Archiv štítku: ITA

Itálie

Solitvdo – Hierárkhēs

Solitvdo - Hierárkhēs

Země: Itálie
Žánr: atmospheric / melodic black metal
Datum vydání: září 2016
Label: Eremita Produzioni / Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Hierarkhes
02. Aristokratia
03. Devotio – Marco Curzio
04. Fides, pietas, gravitas, virtus
05. Il silenzio

Hrací doba: 46:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Původně jsem tak úplně neměl v plánu novou desku Solitvdo poslouchat. Nicméně ne nadarmo se říká, že člověk kupuje očima – nakonec mě přesvědčil lákavý obal „Hierárkhēs“. Tenhle druh grafiky mám rád a líbí se mi; klidně se můžete smát, že je to pěkně debilní důvod, proč nějakému albu věnovat svůj čas, ale co už. Byly i nahrávky, které jsem si pouštěl z mnohem zhovadilejších důvodů.

Tak či onak, já asi nejsem tím důvodem, proč jste na tuhle recenzi klikali (alespoň tedy doufám), takže se pojďme věnovat Solitvdo resp. nějakým těm obligátním úvodním kydům, bez nichž se to asi neobejde, máme-li se bavit o nepříliš známé kapele. Jedná se o jednočlenný projekt, v jehož čele stojí jistý D. M. pocházející z Itálie. Pokud je mi správně známo, Solitvdo je jeho jediným působištěm. „Hierárkhēs“ nese v dlouhohrající diskografii pořadové číslo dva a navazuje na debut „Immerso in un bosco di querce“ (původní edice na audiokazetě z roku 2014, CD reedice o rok mladší).

„Hierárkhēs“ skupinu představuje jako klávesově blackmetalovou záležitost. Solitvdo ovšem ctí, že se nejedná o bezduché symfonické pidlikání, vzhledem ke kontextu a konceptu využití kláves a majestátních nálad smysl dává. Navíc lze pochválit, že na rozdíl od „Immerso in un bosco di querce“, kde byla ústředním tématem provařená matička příroda, je obsahová náplň „Hierárkhēs“ trochu netypičtější a snad i lákavější. Novinka se totiž zaobírá kulturou a odkazem antického Říma.

Zatím to tedy vypadá vcelku sympaticky, ale po hudební stránce „Hierárkhēs“ žádným velkým zázrakem bohužel není. Solitvdo staví na skladbách delšího rázu – jedině s výjimkou prostřední „Devotio – Marco Curzio“ se všechny ostatní položky tracklistu hravě přehouply přes devět minut a v případě finální „Il silenzio“ dokonce přes jedenáct minut. Je tu tedy spousta prostoru pro vybudování pořádné atmosféry, což je také zcela zjevně cílem Solitvdo. Výsledek však zůstal zaseknutý někde na půli cesty ke kýženému opusu.

Písničky jsou poměrně jednotvárné a většinou jen dokola omílají, případně jen zlehounka obměňují jednu kytarovou linku. Bicí mi znějí trochu plastově, předpokládám, že půjde o bicí automat, jehož podoba sice není vysloveně průserová a postupem času jsem si na ni zvykl, ale vzpomínám si, že při prvním poslechu mě ten zvuk praštil přes uši. Vokály jsou vcelku nevýrazné a příliš pozornosti nepoutají, jsou zapuštěné mezi vše ostatní a působí tedy spíše jako další nástroj. Z toho tudíž tak nějak logicky plyne, že nejvýraznějším prvkem „Hierárkhēs“ budou klávesy. Skutečně tomu tak je, ale lze pochválit, že nejde o otravně kýčovitý rádoby epický patvar. Je z nich samozřejmě cítit majestát, epičnost a v dobrém slova smyslu až patos (což koresponduje s výše zmiňovanou tématikou „Hierárkhēs“) a také jsou výrazné, ale nepůsobí to nijak zvlášť otravně. Ale na druhou stranu ani nijak zvlášť poutavě.

Solitvdo - Hierárkhēs

Jako celek „Hierárkhēs“ nemá dostatek síly na to, aby dokázalo posluchače zajmout nějak výrazně. Na produkci Solitvdo vlastně není nic vyloženě špatného, na co by šlo ukázat a co by se dalo odstřelit. Jen to celé působí poněkud průměrnějším dojmem. Poslouchá se to příjemně, funguje to jako slušná kulisa, ale nic víc se v tom nalézt asi nedá. Jestli zrovna nemáte do čeho (nebo koho, haha) píchnout, pak s „Hierárkhēs“ nic moc nezkazíte, nebudete-li mít přehnaně vysoká očekávání. Jako ukrácení času při čekání, než k vám nějak doputují zajímavější záležitosti, se to na Bandcampu dá několikrát otočit. Toť ale vše.


