Archiv štítku: ITA

Itálie

Mexican Chili Funeral Party – Mexican Warrior’s Revenge

Mexican Chili Funeral Party - Mexican Warrior’s Revenge

Země: Itálie
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. –
02. Vespucci
03. Power of Love
04. La ballata del Korkovihor Pt. II
05. Ranger
06. Waiting for the Sun
07. 1605
08. Lu Curt
09. Tomahawk
10. 11
11. Seul B

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Troufám si tvrdit, že o kapele Mexican Chili Funeral Party jste nikdy neslyšeli. Inu, já do nedávna také ne. O to zvědavější jsem po poslechu a zhlédnutí videoklipu ke skladbě „Vespucci“ byl. Právě na jejím základě jsem se odhodlal k prozkoumání celého alba téhle italské partičky z automobilového města Monza. „Mexican Warrior’s Revenge“ je už druhým studiovým zářezem a stylově zapadá do bariér stoner rocku, přičemž Mexican Chili Funeral Party nejsou žádní žabaři a snaží se o své vlastní ztvárnění tohoto stylu. Vlastně to zní, jako by se formule z legendárního okruhu vřítila mezi kaktusy v Sonoře. Občas má pedál u země, jindy zase bluesově zvolní nebo se kochá okolím… zřejmě tak nějak to bylo zamýšleno.

K těm rychlejším flákům patří právě moje stará známá „Vespucci“, která celé album otevírá. Předchází jí ještě kratičké intro, avšak ihned po něm už následují riffy, bicí, až se ocitáme v rock ‘n‘ rollové jízdě s veselou náladou a pronikavým hlasem v refrénu. Rozhodně nelze upřít chytlavost. Podobné představení nabízí také čtvrtá „Ranger“, našláplá, se sóly na svém místě, tahle poloha prostě Mexican Chili Funeral Party sluší. Do nejvyšších obrátek se album dostane ke konci se skladbou „Tomahawk“, ovšem tady už je to přílišné tlačení na pilu. Celá zní tak nějak samoúčelně, bez nápadu, dolů ji sráží nudné vokály a ani neustále se zrychlující tempo tomu nepřidá.

Abych nezapomněl, zpěvák Alessio Capatti disponuje dvěma polohami hlasu. V té jedné, konkrétně třeba ve třetí „Power of Love“, mi strašně připomíná někoho slavnějšího, ale ani za prase jsem se nerozpomněl. Tato píseň už patří k těm poklidnějším, spíše ve středním tempu, v němž je vhodnější prostor pro houpavé bluesové rytmy anebo třeba mezihru se zvláštní atmosférou. A tím se dostáváme k hlavnímu úskalí celé desky. Jelikož, jak je možná z dosavadních řádku poznat, většina materiálu se ponese v zadumaném, pozvolném rozpoložení, které si právě hraje s atmosférickými prvky, jež nesporně ke stoner rocku patří a dělá to stoner stonerem. Bohužel se zde setkáváme se situací, kdy tenhle prvek ne úplně funguje.

Tyto dvě tváře „Mexican Warrior’s Revenge“ od sebe dělí předělávka The Doors, „Waiting for the Sun“. Ta není vůbec špatně zahraná, ale pořád je to jenom cover, co ničím nepřekvapí, a o tom, že originálu nesahá ani po kotníky, asi není třeba psát. Další „1605“ a „Lu Curt“ představují nejdelší úsek nahrávky a také pravděpodobně plánovaný vrchol. „1605“ je instrumentální předehrou pro následující, takřka osmiminutovou skladbu „Lu Curt“. Její ospalá nálada brzy přestane bavit a nepomůže jí ani postupné gradování se sólovými výjezdy kytar. Po jednom takovém kvílení se pozornost přenese na baskytaru a poté už vyzní do ztracena. Po menší odmlce přijde ještě několika vteřinová třešnička na dortu v podobě zřejmě místního tradicionálu. Moc jsem tenhle krok nepochopil, ale je tam. Působí asi stejně zbytečně jako třetí skladba „La ballata del Korkovihor Pt. II“.

Mexican Chili Funeral Party

Ale zpátky k závěru. Jako kdyby ho unylá pasáž uspala a už se ne a ne probudit. Jak „11“, tak „Seul B“ opět ukazují bluesové počínání kapely, přičemž první jmenovaná sklouzává k úrovni nudných hardrockových kapel z rádií a druhá nabízí už o něco typičtější a promyšlenější aranžmá. Tak či tak, nic co by stálo za větší pozornost. Od coveru The Doors se na „Mexican Warrior’s Revenge“ jednoduše neděje nic hodného zvláštní pozornosti.

„Mexican Warrior’s Revenge“ není v žádném případě plackou, jakou prostě musíte slyšet. Ani nenabízí nic objevného, i když má svůj styl. Poslechnout se dá i vícekrát celkem v pohodě, ale já sám se k ní budu vracet jen stěží. Pár dobrých momentů se zde najde, hlavně tedy v rychlejších pasážích. Zbytek moc nefunguje a snaha o kýženou atmosféru přišla vniveč. Zkrátka na rozpálené planině najdete kvanta daleko lepších kousků. Tento můžete s klidem přeskočit.


