Země: Island Žánr: black metal Datum vydání: 17.1.2016 Label: Fallen Empire Records / Vánagandr Tracklist: 01. Fjallið 02. Sál 03. Falið 04. Sár 05. Fallið Hrací doba: 38:50 Odkazy: facebook / bandcamp

První pohled (H.):

O tom, jak šla islandská blackmetalová scéna v posledních jednotkách let strašně nahoru, už byly popsány stohy – přestože těch kapel, které tato ostrovní země vysílá do světa, zas tak moc není, spíše jsou „jen“ po čertech kvalitní. Samozřejmě je to klišé jako prase tu tohle furt vytahovat a začínat tím recenzi, ale jen těžko se tomu lze ubránit, když má člověk recenzovat kapelu jako Naðra. I přesto se toho zkusme pro dnešek vyvarovat a omezme se jen na základní informace v následujícím odstavci:

Těmi základními informacemi mám na mysli především to, kdo za touto formací stojí, jelikož v Naðra se angažují poměrně zajímavá jména a zrovna tohle je něco, co by dle mého určitě zaznít mělo. Tak tedy – předně se tu nachází kompletní sestava Misþyrming, z níž část hraje i v Carpe noctem a jednotlivci ještě v 〇 (to je jen tak mezi námi mocná záležitost, snad ještě lepší než ostatní zmiňovaná jména) nebo Skáphe. Vedle této čtveřice „Misþyrmingů“ (dva Naðra založili, dva se připojili později) se zde pak ještě nachází zpěvák Örlygur Sigurðarson z Mannveira (ti by se už taky mohli dokopat k debutu, když jsme u toho) a (také) 〇. A vzhledem k tomu, jak znějí nahrávky všech právě jmenovaných skupin, je asi jasné, že i na „Allir vegir til glötunar“, tedy první dlouhohrající desku Naðra, nelze nemít vysoké nároky…

Vedle sestavy je tu ovšem ještě jedna věc, kvůli níž „Allir vegir til glötunar“ vzbuzuje očekávání. A tou je demosnímek „Eitur“, jejž Naðra vydala v roce 2014. Už ten nabízel parádní blackmetalové peklo a hlavně věštil obrovský potenciál, který se v tomhle jméně nachází. A právě to mám na mysli – po tom, co Islanďané předvedli na svém demu, rozhodně stojí za to si položit otázku, zdali „Allir vegir til glötunar“ dostálo vysokým očekáváním…

Pro začátek by se jistě slušelo zmínit, že obě skladby z demosnímku, tedy „Fjallið“ a „Falið“, se nacházejí rovněž na „Allir vegir til glötunar“, díky čemuž se samo nabízí přímé srovnání obou nahrávek. Hudební podoba písní zůstala takřka nezměněna, ale co prošlo citelnou proměnou, to je jejich sound. Už jen z logiky věci demo znělo syrověji a o poznání surověji než dlouhohrající deska, která oproti „Eitur“ disponuje… nechci říkat, že vysloveně čistším zvukem, spíš je ten sound řadovky jakoby plnější a vyrovnanější.

Takové přívlastky by mohly naznačovat, že to je vlastně správně, ale paradoxně se mi zvuk „Eitur“ líbil více, což byl také důvod, proč jsem s „Allir vegir til glötunar“ zpočátku docela bojoval. Demo nabízelo velice chytrý, zajímavě vystavěný black metal typicky islandské provenience, jemuž ta demáčová neurvalost dodávala ještě větší šmrnc – především bicí palba na „Eitur“ zabíjela jako prase. Chtě nechtě se člověku dere na jazyk, že „Allir vegir til glötunar“ zní v porovnání s „Eitur“ trochu hodněji a přístupněji, což u tohoto druhu muziky není zrovna nejšťastnější.

Právě kvůli tomuhle mi chvíli trvalo, než jsem do „Allir vegir til glötunar“ pronikl, což jistě stálo za námahu, jelikož čistě co do hudebních kvalit je na tom Naðra hodně vysoko. Nicméně mě nechápejte špatně – netvrdím, že je zvuk „Allir vegir til glötunar“ debilní; pořád to hraje dobře a nemám s tím (teď už) problém, pouze se mi znění „Eitur“ subjektivně zamlouvalo o něco více. A uznávám, že pokud jste demo neslyšeli, tak s tímhle nebudete mít sebemenší obtíž.

Teď už ale k samotnému materiálu, jenž je rozhodně kvalitní. Již nepřímo padlo, že Naðra nijak nevybočuje z oné islandské školy, která je aktuálně tak v kurzu, ale to vůbec ničemu nevadí. A navíc, neplatí to úplně stoprocentně, protože třeba taková „Sár“, minimálně na svém začátku včetně pověstného „ugh!“, by se uživila i u některých smeček z konkurenčního Norska.

Tak či onak, obecně lze říct, že Naðra ten svůj black metal staví chytře, aniž by ovšem ztrácela takovou tu esenciální agresi svého žánru. Když tedy „Allir vegir til glötunar“ nazývám inteligentně pojatým black metal, rozhodně tím nemám na mysli nějaké homoušské post kejdy pro hipsterské teplomety ve flanelkách a s tlustými obroučkami u brýlí. Mám tím na mysli to, že Islanďané stále sypou bez slitování, posluchače nešetří, nebojí se to protáhnout zdravou dávkou chaosu a dokážou vytvořit nátlak. Ona inteligence pak spočívá v tom, že „Allir vegir til glötunar“ stále disponuje výtečnou atmosférou a že kapela do celku dokázala naprosto přirozeně zapustit i množství skvělých melodií, přičemž mnohé z nich nijak nevystupují na povrch a spíše odvádějí takovou tu černou práci ve spodních proudech. Z oněch melodií, jichž je na nahrávce vlastně relativně dost, bych si pak dovolil vypíchnout zejména jednu – tu ve čtvrtině druhé písně „Sál“. Jednak proto, že je fakt dobrá, druhak kvůli jedné velice neočekávané asociaci. Když ji totiž Islanďané rozehráli, tak mi to okamžitě připomnělo sólo v jednom songu od System of a Down… ale to říkám spíš jen jako takovou perličku pro vaše pobavení, jinak to podle mě bude jen náhodná podobnost (anebo třeba jen moje sugesce, kdo ví).

