Archiv štítku: ITA

Itálie

Deathless Legacy – Dance with Devils

Deathless Legacy - Dance with Devils

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Dance with Devils
02. Join the Sabbath
03. Heresy
04. Witches’ Brew
05. Headless Horseman
06. The Black Oak
07. Lucifer
08. Voivode
09. Curse of the Waltz
10. Devilborn
11. Creatures of the Night

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

S Deathless Legacy jste se na našem internetovém plátku již mohli setkat. Pro neznalé doporučuji se zaměřit na první slovo v jejich názvu. Ještě dodám, že jsou z Itálie. Stále nic? A co název Death SS, tedy italská metalová kultovka Stevea Sylvestra. Ano, právě Deathless Legacy začínali jakožto jejich tribute band a roku 2013 se odhodlali k vlastní tvorbě. „Dance with Devils“ je tak jejich třetí řadovkou během čtyř let, což je slušné tempo, kór v dnešní době, kdy se vzdálenosti mezi deskami spíš zvětšují.

Zmíněním kapely Death SS v podstatě vyplývá základní kostra jejich soundu. Ovšem zatímco Death SS okolo sebe měli tu auru tajemna, obskurnosti a tak dále, Deathless Legacy jsou čistá zábavovka. To slovo si nevykládejte nijak špatně, rozhodně není řeč o hudební úrovni vesnických tancovaček, ale z hudby na „Dance with Devils“ nepramení nic jiného než snaha zazpívat si těch několik refrénů a rytmicky si klepat nohou. Vzhledem k jejich vzezření věřím, že kapela se ukáže v plném světle naživo. Ostatně celé uskupení má sedm členů a mezi nimi jsou i dvě performerky, tedy dá se říci herečky, které pravděpodobně slouží k dotvoření kulisy a zabavení diváka. Stejně tak za mikrofonem se nachází žena, řečená Steva La Cinghiala. Její hlas zní klasicky rockově, trochu nakřáple, ale častokrát ukáže i svoji čistou podobu, a vlastně když se nad tím zamyslím, tak právě zpěv táhne celé Deathless Legacy dopředu, a to hlavně v refrénech. Ono se toho v jednotlivých slokách neděje zas tolik; většinou skladba nějak začne, přijde na řadu sloka a pak vyvrcholení v podobě refrénu. Právě na zapamatovatelných refrénech tohle album stojí, některé jsou povedené některé o něco méně. Je tu tedy ke slyšení ta nejběžnější hudební formule.

Zase nemohu tvrdit, že se tu mimo refrénů neděje vůbec nic, to určitě ne, Deathless Legacy občas z heavíku zabrousí k power metalu, tu k symphonic metalu a občas dokonce až do progresivnějších vod. To zejména na popud teatrálnosti, kterou v sobě mají. Ostatně to jde ruku v ruce s jejich vzhledem. Trošičku mi v tomhle připomínají britské Hell, jen o několik úrovní dozadu. Smysl pro dramatično tu působí spíš úsměvně, ale vokalistka to zvládá naprosto bez problémů. Většina těchto efektů navíc stejně v hlavě nezůstane a song se opět upne ke svému refrénu. Výrazným prvkem jsou zde také klávesy, přestože slouží především jako podkres a snad nikdy nevyplují zcela na hladinu jako hlavní instrument, tvoří nedílnou součást zvuku. Tu a tam jdou trochu na nervy, ale většinou se drží na uzdě, záleží ovšem, jak velikým milovníkem tohoto nástroje jste.

Naopak hodně v pozadí jsou tu kytary a vůbec celá rytmická sekce je tak nějak nevýrazná. Už dlouho se mi nestalo, abych si po tolika posleších nepamatoval z desky jediný kytarový riff. No, tak „Dance with Devils“ se to povedlo. Fakt nevím, jestli jsem se tak moc při jejich poslechu nesoustředil, ale nemohu si pomoct. Jinak trošičku vtipný mi přišel název, vcelku nudné písně „Voivode“, při které jsem měl v hlavě myšlenky na „Nothingface“ a slova „Ó, Voivode, jak bych si tě poslechl“, takže asi tolik k oné pozornosti, he he.

Deathless Legacy

K těm povedenějším zářezům patří například úvodní „Joint the Sabbath“, v níž se ihned promítnou výše psané vlivy, dále trochu agresivnější klipovka „Witches‘ Brew“ nebo výpravná „The Black Oak“. Většina skladeb se pohybuje ve stejném ranku, není tu žádný kousek, co by kvalitou vyčníval, spíš se dá říct, že když vás chytne jedna, tak s velikou pravděpodobností také zbytek. Pakliže ne, tak samozřejmě nastává pravý opak. Texty se týkají nadpřirozena či hororových povídaček, což opět plně koresponduje se samotnou prezentací kapely a asi to nikoho nepřekvapí.