Gravestone – Proud to Be Dead

Gravestone - Proud to Be Dead

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Proud to Be Dead
02. Corpse Embodiment
03. Eyes Without Sight
04. Flagellation
05. Matres

Hrací doba: 30:29

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Objevování nové hudby je krásná činnost. A nejenom hudby, vlastně všeho. Ten pocit, když slyšíte něco neznámého a okamžitě vás to chytne… jistě to všichni znáte. Tohle objevování je však častokrát běh na dlouhou trať a než se dostanete k nějakému skvostu, musíte si protrpět cestu skrze škvár a zmar. Zkrátka toho, co za něco stojí, je výrazně méně než toho, co nestojí za nic. Asi už tušíte, kam mířím – kapela Gravestone je právě tou další překážkou na trnité cestě za dalším objevem.

Gravestone jsem si vybral klasicky pouze podle kolonky žánr, v níž stálo death metal. Já samozřejmě zadal kapelu do Googlu, najel na Bandcamp, v popisku stálo Švédsko, tak jsem si říkal, že tohle bude sázka na jistotu. Ale chyba lávky. Po obdržení EPčka „Proud to Be Dead“ a přiložených informací jsem zjistil, že se jedná o skupinu z Itálie. Jednoduše jsem v našem redakčním systému zemi původu přehlédnul. S další rešerší jsem zjistil, že tito Gravestone nejsou žádní nováčci, založeni byli roku 1991 v Římě a o tři roky později vydali své první EP „Simphony of Pain“. To také zůstává dosud jediným studiovým počinem, jelikož se toho samého roku stihli rozpadnout a dohromady se dali až v roce 2013.

Přestože jsem s prvním spuštěním nevěděl, co jsem si to tedy vzal na paškál, byl jsem si jistý tím, že zpátky už necouvnu a prostě to naposlouchám a napíšu o tom pár slov. „Proud to Be Dead“ začíná rovnou titulní skladbou, kterou uvádí intro, kde postupně selhávají přístroje, dojde k zástavě srdce a na řadu přijdou nechutná klávesová cingrlátka jako z toho nejlacinějšího horroru. Nebo od kapely Lordi. Už zde jsem tušil, že tohle nebude nic pro mě a zase se jednou budu něčím prokousávat. A moje předtucha byla správná.

Struktura všech písní je takřka totožná. Každá je zabalená do hávu melodičtějšího death metalu, což často patří k těm lepším částem. Poté se skoro v každé skladbě (nejvýrazněji ve třetí „Eyes Without Sight“) objeví powermetalová pasáž, hlavně z hlediska riffování a rychlých bicí. Tady už to celé pokulhává a moc to jako celek nesedí. Rovněž se v každé písni objeví nějaká mezihra, většinou značně dramatická, stojící na klávesovém podkresu, navozující hororovou atmosféru. No, a zde už to nefunguje vůbec. Hlavně kvůli všudy přítomné lacinosti, jež celé kompozice zbytečně shazuje dolů a působí směšně. Nepřidávají tomu ani vokály, které jsou taktéž prachbídné a mají dvě střídající se polohy – tu klasickou growlingovou a poté blackmetalově skřehotající. A ještě nesmím zapomenout na tajemný šepot v mezihrách.

Asi největším masakrem je čtvrtá skladba „Flagellation“, v níž se skrývá skutečný triumf celé nahrávky. Všichni milovníci DOSáckých her zaplesají, protože klávesák tady z nich musel čerpat. A ještě to doplňuje taková podivně romantická nálada. No prostě bizár. Možná se ptáte, jak se tohle všechno může vejít na jedno EPčko. Je to jednoduché, tahle tortura má ve výsledku půl hodiny! Ano, dvě poslední skladby přesahují stopáž sedmi minut a tou nejkratší je dvojka „Corpse Embodiment“ přesahující čtyři minuty.

Gravestone

Po několika posleších jsem ale přeci jenom našel na „Proud to Be Dead“ pozitivum. Jsou jím kytarová sóla, která po opravdu několikátém poslechu přijdou vhod, protože jejich pasáž není většinou zmrvená žádným klávesovým podkresem, nudným zpěvem nebo hororovou atmosférou. Ale co je to platné, když z té přemrštěné stopáže to ve výsledku čítá ani ne snad minutu a půl. Je pravda, že se písně snaží naplnit svou délku dosyta, avšak to je možná tím problémem. Tohle je prostě ukázka metalu, co je podle mě úplně debilní a nestojí za žádnou pozornost. Tím nejlepším songem je pro mě nakonec ten první, u nějž jsem si říkal, že to snad s dalšími vály bude jen lepší.

Možná byste mohli namítat, že podobně se prezentují třeba Deathless Legacy, které jsem nedávno recenzoval a rozhodně jsem o nich nenapsal, že je to scheiße, ale jim jsem to prostě věřil a tak nějak celkově to k nim patří a sedí. Gravestone znějí v tomto srovnání jako Deathless Legacy, co se snaží o death metal. Nefunguje to. Ačkoliv se snaží být moderní, progresivně komponují nebo mají profi produkci (což dnes není už nic neobvyklého), je to nuda, u níž tlučete zoufale hlavou do stolu. Takže propříště, pořádně se podívat, z jaké země kapela je, já si teď jdu spravit náladu ke švédským Gravestone.


daRKRam – Stone and Death

daRKRam - Stone and Death

Země: Itálie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 26.2.2017
Label: Club Inferno Ent.

