Archiv štítku: ITA

Itálie

Progenie terrestre pura – oltreLuna

Progenie terrestre pura - oltreLuna

Země: Itálie
Žánr: cosmic black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. [.Pianeta.Zero.]
02. [.subLuce.]
03. [.oltreLuna.]
04. [.Deus.Est.Machina.]
05. [.Proxima:B.]

Hrací doba: 55:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italové Progenie terrestre pura za sebou možná nemají nijak zásadně dlouhou kariéru, ale jedna věc je nesporná – těch několik málo počinů, které prozatím vytvořili, se zcela jistě může pochlubit jistou zajímavostí. Začalo to už na dlouhohrajícím debutu „U.M.A.“ z roku 2013 (jemu předcházelo ještě jedno dvoupísňové demo, na jehož základě si kapelu vytáhli Avantgarde Music, ale oba zdejší songy se znovu objevily i na první řadovce). Ta kromě nádherné obálky nabídla i velmi dobrý kosmický black metal, jenž vlastně nebyl lehce stravitelný, na první poslech nenabízel příliš záchytných bodů, ani nedokázal ničit silou Darkspace, ani nedokázal hned napoprvé pohltit výraznou atmosféru. Jednoduše, vypadalo to jako nenápadná nahrávka, ale s postupem času dokázala nádherně rozkvést a ukázat, že v žádném případě není prázdná nebo zbytečná.

Ještě výše však Progenie terrestre pura vystoupali se svým následujícím počinem. „Asteroidi“ (2014) je možná pouhé minialbum, ale kurva, takhle nádhernou záležitost aby člověk pohledal! Italové zde uhnuli ze své vytyčené cesty, kteroužto je již zmiňovaný vesmírný black metal, a vyzkoušeli si (bohužel!) jednorázový experiment. Kosmos sice neopustili, ale tentokrát se do něj vydali prostřednictvím žánrů jako ambient, psybient nebo IDM. Pouhé dvě skladby daly dohromady 25 minut ohromně působivé muziky, až mě bez nadsázky zamrzelo vědomí toho, že příště se Progenie terrestre pura opět vrátí ke kytarové hudby.

Ono „příště“ nastalo v letošním roce. Druhá řadová deska nese název „oltreLuna“ a opětovně se může pochlubit fantastickým přebalem. Nemůžu si pomoct, ale mě prostě tyhle vesmírné výjevy strašně berou. Fotkou skupiny už sice tak jednoznačně přesvědčen nejsem, ale i tak – první vizuální dojem je nanejvýše kladný. Všichni ovšem víme, že nejdůležitější to, co se skrývá až pod tou vizuální slupkou, to jest hudba.

Jak jsem již předeslal, Progenie terrestre pura se na „oltreLuna“ „vracejí“ ke kosmickému black metalu. Což není vůbec žádné překvapení, jelikož už někdy v roce 2014 avizovali, že styl „Asteroidi“ je pouze jednorázovou záležitostí a že příště bude zase metal. Na jednu je to škoda, poněvadž „Asteroidi“ je stále vrcholným počinem v portfoliu Italů, ale to vůbec neznamená, že by „oltreLuna“ byla špatná deska.

Progenie terrestre pura

Do jisté míry lze vlastně o „oltreLuna“ mluvit podobně jako o „U.M.A.“ – taktéž se nejedná o nahrávku, jež by svému posluchači servírovala chytlavé a zapamatovatelné momenty jak na běžícím páse. Však co také čekat, když si hned tři kompozice z pět naprosto hravě poradily s desetiminutovou hranicí (finální „[.Proxima:B.]“ dokonce se čtvrthodinovou) a zbylé dvě písně trvají okolo osmi minut. Ale to vůbec nemusí být špatně. Řekněme, že produkce Progenie terrestre pura je určena těm trpělivějším z nás, kdo k docenění alba nepotřebují šlapající sloky, hitové refrény a další obligátní atributy standardní písničkové struktury.

I s očekáváním přesně takového stavu ovšem musím říct, že se „oltreLuna“ rozjíždí trochu vlažnějším dojmem. Netvrdím, že jsou „[.Pianeta.Zero.]“ a „[.subLuce.]“ špatné záležitosti – vždyť obě ve svém středu dokážou vytáhnout skvělou pasáž a obě se blýsknou i některými úžasnými kytarovými melodiemi. Jen mi přijde, že obecně vzato pořád až příliš lpí na metalu. A hlavně – samy o sobě jsou vlastně velice dobré a dost vysoko nad průměrem, pouze ztrácejí v porovnání s tím, co přijde vzápětí.

Až s nástupem tří více jak desetiminutových kompozic „[.oltreLuna.]“, „[.Deus.Est.Machina.]“ a „[.Proxima:B.]“ dochází k plnému posluchačskému uspokojení, v němž se to jen hemží skvělými nápady. Některé z nich bych se dokonce nebál označit za skutečně skvostné. Je vidět, že v Progenie terrestre pura opravdu dřímá talent jak hrom, poněvadž určité pasáže nahrávky jsou fantastické. O síle kapely ostatně svědčí i schopnost zakomponovat do alba množství dalších nežánrových vlivů, aniž by celek přestal dávat smysl. Což o to, elektronické elementy asi příliš nepřekvapí – vzhledem ke stylu i vzhledem k „Asteroidi“ – ale že se nějaké pasáže nebojí až ethno prvků, to jsem už úplně nečekal.