Pokud chcete nějakou odpočinkovou věc, u které se nemusíte proplétat složitými kompozicemi či přemýšlet, co tím asi chtěla kapela říct, je „Dance with Devils“ vhodným kandidátem na poslech. Heavymetalové standardy nepodlézá a neuráží, nelze však čekat hluboký životní zážitek, na to si Deathless Legacy ale ani nehrají. Naživo to může být potěšující zážitek a hlavně show, ze studia je to standard, k němuž se s největší pravděpodobností vracet nebudu.


Aborym – Shifting.Negative

Aborym - Shifting.Negative

Země: Itálie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 15.1.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Unpleasantness
02. Precarious
03. Decadence in a Nutshell
04. 10050 Cielo Drive
05. Slipping Through the Cracks
06. You Can’t Handle the Truth
07. For a Better Past
08. Tragedies for Sale
09. Going Places
10. Big H

Hrací doba: 47:10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Aborym bezesporu patří k průkopníkům industriálního black metalu a jako takoví mají své místo v kronice žánru již zajištěné. Ke cti jim však slouží, že i dnes se stále snaží dokazovat, že ještě neřekli poslední slovo, byť by se nyní teoreticky mohli jen vyhřívat v záři slávy toho, co již stvořili dříve. Je příjemné, že Fabban, lídr Aborym, zjevně nechce žít z minulosti a vydávat pouze alba, jaká by šlo očekávat. I po těch letech stále dokáže dát dohromady nahrávku, jež se z diskografie Aborym něčím vymyká a přináší něco, co se na počinech kapely doposud neobjevilo. To zní samozřejmě super a stejně super také bude znít, že něco takového lze vztáhnout i na letošní novinku „Shifting.Negative“. Není ovšem automatické, že posun dál musí být vždy posunem tím správným směrem…

Na rozdíl od mnohých jiných si myslím, že Aborym doposud nešlápli vedle. I třeba experimentálnější „Psychogrotesque“, které se u příznivců skupiny všeobecné oblibě netěší, považuji za skvělou a chytrou desku s výraznou atmosférou a odvahou vybočit z vlastního stereotypu. Nyní ale své stanovisko musím trochu přehodnotit, poněvadž „Shifting.Negative“ v mých očích krokem vedle je. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že v nové sestavě, jíž se Fabban loni obklopil, figuruje i jméno formátu Davida Tisa (Gospel of the Witches, ex-Ephel Duath), jenž jen tak mimochodem hostoval už na zmiňovaném „Psychogrotesque“.

Co mi tedy na „Shifting.Negative“ vadí? Jednou z hlavních věcí je přílišná přístupnost. Jistě, Aborym nikdy nebyli tím úplně největším extrémem, ale snad se se mnou nebude nikdo přít, když prohlásím, že nešlo ani o jednoduše stravitelnou muziku na první poslech. Fabban a spol. uměli přitopit pod kotlem a napsat pěkně jedovaté skladby. „Shifting.Negative“ v tomto ohledu nezní příliš jako Aborym, je takové jednodušší a spíš než ke starší tvorbě sebe sama má blíže ke jménům jako Nine Inch Nails, Ministry nebo dokonce Marilyn Manson či White Zombie / Rob Zombie, aniž by album dosahovalo kvalit zmíněných interpretů. Pokud prahnete po béčkových Nine Inch Nails, pak vás „Shifting.Negative“ možná uspokojí, ale dle mého názoru by takhle zrovna Aborym znít neměli – a to říkám i navzdory tomu, že obecně vzato chci a mám zájem, aby formace něčím překvapila.

Některé pasáže jsou na „Shifting.Negative“ stále poměrně povedené. Nic moc nemám proti úvodní „Unpleasantness“, kde má zejména elektronická linka kvalitní tah na bránu, a baví mě i druhá „Precarious“, která se ještě společně s předposlední „Going New Places“ soustředí na atmosféru. „Precarious“ je sice z této dvojice jednoznačně lepší, ale ani „Going New Places“ nakonec není nijak zlá a ve finále na nahrávce patří k tomu snesitelnějšímu.

Aborym

Naneštěstí jsou tohle asi jediné skladby, jaké jsem ochoten uznat jako (vcelku) dobré. Dál už se zjeví pouze pár dílčích momentů, které však nemají šanci vyvážit, že drtivá většina stopáže „Shifting.Negative“ ve mně vzbuzuje spíše rozpaky. Jako první praští přes uši třetí „Decadence in a Nutshell“, jež začíná riffem, jejž Fabban nejspíš ukradl ze šuplíku Pantery. Když pominu, že já osobně jsem Panteru nikdy moc nemusel (klidně si myslete, že jsem píča, ale fakt mě ta jejich jakože legendární produkce prostě neba), takže tím je to pro mě horší, ale zrovna u Aborym je něco takového podle mě mimo, i kdybych Panteru miloval. Poté už následuje smršť industriálně metalových (black bych tomu neříkal) až industriálně rockových vypalovaček, jejichž poslech je…­ regulérní nuda. Protože prostě nejsou dobré.