Cadaveria / Necrodeath – Mondoscuro

Cadaveria / Necrodeath - Mondoscuro

Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal | black / thrash metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Black Tears

Tracklist:
01. Cadaveria – Mater tenebrarum [Necrodeath cover]
02. Necrodeath – Spell [Cadaveria cover]
03. Cadaveria – Dominion of Pain
04. Necrodeath – Rise Above [feat. Cadaveria]
05. Cadaveria – Christian Woman [Type O Negative cover]
06. Necrodeath – Helter Skelter [The Beatles cover]

Hrací doba: 32:35

Odkazy Cadaveria:
web / facebook / twitter

Odkazy Necrodeath:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Black Tears

Cadaveria a Necrodeath toho hudebně nemají zas tolik společného, přesto jejich spojení na jednom nosiči z jistého úhlu pohledu smysl dává. Obě formace jsou totiž propojeny po personální stránce. Oním pojítkem je především Alberto Gaggiotti alias Marçelo Santos alias Flegias, v Cadaveria působící jako bubeník, v Necrodeath jako zpěvák. V loňském roce navíc řady Cadaveria rozšířil i další člen Necrodeath, baskytarista GL (nebo také Peter Dayton, vlastním jménem Gianluca Fontana).

Obě kapely spolu daly dohromady EP „Mondoscuro“, které (bohužel) ukazuje, že personální spřízněnost není důležitější než hudební rozdílnost. I navzdory tomu, že obě skupiny sdílejí polovinu sestavy, je totiž „Mondoscuro“ počinem docela rozhádaným. Jednoduše to nedrží pohromadě, a to tím spíš, že splitko ani není pojato stylem nejdřív jedni a potom druzí. Cadaveria a Necrodeath se střídají obpíseň, takže jakmile si ucho konečně začne přivykat gotikou prosáklý black metálek v podání Cadaveria, počin na něj záhy vyplivne agresivní black / thrash, a jakmile si posluchač začne zvykat na rychlou brusku, opět se ke slovu vrátí Cadaveria.

Tohle střídání by nemuselo vadit, pokud by „Mondoscuro“ zastřešoval nějaký jednotící koncept nebo alespoň tematická linka, již by CadaveriaNecrodeath ctili. Tedy pokud by si šly obě formace hudebně trochu naproti, případně pokud by opustily své zajeté teritorium a společně se vydaly do dosud neprozkoumaných vod. To se ovšem neděje, obě kapely si na „Mondoscuro“ jedou svůj standard, na nějž je posluchač dávno zvyklý.

Nepospolitost nahrávky navíc podtrhuje skutečnost, že se nakonec ani nejedná o nic uceleného ani co do dramaturgie, vlastně to jsou tři malá splitka v jednom. Na úvod si skupiny vymění covery. Cadaveria si z tvorby Necrodeath vybrali a k obrazu svému předělali song „Mater tenebrarum“ z alba „Into the Macabre“ (1987); Necrodeath si zase od svých kolegů vypůjčili píseň „Spell“ z debutu „The Shadows’ Madame“ z roku 2002. V prostřední části obě bandy nabídnou po jedné nové skladbě. Ve finální třetině pak dojde k dalším předělávkám, tentokrát jiných interpretů – Cadaveria předvedou svou verzi „Christian Woman“ od Type O Negative, Necrodeath zase překopali „Helter Skelter“ od The Beatles.

Nevyrovnanost počin neopouští ani tehdy, budeme-li se bavit o tom, komu jaká třetina „Mondoscuro“ sedla víc. Ve vzájemném předělávání u mě vyhráli Cadaveria. S „Mater tenebrarum“ si poradili vcelku slušně, a i když agresivní první třetina v jejich podání není žádné terno, od pomalého předělu je to v pohodě a není problém to poslouchat. Naopak „Spell“ v podání Necrodeath mě neoslovilo. Starou Cadaverii mám relativně rád (na rozdíl od pozdější tvorby, protože s každým dalším albem je ta kapela nudnější a nudnější), ale v téhle úpravě v tom ten song prostě neslyším. Necrodeath osekali „Spell“ v podstatě o všechno, co na něm bylo zábavné, a udělali z toho obyčejnou hoblovačku. Nuda.

Cadaveria

Ve druhé třetině naopak vítězí Necrodeath. Jak jsem již naznačil, novější Cadaveria mě moc nebere, což se potvrzuje i tentokrát. „Dominion of Pain“ mě sice nevysírá tak mocně jako poslední deska „Silence“, při jejímž poslechu jsem málem zdechnul nudou, a pár ucházejících motivů se tu najde, ale žádný zázrak to není. Oproti tomu Necrodeath se vytasili s příjemnou oldschoolovou jízdou s chytlavým riffem ve středním tempu. Navíc v „Rise Above“ hostuje Cadaveria (nyní myšleno zpěvačka), což písničce rovněž prospělo.