Vzato kolem a kolem tedy mohu Progenie terrestre pura za jejich druhou desku jen pochválit. Myslím, že nyní už není třeba pochybovat o tom, že předcházející počiny byly pouhým náhodným vzepětím tvůrčích – ta kapela vážně umí. Nijak nepopírám, že na vrcholu pro mě stále zůstává dech beroucí „Asteroidi“, ale to nic nemění na skutečnosti, že „oltreLuna“ rozhodně stojí za slyšení a neměli byste si ji nechat proklouznout mezi prsty.

Progenie terrestre pura - oltreLuna


Agonia Black Vomit – Cosmosatanic Wisdom

Agonia Black Vomit - Cosmosatanic Wisdom

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Murdher Records

Tracklist:
01. Departure from Degrade
02. Engines of Hate
03. The Acid Soil
04. Parallel Descanting Visions
05. The Peaceful Solitude
06. Alone
07. Symphony of Suffering

Hrací doba: 42:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Jako jeden z velkých problémů na dnešní blackmetalové scéně vnímám tendence přeceňování sebe sama, ať už v hudebním slova smyslu nebo co do hloubky svého sdělení. Ať už se kapely chvástají individualismem, esoterismem, okultismem, satanismem nebo čímkoliv podobným (jiným), dost často to bohužel bývá jen plané přání samotných hudebníků, bezobsažné plácání prázdných frází, sypání floskulí, opakování toho, co již řekli jiní, aniž by cokoliv z toho bylo podloženo tím, co je ke slyšení na výsledných nosičích. Myslím, že ani v našich končinách není problém nalézt hned několik podobných případů, které ve finále černému kovu dělají spíše ostudu.

Celou dobu tím vlastně směřuji ke sdělení, že pokud někdo svou desku nazve „Cosmosatanic Wisdom“, budu očekávat, že nepůjde o povrchní a prázdnou záležitost. Když jednoduše do titulu zvolíte slova jako „moudrost“, automaticky se chce předpokládat, že vaše hudba nebude hloupá. Dokáže si italská formace Agonia Black Vomit takový název obhájit? Uvidíme. Obal se po mém soudu tváří zajímavě a nebojí se na poměry stylu ne úplně tradiční barevné kombinace, tak snad se v podobně slušném světle prokáže i vlastní hudební náplň…

Odpověď není nutno hledat dlouho. Stačí jen několik málo jednotek poslechů, aby člověk přišel na to, že Agonia Black Vomit nehraje (pouze jeden člen kapely, Agonia – proto jednotné číslo) žánrovou extraligu. Úvodní „Departure from Degrade“ dá ještě svým pomalým tempem a klávesovými melodiemi nostalgicky vzpomenout na melodický black metal z druhé poloviny devadesátých let, což nakonec není nic, co by mi bylo nepříjemné či mě to obtěžovalo. Poté už se ale rozjede standardní blackmetalové hoblování, jehož vyznění je – skrz naskrz průměrné.

Skladby jako „Engines of Hate“, „The Acid Soil“ či „Alone“ prostě nejsou ničím jiným než zcela standardním cvičením na téma obyčejného black metalu. Tu a tam sice vykoukne nějaká nadějnější pasáž, ale oproti ní se klidně staví riffy, které po pár posleších začnou spíše obtěžovat a straně rychle se ohrají – příkladem obého může být třebas „Engines of Hate“. Asi nejsolidněji ze středu vyznívají „Parallel Descanting Visions“ a „The Peaceful Solitude“, ale ani ony nejsou nic zásadního a rozhodně bych je neřadil k nějakým pamětihodným příspěvkům do žánrové pokladnice. Jen mi připadají o chlup lepší než výše jmenovaná trojice… ale jen o chlup.

Zvláštní pozornost pak poutá poslední kompozice „Symphony of Suffering“, jejíž délka přesahuje úctyhodnou čtvrthodinu hrací doby. To samo o sobě budí jistá očekávání, možná i naděje, avšak trochu i obavy, neboť… když někdo valí průměr ve čtyřminutových písních, proč by měl v patnácti minutách najednou stvořit dech beroucí opus? Agonia Black Vomit snad může jen překvapit, ale… zázraky se nekonají. Nemetalové intro „Symphony of Suffering“ sice patří k tomu nejlepšímu, co lze na „Cosmosatanic Wisdom“ nalézt, ale poté se spustí blackmetalový standard, jehož úroveň se od předcházejících stop zpočátku nijak zásadně neodlišuje. Poté přijdou pokusy o oživení daného receptu, krátké ambientní intermezzo a dokonce industriálně-ambientní závěr, ale ani v jednom v případě se nejedná o nic natolik strhujícího, aby došlo k uhranutí, neřkuli aby to zvrátilo dojmy z celé nahrávky.

Vzato kolem a kolem se tedy na „Cosmosatanic Wisdom“ nenachází nic lepšího než slabší průměr. Samozřejmě jsem nebyl tak naivní, abych od druhého alba Agonia Black Vomit čekal zázraky nebo snad žánrový převrat, přesto určité zklamání cítím, jelikož jsem přece jenom doufal v trochu poutavější záležitost. Tu jsem nedostal, tudíž „Cosmosatanic Wisdom“ velmi brzy upadne v zapomnění. Přesně ten typ desky, u níž si už za týden nevybavíte jediný motiv a už za měsíc nevíte, že jste to vůbec slyšeli.