„Shifting.Negative“ nelze popsat jinak než jako těžké zklamání. Řekl jsem, že až doposud jsem byl přesvědčen, že Aborym nikdy vyloženě nešlápli vedle. Novinka tuto dosavadní bilanci hatí a stala se první skvrnou na donedávna čistém štítu. Místy to nemá daleko k průseru, až jsem si občas dokonce říkal, jestli to od Fabbana není jen nějaký cynický trolling. Ano, až tak špatné to je. Tohle fakt nesežeru, sorry. Titul nejslabšího alba v historii Aborym má od nynějška jasného držitele.


Nebrus – Exta malorvm

Nebrus - Exta malorvm

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Razed Soul Productions

Tracklist:
01. Exta malorvm I
02. Dismal Omen
03. Relaying on Madness
04. Havok Emissary
05. Exta malorvm II
06. Aphotic Path
07. Psalm of Abhorrence
08. Death Parade
09. Exta malorvm III

Hrací doba: 44:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Překvapení se mnohdy může skrývat i tam, kde by jej člověk vůbec nečekal. Třeba v nahrávkách, které na první pohled nevypadají jako nic zvláštního, co by mělo stát za pozornost, jen jako další zaměnitelný počin nijak nevybočující z nekonečné řady nepříliš známých nebo dokonce úplně neznámých skupin. A přesto i na místě, kde očekáváte obyčejný průměr, můžete najít důstojné sonické zpracování Pekelného odkazu.

Nemohu si pomoct, ale italská dvojice Nebrus skutečně na první pohled nedisponuje ničím, co by mě mělo nalákat. Do poslechu „Exta malorvm“ jsem se pustil… no, vlastně ani nevím proč. Ale o to víc mě potěšilo, že Italové kutají černý kov dostatečně zábavným, přiměřeně agresivním a v neposlední řadě autentickým způsobem. A to v takové míře, že „Exta malorvm“ navzdory několika muškám vydrží na pěkných pár poslechů.

Než se však k náplni „Exta malorvm“ dostaneme trošku podrobněji, pojďme si nejprve Nebrus letmo představit. Jak již padlo, kapelu tvoří dva lidé, přičemž všechna standardní pohlaví (tedy dvě) jsou v sestavě zastoupena rovnoměrně. Tu část populace, které se houpe párek mezi nohama, reprezentuje Mortifero, jenž se stará o (takřka) kompletní instrumentální stránku. Zástupcem druhé části populace, které obvykle rostou dvě boule pod tričkem, je Noctuaria, v jejíž režii jsou vokály a v případě potřeby i klávesy / syntezátory. Ale těch (myšleno klapek, nikoliv vokalů) se na „Exta malorvm“ nachází naprosté minimum (typicky se objevují ve dvou titulních darkambientních mezihrách). Dříve byl třeba jejich podíl větší, to nedokážu posoudit, poněvadž debutové „From the Black Ashes“ (2012) jsem neslyšel a okolní neřadové počiny taktéž ne, ale co se novinky týče, prim hraje black metal dštící síru do všech okolních směrů.

„Exta malorvm“ vlastně není nijak rozmanitou nahrávkou. Všechny písně s výjimkou již zmiňované dvojice titulních intermezz (očíslovaných římskou cifrou… ale pozor „Exta malorvm III“ už darkambientní není) se odehrávají dle obdobného receptu. A abych se přiznal, příliš se mi nedaří mezi sebou jednotlivé kusy rozlišovat. To samozřejmě obecně vzato není nic chvályhodného, ale solidnímu dojmu z „Exta malorvm“ to nakonec a naštěstí nebrání. Jednotvárnosti alba přispívá i fakt, že se Nebrus vesměs obejdou bez nějakých melodií, sól či větších ozvláštnění. Nahrávka je postavena především na riffech a veškerá variabilita se odehrává maximálně tak ve změnách tempa případně schopnosti ten black metal místy zahustit až na dohled chaotické větvi žánru. Tak či onak, deska působí jako jednolitá konstantní masa bez větších výkyvů jakýmkoliv směrem.

Přesto poslech nenudí. Riffy jsou patřičně jedovaté, pasáže ve středním tempu působí dostatečně hnilobně, dost mě baví i ty momenty, kde Nebrus znějí méně čitelně a záměrně neuspořádaně. Atmosféra tomu nechybí a Italům nelze upírat, že své hudbě dokázali dodat nějaké charisma. Pochválit musím i práci na bicích, protože Mortifero dokáže hrát o trochu invenčněji než ve dvou základních polohách „bum-čvacht“ a „sypu jak debil“. Třeba „Havok Emissary“ s kvalitně temnými riffy budiž příkladem všeho řečeného.