Tracklist:
01. VIII [Inner Need]
02. XXII [Equilibrium]
03. VI [Male Role]
04. II [Reaction to Conflict]
05. X [Connection]
06. XII [Conflict]
07. III [Evolution]
08. XVI [Work]
09. V [Inner Essence]

Hrací doba: 67:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Ramon Moro je italský muzikant, konkrétně především trumpetista, jenž se na hudební scéně dle všeho nějaký ten pátek pohybuje. Říkám dle všeho, protože jsem si to jen přečetl – až donedávna jsem totiž vůbec netušil, že tenhle chlapík vůbec existuje. Prý se podílel na projektech, jejichž žánrový rámec sahá od jazzu přes klasickou hudbu přes progresivní metal až po black metal. Stoprocentně potvrdit ani vyvrátit to nemohu – letmo jsem zkusil poslechnout nějaké ukázky jeho dalších věcí a slyšel jsem nějaký jazz, ale také nějaké experimentálnější žánry s vlivy jazzu a v některých případech i elektroniky. Třeba black metal jsem nenašel, ale možná jsem jen špatně hledal, jelikož je klidně možné (a vlastně hodně pravděpodobné), že jsem ochutnal jen malý střípek z celé mozaiky Ramonova hudebního počínání.

To všechno jsem zkoumal a zkoušel z jednoho jediného důvodu, jímž je album „Stone and Death“. Ramon Moro si totiž začal říkat daRKRam a pustil se do stejnojmenného sólového projektu, jehož je „Stone and Death“ prvním albem. Za zmínku možná stojí, že počin vyšel jako mediabook limitovaný na pouhých 66 kusů.

Hned na začátek musím, že jsem v případě „Stone and Death“ dočista nepochopil jednu věc. Nahrávka je všude možně propagována pod nálepkou dark ambient black metal… ale proč? Přítomná hudba nemá s black metalem a vlastně žádným jiným metalem zhola nic společného. Dobrá, třeba v písních jako „VI [Male Role]“ či „XII [Conflict]“ se ozve kytara nebo přinejmenším něco, co jako kytara zní, ale hej – tohle pro nálepku black metalu nestačí ani náhodou. Vůbec mi nedochází ta snaha tlačit album takhle falešně, dělat z něj něco, čím není, a vlastně – když to řeknu ošklivě – lhát. Vždyť je to spíš kontraproduktivní, když ve finále posluchač dostane něco jiného, než co mu bylo slibováno, což se může na dojmech výrazně podepsat a leckoho i regulérně zklamat. Anebo se jen moje představy o black metalu diametrálně liší od představy člověka, jenž psal ty promo cancy?

Škoda je to tím spíš, že k něčemu takovému není důvod, poněvadž „Stone and Death“ má svoji kvalitu i se stávajícím obsahem. Asi jste pochopili, že ve výše zmíněné škatulce je onen black metal navíc, takže po jeho vyškrtnutí nám zbude – dark ambient. Je příjemné, že daRKRam tento žánr nevnímá v ortodoxně minimalistickém duchu (což jistě souvisí i s tím, že se nebojí pro žánr poměrně atypických nástrojů jako trubka nebo křídlovka), a „Stone and Death“ tedy není oním standardním skoro-tichem, jak jej předkládají mnohé jiné darkambientní projekty. Nic proti tomuto přístupu nemám, samotného mě to docela baví, nicméně v praxi takové desky chvíli poslouchám a zpětně se k nim už nevracím, jelikož se brzy naskytne zase jiné hudební „nic“, u něhož lze na chvíli zakotvit.

daRKRam

Oproti tomu na „Stone and Death“ se neustále něco děje (téměř – samozřejmě se najdou i minimalistické chvilky). Nepředstavujte si nějakou rozmáchlou záležitost, ale na žánrové poměry se daRKRam nebojí ani vcelku výrazných pasáží a jednoznačných kontur. Na jednu stranu je díky tomu jeho podání stravitelnější a otevřenější i svátečním návštěvníkům v darkambientních vodách, ale nese to s sebou i určité výhody – jdou zde momenty, jaké si zapamatujete, skladby lze mezi sebou rozeznávat, poslech má jasnější cíl. Celé je to takové… hm… v jistém slova smyslu hudebnější. Pozitivní však je, že se „Stone and Death“ i přesto neodvrací od určitých atributů svého žánru, tudíž v sobě stále nese tu náladotvornost, jakési spodní proudy a všechny tyhle věci, díky nimž máme dark ambient rádi. Ani třeba výrazné pasáže v písních jako „XVI [Work]“ nebo „V [Inner Essence]“ tomu nijak neškodí.

Každopádně, výsledek je asi takový, že „Stone and Death“ za zkoušku stojí. Výše nastíněné zklamání z nevhodného nálepkování nahrávky nemělo podkopat kvality samotné hudby, jako spíš upozornit, abyste od daRKRam neočekávali black metal. Jinak se ale jedná o velmi povedené album, v němž lze nalézt příjemnou poslechovku i podnět ke hloubání zároveň. Hezké překvapení.


F.ormal L.ogic D.ecay – Origamystical

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / ritual / experimental
Datum vydání: listopad 2016
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. 第一段階 – First Step
02. 内省 – Introspection
03. 第二段階 – Second Step
04. 観想 – Contemplation
05. 第三段階 – Third Step
06. 瞑想 – Meditation
07. 第四段階 – Fourth Step
08. 諦観 – Abandonment

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Hudba je zvuk. Když posloucháme hudbu, chceme slyšet něco, co zní. Nakonec je až druhotnou záležitostí, zdali jsou nám předkládané zvukové vjemy libé či nelibé, zdali se jedná o jemnou záležitost nebo agresivní metal, jestli chceme střední proud anebo radši harsh noise. Vždy chceme něco slyšet. Tedy většinou. Zdá se vám to jako zbytečně samozřejmé tvrzení? Možná to tak je, ale v žánrech, kde padají standardní struktury a konvence a začíná experimentování, je možné ledacos. Třeba si i pohrávat s tichem, tedy s přesným opakem toho, co po hudbě vyžadujeme.