Red Bible Black – Allah Is Satan’s Toy

Red Bible Black - Allah Is Satan's Toy

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.6.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Allah Is Satan’s Toy
02. Pedophilic Baptism
03. Antibirth 11: Rape Your Mom
04. Dark Skinned Children Are for Burning
05. Promote, Support and Glorify Hatred
06. In This Beautiful Existence

Hrací doba: 20:32

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Násilné obaly nejsou v deathmetalovém světě ničím výjimečným. Většina takových si sice vystačí s nějakými relativně umírněnými věcmi jako kostlivci nebo mrtvoly. Jenže extrémnost nemusí být a většinou ani nebývá dána tím, kolik pomyslné krve je na daném obrazu prolito, jako spíš samotným motivem a jeho zvráceností. Jinými slovy, vypichování očí batoleti mi připadá o poznání znepokojivější než standardní kostlivec, na němž visí kusy masa.

Naštěstí i vlastní hudební náplň „Allah Is Satan’s Toy“ dokáže dostát zvrácené úrovni naznačené obalem a nabízí pořádný kus hnusného kovu smrti. Však co také čekat od počinu, na němž se nacházejí skladby s názvy jako „Pedophilic Baptism“, „Antibirth 11: Rape Your Mom“ či „Dark Skinned Children Are for Burning“. Jak vidno, Red Bible Black se toho příliš nebojí. Pokud vám ovšem prozradím, kdo se ukrývá v sestavě, hned to začne dávat smysl – na „Allah Is Satan’s Toy“ totiž netrýzní hlasivky a bicí soupravu (a nepíše texty) nikdo jiný než sám velký turecký zvrhlík Emir Toğrul, jenž je díky recenzím na projekty jako Viranesir, Yayla či Blliigghhtted poměrně častým hostem na našich stránkách.

Red Bible Black ovšem není přímo jeho kapelou. Lídrem je jistý P. C. Odio, jenž hrál v různých metalových kapelách (není nutno vypisovat, radši vás odkážu na Metal-Archives) a dlouhodobě se pohybuje i na hlukové scéně. Emira, pod jehož labelem Merdümgiriz EP „Allah Is Satan’s Toy“ vychází, si do kapely přizval až nedávno. Mimochodem, když už jsme u těch vazeb, můžeme dodat, že světy kapely a vydavatelství se poprvé protnuly již v roce 2015, kdy vyšlo splitko mezi Red Bible BlackBlliigghhtted.

Každopádně, důležité je, že se zde můžete těšit na dvacet minut pěkně ohavné hudby – špinavé, syrové, chaotické, násilné, po všech směrech nepochybně extrémní. Na úvodní poslechy je „Allah Is Satan’s Toy“ jeden velký zlo-bordel, jenž sice s postupným vstřebáváním začne vykazovat určitější kontury, ale jeho ohavnost neklesá ani v nejmenším. Na jednu stranu by možná svádělo říct, že muzika Red Bible Black zachutná těm z vás, kdo si libují v současné vlně extrémního chaotického death metalu, ale asi by to bylo trochu zavádějící. Red Bible Black nepředvádějí žádnou velkou techniku a soustředí se především na primordiální bestialitu a primitivní agresi, s níž utočí na ty nejnižší pudy. Nebo jinak – pro fandy zlého death metalu to samozřejmě je, ale spíš ve stylu Teitanblood než Portal.

„My hands so moist by the piss of the baby.
They stay alive for long as I rape them with my penis.
But when I fist them and gauge their eyes out, they stop screaming.
I can not keep going unless they scream.“
(Pedophilic Baptism)

Red Bible Black

Probírat se nějak podrobněji tracklistem myslím nemá valného smyslu. Stran konkrétních skladeb plně postačí, když řekneme, že úvodní pětice songů je vyrovnaně hnusná a že celé EP uzavírá experimentální nemetalový track „In This Beautiful Existence“. Rád bych ale zmínil, že navzdory tomu, co padlo, není „Allah Is Satan’s Toy“ bezhlavou rychtou. Emir sice místy svou bicí soupravu znásilňuje dost nekompromisním způsobem, ale najdete zde i pasáže ve středním tempu. Zjevným cílem Red Bible Black nebylo vytvořit nahrávku, jež by byla pouze rychlá a pouze agresivní. Řekl bych, že hlavní metou bylo vytvořit nahrávku za všech okolností odpornou a zvrácenou, což se s agresí nijak nevylučuje, ale zároveň se nejedná o jiné pojmenování téhož.

„Sacrificing the dark skinned shit people to the glory of Satan,
They don’t know how to live in a modern society.
They put their bags onto the seats in tubes, and don’t remove them when you ask them to.
They disgust me.“
(Dark Skinned Children Are for Burning)

Red Bible Black

Red Bible Black by rozhodně neměli poslouchat příznivci středního metalového proudu. „Allah Is Satan’s Toy“ totiž patří k těm počinům, které člověku navrací víru, že i přes miliardu powermetalových a melodických píčovin pro teplouše může být metal stále zkurveně hnusný, zlý a nebezpečný – tedy přesně takový, jaký by měl ve své esenciální podobě být. A to vůbec není málo.

„If everyone who weren’t white understood the greatness of Aryanism, we would willingly give our lives and works to the supreme humans of thule.“
(Dark Skinned Children Are for Burning)


In tormentata quiete – Finestatico

In tormentata quiete - Finestatico

Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Zero
02. Sole
03. R136a1
04. Eta carinae
05. Sirio
06. RR Lyrae
07. Demiurgo

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace In tormentata quiete se vždy vyznačovala tím, že se ke své tvorbě snažila přistupovat chytře. A snažila se úspěšně. Již v recenzi na minulou desku „Cromagia“ jsem se přiznal, že eponymní debut z roku 2005 neznám, což bohužel stále platí, poněvadž jsem líná mrdka a taky mám dost práce s poslechem nově vycházejících počinů plus již známých a oblíbených starších majstrštyků, ale budeme-li se bavit o druhém počinu „Teatroelementale“ a právě „Cromagia“, v obou případech jde o inteligentní metalové nahrávky. Pojil se v nich cit pro příjemnou avantgardu, italskou teatrálnost a jemnější black metal, který je black metalem spíš jen formálně, jelikož s esenciální syrovou nenávistí žánru nemá příliš společného. Zde to ovšem nemyslím v pejorativním slova smyslu.