Samozřejmě, „Exta malorvm“ není zásadní album a už vůbec není přelomové. Ani to není extratřída, žánrová špička, vrchol loňského roku nebo deska, jejíž kvality by vám vyrazily dech. Ani náznakem nic takového. Nebrus prostě natočili jenom povedenou žánrovku. Ale i to někdy stačí ke spokojenosti a příznivce černého kovu podobná záležitost může na chvíli uspokojit. Takovým lidem to lze klidně doporučit k poslechu, byť s poznámkou, že nepřijdete o nic velkého, když nad výzvou mávnete rukou. Jste-li v žánru spíše sváteční posluchači, klidně to nechte plavat.


Black Oath – Litanies in the Dark

Black Oath - Litanies in the Dark

Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 17.10.2016
Label: Terror from Hell Records

Hrací doba: 19:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Podívá-li se neznalý člověk na fotku Black Oath an Metal-Archives, mohl by usuzovat, že se jedná o nějakou blackmetalovou temnotu. A přebal aktuálního EP „Litanies in the Dark“ tento dojem nijak nevyvrací. Přesto je pravda trochu jinde, poněvadž tahle italská parta produkuje – doom metal.

Samozřejmě ani doom metal není jen jednoho druhu, tudíž se nejedná o až tak konkrétní určení toho, oč v případě Black Oath běží, a proto si to pojďme osvětlit trochu podrobněji. Na „Litanies in the Dark“ se Italové prezentují doom metalem hozeným trochu do retra… ale jen trochu. Nebo také řečeno jinými slovy – čerpají z minulosti a otáčejí se za dobami, od nichž již uplynulo nějakých třicet, čtyřicet járů, zároveň je však v jejich tvorbě cítit i vliv klasicky provedeného doom metalu v evropském střihu. Myslet můžete třeba na Candlemass, k nimž si přimyslete občasné náznaky sedmdesátkové vlny, jaká je nyní v kurzu. Sluší se ovšem říct, že se na ní Black Oath nijak výrazně nevozí, doom metal má v jejich případě výrazně navrch.

To nejzajímavější, co se na „Litanies in the Dark“ odehrává, nabízí hned první píseň „…from Here“. Zde se odvíjí velmi příjemný kousek s povedenými, byť jednoduchými riffy a solidní atmosférou. Trochu mě překvapil vokál (jen tak mimochodem čistý, žádný growling), u něhož jsem na první poslech trochu vykulil oči. A.Th zde totiž zpívá takovým způsobem, až zní skoro jako holka se silným rockovým hlasem. Až jsem se vážně sháněl po informaci, zdali tu Italům nevypomohla nějaká hostující děvčica, ale nic takového jsem nedohledal.  Tak či onak se to ale poslouchá moc hezky, o tom žádná!

Následující songy už tolik nevytrhnou. Instrumentální šestiminutovka „A Funeral Alchemy“ není špatná, absenci hlavního vokálu nahrazuje jakýmisi sbory a klávesami, a i když několik vcelku povedených motivů obsahuje, nejde o nic, co by bylo nutno slyšet. Ještě méně mě baví předělávka „Reincarnation of the Highway Cavalier“, do níž Black Oath smíchali hned dvě skladby od britských veteránů Pagan Altar, jmenovitě „Reincarnation“ a „Highway Cavalier“. Proti tomu v zásadě nic, ale ty archetypální kytarové postupy mě v podání Italů nijak zvlášť neuchvacují. Ale nevím, třeba to bude dáno už předlohou, již neznám, protože zrovna Pagan Altar jsem nikdy neposlouchal. Poslední „A Song to Die With“ už je jen dvouminutové outro, které v závěru vygraduje do kytarové pasáže; mohlo by znít naděje, ale skončí dříve, než stačí předvést cokoliv pamětihodného.

„Litanies in the Dark“ ale není hloupý počin, jen nepříliš výrazný. Black Oath vlastně hrají docela sympaticky a jejich snažení je bezproblémově poslouchatelné. Zároveň tu však nenajdete nic zásadního, kvůli čemu by bylo nutno se zastavit. Vhodné jen pro fandy kapely nebo tohoto druhu doom metalu.

Black Oath


Damnation Gallery – Transcendence Hymn

Damnation Gallery - Transcendence Hymn

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Masked Dead Records

Hrací doba: 17:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masked Dead Records

Damnation Gallery je začínající italská parta, která se letos odhodlala se poprvé ucházet o přízeň posluchačů. Posloužit jí k tomu má pilotní minialbum s názvem „Transcendence Hymn“, jež jasně určuje směřování kapely – do vod hororově laděného heavy metalu. To je záležitost, jaká má zrovna v Itálii docela tradici, takže nakonec proč ne…

Od začínajících formací samozřejmě člověk většinou neočekává zázraky a já osobně jsem je nečekal ani od Damnation Gallery. A také jsem je nedostal. Italové smrdí (pod)průměrem a laciností – vlastně úplně stejně jako obálka „Transcendence Hymn“, která tak svým způsobem náplň vlastního disku vystihuje poměrně přesně. Téma a směřování možná špatné není, ale provedení silně pokulhává.

