Archiv štítku: ITA

Itálie

Psicotaxi – Effect of the Head’s Mass

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock / stoner metal
Datum vydání: listopad 2015
Label: Subsphera

Tracklist:
01. Q Factor
02. Un tram che si chiama pornodesiderio
03. Zingaropoli
04. August in Black
05. Il mondo nuovo
06. Performance

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Dnes se podíváme na jednu záležitost již trochu staršího data, ale jsou případy, kdy není kontraproduktivní se ohlédnout nějaký ten měsíc do minulosti a popovídat si o nahrávce, která není tak nová, aby byla ještě aktuální, ale ani tak stará, aby ji šlo považovat za retro článek. Přinejmenším tedy mě Psicotaxi zaujali takovým způsobem, že jsem ochoten jim tu takto zpětně věnovat nějaký ten prostor (jakožto hlava pomazaná a svrchovaná v rámci tohoto plátku si to mohu s klidem dovolit).

Ve slušné společnosti je samozřejmě dobrým zvykem nejprve nově příchozího představit. A protože my jsme zkurveně slušná stránka, pojďme splnit společenskou povinnost. Psicotaxi jsou italská parta, jejíž vznik se datuje k roku 2010. Nejdřív se borci prezentovali bezejmenným ípkem o třech skladbách, v jejichž rámci prvně představili své pojetí zmetalizované rockové psychedelie. Pro naše dnešní povídání je ovšem důležitější rok 2015, konkrétněji jeho jedenáctý měsíc, jemuž se v českých zemích familiárně přezdívá listopad, kdy došlo k vydání dlouhohrajícího debutu. Ten nese název „Effect of the Head’s Mass“ a kromě jedovatě žluté obálky nabízí i dost výživnou možnost poslechu.

Milánská formace hraje něco, co bychom v základě mohli nazvat kombinací psychedelického rocku a stoner metalu. O něco navrch má asi první jmenovaný žánr a mnohé momenty jsou nefalšovaným stylovým cvičením – ani nemluvě o skutečnosti, že krásně psychedelická atmosféra obklopuje celých 33 minut, co jich jen „Effect of the Head’s Mass“ trvá. Česká Wikipedie výraz „psychedelie“ definuje jako „stav mysli charakterizovaný velmi příjemným omámením smyslů“, což k poslechu Psicotaxi sedí naprosto přesně. Psychedelie v jejich podání není vydrogovaná schizofrenie, jako je tomu u jiných přeborníků, ale je setsakra příjemná a nezřídka doslova omamná.

Muzika Psicotaxi je ovšem sympatická v tom, že psychedelií to začíná, ale nekončí. Ten psychedelický rock je totiž mnohde přitvrzován a pošilhává po metalu, aby pak „Effect of the Head’s Mass“ kolikrát přešlo k regulérnímu stonerovému riffování. O zabíjení dost často pečlivě budované nálady se naštěstí nejedná. A pod tím vším lze zaslechnout i jemné elektronické proudy (jsou vážně super) a v některých chvílích se ke slovu dostávají i saxofonové orgie – v tomto ohledu exceluje především druhá „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Abychom to shrnuli: produkce Psicotaxi je – až na výjimečné mluvené slovo znějící trochu jako sampl – převážně instrumentální a bezeslovná, ale rozhodně není němá. Některým kapelám totiž k dostatečnému převyprávění toho, co chtějí sdělit, stačí jen nástroje… a Psicotaxi k nim zjevně patří.