V závěrečné části „Mondoscuro“ vedou opět Cadaveria, jejichž podání „Christian Woman“ je neurážející. Type O Negative jsou sice hudebně jinde, ale ne natolik, aby nebylo možné jejich píseň citlivě přenést do soundu Cadaverie, což se relativně obstojně povedlo. Koule to sice netrhá, fakt ne, ale poslouchat se to dá a neuráží mě to. Zato „Helter Skelter“ od Necrodeath se příliš nepovedlo a rozhodně nemám náladu si to někdy pouštět znovu.

Necrodeath

Jak vidno, „Mondoscuro“ není nic, co by stále za zvýšenou dávku pozornosti. Počin funguje leda tak jako deklarace spřízněnosti obou formací, proti tomu nic, ale to je tak vše, rozhodně v něm nevidím album, které by dávalo smysl poslouchat. Chabý dojem pak dovrší příšerný obal působící jako nechtěný vtip. Radši zapátrejte v samostatných diskografiích skupin, v obou případech tam najdete zajímavější věci než tohle.


Abysmal Grief – Reveal Nothing…

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.11.2016
Label: Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Cursed Be the Rite
02. Exsequia Occulta
03. Sepulchre of Misfortune
04. Hearse
05. Borgo Pass
06. Creatures from the Grave
07. Brides of the Goat
08. The Samhain Feast
09. Grimorium Verum
10. Celebrate What They Fear
11. Chains of Death [Death SS cover]

Hrací doba: 78:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Italští okultisté Abysmal Grief v letošním roce dovršili druhou dekádu své činnosti, což je už poměrně hezká meta. Něco takového samozřejmě není jen tak, pročež se to funebrácká čtveřice ve spolupráci s firmou Terror from Hell Records rozhodla oslavit vydáním speciálního počinu „Reveal Nothing…“.

Nejen vzhledem k formátu nahrávky, ale i s ohledem na její formu je nutno ztratit pár slov o tom, jak samotné vydání vypadá. Nejedná se totiž o jen tak ledasjakou kompilačku, s níž si člověk může vytřít prdel, protože se k ničemu lepšímu nehodí. Vedle standardní CD edice vyšla i sběratelská specialitka určená těm nejvěrnějším fanatikům Abysmal Grief, kteří touží mít ve své sbírce to nejlepší.

Jedná se o luxusní, na pouhých sto kusů limitovaný dřevěný box, jehož součástí byly kromě CD „Reveal Nothing…“ následující věci: exkluzivní tričko, exkluzivní plakát, odznak, podepsaný certifikát a dále – teď to začne mít zajímavé – demosnímek „Mors te audit“ (1999) na audiokazetě a navrch hřbitovní zemina (pro evropské fandy) nebo kadidlo (objednávky do zbytku světa). A teď jedna špatná zpráva pro případné zájemce – box se již samozřejmě vyprodal, takže si oficiálně můžete koupit pouze samotné CD „Reveal Nothing…“. Ale tak známe ty naše internety – nějaká kurva už to prodává na Discogs za €300 (původní cena €53), haha. Ať zdechne.

Nyní přistupme k tomu, co je vlastně náplní „Reveal Nothing…“. Jedná se o kompilaci skladeb z různých EPček, splitek a singlů, jichž mají Abysmal Grief na kontě docela požehnaný počet. To vše uvozuje zbrusu nová věc „Cursed Be the Rite“, s níž celý počin začíná. Pro přehlednost si sepišme, z jakých počinů je „Reveal Nothing…“ poskládáno (uveden rok původního vydání, počet písní a jejich pozice v tracklistu kompilace):

• nová skladba „Cursed Be the Rite“ (1),
• singl „Exsequia Occulta“ (2000) – dvě skladby (2-3),
• singl „Hearse“ (2002) – dvě skladby (4-5),
• split „Creatures from the Grave“ (2004; na druhé straně splitu Tony Tears) – jedna skladba (6),
• split „Brides of the Goat“ (2009; na druhé straně splitu Denial of God) – jedna skladba (7),
• EP „The Samhain Feast“ (2009) – dvě skladby (8-9),
• EP „Celebrate What They Fear“ (2012) – dvě skladby (10-11).

Samozřejmě se nabízí jedovatá otázka o smyslu „Reveal Nothing…“, když je zjevně určeno fanatikům, kteří však většinu těchto počinů, ne-li dokonce všechny, již budou mít ve sbírkách v původních edicích. Takovým lidem totiž kompilace nepřinese nic nového kromě „Cursed Be the Rite“ a exkluzivity boxu. Anebo taky možnost ohulit muziku Abysmal Grief při řízení, protože gramofon v autě snad nemají ani ti největší fajnšmekři, aby si po cestě na dovču mohli drtit okultní doom metal na sedmipalcích, haha.