F.ormal L.ogic D.ecay je už dlouho působící italský projekt, jehož začátky se datují až do raných 90. let, což znamená, že Luigi Maria Mennella, jak se jmenuje jediný člen formace, za pár roků dovrší celé tři dekády akustického experimentování.

Aktuální album „Origamystical“ však není novou záležitostí. Jedná se o 14 let starou, kdysi ztracenou nahrávku, která nyní byla přivedena zpět k životu a vydána pod značkou Beyond… Productions. Bohužel jsem nedohledal detaily, za jakých okolností měla být deska ztracena a jak se ji povedlo přinést zase na světlo. Škoda, možná by to bylo zajímavé vědět, ale asi se dá bez takové informace žít.

Dle prvního odstavce jste nejspíš pochopili, že „Origamystical“ bude spíš introvertní a minimalistickou nahrávkou, což jsou rysy, jimiž album skutečně disponuje. Ono ticho nejznatelněji (asi nepříliš šťastné pojmenování) nabízí hned první kompozice „第一段階 – First Step“, v níž se vážně neděje takřka nic. Pokud nebudete mít na svém audio zařízení nastavenou vyšší hlasitost, pak vážně neuslyšíte vůbec nic. Až při silnějším volume objevíte, že se tam kdesi vzadu převaluje matně znatelný šum. Bez melodií, bez jakýchkoliv výraznějších prvků, s minimálním nárůstem z ničeho do o trochu hmatatelnějšího skoro-ničeho.

Následující „内省 – Introspection“ navazuje plynule, ale zde již Luigi Maria Mennella nabídne nějaký vývoj. Sice je to kdesi až na začátku čtvrté minuty, kdy se objeví první nápadnější motiv, ale nakonec – je tam a docela rychle naroste do krásné pasáže. Ještě před chvílí se jen někde v hlubokých sférách převalovala jemná mlha a pak se z ní v poměrně krátké době vynoří koncert zvuků, které dohromady rozehrají jeden z vrcholných momentů „Origamystical“. Popravdě řečeno, za mě osobně je to rovnou ten, jehož si cením nejvíce.

V minimalistickém pojetí se pokračuje i nadále a některé následující písně opět nabízejí jen monotónní šumění. Ve zpravidla delších skladbách ale opět dochází ke gradaci do výraznějších zvukových kontur, přičemž asi nejznatelněji se tak děje v šesté „瞑想 – Meditation“. V závěrečné „諦観 – Abandonment“ se zase objeví doteky lehčího noisu, jindy dojde i na temné deklamace jako v „観想 – Contemplation“, nicméně i ty ctí ráz celé desky – neznatelně, minimalisticky. Žádné předkládání jasně definovaných zvuků, jen ať si posluchač sám hledá v hlubinných proudech. Když bude mít štěstí, třeba něco najde.

Tím se dostávám k jednomu… nevím, jestli přímo negativu, ale zvláštní věci určitě. „Origamystical“ má totiž jasně definovaný tematický koncept, což mi u takto abstraktní hudby přijde skoro až zbytečné, ne-li dokonce kontraproduktivní, byť musím uznat, že jde o téma jistě zajímavé a pro hudební počin netradiční. Název desky by vám něco mohl připomínat – skutečně jde o spojený slov „origami“ a „mystical“. Album se zabývá krásou a čistotou papíru a uměním skládat z něj tvary, typickým pro japonskou kulturu. Však také proto všechny názvy písní i grafika vypadají tak exoticky.

Nicméně, jakkoliv průvodní materiály tvrdí cosi o orientálním nádechu, já se přiznám, že bez oné vizuální nápovědy bych tohle rozklíčovat nedokázal. Nemohu si pomoct, ale na „Origamystical“ nic moc orientálního sám od sebe neslyším. Po tomhle popostrčení možná někde vzdáleně, třeba v „観想 – Contemplation“ nebo v „瞑想 – Meditation“, ale jinak… v šumu exotiku nenacházím, našel jsem si tam něco jiného. A to je právě to, o čem hovořím – vždyť takhle abstraktní zvukové koláže přece vybízejí k tomu, aby se v nich posluchač ztrácel a v labyrintu zvuků a myšlenek hledal vlastní řešení, jak se dobrat nějakého smyslu. Proč tedy předkládat jasný koncept? Avšak i přesto opakuji, že tematicky jde o hodně zajímavou záležitost, na jakou jsem při své pouti hudebními vodami doposud nenarazil.

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Vedle toho by asi šlo vytýkat ještě jednu věc. Minimalismus, neminimalismus, něco málo výraznějších momentů by „Origamystical“ asi sneslo. „Šumivé“ momenty možná podněcují představivost, ale ty nejlepší pasáže přicházejí tehdy, když Mennella nabídne o trochu víc. A těch myslím není tolik, kolik by si posluchač přál.

Přesto se mi „Origamystical“ poměrně zalíbilo, zafungovalo na mě. Vím, že není dokonalé a že jsem už v rámci žánru slyšel mnohem lepší věci, ale i tak jsem počin poslouchal s chutí. Ne s takovou chutí, abych cítil nutkavou potřebu okamžitě prozkoumat všechna zákoutí tvorby F.ormal L.ogic D.ecay, ale to nakonec nevadí, protože mi deska pořád něco málo předala. A to se počítá.