Jinak řečeno, In tormentata quiete měli na svém čtvrtém řadovém počinu na co navazovat. Letošní novinka „Finestatico“ opět dodržuje tradici, že jedna polovina obálky je zcela bílá plocha obsahující pouze logo kapely a název desky. Z toho se dalo usuzovat, že snad ani po hudební stránce nepřijdou nějaké zásadní změny a In tormentata quiete budou plynule pokračovat ve své cestě, jejíž žánrový rámec byl letmo nastíněn výše. A tak se také děje.

Samozřejmě nic proti tomu, ostatně minulá alba byla velmi dobrá, takže se klidně přiznám, že by v mě do určité míry vlastně i mrzelo, pokud by se In tormentata quiete zásadně proměnili a hodili za hlavu svůj dosavadní vývoj. Nicméně se díky tomu nabízí přímé srovnání s předchozími počiny. Minulé „Cromagia“ oproti svému předchůdci dokázalo posunout laťku ještě o kousek výš, ale „Finestatico“ něco takového už nepodařilo a vychází mi jako o chlup horší nahrávka. Jako vždy v tom jistě hraje svou roli subjektivní vnímání, ale čistě na jeho základě mohu říct, že „Cromagia“ mi chutnala o něco víc.

Čímž ale neříkám, že by snad „Finestatico“ bylo špatné. Na počinu lze totiž stále najít množství skutečně vymazlených pasáží, jejichž asi největší koncentrace je v písních „R136a1“ a „Eta carinae“. Když třeba druhá jmenovaná přejde po svých šesti a půl minutách do nádherné klávesové linky, tak snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že In tormentata quiete jejich talent stále neopustil. Sice na nahrávce cítím i nějaké slabší pasáže a motivy, které mi nelezou úplně do ucha, ale naštěstí se jedná o minoritní část hracího času a nikdy se nestane, že by tím trpěla celá skladba. Italové totiž sázejí na rozmanitější a rozmáchlejší struktury, nikoliv na klasické schéma refrénů a slok, tudíž není nutno se obávat, že když vám nějaký moment nevoní, tak jej budete muset poslouchat až do konce songu. Jako příklad mohu uvést „Sirio“, jejíž rozjezd mi úplně nesedl, ale výtečná druhá polovina nabízí dostatek důvodů k tomu, aby člověk nepřeskakoval. Jinými slovy, jakoukoliv ne tak dobrou pasáž dokážou In tormentata quiete rychle omluvit přinejmenším dvěma bravurními nápady.

Celkově vzato mě „Finestatico“ určitě baví, a přestože si „Cromagia“ cením výše, pořád jde o velmi kvalitní nahrávku, jejíž obsah nezní jako každá druhá kapela, která tady okolo běhá. Snad jediná větší škoda je, že In tormentata quiete na novince opustili svůj dřívější folkový nádech… když to ale otočím z druhé strany, Italové jasně ukazují, že ani bez něj nejsou ztracení a že kvalita jejich hudby skutečně vyvěrá především ze skladatelských schopností. A ty jsou stále na výši. Nechci, aby recenze vyznívala jakkoliv negativně, protože něco takového si „Finestatico“ nezaslouží – takhle inteligentní pojetí metalové hudby bychom totiž měli velebit, nikoliv na něm hnidopišsky hledat detaily a miniaturní nedokonalosti. Za slyšení rozhodně stojí.


Zu – Jhator

Zu - Jhator

Země: Itálie
Žánr: ambient / post-rock / ethno / experimental
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Jhator: A Sky Burial
02. The Dawning Moon of the Mind

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pamatujete si na Zu? Tři Italové, zapeklitý rock s přívlastky math a noise, občas trochu jazz a hlavně hodně dobré desky. Hravé, energické, nápadité, instrumentálně vybroušené, přesto neexhibující a jdoucí po emocích. Vzpomínáte, poslouchali jste, posloucháte? Jestli ano, od letošního přírůstku „Jhator“ nechtějte to samé, z typického světa Zu totiž nenabízí prakticky nic. Novinka Italy zachycuje ve velmi odlišné podobě, charakteristické rysy povětšinou beze zbytku mizí a vzpomínky na tóny dříve složené se objevují jen ve formě nepatrných záchvěvů. Čím vůbec novinková deska je?

Na položenou otázku lze odpovědět všelijak, ze všeho nejvíce je ale „Jhator“ výzvou. Zu proměnili svou hudební tvář opravdu radikálně. Pryč jsou spletité polyrytmy a saxofonová volnost, naproti nim je třeba přivítat dvě táhlé skladby s meditativními parametry, skladby svou náladou a hudebním provedeným natolik vzdálené svým předchůdkyním. Před námi stojí ambientní plochy ovlivněné melodiemi východních kultur či tradicí tibetského pohřebního rituálu za účasti supů. Hravost byla vytlačena kontemplací, střípkovitost souvislým proudem, rychlost pomalostí. Energičnost zůstává, ale v naprosto odlišné podobě. Toť kapelní sebevýzva. Výzva je to ale i posluchačská. Jednak se k „Jhator“ musí přistupovat jinak než k jiným albům Zu, jednak jde o desku, která je náročná již sama o sobě, bez přihlédnutí ke kotrmelcům v diskografii.