Abysmal Grief

Ale ani takováhle polemika nijak nesnižuje úroveň vlastních písní, která je u Abysmal Grief standardně vysoká. Když nic jiného, „Reveal Nothing…“ dokazuje, že tahle kapela je natolik dobrá, že ani na neřadovky necpe žádný béčkový materiál. Hned úvodní nový track „Cursed Be the Rite“ představuje čistou esenci Abysmal Grief. Vše, co jste na téhle bandě kdy mohli mít rádi, tu samozřejmě je. Abychom zmínili ty nejdůležitější atributy: ultimátně dřevní riffování, které je tak METAL, že víc už to snad ani nejde, nehorázně rajcovní funerální klávesy a mysteriózní deklamace Labese C. Necrothytuse. Tenhle recept je dost jednoduchý a Abysmal Grief jej omílají pořád dokola, ale kurva, komu to vadí, když je to pořád takhle výborné?!

Ve velkém stylu se pokračuje i dále. Třináctiminutová „Exsequia Occulta“ je pomalá tryzna, z níž atmosféra teče po kýblech. „Sepulchre of Misfortune“ naopak vyniká zvonivými klávesami, tradičně parádním vokálem a působivým finále. Největší hity kompilace představují vály ze singlu „Hearse“. Titulní „Hearse“„Borgo Pass“ jsou hymny jak hovado a navíc obě nabídnou parádní sóla – první jmenovaná kytarové, druhá jmenovaná klávesové. Především „Borgo Pass“ je naprostá chuťovka, o níž jsem donedávna ani netušil. Až se nechce věřit, že Abysmal Grief takhle parádní song zahrabali na B stranu starého singlu. Nechci to přehánět, ale už jenom kvůli tomuto songu stálo za to „Reveal Nothing…“ poslouchat.

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Asi největší nevýhodou kompilace z hlediska posluchačského zážitku je fakt, že se s osmou skladbou „The Samhain Feast“ citelně změní zvuk. Prvních sedm písniček se +/- drží ve stejném soundu, ale poslední čtyři jsou o poznání dřevnější a špinavější, což působí trochu rušivě a uši si musí uprostřed nahrávky převykat. Ale to se asi vzhledem k povaze počinu dalo očekávat.

Pokud muziku Abysmal Grief uctíváte a doposud znáte především dlouhohrající počiny, pak vězte, že poslechem „Reveal Nothing…“ vůbec nic nezkazíte. Italové si drží svou vysokou kvalitu i na krátkohrajících plackách. Tuto část tvorby kompilace přináší v úhledném celku, což vlastně taky dává smysl – byť je pravda, že se zde nenacházejí všechny neřadovky. I když pomineme pravěká dema (ačkoliv jedno z nich bylo přítomno na kazetě v boxu), tak stále chybí EP „Foetor funereus mortuorum“ (2011) a novější splitka s Runes Order (2015) respektive Epitaph (2016). Tyto jsou – stejně jako některé další neřadovky na kompilaci přítomné – ale stále k sehnání ve svých původních edicích. V případě zájmu doporučuji provést nájezd na e-shopy Horror Records a Terror from Hell Records.

Abysmal Grief


Riti Occulti – Tetragrammaton

Riti Occulti - Tetragrammaton

Země: Itálie
Žánr: occult stoner / doom / black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah

Hrací doba: 43:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Riti Occulti

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.

Riti Occulti


Ade – Carthago delenda est

Ade - Carthago delenda est

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.7.2016
Label: Xtreem Music

Tracklist:
01. Carthago delenda est
02. Across the Wolf’s Blood
03. Annibalem
04. With Tooth and Nail
05. Dark Days of Rome
06. Scipio indomitus victor
07. Mare nostrum
08. Zama: Where Tusks Are Buried
09. Excidium
10. Sowing Salt

Hrací doba: 48:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Věřím, že méně známým kapelám se neustálé přirovnávání k věhlasnějšímu jménu příliš nezamlouvá, nicméně jsou tady případy, kdy to prostě a jednoduše jinak nejde a ona kapela si za to vlastně může tak trochu sama. Ať už kvůli stylizaci, samotné hudbě či textové náplni jejích desek vám jednoduše na mysl vyplouvají asociace s tou či onou bandou, která má to štěstí, že totéž začala dělat dřív, dělá to lépe nebo za sebou má pouze silnější vydavatelství a je tak díky protekci více na očích.

Italská pětice Ade je bohužel jedním z těch případů, jimž by se jistě zasloužilo mnohem více pozornosti než jejím slavnějším kolegům, k nimž je jejich hudba automaticky připodobňuje. Když řeknu, že Ade hrají death metal, dobarvují ho epickými aranžemi a textově čerpají z období starověkého Říma, tak se většina lidí jistě rozpomene na Ex Deo. Vedlejšák Maurizia IaconaKataklysm, jenž má se svou boční partičkou na krku již dvě alba. Alba, která sice nebyla špatná, ale potenciál slibovaný mocnou promo kampaní naplněn zdaleka nebyl. A to bohužel ani v jenom případě.