Lorn – Arrayed Claws

Lorn - Arrayed Claws

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Disharmonic Feticism
02. Abstract Trap
03. Toybodïm
04. Süt-aq-Köl
05. Aus Nebel Turm

Hrací doba: 38:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

U záležitostí jako „Arrayed Claws“ se chce člověku jen nadšeně zavýsknout – velké překvapení! Mně osobně činnost italských Lorn až doposud zůstávala skryta, vlastně mi až donedávna unikala i sama informace o jejich existenci. O to příjemnější je ovšem naše první setkání, které proběhlo na aktuální třetí řadové desce.

Už když jsem poslech pár náhodných úryvků z alba na Bandcampu, usoudil jsem, že „Arrayed Claws“ je záležitost, kterou bych mohl nebo dokonce i měl chtít slyšet. Posléze jsem počin nechal chvíli ležet ladem a nevšímal si jej, ale jakmile nadešel jeho čas, když jsem si konečně řekl, že by bylo záhodno se pustit do díla, „Arrayed Claws“ takřka okamžitě odhalilo své vysoké kvality. Zní to možná přespříliš troufale, ale nahrávka si mě podmanila vlastně hned na první poslech, okamžitě bylo poznat, že v tom něco je. Nicméně víme, jak to je – když něco strhne na první dobrou, většinou to nemívá dlouhou trvanlivost. Většinou, ale naštěstí ne vždy, přičemž zrovna „Arrayed Claws“ patří mezi záležitosti, k nimž jsem si našel cestu takřka okamžitě, ale ani po vysokém počtu poslechů jejich kouzlo nevyprchalo.

Lorn sice na black metal nenahlížejí takovým způsobem, aby šlo hudbě přidávat adjektiva jako progresivní či avantgardní, přesto jejich podání úplně není standardní, tuctové či nepřekvapivé. Jestli se Italům něco daří tvořit, tak je to prvotřídní tlak. Dvě úvodní skladby „Disharmonic Feticism“ a „Abstract Trap“ jsou kurevsky intenzivní, přestože si obě docela hravě poradily s hranicí desíti minut. Lorn dávkují ničivé riffy s naprostým přehledem, nikdy se jim to však nezvrhne v nepřehlednou chaotickou kouli. Není problém předvést úžasné pasáže a extrémně silné momenty. „Disharmonic Feticism“ je třeba rozděleno na dvě části, přičemž vypointované finále té první (blackmetalové) je krásným příkladem toho, co mám na mysli. Ale ani druhá ambientní půle nepůsobí dojmem natahování stopáže. „Abstract Trap“ se zase blýskne výtečnými kytarovými výjezdy, které vyvrcholí v sedmé a osmé minutě. Tohle si poslechněte a snad pochopíte a uznáte, že v případě „Arrayed Claws“ máme tu čest s vysoce nadstandardním materiálem.

Třetí „Toybodïm“ z celé nahrávky zanechá asi nejmělčí dojem, ale není to tím, že by byla špatná, pouze vše okolo je ještě o úroveň výše. Nicméně i to „horší“ je na „Arrayed Claws“ stále sakra vysoko a pořád se tu nacházejí výborné momenty. Vygradované finále s klávesovým podmazem prostě funguje a ne, že ne. Zato „Süt-aq-Köl“ ukáže, že „Disharmonic Feticism“ a „Abstract Trap“ možná nabídly předčasné vrcholy alba, ale to neznamená, že by už Lorn neměli co říct, protože se opět jedná o další parádní  a velice chytře vymyšlenou skladbu. V závěru přichází nekytarová „Aus Nebel Turm“, jež však není standardním ambientním dovětkem nebo natáhnutým outrem, ve skutečnosti tahle sedmiminutovka desku podtrhuje a poskytne kýžený prostor ke vstřebání toho, co člověk právě slyšel, aniž by byla pouhou kulisou. Vždyť i ona sama má nespornou hloubku a omamnou atmosféru.

Lorn

Produkce Lorn jistě není úplně jednoduchá a lineární, má ale svůj řád a je smysluplná. Italům se podařilo skvěle namíchat poměr mezi náročností a srozumitelností, jejž zalili vysokou skladatelskou úrovní a citem pro gradaci do excelentních momentů. „Arrayed Claws“ je jednoduše albem, na němž vše, jak se říká, maká; hluchá místa nejsou a naopak těch působivých pasáží je dost – víc než dost na to, aby nebylo nutné mírnit či snad dokonce skrývat nadšení. Jednoznačně stojí za slyšení.


Druhý pohled (Skvrn):

O existenci Lorn, potažmo jejich dosavadních výtvorů jsem ještě loni neměl sebemenší zdání. Podívám-li se na způsob, jakým se formace prezentovala, ani nejsem nikterak překvapen, každopádně nyní přišla neobeznámenosti stopka. Získala si mě přítulná zvířátka na obalu, žánrem zapovězené barvy i nadějná hudební ukázka pravící, že tohle by mohlo být dobré. Opravdu je?

Dění na „Arrayed Claws“ je vcelku jednoduše popsatelné, obdobně laděných desek tu bylo v minulosti dost. Za základní stavební kámen zde máme disonantní black metal současného střihu. Lorn si vybrali jeho umravněnější podobu, příliš nemotají hlavy, spíše průhledně (ač disharmonicky) riffují a v gradacích pod kytarovou vrstvu umisťují minimalistický klávesový podmaz. Spíše než náhlé tempové obraty Italové upřednostňují repetitivnost, čitelnou rytmiku a postupné nátlaky, ke kterým se občas něco přidá, někdy zase jedna z linií zmizí. Jde o recepty osvědčené, několikrát přehrané od A do Z i od Z do A, schopnost vytvořit ony riffy opravdu poutavě však nedovede každý. Lorn něco takového svedou, třebaže ne soustavě na nejvyšší úrovni. Umí přijít s parádními ústředními motivy (jakkoli neobjevnými), ale ne vždy na ně dokáží adekvátně navázat, viz třetí „Toybodïm“.