Nijak zvlášť nepřekvapí, že z produkce Damnation Gallery je cítit silné ovlivnění jinými jmény. Kdybych chtěl být velká svině, tak bych řekl, že „Transcendence Hymn“ zní jako béčková Cadaveria, a to nejen kvůli zpěvačkám, jejichž hlas je mnohdy podobný. Samozřejmě lze ale vystopovat i ozvěny matadorů jako Mercyful Fate nebo Death SS (což už vůbec nepřekvapí… kdo to kdy slyšel, aby u hororově laděného metalu z Itálie nebyl cítit vliv Death SS) a třeba v titulní „Transcendence Hymn“ není problém zaslechnout také citace Iron Maiden.

Ale čert vem, co jiného je v tom slyšet. Však nikdo nespadl jen tak ze vzduchoprázdna, úplně všechny současné kapely musejí z něčeho vycházet – a kdo tvrdí, že ne a že hraje vybroušený originál, tak kecá. Větší problém vidím v tom, že ten materiál je prostě a jednoduše slaboučký. „Transcendence Hymn“ je nacpané omšelými triviálními riffy, písničky jsou průhledné a nezáživné, sóla člověka nevytrhnou, rytmika rovněž ne a ani zpěvačka Scarlet nepředvádí nic extra omračující, naopak je v některých momentech lehce otravná. A celé to nezachrání skutečnost, že navzdory všem výtkám není „Transcendence Hymn“ tak příšerné, aby bylo za hranicí poslouchatelnosti. Ale to je vcelku chabá záplata.

Abych to dále neprodlužoval… Damnation Gallery mě se svou tvorbou nijak nezaujali. Přišel jsem, slyšel jsem a nepozvracel jsem se, ale to je asi tak jediná pozitivní věc, co o tom mohu říct. Stačilo mi, nyní jdu zas o dům dál a na adresu Damnation Gallery už se nehodlám vracet…


Solitvdo – Hierárkhēs

Solitvdo - Hierárkhēs

Země: Itálie
Žánr: atmospheric / melodic black metal
Datum vydání: září 2016
Label: Eremita Produzioni / Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Hierarkhes
02. Aristokratia
03. Devotio – Marco Curzio
04. Fides, pietas, gravitas, virtus
05. Il silenzio

Hrací doba: 46:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Původně jsem tak úplně neměl v plánu novou desku Solitvdo poslouchat. Nicméně ne nadarmo se říká, že člověk kupuje očima – nakonec mě přesvědčil lákavý obal „Hierárkhēs“. Tenhle druh grafiky mám rád a líbí se mi; klidně se můžete smát, že je to pěkně debilní důvod, proč nějakému albu věnovat svůj čas, ale co už. Byly i nahrávky, které jsem si pouštěl z mnohem zhovadilejších důvodů.

Tak či onak, já asi nejsem tím důvodem, proč jste na tuhle recenzi klikali (alespoň tedy doufám), takže se pojďme věnovat Solitvdo resp. nějakým těm obligátním úvodním kydům, bez nichž se to asi neobejde, máme-li se bavit o nepříliš známé kapele. Jedná se o jednočlenný projekt, v jehož čele stojí jistý D. M. pocházející z Itálie. Pokud je mi správně známo, Solitvdo je jeho jediným působištěm. „Hierárkhēs“ nese v dlouhohrající diskografii pořadové číslo dva a navazuje na debut „Immerso in un bosco di querce“ (původní edice na audiokazetě z roku 2014, CD reedice o rok mladší).

„Hierárkhēs“ skupinu představuje jako klávesově blackmetalovou záležitost. Solitvdo ovšem ctí, že se nejedná o bezduché symfonické pidlikání, vzhledem ke kontextu a konceptu využití kláves a majestátních nálad smysl dává. Navíc lze pochválit, že na rozdíl od „Immerso in un bosco di querce“, kde byla ústředním tématem provařená matička příroda, je obsahová náplň „Hierárkhēs“ trochu netypičtější a snad i lákavější. Novinka se totiž zaobírá kulturou a odkazem antického Říma.

Zatím to tedy vypadá vcelku sympaticky, ale po hudební stránce „Hierárkhēs“ žádným velkým zázrakem bohužel není. Solitvdo staví na skladbách delšího rázu – jedině s výjimkou prostřední „Devotio – Marco Curzio“ se všechny ostatní položky tracklistu hravě přehouply přes devět minut a v případě finální „Il silenzio“ dokonce přes jedenáct minut. Je tu tedy spousta prostoru pro vybudování pořádné atmosféry, což je také zcela zjevně cílem Solitvdo. Výsledek však zůstal zaseknutý někde na půli cesty ke kýženému opusu.

