islandu bere tolik dobrých kapel, Naðra mi podává odpověď takřka na stříbrném podnosu: Kde by, prostě těch pár lidí hraje ve více kapelách – a zrovna v případě těchto dvou kapel to platí stoprocentně, vzhledem k tomu, že složení je takřka totožné, snad jen s výjimkou Ö, se kterým část kapely působí v doom/blackových a hrála s ním i v již neexistující smečce Dysthymia. Jeden by skoro řekl, že takový propletenec začíná nápadně připomínat zápletku náhodné telenovely či habsburský rodokmen, nicméně zatím jsem se od pánů nedočkal žádného beztvarého hnusu či zdegenerovaného potomka, takže si to na Islandu zřejmě umí ošéfovat.

Naopak jsem se vždy dočkal hudby dostatečně osobité a rozdílné od tvorby zbylých celků, pročež o nějakém sebevykrádání či kopírování jen těžko může být řeč. Tam, kde Misþyrming servírují nespoutaný chaos a chronickou depresi zprostředkovanou pomalými hutnými riffy, Naðra na svém debutu „Allir vegir til glötunar“ představují přímočařejší pojetí černého kovu. V porovnání s těmito dvěma projekty je první dlouhohrající deska Naðra rozhodně nejpřístupnější a intenci prošlapávat nové cestičky v rámci žánru směňuje za poctivý odér staré školy.

Naðra - Allir vegir til glötunar

Naðra bere to nejlepší z žánru a černěkovové prvky úspěšně přibarvuje nezaměnitelnou islandskou náturou. Všudypřítomná mrazivá atmosféra je načichlá pustinou lávového pole a riffy více než ostrou čepel připomínají valící se příboj, který tu a tam korunuje povedené sólo, jako tomu je třeba v závěrečné „Fallið“. Vše je kořeněno skvěle zvládnutým zvukem, který je perfektně čitelný a správně blackově zašpiněný – tak akorát, aby člověk neměl dojem, že neposlouchá sterilizovaného ratlíka, nýbrž bestii utrženou ze řetězu.

Do mnohovrstevné hloubky se „Allir vegir til glötunar“ pouští spíše zřídka, namísto toho vykresluje „Všechny cesty ke zkáze“ rozmáchlejší rukou na větší plochy. Albm sice začíná dvěma relativně krátkými skladbami, avšak třetí opus „Falið“ o délce necelé čtvrt hodiny je již spíše výpravné dílo, stavící na disharmonii a žalostném řevu. A epická atmosféra neopouští ani zbylé dvě skladby, které rovněž nejdou pod sedm minut délky. I přes délku kompozic ale celková plocha alba nepřesahuje 40 minut, což je v případně Naðra zárukou konzistentního materiálu, který z postupně budované atmosféry, o niž tu jde především, neslevuje.

Naðra

Naopak, delší skladby mají dostatek prostoru k vývoji a gradaci, jimiž mě „Allir vegir til glötunar“ dokáže vtáhnout do hudebního dění a nepustit. Baví mě náramně – ale zase trochu jinak než zbylé islandské smečky, které se pouštějí do mnohem větších pekel. Naðra ten klasický, nekomplikovaný black prostě sedne a dokáží ho podat s grácií, atmosférou, rozpoznatelným gezichtem a bez zbytečných žánrových klišé, což je v podstatě vše, co od podobné hudby očekávám. Těžko tedy být s „Allir vegir til glötunar“ nespokojen.