To byl v krátkosti základní stavební kámen. Kolem něj ale pobíhá několik kamínků, které desce berou její blackmetalovou krystaličnost. Setkáváme se zde totiž s ambientními plochami, které se zpravidla pokouší navodit dojem epičnosti. Takovéto nálady jsou zde bohužel v rozporu s úderností kytarových pasáží, jimž tichý ambient svou nevýrazností nedokáže sekundovat. Neobtěžuje, ale neřekne příliš navíc, nahrávce příliš nepomáhá a pouze v závěrečné skladbě, jíž ambient vévodí, dokáže alespoň trochu zamíchat kartami.

K doposud nezmíněným přednostem „Arrayed Claws“ patří chladný zvuk, který působí velmi svěžím dojmem, a díky obstojné dynamice je taky možno kam zesilovat. Spousta momentů si o to ostatně vyloženě říká, jen točit a točit tím čuftlem doprava. Jako celek ale takovou „zesilovací“ sílu nemá. Drží se bezpečně nad průměrem, zodpovědně zásobuje solidními riffy a taky se velmi dobře poslouchá. Jen je třeba snahy rozvíjet dál.


Deathless Legacy – Dance with Devils

Deathless Legacy - Dance with Devils

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Dance with Devils
02. Join the Sabbath
03. Heresy
04. Witches’ Brew
05. Headless Horseman
06. The Black Oak
07. Lucifer
08. Voivode
09. Curse of the Waltz
10. Devilborn
11. Creatures of the Night

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

S Deathless Legacy jste se na našem internetovém plátku již mohli setkat. Pro neznalé doporučuji se zaměřit na první slovo v jejich názvu. Ještě dodám, že jsou z Itálie. Stále nic? A co název Death SS, tedy italská metalová kultovka Stevea Sylvestra. Ano, právě Deathless Legacy začínali jakožto jejich tribute band a roku 2013 se odhodlali k vlastní tvorbě. „Dance with Devils“ je tak jejich třetí řadovkou během čtyř let, což je slušné tempo, kór v dnešní době, kdy se vzdálenosti mezi deskami spíš zvětšují.

Zmíněním kapely Death SS v podstatě vyplývá základní kostra jejich soundu. Ovšem zatímco Death SS okolo sebe měli tu auru tajemna, obskurnosti a tak dále, Deathless Legacy jsou čistá zábavovka. To slovo si nevykládejte nijak špatně, rozhodně není řeč o hudební úrovni vesnických tancovaček, ale z hudby na „Dance with Devils“ nepramení nic jiného než snaha zazpívat si těch několik refrénů a rytmicky si klepat nohou. Vzhledem k jejich vzezření věřím, že kapela se ukáže v plném světle naživo. Ostatně celé uskupení má sedm členů a mezi nimi jsou i dvě performerky, tedy dá se říci herečky, které pravděpodobně slouží k dotvoření kulisy a zabavení diváka. Stejně tak za mikrofonem se nachází žena, řečená Steva La Cinghiala. Její hlas zní klasicky rockově, trochu nakřáple, ale častokrát ukáže i svoji čistou podobu, a vlastně když se nad tím zamyslím, tak právě zpěv táhne celé Deathless Legacy dopředu, a to hlavně v refrénech. Ono se toho v jednotlivých slokách neděje zas tolik; většinou skladba nějak začne, přijde na řadu sloka a pak vyvrcholení v podobě refrénu. Právě na zapamatovatelných refrénech tohle album stojí, některé jsou povedené některé o něco méně. Je tu tedy ke slyšení ta nejběžnější hudební formule.

Zase nemohu tvrdit, že se tu mimo refrénů neděje vůbec nic, to určitě ne, Deathless Legacy občas z heavíku zabrousí k power metalu, tu k symphonic metalu a občas dokonce až do progresivnějších vod. To zejména na popud teatrálnosti, kterou v sobě mají. Ostatně to jde ruku v ruce s jejich vzhledem. Trošičku mi v tomhle připomínají britské Hell, jen o několik úrovní dozadu. Smysl pro dramatično tu působí spíš úsměvně, ale vokalistka to zvládá naprosto bez problémů. Většina těchto efektů navíc stejně v hlavě nezůstane a song se opět upne ke svému refrénu. Výrazným prvkem jsou zde také klávesy, přestože slouží především jako podkres a snad nikdy nevyplují zcela na hladinu jako hlavní instrument, tvoří nedílnou součást zvuku. Tu a tam jdou trochu na nervy, ale většinou se drží na uzdě, záleží ovšem, jak velikým milovníkem tohoto nástroje jste.

Naopak hodně v pozadí jsou tu kytary a vůbec celá rytmická sekce je tak nějak nevýrazná. Už dlouho se mi nestalo, abych si po tolika posleších nepamatoval z desky jediný kytarový riff. No, tak „Dance with Devils“ se to povedlo. Fakt nevím, jestli jsem se tak moc při jejich poslechu nesoustředil, ale nemohu si pomoct. Jinak trošičku vtipný mi přišel název, vcelku nudné písně „Voivode“, při které jsem měl v hlavě myšlenky na „Nothingface“ a slova „Ó, Voivode, jak bych si tě poslechl“, takže asi tolik k oné pozornosti, he he.