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

„Effect of the Head’s Mass“ patří k těm deskám, u nichž se jen velmi těžko vybírají nějaké vrcholy či pamětihodné písničky. Jednoduše proto, že je to celé vyrovnané – ještě aby nebylo, když Psicotaxi vydali jen šest songů, jejichž souhrnná délka činí již zmiňovaných 33 minut. V souvislosti s tím mě jen tak mimochodem napadá, že bych si určitě nechal líbit i víc, protože ten matroš je tak dobrý, že při dodržení nastolené kvality by šlo bez problémů utáhnout i delší stopáž. Ale to jsme trochu odbočili, zpátky k písničkám. Sice se mi líbí všechny a každá do jedné nabízí parádní momenty, ale asi bych si neodpustil, kdybych pár konkrétních momentů přece jen nevyzdvihl a neocenil pěkně nahlas.

Samozřejmě nemohu vynechat už jmenovanou „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Saxofonové sólování zde dostalo dostatek prostoru (což je jedině dobře), aby se z toho stala jedna z nejvýraznějších chvilek „Effect of the Head’s Mass“. Dále musím rozhodně zmínit „Il mondo nuovo“, jež ve svých útrobách skrývá několik vážně excelentních melodií. Třeba jeden kytarový motiv je beze srandy úžasný – tohle je přesně jeden z těch momentů, které se člověku vryjí do paměti a při každém dalším poslechu se na ně ohromně těší.

Psicotaxi

Bezmála devítiminutová „Zingaropoli“ zase zaujme nejtrpělivěji budovanou atmosférou a skvělou gradací. Ale není v tom jediná, protože něčím podobným se může pyšnit i „August in Black“. „Q Factor“ je taktéž parádní a hned na úvod dokáže posluchače přetáhnout na svou stranu – Psicotaxi možná debutují, ale šlapavý psychedelic rock s typicky výraznou rytmikou střídají s metalovými nájezdy velmi zkušeně, a když mezi tím nechávají probublávat elektroniku, je okamžitě jasné, že tohle album nebude nuda. Začátek dobrý, nicméně konec taktéž, protože „Performance“ nahrávku uzavírá velice důstojně a elektronické sólo v samotném závěru je prostě pecka.

No vidíte to – přesně kvůli tomuhle jsem se původně nechtěl pouštět do rozebírání jednotlivých songů, protože jsem se bál, že nakonec skončím s vyjmenováním celého tracklistu. Je ovšem zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, už se stalo. Alespoň tedy vidíte, že v každé skladbě se nachází něco, co vážně stojí za to, od čehož už je jen krůček k finálnímu verdiktu, který všichni slyšíme nejradši – že to stojí za to úplně celé. Psicotaxi vydali bravurní debut, jemuž se vyplatí věnovat pozornost. Mě osobně „Effect of the Head’s Mass“ strašně baví a nepochybujte o tom, že tohle si hodně brzo koupím i na fyzickém nosiči, poněvadž přesně takovéhle desky chci ve svojí sbírce mít. A že budu budoucí počínání Psicotaxi sledovat, to snad ani není třeba dodávat…


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.


Theatres des vampires – Candyland

Theatres des vampires - Candyland

Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Morgana Effect
02. Resurrection Mary
03. Delusional Denial
04. Parasomnia
05. Candyland
06. Your Ragdoll
07. Pierrot Lunaire
08. Photographic
09. Opium Shades
10. Seventh Room [feat. Fernando Ribeiro]
11. Autumn Leaves

Hrací doba: 39:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Theatres des vampires jsou nádherným příkladem toho, jak kdysi přinejmenším slušná a vcelku sympatická kapela může upadnout. Nemyslím tím prachobyčejnou ztrátu formy, jejímž důsledkem by byla šňůra slabších desek, ale regulérní úpadek minimálně o jednu celou třídu, ne-li rovnou o dvě. Situaci, kdy se skupina změní, stočí svou tvorbu trochu jiným směrem, ale ten posun je velmi rozpačitý.