Pojďme ale k Ade, o něž tady jde především. Tato pětičlenná legie se do současného stavu formovala relativně krátkou dobu a nutno říct, že během těch necelých deseti let se zdá být dost aktivní. Jejich kariéra byla započata v roce 2007, a pokud budu počítat i novinku „Carthago delenda est“, tak na svém kontě mají již tři řadová alba. Na debut „Prooemivm sangvine“ z roku 2009 navázal tři roky starý předchůdce „Spartacus“ a soudě dle několika písní, jež jsem vyslechl, se pozitivní dojem z „Carthago delenda est“ nezdá jako čirá náhoda. Ade jako by brousili svůj projev k větší preciznosti a třetí album je v tomto ohledu zpravidla přelomovým dílem, od nějž se odvíjí budoucnost.

Už jsem nakousl, že Ade hrají death metal. Na tom by nebylo zas tak nic zajímavého, ovšem v jejich případě – a zde vidím ten hlavní rozdíl oproti Ex Deo – se jedná o death metal vysoké kvality. Oproti slavnější kolegům z Kanady nemám z Ade dojem, že při formování kapely byl hlavní onen koncept a doprovodné blbosti jako kostým. Naopak, za Ade hovoří na „Carthago delenda est“ hudba a ta není vůbec špatná. Příjemný, epicky pojatý death metal s občasnými orchestracemi a orientálními prvky v zádech se spolu s tématickými texty skvěle hodí dohromady, a výsledkem je tak dobré deathmetalové album, které svou kvalitou nechává v závěsu mnohé slavnější kolegy.

Bohužel se i na „Carthago delenda est“ najdou nějaké slabší momenty, ale není jich tolik, aby výsledný dojem z poslechu nebyl pozitivní. Nechci tím říct, že „Excidium“ a „Dark Days of Rome“ jsou vyloženě špatné, ale nepřišly mi natolik zajímavé, takže jsem je občas při poslechu vypouštěl, protože v kontextu alba jako celku zapadají a ničím nevyčnívají. Jádrem nahrávky jsou hutné deathmetalové vály, které mají díky instrumentální zdatnosti jednotlivých členů Ade skoro až technický nádech podobný egyptologům Nile, nicméně v podání Italů je výsledek přímočařejší a útočí svou přirozenou chytlavostí a dravostí.

Ade

Styčnými body „Carthago delenda est“ je úvodní titulka, orientálně laděná „Annibalem“ a epické výpravné jízdy „With Tooth and Nail“ a „Mare nostrum“. Ve všech hraje prim animální projev zpěváka Traianvse, jenž střídá jak angličtinu, tak latinu, kytarové běsnění Nera a Fabia a mocná rytmika Caligvly a Commodvse. Asi netřeba zdůrazňovat, že se jedná o přezdívky zvolené záměrně tak, aby ladily do hudebního a lyrického zaměření Ade. Když budu mluvit jen za sebe, tak nejsilnější jsou Ade ve výpravnějších kompozicicích, mezi něž patří právě titulní hitovka v úvodu nebo „With Tooth and Nail“, již odstartuje sloní troubení.

Abych pravdu řekl, tak mi trochu scházela nějaká pomalejší píseň, ve které by starověká atmosféra dostala ještě hlubší nádech, ale není to nic, co by bylo vyloženě na škodu. Ony totiž i ty brutální náklepy jako „Sowing Salt“, „Across the Wolf’s Blood“ či „Mare nostrum“ dokázaly po chvíli zaujmout natolik, abych je bral jako součást vyrovnaného alba, a ne jako tuctové výplně, jimž k dokonalosti něco schází.

Dá se Ade něco vytknout? Pokud pominu subjektivní výtky ke dvěma slabším skladbám a zanedbatelnou absenci pomalejší rozmáchlé kompozice, tak mě nic extra nenapadá. Přesně takhle by to totiž v této hudbě mělo být. Kvalitní hudba stojí sama o sobě na pevném základu, je skvěle zahraná a jako třešnička na dortu je nabízen lákavý příběh, líbivé aranže a stylizace do starověkého Říma. Když se všechny hvězdy sejdou ve správném postavení, tak je tohle všechno dohromady něco, co může dopadnou hodně dobře. A Ade se to povedlo. Svou třetí deskou snad na sebe upozorní natolik důrazně, že příště už se o nich nemusíme bavit jako o neznámé partě, ale jako o naději, která má na to, aby utáhla celý peloton obdobně laděných part. Velmi příjemné překvapení.


Psicotaxi – Effect of the Head’s Mass

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock / stoner metal
Datum vydání: listopad 2015
Label: Subsphera

Tracklist:
01. Q Factor
02. Un tram che si chiama pornodesiderio
03. Zingaropoli
04. August in Black
05. Il mondo nuovo
06. Performance

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Dnes se podíváme na jednu záležitost již trochu staršího data, ale jsou případy, kdy není kontraproduktivní se ohlédnout nějaký ten měsíc do minulosti a popovídat si o nahrávce, která není tak nová, aby byla ještě aktuální, ale ani tak stará, aby ji šlo považovat za retro článek. Přinejmenším tedy mě Psicotaxi zaujali takovým způsobem, že jsem ochoten jim tu takto zpětně věnovat nějaký ten prostor (jakožto hlava pomazaná a svrchovaná v rámci tohoto plátku si to mohu s klidem dovolit).