Písničky jsou poměrně jednotvárné a většinou jen dokola omílají, případně jen zlehounka obměňují jednu kytarovou linku. Bicí mi znějí trochu plastově, předpokládám, že půjde o bicí automat, jehož podoba sice není vysloveně průserová a postupem času jsem si na ni zvykl, ale vzpomínám si, že při prvním poslechu mě ten zvuk praštil přes uši. Vokály jsou vcelku nevýrazné a příliš pozornosti nepoutají, jsou zapuštěné mezi vše ostatní a působí tedy spíše jako další nástroj. Z toho tudíž tak nějak logicky plyne, že nejvýraznějším prvkem „Hierárkhēs“ budou klávesy. Skutečně tomu tak je, ale lze pochválit, že nejde o otravně kýčovitý rádoby epický patvar. Je z nich samozřejmě cítit majestát, epičnost a v dobrém slova smyslu až patos (což koresponduje s výše zmiňovanou tématikou „Hierárkhēs“) a také jsou výrazné, ale nepůsobí to nijak zvlášť otravně. Ale na druhou stranu ani nijak zvlášť poutavě.

Solitvdo - Hierárkhēs

Jako celek „Hierárkhēs“ nemá dostatek síly na to, aby dokázalo posluchače zajmout nějak výrazně. Na produkci Solitvdo vlastně není nic vyloženě špatného, na co by šlo ukázat a co by se dalo odstřelit. Jen to celé působí poněkud průměrnějším dojmem. Poslouchá se to příjemně, funguje to jako slušná kulisa, ale nic víc se v tom nalézt asi nedá. Jestli zrovna nemáte do čeho (nebo koho, haha) píchnout, pak s „Hierárkhēs“ nic moc nezkazíte, nebudete-li mít přehnaně vysoká očekávání. Jako ukrácení času při čekání, než k vám nějak doputují zajímavější záležitosti, se to na Bandcampu dá několikrát otočit. Toť ale vše.


Cadaveria / Necrodeath – Mondoscuro

Cadaveria / Necrodeath - Mondoscuro

Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal | black / thrash metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Black Tears

Tracklist:
01. Cadaveria – Mater tenebrarum [Necrodeath cover]
02. Necrodeath – Spell [Cadaveria cover]
03. Cadaveria – Dominion of Pain
04. Necrodeath – Rise Above [feat. Cadaveria]
05. Cadaveria – Christian Woman [Type O Negative cover]
06. Necrodeath – Helter Skelter [The Beatles cover]

Hrací doba: 32:35

Odkazy Cadaveria:
web / facebook / twitter

Odkazy Necrodeath:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Black Tears

Cadaveria a Necrodeath toho hudebně nemají zas tolik společného, přesto jejich spojení na jednom nosiči z jistého úhlu pohledu smysl dává. Obě formace jsou totiž propojeny po personální stránce. Oním pojítkem je především Alberto Gaggiotti alias Marçelo Santos alias Flegias, v Cadaveria působící jako bubeník, v Necrodeath jako zpěvák. V loňském roce navíc řady Cadaveria rozšířil i další člen Necrodeath, baskytarista GL (nebo také Peter Dayton, vlastním jménem Gianluca Fontana).

Obě kapely spolu daly dohromady EP „Mondoscuro“, které (bohužel) ukazuje, že personální spřízněnost není důležitější než hudební rozdílnost. I navzdory tomu, že obě skupiny sdílejí polovinu sestavy, je totiž „Mondoscuro“ počinem docela rozhádaným. Jednoduše to nedrží pohromadě, a to tím spíš, že splitko ani není pojato stylem nejdřív jedni a potom druzí. Cadaveria a Necrodeath se střídají obpíseň, takže jakmile si ucho konečně začne přivykat gotikou prosáklý black metálek v podání Cadaveria, počin na něj záhy vyplivne agresivní black / thrash, a jakmile si posluchač začne zvykat na rychlou brusku, opět se ke slovu vrátí Cadaveria.

Tohle střídání by nemuselo vadit, pokud by „Mondoscuro“ zastřešoval nějaký jednotící koncept nebo alespoň tematická linka, již by CadaveriaNecrodeath ctili. Tedy pokud by si šly obě formace hudebně trochu naproti, případně pokud by opustily své zajeté teritorium a společně se vydaly do dosud neprozkoumaných vod. To se ovšem neděje, obě kapely si na „Mondoscuro“ jedou svůj standard, na nějž je posluchač dávno zvyklý.

Nepospolitost nahrávky navíc podtrhuje skutečnost, že se nakonec ani nejedná o nic uceleného ani co do dramaturgie, vlastně to jsou tři malá splitka v jednom. Na úvod si skupiny vymění covery. Cadaveria si z tvorby Necrodeath vybrali a k obrazu svému předělali song „Mater tenebrarum“ z alba „Into the Macabre“ (1987); Necrodeath si zase od svých kolegů vypůjčili píseň „Spell“ z debutu „The Shadows’ Madame“ z roku 2002. V prostřední části obě bandy nabídnou po jedné nové skladbě. Ve finální třetině pak dojde k dalším předělávkám, tentokrát jiných interpretů – Cadaveria předvedou svou verzi „Christian Woman“ od Type O Negative, Necrodeath zase překopali „Helter Skelter“ od The Beatles.