Deathless Legacy

K těm povedenějším zářezům patří například úvodní „Joint the Sabbath“, v níž se ihned promítnou výše psané vlivy, dále trochu agresivnější klipovka „Witches‘ Brew“ nebo výpravná „The Black Oak“. Většina skladeb se pohybuje ve stejném ranku, není tu žádný kousek, co by kvalitou vyčníval, spíš se dá říct, že když vás chytne jedna, tak s velikou pravděpodobností také zbytek. Pakliže ne, tak samozřejmě nastává pravý opak. Texty se týkají nadpřirozena či hororových povídaček, což opět plně koresponduje se samotnou prezentací kapely a asi to nikoho nepřekvapí.

Pokud chcete nějakou odpočinkovou věc, u které se nemusíte proplétat složitými kompozicemi či přemýšlet, co tím asi chtěla kapela říct, je „Dance with Devils“ vhodným kandidátem na poslech. Heavymetalové standardy nepodlézá a neuráží, nelze však čekat hluboký životní zážitek, na to si Deathless Legacy ale ani nehrají. Naživo to může být potěšující zážitek a hlavně show, ze studia je to standard, k němuž se s největší pravděpodobností vracet nebudu.


Aborym – Shifting.Negative

Aborym - Shifting.Negative

Země: Itálie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 15.1.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Unpleasantness
02. Precarious
03. Decadence in a Nutshell
04. 10050 Cielo Drive
05. Slipping Through the Cracks
06. You Can’t Handle the Truth
07. For a Better Past
08. Tragedies for Sale
09. Going Places
10. Big H

Hrací doba: 47:10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Aborym bezesporu patří k průkopníkům industriálního black metalu a jako takoví mají své místo v kronice žánru již zajištěné. Ke cti jim však slouží, že i dnes se stále snaží dokazovat, že ještě neřekli poslední slovo, byť by se nyní teoreticky mohli jen vyhřívat v záři slávy toho, co již stvořili dříve. Je příjemné, že Fabban, lídr Aborym, zjevně nechce žít z minulosti a vydávat pouze alba, jaká by šlo očekávat. I po těch letech stále dokáže dát dohromady nahrávku, jež se z diskografie Aborym něčím vymyká a přináší něco, co se na počinech kapely doposud neobjevilo. To zní samozřejmě super a stejně super také bude znít, že něco takového lze vztáhnout i na letošní novinku „Shifting.Negative“. Není ovšem automatické, že posun dál musí být vždy posunem tím správným směrem…

Na rozdíl od mnohých jiných si myslím, že Aborym doposud nešlápli vedle. I třeba experimentálnější „Psychogrotesque“, které se u příznivců skupiny všeobecné oblibě netěší, považuji za skvělou a chytrou desku s výraznou atmosférou a odvahou vybočit z vlastního stereotypu. Nyní ale své stanovisko musím trochu přehodnotit, poněvadž „Shifting.Negative“ v mých očích krokem vedle je. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že v nové sestavě, jíž se Fabban loni obklopil, figuruje i jméno formátu Davida Tisa (Gospel of the Witches, ex-Ephel Duath), jenž jen tak mimochodem hostoval už na zmiňovaném „Psychogrotesque“.

Co mi tedy na „Shifting.Negative“ vadí? Jednou z hlavních věcí je přílišná přístupnost. Jistě, Aborym nikdy nebyli tím úplně největším extrémem, ale snad se se mnou nebude nikdo přít, když prohlásím, že nešlo ani o jednoduše stravitelnou muziku na první poslech. Fabban a spol. uměli přitopit pod kotlem a napsat pěkně jedovaté skladby. „Shifting.Negative“ v tomto ohledu nezní příliš jako Aborym, je takové jednodušší a spíš než ke starší tvorbě sebe sama má blíže ke jménům jako Nine Inch Nails, Ministry nebo dokonce Marilyn Manson či White Zombie / Rob Zombie, aniž by album dosahovalo kvalit zmíněných interpretů. Pokud prahnete po béčkových Nine Inch Nails, pak vás „Shifting.Negative“ možná uspokojí, ale dle mého názoru by takhle zrovna Aborym znít neměli – a to říkám i navzdory tomu, že obecně vzato chci a mám zájem, aby formace něčím překvapila.

Některé pasáže jsou na „Shifting.Negative“ stále poměrně povedené. Nic moc nemám proti úvodní „Unpleasantness“, kde má zejména elektronická linka kvalitní tah na bránu, a baví mě i druhá „Precarious“, která se ještě společně s předposlední „Going New Places“ soustředí na atmosféru. „Precarious“ je sice z této dvojice jednoznačně lepší, ale ani „Going New Places“ nakonec není nijak zlá a ve finále na nahrávce patří k tomu snesitelnějšímu.

Aborym

Naneštěstí jsou tohle asi jediné skladby, jaké jsem ochoten uznat jako (vcelku) dobré. Dál už se zjeví pouze pár dílčích momentů, které však nemají šanci vyvážit, že drtivá většina stopáže „Shifting.Negative“ ve mně vzbuzuje spíše rozpaky. Jako první praští přes uši třetí „Decadence in a Nutshell“, jež začíná riffem, jejž Fabban nejspíš ukradl ze šuplíku Pantery. Když pominu, že já osobně jsem Panteru nikdy moc nemusel (klidně si myslete, že jsem píča, ale fakt mě ta jejich jakože legendární produkce prostě neba), takže tím je to pro mě horší, ale zrovna u Aborym je něco takového podle mě mimo, i kdybych Panteru miloval. Poté už následuje smršť industriálně metalových (black bych tomu neříkal) až industriálně rockových vypalovaček, jejichž poslech je…­ regulérní nuda. Protože prostě nejsou dobré.