Ve slušné společnosti je samozřejmě dobrým zvykem nejprve nově příchozího představit. A protože my jsme zkurveně slušná stránka, pojďme splnit společenskou povinnost. Psicotaxi jsou italská parta, jejíž vznik se datuje k roku 2010. Nejdřív se borci prezentovali bezejmenným ípkem o třech skladbách, v jejichž rámci prvně představili své pojetí zmetalizované rockové psychedelie. Pro naše dnešní povídání je ovšem důležitější rok 2015, konkrétněji jeho jedenáctý měsíc, jemuž se v českých zemích familiárně přezdívá listopad, kdy došlo k vydání dlouhohrajícího debutu. Ten nese název „Effect of the Head’s Mass“ a kromě jedovatě žluté obálky nabízí i dost výživnou možnost poslechu.

Milánská formace hraje něco, co bychom v základě mohli nazvat kombinací psychedelického rocku a stoner metalu. O něco navrch má asi první jmenovaný žánr a mnohé momenty jsou nefalšovaným stylovým cvičením – ani nemluvě o skutečnosti, že krásně psychedelická atmosféra obklopuje celých 33 minut, co jich jen „Effect of the Head’s Mass“ trvá. Česká Wikipedie výraz „psychedelie“ definuje jako „stav mysli charakterizovaný velmi příjemným omámením smyslů“, což k poslechu Psicotaxi sedí naprosto přesně. Psychedelie v jejich podání není vydrogovaná schizofrenie, jako je tomu u jiných přeborníků, ale je setsakra příjemná a nezřídka doslova omamná.

Muzika Psicotaxi je ovšem sympatická v tom, že psychedelií to začíná, ale nekončí. Ten psychedelický rock je totiž mnohde přitvrzován a pošilhává po metalu, aby pak „Effect of the Head’s Mass“ kolikrát přešlo k regulérnímu stonerovému riffování. O zabíjení dost často pečlivě budované nálady se naštěstí nejedná. A pod tím vším lze zaslechnout i jemné elektronické proudy (jsou vážně super) a v některých chvílích se ke slovu dostávají i saxofonové orgie – v tomto ohledu exceluje především druhá „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Abychom to shrnuli: produkce Psicotaxi je – až na výjimečné mluvené slovo znějící trochu jako sampl – převážně instrumentální a bezeslovná, ale rozhodně není němá. Některým kapelám totiž k dostatečnému převyprávění toho, co chtějí sdělit, stačí jen nástroje… a Psicotaxi k nim zjevně patří.

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

„Effect of the Head’s Mass“ patří k těm deskám, u nichž se jen velmi těžko vybírají nějaké vrcholy či pamětihodné písničky. Jednoduše proto, že je to celé vyrovnané – ještě aby nebylo, když Psicotaxi vydali jen šest songů, jejichž souhrnná délka činí již zmiňovaných 33 minut. V souvislosti s tím mě jen tak mimochodem napadá, že bych si určitě nechal líbit i víc, protože ten matroš je tak dobrý, že při dodržení nastolené kvality by šlo bez problémů utáhnout i delší stopáž. Ale to jsme trochu odbočili, zpátky k písničkám. Sice se mi líbí všechny a každá do jedné nabízí parádní momenty, ale asi bych si neodpustil, kdybych pár konkrétních momentů přece jen nevyzdvihl a neocenil pěkně nahlas.

Samozřejmě nemohu vynechat už jmenovanou „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Saxofonové sólování zde dostalo dostatek prostoru (což je jedině dobře), aby se z toho stala jedna z nejvýraznějších chvilek „Effect of the Head’s Mass“. Dále musím rozhodně zmínit „Il mondo nuovo“, jež ve svých útrobách skrývá několik vážně excelentních melodií. Třeba jeden kytarový motiv je beze srandy úžasný – tohle je přesně jeden z těch momentů, které se člověku vryjí do paměti a při každém dalším poslechu se na ně ohromně těší.

Psicotaxi

Bezmála devítiminutová „Zingaropoli“ zase zaujme nejtrpělivěji budovanou atmosférou a skvělou gradací. Ale není v tom jediná, protože něčím podobným se může pyšnit i „August in Black“. „Q Factor“ je taktéž parádní a hned na úvod dokáže posluchače přetáhnout na svou stranu – Psicotaxi možná debutují, ale šlapavý psychedelic rock s typicky výraznou rytmikou střídají s metalovými nájezdy velmi zkušeně, a když mezi tím nechávají probublávat elektroniku, je okamžitě jasné, že tohle album nebude nuda. Začátek dobrý, nicméně konec taktéž, protože „Performance“ nahrávku uzavírá velice důstojně a elektronické sólo v samotném závěru je prostě pecka.