Náznaky nelehké stravitelnosti přicházejí již s pohledem do tracklistu, který obsahuje dvě více než 20minutové kompozice. V obou celcích vévodí již výše naznačené: Ze světa hudebního vládne ambient, post-rockové záblesky a inspirace etnickou hudbou. Ze světa emočního klid a zastavení v čase. Ovšem jakkoli si Zu počínají monoliticky a rozvážně, neopomínají vývoj skladeb.

První ze dvou kompozic otevře tajemný gong, housle a doprovod zdivočelých přírodních nahrávek. Zanedlouho se pak přidává magický tribální ambient, jemuž nakonec přijdou naproti staří kapelní známí – bicí a elektrifikované struny –, nyní však proměnění k nepoznání, oddaní službě zahloubaného celku, v němž jakýkoli náhlý zvrat působí nepatřičně. Údery gongu první skladbu také zakončují a předávají slovo části druhé. Ta po stránce vývoje prochází ještě výraznějšími obměnami, ani ony ale nepatří ke zbrklým a poklidné tempo narušujícím. Třebaže jde o gradace hlučné. Nevinnost dálnovýchodních melodií se dostane do neokoukaného kontextu a potká se s – psychedelií a takřka noisovými tlaky. Ovšem Zu svůj pečlivě budovaný kolos neničí, hlasité prvky dokáží udržet v přijatelné rovnováze s folkovou malebností a zachovat meditativní ráz nahrávky. Vše navíc beztak končí u absolutního ticha.

Zu

„Jhator“ uchvacuje svou kompaktní atmosférou natolik, že pasáž, která by z nastolené linie vybočila, nenajdete. Je však třeba podotknout, že některé z momentů zaostávají v síle uhranout za ostatními. Slabší místa, kde lze snadněji ztratit pozornost a odvést své myšlenky jinam, nežli bylo míněno, nalézám zejména ve střední pasáži první skladby. Tendence k posluchačské netečnosti, která se objevuje již takto zkraje, pak bohužel oslabuje celkové vnímání následujících minut a brzdí touhy po absolutní odevzdanosti. A to i přesto, že „Jhator“ je daleko spíš než hudbou, jež by sváděla v počítání nápadů, pobídkou k zastavení.

Italy je každopádně třeba za svůj nový výtvor primárně chválit, a to nejen pro statečnost a touhu se i po dvacítce odehraných let vyvíjet. Minimálně dočasně jsou zapomenuta slova o precizním hráčství, krkolomných rytmech a počítání, ačkoli právě ona sama mohou být odpovědí na to, proč Zu předkládají právě „Jhator“. Desku budovanou na průsečíku motivů východní tradice a hudebního okraje soudobého, magii hodnou plnohodnotného prožití.


Julie’s Haircut – Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Julie’s Haircut - Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Rocket Recordings

Tracklist:
01. Zukunft
02. The Fire Sermon
03. Orpheus Rising
04. Deluge
05. Salting Traces
06. Cycles
07. Gathering Light
08. Koan

Hrací doba: 43:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Italská formace Julie’s Haircut už hraje delší dobu – má za sebou cca dvě a půl dekády fungování, což není úplně málo. A navíc má svoje heslo na Wikipedii, což je samozřejmě základní měřítko toho, jestli kapela něco dokázala. Nicméně i navzdory tomu, že dle tohoto důležitého měřítka Italové nejsou žádní nazdárci, osobně mi jejich existence byla až donedávna skryta.

Standardní pohádku o aktuálním albu, které prolamuje ledy, si tentokrát nechám pro sebe a radši zkusím říct něco zajímavějšího. Tahle náhodná známost totiž neskončila u jedné promiskuitní noci – z původně nezávazného povyražení se totiž vyklubala láska na první pohled (poslech). Obyčejné Bandcampové ochutnávání záhy přerostlo ve vztah nejtrvalejší možný – zařazení vinylu do osobní sbírky. Zkusím to říct stručně a jednoduše: máte-li v oblibě hudební psychedelii a pokud jste si někdy alespoň jednou jedinkrát ve slabší chvilce pomysleli něco o tom, že sem nepíšu skrz naskrz vymaštěné sračky, pak mi věřte, že „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ vám za slyšení stojí.

Snad jedinou nevýhodou desky je to, že Julie’s Haircut nabídnou její vrchol hned s první kompozicí. Jedenáctiminutový majstrštyk „Zukunft“ se už totiž nepodaří překonat, ačkoliv i mnohé následné písně jsou skvělé (ještě si povíme). Dostanete zde všechno, co jste si kdy mohli zamilovat na krautové zkouřenosti, a to v sakra lákavé kvalitě. Základem je samozřejmě hypnotický rytmus, strhující atmosféra, postupně narůstající napětí, trans. Oproti klasickému psychedelickému rocku však nad monotónní tepající rytmickou linkou nelétají nadrogované kytarové jízdy – Julie’s Haircut kytary samozřejmě využívají, ale nechávají je hrát rovnocennou roli s klávesovými rejstříky nebo saxofonovými výjezdy.

„Zukunft“ je do určité míry vrcholem i z toho důvodu, že je nejdelší, díky čemuž má největší prostor, aby si posluchače obmotala kolem prstu a utopila jej. To se sice daří i dalším písním, ale dvojnásobná porce je prostě lákavější. Julie’s Haircut si ovšem drží vysokou kvalitativní laťku po celou dobu trvání „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ – a je jedno, zdali přijde na řadu skladba blížící se standardnějšímu podání psychedelic rocku („The Fire Sermon“, „Gathering Ride“), hybnější a na poměry alba ostřejší kus („Deluge“), anebo naopak subtilnější věci, z nichž některé mají dokonce letmý ethno nádech („Orpheus Rising“, „Salting Traces“, „Cycles“, „Koan“). A do toho nezapomínejte, že se Julie’s Haircut nebojí používat saxofon, jenž patří k jejich stálému nástrojovému vybavení, jemnější elektroniku a další kupu malých detailů, aby udrželi posluchačovu pozornost až do konce. A daří se jim to.