Každopádně, než to pro dnešek utnu, rád bych zmínil ještě jednu poslední věc, a sice jak obstály tři zbrusu nové kusy vedle již prověřené dvojice „Fjallið“ a „Falið“, která se objevila na demu (zejména druhá jmenovaná se svými 14 minutami přímo uprostřed alba pak budí dojem stěžejní kompozice „Allir vegir til glötunar“). Nebudu vás nijak napínat – i „Sál“, „Sár“ a „Fallið“ (všimněte si té hezké podobnosti názvů) jsou parádní a mají toho dost k nabídnutí. Z tohoto pohledu je tedy nahrávka hezky vyrovnaná.

Jak tedy „Allir vegir til glötunar“ dopadlo? Na začátku jsem vyřkl dvě signifikantní otázky (i když jednu jen nepřímo), tak si je nyní pojďme na závěr zodpovědět. Zaprvé – dokázala deska naplnit vysoká očekávání po nadějném demosnímku? Ačkoliv jsem zpočátku trochu zápasil s odlišným zvukem a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho zažral, teď už mohu bez váhání odpovědět, že ano, protože „Allir vegir til glötunar“ je výtečná muzika. A zadruhé – potvrdila Naðra vysoké kvalitativní stavy na islandských tocích (ledovcích)? Myslím, že vás nijak nepřekvapí, když i tady odpovím – ano. Jestli vás všechny ty kapely jako Misþyrming, Carpe noctem, Sinmara, Wormlust či Svartidauði baví, pak není nad čím váhat, určitě se na „Allir vegir til glötunar“ vrhněte, byť Naðra oproti některým právě jmenovaným znějí poněkud klasičtěji.. Zklamáni myslím nebudete.

Druhý pohled (Atreides):

Když jsem se v recenzi Misþyrming podivoval, kde se na Islandu bere tolik dobrých kapel, Naðra mi podává odpověď takřka na stříbrném podnosu: Kde by, prostě těch pár lidí hraje ve více kapelách – a zrovna v případě těchto dvou kapel to platí stoprocentně, vzhledem k tomu, že složení je takřka totožné, snad jen s výjimkou Ö, se kterým část kapely působí v doom/blackových 〇 a hrála s ním i v již neexistující smečce Dysthymia. Jeden by skoro řekl, že takový propletenec začíná nápadně připomínat zápletku náhodné telenovely či habsburský rodokmen, nicméně zatím jsem se od pánů nedočkal žádného beztvarého hnusu či zdegenerovaného potomka, takže si to na Islandu zřejmě umí ošéfovat.

Naopak jsem se vždy dočkal hudby dostatečně osobité a rozdílné od tvorby zbylých celků, pročež o nějakém sebevykrádání či kopírování jen těžko může být řeč. Tam, kde Misþyrming servírují nespoutaný chaos a 〇 chronickou depresi zprostředkovanou pomalými hutnými riffy, Naðra na svém debutu „Allir vegir til glötunar“ představují přímočařejší pojetí černého kovu. V porovnání s těmito dvěma projekty je první dlouhohrající deska Naðra rozhodně nejpřístupnější a intenci prošlapávat nové cestičky v rámci žánru směňuje za poctivý odér staré školy.

Naðra bere to nejlepší z žánru a černěkovové prvky úspěšně přibarvuje nezaměnitelnou islandskou náturou. Všudypřítomná mrazivá atmosféra je načichlá pustinou lávového pole a riffy více než ostrou čepel připomínají valící se příboj, který tu a tam korunuje povedené sólo, jako tomu je třeba v závěrečné „Fallið“. Vše je kořeněno skvěle zvládnutým zvukem, který je perfektně čitelný a správně blackově zašpiněný – tak akorát, aby člověk neměl dojem, že neposlouchá sterilizovaného ratlíka, nýbrž bestii utrženou ze řetězu.

Do mnohovrstevné hloubky se „Allir vegir til glötunar“ pouští spíše zřídka, namísto toho vykresluje „Všechny cesty ke zkáze“ rozmáchlejší rukou na větší plochy. Albm sice začíná dvěma relativně krátkými skladbami, avšak třetí opus „Falið“ o délce necelé čtvrt hodiny je již spíše výpravné dílo, stavící na disharmonii a žalostném řevu. A epická atmosféra neopouští ani zbylé dvě skladby, které rovněž nejdou pod sedm minut délky. I přes délku kompozic ale celková plocha alba nepřesahuje 40 minut, což je v případně Naðra zárukou konzistentního materiálu, který z postupně budované atmosféry, o niž tu jde především, neslevuje.

Naopak, delší skladby mají dostatek prostoru k vývoji a gradaci, jimiž mě „Allir vegir til glötunar“ dokáže vtáhnout do hudebního dění a nepustit. Baví mě náramně – ale zase trochu jinak než zbylé islandské smečky, které se pouštějí do mnohem větších pekel. Naðra ten klasický, nekomplikovaný black prostě sedne a dokáží ho podat s grácií, atmosférou, rozpoznatelným gezichtem a bez zbytečných žánrových klišé, což je v podstatě vše, co od podobné hudby očekávám. Těžko tedy být s „Allir vegir til glötunar“ nespokojen.