Abychom se chápali dobře – Theatres des vampires nikdy nebyli nějakou skutečně excelentní kapelou, nemají v diskografii žádné klenoty ani kultovní nahrávky; celá kariéra této italské party není žádným velkým zázrakem. Nicméně i přesto měly doby, kdy Theatres des vampires drhnuli melodický black metal, jisté kouzlo a něco do sebe. Pořád platí – ne vše z téhle éry stojí zpětně za pozornost, ale nedá se Italům upřít, že minimálně „Bloody Lunatic Asylum“ je povedený klávesový black metal v takovém tom v dobrém slova smyslu naivním stylu 90. let a příjemně syrový debut „Vampyrìsme, nècrophilie, nècrosadisme, nècrophagie“ taky není úplně k zahození. Klidně si tomu říkejte nostalgie, ale jednou za uherský rok si to pořád pustím, protože prostě proč ne.

Nicméně od té doby se Theatres des vampires hodně změnili. S nahrávkou „Nightbreed of Macabria“ opustili své dřívější ostřejší vyznění a vydali se vstříc stravitelnějšímu gothic metálku, což tehdy samozřejmě doplnili i ultimátně kýčovitou a trapnou obálkou. Jediným hratelným albem z toho období stále zůstává „Pleasure and Pain“ z roku 2005. A povšimněte si prosím formulace předchozí věty, protože jsem do ní nepřímo obsáhl i sdělení, že ani nejnovější přírůstek do diskografie s názvem „Candyland“ prokletí zlomit nedokázal. Jinými slovy, Theatres des vampires i v roce 2016 zůstávají nudní a nezajímaví.

Novince předcházela nejdelší přestávka mezi dvojicí řadových počinů v historii Theatres des vampires. Nevím přesně, čím byla tato mezera způsobena, ale pokud by to mělo být nabírání inspirace a kutání toho nejlepšího možného materiálu, pak můžu říct jedině to, že se jednalo o zbytečné čekání a zabitý čas. „Candyland“ totiž úspěšně rozšiřuje sbírku nevýrazných a nezábavných nahrávek Theatres des vampires o další kousek.

Dobrá, dobrá, pokud se vám alba jako „Anima noir“ či „Moonlight Waltz“ líbila, pak se vám jistě bude líbit i „Candyland“. Nicméně k mé osobní teorii, komu se takováhle muzika může líbit, se ještě dostaneme. Prozatím můžu říct, že Theatres des vampires dle mého skromného názoru nabízejí standardní gothic metal pro děcka navlečený na upírskou tématiku. Oč vyzývavější je zpěvačka Sonya Scarlet na koncertech (a věřte, že to jí jde – v úsporných kostýmech se docela vyžívá), tím víc je vlastní hudební stránka hodná a nekonfliktní.

Theatres des vampires

Hned u úvodní písničky „Morgana Effect“ člověka praští do uší, jak slabý čajíček bez chuti to je. Nicméně se zdaleka nejedná o to nejhorší, co „Candyland“ nabízí, protože ta největší zívačka přichází s odrhovačkami jako „Resurrection Mary“ nebo „Photographic“ a s kravinou „Opium Shades“, jež mě začala pekelně srát hned při prvním poslechu. Sem tam tolerovatelná zpěvná linka jako třeba v „Delusional Denial“, titulní „Candyland“ či „Seventh Room“ (zde jen tak mimochodem hostuje Fernando RibeiroMoonspell) posluchače nevytrhne ani omylem, natožpak rádoby elektronika jako třeba v „Your Ragdoll“ – jedná se jen o letmé a nesmělé záblesky alespoň minimální naděje v jinak neprostupném moři nudy. Jako celek je deska prostě bezzubá nevýrazná, všechny songy na jedno brdo a kytary jsou tak hodné, že je na místě se ptát, jestli je tohle vážně ještě metal.