Julie’s Haircut

Snad ani nemusím nějak zásadně zdůrazňovat, že se Italům podařilo natočit výtečnou kolekci. „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ je možná formálně monotónní album, ale rozhodně není jednoduché nebo dokonce hloupé, naopak – Julie’s Haircut svou novinku poskládali velice chytře, z mála se jim daří těžit maximum, atmosféra je strhující, životnost materiálu vysoká. Co víc chtít?

Možná je chvála „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ nošením dříví do lesa, třeba už jste album všichni slyšeli a jen já jsem zpomalený píčus, co o Julie’s Haircut až do nynějška nevěděl. Nicméně pro mě se jedná o jedno z nejpříjemnějších letošních překvapení. Pokud kapelu neznáte, můžu poslech téhle desky jenom doporučit.


Mexican Chili Funeral Party – Mexican Warrior’s Revenge

Mexican Chili Funeral Party - Mexican Warrior’s Revenge

Země: Itálie
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. –
02. Vespucci
03. Power of Love
04. La ballata del Korkovihor Pt. II
05. Ranger
06. Waiting for the Sun
07. 1605
08. Lu Curt
09. Tomahawk
10. 11
11. Seul B

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Troufám si tvrdit, že o kapele Mexican Chili Funeral Party jste nikdy neslyšeli. Inu, já do nedávna také ne. O to zvědavější jsem po poslechu a zhlédnutí videoklipu ke skladbě „Vespucci“ byl. Právě na jejím základě jsem se odhodlal k prozkoumání celého alba téhle italské partičky z automobilového města Monza. „Mexican Warrior’s Revenge“ je už druhým studiovým zářezem a stylově zapadá do bariér stoner rocku, přičemž Mexican Chili Funeral Party nejsou žádní žabaři a snaží se o své vlastní ztvárnění tohoto stylu. Vlastně to zní, jako by se formule z legendárního okruhu vřítila mezi kaktusy v Sonoře. Občas má pedál u země, jindy zase bluesově zvolní nebo se kochá okolím… zřejmě tak nějak to bylo zamýšleno.

K těm rychlejším flákům patří právě moje stará známá „Vespucci“, která celé album otevírá. Předchází jí ještě kratičké intro, avšak ihned po něm už následují riffy, bicí, až se ocitáme v rock ‘n‘ rollové jízdě s veselou náladou a pronikavým hlasem v refrénu. Rozhodně nelze upřít chytlavost. Podobné představení nabízí také čtvrtá „Ranger“, našláplá, se sóly na svém místě, tahle poloha prostě Mexican Chili Funeral Party sluší. Do nejvyšších obrátek se album dostane ke konci se skladbou „Tomahawk“, ovšem tady už je to přílišné tlačení na pilu. Celá zní tak nějak samoúčelně, bez nápadu, dolů ji sráží nudné vokály a ani neustále se zrychlující tempo tomu nepřidá.

Abych nezapomněl, zpěvák Alessio Capatti disponuje dvěma polohami hlasu. V té jedné, konkrétně třeba ve třetí „Power of Love“, mi strašně připomíná někoho slavnějšího, ale ani za prase jsem se nerozpomněl. Tato píseň už patří k těm poklidnějším, spíše ve středním tempu, v němž je vhodnější prostor pro houpavé bluesové rytmy anebo třeba mezihru se zvláštní atmosférou. A tím se dostáváme k hlavnímu úskalí celé desky. Jelikož, jak je možná z dosavadních řádku poznat, většina materiálu se ponese v zadumaném, pozvolném rozpoložení, které si právě hraje s atmosférickými prvky, jež nesporně ke stoner rocku patří a dělá to stoner stonerem. Bohužel se zde setkáváme se situací, kdy tenhle prvek ne úplně funguje.

Tyto dvě tváře „Mexican Warrior’s Revenge“ od sebe dělí předělávka The Doors, „Waiting for the Sun“. Ta není vůbec špatně zahraná, ale pořád je to jenom cover, co ničím nepřekvapí, a o tom, že originálu nesahá ani po kotníky, asi není třeba psát. Další „1605“ a „Lu Curt“ představují nejdelší úsek nahrávky a také pravděpodobně plánovaný vrchol. „1605“ je instrumentální předehrou pro následující, takřka osmiminutovou skladbu „Lu Curt“. Její ospalá nálada brzy přestane bavit a nepomůže jí ani postupné gradování se sólovými výjezdy kytar. Po jednom takovém kvílení se pozornost přenese na baskytaru a poté už vyzní do ztracena. Po menší odmlce přijde ještě několika vteřinová třešnička na dortu v podobě zřejmě místního tradicionálu. Moc jsem tenhle krok nepochopil, ale je tam. Působí asi stejně zbytečně jako třetí skladba „La ballata del Korkovihor Pt. II“.

Mexican Chili Funeral Party

Ale zpátky k závěru. Jako kdyby ho unylá pasáž uspala a už se ne a ne probudit. Jak „11“, tak „Seul B“ opět ukazují bluesové počínání kapely, přičemž první jmenovaná sklouzává k úrovni nudných hardrockových kapel z rádií a druhá nabízí už o něco typičtější a promyšlenější aranžmá. Tak či tak, nic co by stálo za větší pozornost. Od coveru The Doors se na „Mexican Warrior’s Revenge“ jednoduše neděje nic hodného zvláštní pozornosti.