Nevyrovnanost počin neopouští ani tehdy, budeme-li se bavit o tom, komu jaká třetina „Mondoscuro“ sedla víc. Ve vzájemném předělávání u mě vyhráli Cadaveria. S „Mater tenebrarum“ si poradili vcelku slušně, a i když agresivní první třetina v jejich podání není žádné terno, od pomalého předělu je to v pohodě a není problém to poslouchat. Naopak „Spell“ v podání Necrodeath mě neoslovilo. Starou Cadaverii mám relativně rád (na rozdíl od pozdější tvorby, protože s každým dalším albem je ta kapela nudnější a nudnější), ale v téhle úpravě v tom ten song prostě neslyším. Necrodeath osekali „Spell“ v podstatě o všechno, co na něm bylo zábavné, a udělali z toho obyčejnou hoblovačku. Nuda.

Cadaveria

Ve druhé třetině naopak vítězí Necrodeath. Jak jsem již naznačil, novější Cadaveria mě moc nebere, což se potvrzuje i tentokrát. „Dominion of Pain“ mě sice nevysírá tak mocně jako poslední deska „Silence“, při jejímž poslechu jsem málem zdechnul nudou, a pár ucházejících motivů se tu najde, ale žádný zázrak to není. Oproti tomu Necrodeath se vytasili s příjemnou oldschoolovou jízdou s chytlavým riffem ve středním tempu. Navíc v „Rise Above“ hostuje Cadaveria (nyní myšleno zpěvačka), což písničce rovněž prospělo.

V závěrečné části „Mondoscuro“ vedou opět Cadaveria, jejichž podání „Christian Woman“ je neurážející. Type O Negative jsou sice hudebně jinde, ale ne natolik, aby nebylo možné jejich píseň citlivě přenést do soundu Cadaverie, což se relativně obstojně povedlo. Koule to sice netrhá, fakt ne, ale poslouchat se to dá a neuráží mě to. Zato „Helter Skelter“ od Necrodeath se příliš nepovedlo a rozhodně nemám náladu si to někdy pouštět znovu.

Necrodeath

Jak vidno, „Mondoscuro“ není nic, co by stále za zvýšenou dávku pozornosti. Počin funguje leda tak jako deklarace spřízněnosti obou formací, proti tomu nic, ale to je tak vše, rozhodně v něm nevidím album, které by dávalo smysl poslouchat. Chabý dojem pak dovrší příšerný obal působící jako nechtěný vtip. Radši zapátrejte v samostatných diskografiích skupin, v obou případech tam najdete zajímavější věci než tohle.


Abysmal Grief – Reveal Nothing…

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.11.2016
Label: Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Cursed Be the Rite
02. Exsequia Occulta
03. Sepulchre of Misfortune
04. Hearse
05. Borgo Pass
06. Creatures from the Grave
07. Brides of the Goat
08. The Samhain Feast
09. Grimorium Verum
10. Celebrate What They Fear
11. Chains of Death [Death SS cover]

Hrací doba: 78:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Italští okultisté Abysmal Grief v letošním roce dovršili druhou dekádu své činnosti, což je už poměrně hezká meta. Něco takového samozřejmě není jen tak, pročež se to funebrácká čtveřice ve spolupráci s firmou Terror from Hell Records rozhodla oslavit vydáním speciálního počinu „Reveal Nothing…“.

Nejen vzhledem k formátu nahrávky, ale i s ohledem na její formu je nutno ztratit pár slov o tom, jak samotné vydání vypadá. Nejedná se totiž o jen tak ledasjakou kompilačku, s níž si člověk může vytřít prdel, protože se k ničemu lepšímu nehodí. Vedle standardní CD edice vyšla i sběratelská specialitka určená těm nejvěrnějším fanatikům Abysmal Grief, kteří touží mít ve své sbírce to nejlepší.

Jedná se o luxusní, na pouhých sto kusů limitovaný dřevěný box, jehož součástí byly kromě CD „Reveal Nothing…“ následující věci: exkluzivní tričko, exkluzivní plakát, odznak, podepsaný certifikát a dále – teď to začne mít zajímavé – demosnímek „Mors te audit“ (1999) na audiokazetě a navrch hřbitovní zemina (pro evropské fandy) nebo kadidlo (objednávky do zbytku světa). A teď jedna špatná zpráva pro případné zájemce – box se již samozřejmě vyprodal, takže si oficiálně můžete koupit pouze samotné CD „Reveal Nothing…“. Ale tak známe ty naše internety – nějaká kurva už to prodává na Discogs za €300 (původní cena €53), haha. Ať zdechne.