Theatres des vampires

Nechci se nikoho dotknout, ale nemůžu si pomoct – jednoduše mi přijde, že současní Theatres des vampires jsou určeni leda tak obtloustlým wannabe gotičkám v korzetech, které ujíždějí na „Twilight“. Nedokážu si dost dobře představit, že by takovouhle neškodnou hudbičku zbaštil kdokoliv, kdo na muziku, jakou poslouchá, klade alespoň minimální nároky. Může to znít příliš tvrdě nebo hnusně, ale mně osobně přijde existence současných Theatres des vampires naprosto zbytečná. Jsou případy, kdy by byl rozpad důstojnější, a tohle je jeden z nich, protože tahle kapela je prostě kaput.


Disharmonic – Carmini mortis [Omicron Omega]

Disharmonic - Carmini mortis [Omicron Omega]

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Beyond… Productions / Black Tears

Hrací doba: 86:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic se na našich stránkách nesetkáváme prvně. Již v minulosti jsme si zde posvítili na minialbum „Il rituale dei non morti“ a desku „Magiche arti e oscuri deliri“ z loňského roku. Dneska se zaměříme na jejich další počin „Carmini mortis [Omicron Omega]“. V jeho případě ovšem bude docela zásadní si nejdříve objasnit, co je tahle nahrávka vůbec zač. A v předstihu mohu prozradit, že v tom svou roli bude hrát i jmenované EP.

Pro plné objasnění okolností si dejme historické okénko. Disharmonic začali hrát na konci 90. let a posléze se rozpadli v roce 2003 s jedním albem na kontě a s rozpracovaným následovníkem, k jehož vydání už ovšem nedošlo. Obnova činnosti přišla v roce 2011, kdy Disharmonic navázali na rozdělaný materiál, počin dokončili a vydali jej pod názvem „Carmini mortis“. Šlo o koncepční desku o smrti… nebo ještě lépe řečeno: o její část. K dotažení konceptu totiž došlo až v roce 2014 s ípkem „Il rituale dei non morti“, jež k původním dvanácti skladbám a 70 minutám přidalo další tři kompozice a 16 minut.

Původní edice „Carmini mortis“ je už dnes beznadějně vyprodaná (alespoň tedy oficiálně, známe Discogs, že ano). A právě zde vstupuje do hry „Carmini mortis [Omicron Omega]“, což je v jádru reedice alba, nicméně tentokrát jde o dvojdisk, jenž nabízí koncept v celé jeho kráse, tedy včetně „Il rituale dei non morti“.

Hudebně samozřejmě nejde o nic nového. Kdo slyšel oba počiny v době jejich originálního vydání, tak ví, o čem to bude. A pokud jste je neslyšeli, ale setkali jste se s poslední deskou „Magiche arti e oscuri deliri“, tak to vlastně víte taky. Disharmonic se totiž mezi oběma alby nijak neposunuli, takže se stále jedná o doom metal, mezi jehož hlavní charakteristiky patří okultismus, mystická aura, špína, táhlé opilé riffy, záhrobní deklamace a silná atmosféra. A také nestravitelnost, jelikož pořád platí, že Disharmonic jsou na poslech dost těžcí a chvíli to trvá, než posluchač plně docení sílu skladeb jako „Oscurità senza tempo“, „La litania del chiedo…“ či „Uno scritto a mezza mano“. V případě „Carmini mortis [Omicron Omega]“ je nestravitelnost patrnější tím spíš, že spojením dvou dříve oddělených počinů narostla stopáž na bezmála hodinu a půl. Na druhou stranu však musím přiznat, že v rámci celku lépe fungují i písně z „Il rituale dei non morti“, které mě jako samostatné EP zas tolik nezaujaly.

Disharmonic

„Carmini mortis [Omicron Omega]“ se určitě vyplatí pořídit lidem, jimž se líbilo „Magiche arti e oscuri deliri“, ale starší tvorbu Disharmonic doposud neznají, a lidem, kteří sice starší tvorbu znají, ale původní edice „Carmini mortis“ jim unikla. Nakonec si to vlastně můžete pustit i tehdy, pokud jste se s Disharmonic zatím nesetkali… sice to má hodinu a půl a je docela záhul to vstřebat, ale to platí o všech počinech téhle kapely, takže vás „Carmini mortis [Omicron Omega]“ nemůže odradit s o nic větší pravděpodobností než zbylé nahrávky.