„Shifting.Negative“ nelze popsat jinak než jako těžké zklamání. Řekl jsem, že až doposud jsem byl přesvědčen, že Aborym nikdy vyloženě nešlápli vedle. Novinka tuto dosavadní bilanci hatí a stala se první skvrnou na donedávna čistém štítu. Místy to nemá daleko k průseru, až jsem si občas dokonce říkal, jestli to od Fabbana není jen nějaký cynický trolling. Ano, až tak špatné to je. Tohle fakt nesežeru, sorry. Titul nejslabšího alba v historii Aborym má od nynějška jasného držitele.


Nebrus – Exta malorvm

Nebrus - Exta malorvm

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Razed Soul Productions

Tracklist:
01. Exta malorvm I
02. Dismal Omen
03. Relaying on Madness
04. Havok Emissary
05. Exta malorvm II
06. Aphotic Path
07. Psalm of Abhorrence
08. Death Parade
09. Exta malorvm III

Hrací doba: 44:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Překvapení se mnohdy může skrývat i tam, kde by jej člověk vůbec nečekal. Třeba v nahrávkách, které na první pohled nevypadají jako nic zvláštního, co by mělo stát za pozornost, jen jako další zaměnitelný počin nijak nevybočující z nekonečné řady nepříliš známých nebo dokonce úplně neznámých skupin. A přesto i na místě, kde očekáváte obyčejný průměr, můžete najít důstojné sonické zpracování Pekelného odkazu.

Nemohu si pomoct, ale italská dvojice Nebrus skutečně na první pohled nedisponuje ničím, co by mě mělo nalákat. Do poslechu „Exta malorvm“ jsem se pustil… no, vlastně ani nevím proč. Ale o to víc mě potěšilo, že Italové kutají černý kov dostatečně zábavným, přiměřeně agresivním a v neposlední řadě autentickým způsobem. A to v takové míře, že „Exta malorvm“ navzdory několika muškám vydrží na pěkných pár poslechů.

Než se však k náplni „Exta malorvm“ dostaneme trošku podrobněji, pojďme si nejprve Nebrus letmo představit. Jak již padlo, kapelu tvoří dva lidé, přičemž všechna standardní pohlaví (tedy dvě) jsou v sestavě zastoupena rovnoměrně. Tu část populace, které se houpe párek mezi nohama, reprezentuje Mortifero, jenž se stará o (takřka) kompletní instrumentální stránku. Zástupcem druhé části populace, které obvykle rostou dvě boule pod tričkem, je Noctuaria, v jejíž režii jsou vokály a v případě potřeby i klávesy / syntezátory. Ale těch (myšleno klapek, nikoliv vokalů) se na „Exta malorvm“ nachází naprosté minimum (typicky se objevují ve dvou titulních darkambientních mezihrách). Dříve byl třeba jejich podíl větší, to nedokážu posoudit, poněvadž debutové „From the Black Ashes“ (2012) jsem neslyšel a okolní neřadové počiny taktéž ne, ale co se novinky týče, prim hraje black metal dštící síru do všech okolních směrů.

„Exta malorvm“ vlastně není nijak rozmanitou nahrávkou. Všechny písně s výjimkou již zmiňované dvojice titulních intermezz (očíslovaných římskou cifrou… ale pozor „Exta malorvm III“ už darkambientní není) se odehrávají dle obdobného receptu. A abych se přiznal, příliš se mi nedaří mezi sebou jednotlivé kusy rozlišovat. To samozřejmě obecně vzato není nic chvályhodného, ale solidnímu dojmu z „Exta malorvm“ to nakonec a naštěstí nebrání. Jednotvárnosti alba přispívá i fakt, že se Nebrus vesměs obejdou bez nějakých melodií, sól či větších ozvláštnění. Nahrávka je postavena především na riffech a veškerá variabilita se odehrává maximálně tak ve změnách tempa případně schopnosti ten black metal místy zahustit až na dohled chaotické větvi žánru. Tak či onak, deska působí jako jednolitá konstantní masa bez větších výkyvů jakýmkoliv směrem.

Přesto poslech nenudí. Riffy jsou patřičně jedovaté, pasáže ve středním tempu působí dostatečně hnilobně, dost mě baví i ty momenty, kde Nebrus znějí méně čitelně a záměrně neuspořádaně. Atmosféra tomu nechybí a Italům nelze upírat, že své hudbě dokázali dodat nějaké charisma. Pochválit musím i práci na bicích, protože Mortifero dokáže hrát o trochu invenčněji než ve dvou základních polohách „bum-čvacht“ a „sypu jak debil“. Třeba „Havok Emissary“ s kvalitně temnými riffy budiž příkladem všeho řečeného.

Samozřejmě, „Exta malorvm“ není zásadní album a už vůbec není přelomové. Ani to není extratřída, žánrová špička, vrchol loňského roku nebo deska, jejíž kvality by vám vyrazily dech. Ani náznakem nic takového. Nebrus prostě natočili jenom povedenou žánrovku. Ale i to někdy stačí ke spokojenosti a příznivce černého kovu podobná záležitost může na chvíli uspokojit. Takovým lidem to lze klidně doporučit k poslechu, byť s poznámkou, že nepřijdete o nic velkého, když nad výzvou mávnete rukou. Jste-li v žánru spíše sváteční posluchači, klidně to nechte plavat.