„Mexican Warrior’s Revenge“ není v žádném případě plackou, jakou prostě musíte slyšet. Ani nenabízí nic objevného, i když má svůj styl. Poslechnout se dá i vícekrát celkem v pohodě, ale já sám se k ní budu vracet jen stěží. Pár dobrých momentů se zde najde, hlavně tedy v rychlejších pasážích. Zbytek moc nefunguje a snaha o kýženou atmosféru přišla vniveč. Zkrátka na rozpálené planině najdete kvanta daleko lepších kousků. Tento můžete s klidem přeskočit.


Gravestone – Proud to Be Dead

Gravestone - Proud to Be Dead

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Proud to Be Dead
02. Corpse Embodiment
03. Eyes Without Sight
04. Flagellation
05. Matres

Hrací doba: 30:29

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Objevování nové hudby je krásná činnost. A nejenom hudby, vlastně všeho. Ten pocit, když slyšíte něco neznámého a okamžitě vás to chytne… jistě to všichni znáte. Tohle objevování je však častokrát běh na dlouhou trať a než se dostanete k nějakému skvostu, musíte si protrpět cestu skrze škvár a zmar. Zkrátka toho, co za něco stojí, je výrazně méně než toho, co nestojí za nic. Asi už tušíte, kam mířím – kapela Gravestone je právě tou další překážkou na trnité cestě za dalším objevem.

Gravestone jsem si vybral klasicky pouze podle kolonky žánr, v níž stálo death metal. Já samozřejmě zadal kapelu do Googlu, najel na Bandcamp, v popisku stálo Švédsko, tak jsem si říkal, že tohle bude sázka na jistotu. Ale chyba lávky. Po obdržení EPčka „Proud to Be Dead“ a přiložených informací jsem zjistil, že se jedná o skupinu z Itálie. Jednoduše jsem v našem redakčním systému zemi původu přehlédnul. S další rešerší jsem zjistil, že tito Gravestone nejsou žádní nováčci, založeni byli roku 1991 v Římě a o tři roky později vydali své první EP „Simphony of Pain“. To také zůstává dosud jediným studiovým počinem, jelikož se toho samého roku stihli rozpadnout a dohromady se dali až v roce 2013.

Přestože jsem s prvním spuštěním nevěděl, co jsem si to tedy vzal na paškál, byl jsem si jistý tím, že zpátky už necouvnu a prostě to naposlouchám a napíšu o tom pár slov. „Proud to Be Dead“ začíná rovnou titulní skladbou, kterou uvádí intro, kde postupně selhávají přístroje, dojde k zástavě srdce a na řadu přijdou nechutná klávesová cingrlátka jako z toho nejlacinějšího horroru. Nebo od kapely Lordi. Už zde jsem tušil, že tohle nebude nic pro mě a zase se jednou budu něčím prokousávat. A moje předtucha byla správná.

Struktura všech písní je takřka totožná. Každá je zabalená do hávu melodičtějšího death metalu, což často patří k těm lepším částem. Poté se skoro v každé skladbě (nejvýrazněji ve třetí „Eyes Without Sight“) objeví powermetalová pasáž, hlavně z hlediska riffování a rychlých bicí. Tady už to celé pokulhává a moc to jako celek nesedí. Rovněž se v každé písni objeví nějaká mezihra, většinou značně dramatická, stojící na klávesovém podkresu, navozující hororovou atmosféru. No, a zde už to nefunguje vůbec. Hlavně kvůli všudy přítomné lacinosti, jež celé kompozice zbytečně shazuje dolů a působí směšně. Nepřidávají tomu ani vokály, které jsou taktéž prachbídné a mají dvě střídající se polohy – tu klasickou growlingovou a poté blackmetalově skřehotající. A ještě nesmím zapomenout na tajemný šepot v mezihrách.

Asi největším masakrem je čtvrtá skladba „Flagellation“, v níž se skrývá skutečný triumf celé nahrávky. Všichni milovníci DOSáckých her zaplesají, protože klávesák tady z nich musel čerpat. A ještě to doplňuje taková podivně romantická nálada. No prostě bizár. Možná se ptáte, jak se tohle všechno může vejít na jedno EPčko. Je to jednoduché, tahle tortura má ve výsledku půl hodiny! Ano, dvě poslední skladby přesahují stopáž sedmi minut a tou nejkratší je dvojka „Corpse Embodiment“ přesahující čtyři minuty.

Gravestone

Po několika posleších jsem ale přeci jenom našel na „Proud to Be Dead“ pozitivum. Jsou jím kytarová sóla, která po opravdu několikátém poslechu přijdou vhod, protože jejich pasáž není většinou zmrvená žádným klávesovým podkresem, nudným zpěvem nebo hororovou atmosférou. Ale co je to platné, když z té přemrštěné stopáže to ve výsledku čítá ani ne snad minutu a půl. Je pravda, že se písně snaží naplnit svou délku dosyta, avšak to je možná tím problémem. Tohle je prostě ukázka metalu, co je podle mě úplně debilní a nestojí za žádnou pozornost. Tím nejlepším songem je pro mě nakonec ten první, u nějž jsem si říkal, že to snad s dalšími vály bude jen lepší.