Il Vuoto / Failor – Senseless Painful Lives in Tears

Il Vuoto / Failor - Senseless Painful Lives in Tears

Země: Itálie
Žánr: ambient / dark ambient / drone
Datum vydání: 9.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Il Vuoto
01. Tears-I-Cleansing-Touch

II. Failor
02. A Week in Modern Life

Hrací doba: 57:56

Odkazy Il Vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Failor:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il VuotoFailor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

Il Vuoto

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

Failor

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.


Psychedelic Witchcraft – The Vision

Psychedelic Witchcraft - The Vision

Země: Itálie
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. A. Creature
02. Witches Arise
03. Demon Liar
04. Wicked Ways
05. The Night
06. Different
07. The Only One That Knows
08. War
09. Magic Hour Blues

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italští Psychedelic Witchcraft mě zaujali již v loňském roce, kdy vydali své první ípko „Black Magic Man“. Ve své podstatě šlo o extrémně neoriginální věc, která snoubila dva velké trendy v současné rockové muziky – retro a okultismus. Takovýchto kapel je poslední roky jak nasráno a je to prostě módní vlna. Psychedelic Witchcraft z ní vlastně nevybočují vůbec nijak. Přesto mi jejich počínání bylo z nějakého důvodu sympatické, a ačkoliv jmenované minialbum ve své podstatě nenabízelo vůbec nic zvláštního, docela jsem se u něj bavil. Jinými slovy řečeno, má první zkušenost s produkcí Psychedelic Witchcraft vůbec nebyla odstrašující, spíš byla lepší nežli horší, takže jsem neměl důvodu vyhýbat se dlouhohrajícímu debutu „The Vision“, jenž spatřil světlo světa letos. A tentokrát už pod značkou zavedeného labelu Soulseller Records, byť ten se obecně zaměřuje spíše jiným směrem. Ale i to svým způsobem svědčí o tom, že hudba italské party není jalová.

„The Vision“ se v jádru nese na podobné, ne-li dokonce vlně jako jeho neřadový předchůdce. K popisu dlouhohrajícího debutu bych vlastně mohl použít vesměs ta samá slova, jaká jsem pronesl v minulém odstavci na adresu „Black Magic Man“. Stručně řečeno, opět je to retro rokec jak prase, okultismus, uhrančivá zpěvačka, sedmdesátky a všechny tyhle věci – nechybí nic, co člověk od takto laděné formace očekává a co neslyšel už jinde. Přesto je na „The Vision“ oproti krátkohrající prvotině slyšet citelný posun kupředu.

Tento posun se samozřejmě netýká stylového posunu, což z předcházejícího odstavce asi vyplynulo. Je tu ovšem znatelný progres co do kvalit a přesvědčivosti, s jakou Psychedelic Witchcraft ten svůj hippie rock hrají. EP „Black Magic Man“ bylo vcelku zábavné, ale stále na něm byly cítit rezervy a ne úplně všechno bylo dokonalé, tu a tam to přeci jen zaskřípalo. Během jediného roku ovšem Italové dokázali vychytat nedostatky a okultní plácačkou pozabíjet všechny přítomné mouchy, takže na „The Vision“ už prezentují vyzrálý materiál – vyzrálý v rámci mezí tohoto druhu hudby, jež je v roce 2016 už jen ze svojí podstaty tuze neobjevná.