No vidíte to – přesně kvůli tomuhle jsem se původně nechtěl pouštět do rozebírání jednotlivých songů, protože jsem se bál, že nakonec skončím s vyjmenováním celého tracklistu. Je ovšem zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, už se stalo. Alespoň tedy vidíte, že v každé skladbě se nachází něco, co vážně stojí za to, od čehož už je jen krůček k finálnímu verdiktu, který všichni slyšíme nejradši – že to stojí za to úplně celé. Psicotaxi vydali bravurní debut, jemuž se vyplatí věnovat pozornost. Mě osobně „Effect of the Head’s Mass“ strašně baví a nepochybujte o tom, že tohle si hodně brzo koupím i na fyzickém nosiči, poněvadž přesně takovéhle desky chci ve svojí sbírce mít. A že budu budoucí počínání Psicotaxi sledovat, to snad ani není třeba dodávat…


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.


Theatres des vampires – Candyland

Theatres des vampires - Candyland

Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Morgana Effect
02. Resurrection Mary
03. Delusional Denial
04. Parasomnia
05. Candyland
06. Your Ragdoll
07. Pierrot Lunaire
08. Photographic
09. Opium Shades
10. Seventh Room [feat. Fernando Ribeiro]
11. Autumn Leaves

Hrací doba: 39:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Theatres des vampires jsou nádherným příkladem toho, jak kdysi přinejmenším slušná a vcelku sympatická kapela může upadnout. Nemyslím tím prachobyčejnou ztrátu formy, jejímž důsledkem by byla šňůra slabších desek, ale regulérní úpadek minimálně o jednu celou třídu, ne-li rovnou o dvě. Situaci, kdy se skupina změní, stočí svou tvorbu trochu jiným směrem, ale ten posun je velmi rozpačitý.

Abychom se chápali dobře – Theatres des vampires nikdy nebyli nějakou skutečně excelentní kapelou, nemají v diskografii žádné klenoty ani kultovní nahrávky; celá kariéra této italské party není žádným velkým zázrakem. Nicméně i přesto měly doby, kdy Theatres des vampires drhnuli melodický black metal, jisté kouzlo a něco do sebe. Pořád platí – ne vše z téhle éry stojí zpětně za pozornost, ale nedá se Italům upřít, že minimálně „Bloody Lunatic Asylum“ je povedený klávesový black metal v takovém tom v dobrém slova smyslu naivním stylu 90. let a příjemně syrový debut „Vampyrìsme, nècrophilie, nècrosadisme, nècrophagie“ taky není úplně k zahození. Klidně si tomu říkejte nostalgie, ale jednou za uherský rok si to pořád pustím, protože prostě proč ne.

Nicméně od té doby se Theatres des vampires hodně změnili. S nahrávkou „Nightbreed of Macabria“ opustili své dřívější ostřejší vyznění a vydali se vstříc stravitelnějšímu gothic metálku, což tehdy samozřejmě doplnili i ultimátně kýčovitou a trapnou obálkou. Jediným hratelným albem z toho období stále zůstává „Pleasure and Pain“ z roku 2005. A povšimněte si prosím formulace předchozí věty, protože jsem do ní nepřímo obsáhl i sdělení, že ani nejnovější přírůstek do diskografie s názvem „Candyland“ prokletí zlomit nedokázal. Jinými slovy, Theatres des vampires i v roce 2016 zůstávají nudní a nezajímaví.

Novince předcházela nejdelší přestávka mezi dvojicí řadových počinů v historii Theatres des vampires. Nevím přesně, čím byla tato mezera způsobena, ale pokud by to mělo být nabírání inspirace a kutání toho nejlepšího možného materiálu, pak můžu říct jedině to, že se jednalo o zbytečné čekání a zabitý čas. „Candyland“ totiž úspěšně rozšiřuje sbírku nevýrazných a nezábavných nahrávek Theatres des vampires o další kousek.

Dobrá, dobrá, pokud se vám alba jako „Anima noir“ či „Moonlight Waltz“ líbila, pak se vám jistě bude líbit i „Candyland“. Nicméně k mé osobní teorii, komu se takováhle muzika může líbit, se ještě dostaneme. Prozatím můžu říct, že Theatres des vampires dle mého skromného názoru nabízejí standardní gothic metal pro děcka navlečený na upírskou tématiku. Oč vyzývavější je zpěvačka Sonya Scarlet na koncertech (a věřte, že to jí jde – v úsporných kostýmech se docela vyžívá), tím víc je vlastní hudební stránka hodná a nekonfliktní.