Nyní přistupme k tomu, co je vlastně náplní „Reveal Nothing…“. Jedná se o kompilaci skladeb z různých EPček, splitek a singlů, jichž mají Abysmal Grief na kontě docela požehnaný počet. To vše uvozuje zbrusu nová věc „Cursed Be the Rite“, s níž celý počin začíná. Pro přehlednost si sepišme, z jakých počinů je „Reveal Nothing…“ poskládáno (uveden rok původního vydání, počet písní a jejich pozice v tracklistu kompilace):

• nová skladba „Cursed Be the Rite“ (1),
• singl „Exsequia Occulta“ (2000) – dvě skladby (2-3),
• singl „Hearse“ (2002) – dvě skladby (4-5),
• split „Creatures from the Grave“ (2004; na druhé straně splitu Tony Tears) – jedna skladba (6),
• split „Brides of the Goat“ (2009; na druhé straně splitu Denial of God) – jedna skladba (7),
• EP „The Samhain Feast“ (2009) – dvě skladby (8-9),
• EP „Celebrate What They Fear“ (2012) – dvě skladby (10-11).

Samozřejmě se nabízí jedovatá otázka o smyslu „Reveal Nothing…“, když je zjevně určeno fanatikům, kteří však většinu těchto počinů, ne-li dokonce všechny, již budou mít ve sbírkách v původních edicích. Takovým lidem totiž kompilace nepřinese nic nového kromě „Cursed Be the Rite“ a exkluzivity boxu. Anebo taky možnost ohulit muziku Abysmal Grief při řízení, protože gramofon v autě snad nemají ani ti největší fajnšmekři, aby si po cestě na dovču mohli drtit okultní doom metal na sedmipalcích, haha.

Abysmal Grief

Ale ani takováhle polemika nijak nesnižuje úroveň vlastních písní, která je u Abysmal Grief standardně vysoká. Když nic jiného, „Reveal Nothing…“ dokazuje, že tahle kapela je natolik dobrá, že ani na neřadovky necpe žádný béčkový materiál. Hned úvodní nový track „Cursed Be the Rite“ představuje čistou esenci Abysmal Grief. Vše, co jste na téhle bandě kdy mohli mít rádi, tu samozřejmě je. Abychom zmínili ty nejdůležitější atributy: ultimátně dřevní riffování, které je tak METAL, že víc už to snad ani nejde, nehorázně rajcovní funerální klávesy a mysteriózní deklamace Labese C. Necrothytuse. Tenhle recept je dost jednoduchý a Abysmal Grief jej omílají pořád dokola, ale kurva, komu to vadí, když je to pořád takhle výborné?!

Ve velkém stylu se pokračuje i dále. Třináctiminutová „Exsequia Occulta“ je pomalá tryzna, z níž atmosféra teče po kýblech. „Sepulchre of Misfortune“ naopak vyniká zvonivými klávesami, tradičně parádním vokálem a působivým finále. Největší hity kompilace představují vály ze singlu „Hearse“. Titulní „Hearse“„Borgo Pass“ jsou hymny jak hovado a navíc obě nabídnou parádní sóla – první jmenovaná kytarové, druhá jmenovaná klávesové. Především „Borgo Pass“ je naprostá chuťovka, o níž jsem donedávna ani netušil. Až se nechce věřit, že Abysmal Grief takhle parádní song zahrabali na B stranu starého singlu. Nechci to přehánět, ale už jenom kvůli tomuto songu stálo za to „Reveal Nothing…“ poslouchat.

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Asi největší nevýhodou kompilace z hlediska posluchačského zážitku je fakt, že se s osmou skladbou „The Samhain Feast“ citelně změní zvuk. Prvních sedm písniček se +/- drží ve stejném soundu, ale poslední čtyři jsou o poznání dřevnější a špinavější, což působí trochu rušivě a uši si musí uprostřed nahrávky převykat. Ale to se asi vzhledem k povaze počinu dalo očekávat.

Pokud muziku Abysmal Grief uctíváte a doposud znáte především dlouhohrající počiny, pak vězte, že poslechem „Reveal Nothing…“ vůbec nic nezkazíte. Italové si drží svou vysokou kvalitu i na krátkohrajících plackách. Tuto část tvorby kompilace přináší v úhledném celku, což vlastně taky dává smysl – byť je pravda, že se zde nenacházejí všechny neřadovky. I když pomineme pravěká dema (ačkoliv jedno z nich bylo přítomno na kazetě v boxu), tak stále chybí EP „Foetor funereus mortuorum“ (2011) a novější splitka s Runes Order (2015) respektive Epitaph (2016). Tyto jsou – stejně jako některé další neřadovky na kompilaci přítomné – ale stále k sehnání ve svých původních edicích. V případě zájmu doporučuji provést nájezd na e-shopy Horror Records a Terror from Hell Records.

Abysmal Grief


Riti Occulti – Tetragrammaton

Riti Occulti - Tetragrammaton

Země: Itálie
Žánr: occult stoner / doom / black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah

Hrací doba: 43:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Riti Occulti

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.

Riti Occulti