Jsou ovšem případy, kdy se dá neobjevnost a neoriginalita odpouštět, což se týká i alba „The Vision“, na němž Psychedelic Witchcraft posledně naznačený potenciál prostě dokázali naplnit. Hlavní síla desky tkví ve skladatelské lehkosti, díky níž se to strašně hezky poslouchá, a v uvěřitelnosti, která je u podobně zpátečnických záležitostí prostě nutnost. Jistě, skladby jako „Demon Liar“, „Wicked Ways“ či „The Only One That Knows“ jsou ve své podstatě ztělesněním všech klišé klasického hard rocku a psychedelického rocku, ale Psychedelic Witchcraft to drhnou natolik zábavně, že nad tím člověk s radostí mávne rukou a radši si bude užívat šlapavé rockové tempo, příjemně ušpiněné riffy, kvílívá sóla, bluesrockové náznaky i silný a sebejistý projev Virginie Monti, jejíž vokál patří k ozdobám téhle party. K pocitu parádní rockové jízdy pak jistě napomáhá i skutečnost, že Italové sázejí především na hitové songy a vyloženě pomalejší skladby na „The Vision“ nabízejí jen dvě – „The Only One That Knows“ a „Magic Hour Blues“.

Psychedelic Witchcraft

Samozřejmě, není sporu o tom, že Psychedelic Witchcraft nenabízejí vůbec nic nového. Na tuhle hru je nutno přistoupit – jakmile se vám do toho moc nechce, tak asi není moc šance, že byste si poslech „The Vision“ užili. Pokud ale u tohoto druhu muziky zvládnete překousnout zmiňovaná negativa, jistě se budete bavit. Italům navíc do karet hraje i jistá neokoukanost a „skrytost“ jejich jména – s nadsázkou řečeno, jestli se vám Blues Pills hudebně líbí, ale sere vás jejich otravná tlačenka, pak jsou Psychedelic Witchcraft určeni právě vám.


Gandalf’s Owl – Winterfell

Gandalf's Owl - Winterfell

Země: Itálie
Žánr: electronica / dark ambient
Datum vydání: 26.7.2016
Label: Club Inferno Ent.

Hrací doba: 15:09

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Abych pravdu řekl, tak když jsem prvně viděl jméno kapely Gandalf’s Owl, docela jsem se rozesmál. Stejně tak ani obal debutového EP a jeho název „Winterfell“, zjevně odkazující na seriál „Game of Thrones“ případně jeho knižní předlohu (nevím), což je dneska jakože cool na to čučet, ve mně příliš velká očekávání nevzbuzoval. A když k tomu navíc přihodím skutečnost, že za Gandalf’s Owl stojí jistý Gandolfo Ferro, tedy současný zpěvák powermetalových Italů Heimdall, tak to na natěšenosti alespoň u mě také zrovna nepřidá.

Přesto všechno jsem si „Winterfell“ nakonec pustil, protože žánrová kolonka slibovala dark ambient. Jen díky tomu jsem se rozhodl, že velkoryse přehlédnu lehce nablblý název i mdlý obal (vzhledem ke zvolené hudební formě dost nevhodný, řekl bych) a přece jen to zkusím. Ale na rovinu říkám, že kdybych věděl, že ten projekt dělá zpěvák powermetalové kapely, tak bych se na to předem vydlabal, ale to jsem zjistil až ex post.

Samotná hudební stránka debutového a jen digitálně vydaného EP už tak odpudivá není. „Winterfell“ nabízí celkem tři skladby, z nichž zajímavější jsou první dvě. „The Wall“ i titulní „Winterfell“ se zpočátku tváří poněkud nezáživně – ta první se rozjíždí nijakým mluveným slovem a nevýrazným minimalistickým motivem, ta druhá je první minutu a půl dost suchá, v některých melodiích skoro až kýčovitá. Obě se však posléze dokážou zlomit ve vcelku příjemný a jemný beat, který má asi blíž k relaxační elektronice než l dark ambientu, ale to mi není na překážku. Hlavní je, že Gandalf’s Owl dokáže vytvořit alespoň nějaké slušné a nakonec i vcelku sympatické momenty.