Theatres des vampires

Hned u úvodní písničky „Morgana Effect“ člověka praští do uší, jak slabý čajíček bez chuti to je. Nicméně se zdaleka nejedná o to nejhorší, co „Candyland“ nabízí, protože ta největší zívačka přichází s odrhovačkami jako „Resurrection Mary“ nebo „Photographic“ a s kravinou „Opium Shades“, jež mě začala pekelně srát hned při prvním poslechu. Sem tam tolerovatelná zpěvná linka jako třeba v „Delusional Denial“, titulní „Candyland“ či „Seventh Room“ (zde jen tak mimochodem hostuje Fernando RibeiroMoonspell) posluchače nevytrhne ani omylem, natožpak rádoby elektronika jako třeba v „Your Ragdoll“ – jedná se jen o letmé a nesmělé záblesky alespoň minimální naděje v jinak neprostupném moři nudy. Jako celek je deska prostě bezzubá nevýrazná, všechny songy na jedno brdo a kytary jsou tak hodné, že je na místě se ptát, jestli je tohle vážně ještě metal.

Theatres des vampires

Nechci se nikoho dotknout, ale nemůžu si pomoct – jednoduše mi přijde, že současní Theatres des vampires jsou určeni leda tak obtloustlým wannabe gotičkám v korzetech, které ujíždějí na „Twilight“. Nedokážu si dost dobře představit, že by takovouhle neškodnou hudbičku zbaštil kdokoliv, kdo na muziku, jakou poslouchá, klade alespoň minimální nároky. Může to znít příliš tvrdě nebo hnusně, ale mně osobně přijde existence současných Theatres des vampires naprosto zbytečná. Jsou případy, kdy by byl rozpad důstojnější, a tohle je jeden z nich, protože tahle kapela je prostě kaput.


Disharmonic – Carmini mortis [Omicron Omega]

Disharmonic - Carmini mortis [Omicron Omega]

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Beyond… Productions / Black Tears

Hrací doba: 86:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic se na našich stránkách nesetkáváme prvně. Již v minulosti jsme si zde posvítili na minialbum „Il rituale dei non morti“ a desku „Magiche arti e oscuri deliri“ z loňského roku. Dneska se zaměříme na jejich další počin „Carmini mortis [Omicron Omega]“. V jeho případě ovšem bude docela zásadní si nejdříve objasnit, co je tahle nahrávka vůbec zač. A v předstihu mohu prozradit, že v tom svou roli bude hrát i jmenované EP.

Pro plné objasnění okolností si dejme historické okénko. Disharmonic začali hrát na konci 90. let a posléze se rozpadli v roce 2003 s jedním albem na kontě a s rozpracovaným následovníkem, k jehož vydání už ovšem nedošlo. Obnova činnosti přišla v roce 2011, kdy Disharmonic navázali na rozdělaný materiál, počin dokončili a vydali jej pod názvem „Carmini mortis“. Šlo o koncepční desku o smrti… nebo ještě lépe řečeno: o její část. K dotažení konceptu totiž došlo až v roce 2014 s ípkem „Il rituale dei non morti“, jež k původním dvanácti skladbám a 70 minutám přidalo další tři kompozice a 16 minut.

Původní edice „Carmini mortis“ je už dnes beznadějně vyprodaná (alespoň tedy oficiálně, známe Discogs, že ano). A právě zde vstupuje do hry „Carmini mortis [Omicron Omega]“, což je v jádru reedice alba, nicméně tentokrát jde o dvojdisk, jenž nabízí koncept v celé jeho kráse, tedy včetně „Il rituale dei non morti“.

Hudebně samozřejmě nejde o nic nového. Kdo slyšel oba počiny v době jejich originálního vydání, tak ví, o čem to bude. A pokud jste je neslyšeli, ale setkali jste se s poslední deskou „Magiche arti e oscuri deliri“, tak to vlastně víte taky. Disharmonic se totiž mezi oběma alby nijak neposunuli, takže se stále jedná o doom metal, mezi jehož hlavní charakteristiky patří okultismus, mystická aura, špína, táhlé opilé riffy, záhrobní deklamace a silná atmosféra. A také nestravitelnost, jelikož pořád platí, že Disharmonic jsou na poslech dost těžcí a chvíli to trvá, než posluchač plně docení sílu skladeb jako „Oscurità senza tempo“, „La litania del chiedo…“ či „Uno scritto a mezza mano“. V případě „Carmini mortis [Omicron Omega]“ je nestravitelnost patrnější tím spíš, že spojením dvou dříve oddělených počinů narostla stopáž na bezmála hodinu a půl. Na druhou stranu však musím přiznat, že v rámci celku lépe fungují i písně z „Il rituale dei non morti“, které mě jako samostatné EP zas tolik nezaujaly.

Disharmonic

„Carmini mortis [Omicron Omega]“ se určitě vyplatí pořídit lidem, jimž se líbilo „Magiche arti e oscuri deliri“, ale starší tvorbu Disharmonic doposud neznají, a lidem, kteří sice starší tvorbu znají, ale původní edice „Carmini mortis“ jim unikla. Nakonec si to vlastně můžete pustit i tehdy, pokud jste se s Disharmonic zatím nesetkali… sice to má hodinu a půl a je docela záhul to vstřebat, ale to platí o všech počinech téhle kapely, takže vás „Carmini mortis [Omicron Omega]“ nemůže odradit s o nic větší pravděpodobností než zbylé nahrávky.