Možná byste mohli namítat, že podobně se prezentují třeba Deathless Legacy, které jsem nedávno recenzoval a rozhodně jsem o nich nenapsal, že je to scheiße, ale jim jsem to prostě věřil a tak nějak celkově to k nim patří a sedí. Gravestone znějí v tomto srovnání jako Deathless Legacy, co se snaží o death metal. Nefunguje to. Ačkoliv se snaží být moderní, progresivně komponují nebo mají profi produkci (což dnes není už nic neobvyklého), je to nuda, u níž tlučete zoufale hlavou do stolu. Takže propříště, pořádně se podívat, z jaké země kapela je, já si teď jdu spravit náladu ke švédským Gravestone.


daRKRam – Stone and Death

daRKRam - Stone and Death

Země: Itálie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 26.2.2017
Label: Club Inferno Ent.

Tracklist:
01. VIII [Inner Need]
02. XXII [Equilibrium]
03. VI [Male Role]
04. II [Reaction to Conflict]
05. X [Connection]
06. XII [Conflict]
07. III [Evolution]
08. XVI [Work]
09. V [Inner Essence]

Hrací doba: 67:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Ramon Moro je italský muzikant, konkrétně především trumpetista, jenž se na hudební scéně dle všeho nějaký ten pátek pohybuje. Říkám dle všeho, protože jsem si to jen přečetl – až donedávna jsem totiž vůbec netušil, že tenhle chlapík vůbec existuje. Prý se podílel na projektech, jejichž žánrový rámec sahá od jazzu přes klasickou hudbu přes progresivní metal až po black metal. Stoprocentně potvrdit ani vyvrátit to nemohu – letmo jsem zkusil poslechnout nějaké ukázky jeho dalších věcí a slyšel jsem nějaký jazz, ale také nějaké experimentálnější žánry s vlivy jazzu a v některých případech i elektroniky. Třeba black metal jsem nenašel, ale možná jsem jen špatně hledal, jelikož je klidně možné (a vlastně hodně pravděpodobné), že jsem ochutnal jen malý střípek z celé mozaiky Ramonova hudebního počínání.

To všechno jsem zkoumal a zkoušel z jednoho jediného důvodu, jímž je album „Stone and Death“. Ramon Moro si totiž začal říkat daRKRam a pustil se do stejnojmenného sólového projektu, jehož je „Stone and Death“ prvním albem. Za zmínku možná stojí, že počin vyšel jako mediabook limitovaný na pouhých 66 kusů.

Hned na začátek musím, že jsem v případě „Stone and Death“ dočista nepochopil jednu věc. Nahrávka je všude možně propagována pod nálepkou dark ambient black metal… ale proč? Přítomná hudba nemá s black metalem a vlastně žádným jiným metalem zhola nic společného. Dobrá, třeba v písních jako „VI [Male Role]“ či „XII [Conflict]“ se ozve kytara nebo přinejmenším něco, co jako kytara zní, ale hej – tohle pro nálepku black metalu nestačí ani náhodou. Vůbec mi nedochází ta snaha tlačit album takhle falešně, dělat z něj něco, čím není, a vlastně – když to řeknu ošklivě – lhát. Vždyť je to spíš kontraproduktivní, když ve finále posluchač dostane něco jiného, než co mu bylo slibováno, což se může na dojmech výrazně podepsat a leckoho i regulérně zklamat. Anebo se jen moje představy o black metalu diametrálně liší od představy člověka, jenž psal ty promo cancy?

Škoda je to tím spíš, že k něčemu takovému není důvod, poněvadž „Stone and Death“ má svoji kvalitu i se stávajícím obsahem. Asi jste pochopili, že ve výše zmíněné škatulce je onen black metal navíc, takže po jeho vyškrtnutí nám zbude – dark ambient. Je příjemné, že daRKRam tento žánr nevnímá v ortodoxně minimalistickém duchu (což jistě souvisí i s tím, že se nebojí pro žánr poměrně atypických nástrojů jako trubka nebo křídlovka), a „Stone and Death“ tedy není oním standardním skoro-tichem, jak jej předkládají mnohé jiné darkambientní projekty. Nic proti tomuto přístupu nemám, samotného mě to docela baví, nicméně v praxi takové desky chvíli poslouchám a zpětně se k nim už nevracím, jelikož se brzy naskytne zase jiné hudební „nic“, u něhož lze na chvíli zakotvit.

daRKRam

Oproti tomu na „Stone and Death“ se neustále něco děje (téměř – samozřejmě se najdou i minimalistické chvilky). Nepředstavujte si nějakou rozmáchlou záležitost, ale na žánrové poměry se daRKRam nebojí ani vcelku výrazných pasáží a jednoznačných kontur. Na jednu stranu je díky tomu jeho podání stravitelnější a otevřenější i svátečním návštěvníkům v darkambientních vodách, ale nese to s sebou i určité výhody – jdou zde momenty, jaké si zapamatujete, skladby lze mezi sebou rozeznávat, poslech má jasnější cíl. Celé je to takové… hm… v jistém slova smyslu hudebnější. Pozitivní však je, že se „Stone and Death“ i přesto neodvrací od určitých atributů svého žánru, tudíž v sobě stále nese tu náladotvornost, jakési spodní proudy a všechny tyhle věci, díky nimž máme dark ambient rádi. Ani třeba výrazné pasáže v písních jako „XVI [Work]“ nebo „V [Inner Essence]“ tomu nijak neškodí.

Každopádně, výsledek je asi takový, že „Stone and Death“ za zkoušku stojí. Výše nastíněné zklamání z nevhodného nálepkování nahrávky nemělo podkopat kvality samotné hudby, jako spíš upozornit, abyste od daRKRam neočekávali black metal. Jinak se ale jedná o velmi povedené album, v němž lze nalézt příjemnou poslechovku i podnět ke hloubání zároveň. Hezké překvapení.