Naproti tomu třetí přítomná píseň „White Arbour (…the North Remembers)“ mi přijde poměrně slabá. Tato je na rozdíl od svých předchůdkyň převážně darkambientní, ačkoliv nějaká electronica se rovněž ozve, ale o žánry v konečném důsledku přece nejde.  Důležitější je poutavost, již „White Arbour (…the North Remembers)“ tak trochu postrádá, což je poněkud smutné vzhledem k faktu, že se jedná o nejdelší položku EP a že se tato vyšplhala na bezmála sedm minut hracího času.

Grafická stránka a další „okolnosti“ Gandalf’s Owl mě spíše odrazují, ale nakonec se „Winterfell“ dá bez větších problémů strávit, a jak již padlo, některé pasáže jsou vcelku fajn. I přes jisté dílčí plusy se však nejedná o nic zvláštního a v rámci stylu jde spíš o slušný průměr. Jistý potenciál by tu byl, to jistě, ale rozhodně nenastane situace, abych nedočkavostí nemohl dospat, abych zjistil, zdali byl tento potenciál na případných dalších počinech naplněn.


Mourning Soul – Ego Death – Ritual I

Mourning Soul - Ego Death - Ritual I

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Dolorem Records

Hrací doba: 45:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Mourning Soul patří k tomu druhu kapel, jimž to trvá pěkně dlouho, než se dohrabou k dlouhohrajícímu debutu. Tahle italská smečka má totiž za sebou více jak dekádu fungování a během této doby se věnovala natáčení demosnímků a splitek. Obou druhů nosičů dohromady Mourning Soul nastřádali slušnou řádku (ačkoliv žádná extrémní nadprodukce to zase nebyla), ale dlouhohrající debut jaksi… no, nikde.

Letošek by tedy šlo považovat za takový zlom v historii Mourning Soul. Společně se založením v roce 2003 a rozšířením z jednočlenného projektu na regulérní kapelu v roce 2007 asi ten největší zlom. Loni totiž Italové svůj řadový debut konečně natočili a letos na jaře jej vypustili mezi lidi. Stálo to čekání za to? Výsledek je poslouchatelný a relativně poctivý, ale ruku na srdce – žádný zázrak to fakt není a na rovinu říkám, že když „Ego Death – Ritual I“ neuslyšíte, pak o nic zásadního nepřijdete.

Mourning Soul se hrdě chlubí, že chtějí hrát tradiční black metal à la začátek 90. let. Už jen tohle samo o sobě nevzbuzuje očekávání něčeho výjimečného. Nicméně ve finále je tohle pravda jen napůl a ortodoxně syrové včelíny to zase nejsou. Hned několik riffů napříč deskou by se úplně v klidu uživilo i v death metalu a tu a tam se také objeví náznaky pokusů o nějakou atmosféru. Nutno ovšem dodat, že to jsou skutečně jen drobnosti, protože celkově „Ego Death – Ritual I“ jasně působí dojmem čistokrevně blackmetalového a bohužel také nepříliš objevného rouhání.

Kdybych měl jmenovat nějaké songy, které mě alespoň trochu zaujaly, pak bych určitě zmínil třetí „The Cold Embrace Calls Me“, jejíž některé pasáže mají epičtější nádech díky jednomu povedenému kytarovému riffu i nesmělým klávesám. Nicméně nezanedbatelná část písně stále splývá se zbytkem a nijak nevyčuhuje. Což je vlastně asi největší neduh „Ego Death – Ritual I“, jelikož je to celé na jedno brdo; nějakou aurou to utáhnou nelze, protože tam žádná není, takže ve finále to vypadá tak, že už někde v půlce to posluchače přestává bavit a má chuť vypínat. Trochu vyčuhuje snad jedině předposlední „Ultima Solitudo“, což je ovšem spíše intermezzo, takže by to bylo dost smutné, kdyby se od zbytku nahrávky nelišilo. V závěru se třeba nachází devítiminutová „The Judgement of Gehenna“ a ani ta člověka nijak zvlášť nevytrhne, byť je pravda, že zrovna ona na rozdíl od některých jiných pár slušných motivů obsahuje.

„Ego Death – Ritual I“ není nějak vyloženě hloupé nebo vyloženě nepovedené album. Naneštěstí to ale není ani vyloženě povedené album. Je to jen takové stravitelné na dva, tři poslechy, ale na víc ten materiál prostě nemá. A aby toho náhodou nebylo málo, Italům podráží nohy i zaměnitelnost a neviditelnost v porovnání s masou žánrové konkurence. Vzato kolem a kolem to za poslech spíš nestojí.


Shiny Black Anthem – Unbreakable

Shiny Black Anthem - Unbreakable

Země: Itálie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 22.3.2016
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 40:44

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Rocková parta Shiny Black Anthem možná pochází z Itálie, nicméně kdybych si měl zemi původu tipnout čistě podle zvuku kapely, asi bych ukázal na Spojené státy americké. Jestli se totiž tahle čtyřčlenná kapela inspiruje, tak je to jasně v alternativním rocku ze zámoří. A v momentě, kdy dodáme, že v čele Shiny Black Anthem stojí zpěvačka (která je jen tak mezi námi hodně pěkná, rodiče si na ní asi dali záležet), tak myslím, že byste už pomalu měli mít jakous takous představu, jak by debutové album „Unbreakable“ asi mohlo znít.

Samozřejmě se jedná o středněproudový moderní rock s neškodným a nekonfliktním vyzněním. Na čemž nic nezmění ani skutečnost, že tu a tam se k frontwoman Sarah Moon připojí i baskytarista s nějakým tím hrubším zpěvem. To se děje jen výjimečně, a když už se to náhodou objeví, tak to vzhledem ke stylu Shiny Black Anthem působí spíše nepatřičně.

Na druhou stranu, musí se nechat, že i vzhledem k zaměření na nepříliš hlubokou muziku nejsou Shiny Black Anthem vyloženě dementní. „Unbreakable“ je z tohoto pohledu rozhodně stravitelnější než nějaké mrdky typu Nickelback, protože se vám při poslechu nebude chtít zvracet všemi tělesnými otvory naráz. Stejně tak uznávám, že pár kousků jsou relativně příjemné nenáročné hitovky, což platí třebas o „Fade into White“, videoklipové „Give Me More“ či „Chasing Shadows“. Občasný poprašek jemnější elektroniky tomu rovněž sluší.

Nicméně, stejně tak se Shiny Black Anthem nevyvarovali ani spoustě klišé momentům. Nejednou si tak při poslechu „Unbreakable“ řeknete, že něco podobného jste už přece slyšeli i jinde. To z alba činí dost předvídatelnou záležitost, u níž si možná lze na (dost krátkou) chvíli odfrknout, ale rozhodně vás to ničím nepřekvapí – o posazení na prdel ani nemluvě. Dále mi přijde, že Italové v rámci nahrávky občas opakují i sami sebe a některé tracky mezi sebou až zbytečně splývají, což na dojmu také zrovna nepřidá. Že se opakují motivy mezi „Love Is Dope (Part One: Addiction)“ a „Love Is Dope (Part Two: Redemption)“, to se dá bez problémů pochopit, když jsou tyhle dva kousky už jen dle názvů zcela jasně spjaty. U toho zbytku by to už ale být nemuselo.

Celkově vzato je „Unbreakable“ oukej album. Není dokonalé, má svoje mouchy, ale jeho poslech mě neurážel. Nijak ovšem nepopírám, že jakmile dopíšu tyhle řádky, tak to CD už z police v životě nevytáhnu. Ačkoliv je pravda, že já asi nejsem zrovna cílovka Shiny Black Anthem, a pokud někdo podobné věci žere, tak ho to asi bude bavit víc jak mě.